Mechanismus, který předběhl dobu

Mechanismus, který předběhl dobu

Záhadný strojek z vraku antické lodě u ostrova Antikythera vydal svá tajemství. Vědci si nad ním lámali hlavy celé století a nyní mají výsledek, ve který mohli doufat jen největší optimisté: jeho funkční repliku. Přístroj vzrušoval vědce od doby, kdy pochopili, co drží v ruce. To, co vypadalo jako kus kamene, byl ve skutečnosti zkorodovaný mechanismus plný ozubených koleček a převodů. Navíc tak složitý, že něco podobného známe až ze 17.–18. století. Ležel přitom ve vraku lodě, která ztroskotala někdy mezi lety 85–65 před naším letopočtem.   Prvnímu důkladnému výzkumu podrobil strojek v padesátých letech minulého století Brit Derek J. de Solla Price. Dospěl k závěru, že se jedná o jakýsi astronomický kalendář, zařízení k počítání polohy hvězd a planet. Další výzkumy za pomoci rentgenových snímků princip mechanismu stále zpřesňovaly a již tehdy vznikaly první funkční repliky.   V roce 2005 se spojily univerzity v Cardiffu, Athénách a Soluni se společnostmi X-Tek Systems a Hewlett-Packard, aby přišly záhadě definitivně na kloub. Do athénského muzea, kde je přístroj uložen, vědci nastěhovali dvanáctitunový počítačový tomograf a snímací systém s vylepšenou optickou zobrazovací metodou. Na konci minulého roku zveřejnili výsledky.  

  Vědci objevili další součásti přístroje. Vrstvy nánosů ukrývaly celkem 37 ozubených koleček vyrobených z bronzu. K dosud známé tisícovce řeckých znaků z dochovaného textu přibylo dalších tisíc. Podle nalezených pantů je zřejmé, že přístroj byl původně umístěn v dřevěné schránce, která měla zepředu ciferník a zezadu další dva. Celé zařízení mělo rozměry asi 33x17x9 centimetrů a bylo nejspíš poháněno klikou.  

Po rozluštění nápisů a zpřesnění principu celého soukolí se ukázalo, že přístroj byl ještě dokonalejší, než předpokládal Price. Vedle zobrazování ročních období a řeckého zvěrokruhu uměl předpovídat i zatmění Slunce a Měsíce. Díky vyrovnávacímu soukolí dokonce počítal i s mírně eliptickou měsíční dráhou a tedy i proměnlivou rychlostí pohybu Měsíce po obloze. Přístroj také uměl zobrazit polohu Venuše a Merkuru. Vědci soudí, že původně ukazoval polohu všech tehdy známých planet, tedy ještě Marsu, Jupiteru a Saturnu. Zřejmě se však nedochoval celý a příslušná část chybí. Přístroj si dokázal poradit i s rozdílnou délkou astronomického a kalendářního roku, a to dřív, než se s tímto problémem vypořádal v roce 46 před naším letopočtem Julius Caesar zavedením roku přestupného.   Kdo ve starověku dokázal tak složitý přístroj sestrojit? V písemnostech se dochovaly jen dvě zmínky o něčem podobném. Jedna mluví o nebeském globusu řeckého matematika a fyzika Archiméda (287–212 př. n. l.), ovšem neexistují bližší informace o tom, na jakém principu fungoval. Druhou je poznámka římského řečníka, politika a spisovatele Cicera (106–43 př. n. l.) o tom, že jeho přítel, všestranně nadaný filozof Poseidonios ze syrské Apameie (135–51 př. n. l.) sestrojil přístroj, který „s každou otáčkou napodobuje tytéž pohyby Slunce, Měsíce a hvězd“.   Ať už jej však sestrojil kdokoli, platí, co řekl profesor Seiradakis z Aristotelovy univerzity v Soluni: „Pro technologii je tento mechanismus tak důležitý, jako Akropole pro architekturu.“        zpracoval Aleš Horáček

Skládanka z hlubin

* Před Velikonocemi 1900 objevil řecký sběrač mořských hub Elias Stadiatos poblíž ostrova Antikythera v hloubce 42 metrů vrak římské nákladní lodi.

* Potápěči z vraku vynosili sochy, mince a další předměty. Patrně se jednalo o kořist, která směřovala z Ródosu do Říma pro Julia Caesara.

* V roce 1902 si archeolog Spyridon Stais mezi nálezy všiml jakéhosi kamene, ze kterého vyčnívalo ozubené kolečko. * Postupně se podařilo shromáždit 81 kusů a kousků.

Za (ne)zavřenými zámeckými dveřmi

Za (ne)zavřenými zámeckými dveřmi

Nápadně žlutá omítka zámku Chyše se leskne novotou, kolem je dokonale uklizený park a snad jen prázdná kašna naznačuje, že turistická sezona je definitivně pryč.   Na většině hradů a zámků jsou teď, po sezoně, dveře pro veřejnost zavřené. Představa, že zámek ztichl a exponáty jsou přikryty bílými prostěradly, ale tady bere za své hned po prvních větách zámeckého pána ing. Vladimíra Lažanského.  

„To si nemůžeme dovolit, a ani to nechceme. Zámek patří naší rodině a závěr turistické sezony pro nás neplatí. Kromě pondělka máme otevřeno pořád. A brzy bude zrušené i to pondělí. Úklid a údržba zámku se dá zvládnout za provozu. Pokud jste někde na dovolené, tak je vám jedno, co je za den. Máte dovolenou a chcete se podívat, co je okolo hezkého. A když je nedaleko zámek, tak proč tam nejít.“ A zámecké zákulisí? „To je hodně práce a ještě více peněz,“ dodává V. Lažanský.   Na sklonku podzimu je nutné zazimovat kytky, vypustit kašnu, shrabat listí, zaopatřit zahradu a mnoho dalších věcí. Kdysi sloužily na zámcích oranžérie a skleníky nejen jako místo pro botanické kuriozity majitelů, ale hlavně se tam na zimu schovávaly choulostivější rostliny. Zámek Chyše měl samozřejmě taky velké skleníky. Přišel o ně v době, kdy na zámku bývala škola v přírodě, takže se rostliny ukládají do zdejšího pivovaru, kde se celoročně topí. Ve zdejším sklepení se také dají nalézt zbytky pískových záhonů, kam se na zimu ukládala vypěstovaná kořenová zelenina.  

  „Zbytek rostlin pak dáváme do dílny a do míst, kam zasahuje topení. Jde třeba o oleandry, které by českou zimu nezvládly,“ vysvětluje zámecký pán.   Proč se majitelé zámku nechovají jako ostatní a přes zimu objekt neuzavřou, vysvětluje i Vojtěch Lažanský, syn zámeckého pána. „Nejsme vázáni ničím, nejsme příspěvkovou organizací státu nebo kraje, o zámku rozhodujeme sami a chceme, aby žil. Mít zámek, to je zvláštní věc. To není něco, co můžete obejmout a říct – to je moje. To lze s nadsázkou ještě udělat u rodinného domku. Ale zámek – to je partnerství. Je to kus historie, která byla komunistickým režimem ponižovaná a naším základním posláním je znovu to tu uvést do života.“ Přiznává, že vlastnit takovou nemovitost znamená docela si přeorganizovat životní režim.   Vladimír Lažanský s rodinou koupil zámek jako chátrající objekt v únoru 1996 za deset milionů korun a opravil ho i s pivovarem. Na jeho ruce se zlatě leskne prsten s erbem Lažanských. Jejich rodu zámek patřil od roku 1766, kdy ho získal Prokop I. Lažanský, a konfiskován byl roku 1945. Nebyla to tedy restituce. Lažanští objekt a pozemky koupili, i když nebyl ani náznak, že by se investice mohla někdy vrátit. A není dodnes. Zámek prostě nevydělává. Ale kdysi rodině patřil…   Zámek se může chlubit i nálezy, o kterých široká veřejnost zatím neví. Nebyly vystaveny, snad někdy v budoucnu. Jedním z nejzajímavějších byly staré smlouvy, které se objevily v dutinách stropu. Jedna z nich byla datována roku 1792 a týkala se pronájmu sklárny v Tisu Blatna. Tehdy musela celá rozsáhlá rodina stvrdit, že s jejím pronájmem souhlasí. Ovšem nejvzácnější nález souvisí se zdejšími hodinami. Když Griselda Švanberková v roce 1587 koupila zdejší panství, nechala vyrobit zvon pro kostel a cimbál pro místní hodiny. Později Anna Ludmila Krakovská z Kolovrat nechala udělat další cimbál, který odbíjí čtvrthodiny. To bylo roku 1679. Někdy v letech 1857–1858 byl hodinový stroj umístěn do nového štítu. Předpokládalo se, že v průběhu novogotické přestavby byly oba cimbály sundány. Teprve stavebně historický průzkum a oprava hodinového stroje odhalily, že vše je jinak. Cimbály jsou dodnes součástí hodin a na jednom se dokonce našel nápis: „Matěch, mistr zvonař, v městě Plzni, zdělal cimbál tento léta páně 1587.“ Cimbály tak dál odbíjejí čas. Už páté století!   Státní zámek je závislý na dotacích, privátní musí hledat peníze jinde. Nikdo neví, kolik provoz a údržba budou stát. Jen vymalování přijde až na desítky milionů korun. Vymalovat zámek může pouze odborník schválený památkovým ústavem.   „Největším zákulisím zámku je pivovar. Návštěvník vůbec netuší, že jen to, aby zámek nechátral, spolkne ročně dva miliony korun. Údržba parku stojí půl milionu. Ten se musí na podzim dokonale vyhrabat, což znamená odvézt dvě stě valníků listí na depónii vzdálenou zhruba dva kilometry. Na zámku máme truhláře, který neustále něco opravuje. Vstupné a poplatky ze svateb nám udělají půl milionu ročně. A dva miliony stojí pouhopouhý provoz. To samozřejmě žádný návštěvník neví. Proto je pro zámek pivovar tak důležitý,“ říká V. Lažanský. Takže skutečným zákulisím by byl pohled do peněženky, či lépe na konta rodiny Lažanských, kterým tam zámek dělá slušný průvan už jen svou pouhou existencí.   napsal a vyfotografoval Topí Pigula

Fascinující zahrada

Fascinující zahrada

Napsala a vyfotografovala Marcela Fryštěnská

Zahrada dnes patří světoznámému francouzskému návrháři Yvesovi Saint Laurentovi, ale založil ji francouzský malíř Jacques Majorelle, který poprvé přijel do Marrákeše v roce 1919, aby zde maloval. Město ho tak uchvátilo, že o pět let později zakoupil pozemky a začal budovat zahradu. V roce 1947 ji zpřístupnil veřejnosti. Po automobilové nehodě v roce 1962 se Majorelle vrátil do Francie a zakrátko zde zemřel. Zahrada se považuje za jeho největší umělecké dílo. Tvořil ho desítky let, ale výsledek stojí za to. Zahrada překvapuje od prvního kroku. Hned za branou fascinují hlavně Středoevropany, zvyklé na jejich miniaturní podobu za okny, důstojně vztyčené kaktusy úctyhodných rozměrů. Zahrada o rozloze dvanácti akrů je domovem pro zelené háje bambusů, nízké palmy, kaktusy, agáve, nádherné mnohobarevné bugenviley, řady jasně oranžových řeřich, růžových muškátů a bazénky poseté lekníny.   A pak se ze zeleně vyloupne monumentální stavba oblečená do zvláštní modře. Úžasné. Jde o dům, který kdysi byl Majorelleovým ateliérem a dnes slouží jako muzeum islámského umění. Jeho neobvyklá barva byla podle slov samotného zakladatele zahrady inspirována barvou kombinéz francouzských dělníků. V malířském světě se dodnes pro ni používá označení Majorellova modrá. Dům působí jako důstojný strážce obrovského množství rostlinných tvarů a forem reprezentujících pět kontinentů.  

  Zahrada je neobyčejnou oázou harmonie uprostřed hektické atmosféry Marrákeše. Betonové cestičky jsou před africkým sluncem chráněné stínem rostlin pnoucích se po různobarevných pergolách – růžové, citronově žluté a jablkově zelené. Oči přecházejí ze sytých barev, které dodávají místu dynamiku, extravaganci, aniž mu uberou na eleganci a důstojnosti.   A tak když napíši závěrem, že zahrada Majorelle je místem nabízejícím chládek, klid a pohodu, nemůže mne nikdo obvinit z nedostatku objektivity, ale měla bych pocit, že jsem ještě nesdělila všechno. Ona je něčím víc, místem magické energie. Senzibilové tvrdí, že se jedná o místo nabité mimořádně pozitivní energií, dostatečně silnou na to, aby dokázala pohltit všechny rušivé elementy. Majorelle nebyl jen malíř, ale i výborný sběratel rostlin, ve své době jeden z největších, obdařený silným estetickým cítěním.  

Zkouška divočinou

Zkouška divočinou

Napsala a vyfotografovala Hedvika Miller Historie počátku Appalačské stezky sahá až do doby dobývání Ameriky. Působily zde různé kmeny, k nejznámějším patří Čerokíové. Do zdejších hor se údajně uchýlili před vetřelci z Evropy.   Život tady neměli jednoduchý, v roce 1540 výprava Hernána de Sota ze Španělska zavlekla mezi indiány neštovice a ty zabily téměř tři čtvrtiny původních obyvatel. Kmen Čerokíů stály téměř padesát tisíc životů. Přesto jsou dnes nejpočetnější skupinou původního obyvatelstva v Americe.   V roce 1838 prožili tragédii, která dodnes patří k černým datům historie USA. Tehdejší prezident Andrew Jackson prosadil jejich nucený odchod z území Severní Karolíny, Tennessee, Georgie a Alabamy. Armáda pod vedením generála Winfielda Scotta hnala desítky tisíc lidí jako stádo z jejich domovů do dnešní Oklahomy. Vyčerpaní umírali cestou na černý kašel, úplavici nebo spalničky. Několika desítkám se ale podařilo uprchnout před vojáky do hor, kde se po dlouhé roky skrývali.   Už tehdy v nitru appalačských lesů vyrůstaly malé usedlosti a farmy, ale neexistovaly tu žádné silnice a lidé se živili výhradně zemědělstvím a těžbou drahých kamenů i zlata. V roce 1923 tak napadlo lesníka Bentona Mackaye propojit zatím neznámá území farem a hospodářských usedlostí s již existujícími místními stezkami vysoko v horách. Už v témže roce tak byla otevřena první část ojedinělé cesty ve státě New York. Výstavba pokračovala až do roku 1937 a dnes vede stezka od severu USA ze státu Maine až do Georgie a má neuvěřitelných tři tisíce pět set kilometrů!   Samozřejmě již od samého počátku budování vznikaly dohady, jaké by to bylo, projít celou stezkou, která nakonec měří tři tisíce pět set kilometrů. Poprvé se k tomu odvážilo šest skautů z Bronxu a trvalo jim to celých sto dvacet jedna dní.  

V době druhé světové války se o stezku nikdo moc nestaral a zčásti byla hodně poničená. Dohromady ji daly časem stovky dobrovolníků.

*** Appalačská stezka vede přes vrcholky hor a jejich úpatí, údolí a stráně, hluboké lesy, pláně, řeky, vodopády a mýtiny. Rostou tu převážně listnaté stromy, ale na některých místech je les převážně jehličnatý. Při putování po jednotlivých částech stezky mohou turisté naprosto zapomenout na civilizaci. I když je stezka považována za adrenalinový zážitek, často na ní turista i několik dní nepotká živáčka. Někdy se tak túra stává i nebezpečnou, protože si tu člověk může připadat naprosto ztracený. Dobrovolní ochránci přírody a členové klubu Appalačských hor zde vybudovali několik přístřeší, která se dají přirovnat k primitivním srubům.   Na stezce jsou občas vidět zbořeniny malých usedlostí, domů a farem a stačí jen trochu představivosti, aby si člověk uvědomil, jak těžce se v horách starousedlíkům žilo. A pokud se někdo vyšplhá až na vrcholky jednotlivých hor, otevře se mu výhled, který připomíná nekonečno. Husté lesy pokrývají celé okolí, nad hlavou přelétávají orli a káně, sem tam je v dálce vidět městečko nebo pár stavení, od kterých je ale stezka vzdálena většinou hodiny chůze.   Lidé si proto pro přespání nezřídka vybírají místa, kde je alespoň jiskřička naděje, že potkají dalšího člověka. Často to jsou menší údolí nebo pláně, kde se dá postavit stan nebo v blízkosti teče řeka. Maximálně se zde mohou sejít dva tři stany, když má osamělý turista štěstí. Většinou se ale spí na cestách docela osamoceně v pustině. Klasické kempy tu pochopitelně nejsou.  

Samozřejmě hrozí, že se objeví černý medvěd. Turisté proto musejí být velmi opatrní na své zásoby jídla a přes noc věšet batohy mezi stromy, kam huňáč nevyleze. Na cestách se také může objevit divoký krocan a hadi. Dobře se musí hospodařit s vodou, protože místy je jí nedostatek. Kdo se nedrží značek, může se v lesích snadno ztratit.

*** Protože putování po stezce není výlet na jeden den, vyhledávají ji nejvíce čerství absolventi vysokých škol, kteří si touží užít poslední „dlouhé“ prázdniny, nebo lidé, kteří právě mění zaměstnání. Přesně tak jako čtyřiadvacetiletý mladík s přezdívkou Locomotive Joe z Texasu. „Právě jsem dostudoval architekturu a rozhodl jsem se, že stezku projdu celou sám,“ svěřil se.   Potkali jsme se v blízkosti hory Roane Mountain, kde Joe právě zdolal jeden z nejtěžších úseků s výstupem nad tisíc pět set metrů nad mořem. Ve výšce 1828 metrů je na hoře největší přírodní rododendronová zahrada na světě. V minulém století tady dokonce kdosi postavil hotel, ale ten zanikl, protože návštěvníků bylo kvůli nepřístupnému terénu žalostně málo. Dnes na horu vede silnice spojující Severní Karolínu a Tennessee. Je to jeden z mála úseků, kde Appalačská stezka protíná civilizované místo. Turisté ho proto využívají k doplnění zásob vody a k odpočinku.   Locomotive Joe byl na cestě teprve necelý měsíc a ušel za tu dobu pět set kilometrů. Další tři tisíce ho čekaly. Bylo vidět, že je rád, že si s někým může popovídat. Vyšel z Georgie v dubnu a počítal s tím, že do státu Maine dorazí v říjnu. To je nejzazší termín, kdy je možné na vrcholcích Appalačských hor ještě přežít bez újmy na zdraví. Pak přijde sníh a krušné počasí.   „Po horách chodím od raného dětství. Nedělá mi problémy zůstat někde přes noc, ale tenhle trek je opravdu náročný,“ přiznal. „Nejhorší to je, když začne pršet. Obloha se v momentě zatáhne, hory se změní v černé nepřehledné místo.“ Po řadě dní samoty vždy zamířil do některého provizorně postaveného primitivního srubu a těšil se na lidi. Štěstí měl ale jen občas.  

Jídlo mu posílají rodiče poštou na dojednanou adresu v přilehlých vesnicích. Výhradně instantní polévky, těstoviny a džusy v prášku. Do těchto hor se turisté obvykle vydávají jen s lehkým stanem, spacím pytlem a miniaturním vařičem. Někam do osady se snaží obvykle zajít tak jednou za deset dní, osprchují se, vyperou si, jeden den odpočinou a pokračují. Téměř všichni se shodují na tom, že přes noc, kdy leží v posteli v ubytovně, se mnohokrát vzbudí a nechtějí věřit tomu, že nejsou v lese. „Je to hodně zvláštní pocit,“ potvrzuje Joe. Zatím si tento luxus dopřál během cesty jen jednou.

Appalačská stezka má svůj klub sdružující všechny nadšence, kteří se snaží oněch tři a půl tisíce kilometrů přes hory ujít. Nejlepší je zaregistrovat se už předem a dávat pak čas od času vědět o své poloze a situaci. Na Appalačské stezce došlo k několika úmrtím, která dodnes nebyla objasněna. Zřejmě se jednalo o vraždy. Jedna z nejhorších, a v tomto případě šlo o vraždu prokázanou, se stala roku 1996. Tehdy šestadvacetiletý Darrell David Rice podřízl hrdlo dvěma mladým ženám, když kempovaly na treku ve Virginii. V roce 2002 byl odsouzen k smrti.   O nebezpečných starých indiánských čarodějích a zlých lesních mužících existuje nespočetné množství příběhů. Prý žijí v lesích a mstí se po léta za utrpení indiánů v době, kdy byli přinuceni odejít do Oklahomy. Od 1990 se v horách ukrývalo i několik sériových vrahů. Nebezpečí, že vás někdo zabije, je ale daleko méně pravděpodobné než v kterémkoliv civilizovaném městě. V momentě, kdy si na toto nebezpečí vzpomene turista – a je jedno, zda na svém třístém či dvoutisícím kilometru – může ovšem tato představa udělat s jeho psychikou divy.   V roce 1998 si mladík s přezdívkou Magarony napsal do deníku: „Jsem rád, že jsem na cestě v horách, a nemusím se potýkat s tím, co se děje v civilizaci; občas jen v noci slyším divné šelesty, jako by ke mně někdo mluvil. Nemám strach, ale je to divný pocit.“ Magaroni prošel celou stezku za šest měsíců. Zážitek to byl tak neobyčejný, že ovlivnil i jeho další životní plány.  

Dívka s přezdívkou Iron Karen se vydala na přechod Appalačských hor ve třiadvaceti letech po vystudování univerzity. I když jí to vymlouvala rodina, přátelé a spolužáci, šla sama. Asi v polovině prvního úseku v oblasti Černých hor zjistila, že někdo musel manipulovat s jejím fotoaparátem. Když sešla do vesnice a nechala si vyvolat film, zjistila, že ji někdo vyfotografoval v hluboké noci, když spala – dokonce na třech různých místech. Přitom na stezce nikoho nepotkala. Po této příhodě se do lesů už nevrátila.

V nitru Appalačských hor se skrýval mnoho let i jeden z nejhledanějších mužů USA Eric Rudolph, který zorganizoval pumový útok na olympiádě v roce 1996 a další atentáty na kliniky, kde se prováděly interrupce. Při útocích zahynuli čtyři lidé a na sto dvacet jich bylo zraněno. Každý věděl, že se ukrývá v těchto nekonečných lesích, a ani za roky hledání se ho nepodařilo polapit. Rudolph se tak stal po čase legendou a údajně mu v přežívání pomáhala řada silně křesťansky založených domorodců. Nakonec byl dopaden v roce 2003 čistě náhodou u odpadkových košů v městečku Marphy v Severní Karolíně.

*** Zajímavá je i statistika lidí, kteří se na cestu vydávají. Každý třetí dobrodruh končí cestu už na prvním úseku ze státu Georgia do Severní Karolíny. Nestačí plánovanému tempu, nešťastně se zraní nebo přechod nezvládá psychicky. Z těch, kdo stezku zdolají, je nejvíce lidí ve věku od dvaceti šesti do třiceti let, šedesát procent z toho jsou muži. Statistika je samozřejmě ovlivněna i tím, že ne každý si může dovolit vzít si v produktivním věku dovolenou na půl roku.  

Pro mnoho lidí byl průchod Appalačskou stezkou něco jako terapie. Přestali kouřit, zbavili se závislosti, měli čas a možnost zamyslet se nad sebou a nad tím, kam chtějí v životě dojít. Jak si ale počínají lidé, kteří po více než půl roce samoty v horách znovu přijdou do běžného civilizovaného života plného hektiky?

*** Jak dlouho se podaří uchovat zdejší přírodu v této téměř nedotčené podobě, je otázka. Nejohroženější je nejvyšší vrchol – Mount Mitchell. Téměř tragický je totiž příklad Smoky Mountains neboli Kouřových hor ve státě Tennessee, které jsou od něj vzdáleny jen pár set kilometrů. V Pigeon Forge a Gattlinburgu vzniklo místo, za které by se Američané měli stydět – dá se srovnat se zábavními parky, které ovšem v lůně horských masivů a lesů postrádají logiku a jsou útokem na dobrý vkus. Údolí je přecpané turisty, restauracemi a stánky s hamburgery a rychlým občerstvením. Vrcholem zkázy je Dollywood na způsob Disneylandu, který financovala slavná country sexbomba Dolly Parton. Atrakce sice přinesly do hor peníze, ale bohužel rovněž ovzduší znečištěné od výfukových plynů tisíců aut a z provozu restaurací a hotelů. V údolí je dokonale zničeno vše přírodní.  

Appalačské hory však mají stále ještě i neposkvrněná místa. Vděčí za to své rozloze, na které se současná civilizace ještě nestihla tak podepsat jako jinde.

Appalačské hory

* Jsou největším pohořím na východě USA. Šířka dosahuje až 480 km a táhnou se v délce 2400 km od státu Alabama až po kanadský Quebec.

* Jsou velmi staré. Podle vědců se začaly formovat již před 680 miliony let.

* Nejvyšším vrcholem je Mount Mitchell, který měří 2037 metrů a je pojmenovaný po slavném vědci a univerzitním profesorovi.

* Přírodovědci i znalci hor se shodují na tom, že nejkrásnější a nejtajemnější částí tohoto masivu je okolí hory Mitchell (na území Severní Karolíny), které tu Američané nazývají Blue Ridge a Černé hory.

Silnice jako národní poklad

V srdci Appalačských hor kromě stezky vede i unikát, který Američané považují za cosi jako národní poklad – Silnice 32, Blue Ridge Parkway, magistrála s neuvěřitelnou vyhlídkou na horské masivy a přírodu. Vede přes Virginii a Severní Karolínu až do státu Tennessee – ve výšce 1500 metrů nad mořem a výše.

Základní kámen silnice byl položen v roce 1935, kdy Amerika prožívala období deprese a katastrofální nezaměstnanosti; pak přišla druhá světová válka. Prezident Franklin Roosevelt začal se stavbou silnice právě proto, aby zdejší lidé měli práci. Blue Ridge Parkway je 755 kilometrů dlouhá a v jejím okolí leží reservace Blue Ridge Mountains.

Podle vypovědí starousedlíků v okolních vesnicích nebylo minulé století vůbec jednoduché. Těžký horský život, lidé odkázaní jen na farmaření. Třiadevadesátiletá Charlie Sproles, bývalá učitelka, pamatuje, že učila jen za 67 dolarů měsíčně, a to tady byly nějaké peníze!

Výstavbu silnice proto každý vítal. Magistrála přivedla život, zlatokopy, turisty a možnost pravidelného přísunu peněz.

Zlatokopectví a objevování přírody je tu tím nejstarším řemeslem. Klasickým místem je městečko Spruce Pine nedaleko nejvyššího vrcholu Appalačských hor Mount Michell. Jedná se o nejkrásnější úsek hor, ve kterém si lidé až do současnosti uchovali tradiční horskou kulturu; v jejich oficiální spisovné angličtině je slyšet charakteristický přízvuk. Poklidný život městečka je až neuvěřitelný, když si uvědomíme, že rezervaci Blue Ridge Parkway ročně navštíví dva miliony turistů. Přírodovědci jsou na tuto část Appalačských hor velmi pyšní, nachází se zde na 100 druhů stromů, více než 150 druhů ptáků a přes 400 horských potoků, které často přecházejí ve vodopády. A 1250 druhů rostlin. Počet návštěvníků proto ještě nijak netěší, ale respektují Blue Ridge Parkway jako nezbytnou součást civilizovaného života a jako zdroj práce a výdělku pro obyvatele okolních vesnic. Charlie Sproles vzpomíná: „Chodili jsme se na jednotlivé úseky silnice dívat a mrzelo mne, že zpřístupnila některá má oblíbená místa. Ale bez silnice by tady bylo moc těžko – i tehdy, i dnes.“  

Pro blaho, slávu a bohatství

Pro blaho, slávu a bohatství

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Turisté mají ve středu města dost usnadněnou orientaci. Historické centrum obtéká řeka Ill a sto čtyřicet dva metrů vysoká věž katedrály je viditelná z mnoha průhledů a uliček, takže tvoří výrazný orientační bod. Cathédrale Notre-Dame na Gutenbergově náměstí sice není tak známá, jako je ta pařížská, kde si svůj příběh prožil Victorem Hugem proslavený hrbáč Quasimodo, nicméně i tak je v ní ukryta historie téměř jednoho tisíciletí.   Když biskup Wernher už na začátku 11. století rozhodl o stavbě nového svatostánku, bylo jasné, že nepůjde o nějakou skromnou modlitebnu. Jednalo se o „prvokřesťanskou“ baziliku. Původně zřejmě měla dvě věže a do dnešní doby se z ní nedochovalo nic kromě několika fragmentů v kryptě.     Okolo roku 1190 došlo k rekonstrukci východní části stavby, kde se odrazilo pozdně románské vnímání architektury. Katedrála stoupala ke štrasburskému nebi pro blaho, slávu a bohatství církve. Různých přestaveb, vylepšování, dodávání nových, honosnějších prvků tak bylo v historii katedrály mnoho. V létech 1744–1746 přibyly novogotické arkády, zato kvůli francouzskému revolučnímu fanatismu bylo v 18. století zničeno více než dvě stě soch. Zachovalo se jich jen pár díky odvaze několika obyvatel.   Katedrála působí trochu nehotově, což je dáno jakoby chybějící druhou věží. V místech, kde by se logicky tyčila, je v šedesáti šesti metrech stavba jako uťatá. Pokud bude český návštěvník hledat kousek naší historie, objeví v levém křídle malbu Josefa Mellinga z roku 1776, která na malovaném oltáři znázorňuje Jana Nepomuckého.  

Možná to zní divně, ale v katedrále si přijdou na své i milovníci zázraků techniky. Renesanční astronomické hodiny vznikly díky spolupráci umělců, jemných mechaniků, astronomů a matematiků. Současná mechanika hodin pochází z roku 1842. Vůbec se není co divit, že je historické centrum Štrasburku od roku 1988 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.Mosazné zlato   Podobně jako kdysi postávali veksláci před prodejnami s tuzexovým zbožím, tak dnes, ovšem mnohem nápadněji, procházejí mezi turisty černošští imigranti a snaží se jim vnutit „pravé zlaté“ prsteny – lesk ale odhaluje, že jde o mosaz. Na předloktí mají navlečené padělky chronometrů známých značek. Cena je taková, jakou usmlouváte. „No photo“ je ale jejich klasická hláška stejně tak jako únik do bočních uliček, když náměstím prochází policejní hlídka.   Určitě věděli, proč nechtějí být na fotografiích. Bezpochyby jim nejde o to, že kazí historický kolorit města, ale spíše o to, že prodej je nelegální. A fotografie je důkaz.  

„Hele, nedáme si pivo?“ ozvaly se v nás typicky české chutě při pohledu na pivní obchod v jedné z ulic. Nabízely se desítky piv a je jenom potěšitelné, že i Česká republika tu měla své zastoupení. Jen bych místo náchodského Primátora čekal nějakou proslavenější značku. Ale když jsme ochutnali jedno francouzské černé pivo bez ohledu na to, že třetinka stála takřka dvě eura, docela ušlo. Zato belgické banánové pivo mělo stejně nechutnou pachuť, jako se asi dá od tohoto spojení očekávat. Nikdy víc.Katedrála budoucnosti?   Budovy Evropského parlamentu ohromují stejně jako štrasburská katedrála. Pocit monumentálnosti přitiskne k zemi snad každého. Zvláště to platí na nádvoří budovy Louisy Weiss. Katedrály byly stavěny tak, aby křesťany ohromovaly a budily úctu k Bohu. Architekti, kteří se přihlásili do soutěže o ztvárnění chrámu evropské pospolitosti, se tím zřejmě také řídili, i když v tomto případě o Boha nejde. Mezinárodní soutěž vyhrálo Studio Europe, jejichž projekt se pak realizoval přes tři roky. Výsledný dojem mohl celý svět posoudit v roce 1999.   Původní kancelářské budovy úředníků Evropské unie z 80. let, pojmenované po španělském spisovateli Salvadoru de Madariaga a britském premiérovi Winstonu Churchilovi, tak doplnil nový komplex. Ten dostal jméno po francouzské novinářce Louise Weiss.   Hned po prvním setkání s ochrankou mě napadlo, že se asi nejedná o vycvičené profesionály. „Ve Štrasburku je obrovská nezaměstnanost a ochranka, kterou tu potkáte, se rekrutuje právě z nezaměstnaných,“ říká mi Johana Horáková, která pracuje jako asistentka české europoslankyně. „Připravte se na to, že občas s nimi může být těžká domluva.“   To, že Francouzi obecně neradi mluví anglicky, má své historické opodstatnění. Ovšem, že nebude angličtinu zvládat ani ochranka mezinárodního parlamentu, mě dost zaskočilo. A když jedné ochrance vadí to, co druhá zdaleka přehlíží, nesvědčí to o profesionalitě.   Sledovat parlamentní jednání z ochozu pro návštěvníky má svůj půvab. Zvlášť když mluví někdo „nedůležitý“ a v sále sedí jen zlomek těch, jejichž platy jsou z našeho pohledu astronomické, přitom na ně samozřejmě také přispíváme.   Zajímavé je, že přednášející má na svou řeč jen dvě minuty. A nutno říct, máte-li vtěsnat podstatu své myšlenky do tak krátkého úseku, musíte přesně vědět, jaká slova zvolit.  

Zkusil jsem si zajít až do nejvyšších částí budovy k technickým místnostem. Nebyly zamčeny. Další zvláštnost na půdě Europarlamentu, kde se řeší i otázky mezinárodního terorismu. Ochranka dole přitom jen ledabyle sledovala visačky návštěvníků a dovnitř mě pustila na průkazku MHD z Ústí nad Labem.

Jsou to situace, kdy úcta k euroúředníkům prostě zmizí. Zůstane obdiv k architektům, kteří vytvořili tak složitý komplex, že jsem v něm několikrát zabloudil.

* V místě dnešního francouzského města stával v 1. stol. římský vojenský tábor Argentoratum. V té době se možná mezi centuriony šeptalo o dávných mužích s podivnými bohy, kteří tuto zemi obývali před nimi. Archeologové zde skutečně odhalili keltské osídlení.

* Od 4. století se zde nacházelo biskupství.

* V 9. století se území stalo součástí východofranské a později římskoněmecké říše. * Poloha na francouzsko-německých hranicích se odrazila v historii města. Od roku 1262 byl Štrasburk svobodným říšským městem. V letech 1681–1871 byl součástí Francie, Německo jej získalo na rozmezí let 1871–1918 a poté se opět dostal pod správu Francie. Výjimku tvořila nacistická okupace v letech 1940–44.  

Pin It on Pinterest