Je už tradicí, že největší podíl whisky mají na trhu stále skotské palírny a pochopitelně byly i mezi zájemci o Glenmorangie. Mezi nimi také William Grant (Glenfiddich). Palírna této společnosti stojí na předměstí městečka Dufftown. Ostatně Glenfiddich je sladová whisky dobře známá i v České republice. O skotské whisky se říká, že ji nikdo nevyrábí. Je kouzlem, které vzniká přímo v čisté a drsné přírodě a je stejně jedinečná jako země, která ji rodí. Člověk jí jen trochu pomáhá. Ostatně dodnes nikdo přesně neví, kdy tento slavný mok vznikl. Historikové uvádějí, že kořeny dnešního zlatavého nápoje sahají až do období, kdy oblasti Skotska osídlovali Keltové. Také název whisky pochází z keltštiny, znamená „voda života“. Typická skotská whisky je zpravidla označena jako single malt, tedy nápoj připravený pouze z jediné suroviny: ječmenného sladu. Mezi konzumenty se stává stále oblíbenější. Právě tak ho připravovali už Keltové, protože ječmenu se ve Skotsku výjimečně daří. Znalci pak vědí, že americká whisky se vyrábí nejčastěji z kukuřice. V rozsáhlém areálu palírny Glenfiddich se nechává obilí nejprve naklíčit na dřevěné podlaze. V zrnu vznikají enzymy štěpící přítomný škrob – ten se později přemění na jednoduché cukry, které se později při kvašení dál přemění na alkohol. Naklíčený ječmen se poté suší v peci. Vrstvami obilí prostupuje teplo a kouř ze spalované rašeliny, suší je a obohacuje o další příchuti. Pak se ječmen rozdrtí, namočí do horké vody a přidají se kvasinky. Nastane kvašení ve velkých dřevěných nádobách, každé o objemu padesáti tisíc litrů, které zajistí určené procento alkoholu. Následuje destilace, při níž se obsah alkoholu koncentruje. Zkvašená směs se postupně zahřívá v typických cylindrových měděných nádobách – páry jsou zachycovány v cylindru, odváděny do chladiče a kondenzovány na kapalinu. Po první destilaci má nápoj asi dvacet procent alkoholu, po druhé vystoupají procenta až na sedmdesátku. Protože typická skotská whisky je i silná, ředí se vodou na 35–43 %. Co má na výslednou chuť rozhodně vliv, je místní voda. Ta z vysočiny v oblasti Dufftownu v sobě nese chuť vřesu, rašeliny a geologicky starých žulových vrstev. O konečné chuti a vzhledu whisky ovšem rozhoduje její zrání. Značky Balvenie a Glenfiddich, které tato palírna produkuje, zrají dvanáct, a někdy až třicet let! Typickou zlatavou barvu získává nápoj z dubových sudů, ve kterých původně zrál bourbon. Sudy se importují až z USA. V palírně se používají staré sudy, které se repasují a dezinfikují v žáru ohně.
Kdo se podívá do zákulisí takovéto palírny a uvidí, jaký zájem mají zdejší lidé o „svou“ whisky, pochopí, proč znalci říkají, že nejlepším poznáním skotské krajiny je doušek čisté whisky. Je v něm totiž všechno – nejen chuť a vůně surovin, ze kterých je vyroben, ale i chuť a vůně země, ze které vzešel. A Skotové si svůj poklad dál pečlivě střeží. O rodině Grantových se dokonce traduje, že když prodává sudy se svou whisky překupníkům nebo prodejcům míchaných whisky, což se děje vzácně, sama tu svou „znehodnotí“ přidáním jiné kvalitní whisky, aby nemohla být vydávána za čistou single malt. Prodává se pak pod jiným obchodním názvem.
Trocha o whisky
* V současné době je Velká Británie stále zemí, kde se vypije nejvíce whisky na počet obyvatel. V roce 2005 se uvádělo 140 milionů láhví.
* Skotské palírny vyvážejí zhruba 85 procent produkce do světa.
* Velká Británie tím má nadpoloviční podíl na světovém obratu z prodeje whisky. * Ze Skotska se rovněž vyváží i voda, kterou se má whisky případně ředit. Znalci tvrdí, že nejlepší je ze stejného zdroje jako samotná whisky, tedy pramenitá a měkká, se stejným obsahem minerálů, ne vodovodní. Jen tak se chuť whisky neovlivní. zdroj: HN + Koktejl
Napsal a vyfotografoval Ludvík Kunc Dříve se jí také říkalo kuguár, kaguár, panter či stříbrný nebo horský lev. Inkové ji uctívali, jak potvrzují neustále další a další vykopávky na území jejich bývalé říše. Dokonce se od roku 2004 vědci dohadují, zda bylo, či nebylo pověstné Cuzco postaveno podle pumy, přesněji podle takto pojmenovaného souhvězdí v Mléčné dráze. Pro Inky nebylo tvořeno hvězdami, ale tmavým prostorem mezi nimi. A Cuzco údajně mělo podobu tmavé pumy. Ve vážnosti ji měli jak severoameričtí, tak jihoameričtí indiáni. Puma totiž byla původně rozšířena od Kanady až po nejjižnější cíp Jižní Ameriky. Tak se sice její teritorium označuje i dnes, ale člověk se postaral, aby počet těchto zvířat výrazně klesl. Vztah člověka k pumě je dnes trochu schizofrenní. Na jednu stranu se ji snaží chránit, aby tato obdivuhodná šelma zůstala zachována jako součást ekosystému i nadále, na druhou stranu ji dál cíleně likviduje. Když do Ameriky přišli evropští kolonizátoři, začal hon na pumu – za zabitou šelmu se vyplácela odměna, protože puma obtěžovala chovaný dobytek. V současnosti tlak ochranářů lov omezil, opravdu chráněny jsou však pumy jen na území národních parků. Farmáři je nadále považují za nepřítele, takže počet těchto zvířat stále klesá. Přitom puma je plachá, před člověkem se raději skryje a zažene ji i štěkot psů. K útoku na hospodářská zvířata se v rovinách málokdy odváží. Ve volné přírodě loví podobně jako rys ostrovid rychlým útokem na krk kořisti. Nejčastěji si vybírá jeleny a pak drobnější kořist. Ve starých pramenech byla prezentována jako krvežíznivá a nebezpečná. I když je velká a silná, ve skutečnosti je daleko méně odvážná než například jaguár či levhart stejné velikosti. Dokonce i malý rys červený o váze deseti až patnácti kilogramů, obývající stejné území jako puma, dokáže být v nebezpečí nesrovnatelně zuřivější.
Jako domácí mazlíček?
Na začátku devadesátých let minulého století se dala puma v České republice dokonce koupit i v některých obchodech s chovatelskými potřebami a domácími mazlíčky. Teprve později začaly platit předpisy, které její držení a chov omezují, a hlavně – alespoň stanovují jasnější podmínky. Puma je krásná šelma, která má určitý respekt před lidmi. Je velmi přizpůsobivá a dokáže si v zajetí na člověka zvyknout. Díky tomu se ji někteří lidé snaží chovat jako atraktivního domácího mazlíčka. Pumy mají rozdílné povahy a ne každá se pak nechá od svého majitele pohladit. Odborníci ale nejsou tímto trendem nadšeni – podmínky v soukromých chovech jsou často i drastické a naprosto neodpovídají potřebám zvířete. O něco lepší situace je v zoologických zahradách – nejen pokud jde o zajištění potravy, ale také pokud jde o prostor. Co ale potřebují mladé pumy především, je péče vlastní matky. Uměle odchovaná zvířata nemohou být vrácena do přírody, protože se nejen nenaučila lovit, ale nedokáží se ani dostatečně chránit před divokými šelmami. Odchovy šelem jsem se zabýval po léta jako pracovník zoo. Zkušenosti mám i s polokrotkým chovem, jedné pumě jsem se věnoval léta bez větších problémů, než začala hárat. S krajně nepříjemným hlasem na mne začínala útočit, nebezpečně mě ohrožovala. Podařilo se nám najít pro ni partnera v bratislavské zoo, pak přivedla na svět i mláďata.
Při jejím chovu jsem ale prožil spoustu chvil, kdy jsem mohl sledovat tuto šelmu v celé její mimořádné kráse. Vědecké poznatky zcela blednou před oním vzrušením a nádherou, kterou dokáže tato šelma nabídnout. Ohromující je to, že ona si svou sílu a krásu ani neuvědomuje.Drahá svoboda Díky svým zkušenostem se nemohu ubránit rozpakům nad experimenty vypouštět šelmy, odchované v zajetí, do divočiny. A to včetně experimentů světoznámých manželů Adamsových (Joy Adamsová je autorkou věhlasné knihy o lvici Else). Pustit šelmy zpět do volné přírody je téměř vyhnáním z ráje. Šelmy byly už stykem s člověkem poznamenány, takže ztratily schopnost uhájit si své teritorium. Nutně se stávají kořistí divokých šelem. Při vší úctě k práci Adamsových se domnívám, že bezděky ukázali cestu, kterou by se jít nemělo. Záchranu velkých koček tento způsob neřeší. V populárních filmech dnes vidíme pokusy vrátit uměle odchovaná mláďata do přírody, ale tyto pěkné pohádky mají často špatné konce, které už divák nevidí – mláďata buď pojdou hlady (pokud se dál uměle nepřikrmují), nebo se stanou kořistí divokých šelem.
Nicméně skutečně velkou zásluhou Adamsových je, že vyprovokovali zájem veřejnosti o život velkých šelem a jejich ochranu. Zaslouží si ji také krásné pumy – a hlavně si zaslouží to, aby jim dal člověk šanci mít svou budoucnost.
Jaká je puma
* Je velmi přizpůsobivá, obývá jak rozsáhlé jehličnaté horské lesy, tak i nížiny, savany, suché polopouště, v horách ji lze objevit i ve výšce nad 4000 metrů nad mořem.
* Životní prostředí ovlivňuje její velikost, horské pumy jsou i o polovinu menší než nížinné. Váží od 36 do 103 kg, dosahuje délky až 190 cm. V podstatě se puma vyrovná levhartovi.
* Přes svou velikost je řazena k malým kočkám, pro které je charakteristický kromě jiného i zkostnatělý, málo pohyblivý hrtan. Puma proto nedokáže vydávat řev jako třeba tygr nebo lev.
* Stejně jako malé kočky má větší plochu kolem nozder neosrstěnou, při požírání potravy se neopírá o lokty, ale podstrkává pod sebe přední nohy podobně jako kočka domácí.
* Její lovecké teritorium může měřit až 300 km2, záleží to na množství kořisti. Při jejím dostatku se teritorium zmenší na několik desítek kilometrů. * Srst má různé odstíny hnědé barvy až k stříbrošedé. Mláďata jsou výrazně skvrnitá. Charakteristické je tmavé zbarvení uší, černý koneček ocasu a dvě skvrny na tvářích.
Markéta Hrubešová: Úchvatná byla Keňa Miluji tuzemské i zahraniční cestování, život bez něj si neumím představit. Díky němu člověk získává tolik potřebný nadhled a odstup od někdy malicherných problémů, které běžně řeší. Navíc mám pocit, že se díky němu stává mnohem tolerantnějším k jiným kulturám a zvykům. Cestovat je pro mne prostě životní potřeba. Moje maminka, velká cestovatelka, říká, že mám boty z toulavého telete. Ale v naší rodině se to asi dědí. Moje devítiměsíční dcera s námi už také projela velký kus Česka i Evropy. Čtenářům Koktejlu bych hlavně doporučila, aby velmi dobře zvážili, s kým na cesty vyrazí. Pokud máte výborného partnera, je úplně jedno, kam se spolu vypravíte. Naopak neznám horší věc než počítání dnů a hodin do odjezdu kvůli partnerské krizi. Velmi se mi také osvědčil nákup kvalitních průvodců v českém jazyce. Nejlepší jsou ty od Lonely Planet nebo Rough Guides. Při čekání na vhodný spoj nebo už při cestě samé se pak dají studovat reálie a člověk se tak může připravit na to, co ho čeká na místě. Od jídla a ubytování přes vhodné naplánování tras po galeriích a muzeích až po bezpečnostní upozornění, která jsou také důležitá.
Nikdy jsem nebyla žádný tramp, ale nejsem ani přehnaně náročná. Stačí čistě povlečená postel a při pobytových zájezdech se snažím získat pokoj s výhledem na moře. Ale kdo ne, že? Pokud bych ale měla doporučit něco konkrétnějšího – naprosto nadšená jsem byla z Benátek. Ostatně v Itálii a Francii se cítím jako doma. Určitě je to i jídlem a naturelem, ve Francii pak také tím, že nemám žádnou jazykovou bariéru. A nejsilnější zážitek? Před dvěma lety jsme připravovali kalendář v Keni. Už samotná příprava na cestu byla docela nepříjemná, protože jsem musela absolvovat několik očkování, po kterých mi nebylo moc dobře. Navíc jsem celou dobu pobytu brala antimalarika, což je také dost nepříjemné. Jedna část kalendáře se fotila i na safari, kam jsme cestovali asi deset hodin v malém mikrobusu po nepředstavitelně prašných cestách plných výmolů. Byla to jediná spojnice mezi severem a jihem, takže tam jezdí všichni na všem. Po té krkolomné cestě jsem se už těšila na sprchu v hotelu, ale čekalo mne obrovské překvapení. Když jsme prošli recepcí, zůstala jsem v úžasu stát. Před námi se otevřel neuvěřitelně nádherný výhled na divokou přírodu a hlavně zvířata! Hotel byl totiž vybudován u původního vodního rezervoáru, kam chodila pít všechna zvířata ze širokého okolí. Takže se před námi procházela stáda slonů, zeber, žiraf, buvolů, všude se proháněly opice a létali pestrobarevní ptáci. Zkrátka něco jako stvoření světa. Jedním slovem úchvatné! Pravda je, že se díky rodině a dceři cestování v poslední době trochu změnilo. Už si neumím představit, že bych někam jela sama, naopak se těšíme na společné zážitky a svět viděný očima mrněte. A nejde jen o zahraničí. Nedávno jsem byla v Jizerských horách v Josefově Dole a tamní nedotčená příroda mne přímo nadchla. Také se chystáme ke kamarádům do Špindlerova Mlýna. Ale moc se mi líbí i v lázních, třeba takové Luhačovice… I u nás je moc krásně. vyprávění Markéty Hrubešové zpracovala Vlaďka Svobodová
Napsala a vyfotografovala Barbora Literová Slyšela jsem už o mnoha význačných dílech, četla historky o jejich tvůrcích a věděla jsem, kde slavné obrazy visí. O muzeu d’Unterlinden jsem ale neměla ponětí, takže jsem netušila, že má ve Francii vysoké renomé a že se v malém městečku Colmar (má okolo 67 000 obyvatel) nachází jakási místní „Mona Lisa“, dílo, které fascinuje svět. Řeč je o Issenheimském oltáři. Původně byl vytvořen pro klášter St. Antoine jako triptych, třídílný oltář, ze kterého věřící pokaždé viděli otevřenou jen tu část, jež se vztahovala k danému období. Ústředním motivem samozřejmě bylo ukřižování Krista a dále zvěstování a zmrtvýchvstání. Dnes je v muzeu triptych rozdělen na jednotlivé části, takže si ho můžete prohlédnout rovnou celý.
Nepovažuji se za znalce umění a nejsem ani věřící člověk, přesto jsem si při prohlídce slovutného triptychu doslova sedla na zadek nebo spíše na lavičku, kterou před oltář chytře postavili. Síla, kterou vyzařuje každý tah štětce Mathiase Grünewalda, je slovy těžko popsatelná. Když jsem byla v muzeu, shodou okolností vedle mě stáli dva Češi, syn s otcem. Když měl synek všetečné otázky, tatínek nekompromisně odvětil: „Mlč a vnímej tu nádheru.“ Tak jsem poslechla taky.
*** Colmar, to ale není jen Issenheimský oltář, byť ten je jeho hlavní atrakcí. Jde o nejzachovalejší historické město v Alsasku. Přestože má za sebou poměrně turbulentní historii, jeho jádru se válka naštěstí vyhnula obloukem. Takže když se dnes procházíte po pěší zóně (mimochodem patří k největším v Evropě), je to jako vracet se do minulosti. Chvíli jste ve středověku a o pár domů dál zase v současnosti. Za zvýšenou pozornost stojí hlavně dva domy. Na jednom z nich uvidíte sto jedenáct hlav, což této budově ze 17. století také vyneslo název Maison des T^etes, neboli dům hlav. A ten druhý, Maison Pfister, je zase dokonalou ukázkou toho, jak si bohatá buržoazie uměla postavit reprezentativní sídlo v době renesance.
Město Colmar ne náhodou získalo v roce 1992 prestižní ocenění Academie des Arts de la Rue. Je vskutku malebné. Ve čtvrti nazvané La Petite Venise jsem si skutečně připadala skoro jako v pravých Benátkách. Chyběli jen opálení gondoliéři a jejich lyrické písně a snad voda byla více průzračná. Jinak je tu atmosféra velmi podobná. Barevné roztomilé domky, kanály, kterými proplouvají loďky s turisty, a nechybí samozřejmě nejrůznější hospody, restaurace a taverny, kde ochutnáte místní speciality. Jako každé správné město má i Colmar svého slavného rodáka. Je jím Auguste Bartholdi. Možná vám jeho jméno nic neříká, ale určitě znáte Bartholdiho nejznámější dílo. Sochu svobody. Symbol amerického národa vtiskl tento významný sochař do kamene. V Colmaru narazíte na Bartholdiho stopu na každém rohu, vytvořil totiž pro své město mnoho soch. V centru města máte možnost navštívit i jeho rodný dům a prohlédnout si zblízka výsledky mistrovy kreativity.
Alsasko bylo odnepaměti jablkem sváru mezi Němci a Francouzi. Dnes můžeme být za tyto spory vděční, protože v tomto regionu se tak smísily dva protikladné vlivy. Germánská preciznost a románská rozšafnost. A návštěvník těchto končin tuto pozoruhodnou směs jistě ocení.
Co navštívit
* Muzeum d’Unterlinden – najdete ho v bývalém dominikánském klášteře. Kromě již zmíněného Issenheimského oltáře tu uvidíte významné rýnské sochy a malby, ale nechybí ani zástupci moderního umění, jako např. dílo Pabla Picassa. www.musee-unterlinden.com
* Muzeum Bartholdi – prohlédnete si místnosti, kde mistr sochař pobýval, s původním nábytkem. Vystavené jsou i kolekce jeho prací, osobní předměty apod. www.musee-bartholdi.com
* Kam za Římany – do muzea pod širým nebem. Leží kousek od Basileje a nese název Römerstadt Augusta Raurica. Je ideální sem vyrazit s dětmi, které se tu s životem starých Římanů seznámí lépe než prostřednictvím učebnic. www.augusta-raurica.ch
* Eko-muzeum – za názvem muzeum se skrývá městečko jako z pohádky s hrázděnými chalupami, kde hrnčíři a jiní řemeslníci uchovávají tradice. Pobíhají tu čuníci, pasou se krávy a jiná domácí zvířata, která děti dnes znají spíš už jen z televize. www.ecomusee-alsace.fr
* Vánoční trhy – V Colmaru se od 25. listopadu do 31. prosince koná pět tradičních trhů. Jsou vskutku adventní, takže zde nenarazíte (jak je tomu často u nás) na věci, které s Vánoci vůbec nesouvisí. Informace na www.noel-colmar.com
Kam v okolí
* Freiburg – německé „slunečné“ město – je tu údajně nejvíce slunečných dní v celém Německu, což se odráží i v jeho atmosféře. Sice je všude čisto, ale lidé už tu mají trochu středomořskou náturu. Dominantou města je impozantní gotická katedrála. Kolem ní se každý den koná trh. Město a jeho okolí si můžete prohlédnout i z výšky, a to když nasednete na nejdelší kabinovou lanovku v Německu (délka 3,6 km), která vás za dvacet minut vyveze na horu Schauinsland (1284 metrů). Více info na www.fwt-online.de, www.bergwelt-schauinsland.com.
* Basilej – obchodní a kulturní centrum Švýcarska, které má srdce. Nepotkáváte zde jen chladné manažery s laptopy, podle výloh a kreativity místních by člověk spíš řekl, že jde o město umělců. Koná se tu řada festivalů a vztah k umění je patrný všude. Více info na www.basel.ch.
Jak se sem dostat
Nejpohodlnější a nejrychlejší cesta je letadlem do nedaleké švýcarské Basileje. Levně vyjde let s leteckou společností easyJet. Zpáteční letenka včetně poplatků stojí již od 1300 Kč. Na místě jste za hodinu a čtvrt a letět můžete pětkrát týdně.
Letecká společnost easyJet létá z Prahy do Basileje, Bristolu, Dortmundu, Newcastlu, Nottinghamu East Midlands, Milána, Londýna Gatwicku, Londýna Stanstedu a Ženevy. Letenky lze rezervovat na www.easyjet.com
Recept na alsaské „Baeckeoffe“
Pokud budete mít čas a chuť proniknout hlouběji do tajů alsaské gastronomie, navštivte colmarskou restauraci a vinný sklípek s názvem Unterlinden. Nabídnou vám zde veškeré místní delikatesy, jako třeba foie gras neboli játra ze speciálně krmených či spíše násilně překrmovaných hus či kachen. Není to ale, pravda, pochoutka pro ochranáře zvířat, kteří usilují o to, aby z francouzských jídelníčků zmizela.
K tradičním alsaským pochoutkám patří také takzvané „baeckeoffe.“ Jde o maso několika druhů, které se celý den marinuje, aby na talíři bylo opravdu šťavnaté. Podává se obvykle v zimě, kdy bohatě zasytí. Jako příloha se hodí lehký zeleninový salát.
Co potřebujete:
500 g vepřového
500 g skopového
500 g hovězího
4 mrkve
1 pórek
4 cibule
2 stroužky česneku
75 cl bílého vína
30 g másla
1 kg brambor
pepř a sůl
hřebíček
Příprava – 30 minut
Marinování – 24 hodin
Pečení – 3 hodiny
Počet porcí – 6
Jak na to:
Maso nakrájejte na kostičky. Vložte ho do hrnce a přidejte nakrájenou mrkev, pórek, cibuli, česnek a hřebíček. Osolte a opepřete. Přelijte směs vínem a přikryjte utěrkou. Nechte 24 hodin marinovat.
Oloupejte brambory a nakrájejte je na tenké plátky. Do hrnce naskládejte plátky brambor jako základní vrstvu. Opepřete je a osolte. Na okraje přidejte rozdrcený česnek a máslo.
Maso dejte na vrch brambor. Přidejte polovinu zeleniny z marinády. Na zeleninu dejte zbytek brambor. Opepřete a osolte. Navrch nalijte marinádu – měla by sahat do poloviny pokrmu.
Hrnec zakryjte pokličkou a pečte zvolna v troubě při teplotě 180 °C po dobu tří hodin.
Napsal a vyfotografoval Aleš Horáček Po čtyřech hodinách plavby pod tropickým sluncem se konečně objevují plovoucí chatrče vesnice Kuala Tahan. Ta slouží jako centrum celého parku. Ve skutečnosti jde jen o pár domů, ubytování pro turisty, ale stojí tu i škola a budova s veřejným internetem. Právě skončila výuka a kolem silnice se trousí školáci z okolních vesnic. Někteří mají i odvoz. Co chvíli kolem projede moped, za řídítky táta, před ním dítě, vzadu máma a další dítě vmáčklé mezi ně. Ještě nedávno sem jediná cesta z civilizované části Malajsie vedla po vodě. Pořádnou silnici tu postavili teprve před několika měsíci. Pro návštěvu džungle v Taman Negara však nezbývá než přejet na pravý břeh přívozem.
„Návštěvník musí v informačním středisku parku získat povolení ke vstupu a fotografickou licenci. Nesplnění této povinnosti bude porušením ustanovení 2139 a bude následovat pokuta 10 000 ringgitů nebo tři roky vězení“ – varovná cedule u přístaviště je první, co návštěvník vidí. Poplatek je ale ve skutečnosti zanedbatelný. Vstupenka v ceně jednoho ringgitu stojí v přepočtu něco málo přes šest korun, fotografická licence vyjde na něco přes třicet korun.
***
Žádný Malajec nezapomene zdůraznit, že prales v Taman Negara je nejstarší na světě. Malajskému poloostrovu se totiž vyhnula doba ledová i geologické a vulkanické změny, a tak zatímco jinde se krajina radikálně měnila, zdejší prales rostl ničím nerušen již před sto třiceti miliony let. Je tak o padesát pět milionů let starší než pralesy v Amazonii.
Jako hlavní vstupní brána slouží správní středisko parku s luxusními bungalovy. Džungle začíná hned za chatkami, takže i tady se na upravených trávnících povalují divoká prasata, lezou tu varani a šplhají opice. Všudypřítomní průsvitní leguáni slídí po hmyzu vábeném elektrickým světlem přímo na stropě venkovní restaurace. Konec konců velká informační tabule nedaleko recepce návštěvníkům rovnou servíruje, v kterém místě v areálu mohou jednotlivá zvířata spatřit. Dokonce nechybí ani údaj, v kolik hodin. Stezku do džungle hned po pár metrech symbolicky přetíná padlý kmen. Stačí ujít pár metrů, a člověk se ocitá v úplně jiném světě. Stezka obchází obrovský strom tualang, jehož mohutné kořeny začínají ve výšce člověka. Jak může být starý? „Sedmdesát až sto let. Přesně to nikdo nezjistí,“ odhaduje náš malajský průvodce. Stromy v pralese totiž nemají letokruhy, které by se daly spočítat. I tak se projevuje vliv podnebí. Na to, že jsme jen kus od rovníku, není teplota nijak vražedná. Třicetistupňové vedro však doprovází téměř stoprocentní vlhkost, takže stačí pár kroků, a máme propocené i kalhoty na stehnech. Naštěstí tu téměř nejsou moskyti, a tak se můžeme soustředit na ostatní potvůrky, kterými prales oplývá. Hadi a pavouci před člověkem většinou utečou. Jak se ale zastavíme, naberou bezpečně směr k nám pijavice. Nejsou sice nějak zvlášť nebezpečné, ale ranka po jejich kousnutí krvácí i několik hodin. Ostatně ani kousnutí od mravence velkého jako palec není nic, po čem bychom zrovna toužili.
I když je stezka prosekaná a pletence lián a kořenů spolu s hrou světla prostupujícího velikány berou svou nádherou dech, člověk nesmí zapomínat, že není v botanické zahradě. Jen kousek od rozcestí ukazuje průvodce na podrápaný strom: „To udělal medvěd.“ Malajský medvěd je sice velký jen jako větší pes a živí se převážně rostlinami, ale přesto má na svědomí několik lidských životů. „Žije hlavně v noci, a ve dne se rád vyspí na pohodlné cestě. Problém je, že na takové stezce není za zatáčkou nebo větvemi hned vidět. Navíc spí dost tvrdě, takže se probudí až v okamžiku, kdy je člověk příliš blízko. Medvěd se pak cítí ohrožen, a protože by už nestačil utéct, tak zaútočí,“ vysvětluje průvodce.
***
Život džungle je nejlepší poznávat v noci. Noční prales má atmosféru, ve které si člověk živě představí, jaké pocity museli mít první lidé vystavení nebezpečím divoké přírody. Po setmění se tedy noříme do úplné temnoty pod mohutnými korunami. Rázem se ocitáme uprostřed ohlušujícího koncertu nočního pralesa. Z hlasitého cvrkotu a skřeků až mrazí v zádech. Zážitek je o to intenzivnější, že v dálce co chvíli zahřmí.
V Taman Negara žije okolo stovky tygrů. Pravděpodobnost, že bychom se s nimi setkali, je ale naštěstí nepatrná. Průvodce se nám snaží toto dobrodružství vynahradit alespoň v okamžiku, kdy se nám nad hlavou mihne zelený had. „Pozor, ten je jedovatý!“ varuje nás přesvědčivě. Jedná se o svijovku, příbuznou naší užovky. Na rozdíl od ní sice má jedové zuby a žlázy, ale ne tak vyvinuté, aby mohla zabít člověka. V kuželu světla se postupně vynořují pavouci, nejrůznější strašilky a noční ptáci. Ve dne si jich prakticky nevšimnete. V noci je ale prozradí odlesk očí ve světle baterky.
Ze zastřešené pozorovatelny u zarostlého jezírka sledujeme i jeleny, kteří sem chodí lízat sůl přinesenou strážci parku. Dřevěné pozorovatelny mají ještě jednu výhodu – dá se v nich poměrně bezpečně přespat přímo uprostřed džungle.
Celkem bezpečně se tu ostatně dá také procházet nejvyššími patry pralesa. Mezi stromy jsou zavěšené lávky, které v některých místech vedou až padesát metrů nad zemí. Malajci tvrdí, že se jedná o nejdelší visutý chodník na světě. Celkem měří 530 metrů, je však rozdělen dřevěnými ochozy kolem kmenů. Jen díky nim lze lávky zdolat. Dvacet centimetrů úzká nestabilní konstrukce totiž umožňuje pohyb jen v několikametrových rozestupech a po pár krocích je znát, že někteří lidé již pevná odpočívadla skutečně potřebují. Pořídit slušnou fotku tu znamená vyrovnávat celým tělem pohyby lan. Když se v takovém okamžiku za zády ozve rána a lávka se citelně otřese, člověku to na hrdinství nepřidá. Stačil chybný krok, a jeden z členů skupiny uklouzl a začal padat. Naštěstí jej zachytil pevný pletenec lan.
Cesta po zemi se zdá bezpečnější a i tady je co obdivovat. Míjíme vzrostlý ratan, kus dál roste damara kopálová, jejíž pryskyřice se používá pro výrobu kadidla, modrému kapradí vedle se říká paví. Jen ta „panoramata“ jsou odtud přece jen vidět poměrně zřídka. Zeleň všude kolem je hustá a neproniknutelná. Ne nadarmo se o Taman Negara mluví jako o jednom z nejhůře prostupných národních parků na světě.
Výjimkou je několik málo přírodních vyhlídek, jako například Bukit Teresek ve výšce 344 metrů nad mořem. Měřeno středoevropským úhlem pohledu snad ani o výšce mluvit nelze. Když je ale kolem jako v prádelně a člověk se plahočí strmým srázem a šplhá přes padlé kmeny, kopec před ním přímo bobtná. Výhled na nekonečné zelené kopce včetně 2187 metrů vysoké nejvyšší hory poloostrovní části Malajsie Gunung Tahan však za to stojí. Tedy alespoň nám. Průvodce zůstal raději pod srázem.
***
Do nitra pralesa vede i mnohem pohodlnější cesta – proti proudu jednoho z bočních přítoků, říčky Tahan. Není sice moc hluboká a je plná peřejí, ale místní lidé ovládají své dlouhé dřevěné čluny opatřené motorem bravurně. Před peřejí loď rozjedou naplno, motor vytáhnou, aby vrtule neškrtla o dno, a člun setrvačností vyjede až nad nebezpečný úsek. Mezery mezi vyčnívajícími kameny nejsou nijak velké, trefili jsme se mezi ně ale pokaždé. I tak ovšem taková plavba představuje slušný adrenalinový zážitek. V jednom úseku se říčka najednou rozšiřuje a slunce zalévá načervenalou lagunu. Všude kolem se v mělké vodě míhají stovky ryb. Tomuto místu se říká rybí svatyně. V řekách a říčkách Taman Negara žijí desítky druhů ryb včetně desetikilových kelahů. Chytat se smějí po zakoupení rybářské licence, která vyjde na necelých sedmdesát korun. Volně tu mohou lovit jen původní obyvatelé.
Cesta proti proudu končí po osmi kilometrech u kaskády Lata Berkoh. Přes ni se už lodě nedostanou. Řeka tu vypadá jako rozvodněná Vydra, a tak neváháme a skáčeme se zchladit do zpěněné vody.
„Jedeme za Bateky, zítra se stěhují a nevím, kde bychom je pak našli,“ změnil ráno náhle průvodce plány. V Taman Negara žije několik skupin domorodých obyvatel Orang Asli. Batekové jsou jedněmi z nich a jako jediní kočují. Podél řeky mají pět vesnic a mezi nimi se stěhují vždy, když v okolí vytěží ratan nebo když ve vesnici někdo zemře.
Loďka nás přiváží k molu, od kterého vede stezka do pralesa. Vesnice není daleko od řeky. Tvoří ji neuvěřitelná směsice chatrčí z bambusových tyčí a ratanových větví doplněných igelitovými plachtami. Je zřejmé, že Batekové uzavřeli dohodu se správou parku. Nebo alespoň ti, kteří mají ve vesnici hlavní slovo. Ochotně předvádějí, jak se rozdělává oheň třením a jak se používá foukačka. Většina z nich je již oblečená v džínách či kraťasech, někteří mají na krku zlatý řetěz. Označili jsme si je termínem noví Batekové. Tuhle atrakci pro turisty je přesto dobré podstoupit, protože člověk je pak díky tomu ve vesnici alespoň naoko trpěn a pokud není moc vlezlý, nahlédne i do skutečného světa původních Bateků.
Ten je na pohled neskutečně chudý a jednotvárný. Zdá se, že muži jen polehávají v chatrčích a ženy se už od dívčího věku starají o děti, kterých je tu skutečně hodně. Menší se popelí na udusané zemi, starší někde posedávají a klábosí. Kdyby ale Batekové chtěli, mohou okamžitě odejít bydlet do normálních domů a dostanou práci. Jim ovšem takový způsob života nic neříká. Z civilizace si berou jen to, co mohou v džungli bezprostředně využít – trička a kraťasy pro děti, barevné ručníky, plastové nádoby. Ženy dál chodí v šatech z pruhu látky, dívky mají své typické kudrnaté vlasy sepnuté hřebenem vyrobeným z bambusu. Muži dosud ráno vyrážejí na lov, při kterém se dvoumetrové bambusové foukačky mění zpět ve smrtonosnou zbraň. Patnácticentimetrové šipky Batekové namáčejí do šťávy stromu Ipoh. Stačí jej naseknout mačetou, a vytéká z něj jed s latinským názvem Antiaris toxicaria. Foukačka je na rozdíl od pušky tichá. Ale trefit se s ní vyžaduje cvik. Šipka se v trubici utěsní a lovec pak musí nejen dobře mířit, ale i dostatečně fouknout, aby se hrot zapíchl. Drobní Batekové to dokáží i na vzdálenost třiceti metrů. Já z deseti metrů minul terč velký jako stůl.
Po lovu pořádají Batekové to, co náš průvodce nazval opičím barbecue. „Když opici trefíš do ruky, musíš ji odříznout a zahodit, jinak umřeš,“ poučil nás o způsobu přípravy jídla jeden z lovců. Možnost lovit mají Orang Asli zaručenou zákonem. Oni jediní také mají v parku povoleno trvale žít.
***
Jsou Orang Asli v Taman Negara jen turistickou atrakcí? Odpověď není jednoduchá. Jisté je, že se jejich fotografie vyskytují na všech propagačních materiálech parku a cesta k nim je tu nabízena v přepočtu za nějakých tři sta padesát korun. Nelibost, s jakou nás hlavně ženy odháněly od svých obydlí, však naznačovala, že by se mnozí bez zájmu okolního světa klidně obešli.
O přístupu Bateků ostatně vypovídá i jejich vztah k penězům. Ve vesnici prodávají jako suvenýry ručně vyráběné hřebeny a malé foukačky. Ty leží jen tak na stolku uprostřed vesnice. Kdo o ně má zájem, musí se na prodavače doptat. Nevypadá to, že by měl na obchodech nějaký zvláštní zájem. Na stolku je ostatně jen pár kousků a i když nemůže být problém vyrobit jich víc, další zkrátka nejsou. Udělat Batekům tržbu považujeme za slušnost. Zároveň jsme poučeni z malajsijských tržnic, že kdo nesmlouvá o ceně, ten prodávajícího uráží. Cena je ale ve skutečnosti směšně nízká, žádáme tedy alespoň „množstevní slevu“. Místo předpokládaného smlouvání prodavač jen lhostejně kývne hlavou a víc už si nás nevšímá. Svět Bateků je zkrátka jiný.
Sčítání tygrů
* Pokusil se o ně v Taman Negara v letech 1998 až 2001 tým floridské univerzity v Gainesville. Kolem zvířecích stezek nainstaloval přes sto padesát fotoaparátů s automatickým spouštěcím zařízením. Přístroje byly zdvojené tak, aby zvířata snímaly z obou stran. Díky tomu mohli vědci podle pruhů na srsti vyloučit, že některého tygra započítají dvakrát.
* Celkem bylo získáno čtrnáct tisíc snímků. Z jejich analýzy a dalších poznatků vědci usoudili, že v parku žije 70 až 120 tygrů. Dokud tu budou tygři chráněni jako dosud, je podle vedoucí týmu Kae Kawanishiové jejich zdejší populace zabezpečená i pro budoucnost.
* V Malajsii hrozí za zabití tygra pokuta až 4000 dolarů a pět let vězení.
Kdo jsou Orang Asli
* Antropologové tak souhrnně označují příslušníky osmnácti etnických podskupin původních obyvatel Malajského poloostrova. Každá z nich má vlastní jazyk nebo dialekt, kulturu a způsob života.
* Celkem se jedná zhruba o sto tisíc lidí. Čtyřicet procent z nich žije v divočině nebo její blízkosti.
* Podobnost označení se slovem orangutan není náhodná. Oba výrazy totiž pocházejí z malajštiny. Zatímco Orang Asli znamená původní lidé, výraz orangutan vznikl spojením termínu Orang Utan, tedy lesní člověk.
* Orang Asli se dělí do tří základních skupin. Na jihu poloostrova žijí Protomalajci, ve střední části Senoové a na severu Semangové – Negrité, nejstarší obyvatelé Malajsie vůbec. Malajský poloostrov osídlili patrně již před osmi tisíci lety. Právě do této skupiny patří i Batekové z Taman Negara. * Orang Asli mají v Malajsii spolu s Malajci, kteří sem přišli v 11. století, statut bumiputera, synové země. Ten jim oproti Malajsijcům čínského, indického a ostatního původu zajišťuje některé výhody.
