Miluji muzikály. Ten, na který nemohu již od mládí zapomenout, vznikl přesně v čase, kdy jsem se narodil, tedy v roce 1957. Leonard Bernstein vytvořil dnes již klasický filmový muzikál West Side Story. Na pozadí srdceryvného příběhu skvěle popsal život Nuyoricans, zklamaných Portoričanů, kteří ve snaze splnit si americký sen emigrovali do Spojených států. Dnes žije mimo domovský ostrov téměř devět milionů potomků indiánů Taínů a Arawaků. Navštívit ostrov Bernarda a jeho sestry Marie, hrdinů Příběhu západní čtvrti, tak byl můj dlouhodobý cestovatelský sen. Svobodný přidružený stát Portoriko je devětkrát menší než Česká republika. Ostrov obývá okolo čtyř milionů obyvatel a je tak jedním z nejhustěji obydlených. Přesto je zde dostatek prostoru pro skvělé přírodní scenerie, jedny z nejkrásnějších v oblasti Velkých Antil.
***
Když v roce 1493 připlouval k ostrovu Kryštof Kolumbus, zapsal si do deníku poznámku o kopcovitém až středohorském profilu nově objeveného území. Středem ostrova se táhne krystalické pohoří Cordillera Central. Několik dní jsem je, zejména v prostoru národního parku Toro Negro, přejížděl a přecházel všemi směry. Skutečným bonbonkem byl výstup po neuvěřitelně strmé kamenité cestě na nejvyšší bod Portorika Cerro de Punta (1338 m n. m.). Za jasného počasí se z vrcholu nabízí pohled na severní i jižní pobřeží ostrova. Nadšený cestovatel neodolá, aby neprojel kromě obvodové pobřežní komunikace také populární východozápadní vyhlídkovou silnici číslo 143. Pro mě byla několikrát opakovaná cesta po La Ruta Panorámica tak trochu vynucená. Ve výškách okolo tisíce metrů se často drží dešťové mraky. Ale díky mlze a dešti jsem poznal úchvatné scenerie v širokém okolí centrálního pohoří výrazně lépe. Na západě začíná dvě stě šedesát šest kilometrů dlouhá La Ruta Panorámica v maďarsky znějícím městě Mayagüez. Tvoří ji asi čtyřicet silnic různé šíře a kvality. Ještě než jsem vjel mezi vrcholky Toro Negro porostlé džunglí a zahalené v mlžném oparu, snímal jsem jiné skvělé motivy. Od vodopádů Salto Pepe Curet jsem jel stále přesně na východ přes městečko Maricao, proslulé produkcí skvělé kávy. Mimořádný výhled nabízí nedaleká Kamenná věž (La Torre de Piedra).
*** Cesta přes stále deštěm přikryté Toro Negro mě přivedla až na malebnou Ruta Luis Mu~nos Marín. Ačkoliv bylo značné procento místního deštného lesa v minulosti kvůli zemědělství vykáceno, přesto jsem si užil svátečního pocitu při objevování přírodních skvostů. V jazycích vymýcených lesů jsem si všiml upravených políček s kávovníky, tabákem a cukrovou třtinou. Ve spodních partiích Cordillera Central se daří cukrové třtině, ananasu, banánovníkům i kokosové palmě.
Přirozenou zastávkou většiny návštěvníků je malebné městečko Barranquitas. Zde se narodil významný politický představitel Luis Mu~nos Marín, po němž se část vyhlídkové tepny Portorika jmenuje. Odsud již mnozí míří severně přes Aguas Buenos do hlavního města San Juan nebo pokračují k dalším přírodním skvostům na východě ostrova. Čísla silnic se neustále měnila, ale kompas mě neomylně vedl na východ. U silnice 184 leží úchvatný, sto padesát metrů hluboký sopečný kaňon San Cristóbal. Jakmile přetnete severojižní tepny číslo 1 nebo 52, můžete jet po jakékoliv silnici s dodatkovou tabulkou „east“. Po třicítce a dvou hodinách jsem dojel k rezervaci Karibský národní les. El Yunque tvoří součást pohoří Sierra de Luquillo. Podle pověstí indiánského kmene Taínů zde sídlí dobrotivý duch Yuquiyú. El Yunque patří do skupiny národních parků USA. Je jedním z tropických deštných pralesů. Velké množství ročních srážek má na svědomí mimořádnou krásu bujné vegetace a četnost živočišných druhů. Zalévají více jak dvě stě druhů stromů. Kromě mnoha velmi fotogenických stromových kapradin a palem jsem tak mohl obdivovat stromy tabonuco, ausubo i četné druhy tropických orchidejí. Panenský prales El Yunque pod vrcholem El Toro (1073 m n. m.) považuji společně s centrálním rozlehlým parkem Bosque Estatal de Toro Negro za nejkrásnější přírodní skvosty ostrova.
*** Do dramatických strmých a temně zelených scenerií Toro Negro jsem zamířil ještě naposledy i pár hodin před odletem (pokolikáté už!?!). Osud mi byl nakloněn a po téměř probdělé noci na sedadle vozu jsem časně ráno s nadšením vítal rozpačité slunce. Konečně nepršelo! Z nejvyšších kopců jsem tak mohl, i když v časové tísni, konečně nasnímat divokou džungli na dramaticky tvarovaných svazích. Cítil jsem se odměněn. Portoriko nabízí cestovateli mnoho nevšedních zážitků. Historická města, pevnosti, svérázné vesnice a osady s příjemnými lidmi jsou vidět přímo u hlavních komunikací. Při troše snahy však můžeme nalézt přírodní obrazy, nad kterými se doslova tají dech.
Novou naději, že ve vesmíru nejsme sami, oživil objev planety, která spolu se dvěma dalšími dosud známými exoplanetami krouží kolem hvězdy Gliese 581 v souhvězdí Vah. Nová exoplaneta, tedy planeta mimo naši Sluneční soustavu, nese označení Gliese 581d (písmeno udává pořadí, ve kterém jsou tělesa v soustavě objevena). Přestože se od Země v drobnostech liší, podobá se jí zatím nejvíc ze všech objevených exoplanet a nachází se v takzvané ekosféře, tedy v zóně s příznivými podmínkami pro život, jak jej známe.
„V budoucnu se určitě stane důležitým cílem misí, které budou pátrat po životě ve vesmíru,“ věří jeden z objevitelů Xavier Delfosse z univerzity v Grenoblu. Planeta obíhá kolem červeného trpaslíka, tedy poměrně malé a chladné hvězdy, který je v porovnání se Sluncem zhruba třetinový, skoro o polovinu chladnější a září stokrát slaběji. Gliese 581d však kolem něj krouží ve vzdálenosti jedenácti milionů kilometrů, tedy čtrnáctkrát menší než Země od Slunce, což například znamená, že tu rok trvá pouhých třináct dní. Hlavně by se tu ale díky tomu měla teplota pohybovat od nuly do čtyřiceti stupňů Celsia, takže by se tu mohla nacházet voda v kapalném stavu.To vše i proto, že rozměry Gliese 581d jsou jen o něco větší než rozměry Země. Vědci zatím mohou vycházet jen z výpočtů a odhadovaný průměr nové planety se tak podle různých modelů pohybuje od jednoho a půl po dvojnásobek průměru Země. Hmotnost má mít pětkrát větší. Přitažlivost je odhadována 1,25krát až 2,2krát větší než na Zemi.
Objev takto malých exoplanet je zatím výjimečný. Běžné pozorování hvězdářským dalekohledem je prakticky vyloučené, protože je zpravidla přezáří světlo jejich mateřské hvězdy. Zbývá tedy zaměřit se na fyzikální projevy, které přítomnost planety vyvolává. Gliese 581d objevila trojice astronomů ze Švýcarska, Francie a Portugalska díky nejběžnější metodě měření změn radiálních rychlostí, tedy pravidelných posunů mateřské hvězdy, na kterou působí gravitace planety. Pozorování umožnil na observatoři v Chile teleskop o průměru 3,6 metru se špičkovým spektrografem, jenž dokáže měřit pohyb s přesností jeden metr za sekundu.
Počet objevených exoplanet již stoupl díky novým technologiím na téměř 240. Výzkum je však stále teprve na počátku a dá se očekávat, že zpráv o objevu podobných planet, jako je Gliese 581d, bude přibývat.
„Jen Mléčná dráha má dvě stě miliard hvězd. Odhadl bych, že asi deset procent z nich může mít planety, které jsou obyvatelné,“ řekl koncem května na setkání Americké astronomické společnosti v Honolulu Geoffrey Marcy z Kalifornské univerzity v Berkeley. Takových galaxií, jako je naše Mléčná dráha, přitom existují stovky miliard.Signály z vesmíru Planeta Gliese 581d je za současných technologických možností nedosažitelná. Od Země je vzdálená 20,4 světelného roku. Astronomům tak nezbývá, než ji jen zpovzdálí sledovat a doufat, že pokud by na ní existovala nějaká inteligentní forma života, podařilo by se zachytit nějaké signály. Vyhledáváním signálů z vesmíru se zabývá například projekt hledání mimozemských civilizací SETI. Vedle tohoto pasivního způsobu vyhledávání mimozemských civilizací existují i pokusy vysílat do vesmíru signály, které by upozornily na existenci naší. Radioastronomové nedávno sestavili stupnici, která v závislosti na síle a typu vysílání hodnotí od nuly do deseti šance, že signál někdo zachytí. Běžné signály rádiových a televizních vysílačů mají hodnotu nulovou, protože by je nejspíš přehlušil sluneční radiový hluk. Ale například jednoduchý mikrovlnný signál z radiového teleskopu, který v minulých několika letech vysílal ruský radioastronom Alexander Zajcev, měl sílu okolo pěti stupňů, což je podle stupnice srovnatelné s odpovědí na mimozemský zdroj, jenž o naší existenci neví. Někteří vědci považují takové pokusy na sebe upozornit za neprozřetelnost. „Umožňujeme tím, abychom byli vystopováni, aniž bychom uvažovali o tom, co nás pak čeká,“ varuje odborník Evropského institutu pro kosmickou politiku Michael Michaud. Nejde podle něj jen o případná nebezpečí ze strany mimozemšťanů, ale i o to, že i pouhý dálkový kontakt s jinými světy by podlomil všechny církve a světonázory a měl nepředvídatelné dopady na chování jedinců i celého lidského společenství. zpracoval Aleš Horáček
Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček
Dopijeme vychlazené pivko a v pohodě se rozhlížíme okolo. Nové nábřeží s hospůdkami a s novogotickým kostelem svatého Františka v pozadí nám trochu připomíná Francii. Pak uvidíme pod námi v řece plavat dvoumetrového ještěra z čeledi varanovitých. Jsme v tropech, nepříliš daleko rovníku, a ještěr má v tlamě mrtvou krysu. Nebo je to igelitka s odpadky? Na dálku se to nedá poznat.
Jinak je město Melaka i celá Malajsie dost čistá, zvláště pokud ji porovná s většinou států jihovýchodní Asie. Za tři měsíce jsme viděli pouhé dva šváby a jednu krysu. Druhou jsme neviděli, ale cítili. Byla pralesní a v džungli na jednom malajském ostrově mě v noci kousla do prstu. Na jiná možná nebezpečí jsme se šli o něco později zeptat turistické policie. Proč tady vlastně je? Jedná se o pobočku běžné policie, má ale speciálně pomáhat turistům. Policisté, kteří u ní slouží, jsou inteligentní a mluví anglicky. Služebna sídlí v centru Melaky přímo u hlavního náměstí a turisté se jí chodí ptát na levné hotely, na cestu nebo na dopravní spojení, přestože turistické informace se nacházejí jen pár stovek metrů vedle.
„Občas hlásí i krádeže, ale není jich moc,“ informuje policistka, jejíž uniformu doplňuje tmavě modrý muslimský šátek. „Krádeže zavazadel se týkají hlavně autobusů Kuala Lumpur–Melaka a občas se vyskytnou i kapsáři nebo snatching (pozn. aut. – strhnutí baťohu nebo tašky obvykle okolo jedoucím motorkářem). Pokud si své věci trochu hlídáte, je to bez problémů,“ naučeně nás uklidňuje.Melakou prošel celý svět
Navštívit centrum Melaky znamená poznat vznik a historii Malajsie. Tak ale zní oficiální slogan – Visit historical Melaka means visit Malaysia. Svým způsobem má pravdu. Nás ale jako první přivítal obří poutač na obchodní dům Tesco. V roce 1396 se v Melace vylodil sumaterský princ Parameswara z Palembangu. Legenda vypráví. že brzy po svém vylodění viděl malého jelínka, jak se brání útoku psů, a rozhodl se, že ani on už nebude dál utíkat. Ze Sumatry totiž nejprve uprchl do budoucího Singapuru. Založil město a na památku místa, kde se rozhodl neutíkat, ho nazval podle stromu, pod kterým se to stalo – Melaka. Strategické místo na cestě za kořením Dálného východu nemohlo uniknout pozornosti Číňanů a jejich obchodníků. Už za pár let sem připlul čínský admirál a později byly čínsko-melacké vztahy upevněny sňatkem místního sultána s čínskou princeznou Hang Li Poh. Ta přivezla na pět stovek dvořanů, ale čínské manželky jim přivézt zapomněla. Číňanům nezbylo než se ženit s místními Malajkami – muslimkami. Začalo se rozvíjet speciální etnikum, jehož potomci byli později nazváni Baba-Nyonya neboli otec-matka. Čínský otec (baba) předal svým dětem jméno a náboženství, muslimská matka (nyonya) vše ostatní. Baba-Nyonya neboli Peranakané měli před sebou celých šest století, aby mohli zbohatnout a plně rozvinout svou specifickou kulturu. A zatímco Peranakané hromadili peníze, vládci jejich Melaky se střídali. V roce 1511 sultáni podlehli Portugalcům, ty v roce 1641 vyhnali Holanďané. Dohodou z 1824 převzali Melaku Angličané a s nimi přišli indičtí dělníci. Za druhé světové války se na scéně objevili Japonci a 31. srpna 1957 oslavila Melaka vznik samostatného malajského státu. Nedaleko budovy, kde je dnes Památník vyhlášení nezávislosti, stojí replika paláce sultánů z 15. století, koncept její zahrady koupila Melaka ve Francii. Vypadá to tedy, že se tady sešel celý svět. Z kopce ho hlídá moderní vysílací věž, socha sv. Františka, anglický maják a zbytky portugalského kostela. Na jedno nepříliš velké tropické město je toho víc než dost. Pod kopcem, u lososových holandských zdí bývalého guvernérova paláce, má své centrum turistika a ti, kteří se jí v Melace živí. Za války tady prý Japonci stínali zajatcům hlavy tak zuřivě, že stříkající krev zbarvila zdi historických budov. Nebo považujete za věrohodnější, že Indové žvýkající betel červenými slinami postříkali zdi? Turisté ze Singapuru vyslechnou historky a jdou se fotit se čtyřmetrovým žlutým hadem z Barmy (dnešní Myanma) nebo leguánem z Jižní Ameriky. Nedaleko nich hlasitě mňouká šedá kočka. Kdo by chtěl vidět psy, musí do čínské čtvrti, muslimové psům příliš nepřejí. Čínští svatebčané se fotí s radnicí, běloši fotí všechno. Hlavně beca. Beca jsou pestře vyzdobené šlapací tříkolky a slouží turistice, pro normální dopravu se nepoužívají. Ve vyspělé Malajsii se jezdí novými a pokud možno stříbrnými auty. Turisté hledající stopy dávného Orientu jezdí becami za 30 ringgitů na hodinovou projížďku po centru města, při níž řidiči fungují zároveň jako průvodci. Většina z nich umí celkem dobře anglicky.
Nejsme v Číně Větráky, teplý vítr, barevné stolečky, pohoda. Čínská čtvrť má zvláštní, tiché, nostalgické kouzlo. Ale nejsme v Číně. Jsme v Malajsii. V Melace, ve čtvrti Baba-Nyonya. Úzké uličky ještě více zužují parkovací automaty a všudypřítomná auta. Ale ani čínského, ani Baba-Nyonya prodavače z ulic auta nevytlačí. Řezník rozvěšuje vepřové a holí z něj holicím strojkem chlupy, jiný řemeslník dělá z drátů malinké stříbrné beca, před restaurací kuchař čistí plné umyvadlo česneku. Nejen Melaka vděčí za svůj rozvoj čínským obchodníkům. Přijet, usadit se, mít hodně dětí, levně nakupovat, se ziskem prodávat, žít hodně dlouho a pak umřít uprostřed svého obchodu. Tak žili a bohatli. „Chcete-li žít taky tak dlouho, kupte si želvu a chovejte ji ve své ložnici. Nebo si kupte labuť, obě symbolizují dlouhověkost,“ radí Baba-Nyonya. „A jezte pomalu, protože rychle jíst znamená rychle umřít,“ dodávají. V Melace mají nejen svou čtvrť, ale i svůj kopec. Darovala jim ho čínská manželka prvního melackého sultána. Ještě dnes patří Bukit China místní čínské komunitě. Je téměř v centru města, na pozemku vhodném pro nové domy, na kterých by jejich stavitelé pěkně vydělali. Prodej pozemků ale nepřipadá v úvahu. Na Bukit China je největší čínský hřbitov mimo Čínu. Každý rok před Velikonocemi a Vánocemi se na kruhovém prostoru sejde před každým hrobem celá rodina. Tak duše vidí, že všichni stále drží pohromadě. Kruhový tvar samotné hrobky symbolizuje matčino břicho, ze kterého všichni pocházejí, a zemi, do které se všichni vrátí. Po návštěvě hřbitova lidé zajdou do chrámu Poh San Teng na úpatí kopce s nikdy nevysychající studnou San Pao Ching. Chrám založil čínský kapitán Tsai Shih Chang po svém zázračném zachránění rybou, která za bouře ucpala svým tělem díru v lodi. Kdo chce poznat „pravou“ Čínu, kterou v samotné Číně smetla kulturní revoluce, ten by měl zajet do některého z malajských měst. I když se Malajci a Číňané v Baba-Nyonya pomíchali, přátelsky se pomlouvají a vykládají o sobě vtipy. Kdo víc tíhne ke své čínské polovině, tvrdí: „Islám jim sice povoluje čtyři ženy, ale prý musejí tu první požádat o písemný souhlas, aby si mohli vzít tu druhou.“ Ti, kteří zdědili po Malajcích svalnatou postavu, hodnotí čínské obchodníky jako nesportovce, kteří: „…mají břicha a žádné svaly, protože celý den sedí za pultem a počítají peníze.“ Číňané dodržují své tradice a zvyky i jako vzpomínku na svou vlast a staví a udržují v dokonalém stavu nádherné chrámy i takzvané klanové domy, symbol jejich rodu a místa, odkud pocházejí. Tyto stavby jasně dosvědčují, že patří k nejbohatší vrstvě v zemi. Jsou obchodníky a podnikateli. Ti chudší pracují od rána do večera, aby se jimi mohli stát. Do jejich chrámů mají přístup všichni. Ti, kteří se chtějí modlit, i ti, kteří se chtějí jen dívat (na rozdíl od vstupu do hinduistických chrámů nebo malajských domácností se není nutné zouvat). Nejznámější melacký chrám Cheng Hoon Teng byl postaven v roce 1646 z materiálu dovezeného z Číny. Je nejstarším čínským chrámem v Malajsii a jako ve většině malajských čínských chrámů se i pod střechou tohoto Chrámu zelených mraků scházejí věřící bez ohledu na to, hlásí-li se k buddhismu, taoismu nebo konfucionismu. A také v tomto chrámu stojí malá stavba s typickou čínskou střechou. Pec. Spalovna. Každodenně se používá. „Když jsem uviděl ve snu svého otce, jak jede na bece, podivil jsem se, proč nejede autem. No, protože ho tady nemám, odpověděl mi otec. Tak jsem hned druhý den ráno šel, auto koupil a poslal mu ho. A protože otec neměl řidičák, poslal jsem mu ho i s řidičem.“ Auto i řidič byli papíroví a svému otci je na onen svět poslal jeho nejstarší syn tím, že je spálil v chrámové peci. Proto bylo vedle chrámu několik obchodů, kde se pro tyto účely vyráběly z papíru mobilní telefony, satelity, přehrávače DVD i auta a motorky. To vše nám vysvětloval Steve, potomek čínského otce a malajské matky, tedy Baba-Nyonya a křesťan.
Baba-Nyonya sice během staletí vytvořili specifickou kulturu (včetně vynikající kuchyně), ale jejich etnikum možná čeká pomalé vymírání. Současné malajské zákony předpisují, že pokud si nemuslim chce vzít muslima, musí nejprve přestoupit na islám. Etnikum se tedy udržuje jen díky sňatkům mezi Baba-Nyonya navzájem.Co je to štěstí
„Mám štěstí – vypadám jako Malajec a jsem chytrý jako Číňan,“ tak si svůj Baba-Nyonya stav se smíchem pochvaloval Steve. Jeho skutečné čínské jméno znamená přibližně Vracející se štěstí, ale zní jako Šikovný chlapec. Protože pracuje s turisty, zvolil si k jménu po otci Lim jednoduše znějící Steve. „Zní jako“ – to je ve vztahu k Baba-Nyonya i všem malajským Číňanům časté vysvětlení pro nás jinak nepochopitelných věcí. V malém čínském hotýlku měl náš pokoj číslo 88. Proč? Osm zní stejně jako štěstí, dvě osmičky rovná se větší štěstí. Z téhož důvodu tady nemají rádi číslo čtyři, vyslovuje se totiž podobně jako smrt. Steve uměl vyprávět, a to hned v pěti jazycích. Číňané v Malajsii mluví jazykem hokien, který má pouze mluvenou podobu, kantonštinou (která je mluvená a píše se mandarínštinou) a mandarínsky. Tato řeč má obě podoby a v Číně by jí měl mluvit každý Číňan. V Malajsii v ní vysílají jedny večerní televizní noviny. Jako všichni vzdělaní Malajci Steve mluvil dobře anglicky, jeho malá dcera doma dokonce jinak než anglicky mluvit nechtěla. Steve při rozhovoru se svými spolupracovníky úplně volně míchal v jedné větě slova anglická, čínská a malajská. Všichni si ale dokonale rozuměli. Jen cizinci zírají. Co je to za jazyk? Zajímalo nás, jak Steve píše SMS, chce-li použít mandarínštinu, tedy čínské znaky. Nastaví příslušný program, napíše slovo foneticky a mobilní telefon mu nabídne znaky všech slov, která znějí stejně, někdy i deset. Zastavili jsme se v pouličním čínském stánku na nudlovou polévku a chtěli znát její název, znaky nepřečteme. Mladý číšník se zeptal: „V jakém jazyce? Čínsky, malajsky, nebo anglicky?“ I díky podobné obchodní pružnosti se Baba-Nyonya během staletí stali nejbohatší vrstvou Melaky. Jejich výstavné domy o tom mluví jasně. Před jedním z nich mě zastavila scvrklá čínská babka. Stěžovala si, jak málo lampionů svítí. „Jó, dřív, když byl rok Kohouta, to všechno zářilo!“ Ptala se mě na věk. „Tak tohle číslo zítra vsadím v lotynce, za jeden dolar jich můžu vyhrát 1400!“ (Muslimové mají sázení zakázáno a tento zákaz visí hodně velkými písmeny nad každou sázkařskou kanceláří.)
Nepracuješ? Nejez! Stojíme na ulici Tun Tan Cheng Lock před domem, jehož průčelí je zdobeno sloupy, květinovými vlysy, omítka je úplně nová. Muzeum Baba-Nyonya. Dům byl postaven v roce 1896, má tři nádvoří, několik koupelen s evropským typem vany a kromě benátských zrcadel je vše místní výroby nebo dovezeno z Číny. Eben, perleť, mramor. Je to pravý bohatý Orient, ale zároveň i imitace Evropy. Odborně řečeno, dům je postaven v neoklasicistním evropském stylu, který mimo jiné charakterizují právě ony řecko-římské sloupy. Styl nábytku představuje tzv. čínské baroko se silným viktoriánským a holandským vlivem. V muzeu se fotografovat nesmí, zajdeme proto do nedalekého starožitnictví. Městský dům obyčejného Baba-Nyonya je poměrně úzký, do dvora až třicet metrů dlouhý a celé jeho přízemí zabírá obchod, sklad nebo dílna. Po straně vedou úzké schody do prvního obytného patra. Starožitnictví tvoří dva spojené sousední domy. Majitelka umí jen čínsky, malajsky nerozumí a její dvanáctiletá dcera nám dělá překladatelku z angličtiny. Starožitnictví nabízí přesně to, co jsme viděli v muzeu. Typický nábytek interiérů Baba-Nyonya. Ebenové stoly a židle, opěradlo vykládané perletí, sedadlo je z mramoru. Jedna židle váží okolo půl metrického centu. Většinou se vše prodává v setu, např. konferenční stolek, dvě křesla, jedno dvojkřeslo a dvě židličky – taburetky stojí 20 000 ringgitů. Vedle stojí stejně zdobená obří postel s nebesy, její váhu si ani nedokážu představit. Zatížit takovou váhou celý panelák, okamžitě se sesype. Na vedlejším stole se jako starožitnost nabízí tříhrnkový, kytičkami omalovaný evropský jídlonosič, stará láhev od coca-coly a žehlička na uhlí. Miska s rozjedenými instantními nudlemi už do nabídky nepatří. Smlouvá se jako všude jinde v Asii. Kdo však trvá na příliš nízké ceně, uslyší: „Přijďte zítra.“ V Melace to znamená: „Za tuhle cenu neprodám.“ Pomalu se stmívá. Podvečerem zní kakofonie zpěvu muezzinů, křesťanských zvonů a hinduistické, z evropského hlediska neartikulované, improvizace trubky a bubnu. Na ulici nazývané ulice Harmonie v pohodě provozují ve vzdálenosti pár stovek metrů od sebe své bohoslužby chrám Zelených mraků, Kampung Kling Masjid, jedna z nejstarších mešit v zemi, hinduistický chrám Sri Poyyatha Vinayagar Moorthi a další čínská svatyně. V čínské zapalujeme jako ostatní věřící vonné tyčinky, do mešity bohužel nesmíme, v indickém chrámu pozorujeme, jak věřící rozbíjejí o zem kokosy. Indové naštěstí mluví dobře anglicky a vysvětlí nám, že rozbít kokos symbolizuje rozbití ega okolo vlastní duše, protože ego je pyšné a myslí si, že je lepší než bůh, a nechce nechat duši mluvit s pravým bohem. Vstáváme brzy ráno, jako celá zdejší čtvrť. Tady platí: „Můžeš pracovat? Pracuj! Nepracuješ? Nejez!“ Žádná peněžní podpora v nezaměstnanosti. Sedíme v čínské restauraci naproti mešitě a pozorujeme ranní provoz. Staří hubení Číňané s tradičními klobouky na hlavě šlapou na stejně starých kolech. Mladší jezdí moderními auty, snad i proto ve zdejších úzkých ulicích není smog. U obchodu visí upozornění na zákaz vstupu s motoristickou helmou na hlavě. Mladá muslimka v džínách tlačí poslední model dětského kočárku kolem zelené plastové popelnice na kolečkách. Do ní sype z lopaty smetí Ind tmavý až do fialova a u sousedního vchodu do domu roste malá palma a bambus. Aby byl obraz Melaky celý, zbývá ještě navštívit nejnovější část města vystavěnou na půdě získané z moře. Čtvrti vévodí velké moderní nákupní středisko Makhota. Nad úsekem prodávajícím vše od piva po tvrdé visí velký nápis zakazující prodej alkoholu osobám mladším 18 let, muslimům a po deváté hodině večerní. Na celofánovém obalu šesti instantních polévek je napsáno: „Omlouváme se za obyčejné balení, ale všechny peníze jsme dali na to, aby naše nudle byly opravdu dobré.“ Makhota žije, je blízko centra a její velká klimatizovaná hala, chodby a schodiště nabízejí i KFC a další fast food a mladí si sem zvykli chodit trávit svůj volný čas. Rozdíly mezi kontinenty se tady stírají. Knihkupectví nabízí poslední díl Harry Pottera, dvoranou zní Crazy Frog a dětským tričkům na pultě vedle nás dominuje medvídek Pú. Nové domy u moře jsou zčásti prázdné. Je jasné, že mohutná výstavba souvisí s programem roku 2020, podle kterého se má Malajsie stát ze zemědělského státu, závislého na dovozu, státem průmyslovým a soběstačným. Ale Steve, který se k nám opět připojil, připouští: „Výstavbu domů na půdě z moře, kterou koupily a financovaly banky, jsme možná trochu uspěchali a do toho přišla v roce 1997 finanční krize. Ale zatímco teď má jedno patro cenu 50 000 ringgitů, v roce 2020 ho prodáte za 150 000. Až budete v penzi, uděláte dole hospodu, nahoře hostel, přivezete turisty z Evropy. Je to investice do budoucna.“
Ani rozestavěný mrakodrap prý nic nezničí, horko beton nepoškodí, deště po něm stečou, je to dobrá investice, za deset až dvacet let se bude pokračovat. Tak vysvětloval rozestavěné domy jeden pracovník banky (předpokládám, že i on byl Baba-Nyonya).Nepotřebujeme nic dokazovat Životní filosofie malajských Číňanů i Baba-Nyonya je zvláštní. Pravděpodobně vyplývá ze směsi všech jejich asijských filozofií i pohnuté historie. Dnes už zrušená kvóta pro přijímání na vysoké školy například určovala, že poměr jednotlivých národů na univerzitě musí odpovídat procentuálnímu složení obyvatel Malajsie. Když Steve studoval na vysoké, bylo v jejich kruhu 28 studentů, z toho 25 Malajců, 2 Číňané a 1 Ind. Určité výhody mají bumiputra, což by se dalo volně přeložit jako synové země. To jsou ti, kteří na státním území žijí od nepaměti, především Malajci a Orang Asli, kterých je pouze ke sto tisícům a na Malajský poloostrov přišli asi před deseti tisíci lety (svým vzhledem poněkud připomínají obyvatele Nové Guiney). Číňané, Indové ani Baba-Nyonya k bumiputra nepatří. Názor mladého bohatého majitele umělecké galerie čínského původu, který studoval v Austrálii (a jeho manželka v Anglii) mě poněkud překvapil: „My jsme pracovití a ženeme se v obchodu dopředu. V byznysu i vzdělání jsme první a kdybychom nedali ostatním šanci, zůstali by daleko za námi a třeba by to dopadlo jako v Indonésii. Musíme mít jakýsi handicap.“ Tradiční rozdělení společnosti se změnilo. Traduje se, že dříve byli Malajci rolníci, Číňané obchodníci a Indové pracovali. Číňané a Indové si své profese podrželi, Malajci jsou dnes navíc ve vládě a administrativě. Tolerance se projevuje i v této oblasti, ministerský předseda státu Pinang, kde žije velké procento Číňanů, je čínského původu a post ministerského předsedy bornejského Sarawaku donedávna zastával příslušník dajáckého kmene Iban.
Nebyla jsem si jistá, zda jsem tuto praktickou ukázku čínské filozofie správně pochopila, a požádala jsem o zopakování. „Jsme chytřejší a pracovitější. Mohli bychom obsadit vysoké školy a usadit se ve vládě. Máme na to. Ale pak by to mohlo dopadnout jako pogromy na Číňany v Jakartě a Medanu před několika lety. To nechceme, a tak dobrovolně ustupujeme.“
Být tak dobrý, že nevadí vzdát se dobrovolně prvenství. Dát přednost bohatství a klidu před mocí a nebezpečím. Být si vědom svých hodnot a s tím se spokojit. Evropa je jiná. Na každé cestě se člověk něčemu přiučí.Jaká je Melaka* Malajský stát Melaka leží na jihozápadním pobřeží Malajského poloostrova. Má přibližně milion obyvatel a plochu 1652 km2. Hlavní město Melaka má přes půl milionu obyvatel.* Vznik Melaky se považuje za počátek dnešního malajského státu. Sultáni opustili Melaku s Portugalci, dnes je v čele tohoto státu guvernér.* První Číňané se usadili v Malajsii již ve 13. století. Většina přijela až v 19. století, když Čína za dynastie Manchu zažívala problémy.* Melaka je malajsky, Malacca je anglický přepis tohoto jména.* Baba-Nyonya se někdy píše Baba-Nonya. Správně je nyonya, což malajsky znamená vdaná paní, zatímco nona je slečna (nonya je tedy chybný přepis cizinců).* Mapu města a státu Melaka i další informace získáte zdarma na Malajském velvyslanectví v Praze 1, Washingtonova 25, tel. 234 706 611, e-mail: mwprague@mwprague.cz.* 1 ringgit neboli malajský dolar je necelých 7 Kč, za 1 USD je 3,7 ringgitu (RM).* Svatý František Xaverský byl v Melace krátce pohřben v letech 1552/53. Pak byl převezen do indické Góy. Jeho melacká socha nemá pravou ruku, ale není to dílo vandalů. Když v bouři spadla, ulomila se jí pouze pravá ruka, tatáž, kterou kdysi Řím před kanonizací Františka vyžádal exhumovanému mrtvému useknout. Prý se tehdy objevila krev. Je pochopitelné, že se nikdo neodvážil ruku soše znovu připevnit.* Portugalce připomíná brána do bývalé pevnosti Famosa, ruiny kostela, replika portugalské galeony Flor De La Mar a Portugalské náměstí, centrum čtvrti založené v roce 1917 pro potomky Portugalců. I když udržují tradici, vypadají tito potomci spíše jako Indové a jejich portugalštině dnes nikdo nerozumí.* Stadhuis – radnice, původní sídlo holandského guvernéra je prý nejstarší zachovanou holandskou budovou na Dálném východě. Dnes je v ní muzeum. Stejnou barvu jako ona má i sousední kostel.
Město s deseti tisíci obyvateli leží v údolí chráněném horským masivem Serra de Alfabia a vrcholkem Puig Major. Daří se tu citrusům, které rostou na terasovitých plantážích, rozložených po celém údolí a opatřených zavodňovacím systémem. Odtud také název města: pochází z arabštiny (suliar = zlatá mušle, tedy údolí, v němž rostou zlaté plody pomerančů). Právě Arabové, kteří se zde usadili kolem roku 950, přivezli na ostrov znalost zavlažování. Pro svou úrodnost je údolí nazýváno „zahradou Španělska“. Plody se značkou Sóller znají dodnes zejména na trzích ve Francii, Belgii a Německu. Místo je velice populární u francouzsky hovořících turistů a touto řečí se mezi místními lidmi bez problémů dohovoříte.
Ze Sólleru vede do hlavního města Palma de Mallorca železniční trať vlaku Červený šíp. Projekt trati byl schválen v roce 1907 a zároveň se začalo s výstavbou třinácti tunelů dlouhých celkem pět kilometrů. Po sedmadvacetikilometrové trase jezdily od roku 1912 soupravy na parní pohon, v roce 1929 byla trať elektrifikována. Padesátiminutová jízda krásnou přírodou dobovou soupravou patří k nezapomenutelným zážitkům. Podle železničních nadšenců je to jedna z nejhezčích vlakových tras v celé Evropě. Před cestujícími se rozevírají úchvatné panoramatické pohledy na moře, okolí a vesničky. Jet můžete z Palmy do Sólleru i opačným směrem (případně oběma), když nestihnete dopolední odjezd historického vlaku, můžete jet i současným. Ale není to ono! Hned u nádraží v Sólleru pak je zastávka jediné tramvajové trati na ostrově, vybudované v roce 1913, která spojuje městečko se stejnojmenným přístavem. Projížďky historickými vozy, které jezdí centrem Sólleru se spoustou kaváren a pak přes zahrádky a plantáže citrusů až do přístavu, jsou nesmírně populární. V jeden moment má cestující tramvají pocit, že projíždí kavárnou. Stolky a slunečníky jsou rozestavěné po obou stranách ulice tak, že lidé, kteří u nich sedí, mohou jen natáhnout ruku a tramvaje se dotknout.
*** Krásný kostel Sant Bartomeu přímo v centru městečka vznikl na místě, na němž za maurské nadvlády stávala mešita. S jeho stavbou se začalo ve 13. století, interiér pochází ze 17. a 18. století, průčelí bylo zcela přestavěno v letech 1904–1947 podle návrhů architekta Juana Rubióna, žáka slavného katalánského stavitele Antonia Gaudího.
Na tržišti pod náměstím se každou sobotu koná velký trh i s pitoreskní bleší částí. A naproti tržišti přes ulici se nachází nejstarší výrobna zmrzliny na ostrově se značkou Sa fabrica de Gelats. Specialitou jsou zmrzliny ze stoprocentních čerstvých ovocných šťáv – citronové, pomerančové a jahodové. Přímo ve výrobně je k dostání na třicet druhů zmrzlin! Zdejší botanická zahrada nabízí na deseti tisících metrech čtverečních prohlídku veškeré středozemní flóry. Je tu více než pět set druhů rostlin a stromů. Přímo v zahradě je umístěno přírodopisné muzeum, které uchovává zejména sbírky fosilií. *** V Sólleru se každý rok druhý týden v květnu konají jedny z nejpůsobivějších mallorských slavností. Připomíná se jimi událost, kdy se dvě sestry, Francisca a Catalina Casasnoves, v roce 1561 postavily po bok obránců města, aby bojovaly proti pirátskému nájezdu tureckého korzára Otxalího, který se na pobřeží vylodil s tisíci sedmi sty muži. Do boje vytáhly ozbrojeny pouze železnou petlicí, která zavírala jejich dům, a podle pověsti ubily mnoho pirátů. Během slavností se konají středověké kostýmované bitvy, folklorní představení a další atrakce. Slavnosti se jmenují Ses valentes dones – Odvážné ženy.
„…ukousne vám prst.“ Takhle nějak zněla písnička z dětského seriálu o zvířátkách z pražské zoo, který před lety uváděl doktor Zdeněk Veselovský. Celkem jednoznačné poselství. Jednoduché, výstižné, jak je v písních pro mladé posluchače zvykem. Přeneseně ho lze uplatnit v kterémkoli národním parku při setkání s velkými kočkami. Stačí dodržovat pravidla. Seděl jsem několik hodin v otevřeném terénním voze uprostřed lví smečky, kontroloval si každý sebemenší pohyb, nedovolil si zakašlat a změna polohy na sedadle mi trvala vždy několik minut. O pár měsíců později jsem viděl mladou Španělku, jak se bezstarostně potuluje pobřežním porostem řeky Luvuhvu. Naštěstí jsme její výlet zarazili hned v počátcích. Bylo to jako procházet se levhartovi v obýváku. Pokud její rozverná vycházka působila hloupě, pohled na indickou rodinu svačící necelých patnáct metrů od zjevně hladových, téměř dospělých tygřích mláďat, vypadal strašidelně. Děti visely na konstrukci džípu jako opičky, vřískaly a smály se pod dohledem svých rodičů a „zkušeného“ průvodce. Naštěstí se nic nestalo. Snad stál některý z hinduistických bohů opodál. Ale protože i bohové, strážní andělé a lidský rozum občas spí, dochází čas od času k incidentům, které většinou končí tragicky. Útok bývá nečekaný, rychlý a… poslední, který zažijete.
Jak rychle může být v blízkosti velké kočky všechno jinak, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Měl jsem se fotit na reklamní plakát k připravované fotografické publikaci Divoká srdce. Sehnat velkou kočku, ke které můžete přijít a nechat se s ní vyfotit, není jednoduchý úkol. Přesto se nám podařilo najít krásného šestiletého samce lva, cvičeného pro film. Byl nádherný, s hustou hřívou, štíhlý, prostě zvíře ve stoprocentní kondici. Měl jsem týden, abychom se seznámili. Dotek přes mříže, kdy jsem cítil škubnutí svalů pod plavou kůží, přinesl euforii. Když mi při druhém setkání zmizela ruka se šlehačkou ve spreji po zápěstí ve lví tlamě, měl jsem pocity… smíšené. Pak přišlo focení. Stál jsem ve studeném březnovém větru jen ve vestičce, aby fotografie působila dostatečně ve stylu „dobrodruh pod africkým sluncem“, a klepal se zimou. U nohy mi seděla sto osmdesátikilová kočka a cpala se šlehačkou, kterou ji v pravidelných intervalech zásobovala její majitelka. Spoušť fotoaparátu cvakala. Dokonalá souhra mezi všemi aktéry, než… vlastně dodnes nevím, co bylo tím než. Zavadil jsem objektivem o hřbet lva? Lekl se pohybu plachty, která tvořila pozadí? Bránil svou paní? Byl interval v podávání pamlsku příliš dlouhý? Vnímal jsem ten zlomek vteřiny jako ve zpomaleném filmu. Jeho velká hlava se ke mně otočila. Zorničky ve žlutých očích se přívalem adrenalinu roztáhly. Mně sotva stačilo prolétnout hlavou slovo „průser“ a lev skočil. Zbytek děje vnímám jako žlutou šmouhu. A najednou bylo po všem. Lev se opět ládoval šlehačkou. Já cítil otisk jeho zubů na pravém předloktí a okolí působilo trochu vyděšeně. Nechtěl mi ublížit, snad jen po svém řekl: „Mě nehlaďte…“
