Jsou to už staletí, kdy obchodníci přiváželi z Orientu do Evropy exotické koření a vyvažovali ho téměř zlatem. Trh v jemenské metropoli San’á vypadá na první pohled naprosto stejně jako tehdy. A nejvýnosnější komoditou je ale místní droga – kat. Kat: zkáza, či naděje? Napsal a vyfotografoval David Miřejovský Prodavači sedí ve svých obchůdcích a čekají na zákazníky. V každé z úzkých uliček se prodává jeden druh zboží. Koření, látky, jinde zase tradiční jemenské zbraně džambíje. Ručně tkané kašmírské šátky jsou tady snad ještě levnější než na podobných tržištích v Indii. Místní obchodníci ale možná právě proto neradi smlouvají, což někdy překvapní i české turisty, zvyklé z jiných arabských zemí, že musejí trhovce umluvit nejméně na polovinu původní ceny. Staré město je přeplněné davy lidí, ale přesto velmi bezpečné. Místní jsou příliš hrdí, než aby se snažili přijít nepoctivě k penězům. Stále tu panuje solidarita vypěstovaná při staletém soužití v nepříznivých podmínkách. Obchodníci se dávají s turisty i rádi fotit. I tady ale existuje výjimka. Ulička Suq Al-Kat není k fotografům zrovna přívětivá. Jak už její jméno napovídá – prodává se tady jen kat. Keříkovitá rostlina, ve všech zemích světa s výjimkou Jemenu a Nizozemska zakázaná.
Droga? Určitě? Každý den odpoledne vypadá metropole Jemenu jako spící království. Většina mužů v San’á po obědě přeruší práci a žvýká lístky z větví katu. Zařídit cokoli je v té době téměř nemožné. Lístky katového keře se pouze žvýkají. Kouřit je nikdo nezkouší. Přesto mají na konzumenty podobné účinky jako marihuana nebo hašiš. Podle toho, co v ulicích San’á cizinec vidí, má pocit, že kat užívá snad každý. Že by šlo o drogu, ale všichni uživatelé tvrdě odmítají. „Já kat žvýkám přes deset let hlavně proto, abych zahnal nudu, a taky na zlepšení koncentrace nebo proti únavě,“ říká řidič Ahmed, který ve své obrovské toyotě vozí turisty po úzkých horských cestách. Taky tvrdí, že na kat si nikdo nedokáže vytvořit závislost ani se jím předávkovat.
Z obrázků v ulicích San’á jsem ale měl pocit, že většina mužů nikdy ani nezkoušela se žvýkáním na delší dobu přestat. Čerstvě natrhané větvičky se už od rána dají koupit na mnoha místech. Každé dopoledne jsem pak potkával stovky lidí, kteří pospíchali domů s červenou igelitovou taškou plnou zelených lístků. Točili jsme o Jemenu a jeho problémech několik reportáží pro televizní zpravodajství a více než polovina mužů, se kterými jsme se setkali, měla už při našem příchodu na tváři velkou bouli. Rozžvýkaný kat se totiž nepolyká, ale na konci vyplivne. Během rozhovoru zvládli otrhat i několik větviček a lístky labužnicky rozkousat. Zelenou kaši tak má v ústech téměř každý, koho diváci v reportážích z Jemenu uvidí. Žvýkání katu je v Jemenu prostě tradice a nikdo se neohlíží na její negativní účinky. Fatima Zuhairiová, ředitelka jedné z nejlepších dívčích škol v metropoli, se proti katu snaží bojovat. „Lidé za něj utrácejí spoustu peněz, které pak chybějí v rodinném rozpočtu. Navíc ztrácejí zájem o jiné věci a u žvýkání prosedí třetinu dne. Je to úplně zbytečné,“ říká. Kat roste jen ve vysokých nadmořských výškách. Tam ale leží také hlavní město, kde je soustředěná všechna oficiální moc. Úřady jsou proto na několik hodin denně téměř paralizované.
Chuť nic moc
Cizinci nechápou, co místní na katu přitahuje. Pozvání na kat je velmi neslušné odmítnout a uniknout mu je tak prakticky i pro ně nemožné. Žvýkají se jen nejmladší – měkké lístky na větvích, ale ani ty nemají nijak zajímavou chuť. Kat jsem vyzkoušel dvakrát a jeho nahořklá chuť mi, nevím proč, připomínala vrbové listí. Poprvé ale většinou člověk žádné účinky necítí. Fakt ale je, že povzbuzující účinky asi lístky mají – nemohl jsme rychle usnout a druhý den ráno se přihlásily mírné bolesti hlavy.
Jemenci tvrdí, že žvýkání katu je hlavně společenská záležitost srovnatelná s českým popíjením piva v hospodách. Oni k tomu ovšem potřebují krásný výhled do krajiny, aby mohli přemýšlet. Místnosti, kde se u žvýkání scházejí, se říká mafradž. Každý majitel domu se snaží takový pokoj postavit těsně pod střechou a udělat v něm velká okna. Vybavení je jednoduché, stačí jen několik stolků a nízké sezení. Nejvyhledávanější mafradž je v hotelu Stará San’á. Osmipatrová budova, stará přes čtyři sta let, je nejvyšší v centru města a výhled z ní je skutečně úchvatný.Začarovaný kruh V Izraeli údajně chemici dokázali z látek, které kat obsahuje, vyrobit drogu podobnou extázi. Proto je tam tato rostlina zakázaná. Využít kat k výrobě léků ale zatím nikdo nedokázal. Pro Jemen by to bylo vysvobození. Jedna z třiceti nejchudších zemí světa zatím marně bojuje s osudem. Země nemá téměř žádný průmysl, nerostné bohatství se nedaří efektivně vytěžit a navíc ubývá vody. Ve vysokých nadmořských výškách kolem hlavního města jsou zemědělci odkázaní jen na dešťovou vodu, které je stále méně a méně. Hladina podzemní vody navíc klesla za poslední čtyři roky o osm metrů. Vykopat vrty do hloubky kolem tří set metrů, kde voda spolehlivě je, si ale nemůže dovolit téměř nikdo. Na studnu je potřeba hodně peněz, které tradiční zemědělec nikdy nedá dohromady. Jediná plodina, která udělá z majitele polí milionáře, je právě jen kat. A ten je zase na zavlažování hodně náročný. Uspěl tak jen pěstitel, který měl na pozemku vodu. Takoví lidé pak sady katu stále rozšiřují tím, že od těch méně šťastných kupují půdu. Podél silnic je krásně vidět, v které oblasti se katu daří. Když hliněné domky vystřídají několikapatrové paláce zářící novotou, je jasné, že tady si cestu k vodě najít dokázali. Producenti katu si vodní zdroje pozorně hlídají. Ostatní mají prostě smůlu. Němec Torge Tünnermeier, který v zemi plánuje stavby nových nádrží na dešťovou vodu, bojuje s větrnými mlýny. Stěžuje si: „Jemenci přes šedesát procent veškeré vody využívají k zavlažování polí. A na osmdesáti procentech z nich roste kat. Problém je, že vodu považují za boží dar. To znamená, že když je sucho, tak se modlí, a když vodu mají, tak s ní plýtvají.“
Kamýk znamená kámen a nikde jinde to neplatí tak jako na stejnojmenné zřícenině nad Labským údolím. Stojí jen kousek od Porty Bohemiky, místa, kde Labe vstupuje do Českého středohoří, ve kterém si vyhloubilo malebný kaňon.
Z někdejší malé tvrze, pod kterou leží stejnojmenná ves, už zůstala jenom zřícenina. Výšlap nahoru od malého parkoviště (slouží spíše místním, než aby patřilo ke zřícenině) není právě procházkový a místy se vám může i zamotat hlava – jednak proto, že hned vedle cestičky je často jen sráz, jednak z fantastického výhledu do kraje.
*** Jak asi hrad vypadal v době, kdy tu žila šlechta, se při návštěvě samotné zříceniny dá představit jen s notnou dávkou fantazie. Při pohledu do krajiny kolem lze ale především docenit, jak skvělý strategický bod si stavitel tvrze kdysi vybral. Historikové se neshodli, zda se původně k hradu přicházelo jednou, nebo dvěma bránami. Hrádek byl samozřejmě opevněn, zřejmě ze tří stran i obehnán příkopem. To vše jsou spíše dohady odvozené jak z historických písemností, tak ze zbytků hrádku. Jisté je to, že Kamýk byl dostavěn na základě povolení Jana Lucemburského kolem roku 1319 „Jindřichem, předkem Kamýkův z Pokratic“.
Kamýk rozhodně nebyl velký. Víc ostatně ani čedičový prst, na kterém byl vybudován, nedovoloval. Půdorys tvrze byl zřejmě čtvercový a dnes trčí nad krajinou zbytky kdysi pětiboké věže. Postupné změny ve válečnictví ale umožnily šlechtě stěhovat se do pohodlnějších, níže položených míst než byla malá opevněná tvrz, takže nakonec vznikl v podhradí Kamýku dvůr a tvrz nová a původní hrádek byl ponechán vlastnímu osudu. Když začátkem 30. let sedmnáctého století přišli na Litoměřicko Sasové, neunikl plenění ani Kamýk a jeho definitivní osud tak byl zpečetěn. Tečku za ním pak udělalo řádění Švédů v kraji o několik let později.
Kamýk pak už samotnou šlechtu příliš nezajímal. Zato přitahoval umělce, jako byl třeba Emil Fila a další. A pak samozřejmě jeho tajemné černé trosky (čedič) podněcovaly i fantazii. K hrádku se tak váže několik pověstí. Třeba za tři kříže postavené na místě, odkud měly skočit do Labe tři panny (vidět je lze z levobřežní komunikace Lovosice–Ústí nad Labem) podle pověsti mohl právě rytíř z Kamýka. Všechny se do něj nešťastně zamilovaly. Když se nemohly dohodnout, které by měl dát přednost, společně zemřely. Jiná pověst je o Růži z Kamýka, dceři kamýckého pána, která zemřela, když ji unesl odmítnutý nápadník a nechal zemřít. Nebo pověst o krupobití, které má přijít na kraj, pokud led z nor mezi čedičovou sutí pod svahem vrchu Plešivec, ležícím co by kamenem dohodil od Kamýku, zmizí dříve než na Jana Křtitele (24. června). Pravda, letošní rok ledu příliš nepřál…
***
Kamýk celý rok je volně přístupný. Autem lze zajet až téměř pod něj. Pod zříceninou také vede cyklotrasa Ústí nad Labem–Velké Žernoseky. A kdo má rád náročnější pěší výlety, tak k těm je České středohoří jako stvořené. zpracovala a vyfotografovala Dagmar Cestrová
tip kam ještě v okolí:
* Po cyklostezce se můžete vydat až do Velkých Žernosek, kde opět jezdí od dubna přívoz na druhou stranu Labe. Podle informace na internetových stránkách Velkých Žernosek v době zpracovávání tohoto článku jen o víkendech.
* Budete míjet vinice, které tu z větší části mají ležet už od desátého století. A podobně jako z Kamýku i po cestě vás čeká úchvatný pohled do krajiny. Území je vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast s přírodními rezervacemi a nalezišti vzácných rostlin a živočichů.
* Další možností, kam zamířit z Kamýku, jsou historické Litoměřice s muzeem, galerií, sklepy nebo věží v podobě kalicha.Starší než deset století Druhým největším vinařským městem po Praze bylo ve středověku v Čechách královské město Litoměřice. Historie pěstování hroznů tu ale sahá až do nejstarších dob osídlení krajiny Slovany a do doby, kdy bylo po Čechách a na Moravě šířeno křesťanství, tedy někam do desátého století. Vinice se rozprostíraly všude, zejména na pravém břehu řeky Labe. Známé vinné sklepy ve Velkých Žernosekách jsou ale o něco mladší. Do čediče je vyhloubili ve 13. století příslušníci řádu cisterciáků. Těm se také připisují základy zdejšího vinařství. I tady se ale podle historických pramenů pěstovala réva vinná již od 10. století. Ve sklepech dozrává víno dodnes v tradičních dubových sudech. Přímo zde se dá víno i ochutnat a případně i nakoupit. Zájemci, příznivci vína, sem jezdí z Čech i z ciziny.
Buď jak buď, dnes si lidé pojmy víno a Litoměřicko snad nejvíce spojují právě s touto obcí. Vynikající Müller-Thurgau se pěstoval ve vinicích pod kopcem Lovoš u Lovosic. Na Litoměřicku se ale dařilo i dalším bílým vínům, jako je ryzlink rýnský, rulandské bílé i rulandské šedé. Zvláštní chuť jim dodává především čedičové podloží, místy jíly, na kterých se vinice nacházejí. Ostatně patří už k tradici, že vína ze zdejších sklepů končila jak ve středověku, tak i později na pražském hradě. Do litoměřické podoblasti se zahrnovalo i Lounsko, známé bílým tramínem, kterému se kdysi říkalo brynšt. Po osázení mosteckých výsypek vinnou révou se započítávají do takzvané litoměřické vinné podoblasti i vinice na Mostecku. Tady se osvědčila réva na výsypce hnědouhelného lomu Habrák. Pěstuje se zde ryzlink rýnský, rulandské šedé, rulandské modré, Müller-Thurgau, svatovavřinecké a zweigeltrebe. zdroj: www.wineofczechrepublic.cz
Z mnoha důvodů dávám přednost jízdnímu kolu před autem. Na rozdíl od něj se vejde do letadla, na trajektech se za něj neplatí a když se mu nedej bože něco stane, dá se hodit na korbu v Řecku oblíbeného pick-upu. Žena na kole se nemusí bát, že způsobí škodu za několik desítek tisíc tím, že odře vizitku podnikatelské úspěšnosti svého manžela. Nemusí se snažit vecpat do nějaké škvíry na zaparkování, když se tam nakonec stejně nevejde. Mimo město může kolo odstavit v té nejnepřehlednější zatáčce a kochat se. Nevadí, že k pláži není sjezd, kolo se dá spustit po provaze. A jsou dokonce místa, kde se člověk nemusí bát, že mu kolo někdo ukradne. Bezpečí, teplé moře, zajímavá příroda… Kréta. Krétské nokturno
Napsala Irena Pálečníková, vyfotografoval Jiří Páleníček
Přijeli jsme z Pirea nočním trajektem, na jehož palubě jsme celou noc pozorovali hvězdy, na spaní nějak nezbyl čas. Provázeni světlem z pouličních lamp jsme vyjeli z Irákleia a pokračovali při začínajícím svítání. Pak jsme bleskově postavili stan a první z našich devadesáti krétských nocí začala.
Pro krétské venkovany ale právě končila. Letní horka je naučila speciálnímu režimu dne, a pokud ho i v dnešní vykolejené uspěchané době dokáží dodržovat, mají vystaráno a v klidu se dožívají devadesáti a více let. Jaký je? Popsal ho jednasedmdesátiletý veterinář v důchodu: „Vstanu s rozbřeskem a jdu na dvě hodiny pracovat na vinici nebo do sadu. Když slunce začne pálit, vrátím se, osprchuju, převléknu, sednu si před dům do stínu a dám si svoje ouzo. Mezitím mi babča udělá oběd, po něm dvě až tři hodiny prospím a navečer jdu zase na dvě hodiny pracovat do sadu.“ Byl pěkně oplácaný a viditelně potěšený, že jsem mu hádala šedesát.
*** Před střechou nad hlavou jsme dávali přednost přírodě a první den jsme se probudili pod obřím olivovníkem v době, kdy už si krétští „dědci“ dopřávali poobědového šlofíka. Olivovník evropský je úžasný strom. Nejvíc jich sice roste ve Španělsku, ale na ty staré, na řeckých ostrovech, nic nemá. Tenhle krétský možná zasadili Homérovi současníci, možná byl odnoží stromu, který zasadil Herakles u vchodu na olympijský stadion, aby z něj vítězové starořeckých her dostávali jednu snítku. Byl to strom-Metuzalém a od každoročního seřezávání a několika požárů měl notně pokroucený kmen. Může pak být cesta, která začíná právě pod takovým kmetem, jiná než obdivuhodná?
Je zbytečné psát o takových turistických neopominutelnostech Kréty, jako je Samarie, Moni Preveli nebo Lasithi, každý průvodce toho o nich vychrlí víc než dost. Něco jiného jsou ale proměny krétské přírody, protože uprostřed ní právě na tomto největším řeckém ostrově o ploše 8331 kilometrů čtverečních cyklista i necyklista pochopí, proč má Řecko pouze tři roční období: čas zeleně, květů a zrání (březen až červen), období sucha (červen až říjen) a čas dešťů (říjen až březen).
V období dešťů je na Krétě dokonale turisticky pusto, kdo chce najít klidný kout pro útěk před studenou zimou, může přijet obytným autem nebo na místě usmlouvat nějaký room či house for rent. Období sucha je pro milovníky moře. Místní vody patří k nejteplejším v Evropě a severní pobřeží k tomu nabídne i atraktivní starobylé benátské přístavy Irákleio, Rethimno a Chanii s pevnostmi, tavernami a vším, co se od letní dovolené očekává. Středozemní moře na jihu bývá ještě o dva stupně teplejší než na severu, kde jsme na začátku května u břehu naměřili vodu teplou už dvacet pět stupňů!
Na jihu zase leží nejzajímavější pláže Kréty, Preveli a Palm beach Vai („tichomořská“ pláž lemovaná přirozeně vyrostlým palmovým hájem se v Evropě hned tak nenajde). Obrovské plus Kréty je, že žije z turistického ruchu, a průmysl a jiný průmysl mohla tedy s klidem hodit za hlavu – proto jsou moře i vzduch dokonale čisté.
*** Nejobdivuhodnější je ovšem Kréta v období zeleně (než ji chlapi pod olivami zaorají malými traktůrky), v období květů (zářivě žluté květy divokých chryzantém změní okolí pláží a hotelů tak, že i člověk, který v nich byl v létě několikrát, na jaře zabloudí, protože nic nepozná) a v období zrání (v dubnu dozrávají pomeranče, citrony a grepy). Až sem jednou touto dobou zavítáte, pochopíte, proč si takový pomeranč zaslouží speciální zmínku.
Ke zvláštnostem ovšem patří malé aromatické banány. Svou cenou sice nemohou konkurovat středoamerické velkoprodukci, ale turisté je milují. Ostatně kvůli vyšší ceně přežívají právě jen díky tomuto zájmu cizinců. Přijeli jsme k jedné plantáži, protože jsme je také chtěli podpořit. Chtěli jsme si je proto i vyfotit. Abychom měli na snímku lepší kompozici, udělali jsme pár kroků dopředu a prásk – velcí cyklisté-fotografové se rozplácli na zemi. Nepostřehli jsme dráty ohraničující pozemek.
Pomineme-li trny popínavé bougainvilley, jejíž kaskády bílých, červených nebo fialových listenů lemujících nenápadné květy oživují šedavou vyprahlost letních ostrovů, ostatní flóra byla bez problémů. Jako všude v Řecku i tady zářily keře ibišků a oleandrům se až neslušně dobře dařilo podél silnic a v dělicím pruhu pobřežní skorodálnice. Tyhle kytky ovšem nejsou právě to, čemu by se botanik na Krétě divil. Jaro zahajuje běžný, všudypřítomný bílý asfodel vysoký (Asphodelus fistulosus) a jemu sekunduje asfodelka žlutá (Asphodeline lutea). Obdivuhodné vysoké květiny, které ovcím ani kozám nechutnají, proto se nerušeně rozmnožují. Pokud se ale zakládá pole, jsou první, které na to doplatí. Stejně tak musí ustupovat traktůrkům zelenkavě kvetoucí kalovité árony krétské, které milují stín a vlhko pod olivami stejně jako kaly a jarní komáři. Podobně na tom jsou i různobarevné anemonky, modravé kosatečky (Gynandriris monophylla a Iris cretica) a fialové gladiolky (Gladiolus italicus).
Naštěstí nejtajemnější krétská rostlina, která pravděpodobně patří k četným krétským endemitům, Dracungulus vulgaris, roste svobodně na pastvinách, vyráží mezi kameny a dává o sobě vědět nejen svým neobyčejně atraktivním vzhledem, ale i zápachem, který má do temně purpurově fialového kalichu o výšce až šedesát centimetrů přitáhnout hmyz.
*** Tyhle květiny ovšem u hotelových bazénů nerostou. Nerostou ani v létě, ale na krétských náhorních planinách jsou ochotny na zvědavce chvíli počkat. Můžete za nimi na výlet. A je na vás, zda si půjčíte auto, nebo taky vyzkoušíte kolo…
Tisíce obrovských džbánů (či hrnců) stojí jako přízraky v několika oblastech planiny obklopené Annameským pohořím na severu Laosu. Každý měří od jednoho do tří metrů a některé váží i více než půl tuny. Nejvíc jich je u hlavního města provincie Xiangkhoang – Phonsavanu a místní vláda již několik let jedná s UNESCO o možnosti vyhlásit oblast za světové dědictví (World Heritage Site).
Džbány, legendy a miny
Napsal a vyfotografoval André Vltchek Laos je jednou z nejchudších zemí na světě s pěti sty dolary (hrubý domácí produkt) na osobu na rok. A plošina Džbánů (anglicky Plain of Jars, ve vietnamštině Tran Ninh a v laoském jazyce Thong Hai Hin) je jednou z nejzaostalejších a nejbídnějších provincií této zapomenuté a šrámy pokryté země. Mohutné džbány jsou ale nesporným symbolem celé oblasti, a tak je Xiangkhoang důležitým kulturním dědictvím nejen Laosu, nýbrž celé Asie. Jemné a jen z části odhalené kresby v místních jeskyních, stejně tak jako archeologické vykopávky bronzových, skleněných a hliněných předmětů a nářadí, nabízejí mnohé odpovědi na dosud neprozkoumané historie.
Díky své přírodní kráse a kulturnímu dědictví je plošina Džbánů přirozeně jedním z nejtajemnějších a nejpřitažlivějších míst v Asii. Je to však zároveň obrovský hřbitov, jedna z nejnebezpečnějších archeologických oblastí světa, minové pole, na kterém dosud každý týden přicházejí o život desítky lidí. Je to místo, kde se odehrála snad nejotřesnější kapitola takzvané Tajné války (Secret War); oblast, kde na dně malebně vyhlížejících rýžových polí dosud leží miliony tun nevybuchlých bomb a min a pracují zde pyrotechnici z celého světa.Dědictví Tajné války David Davenport je jedním z předních světových vojenských pyrotechniků. Sloužil v australské armádě, pak se stal členem britské organizace MAG, která pomáhá zemím a oblastem s největším množstvím min a nevybuchlých bomb. Pracoval v Kambodži, Rwandě a Kongu. Oženil se s vietnamskou dívkou a rozhodl se, že několik let svého života věnuje práci v jihovýchodní Asii. Nyní má na starost skupinu předních ženistů, která se pokouší odminovávat alespoň některé oblasti v severním Laosu, největším minovém poli na světě. Spojené státy a jejich spojenci proti této chudé zemi vedli takzvanou Tajnou válku; v podstatě více než deset let ji kobercově bombardovali. V Laosu tehdy žilo kolem dvou milionů lidí. V podstatě šlo o jejich systematické likvidování, nikoliv o válku, neboť ve válce proti sobě bojují dvě strany. John Bacher, PhDr. a přední kanadský historik a archivář z Metro Toronto, o této válce napsal: „Na Laos bylo v letech 1965–1973 svrženo více bomb, než spojenci svrhli na Japonsko a Německo během celé druhé světové války. Více než 350 tisíc občanů Laosu zahynulo. Tajná válka byla jen tajemstvím pro občany Spojených států a jejich Kongres.“ „Netroufám si uvést přesná čísla,“ uvedl David Davenport. „Nevíme, kolik od konce války opravdu zahynulo, protože oficiální statistika zahrnuje jen oběti, které se dostaly do místních nemocnic. Podle těchto údajů nevybuchlé bomby a miny už zabily a zmrzačily nejméně dalších dvacet tisíc lidí. Sám ale vidím, jak tyto údaje pokulhávají za skutečností. Když někoho ve vesnici, kde teď žiji, roztrhá mina, ostatní ho jednoduše zakopou a smrt se nikde neregistruje. Je třeba si uvědomit, že pokud jde o celý Laos, mluvíme o deseti tunách bomb na kilometr čtvereční. Celý Laos samozřejmě bombardován nebyl, jedním z nejvíce kontaminovaných míst je Xiangkhoang. Během konfliktu mohli Američané a jejich spojenci v zásadě podnikat jakékoliv akce, neboť teoreticky nikdy proti Laosu nevyhlásili válku. Neexistovaly žádné předpisy či regulace. Neplatila tu ženevská konvence, neboť žádný konflikt vlastně neexistoval,“ dodává Davenport.
Vím přesně, o čem David mluví. Třicet kilometrů od Phonsavanu, nového hlavního „města“ provincie (vybudované utečenci během konfliktu a po jeho ukončení) jsem navštívil Xiangkhoang, historické hlavní město, jež bylo během války srovnáno se zemí. Zůstala z něj jen ohořelá socha Buddhy trčící z ruin kdysi honosného chrámu. A zničené stěny francouzské nemocnice. Během „konfliktu“ používali američtí, australští a thajští piloti stejně jako žoldnéři placení CIA jen několik kilometrů od Xiangkhoangu tajné letiště, kde bylo měsíčně zaznamenáno třináct tisíc startů bombardovacích letadel. Bylo v té době tudíž druhým nejpoužívanějším letištěm na světě.
Tajná válka byla snad největší protiústavní a nezákonnou akcí v historii USA (CIA a administrace doslova lhaly do očí kongresmanům a média se rozhodla americkou veřejnost o hromadném vraždění civilistů v Laosu vůbec neinformovat). Vše teoreticky zdůvodněné tím, že je třeba zabránit provietnamským elementům v Laosu (jmenovitě prokomunistickému hnutí Pathet Lao), aby se chopily moci. Stejně tak jako v Kambodži před tím, než provedli svou krvavou revoluci Rudí Khmerové. (Spojené státy Rudé Khmery v historii několikrát podpořily, neboť to byli maoisté, tudíž nenáviděli Vietnam a Sovětský svaz, což bylo v době studené války zásadním měřítkem). USA podporovaly v Laosu zkorumpovanou a zcela nepopulární vládu, zatímco bombardovaly vesnice východní části země.Desetiletí po válce
„Je to otřesný pohled, když bomba zabije krávu, na které jsou místní existenčně závislí,“ vysvětluje průvodce a tlumočník Van Lorn hned potom, co opouštíme Phonsavan. Naše stará toyota míří na východ, směrem k vietnamské hranici vzdálené více než sto kilometrů. „Krávy rády žvýkají kamínky. Často za ně považují malou bombičku, která jim pak exploduje v hubě a někdy odtrhne od těla celou hlavu.“ Van Lorn patří k národnostní menšině Hmong, ale narodil se již po válce. Tato menšina během války podporovala Spojené státy ve válce proti Vietnamu, Lorn však s Tajnou válkou nesouhlasí. Ale hlavně ho zajímá, jak pomoci lidem, kteří dnes umírají a trpí kvůli kobercovému bombardování. Auto se pomalu sune po prašné cestě kolem vesnice Ban Khai a nakonec zastavuje uprostřed široké louky. Kopce a údolí jsou rozryty obrovskými krátery. „Dál už jet nemůžeme,“ vysvětluje. „Celá oblast je poseta bombami a minami, auto neprojede. Musíme pěšky, znám zdejší stezky. Jen si dejte pozor; našlapujte přesně do mých stop, aby se vám nic nestalo.“
V chudě vyhlížející samotě nás vítá starý muž Nai Phommar. Je mu jednaosmdesát. „Lidé tu dosud umírají,“ říká smutně po chvíli. „Přišli jsme o dva členy rodiny a máme štěstí, že jich nebylo víc. Nemám už vůbec strach z pekla, několik let jsem v něm žil. Kobercové bombardování bylo tím nejhorším, co jsem kdy zažil. Bomby padaly bez varování z letadel, která byla tak vysoko, že jsme je ani neviděli. Jen jsme slyšeli hvízdání a pak exploze. V těch nejhorších dobách nás bombardovali tak pětkrát denně. Laos měl tehdy jen dva miliony obyvatel a později nám bylo řečeno, že Spojené státy na nás svrhly tři miliony tun bomb.“ Když si Nai Phommar a jeho rodina uvědomili, že ve vesnici nikdo nepřežije, dobytek byl téměř mrtev, domy zničeny, pole plné bomb, rozhodli se vydat jako utečenci do Vietnamu. Cestovali jen v noci, na zádech pár věcí. Ve dne se schovávali před letadly. Ve Vietnamu našli lidi stejně chudé jako byli oni, ale dělili se s nimi o vše, co měli. „Ptali se nás tam, zda jsme členy hnutí Pathet Lao, a když jsme řekli, že ne, divili se, proč nás Američané bombardují. My přitom neměli s politikou nic společného. Většina našich lidí nepatřila k žádnému hnutí. Vůbec jsme ani nevěděli, co je komunismus.“
Přiznal, že dlouhá léta nemohl Američanům odpustit. Nemohli pochopit, jak může být někdo tak brutální a vraždit tisíce nevinných lidí. „Ale teď mi moje vláda říká, že musím zapomenout a odpustit. Ale jak po těch hrůzách? Hlavně ať už se to neděje nikde jinde.“ Pak požádám Lorna, aby mě zavezl do jedné z vesnic obydlené menšinou Hmong. Necháváme auto před školou v neuvěřitelně chudé vesnici Ban Tajock. Když procházíme kolem starých stavení, zarývají se nám do zad překvapené pohledy místních. Většina dospělých a téměř všechny děti jsou bosi, většina stavení nemá elektrickou energii. Ploty jsou vybudované z rezavých bomb. Divím se, Hmongové přece podporovali USA? Lorn jen lakonicky odpovídá: „Myslíte, že o nás měli zájem?“ Ještě letos tu zemřely tři děti. Při hře za humny našly nevybuchlou bombu. Přinesly ji na dvůr a tam explodovala. Jdeme na místo tragédie. Tři malé holčičky v patách. „Kluci chtěli bombu rozebrat, aby ji mohli prodat na kov,“ vysvětluje jedna z nich, Kalia. Když jsem se zeptal přes učitele, zda ví, odkud se bomby v jejich vesnici vzaly, zda ví o letadlech a bombardování, chvíli poslouchala a pak se na mě nechápavě podívala: „Já nevím, myslela jsem si, že tu byly odjakživa…“
Ale bomby tu odjakživa nebyly. A nemusely tu zůstat ani po bombardování. USA neutratily jediný dolar na odminování. Čeho, když tu oficiálně žádná válka nebyla? Některé americké firmy jako Honeywell, které bomby vyráběly, dokonce odmítají předat technickou dokumentaci organizacím, jež tu provádějí odminovávací práce.Obludný symbol Příští den jedeme dál na východ k jeskyni Tham Piu – největší, do níž pronikly americké rakety. V době Tajné války tu zahynulo 473 osob, které se tu schovávaly před bombami. Většina dosud leží pod kamením, hlínou a prachem. Je tu tma. Van Lorn přesto naléhá, abychom šli dovnitř, do tohoto obludného masového hrobu, symbolu Tajné války. Stojíme uvnitř několik minut a každý z nás po svém přemýšlí o tom, co se tu kdysi odehrálo. Vláda Laosu tvrdí, že v jeskyni (stejně tak jako v mnohých jiných jeskynních oblastech) zahynuli jen civilisté schovávající se před nálety, jiní zase tvrdí, že tu s nimi byli i provietnamští bojovníci. Ať už to byl kdokoliv, nepřežil. Po několika minutách je ticho kolem už nesnesitelné, stejně jako závěry, ke kterým člověk dochází po několikadenní práci na plošině Džbánů. Na zpáteční cestě nám úzkou cestu zablokuje starý náklaďák, který se pohybuje sotva desetikilometrovou rychlostí. Na korbě sedí desítky lidí, objímají mohutné zrezivělé bomby. Van Lorn vysvětluje: „Odvezou bomby někam za město a tam se je pokusí rozebrat, i když je to velmi nebezpečné. Pokud to přežijí a bomby jsou vyrobeny z hliníku, udělají na místní poměry docela dobrý obchod. Rozebírat bomby se pokouší mnoho lidí, protože na území plošiny Džbánů je to často a paradoxně jediná šance, jak si vydělat na živobytí.“
Večer v hotelu pak slyším, jak se z hor ozve hlasitá exploze. Naskočí mi husí kůže. Napadá mě, že zabila ty, které jsem viděl na korbě náklaďáku. Ale lidé plošiny Džbánů jsou příliš chudí, než aby mysleli na nebezpečí. Bomby jsou jediné, čeho jim požehnaně na jejich polích zbylo.Tajemství džbánů Podle pradávných místních legend byly džbány obrovskými nádobami na víno k oslavě vítězství, jež se událo před tisíci pěti sty lety. Mnozí archeologové však věří, že to byly v podstatě pohřební urny z doby před zhruba dvěma tisíci lety. Již ve třicátých letech minulého století slavná francouzská archeoložka Madelaine Colani pracovala v jeskyni v okolí Bang Ang (nyní takzvaná oblast džbánů číslo jedna, nedaleko města Phonsavan). Nalezla popálené kosti a velké množství popela, z čehož usoudila, že šlo o historické krematorium. Džbány byly podle ní jakýmisi hrobkami a současný archeologický výzkum její teorii potvrzuje. Podstatné je to, že podobné rituály, a dokonce podobné džbány byly nalezeny v okolí města Danang ve středním Vietnamu a pak o tisíc kilometrů na západ, v oblasti North Cachar Hills v severní Indii. Dokazuje to, že plošina Džbánů byla součástí velké kultury a nacházela se na jedné z nejdůležitějších obchodních cest v Asii již před dvěma a půl tisíci lety. Podle výzkumu Madelaine Colani byla plošina díky své zeměpisné poloze důležitou křižovatkou cest z východní Indie do jižní Číny a středního a severního Vietnamu. Podle ní je tato oblast klíčová k pochopení minulosti jihovýchodní Asie. Přes plošinu v období mezi pátým stoletím před naším letopočtem až po páté století našeho letopočtu putovali lidé a s nimi i kultura a myšlenky z dnešní Indie do jihovýchodní Asie a Číny. Již v roce 1998 zahájilo UNESCO práci na několika projektech ochrany a restaurování kulturního dědictví plošiny Džbánů. Záchrana však není jediným cílem. Turismus by vyřešil mnohé ekonomické a sociální problémy lidí, kteří důsledkem války ztratili možnost tradiční obživy. Jenže infrastruktura Laosu (s výjimkou hlavního města Vientiane a historického města Luang Probangu) je krajně primitivní. Plošina Džbánů má jediný hotel odpovídající mezinárodním standardům, z hlavního města na letiště v Phonsavanu letí ob den jedno letadlo a lety se často kvůli špatné viditelnosti ruší. (Lao Aviation se pak většinou ani nenamáhá je kompenzovat.) Jedinou „jistou“ cestou je více než desetihodinová jízda neklimatizovaným autobusem z Vientiane přes horské průsmyky – cesta pouze pro náročné a zkušené cestovatele a která nebyla v minulosti příliš bezpečná kvůli útokům na dálkové autobusy. U vchodu do oblasti s největším počtem džbánů (Site No. 1, několik kilometrů od města Phonsavan) visí velká varovná cedule britské organizace MAG: „Barevné betonové sloupky na zemi ohraničují oblast vyčištěnou od výbušnin.“
Návštěvník zaplatí za vstup a několik hodin se může toulat mezi nádhernými džbány po jedné z nejtajemnějších oblastí. Pokud však učiní jediný chybný krok, může přijít o život nebo se zmrzačit. Ti, kteří zaplatí u vchodu a drží se na vymezených stezkách, se mohou cítit v relativním bezpečí. Místní však spoléhají pouze na sebe. Bombardovalo se osmdesát pět procent vesnic v oblasti, lidé ale žádné odškodnění nedostali a pomoc byla mizivá. Plošina Džbánů přece nikdy nebyla bombardována! Že by hlasité výbuchy, jež se téměř každý den ozývají v okolí Phonsavanu, byly jen zvuky hromu, jenž doprovází blížící se bouřku?
Říkají jim bílí lidé. Jsou příslušníky malgašské sekty a nenosí nic jiného kromě bílého oblečení. V bílém pracují na rýžových polích, v bílém pasou dobytek, v bílém v noci chodí do postele.
Muži obyčejně nosí košile s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Ženy zase blůzky s dlouhými rukávy a sukně po kotníky. Muži a stejně i ženy se někdy oblékají do dlouhých bílých šatů s nabranými rukávy a vysokými límci těsně kolem krku. Někteří si přehodí okolo ramen velké bílé šály nebo okolo hlavy obtočí kus bílé látky jako turban. Nejradikálnější mpiandry nosí i široký klobouk ozdobený bílou stuhou. Bílí lidé říkají, že našli světlo a teď žijí svůj život podle přísných pravidel vybraných z bible. Jsou povinni pohostit kohokoliv, kdo je navštíví. Na svých velkých shromážděních vítají i cizince. Nejen že je pohostí, ale podle Ježíšova příkladu jim také umyjí nohy navoněnou vodou. Dělají to z čisté dobroty, ale také ze strachu, že pokud tak neučiní, postihne je neštěstí.
*** Soatananu jsme nenašli v žádné cestovní brožurce. Objevili jsme ji na internetu jako jedno z několika vřele doporučených míst v oblasti Fianaratsoi uprostřed centrální náhorní plošiny Madagaskaru. Bez dalších porobností, jednoduše jen jako Soatananu. Není uvedena ani v turistické mapě ostrova, takže jsem vůbec nevěděli, co nás čeká. Jeden Američan pracující v Peace Corps i jeho kolega nám ji ale doporučili jako „velmi zajímavou“. O náboženské sektě, která tu žije a obléká se do bílého, jsme už ale v té chvíli něco málo věděli. Viděli jsme totiž úžasné černobílé fotografie nejznámějšího madagaskarského fotografa Pierrota Mena ze života této sekty. První dojmy ze Soatanany byly neobyčejná velikost a prosperita. Rovina, která se táhne podél žulového masivu zvětralého do tvaru ležícího obra, je přímo posypaná zděnými bílými domky. Nad obílenými stěnami a plechovými střechami dominuje zelená střecha centrálně položeného kostela. Prašná cesta do Soatanany nevede přímo do jejího středu, ale nejprve se vine po okraji, až v poslední chvíli odbočí doprava a končí na trojitém rozcestí uprostřed tržnice a před bránou kostela. Ten nepatří sektě, jak jsme předpokládali, ale protestantům.
Na prvního bílého člověka jsme natrefili několik kilometrů před Soatananou. Šel v bílém po prašné cestě posypané slupkami burských oříšků. Přímo v Soatananě se to bíle oblečenými černochy jen hemžilo. Takový byl alespoň první dojem. Když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme ale, že ne všichni jsou skutečně v bílém. V přibližně šestitisícové Soatananě a v blízkém okolí patří k sektě jen asi tisíc obyvatel. Ve skutečnosti tu existuje současně pět náboženství. Mimo fifohazany jsou tu katolíci, protestanti a svědci Jehovovi. Název pátého se mi nevybavuje.Nejprve starosta Ulice u kostela zaplnily sedící ženy prodávající většinou zeleninu a pražené arašídy. Požádali jsme jednoho studenta v bílém, aby nás zavedl ke starostovi. To je při hledání noclehu na Madagaskaru nepsané pravidlo. President du Fokontany neboli ray a man-dreny (stařešina) jsou výrazy pro hlavu usedlosti, která se postará o to, aby se brány malgašské pohostinnosti otevřely dokořán. Starosta obce nebyl doma, a tak nás místo něho přivítala jeho manželka Nivo Randrianasolo. Sekta sice disponuje oficiálním místem pro ubytování návštěvníků, ale katolička Nivo nás jménem svého manžela pozvala do vlastního domu. Do Soatanany jsme dorazili v pondělí, jen den po unikátní nedělní mši, které se mohou zúčastnit i cizinci. Ale náš nezvyklý příjezd na kolech nám vynesl i tak velký zájem Soatanaanů. A to nejen v katolické rodině starosty, ale velmi rychle i mezi členy sekty. Mezi nimi i osmnáctiletého Dominiqua, studenta privátního lycea, který nás oslovil jako první a nejlépe ze všech mluvil anglicky. Později odpoledne, když ještě pražilo slunce, jsme zaslechli zpěv a troubení. V pondělí a ve středu bílí lidé chodí po ulicích za doprovodu trubky a bubnu a zpívají. Překrásný zpěv mužů a žen se postupně převalil do dunivého echa a zaplnil celou ulici. Bílá masa s rozesmátými tvářemi rychle prošla kolem a vůbec jim nevadila naše kamera a fotoaparát. Očividně neměli před cizinci ostych, se kterým se i dnes můžete setkat v odlehlejších oblastech. A navíc je ani nedělní návaly turistů zatím nezkazily, takže nikdo nepožadoval za fotografování peníze, jak je dnes v Africe docela obvyklé. Mohli jsme si jen představit, jak úžasné to asi je, když se sejdou všichni bílí lidé ze Soatanany a zpívají v prostorném kostele v době nedělní mše…
Mezi dvěma ohni Původní kostel sekty se nachází uprostřed obce. Nemá okna a jediné světlo vpouštějí dovnitř dvoukřídlé dveře. Každé ráno ještě před svítáním nebo po rozbřesku sem chodí lidé modlit se a zpívat. Na Madagaskaru to znamená ve čtyři nebo v pět ráno. Když jsem sem přišla v půl šesté, kostel už byl zavřený. Soatanané vstávají skutečně brzy. V té chvíli už vybírali vodu ze studní a na dvorech v kamenných žlabech drtili rýžová zrnka na hladkou mouku. Den předtím jsme si dohodli setkání s manželkou prezidenta, která nám kromě krátké audience ukázala i prostorný kostel na kraji vesnice, kde se pořádají nedělní mše. Z objemné paní Ravitaperery vyzařovalo, jak si je vědoma své důležitosti. Dívala se na nás s nadhledem, nechala na sebe čekat a když se dozvěděla, že nás hostí starosta, těžko skrývala rozhořčení. V posledních volbách v roce 2003 totiž kandidovala na funkci starosty. Zatímco Ramose Pierre Randrianasolo dostal dva tisíce hlasů, ona jen dvě stě. Dodnes nedokázala takové ponížení strávit. Nechtěně jsme tak spadli do horké kaše. Pozvání sekty na večeři jsme ale odmítnout nemohli. Pro nás to byla příležitost prohlédnout si ubytovnu s otevřeným prostorem s lavičkami na umývání nohou a rukou. Nakoukli jsme do kuchyně a obrovského kostela na kraji vesnice. Postavili ho v zimě 1956, jeho nádvoří v roce 1999. Celý jeho vnitřní prostor je obložen dřevem natřeným zelenou barvou a vnitřní vybavení je také ze dřeva. Na levou stranu si v době mše sedají muži, na pravou ženy a na vystupujících balkonech se podle pohlaví rozdělí děti a mládež. Nahoře naproti oltáři je vymezen prostor i pro návštěvníky. Nakonec jsme ale viděli ožít původní kostel v centru. Byl otevřen po obědě, v době, kdy se děti vracely ze školy. Nebyla to tak úchvatná podívaná, jaká by asi byla na nedělní mši, ale o to roztomilejší. Neposední žáčci se pohupovali v kolenou a zpívali jednu píseň za druhou.
Vrcholem naší prohlídky vesnice ale byla návštěva jedné třídy soukromého lycea v době ranních modliteb. Slyšeli jsme něco na způsob jihoafrické skupiny Ladysmith Black Mambazo. Ani jsme nedýchali…Umývání nohou Okolo šesté pro nás přišla Norimena, žena, která nám spolu s Dominiquem dělala průvodce, s doprovodem. Nejprve nás zavedla do domu, kde vstupní místnost sloužila jako kaplička. Posadili nás na dlouhou lavici u stěny a sami si sedli tvářemi k nám na jednu z kratších. Nízkými dveřmi vcházel jeden fifohazana v bílém za druhým. Muži si sedli na levou stranu, ženy na pravou. Někdo přednesl krátkou modlitbu a celé osazenstvo se dvojhlasně rozezpívalo. Nádhera. Po několika písních se všichni přesunuli do prostranství s lavičkami. Naznačili nám, abychom si sedli, vyzuli se a vyhrnuli si nohavice a rukávy. Za zpěvu a úplné tmy jsme podstoupili jednu z nejznámějších epizod Nového zákona, kdy Ježíš umývá nohy Maří Magdaléně. Z hliníkové konvice mi tekla na obnažená chodidla a ruce ohřátá voda. Norimena mi nohy nejen umyla, ale i namasírovala, Dominique mi je utřel. Pak jsme všichni došli za zpěvu do ubytovny sekty. Velká místnost byla rozdělena plachtami na prostory s postelemi a na jídelnu s dlouhým dřevěným stolem a židličkami. Zatímco si alespoň polovina shromáždění nechala umýt nohy a ruce, v jídelně si k nám přisedli Dominique a jedna mladá matka s dítětem – rovněž v bílém. Přišla do vesnice na návštěvu. A pak se začala podávat večeře – připraven byl hrnec s rýží, dva talíře s gulášem a konvice s vodou, kterou si po celý večer přítomní nalévali do pohárů. Jedli jsme při zapálených svíčkách a za stálého zpěvu. Hluboce do paměti se mi vryl pohled na muže s překrásnou, přímo vymodelovanou tváří a s obrovskýma rukama farmáře, který si je opřel o složený deštník. Stál na okraji zástupu ve slaměném klobouku a jeho baryton se nesl místností jako dunění mořské vlny.
Nakonec jsme uviděli i Dadu Ravitapetera, hlavu „církve probuzení božích učedníků“ v Soatanane, který se vrátil v ten večer domů. Přijal nás ve svém domě a prostřednictvím Dominiqua nám kladl zvědavé otázky a žertoval. Uvědomili jsme si, že se uzavřel kruh. Dada Ravitapetera byl vlastně jeden z prvních bílých lidí, které jsme na cestě do Soatanany viděli. Seděli jsme tehdy na okraji cesty a jedli bagety se sýrem, když jel kolem mikrobus plný lidí v bílém. Byl v něm i prezident seky, který jel do Fianaratsoi. Z vnitřku vozidla vycházel nádherný zpěv.
Kdo jsou bílí lidé
* Fifohazana je specifické křesťanství s kořeny v protestantství. Spojuje se i s exorcismem, který praktikují téměř všechny protestantské sekty na Madagaskaru. Jejich stoupenci totiž věří, že zlí duchové přinášejí neštěstí a choroby postihují ty, kteří nevěří v Boha.
* Fifohazana je v překladu „probuzení“ (pochází ze slovesa mifoha = vzbudit se nebo vstát). Její členové si říkají mpiandry – pastýři.
* Malgašská fifohazana vznikla původně právě v Soatananě. Na konci 19. století tu jeden Betsileo založil Fifohazan’ny Mpianatry ny Tompo neboli církev probuzení božích učedníků.
* Betsileo je jedna ze sedmnácti etnických skupin, které na Madagaskaru žijí. Se skupinou Meriny obývají centrální náhorní plošinu a pocházejí z jihovýchodní Asie. Betsileo jsou proslavení stavbami terasových polí.
* Zakladatel této církve pocházel z malé vesničky Ambatoreny, ležící několik kilometrů od Soatanany, kde působila protestantská norská mise. Dada Rainisoalambo trpěl těžkou a nevyléčitelnou kožní chorobou. Jednou v noci, když onemocněla celá jeho rodina, ho ve snu vzbudil hlas. Rozkázal mu navštívit kostel a modlit se za uzdravení. Stalo se a Dada Rainisoalambo se uzdravil stejně jako jeho rodina. Když onemocněl jeden z jeho přátel, začal se modlit i za něj a přitom opakoval vybrané části bible. V průběhu dalších tří let tak uzdravil dvanáct vesničanů. Ti v roce 1895 vyzvali svého léčitele, aby založil misionářskou skupinu. Rainisoalamba se tak stal zakladatelem a prvním prezidentem čistě malgašské sekty, která si vlastním způsobem interpretovala bibli.
* V Soatananě byl vybudován i původní kostel a Dada Rainisoalamba přišel s novým souborem pravidel, kterými se členové sekty mají řídit. Musí se učit pořádně číst a psát, aby mohli lépe studovat bibli. Nařídil oblékat se jednoduše a držet domy v čistotě. Kuchyně mají mít mimo jádro domu, aby do něj nešel kouř. Cokoliv začnou, musí se nejprve pomodlit k Ježíšovi. * Kromě Soatanany se vyznavači sekty usadili na třech dalších místech – ve Farihimene, v Manolotrony a Ankaramalaze u Manakary.
