Je těžké být andělem. Ta křídla a tak… Spíš si ale připadám jako přerostlá včela vracející se do úlu obalená pylem příběhu. Nikdy ze světa nepřiletím jen oklepat pel a letět znova. Ty příběhy se mě drží ještě dlouho, jako by se vsákly do křídel ztěžklých tak, že s nimi následující půlrok jen bezmocně plácám v úlu.
I teď, sedím doma u počítače, skoro neschopný pohybu prstů po klávesnici, zmrazený tím, co jsem prožil. V hlavě jsem pořád tam, na humanitární misi Červeného kříže v Indonésii. S kamarádem Martinem Točíkem jsme tam mohli pomáhat lidem v neštěstí díky velkorysosti 66 českých výtvarníků, kteří věnovali do dobročinné aukce svá díla.
V Acehu jsme za vybrané peníze kupovali knihy a vybavení pro školy, školky, utečenecké tábory a jednotlivým lidem, co přišli o rodiny a majetek, jsme zase obstarali pojízdné stánky či nářadí, aby mohli začít znovu. Nezapomenu na švadlenu, jíž jsem přivezl šicí stroj za ten, který jí vzala velká vlna. Dívala se na mě nevěřícně: „A vy jste kdo? Anděl?” Martin zažíval podobné věci.
Nezaslouženě jsme se tak stávali anděly v očích těch, co přežili ničivou vlnu tsunami a zemětřesení. Skutečný anděl ale byl pětačtyřicetiletý pán, co se nám nabídl, že nás bude zadarmo vozit na své motorce po jednotlivých úkolech. Asi to vypadalo směšně, tři chlapi na jedné motorce, ale aspoň jsme ušetřili víc peněz na samotnou pomoc. Čekal na nás dokonce i v noci před domem, kam jsme chodili na internet, aby nás odvezl do hotelu. Začali jsme mu s Martinem říkat Anděl. I když byl sám oběť tsunami, nic nechtěl, přestože jsme se ho ptali. Jiní jsou na tom hůř, říkal. Nedalo mi to a několikrát jsem se ho ještě zeptal. Až poslední den souhlasil, abychom mu koupili vrtačku.
Ještě v letadle na západní Sumatru, odkud naše mise pokračovala na ostrov Siberut, jsem na to myslel a bylo mně to trochu líto. Byl to přece můj anděl.
Pak Martin onemocněl na Siberutu horečkou dengue. Bál jsem se o něj, že mi umře. Dopravil jsem ho do civilizace a pokračoval v misi na svém milovaném ostrově. Léky, potraviny, moskytiéry, háčky na ryby, mačety. Dojalo mě, když šamani uspořádali rituál, kde žádali duchy zemřelých předků o zdraví, štěstí a dostatek pro moji rodinu a celý kmen Ček. Pořád jsem ale musel myslet na Anděla.
Po návratu ze Siberutu do Padangu na Sumatře jsem byl hodně unavený. Mise skončila a já se cítil prázdně a stýskalo se mi po domově. Na ulicích byly mraky lidí a mně se zdálo, že na mě jen tupě civějí. Prodavači na mě pokřikovali, byl jsem pouze předmět obchodu, ještě tak bílý zjev, exot. Možná to byla obyčejná deprese, ale pořád mě trápilo, jestli jsou na světě lidé podobní andělům, dělající věci jen tak. Potom mi na rameno poklepal otrhaný prodavač. Vyndal z nůše arašídovou placku a vnucoval mi ji. Skoro jsem na něj křikl, že nic nechci, nekupuji. Jeho ruka pořád trčela ke mně s plackou. Stál a usmíval se. Znechuceně jsem si ji vzal a hledal peníze. Nic nechci, ta je pro vás, řekl a zmizel v davu. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nepoděkoval. Mrzelo mě to. Věděl jsem, že se s ním v milionovém Padangu a vůbec v tomhle rozlehlém světě už nikdy nepotkám. Musel jsem na to myslet i odpoledne, když jsem zabloudil do holičské ulice. Položil jsem se tam v jedné garáži do sklopeného křesla, zíral do zeleného oprýskaného stropu, pozoroval Číňana, co mi stříhal můj dvouměsíční vous, líně se pohybující vrtuli větráku, a necítil jsem vůbec nic, jako bych byl v nějakém bdělém bezvědomí, opilý bez alkoholu. Jen mě štvalo, že jsem tomu nuzákovi, co mě obdaroval, ani nepoděkoval. Sledoval jsem gekona lovícího na stěně mouchy, i ty rychle šmikající nůžky, které jako by odstříhávaly proběhlé dny a týdny. Nešlo si nevšimnout, jak byly ty nůžky plné různých rýh a zároveň ohlazené od nespočtu holičských rukou. Ty asi vyslechly nářků, příběhů a chlubení! A kde to teď všechno je? Cítil jsem se v tu chvíli zvláštně prázdný, připravený pro nové chvíle, co mají smysl jen v tom okamžiku. Šel jsem jako bez duše plnou ulicí, lidé do mě strkali a já se nepřítomně usmíval. Pomíjivost. Všechno. V tu chvíli, přísahám na svoji smrt, se proti mně v davu objevil prodavač placek, můj anděl. Zdálky jsem na něj zamával, že si od něj pár těch křupavých placek koupím. Podal mi je, a když jsem vytáhl peníze, jen zase zavrtěl hlavou, usmál se, hodil si nůši zpátky na záda a vydal se vstříc svému nuzáckému životu.
Být andělem není žádná legrace. Křičel jsem za ním, že děkuji. Hrozně se mi ulevilo a zíral jsem za ním, dokud mi nezmizel v barevné mase lidí, kde proudí každý jinam, domů, za prací, k holiči, za osudem.
Já spěchal do hotelu, psát svoji další knihu, zbavit se včelího pelu, i když vím, že to tak rychle nejde a něco z toho příběhu ve mně už navždy zůstane. Byl to hezký den. Další den blíž k okamžiku, kdy tu ani jeden z nás nebude a takovéhle krásné dny zde budou bloudit bez nás, určené pro potěchu dalším chodcům života. Než jsem sáhl na kliku hotelu, přišel déšť. Přibouchl jsem za sebou dveře, aby nenapršelo na modrobílou mozaiku na podlaze, a šel dál do atria, do své minulosti. Každým krokem totiž odcházíme. Než jsem dosedl ke stolu, abych napsal další kapitolu, venku zahřmělo.
Mraky se po obloze táhly tak rychle, jako by to byl kouř z ohně bohů, kteří se u něho, někde na začátku světa, baví od nepaměti našimi budoucími příběhy.
s úctou Josef Formánek, zakladatel magazínu Koktejl
Relikviář samozřejmě přitahuje i zájem fotografů. Pořídit si záběr v zatemněné místnosti během prohlídky je ovšem v podstatě nemožné. Pořídit dobrý snímek znamená mít dostatek času, kvalitní stativ, a fotoaparát i další techniku za desítky tisíc korun. A pak to nejdůležitější – povolení z krajského památkového ústavu.
„Kastelán Ondřej Cink s fotografováním souhlasil, ale spolu s ním jsem ještě musel žádat o povolení k fotografování plzeňský památkový ústav a dostal jsem ho výhradně jen pro publikování v magazínu Koktejl,“ popisuje svoji zkušenost fotograf Jan Borecký. „Po celou dobu pak u mě stál kastelán, abych náhodou neudělal nějakou škodu.“
Relikviář je umístěn v místnosti se stálou teplotou, bez oken, kde v době fotografování svítilo jen pár bodových žárovek. „Protože byla památka pod sklem a odstranit jsem ho nesměl, nedal se použít blesk, protože světlo z něj by se od skleněné plochy odráželo,“ popisuje zákulisí své práce fotograf. „Kdo fotografuje, toho může zajímat, že jsem použil expoziční dobu řádově ve vteřinách. Většina snímků byla pořízena teleobjektivem, protože širokoúhlý objektiv by výsledný obraz deformoval.“
Relikviář nebyl nalezen náhodou. Nebýt ziskuchtivosti světoběžného Američana Dannyho Douglase, zřejmě by dál zůstal zakopán v kapli hradní věže. V roce 1984 se americký obchodník obrátil na Československou ambasádu ve Vídni. Nabídl čtvrt milionu dolarů, když si bude moci vyzvednout blíže nespecifikovanou památku na našem území ukrytou za druhé světové války. Státní orgány tehdy začaly vést složitá jednání, protože se objevilo podezření, že chce vyvézt kradenou věc. Proto byli o celém případu informování kriminalisté.
Jediné, z čeho se dalo vycházet, byly následující informace: Předmět má obdélníkový tvar, je kovový a dutý. Je na něj vystavena kupní smlouva z roku 1838 a místo, kde je ukrytý, se nachází sto padesát kilometrů od Norimberka.
Následovaly měsíce pátrání, které zavedly české kriminalisty do komplexu bečovského hradního a zámeckého areálu. V roce 1985 se jim úspěšně podařilo akci Starožitnost zakončit. Po odkrytí podlahy hradní kaple byl hluboko v zemi nalezen relikviář svatého Maura. Historickou památku zde zřejmě zakopali poslední šlechtičtí majitelé hradu a zámku z rodu Beaufort-Spontinů, kteří na konci války opustili naši zemi jako konfidenti.
Po složitém vyjasňování majetkoprávních vztahů se v roce 1991 stal vlastníkem památky stát zastoupený Národním památkovým ústavem – odborným pracovištěm Plzeň. Značně poškozený a zkorodovaný relikviář s uhnilým dnem byl převezen do Prahy a tady systematicky jedenáct let restaurován.
Obdobná památka v Česku neexistuje, chyběly tedy jakékoliv zkušenosti. Restaurátoři proto začali nejprve podrobným průzkumem materiálu, technik a technologií za účasti celé řady vědců. Restaurování proběhlo pod dohledem odborníků z restaurátorské dílny při dómu v Cáchách, kde už podobné relikviáře úspěšně obnovovali. Po závěrečné povrchové úpravě byly do relikviáře vráceny kosterní pozůstatky a skvost byl poprvé krátce představen veřejnosti v Praze. Pak byl převezen do Bečova, kde jej od 5. května 2002 mohou návštěvníci vidět ve speciální trezorové místnosti.
Památka evropského významu pochází z první čtvrtiny 13. století. Je takzvaného domečkového typu a jedním ze tří dochovaných unikátů románského slohu svého druhu, vedle relikviáře Tří králů v Kolínském dómě a relikviáře Karla Velikého v Cáchách. Byl zhotoven na zakázku benediktinského kláštera ve Florennes (v dnešní Belgii) pro ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura a jeho spolumučedníka sv. Timoteje.
Základ schránky byl původně vyroben z dubového dřeva. To se již rozpadlo, takže má teď zcela nové ořechové jádro potažené pozlaceným měděným plechem. Na něm je bohatá figurální a reliéfní výzdoba s filigránovými prvky ze zlaceného stříbra a mědi, vykládaná množstvím drahokamů a křišťálů, zdobená emailem z původní doby.
Zámek je v dubnu otevřen jen o víkendech od 9 do 16 hodin, od května pak každý den kromě pondělí. Do 28. dubna je také možné v Muzeu Policie ČR v Praze navštívit výstavu o pátrání po této unikátní románské památce.
napsal Jan Borecký a Topí Pigula
vyfotografoval Jan Borecký Relikviář je dlouhý 138,5 cm, 42 cm široký a vysoký 64,5 cm. Na čelech díla jsou umístěny zlacené sošky Ježíše Krista a svatého Maura a po jeho stranách je 12 apoštolů. Kruhové výjevy na střeše vyprávějí příběhy ze života sv. Jana Křtitele, sv. Maura a sv. Timoteje.
O velmi zachovalé mrtvole muže, kterou horníci našli v roce 1734, napsali do kroniky: „…plochý a stlačený jako prkno, pevně srostlý s kamenem. Oblečení i nářadí bylo velmi podivné, ale zcela zachovalé…“ Mumie byla nakonzervována solí tak dokonale, že byl zachován výraz tváře a záhyby kůže, ulámané nehty a zbytky vlasů. Prehistorická mrtvola horníka dostala název Muž v soli, ale to je vše, co po ní zbylo. Bohužel byla odkryta v nevhodné době, kdy věda ještě neuměla tento jedinečný nález zachovat. Místní lidé dodnes věří, že byl pohřben na neznámém místě, možné je i to, že se ztratil. Staré záznamy hovoří také o nálezech dalších dvou mumií, důkazy ovšem chybějí. Možná šlo o mrtvé soudobé horníky.
Mumie Muže v soli vystavena nebyla, pouze se jen jedinkrát objevila věrná kopie, a to v roce 1993 v Mnichově na celosvětové výstavě Mineralien Tage. Působila tak silným dojmem, že kdo se jí díval to tváře, pocítil hrůzu a bezmoc člověka odsouzeného k pomalému umírání v soli.
V současné době Muže v soli mohou vidět alespoň návštěvníci solného dolu. Představuje ho herec Gerhard Schilcher, který v dobovém oblečení vypráví úchvatné a dramatické příběhy o tom, jak žili a pracovali lidé před třemi tisíci lety, i to, jak sám našel při hornickém neštěstí smrt.
Ohromný smrtící zával v dole je historicky doložen a vedl tenkrát k náhlému a neočekávanému konci hornické činnosti a obchodu se solí v Hallstattu. Archeologický průzkum dnes intenzivně pokračuje a všichni věří, že důl skrývá řadu cenných nálezů, s velkou pravděpodobností i další těla zahynulých horníků, která sůl dobře zachovala.
Hall v keltštině znamená sůl a ta dala vzniknout již před sedmi tisíci lety stejnojmenné osadě. Když začali dávní lidé namáhavě dolovat bílé zlato, zajisté nikdo netušil, že ona malá vesnice se tím stane kmotrem jedné velké etapy lidských dějin – doby halštatské (800–400 před naším letopočtem).
Přírodní zásoby soli tedy dokázali v Rakousku využívat již Keltové, pravděpodobně jako docela první. Hora nad Hallstattem ukrývá nejstarší solný důl na světě, který je přitom dodnes v provozu.
Trasa prohlídky vede starými štolami k mysticky osvětlenému solnému jezeru a pak stezkami do světa dávných horníků. Po sklouznutí se na dvou nejdelších hornických klouzačkách se tu promítá přímo na skalní stěnu film o historii. Už první lidé, kteří tu začali dolovat, razili štoly až do hloubky tři sta třicet metrů, ve dvanácti horizontech a delší než čtyři kilometry. Pracovali přitom takřka bez pomůcek, až čtyřicet pět kilogramů těžké balvany soli vynášeli v kožených vacích a na cestu si svítili jen loučemi.
l Oblast Hallstatt – Salzkammergut a zejména město Hallstatt samotné mají světový význam. V překladu Solná komora je krajinou hrdých velehor, zasněných jezer a malebných vesniček a vyniká mimořádnou krásou. Rozkládá se na území tří rakouských spolkových zemí Dolních Rakous, Štýrska a Salcburska.
l V roce 1997 se dočkala její část mezi Hallstattem a Dachsteinem nejvyššího uznání – zařazení na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. l Beznaděj a životní příběh starého horníka inspirovaly Ludwiga Ganghofera k napsání světově známého stejnojmenného románu.
Pravdou je, že památka po staletí nerezavěla a začala korodovat až poslední dobou kvůli škodlivému působení smogu, který obsahuje oxidy síry. Podle legendy se každému, kdo železný pilíř obejme za zády, do roka splní jakékoli přání. Sloup je ale u paty poměrně široký a obejmout ho dokáže málokdo. Navíc je až k němu přístup zakázán.
Loupeže a drancování
Prvním muslimem, který na Indický subkontinent přinesl islám, byl sultán Mahmúd z Ghazny. Ale nešířil ho mírumilovnou cestou. Během prvních pětadvaceti let 11. století totiž vládce důležitého obchodního města v dnešním Afghánistánu vpadl do Indie sedmnáctkrát. Nikdy se tady ale neusadil. V jeho loupeživých taženích pak pokračovali po jeho smrti i další muslimští vladaři.
Na konci 12. století pak vládcové z Afghánistánu ovládli sever a střed Indie a mocný generál Kuttbudín Ajbak (Qutb-ub-din) dobyl Dillí a stal se místním guvernérem. Po smrti svého pána Muhammada z Ghuru tu v roce 1206 založil sultanát.
To už byly v plném proudu práce na minaretu a mešitě, které dnes známe pod jménem Qutb Minar. Generál chtěl vystavět ohromující komplex a na stavbu použil pískovec z dvaceti sedmi hinduistických chrámů. Pro muslimské vládce bylo ničení a drancování dobytých měst typické. Legenda praví, že při taženích po Indii někteří z nich nechali zabít každého hinduistu, na kterého vojáci narazili.
Musí být největší!
Kuttbudín Ajbak se však neproslavil jen jako ničitel hinduistických památek, ale také jako stavitel nejvýznamnější muslimské památky v zemi. Stavbou mešity a minaretu položil základy jedné z nejstarších muslimských památek v této části světa. Chtěl vytvořit monumentální stavební celek – mešitu, minaret a náboženskou školu, aby zahanbil všechna ostatní náboženství. Areálu tak dominuje pětipatrový minaret vysoký 72,5 metru. Spodní tři patra jsou z pískovce, horní dvě z kombinace pískovce a mramoru. Základna je hodně široká, v průměru má patnáct metrů. Původně totiž měla být věž ještě vyšší.
Kuttbudín ale stavbu nedokončil. Zemřel, když byla postavena první dvě patra. Minaret je tak obrovský, že na něm dělníci s přestávkami pracovali až do roku 1368. Místní průvodce Sandijoy Kumarsinh říká, že u paty minaretu stojí nejstarší mešita v Indii a dodává: „Místní vládci převzali architekturu částečně od hinduistů. Použili i opracované pískovce z jejich chrámů. Zdi komplexu tak dříve zdobily nejen citáty z koránu, ale i sochy lidí a zvířat. Protože jejich zobrazování korán zakazuje, pozdější panovníci je nechali zničit.“
Smutný konec
Kuttbudínovi následovníci v megalomanské stavbě pokračovali. Mnozí ale z původních velkolepých plánů slevili. Místní panovníci totiž na stavbu potřebovali spoustu peněz a zvyšovali proto daně, což vyústilo v několik povstání a nakonec k úpadku venkovských oblastí. Ale někteří panovníci se nechtěli svého velikášství jen tak vzdát.
„Jeden z pozdějších vládců chtěl na opačné straně komplexu dokonce postavit podobný monumentální minaret, ještě dvakrát vyšší. Když zemřel, byla věž vysoká dvacet sedm metrů. Nikdo už pak ale v tak nákladném projektu nepokračoval,“ vysvětloval Kumarsinh.
Moc muslimských panovníků v Indii trvala až do 18. století, kdy zem postupně ovládli Britové. Nikdy se jim nepodařilo zcela vymýtit ostatní náboženství.
Komplex kolem minaretu Qutb hodně poničily války, o opravy se nikdo nestaral. První restaurátorské práce tak proběhly až během britské nadvlády, ale nikdo už nedokázal zrestaurovat budovy v jejich bývalé kráse. Po odchodu Britů stará muslimská památka chátrala dál.
V současné době nemá indická vláda na opravy muslimských památek peníze. Jejich rozvaliny tak kontrastují s opečovávanými hinduistickými chrámy. Hinduismus tady má stovky milionů vyznavačů. Chrámy oblíbených bohů Ganéše a Lakšmí, které stojí jen pár minut chůze od minaretu Qutb, září čistotou. Ganéš je sloní bůh, který rozdává štěstí. Možná si z něj trochu nechal i pro sebe a pro svůj chrám. Zatímco k němu se chodí modlit každý den stovky lidí, po rozvalinách někdejšího centra ohromné muslimské říše se prohánějí jen veverky, papoušci a holubi.
Odhalení
l Železný sloup patří mezi kuriozity světové metalurgie, ale vypadá to, že jeho tajemství už bylo odhaleno.
l Sloup zkoumal inženýr Ramamurthy Balasubramaniam a dospěl k závěru, že fosfor, který sloup obsahuje ve vysokém množství, zreagoval se železem a kyslíkem a ve vlhkém vzduchu vytvořil povlak. Ten pak po staletí chránil sloup proti korozi.
l Sloup byl vyroben za vlády krále Čandragupty II. na začátku čtvrtého století našeho letopočtu na počest slavných válečných vítězství. Úctu vzbuzuje dodnes – i když z jiného důvodu. Je unikátní ukázkou umění starých řemeslníků.
Kolébka náboženství
l V Indii vznikla dvě velká světová náboženství – hinduismus a buddhismus. Zemi přitom po staletí vládli muslimští sultáni. Jejich moc skončila v 18. a 19. století.
l Z miliardy a 80 milionů Indů jich islám dodnes vyznává asi 145 milionů. Víc muslimů žije už jen v Pákistánu a Indonésii. Indie tak má víc obyvatel, kteří vyznávají islám, než všechny arabské státy. Přesto muslimské památky v zemi chátrají.
Další informace najdete na internetové adrese www.nhm.ac.uk.
Vítěz v kategorii Chování živočichů – ostatní živočichové
Ropuší orgie
Ruben Smit, Nizozemsko
Každé jaro se v Holandsku přesouvá ohromné množství ropuch obecných k rybníkům v oblasti Veluwe, aby se zde spářily. Je to podívaná, která Rubena vždy fascinovala. Nejvíce ho zajímalo, jakým způsobem poodhalit to, co se děje pod hladinou. Brodil se chladnou, křišťálově čistou vodou a zároveň držel fotoaparát se širokoúhlým objektivem u dna rybníka, aby získal co nejdetailnější záběr pářících se ropuších mas a následně i řetězců vajíček. S čím však nepočítal, bylo, že se stane přímo součástí jejich orgií. Než se mu podařilo pořídit výsledný záběr, jeden z ropuších samců si jeho prsty spletl se samičkou, vrhnul se na ně a s divokou vášní je velmi těsně sevřel.
Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci
Koupající se pelikán
Maik Aschemann, Německo
Pelikán bílý na úpravě svého zevnějšku rozhodně nešetří. Kvůli velkým křídlům a způsobu života musí udržovat peří v bezvadném stavu. Maik strávil v hannoverské zoo sledováním pelikánů mnoho hodin, a to především zrána, kdy se shromažďovali na hladině, aby se upravili. Tento pelikán plaval do středu jezera právě ve chvíli, kdy začalo vycházet slunce. Malým výrůstkem na konci zobáku probíral své peří a poté je pomocí tukové žlázy promazával, aby bylo odolné proti vodě. Jakmile dokončil očistu, začal křídly bít o hladinu jezera. Maik měl fotoaparát připravený…
2. místo v kategorii Chování živočichů – savci
Polární výprava
Thorsten Milse, Německo
Samice polárního medvěda je hladová. Nejedla už osm měsíců, kdy po většinu času žila v malém doupěti v kanadském národním parku Wapusk, aby zde porodila a odkojila dvě mláďata. Nyní je březen a ona bere svá tříměsíční medvíďata na sedmdesát kilometrů dlouhou pouť k Hudsonskému zálivu (Hudson Bay). Led je opět zmrzlý a ona má před sebou pár hojných měsíců, kdy může díky tulenímu masu nabírat kila. Moc času však nemá, protože led začne v červnu opět tát. Malá medvíďata se právě sklouzla po příkré závěji a kňučí na svou matku. Thorsten sledoval, jak je samice ovládána dvěma mocnými instinkty – dopředu ji žene hlad a zpět táhne starost o oba malé výrostky.
Zvláštní cena v kategorii Portréty zvířat
Gorila v dešti
Joe McDonald, USA
Jediná oblast, kde se můžete setkat s horskými gorilami, je Virunga Volcanoes – mlhavé, deštivé útočiště ve střední Africe. Gorily většinou hledají před deštěm úkryt, ale této skupince ze Rwandy zjevně nevadilo stát venku v lijáku. Když se s nimi Joe náhodou setkal, byl promočený a boty měl plné vody. Vůdčí samec se šoural z místa na místo i v prudkém dešti. Nakonec se usadil do této pozice právě ve chvíli, kdy přestalo pršet, a Joe měl tak možnost připravit záběr. „Chtěl jsem zprostředkovat obojí – osobnost gorily i atmosféru samotnou. Naštěstí jsem se s ní nedostal do kontaktu očima, což znamená u gorily signál agrese.
Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci
Smrtící sevření
Bence Máté, MaďarskoJako když malé dítě mačká svoji vodní hračku, stejným způsobem vymáčkne volavka sevřením zobáku vodu z ryby ještě dříve, než ji spolkne. Bence blízko svého domova sledoval volavky popelavé mnohokrát. Samotné fotografování však nebylo tak jednoduché. Poprvé se vše seběhlo ještě dříve, než se stačil spustit blesk. Podruhé musel znovu nastavit ohniskovou vzdálenost, aby získal tak ostrý záběr, jaký chtěl. Potřetí nedokázal odhadnout moment, kdy volavka rybu uloví. Nakonec musel udělat tucty snímků, než získal ten správný. „Na většině záběrů byla křídla ptáků nebo jejich nohy,“ říká Bence, „ale tento zachycoval přesně to, co jsem potřeboval.“
Pelikán bílý na úpravě svého zevnějšku rozhodně nešetří. Kvůli velkým křídlům a způsobu života musí udržovat peří v bezvadném stavu. Maik strávil v hannoverské zoo sledováním pelikánů mnoho hodin, a to především zrána, kdy se shromažďovali na hladině, aby se upravili. Tento pelikán plaval do středu jezera právě ve chvíli, kdy začalo vycházet slunce. Malým výrůstkem na konci zobáku probíral své peří a poté je pomocí tukové žlázy promazával, aby bylo odolné proti vodě. Jakmile dokončil očistu, začal křídly bít o hladinu jezera. Maik měl fotoaparát připravený…
Samice polárního medvěda je hladová. Nejedla už osm měsíců, kdy po většinu času žila v malém doupěti v kanadském národním parku Wapusk, aby zde porodila a odkojila dvě mláďata. Nyní je březen a ona bere svá tříměsíční medvíďata na sedmdesát kilometrů dlouhou pouť k Hudsonskému zálivu (Hudson Bay). Led je opět zmrzlý a ona má před sebou pár hojných měsíců, kdy může díky tulenímu masu nabírat kila. Moc času však nemá, protože led začne v červnu opět tát. Malá medvíďata se právě sklouzla po příkré závěji a kňučí na svou matku. Thorsten sledoval, jak je samice ovládána dvěma mocnými instinkty – dopředu ji žene hlad a zpět táhne starost o oba malé výrostky.
Jediná oblast, kde se můžete setkat s horskými gorilami, je Virunga Volcanoes – mlhavé, deštivé útočiště ve střední Africe. Gorily většinou hledají před deštěm úkryt, ale této skupince ze Rwandy zjevně nevadilo stát venku v lijáku. Když se s nimi Joe náhodou setkal, byl promočený a boty měl plné vody. Vůdčí samec se šoural z místa na místo i v prudkém dešti. Nakonec se usadil do této pozice právě ve chvíli, kdy přestalo pršet, a Joe měl tak možnost připravit záběr. „Chtěl jsem zprostředkovat obojí – osobnost gorily i atmosféru samotnou. Naštěstí jsem se s ní nedostal do kontaktu očima, což znamená u gorily signál agrese.
Jako když malé dítě mačká svoji vodní hračku, stejným způsobem vymáčkne volavka sevřením zobáku vodu z ryby ještě dříve, než ji spolkne. Bence blízko svého domova sledoval volavky popelavé mnohokrát. Samotné fotografování však nebylo tak jednoduché. Poprvé se vše seběhlo ještě dříve, než se stačil spustit blesk. Podruhé musel znovu nastavit ohniskovou vzdálenost, aby získal tak ostrý záběr, jaký chtěl. Potřetí nedokázal odhadnout moment, kdy volavka rybu uloví. Nakonec musel udělat tucty snímků, než získal ten správný. „Na většině záběrů byla křídla ptáků nebo jejich nohy,“ říká Bence, „ale tento zachycoval přesně to, co jsem potřeboval.“
