Potopené město leží u ostrova Kekovy a po dávných obyvatelích kromě něj zbyly ještě kamenné hrobky. Monumentální sarkofágy se nacházejí i u Kekovy, ale tady schránky na mrtvé jako by vyrůstaly přímo z vody. Dějiny tudy kráčely ve vší své slávě, a pak se pod nimi zatřásla zem…
Kdysi se tu rozkládala starodávná Lýkie. O jejích obyvatelích psal i Homér ve své Iliadě. Ovšem kromě toho, že měli svůj vlastní jazyk a žili v určité formě matriarchátu, o nich moc nevíme. Zůstaly po nich právě jen ty sarkofágy a na nich nápisy, díky nimž se podařilo vyluštit lýkijskou abecedu, odvozenou z abecedy řecké. Samotní Lýkijci ovšem podle historiků byli spíše potomky příslušníků anatolského kmene známého jako Luvijci.
lll
V 6. století před naším letopočtem se Lýkijci dostali do područí Persie, dalším dobyvatelem Lýkie byl Alexandr Veliký, za jehož působení se zdejší obyvatelé vzdali svého jazyka a začali používat řečtinu. Po Alexandrovi přišli Ptolemaiovci a Římané. Jako římská provincie pak Lýkie existovala až do 4. století. V té době zde žil dnes asi nejznámější světec Mikuláš. Kolem roku 300 byl v hlavním městě tehdejší Lýkie Myře vysvěcen na biskupa, a když začali i Římané pronásledovat křesťany, byl uvržen do žaláře a mučen. Ve vězení se ale dočkal Ediktu milánského, kterým císař Konstantin povolil svobodné vyznávání křesťanství, a tak se mohl vrátit ke své bohulibé činnosti. Zemřel ve věku asi devadesáti let. Rok jeho smrti není zcela jistý (uvádí se 345 nebo 350), přesný den zná ale každé dítě – 6. prosinec…
Nedlouho – měřeno staletími – po Mikulášově působení Lýkie podlehla arabským a tureckým nájezdům. A právě na území dnešního Turecka, vyznávajícího především islám, se bývalá Lýkie, která je spjata s počátky křesťanství, nachází.
lll
Kapitán naší lodi ovšem o lýkijské civilizaci neví zhola nic, přestože ho živí cestovní ruch. Je ale přesvědčen, že zná přesně potřeby všech turistů, které se mu podaří na plavbu kolem ostrova Kekovy ulovit. Zakotví v malebné zátoce a máchne rukou, že právě tady a teď se budeme my dva pasažéři koupat. Zátoce vévodí zbytky portálu starodávného chrámu a pod vodou se můžeme rukama dotknout kamenů, které kdysi tvořily dům. Zvláštní pocit, tohle město nevzal jenom čas, ale i voda…
„Teď přistaneme v Simeně, to je tamhleta vesnice s hradem,“ ukazuje kapitán na malebnou obec přilepenou na prudké stráni nad přístavem, jíž vévodí zbytky středověkého křižáckého hradu. „Je tam spousta hospůdek a můžete levně nakoupit suvenýry, máte na to hodinu,“ dodává. S naší malou loďkou se musí vměstnat mezi množství gületů, oblíbených dřevěných lodí, které, vrchovatě naložené turisty, brázdí turecké pobřežní vody.
Simena leží už na pobřeží, a na dohled, oddělený několika sty metry mořské vody, se nachází ostrov Kekova s potopeným městem. Kdysi šlo o jedno sídliště, rozdělené na ostrovní a pobřežní část. Ostrovní, nyní potopená, bývala jakousi obytnou zónou. Když ve 2. století přišlo silné zemětřesení a domy i přístav se ocitly navěky pod vodou, život se přesunul na pobřeží. A kypí zde dodnes. Lýkijci vymřeli, přesněji řečeno asimilovali se s nově příchozími etniky tak dokonale, že o svém prapůvodu, stejně jako náš kapitán, nemají ani ponětí. Z bývalých pirátů se stali rybáři a z rybářů majitelé výletních lodí, jejichž ženy vnucují v úzkých uličkách Simeny turistům látky, náramky a korálky.
lll Turecké Středomoří je v obležení turistů už dlouho, přesto jej na mnoha místech tento novodobý průmysl zatím nedokázal převálcovat – stále tu v průzračně čisté vodě stojí lýkijské hrobky jako připomínka pomíjivosti nejen života člověka, ale i celých národů. Stále tu můžeme pod vodou tušit někdejší plány a naděje lidí, kteří mezi dnes potopenými zdmi domů žili. A stále tu voní tymián, po němž je ostrov Kekova pojmenován – pláň tymiánů.
Vysoké vrcholky Simenských hor v Etiopii – vlastně hrana obrovského zlomu – se střídají se strmými útesy, pod nimiž mají své jeskynní příbytky jedny z nejzajímavějších opic světa – dželady hnědé.
Dželady žijí jedině tady a pak v menším množství v několika dalších etiopských lokalitách kolem Debre Lebanos, Debre Sina, Mulu a Bole Valley. Tlupy mohou mít i čtyři sta jedinců, přičemž každá se skládá z pevně strukturovaných rodin. Odhaduje se, že jich je na světě padesát až dvě stě tisíc. Dožívají se až devatenácti let.
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, v tlupě nevládne samec, ale samice. Každá rodina se přitom skládá z jednoho dominantního samce a tří až osmi samic, o které se musí všemožně starat a odhánět od nich jiné samce. Matriarchát se vyznačuje pevnou solidaritou mezi jednotlivými samicemi, která se mimo jiné projevuje i synchronizovanou říjí. V okamžiku, kdy samec ve svých povinnostech poleví, samice ho bez milosti vyštěkají z rodiny a najdou si nového, schopnějšího. Zpravidla se jedná o náhradníka, který již delší čas žije v jejich blízkosti a jen čeká na svou příležitost.
Mláďata mají v tlupě jednoznačně přednost před vším, mohou si dovolit cokoliv zejména k samcům a ti to trpně snášejí. Jinak by byl totiž samec okamžitě napaden samicemi. Dospívající samečkové se pak sdružují do jakýchsi „mládeneckých kroužků“, které se pohybují v blízkosti rodin a snaží se odlákat nedospělé samičky, aby s nimi posléze mohli založit vlastní harém.
lll
Nádherná hedvábná hříva, která vypadá, jako by si opice nasadila paruku, a za niž by se nemusel stydět žádný heavymetalový zpěvák, a dlouhý ocas se střapcem na konci těmto zvířatům vysloužily přezdívku „lion monkeys“ – lví opice. Je pravda, že na první pohled a z větší vzdálenosti je záměna se lvem poměrně pochopitelná. Na rozdíl od krále zvířat jsou ale dželady mírumilovní vegetariáni, kteří se živí především travinami a kořínky, ale i různými plody a bobulemi – a s obzvláštním nadšením pustoší skromnou úrodu zdejších horalů.
Krmí se vsedě, trsy trávy vytrhávají velkou rychlostí oběma předníma nohama. Převážnou část dne tráví pastvou na náhorních plošinách a vzájemným vískáním svých hřív, což je výrazem pozornosti, navázání a utužování přátelských či milostných vztahů. V minulosti ostatně bývala taková hříva oblíbenou čelenkou horských bojovníků. V dnešní době však dželada nemá v podstatě žádného skutečného nepřítele a svůj život tráví velmi harmonicky. V chladných nocích je ukryta před eventuálními útočníky (především hyenami) v doupatech pod převisy, kam se žádný nepřítel neodváží.
lll
Nejtypičtějším znakem dželad jsou dva zrcadlově umístěné bezsrsté trojúhelníky na hrudi a třetí, ve tvaru motýlka, pod bradou. Tyto oblasti jsou červené a v době říje zrudnou ještě ostřeji – jako barvotiskové zářící srdce. Tato znamení vysloužila dželadám další jímavou přezdívku – opice s krvácejícím srdcem.
Jejich vrásčitý obličej má smutný, skoro makabrózní výraz – jako by zpod kápě hřívy vykukovala sama smrtka. Když dželady rozevřou tlamu a stáhnou pysky dozadu, vynoří se úctyhodné špičáky – tento výraz však překvapivě neznačí hrozbu, ale naopak vstřícnost. Oproti tomu široce rozevřená tlama s ohrnutým horním rtem přetaženým až přes nos, kdy tak obnaží rudou vnitřní stranu rtu a dásně, už výstrahou je. Dželady mají výraznou mimiku. Také disponují asi sedmadvaceti druhy zvuků, což je znakem vysokého stupně inteligence.
lll
Dželada hnědá je jediným žijícím zástupcem svého rodu. Patří mezi vyšší primáty, k čeledi kočkodanovitých, do které spadá i kočkodan, makak, pavián a v druhé podčeledi také hulman a gueréza. Občas bývá ne zcela správně řazena k paviánům, což zřejmě vychází z německého názvu Blutbrust Pavian, popřípadě anglického Gelada Baboon. Před zhruba třemi miliony let obývalo Zemi několik příbuzných druhů, z nichž jeden byl údajně velký jako dnešní horská gorila.
V Červené knize ohrožených druhů zvířat figuruje dželada pouze jako středně ohrožená – panují však obavy ze snižování stavů kvůli poškozování a zmenšování jejich přirozeného prostředí. Z tohoto pohledu se snaha etiopských úřadů o vysídlení několika pastevecko-
-zemědělských vesnic ze Simenského národního parku jeví pro dželadu, ale i kozorožce habešského a vlčka etiopského jako velmi dobrá zpráva.
Dželada hnědá (Theropithecus gelada)
l Jde o poměrně plachá zvířata, velmi společenská, žijící v tlupách.
l V dnešní podobě je popsal až v roce 1835 německý cestovatel a zoolog Eduard Rüppel. Zpočátku je doprovázela pověst agresivních zvířat kvůli jejich zvyku ohrnovat často horní ret a obnažovat zuby, což vypadá hrozivě. Dnes už se ví, že jde o gesto, které má uklidňovat.
l Dospělý samec měří kolem 69–74 cm, ocas má dlouhý 45–50 cm a váží až 21 kg. Samice vypadají poloviční, jsou velké asi 50–65 cm, ocas mají dlouhý 30–41cm a váží kolem 14 kilogramů. Zvířata mají zvláštní, impozantní hřívu, samice ji má menší.
l Pohlavní dospělosti dosahují samice ve třech až čtyřech letech, samci až v osmi. Než dospějí, drží se matky. Samec si pak založí vlastní skupinu.
l Mláďata se rodí po sto padesáti až sto osmdesáti dnech březosti, obvykle jen jedno, dvojčata jsou vzácností. l Živí se výhradně trávou, což není u paviánů obvyklé. Výjimečně požírají různé plody nebo hmyz a drobné živočichy.
Na pětidenní akci na hladině amsterdamského přístavu IJhaven, jejímž patronem byl holandský princ Willem Alexander, se přišly podívat statisíce lidí (při minulém Sailu v roce 2000 jich bylo na dva a půl milionu). Stejně důležité byly i desetitisíce lodí, které nepřetržitě brázdily hladinu: obyčejné plechové pramice, staré záchranné čluny, ale také přepychové čluny vykládané mahagonem, kolesové parníky, dvojstěžníky, trojstěžníky, brigantiny, vojenské vyloďovací transportéry, policejní čluny, jachty… a kdo ví jaká plavidla ještě. Dokonce i legrační, podomácku vyzdobené lodě na speciální jízdu po amsterdamských kanálech. Důležití ovšem byli i loďaři, jejichž koníčkem se stala stará, nikomu nepotřebná nákladní a rybářská plavidla. Přes pět stovek pečlivě zrestaurovaných plachetnic a parníků se na sebe mačkalo po celou dobu akce u mol v amsterdamských přístavech IJhaven a Oosterdok. Desítku z nich dokonce jejich hrdí majitelé vyzdobili květinami.
A specialitou byly velké zaoceánské plachetnice zvané tall ship, vojenská ponorka a tři křižníky, z nichž jeden patřil tureckému námořnictvu (ten denně navštívilo okolo třiceti tisíc lidí). Třešničkou celé akce byla pak samozřejmě královna Beatrix, která v jedné ze svých pověstných kloboukových kreací, tentokrát zelené barvy, přijela pokřtít katamaran Beatrix, speciálně zkonstruovaný a upravený pro plavbu pohybově postižených osob.
Jen těžko se dá popsat zmatek, který se denně odehrával na hladině IJhavenu až do tmy. Ptala jsem se majitele jednoho zrestaurovaného parníčku (pracoval na něm dvanáct let), proč sem přijel. „Protože jsme sailors (námořníci) a Sail je spojení mezi námi, mořem a ostatními lidmi,“ odpověděl a trochu udivený výraz jasně napovídal nevyřčené: Jak bych tady mohl nebýt?
Sail není jen PLACHTA
Sail, to je také mezinárodní sraz plachetnic a dalších lodí, který se poprvé konal v roce 1975 u příležitosti oslav sedmi set let existence Amsterdamu. Měl tak obrovský úspěch, že v roce 1977 vznikla SSA (Stichting Sail Amsterdam), nadace, která se ujala organizace dalšího Sailu. Od té doby se koná každých pět let. Podle průzkumů o něm ví na devadesát tři procent Holanďanů a v televizi nebo rozhlase má každodenní zpravodajství Sail Journal pětapadesátiprocentní sledovanost. O popularitě svědčí i to, že organizátoři již měsíc před zahájením akce uváděli na svých webových stránkách, že nepotřebují žádné další dobrovolníky.
Sail, to je událost, na kterou se snaží dostat každý, kdo má v Holandsku loď. A to je každý Holanďan, který má jen trochu peněz, aby si ji mohl dovolit. Jakoukoliv loď. Stále se dají koupit staří vysloužilci. „Když si takovou loď koupíte, až do smrti budete vědět, co dělat s penězi a s volným časem,“ vysvětlil kapitán jedné takové zrestaurované plachetnice. Jeho Oosterschelde byla postavena na počátku 20. století, je dlouhá padesát metrů a je posledním představitelem velkých nákladních trojstěžníků svého druhu. Původně se plavila podél břehů Atlantiku od Norska po Maroko. V padesátých letech už neměla ani jeden stěžeň a jezdila pouze na motorový pohon. V roce 1987 začala její přestavba na rekreační charterové plavidlo a vše na palubě i nad ní je vytvořeno podle původního vzhledu. Pod palubou jsou pak přepychové prostory vyložené kvalitním dřevem a mosazí či bronzem, které starým plachetnicím dodávají ono správné kouzlo.
Oosterschelde spravuje nezisková organizace, která ji pronajímá. Podle slov kapitána komukoliv: „Pluje kamkoliv. Pluli jsme kolem Hoornského mysu i kolem ledovců u Špicberk.“
Nedávno se osm stálých členů posádky a dvacet čtyři turistů vrátilo z Maroka. Podlahu jídelny v podpalubí proto teď zabíraly polštáře, na ráhnech visely tepané africké lampičky, na obrazovce běžel film natočený po cestě. I k tomu slouží Sail. K propagaci lodí, které nadšenci zachránili a nyní je pronajímají. Zájem je značný, protože Holanďané jsou dost pracovití a mnoho z nich má peníze, ale ne čas. Právě takoví si pronajímají zrestaurované staré lodě, které pak slouží pro firemní party, školení, pro strávení příjemného víkendu či dovolené. Na lodích se jezdí i na školní výlety, pořádají se na nich svatby… Větší lodě se obvykle najímají i s posádkou, které turisté během plavby většinou pomáhají.
To se týká i další z charterových lodí, norského Sorlandetu, šedesát čtyři metrů dlouhého trojstěžníku, který až do roku 1947 používalo norské obchodní loďstvo pro školní plavby. Dnes také patří neziskové organizaci. Má patnáct stálých členů posádky a pobere sedmdesát cestujících. Po skončení Sailu vyjížděl Sorlandet na čtyřdenní plavbu, cestující zaplatili 375 eur za osobu a nápis před lodí je žádal, aby nezapomněli spacáky, teplé oblečení a oblečení do deště (to aby bylo zaručeně sluníčko) a vše zabalili do měkkých lodních pytlů.
Největší na světě
Jak Sorlandet, tak i Oosterschelde patří k lodím, které jsou na podobných akcích největším lákadlem – tall ship (doslova vysoká či dlouhá loď). Řeknete-li tall ship mezi jachtaři a námořníky, každý bude vědět, o co se jedná, ale pokud je požádáte o vysvětlení, dostanete jen dlouhý opis, ne přesnou definici. V každém případě to jsou nejromantičtější lodě, které dnes brázdí hladiny moří. Jedná se o velké tradiční dvoj-, troj- i čtyřstěžníky, často sloužící jako cvičné lodě pro námořní kadety nebo přímo patřící armádě. Najdete mezi nimi ale i supermoderní plachetnice a na Sailu byly do této kategorie zařazeny také dvě lodě kratší než deset metrů.
Mezi koráby, které do této kategorie patří na sto či více procent, je především ruský Sedov, největší tradiční plachetnice na světě. Svou délkou 117,5 metru a 4000 m2 plachet si opravdu zaslouží pozornost.
Patří mezi velké lodě, které za to, že mohou při Sailu kotvit v IJhavenu, dostanou dokonce zaplaceno (i když z hlediska nákladů na plavbu to prý není částka nijak velká). Čtyřstěžník Sedov je koráb, který si každý na své akci přeje mít.
Byl postaven v roce 1921 a v roce 1991 námořníci definitivně sundali ze stěžně rudou vlajku se srpem a kladivem (dnes je v lodním muzeu). Provozuje ho Murmanská námořní akademie, má padesát pět stálých členů posádky, sto dvacet kadetů a může vzít čtyřicet osm turistů. Ti za takovou plavbu rozhodně neplatí málo. Na jiné tall ship z postkomunistického bloku, polské lodi Dar Mlodziezy, zaplatí za osobu a den podle typu kajuty od 80 do 180 eur (a mohou se zapojit do života lodi jako plavčíci). Takovou částku může dát jen málokdo z její mateřské země, proto všechny tall ships z bývalých socialistických států spolupracují s německými cestovními kancelářemi, které získávají cestující a z jejich peněz se pak hradí provoz lodi. Ovšem na Sedovu byl nedostatek peněz vidět až příliš.
Lenin v ťapkách a kraťasech
Nádherný ruský námořní kolos by především potřeboval metráky barev. Plavčíci měli své oblečky poněkud seprané a otevřeným poklopem bylo vidět do lodní kuchyně. K večeři se připravovaly vařené brambory, ohřáté vuřty a zelí. Jeho vůně se táhla i podpalubím, snad byla v rámci šetření vypnuta klimatizace. Salony v podpalubí, kam návštěvníci na Sedovu jako na jediné lodi mohli, byly obrovské, ale jejich vybavení opravdu historické. Na přídi jsme vlezli pod jakousi plachtu – na sudech stojí hrnek s nedopitou kávou, ve svěráku nedávno někdo něco svařoval. Druhým poklopem nakoukneme do strojovny, sem tam trčí dráty a odlupuje se lak. Na přídi je plechová krabice od ruských bonbonů a na ní kus papíru s anglickým nápisem „Pro kadety – děkujeme“. Pod hlavním stěžněm leží o něco větší krabice s prosbou o příspěvek na údržbu této největší lodi svého druhu.
Využíváme naši ruštinu. Jsou rádi, že si s nimi někdo povídá, a běží shánět důstojníka. Že je přitom doprovází ozón vodky, není nic nečekaného. Trochu táhne i z důstojníka. Má ťapky, kraťasy, typické pruhované tričko ruských námořníků a vousy a čepici jako Lenin. Umí skvěle anglicky a měkkouš rozhodně není. Stejně jako jeho loď. Na konečné úpravě nezáleží, důležité je to, co je uvnitř.
A uvnitř Sedova je toho hodně. Ptáme se ho, jestli se může Sedov převrátit. „Nikogda! Nikdy se nepřevrátil a nepřevrátí! Never!“ Už jenom proto, že veze 2000 tun zátěže, v ní mimo jiné i 800 tun vody. Plout může v náklonu 45° a s plachtami dokáže jet třicet kilometrů za hodinu. Plachty využívají za větru všechny tall ships a těm, které zápasí s nedostatkem peněz, pomáhá vítr šetřit.
Oprašte si ruštinu
Pod vlajkami nástupnických států bývalého SSSR dnes pluje osm velkých tradičních plachetnic, čtyři z nich byly na Sailu. Kruzenstern z roku 1926 je dlouhý sto čtrnáct metrů, patří baltskému námořnictvu, byl postaven v Německu, má tři tisíce metrů čtverečních plachet, je na něm sto dvacet kadetů a šedesát šest členů stálé posádky. Výborně jsme si na něm pogovorili. Jako na každé ruské, polské či jiné lodi nám tu zdůrazňovali, že nejsou vojenská loď. „Říkají, že nejsou vojenská loď, tak proč mají tolik kadetů?“ upozorňovali ale Norové ze Sorlandetu. Podle námořníka, se kterým jsme hovořili, se tady učí budoucí rybáři.
Také trojstěžník Mir je ruský, postavený v roce 1988 v Gdaňsku. Jeho mateřským přístavem je Petrohrad. Provozuje ho Státní námořní akademie a byl navržen speciálně pro výcvik kadetů. Dnes kromě toho vozí po celé Evropě i čtyřicet čtyři turistů. (viz ruské webové stránky www.tallshipmir.ru)
V Gdaňsku byl v roce 1989 postaven také Chersones, dnes pluje pod ukrajinskou vlajkou. Turisty mu zajišťuje stejná cestovní kancelář jako Sedovu. Má zajímavé jméno Inmaris Perestroika Sailing GmbH. Jak velká je ruská zem, tak velké jsou i ruské lodě, všechny mají přes sto metrů. Ostatní tall ships byly ve srovnání s nimi dorostenci. Ovšem dorostenci zajímaví a krásní a jeden z nich, italský, měl i „ruské“ rozměry – sto čtyři metrů délky a stěžeň vyšší než Petřínská rozhledna – 62,1 metru.
Posádka jako z operety
Italská vojenská loď Amerigo Vespucci, postavená v letech 1928 až 1931, zářila – naleštěná, natřená, vymydlená. Loď i uniformy posádky. Všichni jako ze škatulky, všichni neuvěřitelně štíhlí. „Hodně jíme, ale taky máme hodně pohybu,“ vysvětlili. Než ručně vydrhnou všechny podlahy a vše naleští jako zrcadlo, určitě se dost zapotí. Podlahy se na všech lodích drhnou ručně jako za starých časů. Je vidět důstojníka, který po dešti přejede zábradlí bílou rukavičkou a ušklíbne se, když si ji mírně ušpiní.
Amerigo má i největší posádku, může vést až 409 lidí. Turisté na něm nejezdí, v posádce jsou ale i dívky. Fotili jsme si je tady i později, když jsme je potkali ve čtvrti červených luceren před jedním coffeshopem, obchodem s lehkými drogami.
Posádka jako z operety ovšem byla i na indonéské lodi Dewaruci (postavena 1953 v Hamburku, jediná svého druhu v Indonésii, patří vojenskému námořnictvu). Místo mořské panny má na přídi sochu démona Dewaruciho a kapitánský můstek i spodek stěžňů je obložen domorodým vyřezáváním. Jeho lodní orchestr je známý po celém námořnickém světě.
Je zajímavé, jak každá posádka odráží charakter své země. Před Dewarucim stačilo promluvit indonésky a už nás táhli na loď bez ohledu na to, že byla pro veřejnost zavřená. Ke každé lodi se také stahují emigranti z dané země. U indické vojenské Tarangini vlála barevná sárí. Jejího důstojníka jsem asi nevědomky urazila, protože jsem se ho zeptala, proč mají na přídi místo mořské panny kachnu. Chvilku překvapeně zíral a pak s hrdostí vlastní indickým důstojníkům pravil: „To je labuť a stejně jako ona učí své děti plout a létat, i my učíme své kadety.“
Loď královského ománského vojenského námořnictva Shabab Oman byla loď pirátů, Sindibádů a Alibabů, všichni plavčíci měli totiž místo čepic uvázaný modrobílý arabský šátek. Usměvaví, obchodníci. Návštěvníkům hned nabízeli prospekty své země.
Ve hře je celý národ
Na dvě tall ships jsme se nedostali. Holandský Stad Amsterdam je unikátní tím, že byl postaven v roce 2000 pro reprezentaci města Amsterdamu. Proto také byl pro veřejnost otevřen jen dvě a půl hodiny denně, po zbytek doby se na jeho palubě konaly různé recepce. Měl na Sailu čestnou roli zahájit ho vjezdem do přístavu. Nepodařilo se. Prý měl po cestě malou poruchu na motoru a předjela ho norská Statsraad Lehmkuhl, z roku 1914. Ale ani na její palubu se nám nepodařilo proniknout. Byla totiž na týden pronajatá holandskou loterií Postcode.
Loterie funguje už patnáct let a běžné losy neprodává. Každý se stává členem jakéhosi loterijního klubu a měsíčně platí příspěvek 5 nebo 7,5 eura. Soutěžní číslo dostává podle poštovního směrovacího čísla své ulice a k tomu identifikační trojčíslí (odtud název Postcode). Losuje se měsíčně a cen jsou tisíce, věcné i peněžní až po legendárních 21 milionů. Mezi cenami byla i plavba na norské lodi, o její návštěvu si mohl každý člen písemně zažádat. V klubu je více jak čtvrtina obyvatel země, přitom hraje obvykle jen jeden člen rodiny! Většina peněz jde na dobročinné účely a sponzoring, jako např. na Sail nebo záchranu holandské populace ledňáčků, které má teď lotynka ve svém znaku. Na Sailu dokonce uvažovali, že si pronajmou Sedova.
lll Až do návštěvy Sailu jsem obdivovala Holanďany coby cyklisty. Teď vím, že je pro ně stejně přirozené řídit loď. Přesvědčila jsem se, že si poddaní Jeho Výsosti prince Willema Alexandra a jeho matky královny Beatrix svůj zatím poslední Sail rozhodně dokonale užívali a prožívali. Jedno odpoledne pršelo, ale to jim ani nevadilo. Ostatně na zahájení, příjezd Sedova i na příjezd jejich královny slunce svítilo. Co víc si mohli přát? Snad jen, aby se jim příští Sail, který bude v roce 2010, zase tak krásně vydařil.
Orlík teď vypadá skutečně jinak než třeba vloni touto dobou. Může za to zatím největší úklid v jeho historii, který se tu konal druhou květnovou neděli. Na jeho břehy se vydalo přes tisíc dobrovolníků, aby je osvobodili od plastových lahví, papírů, ale i zdechlin a všeho dalšího odpadu. Odvezlo se 2300 pytlů, které zaplnily dvacet pět nákladních aut. Našla se i uhynulá zvířata a dokonce nebezpečný odpad. Tato místa dobrovolníci nahlásili pracovníkům veterinární správy a České inspekce životního prostředí.
Dobrovolníci se mohli zaregistrovat na webových stránkách už dopředu, vítán byl ale každý, kdo ten den přišel. Pracovalo se ve skupinkách na úsecích, které jim organizátoři přidělili podle toho, na co si sběrači troufli. Terén byl totiž místy velmi nepřístupný. Nakonec bylo vyčištěno vše, kam se sběrači dostali.
Odpad se sbíral do igelitových pytlů, které pak sběrači dávali na břehu na jasně vyznačená místa, odkud se odvážel na skládku. Kuriozity se ukládaly zvlášť, aby si je mohli účastníci akce vydražit při slavnostním večeru. Organizátoři tak za ně získali 45 tisíc korun, které už předali Dětskému domovu ve Zvíkovském Podhradí. text redakce
Zdálky to vypadalo jako hnědé pohoří postavené z obrovských rybích šupin. Jak jsme přijížděli blíž, začal jsem horečně přemýšlel, jestli se mi to náhodou nezdá. Nezdálo. Opravdu to byly kopce hoven! Omlouvám se, ale přiléhavější termín prostě čeština nemá.
Indie má v sobě něco, co nenajdete v žádné jiné zemi na světě. Na každém kroku tu na vás číhá překvapení, které navíc neustále graduje. Když na své první cestě subkontinentem spatříte na zdech vesnických domů nalepené kravince, šokuje vás to. Na svérázné topivo, sušící se na slunci, si ale rychle zvyknete.
Dalším krokem může být třeba poznání, že křupavé placky čapátí, které jste právě posnídali, se pekly přímo na do ruda rozpálených kravských „biobriketách“. Nejdřív vás to lehce znechutí, pak pobaví, ale později tomu už ani nevěnujete pozornost.
Třetím stupněm vhledu do indické reality pro mě na předměstí rádžasthánského Bikánéru bylo setkání s lidmi, kteří si na svůj denní chléb vydělávají plácáním sraček. Jak vzrušující povolání! Každý jen trochu sebekritický novinář navíc ve skrytu duše ví, že ho vlastně živí totéž.
POSVÁTNÉ KRAVINCE
Existuje celá řada teorií, proč jsou vlastně krávy v Indii posvátné. Nejlogičtějším vysvětlením asi je, že původně šlo o zcela racionální rozhodnutí. „Pro dávné polokočovníky byla kráva nezbytnou podmínkou existence, jedinou jistotou, že rod nezahyne hladem,“ píše indolog Vladimír Miltner v knize Indie má jméno Bhárat (Panorama, 1978). Ve starověkých védách má kráva přívlastek aghnjá, což znamená „ta, která nesmí být zabita“. Je to logické, protože živá kráva zkrátka svým mlékem uživí víc lidí než mrtvý kus hovězího.
Náboženské tabu se objevilo až později. Zároveň vznikla v indickém kulturním povědomí představa, že kráva je polobožská bytost, která ve společnosti udržuje mír a lásku a symbolizuje plodnost a mateřství.
Krávy v Indii potkáte úplně všude. Žije jich tu čtyři sta tisíc, což je celá jedna šestina jejich světové populace. Volně se potulují po ulicích, svobodně užírají ze zelinářských stánků, polehávají uprostřed silnic a brzdí dopravu. Nikdo si jim nedovolí ublížit, a to nejenom proto, že jejich zabíjení zakazuje zvláštní zákon (Cow Slaughtering Act, 1960). Mají spoustu zastánců a ochránců, vyznávajících tzv. gausévu (láskyplnou službu kravám). Kráva je pro ně často víc než člověk. V říjnu 2002 byli tři muži z města Dulina ve svazovém státě Harijána nařčeni ze zabití krávy. Během pár hodin se kolem policejní stanice srotil tisícihlavý dav, který je vytáhl ven a zlynčoval.
Bez pochopení zvláštního vztahu hinduistů ke kravám nelze porozumět ani zvláštnímu vztahu Indů ke kravským exkrementům. Než se ale začnete smát nebo znechuceně křivit tvář, zkuste se zamyslet nad základní poučkou kulturní antropologie, podle které by se člověk v cizím světě neměl ničemu divit. Ani zdánlivě sebebizarnější zvyky odlišné kultury totiž nelze hodnotit naší běžnou životní zkušeností jako primitivní, zaostalé či podivné. Indické uctívání krav je stejně málo „podivné“ či „směšné“ jako úcta Čechů ke svatému Václavovi nebo k Dominiku Haškovi.
PĚT DARů ROHATÉ MATKY
Podle hinduismu poskytuje „matka kráva“ pět základních produktů: mléko, máslo, jogurt, moč a kravince. Jejich smíšením vznikne pančgavija – substance se „zázračnými“ účinky, odedávna používaná v ajurvédské léčbě a kosmetice. Společnost Gaušhala z města Kánpur dnes například vyrábí zubní pasty, šampony a mýdla s přídavkem pančgaviji.
Kravská moč (gau mutra) je ajurvédou odedávna uznávána jako účinný lék proti řadě nemocí, od ekzémů přes obezitu, astma, migrénu a jaterní či srdeční potíže až po AIDS. Pravidelné pití kravské moči prý zvyšuje imunitu a snižuje riziko rakoviny. Digvidžaj Singh, premiér svazového státu Madhjapradéš, tuto zdravotní kúru propagoval osobním příkladem. V září 2001 podpořila vláda státu Gudžarát firmu, která uvedla na indický trh lahvičky „léčivé“ kravské moči pod obchodním názvem Dar matky krávy.
Že je to směšné a nechutné? Vůbec ne! Ne že bych snad někdy zkoušel gau mutru pít. Na podobných zprávách mi ale přijde asi nejzajímavější fakt, že se náboženská propaganda často nedá odlišit od vědecky podložených faktů. V dubnu 2002 totiž americký patentní úřad pod číslem 6140059 zaregistroval objev indických vědců, že výtažek z kravské moči zvyšuje účinnost některých antibiotik, cytostatik a léků proti plísním.
Také kravince nacházejí v Indii uplatnění, které na první pohled lehce šokuje. „Podlaha, tedy udusaná zem, byla čistě vymetena a do zelenohněda vytřena čerstvým kravským trusem,“ vzpomíná Vladimír Miltner na oběd v tradiční venkovské restauraci. Zatímco my se spoléháme na Domestos, Cif, Real nebo Jar s jablečnou vůní, indické ženy udržují domácnost v bezpečí směsí kravinců a vody. Zkušeností mnoha generací si totiž ověřily, že to paradoxně zahání mouchy.
Zastánci tradice se i tady odvolávají na údajné vědecké potvrzení platnosti dávných náboženských textů. V kravském trusu prý vědci odhalili látky s insekticidními a antibiotickými účinky. „Pokusy italského profesora G. E. Bea potvrdily, že čerstvé kravince zabíjejí zárodky malárie a tuberkulózy,“ tvrdí jedna z internetových stránek obhájců krav (www.love4cow.com).
Kde je ale hranice mezi fakty a fikcí? A neleží spíš v našich představách, v tom, čemu chceme věřit? Některá tvrzení militantních hinduistických skupin jsou úsměvná. Ve státě Uttarpradéš například funguje takzvaná komise pro ochranu krav, napojená na nacionalistickou Indickou lidovou stranu (BJP). V létě 2002 vrcholilo politické napětí mezi Indií a Pákistánem (viz také Koktejl 5/2006). Komise tehdy lidem radila, aby si v případě jaderné války pomazali tělo kravincem. Prý je to totiž velmi efektivní „štít“ nejen před všespalujícím tepelným zábleskem, ale i před smrtícím zářením. Mluvčí komise Radhéšiam Gupta prohlásil: „I kdyby nás nepřítel začal ohrožovat atomovými bombami, neměli bychom propadat panice. K ochraně našich domů před radioaktivním spadem stačí jen pokrýt střechy kravským hnojem.“
Zhruba ve stejné době začala jedna soukromá firma ve státě Ándhrapradéš nabízet instantní posvátný kravinec. Praktikující hinduisté kravské exkrementy používají při některých domácích bohoslužbách, ale ve velkých městech není tato proprieta vždy k sehnání. Firma kravince vykupuje, suší, mele a míchá s voňavým práškem ze santalového dřeva. Před použitím jen stačí přidat vodu. Produkt se stal velkým hitem, který dnes odebírají indické komunity po celém světě.
KDYŽ JDE O HOVNO
Kravincům je v Indii zasvěcen celý festival – Goburdhan pudža, během kterého jsou oslavovány jako zúrodňující nástroj mystické obnovy plodnosti země. Kromě hlubokého náboženského významu ale mají i rozměr zcela profánní.
Tři čtvrtiny obyvatel indického venkova dodnes nemají přístup k moderním zdrojům energie. Uhlí, benzin, plyn a elektřina jsou mimo jejich ekonomické možnosti. Jediné, co si mohou dovolit, je palivové dřevo a sušené kravince. Indické krávy každý rok vyprodukují asi 700 milionů tun trusu. Celá jedna třetina je usušena a použita jako topivo. Podle některých odhadů jde o energetický ekvivalent 27 milionů tun ropy, 35 milionů tun uhlí nebo 68 milionů tun dřeva. Indie tak prý každý rok ušetří 10,5 miliardy dolarů, které by jinak musela vynaložit na dovoz fosilních paliv. Kdyby venkovské domácnosti náhle přestaly topit kravinci, indické hospodářství by během pár dnů zbankrotovalo.
„Kravincové brikety dávají čistý nízký plamen, což hospodyňkám usnadňuje vaření, neboť není nutno neustále hlídat oheň – a běžná indická jídla vyžadují velmi dlouhou dobu přípravy,“ píše Vladimír Miltner. Navíc hoří za nízké teploty, takže se jídlo nepřipaluje a nedochází k rozkladu vitaminů a výživných látek.
Kravince výrazně omezují tlak lidí na přírodu a snižují míru kácení dřeva. Podle jednoho z výpočtů jejich spalování každý rok zachrání 140 milionů stromů. Na první pohled jsou proto splněným snem západních ekologických aktivistů. Zatímco totiž v globální energetické produkci tvoří biomasa jen asi 0,4 procenta, v Indii je to díky kravincům více než třicet procent.
Americký publicista Paul Driessen ale v knize Eco-imperialismus varuje, že zelení chtějí třetímu světu upřít průmyslový růst, který se neobejde bez masivního nasazení fosilních paliv a jaderné energetiky. „Trvale udržitelný rozvoj znamená především trvale udržitelnou chudobu,“ píše Driessen v kapitole s přiléhavým názvem Kravince navždy.
Možná se ale mýlí. Letos v březnu se totiž japonským vědcům povedlo za použití vysokého tlaku a teploty z kravinců extrahovat směs uhlovodíků podobnou ropě. Univerzita ve Washingtonu zase vyvinula technologii, s jejíž pomocí lze z hnoje získat chemikálie k výrobě plastických hmot. Stanou se kravince energetickým zdrojem budoucnosti? S malou básnickou licencí bychom se pak mohli těšit, že svět zamíří do sraček.
HNĚDÁ HROZBA?
Loni v dubnu ale britský deník The Independent přinesl zprávu, že spalování kravinců představuje vážnou zdravotní a ekologickou hrozbu. Největším světovým zabijákem prý totiž není mezinárodní terorismus, ale znečištěný vzduch. V Británii každý rok usmrtí skoro dvacetkrát víc lidí než silniční havárie a statisticky zkrátí život každého z nás až o rok.
V Indii je to mnohem horší. Na jaře 2001 jsem se v Iláhábádu zúčastnil náboženského festivalu kumbhméla. Na břeh řeky Gangy sem za očistnou koupelí v jeden jediný den přijelo třicet milionů lidí. Šlo o zatím největší shromáždění lidstva všech dob. Představte si noční vzduch prosycený kouřem milionů malých ohníčků. Ve vzduchu se převaluje štiplavý chemický koktejl a oči vás pálí jako při útoku slzným plynem. V kouři doutnajících kravinců vědci odhalili nejen oxidy uhlíku a síry, ale také aldehydy, dioxiny a další prudce jedovaté a rakovinotvorné látky.
Ajurvédští ochránci krav mimo jiné tvrdí, že kouř z kravinců zabíjí škodlivý hmyz. Má to jen jednu chybu: zabíjí kromě něj i lidi. „Směs jedovatých chemikálií v kouři ze sušeného trusu nebo dřeva připraví ročně o život 2,2 milionu lidí, zejména žen a dětí,“ píše The Independent. „Podle OSN může tento kouř za pět procent všech onemocnění na celém světě – to je více, než způsobuje virus HIV.“
Bohužel to ale není všechno. Miniaturní částečky sazí odnášejí vzdušné proudy tisíce kilometrů daleko na sever, kde dopadají na arktický led. Tmavší povrchová vrstva pak absorbuje více slunečního světla, což dramaticky urychluje její tání. Výzkum indického technologického institutu v Bombaji ukázal, že skoro polovina arktických sazí pochází z ohňů, na kterých si obyvatelé Asie vaří jídlo. Jinými slovy: za tání ledovců nemůže jen globální oteplování, ale i sušené kravince. Ty jsou také podle klimatologů hlavní příčinou tzv. asijského hnědého smogu, který se vznáší nad jihem kontinentu a redukuje sluneční světlo dopadající na zemský povrch až o 15 procent.
POCTIVÉ ŘEMESLO
Dnes se v Indii kravinců pomalu začíná používat k výrobě bioplynu, který lze spalovat bez škodlivých emisí. Než se ale tato nová technologie rozšíří, vyrostou na předměstí Bikánéru ještě stovky hnědých pahorků.
Každé ráno za úsvitu se do ulic města vydává armáda postav vyzbrojených ošatkami. Po pravidelných trasách procházejí dům od domu a pečlivě prohlížejí všechna místa nočního odpočinku přežvykujících rohatých „matek“. Nákupčí na povozech jim za každý hnědozelený koláč vyplatí asi tři rupie. Kravince je pak třeba pečlivě promíchat s otrubami nebo plevami, aby byly jejich plameny výhřevnější.
Plesk! Plesk! Několik žen v barevných sárí tráví celý svůj život vytvářením nekonečných řad úhledných lívanců. Na slunci se musejí několikrát obrátit, aby dobře proschly. Hotové „biobrikety“ pak ženy navrší do úhledných hnědých kopců, na kterých čekají na kupce. Kdyby je býval spatřil Hemingway, možná by po Zelených pahorcích afrických (1935) napsal další román s podobným názvem. Na každém z milionů sušených posvátných kravinců je otisknuta lidská ruka. Je to znak poctivé, fortelné lidské práce.
