napsal a vyfotografoval Topí Pigula Když jsem u chovatele Oldřicha Jahna ze západočeských Kadešic viděl obrovské larvy nosorožíků, došlo mi, že opravdu mohou být pro domorodce kusem hodnotné potravy a pro chovatele ve střední Evropě zajímavým „domácím mazlíčkem“.
„V různých stadiích vývoje mám několik tisíc jedinců brouků,“ odhadl ing. Jahn velikost svých chovů a mohutnost svého koníčka. A rovnou přiznal, že více než výstavní brouk ho zajímá sám chov. Dnes už není těžké začít chovat atraktivní tropické druhy, existují chovatelské burzy i mezinárodní výměny. Dříve byl kontakt se zahraničím minimální, kvalitní chovatelská literatura téměř neexistovala a když, tak pouze v angličtině, internet byl na našem území v úplných plenkách a o pravidelné a rychlé výměně informací se zahraničím si mohli chovatelé nechat jen zdát. Mistři chovu tropických brouků byli a jsou dodnes Japonci a Taiwanci, ale jejich knihy si sehnal a přečetl opravdu málokdo. Což ostatně platí stále. Proto většina našich chovatelů začínala s místními druhy a vše se zjišťovalo metodou pokus-omyl.
„Výstavní brouk je samozřejmě něco, čím se chovatel chlubí na setkání chovatelů a teraristů. Krásný dospělec je přece jen určitá vizitka. Ale je dobré si uvědomit, že v tomto stadiu žije brouk jen několik týdnů až měsíců, zatímco jako larva i několik let. Navíc právě stadium larvy je pro budoucí vizáž brouka nejdůležitější. Od kvality substrátu, ve kterém se vyvíjí, až po místo, kde se zakuklí. Pokud nebude mít dostatek místa, může dojít k deformování výrůstků na hlavě, které jsou typické pro roháče a nosorožíky. Tím je dáno, že kvalita substrátu je pro budoucí vzhled brouka tím nejdůležitějším faktorem. Chce to tedy chodit do terénu a hodiny a hodiny hledat, porovnávat a neustále zkoušet,“ vysvětluje Oldřich Jahn. A tak zatímco v pokoji se v teple v přepravkách vyvíjejí larvy a v insektáriích se ve světle žárovek hřejí brouci, v garáži leží pytle s různými substráty. Uvnitř je převážně listovka. Chovatele ale zajímá i starý bukový les, zetlelé části stromů. Někdy jde o vlhčí části rozkládající se na zemi, jindy o suché, ještě stojící mrtvé kmeny. Musejí být v určitém stupni rozkladu a vlhkosti. Na internetu pak lze nalézt různé návody, jak a v jakém poměru namíchat „ten pravý“ substrát. Co chovatel, to jiný recept, ale v podstatě se všichni shodují na tom, že základem je kvalitní, částečně zetlelý a přiměřeně vlhký listový opad. Problémem ovšem je najít listovku, která není zasažená chemickými látkami – ať už spadem z industriálních exhalací, nebo přípravky na ošetření porostu. Některé druhy brouků pak vyžadují dřevo prorostlé podhoubím, jiné milují vrbu a další se jí důsledně vyhýbají. Navíc larvy během svého vývoje substrát požírají, takže čas od času je potřeba ho doplnit a znečištěný vyměnit. Spotřebuje se ho tak několik tisíc litrů ročně. „Dlouho jsem experimentoval s různými složkami substrátu, dneska už mám vyhlédnutá místa, kam si na něj chodím,“ dodává Oldřich Jahn.
Vše je jako v klasickém bonmotu o létech dřiny a odříkání. Oldřich Jahn chová hmyz s přestávkami třicet let a má přes šedesát druhů brouků. „Svého času jsem měl najednou asi sto deset druhů, byl to nejpestřejší výběr v celé Evropě.
Samozřejmě jsem musel trochu experimentovat s potravou pro dospělé brouky. Problém to je třeba v případě masožravých střevlíků. Jsou to lovci, takže potřebují živou potravu. Tou může být třeba znehybněná žížala. Nepříjemné ale je, že si občas potravu někam zatáhnou, a pak se může kazit. Roháči nebo nosorožíci si klidně dají banán, který používá většina chovatelů. Ale moc dobrý je med a skvěle se mi osvědčily hrušky. Japonci sice dělají univerzální želé, ale osobně tomu moc nevěřím,“ odhaluje zákulisí své celoživotní záliby chovatel. Už dlouhou dobu se snaží odchovat nejen exotické druhy, ale i vzácné brouky z Česka vázané svým vývojem na mizející staré stromy. „Myslím si, že tato záliba přivede každého dříve či později k uvažování o souvislostech. O potřebě ‚nepotřebných‘ stromů, o návaznosti jednotlivých složek ekosystému v dokonale fungující celek, o roli člověka v biosféře,“ míní Oldřich Jahn. O tom, že se záliba dostala z pokoje na zahradu, svědčí obrovské kmeny, které jsou záměrně ponechány svému přirozenému rozkladu. Teď se v nich každoročně vyvíjejí české druhy brouků. Člověk, který si nechá traktorem navézt na zahradu staré kmeny, aby se tam mohly rozkládat a staly se domovem různého hmyzu, musí být tak trochu blázen. Ale takový je každý fanda.
Pouliční čističi bot. K Turecku patří stejně jako špičaté minarety a skopový kebab. A snad nikde jinde na světě nemá jejich řemeslo takovou tradici a úroveň. Staříci se zlatými skříňkami
Napsal a vyfotografoval Zdeněk Micka
V našich končinách už z ulic takzvaní cídiči bot dávno vymizeli. Jejich řemeslo bylo totiž vždy považováno za poněkud nedůstojné, něco, čím se žádný řádný občan nemůže trvale živit. Evropané navíc tuto živnost vždy chápali spíše jako žebrotu či atrakci než skutečně potřebnou službu. V Turecku je tomu jinak. Čištění obuvi se tady věnují i ctihodní staříci velebného vzezření a nikoho ani nenapadne na ně koukat skrz prsty. Právě naopak. Ayakkabi boyacisi (čti ajakabi bojadžisi), doslova přeloženo leštiči bot, jsou v zemi obráceného půlměsíce považováni za nepostradatelné a lidé často využívají jejich služby. Turci si totiž velmi zakládají na svém zevnějšku. Mít čisté a vyleštěné boty je pro ně stejně důležité jako správně zastřižený knír. Boty si nechávají čistit cestou do zaměstnání, ale hlavně před návštěvou přátel nebo čajovny.Nečekaný servis Protože turečtí čističi bot dělají svou práci opravdu důkladně, mají jejich zákazníci dost času přečíst si zatím noviny, vykouřit cigaretu či vyřídit mobilem několik telefonních hovorů. Téměř vždy zbude i chvilka na malou sklenku sladkého čaje, kterou ochotně přinese poslíček z nejbližší lokanty. Aby byli klienti maximálně spokojeni, je pro ně obvykle přichystána zvláštní židlička a jednoduché gumové přezůvky. Těm, kteří spěchají, přeleští vždy ochotný řemeslník botu alespoň několika bleskurychlými pohyby přímo na noze a jakýmsi zázrakem při tom svým černým hadrem nikdy ani trochu neušpiní konce nohavic. Každý ayakkabi boyacisi má své stálé zákazníky, kteří ho navštěvují řadu let. Vzájemný přátelský vztah se upevňuje při pravidelné konverzaci. Mluví se o fotbale nebo se probírají politické události. Vděčným tématem jsou také klepy o sousedech a společných známých. Čistič bot ví stejně jako vesnický holič o každém téměř všechno. Zná osobně místní smetánku i lůzu. Nejednou pomůže zprostředkovat dobrý obchod či kontakty. Mnozí jeho zákazníci k němu proto ve skutečnosti chodí hlavně pro informace. Říká se, že pokud zkušený obchodník zavítá do cizího města, měl by nejprve navštívit nejstaršího tamního čističe bot. Ten mu totiž obvykle dokáže říci o místních poměrech více nežli starosta obce muchtar nebo duchovní hoca.
Zlaté nádobíčko Pro turecké čističe bot je typická víceúčelová skříňka boya sandigi, která slouží k odkládání náčiní, jako pracovní ponk, ale zároveň ji může zákazník využít jako opěrku pro nohu. Téměř vždy jde o malé umělecké dílo, které má řemeslníka dobře reprezentovat. Originálně řešená truhla bývá celá pobitá mosaznými plíšky a z dálky se třpytí jako ze zlata. Také ji obvykle zdobí několik malých kýčovitých obrázků a alespoň jedno magické oko nazarboncuk – oblíbený turecký amulet z modrého skla, jenž má odvracet od svého majitele vše zlé a tím ho chránit. K základnímu vybavení patří sada kartáčů různé tvrdosti, několik druhů krémů na kůži a obuvnické leštidlo. Samozřejmě nechybí ševcovské kladivo, kus smirkového papíru a lahvička lepidla. Dobře vybavený pouliční obuvník totiž boty jen nečistí, ale zároveň i opravuje. Není pro něho problém vyměnit podrážku, přibít nový podpatek či zašít povolené švy. Dobře si poradí i s opravou kožené brašny či pouzdra. Využije zkrátka jakékoli příležitosti k výdělku, při které může uplatnit své nářadí a um.
A kolik si takový dobře zavedený čistič bot v Turecku vydělá? Moji turečtí přátelé odhadují, že v přepočtu okolo sto až sto padesáti eur měsíčně. To není mnoho, ale přesto je o tuto práci stále zájem. Čističi bot patří dodnes k centru každého tureckého města. Najdete je dokonce i v moderním Istanbulu, kde mají svou základnu poblíž Galantského mostu v evropské části metropole. Mnohem více jich však spatříte ve městech centrální a východní Anatólie. Dobře se tomuto cechu daří například v odlehlém Erzurumu. Tam jejich zlaté skříňky lemují ulici u starobylé mešity Yakutiye. Na noc si je pak majitelé odkládají do speciálních zamřížovaných výklenků v její mohutné kamenné podezdívce.Dětská práce Kromě pohádkově vyhlížejících staříků s bílou bradou a nezbytným pleteným kulíškem na hlavě se v Turecku čištění bot ale také věnují děti z chudých rodin. Na ně už není tak malebný pohled. Nevysedávají za „zlatým“ ponkem, ale běhají po ulicích se špinavou dřevěnou bedýnkou a vypelichaným kartáčem. Oblíbeným rajonem těchto pětiletých až desetiletých chlapců jsou zejména nádraží, kde na ně lze narazit často i pozdě v noci. Na bedně má každý z umouněných usmrkanců napsanou cenu služby, ale ve skutečnosti se spokojí s jakoukoli drobnou mincí. Donedávna byly v některých oblastech těchto malých podnikavců celé houfy. V posledních letech naštěstí dětských pracovníků značně ubylo. Školní docházka je na rodičích tvrdě vyžadována, životní úroveň roste a objevily se i nové příležitosti k výdělku. Na turecké riviéře už se dnes děti touto činností téměř vůbec nezabývají. Raději prodávají turistům poblíž památek pohlednice a suvenýry. Nezbývá než doufat, že se časem podaří dětskou práci vymýtit v Turecku úplně. Pokud však jednou z této orientální země zmizí i zruční dědové se zlatými skříňkami, bude to docela škoda. Zdá se, že jsou se svou záslužnou prací spokojeni a tento pocit jim sotva může nahradit pravidelná penze či podpora v nezaměstnanosti.
„Na obzoru zem!“ zakřičel malý plavčík z vyhlídkového koše vysoko na stěžni. Námořníci se seběhli na palubu a dychtivě se dívali do husté mlhy, z které vyčnívala špička vulkánu osvíceného sluncem. Loď se blížila k ostrovu a z mlhy se vynořily černé vulkanické skály, na kterých nehybně seděli tajemní ještěři, jeden jako druhý uctivě otočení ke slunci jako k božstvu. Vedle na skaliskách se beze strachu rozvalovali lachtani a v husté džungli nad skalami ohryzávaly žluté květy opuncií obrovské želvy. „Bude tady voda,“ zašeptal jeden z námořníků, „a možná i zlato…“ Ubrání se Galapágy?
Napsala Inna Václavova, vyfotografovali Inna Václavova, Radek Križ, Jirka Liška, Martin Jakeš a Milan Malaga
Tak nějak byly před pěti sty lety objeveny uhrančivé a tajemné ostrovy – Galapágy. Zrodily se před miliony let z ohně a lávy a dnes tvoří jedno z vulkanicky nejaktivnějších souostroví naší planety. Téměř každý ze čtyřiceti pěti ostrovů a ostrůvků je spícím vulkánem, a ty se za posledních dvě stě let vzbudily padesátkrát. Stále se tu něco děje. Někdy se z dvoukilometrové hloubky oceánu prodere na povrch nový sopečný ostrov a jiný zanikne vlivem mořské eroze nebo se rozpadne na několik menších. To však není největší hrozba pro zdejší flóru a faunu. Tou je totiž jako všude jinde – člověk.Želvy jako konzervy Asi největší zkázou pro ostrovy byl nástup člověka. I když v té době ani lidský život neměl velkou cenu, natož aby se lidé zabývali cenou života zvířete, přesto je tehdejší chování pirátů, bukanýrů, velrybářů a osadníků těžko odpustitelné. Po desetiletích vraždění velryb, lachtanů a hlavně obřích želv zůstala na ostrovech téměř jenom spoušť.
Oficiálně byly Galapágy objeveny v roce 1535 panamským biskupem Tomásem do Berlanga, kterého na cestě z Panamy zastihlo bezvětří a odnesly ho sem proudy. Ve své podrobné zprávě o cestě pro španělského krále pak biskup popsal lachtany, leguány a hlavně neuvěřitelně velké želvy (Giant Tortoises). Naštěstí (tedy pro Galapágy) námořníci neobjevili vodu a vlámský kartograf Abraham Ortelius zanesl do svého atlasu Orbis Terrarum nové Insulae de los Galopegos neboli Ostrovy želv jako neobyvatelné. Jenže voda na ostrovech byla. V hloubi ostrovů byly mezi mangrovníky ukryté životodárné prameny. Věděly o nich jen želvy, které každý rok nastupují dlouho pouť za vodou. Denně ujdou jen několik kilometrů, a není těžké je sledovat. A tak se k pramenům nakonec dostali i první lidé – piráti, kteří ostrovy často používali jako skrýš narabovaných pokladů. Rychle tak také přišli na to, že želvy vydrží bez vody a potravy celý rok! A navíc mají vynikající maso. Lodě pak pravidelně odplouvaly od galapážských břehů plně naložené obrovskými živočichy, kteří byli brutálně naskládáni (i šest set kusů naráz) v podpalubích jako živé konzervy. Podnikaví námořníci dokonce kreslili speciální mapy výskytu želv. Za krátkou dobu se pirátům (a později i velrybářům) podařilo zlikvidovat na dvě stě tisíc ušlechtilých tvorů, kterým příroda nadělila až stoletý život. Přesto, že jsou ostrovy pojmenované podle nich, brutální likvidace téměř tento vzácný druh vyhladila. A přitom jsou tyto obří želvy doslova svědky pravěku naší planety. Vyskytovaly se v Americe, Asii a Evropě už před šedesáti miliony let. Přežily z nich ale jen dva druhy – želva obrovská (Dipsochelys gigantea) na Seychelách a želva sloní (Chelonodis nigra) na Galapágách.
Než přišli lidé, žilo tu ale na čtrnáct druhů želv. Neměly žádné přirozené nepřátele, mohly v klidu klást vejce, ohryzávat oblíbené květy opuncií a jediným nebezpečím byly káně galapážské (Buteo galapagoensis), jediní dravci na souostroví, kteří rádi útočili na jejich mláďata. S příchodem člověka se na ostrovy dostali i potkani, psi a kočky, kteří se sice na velké tvory neodvážili, ale s oblibou a důkladně začali vykrádat jejich hnízda. Domácí zvířata – kozy a osli přivezení rybáři a osadníky – pustošila už tak řídkou vegetaci a tím brala želvám a leguánům potravu.Po pirátech velrybáři Když po pirátech přišli velrybáři, nejen chytali vzácné ryby a vorvaně, ale také se živili masem želv a pokračovali v pustošení ostrovů. Je třeba ale uznat, že z nevědomosti a snahy přežít. Moře tehdy vypadalo nekonečné, zvířata byla nepřáteli a člověka zajímalo jen přežití. Umím si představit posádku, která strávila několik měsíců na moři a netoužila po ničem jiném než po jídle a pevné zemi. Ohledy stranou, největším predátorem tehdy byl člověk. Ještě horší je, že dnes, kdy už lidé mají všeho dost, pokračují v zabíjení mořských živočichů jen tak pro zábavu… Po návštěvnících (pirátech, bukanýrech, velrybářích a pseudovědcích) se na ostrovech usadili první osadníci, většina z Evropy. Nejprve Norové, pobláznění hlásáním jakéhosi proroka o ráji na zemi. Přistěhovali se na Galapágy i s rodinami a tam je čekalo strašné zklamání. První tři roky bojovali o živobytí, snažili se zpracovávat ryby, ale nakonec se vrátili do vlasti.
V roce 1832 ekvádorská vláda vyslala na Galapágy vojenskou loď, aby ostrovy obsadila. Protože o téměř neobývanou a nehostinnou zemi neměl nikdo zájem, Ekvádorci si rychle a snadno Galapágy přisvojili. Pokusů o obydlení zdánlivě nehostinných ostrovů bylo hodně, ale asi nejzajímavějším, nejdramatičtějším a nejtajemnějším je příběh osadníků z ostrova Floreana.
Záhada Floreany Psychiatr Fridrich Ritter se se svou bývalou pacientkou Dore Strauchovou nechal přivézt na Galapágy v roce 1929 z Německa, aby unikli před civilizací a našli prostor pro nerušené filozofování v přírodním ráji (a to byl teprve rok 1929!). Tato extravagantní dvojice si postavila malou farmu rovnou v kráteru vyhaslého vulkánu bohatě porostlého vegetací v blízkosti přírodního pramene. Dore se dala do zahrádkaření a vytvořila nádhernou, přímo rajskou zahradu. Doktor Ritter udržoval kontakty s Německem a pravidelně tam posílal zprávy (proto je vše tak dobře zdokumentováno) a německý tisk označil dvojici za novodobého Adama a Evu v rajské zahradě. Tyto zprávy přivábily z předválečného Německa na ostrov další německou rodinu – Wittmerovy. Obyčejná pracovitá rodina, která nehledala vyšší cíle, jen se ubytovala na ostrově a pustila do tvrdé práce. I když s Dore a Fridrichem nenavázala žádné kamarádství, po celou dobu si pomáhali. Do té chvíle všechno vypadá normálně, a přesto je příběh zakrytý tajemstvím a mystérii a na ostrovech je předmětem stálého zkoumání. Idyla se změnila, když jednoho dne vstoupila na ostrov impozantní rakouská dáma, která si nechala říkat baronesa de Bosquet. Objevila se v cestovatelském oblečení podle poslední módy, na pásku připevněný revolver. Na břeh s ní vystoupili tři muži – ekvádorský sluha a dva Němci, Rudolf Lorenz a Robert Phillipson, otroci lásky! Skupinka se ubytovala na pobřeží a zakrátko baronesa prohlásila, že míní na ostrově postavit luxusní hotel Hacienda Paradiso. Mezi osadníky vypukly neshody. Nejvíce jim vadilo množství luxusních jachet, které začaly na ostrovy přijíždět, aby se jejich majitelé podívali na bohémský život baronesy. Její aktivity, intriky, snaha získat guvernéra Galapág a zadržování zpráv osadníků na pevninu vyústily v otevřenou nenávist. Všechno vyvrcholilo, když se extravagantní Rakušanka spolčila s Phillipsem a začali surově ponižovat Lorenze. Ostatní popisovali, že ho bili, zneužívali a používali jako otroka. Lorenz stále častěji utíkal k rodině Wittmerových. Ale vždy, když si ho párek přišel vyzvednout, poslušně s ním odešel. Jednoho dne baronesa oznámila, že odplouvá na Tahiti. I když v té době na Galapágách nebyla žádná loď, od té chvíle ji ani Phillipsona už nikdo neviděl. Zvláštní je, že baronesa si s sebou nevzala ani ty nejnutnější věci. Krátce nato utekl na lodi Dynamita z ostrova i Lorenz. Loď vzápětí zmizela. Po několika měsících našli tělo Lorenze a kapitána lodi na ostrově Marchena.
Ale příběh tím nekončí. V témže období Dr. Ritter podlehl učení Nietzscheho, které učí opovrhovat ženami jako podřadnými bytostmi, a začal týrat Dore. Došlo to tak daleko, že jí zakázal chodit z domu a starat se o zahradu. Krátce nato doktor – vegetarián – umřel na otravu vařeným kuřetem v náruči německé paní Margareth Wittmerové… Rodina Wittmerových žije na ostrově dosud, vlastní několik potápěčských lodí, Wittmers cafe a penzion. Jediná svědkyně událostí, Margareth Wittmerová, zemřela roku 2000 ve věku devadesáti pěti let. Dore sa vrátila do Německa, kde vydala knihu Satan vkročil do ráje.
Celý příběh je zakryt tajemstvím a podrobnosti vám budou rádi vyprávět obyvatelé Floreany, pro které je turistickým artiklem. Vyšetřování stále pokračuje – jak tvrdí Agatha Christie, žádná vražda není zapomenuta, jen spí!Svět pod hladinou Náš plně naložený potápěčský gumák zastavil u impozantní Darwinovy brány – velké skály ve tvaru oblouku, vzdálené asi tři sta mil od hlavního souostroví Galapág. Stojí osamocená uprostřed Pacifiku a o její stěny se tříští velké vlny. Máme nasazenu výstroj a jsme připraveni rychle se ponořit. Průvodce Solon odpočítává – uno, dos… Na tres všichni jako jeden padáme do teplé pacifické vody. Už za chvíli se držíme podmořské skály. Proud je velmi silný. Malá chybička, a už jsme někde uprostřed oceánu na cestě k Tahiti. Držíme se skal a korálů a lítáme v proudu jako vlajky, některým se podařilo vyhlídnout si malý úkryt za kameny, ale většina jeskyní je obsazena modrofialovou murénou, která výhružně otevírá zubatou tlamu. Mezi korály musí být člověk opatrný, lehko totiž natrefí na stone fish – podivnou mořskou kreaturu, která splývá se skálou a má neobyčejně jedovaté ostré ploutve. Když už si každý konečně najde trochu klidné místo nebo se zachytí o skálu, můžeme sledovat neuvěřitelné přírodní divadlo. Proti silnému proudu plují celá hejna žraloků, mant a rejnoků. Otočím se dozadu a vidím, jak se z dálky blíží velký žralok kladivoun bronzový (Sphyrna lewini) s ostrými ploutvemi a hlavou připomínající přístroj na hledání kovu, jen ve tvaru kladiva. Na jeho koncích se nacházejí studené oči. Vlní se celým tělem, neobyčejně nádherný se přiblíží na dosah, ale za chvíli se odvlní dál proti proudu. Kamarádi se ho snaží vyfotit a nafilmovat, ale proud je tak silný, že hoši neudrží kamery. Vzápětí se ale objeví celá školka kladivounů. Připlavali ze všech stran se svými směšně šišatými hlavami, trochu poplašení jako malé rybky, neustále všichni najednou mění směr. Ani nedýcháme vytržením. Znenadání se celý houf rozprchne a zmizí v hloubce.
„Plaveme dál,“ gestikuluje Solon a my vyletíme ze svých hnízd jako hejno a bez pohybu se vznášíme a necháváme unášet proudem. Za rohem v malém zátiší pozorujeme neuvěřitelné množství malých ryb. Z dálky připlouvá mořská želva kareta obrovská (Chelonia mydas) – nádherný tvor s velmi kuriózním způsobem rozmnožování. Na samičce se veze několik samců. Ona ze všech sil mává nohama a snaží se udržet v prostoru, zatímco samci (někdy bývají i čtyři) jeden na druhém na ní nehybně leží a čekají, až přijdou na řadu. Když je jich moc a samička je už neunese, spadne na dno jako torpédo. Ale když je po všem, vydá se hlubokou nocí na pláž, vyhrabe několik hnízd a do nich naklade stovky vajec. Po nějaké době se z nich vylíhnou malé želvy a instinktivně hned utíkají k moři. Na cestě je čekají draví ptáci, ve vodě zase ryby a žraloci. Ty, které přežijí, se dostanou do hlubin oceánu, zmizí na celých dvacet jedna let a nikdo dodnes neví, kam vlastně. Objeví se až silné a velké a létají hlubinami moře pro radost potápěčů… Okolo už delší dobu krouží malí žraloci galapážští (Carcharhinus galapagensis) a bělocípí (Triaenodon obesus). Jsou trochu drzí a někdy na ně musíme zamávat ploutví, aby dali pokoj. Jsou zvědaví, věčně hladoví, ale naštěstí malí. Z velké hloubky se vynoří houf mant (Mobulas). Obrovské množství okřídlených ryb se tlačí proti proudu. Je jich alespoň sto. Absolutně neuvěřitelné, nádherné. Jsou totiž tak vzácné, že vidět je jen jednou v životě je pro potápěče velké štěstí. A tady jsou jich stovky! Nádherné! Fantastické! Snažíme se nepouštět bubliny, abychom tichý podmořský svět nerušili, ale přece jen jsme suchozemci. Pokračujeme tedy ke stěně, která se stříbří množstvím ryb okusujících chutné řasy. Body, parťák, se od nás oddělí a přiblíží na dotyk k sibám skvrnitým. Vlní se s nimi, bez bublin, potichu. Siba skvrnitá za sebou veze nebezpečně jedovatý osten, může jím klidně zabít člověka. U stěny už není proud, zastavíme se tedy ještě před vynořením. Máme už dávno jen rezervu vzduchu, ale nechceme tenhle svět opustit. Vtom se mi něco otřelo o záda. Otočím se a mám před sebou velké černé oči a smějící se tlamu. Mořský lachtan – nejhravější mořský tvor. Začnu se točit dokola, mávat rukama a můj nový kamarád se ihned přidá. Točí se jako káča spolu se mnou. Jenže nestíhám, je neuvěřitelně rychlý. Na souši vypadá jako nemehlo, ale pod vodou je nepřekonatelný. Lachtaní mláďata si ráda hrají v celých skupinách, honí se, obtěžují ryby a želvy, někdy se pustí do žraloka, který pak raději utíká, aby mu nepokousala ocas.
Dospělí už takoví hraví nejsou. Samice se starají o potomstvo, samci stráží celou kolonii, hlavně ji ochraňují před dalšími samci. Mají těžký život. Kolem jejich samic a mláďat se toulají další samci, kteří chtějí ovládnout prostor. Samec tak neustále svádí souboje, hlídá, co mu stačí síly – nejí, nepije a téměř nespí. Většinou vydrží jen několik týdnů, pak je tak slabý, že prohraje souboj a musí se vrátit zpět do moře. Ve vodě se regeneruje, plave, chytá ryby, je svobodný a sám. Když se vrátí na břeh, opět bojuje o kolonii. A tak dokola. Samičky se mají trochu lépe, mohou pendlovat z kolonie do kolonie. Na Galapágách žijí dva druhy lachtanů – kalifornský a galapážský. Lachtani z teplé Kalifornie mají tenkou srst a malé oči a uši, seveřané zase oči obrovské a hrubou srst. Své malé území hlídají dost agresivně, každý rok odvezou do nemocnice několik neopatrných pokousaných turistů.
Když večer probíráme zážitky z potápění, někteří je považují za nejlepší, jaké zatím zažili. A přitom je leden. Velryby, vorvaně a až patnáct druhů žraloků sem táhne studený proud až v říjnu. Je to čas rozmnožování, proudy jsou dvojnásobně silnější a voda o deset stupňů studenější. Povolení provozovat komerční potápění má jen několik speciálních lodí a ty jsou v tu dobu beznadějně vyprodané už několik let dopředu. Ale jen díky omezením zůstaly Galapágy téměř panenským a neporušeným koutkem světa.
Jenže jakákoliv turistika potřebuje zázemí, a tak se i malá městečka na pobřeží rozrůstají o malé a útulné hotýlky. Domácí pochopili, že jejich přírodní bohatství je hotovým zlatým vejcem. Zatím sem přicházejí lidé za divokým a krásným světem. Jenže zatím!Ochrana na papíře Ekvádorská vláda v roce 1935 na počest stého výročí návštěvy Darwina vyhlásila ostrovy za národní park. Ale byl to spíše formální krok, protože zřízení skutečné rezervace vyžadovalo kromě nově vybudované infrastruktury i prostředky na ochranu. Tehdy padla myšlenka založit na ostrově Santa Cruz výzkumnou stanici, která by se zaměřila na kontrolu, ochranu a výzkum. Po druhé světové válce, kdy byla na ostrově Baltra postavena americká základna na ochranu Panamského průplavu a kontrolu Pacifiku, byla otázka národního parku nastolena znovu. V roce 1959 nakonec vznikla za podpory mezinárodních organizací, mezi nimi UNESCO, nadace Charlese Darwina pro Galapágy. O rok později ekvádorská vláda přijala pod nátlakem mezinárodní vědecké veřejnosti legislativu, která má ostrovy ochraňovat. Oblasti, kde nežijí lidé, tvoří národní park s přísnými pravidly. V městě Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz se v roce 1964 oficiálně otevřely dveře Darwinovy výzkumné stanice, která měla koordinovat vědecké práce, shromažďovat základní informace o ohrožených druzích zvířat, tvořit systém ochrany oblasti a připravovat programy pro ekvádorskou vládu, mezi jinými i plán na vyhubení přivezených tvorů, jako jsou potkani a divoká prasata. O čtyři roky později vznikla takzvaná Park Service, která měla tyto programy realizovat.
V sedmdesátých letech ale začaly Galapágy přitahovat turisty, zřejmě i díky zrekonstruovanému letišti na Baltre, které zůstalo po Američanech, a nově postavené cestě z Baltry do Puerto Ayora. Okolo Darwinovy stanice vyrostlo pěkné turistické městečko, kam kromě vědců přijížděli i umělci. Podle zákona o národním parku se nemohlo rozvíjet zázemí pro turisty na břehu, a tak místní podnikatelé začali zřizovat restaurace a hotely na lodích. Proto se v roce 1986 zákon na ochranu Galapág rozšířil i na pobřežní vody s přísným zákazem rybaření. To je povoleno jen pro domácí rybáře a ve vyhrazených oblastech. Problém je však v tom, že všechny zákony a legislativa jsou jen na papíře. Ekvádorská ekonomika třetího světa nemá prostředky na aktivní ochranu ostrovů. Jedna jediná ochranářská loď nedokáže uhlídat stovky nelegálních rybářských člunů, které vytahují sítěmi z moře ušlechtilé žraloky (jen kvůli ploutvím, které jsou žádané na asijském trhu), žlutoploutvé tuňáky, manty, mořské želvy a delfíny. Jedním z nejhorších způsobů lovu je dlouhý speciální hák, který umožňuje chytat lachtany a mořské ptáky. Jen několik kilometrů za chráněnými pobřežními vodami stojí velké, většinou japonské lodě – pojízdné konzervárny, které rovnou nakupují a zpracovávají dovezené rybářské úlovky. Blázniví Asiati jsou schopní zaplatit i tisíc dolarů za žraločí ploutev, a přesto se jim nelegální rybolov vyplatí. Doma prodají ještě dráže. A Ekvádorcům zase stačí dva žraloci, aby jejich rodina žila celý rok. V posledních letech se turistika i na Galapágách rozrostla do obrovských rozměrů – zatímco v roce 1970 přišlo na ostrovy okolo čtyř tisíc turistů, v roce 2002 až osmdesát tisíc. Ekonomika malých, skromně obydlených ostrovů vyletěla do nebes. „Pracovali jsme jako instruktoři potápění,“ vykládá Colette Moine, naše instruktorka a majitelka stylového sportovního obchůdku v Puerto Ayora. „Turisté platili v dolarech a když jsme je vyměnili za domácí měnu, najednou z nás byli milionáři. Mohla jsem lítat na pevninu jen tak, ke kadeřnici. Tento propastný rozdíl přivábil tisíce přistěhovalců z Ekvádoru a Kolumbie.“
Invaze přistěhovalců přinutila vládu pod nátlakem mezinárodních ochranářských organizací vydat pro Galapágy speciální zákon o omezení migrace a rozšířit ochranné pásmo pobřežních vod na čtyřicet mil. „Realita je taková, že ročně obyvatelstvo průměrně vzroste o dvanáct procent. Mnozí nenajdou práci, a tak zůstává rybolov. „Před třemi lety jsem odešla z Galapág,“ pokračuje Colette, původem Francouzka narozená v Ekvádoru. „Nemohla jsem se na to dívat. Všude rybáři, lodě plné vzácných ryb, nemilosrdně rozsekané želvy… Odešla jsem, protože jsem nevěřila, že se to dá zastavit! Do nelegálního rybolovu tu jsou zapojení i nejvyšší vládní činitelé!“ Colette je vášnivá potápěčka, bioložka a aktivistka – ochránkyně národního parku. Ochranáři volají po úplné konzervaci Galapág. Tlačili na nerozhodnou ekvádorskou vládu, která čelila opozici – militantním rybářům a tučným příspěvkům do kapes vládních špiček. „Dovolili jste nám sem přijít, tak teď nás tu nechte žít,“ hlásili rozzuření rybáři. Od 90. let minulého století zuří na Galapágách boj o prostor mezi přistěhovalci a ochranáři. „Život želvy tady má vyšší cenu než lidský,“ tlačí na humánní notu protivníci národního parku a čas od času zablokují letiště, vraždí želvy a už obsadili i Darwinovu stanici.
Ale stále více lidem dochází, že živý žralok přinese víc peněz než mrtvý. Potápěči, amatérští vědci a dobrodruzi jsou schopní zaplatit majlant, jen aby mohli na vlastní oči vidět neporušený prehistorický svět. A i když většina peněz skončí na pevnině, podařilo se přesvědčit ekvádorskou vládu, aby přistoupila na spolupráci s mezinárodními skupinami, kterým jde o zachování ostrovů. Na moři se tak objevují i první zahraniční lodě, které nahánějí nejen pytláky, ale i „politiky a admirály“, pro které, jak se zdá, zákony neplatí. Mezi ochranáře se zařadily i potápěčské lodě, protože jejich majitelé mají zájem na zachování podmořského a ostrovního světa.Epilog
Galapágy jsou unikátní, shodou okolností byly zapomenuté, a tím i téměř neporušené. Modlím se, aby žraloci neodplavali do studenějších vod a na divokých neobývaných plážích se potom nepostavily zrůdné hotely s poplašenými německými turisty. Naštěstí zatím žraloci u pláží jsou – malí bělocípí. Plavou neohroženě v mělké vodě a na bílé pláži se vyhřívají nehybní černí leguáni. Hluboko v písku jsou zahrabaná vejce mořských želv a na kraji vln běhá spousta ptáků a vyzobává z písku malé krevety.
A v sluneční škole malebného městečka Puerto Ayora žáci v modrých uniformách a podkolenkách opakují po učitelce slova: „Naše zem je unikátní, jsme hrdí na to, že tu můžeme být, žít v harmonii s přírodou a chránit si ji.“
Nepokojné Galapágy
* Rozloha je 7994 km2, leží na rovníku, tisíc kilometrů od západního pobřeží Jižní Ameriky. Největšími ostrovy jsou Isabela a Santa Cruz. Žije tu asi dvacet tisíc lidí.
* Na Isabele je šest aktivních sopek a spousta malých, takzvaných parazitujících sopek, které jsou aktivní, až když se hlavní kráter uzavře pokličkou ze ztuhlé lávy. Malé sopky stále bublají a vypouštějí sopečné plyny. Na Isabele se nachází i nejvyšší, 1707 metrů vysoká sopka Wolf.
* Galapágy jsou téměř bez vody. Ale kam se dostane spodní voda s tenkou vrstvou tisíciletími rozpadlé lávy, vytvoří úrodnou půdu.
* Jde o samosprávnou provincii Ekvádoru s hlavním městem Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal.
* V 19. století připlouvaly náhodou nebo úmyslně ke Galapágám desítky lodí a mnoho kapitánů si myslelo, že právě objevili novu zem. Radostně pak ostrovy pojmenovávali, takže každý má nejméně dvě jména – například Santa Cruz (Indefatigable), Floreana (Charles), Isabela (Albemarle), a některé ostrovy dokonce názvů i osm.
* Platí se tu americkým dolarem, ekonomika je postavená na turistice, pěstuje se kávovník, citrusy, lidé se tu živí rybolovem. Hovoří se španělsky.
* Některé významné endemické druhy zvířat: želva sloní (Chelonoidis negra), leguán galapážský (Conolophus subcristatus), leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus), lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis), tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), kormorán galapážský (Phalacrocorax harrisi).
Klíčem fungování je klima
* Ostrovy jsou ovlivňovány studenými a teplými proudy a pravidelnými pasáty. Nacházejí se na křižovatce několika proudů, které v pravidelných cyklech střídají svou intenzitu a teplotu a jako výsledek vytvářejí na ostrovech dvě období.
* Od června do prosince jsou pod vlivem Humboldtova proudu (neboli Peruánského), který celoročně směřuje od Antarktidy na severozápad do Pacifiku a omývá Galapágy studenou vodou (asi 17–23 °C). Nad proudy se udržují masy studeného vzduchu, které se nad pevninou ohřívají a přijímají větší množství vodní páry. Vytvářejí nad vrcholy vulkánů hustou mlhu a podmínky pro vznik pralesa. Na pobřeží se srážky většinou nedostanou, jsou tu naopak polopouštní podmínky s minimální vegetací a pálícím rovníkovým sluncem. Toto suché a studené období s teplotami vzduchu okolo 20 °C se nazývá Garúa season a končí v prosinci, kdy pasáty zeslábnou a přestanou tlačit Humboldtův proud ke Galapágám.
* Na začátku nového roku většinou převládá teplý Panamský proud, který se rozlévá jižním směrem a ve spojení s chladným vzduchem od Humboldtova proudu přináší ostrovům teplo a déšť. Průměrná denní teplota vyšplhá na 28 °C a voda má okolo 26 °C.
* Pokud pasáty výrazně zeslábnou a teplý proud pronikne daleko na jih, nebezpečně ohřívá povrch vody a narušují přírodní inverzi. Tento fenomén se nazývá El Ni~no, v překladu „dítě“, protože se většinou objevuje na Vánoce. El Ni~no je pozorováno od roku 1726.
* Existuje několik druhů El Ni~na. Jeden z nich, ENSO (El Ni~no Southern Oscillation), je charakterizován drastickým zvýšením teploty povrchu mořské vody a vzduchu, následnými dramatickými změnami globální cirkulace mezi oceány a změnami v atmosférickém tlaku. Výsledky jsou vždy katastrofální s krutými obdobími sucha v Indii a Austrálii a záplavami v oblastech ve východním Pacifiku.
* Nejsilnější ENSO postihlo Galapágy v letech 1982–1983 a 1998, kdy teplota vody stoupla o 9 stupňů. Ekologický systém byl katastrofálně narušen, vyhynulo množství vodních řas a rostlin, na kterých jsou závislí mořští živočichové a ptáci. Téměř vyhynuli lachtani, tučňáci a mořští leguáni.
Charles Darwin
„Význačné je, že ostrovy, které leží přesně na rovníku, ani zdaleka nemají horké a suché klima příznačné pro tuto šířku. Vypadá to, že studenější klima zapříčinila studená okolní voda, kterou sem přináší Humboldtův proud. Kromě krátkého období sucha s nepravidelnými dešti je tu většinou zamračeno s těžkými a nízkými deštnými mraky. Nižší polohy jsou skoro prázdné, zatímco ve vyšších je vlhké klima, kde bují luxusní vegetace. Je to zvlášť citelné na návětrných stranách ostrovů, kde se dřív kondenzuje vlhkost z atmosféry, “ napsal v roce 1845. Právě Galapágy přivedly tehdy ještě neznámého přírodovědce k úvahám o vzniku života na naší planetě, které vyústily do teorie o vývoji živočichů v jeho světoznámém díle O vzniku druhů přirozeným výběrem. „Zdaleka nejpozoruhodnějším rysem zdejší přírody je… že různé ostrovy jsou ve velké míře obývané zcela rozličnými skupinami živočichů. Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavoval podobné ostrovy, jen padesát nebo šedesát mil vzdálené od sebe, velmi podobné, formované ze stejných skal, s podobným klimatem a výškou, které by byly tak rozdílně obydlené…,“ konstatoval.
I já jsem litovala íránské ženy. V Evropě mylně panuje obecná představa, že Írán je obýván samými šovinistickými, náboženskými fanatiky tyranizujícími své nebohé manželky, které jsou nucené žít pod neprodyšnou rouškou svých temných čádorů bez jakékoli možnosti sebeuplatnění a schopnosti svobodné volby. Nedávno jsem si ale mohla na vlastní oči ověřit, nakolik jsou tyto představy mylné a nakolik odpovídají životní realitě. V ÍRÁNU FRČÍ EMANCIPACE
Napsala a vyfotografovala Irena Zachardová Takový obraz íránské společnosti je rozšířen především kvůli jednostranným informacím v médiích a také díky pletení si pojmů. Írán bývá často směšován s okolními muslimskými státy, přestože se jedná o zemi s rozdílnou životní úrovní, historickou zkušeností i poměry. Životní podmínky v současné Íránské islámské republice bývají často lapidárně přirovnávány k osmdesátým létům v tehdejším Československu. Toto srovnání není sice nesmyslné, ale v lecčems pokulhává. Obraz íránské společnosti je ve skutečnosti velmi pestrý a rozmanitý je i životní styl jednotlivých žen.
Obyvatelstvo se v oblasti Perského zálivu mísí s přistěhovalci z Arabského poloostrova, na severu zase žijí Ázerbájdžánci, Rusové a Arméni a Kurdi. Jiná náboženství než islám, jsou sice v jednoznačné menšině, ale mají možnost se alespoň soukromě projevovat a hinduistické ani křesťanské či židovské sakrální stavby nejsou bořeny či pustošeny jako v některých jiných islámských zemích. Zoroastriánské monumenty jsou často využívány k potřebám turismu. Velké rozdíly jsou i mezi ženami. Některé z mladých studentek žijících v hlavním městě – Teheránu – dokonce šokují mírou své emancipovanosti.Šaty zdobí ženu Nechápu, proč se někteří pohoršují nad tím, že ženy v Íránu „musejí“ chodit zahaleny v čádoru. Ony totiž nemusejí. Módní trendy podléhají v Íránu stejně jako kdekoliv jinde regionálním zvyklostem, nepsaným pravidlům příslušné sociální komunity i osobnímu vkusu dívek. Ženy v oblasti Perského zálivu jsou zvyklé nosit čádory s pestrými vzory, okatě barevné a výšivkou zdobené přiléhavé kalhoty a přes obličej černé či červené vyztužené plátěné škrabošky. Lékaři pochopitelně namítají, že je to nezdravé, neboť nedostatek vitaminu E a D, způsobený omezeným kontaktem pokožky se slunečními paprsky, vede k osteoporóze a kožním problémům. To je samozřejmě pravda, tato výtka je naprosto oprávněná a logická. Ale na druhou stranu si třeba evropské školačky, nosící kalhoty, takzvané bokovky, rovněž koledují o problémy s vaječníky a ledvinami, a přesto se nad touto hloupou módou nikdo razantně nepozastavuje. Diktát módy je zkrátka neúprosný ve všech koutech světa! Ženy na severu Íránu a ve velkých městech často nosí klasické černé čádory. Naopak mladé Teheránky se snaží napodobovat Evropanky a Američanky, v nichž se zhlížejí. Chodí v krátkém tričku, džínách a teniskách. Aby učinily zadost přísným regulím islámu, které jim kladou na srdce, že nohy i paže mají být po celé délce zahaleny, přehodí přes sebe šikovně vypasovaný polodlouhý kabátek, který jim nicméně neubírá na přitažlivosti. Průsvitný šátek ležérně nechávají sklouzávat po temeni hlavy. Mladým íránským kráskám dodává tajuplného kouzla, které evokuje romantickou představu starodávných časů z pohádek Tisíce a jedné noci. Vůbec tedy neplatí, že by všechny ženy musely být shodně oblečeny do černých čádorů či hijábů v tlumených barvách. Uniformita je na ústupu a i v oblékání mohou ženy projevit svůj osobitý vkus. Dokonce se dá s úspěchem tvrdit, že pestrost oblékání je v této rozmanité zemi daleko větší než u nás právě v oněch osmdesátých letech. Kupříkladu volně na tržnicích se dá koupit oblečení z Francie a Itálie, zejména elegantní šátky pro mladé dámy. Stejnokroje nosí dívky na středních školách, ale takový zvyk existuje i v USA či Velké Británii. Samotný čádor, který je poměrně složité naučit se správně nosit tak, aby působil vzdušně a tudíž elegantně, nevnímají mnohé ženy jako problém. „Čádor je fajn,“ říká šestnáctiletá Salima z Bandar-e-Abbásu, největšího přístavu íránské části v Perského zálivu.
Dívky z jihu si potrpí na pestré odívání a ve vzdušných závojích se v této oblasti, kde vlhkost a teplota v létě dosahují extrémních hodnot, cítí dobře. Možná se vám zdá, že věnuji oblékání – něčemu tak povrchnímu – příliš mnoho prostoru, ale každý přece ví, že šaty dělají člověka a zdobí ženu.Ne/svobodná volba manžela Způsob oblékání není tedy pro mladé Íránky žádným handicapem. To, po čem dnes opravdu touží, je svobodná volba životního partnera. Když se Salima dozvídá, že v České republice nepotřebují dívky dle zákona oficiální souhlas otce k výběru manžela, zajiskří jí oči. A když zjistí, že nevyhovujícího manžela je možné vyměnit za vhodnějšího, začne s nadšením výskat a tleskat. Samozřejmě i v naší zemi to, co jsem Salimě důvěrně sdělila, není tak úplně pravda. Ze zákona sice souhlas potřeba není, ale je nutno si uvědomit, že ženy muslimského, židovského či katolického vyznání si pochopitelně překročit nesouhlas rodičů netroufnou ani v naší zeměpisné délce. A to je podstatné.
V zásadě ovšem v Íránu záleží především na tom, z jaké rodiny dotyčná dívka pochází. V liberální rodině z velkoměsta otec své dcery nenutí do svazku s nápadníkem, který se jí nezamlouvá, a respektuje její volbu, i když si pochopitelně ponechává poslední slovo. Naproti tomu na venkově, kde si jednotlivé rodiny mezi sebou plánují vzájemné svazky svých dětí již od jejich útlého věku, dosud panují zásadně odlišné poměry.
Jak se stýkat s muži
Možnost volby partnera ovšem podstatně souvisí s možností seznámit se a rozvinout alespoň platonický vztah mezi mladými lidmi. V Íránu totiž nejde jen tak si vyrazit na rande. Svoboda pohybu je u muslimských žen v tomto státě, založeném na ortodoxním přístupu k principům islámu, omezena. Korán nabádá ženy, aby se zdržovaly důstojně ve svých domech a nestavěly na odiv svoje tělesné vnady. Nicméně v dnešním Íránu neplatí, že žena je domácí putička, které jsou odepřeny veškeré požitky společenského života a možnost být viděna na veřejnosti. Sice by se podle nepsaného kodexu společenského jednání dívka neměla sdružovat s cizími mladíky bez doprovodu otce, bratra či alespoň bratrance, ale to neznamená, že musí se založenýma rukama v klíně vysedávat posmutněle doma. Často lze vidět partu mladých místních dívek, které si společně vyrazí někam ven, třeba vychutnat příjemnou atmosféru některé z čajoven pod otevřeným nebem. Více méně opět záleží na tom, jak tolerantní jsou dívčiny rodiče. Právě v čajovnách lze často pozorovat hloučky sedících skupinek mladých teenagerů. Baví se tak spontánně, smějí se a s přirozenou ležérností konverzují, že člověk skoro zapomene na to, že se nachází v zemi, kde jsou autoritativním vládním režimem potlačována některá základní lidská práva. Možnosti seznámit se pochopitelně zvyšuje také technická vymoženost zvaná internet. Írán rozhodně není zaostalou zemí, která by zůstala nedotčena výdobytky moderní doby. Internetové kavárny najdete v každém větším městě a jejich počet se rok od roku zvyšuje. Skýtá tak nové možnosti dozvědět se mnoho informací o životě v zahraničí, ale také navázat kontakt se zajímavou dívkou či chlapcem. Webové stránky obsahující v názvu slova „sex“ či „náboženství“ jsou sice zakázány, ale takový zákaz je pochopitelně velmi snadné obejít. Je jen těžko v silách jakékoliv mocenské struktury kontrolovat, co který konkrétní občan získává prostřednictvím internetu za informace, jestliže neznemožní používání internetu úplně. Takže to, co je formálně zakázáno vládou, je vlastně tiše obecně tolerováno většinou. Tento způsob komunikace na dálku je tedy novým fenoménem, který skýtá nové možnosti navázání mezilidských vztahů a umožňuje přecházet některé vžité bariéry. V Íránu, kde je možnost intimního styku mezi nesezdaným mužem a ženou značně omezena, otevírá internet nové možnosti v navázání komunikace s opačným pohlavím. Vězte, že i v Íránu začíná fungovat seznamka po internetu.Ženy za volantem O tom, že ženy nejsou žádné putičky, svědčí i to, že mohou získat řidičské oprávnění a tedy řídit vozidlo. Na rozdíl od některých okolních muslimských států tady ženy za volantem vidět můžete. O úskalích, které ale dynamická jízda může přinést, hovoří třiadvacetiletá studentka z Teheránu Marjan: „Před čtrnácti dny jsem si půjčila tátovo auto, jela jsem navštívit svou kamarádku, při jízdě jsem měla otevřené okno a vítr mi odfoukl šátek z vlasů. Naneštěstí mě zahlédl jeden policista. Zastavil mě a sepsal se mnou protokol. Jako trest nám zabavili auto. Měsíc bude odstaveno na státním parkovišti a my za něj navíc musíme platit pronájem za toto místo.“ Marjan pochopitelně s takovým postupem nesouhlasí, především nechápe, proč musí za její prohřešek pykat celá rodina, pro kterou je měsíc bez auta pochopitelně citelným zásahem do chodu rodinného života. Taková situace by pochopitelně nebyla příjemná pro nikoho bydlícího na okraji desetimilionové metropole, kde není spojení s centrem městskou hromadnou dopravou právě ideální. Nad logikou takového trestu zřejmě zůstává rozum stát většině Středoevropanů, obzvláště když uvážíme, že například přechody pro chodce nejsou ze strany řidičů vůbec respektovány a za to jim sankce vůbec nehrozí. Chodci jsou zvyklí proplétat se mezi jedoucími auty, což většině zhýčkaných evropských turistů nahání zpočátku značnou nedůvěru a strach. Takové tresty pak právě také mohou vyvolávat odpor k nošení šátku, který jinak spoustě íránských žen očividně nevadí. Manželská práva a povinnosti Muži své manželky doma standardně nevězní, jak by mohli nabýt dojmu diváci známého filmu natočeného podle stejnojmenného bestselleru Bez dcerky neodejdu. Někde i tady platí heslo „žena muži vládne“. Navenek pochopitelně muž musí vystupovat jako hlava rodiny, jinak by mohl ztratit tvář před ostatními muži, ale doma je často ochoten slevit ze svého autoritářství a pohodlně přenechat své ženě k rozhodování mnohé záležitosti.
Mnohoženství sice korán připouští, ovšem v Íránu se již mnoho let nepraktikuje. Navíc mnohoženství není věc nikterak populární, nenese s sebou totiž pouze právo intimního soužití s více ženami, ale též povinnost všechny manželky i děti dostatečně a rovnocenně a s maximální péčí zabezpečit. Před tím, než mladý muž může svou vyvolenou pojmout za choť, musí nastřádat dostatek peněz, které musí před svatbou odevzdat otci nevěsty. Jedná se o jakési věno, které připadne manželce v případě rozvodu, takže rozhodně nezůstane nezaopatřena. Každá žena má navíc právo volně disponovat se svým vlastním majetkem, což přispívá k nezávislosti v jejich rozhodování. Jelikož finanční situace íránských mladíků není nikterak růžová, jsou většinou šťastni, když jim otec vytoužené dívky dá svolení k svatbě. Vydržování dalších manželek je luxus, na který nemají ani pomyšlení.A co práce… Pracovní uplatnění je pro ženy celkem široké. Škála pracovních pozic je obdobná jako u nás: úřednice, učitelky, televizní moderátorky, herečky, lékařky, obchodnice, pracovnice v zemědělství či průmyslu… Íránskou zvláštností je, že v obchodech s pánskými oděvy prodávají pouze muži. To souvisí se stále zachovávanou separací mužské a ženské části společnosti. Ženy mohou volit a být voleny. Ve vysoké politice se ovšem nevyskytují, to kvůli přece jen převládajícímu tradičnímu vnímání role ženy. Mladé velkoměstské dívky si však většinou dobře uvědomují, že vyšší vzdělání je cesta k finanční i intelektuální nezávislosti, a proto se horlivě věnují studiu. O svých vyhlídkách s námi hovořila v bytě svých rodičů Marjan. Studuje ekonomii na soukromé vysoké škole. Mimochodem, situace ve vysokém školství je nápadně podobná jako v Česku. Veřejné vysoké školství, které je zatím zdarma, existuje vedle soukromých vysokých škol. Ty dávají příležitost ke studiu i těm uchazečům, pro které už nebylo místo na univerzitě státní. I tedy se na ně hlásí mnohem více uchazečů, než jsou schopny pojmout.
Marjan chce pracovat ve firmě zabývající se mezinárodním obchodem. Proto se intenzivně věnuje zdokonalování ruštiny a angličtiny. Přirozeně sebevědomě hovoří o svých profesních ambicích, působí vyrovnaně a s přehledem. Ptáme se jí, zda neuvažuje o odchodu do zahraničí. „To je velice obtížné. Mohla bych odejít do Turecka, ale tam bych sehnala jen podřadnou manuální práci. A to se mi nechce. V ostatních zemích je problém s vízem a legální prací. Proto raději zůstanu doma, seženu si zajímavou práci, která mi přinese určitou samostatnost a dobré postavení.“Ženy versus muži?
Hlásání mravopočestnosti je v Íránu dotaženo do extrému. Ženská a mužská část populace je i ve společenských zařízeních oddělena. Takové poměry jsou známy pochopitelně i v Evropě z církevních škol, ale v Íránu se to netýká pouze školních učeben. Oddělené prostory jsou vyčleněny i v plaveckých bazénech, na sjezdovkách a v kinech. Autobusy jsou pak odděleny přepážkou, zadní část je určena pro přepravu žen, přední pro muže. Obdobné pravidlo platí i v teheránském metru. Pro ženy je vyčleněno několik zadních vagonů. Ženám ale není vstup do mužských vagonů zakázán, jen muži nesmějí do ženské části. Ocenila jsem, že ženy tak mají zaručen dostatečný prostor, nemusejí se mačkat, v klidu se mohou usadit a kultivovaně se přepravovat v jakoukoliv denní dobu. Cestování v teheránském metru probíhá alespoň pro ženy daleko důstojnějším způsobem, než jak tomu bývá v narvaném metru pražském ve večerních hodinách.Asie až za Íránem Kdysi mi jeden známý, taktéž cestovatel, řekl, že skutečná Asie začíná až za Íránem. A měl pravdu. Neboť Írán, zejména jeho severozápadní část, se velice blíží životními podmínkami a možnostem žen v sousednímu Turecku. Navíc globalizace, která s sebou nese i přístup k enormně zvětšenému objemu informací, postihla i Írán. Některé ženy zejména ze starší generace sice lpějí na tradičních hodnotách, ale mladé dívky většinou touží po stejných věcech jako Evropanky a jdou si sebevědomě za svým cílem – i když jejich ekonomické a osobní možnosti nejsou tak výrazné. Jsou krásné, vzdělané a kultivované.
„Vyřiďte koňákům, že jízda se neruší,“ oznamuje ženský hlas v obecním tlampači. Je poslední květnová neděle a lije. Situace je tedy vážná. Až do této chvíle všichni věřili, že není nic, co by tady ve slováckém Vlčnově nedaleko Uherského Hradiště mohlo tradici pověstné Jízdy králů přerušit. Provazce deště bičují silnici, ale na ranní mši spěchají desítky lidí. Pršet může i na krále
Napsal a vyfotografoval Richard Grégr V kostele bylo plno. Farář slouží mši za krále i jeho družinu. Osmnáctileté dívky v kroji přivedli rodiče pod deštníky a zabalené do igelitové zástěry. Připadáme si jako v dobách legendárního moravského malíře Jožky Úprky. Vlčnovské kroje patří k nejkrásnějším. Některé části jsou staré sto i více let. Mohou je nosit pouze svobodné dívky. Nesmírně jim to sluší. Právě kroje jsou důvodem, proč se Vlčnovským nechce do deště.
„Snad se k poledni počasí umoudří,“ dodává naději sedmdesátiletý ing. Antonín Pavelčík, předseda občanského sdružení Společnost Jízdy králů. Televizní obrázek ze satelitu ale moc nadějí nedává.ZUZANO, NEOMDLÉVEJ!
Králem roku 2006 je Přemysl Křeháček. Subtilní třináctiletý chlapec stojí vpředu u oltáře a to, co se zde kolem něho děje, mu už nikdo nikdy nevezme. Vstoupí do dlouhého seznamu známých vlčnovských králů, který počíná rokem 1909. Středem pozornosti je i dům, kde bydlí. Letos tady jízda začíná. Jenom musí přestat pršet. Také ing. Pavelčík přišel v typickém mužském vlčnovském kroji, který hýří modří i červenými ozdobami. „Podívejte se na ty vyšívané vzory na kalhotách. To už dnes nikdo neumí. Kdoví, proč si to naši předkové vymysleli tak složité. Jen kalhoty mají cenu kolem pěti tisíc. Vyšívaná kordula – vesta – sedm. Boty dnes stojí bezmála pět tisíc,“ vysvětluje před kostelem, proč nelze vyjet do deště v kroji. Kroje se dědí z generace na generaci. „Moje babička i maminka je ještě šily,“ ukazuje ing. Pavelčík, autor publikací o vlčnovských jízdách, hrdě kordulu starou půl století. „A hlavně je neseženete. Dva poslední krejčí jsou pánové starší osmdesáti let, šít už nemohou. Zatím to jen zkouší – na japonském stroji – jistá mladá dívka. Žádná láce, pod dvanáct tisíc korun se tento historický oděv, který mívali všude doma, nepořídí.“ Kostelem se šíří těžká vůně kadidla. Jedna z dívek je celá bledá a raději vychází ven. Rázem jsou kolem ní všechny maminky a ženy, dávají napít, potírají čelo kafrem, navzdory přihlížejícím uvolňují utažený oděv. Děsí je představa, že by děvče omdlelo. Bělostnou jupku ještě vyperete, ale starobylou svrchní látku, zvanou haras či štóf, už ne; musely by se odpárat všechny ozdoby. Čepec se stuhami je sponkou připevněný k vlasům a ani nadýchané tvarované rukávce by pád nepřežily bez újmy. Předkové kroj vymysleli nejen složitě, ale i nápaditě. Zcela jistě měli jasnou představu o tom, jak obléct ženu, pokud jí příroda nenadělila vhodné míry…
Do konce mše ale přibudou další pobledlé dívky. Chodit v kroji není nic snadného.
„Kroj z nás dělá lepšího člověka,“ tvrdí ale později padesátiletý Petr Pančocha, jeden z bývalých vedoucích folklorního souboru Vlčnovjan. „Přestává mě bolet tělo. Chlapci si dávají pozor na slova. V dívkách se objeví ženskost.“
Nesmí se v něm ovšem omdlévat.STAROSTO, POVOLTE JÍZDU… V obřadní síni vlčnovské radnice hraje cimbálová muzika. Na hudebnících je vidět, že včerejší večer i noc navzdory slejváku trávili v Búdách. To jsou malebné sklípky – nejzachovalejší nadzemní vinohradské stavby v České republice, jak podotýká turistický průvodce. Stojí na vrchu nad Vlčnovem, který domácí poeticky nazývají Hradčana. Je prý odsud stejně krásná vyhlídka jako z těch pražských, zvlášť když k tomu zní cimbál a pod košatými ořešáky se popíjí vínko… Mluvčí královy družiny žádá o povolení k jízdě. Starosta v kroji připomíná, že naposledy propršela přesně před sedmdesáti lety, v roce 1936. Jelo se až druhý den. Pak pozvedne sklenku s vínem a zdaru jízdy připije…
Teď záleží jen na počasí. Na obzoru prosvítá světlá obloha…HOD. U KRÁLE Bělouš před domem krále Přemysla Křeháčka je spíše šiml. A neskonale trpělivý. Rodiče i příbuzní ho zdobí třásněmi i barevnými růžemi z krepového papíru, k tomu se pletou fotografové a hraje cimbálová muzika. Dvě dívky roznášejí vdolky, mládenec slivovici.
K domu se sjíždí králova družina. Na místě jsou i oba pobočníci v ženských šatech s tasenými šavlemi. V půl dvanácté vychází třináctiletý Přemek v bílé skládané sukni ke kolenům, s pentlemi kolem hlavy. Jde nesměle zástupem ke koni. Fotoaparáty cvakají. Není mu co závidět…
„Krále si vybírá jeho družina, osmnáctiletí odvedenci či chlapci v jejich věku. Musí být panic, bývá ve věku deset až třináct let. Jede převlečený v ženských šatech mezi svými pobočníky a nesmí promluvit. Proto má v ústech růži,“ vysvětluje ing. Pavelčík. Být králem je čest. Ale musíte na to mít. Zlé jazyky tvrdí, že starý král do konce roku poplatí náklady a nový začíná šetřit…
Pro rodinu Zdeňka Křeháčka není tato pocta lacinou záležitostí. On prodává dlaždičky, manželka šije v továrně boty. Syna vozí na tréninky hokeje do Uherského Hradiště a teď mu umožnili zážitek na celý život.
„Jde o různé i drobné výdaje. Nažehlit košile každý neumí. Záleží také na tom, jak bohaté pohoštění rodina krále připravuje. Náklady však často výrazně překročí dvacet tisíc korun. Společnost Jízdy králů tvoří 212 členů, třetina je z Vlčnova. Chceme, aby starobylý zvyk nevymizel. Každoročně rodině krále přispíváme,“ dodává Pavelčík.VYBERTE SI POVĚST V roce 1469 Matyáš Korvín prohrál se svým tchánem Jiřím z Poděbrad v bitvě nedaleko takzvaného „hrubého boru“ u Bílovic blízko Uherského Hradiště. Aby ušel zajetí, vsedl na koně převlečen do ženských šatů, tvář zahalil pentlemi a prchal na sídlo v Trenčíně. Jeho družina zatím sháněla živobytí. Další pověst tvrdí, že se jen ukrýval na vrchu u Uherského Brodu, který se po něm nazývá Králov. Nejhezčí z legend ale líčí, že při obléhání Uherského Hradiště byl zajat a posléze uvězněn v Trenčíně syn Jiřího z Poděbrad – Viktorin. Zachránili ho vlčnovští chlapci a v ženském převleku převezli domů. Historickou pravdou je, že Viktorin v Trenčíně byl vězněn tak přepychově, že se tam i oženil a nakonec sám zůstal v blízkosti svého švagra Matyáše Korvína… „Při mapování historie jízdy v roce 1982 vzpomínal Jan Knotek, ročník 1897, který byl králem v roce 1909, na svého děda, který jel jako král v šedesátých letech 19. století. Podle vyprávění se došlo až k jízdě v roce 1808. Bývala to součást života Vlčnovjanů i obyvatel Slovácka. „V čísle 110 žil rod Kovářů, kterým se neřeklo jinak než Kovářé-králé. V každé generaci měli jednoho a pamětníci vzpomínali, že to platilo od počátku 19. století,“ upozorňuje vitální Antonín Pavelčík. „Je téměř jisté, že se jízda konala i před rokem 1800.“ Odborníci jsou přesvědčeni, že kořeny sahají až do pohanských dob… Král s družinou jezdil o Svatodušním pondělí. Protože nebylo volným dnem, přenesl se zvyk na neděli. Vlčnovjané nakonec jízdu spojili s poslední nedělí v květnu. Vlčnovskou tradici nepřerušila ani válka. „Víte, co to bylo za odvahu, jít žádat o povolení na velitelství gestapa ve Zlíně?“ doplňuje pan Pavelčík…
Dodnes se podobná jízda v tříletých intervalech jezdí v Hluku – teď bude až v roce 2008, a každé dva roky v Kunovicích.MLČENLIVÝ KRÁL, ROZVERNÁ CHASA
Vyjíždíme!
Nejdříve dolů do vsi. Protější stráň je v mírném oparu, nebe tmavé, ale neprší. Kéž by tak zůstalo…
Nečekejte žádný cval. Mnohý jezdec seděl poprvé na hřbetu koně krátce před jízdou a zvířata proto vedou přátelé.
Družina je opakem mlčenlivého krále. Hlasatel vyvolává:
„Hýlom, hýlom,
Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní,
co vám budem povídati o téjto svatodušní neděli.
Máme krála poctivého, ale velmi chudobného,
okradli nám ho na horách, na dolách,
i na krakovských mostinách.
Ukradli mu tři sta koní z prázdných stájí,
tři sta volů z prázdných dvorů,
dobře, že tam neměl nic,
vzali by mu ještě víc…
Na krála matičko, na krála!“
A další jezdec vtahuje diváky do hry – a to dokonce v rýmech. Zastaví koně a razantně ukáže prstem:
„Došla mi zpráva z Londýna, že tuto je šikovná blondýna. Ta se na mě usměje a do botečku mi něco přispěje.“ Nedá-li do holinky, může dát do dřevěné kasičky, kterou má jezdec k botě přivázanou řemenem. Půjčuje ji vlčnovský Klub sportu a kultury… BANKÉŘKA A ČOČKA
Nepřestává drobně krápat. Polední naděje, že se vyjasní, je pryč.
Polovinu cesty má procesí za sebou. Hlášky jezdců nepostrádají aktuálnost: „V jedné věci jsem si jistý, že pan XXX nezvolí komunisty…“ Přihlížející politik nahranou situaci využije a na krála přispěje. Kamery cvakají. Podobně dopadne zlínský hejtman.
Divák ocení neutrální zprávu: „Tuto na mostku mě čeká šance, že tato paní pracuje v bance… Na krála, matičko, na krála!“
Sotva zvednu fotoaparát, už je slyšet „Za fotečku do botečku.“ Výzva zůstane oslyšena a jezdec pokračuje. „Na cestě jsem spatřil kočku a tento pán má špinavou čočku.“
S osmnáctiletým královským družiníkem jsme si padli do oka. Chrlí nápad za nápadem, při příštím setkání rýmuje na značku fotoaparátu.
Jenže déšť houstne. A pak jako kdyby nad Vlčnovem obrátili vrchovatě naplněnou vanu. V domech otevírají jízdě vrata průchodů. Pozdě! Než tam jezdci dojedou, je po dešti.
Kroje! Krepové ozdoby barví bělostné košile. Po hřívách koních stékají červené, zelené i modré barvy. Několik osudových minut, které rozhodly…
A je po dešti. Voda se valí silnicí. A na obloze konečně září slunce.
Pak se znovu objeví náš družiník a zastaví se: „Tento strýc nemá fleš, zato se mu leskne pleš…“ trefuje se. A jízda králů žije dál…
