Napsal a vyfotografoval Tomáš Petr Trhákem mezi prezidentskými opatřeními bylo přejmenování měsíců v roce a povinné studium „bible“ sepsané vůdcem. Zrušení nemocnic, důchodů, srovnání čtvrtí a vesnic se zemí a doporučení dívkám nosit copy. Budování mešit, do kterých nikdo nechodí, i pozlacených soch sebe sama. Ve výčtu by se dalo pokračovat hodně dlouho. Tristním faktem ale zůstává, že se tato země, podle statistik čtvrtý největší vývozce zemního plynu, stala za vlády Turkmenbašiho druhou nejuzavřenější zemí světa, ve které lidská práva a mezinárodní pozorovatelé jsou zcela tabu. Kdo ale byl tento muž? Do čela Turkmenů ho v roce 1985 postavil Gorbačov jako prvního tajemníka strany a země. Po rozpadu sovětských republik mu poměrně snadno spadlo do klína prezidentství. Zpočátku se zdálo vše v pořádku. Deklaroval samostatnost a neutralitu jako nejzákladnější zásady nového státu. Brzy ale začaly na povrch prosakovat jeho nacionalistické vlastnosti a snahy upřednostnit kmen Achal Tekkinů, ke kterému sám patřil.
Svou moc upevňoval Nijazov kombinací nadpozemských a diktátorských praktik. Na jednom zasedání vlády prý začal přivolávat déšť (stejně jako kdysi etiopský císař přivolal déšť Jamajce), především se ale až do poslední chvíle zbavoval nepohodlných ministrů.Jak udělat proroka K vyhrocení prezidentových vlastností došlo po roce 1999, kdy ho Lidové shromáždění (Halk Maslahaty) jmenovalo doživotním prezidentem země. Prezidentští ideologové tehdy dostali za úkol najít genetickou spojitost mezi Nijazovem a prorokem Mohamedem nebo někým podobně slavným. To se samozřejmě nepodařilo. A tak když prezident zplodil svůj literární skvost Ruhnama (prorockou knihu), přestal kdokoli v Turkmenistánu nahlas pochybovat, že by prorokem nebyl. Čekal by ho totiž nápravný pobyt v některém z lágrů v poušti Karakum. K největším čistkám vyvolaným zřejmě paranoidními stavy došlo v roce 2002 po podivném atentátu na prezidenta. Z této doby pochází také vlna vysoce postavených emigrantů, kteří o prezidentovi vydávají svědectví – ovšem značně protichůdná. Když uvážíme nepříliš vřelý vztah těchto osob k Turkmenbašimu i různé kmenové vazby, vypadá to, že mohlo jít spíš o vyřizování účtů.
Turkmenistán se ale po atentátu ještě více uzavřel světu. Téměř tu nepracují humanitární organizace ani zahraniční pozorovatelé a chybí individuální turismus. Teprve po roce 2004 napětí trochu polevilo.Více než skutečná bible Ruhnamu, v překladu Duchovní knihu, sepsal Turkmenbaši jako brevíř, chcete-li, morální kodex národa. Odborníci se shodují, že je psaná kostrbatým slohem, překotně, s cílem vštípit národu „správné myšlenky“. Zabývá se prezidentovým dětstvím a silně přibarvenými historickými momenty, ve kterých hrají prim Turkmeni. Vše je prokládáno básněmi a heslovitými provoláními. V roce 2005 bylo dílo inovováno a rozšířeno. Najdete ho na pultech všech tamních knihkupectví pod názvem Ruhnama II za dumpingovou cenu asi padesáti korun. Zjednodušeně řečeno – kniha slouží k vymývání mozků. Skládají se z ní zkoušky ve školách a pokud chce někdo získat řidičský průkaz, musí nejprve složit zkoušku z Ruhnamy.
Nadějné bylo setkání s asi desetiletým chlapcem, který povinnou četbu hodnotil následovně: „Ruhnama je dobrá…, ale Shakira je o dost lepší…“Prorok v plenkách Odkud se ale Saparmurat vzal? Narodil se pravděpodobně v pohnutém válečném roce 1941 a jen o vlásek unikl smrti. Otec padl na frontě, rodina zemřela v roce 1948 při zemětřesení, které srovnalo hlavní město Ašchabád se zemí. Saparmurat jako zázrakem přežil – jediný z rodiny. Na památku události si později jako prezident nechal vystavět pompézní skulpturu v hlavním městě. Zobrazuje rozzlobeného býka, který nese na hřbetě popraskanou zeměkouli. Vše doplňuje postava ženy – Saparmuratovy matky, která drží za ruku pozlaceného hošíka – budoucího „spasitele“ Turkmenistánu. Budoucí prezident sice vyrostl v sirotčinci, ale vypracoval se a dostal se až na studia techniky v Leningradu. Znalci se shodují, že jeho úspěch spočíval právě v tom, že vyrůstal bez rodičů. Turkmenistánu totiž vládnou od nepaměti klany přetahující se o moc. Gorbačov proto hledal někoho, kdo je relativně bez vazeb. V Nijazovově klanové bezpartijnosti se ale přepočítal. Jakmile si byl Turkmenbaši jistý svou pozicí, vzpomněl si, že je z rodu Achal Tekkinů – a ten tak začal hrát v Turkmenistánu první housle. Poddaní chudí a bohatí Valná většina obyvatel Turkmenistánu v dnešní době musí vystačit s asi padesáti dolary měsíčně. Zaměstnanci státní sféry, kam patří například školství, často nedostanou výplatu několik měsíců. Turkmenbaši mohl kdykoli odvelet personál nemocnice, například aby lékaři uklidili náměstí, na které přijede v příštích dnech delegace. Velké množství Turkmenů se snaží vydělávat si dovozem a prodejem zboží z okolních států i západní Evropy. Prim hrají látky a plasty z Íránu a automobily z Emirátů a Německa. Asi nejhorší postavení mají neturkmenské menšiny, kterým je zcela odříznuta cesta ke státní správě a kterým byrokracie komplikuje vycestování do zahraničí.
Jako v jiných podobně laděných režimech je v zemi obrovská korupce. Kdo se vyšplhá do vyšších sfér státní správy a politických kruhů, nemůže se výdělku ubránit. Týká se to policejních i obyčejných úředníků. Prezident se snažil zamezit korupci častým převelováním úředníků do jiného kraje (takzvané kolečko). Ministři byli většinou obměňováni po několika měsících. Často se v místních cenzurovaných novinách objevila zpráva o zabavení majetku vysoce postaveného politika, protože nedokázal prokázat původ nabytí. Přitom není vždy jasné, zda šlo o skutečnou korupci, nebo jen o čistku paranoidního vůdce.Plyn, drogy, bavlna Podle zpráv, které se dají získat, spočívala trojice nejlukrativnějších turkmenských surovin velkou měrou v rukách zemřelého diktátora. I když v obchodu s bavlnou se prý prosazovala i turecká menšina. Je ale veřejným tajemstvím, že výnosnější surovinou je heroin putující z Afghánistánu do dalších zemí zajišťujících tranzit směrem do Evropy. Uvádí se, že hlavní překladiště drog je ve sklepích prezidentského paláce. Faktem je obrovské množství obyvatel vesnic a městeček u afghánských a uzbeckých hranic závislých „na igle“ (na jehle, tedy píchajících si heroin). Hovoří se až o šedesáti procentech narkomanů v nejkrizovějších lokalitách. Ovšem to, co udělalo Saparmurata Nijazova pravým a mocným Turkmenbašim, je plyn. Díky této surovině, vyvěrající u kaspického pobřeží, si mohl prezident dovolit výstavbu luxusní mramorové metropole a víceméně kašlat na názory západních velmocí. To je vlastně pravý důvod, proč se Turkmenistán stal druhou nejuzavřenější zemí světa. Jediným problémem, který mu dělal vrásky a možná je bude dělat i jeho nástupci, je, jak tuto surovinu co nejlépe prodat, když jeho zemi obklopují jen chudé státy a Rusko chce prodávat především své zásoby.
Dalším zdrojem prezidentových peněz byly takzvané „padárky“. Pokud se chtěla nějaká zahraniční firma dostat na turkmenský trh, musela prezidenta uplatit něčím pěkným, jako je obří mešita pro několik tisíc lidí nebo alespoň kalašnikov ze zlata.
Frajer Baši Otci Turkmenů ovšem nelze upřít ani některé kladné činy. Podařilo se mu (na rozdíl od některých okolních států) udržet v zemi klid i mezi znesvářenými kmeny. Země byla až do jeho smrti relativně stabilní a zakládala si na své absolutní neutralitě. Během války v Afghánistánu jako první Turkmenbaši poskytl letiště, ovšem výhradně pro nevojenské účely. Samozřejmostí jsou energie téměř zdarma, příděl kilogramu jodidované soli měsíčně a dárky ženám ke Dni matek. Vnitrostátní let stojí kolem dvou dolarů a dráhy jsou též poměrně laciné. Litr benzinu vyšel v minulém roce v přepočtu černého kurzu na dvacet haléřů. Oblíbeným Turkmenbašiho číslem bylo rozhazování dolarů při veřejných přehlídkách, manifestacích a řečnických akcích těm, kdo odříkávali pasáže z jeho knihy Ruhnama.
Vůdce bděl nad zdravím národa. Nechal vybudovat takzvanou cestu zdraví, kterou má každý občan občas absolvovat. Na druhé straně začal rušit nemocnice a radil lidem, aby se léčili především bylinkami.
Turkmenbaši také odsuzoval kouření. Jednou ročně uděloval masivní amnestii několika tisícům muklů. Zlé jazyky ale tvrdí, že jen proto, aby se v lágrech uvolnilo místo pro jiné a špatnou zkušenost s vězením tak měl co největší počet obyvatel. Raritou mezi státníky byl také tím, že při zhruba patnáctikilometrové cestě z paláce do rezidence si frajer „baši“ řídil sám obrněnou limuzínu.Já, jenom já Turkmenbašimu se za dobu vlády povedlo zlikvidovat i poměrně malý odpor opozice. Dnes je valná většina jejích členů v emigraci nebo v lágrech. Zbylá hrstka nedisponuje majetkem a nemá šanci na úspěch. Teď se ale může leccos změnit.
Turkmenbaši povolil pouze periodika tvrdě cenzurovaná a naprosto oddaná. Cenzuroval i internetové připojení a telefonické hovory do zahraničí. Tuzemské televizní kanály (poznali jste je podle hlavičky Turkmenbašiho shlížející non stop z rohu obrazovky) vysílaly především oddané projevy a pohlednice krás země. „Diskusní pořady“ turkmenské televize jsou pro diváka žijícího v demokracii něčím naprosto zdrcujícím. Školství je tvrdě poplatné režimu a soustřeďovalo se na papouškování vůdcových činů.
Pravým opakem péče o budoucnost národa je přestavba turkmenské metropole v jakési Emiráty Východu. Ašchabád je dnes skutečně výstavním městem, ale je bohužel také městem duchů. Za každým rohem z mramoru totiž slídí policista a bdí nad dodržováním pořádku. Kvůli stavbě monumentů se bourají staré čtvrti města; kdo ještě bydlí ve staré zástavbě, děsí se, kdy přijedou bagry, a on se bude muset vystěhovat. Těžko říci, jestli se tento trend změní a jak rychle to bude. Ostatně portrét serdara (vůdce) zdobí i mnoho turkmenských výrobků, především alkohol. Alespoň prý bdí nad jeho kvalitou. Turkmenbaši byl zkrátka vše a všichni očekávali, že to tak bude ještě dlouho. Vůdce se těšil dobrému zdraví a ve věku šedesáti šesti let nečekaně zemřel. Nástupce nestanovil. Po jeho smrti bylo jmenováno šest kandidátů na jeho místo. Těžko říci, co se od nich dá očekávat v zemi, kde lidé věří, že baši (otec) může všechno.
Kontroverzní činy a výroky bývalého prezidenta
* Zcela přejmenoval měsíce v roce: Nesou teď jméno vůdce a jeho matky, sultána, Ruhnamy (nové bible) a dalších důležitých osob a hesel. Přejmenoval i věci denní potřeby, například chleba – podle matky.
* „Doporučil“ mladým dívkám nosit copy a mužům ostříhat vousy a dlouhé vlasy.
* Preventivně nechal vybudovat olympijský stadion.
* Rušil nemocnice a knihovny a devastoval školství.
* Budoval v horách ledový palác s lanovkou.
* Nechal vyrábět své sochy, portréty, nákladné paláce.
* Byl obklopen četnou ochrankou a policií.
* Údajně disponoval harémem nezletilých krasavic a prezidentský palác je označován za překladiště drog.
* Kvůli jeho paranoidní obezřetnosti je na veřejných prostranstvích především v okolí paláce zakázáno fotografovat a natáčet.
Jak vznikal Turkmenbaši
prosinec 1985 – jmenování Saparmurata Nijazova prvním tajemníkem Komunistické strany Turkmenistánu
1986–1989 – čistka ve státním aparátu
leden 1990 – zvolení předsedou Nejvyššího sovětu Turkmenské SSR
říjen 1990 – zvolení prezidentem republiky
prosinec 1991 – zákon o ochraně cti a důstojnosti prezidenta
duben 1992 – vyhlášení kultu osobnosti Saparmurata Nijazova
květen 1992 – schválení nové ústavy
červen 1992 – prezidentské volby, Nijazov znovu prezidentem
červenec 1992 – odvolání opozičních ministrů z vlády, první vlna emigrace elit
květen 2001 – prezidentův tiskový mluvčí Kakamurat Ballyjev a novinář Odejev navrhli v souvislosti s vydáním svaté knihy Ruhnama prohlásit Turkmenbašiho prorokem
duben 2002 – schválen zákon o vojenských hodnostech, který pro prezidenta zavedl funkci maršála turkmenské armády
říjen 2002 – neúspěšný pokus o atentát na prezidenta, více než rok trvající čistky ve státním aparátu Slavomír Horák
Přeložil jste přes 120 knih, z nichž většina je věnována indickým náboženstvím a filozofiím. Ovlivnilo vás to?
Samozřejmě, že ano. Když o tom člověk pořád přemýšlí a působí na něj prostředí, tak je logicky ve svém osobním názoru ovlivněný. Já například taky věřím v reinkarnaci. Podle učení reinkarnace to, co je v člověku nad tím fyzickým, je nesmrtelné a věčné. Oni si to představují tak, že z Nejvyššího je v každém živém tvorovi taková jiskra, která neumírá, ale přechází do dalšího života. A pokud jste žil špatně, vtělíte se do zvířete. Hitler se měl vtělit do prasete. A i zvíře má svou dharmu. Moderní hinduisté sice vylučují zvířecí dharmu, ale v upanišadách je náznak, že se to týkalo také rostlin, že i rostliny mají svou duši. Moderní hinduisté říkají, že jde jen o okruh lidstva a jiní tvorové do toho nespadají.
Upanišady jsou nejstarší filozofické texty lidstva. Vy jste je přeložil ze sanskrtu. Cítíte se být filozofem? Ne. Já jsem literární historik a religionista, který zkoumá náboženství a duchovní projevy. Ani u nás, ani na Západě se v poslední době výraznější filozofické osobnosti neobjevují. To je taková krize moderního života. Na Východě zase převládají náboženské aspekty. V Indii je velké množství guruů, učitelů, každý z nich má svůj okruh žáků. Když ale porovnáváte to, co hlásají, tak je to skoro totéž. Někteří jenom kladou větší důraz na lásku k bližnímu, soucit, jiní zase na jógu, ale samostatná filozofie to není. A někdy jsou to takoví obchodníci s náboženstvím. Myslím třeba některé z těch, co jezdí po Evropě a přednášejí. Ti správní guruové žijí z milodarů a nemají žádný osobní majetek.
Když jste překládal náboženskou literaturu a propagoval východní filozofii v dobách, kdy tady byly komunistické čistky, nebylo to nebezpečné?
Nebezpečné přímo ne, ale určité potíže tu byly. Hinduistické učení k nám začalo pronikat v sedmdesátých a osmdesátých letech, buddhismus přišel později. V té době začali lidé pěstovat jógu a přes ni se k hinduismu dostávali. Jógu mocipáni neradi viděli, v Rumunsku byli lidé za jógu zavíráni. U nás to tak zlé nebylo, ale nesmělo se o ní moc publikovat. Jen tu a tam vyšla nějaká kniha z hlediska čistě lékařského, jak jóga pomáhá fyzickému zdraví. Před 15 až 20 lety kněží z kazatelny kázali proti józe, tvrdili, že je to ďáblův nástroj. Ale že by to bylo nebezpečné, bych neřekl. Když se uvolnily poměry, tak se buddhismus i hinduismus staly velmi populárními. Mnoho lidí to bere jako alternativu ke křesťanství. Křesťanství do značné míry zklamalo. Nedokázalo nikdy zabránit válkám, genocidě.
Setkal jste se s dalajlamou? Když tady byl poprvé na pozvání Václava Havla, dělal jsem mu tlumočníka, takže jsem se s ním osobně setkal. Je to ohromně charismatický člověk. Z něj opravdu vyzařuje taková dobrota, lidskost a klid. Podle starých proroctví je poslední z dalajlamů a on sám tvrdí, že je to pravděpodobné. Ovšem buddhismus není vázán na jeho osobu. On je jen hlasatel a učitel. Jeho hlavní funkcí je být hlavou státu, a pokud Tibet jako stát nebude existovat, tak proč by tu funkci měl někdo zastávat? A ve funkci hlasatelů má hodně následovníků.
Co může dát buddhismus nám všem?
Dalajlama, který je asi největším hlasatelem buddhismu na světě, zdůrazňuje, že největším darem buddhismu je dar meditace. Naučit se zamýšlet se nad sebou a svým životem hlouběji, než jak jsme zvyklí. Může nahradit to, co křesťanství nazývá motlitba. Je užitečnější meditovat o sobě, pronikat do sebe a hledat příčiny depresí a strastí, toho co pronásleduje dnešní lidi. To může být lékem na moderní krizi společnosti. Těžko říct, jestli je to pravda, ale odezva je obrovská. Když mají indičtí učitelé přednášky v Česku, tak je o ně velký zájem. Navíc čím dál víc mladých lidí jezdí do indických ášramů a útulků, aby se tam učili. V Indii nikdo nikomu nevnucuje normy chování. Jsou to jen rady a ponaučení, kterých se má člověk držet, jestli se chce v příštím životě narodit líp. Každý si odpovídá za svůj vlastní život. Jestliže žije spravedlivě, nekrade a nelže, tak se v příštím životě narodí jako šťastný člověk.
PhDr. Dušan Zbavitel, DrSc. (*1925) Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Později byl zaměstnán jako vědecký pracovník a vedoucí oddělení Jižní a jihovýchodní Asie Orientálního ústavu v Praze. Po roce 1968 byl propuštěn a naplno se začal věnovat překladům a publicistice. Je držitelem několika indických ocenění a vyznamenání. Přeložil více než 120 knih.
Před miliony let se na dnešním Ostravsku rozkládalo pravěké moře. Pak se však pevnina zvedla, moře ustoupilo, ale malé množství mořské vody zůstalo uvězněno v podzemních slujích. Až donedávna.
Vysoce koncentrovanou mořskou vodu objevili náhodou na přelomu 50. a 60. let minulého století geologové v rámci rozsáhlého průzkumu v ostravském kamenouhelném revíru. Několik vrtů bylo provedeno v prostoru Jistebník–Polanka–Stará Bělá. Balneologové tady rozhodně žádný zázrak neočekávali, ale z hloubky tři sta až čtyři sta metrů zcela nečekaně vytryskla voda. Rozbor ukázal, že obsahuje velké množství minerálů, především jodu a bromu, a to až 52 miligramů na jeden litr, což je největší množství v Evropě. Voda pochází z třetihor, z moře, které tu bylo před 6,5 až 11 miliony let.
V době, kdy v tomto údolí probíhala silná tektonická činnost karpatského vrásnění, vyplňovaly oblasti karpatských předhlubní mohutné sedimenty miocénního moře, silně prosycené mořskou vodou. Sedimenty byly později překryty jílovitými nepropustnými vrstvami a dalšími nánosy, takže dnes tvoří v hloubkách více než dvě stě metrů pásmo, tedy souvrství písků a štěrků mocně nasycených mořskou vodou s vysokým obsahem chloridů a vysokou koncentrací jodu a bromu. Takže pak už jen stačilo na tomto zázračném místě postavit lázně. Třeba ty v Darkově nebo v Klimkovicích, na severovýchodní Moravě v oblasti mezi Hrubým Jeseníkem a Beskydami.
Mořská voda, solanka, je v Klimkovicích čerpána z hloubky 400–500 metrů. Voda je po vyčerpání ukládána do jímek, v nichž ještě dva až tři týdny dozrává. Systémem potrubí je pak přiváděna do lázní, kde se ohřívá na 36 stupňů Celsia a slouží ke koupelím, inhalacím a zábalům. To ale není vše, co pacientům lázně nabízejí. K dispozici tu jsou také bylinkové či perličkové koupele, specialitou je pak energetická pyramida, příjemným zážitkem nejrůznější masáže, a sportovní vyžití nabízí tenis, minigolf či jízda na kolech.
Základem zdejší lázeňské činnosti je tedy třetihorní jodobromová vysoce koncentrovaná solanka, která se používá především k léčbě pohybového ústrojí, neurologických nemocí, roztroušené sklerózy, gynekologických a cévních onemocnění. Voda tu má totiž vysoký obsah jodu, bromu a ostatních minerálních látek. Obsahem jodu v průměru devětsetkrát převyšuje běžnou mořskou vodu a obsah ostatních minerálních látek je téměř dvojnásobný.
Zásoba těchto zdrojů není – stejně jako u jiných vzácných surovin – nevyčerpatelná. Naštěstí se tento problém netýká naší generace, protože zásoby se odhadují i při dvojnásobné kapacitě lázní na pět set až sedm set let.
***
„Průměrně se u nás léčí pět tisíc tři sta klientů za rok,“ říká manažerka lázní Klimkovice Kateřina Kořená. „V poslední době roste hlavně i zájem o trávení dovolené v našich lázních,“ vysvětluje. Návštěvníci tu vyhledávají nejen lázeňské procedury, ale i další programy, které zpestří život v tomto moderním zařízení. K barbecue se využívají venkovní grily, k lenošení plážová terasa s lehátky navazující na část vnitřního bazénu, ke sportu pak minigolf, kuželky či tenisové kurty. Stále populárnější jsou také wellness pobyty, pro ženy potom speciální programy Dámy samy, novinkou jsou pak i víkendové nabídky lázeňských procedur.
Jodové lázně Sanatoria Klimkovice tak patří k nejmodernějším lázeňským zařízením v České republice, protože byly uvedeny do provozu v roce 1994 jako státní zařízení, pouze Sanatoria Klimkovice se osamostatnila a poskytují rehabilitačně-lázeňské služby jako nestátní zdravotnické zařízení.
Areál lázní tvoří komplex dvou léčeben propojených podzemním koridorem a obklopených rozlehlou parkovou zahradou s tenisovými kurty, odpočinkovými a vyhlídkovými terasami. Překrásná, s láskou udržovaná zahrada je předmětem obdivu návštěvníků a vyhledávaným relaxačním místem.
Mineralizace mořské vody
Moře … Mineralizace v g/l
Rudé moře … 42
Středozemní moře … 38
Černé moře … 19
Baltské moře … 4 Jodobromová solanka (třetihorní moře) … 54
zpracovala Zuzana Suttner a redakce, vyfotografoval Topí Pigula Lázeňství v ČR je mladší než například v jižní Evropě nebo ve Středomoří s antickou minulostí. Přesto se i u nás pro terapii od nepaměti využívaly zdroje vývěrů minerálních a termálních vod a ložiska rašeliny, slatiny a bahna. Ke vzniku lázní často přispěla i silná osobnost reformátorského léčitele nebo lékaře, který prosadil využití daného zdroje.
Za posledních patnáct let se v ČR realizovala řada projektů, které propagují prostředí lázeňských měst a jejich konkurenceschopnost v rámci Evropy. Ruku v ruce s tím postupně probíhají rekonstrukce ubytovacích kapacit a balneoprovozů a rozšiřují se komerční služby. Všeobecná zdravotní pojišťovna, která registruje 65 procent všech pojištěnců, což je asi 6,6 milionu lidí – zaplatila v roce 2000 lázeňskou péči pro 86 500 klientů a dalším 16 500 přispěla. V roce 2004 už tato čísla klesla na 80 154, respektive 12 176. Protože v rámci našeho zdravotnictví nebyla zatím jasně stanovena pravidla pro hrazenou lázeňskou péči, zařízení se začínají orientovat na samoplátcovskou klientelu, na specializované programy pro českou i zahraniční klientelu. Balneologie a vodoléčba jsou jako obor přednášeny na univerzitě. A vize budoucnosti? Co třeba takhle: Lázně v ČR jsou když ne světovou, tak evropskou jedničkou. Ve spolupráci s městy se jim podařilo přesvědčit zahraniční klientelu, že lázeňství je jedním z klenotů České republiky. Nabízí velmi dobrou kvalitu terapeutických a wellness služeb za dostupné ceny, což vyhledávají klienti převážně z Rakouska, Německa, Beneluxu. Pro klienty z anglosaských zemí nebo z Ameriky je zajímavé i to, že je nabídka doplněna o služby pro nejnáročnější, jako jsou aquaparky, dětská hřiště, sportoviště, rozmanité turistické výlety. Lázně prorazily s exkluzivními programy „golf a lázeňství“. A klienti ze zemí arabského světa oceňují útulnost a intimitu zdejších zařízení i vysokou profesionalitu v plnění všech specializovaných přání. A česká klientela? Donutila zdravotní pojišťovny hradit jeden lázeňský pobyt za dva roky pro každého nad 40 let. Tím se lázeňství stalo součástí zdravotnictví. Místo slůvek léčení a relaxace se používá slovo prevence a přírodní zdroje. Průměrná doba nemocnosti se v ČR rapidně snížila. VELICHOVKY Zvláštnosti: Lázně mají rodinný charakter, výraznou architekturu, velmi příjemné klima. Hlavní lázeňská budova je pojmenována po prvním prezidentovi, který lázně navštívil v roce 1926. Pro příznivce cykloturistiky je tu půjčovna horských kol, v blízkosti jsou tenisové kurty, golf (blízký areál Nová Amerika), squash, bowling a další. Každý rok se 8. května koná vzpomínková jízda vojenských historických vozidel na počest kapitulace zdejšího nacistického vedení, které si z lázní udělalo ubytovnu pro německou armádu. Historie: Blahodárné účinky zdejší slatinné zeminy objevil před rokem 1890 MUDr. Kutík a s přítelem hrabětem Harrachem přesvědčili majitelku panství baronku Bess-Chrostin a její sestru, aby založili akciovou společnost. První sezona tu proběhla již v roce 1898.
Léčba: Přírodním zdrojem je tu velmi hustá křídová slatina, složením ojedinělá v ČR. V léčebném programu je především rehabilitace pacientů s onemocněním pohybového ústrojí, po úrazech, před operacemi kostí a kloubů, včetně kyčelních náhrad, a po nich. Chloubou je v současné době nově otevřený balneoprovoz i kosmetické středisko Sothys. Novinkou jsou nově zavedené procedury jako amma masáž, reflexní terapie plosky nohy, lymfodrenáž a další. Lázně nabízejí i relaxační a rekondiční pobyty.
www.velichovky.cz
BĚLOHRAD Zvláštnosti: Příznivé podhorské klima. Součástí vybavení je prostorný bazén s podvodními tryskami a perličkovou lavicí. Tenisový areál a nejmodernější minigolf v ČR. Historie: První úspěšné pokusy s léčivostí místní rašeliny provedla pruská hraběnka Anna z Asseburgu a zasloužila se tak roku 1885 o vznik Anenských slatinných lázní.
Léčba: Základem jsou slatinné sirnoželezité rašeliny. Léčí se zde především onemocnění pohybového ústrojí, hlavně revmatické choroby, bolesti páteře, Bechtěrevova choroba, artrózy, stavy po úrazech a operacích, kořenové syndromy při onemocnění páteře a chabé periferní obrny. Také zde probíhá léčba deformujících jizev po úrazech a popáleninách. Součástí lázní je i Oáza krásy a zdraví.
www.belohrad.czFRANTIŠKOVY LÁZNĚ Zvláštnosti: Jedny z nejmalebnějších českých lázní, dodnes si zachovaly atmosféru doby počátku 20. století. Jsou zde udržované parky, mírné klima, mimořádně čisté ovzduší a nově zrekonstruované části lázní v neoklasicistním stylu. Historie: První zmínky o léčivém pramenu pocházejí z 15. století, ale lázně zde vznikly až později. Lékař Bernard Adler si uvědomoval léčivou sílu místního pramene a rozhodl se ho vyčistit a postavit nad ním ochranný altán. Místní ženy to ale považovaly za útok na právo čerpat si neomezeně vodu a vše rozbořily. Císař Leopold II. sem musel poslat „smírčí“ komisi a ta podnítila založení dnes věhlasných lázní. Vznikly v roce 1793 jako Ves císaře Františka.
Lázně navštěvují fotbalová mužstva Slovanu Liberec, Sparty Praha a Viktorky Plzeň, která se zde rekreují pod heslem – chceš-li vyhrát ligu, musíš v létě a v zimě načerpat sílu a kondici ve Františkových Lázních.
Léčba: Od počátku 19. století se začala k léčení využívat i místní sirnoželezitá slatina. Dnes se využívá 23 pramenů silně alkalických kyselek, slatina a přírodní léčivý plyn k léčbě nemocí srdce a cév, stavů po infarktu, pohybového ústrojí a gynekologických nemocí včetně neplodnosti. V nabídce jsou i wellnessové pobyty různé délky, redukční pobyty, pobyty kombinované s golfem. Nejžhavějšími novinkami jsou fitnessové a wellnessové centrum klubu VIP pro všechny klienty, kteří již dvakrát absolvovali hrazený pobyt v lázních.
www.frantiskovy-lazne.czBECHYNĚ
Zvláštnosti: Lázeňské město se nachází v údolí řeky Lužnice, která je překlenuta mostem Bechyňská duha. Historie: Zdejší rašelinové lázně patří k nejstarším v České republice. Nejstarší tištěná zpráva o zdejším lázeňství je z roku 1730. Léčba: Lázně jsou zaměřeny na léčbu a rekondici pohybového ústrojí. Hlavním léčebným zdrojem je přírodní slatina z Komárovských blat bohatá na pryskyřnaté a aromatické látky, využívaná od 30. let minulého století. Nenahraditelnou výhodou rašeliny je takzvaná teplodržnost a sedmkrát pomalejší přestup tepla z koupele do organismu než u jiné termální koupele.
V roce 2003 byl postaven nový lázeňský dům, centrum ubytování a balneo procedur. Stále větší oblibu si získává nabídka pro pracovní kolektivy šitá na míru, aby se kolektiv stmelil a zaměstnanci zároveň nabrali síly do další práce. Zajímavostí je desetidenní léčebný pobyt k odstranění kouření. Bechyně nabízí i tréninkové a relaxační pobyty.
www.laznebechyne.cz KONSTANTINOVY LÁZNĚ Zvláštnosti: Lázně leží v ekologicky nejčistší oblasti České republiky. Park má 20 hektarů. Idylické prostředí, romantické pitné altánky ve stínu stromů a díla sochařů v parku dodávají všemu rodinnou atmosféru. Každý rok se tu setkávají řezbáři a vytvářejí před zraky návštěvníků svá díla, která pak zůstávají v parku. Historie: Minerální prameny byly známy od nepaměti. Zájem o ně se oživil na sklonku 18. století. Historie lázní začíná prvními písemnými zmínkami o sirnatém prameni pojmenovaném „smraďoch“ a stavbou první lázeňské budovy s 22 pokoji v roce 1812.
Léčba: Mají chemicky prokázaný nejvyšší léčivý obsah volného kysličníku uhličitého z pramenů v ČR. Jde o moderní lázně s 440 lůžky, balneoprovozy. Lázně se specializují na prevenci, léčbu a rekonvalescenci při kardiovaskulárních chorobách a staly se jakýmsi výchovným centrem životního stylu takto postižených pacientů. Nabízejí pobyty pro seniory, sportovní pobyty, týdenní lázeňskou kúru na obnovu psychických i fyzických sil.
www.konst-lazne.cz
LÁZNĚ MŠENÉ Zvláštnosti: Oáza klidu a pohody nedaleko Prahy. Ubytovací zařízení jsou pojmenována velmi vlastenecky – Říp, Slovanka, Praděd, Vítkov, Blaník, Kyselka. Jeden z pavilonů, secesní Dvorana, je dílem Jana Letzela, českého architekta proslaveného především v Japonsku. Historie: Založeny v roce 1796. O vzniku se traduje romantická legenda, která ale nesouvisí s dnešním využitím. Když tudy projížděl ředitel panských majetků rodu Kinských, rozhodl se napít z místního vyhlášeného pramene a zažehnat tak bolest žaludku, kterou trpěl. A když se jako zázrakem vyléčil, zažádal o půjčku své zaměstnavatele a vybudoval lázně.
Léčba: Lázně jsou zaměřeny na léčbu pohybového ústrojí. Vedle léčebných programů a programů wellness mají atraktivní nabídku dárkových balíčků procedur, které znějí jako návštěva velmi příjemné a útulné cukrárny – Medové pohlazení, Čokoládový sen, Mořský vánek, Skořicové mámení. Léčení vychází z původní tradice a je kombinací využití účinků slatiny a přírodní minerální vody. Vše doplňuje pohybová terapie.
www.msene-lazne.czPODĚBRADY Zvláštnosti: Díky svému klidnému a romantickému prostředí a nevelké vzdálenosti od Prahy jsou Poděbrady kromě jiného také ideálním místem pro menší konference. Historie: Zmínka o prvních takzvaných železitých lázničkách pochází již ze 17. století, ale mezním rokem pro rozvoj byl rok 1905, kdy pruský proutkař označil místo zdroje pramene minerální vody.
Léčba: Tento pramen spolu s malou nadmořskou výškou, rovinatou krajinou a stabilním počasím během roku jsou důvody, proč se tyto lázně těší oblibě u pacientů se srdečními chorobami. Mimo to nabízejí velmi širokou škálu regeneračních pobytů, jako například zdravý životní styl, moderní žena, rekreace a relaxace. Novinkou roku 2006 je otevření solné jeskyně, kdy se za pomoci kamenné soli a soli z Mrtvého moře evokují účinky pobytu u moře.
www.lazne-podebrady.cz KYNŽVART Zvláštnosti: Nedaleko lázeňské části města se nachází nově zrekonstruovaný renesanční zámek s rozsáhlým parkem, jehož velká část historie a stavebních úprav je spojena s Metternichovými. Historie: Vznik města s původním názvem Kungeswart se váže k vládě krále Přemysla Otakara I. a první písemná zpráva o městě pochází z roku 1214. Kynžvart leží 7 kilometrů od Mariánských Lázní na jihozápadním svahu hornatého masivu Slavkovského lesa a vznikl jako osada s celnicí střežící cestu do českého vnitrozemí. První zpráva o kynžvartských minerálních pramenech je z roku 1454, od roku 1856 se začíná rozbíhat lázeňství. V roce 1864 byl postaven první lázeňský dům.
Léčba: Důležitou součástí léčebného procesu je i zdejší klima. Od roku 1950 se zde léčí děti s nemocemi dýchacích cest a kůže. Specialitou lázní je spojení lázeňství a školství, protože děti kvli svým dlouhodobým pobytům nepřerušují školní výuku. Pro veřejnost je od roku 2001 otevřen nový bazén se saunou a fitness centrem.
www.laznekynzvart.czKARLOVY VARY Zvláštnosti: Lázeňské město, jehož světová proslulost se traduje skoro tisíc let. V dnešní době se sem sjíždějí díky každoročnímu prestižnímu filmovému festivalu význační hosté jako například Miloš Forman, Gina Lollobrigida a další. Slávu města též šíří porcelán, sklo značky Moser, hořkosladký žaludeční likér Becherovka a výroba karlovarské vřídelní soli pro speciální výživu při onemocnění zažívacího traktu. Vyhlášené jsou lázeňské oplatky, konají se zde koňské dostihy a nově byl zbudován golfový areál.
Historie: Legenda praví, že prameny objevil český král a římský císař Karel IV. při lovu jelena. Historický fakt je, že toto město získává lázeňská privilegia už za jeho vlády a roku 1370 i svoje jméno.
Léčba: Teplými minerálními prameny a balneoterapií, která je kombinací koupelí, pití zřídelní vody a procházek v lesních promenádách. V Karlových Varech je 79 pramenů různé vydatnosti, z toho 13 je podchyceno a využívá se k pitným kúrám. Město proslavil dlouhý seznam slavných hostů, kteří sem zavítali a léčili se zde; mezi nimi byl i německý básník Johann Wolfgang von Goethe a ruský car Petr Veliký.
www.karlovyvary.cz TEPLICE V ČECHÁCH Zvláštnosti: V minulosti byly lázně velmi vyhledávané význačnými osobnostmi, byly považovány za „salon Evropy“, pobývali tu Petr Veliký, saští kurfiřti, Ludwig van Beethoven a další. V lázních sídlí i nestátní Klinika CLT nabízející špičkovou lékařskou technologii pro komplexní léčebnou péči.
Historie: Podle archeologických nálezů se zdejší voda využívala už před dvěma tisíci lety, za dob Římanů. První lázeňské domy byly postaveny v 16. století, ale největší rozmach přišel ve druhé polovině 18. století.
Léčba: V minulosti se využívaly teplé, studené a parní koupele s jehličím a vodou z blízkého potoka, později z pramene. Hlavním zdrojem dnes jsou termální prameny z porfyrových vrstev vhodné k léčbě pohybového ústrojí, cévních nemocí a poúrazových stavů a k léčbě dětí s poruchami hybnosti, k léčbě psychóz.
www.lazneteplice.cz SABAI LÁZEŇSKÉ CENTRUM PRAHA
Zvláštnosti: Jeden ze zástupců novodobých wellnessových zařízení, která reagují na požadavek místně dostupné každodenní péče o zdraví s cílem snížit negativní vlivy moderního způsobu života. Specialitou centra v Holmes Place je kombinace nabídky cíleného cvičení a nabídky hýčkat své tělo a relaxovat. Historie: Tento klub původně vznikl v Anglii v roce 1980 a během dvaceti let otevřel první pobočky v USA a v Evropě. Česká pobočka vznikla v roce 2004. Sabai v překladu znamená pohoda.
Léčba: Specializuje se na využití metod orientálních procedur. V jejich zařízeních najdete terapeutky z Thajska se zkušenostmi ze zahraničních lázeňských a rehabilitačních zařízení. V dnešní době má tři pobočky v Praze, jednu ve Špindlerově Mlýně a jednu v Bratislavě. Nabídka nejrůznějších druhů masáží je doplněna o floating, který je založen na principu beztížného plavání a simulaci prostředí Mrtvého moře.www.sabai.cz
Kulinářský poklad zvaný lanýž není nic víc než podzemní houba. V tom je její základní problém – roste zhruba pět až čtyřicet centimetrů pod zemí a nedává sebemenší informaci o tom, kde se nachází. Lanýž je navíc přehnaně vybíravý, pokud jde o půdu, ne každý strom se mu zalíbí a stav životního prostředí ho také dokáže pěkně potrápit.
Jeho způsob života je zajímavý – lanýž se kvůli svého přežití musí přimknout k jinému životu, v tomto případě ke stromu, se kterým žije v pěkné symbióze. Zatímco strom poskytuje lanýži uhlohydráty, lanýž mu na oplátku dodává minerální soli. Mezi nejoblíbenější partnery patří dub a líska. Lanýž přichází na svět na jaře mezi dubnem a červnem a v prvních týdnech svého života má tvar miniaturní číše, jejíž okraje se postupně uzavírají a dosahují onoho typického lanýžového tvaru. Už v tomto věku má vysoké nároky na počasí – ke správnému vývinu vyžaduje duben s častými bouřkami, nepříliš chladný květen a nepříliš suchý červen. S červencovými horky a srpnovými bouřkami (lanýž doslova miluje bouřky mezi 1. a 15. srpnem) začíná nabývat na objemu a několikagramový mrňous se mění v cosi o váze 30 až 50 gramů.
První exempláře jsou zralé ke sběru v polovině listopadu, poslední v polovině března, ale hlavní sezona probíhá od poloviny ledna do poloviny února. Tedy pokud je pro lanýže příznivý rok. Není-li zralý lanýž nalezen a sebrán, postupně zeslábne a ztrouchniví. Pokud se z něj za příznivých podmínek uvolní i výtrusy, vyrostou nové lanýže. Na prasnice, které lanýže hledají, se musí dohlížet, jinak svůj nález okamžitě sežerou. V současné době je vysoce ceněný mexický druh prasete, které má až pětatřicetkrát jemnější čich než ostatní vepříci. Neméně spolehlivými hledači jsou psi. V tomto případě nemá žádná rasa přednost – často se používají kříženci, důležitý je výborný čich a vášeň pro sběr lanýžů. Kdo najde lanýže, jde je prodat na trh. Ten je neobvyklou podívanou. Nejznámější lanýžové trhy se konají ve francouzských městech Carpentras (vždy v pátek ráno před kavárnou Univers), v Richerenches (každé sobotní dopoledne na Avenue de la Rabasse pro nákup v malém a na Cours du Mistral pro nákup ve velkém) a v Albecque (každé úterý). Atmosféra je diskrétní až tajnůstkářská a vzduch je prosycen těžkou a omamnou vůní vzácných hub. Postávají tu muži v baretech, v rukou svírají plátěné pytlíky se svými úlovky a čas od času nedbale prohodí pár slov o počasí, úrodě a cenách. Obchodníci s lanýži otevírají kufry svých aut, které dočasně poslouží jako výkupní prostor, a připravují si neomylné závěsné váhy. Mlsně se tu procházejí náhodní labužníci, nejstarší místní generace si v malých hloučcích vyměňuje nové informace. Na pronikavé písknutí je trh zahájen a lanýže putují z ruky do ruky, jsou očichávány, ohmatávány, nožíkem opatrně nařezávány a potěžkávány. O cenách se tvrdě smlouvá, ačkoliv s obchodníkem s lanýži příliš nepohnete. On je tu tím hlavním hráčem, on stanovuje výkupní ceny podle poptávek od svých zákazníků a podle úrody. Jakmile je obchod uzavřen, podají si prodávající a kupující ruku a odeberou se do blízkého bistra na skleničku pastisu.
Ne každému lanýži je ale dopřáno být středem zájmu a handrkování na trhu. Zatímco za některé druhy by labužníci upsali duši ďáblu, nad jinými by jen opovržlivě mávli rukou. Nejvýše na lanýžovém žebříčku stojí bílý lanýž Tuber magnatum, který se vyskytuje na malém území v okolí městečka Alba v italském Piemontu. Má žlutavou, šedou nebo okrovou barvu a silné aroma s čistou stopou po česneku a po zralém sýru. Vůně je velmi prchavá, proto se tento lanýž nedá skladovat ani konzervovat a prodává se výhradně čerstvý. Na talíři jej lze spatřit nejčastěji v doprovodu kapouna, telecího masa, grilovaného masa či rizota. Tuber magnatum je lanýžem nejvzácnějším a také nejdražším, jeho cena se pohybuje mezi 3500 až 6500 eur za kilogram. Ovšem v roce 2005 byl exemplář o váze přes jeden kilogram vydražen za rovných 112 000 amerických dolarů. V těsném závěsu za bílým klenotem je černý lanýž s doplňkem z Périgordu či z Tricastinu neboli Tuber melanosporum. Nejvíce ho roste v jihozápadní Francii a v Provence a vyznačuje se neobyčejnou kvalitou. Uvnitř je černý s fialovým nádechem a bílým žilkováním.
Tuber melanosporum je nejlepší ve své plné zralosti, jedině tak se zcela rozvine jeho vůně po sušených houbách, humusu a vlhkém podrostu. Vložíte-li ho do úst, je jemný a křupavý, chutná zprvu kořeněně po černé ředkvičce, poté po lískových oříšcích a na konec ucítíte stopu po lesním humusu. Dalším krasavcem je lanýž zimní, Tuber brumale, který dosahuje o něco více než poloviční hodnoty černého lanýže. Má šedočernou barvu s bílým žilkováním, někdy příjemnou, častěji však příliš silnou pižmovou vůni a chuť má mírně nahořklou se stopou po zemitém humusu. Za černý lanýž z Périgordu by znalec snadno mohl pokládat lanýž burgundský, Tuber uncinatum. Tito dva však mají společnou jen povrchovou barvu, jinak jsou si podobní asi tolik jako hříbek a liška. Uvnitř je burgundský lanýž tmavě hnědý s četným žilkováním, voní po houbách a je-li plně zralý, mizí jeho původní hořkost a místo ní se objevuje lehce oříšková chuť. Nesnáší žádnou tepelnou úpravu, ztrácí při ní veškerou svou chuť, a proto se jí výhradně syrový. Příbuzným burgundského lanýže je bílý lanýž letní Tuber aestivum, kterému se také říká svatojánský. Není ani zdaleka tak vzácný jako bílý z Alby – upřímně řečeno není vzácný vůbec. Nejčastěji se objevuje v různých paštikách a jiných pokrmech. V čerstvém stavu je na povrchu hnědý až načernalý a uvnitř béžový s bílým žilkováním. Slabě voní po houbách a podrostu a jeho chuť je nahořklá se stopou po zemině. Na bílý letní lanýž můžete při troše štěstí narazit i v Česku.
Jedním z nejméně ceněných lanýžů je Tuber mesentericum. Je malý, tuhý, tmavě kaštanové až čokoládové barvy s bílým žilkováním. Nevoní příliš příjemně, aroma je totiž příliš silné a v pozadí je cítit fenol (to ale po vyjmutí z půdy postupně mizí). Chutná nahořkle, ale přesto se perfektně hodí do některých pokrmů. Co si s lanýžem počít, když se vám dostane do ruky? Nejcitlivější přístup bude vyžadovat čerstvý lanýž, který je doslova zásobárnou silných vůní a chutí, ale až překvapivě rychle je dokáže ztratit. Možností, jak tomu zabránit, je hned několik. Čerstvý lanýž můžete skladovat v lednici v uzavřené nádobě až deset dní. Můžete jej také ponořit do malé nádoby s husím nebo kachním sádlem a uchovávat v chladu. Anebo vložit do oleje, ale pouze do takového, který nemá výraznou chuť – takto nejen dokonale zachováte lanýž a jeho aroma, ale získáte i nádherně provoněný olej. Čerstvý lanýž je možno i zmrazit, ale pak se budete muset obejít bez jeho šťávy. Rozhodnete-li se z čerstvého lanýže raději připravit nějakou dobrotu, uzavřete ho na jeden či dva dny do nádoby s ingrediencí, která bude v pokrmu převažovat. Ta pohotově nasaje lanýžové aroma a celý pokrm se bude vyznačovat ještě intenzivnější lanýžovou chutí.
Je dobré vědět, že čerstvý lanýž se neloupe. Ačkoliv má vnitřek lepší chuť než slupka, oba se vyvíjely společně, a pouze jejich kombinace nabízí plnou škálu vůní a chutí. Lanýž se ani nemyje: pokud je špinavý, stačí ho očistit suchým kartáčkem. Při porcování se krájí na tenké plátky či proužky anebo se rozmačkává vidličkou – ideální porce na osobu je 8 až 10 gramů. Případná tepelná úprava musí být velmi krátká, jinak se poničí vůně a chuť, lanýž vyschne. Do pokrmů se tedy přidává až na poslední chvíli, ale vůbec není na škodu jej jíst syrový. Lanýž nadmíru dobře vychází s vejci, rýží, bramborami a těstovinami. Rozumí si i s malým množstvím česneku, pažitky, cibule, pórku, řapíkatého celeru a parmezánu. Trochu jinak se chová lanýž konzervovaný. Zatímco čerstvý vydává své aroma až několik dní, konzervovaný končí s nabídkou svých vůní již hodinu a půl po otevření. Předtím je ale rozdíl mezi čerstvým a konzervovaným lanýžem téměř nepostřehnutelný. Konzervovaný lanýž se nehodí ke stejné úpravě jako čerstvý, nejde však o nijak dramatický rozdíl. Báječně se chová ve společnosti vajec, smetany, bešamelové omáčky a másla. Nakrájený na kousky je ideální do salátů, nádivek a omelet, nakrájený nadrobno je prvotřídní s míchanými vejci či toasty a do paštik.
Lanýž ale může mít ještě jinou podobu. Prodává se také jako pyré nebo krém pro použití do omáček, jako šťáva pro ochucení tekutých ingrediencí, jako olej k provonění salátů a podobně. Lákavě působí lanýže naložené v alkoholu, ovšem profesionálové před nimi varují – alkohol dokonale zabíjí přirozenou chuť lanýže a proto se do něj nakládají jen lanýže mizerné kvality a chuti.
O lanýžích se traduje, že působí jako afrodiziakum, nicméně dodnes se neví, kolik je na tom pravdy. Řekové a Římané tomu věřili a navíc lanýžům přisuzovali léčebné vlastnosti. Alexandre Dumas kdysi prohlásil: „Lanýž může při jistých okamžicích učinit ženy něžnější a muže laskavějšími.“ A Jean-Anthelme Brillat-Savarin v roce 1825 napsal: „Lanýž… to slovo stačí jen vyslovit a již vyvolává erotické a gurmánské vzpomínky u pohlaví nosícího sukni a vzpomínky gurmánské a erotické u pohlaví nosícího vousy. Tyto dvě ctihodné vlastnosti jsou důsledkem skutečnosti, že tato znamenitá hlíza je nejenom delikatesou z hlediska chuťového…, ale navíc věříme, že podporuje sílu, jež vede k těm nejslastnějším požitkům.“ Ať už jsou účinky lanýže jakékoliv, pro lidstvo byl odjakživa něčím obdivuhodným. Svědčí o tom nejeden superlativ, kterým byl označen – diamant kuchyně, čarovné jablko, černá královna, drahokam z chudé půdy i černá perla. Je více než pravděpodobné, že lanýž zůstane vyhledávanou komoditou i v časech příštích, a to nejen pro své gastronomické vlastnosti a pověst afrodiziaka, ale především pro svou stále větší vzácnost. Francie, největší evropský producent lanýžů, je totiž smutným svědkem toho, jak jich od počátku 20. století rychle ubývá. Zatímco na konci 19. století produkovala přes dva tisíce tun ročně, v roce 1940 to bylo jen čtyři sta tun a v posledních letech činí průměrná produkce dvacet tun ročně. Ani obzvláště úrodný rok nepřinese více než čtyřicet šest tun. A ačkoliv se lidé neúnavně snaží přijít na to, jak lanýže pěstovat uměle, nezdá se, že by svéhlavá podzemní houba byla z těchto pokusů nějak nadšena. Zatím jen dává výmluvně najevo, že si dál poroste podle svého a jestli s ní něco skutečně dokáže pohnout, pak jedině zlepšení životního prostředí.
