Tradiční soutěž Shell Wildlife Photographer of the Year pořádá Natural History Museum v Londýně s BBC Wildlife Magazine a sponzoruje firma Shell. Do 23. ročníku se přihlásilo více než osmnáct tisíc snímků. Ty vítězné jsou od 21. října 2006 prezentovány na putovní výstavě po mnoha zemích. Výstava končí 29. dubna 2007. Některé z nich pravidelně vždy v dubnu umožňuje zhlédnout i geografický magazín Koktejl.
Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci
„Souboj rivalů“
Andy Rouse, Velká Británie
Ráno na Falklandských ostrovech v jižní části Atlantského oceánu během Vánoc bylo jasné a krásné. „Spatřil jsem na pláži tuto hašteřivou trojici a strávil tam s nimi nakonec čtyři hodiny sledováním jejich šaškovin, které byly vskutku legrační. Tučňák zcela vlevo je samice a oba samci se ve svém soupeření vzájemně pošťuchují ploutvemi. Tučňáci patagonští jsou skutečně krásní,“ říká Andy, „ale na výslunní popularity se drží tučňáci císařští díky svým těsným formacím, které vytvářejí během zimních sněhových vánic. Tučňáci patagonští jsou i mnohem aktivnější, a tak vlastně zajímavější pro objektivy fotografů.“
Zvláštní cena v kategorii Portréty živočichů
„Rosněnka žlutonohá“
Edwin Giesbers, Nizozemí
Na Kostarice zmizelo za posledních pár desetiletí mnoho druhů žab pravděpodobně v důsledku zhoubných plísní a klimatických změn. Rosněnka žlutonohá je stále ještě celkem rozšířená, ale není jednoduché ji nalézt. Edwinův průvodce nespatřil za celý rok ani jednu, a tak byl pro něj její objev mnohem více vzrušující než stopy pumy opodál. „Stál jsem v potoce a snažil se k ní dostat co možná nejblíže,“ vypráví Edwin. „Žába zůstala bez hnutí, když jsem pořizoval snímek, a byla si zcela jistá svou schopností splynout s rostlinou, na které seděla.“ Rosněnky žlutonohé (v anglickém originále Ghost glass frogs – skleněné žáby) získaly své jméno díky průhledné kůži na bříšku, přes kterou jsou vidět vnitřní orgány, a dokonce i cirkulující krev.
Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – savci
„Hyena v úzkých“
Christophe Courteau, Francie
Christophe objevil u laguny v Botswaně čtyři hyeny skvrnité, jak se právě krmí sloní nohou. Totéž ale měla v úmyslu smečka dvaceti afrických psů hyenovitých a bez varování hyeny napadla. Všechny utekly, jen jedna zůstala. „Souboj začal naneštěstí probíhat v trávě a já se přistihl, jak si tajně přeji, aby se aktéři přemístili na otevřené prašné místo. Což posléze provedli, jako by uposlechli pokynů režiséra, a drama za přispění vířícího prachu spolu s pronikajícím světlem nebralo konce. Hyena se postavila ke všem přímo čelem a vyhnula se tak útoku cvakajících čelistí. Ale nakonec,
po více než patnácti minutách, se dala na úprk. Její pronásledovatelé štvanici brzy vzdali,“ uvedl Christophe.
Zvláštní cena v kategorii Přírodní prostředí živočichů
„Kachny divoké za úsvitu“
Arnaud Darondeau, Francie „Strávil jsem roky posedáváním u tohoto jezera před východem slunce a přesvědčoval sám sebe, že tohle zimomřivé čekání se vyplatí,“ vypráví Arnaud. „Co jsem věděl, bylo, jak magické umí být světlo v takovém místě. Ukázkový říjnový den ve střední Francii, po kterém následovala ledově chladná noc, vytvořily tu správnou směs ingrediencí. Nejdříve nastoupila mlha prosvětlená mandarinkově oranžovou září. Poté se v odlescích objevily na hladině takřka neznatelné vlnky a siluety odpočívajících kachen. Nadčasový moment, který opravdu stál za to čekání,“ dodává Arnaud.
Zvláštní cena Geralda Durrella – Divočina v ohrožení
„Siesta kapustňáků“
Jun Kezuka, Japonsko Během lednového pozdního odpoledne narazil Jun při potápění v Crystal River na Floridě na odpočívající kapustňáky, kteří zde přebývali ve stojatých temných vodách. „Pořídil jsem snímek velmi opatrně, abych nezčeřil zrcadlově se lesknoucí hladinu a neprobudil spící krasavce,“ říká Jun. Kapustňáci se v zimě rádi přesunují do řečišť ohřívaných pronikajícími teplými proudy. Jun objevil během jednoho dne na sedmdesát kapustňáků a člověk by tak snadno podlehl klamnému zdání, že jich je mnoho, když se setká s tolika z nich na malém úseku řeky. Přesto jsou ohrožováni lovem, rybolovem, znečištěním a na Floridě také lidským osídlováním jejich lokality. Jun byl v úžasu, když se setkal s těmito neobyčejnými, přátelskými živočichy tak blízko obydlí na pobřeží. Hezkých pár ošklivě vyhlížejících čerstvých zranění ale poukazovalo na střet s lodními šrouby z rekreačních člunů.
„Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.“ zápis z Krátké kroniky římské i české z roku 1360 Upíři zemí koruny české
Napsal Aleš Horáček Když archeologové v roce 1999 zkoumali část hřbitova u dnešního Chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci, narazili v nejstarší spodní vrstvě na čtyři zvláštní hroby z počátku 13. století. Přestože v té době již byli nebožtíci ukládáni do rakví nazí nebo v rubáši, ve třech z těchto hrobů ležely kovové přezky dokazující, že mrtví byli pochováni v šatech. Jeden z nich navíc ležel zcela netypicky na břiše. Že to stále jako přesvědčivý důkaz vampyrismu nevypadá? Pak je tu ještě čtvrtý hrob. Mrtvole, pravděpodobně ženě, v něm někdo přibil hřebem nohu k rakvi, aby nemohla vstát. „V první polovině 13. století už by o pohanství neměla být vůbec řeč, a my tu najednou máme přímo u církevní stavby nález, ze kterého pohanství přímo čpí,“ říká Petr Čech z Archeologického ústavu Akademie věd. Objev vampýrských hrobů v Žatci je jen jedním z mnoha. Na podobné narazila například archeoložka Zdeňka Krumphanzlová, která v letech 1955 až 1960 zkoumala slovanské pohřebiště z 10. století v Lahovicích u Prahy. Ostatky v nezvyklých polohách byly ve více hrobech, za vampýrské byly nakonec označeny dva: v jednom ležela kostra asi pětačtyřicetiletého urostlého muže, který měl na kotnících, kolenech i hlavě položeny těžké kameny, aby nemohl vstát. Druhý „vampýr“ byl pohřben s hlavou k východu (zpravidla se pohřbívalo s hlavou k západu) a na břiše, což je jeden z nejstarších protivampýrských zvyků vůbec. „Je to především kvůli víře ve zlý pohled mrtvého, snaze ztížit jeho návrat a obavě, aby duše nevstoupila ústy opět do těla,“ vysvětluje archeoložka Krumphanzlová ve studii publikované v roce 1961 ve sborníku Památky archeologické. Způsobů, jak upírovi zabránit v řádění, existovala celá řada. V Lochenicích na Královéhradecku objevili archeologové v roce 1983 hrob, ve kterém byla na břiše pohřbena žena přibitá železnými hřeby k prknu na dně jámy. V roce 1991 našli ve Starém Městě na Uherskohradišťsku několik hrobů z druhé poloviny devátého století. Někteří mrtví byli svázáni ve skrčené poloze a uloženi na boku s pohledem k severu, aby neviděli východ a západ slunce. Další měli obličeje rozbité kamenem nebo byli kameny zatíženi. V roce 1998 našli archeologové tři vampýrské hroby z první poloviny 11. století ve Vraclavi u Vysokého Mýta. Ve dvou byly pochovány jen hlavy, obě obličejem k zemi. Třetí z nebožtíků měl kromě polohy na břiše oddělenou hlavu od těla a v levé části hrudníku stopy po kůlu. V Bášti u Prahy objevili archeologové v roce 1976 v jednom z hrobů z 10. století dokonce kostru ženy, která měla ve třetím bederním obratli zaražený skalpel. „Nález je dokladem rituálního znovuusmrcení nebožtíka,“ konstatuje ve sborníku Slované 6.–10. století archeolog Ludvík Skružný.
Vampýrské hroby se našly také na pohřebišti v Radomyšli u Strakonic, v Zelenči, v Prostějově, v Písku, a tak by se dalo pokračovat nejen u nás, ale v celé Evropě i na jiných kontinentech.Čelákovická záhada Výjimečným je v tomto výčtu objev z Čelákovic u Prahy. Existuje tu lokalita, které se již od 18. století říká Mrchovláčka, což je označení pro místo, kam se zahrabávaly mršiny. Právě tady v roce 1966 odkryl archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště s jedenácti hroby. Další byly zničeny v roce 1950 při těžbě písku pro stavbu dělnických domků. Celkem tu bylo v rozmezí několika desetiletí pochováno asi dvacet lidí, z nichž se dochovalo čtrnáct koster. V obvyklé poloze neležela ani jedna. Polovina pohřbených měla svázané ruce, někteří leželi na břiše nebo na boku, několik jich mělo hlavy oddělené od těla. „Jednalo se jednoznačně o projevy vampyrismu. Nové však bylo to, že zatímco jinde se našly takové hroby na běžných pohřebištích, tady je to poprvé, kdy byl pro tyto zemřelé vyčleněn zvláštní prostor mimo hřbitov,“ tvrdí Jaroslav Špaček. Podle pěti nalezených kovových přezek, podobných, jaké se našly i v Žatci, určil stáří pohřebiště na konec 10. až první polovinu 11. století. Názor, že se v Čelákovicích nachází jediný známý hřbitov vampýrů ve střední Evropě, nikdo nezpochybnil téměř čtyřicet let. Mrtví z Čelákovic se tak stali nejznámějšími českými upíry vůbec. V loňském roce však vyšla ve sborníku Studia mediaevalia pragensia studie archeoložky Pavlíny Maškové, která se na nález dívá úplně jinak. Vychází z toho, že podobné přezky se později objevily i v nálezech z mnohem mladší doby a předkládá novou hypotézu. Mrchovláčka je podle ní bývalé popraviště někdy z 15.–17. století a domnělí vampýři jsou ve skutečnosti popravení odsouzenci. Všichni pohřbení totiž byli muži, navíc často poměrně mladí, a Čelákovice v 10.–11. století měly řádné pohřebiště. Posunutí stáří nálezu do mladší doby by ostatně mohlo vysvětlit i záhadu, na kterou už v roce 1971 upozornila v Časopise Národního muzea antropoložka Miroslava Blajerová. Čelákovičtí vampýři totiž měli kratší lebky, než bylo podle nálezů z jiných slovanských hrobů na přelomu 10. a 11. století běžné. To později vedlo milovníky záhad k vývodům, že v Čelákovicích skutečně žila nějaká zvláštní vampýrská rasa. Antropoložka Blajerová však jen naznačovala, že lebky z Čelákovic svými rozměry odpovídají spíše ostatkům ze 13.–15. století.
„O tom, ze které doby pohřebiště pochází, diskutovat můžeme, protože kromě přezek jsme nenašli nic, z čeho by se dalo stáří nálezu odvodit,“ připouští Jaroslav Špaček. Teorii o popravišti ale odmítá. „Kdyby to bylo popraviště z takto mladé doby, existovaly by o něm písemné zmínky. Záznamy o obecním soudu a čelákovické městské knihy, z nichž nejstarší je z roku 1366, se však zmiňují pouze o popravišti Šibeňák jihovýchodně za městem. Na pohřebišti jsme navíc narazili na projevy, které popravou zkrátka vysvětlit nelze, jako ústa zacpaná jílem nebo kůl vražený rituálně mezi paži a trup. Také víme, že hlavy byly od těla odděleny až po smrti, protože se nenašly žádné stopy po sečné ráně,“ vypočítává archeolog Špaček. Obě vysvětlení se ve skutečnosti mohou doplňovat. Právě popravení totiž patřili do skupiny, která budila obavy z návratu mezi živé. Ať už ale byli v Čelákovicích pohřbeni upíři, nebo odsouzenci, nový pohled na vampýrskou problematiku již vedl například k přehodnocení podobného nálezu, také ze Žatce. I tady našli archeologové v roce 1998 mimo hřbitov malé pohřebiště. V jednom hrobě ležela kostra s kusem dřeva a železným hřebem v hrudníku. Ve vedlejší jámě pak byly uloženy ostatky čtyř lidí, z nichž dva měli u sebe již známé kovové přezky. „Byli to vesměs mladí lidé a museli zemřít ve stejnou dobu. Protože neleželi na hřbitově, zřejmě právo pohřbu z nějakého důvodu ztratili. Kvůli analogii s pohřebištěm v Čelákovicích jsme nález původně pokládali za projev vampyrismu, dnes se ale již spíš přikláníme k novějšímu vysvětlení o pohřebišti popravených,“ říká žatecký archeolog Petr Holodňák. Pro drtivou většinu vampýrských hrobů, pokud byly nalezeny přímo na hřbitovech, z toho však nevyplývá vůbec nic. A je jich stále dost. Na každých sto hrobů z raně středověkých pohřebišť u nás připadá v průměru jeden.
Svědectví kronik Vampýry ostatně známe i ze starých dokumentů. Z nich můžeme usoudit, že dochované hroby jsou ve skutečnosti jen malým pozůstatkem na protivampýrská tažení, protože ostatky velké části domnělých upírů jejich současníci spálili. V kronice benediktýnského opata Jana Neplacha najdeme vedle již zmíněné zprávy o Brodce z Levína u Kladska, které tehdy patřilo k českým zemím, také zápis o případu z roku 1337, kdy v Blově u Kadaně údajně každou noc vstával z hrobu a sužoval okolní vesnice zesnulý pastýř Myslata. Protože jeho řádění neskončilo ani poté, co byla mrtvola vykopána a probodnuta dubovým kůlem, i jeho tělo spálil kat na hranici. Nebo lze zmínit příběh trutnovského bohatého a ctěného měšťana Štěpána Hubnera, jak jej zaznamenal místní kronikář Šimon Hüttel. Krátce po své smrti v roce 1567 prý začal Hubner vstávat z hrobu, honil lidi a několik jich umačkal k smrti. „I bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všecka čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel, z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé, a to tělo na prach spálil.“ Poslední etapa honu na upíry přišla krátce poté, co ochabla vlna čarodějnických procesů. Právník a ředitel kroměřížských biskupských statků Karel Ferdinand Schertz sepsal roku 1704 spisek Magia posthuma, ve kterém líčí upírské příběhy z té doby a popisuje protivampýrská opatření. Od něj víme, že před takovými zásahy zpravidla nejprve vyslýchala komise v čele s děkanem pod přísahou svědky a po exhumaci na tělech nebožtíků hledala důkazy o jejich vampyrismu – stadium rozkladu, krev v ústech, ohebnost končetin a podobně. Tělo usvědčených upírů pak končilo v ohni. Podle knihy Giuseppa Maiella Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy se na Moravě tato praxe tak rozšířila, že osvícenská panovnice Marie Terezie nařídila v místě dvakrát úřední šetření. Nakonec v roce 1755 vydala Dekret o upírech, kterým zakázala duchovenstvu otevírání hrobů a jakékoliv hanobení mrtvol bez předchozího projednání se státními úřady a přítomnosti odborného lékaře.
Nicméně na některé formy protivampýrských opatření narazili etnologové ještě počátkem druhé poloviny dvacátého století v cikánských osadách na Slovensku. Pozůstalí tu například dávali zesnulým do rakví noviny. Podle novodobé pověry totiž mrtvý nemohl vstát z rakve, dokud noviny nepřečetl, takže se tím mrtvému zabránilo vycházet z hrobu nadobro. To proto, že většina lidí v osadách zkrátka neuměla číst. Připomíná to staroslovanský zvyk házet do hrobů mák, protože mrtvý pak může z hrobu vyjít, teprve až spočítá všechna zrníčka.Kdo byli upíři? Odpověď na otázku, kdo byli lidé pohřbení ve vampýrských hrobech, se hledá jen velmi těžko. S největší pravděpodobností to byly oběti prastaré lidové víry, která vznikla už v myslích primitivních lidí jako reakce na strach z mrtvých a z jevů, pro které tehdy neexistovalo vysvětlení. Jak je ale možné, že tato prastará víra přežívala až do osvíceneckých časů, a kdo byly její oběti? K vysvětlení nám zbývají jen teorie, které se mohou navzájem doplňovat a zároveň se lišit případ od případu. Teorie sociologická: Má-li nějaké společenství fungovat, potřebuje nepřítele. Nic lidi nespojí tolik, jako když se mají vůči komu vymezit a na koho svést vše špatné. A když skutečný nepřítel neexistuje, stává se jím zpravidla ten, kdo se nějak odlišuje. Ve spojení s vampyrismem se nejčastěji mluví o lidech s porfyrií, poruchou projevující se sníženou tvorbou krevního barviva. Pacienti při ní mají jevit příznaky typické právě pro upíry. Ve skutečnosti se jedná jen o nejméně častou formu tohoto postižení známou jako Güntherova nemoc. Kůže je při ní mimořádně citlivá na sluneční záření, nehojící se léze vedou až k znetvoření prstů, nosu a uší, pacient trpí chudokrevností, bývá plešatý, velmi chlupatý, a to i v obličeji, a dokonce má červené zuby. Že by však touto nemocí trpěla nějaká větší část středověkých „vampýrů“, je velmi nepravděpodobné. V celé České republice, mnohem hustěji osídlené než ve středověku, jsou totiž momentálně známi jen dva lidé s touto chorobou.
Za upíra ale mohl být považován prakticky kdokoliv. Mentálně postižený, člověk trpící tělesnou vadou, nemocí, ale třeba i ten, kdo měl křivé či vypadané zuby, bradavice nebo velká mateřská znaménka. Etnoložka Alexandra Navrátilová v národopisném časopise Český lid připomíná, že „vampýrem se mohli stát podle lidové víry také jedinci narození v košilce (plodové bláně) nebo lidé zlí, samotářští a náměsíční“. Teorie historická: V první polovině devátého století začalo na české území pronikat křesťanství a vytlačovat pohanské zvyky a rituály. To však nebylo nijak jednoduché. Jak víme z Kosmovy kroniky, ještě počátkem 11. století, kdy již byla církev pevně usazena i na venkově, „mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští“. Z té doby se dochovalo mnoho církevních a šlechtických dekretů, které nařizovaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit. Až v roce 1092 vydal Břetislav II. nařízení, kterým zakázal konání pověrečných obyčejů, nařídil vypudit čaroděje, kouzelníky a hadače z království a vymýtit pohanské posvátné háje a stromy. Právě z dob počátku křesťanství v českých zemích pochází většina nalezených vampýrských hrobů. Někteří vampýři tedy ve skutečnosti mohli být i stoupenci starého kultu, kteří byli nové věrouce nepohodlní a bylo z nich tedy třeba i po smrti udělat symbol všeho zla. Teorie medicínská: Když archeologové ve východním Connecticutu zkoumali vampýrský hrob pocházející dokonce ještě z 19. století, napadlo je porovnat výsledky výzkumu se záznamy, které se o upírech dochovaly v místních archivech. Ukázalo se, že se všech dvacet zdokumentovaných případů vampyrismu z té doby podobá. Po pohřbu nebožtíka začali chřadnout jeho příbuzní, požádali tedy o exhumaci mrtvoly a tělo buď spálili, nebo na něm provedli protivampýrská opatření. Michael Bell, který záznamy vyhledával, našel společné pojítko: všichni pohřbení zemřeli na tuberkulózu. Národní americký institut zdraví a medicíny následně potvrdil, že stopy po tuberkulóze byly zjištěny i na žebrech muže ze zkoumaného hrobu. Je tedy víc než pravděpodobné, že upírem byla v tomto případě ve skutečnosti bakterie Mycobacterium tuberculosis. Jinde jím mohl být mor či cholera.
Teorie mystická: Za zmínku stojí i teorie, která se snaží upírství vysvětlit lehce mystickým způsobem. Vychází z toho, že při stavu tehdejší medicíny mohlo docházet k případům, kdy byl člověk ve strnulém stavu považován za mrtvého a byl pohřben zaživa. Pokud by se takový člověk v hrobě probral, mohly podle některých mystiků jeho zoufalé myšlenky na záchranu vyvolat telepatii či halucinace příbuzných. Pokud by na jejich základě byla rakev znovu otevřena, lidé by v ní skutečně objevili upíra – člověka šíleného prožitou hrůzou, patrně ještě stále částečně strnulého, nebo již jen jeho mrtvolu zohavenou úpornou snahou dostat se na svobodu.Žijí mezi námi Vampyrismus nyní prožívá jakousi renesanci naruby a pro mnoho lidí se stal dobrým byznysem. Novou vlnu zájmu o upírskou tematiku vyvolala před sto deseti lety legendární kniha Brama Stokera Dracula a první filmy na její motivy Nosferatu (1922) a Dracula (1931) s charismatickým hercem Belou Lugosim, o kterém jsou kvůli jeho podivínství moderní vyznavači vampýrského kultu přesvědčeni, že byl sám upírem. Na této vlně se postupně svezly desítky spisovatelů a filmařů (z české produkce známe například knížku hororů Miloslava Švandrlíka Draculův švagr nebo film Svatba upírů). Živnou půdu pro novodobý vampyrismus pak dotvořil rozvoj počítačových her a internetu. Když v roce 1998 vydal frontman jihlavské gothic-rockové skupiny XIII. století Petr Štěpán Knihu Nosferatu s podtitulem Vampýrská bible, byla rozebrána během několika měsíců, podobně jako za pět let její nové vydání. Přitom z pohledu moderního vampyrismu jde vlastně již o přežitý kousek. Upíři tu většinou stále vystupují jako záhadné postavy z tajemného světa. Tomu už dnes uvěří málokdo, a tak nová generace vampyristů přišla s novou, moderní teorií. Na jedné z oblíbených českých „upírských“ stránek vampyres-support.mysteria.cz se lze dočíst, že upíři jsou vlastně celkem normální lidé, jen s výjimečnými schopnostmi, potomci starobylého rodu, který lidstvo kvůli jeho úspěchům pronásledovalo a téměř vyhubilo. Zbylí jedinci nyní svou jedinečnost raději skrývají a všechny ty pověry o strachu z česneku, o tom, že se upír neodráží v zrcadle, má dlouhé špičáky a umí se proměňovat ve zvířata, jsou prý jen záměrně rozšířené povídačky kvůli vytvoření falešného dojmu, že upíři jsou jen výplodem pověrčivých prosťáčků. Příslušníci upírského rodu prý sice potřebují pít krev, ale jen jako energetický doplněk stravy a stačí jim, když si jednou za čas cucnou od nějakého dobrovolného dárce – například z ruky kamaráda či kamarádky.
Vtip je v tom, že svou odlišnost si musí upír uvědomit v období puberty, jinak zůstane celý život obyčejným člověkem. Vezmeme-li v úvahu, jak se za ta staletí lidé křížili, dává tato teorie každému puberťákovi to, po čem většina z nich touží: šanci na výjimečnost. A tak zatímco dřív byl vampyrismus zaměřen na vymítání domnělého zla, dnes vlastně jen vychází vstříc takovým výkřikům, jaký napsal do diskuse na serveru ritual.cz jistý Martin: „Hele, já bych se chtěl stát upírem. Už jsem o tom hodně přemýšlel a prostě bych se jím chtěl stát. Neví někdo o někom, kdo by mi pomohl?“
* Revenant – Mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
* Vampýr nebo upír – Nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
* Mora – Dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
* Vlkodlak – Poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. zdroj: Městské muzeum Čelákovice
Na bangladéšské pevnině vypukla stávka autodopravců, a tak se náš pobyt na ostrově Svatý Martin v Bengálském zálivu nuceně prodlužuje. A čím jsme tu déle, tím více se odkrývají stíny tohoto ostrůvku, který jsme nejprve považovali za malý ráj. Peklo, nebo ráj?
napsal a vyfotografoval Jiří Marek Rybářské bárky na pláži, nízké chatrče se střechami z palmových listů, zvědavé pohledy rybářů a spousta nahatých dětí. Ubytování nabízí hotel s neskromným názvem Bay of Bengal Lodge, jehož majitelem je asi pětadvacetiletý Rafiqul Islam. Brzy zjistíme, že nejdůležitější součástí hotelového vybavení je vlastní studna s ruční pumpou a vědrem. K večeru na pláži sleduji rybáře připravující se k vyplutí na lov. Chvilku na mě koukají, pak přichází asi dvacetiletý kluk a s úsměvem lámanou angličtinou nabízí: „Pojeď s námi.“ Za všeobecného veselí vyplouvám se třemi rybáři v pětimetrové loďce na moře. Zpívají do rytmu pádlování, pak chvíli ztichnou a naslouchají moři. To se opakuje několikrát. Najednou obrátí. Důvod pochopím za chvíli. Zvedá se vítr a loďka se začíná kymácet v dvoumetrových vlnách. Večer sedím v chatrči u jednoho z rybářů, piji šťávu z kokosu a zápolím s jazykovou bariérou. Nálada je ale srdečná. Později učím dlouho do noci na pláži místní kluky podepisovat se anglicky do písku. Oni mě zase na oplátku učí pár bengálských slov. Druhý den se na pláži stáváme s kamarádem středem zájmu skupinky asi dvanáctiletých dívek. Smějí se, dorážejí na nás a uvádějí nás do rozpaků tancem odkoukaným od rodičů, který má výrazně erotický náboj. A to jsou, prosím, na ostrově samí muslimové.
Druhý pohled Na ploše ostrova o rozloze něco přes pět kilometrů čtverečních žije podle informací místních přes pět set padesát rodin, každá z nich má v průměru jedenáct členů. V naprosté většině jsou to rybáři. Gramotnost zde dosahuje pouhých patnácti procent, elektřina dosud chybí. Postupně se tu zhoršuje životní prostředí. Všechny rodiny vaří na ohni, kácejí stromy a z centrální části ostrova se stává poušť. Když se tu něco staví, tak z kamenů z pobřežních útesů, z místy několik stovek metrů široké zóny, přístupné v době odlivu. Tím se pochopitelně zhoršují životní podmínky pro ryby, kterých tu podle údajů přírodovědců žije 86 druhů.
Rybáři své úlovky jezdí prodávat do oblasti správního centra s koloniálním názvem Cox’s Bazar, kde závisí výkupní cena vyloženě na libovůli místních obchodníků. Malí rybáři jen velmi těžce odolávají konkurenci vlastníků velkých rybářských lodí, které brázdí blízké moře a používají k lovu i nechvalně známé hlubinné vlečné sítě, které devastují mořské dno. Bangladéšská vláda proto omezuje dobu mořského lovu na sedm až osm měsíců v roce, aby se stačily alespoň částečně obnovit populace ryb. Jak zatím žijí rybáři, se už ale nestará. Ti kvůli obživě drancují přírodní bohatství ostrova. Ve zdejších mělkých vodách lámou korály, kterých je tu zastoupeno deset z patnácti známých čeledí schopných vytvářet útesy. Celkem jich zde žije 66 druhů. Kusy korálů pak končí u překupníků a později jako ozdoba akvárií v západních zemích. Z podobných důvodů rybáři zabíjejí pro jejich ozdobné schránky tisíce dalších mořských živočichů. Dokonce vyhrabávají z písku vejce vzácných druhů mořských želv.Podaří se to změnit? Na ostrově se ale začínají objevovat i snahy o nápravu. Majitel hotelu Rafiqul s přáteli založili nevládní organizaci ECO (Environment Conservation Organization) a společně zpracovali projekt na podporu místní rybářské komunity. Jde hlavně o to nalézt alternativní zdroje příjmů pro rybáře, například zařídit, aby své úlovky alespoň částečně zpracovávali do polotovarů a tím zvyšovali cenu nebo je sami rovnou exportovali. Rozvoj zpracování ryb přímo na ostrově by pak umožnil uplatnění i místním ženám, které se bez výjimky zatím pouze starají o domácnost a děti. Součástí projektu jsou i další aktivity – zlepšení zásobování pitnou vodou, obnova stromových porostů a ochrana přírodního bohatství ostrova. V současné době je již v provozu stanice na ochranu mořských želv. Její pracovníci se snaží nacházet želví vejce dříve než rybáři a přenášejí je do střežené písečné líhně. Co ale lidé neumějí odvrátit, je nebezpečí, že ostrov může být kdykoliv zasažen přírodními pohromami v podobě cyklonu nebo tsunami. Ostrov zasáhla v prosinci 2004 vlna tsunami a v březnu 2005 pak tornádo, které ho část zcela zpustošilo a zničilo nejméně stovku obydlí. Místní organizace ECO proto požádala světovou veřejnost o finanční podporu.
Jeden kilometr čtvereční lidského svědomí – ostrov Ngamba. Toho špatného samozřejmě. Na ostrově porostlém deštným pralesem, dvacet tři kilometrů severovýchodně od ugandského města Entebbe, blízko rovníku, obklopená vodami Viktoriina jezera se nachází záchranná stanice pro šimpanze. Místo pro zvířata vyrvaná z jejich původního prostředí, týraná, kupovaná a prodávaná, často určená jako hlavní chod regionální kuchyně. Hledají zde sebe sama a snaží se vytvořit si nové sociální vazby na stejně postižené jedince. Našla svůj ráj na zemi, nebo jen luxusní vězení? Ostrov lidského svědomí
Napsal a vyfotografoval Petr Slavík
„To chcete všechno brát s sebou?“ vykulí oči pilotka malé cesny Nancy Chartermanová a posune nedopalek cigarety z jednoho koutku úst do druhého. „To je strašně těžký a ty seš moc velkej,“ drmolí si pod jemný knír a snaží se vyvážit letadélko neustálým překládáním mých zavazadel z místa na místo. Alespoň posté si povytáhne umaštěné džíny a zaleze za knipl. Travnatý pruh zaříznutý do okolní savany zmizí pod námi, když se cesna odlepí od země. Řeka Ishasha se změní ve stříbrnou nit a hranice s Kongem zůstávají daleko na obzoru. Za několik hodin se pod břichem letadla zaleskne hladina Viktoriina jezera a Nancy bezchybně posadí stroj na přistávací plochu. „Hodně štěstí!“ podá mi ruku a druhou neomylně zajede k pasu, aby si povytáhla kalhoty.Na místě
Řidič Wilderness Safaris na nás už čeká. „Jaká byla cesta?“ zeptá se zdvořile a jeho další slova: „Už jsme tady!“ následují až po hodině jízdy, když zastaví na dvoře poblíž Institutu Jane Goodallové.
„Doktorka Ajarová bude mít malé zpoždění,“ vítá nás jeden z jejích kolegů. „Posaďte se zatím v zahradě!“
Sedíme u stolu ve stínu velkého fíkovníku a já si nervózně kontroluji znovu a znovu všechna razítka o očkování, která jsem prodělal, potvrzení o nemocích, které nemám… tuberkulóza, neštovice, spalničky, žloutenka… Za chvíli je budu potřebovat. Snad je to všechno?! „Omlouvám se za zdržení. Jsem Lilly Ajarová,“ vytrhne mě příjemně modelovaný hlas z napínavé četby očkovacího průkazu. „Můžete mi, prosím, ukázat své dokumenty?“ požádá doktorka a nasadí si brýle jako půjčené od Nadi Urbánkové. Chvíli se mračí do té kupy lejster, než odhalí nádherné zuby v širokém úsměvu. „Je to v pořádku. Váš zdravotní stav a potvrzená očkování vám umožňují vstup do záchranné stanice. Musíme být velmi opatrní. Šimpanzi jsou náchylní k mnoha lidským chorobám a vy se dostanete s jednou skupinou do blízkého kontaktu.“ Když vcházíme do kanceláří, zahlédnu ženu s dlouhými šedými vlasy staženými sponou do culíku. JANE! Chce se mi vyhrknout! „Dobrý den!“ skoro zakoktám. Tvář ženy ale nepatří doktorce Goodallové. „Doktorka Jane tu byla před měsícem,“ odpoví Lilly na nevyřčenou otázku. „Tady jsou její fotky,“ jako by chtěla ukonejšit mé až příliš viditelné zklamání. Legenda ochrany africké přírody se usmívá ze stěn ve společnosti svých milovaných šimpanzů. Pak se od doktorky Ajarové dozvídám, že Ngamba Island Chimpanzee Sanctuary byla založena v říjnu 1998 jako útulek pro šimpanze zachráněné organizací Uganda Wildelife Authority z rukou překupníků zvířat. Jsou zde umístěni jedinci, kteří ztratili šanci na přežití v divočině. Ročně je v Africe zabito pytláky okolo pěti tisíc šimpanzů. Jsou loveni pro maso nebo jako cenný artikl pro černý obchod se zvířaty. Bohužel se objevil nový fenomén, který šimpanze vážně ohrožuje – takzvaný witchcraft (čarodějnická nebo čarodějná živnost, obchod). Části jejich těl se rozprodávají jako magické předměty využívané k čarodějným obřadům. „Obzvláště ceněny jsou části mláďat,“ upozorní doktorka. V očích sympatické ženy hoří ohníčky zloby, když nám ukazuje fotky malých šimpanzů s uřezanými prsty. „Špatně se proti tomu bojuje,“ dodá smutně.
Při loučení u přístavního mola ale opět září energií lidí, kteří věří v to, co dělají.Bili Ostrov doktora Moreau! To přirovnání se na mě přilepilo hned po přistání. Jedna desetina ostrova slouží pro ubytování návštěvníků, personálu a vědeckých pracovníků a je odříznuta od pralesa elektrickým, několik metrů vysokým drátěným ohradníkem. Pozorovatelny připomínají strážní věže. Zóna vstupu povoleného! Zóna vstupu zakázaného! Mříže. Dráty. V půl třetí, přesně jako podle hodinek, přicházejí šimpanzi na odpolední krmení. Vynoří se tiše nebo s hlasitým houkáním z pralesa a posedají si v uctivé vzdálenosti od elektrického ohradníku. Ošetřovatelé jim přes dráty naházejí zeleninu a ovoce. Následují drobné šarvátky a potyčky. S posledním pomerančem mizí lidoopi mezi stromy.
„Vrátí se až večer! Do ubikací. Tady už nic neuvidíte,“ upozorňuje mě černoch v zaměstnanecké uniformě. Po páté hodině se šimpanzi (opět na minutu přesně) vracejí na noc do svých klecí. Ošetřovatelé rozdají misky do rukou natažených skrze mříže. Plní je kaší. Pak přicházejí na řadu vařená vejce. Tváře přitisknuté na ocelové pruty. Prosebná gesta. Za každou tváří příběh. Příběh, který lze nazvat jakkoliv, jen ne hezkým.
CONNIE – zabavena vojenskou hlídkou nedaleko Mbarary společně s několika dalšími šimpanzi. Transport přežila jen ona.
NKUUMWA (Zachráněná) – objevena v kuchyni US Marine House v Kampale (DRC). Na ostrov přijela téměř bez srsti.
MIKA – současný alfa samec skupiny, zabaven v egyptském cirkusu Akefs v Kampale. MEGAN – zkonfiskována nadvakrát. Poprvé ve Rwandě. Následně za podivných okolností prodána znovu, do Moskvy. Odtud se dostala do Itálie, Rakouska a Maďarska. Podruhé zabavena celníky na letišti. „Vás to nezajímá?!“ cítím arogantní podtón v hlase zástupce managera ostrova, když opouštím večerní krmení. „Už jsem viděl dost!!“
Se soumrakem opouštějí ostrov tisíce netopýrů na cestě za potravou, aby se ráno zase vrátily na svá nocoviště. Mě ráno čeká forest walking – procházka se skupinou mladých šimpanzů. Budu mít možnost se dotknout těch obdivuhodných tvorů. „Bohužel do lesa na procházku s mláďaty jít nemůžeme,“ je první informace následujícího rána. „Dvě dospělé samice se nevrátily na noc do ubikací a setkání s nimi by mohlo být nebezpečné!“ vysvětluje ošetřovatel ve chvíli, kdy se soukáme do zelených pracovních overalů. „Půjdeme do ohrazeného výběhu. Dávejte si pozor na tkaničky do bot. Fotografování je zakázáno!“ Vcházíme do výběhu společně se skupinou mláďat, některá jsou už značně odrostlá. Jdeme po kolena vysokou trávou. Studená rosa mi promáčí boty bez tkaniček. V dlani ucítím teplé prsty. Šestiletá samička Bili mě vzala za ruku. Je to úžasný pocit! „Nebojte se. Chtějí se dotýkat, chtějí, abyste se jich dotýkali. Potřebují živočišné teplo a lásku. Moc jí nezažili!“ radí nám ošetřovatel. Sedíme se šimpanzi na jedné z jejich prolézaček. Lisa přišla během několika vteřin o tkaničky do bot. K Robertovi Sassorovi, asistentovi Jane Goodallové, přiběhl mladý sameček, velmi nevybíravě ho praštil a s nadšeným houkáním utekl. Bili se mě od prvních okamžiků nepustila. Leží mi v náručí a nechá se blaženě drbat na břiše. Chvíli se mi hrabe ve vlasech, pak mě něžně kouše do ruky. Sedne si přímo proti mně a dívá se mi do očí. Objeví strup na mém rtu. Vidím, jak je soustředěná. Vztáhne obě ruce k mému obličeji, aby mi nehty zranění vymáčkla. Chytím opatrně její ruce a dám je dolů. Hladím ji po hlavě. Dotkne se rty mé tváře. Opět zvedá ruce, pomalu, nenápadně. Znovu jí v tom zabráním. Proč?! Proč mě odmítáš, člověče? Mám tě ráda! Chci ti pomoct! Vidím na ní to obrovské zklamání. Soustředěně mě pozoruje, jako by chtěla znát odpověď. Náhle se její výraz změní. Vycení zuby a zavříská mi z několika centimetrů do obličeje. Pak už si mě ani nikoho jiného nevšímá.
Vracíme se podél jezera k ubikacím. Jeho hladina stále klesá. Propadám se do písku obtěžkán dvěma šimpanzími výrostky, kteří si mě vybrali za soumara. Do stop prosakuje voda. Slunce začíná hřát. Hledám očima Bili…Zlomená srdce Když vás vzbudí pípání hodinek, drnčení budíku nebo nechutně veselý hlas v rádiu, je to ve většině případů věc nepříjemná, ale nijak vás nepřekvapí. Pokud budí ticho, je to přinejmenším zvláštní. To ráno mě vyhnalo ze stanu ticho přímo hmatatelné, olověně šedé a trochu strašidelné. Mika a Mawa nemlátili do mříží v neustávající snaze dokázat jeden druhému svou nadřazenost. Ledňáčci seděli bez pohnutí na drátěném ohradníku. „Ani ty nekřičíš?“ vyčítal jsem orlovi jasnohlasému, kterého jsem objevil dalekohledem v koruně stromu skloněného nad hladinu jezera. Jeho volání je jedním z nejkrásnějších zvuků africké divočiny.
„Loď přijede dříve, pane.“ Josefův hlas je prvním reálným zvukem toho divného rána.
„Co se děje, Josefe?“
„Blíží se bouře,“ zašeptá starý černoch a sápe se po mých zavazadlech.
„Necháš to bejt,“ plácnu starce přátelsky po zádech. „Už jsem ti říkal, že nejsem holka.“ „To nejseš,“ bublá to v černochovi, „nebo ošklivá,“ a to už se řehtá nahlas. „Ale šéf by se zlobil, kdyby tě viděl, jak to neseš sám,“ dodá tiše a rozhlédne se, jestli ho nikdo neslyšel. Motorový člun už kotví u mola. Hladina jezera je hladká a tmavá. „K tomu se nesmí dostat voda,“ upozorňuji lodivoda, když ukládáme fotografické vybavení pod sedadlo. „Objektiv vezmu k sobě,“ nabízí Lisa a strká si mou čtyřstovku pod nepromokavou bundu a pláštěnku. Na pevninu se s námi vrací i čtveřice, která na ostrov připlula sotva před hodinou. Nutí je k tomu počasí. „Rychle, rychle,“ pobízí je personál ostrova do lodi a nervózně sleduje oblohu. To stejně nestihneme, napadne mě, když vidím šedivou hradbu mraků rychle se přibližující po jezeře. S prvním zakašláním motoru dopadají i první velké kapky. Příď člunu se zvedne, rozřízne hladinu a zamíří na jihozápad. Na hřebenech vln se objevují první bílé čepičky. Vítr sílí. První větší vlna přeskočila příď člunu a rozstříkla se po tvářích cestujících. Otočím se na Lisu, která mi ukazuje, že objektiv je v pořádku. Pokusí se o úsměv. Není nic slyšet. Bouře krade slova přímo od úst. Přede mnou se choulí starší Francouz do mé pláštěnky. Jeho žena si sundala kapuci a nechává si vmetat kapky deště větrem do tváře. Zdá se, že se usmívá. S každou další vlnou jako by věkový rozdíl mezi nimi rostl.
Voda v očích mi rozmazává profil krásné Francouzky, obrysy lesbického páru Australanek na přídi i neprostupnou clonu šedi ženoucí se po jezeře. Z těch mokrých a beztvarých obrazů mi náhle vystupuje obličej Bili, tvora, kterého jsem zklamal, jehož projev náklonnosti (jsem svázán konvencemi civilizace) jsem odmítl. Vidím i ruce bez prstů žadonící skrze mříže o vařená vejce, smutné oči domácích mazlíčků, kteří vyrostli a stali se nepohodlnými, i jizvy těch, kteří unikli z drátěných ok pytláků. To jsou mé obrazy Ngamba Islandu – ostrova zlomených srdcí.
Šimpanzi
* Patří mezi lidoopy společně s gorilami, orangutany a gibbony.
* 98,4 procenta DNA šimpanzů je totožných s lidskou, to je činí druhem nejbližším člověku.
* Do rodu Pan patří dva druhy – šimpanz (Pan troglodytes) žijící v 21 afrických zemích a bonobo (Pan paniscus), který žije pouze na území Demokratické republiky Kongo.
* Šimpanz se vyskytuje ve čtyřech poddruzích:
Pan troglodytes verus
(západní Afrika)
Pan troglodytes troglodytes (centrální Afrika)
Pan troglodytes schweinfurthii (východní Afrika)
Pan troglodytes velerosus
(Kamerun).
* Šimpanzové žijí v tlupách o 20 až 100 jedincích.
* Dožívají se až 50 let.
* Živí se převážně ovocem, hmyzem a vajíčky. Nezřídka se stává, že loví jiné druhy opic, zvláště guerézy. K chytání termitů, otvírání ořechů nebo k pití vody používají nástroje.
* Za soumraku si stavějí hnízda ve výšce 6 až 25 metrů, která si vystýlají. * Tlupa je vedena nejsilnějším samcem.
Jako sloupy mohutné katedrály působí sekvoje vždyzelené Sequoia sempervirens v porovnání se silnicí mezi nimi. Auta i lidé jsou miniaturami v tomto světě největších stojících živých organismů na Zemi a člověk se mezi nimi neubrání úctě a bázni. Píseň pro sekvoje
Napsal a vyfotografoval Jan Baltus Každý, kdo míří na sever, zalituje, když po přejetí řeky Klamath na rozhraní států Kalifornie a Oregon mohutné sloupy kmenů sekvojí zřídnou, až zmizí docela. Člověku se chce ještě jednou zastavit a naposledy se pokochat pohledem na červený kmem a korunu osaměle stojícího velikána. Shlíží z nesmírné výše na své menší bratry smrky, túje a jedle krčící se pod nimi. Klid místa umocňuje vše zahalující mlha. A pak se z lesa vynoří pitoreskní postava vysokého muže v pracovním ušmudlaném overalu: „Hej, jak se máte? Zachtělo se vám sekvojí? Tohle jsou už poslední zbytky. Lidi, je to hrozný, všechno zničili. A v San Franciscu sedí několik rodin na milionech dolarů a po čertech se nestarají o to, co po nich zbylo. Tak se to nedá dělat, měli si brát jenom to, co přirůstá. Jako já.“
Normálně by mne nářky lesního muže, který se tu živí na okraji hor kdo ví jak, zarazily, ale obklopen stromy, jež ve mně vzbuzují po několik dnů úctu a pokoru, nic nenamítám. A to ještě vůbec nic nevím o marném boji zdejších lidí proti některým dřevařským společnostem, příbězích s dynamitem a podplacenou policií i dopisech prezidentům USA, protože přijíždím z perfektně organizovaného národního parku Redwood a vše mi připadá vyřešené, logické, ba dokonce ideální. Jenže nic není tak, jak to vypadá.Podle indiánského náčelníka
Z původních sekvojových lesů rostoucích v pásu kalifornského pobřeží od montereyského zálivu na jihu až k hranicím se státem Oregon na severu, tedy v délce sedmi set kilometrů a šíři bezmála osmdesáti kilometrů zbylo dnes pouhých osm set kilometrů čtverečních sekvojových lesů a národního parku Redwood a dalších asi dva tisíce šest set kilometrů čtverečních určených pro komerční využití! Vše ostatní nadobro zmizelo. Zbavení celých svahů a údolí sekvojí je provázeno všemi průvodními jevy takových katastrof vyvolaných člověkem. Erozí, řáděním náletových dřevin, zničením lososích trdlišť, na jejichž existenci závisely celé populace indiánů i bělochů a zvířat. A nakonec ze zdevastované krajiny odešli i lidé. A to vše za pouhých dvě stě let. Nejde tedy o historii psanou nepoučenými lidmi. Jde i o přítomnost a minulost zcela nedávnou.
Samotné objevení a popsání dvou druhů čeledi Taxodiaceae – tisovcovitých, Seqouiadendron giganteum, sekvojovce obrovského, nejmohutnějšího stromu na světě, pokud jde o objem dřevní hmoty (až 1500 m3), a Sequoia sempervirens, sekvoje vždyzelené, pro změnu nejvyššího žijícího organismu na světě s korunou až do výše sto dvaceti metrů, přišlo dosti pozdě. Světu byly ukryty až do roku 1769, než je objevili Španělé (a pojmenovali první z druhů jako Palo Alto, dnes městečko jižně od San Francisca). Přídodovědec Stephan Endlicher jim posléze přiřkl jméno Sequoia na počest osvíceného náčelníka Sequoyah z indiánského kmene Cherokee, muže, jenž dal svému lidu dokonce vlastní písmo. Sekvoje nemohly dostat důstojnější jméno, i když většina lidí je prostě nazývá „červeným dřevem – redwood“.
Krásné a urostlé stromy s načervenalou borkou nemohly uniknout pozornosti už prvních kolonizátorů, zvláště když se zjistilo, že jejich dřevo je odolné proti hnilobě. Navíc rovnoměrně rostlé a v jádru vlastně bez suků, tedy snadno štípatelné! A všude byly nádherné zelené pralesy „mlžného stromu“: od Silicon Valley (kde jsou dnes světově proslulé společnosti počítačového světa) až k pobřeží Big Sur a městečku Monterey na západě a k sněžným vrcholkům Sierry Nevady na východě. Tam ještě rostou zbytky obou druhů sekvojí, především zcela poslední ostrůvky sekvojovce obrovského. Mlžný strom sekvojím říkali lidé proto, že rostou jen v mlžném pásu horizontálních srážek, jež se každé ráno objevují nad pobřežím, kde se střetává teplý vzduch nad pevninou a vlhké chladné páry Kalifornského proudu Tichého oceánu.A začalo kácení Španělé káceli sekvoje sporadicky, jen pro omezenou potřebu svých misií kolem San Jose a Monterey někdy kolem roku 1834. Ale už v roce 1850 začala první těžba sekvojí vždyzelených na sever od San Francisca a už v prvních letech yenkeeovské kolonizace jeho výstavba spolykala všechno dřevo v okolí proslulé zátoky. Jména jako Napa či Sonoma tehdy nebyla spojena s vinicemi, které dnes rostou na svazích odlesněných hor, kde na výslunných místech zůstaly už jen duby, ale se sekvojemi. Za pár let už ale dřevaři táhli za kvalitním dřevem sekvojí na sever od San Francisca, k řece Russian River a do kraje Humboldt. První parní pila na řezivo stála tam, kde je dnes městečko Guerneville na Russian River, ale těžit kmeny sekvojí vždyzelených bylo v těch podmínkách moc těžké. Chybělo železniční spojení, kmeny se musely k pile splavovat po vodě, těžit se tedy mohlo jen podél řeky. A výběrovým způsobem, neboť limitujícím nářadím byly pily.
Pak přišel technický pokrok – obouruční pila o délce dvou metrů, což umožnilo porážet kmeny do tohoto průměru – ale nejméně půldruhého metru naD zemí. Dobové fotografie ukazují dřevorubce stojící na vachrlatých lešeních přistavených ke kmeni, z nichž se teprve provedl zásek a posléze řez. Zbylé pařezy byly ohyzdné, ale díky vitalitě stromu mohly obrážet. Mladý podrost navíc doplňovaly mohutné semenné stromy s kmeny o větším průměru, na něž si dřevorubci s krátkými pilami netroufali. Zpočátku se těžily stromy kolem řeky, protože po řece je dřevorubci dopravovali dál. Ale pak museli vymyslet jiný způsob dopravy. Ve vlhké a humusovité půdě bylo třeba vybudovat cesty. Nezbylo než vyskládat jednu vedle druhé užší části kmenů a po nich tahat klády šestispřežím koní nebo volů do údolí k řece. Aby se kmeny dostaly k pile, muselo se často čekat na jarní tání. Stačila ovšem větší povodeň, a vše mizelo v moři.
Byla to nejenom děsná dřina, ale především ničila krajinu. Při jarním tání v kraji proslulém enormními sněhovými srážkami a dešti brala voda vše – kmeny, půdu, cesty i nářadí. V tomto boji se živly se nikdo nestaral o budoucnost, o zalesňování.Pilařská revoluce? Apokalypsa Tehdejší parní pily nedokázaly zpracovat velké kmeny. Tehdejší způsob těžby tak byl katastrofálně neefektivní a devastující. Představte si stometrový kmen vážící tři sta tun, který padá k zemi a drtí svou korunou nejenom okolní stromy, ale sám je tak těžký, že se po dopadu roztříští o nerovný terén. Dřevorubci tedy odřežou jen zdravé části kmene a zbytek nechají ležet. Za chvíli je však všude kolem tolik balastu, zbytků kmenů, větví a celých vrcholků stromů, které jsou pro pilaře nezajímavé, že se k dalším stromům nemohou dostat. A tak zapálí vše, co leží na zemi. K obloze stoupají mraky dýmu, na zemi shoří i mladé stromky, hrabanka, semena, šišky i ostatní stromy. Prvním deštěm je pak zničena vrstva půdy, která se tvořila čtvrt století. Sekvoje umějí odolávat díky své stavbě kmene a vlastnostem kůry, která postrádá pryskyřici, velkým ohňům. Dělají to tak už od druhohor a vysoká teplota dokonce napomáhá otevírání jejich šišek i vyčištění půdy k uchycení semen, ale takovému typu „swamper burning“, lesnímu běsnění ohněm, vynalezeném bezohlednými těžaři, nedokáže odolat nic živého. Po těžbě zůstává měsíční krajina, kdo by se o to staral! Ceny sekvojového dřeva začaly na počátku 20. století stoupat. Ale zatímco v roce 1850 obdržel majitel pily za zhruba tři kubíky řeziva třicet amerických dolarů, když definitivně zmizely poslední sekvojovce kolem San Francisca, vyšplhala se cena na desetinásobek. Těžařům se postupně dařilo přesvědčit o kvalitě sekvojového dřeva širší veřejnost. A to přesto, že jen naložit nařezanou surovinu na lodi na divokém pobřeží Kalifornie byl oříšek. Buďto bylo moře bouřlivé, nebo zátoky naopak zanesené pískem a bahnem. Panamský průplav neexistoval a obchod s východním pobřežím USA probíhal po strastiplné plavbě kolem Hornova mysu. Železnice, pokud byla, byla neúnosně drahá. Obchod s Evropou neexistoval. Díky dobrým cenám se těžařům vyplatilo investovat do vývoje nářadí. V roce 1880 se na trhu objevily obouruční pily dlouhé 3,5 metru a hlavně první parní stroje na přibližování kmenů. Zhouba pro kmeny vzdálené na jeden a půl kilometru od cest, zvláště když těžaři dokázali postavit malé železnice k přibližování dřeva do horských údolí. Po roce 1900 se začalo dokonce používat zařízení nazvané bull-donkey. Složitým systémem lan se stahovaly kmeny k železnici i ještě větší vzdálenosti než doposud. Osud sekvojových lesů byl zpečetěn.
Otevření Panamského průplavu zvýšilo odbyt řeziva, pily dodávaly pražce pro nově budované železnice. Jen za rok 1912 jich ze sekvojového dřeva bylo prodáno v USA a do Evropy na padesát milionů. Později stoupla výroba na dvojnásobek. Ale proč ne. Sekvojové lesy se stále zdály nekonečné. Ovšem jen na pohled, protože už nestály ani dříve nedostupné stromy v Napa Valley a kolem Russian River. Jen v okolí Mendocina zmizelo například trvale šedesát tisíc hektarů sekvojových lesů. Těžaři se dokonce rozhodli využívat i té spouště, kterou po sobě zanechali, a pronajímali nově vzniklé paseky farmářům k pasení dobytka. Ten samozřejmě spásl a rozšlapal i nesměle rašící výhonky sekvojí a tím jen zkázu urychlil. Začaly se ozývat kritické hlasy.První obavy První náznaky znepokojení z kořistnické těžby se objevily už v roce 1900, kdy byl zřízen U.S. Forest Service, tedy něco jako federální lesní úřad. Pod tlakem odborníků z tohoto úřadu a veřejnosti nakonec prvních deset těžebních společností v roce 1922 přistoupilo k zalesňování. Za devět let vypěstovali ve školkách na třináct milionů kusů sazenic sekvojí, které vysadili na pouhých 26 400 hektarech, tedy na zlomku plochy, která se ročně odtěžila. Přestože to stálo jen necelých třicet tisíc amerických dolarů, zalesňování zastavili. Z vysazených sazenic se totiž kvůli žalostné péči o jejich růst ujalo jen dvacet procent. Američané neměli se zalesňováním a pěstěním lesa žádné zkušenosti, lesy se zdály být nevyčerpatelné a k tradici této země prostě bezohledné drancování zdrojů vždy patřilo. Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se opět zvedla poptávka po dřevě a obchod s řezivem se rozjel naplno. Nikdo nerespektoval nic. Během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších čtyřicet čtyři tisíců hektarů sekvojového lesa. Bez náhrady.
Už pouhých sedmdesát let po zahájení těžby sekvojí stačilo dřevařům k tomu, aby bylo zřejmé, že tyto stromy mohou rychle a natrvalo zmizet z povrchu Země.Zachraňte sekvoje
Šílené drancování lesů však nedávalo spát lidem, kteří takové pojetí podnikání nikdy nepřijali za své ani v USA. Lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech amerických v roce 1918 založili Ligu pro záchranu sekvojí Save the Redwood League. Různé návrhy k právní ochraně alespoň zachovalé části lesů už ale zaznívaly již dříve. Několik fotografů přiblížilo krásu sekvojových lesů široké veřejnosti prostřednictvím Geografické společnosti a jejího slavného časopisu, své řekli a zaplatili i členové klubu Sierra Nevada. Slovo zaplatili je příhodné, protože například území dnešního národního parku Redwood, vyhlášeného až v roce 1968, je poslepováno z postupných koupí půdy od dřevařských společností. Dnes má rozsah 445 kilometrů čtverečních lesů, k nimž je ještě přičleněno unikátní pobřeží. Ke zmíněné rozloze přidal další chráněná území ve zhruba stejném rozsahu sekvojových lesů i stát Kalifornie, takže na první pohled vypadají sekvoje vždyzelené zachráněné. Ale sekvoje by mohly růst na ploše odhadované na šest a půl tisíce kilometrů čtverečních, tvrdí odborníci, a nikoliv na pouhém zlomku někdejší rozlohy. Mnoho dřevařských společností nakonec souhlasilo i s programem zalesňování a stát Kalifornie majitele lesních pozemků za to daňově zvýhodnil, aby zajistil spíše výběrový způsob těžby, a zabránil tak vzniku tolik devastujících holosečí.
Zájem veřejnosti o oba druhy sekvojí je enormní a neustále vzrůstá. Oblast sekvojových lesů na severním pobřeží Kalifornie navštíví ročně až dva miliony lidí, národní park Redwood asi čtyři sta tisíc návštěvníků ročně. Park je zapojen do sítě největších a národních parků USA a sekvoje se staly státním stromem státu Kalifornie. Rozum jako by zvítězil nad bezuzdným kořistnictvím.„Počestné“ podnikání Ale stačí otevřít noviny a dočteme se, že společnost Maxxam jistého Charlese Hurwitze z Texasu, známého široké americké veřejnosti pod českým označením tunelář penzijních fondů, převzala násilně kontrolu nad rodinnou dřevařskou společností Pacific Lumber. Její majitelé byli vyhlášení šetrným přístupem k lesům sekvojí vždyzelených. Zato nový majitel začal bezohledně kácet všechny starší háje sekvojí ponechané jako ukázky či matečné stromy v Humboldt county, kde se zmocnil téměř osmdesáti tisíců hektarů lesů. Dřevařské podnikání se pod kontrolou společnosti Maxxam vrátilo do doby zlaté horečky, kdy neplatil zákon, jen síla peněz a násilí. Jen s tím rozdílem, že poslední nádherné kmeny sekvojí nestěhují k pilám už ani lankovky, jak bylo obvyklé, ale přímo helikoptéry. Potoky jsou přehrazovány bahnem a kamením, u cest lemujících naprosté holoseče o rozlohách stovek hektarů se vrší klády. Scény jako z učebnice raného kapitalismu. Ale i dnes se tomu říká počestné podnikání. Všechno je vypočítané do posledního haléře, účty za prohrané soudy s obyvateli a náhrady škod nedosahují ani čtyř procent zisku za dřevo a to je vlastně ještě zlomek částky, již by měla společnost Maxxam skutečně zaplatit, kdyby Ch. Hurwitz nenašel (jakými prostředky asi?) ve státní správě a mezi soudci horlivé zastánce. To samozřejmě vyvolalo silný odpor veřejnosti a postižených, kteří se obrátili i otevřeným dopisem na prezidenta Billa Clintona. Je to neuvěřitelné čtení.
Nebudete věřit, že jste v 21. století, když se začtete do záznamu pořadu na stanici Alternative Radio a vyposlechnete si neuvěřitelný příběh ekologické aktivistky Judi Bari, která s kytarou v ruce, jak je v Americe obvyklé, skončila ve vězení a posléze zemřela na následky zranění způsobeného atentátem.Podivná smrt Co se stalo? V květnu 1990 řídila Judi Bari ještě s jednou kolegyní bílé subaru a mířily na sraz protestujících, když pod jejím sedadlem vybuchla nastražená bomba. Na místě byli ve dvaceti minutách nikoliv dopravní policisté, ale agenti speciální protiteroristické jednotky FBI a obvinili zpěvačku s roztříštěnou pánví a v bezvědomí z výroby bomby a neopatrné manipulace s ní. Celá policejní akce se nakonec změnila ve frašku, neboť se zjistilo, že tentýž speciální agent FBI, který byl záhadně rychle na místě výbuchu, přednášel jen náhodou o výrobě stejného typu bomby – komu jinému než zaměstnancům devastované Pacific Lumber kontrolované společností Maxxam. To už veřejnost neunesla, zvláště když na další demonstraci proti bezohlednému kácení sekvojových lesů v blízkosti vesnic zavřela policie na čtyři sta lidí. Kupodivu to nebyli ekologičtí aktivisté či teroristé, jak s oblibou tvrdí i politici v ČR, ale dělníci a lidé, jimž šlo o životy a o osud kraje, kde chtěli i nadále žít v klidu a míru. Dřevařský průmysl, ale i lesnická obnova, poskytují zaměstnání asi sedmi a půl tisícům lidí a mají samozřejmě budoucnost, jen pokud se s lesy bude nakládat jako s obnovitelnými zdroji. Konec tohoto příběhu je tragický. Fyzicky oslabená Judi Bari po šesti operacích následujících po dvou neúspěšných pokusech o zabití zemřela na rakovinu plic v roce 1997. Bill Clinton ani současný prezident nikdy řádně nezasáhli proti řádění společnosti Maxxam kontrolující Pacific Lumber a postižení lidé se scházejí i nadále na demonstracích s prosbami o pomoc ve věcech, které by snad měly být v 21. století s úrovní vědy, které lidstvo dosáhlo, samozřejmostí. To však nebrání politikům v tom, aby čas od času pojmenovali nějaký zachovalý háj sekvojí po svém kolegovi, neboť monumentální klenboví zelených katedrál skutečně vzbuzuje úctu a lidskou bázeň před silou přírody.
V tomto neutěšeném stavu příběh sekvojí končí, navzdory tomu, že mnozí z nás obdivují zbytky hájů sekvojovce obrovského či sekvoje vždyzelené v národních parcích propagovaných reklamou.
Sekvoje
* Sekvoj vždyzelená, latinsky Sequoia sempervirens (D. Don) Endl., patří do čeledi Taxodiaceae – tisovcovité, kam náleží i její nejbližší příbuzní.
* V roce 1948 byl v Číně objeven a popsán druh Metasequoia glyptostroboides – metasekvoje čínská, stromu, o jehož existenci věděli vědci jen z fosilních nálezů. Její objevení bylo velkou senzací.
* Sekvojí Američané hlavně nazývají Seqoiadendron giganteum – sekvojovec obrovský. Americká veřejnost odlišuje sekvoji vždyzelenou od svého mohutného příbuzného zjednodušeným názvem redwood, podle výrazně načervenalého dřeva.
* Oba druhy amerických sekvojí jsou monotypickým rodem vázaným jen na tento kontinent, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšíření po celém světě.
* Sekvoj vždyzelená je velmi vysoká, soupeří svou výškou snad jen s australskými blahovičníky. Nejvyšší sekvoj v současné době dosahuje 112 m. Průměr kmene může dosáhnout až 5,4 m. Tento druh, podobně jako jeho příbuzný, sekvojovec obrovský, se vyznačuje rovněž dlouhověkostí, nejstarší jedinci dosahují 2200 let, semenáčky dnes nejstarších stromů tedy začaly růst ještě před zrozením Ježíše Krista.
* Označení vždyzelená, sempervirens, si vysloužila pro svoji vitalitu, vyhání snadno výmladky, které tvoří hlavně na kořenových nábězích, ale i na kmeni, který ztratil vrcholovou část, nebo z kalusů. Výjimkou nejsou výmladky na padlých stromech.
* Sekvoje vyžadují velmi vlhké klima s častými srážkami a mlhami. Z mlh také získávají až čtyřicet pět procent vláhy. Nadneseně lze říci, že v suchých obdobích si sekvoje vytvářejí zadržováním vlhkosti vlastní mikroklima. Je dokonce jasné, že část vláhy, kterou sekvoje potřebují ke svému životu, zřejmě vstřebávají listy.
* Hustý zápoj větví a tříletá obnova plochých, ve dvou řadách protistojně rostoucích listů na větvičkách způsobuje též jev nazývaný stromový půdní profil, kdy spadané listí zachycené na větvích mineralizuje, vytváří trsy organické hmoty a stává se domovem mnoha epifytů.
* Sekvoje jsou jednodomé rostliny. Oplodněná semena dozrávají až na podzim příštího roku v šiškách velkých překvapivě jen 13 až 30 mm. Přečkávají na větvích i několik měsíců, i když k uvolnění semen dochází ihned po jejich dozrání.
* Semínka redwoodu jsou nesmírně malá, na jeden kilogram jich připadne až 265 000 kusů. Přes svoji lehkost nepadají za bezvětří dále než 60 až 120 m od mateřského stromu. Zato jeden dobře plodící strom vyprodukuje ročně až 6 milionů semen.
* Největším nepřítelem růstu sekvojí vždyzelených je oheň. Snáze mu odolávají vzrostlé stromy, jejichž kůra může být i 30 cm tlustá a prakticky bez pryskyřice a silně provzdušněná. Výzkumy ukazují, že sekvojový les může bez úhony přežít i tři silné požáry v jednom století. Po požáru totiž stromy i pět let neplodí. Na druhé straně, podobně jako u jejich příbuzného sekvojovce obrovského, jsou požáry pro obnovu sekvojí vždyzelených potřebné, neboť mineralizují půdní hrabanku a umožní tak průnik semen až k ní. * V poslední době byl výzkum případné snazší obnovy sekvojových lesů zaměřen též na možnosti vytvářet klony, případně mezidruhové křížení genovou manipulací. Rozdílnost geonomů mezi sekvojí a sekvojovcem je však tak výrazná, že k druhovému křížení nemůže dojít. Při obnově sekvojových lesů tedy nezbývá než postupovat v souladu s přírodou.
