Plameny nad střechami jsou strašákem po celou dobu existence lidstva. Ale bez ohně by se lidstvo nemohlo vyvíjet, ovlivnil život celé naší planety. Dokonce existuje teorie, podle které to byl právě oheň, co přispělo k pádu dinosauří éry.
Jde něco tak živelného, jako je oheň, vůbec spočítat? Třepotání plamenů, žár, energii ve formě tepla a světla, přeměna materiálů (dřevo v popel, a nejen to) nacpat do jednoduché rovnice? Základní poučka vypadá velmi prostě: pro hoření je zapotřebí kyslík, zápalná teplota a hořlavý materiál. Na chemické či fyzikální vzorečky se dá ostatně převést všechno, tedy i hoření. Historka tradovaná na jednom z pražských gymnázií krásně ukazuje, že nic není tak jasné. V hodině chemie se student, byv požádán, aby napsal rovnici hoření metanu, zeptal, jakou že značku má oheň.
Jenže tak jednoduché to není a ne vždy hoří kyslík. Pod slovem oheň či hoření se schovává obrovské množství reakcí, včetně termonukleární. Právě díky ní „hoří“ Slunce.
Energie v nitru Slunce vzniká při termonukleárních reakcích. Jsou závislé na teplotě, ve které probíhají. Teplota slunečního jádra se odhaduje až na 13 milionů kelvinů, přičemž už při teplotě nad sedm milionů kelvinů se vodík spaluje na helium. Ve vzdálenosti asi deseti tisíc kilometrů od středu Slunce už teplota klesá natolik, že se přeměna vodíku v helium zastaví. Povrchová teplota Slunce je zhruba pět tisíc osm set kelvinů, proto hřeje tak daleko, že ho cítíme i na Zemi. A kterýpak kluk nezkoušel zapálit oheň pomocí sluníčka a lupy? Tímhle způsobem vzplanula nejedna hromádka suchého sena.
Hořící planeta
Ale jak to bylo s ohněm v historii? Dnes už se ví, že dinosauři odešli do zákoutí muzejních depozitářů následkem dopadu mimozemského tělesa. Impaktová teorie vychází z toho, že do oblasti dnešního Yucatánu a Mexického zálivu dopadlo velké mimozemské těleso. Kráter Chicxulub má v průměru sto osmdesát kilometrů a je obklopen zlomem o velikosti dvou set čtyřiceti kilometrů. Podle paleontologů se vše odehrálo před zhruba šedesáti pěti miliony let.
Kráter je na mnoha místech oddělen od další vrstvy sazemi. Kdyby jejich vrstvička pocházela z místního požáru, byť i velkého, byla by jen na jednom místě. Stejně staré saze se ale dají nalézt v mnoha různých koutech světa, takže katastrofa skutečně postihla celou planetu.
„V celosvětovém měřítku představují saze až sedmdesát miliard tun usazenin,“ píší David A. Kring a Daniel D. Durda v článku Den, kdy vzplanul svět ve vědeckém časopise Scientific American.
Dopad asteroidu nebo komety byl spouštěcím impulzem pro vyvržení obrovského množství materiálu do vzduchu, který se jím zpočátku řítil rychlostí až čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu. Rozžhavilo se všechno a začalo hořet. „Na většině míst vůbec nezáleželo na tom, zda se vegetace nacházela na suchém místě, nebo v mokré bažině. Vysoké teploty trvaly tak dlouho, že se z porostu vytratila všechna vlhkost, podobně jako ze dřeva v cihlářské peci, a porost zachvátily plameny. Zachvátila zvířata panika, když nebe začalo žhnout padajícími úlomky hornin? Varovala je vzrůstající teplota? Stála nehnutě na místě, nebo utíkala nějakým směrem – například k vodě? Většinu zvířat při vzrůstu teploty naštěstí obestřelo milosrdné bezvědomí, takže nikdy neucítila požáry, které stravovaly keře a stromy kolem nich,“ uvádí se v časopise Scientific American. Zemřelo sedmdesát pět procent živočišných a rostlinných druhů. Vědci odhadli, že tehdejší požáry uvolnily do povětří deset bilionů tun oxidu uhličitého, sto miliard tun oxidu uhelnatého a sto miliard tun metanu. Nastala totální proměna světa. Podobně jako se to stává dnes, začaly z popela na vypálených plochách růst kapradiny.
Komu vadí požáry
Požáry mohou být pro ekosystémy zhoubou. Pokud ovšem přicházejí pravidelně, příroda se jim dokáže přizpůsobit. Američtí požárníci, zvlášť po katastrofickém „roku ohně“ – 2002, došli k závěru, že hasit všechny požáry je neefektivní. V lese stále vzniká množství velmi suchého materiálu. Pokud lidé hasí lokální malé požáry, tento materiál nestačí shořet a stále se hromadí. Když pak dojde z nějaké příčiny k většímu požáru, nahromaděný suchý materiál vzplane a oheň tak dosáhne až do korun stromů, odkud se šíří s mnohem větší intenzitou, než kdyby se jen „plazil“ po zemi. Pokud se tedy malé požáry, způsobené nejčastěji bleskem, nehasí, suché klestí se nenahromadí a škody nejsou tak velké. Coloradský požár Hayman (ano, požáry dostaly podobně jako tornáda svá jména) spálil plochu přes čtyřicet tisíc hektarů. Na každý připadla škoda milion dolarů.
Tam, kde se požáry běžně opakují, se nacházejí rostliny, které je ke svému správnému růstu dokonce potřebují. Jiné jsou na ně zase „zvyklé“ tak, že jim malý požár neuškodí. Rostliny totiž jen vypadají, že jsou na tom hůře než zvířata, která mohou před menším ohněm utéci nebo se schovat.
Borovice, známé svým smolnatým, a tudíž dobře hořlavým dřevem, rostou i v požáry ohrožených oblastech USA. Vyvinula se jim tlustá borka, kterou malý požár sice olízne, ale nedostane se dovnitř dřeva, aby mohl strom zahubit. Dokonce existují druhy, kterým se šišky otevřou jen za působení vyšších teplot a teprve tak se vysemení. Tento jev se nazývá serotinie a ne náhodou se jedna z borovic latinsky jmenuje Pinus serotina.
Když se uvádějí škody způsobené požáry v přírodě, jde spíše o ekonomické dopady než o trvalé poškození přírody. Ať už jde o požár v chilském národním parku Torres del Paine nebo v tatranských lesích. Ochranáři si sice stýskají, že „nebude co chránit“, lesníci, že „nebude co těžit“, a o peníze mohou přijít lidé, které živí turistický ruch, ale přírodě jako entitě je to jedno. Když se dokázala vyrovnat s katastrofou na přelomu křídy a terciéru, tak o jakémkoliv požáru lidských rozměrů se dá říci, že je pro ni pouhou jiskrou na vzdáleném obzoru geologické existence.
Yellowstone v plamenech
První národní park na světě – americký Yellowstone – vznikl na základě zákona, který prezident Ulysses Grant podepsal 1. března 1872. Dnes má rozlohu 2 221 772 akrů. Požáry jej postihovaly po celou dobu, ale čím byl známější, tím větší byla i starost o jeho ochranu před plameny. Jenže právě díky tomu, že tu hořelo téměř pravidelně, se některé druhy rostlin adaptovaly. Velmi často se tu objevuje borovice pokroucená Pinus contorta, dnes má tento druh takzvané serotinní šišky, které potřebují k otevření velké teplo. V letech 1900–1929 tu hořelo 374 požárů a spálily 11 670 akrů parku. V letech 1930–2004 byly příčinou 1573 požárů blesky, pouze 761 jich způsobili lidé.
Správa Yellowstonského národního parku zavedla pravidelné sledování požárů, vyhodnocování škod a předvídání možných příčin. Nicméně v roce 1988 došlo k nejhorším požárům v historii parku a jeho okolí. Během několika málo měsíců se rozhořelo celkem 248 požárů. A i když je hasilo dvacet pět tisíc hasičů a náklady dosáhly sto dvaceti milionů amerických dolarů, požáry strávily 1,2 milionů akrů přírody. Neunikla ani spousta zvířat – bylo nalezeno 345 mrtvých losů, 36 jelenů a 6 medvědů baribalů.
V roce 1992 se změnil celý systém ochrany před požáry a v roce 2004 byl aktualizován s tím, že velké požáry z osmdesátých let jsou bezprecedentní tragédií a nesmějí se opakovat. Jenže s odstupem nemnoha let (v přirozeném vývoji ekosystémů několik málo desítek let skutečně není mnoho) se život na spálených místech začal vracet k normálu. Požár navíc poskytl vědcům obrovské množství poznatků o tom, jakým způsobem se tak rozsáhlé požáry chovají a jak na ně pak příroda reaguje.
Když vzplanou symboly
Dějiny lidstva jsou spojeny s velkými ohni. Zapálit něco cenného, ať už drahého nebo nějaký symbol, může být i fintou, jak vstoupit do dějin. To ví jak císař Nero, který měl roku 64 zapálit Řím, tak žháři, kteří 27. února 1933 zapálili berlínský Reichstag. Popraven za to byl Holanďan mdlého rozumu van der Lubbe, ale podle německých zákonů se jednalo o justiční vraždu, za žhářství tehdy nebylo možné udělit trest smrti.
Pro dějiny českých zemí je bezesporu planoucím symbolem původní budova Národního divadla. Spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov se dopátral až podezřelého množství náhod, které požár v roce 1881 provázely. Pohřeb nadhasiče Čeňka Diviše, zřejmě velice oblíbeného člena hasičského sboru, způsobil, že část sboru byla na pohřbu. Navíc byla ten den rozebrána nejmodernější parní stříkačka a ani nádrž na Karlově nebyla plná. Aby toho nebylo málo, praskla roura novomlýnského vodovodu, který zásoboval hydranty v Národním divadle. Protipožární želená opona mezi hledištěm a jevištěm byla svázána řetězem, protože pod ní stálo lešení. Někde se zatoulaly klíče k vodovodním kohoutům, některé hydranty byly poškozené, podkrovní okna byla, snad poprvé, zavřena… Jediné, co případným žhářům nevyšlo, bylo počasí – podle záznamů z meteorologické stanice v pražském Klementinu bylo toho dne zcela zataženo a během dne několikrát pršelo.
Ivanov se pokusil ve své knize požár rekonstruovat. První dým byl spatřen přibližně v šestnáct hodin, kolem osmnácté už se plameny prodraly nad střechu, ale první pražská hasičská stříkačka se na místo dostala až zhruba po třičtvrtě hodině. Vyšetřování vyústilo v odsouzení dvou zámečníků, Jenische a Zinniburga, kteří měli přiletovat k hromosvodu měděný drát a při tom měli způsobit požár.
„Žádost obhájce zámečníků o provedení praktické zkoušky nebyla prokurátorem a soudem přijata… Jako trest jim byl uložen týden vězení zostřený dvěma půsty,“ píše plk. Ing. Ivo Masařík, CSc., který pracoval jako ředitel Technického ústavu požární ochrany Ministerstva vnitra. V roce 1982 se konal pokus o rekonstrukci, který jasně jejich vinu vyvrátil. Dneska se už těžko dozvíme, kdo v době napjatých česko-německých vztahů, kdy se české divadlo některým lidem nehodilo do plánů, škrtnul sirkou.
Vrtkavé dějiny
Ne každé velké žhářství ale vede k tomu, aby něčí jméno, byť smutně, proslavilo. Hérostratos, megaloman, který toužil po věčné slávě, zapálil v roce 356 před naším letopočtem chrám bohyně Artemidy v Efezu. Vzhledem k tomu, že v něm byl uložen olivový olej, hořel velmi dobře. Samozřejmě, že se o jeho činu dlouho mluvilo, ale efekt byl přesně opačný, než v jaký Hérostratos doufal. Jeho jméno bylo z úředních záznamů vymazáno a mělo se o něm mluvit pouze jako o bláznovi.
Podle řeckých bájí ale může za to, že lidé využívají a někdy i zneužívají oheň, Prométheus, syn Titána Íapeta a Ókeánovny Klymeny. Ukradl ho bohům a daroval lidem. Za trest měl být navždy přikován ke skále a každý den mu měl sup vyklovávat játra. Ta přes noc zase dorostla. Nakonec ho vysvobodil Hérakles a Prométheus se vrátil na Olymp jako rádce bohů a věštec, jen musel nosit kamenný prsten, protože věštba o připoutání se nedala jen tak změnit.
Tak cenný byl oheň.
Co možná nevíte o ohni
l Úprava potravin na ohni nesloužila jen k lepší stravitelnosti, ale pomohla lidem i v boji s nemocemi (vysoké teploty zabíjejí bakterie atd.).
l Oheň byl jednou z prvních zbraní proti jiným lidem i zvířatům.
l Oheň si lidé vybrali k náboženským obřadům, protože kouř stoupá vzhůru, tam, kde podle představ řady národů možná sídlí bohové.
l Plameny mohou vést elektřinu.
l Nedávno se zjistilo, že způsob hoření a rozšiřování ohně ovlivňuje i gravitace.
l Barva ohně závisí na teplotě, při hoření organického materiálu znamenají bílá a žlutá nejvyšší teplotu, oranžová až červená nižší, černá představuje saze a kouř. Barvu ovlivňují i látky, které hoří.
Více se můžete dozvědět na internetových stránkách
Především zdejší náhorní planina Sanetti Plateau má magické kouzlo – prostor, traviny, zvláštní byliny, obří lobelie. Ve zdejším porostu našly útočiště stovky druhů ptáků, některé žijí jen zde. Právě tady přežívá i velmi vzácný vlček etiopský, který svou barvou a tvarem hlavy Středoevropanovi připomene spíše starou známou lišku než vlka. Jeho ochrana naráží na pověry místních obyvatel, zejména pastevců, kteří ho považují za nositele smůly.
Z rozsáhlé náhorní plošiny se pak zvedá do výšky zhruba čtyři tisíce čtyři sta metrů druhá nejvyšší hora Etiopie – Batu.
Nejvíce průvodců doporučuje park navštívit zjara, kdy je tu nejpříjemněji, v podstatě se za nejlepší sezonu považuje období od března do června.
„Etiopie je překvapivě zelená, úrodná a šťavnatá a mně tam bylo dobře právě proto, že je zde díky větší nadmořské výšce chladněji. Ostatně i hlavní město Addis Abeba leží ve dvou tisících třech stech metrech.
Je to země, kde jsem byl několikrát a kam se určitě budu vracet,“ řekl o Etiopii Jiří Kolbaba. „Je zde úchvatná krajina a neobvyklí lidé.“
Ve vězení byli ještě nalezeni zavraždění Ivis Aguilaro Martínez alias Blaky a Dixon Manuel Martínez. Oběti měly znatelné rány na hlavě a dalších částech těla. Podle zpráv vedení věznice tentokrát nebyly použity řezné ani střelné zbraně. Jak uvedl ředitel DGSEP (Dirección General de Servicios Especiales Preventivos – Ředitelství zvláštních preventivních služeb) Jaime Banegas, jednou z obětí byl vrah a lupič odsouzený na dvaapadesát let vězení, druhý zavražděný teprve na rozsudek čekal. Během dopoledne byly ve věznici nalezeny zakrvácené předměty, s největší pravděpodobností vražedné nástroje. Později svědkové, další vězni, vypověděli, že oba zavraždění chtěli odejít z organizace Mara. A to se trestá smrtí.
Jak dodal Banegas, pouze deset procent členů zločineckých organizací typu Maras se rozhodne, když se dostanou do vězení, odejít z organizace. Jakmile se to však dozvědí ostatní členové gangů, postarají se, aby odpadlíci byli bez výjimky odstraněni. Mohli by mluvit…
Proč tolik násilí?
Pedro Martínez, řadový policista, nepovažoval ono ráno zanejhorší. „Někdy nalezneme více těl, hlavně se jedná o chudinské kolonie nebo kolonie, které jsou sice přes den poměrně bezpečné, ale přes noc tam není radno vycházet,“ říká.
Mara Salvatrucha, MS-13 nebo MS jsou názvy zločineckých organizací, které se původně formovaly ze salvadorských imigrantů, kteří přicházeli v osmdesátých letech do Los Angeles v USA. V té době byl Salvador zmítán těžkou občanskou válkou, která trvala od roku 1979 až do roku 1992. Lepší situace nebyla ani ve většině dalších zemí Střední Ameriky.
Maras se rozrůstaly do dalších měst v USA a členství bylo otevřeno všem imigrantům z Latinské Ameriky, šlo hlavně o uprchlíky z Hondurasu, Mexika, Peru, Ekvádoru, Guatemaly a Nikaraguy.
Když občanská válka v Salvadoru končila a navíc vypukly vážné konflikty mezi samotnými gangy ve Spojených státech, byla řada členů především Mary 13 a 18 deportována zpět do vlasti. Pro Střední Ameriku začal problém, se kterým si dodnes neví rady. Policie v současnosti podle svých vyjádření registruje více než dvacet tisíc členů uskupených do 1058 gangů v Nikaragui, v Salvadoru je to 10 500 marerů uskupených do čtyř hlavních gangů, vGuatemale pak 14 000 marerů ve 434 různých ganzích a v samotných USA se ví o více než 20 000 ganzích každý minimálně s dvaceti členy. Odhaduje se, že šest set z nich operuje na území Los Angeles.
Mara Salvatrucha
I tento gang je všeobecně nazýván Mara, do češtiny přeloženo jako Salvadorská mara. Gang vznikl v Los Angeles a je vytvořen především z imigrantů zeSalvadoru, kteří ve většině případů bojovali na straně tamější povstalecké armády.
Název M jako mara znamená původně v Salvadoru skupinu přátel z jedné čtvrti, kolonie či školy. Číslo 13 má hned několik vysvětlení. M je třináctým písmenem v abecedě a tato mara byla navíc založena na třinácté ulici v Los Angeles.
MS-13 roste téměř nezadržitelnou silou nejen ve státech Střední Ameriky, ale poslední dobou hlavně v USA. Například v Charlotte, hlavním městě Severní Karolíny, které ještě před několika lety o existenci mar nevědělo, měla mara v roce 2000 dvě stě nových členů. Policie jí připsala jen v tomto roce 11 vražd. Gang má své členy už i v jižním Marylandu a severní Virginii, v okolí Washingtonu D. C.
Stát se členem není složité, často k tomu stačí náhoda. Rodrigo Jaime Zamora, teprve jedenáctiletý kluk, pochází z jedné čtvrti na okraji Tegucigalpy. Jednoho dne požádal člena gangu o ochranu před svými spolužáky, kteří ho bili. Gang mu vzápětí nabídl členství. Souhlasil. Potvrzení členství bylo spojeno se zvláštním rituálem. Byl vyzván vstoupit doprostřed kruhu, na jehož okrajích stáli členové gangu. Po něm do kruhu vstoupilo dalších pět členů. Ostatní začali počítat do třinácti a pak do něj pětice začala kopat a bít ho, dokud neupadl do bezvědomí. Pokud by přijímanou osobou byla dívka, pak by navíc byla znásilněna. Rodrigo měl na počátek štěstí, možná i kvůli svému věku, že se vyhnul další podmínce vstupu – zbít, znásilnit nebo zabít někoho nevinného.
Není cesty zpátky
A pak už není z gangu úniku. Rodrigo nesměl bez svolení šéfa nic, nikoho zabít, mluvit s policií, vynechat schůzi gangu. Potvrzuje to i světově známý případ šestnáctiletého Edgara Guzmana, který byl v březnu 2004 předveden na Imigrační a celní úřad v Coloradu. Do USA se dostal ilegálně. Vypověděl, že byl v Guatemale členem MS-13 a emigrovat chtěl jen proto, aby mohl gang opustit. Chtěl žít se svou tetou v Georgii a začít chodit do školy. Prosil, aby nebyl deportován. „Pokud bych zůstal v Guatemale, členové Salvatruchy by mě zabili. Viděl jsem na vlastní oči, jak bijí lidi baseballovými pálkami a střílejí je. Pokud se vrátím zpět do Guatemaly, budou mě mučit a zabijí mě.“
Edgar byl přesto 10. března deportován z USA do Guatemaly. Deset dní se skrýval doma. Když mu nečekaně zemřela babička, vydal se ven. Jen pět bloků od svého domova byl chycen členy gangu a zastřelen.
Proč je MS-13 úspěšná?
Její řád nepřipouští výjimky a zastrašuje. Maras ale nejsou jen násilnými organizacemi, potřebují i značné finanční prostředky a nabízejí za to své „služby“. Hlídají určitou kolonii či čtvrť, kterou běžně vyznačují graffiti na zdích. Kdo tu nemá co pohledávat, ten se odsud, věřte, jen stěží dostane. Kdo zde bydlí, je relativně v bezpečí, musí ale platit daň, která může dosahovat až dvou třetin jeho měsíčního příjmu. Kdo neplatí, přijde vnejlepším případě o ruku či nohu. I řidiči autobusů, pokud jezdí do takovýchto čtvrtí, musí zastavit a zaplatit předem dohodnutý poplatek za povolení vjezdu.
Mezi další zdroje peněz patří ozbrojené přepadávání, pašování a prodej drog, zbraní a ilegální převádění imigrantů přes mexicko-americkou hranici. MS-13 se tak postupně stává celosvětově obávanou kriminální organizací.
Plán Mano Dura
Mano dura znamená v překladu pevná ruka. Plán pod tímto názvem byl přijat vzemích Střední Ameriky 10. října 2003. Jeho součástí je jmenovat soudce, kteří se budou zabývat případy marerů. Zákon byl novelizován, respektive zpřesněn 12. listopadu 2003. Zanedlouho pak prezident Hondurasu navrhl zákon, díky kterému by bylo možné uvěznit delikventy už od dvanácti let, protože řada nových členů přichází do gangů už v tomto věku. Návrh byl zamítnut.
Den pomsty – 23. prosinec
V současné době má policie právo zadržet mladíky, kteří vypadají nebo se chovají jako členové mary, nezávisle na tom, zda se dopustili trestného činu či nikoliv. Pokud je u člena gangu nalezena zbraň, čeká ho až šestileté vězení. Z jedenácti tisíc zadržených údajných marerů v Hondurasu ale bylo v roce 2003, kdy byly podniknuty první kroky proti marerům, nakonec odsouzeno jen pět procent. Soudy si nedovolily pod mezinárodním tlakem ochránců lidských práv nepustit ostatní na svobodu.
Přiostřující se situace ve společnosti využila i policie v Los Angeles a členům gangů v Pico Urión a Hollywoodu zakázala shromažďovat se na ulicích, jezdit společně ve stejných autech a volat si mezi sebou mobilními telefony, pokud se vyskytují na tomto území.
Situace kolem maras vyvolala dokonce v Hondurasu nové diskuze o obnovení trestu smrti. Mara se ale začala těmto tlakům bránit ještě větší agresivitou.
Jeden z jejích zatím nejbrutálnějších činů se odehrál 23. prosince roku 2004 v San Pedru Sula, druhém největším městě Hondurasu, v současné době prvním nejrychleji rostoucím v celé Latinské Americe. Okolo 19.45 zastavili v jedné z neosvětlených ulic členové mary zátarasou plně obsazený městský autobus s třiceti osmi pasažéry, kteří se vraceli z práce a nákupů. Přinutili lidi vystoupit a pak do nich začali střílet. Na místě zůstalo čtrnáct mrtvých, dalších dvacet čtyři bylo převezeno do nemocnice, kde ještě deset lidí zemřelo. Ostatní se dodnes vzpamatovávají z fyzické i psychické újmy.
Naděje zůstala
Miguel R. je jedním z mála, kterým se podařilo odchod z mary přežít. Na dobu, kdy byl členem MS-13, vzpomíná nerad. „Učinil jsem mnoho zlého a dopustil se hříchů, za které své svědomí snad nikdy neočistím,“ říká. Mara neuznává nic kromě víry v Boha. Opustit řady gangu a zůstat naživu může jen ten, kdo se oddá víře. I to má ale svá pravidla. Pokud se prokáže, že to s vírou bývalý člen nemyslí vážně, zemře. Řady věřících nesmí opustit.
Miguel R. se obrátil na víru se svým kamarádem, přesto se to povedlo jen Miguelovi. Jeho kamarád je mrtev. Zřejmě nebyl shledán dostatečně pobožným. Miguel se proto rozhodl Honduras opustit. Už třetím rokem vžije v Evropě, je šťastně ženatý a má dvě děti. Miguel přežil. Zatím.
Navštívit Tegucigalpu, nebo ne?
Odpověď zní – proč ne. Jen vynechte některé čtvrti, neotvírejte okénka v autě a zamkněte si v něm dveře. A brzy ráno a večer raději nezastavujte ani na červenou.
Doprava
l Letadlo z Prahy přímo do Tegucigalpy nelétá. Spojení je s přestupem v Houstonu, Miami nebo Mexiku D. F. Nejekonomičtější bývá let s Continental Airlines s přestupem v Houstonu, ceny letenek se tak pohybují od 17 100 Kč bez poplatků. Letenku je ale třeba zakoupit dostatečně včas. V Houstonu je pak nutné při přestupu jednu noc přespat.
l Alternativou bývá cesta přes Miami s jakoukoliv leteckou společností – poslední dobou jsou výhodné letenky společnosti Iberia od 10 900 Kč nebo s Continental Airlines od 11 200 Kč bez poplatků. Po přenocování v Miami se vyplatí pokračovat se společností TACA přímo do Tegucigalpy. Letenka včetně poplatků se pohybuje od 240 USD, pokud se ale rozhodnete zakoupit elektronickou prostřednictvím telefonu +18004008222 nebo na internetových stránkách společnosti či přímo před odletem v České republice, zaplatíte od 430 USD výše.
l Cestování přes Mexiko se určitě prodraží, ale je to alternativa, pokud nemáte vízum do USA.
Vstup do země
l Vízum nepotřebujete. Při kontrole je připnut do pasu žlutý formulář s vyznačeným počtem dní pro pobyt v Hondurasu, většinou jde o 30 dní. Smlouvat nemá smysl. Pobyt lze prodloužit o dalších 30 dní za 50 USD na imigračním úřadě v jakémkoliv větším městě.
Doprava ve městě
l Mikrobus z letiště do hotelu vyjde na 150 lempir nebo 10 USD. Jsou bezpečné a spolehlivé.
l Nejjednodušší způsob pohybu po Tegucigalpě je půjčit si auto (30–50 USD/den), půjčovna je na letišti.
l Stačí jakýkoliv národní řidičský průkaz.
l Jízdenky na autobus po městě stojí okolo 2,50–3,00 lempir. Turistům se vzhledem k častému přepadávání některých linek nedoporučuje.
l Taxislužba je bezpečná. Cenu je lépe domluvit před nástupem do vozu, bývá většinou 50 lempir. Taxíky jsou bílé. Hotely mají většinou svou taxislužbu, ale je dražší.
Ubytování l Ve velkých hotelech stojí 80–160 dolarů za noc a pokoj, kvalitní ubytování lze sehnat i v méně známých hotelech v historickém centru města již od 800 Kč za noc a pokoj.
Zvláštní místo dlouho unikalo pozornosti, protože leží vysoko v Rodopech v zalesněných hřbetech nad řekou Ardou. Věděli o něm nanejvýš turečtí pastevci, kteří tudy občas hnali stáda koz a ovcí a využívali dvě studánky z vyskládaných plochých kamenů. Je zvláštní, že přitom není k jeskyni z provinčního centra Kˇardžali nijak daleko. Turecky se místo nazývá Tangardik Kaja a celá krajina kolem byla kdysi posvátná.
Výstup od břehů Ardy až po okraj vyprahlé náhorní plošiny dnes trvá asi dvě hodiny, thrácké procesí pod vedením kněží putovalo od nejbližšího sídliště údolím a poté zasněženým úbočím hory jistě mnohem déle. Z nejvyššího bodu lze přehlédnout část východních Rodop – dnes s vymírajícími tureckými osadami, políčky tabáku a hlavně hustými lesy.
Před třemi tisíci lety Thrákové vydlabali na skalních římsách obrácených k slunci výklenky pro své hroby – čas od času tak lze narazit na celé řady otvorů. Magičnost krajině dodávají i seskupení megalitů ještě zhruba o tisíc let starší než bizarní pohřebiště. Potvrzují thrácký sluneční kult a víru v posvátné skály.
Místo pro svatyni bylo vybráno dokonale, i dnes vypadá portál jeskyně a její nitro nadmíru sugestivně. Kdo nevěřícně postoupí úzkým tunelem dál, najde až v nejzazší části uměle vybudovaný oltář symbolizující dělohu. I když je jinak celá náhorní plošina bez vody, po jejích stěnách po většinu roku nepřetržitě voda stéká. Thrákové ji považovali za symbol mužského semene, a když sem před tisíci roky vstupovali, jistě mohli mít dojem, že se přibližují k mysteriu zrození.
Nebe se spojilo se zemí
Magická jeskyně leží těsně pod vrcholem, přes pět set metrů nad původní hladinou Ardy. Ta je dnes kvůli přehradě o desítky metrů výše. Thrákové vzývali slunce a tohle místo pro ně bylo ideální. Slunce do jeskyně proniká každý den v pravé poledne a osvětluje část temného tunelu. Při svém postupu se sluneční paprsek jako obrovský falus neustále prodlužuje, až se přiblíží k oltáři v lůně skály. Až do nejhlubšího místa jeskyně pronikne ovšem pouze dvakrát do roka
– v době, kdy je na jižním obzoru nejníže (tedy začátkem listopadu), a poté na přelomu ledna a února. Právě na sklonku zimy tak symbolicky nastávala příhodná doba k magickému obřadu.
Tvar jeskyně ale není původní. Byl do podoby ženského pohlavního orgánu částečně upraven. Už v raném antickém období, patrně před 2500 až 3000 lety, sloužila jako jeden z thráckých chrámů, v nichž se odehrával rituální pohlavní akt mezi bohyní matkou a jejím synem Sluncem. Nešlo přitom o nic jiného, než o symbolické spojení nebe se zemí.
Tyto obřady ovšem nebyly thráckou specialitou, vyplývají z indo-íránské mytologie. Jde o prapůvodní představu smrti a periodického zmrtvýchvstání krále, tedy každoroční obnovu přírody ovlivněné kosmickými cykly.
Thrákové si představovali, že při aktu početí se zrodil život na zemi. Slunce se zrodilo z matky Země, ale tím, že ji oplodnilo, dalo vzniknout světu.
Posvátný sex
Uprostřed jeskyně dnes není nic než několik per horských krkavců a kavčat. Přesto stačí jen trocha představivosti, a ze šera vystoupí rituální milostné akty, které se tu odehrávaly právě ve chvíli, kdy šikmé zimní slunce dosáhlo nitra jeskyně a osvětlilo kamenný oltář a před ním páry v iniciačním spojení.
Svědectví o takzvaných dionýských či orfických obřadech, nebo chcete-li mysteriích, které se v podobných chrámech odehrávaly, se dochovala v antické literatuře. Jsou popsány například na ostrově Samothráki v Egejském moři. Obřady na počest boha Dionýsa, který byl původně thráckým bohem zrození a teprve později ho v pozměněné podobě přijali Řekové, vrcholily rituálním sexuálním stykem mezi svobodnými řeckými chlapci a thráckými dívkami.
V odlehlých vesnicích bulharsko-tureckého pohoří Strandža ještě nedávno nosili tanečníci v naruby obrácených kožiších na konci zimy velký dřevěný falus, kterým přivolávali jaro. Kdo z nich ale v té chvíli věděl, že v tanci hrůzostrašných maškar – kuker – vlastně doznívá kult starý tři tisíciletí a thrácká minulost?
Perperikon – objev Dionýsova chrámu
l Thrácké Rodopy skrývají ještě nejedno překvapení. Za jedním z největších archeologických objevů současnosti musíme z Kˇardžali na sever, na posvátné hradiště Perperikon. Nedaleko turecké vsi Karalar leží na skalním vrchu osm tisíc let staré kultovní místo a pozdější thrácká královská akropole. Podle všeho právě tady stál dlouho hledaný chrám boha Dionýsa, proslulá věštírna, o níž se zmiňují antičtí historikové.
l V 5. století př. n. l. píše Hérodotos o thráckém kmeni Besů žijících vysoko v horách a připomíná jejich věštecké schopnosti. Právě Besové obývali město, které později dostalo jméno Perperikon a jehož věštírna se zapsala do dějin. Věštilo se z vína a ohně tak, jak vyžadovaly rituály spojené s Dionýsovým kultem.
l Před svou asijskou výpravou zavítal do Perperikonu Alexandr Veliký, aby uslyšel proroctví, že dobude svět. Makedonský a řecký král nebyl jedinou významnou osobností, která položila oběť v Dionýsově svatyni, věštírna vydávala svá proroctví i o několik století později císařům za římské nadvlády nad Balkánem.
l Až do roku 2000 považovali historikové Perperikon za středověkou pevnost. Tým archeologů vedený profesorem Ovčarovem ale odkryl nad úrovní rituální plošiny kulatý kamenný oltář. Potvrzená hypotéza znamenala doslova senzaci: ztracený chrám boha Dionýsa byl nalezen.
l Vydlážděné torzo města uprostřed bílých skal připomíná pozůstatky antického sídla, Perperikon je ovšem mnohem starší. Starověké kultovní místo obydlili už lidé mladšího
neolitu. Teprve v 18. století př. n. l. tu vzniklo posvátné město – kamenný dům boha slunce.
l S chrámem v Perperikonu souvisí pozdější vznik kultů Dionýsa a Orfea a posléze nábožensko-mystického směru zvaného orfismus, který nabyl vrcholu v římském období. Tehdy dosáhlo město na pahorku v Rodopech nového rozkvětu. Vznikla tu rozlehlá akropole s třímetrovými hradbami, za nimiž byly vybudovány ulice, kamenné nádrže na vodu i důmyslný odvodňovací systém.
l Zbytkyantického a byzantského města jsouk vidění přímo na místě, zatímco předměty z vykopávek jsou vystaveny v muzeu ve městě Kˇardžali.
Dionýsos – starověký bůh nevázanosti
l Pro helénské Řeky byl Dionýsos nejveselejším bohem, bohem plodnosti, převážně ovšem spojovaným s vínem a vůbec látkami rozrušujícími vědomí. V antické mytologii vystupuje v průvodu tančících satyrů a zpitých bakchantek. I řecké drama vyrostlo z dionýsovského kultu, např. slovo „komedie“ pochází z pojmenování opileckého tance vyznavačů Dionýsa. Je zřejmé, proč viděli Řekové v synovi nejvyššího boha Dia a Semelé, dcery ilyrského krále, patrona nevázanosti, entuziasmu a extáze – bylo tomu tak kvůli rituálům, s nimiž jeho kult spojovali Thrákové.
l Na tuto stránku dionýsovského kultu navázali mnohem později i Římané, kteří řeckého boha přijali pod jménem Bakchus. Že patřil mezi nejoblíbenější bohy, dokládá řada tehdejších slavností, původně pořádaných na jeho oslavu – třeba saturnálie. Je zajímavé, že tyto zprvu rozverné až extatické veselice se posléze staly součástí uctívání Krista, např. v podobě středověkého „svátku bláznů“.
Největší po Indech
l Historii Thráků známe především ze záznamů jejich jižních sousedů Řeků. Ti označovali všechny cizince za barbary a ani Thrákové nevyšli nejlépe. Hérodotos je např. vylíčil jako krvežíznivé bojovníky, ovládající rychlé koně.
l Thrákové ovšem dokázali Řekům konkurovat i v poezii a hudbě. Z thráckého území pocházel bájný pěvec Orfeus, ale také Spartakus, velitel povstání otroků v Římské říši.
l Již ve 2. tisíciletí př. n. l. obývali Thrákové celý Balkánský poloostrov. Postupně byli zatlačováni na východ, na území dnešního jižního Bulharska, severovýchodního Řecka a evropské části Turecka, kde také zůstali až do svého splynutí s nově příchozími Slovany. Za to, že se politicky neprosadili, mohla jejich rozdrobenost – Thrákové byli podle Hérodota „největší národ světa po Indech“. l Thrákové holdovali vínu, což mezi Řeky zavdalo příčinu k nikoliv nepravdivým pověstem o thráckých opilcích. V thráckém městě Perperikonu nalezli archeologové četné šarapani, kamenné lisy na hrozny, s jejichž pomocí vyráběli kněží posvátné víno, které se pilo k uctění boha Dionýsa.
Zakázána byla v roce 1572, necelých čtyřicet let po dobytí Incké říše Španěly. Obnovena směla být až v roce 1944 a podíl na tom měl dr. Humberto Vidal Unda z institutu amerického umění. – Slavnost slunce – Inti Raymi.
Inkové svou říši nazývali Tahuantinsuyo – země čtyř dílů světa a jejich říše byla snad nejvyspělejší v předkolumbovské Americe. Aby posílili vědomí své výjimečnosti, pořádali celou řadu slavností. Ta zasvěcená bohu slunce, které považovali za tvůrce vesmíru i veškerého lidstva, byla nejdůležitější a konala se v Cuzku. Návodem pro její obnovu byl zápis kronikáře Garcilasa de la Vegy Comentarios Reales de los Incas, který původní slavnost sledoval jako syn incké princezny a španělského conquistadora.
V době Incké říše slavnost trvala měsíc. Teď se zkrátila obvykle na čtyři dny počínaje 21. červnem jako sled fiest – den Cuzka, zimní slunovrat, den univerzit a Inti Raymi, kterou začíná sluneční nový rok. Po tuto dobu se svaté incké město Cuzco, vystavěné do podoby posvátné pumy, symbolu síly a moci, bezstarostně veselí. Dnem i nocí se tančí, zpívá, pořádají se alegorické průvody, pije se pivo cuskeňo, labužníci si dopřávají národní pochoutku pečené morče, jiní se osvěžují čajem z koky či žvýkáním jejích lístků pro zahnání hladu a bolesti hlavy z nedostatku kyslíku v nadmořské výšce 3326 metrů. Mihotavý třpyt Jižního kříže se za noci mísí se září umělých hvězd slavnostního ohňostroje. Odborníci říkají, že je to druhý největší festival Latinské Ameriky po karnevalu v Riu.
Podle astronomů připadá zimní slunovrat na jižní polokouli na 21. června. Avšak Pacha Unachaq, kalendář užívaný Inky, počítá s tím, že slunce stojí v této době po čtyři dny prakticky na stejném místě až do východu 24. června. Proto byl tento den vždy vyhlašován počátkem slunečního roku Inti Raymi a jsou s ním spojeny oslavy.
Na Zlatém dvoře
Na závěr slavnosti 24. června se scházejí zástupci čtyř starobylých provincií země nejprve ve Zlatém dvoře (Korikancha), který je považován za nejposvátnější místo, samotný střed Tahuantinsuya. Právě zde kdysi stával chrám Slunce pobitý sedmi sty zlatými deskami a rozkvétala zahrada zlatých plodin, kde se pásly lamy z ryzího zlata. Na ruinách tohoto dvora dnes stojí klášter Santo Domingo. Jeho perfektně opracovaná granitová zeď je místem, odkud současný Sapa Inka velebí svou písní slunce, hned jak se objeví první vycházející paprsky.
Vládnoucí Inka vystupuje v andské mytologii jako zástupce boha slunce na zemi a jeho milovaný syn. Na znamení této skutečnosti mu stával u nohou zlatý kotouč, jehož původní pozůstatky prý leží na dně bájného jezera Titicaca.
Inkova posvátná cesta
Stejnou cestou jako před pěti sty lety se dnes po úvodním chvalozpěvu ubírá Inka ve slavnostním průvodu k pevnosti Sacsahuaman, která v posvátné geometrii města znázorňuje hlavu pumy. V jeho doprovodu jde nejvyšší kněz, jeho pomocníci, panny slunce, Inkova první žena qoya. Několik silných mužů nese Inku na zlatém trůnu, který je replikou původního slavného osmdesát kilogramů vážícího trůnu, jenž se stal kořistí conquistadora Francisca Pizarra po vítězném boji nad inckým vládcem Atahualpou v roce 1533. Stříbrný trůn je pak vyhrazen pro qoyu. Mladá žena indiánských rysů z něj shlíží plna vědomé vznešenosti. Je následována muzikanty, tanečníky a zpěváky.
Důležitá zastávka se odehrává na hlavním náměstí Plaza de Armas (Haukaypata), považovaném za pupek země Inků i celého světa. Syn slunce tu obřadně vyzývá ochranné duchy hor, aby ho doprovodili k mohutné stavbě, která vyrostla o plných tři sta padesát metrů výše jako obranná pevnost a zároveň jako velká sluneční svatyně. Prostřednictvím lístků koky se dotazuje na jejich pomoc při všech obtížích. Na základě příznivé věštby pak spolu se starostou města slibuje dodržovat požadavky dobré správy země, které formuloval mocný vládce, devátý Inka Pachacutec: spravovat zemi s laskavostí, poctivostí, pravdou a spravedlností. Záznam zapsaný uzlovým písmem na posvátném khipu, zděděném po předcích, který mu následně předá nejvyšší kněz, zase připomíná, že v životě lidu se Inkové vždy řídili hesly Chtít! Znát! Pracovat!
Cizinky mezi pannami
Už několik dní před slavností se scházejí poutníci z celé země, aby si zajistili nejlepší místa ve velkolepém přírodním amfiteátru dotvořeném lidskou rukou. Neopakovatelnou kulisu mu vytvářejí tři řady zdí z kamenných kvádrů, vážících až tři sta tun. Pevnost je hlavou pumy a mohutné zdi představují její čelisti. Dnes tu stojí čestnou stráž mladá peruánské generace v krojích inckých bojovníků s duhovými vlajkami svých předků. Celkem sedm set čtyřicet účastníků plní svou roli ve velkém divadle, které trvá i s iniciací ve Zlatém dvoře sedm hodin.
Trubači zadují do mořských mušlí, aby ohlásili dychtivému davu, že se Inka konečně blíží k pevnosti. Prostranství se zaplní zástupci čtyř provincií Antisuyo, Collasuyo, Chinchasuyo, Cuntisuyo. Nejprve se objeví tanečníci v tradičních krojích, jedni bosí jen s poloobnaženými těly, druzí zahalení s klobouky připomínajícími rákosové střechy, jiní spojení pestrobarevnými pentlemi s pozdviženou májkou, ostatní jsou ozdobení květy. Všichni v obřadním tanci přinášejí na sluneční slavnost dary své země. Potom už více než padesát tisíc lidí vítá potleskem příchod Inky. Atmosféra dlouhého očekávání se naplňuje. Vládce vystupuje na kamenný piedestal, obrací se ke slunci, aby přijal jeho paprsky i sílu, a pak posílá mír a pokoj do všech čtyř dílů země. Děkuje za dary a přízeň posledního roku. Vyjadřuje solidaritu provinciím, v nichž došlo k neúrodě, nemocím či zemětřesením, která jsou v Peru častým přírodním jevem.
Avšak životodárné slunce i síly přírody v lůně And jsou stále hodné oběti. Inka bere do svých rukou zlatý pohár s chichou, kvašeným alkoholickým nápojem z kukuřice, a na znamení synovské lásky odlévá oběť svému slunečnímu otci. Chichu obětuje ulitím také matce zemi Pachamamě a apuům, duchům okolních hor Salkantay, Ausangate, Pachatusan, Huanacauri i Sacsayhuaman. Potom bere do rukou stříbrný pohár se stejným nápojem, aby upil, a podá ho svému doprovodu. Divákům připadá, že slunce v odpověď posílá tomu vznešenému muži svůj jas, matka země se chvěje a bílé hlavy hor se sklánějí v souhlasu.
Nadešla chvíle věnovaná posvátnému ohni. Už před třemi dny byla uhašena loňská pochodeň Inti Raymi s nadějí, že slunce sešle své obnovující žhavé paprsky také pro nadcházející rok. Nejvyšší kněz – willaq uma – zažehne před očima tisíců nový oheň pomocí speciální čočky, předá jeho díl též představitelům čtyř provincií i pannám slunce, jejichž úkolem je uchovat oheň a zajistit tak přízeň slunce jeho dětem po celý jeden rok.
K dovršení posvátného rituálu je třeba obětovat lamu, zvíře neodmyslitelně spojené se zemí i životy lidí peruánských And. Stojí už dlouhou dobu slavnostně vyzdobená v rohu pevnosti. Je klidná, jako by si byla vědoma svého poslání. Až se jí konečně chopí čtyři muži a přinesou na obětní stůl. Kněz – tarpuntay, pověřený úlohou orákula, jí otevře hruď, aby opatrně uvolnil srdce, plíce a další vnitřnosti. Podle nich se předpovídá budoucnost. Zůstanou-li neporušené, bez viditelných změn, čeká zemi čtyř dílů světa příznivý rok. Nejvyšší kněz potom ponoří kousky kukuřičného chleba do krve obětovaného zvířete a nabídne posvátný pokrm i nápoj Inkovi. Ten pak podá přípitek svým věrným.
Poselství muže, který září
Na závěr obřadu Inka pronáší ke svému lidu poselství vzájemnosti, vyjadřované slovem ayni. Na znamení dědictví starobylé kultury Inků mluví jazykem kečua, stejně jako v průběhu celé slavnosti. Mohutný hrdelní hlas letí prostorem: „Kdo přijímá, musí dávat. Tento zákon ať platí mezi jednotlivci, mezi obyvateli všech čtyř dílů země i mezi člověkem a přírodou.“
Patřím k hrstce cizinců, účastníků velkého mysteria. Chtěla bych dosvědčit, že muž, který vyřkl výzvu ayni, zářil. Sluneční světlo přejala jeho zlatá čelenka se zlatými pery, zlaté kotouče v uších i zlatem protkaný šat se znaky inckého kalendáře. Ušlechtilá tvář, důstojné pohyby rukou i bosých nohou vytvářely dojem vyvoleného člověka. Po třech letech, při mé druhé návštěvě, v noci i zrána padal životodárný déšť, ale když Inka vystoupil na ochoz Korikancha, zčistajasna se zachmuřená obloha protrhla a jeho zalily sluneční paprsky. Bylo to jako zázrak, příznivé znamení.
Pro slavnost se muž, který představuje Inku, vybírá podle tradice. Musí být čistě indiánského původu, bez nejmenší stopy španělské krve. Také qoya, Inkova první žena, je indiánka. Ale ve složení jejího doprovodu se mezi pannami slunce stále častěji objevují i cizinky. Patřila k nim i Helga Suárez, dcera diplomata působícího v Limě, Miss Korea jménem Lee, Belgičanka Olga, dětská vychovatelka a studentka antropologie. Mezi kandidátkami se objevila i česká učitelka, dočasně působící v Peru, Olga Vilímková. Snad účast dívek z různých světadílů můžeme považovat za projev novodobé vzájemnosti. Často se mi vrací proroctví, které jsem v poslední době v Peru nejednou vyslechla. Nadchází doba na přelomu věku, kdy se zrodí Inka, velký duch, který přispěje k vytvoření nového, lepšího světa. Kéž by se tato věštba vyplnila.
