Česko je sice považováno za sklářskou velmoc, ale sklo na rekonstrukci starých vitráží se dováží z USA. Stále však platí pořekadlo o zlatých českých ručičkách, které si s historickým sklem dokáží poradit tak, že nově opravené vitráže od těch původních zkrátka nerozeznáte.
Jedním z historických důvodů vzniku vitrážových oken bylo prostá skutečnost, že obrovská okna středověkých katedrál nebylo možné zasklít jedním kusem skla. Proto vznikly vitráže – začalo se používat skládané sklo zasazené v kovovém rámu. Byla tu možnost kombinovat různé barvy a barevné ornamenty, které daly nejen oknu, ale i celé stavbě zcela nový charakter. Sklo i kovové části vitráží se vlivem počasí i chemismu atmosféry poškozují, a proto je nutné čas od času vitráže rekonstruovat. V České republice ale chybí materiál. Jak řekl jeden z vitrážistů: „Není kde brát.“ Některé vitrážnické dílny tak zatím žijí ze zásob českého skla, které si nadělaly v minulosti, jiné musí pokrýt zakázky draze nakoupenými zahraničními skly. Jednou ze skláren, odkud putuje „historické“ sklo do Čech, je německá Glashütte Lamberts Waldsassen GmbH. Snaží se dodržovat původní technologii, což zvyšuje nejen cenu skla, ale i nároky na skláře. Skla se tu vyrábějí v pěti tisících barevných odstínů. Sklovina se nevylévá na obrovské tabule jako třeba v některých sklárnách USA, ale v peci se roztahují velké válce, kterým se odstřihnou zakulacené konce. Žhavá sklovina se pak do roviny roztáhne v peci. Jedná se o sklo foukané sklářskými píšťalami. „Při opravě historické vitráže nejde jen doplnit stejně barevné chybějící sklíčko. Mělo by mít i obdobnou strukturu, aby jím světlo procházelo stejně jako původním sklem,“ říká Jitka Kantová, která se mimo jiné podílela na rekonstrukci vitráží hradů Točník či Křivoklát nebo vitrážových stropů známých hotelů a restaurací. „Při podrobném pohledu totiž zjistíte, že sklo nebývá rovné, ale různě hrbolaté. Tyto rastry jsou unikátní a velmi často se dnes vůbec nevyrábějí. Rastrovaná skla dovážíme z USA, Itálie či Německa. Nikde nemají kompletní nabídku a v případě opravy historické vitráže v podstatě musíme vzít zavděk tím nejbližším typem skla, protože původní se už desítky či stovky let nevyrábí. Rejstřík rastrů je přitom v podstatě neomezený.“ Jedním z typů skla, které na první pohled vypadá jako rozbité a používá se i u moderních vitráží a uměleckých děl, je takzvané krakované sklo. Při jeho výrobě se žhavá sklovina prudce zchladí a rozpraská. Dalším zahříváním se sklo vytvrzuje, praskliny se „zatáhnou“ a na rozpraskané struktuře se utvoří vrstvička nového skla.
Karlovarský parkhotel Pupp má prosklený strop, který krásně podtrhuje secesní atmosféru zdejší restaurace. Ve zdejších stropních vitrážích s motivem vinné révy bylo použito světle zelené sklo, které se pak malovalo. Každý kousek skla se zasadil do olověného profilu tvaru I. Olovo je výhodné svou tvárností, později se ještě tmelí a letuje cínem. Některé vitráže se cínovaly jen ve spojích, ale českou tradicí je cínování po celé délce.
„Pro Pupp byl problém sehnat rastr, který by se maximálně přiblížil originálu. Část jsme získali v USA, část v Itálii. Pak se obkreslil vzor mozaiky na čtvrtku v poměru jedna k jedné a na ten se později skládala hotová sklíčka budoucí vitráže. Sklo bylo nutné pečlivě vyříznout přesně, jen s milimetrovou mezerou, která slouží pro olovo, do kterého je sklo zasazené. Každé ze skel se třikrát vypalovalo při teplotě 560 stupňů, aby barvy získaly ten správný odstín,“ upozorňuje Jitka Kantová, která se na rekonstrukci podílela. Získat zakázku na rekonstrukci historické vitráže bývá většinou terno, kterým se pak firma může chlubit ve svých propagačních materiálech. Vitráž ovšem nemůže opravovat kdokoliv. K rekonstrukci historického okna je nutné být nejen zdatným řemeslníkem, ale i držitelem speciálního povolení vydávaného Ministerstvem kultury ČR. Kdo povolení nemá, může sice zakázku také přijmout, ale realizuje ji pod odbornou záštitou držitele správného oprávnění, za což zaplatí desítky tisíc korun. O ty se pak ale samozřejmě zvyšuje konečná cena tomu, kdo za vitráže platí.
Evropa by měla mít s vitrážemi a jejich opravami mnohem větší zkušenosti a tradici, avšak sklo se přesto dováží hlavně z USA. I tady lze najít příklady krásných vitráží. Jedna z nich, o velikosti 187×95,3 cm, znázorňuje George Washingtona, pruského barona Friedricha von Steuben a francouzského markýze de Lafayette v průběhu bitvy o Yorktown. Washington sedí na bílém koni a přijímá hlášení.
Scénu z roku 1781 vytvořila Marie Herndl v roce 1904 a po poměrně složitých jednáních ji nakonec americká vláda v roce 1910 koupila za 1800 dolarů. Nejdříve byla vitráž umístěna v Smithsonian Institution a teprve v roce 1962 se stala součástí senátorské jídelny. napsal a vyfotografoval Topí PigulaTiffany – nejen šperky Ačkoli se jménem Tiffany jsou spojovány drahé šperky z prestižního amerického obchodního domu, Louis Comfort Tiffany byl americký sklář, malíř a tvůrce interiérů. Mezi místnostmi, na jejich výzdobě se podílel, byly i přijímací místnosti Bílého domu ve Washingtonu. Tiffanyho secesní skleněné lampy vyráběné technikou, která později získala jeho jméno, napodobovaly staré antické sklo a staly se doménou bohatých. Tiffanyho vitrážové lampy se dnes na aukcích prodávají za stovky eur, levné skleněné napodobeniny přicházejí od asijských výrobců. Úspěšně kopírují původní techniku a kvalita napodobenin se každoročně zlepšuje. Neznalec tak velmi snadno koupí za cenu pravé lampy padělek, který vznikl v čínské či taiwanské dílně.
Takhle asi vypadal svět krátce po svém vzniku. Půda sálá horkem, až se téměř taví podrážky bot. Jen o kousek dál vyvrhává země vroucí bahno a všude kolem se spárami derou na povrch výpary. Zvláštní místo, stejně jako byla ta předešlá. Jen krátce předtím nás totiž fascinovala fantasticky zbarvená obloha a pod ní bílé hřebeny vln tříštící se o ostrá lávová skaliska, černá jako uhel. A ještě předtím rozlehlá krajina posetá vyhaslými krátery, porostlými nízkými vřesovci a travinami. Život na lávě
Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová
Názvy Země duh nebo Ostrovy věčného jara zní malebně, ale rozhodně nevystihují celou rozmanitost Azor. Dvanáct ostrovů (devět obydlených) je totiž velmi mladých, a přestože jsou si podobné, každý je ve skutečnosti jiný. Leží na podmořském značně nestabilním prahu, který se táhne celým Atlantikem. Ostrovy jsou sopečného původu – čím černější je půda, přesněji různě jemná lávová drť, a skaliska, tím je mladší. Žádný div, že chvílemi tak trochu připomínají opouštěnou čertovu dílnu. Přitahují vědce z celého světa, kteří sem jezdí studovat vulkanickou činnost.Cestami lávy „Ne, nebojte se, žádnou lávu tu rozhodně v nejbližší době nečekáme. Je tu bezpečno,“ odpovídala s úsměvem na otázku, kterou zřejmě slýchává od turistů velmi často, průvodkyně v jeskyni Algar do Carv~ao na ostrově Terceira.
Šachta hluboká téměř sto metrů se nachází v největším kráteru, širokém patnáct kilometrů. Vznikla před třemi tisíci lety a představuje cestu, kterou se nahoru drala láva, aby pak ustoupila kamsi do hlubin země. Stěny jsou porostlé jasně zelenými mechy, je zde vlhko a ze stropu kape voda. Na dně je jezírko s pitnou vodou. Hraje tu tichá meditační hudba a příchozí tak má dojem, že vstupuje do příbytku nějaké víly.
Podobných míst, kde se dá zblízka a doslova zevnitř pozorovat, jak se žhavé magma umí propracovat zemským povrchem, je na ostrovech více. Většinou je ale stačil pokrýt zelený mechový porost a malebné krápníky. Dravost sil, které dokáží vyvolat zemětřesení a vytvořit nová pohoří, ale docela syrově odhaluje jiné místo – na ostrově S~ao Miguel si mohou turisté projít asi čtyři sta metrů dlouhou část lávového tunelu. Hudba tu nehraje, zato ale na začátku každý dostane na hlavu helmu s blikátkem, takže má okamžitě pocit, že tady už půjde do tuhého. Skupina pak získá dohromady tři baterky, a pak se všichni trmácejí naprostou tmou přes ostré kluzké kameny. Stojí to za to, protože je tu jasně vidět, jak si žhavá láva prorážela a modelovala své koryto.Pro klid všech
Lidé, kteří sem začali přicházet po objevení ostrovů (uvádí se rok 1432, ale některé teorie mluví i o dřívějším datu, ostrovy údajně znali už Féničané), si samozřejmě uvědomovali, že dřímající vulkány představují velké nebezpečí. Vulkanická činnost se na ostrovech skutečně několikrát projevila v celé své drsné podobě, naposledy na ostrově Faial v roce 1957, kdy tu vznikl nový kráter. Ostrovu přibylo 2,4 kilometru čtverečního. Nyní z něj zbyl asi kilometr, část ztuhlé, ale měkké lávy už ohladilo moře. Tehdy už ale nepřišel o život žádný člověk, protože se o erupci včas vědělo. Lidé odešli na jiné ostrovy a někteří natrvalo na pevninu do Portugalska, k němuž Azory patří, nebo do USA. Někteří se vrátili, po jiných tu dodnes zůstaly pobořené domky. Na Azorách funguje důmyslný systém, díky kterému odborníci nejen pečlivě sledují veškerou vulkanickou činnost, ale okamžitě mohou zmobilizovat všechny – policisty, záchranáře a vojáky (mimochodem, je tu i základna NATO), aby včas odvezli obyvatele z oblasti, kde by to mohlo být nebezpečné. „Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by to bylo v nejbližší době zapotřebí,“ shrnula výsledky současných pozorování Petra Coelho z pražské pobočky Portugalské centrály cestovního ruchu. Vulkanické projevy – od horkých pramenů po jeskyně a jezera v některých kráterech – tak představují spíše turistickou atrakci, kvůli které sem přijíždějí hlavně Američané a v posledních letech i stále více Evropanů. Jako zvláštní specialitu pak nabízí oblast Furnas dokonce i vaření v lávě.
Trocha i z ráje Ostrovy ale nemají jen svou ďábelskou podobu, panuje tu totiž po celý rok velmi příznivé klima. Zelené je zde skutečně všechno. Pokud už se stane, že třeba uschne strom, okamžitě ho celý pokryje vrstva zelených rostlin nebo alespoň mechu. Kromě původních endemických rostlin a zbytků někdejších lesů, vykácených kvůli dřevu, tu také roste spousta dovezených rostlin. Třeba palmy, banánovníky, ananasy… Nad vším ale kralují až dvoumetrové hortenzie původně z Japonska. Bují doslova všude a tvoří živé ploty mezi malými políčky, kterými jsou ostrovy jakoby rozparcelovány. Když hortenzie rozkvetou, zanechávají v každém, kdo v té době na ostrovy přijede, nezapomenutelný dojem. Na políčkách se pase dobytek a pěstují se plodiny. Ploty z květin a zídky z kamenů pak poskytují ochranu před větry z oceánu a stín. Počasí se tu ostatně mění i několikrát během dne. V létě ale většinou chrání ostrovy před spalujícím sluncem všudypřítomný opar.
Rajská (nebo ďábelsky dobrá?) je také chuť zdejšího vína, které nahradilo kdysi pěstované pomeranče. V 18. století postihly pomerančovníky choroby a lidé si museli hledat jiný zdroj příjmů. Dokázali to a dodnes se na lávových políčkách mezi ochrannými kamennými zídkami plazí vinná réva verdelho. Díky svým dlouhým kořenům vytahuje vláhu a nasává pikantní příchuť lávy. Vinařská oblast na ostrově Pico byla vyhlášena za světové přírodní dědictví UNESCO.Co přitahuje Lidé sem přišli v 15. století a usadili se tady. Ostrovy prošly bouřlivou historií – sláva a rozmach v době zámořských objevů, bitvy s piráty a se Španěly. Pak jako by se na tuto část Portugalska trochu zapomnělo. Lidé odcházeli za lepším na pevninu nebo se stěhovali do Ameriky. Dnes je situace jiná. Obyvatelé Azor dál, podobně jako v minulosti, žijí především na pobřeží. Mají tak na dosah moře, které jim stále ještě poskytuje obživu. Ve vnitřních částech ostrovů zůstává panenská krajina, jen sem tam protnutá úzkou silničkou. Fantastická místa pro každého, kdo se rád nerušeně toulá a užívá si nedotčenosti přírody a třeba i samoty. Potká tak nanejvýš zdejší kravky. Obyvatelé Azor si uvědomují, že turistika je dobrým zdrojem příjmů, a díky tomu, že ostrovy unikly boomu stavby velkých hotelových komplexů, dnes přesně odpovídají představě aktivní dovolené – vždyť doba přeje rodinným hotelům, tradicím a pobytu v přírodě. „Když byla na Azory v sedmdesátých letech zavedena pravidelná letecká linka, leccos se změnilo. Ostrovy přestaly být tak izolované. Mladí lidé už neodcházejí, jezdí na pevninu jen studovat a pak se sem vracejí. Je tady čisto, není zde velký průmysl, lidé tu žili ze zemědělství a chovu dobytka. A hlavně se rozvíjí turismus,“ vysvětlila Coelho. „Cizincům se tu líbí. Už si tady začali kupovat i domy, hlavně Američané a teď i Němci.“ Ostatně nedá se přehlédnout, že v některých místech působí jako průvodci zahraniční studenti (především z USA), kteří sem přijeli užít si prázdnin a přitom si i něco přivydělat na další studia. Azory totiž svou zvláštní, klidnou, spíše provinční atmosférou působí jako balzám na ty, kteří si potřebují odpočinout od každodenního stresu. Město Horta na ostrově Faial je například mekkou jachtařů, kteří se tu scházejí ve věhlasném Peter’s Café-Sport, založeném v roce 1918, a přes zimu tu dokonce nechávají zakotvené své jachty. Stejný věhlas mají i dvě zdejší golfové oblasti. Ze S~ao Miguel se turisté mohou vydat na moře pozorovat velryby nebo si zaplavat s delfíny…
Azory sice zřejmě nedosáhnou věhlasu Kanárských ostrovů nebo dalších vyhledávaných míst, ale to je možná dobře. Hodně by tím ztratily ze svého drsného, a přitom malebného kouzla.
Jaké jsou Azory
* Klima ovlivňuje Golfský proud. Teplota v zimě se pohybuje kolem 15 stupňů, v létě stoupá mírně nad 20 stupňů Celsia.
* Žije tu jen 230 tisíc obyvatel.
* Největším městem je Ponta Delgada na ostrově S~ao Miguel. Spíše připomíná evropská velkoměsta.
* Druhým největším městem je Angra do Heroismo na ostrově Terceira. Stojí zde velká pevnost a má svéráznou renesanční architekturu, pro kterou je zapsáno na seznamu měst světového kulturního dědictví UNESCO.
* Převládá portugalský vliv a portugalská kuchyně, ostrovy jsou ale také ovlivněny Vlámy a Španěly, kteří sem přišli s prvními osídlenci.
* Nežijí tu hadi, nejsou zde šelmy. Byl sem dovezen hovězí dobytek, králíci, ježci a domácí zvířata. Nechovají tu ovce. * Ostrovy jsou vhodné pro aktivní dovolenou, ke koupání zde slouží malé pláže na pobřeží.
Je čaj zázračným nápojem, jak se tvrdí v odborných studiích, ale i bájích? Milovníci čaje nedají na svůj oblíbený nápoj dopustit a své nadšení pro zeleně, nažloutle či hnědě zbarvený obsah oblíbeného šálku zdůvodňují pomocí lékařských expertiz. Léčivé účinky čaje jsou nepopiratelné, ale zcela vyloučit se nedá ani to, že si čajem může člověk také ublížit. Pomáhá, nebo škodí?
Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Slovo čaj se stalo synonymem většiny horkých nálevů z vody, květů či lístků bylin. Heřmánkový, stejně tak jako lipový čaj je oblíbeným receptem babiček, přestože neobsahuje ani snítku z čajovníku, který dává celému nápoji jméno. Jako se pravověrný vinař pousměje nad borůvkovým vínem, které má se skutečným vínem podobný pouze způsob přípravy, tak si čajový milec neodpustí udivený pohled na sáček s názvem „exotické ovoce“ a znechuceně se zamračí nad instantním čajem. Máčet čaj uzavřený v hedvábném pytlíku je vynález z roku 1903. Později sestoupil pytlík z hedvábného piedestalu do papírové obyčejnosti. O jeho rozšíření se zasloužil Američan Thomas Sullivan, kterému je někdy připisováno, že čajový sáček vynalezl. Nicméně byť je balení a prodej čajových sáčků samostatným podnikatelským odvětvím, stovky milionů lidí v Asii si pořád sypou čaj přímo do konvice.
Čaj není jen nápojem pomáhajícím dodržovat pitný režim. V Japonsku se obřad s ním stal pevnou součástí tradic a kultury této ostrovní země, v Číně ho znali už tři tisíce let před naším letopočtem, v Británii bylo setkání u čaje výsadou aristokracie 19. století, a v Americe se čaj stal součástí boje za nezávislost. Srovnání japonského čajového rituálu s evropským zalitím sáčku s čajovou drtí je stejně absurdní jako srovnání nejlevnější konzumní lihoviny s ušlechtilým koňakem, který byl k dokonalosti dotažen léty zrání v prastarých sudech. „Pořádný šálek čaje se dnes najde čím dál hůř,“ píše Henry Hobhause v knize Šest rostlin, které změnily svět.
Ponecháme-li stranou sběr, se sklizenou surovinou se zachází jako s vojtěškou: cpe se do velkých strojů, tam se rozmačká a smíchá, až je s ní netříděný prach, ten se pak porcuje do malých sáčků, jejich papír pak „obdaruje“ čaj další příchutí. Z jejich obsahu se získá nanejvýš hrubý silný nálev, který ale nemá zpravidla nic jiného než tmavou barvu.Zelený, nebo černý? To nejzákladnější rozdělení čaje na zelený a černý má poměrně velký vliv na obsah farmakologicky účinných látek. Hlavní rozdíl je v procesu fermentace – dává černému nápoji nejen jeho barvu, ale také uvolňuje některé z látek, které čaj obsahuje. Fermentace je biochemická reakce, během které dochází k oxidaci buněčného obsahu. Proces probíhá při teplotě 35–40 stupňů Celsia v takzvaných fermentačních místnostech a právě na správné době ukončení procesu závisí kvalita, barva i vůně čaje. V našich zeměpisných šířkách je černý čaj mnohem populárnější než zelený. Přesto se zdá, že pozitivní účinky na lidské zdraví toho druhého jsou vyšší. Důvodem, proč se čaj zalévá vroucí vodou, je fakt, že některé z uvolněných a přeměněných látek se mnohem lépe uvolňují v horké vodě. Proces fermentace se dá v různých fázích zastavit, což umožňuje rozšířit nabídku o „polofermentované“ čaje zvané oolong. Lékárnička na dně Strašáků má současná civilizace mnoho. Mezi ty nejčastější, které souvisejí s naší moderní civilizací, patří rakovina a stáří. Pokusy na myších prokázaly, že zelený čaj chrání před vznikem některých typů rakoviny. Skupina myší pila odvar z lístků zeleného čaje a poté byla vystavena účinkům rakovinotvorné látky a UV záření. Ukázalo se, že počet výskytu nádorového onemocnění byl o osmdesát osm procent nižší než u kontrolního vzorku, který pil čistou vodu.
Čajový nálev v sobě obsahuje desítky různých látek a u mnohých z nich byly prokázány farmakologické účinky. Nejznámější jsou antioxidanty, které mají v některých případech schopnost zastavit proces stárnutí buněk. Jde o schopnost likvidovat volné kyslíkové radikály a bránit tak buněčné struktury před oxidačním poškozením. Časopis Food Today udává, že některé látky v čaji (katechiny) mají antioxidační schopnosti dvacetkrát vyšší než vitamin C. Jsou schopny chránit lidskou DNA před radiačním poškozením. Extrakt ze zeleného čaje také dokáže chránit před jedním z typů akutního poškození ledvin. Kalifornští badatelé rovněž publikovali hypotézu, že pravidelné pití čaje může mít za následek větší pravděpodobnost otěhotnění. Podle jejich výzkumů ženy, které denně vypily alespoň půl šálku čaje, měly dvakrát vyšší pravděpodobnost otěhotnění než ty, které čaj nepily vůbec. Čajové lístky obsahují také stopové prvky důležité pro tělo, ať už draslík, hořčík, či fluor, který je i v případě čaje udáván jako prevence před zubním kazem. Ale i čajem se člověk může předávkovat.
„V podstatě jsem se na maturitu začal učit až poslední dny. Známí mi doporučili udělat si opravdu silný nálev z čajových lístků a obyčejných čajových sáčků. Poslechl jsem a za několik desítek minut jsem věděl, že čaj je povzbuzující droga. Chtěl jsem vydržet učit se co možná nejdéle, a tak jsem čajovými lístky opravdu nešetřil. Po vypití mi bušilo srdce, tlak musel vyskočit někam opravdu hodně vysoko a tu noc se mi nepodařilo usnout. I schopnost koncentrace byla narušená, takže mi čaj spíš uškodil než pomohl,“ říká absolvent jedné z ostravských středních škol a potvrzuje tak starou moudrost, že všeho moc škodí.Životabudič Čaj je nejčastěji srovnáván s kávou, a to díky obsahu kofeinu. Jde o chemickou látku se za vzorcem C8H10N4O2. Podporuje bdělost, zlepšuje koncentraci a stimuluje oběhový a respirační systém. Rozdíl ve vstřebávání kofeinu u kávy a čaje je značný. Zatímco u kávy nastupují účinky v podstatě okamžitě, u čaje je působení rozloženo na několik desítek minut. Důvodem jsou další látky obsažené v čaji, které nástup kofeinových účinků brzdí.
Kromě čajových lístků a kávových zrn kofein obsahuje několik desítek dalších rostlin, včetně kakaových bobů nebo kolových oříšků. Kofein se v těle neukládá, je z těla postupně vyloučen s močí.
Kofein však může být pro člověka i smrtelným jedem v koncentraci 150 miligramů na kiligram tělesné hmotnosti. Navíc je Mezinárodní olympijskou federací zakázán jako stimulant. Logicky by to znamenalo, že by vrcholoví sportovci neměli pít silný čaj. Mezi další negativní účinky většího množství kofeinu může být infarkt a problémy s ledvinami, protože se jedná o diuretikum. Ve velkých dávkách vede k pocitu podráždění, neklidu, nespavosti, ztrátě energie, popřípadě i křečím. Kofein zvyšuje odbourávání vápníku z těla, což není vhodné zejména pro kojící matky. Takže i u čaje platí, že „dobrého pomálu“.
Čaj v hlavní roli
Čaj sehrál významnou roli v historii Spojených států, zejména při úsilí o odtržení severoamerických korunních kolonií od jejich mateřské Anglie. Střediskem protibritského odporu se stal severoamerický přístav Boston, hlavní překladiště čaje dovezeného britskou Východoindickou společností a středisko podloudného obchodu s čajem, který citelně poškozoval britské zájmy. Krize vyvrcholila v roce 1773, kdy 28. prosince vnikla skupina 40 členů organizace Synové svobody na britskou loď v přestrojení za indiány a vyházela 350 beden čaje do moře. Britové v přístavu vyhlásili stanné právo, přístav uzavřeli a posílili vojenskou posádku ve městě. Toto opatření se však setkalo s všeobecným bojkotem britského zboží a začlo tajné vyzbrojování obyvatelstva. Ozbrojený postoj Američanů byl pak důvodem k válce, která skončila vytvořením nezávislých Spojených států amerických.
Vedlejší efekty
* Čaj, který se v rámci obchodu s Čínou přepravoval přes oceán, je citlivý na vlhkost a jeho případné znečištění mořskou vodou by bylo pro náklad čaje fatální. Aby loď plula pokud možno co nejvyváženěji a náklad vzácného čaje byl co nejlépe chráněn, byla používána takzvaná mrtvá váha. Materiál musel být voděodolný, těžký a nejlépe takový, aby se s ním dalo obchodovat. V případě přepravy čajových zásilek se touto „mrtvou váhou“ staly čajové servisy čínského porcelánu. * Henry Hobhouse v knize Šest rostlin, které změnily svět o porcelánovém šálku píše: „…vážil v 18. století necelých 60 gramů a jídelní talíř asi 200 gramů. Pokud průměrný kousek porcelánu vážil dejme tomu 110 gramů a pokud se porcelánu ročně dováželo 40 tun, znamená to, že se každý rok do Evropy dostávaly průměrně více než 2 miliony kusů porcelánu.“ Evropa tak získala miliony kusů vynikajícího čínského porcelánu, které jsou nyní předmětem sběratelských vášní a součástí muzejních sbírek.
Zná ho celý svět, přestože jde o malé městečko. Leží ve výšce 2134 metrů nad mořem, je obklopeno čajovými plantážemi a jmenuje se Dárdžiling.
Z města je nádherný výhled na masiv Kančendžengy a na počátku 19. století bylo vyhledávaným rekreačním místem pro britské vojáky. Dnes je ve městě téměř nedýchatelno kvůli smogu, který tu šňůry aut vytvářejí především navečer, když zdolávají strmé ulice. Zplodinami sytí vzduch i odpadky, které pálí na ulici trhovci, když zavírají své stánky. V porovnání s ostatní Indií má ale město vysoký životní standard. Ve zdejší oblasti se vypěstuje dvacet pět procent celkové indické produkce čaje. Zhruba půl hodiny z centra města – Chowrasty – leží čajová továrna Happy Valley Tea Estate Factory. Čaj se tu dosud vyrábí původní technologií. Stroje jsou ještě z devatenáctého století. Pracují zde hlavně ženy a nejkvalitnější čaj třídí ručně. Ten lze v továrně přímo i zakoupit. Máte pak záruku, že kupujete skutečnou kvalitu. Čaj se samozřejmě nabízí ke koupi všude po městě, ale těžko lze odhadnout, jaký opravdu je, protože prodavač vám bude vždy tvrdit, že zaručeně výborný je jen ten jeho. Může se ovšem jednat o podřadnější druh balený například v Kalkatě. Ve městě se totiž prodá daleko větší množství „originálního“ dárdžilingu, než se v oblasti skutečně vyprodukuje.
Zajímavostí města ale není jen čaj. Je to i historický vláček Toy Train. Trať byla slavnostně otevřena v roce 1881, má rozchod dvě stopy a spojuje Dárdžiling s Novým Džalpajguri. Trať má třináct stanic, ta v Ghúmu je se svou nadmořskou výškou 2257 metrů druhou nejvýše položenou železniční tratí na světě a je zařazena mezi světové kulturní dědictví. Vláček jede trasu dlouhou asi osmdesát osm kilometrů osm hodin. Na jízdní řád se zcela spolehnout nedá, protože sesuvy půdy v některých místech trať úplně zničily, takže se může stát, že se cestující svezou jen po některém úseku (my jsme mohli jet jen do nejbližší stanice v Ghúmu a zpátky). Přesto jde o unikátní zážitek. V kouřící lokomotivě 779 z roku 1889 měli strojvedoucí i topič plné ruce práce, aby stroj udrželi v chodu, topič přikládal do kotle jako divý. Cestou jsme museli zastavovat, abychom doplnili vodu. Vláček jede docela pomalu – koleje vedou spolu s úzkou silnicí ve svahu nad strmým hlubokým údolím a místy se auta s vláčkem vedle sebe nevejdou, takže lokomotiva na sebe upozorňuje houkáním. Asi pět kilometrů od Dárdžilingu se nachází smyčka ve tvaru osmičky, takzvaný Batasia Loop, kde si vláček na chvíli odpočine. Zastaví a turisté se mohou rozhlédnout po okolí. Název Batasia je místní, znamená větrné místo. Uprostřed smyčky byl vystavěn pomník gorkhskému vojákovi. V Dárdžilingu se také nachází horolezecké muzeum (Himalayan Mountaineering Institute), založené v roce 1954. Je tu kolekce historického vybavení z prvních expedic včetně autentických dopisů sira Hillaryho.
Jediná v Evropě
Napsala Dagmar Cestrová Portugalci se chlubí, že jediné čajové plantáže v Evropě mají právě oni. Nacházejí se na ostrově Sao Miguel na Azorech. Čaj byl vedle tabáku, vína a dalších plodin jednou z alternativ, kterou se místní obyvatelé snažili překonat ekonomickou krizi vyvolanou nemocemi zdejších pomerančovníků. První čajová plantáž byla založena 1870 a v roce 1878 bylo vyprodukováno prvních osm kilogramů černého čaje a deset kilogramů zeleného čaje a posláno na zkoušku do Lisabonu, Londýna a Paříže. Výsledek: nápoj je vynikající. Lávová půda, na které se čaj pěstuje, mu dodává výjimečnou příchuť.
Pití čaje bylo v Evropě velmi populární ve všech vrstvách obyvatel, takže o zdejší čaj byl na pevnině zájem. Ten částečně poklesl až ve 20. století, kdy se i v Portugalsku objevil názor, že příliš časté pití čaje způsobuje rakovinu. Dnes je překonán a obliba čaje jako naopak zdravého nápoje znovu roste. Na čajové plantáži Goreana se tak dnes pěstují tři druhy černého čaje a jeden druh čaje zeleného. Zpracovávají se v manufaktuře hned v místě i tady je možné čaj ochutnat a hned také zakoupit.
K městu Noci přijíždíme až za tmy a hledáme místo na spaní. Konečně kousíček volného plácku! Ráno pak nevěříme vlastním očím – mezi stromy si všimneme kuželovitých obrysů nějakého stavení, kousek od nás stojí „trulíci“! DOMEČKY JAKO Z POHÁDKY
Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani
Chodíme pak od jednoho bílého domečku ke druhému. Jeden je hezčí než druhý. První čerstvě nalíčený bílým vápnem a s pěstěnou zahradou, jiný zasazený do pýřité trávy a skrytý mezi starými stromy, jako by se o něj dlouho nikdo nestaral.Bez malty a bláta Typické bílé kamenné domečky se nacházejí v Apulii na samém jihu Itálie, mezi městy Bari, Brindisi a Taranto. Správně se jim říká trulli. Vypadají všechny velmi podobně. Malá kruhovitá nebo hranatá stavba je postavená z pečlivě opracovaných, na sobě naskládaných kamenů – bez malty a bez jakéhokoliv jiného pojidla. Zdi jsou všechny natřené zářivou bílou. Střecha je také z kamene, a také zcela bez spojujícího materiálu. Původně krémově bílý vápencový kámen postupem času (za takových dvacet až třicet let) na vzduchu zešedne.
Stavění bez malty byl nejlevnější způsob, jak v dřívější těžké době přijít k vlastním čtyřem stěnám. V krajině velmi bohaté na vápenec a krasové útvary stačilo posbírat trochu kamení, opracovat ho pomocí šikovných rukou do potřebné velikosti a tvaru, a pak skládat jeden na druhý. Aby domek držel pohromadě, muselo se stavět přesně podle starého vyzkoušeného a dobře promyšleného stavebního plánu. Stěny i klenbovitou střechu tvoří dvě vrstvy na sobě naskládaných kamenů. Nejdříve se staví vnitřní pozvolně se sbíhající stěna, která se pak zvenku obloží další. Prostor mezi zdmi se vyplní horninovou drtí. Tmavě šedá střecha, vyrůstající vysoko do špičky, spolu s bíle nalíčenými zdmi malého domku připomínají svým tvarem spíše podsaditý hříbek. Samý vršek kuželovité střechy zdobí ještě bílá čepička pinnacoli s placáčkem nebo jinak podivně vymodelovanou špičkou – nejčastěji ve tvaru koule, dvojitého kužele, kříže či hvězdy. Stejně jako v případě pinnacoli není zcela jasný ani význam jednoduchých bílých kreseb, kterými jsou často pomalované kamenné střechy. Znaky mívají obyčejně podobu slunce, měsíce, srdce, kříže, znamení zvěrokruhu; objevují se ale i symboly planet Merkuru nebo Saturnu. Nechybí ani mohutný (jak jinak než bílý) komín – vařit se přece musí. Kam až oko dohlédne, stojí i dnes v Apulii samý trulli, zasazený v mediteránní krajině. Rozeseté domky zakrývá někdy hustá divoká zeleň s několika zdivočelými květinami, další obklopuje pečlivě udržovaná zahrada či ovocný sad, jiné stojí uprostřed čerstvě zoraného pole, některé jsou dost nešikovně zasazeny mezi moderní stavby. Často se jich lepí více na sebe – někdy dva tři, někdy i více. Trulli působí velmi romanticky a jen těžko se chce člověku věřit, že pro mnohé tamní lidi znamenají jen smutnou vzpomínku na vlastní chudobu a dřívější feudální otroctví. I dnes mnozí z obyvatel neradi ukazují, co skrývají stavby uvnitř. Vysoká střecha sloužila v minulosti jako zásobárna, kde se skladovalo především obilí. Přímo pod kuželovitou sýpkou se pak bydlelo – lidé a zvířata dohromady. Když se rodina rozrostla, postavilo se vedle starého trulli nové, stěna mezi nimi se probourala. Čím více na sobě nalepených jednotlivých staveb, tím byla rodina početnější. Tlusté kamenné stěny chránily v zimním období obyvatele před mrazem a v létě před spalujícím vedrem.
Opravdové překvapení skrývá teprve až městečko Alberobello. V jeho jádru jsou trulli nalepené jeden na druhém. Ulice se mezi nimi všelijak klikatí. Snad na každém kroku se nachází nádherná zákoutí, která často zdobí terakotové květináče osázené pestrými květinami. Domečky jsou všechny krásně bílé, jako by je právě nalíčili. Jinde láká lavička k posezení a zároveň zastavení se nad jen těžko popisovatelnou krásou.
Trulli tvoří v Alberobellu dvě hlavní čtvrtě – Rione Monti a Aia Piccola, které dělí od sebe rušná široká a níže položená ulice. Kdysi tudy protékala říčka Fogge, která zabezpečovala dostatečné množství vody pro stále rostoucí městečko.Z chudoby ke slávě
Vraťme se však na úplný začátek nebo aspoň do doby, ze které pocházejí první zmínky o domcích bez malty. Ty bylo možné podle potřeby nebo na příkaz vrchnosti kdykoli zase lehce rozebrat. Původně vyrůstaly kamenné domečky jednotlivě mezi malými feudálními políčky. Na konci patnáctého století nechal hrabě Conte Aquaviva Conversano založit Alberobello (Selva di Alberobello) z kamenných trulli. Italsky jednoduše zvané casedde (domečky) obývali v nově vznikajícím městečku především zemědělci, kteří obhospodařovali Conversanovy velké pozemky. V roce 1600 čítala osada na čtyřicet těchto kruhovitých staveb. V roce 1635 nechal hrabě Giangirolamo Acquaviva, zvaný Guercio di Puglia (Jednooký z Apulie), postavit na druhém břehu řeky naproti osídlení Monti další nový domek, pekárnu, mlýn, obchod a tavernu pro projíždějící – vše se časem rozrostlo do čtvrtě Aia Piccola. V roce 1797 bylo Alberobello osvobozeno z feudální poroby a povýšeno na královské město čítající již na tři tisíce dvě stě obyvatel. V té době vznikají také nové, mnohem prostornější domy. V druhé polovině devatenáctého století pak přišel zákaz stavět dál domky bez malty, s výjimkou chudinské čtvrtě. S příchodem dalšího století se ale myšlení změnilo. Trulli, obývané doposud chudinou, dostávají status národního monumentu – v roce 1909 Rione Monti a 1930 konečně i východní část Aia Piccola. Na začátku dvacátého století žilo ve čtvrti Rione Monti v tisíci sedmdesáti trulli na dva tisíce lidí, v Aia Piccola ve čtyři sta trulli bydlelo přibližně tisíc tři sta obyvatel. Celkový počet městských i venkovských trulli se v současné době odhaduje na pět tisíc. Od roku 1996 se nachází Alberobello na seznamu světového dědictví UNESCO. Dnes hodně původních rodin své malé a těsné domky opustilo. Místo obyčejného prostého života teď v Alberobellu vzkvétá obchod s upomínkovými předměty, vznikají stylové restaurace, kavárny a penziony. Jinde lákají návštěvníky neopakovatelného města drobní řemeslníci, kteří své umění předvádějí často i na ulici. V Alberobellu jsme kolem poledne a první zajdeme na cappuccino a pravou italskou zmrzlinu. Ulice Largo Martellotta je plná všelijakých krámků. Z jednoho hýčká uši hudba, jinde se prodávají olivy naložené na několik způsobů, sušená rajčata v olivovém oleji, lákavé sýry nebo různé uzeniny. Stejně tak se najdou na dřevěných jednoduchých pultech ponožky i něco do domácnosti. O kus dál stojí dokonce moderní kolotoče, ze kterých se člověku točí hlava, ještě když stojí na zemi. Máme takové tušení, že se tady něco děje – jenom nevíme přesně co. Když pak kráčíme ulicí, zastavujeme na každém kroku. Ne že by byla ulice příliš prudká, jen se nám nad tou krásou tají dech. Jelikož je krátce po poledni, jsou krámky většinou zavřené. V ulicích je celkem klid, ale sami tu v žádném případě nejsme. Většina těch, které potkáváme, je z daleka. Někteří sem na jih Itálie přijeli až z Japonska, aspoň tak vypadají. O kus dál nás za-ujme postarší paní sedící nad velkým dřevěným rámem. Mezi natlučenými hřebíky má natažené vlněné provázky. Několika šikovnými tahy nám ukazuje, jak jednoduše vzniká šál. Na konci ulice Via Monte San Michele přecházející v Monte Pertica stojí menší, ale velmi zajímavý kostel S. Antonio. Stavba postavená ve stylu trulli pochází z roku 1926. Stejně jako zvenku, je kostel krásný i uvnitř.
Ulice se pomalu plní dalšími lidmi, krámky se otvírají. Odněkud zase zavoní káva. U šálku teplého nápoje s příjemnou světle hnědou barvou a lahodnou vůní se dáváme do řeči s barmanem. Antonio říká, že teď na podzim je tu klid, ale v červenci a hlavně pak v srpnu neví, kam dřív skočit, a na nějaký fotbalový zápas, na který se teď po očku dívá, mu nezbývá vůbec čas.
Ze všech nejkrásnější Maria Concetta Marco má moc pěkný obchůdek. Sedí na nízkém dřevěném štokrleti a hned nás láká dovnitř. Vcházíme do „trulíku“, ve kterém se člověk mezi všemi těmi regály sotva otočí. Vzadu za krámkem, který je plný zajímavých likérů, vína a sladkých, kyselých i ostrých laskomin, se skrývá malá kuchyňka, která připomíná staré časy. Concetta nás hned zve na likéry. Má jich všude plno – melounový jemně růžové barvy, křiklavě oranžový dýňový, broskvový má barvu o něco jemnější. Jinde stojí likér meruňkový, ořechový i z plodů opuncie, prostě na co si jen vzpomenete. Místní specialitou je prý silně nahořklý likér, který nám připomíná český fernet. O několik domků dál stojí trulli snad ze všech nejkrásnější. Jeho zdi zčásti zakrývají pnoucí se rostliny. Vchodové dveře zdobí šlahoun se sytě růžovými velkými květy. Domeček vypadá jak vystřižený ze žurnálu. Když tak na ten „trulík“ s úžasem hledíme, přispěchá k nám Maria Concetta a šeptem prozrazuje: „Siňora se o svůj domeček s láskou stará.“ Není o tom pochyb. Potom pokračujeme přes ulici dál do čtvrti Aia Piccola. Davy postupně řídnou, až zůstáváme nakonec sami. Před očima se nám najednou skýtá pohled na něco téměř časem nedotčeného. Chybí obchody a kavárny, ale čtvrť má stejné kouzlo, ne-li ještě větší. Poloprázdné křivolaké ulice, bíle nalíčené stěny, tmavě šedé střechy s bílými špičkami a mohutnými komíny, k domům natažené tlusté dráty, květináče s křiklavě barevnými muškáty, odstavený invalidní vozík, další květiny… O kousek dál postává stařeček opřený o hůlku a naslouchá mladším. Hned vedle parkuje tmavé auto, které svým stářím ladí k tomu bělovlasému dědečkovi. Sem tam proběhne kočka nebo zaštěká pes. Stará vrásčitá paní věší na šňůru své tolikrát prané prádlo. Stojíme tiše v jedné ulici, když najednou začnou odkudsi chodit lidé odění v černých šatech. V ruce každý drží doposud nerozžatou velkou bílou svíčku obalenou papírovým kornoutem. Máme opravdové štěstí, právě začíná procesí. Další den vstáváme dlouho před východem slunce. Znovu a znovu chceme do sebe nadýchat vůni bíle nalíčených rozkošných ulic, které v této podobě ve světě nikde nenajdete. Vyjíždíme ještě jednou krátce i za město, kde jsou trulli rozeseté po krajině jako hříbečky. Je konec pobytu a Alberobello se zdá až příliš krásné na to, abychom vůbec odjeli. Tak krásné, že se sem určitě stojí za to jednou vrátit.
