Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život. Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život.
Hory ho dokonale okouzlily. Podnikal samostatné výstupy po prozkoumaných horských stezkách, ale brzy poznal, že pouštět se dál a výš by byl pro nepřipraveného člověka z nížiny pouhý hazard. Začal si najímat horské vůdce, ale těm neměl čím zaplatit. Platil v naturáliích z vyšetřeného erárního cukru soli a tabáku. Brzy byl tímto způsobem placení pověstný. Kupodivu kvalitní alkohol, který Franz fasoval v zimním období, příliš u horalů nezabíral. Pravděpodobně si ho vyráběli pro svoji potřebu doma sami. Franz tedy musel podnikat riskantní cesty do města a zde směnit alkohol za marcipán a jiné pochutiny, aby uspokojil přání horských vůdců. Docházelo tak k paradoxní situaci, kdy strážce zákona – celník pašoval přes hranice zakázaný druh potravin. Korunu této činnosti nasadili samotní odběratelé, když mu vyznačovali na mapě terén a radili jak se má obléci.
Jeho podivná činnost neušla pozornosti nadřízených a od vyhazovu k pouhému přeložení ho zachránila snad jen jeho přátelská povaha a fakt, že činnost neprováděl ke svému obohacování. Byl přeložen do Kufsteinu. Aby zapůsobil na tamní velení, hladce se oholil a vzal si frak. Po vojensky srazil paty horolezeckých bot, které kontrastovaly s jeho oblekem plesového charakteru . Po chvíli nekonečného mlčení jej přivítali větou: „To nám tady ještě scházelo.“ Naštěstí ji vyslovil Josef Ostler, legenda rakouského horolezectví, kterého později Franz nazval vysokohorským profesorem. Ostler s přáteli se rozhodli, že otestují Franze v horách. Ten jim zatajil svoji soukromou průpravu a překvapil je výbornou kondicí a smyslem pro orientaci v horském terénu. Ovšem zabodoval také negativně, když si přibalil do batohu jen jednu horolezeckou botu a celou výpravu musel absolvovat v lakýrkách.
Dlouho si ho pro tuto situaci přátelé dobírali, ale stále více a více získával na vážnosti pro svoje odvážné výkony.
Na stěnách Juweliersu, Niedernissetutmu, v Dolomitech nebo na Marmoladě byl Franz jako doma. Některé stěny zlézal i dvakrát v jednom dnu. S Josefem Klammerem, Josefem Ostlerem a Hermannem Rychlym podnikl impozantní prvovýstupy na Totenkirchl severní stěnou. Další víkend se už rozhlížel po prvovýstupu severozápadní stěnou z Predilstuhlu. V oblasti Wilden Kaiser zdolala tato skupinka Ellmauer Halt a Ellmauer Tor. Samozřejmě neunikla jejich zájmu stěna Fleischbank, meka mnoha horolezců. Výstup na tuto stěnu smrti, jak ji neoficiálně nazvali, náležitě na vrcholu oslavili.
Ač napevno usazený v malebném tyrolském městečku Kufstein, oblíbil si Nieberle oblast kolem Totenkirchlu. Ve výstupové knize se objevuje jeho jméno třiadevadesátkrát. Poprvé se zapsal jako pětadvacetiletý se svým přítelem Ostlerem, naposledy jako osmdesátiletý s o třicet let mladší manželkou Ernou e Peterem Aschenbrennerem. Naposled se rozhlédl po krajině, kterou tak důvěrně znal a poděkoval svým spolulezcům. Čekalo ho zde také překvapení. Místní starosta mu předal diplom a titul „starosta Totenkirchelu“.
Vedle aktivit v těchto horách se povedly Franzovi a jeho partě zajímavé výstupy na stěny Karvendelu. Otevřel také cesty k vrcholům Crozzen a Marltgrat. Zlezli 59 vrcholů čtyřtisícovek a třikrát se objevili na Mont Blanku. Navštívili také Pyreneje a Korsiku, kde provedli řadu zajímavých výstupů.
Franz Nieberl v roce 1901 spoluzakládal „Zelený kříž“, s nímž se zúčastnil mnoha záchranných akcí. V roce 1919 vystřídal prvního předsedu sekce Kufstein, třiaosmdesátiletého Antona Karga, a téměř 25 let řídil tuto instituci. Za jeho činnosti se sekce rozrostla ze dvou set členů na osm set. Získával také četná členství v okolních sekcích a třeba i v Bavorské a Mnichovské oblasti. O jeho vážnosti svědčí i příhoda, kdy se vedly dlouhé spory o tom, zda kouřit na horských chatách či nikoliv. Franz si vzal slovo a ač sám příležitostný kuřák dýmky, rozhodně kouření zakázal. A tak to také po mnoho let zůstalo.
K neoficiálnímu titulu „Císařský papež“, který ho proslavil po celém horolezeckém světě, přišel při jednom s výstupů na Ellmauer Tor ve Willden Kaiseru (Divoký Císař).
Příležitostně se živil jako horský vůdce a při různých akcích se vyprávěly samozřejmě i hrůzostrašné historky o krkolomných pádech a zázračných záchranách při horských výstupech. Nejvíce si přidával Franz. Dobře věděl jak vytáhnout nějaký větší obolus z peněženek bohatých turistů. Když však jednou došli po velkých útrapách na vrchol Ellmauer Tor, výhled nebyl vůbec žádný. Všude jen mlha a deštivé mraky. Bohatí turisté chtěli být samozřejmě za tu štrapáci a svoje peníze odměněni krásným výhledem. Když se všichni smířili se svým osudem, turisté se špatným výhledem a vůdcové s menší odměnou, a chtěli sestoupit, Franz v zoufalství padl na kolena sepjal ruce a porosil Boha hor o trochu slunce. A stalo se nemožné. Mraky se jako zázrakem rozestoupily a všem se naskytl nádherný rozhled. A Císařský Papež byl na světě.
Literární pokusy F. Nieberla jsou pouze časové. Příručky jsou několikanásobně překonány a technicky nepoužitelné. Zůstal pouze historický charakter děl a vroucí srdce, se kterým byla díla sepsaná. Jeho nejslavnější kniha „Pravdy a nepravdy o horách“ se dočkala několika vydání. Přítel, horolezec a krajan Maduschka napsal v předmluvě, že dílo je napsáno logicky a s nadhledem a každému pochopitelné. Ale přátelé dávali k dobrému, že ty pravdy a nepravdy o horách si vymýšlel sám Nieberl…
Při oslavách 90 narozenin si Franz dovolil trochu zafilozofovat: „V horolezeckém nebi si na mne ještě počkají. Chci se dožít 100 let.“ Tato „Papežova“ předpověď se však už nevyplnila. Zemřel 18. srpna 1968 v Kufsteinu, kde je také pochován. Na pomníčku má motto: „Když se ohlédnu, vidím jen dobré.“ Napsal: Pavel Roháček
napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Proč se bývalá zámecká sýpka v Dolní Rožínce na Vysočině změnila na strašidelné sídlo? „Koupili jsme ji v demolici, protože jsme z ní chtěli použít pro naše westernové městečko staré trámy. Na takových stavbách se najdou hotové poklady. Když jsme sem ale vešli, dýchlo to tady na nás a najednou nám přišlo sýpky líto,“ přiznal Henry Špánik, programový ředitel westernového městečka Šiklův mlýn ve Zvoli pod Pernštejnem. „Navíc se ukázalo, že stavba zase není v tak hrozném stavu, jak jsme očekávali. Také statik nám potvrdil, že po opravách může objekt sloužit dál. Tak jsme si sedli a zkoušeli vymýšlet, co s ním.“
Nápad střídal nápad. Protože šlo o partu lidí, která se stará hlavně o zábavu pro lidi, nakonec zvítězila myšlenka přeměnit sýpku na zábavný strašidelný zámek. A rovnou k tomu i vybudovat kino 3D. První film o strašidlech je už natočen. A také částečně připomenout, jak se žilo ještě nedávno a že k tomu patřily i věci, jako je třeba drtička obilí, kolovrátek nebo kočáry. Těch tu bylo ve chvíli, kdy jsme budoucí strašidelný zámek navštívili, připraveno už dvacet pět. Každý jedinečný a každý i s jedinečnou historií.
„Strašidelný zámek chceme otevřít na začátku prázdnin,“ potvrdil Henry Špánik prvotní informaci, která nás sem přivedla. Znělo to dost odvážně, protože zatím jsme viděli uvnitř v přízemí naskládané vedle sebe nebo na sobě draka, obří hlavu, obří žábu, nad tím vším rytíře a dalšího draka. Někde ve krytu pak odpočívali kostlivci… Ovšem v patrech nad tím – jen holé zdi. „Měli jsme tu naskládané staré předměty, ale vše se vyklidilo, aby se mohlo nerušeně opravovat a budovat,“ vysvětlil Henry Špánik. Až se zámek otevře, vše se tu bude různě pohybovat, aby návštěvník nezůstal celou prohlídku v klidu. A nakonec ho procházková trasa přivede dýmovou bránou na nádvoří s dobovým trhem a řemeslníky, trpaslíky. Chybět nemají ani domácí zvířata, která byla pro někdejší podhradí typická, jako husy, kozy a další. Organizátoři slibují, že dojem bude dokonalý.
My se byli v budoucím kouzelném zámku podívat na začátku června. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, by tudy už měli procházet první návštěvníci. Pro někoho by tak rychlé dokončení rozsáhlého plánu mohlo být příliš velkým soustem, tým lidí, kteří se do budování světa strašidel pustili, má ale za sebou více jak patnáctileté zkušenosti z provozu westernového zábavního centra. Westernové městečko Šiklův mlýn sice napodobuje prostředí divokého západu, ale překvapivě do údolíčka uprostřed Vysočiny zapadá. Akce se tu pro objednané skupiny organizují po celý rok, přes prázdniny se pak tenhle zvláštní svět zcela otevírá veřejnosti. Lze se tu ubytovat v hotelu, v penzionu, v chatkách nebo stanovat a užívat si zábavu. Naučit se zacházet s lasem, tančit ve stylu country i spoustu dalších dovedností. Aby se tu člověk skutečně oprostil od svého civilního image, může si ve zdejší půjčovně opatřit westernový kostým. Třikrát denně tu skupina patnácti herců a deseti koní předvádí divadlo plné pyrotechnických efektů. „Mohu říci, že jsem i v Americe navštívil podobná představení, ale takové efekty, jako u nás, jsem nikde neviděl,“ míní Henry Špánek. V jednu chvíli třeba vyletí do vzduchu šest set litrů vody. Vše podle chuti a pravda, také kapsy. Bavit se ale může opravdu každý.
K dokonalé iluzi patří i stádo koní a skotského skotu, včetně bizonů na pastvinách u městečka. Skotský býk si dokonce už zahrál i ve filmu. Šiklův mlýn ovšem nenabízí jen zábavu ve stylu westernu. „Děláme i další atrakce pro veřejnost, jako koncerty, bály,“ upozornila Irena Suchardová, manažerka marketinku. „A pořádáme i jezdecký, indiánský nebo kovbojský tábor po děti.“ Ročně westernový areál navštíví na sto tisíc lidí. Teď budou moci návštěvu zpestřit ještě pobytem mezi strašidly a pohádkovými bytostmi. A připomenout si také časy minulé. I když byly pro ty, kteří je opravdu prožívali, často tvrdé, pro současníky představují hlavně romantiku.
Malované vinné sklepy v Petrově jsou krásnou ukázkou lidové architektury.
MIKULOV
Stálou výstavu vinařství a obří sud najdou příznivci vína v mikulovském zámku.
SALON VÍN
Sto nejlepších vín České republiky lze ochutnat v degustační expozici na zámku ve Valticích.
ŠOBES
Nedaleko Znojma, v údolí řeky Dyje, leží jedna z nejmalebnějších moravských vinic.
LOUCKÝ KLÁŠTER
Výborná moravská vína můžete ochutnat v bývalém premonstrátském klášteře v Louce ve Znojmě. Najdete zde i bednářské a vinařské muzeum, prohlédnout si pak můžete samotný klášter.
ROSA COELI
V Dolních Kounicích na vás čeká tajemná zřícenina gotického kláštera Rosa coeli. Navštivte také renesanční zámek a vysoko nad městem barokní poutní kapli svatého Antonína. Zajímavá je rovněž malá židovská čtvrť s hřbitovem a synagogou s expozicí věnovanou historii zdejší židovské obce.
STARÝ PODDVOROV
Sto třicet sedm let je zdejšímu dřevěnému větrnému mlýnu. Díky ojedinělému soustrojí a skvělému stavu se stále dokáže otáčet za větrem.
ČEJKOVICE
Starobylá templářská tvrz v Čejkovicích vám předvede své unikátní šest set padesát metrů dlouhé chodby, ve kterých najdete také velmi stylovou vinárnu.
LEDNICKO-VALTICKÝ AREÁL
Tento areál je jednou z nejrozsáhlejších krajin v Evropě, cíleně vytvořených člověkem. V roce 1996 se proto dostal na seznam památek UNESCO. V těsném sousedství valtického zámku začíná naučná vinná stezka, která vás přes rozsáhlé valtické vinice zavede až ke kolonádě Reistna, z níž se otevírá na celý Lednicko-valtický areál nádherný výhled.
MUTĚNICE
Srdcem vinařského Slovácka jsou Mutěnice. Zdejší sklepní areál Pod búdama tvoří téměř pět set sklepů typických svým malovaným průčelím. Rozhodně ochutnejte místní vinařskou specialitu – Slovácký granát.
MILOTICE
Chloubou Milotic s hrdým přívlastkem Perla jihovýchodní Moravy je místní barokní zámek. Nezapomeňte ani na blízkou kolonii dvou set padesáti vinných sklepů Šidleny.
Znojemnská cyklostezka
Je značena žlutými tabulkami se zeleným logem cyklostezky. Prochází padesáti pěti obcemi a měří 165 km. Nabízí spoustu zajímavostí. V Olbramovicích vás stezka zavede k unikátním vinným sklepům v pískovci, v Šatově (sto padesát metrů za Moravským sklípkem) zase najdete i naučnou experimentální vinici se starými a málo známými odrůdami vín. Je bohatá na spoustu architektonických památek spojených s vínem, jako jsou sklepy, lisovny a další.
Olbramovice leží uprostřed rozsáhlého vinařského komplexu. Unikátní sklep pochází ze 14. století a je vytesaný v pískovci. Víno se v něm vyrábí zvláštní metodou ódického kvašení, díky němuž vás po něm nebude pálit žáha a bolet hlava. Na vše zde máte s naší kartičkou 10 procent slevu (před návštěvou předem zavolejte). Přímo si zde můžete půjčit i trekové kolo.
Něco navíc: Na výlet si třeba vyjeďte do nedaleké přírodní rezervace Rokytenské slepence nebo můžete přímo v Olbramovicích navštívit některou z památek. Cyklostezka: Znojemská
Penzion Vinohrad – www.penzion-hnanice.cz
Přímo u hranic s Rakouskem leží Hnanice, obec s bohatou historií. Na výlet si můžete vyjet také do města Retz kousek za hranicí. Najdete zde největší náměstí a nejdelší vinný sklep v Rakousku. V Hnanicích je spousta příležitostí ke sportování. Odpočinout si od kola na svém putování můžete pak v penzionu Vinohrad, kde máte ubytování a bowling s kartou Koktejlu 15 procent slevu a 5 procent slevu na jídlo.
Něco navíc: Za výlet stojí i nedaleká vinice Šobes, která je považována za jednu z deseti nejlepších v Evropě. Cyklostezka: Znojemská a Moravská vinná
U Špillarů – www.uspillaru.cz
V historické obci Hodonice, na řece Dyji, si můžete kromě výroby vína prohlédnout i starý pivovar, který zde stojí od 18. století. Nedaleko Znojma zajděte na prohlídku barokního Lechovického kostela nebo nedávno rekonstruované rotundy.
Něco navíc: V Hodonicích využijte ve sklípku U Špillarů slevu na degustaci zdejších vín (nutno předem zavolat). Nedaleko, ve Velkém Karlově, navíc můžete navštívit krokodýlí farmu. Cyklostezka: nedaleko Znojemské a Moravské vinné
Ruční papírna Stará škola – www.handmadepaper.cz
V obci roku 2003, Želeticích, kousek od Znojma, se cestou k Moravskému Krumlovu můžete seznámit s výrobou papíru starou dva tisíce let. Odhalíte tu výrobu různých druhů za použití kávy, květin nebo zeleného čaje.
Něco navíc: Na kole můžete navštívit vodní přehrady v Horních Dunajovicích, Těšeticích nebo Výrovicích. Cyklostezka: Znojemská
Moravská vinná cyklostezka
Žluté tabulky mají tentokrát červené logo. Tato takzvaná páteřní stezka místy navazuje na některé jiné cyklostezky, jako Znojemskou, Mikulovskou. Po cestě čeká na cyklisty řada zajímavých kostelů, v Jaroslavicích zámek a zastavit se můžete i u sloupu, který tu stojí od začátku 16. století na památku tehdejších ničivých zátop. Ve Sloupu přijedete k vodnímu mlýnu a v Hustopečích zase nezapomeňte zastavit u výjimečné kašny. Stojí tu od dob renesance. Za pozornost stojí i mikulovský zámek s obřím sudem. A pak – samozřejmě – proslulé naleziště z doby kamenné – Dolní Věstonice.
rodinná restaurace a penzion U Fandy – www.heurigen-fanda.cz
Obec Šatov leží v těsné blízkosti rakouských hranic. Je zde jedinečný malovaný sklep vykopaný v pískovci, v němž jsou zobrazeny desítky výjevů ve stylu naivního umění zobrazující životy vinařů, místní legendy i vzdálenější města a stavby.
Něco navíc: V Šatově můžete využít 30 procent slevy na ubytování v penzionu U Fandy. Cyklostezka: Znojemská, Moravská vinná
Slovácký sklep – www.slovackysklep.cz
Udržováním lidových tradic a zvyků jsou známy Němčičky. Příjemná návštěva vás čeká ve sklepě v tradičním slováckém stylu nebo ještě příjemnější večer v lisovně s mohutným dřevěným sklepem k posezení, kde máte 299 Kč slevu (je potřeba předem zavolat, zda je volný stůl, a předložit slevovou kartičku Koktejlu).
Něco navíc: 7.–9. července se tu konají Krojované hody – největší svátek obce – a poslední srpnovou neděli (25. 8.) je na koupališti Burčáková slavnost s tradiční neckyádou. Cyklostezka: Moravská vinná
Penziony Marco – www.penzion-mutenice.cz
Původně templářskou obcí, o které se dnes dá mluvit jako o srdci vinařského kraje, jsou Mutěnice. Kraj je zde téměř nedotčený turistikou a najdete tu klid a pohodu tolik příznačné pro jižní Moravu. Nedaleko leží biosférická rezervace Bílé Karpaty a archeologická naleziště.
Něco navíc: První víkend v září se konají Mutěnické vinařské dny s ochutnávkou vín a burčáku a návštěvami vinných sklípků. Ubytujte se v penzionů San Marco, kde vám se slevovou kartou Koktejlu poskytnou slevu 10 procent. Cyklostezka: Moravská vinná
U Medňanských – www.umednanskych.cz
Nedaleko Pálavských vrchů, Lednicko-Valtického areálu a Novomlýnských nádrží se nachází město Hustopeče. O vinařství se zde něco můžete dozvědět například ve sklípku u Medňanských, kde vás čeká degustace zdejších vín (nutno předem zavolat). Něco více zjistíte ve stálé vinařské expozici ve sklepních prostorech renesančního domu U Synků.
Něco navíc: Pokud nestihnete Hustopeče v létě, tak od 6. do 8. října se zde pořádají burčákové slavnosti. Cyklostezka: Moravská vinná
Mikulovská cyklostezka
Logo této stezky na žlutých tabulkách je světle zelenohnědé. Stezka, dlouhá 65 kilometrů, vede největší moravskou vinařskou oblastí, na které už tisíce let leží nejrozsáhlejší komplexy vinic. I na ní leží spousta památek lidové architektury od sklípků po různé kapličky. V Lednici na chvíli odložte kola a jděte se projít zámeckým parkem. V Mikulově můžete navštívit židovskou synagogu nebo se zastavit u Kočičí skály. A konečně, čeká na vás i zámek ve Valticích.
Penzion Nad Sklepem – www.nadsklepem.cz
Mikulov je jedna z nejznámějších oblastí jižní Moravy. Ve městě samotném stojí synagoga a známý Svatý kopeček, nedaleko potom stojí za návštěvu Dolní Věstonice nebo Lednicko-Valtický areál.
Něco navíc: Poblíž Mikulova, v obci Sedlec, můžete využít ubytování, na které máte slevu. Cyklostezka: Mikulovská
Kyjovská a mutěnická cyklostezka
Kyjovská stezka (90 km) pro cyklisty je značena žlutými tabulkami se světle zeleným symbolem sklepa.
Spolu s Mutěnickou stezkou (65 km), která prochází obcemi okolí Mutěnicka, nabízí skutečně řadu variant pro výlety. Kyjovsko je kopcovité, mutěnické roviny zvolí rekreační cyklisté a rodiny s dětmi.
Mutěnická cyklostezka má starorůžové logo. Na ní míjíte přírodní rezervaci Špidláky, ale dál pak už sama vede rezervací Horky a v Miloticích rezervací Písečný rybník.
Vinný sklep U Hroznu v Čejči – www.vinny-sklipek.cz
Ve vesnici Čejč trávil část mládí T. G. Masaryk a je tu velmi příjemné prostředí. Nedaleko Hodonína se můžete seznámit se správným degustováním vína ve vinném sklepu U Hroznu.
Něco navíc: 1. neděli po svátku sv. Vilibalda (obvykle 2. neděle v červenci) jsou v Čejči letní hody, které začínají již v pátek a právě v neděli vrcholí. Cyklostezka: Kyjovská, Moravská vinná, Mutěnická
Jarošův mlýn – www.jarosuvmlyn.cz
Ve Veverské Bítýšce, kousek od Brna, můžete
navštívit mlýn, ve kterém jako by se zastavil čas. Mlynář vám řekne vše o životě ve mlýně, o zdejším unikátním zachovaném mlýnském zařízení, ale i o tom, jak se z obilí vyrábějí různé druhy mouky.
Něco navíc: Cestou do Jarošova mlýna můžete navštívit hrad Veveří. Cyklostezka: Do Veverské Bítýšky se dostanete na kole snadno, vede sem i řada značených nebo částečně značených cyklostezek.
Informace o vinných cyklostezkách na stránkách www.wineofczechrepublic.cz.
Kde se zastavit v Čechách
Farma Třebušín-Zababeč – www.farmazababec.wz.cz
Svět je nejhezčí z koňského hřbetu, tak proč se na něj takhle nedívat třeba celý týden? Umožní vám to na koňské farmě v Třebušíně, jen kousek od Litoměřic. Farma je přímo zaměřená na rodiny s dětmi, takže se nebojte, že si neodpočinete ani na dovolené.
Něco navíc: Můžete navštívit Galerii výtvarného umění v Litoměřicích, expozici naivního umění nebo síť podzemních sklepů. Na náměstí stojí unikátní radnice i dům se sgrafitem – Salva guarda. Poblíž Třebušína je i známý ploskovický zámek, nad obcí leží zřícenina Kalicha, bývalého Žižkova hradu.
Parkhotel Terezín – www.hotelterezin.cz
Kousek od vinic kolem Litoměřic se nachází město Terezín, v době druhé světové války židovské ghetto, s Malou pevností, která sloužila nacistům jako politické vězení. Vychutnat si tu ovšem můžete i neobyčejnou atmosféru pevnostního obranného systému při procházce po valech. Přespat nebo strávit třeba i delší dobu můžete v právě zrekonstruovaném Parkhotelu Terezín přímo v centru u jednoho ze zdejších parků, kde máte 15% slevu na ubytování.
Něco navíc: Spoustu kulturních příležitostí nabízejí i nedaleké Litoměřice a Úštěk, kde je celé centrum unikátní městskou památkovou rezervací.
Skalní hrad a poustevna Sloup – www.hradsloup.cz
Výlet nebo dovolenou mezi pískovci můžete strávit ve Sloupu v Čechách. Hlavní dominantou Sloupu je skalní hrad a poustevna, tyčící se 30 metrů nad okolní krajinou. Okolo je ale spousta míst k výletům, například poustevna nebo Cikánské jeskyně. Během léta se přímo na hradě pořádají koncerty. Letos to bude trio kytar, komorní skladby studentů pražské konzervatoře nebo irské balady.
Něco navíc: V Novém Boru a Kamenickém Šenově jsou otevřena sklářská muzea.
České Švýcarsko – www.ceskesvycarsko.cz
Od roku 2000 je České Švýcarsko národním parkem. Neznamená to ovšem, že vás zde čekají pouze tiché procházky krajinou vzácných živočichů a rostlin a pískovcových skal. Pro odvážnější povahy jsou zde 14. a 28. července a 25. srpna připravené dny „Tramvají do skal“ – zajištěné akce plné adrenalinu.
Něco navíc: Ti klidnější z vás zde mohou strávit prodloužený víkend ve dvou s golfem, pěšími výlety romantickou krajinou a návštěvou lázní.
Bobové dráhy ve Špindlerově mlýně a Harrachově – www.bobovka.cz
Na bobové dráze se nemusí jezdit pouze v zimě. Při výletu na severovýchod Čech do Harrachova či Špindlerova Mlýna se můžete kromě klasické pěší túry nebo cesty na kole i sklouznout na bobech.
Něco navíc: Autem se ze Špindlerova Mlýna poměrně rychle dostanete do Adršpašsko-teplických skal, Pece pod Sněžkou, na Ještěd nebo do liberecké zoo a botanické zahrady.
Housův mlýn – www.housuvmlyn.cz
Když se mluví o historii jihu Čech, snad každého napadne Tábor a husité. Jak vypadala tehdejší mučírna nebo zbrojnice, můžete zjistit některou sobotu v létě na Housově mlýně přímo v Táboře. Husitské soboty začínají ve 14.30 na Žižkově náměstí u muzea a pokračují na Housově mlýně.
Něco navíc: Kousek od Tábora se nacházejí Chýnovské jeskyně, nejstarší zpřístupněné takovéto podzemní prostory v Česku.
Třebechovické muzeum betlémů – www.betlem.cz
Při putování po východních Čechách nezapomeňte navštívit – i když možná v létě trochu předčasně – národní kulturní památku, muzeum betlémů. Je zde jedinečný mechanický betlém z vyřezávaného dřeva s dvěma tisíci díly.
Něco navíc: Zdejší muzeum pořádá workshopy, kde se odnaučíte
bát ručních prací. V létě to mimo jiné bude ubrousková technika
nebo malování tuší na kameny.
Při výletu do Prahy navštivte:
Popmuzeum – www.popmuzeum.cz
Praha jistě skýtá mnoho známých i neznámých míst k návštěvě. Popmuzeum patří do obou skupin. Pokud jste o něm ještě neslyšeli a chcete si zkusit zahrát na elektrickou kytaru, práci zvukaře nebo práci skladatele, určitě se mezi středou a nedělí stavte (otevřeno od 16 do 20 hod.)
Něco navíc: Popmuzeum pořádá také krátkodobé tematické výstavy.
Thajské masáže Tawan – www.tawan.cz
V centru Prahy můžete zažít i pravou exotiku v podobě thajské masáže přímo v hotelu President. Masáž právě pro vás vám zde pomohou vybrat na míru.
Něco navíc: Zlatá ulička nebo Malá strana jsou naprostá klasika… ale co se jednou vydat raději do divadla?
Nebo rovnou na divadelní festival – Letní shakespearovské slavnosti začínají na konci července.
Už jste se někdy prošli po mostě přes největší českou řeku v Roudnici nad Labem? Budete se v té chvíli nalézat nejen poblíž místa, odkud praotec Čech vybíral zaslíbenou zemi. Právě tady se klenul třetí nejstarší most Českého království a nejstarší most kamenný. Stavěl se sedm let a základní kámen s ostatky svatých byl položen doprostřed řeky v roce 1333. Pohled na železnou konstrukci samozřejmě každému napoví, že současný most je z podstatně pozdější doby – byl postaven až v letech 1906 až 1910. Ovšem než na most, který téměř navazuje na roudnické náměstí, vstoupíte, leccos vám tu jeho staletou pohnutou historii připomene… Že by třináctka na začátku letopočtu zahájení stavby přinášela mostu smůlu? Možná. Na druhou stranu se ale o jeho postavení zasloužil sluha boží, biskup Jan IV. z Dražic. Roudnice totiž původně patřila pražskému arcibiskupství. Buď jak buď, kvalitu mostu, dokončeného v roce 1340, už za dva roky důkladně prověřilo rozvodněné Labe. Vydržel. A pomohl samotné Roudnici k tomu, aby rostl její význam jako obchodního a správního centra oblasti.
Během dalších století přes most táhlo několik vojsk a čelil dalším povodním. V pohnutých dobách boje o češství v roce 1620 obsadila most stavovská vojska a po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře ho dokonce pobořila. Oprava se táhla a nakonec hrdé stavbě nad řekou Labe udělili poslední ránu Švédové a jejich děla. Původní most už nikdy nebyl obnoven, a protože Roudničtí potřebovali i na druhou stranu Labe, objevil se na jeho místě alespoň přívoz. To ovšem most nenahradilo, důležitost Roudnice klesala ve prospěch blízkých Litoměřic a tamějšího mostu. Torza starých pilířů byla v Labi v Roudnici odstraněna až v roce 1906, postaveny nové a vztyčena želená konstrukce. Tím ovšem pohnuté události kolem mostu neskončily. Právě on odděloval v letech okupace nacistickým Německem hranice mezi českým územím a pohraničím, které si zabralo Německo. Tuto dobu dodnes symbolizuje plastika Čechie a český lev na mostě směrem k levému břehu Labe. Až budete po mostě procházet, určitě si všimněte malé žluté stavby téměř na konci mostu pod zámkem. Za mříží je tu umístěna nejen pamětní deska, ale domek souvisí s dnes oprašovaným systémem mýtného – právě tady se kdysi vybíralo.Z mostu je úchvatný pohled na samotnou řeku s plavebním kanálem. Masa protékající vody dává jasně najevo svou sílu a skrytou divokost ještě zesilují peřeje poslední stavby na řece u roudnického mostu – kanoistického kanálu s divokou vodu. Pokud ovšem za skutečně poslední novinku spojenou s mostem nepovažujeme unikátní nález z roku 2005. Při čistění plavebního kanálu byly nalezeny kamenné bloky z klenby původního mostu z roku 1333 a dokonce i tři dřevěné trámy ze základů pilířů. Přežily sedm staletí zřejmě jen díky tomu, že je překryla vrstva bahna, které zamezilo přístupu vzduchu. Nalezené bloky jen potvrdily, že původní odhady, jak se most stavěl, jsou správné. Bloky byly sestavovány k sobě a prostor mezi nimi vyplněn maltou. K identifikaci bloků i trámů napomohly i údaje z důkladné dokumentace pozůstatků původního mostu rozebraných při stavbě nové kosntrukce mostu na začátku dvacátého století.
„Objevy jsou to velmi významné z několika důvodů… Jde o nové nálezy stavebních částí středověkého kamenného mostu… Další význam tkví v tom, že současné vědní obory mají k dispozici velkou škálu metod, kterou lze stanovit celou řadu nových poznatků,“ uvádějí na svých webových stránkách pracovníci roudnického Podřipského muzea. Právě ve venkovní části tohoto muzea jsou nyní unikátní nálezy umístěny.tip Kam ještě v okolí:* Roudnice nad Labem může nabídnout zajímavou procházku nebo výlet na kole po samotném městě, jednom z nejstarších v Čechách. Její název vychází z původního Rúdnik či Rúdnica, což znamená rudný pramen. Nachází se zde zámek, klášter augustiniánů a další zajímavosti. Některé historické prameny uvádějí, že právě tady byl na kněze vysvěcen Mistr Jan Hus.* Z blízkých Krabčic si můžete celkem pohodlně vyšlápnout na památnou horu Říp nebo sem dojít trochu krkolomější cestou z Vražkova, kde se můžete zastavit na střelnici.* Na divoké vodě si v Roudnici mohou záludnost tohoto živlu vyzkoušet i začátečníci.* Rovinatý terén okolo města je jako stvořený k výletům na kole. napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Za vínem na Mělnicko
I když je tuzemská produkce vín soustředěná především na jižní Moravě, i ve vinařské oblasti Čechy je možné nalézt vinné skvosty. Tato oblast se dělí na dvě vinařské podoblasti – litoměřickou a mělnickou. My se dnes vydáme do druhé z nich a to přímo do okolí Mělníka a blízké Roudnice nad Labem. Vinice Mělnicka se rozkládají na vápenitém podkladu, což je předurčuje také pro pěstování modrých odrůd jako jsou například Rulandské modré, Modrý Portugal či Svatovavřinecké. Mělnická vína lze ochutnat u příležitosti návštěvy místní kostnice nebo mělnického zámku při prohlídce vinných sklepů. Příznivci dobrého domácího vína jistě využijí možnosti malé degustace, jež přijde na pouhých padesát korun a okoštovat lze jedno bílé a jedno červené víno. Komu by to nestačilo, může si zakoupit samozřejmě další skleničku. Návštěvu Mělníka nezapomeňte ukončit pohledem na mělnický soutok Labe s Vltavou, vycházky určitě nebudete litovat. Dalším výletním cílem po návštěvě Mělníka bude Roudnice nad Labem s bohatými vinicemi i historií. Na Roudnicku se dnes pěstují hlavně bílé odrůdy jako například Müller Thurgau, Ryzlink Rýnský, Sylvánské zelené, Rulandské bílé a šedé, Chardonnay nebo Muškát Ottonel. Opravdoví fajnšmekři si jistě nenechají ujít jakostní vína s přívlastkem, která se vyznačují tím, že při lisování musí dosáhnout cukernatost alespoň 19 stupňů normalizovaného moštoměru (moštoměr – ukazuje kg přírodního cukru ve sto litrech moštu). Stupně cukernatosti pak dále stoupají v závislosti na přívlastku, který víno nese. Na své si ale přijdou i milovníci červených vín. Místní vinaři se věnují mimojiné i výrobě takzvaných barikových vín. V čem výroba spočívá? Část produkce vybraných vín se nechává před stáčením do lahví nazrát speciální technologií v sudech z francouzského dubu, které se nazývají barrique. Vína lze koupit buď na zámku, nebo v Roudnické vinotéce v Riegrově ulici poblíž náměstí.
Roudenská vína šla vždy dobře na odbyt. Věrnými odběrateli jsou po staletí např. Pražský hrad nebo pražští arcibiskupové. První zmínky o pěstování vína na Roudnicku jsou již z roku 1333. Tehdy patřila Roudnice pražským arcibiskupům. O pěstování vína se zasloužil v době Karla IV. právě jeho důvěrný rádce, arcibiskup Arnošt z Pardubic. Dnes patří roudnické vinice a dalších sedm hektarů známých mělnických vinic rodině Lobkowiczů, kterým patřilo zdejší panství od začátku 17. století. Jak je vidět má vinařství v Čechách i na Moravě dlouhou tradici. Určitě tedy stojí zato česká a moravská vína vyzkoušet, uvidíte, že u nich určitě i zůstanete. www.vinazmoravy.cz, www.vinazcech.cz a www.lobkowiczke-vinarstvi-roudnice.cz.
Jak zarputilý byl středověk ve Skotsku, potvrzuje fakt, že tu bylo postaveno skoro tisíc silně opevněných hradů. V některých místech, například na Skye, tak jsou takřka na každém kroku podobně jako v České republice třeba v Labských pískovcích, Českém Středohoří nebo podél Sázavy a Oslavy. Přitom naše vlast patří počtem hradů podle historika Tomáše Durdíka mezi evropské velmoci. První opevněná sídla vznikala ve Skotsku už před třemi tisíci lety. Před loupežnými výpravami sousedních klanů nebo nájezdy cizích kmenů například z Irska si začali místní obyvatelé budovat na pobřeží a blízko osad na kopcích mohutné hliněné valy, za kterými se v případě nebezpečí skryla celá vesnice. Na jezerech pak stavěli prapředci dnešních Skotů umělé opevněné ostrůvky. Když se zhruba v roce pět set před naším letopočtem začali valit od jihu do Skotska noví osadníci, začali si původní obyvatelé stavět takzvané brochy. Kamenné stavby byly vysoké kolem patnácti metrů a tvořily dutý válec o průměru kolem deseti metrů, který se směrem nahoru nepatrně zužoval. V případě, že se na pobřeží vylodili například lovci lidí, nahnali osadníci do středu brochu svůj dobytek a sami pak přežívali v úzkých chodbičkách mezi dvojitými zdmi. Do dnešních dnů se zachovaly zbytky několika stovek obranných věží, nejzachovalejší ruiny stojí hlavně v oblasti Western Isles, Shetland a na poloostrově Glenelg. Příchod Římanů do Británie a do Skotska znamenal pro původní obyvatele civilizační šok. Římský zpravodaj Cassiuse tehdy napsal o Skotech: „…žijí v chatrčích, chodí nazí a bosí. Většinou mají demokratickou vládu… Dokáží snášet hlad, zimu a spoustu dalších těžkostí. Klidně se ponoří do těch svých bažin a vydrží tam čtyřicet dní jen s hlavami nad vodou a v lese dokáží přežít o kůře a koříncích.“ Skotové se tehdy poprvé seznámili se stavbou moderního opevnění s věžemi umožňujícími boční palbu a aktivní obranu. Ale ani kvalitní technologie, bohatství a taktika vyzkoušená v mnoha válkách nestačily na jejich pokoření. Naopak. Aby zamezili nájezdům válečníků ze severu, kterým pro jejich zvyk malovat si tělo před bojem říkali Piktové, museli Římané vybudovat přes celé Skotsko od břehů Atlantiku k Severnímu moři dvoje opevnění, nazvané podle svých císařů Hadriánovou a Antoniovou zdí. Většinou zde sloužili žoldáci. Vzhledem k tomu, že v jejich řadách převládali legionáři z Afriky a Hispánie, museli si tito muži ve zdejším drsném podnebí skutečně užít. Krátce po dokončení Antoniova valu však donutily vnitřní rozbroje říše Řím stáhnout legie z Británie a pro Skotsko začalo temné a dlouhé období anarchie.
Zlatá éra Mezi Pikty, Skoty a Britony zuřily vleklé a těžké bratrovražedné války. V takové situaci byly stavby jako brochy, duny, crannongy a další druhy opevnění pro obyvatele pochopitelně velmi cenné a používaly se zhruba až do konce prvního tisíciletí. Když ale začali v sedmém a osmém století obsazovat severní a západní části Skotska Norové a Vikingové, začal se jejich vliv prosazovat i do způsobu opevňování. Typickým příkladem je právě stará keltská pevnost Dun Breatann (Pevnost Britonů) v ústí řeky Clyde u Dumbartonu, vybudovaná kolem roku 870 norským králem a vládcem Dublinu Olafem Bílým jako jedna z nejstarších pevností Británie. Podle pověsti se o to zasloužil irský patron, svatý Patrick, i když jiné legendy říkají, že právě zde stál legendární Camelot krále Artuše a kouzelníka Merlina. Každopádně pevnost sloužila jako sídlo náčelníků a králů téměř půl století a sehrála klíčovou roli během bojů s Angličany a v osvobozovacích válkách proti Norům. Během své historie byla mnohokrát svědkem obléhání a bitev. Po dobytí v roce 1571 sloužila jako vězení pro Jakobity před jejich transportem do kolonií.
Hrady byly ve Skotsku až do první poloviny 13. století převážně dřevěné. Teprve později je majitelé přebudovávali na kamenné. První sídla, která se přibližují naší tradiční představě o hradech, ovšem vznikla ve Skotsku ve druhé polovině 12. století, tedy o sto let později než v Čechách a na Moravě. Mezi nejstarší patří krásný hrad v Huntly, vybudovaný v roce 1180 během válek proti Angličanům. Jeho majitel David ze Strathbogie patřil k příznivcům Roberta Bruceho, který hrad také navštívil. Krvavé okamžiky Huntly zažilo mnohokrát, naposledy v prosinci 1647, kdy zdejší posádka popravila u zdi hradu svého pána. Jiným hradem ze samého počátku 13. století je romantický St. Andrews na skále nad Severním mořem, který se stal v 16. století svědkem krvavé scény – zavraždění kardinála Davida Beatona za to, že před hradem nechal předtím zaživa upálit protestantského reformátora George Wisharta. Zlatým věkem skotských hradů je právem nazývána druhá polovina 13. století. Jedna z typických pevností této éry, Kildrummy castle, byla postavena pro obranu obchodní stezky mezi provinciemi Mar a Moray biskupem Gilbertem de Moravia kolem roku 1240. V době válek proti Angličanům sem Robert Bruce, který pro Skoty znamená totéž co pro nás Karel IV., poslal manželku a děti. Po dlouhé obraně, vedené bratrem Bruceho, ale pevnost padla zradou hradního kováře, který podpálil hradní palác, do rukou Angličanů. V nastalém zmatku ale manželka a děti Bruceho uprchly. Jeho bratr byl popraven a jeho muži dílem utopeni v dodnes patrném hradním příkopě, dílem rozčtvrceni. Smrti ale neušel ani zrádce – Angličané slíbené zlato roztavili a nalili mu je do krku.
Po dobytí byl hrad dvorním stavitelem anglického krále Edvarda I. za značných nákladů opraven, ale obléhání se mu nevyhnula ani v dalších letech a staletích. Naposledy sloužil vojenským účelům v roce 1715.
Během válek Skotů proti Angličanům o národní svobodu byla většina skotských hradů zničena ať už Edvardem I., nebo naopak skotskými vlastenci, kteří nechtěli, aby se pevnosti dostaly do anglických rukou, a samozřejmě také ničili i hrady zrádců.Místo hradeb věže Pevnosti věžového typu začaly nahrazovat hrady s klasickými hradbami v druhé polovině 14. a celé 15. století. Podobné byly budovány i v Čechách, pravda, opět asi o sto let dříve než ve Skotsku. Byly oblíbeny hlavně mezi skotskou šlechtou na Vysočině a v místech, kde terén poněkud vyvažoval zhoršené obranné vlastnosti těchto staveb. Na druhou stranu se ale stavěly mnohem snadněji než původní typ. Přibývá i hradů patřících králi. Král je nejen stavěl, ale i kupoval nebo získával násilím od šlechticů. Jedním z nich je Balvenie, stojící dnes nad palírnou whisky Glenfiddich v Údolí jelenů. Opevňování tohoto místa má ale ještě starší kořeny. Nedaleko odtud v roce 1005 porazil budoucí první král Scotie Malcolm II. norské Vikingy. Samotný hrad byl postaven ve skotsko-normanském stylu někdy ve 13. století, ale po většinu své doby až do 18. století sloužil potřebám trůnu, pak byl opuštěn. Snad nejznámějším hradem koruny je ale Urquhart castle nad jezerem Loch Ness. Také některé hrady, vystavěné ještě před válkami o nezávislost s Anglií, byly postupně modernizovány. Typickým příkladem je královský Dunnottar castle, vystavěný už před 1200 lety na skalním ostrohu nad Severním mořem. Jeho fantastické zbytky vyniknou hlavně při západu slunce, a tak není divu, že si hrad zahrál i v jedné z adaptací Hamleta.Také Dunnottar má značně krvavou historii. V roce 1297 zde Wiliam Wallace nechal upálit celou anglickou posádku a skoro o čtyři sta let později tu bylo během náboženských válek upáleno 167 lidí. To už hrad ale sloužil jako obávané vězení přezdívané Zabíječ času.
Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je bašta klanu Campbellů, hrad Kilchurn. Byl vybudovaný sirem Colinem – Černým rytířem z Rhodosu – v roce 1440 na ostrůvku v jezeře na obranu významného průsmyku Pass of Brander, kde Robert Bruce v roce 1308 v léčce pobil družinu rodu McDoughallů. Kilchurn castle měl na rozdíl od mnoha jiných skotských hradů štěstí. Přežil staletí válek, a tak mohl být postupně rozšiřován natolik, že v 17. století jeho posádka čítala až dvě stě mužů. Zkázou se mu stal zásah blesku a požár v roce 1769.Věže síly Než začala šlechta dávat přednost zámkům, tedy od počátku 16. století, začala být populární malá opevněná sídla, někdy také zvaná opevněné domy nebo věže síly. Pro tyto stavby totiž byla typická úzká věž se schodovitým štítem, hladké stěny s minimem oken a nádvoříčko, obehnané vysokou zdí s cimbuřím. S ohledem na tehdejší úroveň palných zbraní a snadnější obranu byla sídla budována vždy do půdorysu L nebo Z. Mezi typické hrady té doby patří Stalker, jeden z nejromantičtějších ve Skotsku. Klan Appinů ho postavil pro Jakuba IV. na malém ostrůvku Lismore v zálivu Shuna na jezeře Loch Linhe. Postupem doby byly opevněné domy rozšiřovány, a to většinou v duchu skotského baronského stylu ovlivněného francouzskou renesancí, takže kolem rostly samostatné hospodářské stavby a krásné zahrady a lesoparky. Mezi nejzachovalejší patří Craigievar pod fialovým vřesem porostlými svahy Vysočiny, žulový Crathes z růžových kamenů v údolí řeky Dee nebo dosud soukromý Kilravoc castle u zálivu Firth. Snad nejkrásnějšími zahradami se ale pyšní Cawdor castle nedaleko Invernesu, kde měly podle Shakespeara keltské čarodějnice nakukat zdejšímu šlechtici Macbethovi, aby získal skotskou korunu. Po vzniku unie s Anglií zhruba na počátku 18. století končí ve Skotsku výstavba hradů jako staveb určených pro obranu a boj. Jejich štafetu zvláště na stále ještě odbojné Vysočině přebraly klasické barokní pevnosti, z nichž Fort George nedaleko Cawdoru patřila ve své době k nejlepším moderním evropským pevnostem. Pokud v té době ještě nějaké pevnostní domy vznikaly, pak už ale jako klasické zámky, paláce prosperity. Jsou často budovány v novogotickém stylu. Pro skotské hrady to už ale byla jen labutí píseň.
