V „černém“ království Kappadockém, Asyřany nazývaném Katpatuka, tedy Země krásných koní, právě propuklo jaro. Prašné cesty lemovala provoněná údolí plná rozkvetlých mandlovníků a meruněk. Všude se zelenala čerstvá tráva. Krása kopců a kopečků rozličných tvarů – od cukrových homolí přes veselé kuželky až po obrovské podivuhodné houby – byla úžasná. Snovou atmosféru krajiny umocňovala magická hra barev. Kappadokie nás přivítala nejkrásnější směsicí barev, vůní a tvarů, jakou si dovedete představit.
Vzhled kuriózní krajiny neovlivňuje jen jaro, ale také divoká geologická minulost. Je plná bizarních skalních měst a pyramid a různě rozeklaná. Její členitosti navíc využili před příchodem Turků křesťané a vytesali v měkkém tufu, který je svou konzistencí podobný pískovci, celá města. K atraktivním místům patří údolí Göreme, Zelve a Soˇganli s kostely vysekanými do skály, opevněná města Uchisar a Ortahisar a divoké údolí Ihlara, poseté starobylými kostely.
lll
Nad tím vším každý den vyjde Slunce. Staré okolo 4,5 miliardy let, je personifikováno v mnoha mytologiích na celém světě. Ohnivá koule na obloze je hvězdou, bez které by na Zemi nebyl žádný život. Na kolik to bereme vážně, si uvědomíme až ve chvíli, kdy zažijeme úplné zatmění.
Zmizí navždy? Možná i tato obava člověka napadne v momentě úplného zatmění, kdy mezi Zemí a Sluncem přechází Měsíc. Jeho dráha je vůči dráze Země skloněna, proto k zatmění Slunce dochází jen v některých vzácných okamžicích a ne vždy, kdy je Měsíc v novu. Na Zemi je pak pozorovatelné v místech, kam dopadá měsíční stín, v takzvaném pásu totality, což je pouze malý kousek naší planety.
Střední Evropě se tak úplná zatmění téměř vyhýbají. Pražané mohli tento úkaz pozorovat naposledy 12. května 1706 a další je podle astronomů čeká až 7. října 2135. Z Turecka se ale dalo pozorovat i letos.
lll
Už od samého rána byla nad údolím Baˇgil Dere naprosto jasná obloha. Volně bychom jeho jméno přeložili Údolí tenkých špiček. Těšili jsme se, jak si zatmění – široko daleko sami – užijeme. V údolí ale bylo živo jako na Matějské pouti. Na louce byla asi stovka lidí. Nejpočetnější skupinu tvořili američtí astronomové a fotografové s různými přístroji – od podomácku vyrobených dalekohledů až po nejnovější techniku. Pro jejich naprostý komfort zde vyrostlo malé stanové městečko s občerstvením včetně sektu, zlatých ubrusů a umělých květin. Do konce (a to doslova) jim vyhrávala turecká kapela! Naštěstí ji při zatmění umlčeli sami Američané.
Stranou meditovala malá skupinka jogínů. V tureckém sedu nebo v lotosovém květu přijímali kosmickou energii. Opodál – zatmění nezatmění – na políčku pracovala dvojice tureckých zemědělců. Nedaleko stálo několik vozíků s koníky a místními vozky, kteří sledovali turisty i zatmění. Okolo pobíhaly děti.
Nakonec se podařilo najít pěkné a klidné místo s výhledem do krajiny. Asi hodinu před úplným zatměním začne zatmění částečné. Průběžně jsme sledovali přes vhodný filtr, jak se zářivý kotouč stále více noří za tmavý obrys měsíčního disku. Ovzduší při tom dostávalo zvláštní odstín a náladu. Změnu cítila celá příroda. Ptáci se začali chystat ke spánku, kohouti kokrhali a i ostatní rostliny a zvířata začaly uprostřed dne s večerní přípravou. Situace byla zcela jiná, než když se třeba Slunce schová za mrak. Krajina se stává stále temnější a začíná se ochlazovat.
Kdo měl výhled na jihozápad, mohl zahlédnout přilétající úplný stín ještě předtím, než pohltí i jeho. Postupoval velmi rychle. V posledních minutách se kolem tmavého měsíčního disku objevil jasný prstenec sluneční atmosféry – koróny. Ubývající srpek se smrskne do třpytivého drahokamu na okraji stále nápadnější koróny – do takzvaného briliantového prstenu. Už jsou vidět jasné stálice a planety. Najednou je to tady! Dají se odložit speciální „sluneční“ brýle a poprvé v životě se dá dívat přímo do černého Slunce! Až z toho mrazí a podlamují se kolena.
lll
Je zima a tma, ale chlad i modř jsou jiné než v noci. Všechny barvy mají neznámé odstíny. Silně cítím vesmír! Je tak blízko jako nikdy předtím! Cítím pokoru a úctu ke všemu živému na planetě. Někteří lidé okolo výskají, jiní jsou němí, kdosi nechce ani sundat brýle a noří se do tmy. Ti, kteří už viděli více zatmění, popisují, co se odehrává na obloze a v krajině. I zemědělci sedí na bobku a dívají se nahoru. Tři minuty, a opět se objevuje malý zlatý drahokam. I tak nepatrné množství slunečního záření zalije krajinu ohromným světlem a teplem…
Lidé se radují. Ptáci zpívají. Zemědělci se znovu pustí do práce. Slunce naštěstí zase vyšlo! Příští úplné zatmění Slunce bude viditelné na území Kanady, Grónska, Ruska, Mongolska a Číny 1. srpna 2008. Do roku 2050 se v evropské části světa vyskytne pouze jediné úplné zatmění 20. března 2015. Kontinentu se ale vyhne, pozorovatelné bude pouze na Faerských ostrovech a na Špicberkách.
Geologické změny v Kappadokii
l Na eurasijskou desku se už od třetihor tlačí od jihu Afrika, a od jihovýchodu se pod oblast dnešního Turecka dva centimetry ročně podsouvá Arabský poloostrov. Anatolská plošina se tak od třetihor zvedla z úrovně hladiny moře do výšky více než tisíc metrů.
l Sopky, a to hlavně Erciyes Daˇgi (3916 m n. m.) jižně od Kayseri a sopka Hasan Daˇgi (3253 m n. m.) jižně od Aksaray spolu s vulkánem Göllü Daˇgi (2143 m n. m.), zasypaly při obrovských explozích před mnoha miliony let okolní krajinu množstvím popela a prachu, které se usadily do výše stovek metrů a místy je překryly lávové proudy.
l Povrchové toky, dešťová voda a mráz se pak staly sochařem, který pozvolna působil na usazeniny.
l Bizarní sklaní útvary se širokou paletou barev se utvářely po statisíce let: od pronikavě bílé barvy tufu přes růžové až fialové zbarvení andesitu po tmavě hnědý až černý čedič; zvlášť působivé je to při západu slunce. Vznikla skalní města plná pyramid, věží, sloupů, varhan. Na některých z nich dodnes sedí kamenné čepice, které jsou pozůstatkem nejsvrchnějších lávových příkrovů.
l Okolní skály tvoří také onyx – zejména jeho žlutá a zelená odrůda se využívá k výrobě ozdobných předmětů.
l Oblastí protéká nejdelší turecká řeka Kizilirmak.
Slunce a lidské představy
l Řekové je nazývali Hélios, Římané pak Sol. V hinduistické mytologii je zobrazováno jako Itšatrjja – král válek jedoucí na voze poháněném sedmi oři, symbolizovanými sedmi paprsky.
l Je rodičem slunečního systému, představuje otce – tedy samčí čili mužskou energii.
l Je symbolem ducha, je konstruktivní a kreativní. Nabízí sílu, vitalitu a výdrž.
l Znamená asertivitu, individualismus, odvahu a sebevědomí. Vládne dechu a srdci.
l V astrologii ukazuje člověku, odkud bere svou životní sílu, sílu k tvorbě a prosazení se v boji proti překážkám. Je charakterizováno stabilní a nesobeckou povahou, je obrazem člověka silného, autoritativního, s královským projevem, spolehlivého.
l Podle astrologů a mystiků sluneční zatmění ohlašuje radikální počátek něčeho nového. Na rozdíl od lunárního zatmění, kdy se jedná více o vnitřní prožívání, vnímáme vnější vlivy, vůči nimž se můžeme cítit jako nepatrné zrnko ve vesmírném koloběhu.
l Vládne znamení Lva, má pozitivní vliv na intelekt, dodává lidem mužnost, autoritu, tvrdost, sílu, důvtip.
l Jelikož se zatmění Slunce odehrálo v prostoru ohnivého znamení Berana, okolnosti lidi patrně přirozeně donutí pohnout se z mrtvého bodu, najít cestu ze slepé uličky, vyhrabat se z černé díry, protože na světě je přece bezpočet možností, stačí je jen uchopit!
l Sabiánským symbolem toho dne je člověk upřeně zahleděný do křišťálové koule. Koule jako ucelený tvar; v její průzračnosti získávají obrazy jasný tvar a formu. Cíl cesty dostává přesnou konturu a vědomé pojmenování. Vize se začínají proměňovat ve skutečnost.
l V alchymii mu přináleží číslo jedna.
Slunce
l Leží na okraji Mléčné dráhy a ve středu Sluneční soustavy. Je největším tělesem, které v sobě soustřeďuje zhruba 99 procent hmoty celé soustavy. Současně s ostatními hvězdami obíhá kolem středu galaxie a také rotuje kolem své osy.
l Vnější vrstvy Slunce vykazují rozdílnou rotaci. Tato nerovnoměrná rotace může být projevem silného magnetického pole, pozorovaného na Zemi jako tmavé skvrny.
l Vyzářená energie je produktem termonukleární reakce v jádru. Jak postupuje směrem k povrchu, je energie postupně absorbována a znovu vyzařována za nižších a nižších teplot, takže v okamžiku, kdy dosáhne povrchu, je z ní primárně viditelné světlo a teplo. Právě tato energie dodává Zemi život. l Tento proces bude pokračovat ještě dalších několik miliard let, dokud Slunce všechno své vodíkové palivo nespálí. Nastane destrukce Země a jiných planet a pravděpodobně vznikne planetární mlhovina.
Nové spojení z provincie Čching-chaj z městečka Golmud do hlavního města Tibetu – Lhasy je dlouhé 1142 kilometrů a začalo se budovat 29. června 2001. Dokončeno bylo s velkou slávou v předstihu. Zprávy o unikátní stavbě proběhly celým světem. Pokusil jsem se dostat do vlaku třetí týden po zprovoznění trati.
lll
Shánění jízdenek na vlak v Číně, natož v Tibetu, je na rozdíl od našich končin dost náročné. Vlaků jezdí málo, zájemců je ale hodně, a to přeje překupníkům. Takže je prakticky nemožné přijít na nádraží a koupit si lístek na vlak jedoucí ten den. Za normální cenu se dají na nádraží sehnat lístky na týden a více dopředu, na dřívější cestu jedině přes překupníky či cestovní kanceláře, což pak může stát až dvojnásobek. Měl jsem tedy velké štěstí, když jsem v hostelu objevil inzerát, že někdo prodá lístek jen s příplatkem v přepočtu za 60 korun. Původní cena lístku je 537 renmimbi (jüanů), tedy asi 1600 korun za místenku do vagonu nižší lehátkové třídy do střední výšky.
S třídami a výškou lehátka je to tu totiž takto: Nejluxusnější třída má jen dvě lůžka v kupé a vedle polštáře pak LCD televizi. Nejnižší třída je naopak pouze na sezení bez lehátek. V nižší lehátkové třídě jsou v kupé naproti sobě dvě trojice lehátek a je zajímavé, že s výškou lehátka klesá jeho cena. Nejnižší je nejdražší, přitom na něm většinou sedí lidé z vyšších míst, takže ležet v klidu se na něm nedá.
lll
V reklamě na vlak a prospektech se uvádí, že vagony jsou vzduchově utěsněny proti změnám tlaku. Ve skutečnosti to znamená, že kromě záchodů se nedají nikde otevřít okna. Ta na záchodech byla většinou naštěstí otevřená, protože kouřící čínská většina by dlouhou cestu bez cigarety nezvládla. Při problémech s výškovou nemocí je u každého lůžka i na chodbách řada míst s hadičkami, z nichž při stlačení tlačítka údajně fouká kyslík. Dobře se osvědčily na rozfoukání kouře a jako větrák proti horku.
Na chodbách v každém vagoně jsou sedačky, kam se dá příjemně posadit ke stolečkům. Tato místa jsou ale určena pro lidi s místenkou na lehátko, což mě v čínských poměrech přecpaných vlaků mile překvapilo. Chodby jsou vybaveny zásuvkami na 220 voltů s čínsko-americkým konektorem. Na zásuvky se ale stála velká fronta, neboť většina cestujících Číňanů neustále telefonuje a pak musí dobíjet mobilní telefony. Trať je pokryta GSM signálem (fungoval Eurotel roaming), jako ostatně většina hlavních silnic v Tibetu, přestože jsou vesnice od sebe vzdáleny stovky kilometrů a na většině míst nikdo nežije. Displeje na chodbách průběžně ukazují aktuální nadmořskou výšku, rychlost, čas a další zastávku v čínštině, tibetštině a angličtině.
S angličtinou nebo jiným světovým jazykem se ale člověk téměř nesetká. Kromě pěti hodin v noci se z reproduktorů ozývá hudba asi ze dvou kazet, které se neustále opakují. Upozornění na zajímavá místa (tunel, dlouhý most, průjezd kolem jezera a podobně) se ozývá také jen v čínštině. Pouze čínsky je prospekt o železnici s mapou, který je ve vlaku k dispozici.
Podél železnice je postaveno třiatřicet průchodů pro divoká zvířata. Dokonce zde byly uměle vysazeny některé druhy jelenů. Velmi často se během cesty stávalo, že některý z Číňanů zakřičel na celý vagon „jelen“ a většina lidí pak vyskákala z postelí a vrhla se k oknům s videokamerami a fotoaparáty. Působilo to opravdu komicky.
lll
Kdo by čekal trať podobnou zubačkám ve švýcarských Alpách, bude zklamán. Výhledy na okolní zasněžené vrcholky ovšem rozhodně stojí za to. Vlak má celkem dvacet vagonů a táhnou ho čtyři spojené lokomotivy. V jídelním voze nabízejí asi patnáct čínských jídel po 20 renmimbi, nápoje či čínské nudle za běžné městské ceny. Občas procházela mezi kupé s jídlem i obsluha. Problém ale byl, že i jídelníčky byly psány pouze čínsky a obsluhující nazdobené Číňanky se evidentně vyhýbaly komunikaci s cizinci.
Každý vagon ve vlaku měl jednu průvodčí a jednu uklízečku, která navíc dolévala lidem horkou vodu na čaj. Celkově bych řekl, že komfort ve vlaku rozhodně převyšuje naše IC soupravy.
lll
Samotné vlakové nádraží ve Lhase je postaveno ze záhadných důvodů až za městem na druhé straně řeky. Přes řeku vede krásný nový železniční most, na mnoha prospektech označovaný superlativy, ale ten slouží pouze pro vlaky. Lidé do města musejí jiným mostem, a cesty taxíkem po silnici pak měří necelých patnáct kilometrů, za což se účtuje 30 renmimbi. V obrovské nádražní hale pak nenajdete kromě záchodů a laviček zatím vůbec nic, nekoupíte si tam nic k jídlu, zato vám zrentgenují zavazadla.
Železnice do Tibetu
l Vlaky jezdí rychlostí do 100 km/h v úsecích na permafrostu, tedy na půdě, která je téměř neustále promrzlá.
l Celá cesta do Lan-čou trvala 29 hodin.
l Železnice je pouze jednokolejná. I když zatím jezdí do Lhasy jen 4 vlaky denně, musel vlak občas ve stanici počkat na vedlejší koleji, než projela souprava v protějším směru.
l Prakticky celá trasa do Golmudu vede vysoko nad terénem na pilířích, po mostech a náspech a skrz tunely. Nejvyšší místo trati je sice v údolí, ovšem dno údolí má nadmořskou výšku 5072 m (nedaleko stanice Tchang-ku-la). l Nejdelší most má 11,7 km, vede přes řeku Qingshui. Na trase je i tunel Kunlun, který je na světě nejdelším tunelem v trvale zamrzlé půdě, měří 1686 metrů. Tunel Feng-chuo-šan s nadmořskou výškou 4905 metrů je dosud nejvýše položeným tunelem v permafrostu. více informací na http://mafi.ucw.cz
„Opravdu je to spíše záležitost psychiky, i když je pravda, že slavonické podzemí nebylo vytvořeno pro návštěvy turistů, ale proto, aby jím dobře protékala voda,“ uvedla Radana Kobylková, po řadu let průvodkyně v podzemí. „Někteří návštěvníci by se asi opravdu neprotáhli, ale sami jsme viděli, že se kritickými místy nakonec prosoukali i ti, u kterých jsme měli vážné pochyby. Naopak se z chodeb vraceli jiní, kteří by žádné potíže mít neměli.“
I proto v místnosti, kde začíná prohlídka prvého ze dvou zpřístupněných okruhů, stojí staré dveře s vyříznutým otvorem odpovídajícím nejužšímu profilu chodeb, aby si váhavci mohli vyzkoušet, zda se chodbami prosoukají. První okruh je dlouhý sto třicet metrů, má průměrnou výšku jeden a půl metru a šířku od čtyřiceti do šedesáti centimetrů. Druhý je čtyřistametrový, výška a průměr se udávají stejné, ale průvodci upozorňují, že je v něm několik zúžených průlezů a je fyzicky velmi náročný. Na rozdíl od prvního okruhu, tento není osvětlen.
lll
Podzemí Slavonic je skutečně zvláštní. „Je to silné místo samo o sobě. Otisk čehosi – lidí a jejich doby. Pocit, který tu člověk má, se dá jen těžko popsat. Neobvyklou atmosféru dotváří voda, která tudy neustále protéká. A voda, to je svérázný živel,“ popsal své pocity inženýr architekt Vladimír Rajšl, jeden z obyvatel městečka.
V podstatě by se dalo mluvit o středověkém odvodňovacím systému vytesaném z větší části do skály – ruly pod středem města. Neodváděl ale splašky, i dnes je skutečná kanalizace položena o několik metrů výše. Jde o systém, který měl především odvádět spodní vodu, která prostupovala skálou a zamokřovala sklepy i stěny domů. Zachovaly se dodnes a jsou českým unikátem, který usiluje o zápis mezi skvosty chráněné UNESCO.
Podzemí je dnes evropskou atrakcí. Objeveno bylo vlastně náhodou. O sklepech pod domy se samozřejmě vědělo, ale chyběly znalosti o tom, že jde o celý systém různě propojených prostorů. Slavonice tím, že leží až na rakousko-českých hranicích, spadaly za minulého režimu do hraničního pásma. Nic se tu nestavělo, ale ani nebouralo. Tato doba, která jako by tu zmrazila čas, jen navázala na třistaletý předchozí útlum.
„V kronikách sice existovaly nějaké zmínky, že ten a ten dům je v podzemí spojen s jiným. Ale když se tu zrušila omezení související s pohraničním pásmem, byla řada vstupů do podzemí uzavřena betonovou deskou. Pro jistotu…“ vypráví Radana Kobylková.
Podzemí už ostatně dávno přestalo sloužit svému účelu. Podle historických dokladů původně odvádělo vodu do městského hradebního příkopu. Když přestal být funkční, podzemí se zanášelo a zřejmě už v 19. století bylo téměř úplně zanesené bahnem. Pak padla železná opona, a kdysi umrtvené pohraniční pásmo začalo ožívat; majitelé unikátních renesančních domů začali s opravami. Samozřejmě je zajímalo, jak se zbavit zamokřených stěn. Posledním impulzem pak byl pilíř u domu Arkáda, který vlhkost tak narušila, že se nahnul a ohrozil statiku celého objektu.
Tehdy se zjistilo, že pod domem vede jakási chodba. V roce 1992 pak město nechalo vypracovat projekt, jak vyčistí a opraví nejkritičtější část podzemí.
„Chodby se samozřejmě musely zbavovat bahna pomocí nejjednodušších pomůcek, jako je kbelík, lopata, provaz a podobně, protože v chodbách se nedá používat technika. Bláto se složitě vytahovalo chodbami, někde pomohly středověké těžební šachty,“ popisuje tehdejší práci Radana Kobylková. Navíc bylo třeba postupovat s největší opatrností, protože zdejší skála je měkká a chodby se mohly narušit.
lll
Dávno zapomenuté se pomalu začalo znovu objevovat: Ukázalo se, že systém je částečně složen z chodeb určených pro protékající vodu, někdy velmi úzkých, částečně ho ale tvoří malé místnůstky, které si majitelé domů hloubili do skály, aby je využívali k provozování svých řemesel. Například řezník tu v létě skladoval a prodával maso. Byla tu ale i koželužná dílnička – jirchářská… Někdy ve třináctém století se zřejmě začaly jako první hloubit právě tyto sklepní prostory. Když se v nich začala držet voda, lidé začali sklepy propojovat chodbami. Systém se budoval zhruba do století šestnáctého. Našly se tu dokonce i jímky na vodu, která pak sloužila jako utajená zásoba pro chvíle nouze třeba při napadení města. Pak vše naráz skončilo.
„Pro obyvatele nebylo budování podzemí nijak levné,“ uvádí Radana Kobylková. Skála se zdolávala kladivem a želízkem. Někdy si stavitelé pomáhali tak, že vytvořili otvor, do něj nacpali dřevo a to zapálili. Když se skála zahřála, nalili na místo studenou vodu. Rula rozpukala a dala se lépe odstraňovat.
Budovat takový systém měšťanům umožňovaly jejich příjmy. Přes Slavonice totiž vedla obchodní stezka z Prahy do Vídně. Bohatství ale postupně předznamenalo i zánik podzemního systému. Původní gotické domy začaly být nahrazovány renesančními, majitelé si přistavovali nové sklepy a níže položené prostory opouštěli nebo je využívali jako místo pro odpadky. Když se obchodní stezka přestala používat, město zchudlo stejně rychle, jako kdysi zbohatlo. Jakékoli stavební práce téměř ustaly.
lll
V současné době je jasné, že pod městem vedly dva samostatné odvodňovací systémy – pod horním a dolním náměstím. Dolní byl budován v rule a vyčistit ho bylo snazší než horní, kde skalní základ někde dokonce i chybí a chodby jsou méně přehledné. Další komplikací je nedostatek peněz. Na odkrývání a čištění této části systému se tedy postupně pracuje dál.
I v dolní části podzemí se ale stalo, že práce zkomplikovaly některé dřívější stavební zásahy. Například základy městské kašny postavili dělníci nešikovně do páteřní chodby. Když jeden z domů vyhořel, byly při rekonstrukci porušeny i chodby pod ním. Dnes se neví, jak se s těmito zásahy jednoduše vypořádat, aby celý odvodňovací systém fungoval jako kdysi. V současné době spodní systém odvádí vodu do Slavonického potoka.
Chodby pod horním a dolním náměstím jsou i trochu jiné. Zatímco dolní systém v podstatě neobsahuje žádné slepé, v horním je jich hned několik. Proč, to se přesně neví, zřejmě ale dělníci kutali chodbu proti sobě ze dvou stran a někdy se docela obyčejně netrefili. Různé místnůstky v gotických sklepích jsou zase především pod horním náměstím.
Úzký profil chodeb je dán hned dvěma okolnostmi. První je samozřejmá – podzemí bylo určeno vodě, ne procházkám, a každý vydolovaný centimetr byl zaplacen tvrdou dřinou. Navíc podzemí nemělo žádné mříže nebo ochranu před zloději. Majitelé domů tak raději nechali hloubit k sousedům jen malé „myší“ průlezy – hubený a malý člověk se jimi sám ještě protáhl, ale odnést si lup už by bylo velmi složité. Navíc tu jakýkoli pohyb brzdí i všudypřítomná voda. Místy běžně dosahuje hloubky téměř dvaceti centimetrů.
lll
Slavonické podzemí přitahuje mnoho turistů z Česka i zahraničí. Je raritou tím, že je tak úzké a nízké. Někteří lidé sem tak chodí za historií, jiní ale i kvůli adrenalinu. „Pro mě je zvláštní pozorovat, jak se lidé v podzemí chovají. Jako by si samo vybíralo, jak má na koho působit,“ míní Radana Kobylková.
Slavonice
l Jsou považovány se za jednu z nejmalebnějších obcí v České republice.
l První písemná zmínka o nich je z roku 1260.
l Historické renesanční jádro bylo vyhlášeno památkovou rezervací v roce 1961.
l Na domech se zachovala nádherná ornamentální i figurální sgrafita.
l V pěti domech se nachází vzácná takzvaná diamantová klenba.
l V jednom domě je sgrafity vyzdoben i takzvaný cechovní sál, kde se scházeli představitelé cechů. l Za umělecký unikát se považuje také třináct výjevů z apokalypsy v modlitebně na horním náměstí.
Palmy, které v zahradách rostou, působí velmi exoticky a monumentálně. Ve Španělsku se objevily už kolem roku 1500, jedinou původní palmou na Pyrenejském poloostrově je Chamaerops humilis.
I dnes zahrady odhalují leccos z bývalého světa šlechty. Byly totiž ve své době považovány za plnohodnotnou součást světských staveb. Bylo to místo, kam se dalo utéci před vnějším hlukem, horkem, ale sloužily i pro reprezentaci. Díky tomu byly utvářeny jako otevřené bytové prostory plné květin, dřevin a architektonických prvků – vstupních branek, pavilonů a nejrozmanitějších altánů.
Přísně zakázáno ale bylo stavět sem sochy osob. Zase tu byla hojně využívána voda, přesněji různé vodní plochy a fontány, které měly nejen chránit před horkem, ale i zosobňovat běh života. Tento zvláštní svět rostlin, vody a drobných staveb, chráněný od okolního světa stavbami a vysokou zdí, existoval ještě dávno předtím, než začaly být v křesťanské Evropě zakládány jiné – střízlivé raně renesanční zahrady.
Alcázar byl postaven v druhé polovině čtrnáctého století pro Petra Ukrutného na místě někdejšího rozsáhlého opevnění almohadského paláce a později několikrát opravován a rozšiřován. Je představitelem takzvaného mudérjarského slohu, jeho stavitelé byli arabského či berberského původu, ale stavba byla určena křesťanskému vládci. Prolínají se tu tedy jak prvky křesťanské, tak muslimské architektury.
Samotné zahrady také procházely vývojem, ale svůj styl a ráz si zachovávaly. Rozsáhlý labyrint z exotických rostlin třeba nechal vybudovat císař Karel V. v 16. století. Některé změny jsou z doby baroka, větší úpravy ale zahrada prodělala až začátkem dvacátého století.
Dnes mají zahrady rozlohu sedmi hektarů a jsou zapsány na listinu světového kulturního dědictví UNESCO.
Kdo přijede do Sevilly, měl by si sem zajít: pohladit si duši.
napsal a vyfotografoval Svatopluk Koupil Informace o Královském paláci najdete na www. patronato-alcazarsevilla.es.
Číňan na hranici bídy opravdu žije ze dne na den, tedy má misku rýže a přežije do druhého dne. Žebráky v oficiálních statistikách nenajdete, ale jsou všude. Nemůže se jich zbavit žádná společnost, ani totalitní, ani demokratická. V Číně je potkáte hlavně ve městech. Zejména v turisticky atraktivních destinacích. Čím víc turistů, tím víc žebráků. Pokud se nějaké místo zpřístupní turistům, velmi brzo tam najdete taky žebráky. Ale to je stejné prakticky kdekoli na světě.
Čína je dnes v západním světě hodně spojována s porušováním lidských práv. Tohle téma ale lze uchopit dost široce. Je určitě rozdíl mezi zatčením za odesílání e-mailů v Číně a tím, když čeští policisté zbijí účastníka Czechteku.
Peking nepovažuje za porušování lidských práv ani jeden z těchto případů. Příkladem může být probíhající proces s novinářem New York Times, s Číňanem, který je stíhán za vlastizradu. Před lety zveřejnil, že tehdejší šéf komunistické strany a prezident Ťiang Ce-min bude vyměněn. Co je ale porušování lidských práv? A co jejich ochrana? Vždyť i tak velké firmy jako Google a Yahoo, pocházející z americké demokracie, jsou ochotny na základě čínských požadavků ustoupit z principu volného vyhledávání informací. Tedy z toho, co je jejich náplní. Ale Čína je zemí, která má po USA nejvíce internetových připojení na světě. Přes sto deset miliónů. Je to byznys.
To je asi důvod, proč se západní svět Číně dost podbízí.
Aby ne. Trh, který Čína představuje, je tak obrovský, že zastíní všechno. Čína se mění, její ekonomika stále roste. Staví se nová města, přehrady, mosty, dálnice, vysokorychlostní železnice. Zahraniční investoři se proto jen hrnou. A neodradí je ani různá omezení. Třeba teprve nedávno bylo povoleno, že si cizinec může ze země vyvézt za rok dvacet tisíc dolarů, které tam vydělá. Ne víc. U společností nebyla konkrétní částka zveřejněna, ale i tak se to vyplatí.
Více než miliardový stát je také obrovským trhem. A příslušníků té nejbohatší i střední vrstvy přibývá. Mobilní telefony, televize, automobily, po tom všem je hlad a tržby jsou rekordní. Čína také sama zvyšuje vlastní produkci a export, především textilního zboží. To samozřejmě má i své stinné stránky. Já říkám, že se Číňané řídí heslem: „Co vy vyrobíte, to my okopírujeme.“ Například v centru Pekingu stojí obchodní dům Silk Market, kde najdete jen padělky. Koupíte tam kopie všech světových značek. Od bot přes kabelky a brýle až po hodinky… A když se nedávno několik firem spojilo a podalo žalobu, získaly odškodnění jen ve výši několika desítek tisíc dolarů, což je v celkovém obratu směšná částka.
Číňané také hlásají svobodu vyznání a mají ji zakotvenou i v ústavě.
To je pravda. V zemi je povoleno pět náboženství. Mimochodem, i v severokorejské ústavě je zakotvena svoboda vyznání, a přitom se jedná o jednu z nejtužších diktatur světa. To, že je svoboda daná ústavou, ve skutečnosti tedy zas tak moc neznamená. Co se jednotlivých náboženství v Číně týče, nejmenší hrozbu podle Pekingu představují buddhisté. Ostatně ústřední vláda dosadila i vlastního pančenlamu. Dalajlama ho ale neuznává, sám určil „vyvoleného“ chlapce, o jeho osudu ale už dlouhé roky není nic známo. Oficiální pančenlama proto mohl nedávno vystoupit na světovém fóru buddhistů v Šanghaji, vůbec prvním v Číně. Komunistické vedení tím jen deklarovalo existenci náboženské svobody. Opraveny jsou stovky buddhistických klášterů.
Problematičtější je to s islámem, především v západních oblastech. Hodně hlídaným etnikem jsou Ujguři, zatýkaní někdy pod rouškou boje s terorismem. Pravdou je, že ujgurští extremisté bojovali na straně Al-Kaidy v Afghánistánu, některé z nich Američané zajali a uvěznili na Guantánamu.
Nejvíce jsou však v Číně stíháni katolíci. Protestanti jsou na rozdíl od nich církví, která nemá jednotné vedení. Katolíci, to je něco jiného. Je tady Vatikán, což znamená, že režim nad nimi nemá plnou kontrolu. Diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Čínou tak dosud nebyly navázány, protože Svatý stolec trvá na tom, že bude jmenovat a světit biskupy. Peking to označuje za vměšování do vnitřních záležitostí.
Asi není jednoduché být v Číně v náboženském disentu.
To rozhodně ne. Třeba hnutí Falung Kung, které je označováno za kult ďábla, se čínský režim snaží vymýtit všemi prostředky. Hnutí nyní v Hongkongu, který byl v r. 1997 vrácen Číně, rozjelo obrovskou akci. Na turisticky atraktivních místech ukazuje velké fotografie z údajných čínských koncentračních táborů a imituje násilné odebírání lidských orgánů. Nemáme ale zpětnou vazbu a možnost potvrdit si, jestli to tak opravdu je. V každém případě to jen potvrzuje svobodu slova a víry, která v Hongkongu stále existuje.
Potvrzují to i vzpomínkové vigilie v den výročí masakru na náměstí Nebeského klidu, které se vždy konají u parku Vítězství. Letos se jich zúčastnilo i hnutí Falung Kung, které názorně ukazovalo fiktivní operaci člena hnutí poté, co byl utýrán. Policisté zasáhli a vytlačili je z ulice na základě taktiky „anonym nám zavolal, že rušíte provoz a klid“.
Média teď hodně přetřásala dokončení železnice do Tibetu. Co to znamená?
Tibet je ztracený. Tibeťané chodí v čínských teplákových soupravách, obchody tam vedou Číňané a vláda v Pekingu se snaží jen o další posílení čínského vlivu v oblasti. V Tibetu také neplatí populační politika prosazovaná v ostatních částech Číny, kde smí rodiče mít jen jedno dítě. Je to jen jedna z mnoha pobídek, aby se do této oblasti Číňané stěhovali. Další motivační pobídkou třeba je, že tam mají nižší daně… Proč dělat represe a zabíjet, když je můžeme přebít počtem – to je současná politika Pekingu vůči Tibetu. Dokončení železnice do Tibetu je jen další bod téhle skládanky.
Na první pohled to vypadá, že v Číně panuje tuhá diktatura. Můžete ji srovnat se Severní Koreou, kde jste také byl?
Proti Severní Koreji je Čína ráj. Měl jsem výjimečnou možnost dostat se i do této země. Jen na vízum jsem čekal čtyři roky a nedostal jsem ho. Jedinou možností bylo stát se součástí oficiální delegace. I tehdy nás ale hlídalo pět tajných policistů. Jeden mluvil rusky, další anglicky, další německy a další španělsky a jeden nemluvil vůbec, takže jsme se shodli, že rozuměl česky. A jsou s vámi na každém kroku. Když jsme chtěli vyjít z hotelu ven, tak nás zastavili, že tam nemůžeme. A proč ne? Že nás prý něco přejede. Přitom jsou ulice prázdné, protože je zakázáno vlastnit motorová vozidla včetně motorek. Říkáme – my se chceme projít. Ale to nejde, máte fotoaparáty. A fotit je u nás zakázané. Vy tedy nejste demokratická země? Ano, jsme demokratická země. Absurdní odpovědi i argumenty. A po nějakých sto metrech nás dál nepustili násilím. I tak určitě nakonec dostali od nadřízených vynadáno, že jsme se dostali z hotelu.
Na druhé straně díky tomu, že jsme byli součástí oficiální delegace, jsme mohli fotit v muzeu Kim Ir-sena, jako vůbec první novináři. Podzemní muzeum, které sloužilo jako protiatomový kryt, obsahuje na čtvrt milionu darů, které podle Severokorejců představují umění celého světa. Ve skutečnosti to jsou neuvěřitelné kýče. Snad nejhezčím byl metrový krokodýl sloužící jako podnos. Nechybí ani dárky z někdejšího Československa. A aby toho nebylo málo, současný vládce Kim Čong-il si nechal podobnou budovu postavit jen několik desítek metrů od té první. Obě jsou zapuštěné v kopci, takže zvenku vypadají jako malý buddhistický klášter. Uvnitř se ale ukrývá i šest pater, desítky hal a sálů. Stavba za desítky milionů dolarů stavěná v době největších hladomorů v zemi.
Čína získala pověření uspořádat letní olympijské hry v roce 2008. Ať je čínská politika a zastírání skutečnosti jakékoli, Čína musí počítat s tím, že přijedou miliony turistů.
A Číňané chtějí dokázat, že přípravy zvládnou, že jsou přátelští a pracovití. Přizpůsobují tomu vše. Buduje se nové mezinárodní letiště v Pekingu, v metropoli se staví nové trasy metra a nadzemní dráha i další dálnice, opravují se památky včetně Zakázaného města. Na druhé straně je škoda, že nové výstavbě ustupují tradiční chutongy, typické komplexy přízemních domků za vysokou, často malovanou zdí.
Výstavní skříní země je mrakodrapová megametropole Šanghaj, i když obecně se moc neví, že čtyřicet procent peněz na její výstavbu zaplatili všichni Číňané. Většina disciplín ale bude soustředěna do Pekingu, proto je hlavní důraz kladen právě na hlavní město. Úspěch olympiády, na kterou budou Číňané připraveni už příští rok, tedy daleko v předstihu, má zaručit i sto tisíc dobrovolníků. Ti musí ovládat cizí jazyk a i na to se přípravný výbor zaměřuje. Podle průzkumu z roku 2005 mluví v Pekingu anglicky kolem čtvrtiny lidí – což jsou asi čtyři miliony – a snaha je tento počet ještě zvýšit.
Jazyk je vždy pro cizince určitým handicapem, mou výhodou proto je, že zvládám základy mandarínské čínštiny, takže občas Číňany překvapím a třeba při nakupování usmlouvám nějakou slevu. Běloch je tu totiž automaticky vnímán jako bohatý člověk, tedy jako zdroj peněz. A existují místa, kde zboží nedostanete za míň než dvojnásobek toho, zač ho má místní.
Turista je tedy vítán, s novináři je to složitější. Já vždy potřebuji oficiální pozvání místní vlády, města, závodu… a na základě toho dostanu povolení od příslušného úřadu čínského ministerstva zahraničí.
Čína má jednu výhodu, podobně jako třeba Rusko: obrovské zásoby nerostného bohatství.
V tomhle směru Čína myslí i na budoucnost. Například obrovskými investicemi v zahraničí, hlavně v Africe, kde zakládá vlastní i společné firmy a těží tamní nerostné bohatství. V Číně je sice dostatek uhlí, ale doly jsou v katastrofálním stavu. Ročně v nich v průměru umírá na šest tisíc lidí. Jednotlivé oblasti ale mají za povinnost zajistit dodávku elektrické energie a ta se nejvíce vyrábí právě v tepelných elektrárnách. Proto jsou tolerované i ilegální uhelné doly. Když v nich ovšem dojde k výbuchu, je vedení pohnáno k odpovědnosti, proto dochází k situacím, že společnost katastrofu tutlá nebo snižuje její rozsah. Když vše praskne, hlavní manažer se schovává a je-li chycen, dostane se před soud.
Čína, to je pro nás také mystika. Je třeba známé, že Číňané jsou v zajetí čísel, tedy numerologie.
Na čísla věří tak silně, až je to pro Evropana nepochopitelné. Třeba nešťastným číslem je čtyřka. V čínštině totiž zní podobně jako slovo smrt. V budovách proto nejsou 4., 14., 24. patra, v nemocnici jedete ze třetího rovnou do pátého a stejně tak v nich nenajdete pokoje s číslicí 4. Všichni taxikáři v Pekingu, Tchaj-peji nebo Hongkongu mi také vysvětlovali, že ze zásady nemají čtyřku ani na poznávací značce auta. Vyhledávaným číslem je zase dvojka, která znamená harmonii, dále pohodová šestka, doslova šťastná osmička a dlouhověká devítka. V lásce zase hraje prim jednička. Jedna květina vyjadřuje danou milovanou osobu a číslo devět nekončící vztah. Čísla prostě doprovázejí Číňana od narození do smrti. A samozřejmě souvisejí i s hrou, takže není divu, že jsou Číňané silní hráči a stávají se gamblery.
Na území lidové republiky se hazardní hry provozovat nesmějí, proto všichni, kdo na to mají, dnes míří do kasinového ráje v Macau, které dnes vydělává víc než Las Vegas a Atlantic City. Číňané se do Macaa dostávají buď přímo, nebo přes Hongkong, odkud jezdí jeden trajekt za druhým a v provozu je i vrtulníková linka. Zároveň tu jde o vstupní brány zločinu, a to včetně organizovaného. A mimochodem, kde má severokorejský režim a Kim Čong-il účty? Kde pere peníze získané z ilegální činnosti včetně prodeje drog? V Macau! A právě účty severokorejského režimu zmrazené pod nátlakem USA jsou hlavní překážkou návratu Pchjongjangu k šestistranným rozhovorům o severokorejských jaderných zbraních.
Turista tam nutně musí narazit na střet kultur. Co poradíte, aby se člověk v Číně nedostal do zbytečného trapasu?
Musí být milý, trpělivý, nesmí se rozčilovat. Někdy, hlavně v dopravních prostředcích, je to ale těžké. Číňané totiž nepoužívají slůvko „s dovolením“, takže se přes vás cpou a tlačí. Velkým faux pas může být, když známému nepřivezete žádný dárek. To je bráno jako výraz neúcty. Je také žádoucí chovat se dobře ke starším lidem. Obrovské množství rozdílů, na které narazí každý, pak doprovází stolování. Od známého používání hůlek přes poděkování za čaj klepáním prstem do stolu. Jídlo se většinou servíruje na otáčivou desku. Velkého trapasu se dopustíte, když si chcete nabrat z misky, která je naproti vám přes stůl. Správně máte počkat, až se k vám dostane. Rýže taky skrývá nebezpečí. Nikdy nezapichujte hůlky do rýže. Zapichují se vonné tyčinky v chrámech při modlení za zemřelé, na hůlky máte podložky. Hůlek by se neměla dotknout ústa, nabírá se jen jídlo, ale většinou je Evropan či Američan vůbec rád, že se mu podaří se hůlkami najíst. Dotek rtů a hůlek tak bude u vás tolerován.
Robert Mikoláš
Necelý rok pracuje jako zpravodaj Českého rozhlasu v Číně a ve východní Asii. Sídlo má v Hongkongu. Vystudoval historii a literaturu na Univerzitě J. E. Purkyně. Jako zpravodaj rozhlasu, kde působí od roku 1998, se specializoval na Balkán a pokrývání válečných konfliktů a přírodních katastrof (Kosovo, Makedonie, Moldavsko, Etiopie-Somálsko, Afghánistán, Irák, Filipíny, Indonésie, Taiwan, Zimbabwe, Burundi, Alžírsko, Turecko, Indie, Pákistán, Severní Korea atd.). Vydal knihu Zápisky z válek a katastrof a je spoluautorem Česko-srbského sborníku. Letos v červenci mu bylo čtyřicet let.
