zpracoval Aleš Horáček Vědci hledají cestu z patové situace, do které se dostal výzkum s využitím embryonálních kmenových buněk pro lékařské účely. Díky nim by neměl být problém obnovit prakticky jakýkoliv poškozený orgán lidského těla. Jenže získání embryonálních kmenových buněk znamená zničení zárodku, a to naráží zejména na odpor křesťanů. Když například v USA v létě konečně prošel zákon, který měl tento výzkum podpořit, prezident Bush jej vetoval. Spojené státy na něj nejen neuvolní jediný dolar, ale vědci tu navíc smějí využívat jen kmenové buňky vypěstované ze zárodků vytvořených před rokem 2001. To na první pohled nevypadá jako problém, protože buňky lze stále množit, jenže například tým z univerzity v Baltimore zjistil, že již během tohoto prvotního množení dochází k mutacím typickým pro buňky nádorové. Vědci proto potřebují nové linie co nejméně zatížené předchozím dělením. V některých zemích je pak výzkum embryonálních kmenových buněk přímo zakázaný. Vědci se proto snaží najít cesty, jak se k výjimečnému materiálu dostat, aniž by přitom někoho pobouřili.
Tým Roberta Lanzy ze společnosti Advanced Cell Technology využil toho, že se v některých případech odebírá při umělém oplodnění z třídenních zárodků jedna buňka, blastomera, k provedení genetických testů. Vývoj embrya tím není nijak ohrožen. Lanzův tým z takto odebrané blastomery vypěstoval kmenové buňky, zatímco embryo se nerušeně vyvíjelo dál. Očekávaný průlom v postoji odpůrců se však nekonal. Mimo jiné i proto, že mnoho z nich zároveň protestuje také proti původní lékařské metodě, kdy pár s dědičnou chorobou počne potomka „ve zkumavce“, aby si mohl nechat jeho genetický test udělat. Další možnou cestu naznačil vědecký tým Miodraga Stojkoviče z univerzity v Newcastlu. Použil embrya, která se již prokazatelně nevyvíjela. Ze 132 mrtvých embryí to sice nakonec bylo jen jediné, z něhož se podařilo vypěstovat kmenové buňky, i to ale potvrdilo, že v odumřelých zárodcích mohou přežívat buňky, které vědci ještě dokáží využít.
Jiné řešení problému nabídli vědci z milánské univerzity. Vytvořili zárodky pomocí partenogeneze, tedy bez oplození vajíčka. Takto vzniklé embryo se vyvíjí jen několik dní, protože mu chybí některé geny aktivované spermií. K přípravě embryonálních kmenových buněk to ale stačí. Existuje však také naděje, že se podaří získat buňky se stejnými vlastnostmi odjinud. To naznačují některé výzkumy na laboratorních myších. Vědci z univerzity v Kjótu například dokázali proměnit tělní buňky myší tak, že se začaly embryonálním kmenovým buňkám velmi podobat. Když je vstříkli pod kůži myším s poškozeným imunitním systémem, začaly se tyto buňky proměňovat na různé buněčné typy. Tým biologů z univerzity v Göttingenu zase objevil takové buňky ve varlatech myšáků. Z tisíce kultivovaných buněk se tři dokázaly při vytvoření vhodných podmínek měnit na nejrůznější buňky dospělého těla.
I když výčet těchto úspěchů zveřejněných jen v průběhu roku 2006 vypadá nadějně, není jisté, jestli nakonec některá z naznačených cest skutečně dokáže výzkum embryonálních kmenových buněk z etického bludiště vyvést. To ukáže teprve další bádání a především postoj kritiků.Pod mikroskopem Kmenových buněk existuje několik druhů a obnovovat poničené nebo opotřebované části našeho těla umějí všechny. Velká skupina označovaná za dospělé kmenové buňky se z pohledu etiky jeví jako bezproblémová. Dospělé kmenové buňky se získávají především z kostní dřeně, možné to je ale také z dřeně zubů, tukové tkáně, kůže a dokonce i z menstruační krve. Problém je ale v tom, že jsou již zatížené svou vývojovou historií a jsou naprogramované pouze pro tvorbu určitého typu buněk. Vědci proto vkládají naděje hlavně do výzkumu kmenových buněk získaných z týdenních embryí. Ty jsou naopak nepoznamenané předchozím vývojem a dokáží se proměnit na kterýkoli ze dvou set třiceti typů buněk lidského těla. Tady ale vědecká rovina problému naráží na rovinu filozofickou, etickou a náboženskou. V mnoha zemích je zakázáno klonování, a to i takzvané terapeutické klonování, kdy se vložením buňky pacienta do ženského vajíčka zbaveného jádra vytvoří embryo pacientova klonu a to se pak přetvoří na kmenové buňky. V praxi se proto při vytváření embryonálních kmenových buněk zpravidla využívají nadbytečná embrya, která zbudou při umělém oplodnění. Jenže ani to není bez problémů. Vše se točí kolem otázky, kdy začíná život. Z vědeckého pohledu je týden staré embryo jen shlukem několika desítek buněk, který nemá vyvinuty ani základy nervového systému. Pro mnoho lidí, zejména pro křesťany, však život vzniká již okamžikem početí, a přeměnu embrya na kmenové buňky proto vnímají jako vraždu.
Ta patří soukromníkovi, který se rozhodl ukázat plody sedmadvacetiletého koníčka i jiným lidem. Jeho sen mu pomohl zrealizovat Klub přátel historických hodin. „Miroslav Svoboda se svému koníčku věnoval spoustu let, a když se sbírka příliš rozrostla, přemýšlel, co dál,“ říká Jana Langerová z Klubu přátel historických hodin. „Rozhodl se, že ji ukáže veřejnosti.“
Toto soukromé muzeum v Čechách je vlastně jediná stálá expozice svého druhu. Nabízí ojedinělou procházku časem – osm set unikátních historických hodin a časoměrných strojů z doby od renesance po secesi. Jsou zde i světové unikáty, které najdete jen tady anebo například v muzeu ve Vídni či Mnichově.
Hodiny tu jsou ze všech koutů světa. Nejvíce jsou zastoupeny evropské hodinářské velmoci – Anglie, Francie, Švýcarsko, Německo a Rakousko-Uhersko. Nejsou opomenuty Itálie a Holandsko a jsou tu i hodiny z Číny, Japonska a Ameriky. Výstava představuje časoměrné stroje všech typů a velikostí, od kapesních či náramkových chronometrů přes budíky a stolní a nástěnné hodiny až po takzvané podlahové hodiny a věžní stroje. A jsou tady dokonce i hodiny sluneční.
V muzeu visí na stěně obrazy dalo by se říci s hodinářskou tematikou. „Namaloval je a muzeu věnoval malíř pan Kessner, jehož obraz si oblíbil i Bill Gates a má ho u sebe v pracovně,“ říká Jana Langerová.
Následuje další kuriozita. Věžní hodiny, které nejsou žádnou starožitností, ani krásou neoplývají a navíc pocházejí z padesátých letminulého století. Zajímavé na nich ale je, že „ připluly“ do muzea po Berounce v době povodní v roce 2001. „Vycídili jsme je, a tak tu mají čestné místo,“ upozorňuje J. Langerová.
I když jde omuzeum převážně pokojových hodin, to, co tu návštěvníka na první pohled upoutá, jsou také různé hodiny kapesní. Najdou se zde i první náramkové hodinky od významného carského hodináře Pavla Bureho, jehož vnukové, sportovním fandům dobře známí, dnes hrají hokej v NHL. „Ale myslím si, že firmu udržují,“ říká Jana Langerová.
V muzeu se návštěvník dozví, jak se do výroby hodin promítá národní mentalita. Například Francouzi se prý vyznačovali tím, že dělali nádherné schránky, potrpěli si na dekor, ale strojům zpravidla nepřikládali takovou důležitost. Na přesnost strojů si tradičně potrpěli Němci, Rakušané a samozřejmě Švýcaři. V Rakousku-Uhersku patřili čeští hodináři vždy ktěm nejlepším.
Na počátku všeho byla nevinná návštěva u hodináře-sběratele, kde si zakladatel muzea historických hodin Miroslav Svoboda chtěl koupit jenom doplněk do interiéru – dekorativní pendlovky. Když ale uviděl všechnu tu tikající „krásu“, probudila se v něm nečekaná láska k tomuto úctyhodnému řemeslu. Sběratelská vášeň nezná mezí, a tak od té doby věnoval většinu svého volného času studiu tématu a shánění „časoměrných strojů“. Přesvědčit jsem se o tom mohl sám, když mi na chvíli dělal průvodce. Zná tisíc podrobností snad o každém stroji a mohl by o nich vyprávět hodiny a hodiny. Kolik večerů, sobot a nedělí asi strávil se svým koníčkem?
Pestrost světa hodin je obdivuhodná a umožňuje udělat si ucelenou představu o tom, co všechno to znamená, když se řekne hodiny. Protože mimo jiné – hodiny v minulosti zdaleka nedělali jenom hodináři. Na výrobě se podíleli i příslušníci dalších cechů a uměleckých řemesel – například truhlář, intarsista, pasíř a ciselér, cínař anebo kovolijec.
Miroslav Svoboda nechal v Domě hodin většinu časoměrů stát. A to nejen proto, že natáhnout je všechny by vyžadovalo denně spoustu hodin. Hodinky a hodiny nám totiž připomínají, že umění žít je i umění zastavit se. napsal Libor Michalec, vyfotografoval Jan Borecký
Konflikt, který přetrvává už několik století, získal v posledních letech obrovské rozměry. Všechno začalo potom, co před několika lety prezident Gorbačov povolil krymským Tatarům návrat do vlasti – téměř po padesáti letech od jejich deportace. V roce 1944 byl totiž celý národ obviněn z kolaborace s fašistickým Německem a hromadně přesídlen do Uzbekistánu.
Na padesát let krymští Tataři přestali existovat, aby se v době perestrojky vynořili z hlubin historie a přihlásili se ke své existenci. Gorbačovova vláda podpořila návrat krymských Tatarů do domovského území, dostali půdu a různé dotace. Tataři se na Krym, který v posledních letech rozkvetl jakožto ruská černomořská riviéra, vrátili velmi opatrně. Dokonce byli vřele vítáni domácím obyvatelstvem, které tvořili převážně Rusové a Ukrajinci. Jenže v posledních letech se situace změnila. Tataři začali obsazovat stále více území a žádat větší privilegia za údajné křivdy, a to velmi agresivními metodami. Ruské většinové obyvatelstvo Krymu je nespokojené. Rusové jsou jako medvědi – dlouho vydrží spát, ale když se vzbudí, už je nic nezastaví. Zatím si Tataři zahrávají s ohněm; většinou podnikají malé akce, protože znají zákon síly a na sílu i reagují.
lll
…Stojím před malým trhem, který se skrývá v zeleni vysokých stromů. Pár metrů dál se nachází djurbe – mauzoleum neboli místo odpočinku tatarských chánů. To je jablko sváru a příčina dnes připraveného střetu. Bazar – živé hektické srdce každého jižního rusko-
-ukrajinského města – a hrobka tatarského chána Mechmeta Gireje II. Tataři tvrdí, že je to jejich kulturní památka a je nedůstojné, aby se vedle nacházel trh. Problém je v tom, že podobných djurbe je v oblasti Bachčysaraje velké množství, protože tu před několika stoletími sídlili krymští chánové. Hrobky jsou po celém městě – opuštěné a zanedbané, zatímco lidé z trhu hrobku ohradili, a dokonce se o ni starají. Jenže jde o lukrativní místo v centru města. Dalo by se sice uvažovat o šlechetných pohnutkách krymských Tatarů, že se snaží o zachování své historie – kdyby ovšem nebylo takovéhoto pozadí. Když tatarská, téměř vojenská organizace Mežlis vyhlásila své požadavky – zrušit trh u hrobky – setkala se s bouřlivým odporem lidí, většinou Rusů a Ukrajinců, kupujících i trhovců, pro které je bazar jediným živobytím. Jenže Tataři znají zákon silnějšího: jednoho dne vtrhla na trh velká skupina lidí, vytrhala ohradu okolo hrobky, zbila správce trhu a novináře, v noci spálila všechny dřevěné stoličky a prodejní místa polila olejem, aby se tam ráno nedalo pracovat. Šokovaní prodejci ráno svůj trh nepoznali a když tatarský Mežlis ohlásil mítink v okolí trhu, zahájili svůj protimítink. Na jihu, kde jsou hlavy horké, to znamená jediné – po vyčerpání všech argumentů přijde rvačka.
lll
Na místo jsme se dostali se štábem místního zpravodajství. Na trhu se už shromáždili trhovci – většinou ženy. Jsou rozzlobené na všechny. Jako houf barevných ptáků naletěly na nás, jedna přes druhou vykládají o křivdě, o Tatarech, rodinách, chtějí, aby novináři napsali pravdu, jejich pravdu, jinak ať si jich nepřejeme. Jsou bojovně naladěné, nemají strach z Tatarů ani z jejich případné msty.
Postupně se na trh scházejí mladí muži. Za rohem si nalévají vodku. „Chlapi, kašlete na to! Vždyť vás někdo nafotí a budou o tom zase titulky v novinách: Opilí chlapi zaútočili na bezbranné tatarské děti a ženy,“ ozývá se můj kolega Alexej.
Krymská a tatarská média píší zcela opačné informace a vykreslují události vždy ve prospěch jedné nebo druhé strany. I když je v místních novinách snaha o jakous takous objektivitu, tatarská média fotky a informace nekompromisně upravují. Používají tvrdé titulky jako „napadení skupinou ozbrojených banditů“, a na druhé straně o samotných Tatarech píší velmi zjemněle „…když se to nepodařilo správnou cestou, museli jsme použít vlastní síly“. A na konci – „…budeme bojovat za národ, víru, historii až do konce, ať nás to stojí cokoliv!“
lll
Do začátku ohlášeného mítinku ještě zbývá několik hodin, před chvílí před trhem zastavilo několik vojenských aut, všude postávají ozbrojení policisté – milice – a zoufalé prodavačky z trhu. Nevědí, zda dnes mají pracovat, nebo čekat, jak se věci vyvinou.
Ředitel trhu nám ochotně poskytuje rozhovor. Stará písnička – Tataři si dělají, co chtějí, trh přitom funguje a podílí se na rozvoji města! Tataři ho zase obviňují z agresivního chování, protože najal strážce trhu – bývalé modré barety, výsadkáře.
„Víš, Tataři jsou muslimové, a mají úplně jiné myšlení než my. My se snažíme jednat s nimi podle našich zvyků, něco ve stylu ty po mně kamenem, já po tobě chlebem, ale u nich je to jinak. Platí spíše ty po mně kamenem, já po tobě dvěma… Velmi těžko se řeší konflikty, když jsou tu lidé jako z různých planet,“ vysvětluje mi Alex situaci. „Tataři všechno berou násilím, i půdu: jen přijdou a začnou na ní stavět. Vláda nad tím zatím přivírá oči, ale domácí obyvatelstvo, které si půdu musí koupit, už reptá. Dnes sem mají přijít ozbrojené jednotky rychlého nasazení a před takovou demonstrací síly Tataři pravděpodobně ustoupí. Ale v každém případě se drž stranou, kdyby se něco semlelo, tak se tluče hlava nehlava,“ varuje.
Před chvílí se skutečně dostavila jednotka rychlého nasazení Berkut; i když je horko skoro třicet stupňů Celsia, chlapi mají plnou výstroj, včetně přileb a štítů. Postavili se do dvou ozbrojených řad, zády k sobě, aby přehradili celou ulici. Na jedné straně zůstal trh, prodavači a stále rostoucí skupinka bývalých výsadkářů a námořníků. Mezi nimi se objevili i zvláštně oblečení muži. Vypadají jako carská garda z časů ruského cara Nikolaje.
„To jsou ruští kozáci – samostatná jednotka. Všichni, kteří tu jsou – milice, Berkut – musí dodržovat rozkazy ukrajinské vlády, ale kozáci od řeky Don jsou svobodní. Tataři se bojí jen jich. Dokonce žádali vládu, aby kozáky zakázala,“ komentuje situaci Alex.
V carských uniformách, se zakroucenými vousy a ve velkých čepicích vypadají kozáci skutečně impozantně.
Na druhé straně se začalo shromažďovat tatarské obyvatelstvo. Ženy, děti, starci. V té chvíli to vypadalo velmi nevyváženě, opravdu ve prospěch Tatarů. Ale ne nadarmo se říká „chytrý jako Tatar“ – nic nebylo ponecháno náhodě, všechny akce jsou promyšlené a Tatarům ke cti lze dodat, že i dotažené do konce.
Do mítinku zbývá hodina. Vyrážíme prozkoumat okolí trhu a s úžasem zjišťujeme, že o sto metrů dál se nachází nově postavená a úplně prázdná tržnice. Před poloprázdným pultem v obrovské prosklené moderní hale posedává jediná prodavačka. Nevycházíme z údivu!
„To je nová tržnice, ale nájemné je tu podstatně vyšší než na staré, proto sem obchodníci nechtějí,“ opatrně vysvětluje.
„A kdo je majitelem nové tržnice? Rus, nebo Tatar?“
„No… Židi,“ dostáváme se nakonec k jádru věci. Tak taková je pravda života: masy poblouzněné ve jménu víry, cti a slávy… a v podstatě jde nakonec jen o peníze a moc. Teď už mi celá věc připadá jako směšné divadlo.
Vracíme se ale na jeviště. K mírumilovné skupince Tatarů přichází velká skupina urostlých chlapů s muslimskými vlajkami. Jejich příchod vyvolal na druhé straně pohyb. Jako předák výsadkářů vystupuje statný chlap, na jeho povel se tlupa přiblíží k těžkooděncům.
Napětí ve vzduchu se dá krájet, stojíme těsně před linií Berkutu.
Najednou slyším rozkaz: „Krok vpřed!“ Celá linie se uzavře štíty, změní se v jednu neprůstřelnou stěnu a udělá krok vpřed. Odtlačí skupinu dopředu a rozšíří prostor mezi oběma stranami.
„Krok vpřed!“ ozve se znovu a štíty tlačí dopředu už i nás. Adrenalin mi vyletí až nad hlavu, v okamžiku si uvědomuji, že vlastně stojím v první linii.
Nikde nablízku není jediná žena, ani novináři…
„Pusťte mě, jsem od novin,“ křičím, ale stěna mě válcuje dopředu. Probíjím se na okraj řady, kde stojí už jen policisté. Jeden mě chytí za ruku a surově hodí zpátky do rozzuřeného chumlu.
V jedné chvíli cítím, jak mě někdo tahá za ruku ven. Otočím se – Alexej. „Musíš se držet stranou,“ vysvětluje.
Všichni novináři a televizní štáby jsou v prostoru mezi ozbrojenými řadami těžkooděnců. Mezi nimi i tatarská televize. Zpráva o nové tržnici se mezi nimi šíří jako blesk. Dokonce už vydolovali informaci, že když se zruší trh, plánuje se na jeho místě stavba hotelu. Jedna novinářka působí velmi agresivním dojmem a rozhlašuje, že údaje o nové tržnici jsou lež a ceny jsou tam vyšší jen nepatrně. Byla jako zápalka… Později jsem zjistila, že šlo o ženu, která obhajuje práva krymských Tatarů.
lll
Na tatarské straně začal mítink. Tatarské ženy položily k nohám těžkooděnců květiny na znamení, že nechtějí bojovat. Monotónní arabština z megafonu začala všechny pomalu uspávat. Muži Berkutu dostali vodu a vnitřní obranná linie pohov.
Po půlhodině zpěvavé arabštiny, které nikdo nerozuměl, začaly z prvních řad mizet ženy a děti. Dopředu se prodrali muži a tón řeči přitvrdil, ozvala se ruština. Na opačné straně se okamžitě vystupňovalo napětí. Ženy začaly skandovat: „Zákon pro všechny!“ „Vrahové!“
Na tatarské straně řečník znovu přešel do arabštiny. Všichni muži poklekli a začali se modlit. Berkut uzavřel štíty a Alex mě tahal pryč, protože podle muslimského zvyku šlo o modlitbu před bojem. Všude zavládlo hrobové ticho.
Mítink ale i po skončení modlitby pokračoval dál v míru.
lll
„Naším úkolem je,“ vysvětlil velitel akce, „zabránit konfliktu. Máme tu tisíc ozbrojených vojáků a jsme rozhodnuti nepustit skupiny k sobě, a tím zabránit jakýmkoliv provokacím.“
Vypadá to, že taktika se vydařila. Po osmi hodinách odcházíme. Mítink pokračuje.
Konflikt, který by v zemi, kde jsou jasné a respektované zákony, ani být nemusel. Ohniska nenávisti uměle rozfoukávaná malými mocichtivými skupinami mají dopad na obyčejné lidi, kterým je úplně jedno, kdo je Rus a kdo Tatar. Na trhu pracovali všichni spolu. Tady se říká: „Hlavně aby byl člověk hodný!“
A tak skrytá válka pokračuje. Za celým nacionalistickým nesmyslem stojí ekonomické zájmy. Krym je překrásný hornatý poloostrov v Černém moři. Turisté z celé Euroasie sem rádi jezdí za odpočinkem a na léčení. A bylo by jen ke škodě všem na Krymu – Tatarům i Slovanům, aby se na ostrově rozpoutala krvavá řež za „svatou pravdu“.
Vzpomínáte si na československou jednokorunovou minci, na které mladá dívka sázela lipku? Nebyla to náhoda. Lípa patří mezi uznávané národní symboly, a proto se lipové ratolesti objevovaly třeba na velkém znaku bývalé republiky Československé. V nově vzniklé České republice byste je už na velkém znaku hledali marně. Tato změna jako by symbolizovala i osud skutečných lip, se kterými se dnes nikdo nemazlí. Tento slovanský symbol padl i na Slovanském náměstí v Brně či u hřiště Slovanka v Děčíně.
U bývalého děčínského hřiště Slovanka leží kmeny topolů a lip. Čerstvě narašené větvičky podtrhovaly v době kácení jarní sílu mohutných stromů, jejichž kmeny sice už ležely pokácené, ale život ještě nějakou dobu dozníval.
„Městský úřad Děčín, odbor životního prostředí, povoluje pokácení dvaceti sedmi topolů černých. Stromy jsou v dožívajícím věku, téměř z poloviny suché.“
Spolu s topoly tu však již bez povolení padlo i sedm lip, jedna smuteční vrba, jeden modřín a několik bříz, které rostly v těsné blízkosti. Situace je jasná, porušení zákona evidentní a viník známý. Žádná pokuta ale nevrátí zpět vzrostlé stromy, které odstiňovaly pozemek od betonárky v sousedství, zachycovaly prach a tlumily hluk. Zatímco škoda vyčíslitelná cenou pokácené dřevní hmoty není nijak zásadní, ekologická újma je obrovská.
Povolení, nepovolení
Pokud někdo chce kácet, potřebuje povolení. To platí dnes stejně jako před dvaceti lety. Pořád je nutné v žádosti zdůvodnit, koho strom ohrožuje a čím škodí. V žádostech pak lze nalézt nejrůznější argumenty typu „navlhlé listí klouže a ohrožuje chodce“, „stínící koruna ohrožuje úrodu na zahrádce nedostatkem světla“, nebo je strom „semeništěm chorob a škůdců“. Lze se setkat i s kuriozitami typu: „Důvodem mé žádosti o kácení je jasan, který každoročně shazuje listí. To hlasitě šustí pod nohama, když jdu za svou nastávající. Jelikož rodiče našemu vztahu nepřejí a šustění vždycky moji přítomnost prozradí, žádám o povolení pokácet jmenovaný jasan. Na závěr své žádosti uvádím, že se jedná o zachování příznivého demografického vývoje, který je tímto ohrožen.“
S postupujícím věkem informačních technologií jdou argumenty o „nebezpečnosti“ ještě dál. „Asi ho pokácíme. Vadí v přenosu internetového signálu. My tady v obci máme internet vedený vzduchem. A lípa nám bude stínit. Ale napíšeme, že usychá a ohrožuje lidi,“ zaznělo v jedné diskusi okolo obecního kácení nedaleko Přelouče.
Když argumenty nepomáhají, neváhají lidé sáhnout k drastickým metodám. „Dnes je v módě projet vodící pletiva stromu motorovou pilou, strom uschne a pak je důvod ke kácení,“ říká Michal Herink z České inspekce životního prostředí. Jindy poslouží chemikálie nalitá ke kořenům, nebo se strom prostě pokácí načerno.
Přehlídka případů pochybného kácení je v podstatě nekonečná. „Dvacetimetrový dub pokáceli dva pracovníci firmy Betonstav, která v místě staví prodejny Lidl a Kaufland. Údajně k tomu došlo omylem 12. února 2006,“ píše Michal Štingl na serveru Econnet. Snad nejčastěji se v souvislosti s nelegálním kácením stromů objevuje právě jméno obchodního řetězce Lidl. Není se co divit. Na jeho pozemcích padlo v letech 2002–2003 celkem 102 stromů. Výhledu na reklamní poutač Lidlu překážela i stoletá lípa v Chomutově, kterou potkal stejný osud. Tentokrát lidem došla trpělivost a proti záhadnému mizení stromů u Lidlu se zvedla silná vlna nevole. Podezření, že za kácením stojí Lidl, se nicméně nikdy nepodařilo ani prokázat, ani vyvrátit. Stromy padly vždy v noci a nikdo se k tomu nehlásil. Můžeme se tedy jen domýšlet. Lípu v Chomutově každopádně připomíná už jen pomník, dílo sochaře Josefa Šporgyho s názvem Kořeny, které bylo odhaleno 28. října 2005.
STÁT JSEM JÁ
Francouzský král Ludvík XIV. to měl s vládou jednoduché. Vydal nařízení, sám si je schválil a sám podepsal. Pokud jde o stromy, platí jeho výrok „stát jsem já“ i o českých radnicích.
Na Slovanském náměstí v Brně-Králově Poli padlo v rámci obnovy parku několik desítek stromů. Od radikálního zásahu ho nezachránilo ani to, že je od roku 1997 kulturní památkou. Proti se postavila občanská sdružení. „Máme strach, že park bude vypadat jako fotbalové hřiště, kde sice bude zelený trávník, ale do stínu se tam nikde neschováte,“ říká Hana Chalupská z nevládní organizace Veronica. Radnice odráží útoky tím, že projekt obnovy parku navazuje na návrh významného zahradního architekta Miggeho z roku 1913 a dokládá, že Česká inspekce životního prostředí nenašla žádné zákonné pochybení. A právě tento moment je na celé věci nejzajímavější.
„Úřadu městské části Královo Pole v Brně se nepodařilo, aby záměr kácení protlačil formou správního řízení. Místo nového řízení, kde by byly odstraněny nedostatky, úředníci oznámili, že kácení stromů pouze ohlásí. V tomto případě však úřad v Králově Poli oznamuje kácení sám sobě a sám oprávněnost svého oznámení také posuzuje,“ popisuje absurditu systému tisková zpráva sdružení Nesehnutí.
Česká legislativa totiž umožňuje, aby městský úřad na svém pozemku oznámil sám sobě, že bude kácet, kácení zaplatil a zbytek nechal na specializované firmě. Nejvyšší správní soud v šestistránkovém rozsudku potvrdil, že běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Rozsudek praví, že úředník, který takovouto věc rozhoduje, je sice zaměstnancem rozhodujícím o žádosti svého zaměstnavatele, ale přesto by měl rozhodovat nestranně. A protože je předpoklad, že to tak dělá, nejde prý o střet zájmů. Zkušenosti zejména z malých obcí ale jasně ukazují, že přísloví „ruka ruku myje“, „dnes ty mě, zítra já tobě“, nebo „kde není žalobce, není ani soudce“ mají své opodstatnění.
PŘÍBĚH JEDNÉ LÍPY
Obec Semtěš na úpatí Železných hor má necelé tři stovky obyvatel a chlubí se stopami po hradištním osídlení z doby železné a čtyřbokou kamennou gotickou tvrzí. Čím se ale již od letošního roku pochlubit nemůže, je zhruba stoletá lípa. Ta byla přirozenou součástí koloritu vesnice a stínila jen obecní pozemek. Prostě klasický strom, který tu ku potěše potomků zhruba před sto lety vysadil některý z pradědů zdejších obyvatel.
Letos v lednu ale dostal Obecní úřad Semtěš oficiální žádost od žadatele, obce Semtěš, o povolení lípu pokácet. O necelý měsíc později Obecní úřad Semtěš vydal rozhodnutí, kterým sám sobě kácení povolil a zároveň se vzdal práva na odvolání. Kácení podmiňuje výsadbou dvou nových stromků na stejném pozemku.
Proč musela lípa padnout? Podle zdůvodnění radnice byla suchá a její stav mohl ohrozit bezpečnost občanů. Na pařezu ale není ani stopa po hnilobě.
„Byl to normální zdravý, životaschopný strom. Loni sice měl trochu méně listů, protože byly trošičku složitější klimatické podmínky, ale to měly i jiné stromy, které letos obrazily naprosto normálně. Nepamatuji, že by ta lípa někoho jakkoli ohrožovala,“ říká jeden z místních, Miroslav Krejčík.
Fotografie z kontroly České inspekce životního prostředí jeho slova jen potvrzují. Strom měl narašené větve a celkově nevypadal nijak poškozeně. Důkazem, že papír snese všechno, je i porovnání obvodu pařezu, který měří 345 centimetrů, zatímco v žádosti obce stojí, že lípa měla ve výšce 130 centimetrů nad zemí obvod jen
180 centimetrů. Že by v Semtěši rostl velmi atypický strom s kmenem ve tvaru kuželu? Nebo se tím jen potvrzuje, že systém schvalování vlastních žádostí umožňuje úředníkům napsat a schválit si prakticky cokoliv?
Článek vznikl s pomocí ZO ČSOP Veronica a Sdružení Arnika.
Rádoby zdravotní ořez
Problémem, který bezprostředně
souvisí se stromy v našich ulicích, je takzvaný zdravotní ořez. Najaté firmy často z košatých stromů legálně nadělají telegrafní sloupy, na to totiž není potřeba povolení. Stromy za několik let uschnout, takže jejich skácení ze zdravotních či bezpečnostních důvodů je jen logické.
„Zadavatel, který si takový ořez objedná, si vůbec neuvědomuje, že strom vyžene sekundární korunu a za pár let je tu stejný problém,“ říká Michal Herink z České inspekce životního prostředí. Často strom kvůli nedostatku listové plochy zajde a je nutné jej skácet. To, že ho pokácí tatáž firma, která strom zmrzačila, je jen „logickým“ vyústěním situace, kde vítězství slaví neodbornost. A ještě za ni dostane daná firma odměnu.
Lípa jako symbol
l Lípa je úzce spjata nejen s českým národem, ale se Slovany vůbec. Ostatně město Česká Lípa, Lipová v Jeseníkách, Horní Lipka na Orlickoústecku či Krásná Lípa ze Šluknovského výběžku v severních Čechách jen podtrhují význam tohoto stromu v českém a moravském povědomí – asi stejně jako lipové čaje našich babiček.
l Lípa patří mezi důležité medonosné stromy, což její popularitu u Slovanů určitě zvyšovalo, protože medovina byla jejich oblíbeným nápojem.
l Pro svou mohutnost a důstojný vzhled byla uctívána Slovany na rozsáhlém území, měla člověka chránit od zla a uřknutí. Bosenská pověra tvrdila, že kdo porazí starý dub nebo lípu, těžce onemocní nebo zemře.
l Petr Tryščuk v článku Jak se lípa stala národním symbolem uvádí: „Oficiálním národním symbolem se lípa stala v roce 1848 při Všeslovanském sjezdu v Praze 2. až 12. června. Byla to reakce na velkoněmecké snahy (na Frankfurtský sněm) a protiváha velkoněmeckého dubu.“
l S lipovými ratolestmi se dodnes setkáváme na prezidentské standartě a generálských insigniích.
Co říká vyhláška o ochraně přírody
l Poškozování a ničení dřevin rostoucích mimo les je nedovolený zásah, který způsobí podstatné a trvalé snížení jejich ekologických a estetických funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich odumření.
l Povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les se nevyžaduje pro stromy o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí.
l Ke kácení dřevin není potřeba povolení, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. l Pokuta za nepovolené kácení je pro fyzickou osobu až 50 000 Kč, pro právnickou osobu až 500 000 Kč.
Uskočil jsem na krajnici vposlední vteřině. Jen jsem při tom zahlédl, jak si pětičlenná posádka vozidla mezi sebou podává láhev Bihorky a zapáleně o čemsi diskutuje. Teprve pak si uvědomili, že jsem na cestě i já, a zamávali mi a zmizeli v rozvířeném prachu. Omladina z nedalekého Branu vyráží na sobotní tah.
lll
O Rumunsku jsem valné mínění neměl. „Do Rumunska? Tam nejezdi! Tam tě jenom okradou!“ slýchal jsem od některých známých. Na svoji jedinou kratičkou cestu po Rumunsku kdysi dávno jsem si pamatoval jen mlhavě. Bylo mi šest nebo sedm a cestoval jsem vlakem s babičkou do Bulharska k Černému moři. Už před rumunskou hranicí nás spolucestující varovali před žebráky a zloději, kteří neváhali na jediném rumunském nádraží, kde vlak stavěl, vlézt až do kupé, aby na lépe situovaných zahraničních turistech vyžebrali alespoň nějakou tu cigaretu, konzervu či alkohol.
lll
Dnešní Rumunsko se sice pomalu, ale přece jen začíná podobat státu Evropské unie. I na venkov dorazily stožáry s elektrickým vedením a dopravu již neobstarává jen žebřiňák tažený koněm. I když v horských oblastech, kde se civilizace šíří daleko pomaleji, žijí lidé stále ještě postaru. V horských salaších obstarává jedinou elektřinu na kilometry daleko naftový agregát.
Alespoň v pohoří Piatra Craiului je to docela běžné. Vesnice tam připomínají české a moravské skanzeny: Dřevěné, většinou patrové chalupy z hrubě tesaných klád se škvírami utěsněnými blátem a se střechou z dřevěných šindelů. Kolem menší pozemek obehnaný prkennou ohradou, na němž místní pěstují slunečnice, fazole, hrách, sóju, řepu, melouny a brambory a kdo ví co ještě, hlavně když to hospodářům zajišťuje alespoň skromné živobytí. Samozřejmostí je tu proto chlév s kravkou, koněm, ovcemi, drůbeží a nepostradatelným psem.
Zato pravoslavné kostely jsou překrásné. S malebnou, ale hlavně účelovou architekturou vesnic vytvářejí svérázný kontrast. Kde je nuzota, je zřejmě i silnější víra v zázraky Boží. Nebude moc vesnic, v kterých by chrám Páně chyběl. Ostatně právě podle stavu kostela se dá odhadnout jejich bohatství.
lll
Vesnice Runc v soutěsce Cheile Runcului je toho typickým příkladem. Domy se krčí po obou březích dravého horského potoka, který je jako snad všude po Rumunsku zaneřáděn samými PET láhvemi. Zdejších zhruba dvě stě obyvatel se živí převážně zemědělstvím a chovem domácího zvířectva nebo pracuje na místní pile. V obci stojí i jeden dosti zchátralý kulturní dům, který působí spíše jako pomník minulého režimu. Kostel je zato nově omítnutý. I on je symbolem – návratu starých pravidel.
Zastávka kvůli doplnění zásob vmalém obchůdku zřízeném na dvoře jednoho ze stavení se proměnila v příjemné posezení u piva Bucegi a ochutnávku vyhlášené asi šedesátiprocentní ovocné domácí pálenky Bihorka. Po několika marných pokusech domluvit se s místními obyvateli rukama nohama jsem to vzdal a na rumunštinu odpovídal česky. Slovu čeko, při němž jsem ukazoval na sebe, se nejdříve smáli. „Da, da,“ nejspíš mi nakonec přiznali moji národnost u skleničky pálenky rumunským ano, které zní stejně jako v ruštině. I tak jsme si dobře popovídali, i když každý asi o něčem jiném.
Po celkem krátké, ale o to intenzivnější družbě s místními přišla velmi vhod koupel v horském potoku kus od vesnice proti proudu, která byla v té chvíli skutečným luxusem. Silný proud spláchl prach a špínu posledních dvou dní a studená voda zas trochu zostřila vědomí otupělé pálenkou. Ze břehu jsem pak líně pozoroval, jak kolem mne proplula konzerva, starý hrnec a opět tady tak oblíbená PET láhev.
Už dříve mne napadalo, že v Rumunsku se zřizují přírodní rezervace spíše, aby se vybralo vstupné, než aby se někdo snažil chránit zatím nepříliš dotčenou přírodu. Většina tábořišť, kterých je všude bezpočet, je zaneřáděna odpadky bez ohledu na to, jestli se nacházejí v pásmu rezervace, či mimo ni.
lll
Na rumunských horách je nejpůvabnější (a zvláště to platí pro nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Fˇagˇaras5), že se tu stále dají najít místa, kam celé dny nevkročí lidská noha. Stezky, po kterých bačové shánějí svá stáda, vedou přes husté smíšené lesy s majestátními stoletými stromy. Střídají se s horskými pastvinami, zekterých se ozývají jen ovčí zvonce a hvizd bačů.
Jsou to místa, kde se ještě dají spatřit volně žijící medvědi nebo vlci. Proto se tu dají potkat i pěkně ostrá ovčácká psiska, kvůli kterým se vyplatí pohybovat se po stezkách spořádnou holí.
lll
Rumunsko ale není jen zemí pro turisty-tuláky. Pro toho, kdo dává přednost hotelovému komfortu před spaním pod hvězdami, je třeba ideální městečko Bus5teni. Velmi připomínalo stejně velká podhorská městečkave Vysokých Tatrách. Stovky stánků s kýčovitými suvenýry, naleštěná auta většinou zahraničních značek, prvotřídní hotely a cikáni se svou vařenou kukuřicí za čtyři lei, kteří odhánějí věčně hladové toulavé psy.
Z Bus5teni vede kabinová lanovka na Babele do výšky dva tisíce sto metrů nad mořem. Kabina pojme dvacítku výletníků a cesta stojí v přepočtu sto devadesát korun. Trvá slabou čtvrthodinku.
Výlet lanovkou je sám o sobě celkem silný zážitek. Zařízení není z nejnovějších, a tak si provozovatelé bezpečnost jistí i malou ikonkou Krista uvnitř kabiny.
Z Babele se pak dá pokračovat nenáročným terénem až na nejvyšší vrchol pohoří Bucegi Omul (2507 m n. m.). Zdatnější si mohou zvolit i trasu přes vrchol Caraiman, kde byl poprvní světové válce vztyčen obrovský památný kříž.
Osobně zatím nemám se speleologií žádné zkušenosti. Po rozhovoru s Anou a Mariem, kteří provázejí jeskyní Pes5tera Ungurului a zároveň provozují menší občerstvení a nabízejí i přespání, bych se, myslím, rád nechal touto činností strhnout. Rumunsko má totiž pro ty, kdo sem zamíří, velké překvapení – mnohé ještě neprobádané jeskyně. Ana mi ukazovala fotografie z podzemních prostor, kde kromě ní a Maria možná ještě nikdo nikdy nebyl. Jeskyně, ve které provázejí turisty, není na rozdíl od jiných míst – až snad na nedávný nález pozůstatků jeskynního medvěda – příliš zajímavá. Je však bez problémů přístupná.
lll
Rumunsko pro mě bylo překvapením. Oslovilo mě průzračností čistoty jak přírody, tak myšlení lidí. Když jsem doma rozbalil kus sýra, který jsem si koupil snad z nostalgie vysoko v horách, trochu jsem zaváhal. Nijak vábně nevoněl už tam nahoře, natož po tak dlouhé cestě. Ale pak jsem si odkrojil. Bylo v něm spousta plnokrevné živočišnosti, která možná nám uprostřed té naší „opravdové“ civilizace chybí.
Kdo žije v Rumunsku
l Původními obyvateli území dnešního Rumunska byly thrácké kmeny, především Dákové. Posledním dáckým králem byl Decebal. Ve válkách s Římany v letech 101–106 ovládl Dacii císař Traianus a do země přišli kolonizátoři z různých koutů impéria. Původní obyvatelstvo se romanizovalo. Společným jazykem budoucího národa se stala lidová latina.
l Od 2. století procházely Dacií barbarské kmeny Gótů, Vandalů, Hunů a Avarů. V Transylvánii se ve 3. století na čas usadili Vizigóti. Od 5. století se tu začaly usídlovat slovanské kmeny, které silně ovlivnily vývoj země a přispěly k vytvoření rumunské národnosti i jazyka.
Jak Rumuni jedí
l Jako všude na Balkáně jsou i v Rumunsku oblíbené speciality připravované na rožni (grˇataru). Například mititei jsou tradiční silně kořeněné šištičky z mletého masa, pečené na rožni. Rožní se také kýty, mozek, pečou se beraní varlata.
l Sarmale je mleté maso zabalené v zelných nebo vinných listech.
l Kdušenému vepřovému i jiným jídlům se podává kukuřičná kaše mamaligˇa doplněná tvarohem, smetanou, ovčím sýrem či vejci.
Informace pro turisty l Od 1. 7. 2005 se v Rumunsku zavádí nová měna. Jeden nový Leu (RON) je ekvivalentem 10 000 starých Lei (ROL). Obě měny souběžně platí do konce letošního roku.
