Nesmrtelným ho učinil Alexandre Dumas starší ve svém románu Muž se železnou maskou. Kdo byl tajuplný muž, jenž byl uvržen ve vší tajnosti do žaláře na ostrově Sainte-Marguerite, aby byl později převezen do věznice v Bastile, kde v roce 1703 zemřel? Pod jménem Marchioly byl pohřben na malém hřbitůvku v Paříži. Kým skutečně byl? Bratrem Ludvíka XIV., který ho připravil o trůn? Nemanželským synem Anny Rakouské? Nebo šlechticem, který věděl, co neměl?
Ostrov Sainte-Marguerite, kde budoucí legenda prožila jedenáct bezpochyby zoufalých let, už z dálky vypadá jako šťavnatý kus země, ale zblízka je ještě hezčí. Je znát, že pro místní je tato terra intacta velmi drahá. Nesmí se zde skoro nic. Stan a cigarety si nechte určitě doma, protože na ostrově je dokonce zakázáno kouřit i nocovat. Zapomeňte také na kola, koloběžky a podobně. Odměna za tato „omezení“ je velká. Budete se brouzdat po romantických zákoutích ostrova a stín vám budou skýtat borovice, eukalypty a mohutné duby. Dobrá zpráva je, že se zde můžete vykoupat. Nejlepší místa pro plavce nabízí skalnaté zátoky na opačné straně ostrova.
Ostrov je především baštou pro milovníky historie. Vyšlápla jsem si mírný kopeček a dorazila k perle ostrova – královské pevnosti. Jde o výtvor kardinála Richelieua, kterému se navzdory jeho mazanosti nepodařilo uchránit souostroví Īles de Lérins před nájezdy Španělů. V pevnosti se nachází Musée de la Mer s exponáty z římských lodí, které se našly ve vracích nedaleko ostrova. Muzeum je poměrně malé, ale stojí za návštěvu. Uděláte si představu o tom, kterak naši předkové dopravovali zboží na svých plavidlech nebo jak se tu žilo v časech Římanů.
To nejatraktivnější, co sem návštěvníky nejvíce táhne, je pověstná cela muže se železnou maskou. Nečekejte, že vám vyrazí dech. Neuvidíte tu nic výjimečného, až na to, že příběh, který se zde možná odehrál, navždy vstoupil do dějin literatury a také filmového plátna. O něco kurióznější jsou dopisy jednoho vězně zešestnáctého století, který je v ruličkách důmyslně ukryl do stěny své cely, a byly objeveny teprve před dvaceti lety. Kopie jsou vystaveny ve vitrínách muzea.
Až se budete toulat po malebných koutech Provence, udělejte si zastávku v Cannes. Přestože má festivalové město pověst s příchutí snobismu, pravda je trochu jiná. Jezdí sem na dovolenou i úplně normální lidé, jen s tím rozdílem, že nebydlí v hotelu Carlton a nepojídají langusty na své jachtě. Stejně dobře se můžete mít, když si dáte v centru místní specialitu za pár eur (ano, i takové jsou tady ceny) a spokojíte se s trochu nižším komfortem, než na jaký jsou zvyklé hollywoodské celebrity. Voňavý vzduch, který už inspiroval tolik umělců, je stejný pro všechny.
pevnost Fort Royal
Muzeum moře – Je v největší budově pevnosti Vieux Ch^ateau neboli starého hradu ze 17. století vybudovaného na římských a středověkých ruinách. Věž Tour du Rocher měla chránit před nájezdy Saracénů.
Železná maska – Pevnost sloužila také jako vězení pro ty, kteří upadli v nemilost krále.
Voda – Na ostrově nejsou přirozené zdroje vody. Už Římané a Španělé studny propojili s podzemními cisternami na dešťovou vodou, ze střech ji sváděly okapy. Dnes vodu přivádí podmořské potrubí.
Starověké římské pozůstatky – Archeologické průzkumy odkryly staré ulice a obydlí, kterým dominuje stěna pravděpodobně z 1. století př. Kr.
Terasa Bazaine – Byla postavena na starobylých ruinách a procházel se po ní francouzský maršál Achille Bazaine, obviněný z velezrady během francouzsko-pruské války v roce 1870. Byl odsouzen k 20 letům vězení, ale za podivných okolností utekl.
Kasárna – Ubytovna pro vojáky.
Kaple – Byla první stavbou na ostrově, aby ho ochraňovala božskou silou.
Kurtiny – Tvořily s bastiony základní kostru pevnosti s jednou hlavní branou a skrytými dveřmi.
Bastion – Pro moderní a klasické pevnosti je charakteristický pětiúhlý tvar lemovaný ochrannými hradbami. Tato struktura zajišťovala výhled na všechny strany.
Královská brána – Hlavní vstup do pevnosti. Chránilo ji několik staveb s klikatými chodbičkami, které měly zabránit rozšíření požáru a zpomalit postup nepřítele. Dnes je hlavní vstup od moře.
Ravelin – Je nejzranitelnější částí obranného systému pevnosti a obvykle prvním, na co nepřátelé útočili. Je obehnán hlubokými příkopy.
Prachárna – Aby se nevznítil střelný prach, nacházela se v temném bastilionu a ve zdi měla ventilační otvory. Silná klenba měla vydržet i dělový výbuch.
Existovala železná maska?
Alexandre Dumas si možná celý příběh o muži se železnou maskou a třech mušketýrech vymyslel. Udělal to ovšem geniálně, protože dodnes jeho román vyvolává spory o totožnosti hrdinů. Co tedy víme s jistotou? Především to, že Luisa de la Valliere, skutečně byla milenkou Ludvíka XIV., porodila mu několik dětí a potom se stala jeptiškou v klášteře karmelitánek. A jak to bylo se třemi mušketýry? Athos, Porthos a Aramis jsou smyšlení hrdinové. O d’Artagnanovi jednu zmínku máme. Patřil k družině šlechticů, která doprovázela kardinála Mazarina do vyhnanství. Ale v době, kdy se odehrává příběh Muže se železnou maskou, už byl Mazarin mrtvý. Ovšem královna Anna Rakouská zřejmě nikdy neporodila dvojčata. Měla dva syny. Ludvíka a Filipa. Ten byl o několik let mladší, historie ho zná pod jménem Filip I. Orleánský. Jeho první manželkou se nejdříve stala Jindřiška Anglická a potom Liselotta Falcká. Ludvík XIV. byl v době, ve které se měl odehrávat příběh muže se železnou maskou, už také ženatý. Jeho manželkou byla Marie Tereza Španělská. Takže královský vězeň je zřejmě pouhou fikcí, která v sobě nese málo pravdy. Avšak milovníkům romantických příběhů to určitě nevadí.
Tipy na cestu
l Vyhněte se Cannes v červnu, červenci a srpnu. Je tu teplo, draho a všude se hemží davy lidí. Vzhledem k tomu, že Azurové pobřeží se pyšní třemi sty slunečními dny v roce, není problém si vybrat jiný termín.
l Nízkonákladová letecká společnost SkyEurope nyní nově nabízí lety do Nice třikrát týdně (út, st, ne) za velmi příznivé ceny. Na komfortních palubách letadla typu Boeing 737–700 Next Generation si můžete pochutnat na výborné kávě illy nebo čerstvém sendviči. Skvělá zpráva pro cestovatele je, že tento dopravce nelimituje hmotnost vašich palubních
zavazadel, pokud se vejdete do předepsaných parametrů. (více na www.skyeurope.com)
l Na letišti v Nice najdete několik společností, které nabízejí pronájmy aut. Cena se odvíjí od typu vozu a doby jeho zapůjčení.
l Informace o trajektu na ostrov Sainte-Marguerite – www.trans-cote-azur.com. Funguje celoročně, cena za zpáteční jízdenku pro dospělého je 10 eur.
l Vstupné do Musée de la Mer činí 3 eura, každou první neděli v měsíci je vstup zdarma! (Zavřeno je každé pondělí, dále během státních svátků a v listopadu).
l Více informací na www.guideriviera.com, www.cannes.com, www.franceguide.com.
Málokdo dnes ví, že oblíbená kamélie byla pojmenována právě po tomto muži. Rostlině dal v 18. století jméno význačný švédský botanik Carl Linné, který si uvědomoval význam Kamelovy práce. Kamelova sbírka je nejstarším herbářem tropických rostlin sbíraným Čechem.
Jiří Josef Kamel byl brněnským rodákem. Při studiu na jezuitské misijní škole ve Vídni měl vynikající výsledky zejména v oblasti přírodních věd. Když v roce 1682 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, netušil, že o pouhých pět let později odcestuje s dalšími jezuity na misijní cestu do Filipín.
„Jako prvý sbíral místní rostliny (jeden keřík nazval Myrtillus bohemica) a sestavoval herbáře, studoval živočichy, pořizoval jejich kresby a detailní popisy,“ píše Václav Rusek na serveru českých jezuitů. Kamel byl tak pečlivý, že jejich názvy uváděl i v různých jazycích: domorodém, indickém, malajském, čínském, španělském a latinském. Vše pak posílal do Londýna lékárníkovi Jamesu Petiverovi a přírodovědci Johnu Rayovi. Ti matreriály předávali královské společnosti pro prohloubení znalostí o přírodě Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge, která je potom zveřejňovala v nejstarším vědeckém časopise na světě Philosophical Transactions.
V 17. století byly léčivé rostliny vedle několika málo živočišných surovin jediným prostředkem k léčbě nemocí. Jiřího Josefa Kamela zajímalo, jaké rostliny k těmto účelům používají místní lidé. Především na ostrově Luzon zhotovil kresby a popisy celé řady tamních rostlin. Dodnes se tak zachovaly jak vlastní rukou psané Kamelovy popisky, tak i poznámky slavného britského botanika. Jelikož Josef Kamel občas nevěděl, jakou rostlinu vlastně kreslí, popisoval ji často docela jednoduše – například „větévka keře tropického stromu“. John Ray měl za úkol rozšifrovat, jakou rostlinu vlastně Kamel poslal. Ne vždy se mu to ale povedlo. Je potřeba si uvědomit, o jakou dobu šlo. Herbáře i kresby putovaly z Filipín do Londýna čtyři až pět měsíců a ne všechno cestu přežilo v pořádku. Něco zvlhlo, něco zplesnivělo, něco se ztratilo… Některé lodě byly přepadeny a vydrancovány piráty, které nějaké sušené kvítí a obrázky nelákaly. Nedaly se totiž nijak zvlášť zpeněžit.
Je ale třeba upozornit, že i sám Kamel se pokusil o systematickou klasifikaci rostlin a je jediným naším systematikem té doby. Všechny rostliny dělil na byliny, dřeviny a liány. Jeho systém se ale neujal, funkční botanický systém zavedl až v 18. století Carl Linné.
Zvláštností Kamelových kreseb pořizovaných pro vědecké účely je, že jsou co nejvíce věrné a přesné, zachycují důležité detaily a potvrzují, jaký význam takové kresby měly v té době. Popisy totiž byly jen jakýmsi doplňkem. Teprve Linné dal popisu nový význam.
O několik století později byla během druhé světové války mnohá z britských měst bombardována jak německou Luftwaffe, tak bezpilotními raketami. Zásah dostala i místa, kde měly být archivovány stovky Kamelových kreseb. Jezuité nakonec zjistili, že větší část kreseb byla umístěna v klášteře v Lovani. V roce 2004 nabídl páter Josef Koláček, bývalý vedoucí redaktor české sekce Vatikánského rozhlasu, kopie Kamelových kreseb doktoru Václavu Suchému z Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Ten kopie upravil počítačem a poté byly představeny na mezinárodním kongresu při 300. výročí úmrtí Jiřího Kamela. Část kreseb má být v budoucnu vystavena ve farmaceutickém muzeu v Kuksu. Některé rostliny nakreslené Kamelem dosud čekají na své jméno.
napsal Topí Pigula, foto autor textu a archiv Václava Suchého
Od Kamela ke kamélii
l KAMÉLIE, CAMELLIA, rod rostlin zahrnující vždyzelené keře z čajovníkovitých, byla do Evropy zanesena z Japanu v polovici předchozího století a je zde podnes z nejoblíbenějších rostlin ozdobných. (Ottův slovník naučný)
l Má střídavé listy, kožovitě tuhé, tmavě zelené, květy oboupohlavné, nápadně bílé nebo červené. V tropických a subtropických oblastech jihovýchodní Asie a Japonska roste asi 82 druhů.
l Camellia japonica se dnes pěstuje v desítkách kultivarů, i vícebarevných. Někteří botanikové zahrnují do rodu Camellia i čajovník čínský.
Muž bez tváře
l Osobnost Jiřího Josefa Kamela (narozen 21. dubna 1661) využila Farmaceutická fakulta Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně ke zhotovení pamětní medaile. Ztvárnění medaile se ujal akademický malíř Karel Zeman. Protože se nedochovala podobizna jezuity, na averzu medaile vyobrazil kvetoucí kamélii a misionářovo jméno, reverz pak zdobí opis Facultas Pharmaceutica Brunensis a motiv dokumentuje vývoj farmacie – od alchymistických značek přes léčivé rostliny a jednorožce až po strukturu kodeinu.
l Medaile našla svoje obdivovatele na mezinárodní konferenci, na které si téměř stovka účastníků připomněla 300. výročí úmrtí tohoto brněnského rodáka a jezuitského misionáře. Poprvé zde byl představen výběr ze souboru znovu objevených Kamelových kreseb.
Děti už dávno prchly do podpalubí plavidla a cestující se slabší povahou se tam odplazili pomodlit. „Myslíte, že dojedeme, když jsou takové vlny?“ zeptal jsem se kapitána. Chvíli mlčel a nakonec pronesl: „Bývají i větší.“
K cíli se ale jinak dostat nedalo. Nebylo jím nic tak nedostižného jako proslavené Solovecké ostrovy, známé spíše jako Solovky. Šest ostrovů leží asi sto dvacet kilometrů pod polárním kruhem v Bílém moři. Ti, kteří sem mířili v minulém století z Kemu, měli určitě docela jiné pocity než my. Nevedla je sem zvědavost.
Kem, malé zaprášené městečko, kam by asi nikdo nezajel, nebýt toho, že odtud je to na Solovky už jen šedesát kilometrů po moři, ještě pamatuje lepší dobu budování socialismu. Vyrostly tu paneláky a infrastruktura. Zajímavý je tak nanejvýš svým přístavem, kam dosud vedou kolejnice „cesty smrti“, jak se za vlády bolševiků přezdívalo transportům nepohodlných lidí do proslulých gulagů. Jednoduše je naložili do vagonů pro dobytek a odvezli na daleký sever, pryč z očí. V Kemu se přesedalo z vlaku na loď a dodnes u břehu Bílého moře ční staré ztrouchnivělé kůly, které tuto dobu pamatují.
lll
Nevím, co museli zažívat vězňové, když už z dáli pozorovali zemi, která se měla stát jejich domovem i hrobem. Každopádně když se vzdálená bělostná skvrna objevila před naší lodí, probudila z letargie všechny pasažéry. Čím víc se přibližovalo souostroví, tím více vynikaly bělostné věže Soloveckého kláštera jako majáku, který vítá připlouvající. Větrem a lijáky ošlehané mohutné hradby postavené z nezvykle velkých, mořem uhlazených balvanů ukrývají bělostnou štíhlou zvonici s velkým křížem a cibulovité věžičky svatostánků.
„Je to takové, jako když koukáte na Karlštejn,“ zasmál se Voloďa, jeden z pasažérů s batohem. Pravdou je, že monumentální klášter je nejen jedním z duchovních center Ruska, ale především místem, odkud se spravoval celý sever. Klášter měl strategickou polohu na námořních cestách mezi Evropou a přístavem Archangeľskem a byl i důležitým obchodním a politickým centrem. Dnešní roztroušené dřevěné domky a několik větších domů tomu vůbec nenasvědčují, ale Solovky se opět probouzejí z dob šedivé totality. Kdo tu totiž uvidí historické fotografie, je překvapen, že původní osadníci celé souostroví dokonale přeměnili v prosperující místo. Na snímcích jsou dámy v hedvábných šatech se slunečníky na pískem sypaných pěšinách nebo vzkvétající klášter s mnoha mnichy, spousty větrných mlýnů, sýpek, vodovodů, kanálů, které propojovaly jezera, pastviny.
lll
Příběh souostroví nezačal až s pověstnými gulagy, ale už v roce 1429. Připluli sem dva pravoslavní mniši German a Savvatij. Nehostinné místo je natolik zaujalo, že zde založili první poustevnu. Obklopeni divokou přírodou a chladným Bílým mořem, vedli asketický duchovní život a svým příkladem přilákali další mnichy, poutníky a s nimi i první osadníky. Jejich následovníci tu postupně vybudovali rozlehlý klášter, který dosáhl největšího rozkvětu v dobách igumena Filipa Kolyčeva. Nechal postavit rozsáhlé kamenné opevnění s největším refektářem tehdejšího Ruska a místo se postupně stalo natolik slavným, že ke klášteru proudila pravidelně procesí poutníků.
Pevnost byla nejen vojenským opěrným bodem, ale mniši bohatli také díky čilému obchodu. V dobách největší slávy měli i vlastní loďstvo, nezávislé na centrální moci. Dokonce zde fungovala i první hydroelektrárna, telegraf a tiskárna na barevné pohlednice. Pravda, k obludnosti dorostlo zdejší vězení až za doby sovětského Ruska, ale existovalo tu již v dobách prvního osídlení a nepohodlné osoby sem posílala už carská vláda.
S nástupem bolševiků ovšem slibná budoucnost velice rychle skončila. Současná doba ale znovu přeje církvi a do rozvalin po sovětských táborech a kasárnách se pomalu navracejí duchovní tradice. Hlavní Solovecký klášter se rekonstruuje. Sjíždějí se sem pomocníci a lidé hledající duchovní cestu z celého Ruska. Bezplatně, jen za nocleh a stravu, pomáhají mnichům.
lll
Nejpříhodnější pro rozjímání a oddech od civilizace musí být zima, kdy většina místních osadníků ostrovy, proslavené krutými mrazy, opouští. Zůstávají jen mniši, poutníci a pár obyvatel, kteří si už zvykli nebo možná nemají kam jít. V létě pak ostrovy zaplní výletníci, protože stačí si vzít jen spací pytel a přenocovat kdekoliv, třeba v hlavním městě ostrovů Soloveckie, na kraji lesa. Ostatně, jakmile Rusové zjistí, že jsme Češi, jsou mnohem vřelejší.
Vůbec přitom nemá cenu bát se o věci. Naše vybavení, ledabyle pohozené ve stanu, zůstalo několik dní netknuto, včetně fotoaparátů. Nevídaná věc v dnešním světě. Kdo touží po větším pohodlí, nabízejí ho soukromé penziony a skromné pokoje k ubytování, které tu začaly růst jako houby po dešti. Bohatším turistům nestačí ani to, a tak je tady dosud taková trochu starosvětská atmosféra – občasné výletní lodi vychrlí organizovanou skupinu, která si prohlédne hlavní klášter, koupí pár suvenýrů a už uhání jinam.
„Pěšky a tak daleko?“ divil se stařík u místního krámku našemu plánu vyrazit s batohy napříč ostrovem. „Tady chodí do lesa jen ten, kdo něco potřebuje. Už tady bydlím dobrých patnáct let, a ještě jsem tam nikdy nebyl,“ dodal. „Koupíš mi pivo? Jsme přece bratři, aby se mi dobře spalo,“ žadonil stařík. Za tzv. bílých nocí slunce v podstatě nezapadá a spí se opravdu špatně. V obchodě tak mají otevřeno od samého začátku dne až do tří do rána. V noci je totiž o zboží, především alkohol, největší zájem. Výběr všech možných vodek a koňaků je téměř nekonečný a v nabídce je i dobrých čtyřicet druhů piv! Z regálů na nás koukala Plzeň, Kozel, Zlatopramen i Staropramen, skoro jako doma.
lll
Pověstná Sekerní hora, asi nejvíce proslavená Alexandrem Solženicynem, který o ní psal ve svém románu Souostroví Gulag, je vysoká sedmdesát osm metrů. Stojí na ní proslavený klášter, jehož věž sloužila jako maják lodím. Ale bylo to i místo, kam například chodívali vězňové na bidýlko, tedy sednout si do podřepu právě ve zdejším kostele. Dozorci je tam podle vyprávění Solženicyna drželi i celou noc, a kdo spadl, toho ztloukli. Dnes sem míří mnohé výpravy zbožných poutníků. Potkali jsme jednu mladou Ukrajinku, která přijela na pouhý den se svým synem až odněkud z okolí Kyjeva, aby vzdala hold místu, pomodlila se a pokřtila v Soloveckém klášteře syna. Možná se to může zdát divné, ale víra a náboženství jsou to jediné, co v Rusku ze všech jistot zůstalo. A tak jsem s pochopením pozoroval i zájezd starých lidí, kteří přijeli se svým báťuškou (knězem) odkudsi zdaleka a v úctě klečeli v modlitbách před kostelem. Někdo si na památku sebral kámen, jiný pečlivě zabalil trochu hlíny.
Po ostrovech se dá putovat jednoduše po dobře vyjetých cestách od aut, na kole anebo pěšky. Kdo chce vidět více, tomu se určitě vyplatí vyrazit s batohem. Krajina je tu močálovitá, plná bahnitých i písčitých jezer. Některá jezera jsou nepřístupná kvůli hustému rákosí. Odměnou je ale pozorování mnohých vodních ptáků a kormoránů, kteří tu loví. Nejsou jediní, jak si postěžoval zarostlý rybář v maskáčích. Rybaří se tady totiž všude, ovšem štěstí má jen ten, kdo ví, ve kterém jezeře ještě zbyly nějaké ryby. Lidé už prý všechno vylovili.
lll
Nejkrásnější je pravděpodobně severní pobřeží ostrova. Divoký příboj přivádí studené vlny ze severních moří a každých sto metrů jako by se zcela změnila krajina. Nejdříve všude samé mokřiny promísené se slanou vodou, pak krásné borovicové lesy nebo také mohutné cedry, které jako by sem vůbec nepatřily. Už zdáli jsou vidět kostry starých opuštěných člunů a na návrší i několik chat.
V jedné bydlí Vasil, starý mořský vlk ošlehaný větrem. Má už pouze dva zuby, které cení v neustálém úsměvu. Dříve námořničil, teď tak trochu pytlačí v moři a loví pro rybí kombinát v Archangeľsku. „K nám moc lidí nedorazí,“ říká smutně.
Posedáváme u staré pícky, kde se oheň rozdělává v hrnci s trochou benzinu. Všichni mají zuby zčernalé od silného čaje a levných cigár.
„Dříve tu byly spousty ryb. Kdo chtěl, prostě vyjel na moře a nalovil, kolik potřeboval. Nyní jezdí lodě, jsou to rovnou velké fabriky a s pomocí velkých sítí vše vyloví. Tady se na rybu už skoro nenarazí. Občas ještě táhnou hejna, ale to se musí hned na moře, jinak na nás nic nezbude.“ Vzpomněl jsem si na ostrovní obchod, kde jsem chtěl koupit rybu – dostal jsem sušenou z Číny.
Rybáři se dnes už ani neživí lovem. Málem zkrachoval i místní kombinát. Místo ryb ale začal zpracovávat mořskou trávu, která roste všude v okolí ostrovů. Seká se dlouhou kosou z lodě a pak rozřezává a věší na slunce jako ryby.
„Vyrábějí se z ní látky pro farmacii,“ dozvídáme se od Vasila. „Ale je to dřina, těžká a špatně placená dřina. Jenže jiná práce není. Aspoň si občas zapytlačím, to je moje jediná radost,“ dodává. Mořská tráva zatím vypadá jako nevyčerpatelný zdroj, protože přes zimu opět doroste.
lll
Povídali bychom si snad až do rána, kdyby z lesa nepřišlo peklo. Na komáry si člověk zvykne, stačí se jen dobře obléknout, ale malé mušky vlezou všude. Stačí, když je pod mrakem nebo utichne vítr, a z bažin znenadání přilétnou hejna mušek – gnus.
Mušky dokáží kdykoliv během dne udělat ve chvíli z ráje největší peklo. Dokonale okoušou obličej, ruce a podpaží. Když jdete bažinatou krajinou, je dobré se nezastavovat a pro pocit, že něco proti nim děláte, alespoň mávat větvičkou. Rusové se už ani nenamáhají. Jak mi říkal jeden zcestovalý Bělorus, proti Sibiři to nic není, tam mušky vykusují i kusy masa a jediné, co pomáhá, je lidový lektvar, po kterém ovšem člověk docela pěkně páchne.
Stačily mi pouhé dva dny útoků mušek a už jsem toho měl dost. Při pomyšlení na zdejší vězně mi ale běhal mráz po zádech. Takové peklo tu nemohl člověk dlouho vydržet. Podle knih a svědků, kteří přežili, dozorci přírody zneužívali. První vězni byli přivezeni v roce 1920. Postupně se lágr rozrostl na jednolitý tábor tisíců vězňů, kteří byli soustředěni převážně v osiřelých klášterech a kostelech po vyhnaných mniších. Byli mučeni namáhavou prací v drsných klimatických podmínkách, přivazováni třeba v lese a vydáni napospas gnusu. Nebo je jednoduše vyhnali bez oblečení do mrazu. Jinou metodou byla zbytečná práce, jako přenášení hromady dřeva tam a zpět či vynášení vody z díry v ledu vysekané na jezeře do díry jiné. Další případy hovoří o vyslání vězněných na jiný ostrov nebo do lesa, kde byli vydáni všanc přírodě bez jídla, zato jim byla přidělena práce. Hlavně šlo o to zlomit je a převychovat.
Nejhorší bylo období dvacátých a třicátých let, kdy často nešlo ani o převýchovu, ale o likvidaci nepřátel revoluce. Později byly Solovky začleněny do systému pracovních táborů – gulagů, kdy se využívalo vězňů k těžké fyzické práci na nesmyslných projektech, jakým byla třeba výstavba bělomořsko-baltského kanálu. Tábor byl synonymem hrůz a utrpení. Jak mi tady prozradila jedna stará žena, když se tu kopou základy domů, občas se objeví hromadný hrob. Kolik jich tady je, nikdo neví.
lll
V roce 1940 byly tábory na ostrovech zrušeny kvůli blížící se hrozbě války a obavě z obsazení Finy. Místa vězňů zaujali vojáci a námořní kadeti, kteří zde byli cvičeni. Po válce bylo souostroví dlouhá léta nepřístupné. Příroda postupně zahladila stopy a první odvážlivci se sem začali vydávat až v sedmdesátých letech. Byla to doba značně pionýrská, protože pro jakýkoliv přesun z města nebo oblasti bylo v Sovětském svazu potřeba speciální povolení.
Na první pohled se může zdát, že když sem dnes někdo přijde, najde ostrovy vydlážděné kostrami nebo alespoň náhrobky. Ale po minulosti tu není ani stopy. O pohnuté historii a krutosti Solovek, které se tak staly neblaze proslulými, vyprávějí jen rozvaliny klášterů a tu a tam zbytky starého rezavého železa. Dokonce ani z úzkokolejky, po které bylo dopravováno dřevo, nezůstalo nic. Jediným místem odkrývajícím smutné osudy konkrétních lidí je nově otevřená expozice v Soloveckém klášteře. Možná by o tom všem mohly vyprávět běluhy, které často plují ve vodách Bílého moře. Jejich zpěv zní žalostně jako píseň osamělého námořníka.
lll
Běluhy ale nejsou jediným doprovodem lodí při plavbě kolem ostrova. Při troše štěstí vykoukne hlava zvědavého tuleně. Jsou tady velice hraví a beztrestně se s rybáři dělí o úlovky, protože jsou přísně chráněni. Jejich oblíbeným teritoriem je blízké okolí Anzerského ostrova. Sem se dá ostatně jet na výlet lodí jen o svátcích nebo dvakrát do týdne s organizovanou skupinou, protože návštěvu svatých míst v jiné době zakazují současné náboženské regule. Odlehlé místo je předurčeno k rozjímání a návratu k bohu. Opět tu vyrůstají poustevny a opravují se slavné kláštery.
Hlavním lákadlem pro skupiny poutníků je kostel s hrobem Alexandra Svirského. Žil někdy před pěti sty lety a jeho ostatky, uchované v kostele, vůbec netlejí. Mrtvý vypadá, jako by zemřel včera. Slavná je rovněž bříza na Golgotě, která vyrostla ve tvaru kříže.
lll
Při návštěvě Solovek může na někoho silně působit smutná minulost, ale z křivd se rodí poznání a není snad lepšího místa, kde by člověk, odloučen od civilizace a jejích pozlátek, mohl opět načerpat novou sílu.
Hrůza na Soloveckých ostrovech
l Kolik lidí tu zahynulo, už dnes nikdo nezjistí. Podle odhadů historiků, které se značně liší, nepřežilo lágry, pracovní tábory a kriminály neuvěřitelných sedm až dvacet pět milionů lidí. Obludná doba budování lepších zítřků si možná vyžádala celkem až šedesát milionů životů. I když v táborech SLON (severní tábory zvláštního určení) v oblasti Karélie přišlo o život jen asi milion osob, zůstává rozum stát nad zdejší krutostí.
l Přesný počet zemřelých bohužel nikdo nezná i proto, že člověk tehdy neměl příliš velkou cenu, nebylo třeba někam jeho smrt zaznamenat.
l V dobách stalinských čistek se dokonce stávalo, že mezi vězni skončili i samotní věznitelé. A tak lze mezi kostrami pohřbených často najít i rudé hvězdy.
Jak na Solovecké ostrovy
l Do Petrohradu dnes z Prahy létá denně několik přímých letů. Vlakem trvá cesta více jak 40 hodin a cena není oproti letence o mnoho nižší.
l Z Petrohradu vyjíždí na Kem denně několik vlaků, v sezoně jich jede více do Murmansku, stanice Kem je asi v půlce trasy.
l V Kemu jezdí přímo od nádraží taxíky a starý rozvrzaný autobus až k přístavišti. Když mluvíte dobře rusky, jedete lodí za ruskou cenu 350 rublů, cizinecká je asi 750 rublů.
l Cesta trvá zhruba 4 hodiny, podle počasí, jezdí se od května do září. Na rozbouřené moře lodě vůbec nevyplouvají. Mimo sezonu se ale dá dostat po domluvě i na klášterní loď. Rusové berou dvojí ceny jako samozřejmost.
l Kdo bude cestovat mimo sezonu, měl by raději vyrazit do Archangeľsku, odkud létá pravidelná linka třikrát týdně až na Solovky. V sezoně odtud také vyplouvá až ke klášteru tak dvakrát do měsíce turistický parník. Cena je stejná jako za letenku, tedy asi 1750 rublů.
Jak se shoduje současný uspěchaný svět euroatlantické civilizace s našimi vnitřními hodinami?
Pokud dodržujeme pravidelnou životosprávu, chodíme spát v určitou hodinu a v určitou dobu vstáváme a dostatečně spíme, pak nám uspěchaný způsob života nemusí vadit. Důležitá je efektivní organizace našeho času.
Teď se chystáte na Taiwan, kromě běžného stresu vás tam čeká ještě další zátěž – časový posun. Je to velká zátěž pro organismus, nebo jen malý problém?
Pomalé přizpůsobení se novému času po letech přes více časových pásem vede k takzvanému jet-lagu, kdy se vnitřní čas opožďuje za vnějším časem. Jet-lag může způsobit nespavost, poruchy v zažívání, nevolnosti.
Pokud jde o mou cestu, přistanu v 6.25 hodin místního času, kdy u nás bude v té chvíli pětadvacet minut po půlnoci, což je doba, kdy normálně chodívám spát. Bude to tedy jedna noc beze spánku. To je docela drsné.
Navíc tam budu opravdu jen na pár dnů a mám nabitý program, takže na nějaké velké výlety a poznávání bohužel nebude čas. Na taiwanské univerzitě budu přednášet o chronobiologii, tedy o vnitřních hodinách u savců. Dostala jsem pozvání od profesora taiwanské univerzity pana Lee, který zkoumá totéž, ale u hmyzu. Když jsem se pokusila zjistit z databáze PubMed (služba National Library of Medicine, obsahuje více než 15 milionů citací článků z lékařských časopisů – poznámka redakce), co vlastně ten pan Lee o hmyzu vyzkoumal, našla jsem stovky a stovky článků, které ale nepatřily jen jemu. Lee je zřejmě v jihovýchodní Asii velmi běžné jméno.
Vědci se ale do psaní popularizačních materiálů moc nehrnou…
Na jedné straně je tlak, aby vědec popularizoval, a na druhé, aby sám publikoval a byl úspěšný ve vědě. Aby psal odborné články a hlavně aby bádal. To je strašná práce. Po sobotách a nedělích píšete vlastní publikace, a abyste popularizoval v oboru, který není tak úplně váš, tak toho musíte strašně přečíst. Pokud se vědci chtějí držet v čele oboru, aby proslavili jméno České republiky, tak jim nic jiného než odborná publikace nezbývá.
Osobně si myslím, že jedno z možných řešení je výchova dobrých popularizátorů z řad žurnalistů.
Není trochu problém mezi striktním vyjadřováním vědců, kteří si nemohou dovolit nejednoznačný výklad, a novináři, kteří mají rádi nadsázku?
Tady je chyba na obou stranách. Na zasedání Akademického sněmu jsme teď přijali etický kodex pracovníků Akademie, kde je řečeno, že kdokoli může sdělovat novinářům fakta, až když byla přijata odbornou obcí. Jinak novináři často vzbuzují neoprávněné naděje, například když se začne mluvit o zavádění kmenových buněk do organismu. Postižených lidí, kterým by to pomohlo, je hrozně moc, ovšem terapie jsou často teprve ve stadiu pokusů. Z vlastní zkušenosti vím, kolik lidí se na mě obrací na základě mých vystoupení v rozhlase, kolik lidí napíše a chce nějak pomoci. Natož co může způsobit, když někdo ústy žurnalisty oznámí, že člověk s poraněnou míchou může být zachráněn. Vidím to jako hrozně nebezpečnou věc.
Nesmíme vzbuzovat falešné naděje. Nedávno jsem se dočetla, že vznikl nový obor – neuroetika. Jde o to, že lidé zabývající se zobrazením mozkové činnosti by ze svých poznatků mohli dělat dalekosáhlé závěry. Proto je dobré si uvědomit, že etika by měla být součástí této práce. Aby nedocházelo k neetickým, devalvujícím závěrům, které by se mohly ve zkreslujících souvislostech dostat na veřejnost.
Setkala jste se v čele Akademie i s vědeckými podvody?
Když jsem byla místopředsedkyní Akademie, přišel za mnou jeden mladý člověk s tím, že jeho jméno se neobjevilo pod věcí, na které se podílel. Požádala jsem ho, aby mi to dal písemně, ať můžeme danou stížnost prošetřit. Nikdy to neudělal a já se později dozvěděla, že z vědy odešel. Možná to byl největší pokus o podvod, se kterým jsem se setkala.
Komise pro etiku vědecké práce řeší podněty, které se spíše týkají spoluautorství, nebo se řeší, čí byla ta která myšlenka. Rozhodnout to je někdy opravdu těžké, zvláště když jde o patenty. Kdo s tím přišel, kdo má být na seznamu spoluautorů, či naopak kdo tam být nemá… Ale že bychom přišli na to, že si někdo přímo výsledky vymyslel, to ne.
Někdo říká: velká věda velké podvody, malá malé podvody. Když si vezmete poslední velký vědecký podvod v Koreji (Woo-suk Hwang ze soulské státní univerzity tvrdil, že vytvořil linie lidských embryonálních kmenových buněk ze somatických buněk – pozn. redakce), tak tam velkou roli hrál taky nacionalismus. Ten pán dostával obrovskou podporu, byl strašně slavný. Byl skutečně dobrý, vyklonoval psa a Korea to měla jako svou vlajku, ale nakonec se ukázalo, že podváděl.
Něco jiného jsou omyly. Může se stát, že v rámci výzkumu sice nedojde k žádnému vymýšlení výsledků, ale zpětně se zjistí, že špatná byla metodika. Další chybou je, že vědec si sice výsledky nevymyslí, ale zamlčí něco, co se mu nehodí do práce. Třetí chybou je, pokud se výsledky záměrně špatně interpretují. A poslední chybou vědců je, že nepřiznají, že už na daný problém někdo přišel, a vydávají to za své řešení.
Dříve se vědec představoval jako podivín, který ani nepotřebuje moc peněz, protože je rád, že může prožívat ono dobrodružství z objevování. Platí to i dnes?
Já bych to rozdělila na dvě věci. Jednak obracíme každou korunu a nedostatek financí nám zabraňuje pozvat si odborníky ze zahraničí. A druhá věc je samozřejmě osobní život vědce. Kdysi byla věda dobrodružstvím a občas bylo možné i někam vyjet. Jenže dnes už může jet kdokoliv kamkoliv a mladí lidé si mohou vydělat nesrovnatelně víc jinde než ve vědě. Představa, že někdo bádá jen pro radost z objevování, může platit jen u nějakého procenta lidí. Vždycky si vzpomenu na televizní debatu po roce 1989, kde s obrovským nadšením mluvil pan rektor Schmidt z Masarykovy univerzity o tom, že člověk dělá vědu z nadšení, a když on byl mladý, taky byly prostředky minimální, plat minimální, ale vědecká práce ho uspokojovala. Seděl proti němu takový mladý muž, který měl rodinu i děti, vrátil se z USA a věděl, co je dobrá práce, a sám byl vynikající. A řekl „ať si pan rektor tyhle řeči nechá, protože dnes už je jiná doba, já chci mít odpovídající podmínky jak pro práci, tak pro osobní život a jenom z nadšení pracovat nebudu“.
Je velmi důležité si uvědomit, že doba se skutečně mění. Dokonce se může paradoxně stát, že v některých oborech převládnou ženy. Třeba bulharská Akademie věd má žen více než mužů. To neznamená, že by byly tak úspěšné ve věcech vědy. Znamená to, že muži, kteří mají větší ramena, si své podmínky buď vydobudou, nebo půjdou jinam. Ženy mají většinou menší nároky, tak zůstanou. Já se domnívám, že je třeba dívat se na vědce jako na někoho, kdo pracuje nadstandardně. Aby se prosadil v celosvětové konkurenci, tak to není práce na deset hodin denně, ale spíše na dvanáct nebo čtrnáct včetně sobot i nedělí.
Jak se pozná dobrý vědec? Podle počtu publikovaných prací, nebo podle výsledků výzkumů?
Práce dobrého vědce musí žít, tedy mít ohlas, někdo na ni musí navazovat a citovat ho. Samozřejmě se může stát, že se genialita vědce pozná až po desítkách let, jako kupříkladu u Gregora Mendla. Dnes se ale všichni dobří vědci snaží publikovat ve světových časopisech a tam je velmi snadné porovnat, kdo přináší do vědy něco opravdu nového, zásadního a kvalitního. A naše věda na tom v některých oblastech není špatně.
V jednom rozhovoru jste řekla, že „člověk je povinován tomu nejlepšímu v tradici své země“. Co to znamená?
Patřím ke starší generaci. Byla jsem doma vychovávána v úctě k Masarykovým humanitním ideálům a demokracii. Určitě také vyznávám etiku J. A. Komenského v jeho Pansofii a myšlenku univerzálního zušlechťování lidského pokolení v jeho Pampaedii, i když to je jistě neuskutečnitelný ideál. A jako Češi bychom měli být alespoň trochu hodni odkazu Milady Horákové a Jana Palacha.
prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. (*1937)
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR se zabývá biologickými rytmy. Je zakládající členkou Učené společnosti ČR a předsedkyní AV ČR.
Představte si celou Českou republiku namačkanou do jediného velkoměsta. K deseti až dvanácti milionům chodců přidejte desetitisíce náklaďáků a autobusů, statisíce koňských povozů, kár, motorek a dalších dopravních prostředků. Tak nějak vypadá Dháka – metropole jedné z nejpřelidněnějších zemí světa, která proslula asi nejchaotičtější dopravní situací v celé Asii. Tropické dusno je neustále prosyceno hustým modrým dýmem túrujících motorů a ve věčném randálu klaksonů nezavřete oči ani k ránu. Zácpy často trvají celé hodiny, a když se dá nekonečná ocelová řeka do pohybu, nedostane se na druhou stranu ulice nic, tedy ani chodci.
Řešení je ale geniálně jednoduché: využijte nabídky některého z rikšů, kteří na vás neustále pokřikují a tahají vás za rukáv. Snědý muž oblečený jen do špinavé košile a pytlovitého plátěného sarongu se s vámi s neuvěřitelnou obratností začne proplétat mezi zvolna popojíždějícími auty. Dokonale zná všechny zkratky, průchody a postranní uličky. Z jednoho konce města na druhý vás převeze rychle a za pouhé dva až tři dolary.
Rikši najdete v celé Asii od Pákistánu až po Indonésii, ale nikde jich není tolik jako v Dháce. Oficiální statistiky mluví o dvou stech tisících, neoficiální udávají až třikrát víc. Čísla se různí proto, že většina rikšů nemá licenci a jezdí na černo. Mnoho z nich ani šlapací tříkolky nevlastní – pronajímají si je od těch šťastnějších. Protože se rikšové ráno a odpoledne střídají a každý z nich má průměrně pětičlennou rodinu, živí prý rikši v Dháce až tři miliony lidí.
lll
Zatímco v jiných asijských zemích jsou rikši jen způsobem, jak se dostat z bodu A do bodu B, v Dháce se proměnily v pojízdné umělecké galerie. Každý čtvereční centimetr je vyzdoben třepetalkami, mávátky, pestrými střapci, barevnými bužírkami, zvonečky, cingrlátky, zrcátky, vázičkami s umělými květinami… Kam se hrabou designéři západních cyklistických firem! Jen si představte, jak by v Česku stoupl zájem o horská kola, kdyby se jejich výzdoby chopili bangladéšští mistři!
Nejdál to dotáhl mladý rikša, který mne jednoho horkého letního odpoledne v Dháce svezl z nádraží do hotelu. Jeho komfortní stroj byl vybaven i neustále hrajícím rádiem a vydával nevtíravou vůni růží. Později jsem se dozvěděl, že takovému audiovizuálnímu vozítku se říká discorikša a jízda je kvůli příplatku za komfort dvakrát dražší.
Nejdůležitější součástí každé bangladéšské rikši jsou ale pestrobarevné obrázky, hustě pokrývající sedadlo pasažéra a zadní stranu stahovací stříšky proti dešti. Postupem času se pro ně vžil název rikšaart. Na první pohled jde o obludně kýčovité mazanice, otřesnou nevkusností srovnatelné snad jen se sádrovými trpaslíky, chemlonovými nástěnnými koberečky či výzdobou pouťových kolotočů a střelnic. Na druhý pohled je ale bangladéšský rikšaart naivistickým lidovým uměním či svérázným projevem velkoměstského folkloru. Spolu s pákistánskými malovanými náklaďáky či pestrobarevnými loďkami muslimů z jižního Thajska bývá někdy řazen do společné kategorie tzv. trafficartu (dopravního umění).
lll
Podobně jako jiné druhy etnické tvorby se i rikšaart stal předmětem zájmu kunsthistoriků, kulturních antropologů a etnografů z celého světa. Jednou bude nejspíš viset ve světových galeriích i v soukromých uměleckých sbírkách bohatých západních snobů. Jedna z malovaných rikš už ostatně byla nedávno vystavena v londýnském The British Museum.
Americká antropoložka Joanna Kirkpatrick shromáždila koncem osmdesátých let rozsáhlou kolekci, která je dnes k vidění v muzeu umění v Santa Fé. Rikšaart podle ní „svou fascinací západními filmovými hvězdami, americkým discem, scénami z ciziny a sportovními auty odráží proces ekonomické globalizace“.
V říjnu 1999 proběhla na francouzské ambasádě v Dháce vůbec první výstava rikšaartu na světě. Bylo na ní k vidění pět set obrazů osmdesáti tří tvůrců a zúčastnil se jí i tehdejší bangladéšský ministr kultury Obaidul Quader, díky jehož pochopení pak exponáty odkoupilo Národní muzeum v Dháce.
Francouzská kunsthistorička France Lasnier podrobila rikšaart sémiotické analýze. Zjistila, že se v něm objevuje několik desítek různých motivů nesoucích kulturní významy, v jejichž pozadí odhalila „narativní ikonografii, vycházející z komerční a ideologické propagandy“. Ve své studii napsala: „Bohatství témat a jejich stálá přítomnost v ulicích přímo před našima očima dělá z rikšaartu širokoúhlou čočku zaměřenou na život v Bangladéši – na jeho minulost i přítomnost, na jeho symboliku a na touhy jeho obyvatel. Rikšaart je pohyblivá obrazová galerie určená masám, která uchovává kulturní historii země.“
lll
Jak se mi podařilo vypátrat v bangladéšské univerzitní knihovně, vychází rikšaart z tradice velkoměstského folkloru. Jde o populární uměleckou formu, která vyrůstá, jak se říká, „zdola“. Stojí tak v opozici k akademickým výtvarníkům, podobně jako třeba malované moravské hrnečky nebo tradiční ruské ikony. Rikšaart je tak jednou z mála posledních skutečně živých uměleckých forem v době, která za umění považuje tak bizarní věci, jako je třeba tank natřený na růžovo (David Černý, 1991), obrovské rudé srdce na věži Pražského hradu (Jiří David, 2002) či pisoár vystavený v galerii coby objekt hodný obdivu (Marcel Duchamp, 1917).
„Bangladéšská kulturní elita rikšaart odmítá jako vulgární a umělecky bezcenný,“ píše Joanna Kirkpatrick. „Pouliční publikum pasažérů, řidičů a náhodných kolemjdoucích, jemuž je rikšaart určen, v něm ale nachází estetické potěšení.“
Ve své studii Cultural Discourse in the Riksha Paintings of Bangladesh (1982) přichází Joanna Kirkpatrick se dvěma teoriemi o vzniku rikšaartu. Buď může jít o prostou snahu řidičů přilákat potenciální zákazníky. Rikšové z Dháky prostě používají stejnou vizuální vábničku jako hrdí pávi, stavějící světu na odiv své pestrobarevné ocasy. Tato teorie má ale slabinu: sociologický výzkum odhalil, že spěchající zákazník estetickou stránku věci zcela ignoruje. Mávne prostě na nejbližší tříkolku bez ohledu na to, jestli se rikša podobá načepýřenému papouškovi, nebo vypelichanému vrabci.
Druhá a novější teorie proto mluví o vnitřní potřebě chudých rikšů odlišit se od anonymního davu přelidněného velkoměsta. Tuto teorii podporuje i fakt, že fantaskní vize rikšaartu ostře kontrastují s podmínkami, v nichž řidiči bangladéšských tříkolek tráví svou pracovní dobu. Život v dusivém dýmu dvoutaktních motorů uprostřed neustále se přelévající masy náklaďáků je k uzoufání namáhavý, drsný a krátký. Rikšáci proto sní o vzdáleném, barevném a vzrušujícím světě rozkvetlých zahrad s vodotrysky a kráskami v pestrobarevných sárí, se kterým se v šedivé a špinavé realitě nikdy nesetkají. Vyzdobí si proto svůj stroj a to se pro ně stává podobným psychologickým analgetikem jako romantické televizní seriály pro české ženy.
lll
Když bylo jednou v Dháce obzvlášť velké horko, blesklo mi hlavou, že nelze vyloučit ani transkulturní přenos uměleckých technik z České republiky. Tak pozoruhodné tvary a barvy mohli tvůrci rikšaartu odkoukat jen od bývalého rektora pražské Akademie výtvarných umění a ředitele Národní galerie Milana Knížáka! A kde jinde by vzali tak bizarní témata?! Na rozdíl od něj do toho ale vkládají duši… Jenže ten den bylo opravdu horko a asi už jsem trochu blouznil.
Stejně jako má Milan Knížák své oblíbené trpaslíky, muchomůrky a duhové Václavy Havly, vypracovali i tvůrci rikšaartu celou závaznou ikonografii, jejíž témata se na tříkolkách stále opakují. Patří sem výjevy z islámské ikonografie: zbožný hošík čtoucí korán, mešita s bělostnými minarety a průzračným jezírkem plným ryb, tajemné muslimské krásky v závoji, silueta Tádž Mahalu či boží jména v arabských znacích.
Další vděčnou oblastí je pohádková příroda. Na rikšách spolu bojují tygři a sloni, pod zasněženými horskými štíty pijí laně z divokých bystřin a na jejich březích stojí idylické vesnické domky obklopené záhony květin. V přelidněném, rozpáleném a špinavém Bangladéši je to samozřejmě jen čirý projev umělecké fantazie. Do stejného soudku lze zařadit také obrazy futuristických měst se štíhlými mrakodrapy a mimoúrovňovými dálnicemi, po kterých se prohánějí nablýskané limuzíny. Jsou to ikony západního moderního světa, které pro kmenovou společnost chudáků z třetího světa představují nedostižnou metu. Uctívaným symbolem vysněné prosperity se v pojetí bangladéšských umělců staly i mobilní telefony nebo počítače.
lll
Rikšaart sleduje módní dobové trendy. Když v roce 1971 Bangladéš získal samostatnost na tehdejším Západním Pákistánu, převládly na rikšách scény hrdinských osvobozeneckých bojů a motivy s vlajkou nového státu. Později je vystřídaly geometrické a květinové motivy, ale i hvězdy bangladéšského filmového plátna, jako je třeba slavná herečka Bobita.
V 80. letech začala díky americkým filmům do Bangladéše pronikat západní popkultura. Na rikšách se od té doby objevují tajní agenti v černých brýlích, John Rambo, Terminátor, Spiderman či Mickey Mouse. Při detailním studiu si rychle všimnete, že některé motivy mohou tvůrci znát jen z médií, protože s místní realitou nemají nic společného. Mezi nejbizarnější, které jsem viděl, patřil „neviditelný“ letoun Backhawk s bangladéšskou vlajkou či lední medvěd.
lll
Stejně jako má západní umění své Rembrandty či Picassy, pracují i v oblasti rikšaartu uznávaní mistři, jejichž tvorba se vyznačuje svébytným individuálním stylem. Podle motivů je ale rozeznat nelze, protože jakmile se něco dostane do módy, všichni to začnou kopírovat. Mezi nejznámější kreslíře z Dháky patří mistři Das, Alaudin, Ahmed či Hassan. Pracují v zastrčených dílničkách nedaleko bazaru Banga. Podél zdejší ulice Bangsal (přiléhavě zvané též Bicycle Street) je celá řada obchůdků, kde si můžete rikšaart koupit jako svérázný suvenýr. Jednodušší výjevy namalované na kusech plastu či plechu stojí jen zhruba 40 taka (asi 20 Kč).
Nová rikša přijde asi na 10 000 taka, její kompletní výzdoba zhruba na polovinu. Nejlepší malíři si za měsíc vydělají až 15 000 taka, což je na bangladéšské poměry velmi slušný plat. Práce s rychleschnoucími emaily nedovoluje vytvářet jemné barevné přechody, takže se rikšaart vyznačuje výrazně křiklavými barvami: sírově žlutou, jedovatě zelenou, ohnivě rudou či nebesky modrou. Kresbám chybí perspektiva, měřítko i stínování, a právě to jim dodává jejich charakteristicky bizarní krásu.
Ale konec filozofování. Mávněte na opodál postávající malovanou rikšu, usedněte na obraz muslimské krásky se zahaleným obličejem a vyražte podvečerní Dhákou vstříc exotickým dobrodružstvím. Rikša šlápne bosýma nohama do pedálů a vaše tříkolka se jako pestrobarevný motýl rozletí lidským mraveništěm. Sedíte na křídlech fantazie a horký jižní vítr vám čechrá vlasy…
Rikši
l Svéráznou tříkolku kdysi vynalezli Japonci – jinrikisha v jejich mateřštině znamená „dopravní prostředek poháněný lidskou silou“.
l Kolem roku 1880 se ze země vycházejícího slunce rikši začaly šířit na západ. Dnes už je v bohatém Japonsku nenajdete, zcela je vytlačily motocykly.
l Na území dnešního Bangladéše (což je bývalá muslimská část britské východní Indie) pronikly rikši kolem roku 1930 dvěma směry: z území dnešní Myanmy a z Kalkaty. Jejich rozmach uspíšilo období po druhé světové válce, kdy byl nedostatek benzinu.
