Skleník Fata Morgana pražské botanické zahrady je svou polohou ve skále evropským unikátem. Každoročně ji navštíví statisíce návštěvníků a leckterého z nich asi napadne, odkud pocházejí ty tisíce rostlin, z nichž mnohé jsou opravdovými botanickými klenoty. Takzvaný pěstební prostor je umístěn ve skleníku nad kancelářemi. Teplo a vysoká vzdušná vlhkost simulují tropické klima. Pod lampami, které v zimě dosvětlují prostor během krátkých dnů, se v květináčích vyhřívají polopouštní aloe, hned vedle klíčí ze semen vzácné cykasy a o kus dál je sbírka kapradin. Na drátěném pletivu jsou přichycené kusy dřev s tropickými orchidejemi. Jsou bez květu, a tím jedna druhé dost podobné. Čidlo, které měří intenzitu slunečního záření, je nastaveno tak, aby dříve, než by byly rostliny příliš osvíceny, spustilo automatické zastínění. V podmáčených květináčích se úspěšně daří masožravým bublinatkám. „To jsou naprosto nenápadné rostliny, v expozici je laik v podstatě nezaznamená. Ale pro pěstitele představují velmi pracné rostliny. Už mám na ně svůj trik,“ prozrazuje taje své práce kurátor palem a masožravých rostlin RNDr. Vlastik Rybka. „Pěstují se ve větších miskách s vodou, kde je dnem šikmý svah ze substrátu smíchaného z rašeliny a písku. Rostlina si na šikmém podkladu najde ideální hloubku a pak lze v miskách provrtat na správných místech otvory. Když rostou příliš hustě, mohou začít odumírat, a tak je různě roztrhávám, proplachuji proudem vody, abych vymyl řasy, a občas je dokonce přesypu tenkou vrstvou písku. Je to práce, ale do expozice patří, i když je v ní zaznamená opravdu jen odborník nebo fanda na masožravé rostliny.“
Vytvořit ideální podmínky pro růst rostlin, ale už i pro jejich klíčení, v sobě skrývá nečekané zádrhele. V podzemí skleníku třeba stojí na první pohled obyčejná lednička. Zlaté české ručičky z ní udělaly zařízení na klíčení semen. Zatímco podobné zařízení západní provenience přijde na desítky tisíc korun, česká firma to dokáže udělat mnohanásobně levněji. Stačí termostat a zdroj tepla. Zatímco některé palmy klíčí i několik let, jiným semenům je potřeba simulovat požár. Podle některých teorií je pro ně klíčové složení plynů v „kouři“, takže se semena nechají projít zadýmením v igelitovém pytli. Jiná potřebují nárazovou vysokou teplotu, takže se přelévají horkou vodou. Další semena zase potřebují mechanicky poškodit, takže je pěstitelé uměle nařezávají, aby později mohla nasát vodu a vyklíčit. Potřebují to takzvané tvrdosemenné druhy třeba u některých bobovitých (Fabaceae). Příkladem složitosti a zároveň bizarnosti, kterými příroda zajišťuje vyklíčení nových jedinců, je zevar. Jeho plody mají voskovou vrstvičku a semeno si během podzimu a zimy plave na vodě, eventuálně zamrzne v ledu. Když přijde tání, pohybující se ledová krusta semeno odírá a ono začne nasávat vodu. Klíčení také ovlivňuje vysoká teplota, až třeba kolem třiceti stupňů Celsia. Proto se semenu daří na mělčině, kde se během časného jara dokáže voda prohřát.
A odkud všechna ta semena, která v Tróji klíčí, pocházejí? Zdrojů je více. „Jednak vydává každá botanická zahrada pod názvem Index seminum seznam semen, která nabízí k výměně. U některých skupin, v případě masožravek to platí třeba pro láčkovky, nejsou semena na trhu,“ vypočítává Vlastik Rybka zdroje, ze kterých získává botanická zahrada své přírůstky. „Navíc je jejich vypěstování ze semen je složitá a dlouhodobá záležitost, zatímco dospělé rostliny se dají pořídit za několik málo desítek dolarů. Ty se za rok, za dva rozrostou tak, že se hodí do expozice. Semena těchto rostlin se spíše využívají do takzvaných tkáňových kultur, kde slouží jako pojistka pro udržení druhu v kultuře. No a pak tady jsou nákupy od komerčních firem. To vyžaduje kontakty a přehled, kde co mají, protože o unikátní rostliny se samozřejmě zajímají i soukromí pěstitelé. Velmi ceněné jsou ty, které jsme si přivezli z vlastních expedic. Máme vlastní sběry třeba z Guatemaly, Madagaskaru nebo Nikaraguy. Snažíme se, aby měly v expozicích přednostní místo. A konečně jsou tady rostliny, které se k nám dostaly v rámci různých darů a nebo třeba jde o dědictví.“
Součástí zázemí Faty Morgany jsou dva skleníky, které svou kapacitou nedostačují, a teprve nyní se dokončuje zázemí podle představ zdejších odborníků. Je skromné, a tak aby mohli lidé rostliny ve sklenících obdivovat, musejí zdejší kurátoři a další pracovníci zahrady zkoušet různé typy substrátů, měnit mikroklimatické podmínky, hlídat klíčící semena před plísněmi… To vše je samozřejmě ukryto před zraky návštěvníků. Ti pak jen vidí neustále se měnící expozici nádherných rostlin.
Obyčejným smrtelníkům koluje v žilách krev. Co ale drží vaše tělo pohromadě, když se jmenujete Cousteau? Voda, a většinou dost slaná. Jean-Michel Cousteau, syn legendy – „velitele“ s orlím nosem, jenž naučil lidi potápět – nesešel z cesty, kterou započal jeho otec. Nesešly z ní ani jeho děti, a i když se snažily změnit směr, vždy je to vrátilo zpět k mokrým kořenům rodu.
Je krásné odpoledne v Cannes. Vzduch voní, jak to umí asi jen na Azurovém pobřeží. Přijela jsem kvůli moři. Nebo spíše kvůli člověku, který pro něj dýchá a žije. Sotva byste tomuto charismatickému chlapíkovi hádali blížící se sedmdesátku. Když mluví o nutnosti chránit oceány, hovoří s takovým zápalem, že byste věřili, že má místo plic žábry. Sám přiznává: „Zemřel bych, kdybych se už nikdy neměl potopit.“ Jean-Michel Cousteau.
Být potomkem člověka, o němž časopis Le Monde píše jako o „značce, nejznámějším Francouzovi v cizině a nejmilejším ve Francii“, asi není úplně jednoduché. Musíte se smířit s tím, že budete neustále srovnáváni s „originálem“. Vztah Jacquese Cousteaua a jeho syna Jeana-Michela tak prošel celou řadou peripetií. V knize s názvem Můj otec velitel poodkrývá Jean-Michel občas složité rodinné vztahy. Dalo by se říct, že nedotknutelná legenda žila dvojí život a že její druhá tvář měla pochopení pouze pro své vlastní slabosti. Jacques Cousteau se podruhé oženil v téměř osmdesáti letech a s druhou manželkou měl dvě děti, které dlouho netušily, kdo je jejich otcem. Dala by se vyčítat nenávist synovi, když otec prohlásí: „To, že se dítě narodí z vašeho spermatu, ještě neznamená, že bude mít kvality, aby vás nahradilo?“ Nenávist ale Jean-Michel necítí, nebo ji alespoň nijak neprojevuje, naopak diplomaticky tvrdí, že jeho rozepře s otcem jsou mediálně nafouknutou bublinou. Nicméně faktem zůstává, že ho otec hnal před soud z důvodu, který se může zdát malicherný, ovšem jen v případě, že se nejmenujete Cousteau a o své jedinečnosti máte pochybnosti. Jean-Michel vystudoval obor oceánské architektury v Paříži. Své znalosti chtěl zúročit v jedinečném projektu na ostrovech Fidži, kde navrhl prázdninové letovisko postavené na ekologických principech. Mělo turisty nejen hýčkat, ale také vzdělávat o potřebách planety. Co by proti takovému projektu mohl někdo namítat? Problém nastal, když rezort dostal jméno Jean-Michel Cousteau Fiji Island Resorts. V tom okamžiku se hlava rodu vzbouřila, že si nepřeje, aby její jméno bylo spojováno s aktivitami syna. Co na tom, že Jean-Michel je nositelem stejného jména a projekt nebyl nikterak v rozporu s ekologickými myšlenkami, které velký Jacques sám hlásal? A mimochodem, tento projekt zvolil prestižní magazín Condé Nast Traveller jako vůbec nejlepší ve své kategorii. „Jezdí tam byznysmeni a místní lidé jsou hrdí na svou historii i na sebe, že mají práci, a není to umývání podlahy,“ říká Jean-Michel.
***
Ale vraťme se zpět do Cannes. V hotelu, kde se chystá tisková konference, představí Jean-Michel spolu se svými dětmi aktivity své neziskové vzdělávací organizace Ocean Futures Society. Novináři a televizní štáby z celého světa již nedočkavě přešlapují, kdy uvidí mořem ošlehanou tvář se šedými vousy. Pak se všichni nechají zmást postavou belgického novináře, který by se ihned mohl živit jako dvojník Jeana-Michela. Ten pravý ale teprve přijde. Na první pohled mi svého otce nepřipomíná. Snad jen ten nakažlivý energický úsměv mají společný. Když si Jean vezme do ruky mikrofon, je hned znát, že je ostřílený řečník, který běžně hovoří s hlavami států o ekologických bolestech tohoto světa. Kdyby vedl politickou kampaň, určitě bych ho volila. Je sympatický, umí mluvit a nechybí mu smysl pro humor. „Jednou se mě jistá dáma ptala, zda byl můj otec tak hubený kvůli tlaku vody. Ujistil jsem ji, že to je pomluva, že otec byl hubený od přírody…,“ takovými a podobnými vtípky Jean-Michel zpestřoval tiskovou konferenci, jejíž ostatní témata už tak zábavná nebyla. Do jedné škatulky se zařadit nedá. Na to je příliš aktivní. Je badatel, ochránce životního prostředí, pedagog a v neposlední řadě také filmař. Na kontě má více než sedmdesát pět filmů a kromě mnoha jiných úspěchů na tomto poli je i několikanásobným držitelem cen Emmy. Cestuje po světě a na pravidelných besedách hovoří k tisícům mladých lidí, protože věří, že mladí mohou změnit budoucnost planety. V politických kruzích je neúnavným bojovníkem za ekologické principy. Ze všeho nejlépe se ale cítí ve vodě. Bylo mu sedm let, když ho do ní otec poprvé hodil. Ten okamžik má stále v živé paměti. „Ten okamžik zvěčnila fotka, která je mi drahá. Je na ní vidět chlapce s pochybovačným výrazem, jak stojí naproti mladému muži – mému otci. Mám na zádech přístroj. Měl bych být znepokojený tím, co mě čeká? Neboť jsem to já, zmenšený dvojník otce, kterého obdivuji, a ptám se, jaký osud mi určil.“
Jean-Michel založil Ocean Futures Society v roce 1999 a navázal tím na odkaz svého otce. Společnost se angažuje v projektech na ochranu vody a šetrné zacházení s touto planetou. Je určitým hlasem oceánu, který promlouvá k lidem a politikům, tedy ke všem, kdo svým přístupem k životu mohou něco změnit. Ke klíčovým aktivitám této organizace patří program Ambassador of the Environment, který probíhá v Kalifornii, na Havaji, v Brazílii, Evropě, Karibiku a na palubě lodí linky Regent Seven Seas. Odehrává se ve volné přírodě a klade si za cíl vzbudit v mladých lidech touhu, aby se stali strážci našeho přírodního bohatství. Že zájem mají, dokazují tisícovky studentů, kteří každoročně vzdělávacími programy projdou. Globální oteplování, destruktivní rybářské praktiky a znečišťování životního prostředí jsou nepřáteli korálových útesů. Proto Jean-Michel přišel s programem nazvaným Sustainable Reefs, jenž se snaží vzdělávacími prostředky lidem vysvětlit, jak důležité jsou korály pro zdraví planety. A jaké konkrétní úspěchy má kromě osvěty na svém kontě Ocean Futures Society? Když v listopadu 2002 způsobila havárie tankeru Prestige přírodní katastrofu, společnost práci dobrovolníků nafilmovala a zachycenou na DVD rozdala několika tisícovkám univerzit. Jeden z filmů zhlédl i George W. Bush a poté byla část Havaje vyhlášena za mořský národní park s největší chráněnou vodní plochou na světě. Účinnou taktikou J. M. Cousteaua je chodit za vlivnými a bohatými lidmi a přesvědčovat je, co je třeba změnit. Samozřejmě že touto strategií vyvolává nelibost některých jiných nevládních organizací. Nelíbí se jim dohody s korporacemi, které často ke špatnému stavu planety svými aktivitami přispívají. Jak na tuto kritiku Jean-Michel reaguje? Slovy: „Většina neziskových organizací je proti jednání s korporacemi, ale výsledkem je, že nevedou dialog s nikým. Nezvou je do Bílého domu, nejednají tři hodiny s prezidentem USA. Já ano.“
Heslo Jeana-Michela zní: vše souvisí se vším. A to platí i v přírodě. „I za cenu toho, že budu považován za snílka, vidím naši planetu jako nádhernou symfonii, kterou hraje velký orchestr. Každá rostlina, každý živočich, každý jedinec mají svůj part, svou roli, své noty. Každý je nezbytný pro ostatní. Je-li například v orchestru sto padesát houslí, můžeme jedny zrušit, ale zcela určitě přijde chvíle, kdy jediné zrušené housle budou příliš…,“ tak vyjádřil J. M. Cousteau ve své autobiografii svůj vztah ke světu, v němž žijeme.Kdo je kdo v rodině Cousteauů
Žralok Fabien – Syn Jeana-Michela, podmořský badatel a filmař třetí generace. Aby se prosadil mimo vodní hladinu, věnoval se nejprve studiu ekonomie a marketingu. Ale geny nakonec zvítězily. Dnes se naplno věnuje podmořským výzkumům a prostřednictvím Ocean Futures Society také vzdělávacím programům. Jeho filmová prvotina, televizní dokument Shark: Mind of a Demon je vůbec první film, kdy se člověk přiblížil ke žralokovi téměř v jeho vlastní kůži. Pečlivě navržená ponorka připomínající živého žraloka umožnila Fabienovi dostat se do bezprostřední blízkosti velkého bílého predátora. Magazín People ho zvolil nejvíce sexy mužem moře. Blecha Celine – Dcera Jeana-Michela, která jako holčička dostala od posádky lodi Calypso přezdívku Blecha pro svou neposednost. Podílela se na nejrůznějších humanitárních projektech po celém světě, včetně programů OSN pro trvale udržitelný rozvoj v Kostarice a jinde. Vystudovala psychologii a mezikulturní management. V Ocean Futures Society působí jako mezinárodní programový koordinátor. Na starosti má rozvoj působení organizace v Evropě. Rovněž pracuje jako průvodkyně pro společnost Butterfield a Robinson, která nabízí exkluzivní cesty za dobrodružstvím. Naštěstí už ani některé významné nadnárodní firmy nejsou hluché k potřebám naší planety. Ze společných zájmů pak vznikají zajímavá partnerství. Ruce si podala s Jeanem-Michelem Cousteauem, potažmo s jeho Ocean Futures Society, také švédská oděvní značka Gant. Jean-Michel, Fabien a Celine se stali tvářemi kampaně na kolekci jaro/léto 2007. Gant jim sluší a navíc přispívá na realizaci jejich bohulibých záchranných projektů. Více na www.gant.com Informace o Ocean Futures Society najdete na www.oceanfutures.org , www.aote.org
Nikde jinde se neslaví výročí korunovace etiopského císaře Haile Selassieho jako mezi rastafariány na jihu země, v malém městě Shashamene. Selassie se stal nejvyšším vládcem před sedmdesáti sedmi lety a rastafariáni ho považují za ztělesnění boha na zemi. A mají k tomu svůj důvod. CHCEME BÝT ZNOVU AFRIČANY
Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba
Rastafariáni pocházejí převážně z Jamajky a začali migrovat do Etiopie před více jak čtyřiceti lety. Haile Selassie je pozval zpět do původní vlasti a aby se mohli v zemi svých předků znovu usídlit, dal jim území o rozloze pěti set hektarů. Prvních dvanáct rodin vyznavačů této filozofie přišlo do domoviny v roce 1963, časem se ale komunita rozrostla na více jak dvě stě rodin.
*** Papa Rocky – rastafariánský stařešina z Jamajky – věří, že by všem, kteří se chtějí vrátit do své původní vlasti, ale nemají na to finanční prostředky, měly pomoci západní státy. „Jsem šťastný člověk, protože se mi podařilo ušetřit potřebné peníze na návrat do původní vlasti. Když se ale ohlédnu zpět, jsou tam ještě miliony těch, kteří prostě nemají na návrat peníze. Západ sice uvolnil pouta a řetězy, ale stále nás udržuje v ekonomickém otroctví,“ řekl Papa Rocky. Svůj názor zakládá na faktu, že to vlastně byli Evropané, kteří odvlékali Afričany na jiná území.
Rastafariáni navíc uvádějí, že ani masivní návrat Jamajčanů by pro Etiopii nebyl velkou zátěží i přes chudobu a ekonomickou situaci, která v zemi panuje. Někteří z nich jsou zkušení tesaři či stavaři, jiní vlastní obchůdky a tvrdí, že hráli v minulosti důležitou roli v rozvoji Jamajky a později i etiopského Shashamene. „Máme znalosti potřebné pro rozvoj této oblasti. Vydrželi jsme otroctví, a to nás utužilo,“ míní lékárník Gladstone Johnson senior, jeden z prvních, kteří osídlili Shashamene. Dodává, že jsou tu, aby ostatním pomohli. „Plánujeme změnit Shashamene na modelové město s dobrou infrastrukturou a telekomunikacemi. Bude se rozvíjet a postupně přeroste všechna ostatní africká města,“ věří.
Ale Etiopané žijící v Shashamene jsou skeptičtí. „Rastafariáni jsou dobří lidé a jsou velmi přátelští. Učí nás anglicky a poskytují nám zaměstnání, ale prozatím pro rozvoj města udělali jen velmi málo,“ říká jeden etiopský učitel, který si přál zůstat v anonymitě, i když věděl, že článek vyjde v zahraničí. Mladý etiopský automechanik Abdul Onduka vše vidí ještě v černějších barvách: „Dělají pouze to, že kouří marihuanu, kterou jim pěstují etiopští zemědělci. Ve městě je několik lidí, kteří to nevidí rádi, protože i některé naše děti začaly tuto drogu kouřit. My po nich chceme, aby se začlenili. Částečně se to daří, je tu mnoho smíšených manželství, ale s marihuanou musí skončit,“ říká. Rastafariáni věří, že císař Haile Selassie je mesiáš afrického lidu. Což je další věc, se kterou jiní Etiopané nesouhlasí. „Byl to dobrý vůdce, ale utlačoval masy a v době své vlády zavedl feudální systém. Nebyl to žádný bůh, pouhý smrtelník,“ tvrdí Onduka. Rastafariáni o těchto názorech vědí a optimisticky prohlašují, že je jen třeba „poučit“ etiopský lid o důležitosti jejich posledního císaře.
„Založili jsme v Shashamene knihovnu a muzeum věnované našemu králi králů. Etiopané mohou kdykoliv přijít. Etiopané by měli přestat koukat do nebe a hledat bílého, modrookého mesiáše,“ tvrdí Rocky.
*** Tyto přestřelky kolem skutečného mesiáše ale nejsou největším problémem rastafariánské komunity. Tou je totiž etiopská vláda. Stěžují si, že po svržení císaře marxistickým vojenským velitelem Mengistem Haile Mariamem jim byla zkonfiskována většina jejich území a dnes jim zůstává pouze jedenáct hektarů. V dopise, který zaslali Organizaci africké unie (Organisation of African Unity), si stěžují, že místní lidé obsadili a osídlili větší část území, které původně dostali oni. Popisují příklady omezeného občanství a společenského postavení.
Pan Gladstone Johnson starší tvrdí, že očekávali lepší zacházení poté, co opustili své životy na západě. „Opustili jsme západ a přišli jsme do Etiopie s úmyslem, že budeme akceptováni jako Afričané se všemi právy, která zdejší obyvatelé mají. Nechceme nic víc ani méně než se vzdělávat, volně cestovat a pracovat jako Etiopané,“ dodává.
Narodili se na Moravě, poznali se na Moravě, vzali se na Moravě. Teď žijí v Indonésii, nedaleko Bali. Monika (30 let) a Milan (33 let) Jeglíkovi opustili civilizaci a teď jsou jedinými bělochy na ostrůvku Nusa Penida. V tropech mají všechno, co potřebují ke své velké lásce. Jediní běloši? Češi
Napsala Silva Dymáková
vyfotografoval Michal Cepek Hlavně je to potápění. Jejich příběh je ale plný zvratů a těžkých zkoušek, s nepříjemnými nástrahami osudu se někdy doslova perou. Dva roky pracovali v Asii skoro zadarmo, navíc je nedávno přímo zasáhla potápěčská tragédie. Dva jejich kamarády, kteří k nim přijeli na dovolenou, strhl při ponoru silný proud, jednoho se podařilo zachránit, o druhém nemají dodnes žádnou zprávu. I přesto se na druhé straně světa snaží žít co nejlépe a jejich sílu a energii jim můžeme jen závidět… Osmého listopadu 2006, ponor zpočátku jako každý jiný. Pětičlenná skupina potápěčů v čele s Monikou Jeglíkovou začíná sestupovat pod vodu. Ale v hloubce kolem patnácti metrů začíná dva muže unášet proud. V tuto chvíli ještě nikdo netuší, že situace je mnohem horší, než vypadá. Předchozí dohoda totiž zněla, že pokud se někdo skupině ztratí, vynoří se s bójí na hladinu a sejdou se na lodi. Na palubě ale dvojice chybí, a proto se rozjíždí záchranná akce. Následuje pátrání na hladině ve směru proudu, které nepřináší až do tmy žádný výsledek. O nehodě už ví i policie a záchranná jednotka SAR. V dalších dnech pomáhají desítky lidí, včetně manželů Jeglíkových, také další potápěči, lodě i vrtulník. Situace je kritická, pátrání bezvýsledné. Ale pak se objevuje zpráva rovnající se zázraku. Jednoho potápěče našla rybářská loď jihozápadně od Bali, pod ostrovem Jáva. Přežil na otevřeném moři více než šedesát osm hodin, proudy ho zanesly sto dvacet kilometrů od místa ponoru! Jeho zdravotní stav se v nemocnici rychle zlepšil. Vyprávěl, že na otevřeném moři jedl živé kraby, kteří se drží v plovoucích chaluhách. Bohužel si nevybavuje, kde se od sebe se Zdiradem oddělili, mladší z dvojice potápěčů je tedy dodnes nezvěstný, i když intenzivní pátrání pokračovalo ještě několik dní po objevení Petra. Milana i Moniku tato záležitost pochopitelně hodně zasáhla, ale musejí žít dál. Svou potápěčskou základnu na Nusa Penidě nehodlají opustit.
ZDĚDIL JSEM TOULAVÉ BOTY Milan Jeglík vyrostl v Brně. Řadu let byl státním zaměstnancem, ale netrvalo dlouho, a zatoužil po změně. Jeho žena Monika měla podobný problém. Oba tušili, že podmořský svět je přitahuje víc než je zdrávo a život bez moře není pro ně to pravé. Když jim učitel potápění nabídl, aby mu pomohli vybudovat potápěčské centrum na Bali, neváhali ani minutu. V roce 2002 se tak ocitli ve vesnici Tulamben a věřili, že jejich pobyt nebude jen otázkou několika měsíců. Byli odhodláni zůstat i několik let, ale čekal je tvrdý pád na zem. Monika s Milanem dostávali jen minimální plat, problémy s majitelem základny se vršily, až se mladí manželé vrátili do České republiky. „Tulamben pro nás byl velkou životní školou v otázce negativ, zklamání z jednání některých lidí bylo obrovské. Po návratu domů jsme ale zjistili, že nám chybí moře, že nám chybí potápění. Evropa už nám ho nebyla schopna nabídnout v takové podobě, jakou jsme znali z Indonésie,“ vzpomíná Milan. Netrvalo dlouho, a byli zpátky. Je to paradox, ale přispěla k tomu smutná událost v rodině. Moniky otec, který zemřel, jim odkázal peníze a ty posloužily jako investice do startu na jiném kontinentu. Ostrov Nusa Penida znali ze svého minulého působení v Indonésii, místo nezkažené turismem je okouzlilo. Díky předchozím kontaktům se navíc dozvěděli, že na ostrůvku si mohou pronajmout nevyužívané vládní bungalovy. Vzhledem k tomu, že objekt dříve sloužil politikům, je v něm zavedena elektřina i sladká voda, což je na zbytku ostrova spíše výjimečně. Panenská příroda, úchvatné scenerie a jedinečné možnosti potápění rozhodly. Rodina, přátelé a kamarádi si tak jednoho krásného dne od Jeglíkových poslechli: „Vážení a milí, stěhujeme se do Indonésie. Natrvalo.“ „Já byl vychováván v trochu jiném duchu, protože otec si odseděl třináct let v komunistickém lágru za přechod státní hranice v roce 1960 a odmalička mě vedl k tomu, že jak to půjde, měl bych ze socialistického Československa vypadnout. Režim se sice změnil, ale toulavé boty zděděné po tátovi se projevily a já chtěl udělat něco se životem, chtěl jsem ještě něco poznat, nechtěl jsem ztvrdnout bez zkušeností. Čechy mám nade všechno rád, je to můj domov, ale my jsme šli za hlasem srdce a to bylo moře, potápění.“ Monika to měla sice s odchodem trochu složitější, ale maminka nakonec dceřiny tužby pochopila: „Mamka to nesla těžce, ale bohužel, pro mě je moře hodně důležité. Teď spolu komunikujeme téměř denně přes internet, i když s připojením je tady problém, je hodně kolísavé. Stýská se mi po ní, samozřejmě. Ale zatím to obě zvládáme.“
JE LIBO CZECH SCHNITZEL? Jeglíkovi si našli balijského společníka, který jim pomohl založit potápěčské centrum MMDiving a zároveň vyřizuje všechny potřebné formality. Ale ani rozjetí rezortu nebylo bez komplikací. Společníky měli zpočátku dva, ale jednoho z nich zkazila síla peněz, objevily se lži, nejasnosti a za chvíli bylo jasné, že tenhle člověk podnikání moc neprospívá. Rázný Milan však nejde pro řešení daleko, a tak spolupráci s nespolehlivým ostrovanem zavčasu ukončil. Manželé se na ostrůvku zabydleli až překvapivě snadno. V areálu si ponechali jen jeden pokoj, víc prý nepotřebují. Žijí ve vesnici Toyapakeh, která je jediná na ostrově muslimská, a proto museli ze solidarity slíbit, že svým hostům nebudou nabízet vepřové maso. To zakazuje korán.
Zaměstnali několik místních obyvatel a začali přijímat české potápěče. Tři indonéské dívky vaří a tři místní mladíci, kteří jako jedni z mála na ostrově mluví anglicky, se starají o klienty a pomáhají s potápěčskou výstrojí. „Jsou to lidi, které bereme už i jako své přátele. Mají kladný vztah k práci, což je v Indonésii někdy trochu problém, ale také mají vztah k přírodě a to si myslím, že je hodně důležité,“ doplňuje Milan. „Když se Jeglíkovi přistěhovali, byli pro domorodce doslova noční můrou. Měli z nich strach, nevěděli, co od nich čekat. Teď ale poznali, že pomáhají ochraňovat podvodní svět a také posunují naše myšlení,“ říká dvacetiletý ostrovan Eko, jeden z pomocníků. Soužití s místními si pochvaluje i Monika: „Už na nás i volají, někteří nás znají i jménem, další se ptají, kdo to je, spíš je to z jejich strany taková zvědavost.“
Jenže žít na Nusa Penidě je jako vrátit se téměř do středověku. Na ostrově nejsou párky ani salámy, o pečivu většina domorodců nejspíš nikdy neslyšela. I přesto si v českém „místě“ klidně můžete dát řízek. Hospodyňka v Česku by jeho výrobu takto obtížným způsobem nejspíš vzdala, ale Monika se o něj nechtěla ochudit. „Pečivo se tady nedá sehnat, musíme pro ně jezdit dvacet kilometrů lodí na Bali a tam ve specializovaném obchodě kupujeme balený toustový chléb. Ten pak opečeme a rozmixujeme. Klasicky ho ztvrdnout nechat nemůžeme, vlhkost vzduchu je tak vysoká, že by hned zplesnivěl. Je to sice pracné, ale výsledek stojí za to.“ A právě to, že je tak daleko od domova českým potápěčům, kteří sem přijedou na dovolenou, k dispozici starý známý řízek, mnohé šokuje. O to víc, když se dozvědí, že kuchařkou je jednadvacetiletá muslimka Jamik. Jen díky Monice se stala jedinou Indonésankou v širokém okolí, která tenhle pokrm zvládne.NENÍ TO PRÁCE Pečivo ale není to jediné, co je na Penidě problematické sehnat. Také toaletní papír se musí dovážet z Bali. Raději se ani neptejte, co pro tento účel používají ostrované… Běžný den na Nusa Penidě je tak na hony vzdálený od českého. Jeglíkovi se starají o potápěče, ponory plánují podle přílivových tabulek. Je totiž důležité respektovat tamní vodu, která někdy dokáže být hodně záludná a proudy velmi silné, o čem se bohužel, jak už víte, nedávno přesvědčili. Ráno tedy Milan a jeho pomocníci připraví věci potřebné k cestě pod vodu, někdy stihnou i dva ponory denně. Když je volno, vyrazí se skupinou na motorkách na výlet po ostrově. „Staráme se o klienty, ze kterých se ve spoustě případů stali naši kamarádi a známí. Já to nepovažuji za práci. Myslím si, že je to spíš životní zájem. Dokázali jsme největší zálibu převést do té formy, že nás to i živí, a rozhodně bychom neměnili. Je to životní styl, je to životní tempo, je to určitá absence problémů, které se u nás v Česku řeší na denním pořádku, nespokojenost s politikou, problémy všedního dne, problémy v práci, to je všechno, od čeho jsme se tady oprostili.“
Svému životnímu stylu se rozhodli obětovat i to, co je v české kotlině standardem a do jisté míry i společenskou povinností. Mít děti. Také tento aspekt hrál při volbě Indonésie versus Česko roli, ale po hodinách debat se rozhodli. Jestli to má přijít, tak to přijde, ať jsme kdekoli. Potomka tedy zatím Jeglíkovi cíleně neplánují, uvědomují si, že by jeho výchova na ostrově byla více než komplikovaná.ŽÍLOVÉ KŘUPKY „Brali jsme se před čtyřmi lety, ale neměli jsme jen jednu svatbu. Oficiálně jsme si řekli ANO v České republice a podruhé v Indonésii. Zdejší obřad byl nádherný, bohatý, barevný tak, jak je tady zvykem,“ říká Monika. Vzhledem k tomu, že se oba snaží s místními lidmi vycházet co nejlépe, navštěvují i řadu obřadů, na které jsou zváni.
„Jídlo, které nám na jedné slavnosti nabídli, vypadalo jako malé tmavé chipsy s dírkou uprostřed. Nechtěla jsem urazit, ochutnala jsem. Nebylo to špatné, ale raději jsem se ani neměla dozvědět, co mi skončilo v žaludku. Zdejší delikatesou jsou natenko nakrájené a opražené hovězí žíly.“YAYASAN KURA KURA Kura kura v indonéštině znamená želva. Ohroženým druhem jsou karety obrovské, přitom černý trh s nimi v Indonésii doslova kvete.
„Zvířata jsou lovena pro kulinářský trh a směřují především do Číny, na Taiwan či do Singapuru. Proto jsme založili neziskovou vzdělávací organizaci Yayasan Kura Kura Nusa Penida,“ upřesňuje Milan. Jeglíkovi začali budovat záchrannou želví stanici. Na šestiarovém pozemku vzniknou karanténní bazény, vzdělávací budova i líhniště. Na další části u moře bude speciální rehabilitační místo pro želvy, které projdou karanténou a před vypuštěním do moře tu načerpají síly. Partnerem projektu je i brněnská zoologická zahrada a v této době už by měla fungovat. Cestu do Evropy plánují Monika s Milanem na léto. Jeden z hlavních důvodů je počasí – už si zvykli na tropy a sluníčko. Pomalu, ale jistě se stávají součástí Nusa Penidy: „Ať už díky potápění, nebo ochraně želv. Doufáme, že česká stopa tady na ostrově bude čím dál zřetelnější…“
Daleko na severovýchodě Asie, na pomezí Sibiře a Dálného východu, se nad údolími řek Jany a Adyči vypíná horský hřbet zvaný Kisiljach, mytická hora Jakutů. Usadili se tam již před několika staletími. Magická hora Jakutů
napsali Jan Pohanka a Zbyněk Hradílek, vyfotografovali Jan Pohanka a Petr Hlavatý Zpola zarostlým zimnikem stoupáme stále vzhůru, do sedla mezi vrcholy oblých hor. Naším cílem je mlhou napůl zahalený Kisiljach. Slovem zimnik se na Sibiři nazývají cesty nebo spíše průseky v tajze, které jsou proraženy těžkými pásovými vozidly a jsou sjízdné jen v zimě, kdy povrch půdy důkladně promrzne. V létě jsou rozbahněné či zatopené vodou a průchodné jen pěšky nebo na koni, a to ještě s jistými obtížemi. Jdeme průsekem ještě asi dva kilometry, obcházíme hodně bahnitá a mokrá místa, kterými bychom ani v holínkách neprošli, a pak se zimnik stáčí příliš doleva. Je jasné, že odbočku k hoře jsme dávno minuli. Abychom nebloudili na zpáteční cestě, určíme si přibližně azimut k místu, kde tušíme vrchol, a pak pokračujeme řídkou tajgou k hřebeni, který vidíme skrz vrcholky modřínů.
Podle jedné ze starých jakutských legend se v dávných dobách rozhodli lidé, žijící na severu země, odejít z krutých a nehostinných míst na jih. Až tam ale nedošli. Při přechodu hřebene Kisiljachu všichni umrzli. Dodnes tak zůstali na místě, kde zahynuli, a hora po nich dostala své jméno. Kisiljach v jakutštině znamená volně přeloženo „lidé, kteří jsou vidět z dálky“ (Kisi je jakutsky člověk). Nejsou to samozřejmě skuteční lidé, ale skalní útvary, které z dálky připomínají lidské postavy a jsou vzdáleně podobné pískovcovým věžím v Adršpachu nebo Českém ráji. Kamenní obři stojí na konci své pouti na vrcholu hory, na jejích úbočích, žebrech a hřebenech. Při dobré viditelnosti jsou zřetelní až na sto kilometrů daleko. Vrcholy Kisiljachu byly odpradávna obestřeny rouškou tajemství a zákazů. Vystoupit na ně se neodvažovali ani obyvatelé z okolí. Věřili totiž, že na hoře žijí duchové a žádný živý člověk nesmí rušit jejich klid. Jedinou výjimkou mohl být šaman, který měl svolení k výstupu na horu, aby se s duchy setkal, nabil se jejich energií a posílil tak své šamanské schopnosti.
A dál nahoru
Stoupáme mírně, ale vytrvale tajgou. Poměrně řídký požárový les je monokulturou jen několik metrů vysokých modřínů druhu Larix cajanderi. Nohy se nepříjemně propadají do hlubokých koberců mechů a lišejníků. Přestože jdeme nalehko, neustálé boření nás docela vysiluje. Naštěstí všude kolem rostou keříčky brusinek s právě zrajícími červenými plody. Časté zastávky na vydýchání tak maskujeme jejich sběrem. Krmíme se vitaminy a zároveň zklidňujeme zrychlený dech. Občas kolem zavane silná vůně jakési voňavky, ale to jen nechtěně šlapeme na keříčky všudypřítomného rojovníku bahenního (Ledum palustre). Místy se tajga rozvolní, to když do ní proniknou proudy kamenů směřujících dolů po svahu. Jsou výsledkem souhry přírodních jevů, které souvisejí s pravidelným zamrzáním a táním vrstev půdy. Jak roste výška, mění se i okolní vegetace. Les řídne, zato houstnou porosty keřových bříz s drobnými listy a nepříjemně ztěžují výstup. Naštěstí přibývá balvanových sutí, po kterých se stoupá podstatně snadněji. S nimi se při horní hranici lesa objevují nízké borovice nápadně připomínající naši kleč – je to limba zakrslá (Pinus pumila). Snadno se pozná podle pěti jehlic ve svazečku. Jejími semínky se živí velký krkavcovitý pták ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), který kolem nás občas prolétne. Na plochých kamenech jsou tak rozházené desítky rozklovaných malých limbových šišek. I my vyloupáváme semínka s chutí oříšků, aby nám cesta lépe ubíhala. Ořešník ale není jediným ptákem, kterého po cestě nahoru potkáváme. Na několik metrů od nás přilétá i sojka zlověstná (Perisoreus infaustus) a zvědavě si nás prohlíží. Při jednom z odpočinků si bůhvíproč vzpomeneme na povídku klasika woodcraftu E. T. Setona – Stoupání na horu. Stejně jako v povídce mladí indiánští chlapci i my stoupáme výš a výš a okolní vegetace ubývá. Na nejbližším hřebeni se nám otvírá úchvatný pohled na „lidi, kteří jsou vidět z dálky“. Před námi jsou dva hlavní vrcholy hory. Vyšší z nich je zakončen rovnou plošinou, která se zdá jako předurčena k magickým obřadům. Na nižším stojí skalní město – vypadá jako ateliér s nedokončenými sochami z hrubozrnné žuly. Skalní zdi, hradby, hlavně ale jednotlivé skalní věže jsou vysoké až třicet metrů. Jejich hrany vzdorují drsnému klimatu Sibiře – větru, dešti a mrazům, dosahujícím v zimě až minus šedesáti stupňů Celsia.
Hrob šamana Tady někde je podle vyprávění místních Jakutů pohřben i jeden z jejich velkých šamanů. Byl jistě významnou osobou, když byl pohřben na vrcholu hory mezi duchy kamenných lidí, jejichž společnosti byl po své smrti hoden. Dlouho a tiše obcházíme skalní obry a vychutnáváme úžasné výhledy do okolní krajiny. Na samém obzoru na jihu se zvedá předhůří mohutného hřebene Verchojanského pohoří, na jihovýchodě už sníh pokryl divoce rozeklané štíty Čerského hřbetu. Pod námi se rozprostírá kotlina řeky Adyči. V dálce je vidět její pravostranný přítok Tuostach, po němž jsme před několika dny připluli na kánoích. A všude okolo leží nekonečná tajga plná barev. Jen místa nedávných požárů jsou šedá.
Na zpáteční cestě přicházíme na náš známý zimnik jen nedaleko od místa, kde jsme jej opustili. Vracíme se po něm k řece Adyče, hora Kisiljach zůstává za námi. Zítra odjíždíme domů. Dnešní den byl poslední, kdy bylo možné navštívit „lid, který je vidět z dálky“. Na setkání s nimi se ale nezapomíná.
Magický Kisiljach
* Magická hora se nachází ve Verchojanské oblasti Jakutska na Dálném východě přibližně 200 km nad severním polárním kruhem, 60 kilometrů od města Batagaj, nejbližšího většího sídla.
* Její dva vrcholy se zdvihají nad soutokem meandrujících řek Adyča a Tuostach do nadmořské výšky 820 a 1160 metrů.
* Od západu ji obtéká řeka Jana, která poté, co se spojí s Adyčou, odvádí své vody do Severního ledového oceánu.Před více jak sto lety Zasněženou tajgou a po zamrzlých řekách kolem Kisiljachu putoval podle zaznamenaných vyprávění zřejmě brzy na jaře roku 1897 moravský rodák Jan „Eskymo“ Welzl na své cestě z Verchojanska do Nižne-Kolymska a odtud dál až k Severnímu ledovému oceánu. Jeho čtyřleté putování napříč Sibiří až na Novosibiřské ostrovy by se z dnešního pohledu mohlo zdát snadné. Musel ale na své cestě překonat nekonečnou tajgu s množstvím řek a jejich rameny, močály s mračny komárů a jiného hmyzu, ohromné vzdálenosti. Na jedné straně to vzbuzuje obdiv, na druhé straně stále vyvolává jisté pochybnosti o bezmezné pravdivosti jeho příběhů. Ale ať už tomu bylo jakkoli, krajina, kterou jsme viděli z Kisiljachu, je opravdu taková, jak ji Welzl popsal ve svém vyprávění.
