Začínalo se šeřit, když se před námi objevil pečlivě zastřižený trávník a zeď zářící čistou omítkou. Po asi tříhodinové jízdě drsnou krajinou z ChiangMai, hlavního města severní thajské provincie, to místo vypadalo až nepatřičně uhlazeně. Na zdi velký znak – hnědý list v zeleném čtverci a nápis Angkhang Nature Resort. A dál pak přepychová recepce, restaurace a dřevěné chaty – jednou stranou se téměř dotýkající horské džungle, na druhé s pečlivě udržovanými keři a květinovými záhony. Prostě luxus a idylka. Před hotelem stála vyrovnána kola. Díky prospektu, který každému hned v recepci strčí do ruky, bylo okamžitě jasné, že rozhodně neslouží k dopravě místnímu personálu. Na malé mapce okolí byla vyznačena cyklostezka. Tady! Uprostřed Zlatého trojúhelníku!
VÍTEJTE V KRÁLOVSKÉM PROGRAMU
To, co jsme v rychle padající tmě ještě stihli zahlédnout, byla jen část celého komplexu chat šikovně rozhozených po okolí. Uprostřed typická thajská vesnička a hned vedle vstup do světa, kvůli kterému jsme tady. Není významný jen pro samotné Thajce, je i místem naděje pro vyspělé státy, které od dvacátých let minulého století, kdy Společnost národů (dnes OSN) vyhlásila válku opiátům, utratily za represe i prevenci miliardy dolarů. Vstupuje se za mírný poplatek. I ten má přispět ktomu, aby zdejší rezort na sebe vydělával. Royal Angkhang Research Station – tedy výzkumná stanice v Angkhangu – je součástí královského projektu, který má zajistit horským kmenům v oblasti Zlatého trojúhelníku nezávislost na pěstování opia. Jiné původní plodiny tady totiž nerostly a pokud ano, pak v mizerné kvalitě. Ztroskotaly i ojedinělé pokusy místních zemědělců pěstovat vysoko v horách na pomezí Thajska, Myanmy a Laosu místo máku třeba kávu nebo jiné výnosné plodiny. Malebným horkým údolím se táhne silnička olemovaná z obou stran ploty z pletiva. Za nimi vzorně ošetřované malé plantáže s nejrůznějšími plodinami, skleníky. Všechno úhledně vysázené, ošetřené. Jen broskvoně vypadají komicky, jako nastrojené do svátečního, protože plody jsou zabaleny do bílých pytlíčků na ochranu před hmyzem. Mezi tím vším se pohybují ženy a muži v pracovním. Milí, usměvaví, čiší z nich pohoda. Proti nám jde po silnici rozesmátá skupina studentů, kteří přijeli na brigádu. „Proč je tu tolik pletiva?“ přemýšlí, jak odpovědět na mou otázku, sympatická mladá žena Juruwan Yimhin, která tu kromě jiného má na starost i návštěvy novinářů. I ona se usmívá. „Aby si výzkumníci nepletli políčka,“ říká nakonec. Nemohu se zbavit dojmu, že tak jednoduché to zase nebude, podobné zábrany přece slouží hlavně jako ochrana před zloději. Uprostřed pohody a klidu, které tu vládnou, ale podobné úvahy skutečně působí tak nějak nevhodně. Ale byl tu takový klid vždycky? Jsme blízko myanemské hranice a daleko to není ani do Laosu. Horská džungle vypadá divoce, ale pro horaly není žádnou vážnou překážkou. Když se neurodilo, nenapadlo občas někoho dojít si pro náhradu do královské stanice? A co víc. Nebyla políčka původně trnem v oku bandám, kterým se hodilo, že se ve Zlatém trojúhelníku pěstuje právě mák, protože jim opium vynášelo tučné zisky? Zdejší území není tak nevinné a idylické, jak připadá turistům. Statistiky nadnárodních organizací, které se zabývají bojem proti drogám, jasně ukazují, že hned za hranicemi v Myanmě a Laosu se mák pěstuje dál. Odtamtud pak opium a především žádanější heroin, který se ze surového opia vyrábí, proudí právě přes hranice do Thajska jako do přestupní země. Thajsko má výhodnou polohu a prakticky až k hranicím síť dobře sjízdných silnic. Je na tom ekonomicky nesrovnatelně lépe než sousedé a dlouhou řadu let úspěšně buduje v kdysi bohem zapomenutém pohraničí lepší životní podmínky. Silnice mají farmářům pomoci snadněji dopravit úrodu dolů z hor ke spotřebitelům, ale mít také možnost nakoupit potraviny a zajistit přístup ke zdravotní péči (surové opium původně používali horalé také jako jediný dostupný lék). To všechno samozřejmě nahrává překupníkům opiátů, kteří se pak snaží dostat tudy opiáty dolů k letištím a do mořských přístavů a dál propašovat do USA, Číny i Evropy. Není náhodou, že rafinerie na heroin se v Myanmě nacházejí zejména poblíž hranic této země s Thajskem a že Thajsko řeší celou situaci ve spolupráci jak s USA, tak s OSN i se zeměmi EU.
ZATÍM ATRAKCE HLAVNĚ PRO THAJCE
Zdejší královská výzkumná stanice je tak trochu výkladní skříní. Na rekreaci sem v posledních letech ročně přijíždí hlavně v sezoně, tedy od října do března, na třicet tisíc turistů. Většinou jsou to Thajci. Cizinců je podstatně méně, hlavně sem z různých zemí míří vědci a odborníci podívat se právě na výsledky programu, který tu byl zahájen už v roce 1969, deset let po té, co Thajsko vyhlásilo zákaz pěstování opia. Samotný zákaz a ničení makových políček ještě nic neřešily. Horské kmeny byly na surovém opiu příliš závislé jako na jediném zdroji obživy. Proto se některé ze stovek projektů, které thajský král Bhumibol za svůj život zahájil, týkaly právě rozvoje severní části země. Na několika místech se začaly zkoušet různé plodiny, které dole v Thajsku běžně nerostou, ale ve zdejším chladném klimatu se jim může dařit. Odborníci na drogovou problematiku navíc předpokládají, že zkušenosti odtud pomohou rozvíjet podobné programy také v dalších dvou zemích Zlatého trojúhelníku, které zatím dál zůstávají významnými dodavateli opia a heroinu. V současné době stojí Laos a Myanma v jejich produkci hned na druhém a třetím místě za Afghánistánem. Kromě broskví (v horách sice rostly i předtím, ale sklidit úrodu a dopravit ji nepoškozenou dál bylo těžší než sklízet surové opium) se tady začaly pěstovat také maliny, zelenina, ale i spousta odrůd květin včetně růží. A pak jahody. „Právě nyní zde zkouší jeden japonský profesor novou odrůdu jahodníku, kterou vyšlechtili v jeho domovině,“ vysvětluje Jurawan Yimhin. „Má velké a chutné plody. Ještě nemá jméno, to dostane, pokud se tady ujme. Podobných zkušebních projektů ale máme mnohem více.“ Pokud se ve stanici potvrdí, že se plodině v horských podmínkách daří, následuje průzkum trhu, který má zjistit, zda je o ni zájem. Pokud ano, nabídnou ji výzkumníci farmářům. Když se rozhodnou plodinu pěstovat, stát se zaručí, že od nich určité množství vykoupí – pochopitelně za cenu, která se v porovnání s případným výtěžkem z prodeje surového opia vyplatí. „Pracovníci našeho výzkumného centra pak na farmáře hlavně z počátku dohlížejí a radí jim, aby se naučili plodinu dobře ošetřovat a sklidit,“ vysvětluje dál Juruwan Yimhin. „Plodiny nejsou chemicky ošetřovány, takže splňují i současnou poptávku po bioproduktech.“ Jestliže farmáři vypěstují více, o přebytky se musejí postarat sami. Pokud méně a chyba není na jejich straně, získají od státu náhradu. Jestliže si neúrodu zaviní špatným ošetřováním, nezískají nic. „Je to motivace, aby se snažili o plodiny dobře pečovat,“ dodává paní Yimhin. Pěstování máku bylo pro horaly totiž mnohem jednodušší, než je péče o některé druhy zeleniny či ovoce. Mák stačilo jen rozházet po políčku a pak ve správnou dobu speciálními noži naříznout makovice a zachytit rychle zasychající mléko. Zisk většinou závisel na tom, kolik členů rodiny se do sklizně mohlo zapojit.
NA MYANEMSKÉ HRANICI
Thajci si dobře uvědomují, že náhrada pěstování za opium je jen jednou z možností, jak změnit neutěšenou situaci ve Zlatém trojúhelníku. Zdrojem peněz pro chudé horaly může být i turistický ruch. Pro Thajce z jiných částí země je atraktivní toulat se mezi opečovávanými plantážemi plodin a květin, které jinde nevidí a které zvláštně kontrastují s horskou divočinou, a samozřejmě tady nechávají své peníze. Ty pak slouží k dalšímu rozvoji oblasti. Příležitostí k utrácení nabízí celou řadu už samotná stanice, která část z toho, co vypěstuje, prodává přímo na místě. Navíc před centrální budovou s restaurací a konferenčním centrem i na dalších místech vysedávají ženy z okolních vesniček a nabízejí za pár bathů (v přepočtu na koruny velmi levně) své typické ručně vyráběné náramky, přívěsky a další suvenýry. Z jejich chování je patrné, že jsou na turisty a fotoaparáty zvyklé. Usmívají se, někdy mávnou, aby přitáhly pozornost, jen některá se přece jen ještě otočí zády nebo si zakryje obličej – co kdyby zachycení jejího obrazu znamenalo přece jen něco zlého… Na zájem cizích lidí jsou očividně zvyklí i ve vesničce Nor Lea na samé hranici s Myanmou. Dospělí se tváří netečně, zvědavé jsou nanejvýš děti. Jedna stará žena k nám přibíhá s ručně tkanými dečkami přes ruku. Když zjistí, že tentokrát nic neprodá, dychtivý výraz v tváři jí vystřídá neskrývané zklamání… Zdejší horalé si žijí po svém, se svými původními zvyky a většinou ještě v kmenovém uspořádání. Někteří přišli z někdejší Barmy, jiní utekli z Číny před represemi a král jim dovolil se zde usadit. Ve vesničkách kolem stanice jich žijí asi dva tisíce. Stejně jako jinde, i v Nor Lea si domky stloukli ze všeho, z čeho se dalo, hlavně z vlnitého plechu. Sem tam se už ale objevují i modernější materiály. Na ulici také běžně stojí nové skútry a motorky, ve zdejším prostředí asi užitečnější než dražší auta. Voják v budce u hraniční závory se usmívá. Vůbec neprotestujeme, když míříme kolem několika buněk, sloužících jako ubytování pro další příslušníky armády, přes plošinu s přistávací plochou pro helikoptéru dál k plotu s tabulí: Výsostné území Myanmy, vstup zakázán. Na rozlehlé ploše v létě stanují turisté, hned vedle barevné, ale jinak docela prosté dřevěné židle, památce na výsostnou návštěvu jedné z členek královské rodiny. Kam by také turisté utíkali – přes hranici dál do hor, kde se jen rozprostírá horská džungle a území opiových políček, na kterém ještě operují ozbrojené bandy a myanemští vojáci? Idylku trochu narušují palebná stanoviště obložená pytli hned před hraničním plotem. Co se tady dělo? Prý se tu střílelo. A kdy? Už dávno. A proč? Nikdo prý neví, někdo si prostě začal… Thajci si rádi řeší své problémy sami, turistům o nich nevykládají, ti se mají v jejich zemi cítit bezpečně, thajské hospodářství je na turistickém průmyslu příliš závislé. Auto, které se vzápětí objevuje, okamžitě obklopí hrozen vesničanů s hrstmi bankovek v ruce. „To je něco jako pojízdná prodejna,“ dozvídám se. Přiváží sem nahoru některé základní potraviny, ne všechno si mohou farmáři vypěstovat. Ještě nedávno se sem dokonce musela dovážet i voda. Původně horským vesnicím stačila ta z dešťových srážek. V posledních letech jí ale ubylo, takže sem pitnou vodu nedávno dovedli potrubím. Už alespoň vím, co proudí v ještě nezakrytých zelenomodrých rourách, které jsme v jedné ostré zatáčce minuli cestou sem. Působily v divoké krajině hodně zvláštně.
BĚH NA DLOUHOU TRAŤ
Dnešní podoba Angkhang Nature Resortu se budovala téměř třicet let. „Změnili jsme krajinu,“ říká Juruwan Yimhin. Pracovníci královské stanice sem přivezli nejen nové plodiny, ale také začalo zalesňování okolních kopců, na kterých vesničané vypálili džungli, aby měli novou půdu pro maková políčka. Ta se po dvou až třech letech vyčerpala a farmáři je nechávali ležet ladem. Místa zarůstala křovinami a trávou. Jak to tady asi vypadalo, se dá domyslet při pohledu na úbočí kopců na myanemské straně hranice. Hyzdí je rezavé skvrny obnažené erozí. „Museli jsme nejen vysázet znovu stromy, ale bylo třeba i změnit myšlení zdejších obyvatel. Museli nejprve pochopit, že pěstovat jiné plodiny je pro ně výhodnější než pěstovat mák,“ dodala. Jak dramatické to občas bylo a že při tom tekla i krev, protože někde k pěstování opia nutili zemědělce i drogoví baroni, se tady dnes už nemluví. Thajsko je v současné době podle údajů Mezinárodního výboru pro kontrolu drog zemí s nejúspěšnějším protiopiovým programem na světě. Z jeho území zmizely heroinové rafinerie. Produkce opiového máku tvoří v regionu, kde byl hlavní plodinou pro obživu, podle statistik pouze zhruba jedno procento. (Rozloha ploch osázených mákem se dnes už snadno dá kontrolovat pomocí satelitu.) A některé horské kmeny již přestaly být na prodeji opia závislé. Pokud ho dál používají jako tradiční lék nebo kouří, přivážejí si ho spíše ze sousední Myanmy nebo Laosu.
napsal Michal Dvořák, ilustrace podle archeologických nálezů Libor Balák, fotografie archiv Anthropos, Moravské zemské muzeum
Do chýše teď nikdo nesmí. Zevnitř se ozývá mručení a výkřiky. Kmenový šaman právě vyhání bolest z těla muže, který byl zraněn při lovu. Při lovu nosorožce nedaleko Brna… Brno bychom ovšem hledali marně. Jsme daleko v minulosti, někdy dvacet tři tisíc let před současností, v období zvaném gravettien. Střední Evropě vládne doba ledová, lépe řečeno její teplejší a vlhčí období interpleniglaciál. Na Moravě je příznivěji než v Čechách, sprašové stepi, kam až oko dohlédne, velmi bohaté na zvěř. Na mamuty, soby a koně tu číhají první lidé moderního typu. Ano, lovci mamutů. Ovšem naše představy o nich z povinné četby Eduarda Štorcha a z ilustrací Zdeňka Buriana, jsou poněkud pokřivené. Veverčák v tesilkách?
Jak tehdejší člověk – gravettienec – vypadal? Ani by se možná nemusel stříhat a holit, stačilo by jen obléci ho do současných šatů a jako by z oka vypadl vašemu sousedovi. Mohl mít silné nadočnicové oblouky a ustupující čelo, ale ani nemusel, stejně jako váš soused. Některé gravettienské ženy by jistojistě mohly hrát hlavní role v hollywoodských trhácích. Byly upravené, nosily řadu ozdob a znaly mnoho variant účesů. Na mnoha starších ilustracích jsou lovci mamutů zobrazeni špinaví a odrbaní. Přílišná romantika! Měli kde se schovat před deštěm, přístup k vodě a dokázali si šaty nejen šít, ale i spravovat. Navíc mít děravé svršky v době ledové, i když její mírnější formě, se nevyplácelo. Jejich oděv byl z nejlepší kůže a kožešin a nové výzkumy naznačují, že k odívání používali i jemně tkané a jistě bohatě zdobené textílie. Pouliční prodavače pašovaných kožených bund by naši předci hnali kvalitním potěhem. Lidé té doby byli velmi zruční, dokázali měkčit a narovnávat mamutí kly, ale zvládali i velmi jemnou ornamentální práci. Používali mnoho nástrojů a některé jejich techniky zpracování materiálů byly na onu dobu jedinečné. Zbraně měli účinné, často zdobené, stejně jako jiné předměty pro denní použití či rituální účely. Narušil jsem vám zažitou představu lovce mamutů jako chlupatého, špinavého oposuma zabaleného do kůže a roztloukajícího kamenem kost, aby mohl vysát chutný morek? A neměli bychom být naopak spíše rádi, že podle současných výzkumů byli naši předci už před třiadvaceti tisíci lety velmi kultivovaní?
Za počátky duchovna Tohle všechno dnes víme po pečlivém studiu archeologických nálezů. Mnohem složitější je ale zjistit, jaký byl duchovní život gravettienců – zde už z nedostatku pramenů často ujíždí půda pod nohama. Miroslav Maixner z brněnského Ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu říká: „Kostru jejich duchovního života tvoříme jen intuitivně, bez důkazů. Odborníci se tím dnes opět začínají zabývat, ale nemáme vypracovaný žádný model, na kterém by se dalo stavět. Můžeme se jen dohadovat.“ Ale proč to přesto nezkusit! Jednoznačné je, že tehdy platil kult plodnosti. U lovců a sběračů můžeme předpokládat také loveckou magii a kult zvířete, tedy víru v duši zvířete a věcí, chcete-li, animismus. Duše a duchové ovšem zůstávají našim očím skryti, musí se tedy pohybovat v jiných světech. Pokud půjdeme v těchto úvahách dále, pak dojdeme k rozdělení světa na několik vrstev, třeba na podsvětí, svět náš a svět nebeský. A protože komunikační úroveň našich lovců mamutů byla vysoká a myšlení symbolické, vytvořili si mýty, a kde jsou mýty a duchové a několik světů, tam musí být osoba, která dokáže mýty udržovat, s duchy komunikovat a jejich světy navštěvovat – šaman. Šamana si snadno představíme kdesi v sibiřských stepích nebo u severoamerických indiánů. Ale na Moravě? Miroslav Maixner to ovšem nevylučuje: „Myšlení v duchovní oblasti je u kultur na podobné úrovni a v podobných přírodních podmínkách obdobné. Lze tedy předpokládat, že nějaká forma šamanismu tu mohla být – podobná jako v subarktických a arktických oblastech.“ Takže oživit duchovní praktiky lovců mamutů nám může pomoci právě šamanismus sibiřských národů, který částečně přetrval až do současnosti. Podivný nález V září roku 1891 narazili dělníci při výkopech v dnešní Francouzské ulici v Brně na několik velkých zvířecích kostí a záhadných předmětů. Jednalo se o hrob muže starý asi dvacet tři tisíc let. Byl na svou poslední pouť, ať už vedla kamkoliv, vybaven řadou kostí a neobvyklých artefaktů. Vedoucí pavilonu Anthropos Petr Kostrhun ale vidí výlučnost nálezu i jinde: „Velkou záhadou je už jen to, že jde vůbec o hrob. Pohřby do země totiž v době lovců mamutů nebyly typické. A pokud již nějaké hroby nalezneme, tak jsou to pohřby nějak se vymykajících jedinců.“ Hlavu nám může zamotat také fakt, že Brno a jeho okolí v té době nebyly osídlené. Alespoň nevíme, že by se tu sídliště typu Věstonic vyskytovalo. Nejbližší osídlené místo leželo čtyřicet kilometrů daleko. Jakékoliv stopy po sídlišti se nenalezly ani v přímém okolí hrobu. Hrob byl totiž umístěn v často zaplavované říční nivě. Podle všeho tedy pozůstalí nebo rovnou celé společenství odnesli mrtvého spolu s hromadou darů daleko k řece, kde jej se všemi poctami uložili do země. Zřejmě ale takovou dálku nenesli celé tělo. Zní to drasticky, ale vysvětlení je prosté: „V hrobě jsou jen reprezentativní kosti, tedy lebka a dlouhé kosti. V záznamech z doby nálezu není žádná zmínka o tom, že by se našly i drobné kůstky. Odpovídá to i jiným nálezům hrobů z doby lovců mamutů, které se považují za sekundární, tedy druhotné pohřby do země,“ vysvětluje Petr Kostrhun. To znamená, že Muž z Brna mohl být původně pohřben třeba ve větvích stromu nebo jen tak ponechán na zemi. A když podle nějakého dávného mýtu přišel čas, byly některé jeho pozůstatky přeneseny jinam a zakopány. Když je země na kost zmrzlá Podobné zvyky můžeme ještě dnes najít u některých původních obyvatel Sibiře. Ani v neustále zmrzlé půdě (permafrostu) doby ledové, ani na dnešní Sibiři se nehloubí jámy snadno. Mnohem přirozenější proto bylo zemřelého umístit do koruny stromu nebo jej nechat volně ležet na určitém místě. Zdá se vám to jako neúcta k mrtvým? Dnes si pod pojmem pohřeb vybavíme uložení těla do země nebo žeh. Pohřbem je ale jakékoliv rozloučení s mrtvým a jeho vypravení na poslední cestu. Prastarý jakutský děd Osip Rykunov vzpomíná v knize Gavrila Xenofontova Sibiřští šamani a jejich ústní tradice na pohřby v devatenáctém století takto: „Slavného šamana nepohřbívají, nýbrž ho položí na hrob pod širým nebem zvaný arangas. Když potom arangas podlehne zkáze času, vyzvedne šamanovy kosti v průběhu staletí celkem třikrát skupina tří, šesti, nebo devíti šamanů. Je-li obřad vyzvednutí u konce, musí někdo z šamanových potomků zemřít.“ Kosti se také často zavěšovaly na strom nebo do vydlabaného kmenu modřínu. U některých sibiřských šamanů bylo dokonce žádoucí, aby jejich tělo roztrhala divá zvěř. A to proto, že oni samotní při procesu iniciace, tedy uvedení do stavu šamanského, procházeli těžko pochopitelným roztrháním těla. Takovou iniciaci opět popisuje Osip Rykunov: „Šaman leží čtyři až pět dní v bezvědomí. Z úst se mu valí hustá bílá pěna. Z kloubů mu prýští krev. Celé tělo má poseté modřinami. Nemůže mluvit, ztěžka dýchá, je napůl mrtev. Říká se, že tam dole mu strhávají z kostí maso a potom je v cárech rozhazují po pěšinách a cestách – co rozcestí, to štipec masa.“ Touto řezničinou, kdy si s jeho tělem pohrávají duchové, musel projít každý šaman. Cesty a rozcestí totiž symbolizují nemoci a šaman později dokázal vyléčit jen tu, jejíhož ducha uspokojil při iniciaci kusem svého těla. Také přenášení pozůstatků na vzdálená místa není pro sibiřské přírodní národy nic neobvyklého. Šamani ve stavu extáze dokázali předpovědět nejen svou smrt, ale i dokonale popsat nezřídka velmi vzdálené místo, kde musí být jejich tělo uloženo a jak. Mohl to být i případ Muže z Brna? Možná i on prošel zasvěcením a byl na kusy rozsápán, možná, že i on si předurčil místo posledního spočinutí. Zatím ale nevíme, byl-li to vůbec šaman. Bolestí k prohlédnutí Napovědět by nám mohly další zvláštnosti nálezu z Francouzské ulice. Na kostech zemřelého je patrné, že muž trpěl periostitidou čili zánětem okostice, lidově řečeno kostižerem. Další rozbory prokázaly, že nemoc v tomto případě byla chronická. Kdo ví, oč jde, tak potvrdí, že nemocný musel od dětství nesnesitelně trpět. Taková muka se nutně musela podepsat i na jeho duševním stavu. U mnoha etnik bývá podmínkou, že pokud se někdo má stát šamanem, musí mít určité – řekněme psychopatologické – dispozice. Těmi nejlepšími a nejobávanějšími šamany pak bývají právě jedinci, kteří prošli duševní chorobou, těžkou nemocí, byli zasaženi bleskem nebo je třeba uštknul had. Provází je pak víra, že si je duchové vybrali právě prostřednictvím nějakého soužení. Šamani se pak i nadále udržují v duševním i fyzickém napětí například hladověním, odmítáním spánku, sebetrýzněním a podobně. Díky tomu jednak jitří úctu ostatních k vlastní osobě, ale zároveň jsou stále připraveni k návštěvě všemožných koutů mysli. Takže pokud někdo dokázal třeba díky strašným bolestem vnímat to, co je ostatním skryto, létat do jiných světů nebo promlouvat s duchy, tak zřejmě viděl více než obyčejný smrtelník. Ten, který ví – to je zřejmě původní význam slova šaman, které pochází z jazyka malého sibiřského národa Evenků. A podle všeho věděl i Muž z Brna. V jeho hrobě se totiž našla řada jedinečných milodarů, které by například pohřbenému lovci byly k ničemu a o jejichž pravém významu můžeme jen spekulovat. Vybavení na cestu Jednak byl mrtvý obklopen mnoha zvířecími kostmi. V hrobu se našlo několik klů a lopatka mamuta, celá lebka a žebra nosorožce a také koňské zuby. Bohužel dnes už nevíme, zda kosti nebyly nějak symbolicky uspořádány, nebo zda byly k pozůstatkům muže jen přiloženy. Každopádně jsou velké a reprezentativní, a to svědčí o značné úctě k pohřbenému a poukazuje to opět i na animismus, tedy na víru v duchy zvířat a jejich roli v životě tehdejšího člověka. Dále měl Muž z Brna v hrobě několik zdobených terčíků. Nejpozoruhodnější jsou ty, které byly vyřezány z mamutích stoliček. Petr Kostrhun ale upozorňuje na jeden důležitý detail: „Řezy jdou napříč kompaktní hmotou, tedy příčně na přirozené lamely zubu. To je velmi nesnadná a vzhledem k tehdejším technickým možnostem téměř neproveditelná práce. Mamutí stolička přitom musela být čerstvá, protože jinak by se štípala.“ Terčíky potom ještě dávný umělec vybrousil a za všechnu tu námahu byl odměněn barevnými variacemi různých vrstviček.
Další zvláštností je, že terčíky jsou dokola po obvodu zdobeny drobnými zářezy. I když slovo zdobeny není na místě, protože některé zářezy jsou tak jemné, že jsou okem sotva viditelné. Archeologové předpokládají, že by mohlo jít o ženské či solární symboly, ale to už jsme hluboko v říši dohadů. Předběhli dobu o 15 000 let Velmi zajímavé jsou také kamenné disky s dírou uprostřed, které měl mrtvý v oblasti trupu. Jsou to jakási mezikruží, vzdáleně připomínají třeba brusné kotouče. „Jde o naprostý unikát této doby! Jsou z broušeného kamene, což je technika, která se ve starší době kamenné vůbec nevyskytuje. Objevuje se až v neolitu, tedy za více než patnáct tisíc let,“ upozorňuje Petr Kostrhun. Umění takto opracovat kámen vedlo daleko později například k sekeromlatům, zde ale bude význam nejspíš rituální. Na tomto příkladu je vidět, že technologický vývoj probíhal dosti klikatě. Člověk vynašel nějakou techniku zpracování materiálu, ale stejně jako v případě Muže z Brna ji používal jen k účelům, které mu pro tu chvíli připadaly ideální. Poté se technika vytratila a objevila se až po mnoha tisících let, aby se použila pro něco docela jiného. O rituálním významu těchto broušených kamenných disků ovšem můžeme uvažovat opět jen na základě podobností s životem sibiřských šamanů. Používali kdysi, a snad to dělají dodnes, stejné kruhy, ovšem ze železa. Přeci jen jsme o nějakých třiadvacet tisíc let pokročili… Šamani je mají pověšené na svém oděvu nebo kolem krku, a když jsou v tranzu, tak je za ně ostatní drží, snad aby si neublížili nebo aby neublížili ostatním přihlížejícím a účastníkům rituálu. Pomocí středového otvoru dokáží někteří šamani také proplouvat do jiných sfér. Představa, že ke stejným účelům používal mezikruží i náš Muž z Brna, je tak velmi lákavá. Petr Kostrhun říká: „Bylo by to fascinující, kdyby šlo o předmět, který se nepřetržitě používá už dvacet tři tisíc let.“ Kromě velkých kostí zvířat se v hrobě z Francouzské ulice našel také opracovaný kousek sobího parohu. Je to jen zlomek, ale fanoušci brněnského šamana v něm spatřují paličku na buben. Nakonec proč ne. Každý šaman by měl mít svůj buben, je to jeho kůň, na kterém jezdí do jiných světů. Jeho pomocí se uvádí do tranzu, vyhání jím zlé duchy, pomáhá mu věštit. Sibiřští šamani si kůži i dřevo na buben pečlivě vybírají, lépe řečeno jsou jim určeny duchy nebo předky. Bohužel buben je z látek organických, které se i při nejlepší vůli nemohly v třiadvacet tisíc let starém hrobě uchovat. Sibiřské kmeny navíc po smrti šamana jeho buben navždy umlčí proříznutím a rozlomením paličky a není vyloučeno, že totéž udělali i blízcí Muže z Brna. Zabíjel pohledem? Buben mu sice možná spálili, ale velmi pečlivě Muži z Brna do hrobu vložili jeho čelenku. Tedy aspoň se domníváme, že to, co se našlo v místě hlavy mrtvého, je čelenka. Jde o více jak šest set dentálií, tedy vzácných třetihorních mušliček, které se dnes občas nalézají v pískovnách. „Jenomže v paleolitu samozřejmě žádné pískovny nebyly, a tak dentálie museli sbírat v korytech řek. A nasbírat jich takové množství byla jistě náročná a velmi zdlouhavá práce. A tak je možné, že čelenka se dědila z generace na generaci, z nichž každá jich k čelence pár přidala,“ říká Petr Kostrhun. Že pak skončila v hrobě z Francouzské ulice, by mohlo znamenat, že Muž z Brna byl opravdu výjimečný šaman, který si zasloužil ty největší pocty. Anebo neměl následovníka. Čelenku si můžeme představit spíše jako závěs přes oči, řadu šňůrek s malými mušličkami. Různé šamanské čelenky jsou opět známy ze Sibiře, kde jsou jednak okrasou, jednak slouží k rituálům. Šamanovi mohou pomoci dostat se do tranzu – nevidí přes ně, a není tak tolik rušen svým okolím. Mušličky také při divokých pohybech vydávají chrastivý zvuk, který mohl šamanovy stavy ještě prohlubovat. Na Sibiři se traduje, že někteří obzvlášť silní šamani nosili podobné čelenky přes oči také kvůli bezpečnosti. Chránili tak své okolí před svým pohledem. Dnes bychom na Sibiři opravdu silného šamana možná už nenašli, ale dodnes se tam vypráví o některých z nich, kteří zabíjeli pohledem dobytek i lidi a přes oči proto nosili železné třásně. Nejstarší loutka Opravdovým unikátem jsou ale zbytky sošky, kterou měl mrtvý u sebe. Je to figurka muže složená z několika částí vyřezaných do mamutoviny. Bohužel se dochovala jen hlavička, trup a levá ruka, předpokládá se ale, že byla kdysi celá. „Je to nejstarší loutka na světě a je vzácnější než třeba Věstonická Venuše,“ cení si figurky Petr Kostrhun.
K čemu se používala, nevíme, ale sošky bývají dalším atributem nejen sibiřských šamanů. Obecně takové loutky slouží jako lapače duchů. Když potřebuje šaman vyléčit nemocného, tak vyláká ducha nemoci do loutky. Jindy vezme vše na svá bedra a jako přechodné bydliště zlých duchů použije vlastní tělo. Brněnský šaman Nezvyklé místo hrobu, nemocné kosti i záhadné milodary velmi lákají k představě, že Muž z Brna byl šaman. Silný šaman. A těšil se velké úctě, protože jeho služby byly velmi žádané. Usmiřoval duchy zvířat, která byla lovena. Léčil lidi i zvířata, vyprovázel duše zemřelých a předpovídal budoucnost. Vysvětloval neúspěchy lovu a řešil spory ve společenství. Byl prostředníkem mezi lidmi a všemocnou přírodou a zajišťoval mezi nimi rovnováhu. V jeskyních mluvil s duchy podsvětí, na vrcholcích stromů nebo kopců s duchy světa nadzemního. Pro lovce a sběrače období gravettienu zastával více funkcí než pro nás televize. Dnes by mu bylo třiadvacet tisíc let. Představa je to sice nádherná, ale bohužel podložená jen několika málo nálezy a analogiemi. Snad nám ale tyto představy pomohou uvědomit si dnes, kdy se za šamana vydává pomalu každý, kdo si pořídí buben, kým tehdy skutečný medicinman byl. V poslední době totiž šamanismus zažívá obrovskou popularitu, novodobí šamani pořádají seance, při kterých za nemalý peníz nabízejí klientům výlety do sebe samých. Šamani docházejí do velkých firem, odkud údajně odnášejí stres a jiné civilizační vynálezy. Šamanismus se veze na módní vlně záliby v čemkoliv, co dokáže naplnit přesycenou, přesto pustou duši člověka jednadvacátého století. Paradoxní je, že v zemích, kde má šamanismus hluboké kořeny, například právě na Sibiři, o něj zájem klesá a lidé se naopak přiklánějí k západním způsobům vnímání světa. Ke způsobům, jejichž nedokonalost nás vede zpět k šamanismu. První šamanka?
V polovině dvacátého století se archeologům dostal do ruky další prapodivný nález. Byla to kostra asi čtyřicetileté ženy, která byla pohřbena v Dolních Věstonicích. Tělo bylo uloženo v extrémně skrčené poloze. V pravé ruce žena svírala liščí špičáky a byla přikryta mamutími lopatkami a pánví. Zkoumání lebky prokázalo, že ženě v útlém věku někdo přerazil čelist, což ovlivnilo budoucí stavbu jejího obličeje. Byl výrazně asymetrický. Pozornost ale upoutala hlavně drobná hlavička z mamutoviny, která se našla poblíž a která znázorňuje ženu s pokřivenou tváří. Jde o portrét ženy z Dolních Věstonic? Byl by to jeden z nejstarších portrétů na světě. Nemusel ale být z téže doby jako žena, mohl třeba jen znamenat pokus dalších pokolení přivolat ji zpět. Šamanské schopnosti této ženě přisuzovat nemůžeme, ale vyloučit je také nelze. Pokřivená tvář a sama skutečnost, že byla pohřbena, nám sice mohou něco napovědět, ale nic nedokazují. Podobných hrobů bylo na Moravě nalezeno několik, ale žádný už nenabídl tolik dokladů a nepodnítil tolik otázek o šamanismu jako hrob z Francouzské ulice. Rozdupli mu lebku Možnou spojitost Muže z Brna se šamanismem dokládal už Bohuslav Klíma, dnes je to například archeolog Martin Oliva. Jenomže je stále velmi málo takových nálezů, které by dokázaly napovědět více. Hrob z Francouzské ulice v Brně navíc provázela nebývalá smůla. Nebo spíše trestuhodná nedbalost. Vinou špatného vyzvednutí a zakreslení neznáme přesnou polohu některých předmětů. Například malé mušličky z čepice nebo čelenky byly rovnou vloženy do krabice a dnes už nevíme, kde přesně ležely a zda se nějaké neztratily. Přestože se našla šamanova lebka, tak jeho tvář se už rekonstruovat nepodaří, protože lebku jeden z neopatrných dělníků prošlápl. Stejný úděl postihl i lebku mláděte nosorožce, která mrtvého na poslední cestě provázela. Chce snad dávný šaman, aby jeho podoba zůstala navždy tajemstvím? Spíše než hlas ze záhrobí v tom má prsty šlendrián z doby, kdy byla moderní archeologie v dupačkách.
Sedím u Gerta v jeho posadě Amor Patrio na Bolívarově náměstí v Ciudad Bolívaru, ostatně jako vždy po návratu od Yek’wanů z venezuelské amazonské džungle, a tahám z chodidel zažrané písečné blechy. Letos se mi jich nebývale urodilo, ale to se nedá srovnávat s takovými tropickými „radostmi“, jako jsou vysoké malarické horečky, které letos, bohužel, také mezi naší expedicí řádily.
Tento rok bylo obzvlaštní vedro a sucho a málo vody, takže zůstalo zcela bez vody i slavné Salto Angel, nejvyšší vodopád světa v národním parku Kanaima. Desítky turistů proto odjížděly z Venezuely zklamány. Já však zklamán nejsem, vlastně nikdy jsem se od indiánů nevracel zklamaný, i když letos byl zdejší pobyt obzvlášť komplikovaný a nepříznivý.
Loni jsem odjížděl od Yek’wanů na Cauře s tím, že mě stařešina Sedewanadö pozval na cestu do Cacuri na Alto Ventuari, odkud pochází. Právě tam sídlí šaman Francisquito, strýc jeho ženy. Sedewanadö po mně také chtěl, abych zaznamenal znalosti o léčivých a magických rostlinách indiánů. Velmi lákavá nabídka. Proto se v etnobotanické expedici nakonec ocitli botanik Vojtěch zvaný Alberto, antropoložka Lída zvaná indiány Morrocoy a Mára, jako expediční posila, znalec tropických lesů a přítel Yek’wanů. Pozor, málo vody! Do Puerta Ayacucha na Orinoku jsme se dostali autobusem z Río Caury přes bauxitová ložiska v Serranía de los Pijiguao. Přes výstrahy, že je letos málo vody, jsem najal velkou loď Yutaje, na které jsme i nocovali, a vypluli jsme z přístavu Samariapo. Cesta zpět prostě nebyla. Čas jsme ztráceli nejen pomalou plavbou, ale i zdržováním mnoha vojenskými kontrolami. Museli jsme dokonce zastavit i na kolumbijském ostrově Isla Ratón, kde nám nakonec snědý, neodbytný četař vysvětlil, že kontroly dělají naschvál Venezuele jako odvetu za její zvýšené byrokratické kroky na společných hranicích. Když ale zjistil, že znám osobně prezidenta Kolumbie, viditelně změkl a roztál a dokonce se rozpovídal o boji s guerillou, kterou odtud teprve nedávno vytlačili. Nízké vody Orinoka s mnoha mělčinami a ostrovy komplikující plavbu jsme opustili teprve třetí den a vjeli do bohatších vod Ventuari. Do cíle, Tencuy, jsme se tak místo čtyř slíbených dnů plavili pět. Stařešina Sedewanadö mezi svými soukmenovci hned ožil a začal připravovat naši cestu do Cacuri. S náčelníkem Simonem dal dohromady deset nosičů na asi dvouhodinový pochod k vrcholu vodopádu Tencua. Nahoře nás čekala indiánská dlabaná curiara, která nás dovezla k dalšímu vodopádu Osso. Tam jsme si v přístřešku zavěsili hamaky a konečně začali vařit polévku z ulovených ryb morokoto, když nás překvapil Juancito, bratr Márova přítele Jhonyho z Caury, že ještě navečer musíme přes vodopád Osso do jeho osady Wachamo. Tam nás přijal Roberto, který se před časem odtrhl z Cacuri a založil si vlastní komunitu. Teprve později nám došlo proč. Brzy jsme totiž zjistli, že odtamtud odešel i Isaias, původní náčelník, a také si založil svou osadu jinde. Co se děje? Proč indiáni z Cacuri odcházejí?
Žádné uvítání Cacuri je jedna z největších yek’wanských komunit, má skoro tisíc členů. Už na první pohled nás při příjezdu sem zarazily jakési avenidy s řadami elektrických sloupů veřejného osvětlení, železné zrezivělé molo dávno už zapomenuté a napůl utopené, které asi zažilo lepší časy. Nahoře nad řekou nás vítá obrovská churuata (indiánský dům) o průměru snad třiceti metrů a možná největší mezi Yek’wany. Ubytování nakonec získáme v opuštěné chatrči s plechovou střechou na 4. avenidě, jak se pochechtáváme. Všude cítíme chlad, velký odstup, žádné vítání. Necítíme se dobře. Teprve teď mi docházejí slova náčelníka Denyse z Caury, který mne před cestou do Cacuri varoval. Prý tam nikoho nepřijímají a nikomu nedovolují pobyt, natož nějaký výzkum léčivých rostlin. Volají mne na jednání do churuaty, kde sedí nebo se houpá v hamakách několik desítek indiánů v různých čepičkách a tričkách s reklamními značkami, ale i s politickými hesly a podobiznami prezidenta Cháveze. Nikdo se netváří vstřícně, dokonce ani sám Sedewanadö, který nás sem doprovázel, aby bylo naše přijetí snadnější. A pak se asi dvě hodiny o čemsi dohadují. Často slyším své indiánské jméno a z gest Sedewanada tuším, jak za náš pobyt bojuje. Zřejmě marně. Stále nechápu, kdo tu má hlavní slovo. Každou chvíli vede debatu někdo jiný. Konečně mohu něco říci i já, překládá mladý indián. Asi hodinu hovořím o svém čtyřicetiletém vztahu k indiánské kultuře a že i nyní přicházím se svými přáteli v dobrém, poznat jejich život a zaznamenat jej pro budoucí pokolení včetně poznatků o léčivých rostlinách. Pak jsem jakoby interpelován mnoha indiány a jsem víc a víc zděšen, když se mi představují i se všemi funkcemi, které zastávají. Jsou tu kulturní, sociální a výchovní promotoři, stařešinové, kazikové, prezidenti, předsedové PUAMA (politická strana Partido Unido de Amazonas) či PVT (politická strana Partido Popular de los Trabajadores), představitelé jakési indiánské firmy (???), nemluvě o prezidentovi celé komunity, který je ale právě nyní v Puerta Ayacuchu. Odpovídám na spousty dotazů a stále mi není jasné, kdo Cacuri řídí. Každopádně to už není normální indiánská struktura společnosti s náčelníkem, stařešiny a šamany. Nevraživost spojenou s naším zájmem o medicinální rostliny naopak velmi chápu. A výsledek? Byl předem jasný. Nikam nesmíme chodit, nic fotografovat a jedině díky tomu, že je na náš odlet do Puerta Ayacucha závislý Sedewanadö, nemusíme okamžitě odejít.
„My nikoho nepřijímáme, ani turisty, ani vědce. Máme špatné zkušenosti. Jednou tu byl francouzský antropolog, který tu cosi studoval, a nasliboval zato leccos, ale pak navždy zmizel. Publikoval si a zneužil naše znalosti…,“ vysvětlili mi. Je to krach naší expedice, ale chápu je. Vzpomněl jsem si na rok 1972 a počáteční neúspěch u Kofánů v Ekvádoru. Tehdy se mi podařilo situaci po týdnu zvrátit. Ale tady?
Přežijeme vůbec?
„Takže jsme vaši zajatci?“ konstatuji po dlouhém jednání. Všichni se tváří zle, Sedewanadö také uhýbá očima. „Zajatci nejste, ale…“ Rozhoduji se jednat s jednotlivými indiány zvlášť, ale kdo tu vlastně vládne? Setkávám se s Yarumarem. Říká, že je kulturní promotor a já nechápu, k čemu taková funkce je a kde se tady v džungli vzala. Šeptem mi začíná odkrývat složitosti zdejší situace: „Většinu má v Cacuri politická strana PUAMA, menšinu pak PPT, ze které jsem i já.“ Zírám. Politické strany vtrhly do Amazonie! Co tu hledají? Už nejde o zlato, stříbro, smaragdy, diamanty, vzácné dřevo, ani o uran či wolfram, ale „pouze“ o hlasy? Nebo to spolu všechno souvisí? Samozřejmě, strany bojují o volební hlasy a chudáci indiáni netuší, která v tom bělošském světě vlastně bije. Je to největší hrůza, která se zde možná děje po Velké konkistě, jež mezi indiány zanesla konspiraci, nedůvěru, zlobu, boj o pochybnou moc a drobty z volebního guláše. Ten sem bělošští politici občas přivezou a všude kolem vidíme výsledky jejich nesmyslných projektů nemajících s indiánskou kulturou nic společného: železné molo, nefungující sloupy elektrického osvětlení, rezavějící pluhy, které se tady nedají použít, ohrady po stádech dobytka, které indiáni vybili a snědli, protože ho neumějí chovat, a tak dále. Začínám chápat, proč z Cacuri odcházely skupiny indiánů a proč mi sám Yarumara naznačil, že chce časem také odejít a se svými příbuznými založit vlastní komunitu.
Jak mají indiáni rozeznat, kde je v politice pravda a lež, když se v tom mnohdy nevyznáme ani my sami? Tvůrci politické invaze vytrubují do světa, že teprve nyní jsou indiáni rovnoprávní, protože mají volební právo. To, že se tím ničí jejich právní normy, nikoho nezajímá. To, že tisíce let žili v pohodě a v klidu bez bělošské politiky, také nikoho nezajímá. Tomu se říká pokrok? Spíš vodítko na jejich krky. Yarumara mi naznačuje, že se pokusí náš zákaz vycházení změnit, když mu vyjdu vstříc. Nechápu v čem, ale přikyvuji. Náš Sedewanadö si zase stěžuje, že tu jedí pouze mañoko, maniokovou mouku s vodou, a jen se dohadují. „Žádné ryby jako na Cauře, žádná zvěř, jen politikaření,“ stěžuje si. HAD JAKO VYSVOBOZENÍ Nakonec Yarumara přijde, že nás provede tam, kam chceme. Naše klauzura je prý zrušena. „Můžeme opravdu všude, i na Cerro Paru?“ pochybuji, neboť se jedná o jejich posvátnou horu. Tiše a konspirativně přitakává. Zřejmě mu to schválil jen někdo z indiánské komunity, ale buď jak buď, my odpoledne skutečně poprvé vyrážíme do pralesa za léčivkami. Alberto je nadšen a hned leze na několik stromů, čímž si vysloužil obdiv všech a přezdívku „mono“.
Pak rádiem náhle přichází zpráva o smrtelném uštknutí mladého Yek’wany na horním Orinoku a situace se mění. Yarumana mne zve do churuaty, kde jsou všichni muži. Jeden po druhém přichází před kazika Yavariho sedícího na bobku s nádobou mezi nohama a omývajícího ruce a nohy indiánům. „To je magická ochrana před kousnutím hadů,“ vysvětluje mi Yarumara, „a dělá se vždy po každém úmrtí. Pak se nesmí tři dny do lesa.“ Také mně Yavari omývá nohy a ruce, což mi připadá jako akt uvolnění vztahů mezi námi. Když jde o život, indián pomůže všem, i svým nepřátelům. Za pár dní ale všichni vesnici opouštějí, protože musejí kácet prales pro svá políčka manioku. Nikdo je pochopitelně nezastaví, jde o jejich existenci. Jsme bez průvodce. Naštěstí se nám nabízí Asisa, který s námi celé dva týdny chodí po savanách i lesích a vyhledává léčivé rostliny. Stále však velmi konspirativně, ale je to možná i obava, aby mu tu slušně honorovanou práci někdo nepřebral.
Sedewanadö je spokojen, že my jsme spokojeni, ale stále mi uniká šaman Francisquito. „To víš, pořád někde obchází, to je jeho práce…,“ mysteriózně vysvětluje chování svého příbuzného Sedewanadö. V takto narušené komunitě se kvapem zapomíná na bylinné lektvary, i když indiáni mají ze svých čarodějů stále strach. Většina ale více věří našim barevným pilulkám. Je to jednodušší než hledat po lesích bylinky. Přichází šaman
Konečně Francisquito přichází. Jeho vytahané a proděravělé ušní lalůčky pro šamanské ozdoby hovoří samy za sebe.
„Francisquito, jak léčíš bylinkami?“ ptám se ho. Usmívá se a vrtí hlavou. Sedewanadö překládá: „Kdepak, bylinky nepoužívá, léčí sáním, foukáním a kouřením tabáku. Právě mi také vysával místo, kde mne před časem kousla mapanare.“
„A…?“ nedám se.
„…vysál mi z rány její zub, podívej se.“ A opravdu mi ukazuje jedovatý zub hada. „Cítím se mnohem lépe, bolesti ustoupily…“
Francisquito je čistý šaman, žádný léčitel s bylinkami. Za ním sedí na kolečkové židli Antonio Yaramal. „Také on byl piachi, ale špatný a zlý,“ říká mi potichu Sedewanadö a pokračuje: „Byl zlý jako jeho syn Horacio Yaramal. Když mu někdo nebo jeho příbuzným odporuje, zabije ho. Má na zahrádce také spousty jedovatých rostlin.“ Antoniovi je prý přes devadesát let a nemůže už chodit. Zdravím se s ním: „Antonio ty jsi byl piachi?“
Kývá a usmívá se.
„A pil jsi červený nápoj?“ jdu rovnou k věci.
„Ano, ayuku,“ zavzpomínal, „a létal jsem, létal,“ mává rukama. Ptám se tedy na nápoj kaahi a dozvídám se, že je tak posvátný, že se ho nikdo z indiánů, kdyby ho náhodou našel v lese, nesmí ani dotknout. Blíží se konec pobytu a najednou se všichni indiáni uvolňují a každý chce s námi spolupracovat. Alberto je zavalen hromadami větví a listí a do noci při svíčce je identifikuje. Moroccoy dokonce natáčí rituální zpěvy, o čemž se nám ještě před několika dny ani nezdálo. Zpívá nám je sám náčelník Yavari. Každou chvíli nám někdo něco přinese – cukrovou třtinu, banány k smažení i k jídlu, papáje, ananasy i alkoholický nápoj z manioku yarake. Alberto nosí do kuchyně palmové ořechy. Mára mezi palmami nachází ty pravé, obsahující lahodné výhonky, a tak můžeme pod úplňkem slavit i jeho narozeniny. Bídný jídelníček nám také vylepšil a z obyčejných placek kasave vytvořil topinkové kasave s vrstvou česneku. A vraťte se
Z Puerta Ayacucha přiletěl do Cacuri i prezident indiánů Sajamäjödö. Vedu s ním krátký, ale důležitý rozhovor, v kterém mne kupodivu pochopil a získal jsem si jeho důvěru. Ještě v noci tak vydal pokyn, aby nám všichni ve všem vycházeli vstříc. Poslední dny tak stály skutečně za to a kupodivu – všichni se ptali, kdy se vrátíme! To byl nepochybný úspěch. Dokonce i sám zlý čaroděj Horacio kroužil kolem naší chatrče, ptal se, kdy přijedeme a pak si náš příjezd tiše zaklínal: „…otro ano, otro ano, otro ano…“
Na první pohled je národní park Korup na západě Kamerunu perfektně připraven na turisty. Značení, mosty, vysekané cesty a založené kempy s jednoduchými chatami. Ostatně, jak hlásá velká dřevěná tabule, jedním z významných návštěvníků byl i samotný princ Charles. Bohužel park má v současnosti i své skryté problémy. K poodhalení stačil podvečerní okamžik, kdy jsem pozoroval baterkou svítící očička sladkovodních krabů a raků, kteří číhali na svůj úlovek v průzračně čistém potoce. Jakmile to uviděli strážci parku a průvodci, ihned se vrhli do potoka a všechny živočichy vylovili. Nechápal jsem, jak může ranger lovit zvířata v parku, a to ještě před turisty?
Strážci se chvíli ošívali, vymlouvali se, že to jsou jen lovecké instinkty. Prý byl v minulosti každý strážce pytlákem a pár krabů parku neublíží. Pravdou zůstává, že strážci, kteří byli v minulosti lovci, jsou opravdovým pokladem, protože znají dokonale terén a i různé finty pytláků. Nakonec ale promluvil můj průvodce a ranger v jedné osobě – Elias: „Mrzí nás to, ale jinak to nejde. Prostě jíst musíme, tak jako ty. Od vlády jsme nedostali už více jak dva roky výplatu. Nic jiného nám nezbývá. Co by jsi dělal ty? Přežíváme, všichni jsme žili prací pro park, jenže jakmile odešli běloši, kteří započali projekt, přestalo to fungovat. Kamerunský stát už národní park nezajímá!“ Začínal jsem chápat, že z rangerů se vcelku jednoduše mohou stát opět pytláci. Tak křehká je ve zdejším parku rovnováha. Na rovinu mě s problémem seznámil i kmenový náčelník a šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese Adolf Eki. Z titulu své funkce má na starosti servis pro turisty. „Jednou strážcům nezbude než začít znovu pytlačit,“ řekl. Jak se dozvídám, park má dvě sekce. Jedna se zabývá ochranou, tam spadají strážci, druhá má na starosti kontakt s turisty. Ta nemá problémy, protože žije z peněz návštěvníků, které se vyberou v hotovosti.
Slibné začátky Původně park založil Světový fond na ochranu přírody (WWD) ve spojení s donátory v roce 1982 jako první národní park v Kamerunu. Před ním tu byla pouze rezervace. Na území parku dodnes žijí lidé ve dvaceti devíti vesnicích, šest z nich leží přímo uprostřed. Původní idea vystěhovat obyvatele za hranice parku se úplně nepodařila. Už proto, že vystěhování probíhalo klasicky po africku, tedy bez přemýšlení o dalším osudu původních obyvatel mimo hranice parku a možnostech jejich obživy. Projekt si vytýčil hlavní prioritu v ochraně pralesa a byl pojat jako nastartování národního parku a ekoturistiky. Součástí bylo vzdělávání a vysvětlování obyvatelstvu, proč je vlastně potřeba národní park udržovat. Dokonce se uvažovalo o přerozdělování finančních prostředků mezi bývalé lovce, aby se nalezla rovnováha mezi turistikou a místními obyvateli, protože ti by měli z turistiky částečné výnosy. Do rozběhnutí celého systému byly investovány poměrně vysoké částky s tím, že jde o projekt pouze dočasný a v budoucnu už si budou Kameruňané spravovat svůj park sami. Bohužel, fungovalo to jen krátkou chvíli. Stát zatím nejeví přílišný zájem o turistiku, která je tu ještě v plenkách, a přírodní bohatství není prozatím jeho prioritou.
Úpadek započal nezájmem a pokračuje ztrátou peněz na výplaty, které, jak tvrdí někteří úředníci, se asi ztratily cestou nebo je jednoduše někdo dobře uložil. Dokonce i ministři vlády jednohlasně tvrdí: „Problém už byl vyřešen, my jsme hrdí na náš národní park.“ Bohužel, když se podíváte blíže na infrastrukturu pro turisty nebo na vybavení parku, tak zjistíte, že chátrá. Do parku nikdo neinvestuje ani frank. Každopádně tedy strážci dosud výplaty nedostali. Pomáhají jim příbuzní a občas si přivydělávají jako průvodci, protože turisté platí hotově. A všichni doufají v brzkou změnu a vyřešení problémů, které nikdo neřeší. Těsně před mým odjezdem zemřel jeden ze třiadvaceti strážců na malárii, protože jednoduše on ani jeho kolegové neměli peníze na léky. Park bez ochrany Díky této nezvyklé situaci dnes národní park Korup nikdo nechrání. Strážci se snaží uživit, jak se dá, berou jakoukoliv práci, a les nikdo nehlídá. Stačí vyrazit do jeho okolí a uvidíte, jak tu kvete obchod s ulovenými zvířaty, kůžemi nebo také s vzácným dřevem. Hned u prvního stánku za Mundembou, posledním místem, kde se ještě v několika obchodech dají zakoupit potraviny, a tady je také informační kancelář národního parku, mají plný hrnec uvařeného masa z divočiny. Poměrně nedávno probíhalo několik kampaní, a to i v našich zoologických zahradách, proti „bushmeat“, doslovně přeloženo masu z divočiny. Nešlo v ní přitom jen o hrnec masa, ale i tristní podmínky, ve kterých žijí ulovená zvířata. Lovci jsou často kvůli masu schopni díky moderním zbraním vylovit často i celé oblasti a pak už jen nastupuje zkáza způsobená narušením rovnováhy. Například v oblasti Mount Kamerunu pytláci jednoduše v suchém období zapálí trávu v kruhu a pak číhají na utíkající zvířata. To, že plameny pozřou mnohem více, a někdy i samotné lovce, už nikoho netrápí. Požáry spolknou všechno a zůstávají jen oharky uprostřed rezervace. Když se trochu poptáte nedaleko Korupu, sami prodejci chvástavě prozradí původ masa, v parku je prý nejlepší.
Pro úplnost musím dodat, že lov mimo chráněná území je povolen. A tak se můžete setkat na mnoha trzích s prodejem přísně chráněných druhů zvířat nebo jejich masem a kůžemi. Pověstný tímto rozvinutým obchodem je hlavně východ země u hranic se Středoafrickou republikou. Proslavený je také každodenní vlakový spoj z Ngaoundéré do hlavního města Yaoundé. Tady narazíte na pašovaná zvířata nebo tašky plné gorilích rukou, případně na slonovinu. Policie sice pořádá občasné kontroly a zabavuje chráněná zvířata, ale to prozatím nestačí. Na mnoha nádražích běží také kampaň ve formě plakátů, které radí cestujícím, co by dělat a převážet neměli, ale to se víceméně míjí účinkem. Viník? Korupce Důležitým viníkem problémů v Kamerunu je korupce, která je na denním pořádku. Bez ní by bylo všechno snazší. Nejkřiklavějším případem jsou jinak milí policisté. Touží zkasírovat každého a s každým se také dohodnou. Za peníze tu zařídíte opravdu vše. A když takový strážce parku nemá z čeho žít, přivře oči stejně jako policista. A to je ještě navíc taková malá korupce, na nejnižším stupínku, kterou se ani nikdo netají. Přesto tu na první pohled nenarazíte na vyslovenou chudobu, země je poměrně bohatá. Mnohé plodiny pro obživu rostou v oblasti nad rovníkem skoro jako z vody, čistě životní problémy zde tedy nejsou až tak alarmující jako jinde v Africe. Druhým problémem je naprostá nekompetentnost úředníků a lidí, kteří mají rozhodovat. Vzdělání není hlavním měřítkem. Důležité je, koho znáte, koho jste uplatili, kdo je vám zavázán nebo čí potomek jste. Pak se není čemu divit, když se úředník nebo šéf nedokáže správně rozhodnout, protože přece přišel na vyhřáté místečko kvůli výdělku, případně možnosti přiživit se na něčem dalším, ne kvůli rozhodování. Jako ostrůvky Možná si někdo myslí, že okolí parku musí být protkáno hlubokými pralesy, jak ostatně ukazuje řada map. Ale už během cesty autem sem z Kumby jsem pochopil, že lesy v okolí jsou spíše ostrůvky na nepřístupných místech. Všude zemědělci vypalují kolem vesnic les, aby měli půdu na jednoduché přežití. Tu dostupnější už totiž dávno obsadily nadnárodní firmy se svými plantážemi. Park Korup měl vlastně štěstí díky tomu, že tu pomyslnou hranici vytvořila řeka a státní hranice s nedalekou Nigérií. Důkladnější obrázek si ostatně každý udělá, když nad Kamerunem letí letadlem. Už na první pohled jsou patrné velké rozlohy, kde les už vykáceli nebo vypálili. Stačí jen přeletět hranici například do Středoafrické republiky, a uvidíte hluboký prales. V Kamerunu je sice dostatek lesů, ale výkon dřevařských firem s moderní technikou stále roste. A poptávka bohatých zemí po vzácném a kvalitním dřevu i přes různá omezení neustále stoupá. Viděl jsem například, co všechno jsou dřevorubci schopni udělat pro získání jediného mahagonového stromu. Aby byl poražen, pokácejí v okolí zbytečně řadu dalších stromů. Jednou jsem napočítal dokonce třicet velikánů. A když si stoupnete na hlavní silnici mezi Yaoundé a přístavem Douala, můžete v klidu počítat auta naložená ohromnými kmeny. Budete překvapeni neuvěřitelným číslem. Velká část je ovšem přivážena z donedávna nepřístupných oblastí severního Konga, kde je lepší dřevo a kam bohužel usnadnily přístup nové silnice. Tato oblast Konga byla totiž dostupná z hlavního města Brazzaville pouze letecky nebo po vodě a po bídné bahnité cestě, na které se jede i více jak dva týdny. Ale nová komunikace s napojením na přístav Douala je pravým rájem pro dřevařské firmy. Navíc si tu kácí každý, co chce. Severní Kongo je od hlavního města daleko a státní správa tu funguje velice sporadicky. Jak dlouho ale bude při současném tempu trvat, než lidé zlikvidují i poslední zbytky původního pralesa a vyhubí poslední živočichy, kteří jsou na tomto ekosystému závislí? Možná si někdo myslí, že je to jen zbytečným strašením, ale podle statistik za posledních dvacet let klesly stavy zvěře často na čtvrtinu nebo v některých případech dokonce na desetinu původních hodnot. Korup je diamant I přes všechno, co se kolem parku děje, stojí jeho návštěva za to. Snad každý někdy zatoužil poznat krásu deštného pralesa a vydat se do hlubin lesních velikánů objevovat tajemné obyvatele, tak jako to dělali před námi slavní cestovatelé. Deštné pralesy jsou spolu s oceány jedněmi z posledních míst, která mohou odhalit další nepoznané druhy zvířat i rostlin zatím ukryté lidskému zraku. Korup je jedním z těchto klenotů. Je považován za jeden z nejstarších a nejbohatších ekosystémů v Africe. Vcelku jednoduše se tady dá poznat to, co v Evropě nemáme. A strastiplná cesta po rozbitých silnicích z hlavního ekonomického města Douala, kam létá většina leteckých společností, která se sem musí podstoupit, stojí za to.
V Douale se nejprve musí počkat, až se naplní autobus do města Kumba. Někdy to může trvat i půl dne, ale je to seznámení s realitou Afriky. Člověk si musí zvyknout na to, že tady čas není rozhodující. Jak říkají Afričané: „Vy v Evropě máte hodinky a my v Africe zase čas!“ Zbývajících sto dvacet pět kilometrů z Kumby do Mundemby, vstupní brány do parku, obstarávají obstarožní dvoudveřová auta, která u nás nenajdeme už ani na vrakovišti. Dovnitř se přesto prodává sedm jízdenek a k tomu se připočítává řidič. A cestou si šofér ještě přivydělává tím, že jednoduše vecpe mezi pasažéry další dva až tři lidi. A střecha praskající pod nákladem banánů přivítá ještě pár koz a vyhublou starou paní, kterou přikurtuje spolu s kozami. Prašná cesta je plná výmolů a děr, místy připomíná tankodrom v Doupovských horách, ale konečný čas jízdy jsou pouze čtyři a půl hodiny. A to ještě řidič drze projížděl kontrolní body policie a armády. Když jsem se ho ptal, jestli ho nebudou pronásledovat, jednoduše prohodil: „Nemají čím a signál tu není.“ V Mundembě pak už jen stačí najmout si průvodce a nosiče. Proč i nosiče? To rychle pochopí i ten největší vytrvalec, jakmile vstoupí do pralesa. Ostatně do něj je to ještě z Mundemby osm kilometrů. Jaký je Cestu až k hraniční řece, která odděluje park od okolních plantáží, lemují palmy pěstované pro žádaný palmový olej. Kam oko dohlédne, ani kus jiného stromu, jen pečlivě udržované řady palem, mezi kterými občas procházejí dělníci a sečou mačetami zarůstající trávu. Velkolepý visutý most, přes který se pro jistotu chodí nad dravou řekou, i když je téměř vyschlá, se pěkně houpe. Ten je i symbolem parku a mnozí na něj nechodí rádi. Ale vzápětí vás pohltí vegetace a klenba pralesa a obstoupí vás neskonalá úcta k lesu, který přežil miliony let, k ekosystému, který funguje dokonale bez zásahu člověka. Největším pokladem však jsou stromy. Je jich tu nepřeberně, počínaje dřevinami, jejichž kořeny ční i více jak dva metry nad zemí, a konče velikány, které by neobjalo ani deset lidí. Je tu možné vidět i vzácné dřeviny, jejichž kůra slouží k výrobě léků, nebo žádaný mahagon. To vše doplňují různé liány a popínavé rostliny, které velice rychle obsazují cesty, kudy se příliš nechodí. Vidět v období sucha zvířata vyžaduje notnou dávku štěstí. V období sucha se většina ukrývá a ta, co hledají potravu, se převážně pohybují v horních patrech stromů. Vyplatí se ale ráno si přivstat a mít dobrého průvodce, který dokonale zná les a jeho obyvatele. A pak už můžete sledovat opice mandrily, paviány, nebo dokonce šimpanze. Pralesní sloni v té době zůstávají ukryti v hloubi lesa. Podle mého průvodce Eliase jsme měli mimořádné štěstí, když se brzy ráno při pochodu okolo řeky mihl během mžiku před námi obrovský stín.
Každopádně nejvhodnějším okamžikem pro pozorování zvířat tedy bývá období dešťů, kdy většina slézá z horních pater a hledá si potravu dole pod stromy. Les se promění ve velkou jídelnu, kdy je dostatek ovoce a plodů pro každého. Bohužel prales je v té době často zalit vodou, takže se člověk musí brodit a cesta do lesa se stává opravdu strastiplným dobrodružstvím. Nejzávažnější skutečností v té chvíli ale je, že nastává absolutní kolaps dopravy. Místní prý znají i případy, kdy se jelo z Doualy více jak týden.
Trocha o Kamerunu
Kamerun najdete v západní Africe při pobřeží Atlantiku. Země se řadí do střední Afriky, rozloha činí 475 440 km2.
Samostatnou republikou se země stala v roce 1960, kdy se dohromady spojil bývalý Francouzský protektorát a překvapivě část sousedící s dnešní Nigérií, kterou měli zahrnutu ke svým koloniím Britové.
Ani sami Kameruňané nevědí příliš moc o době před vyloděním Portugalců v roce 1472. Od této doby tu probíhal obchod s otroky přesně jako v celé západní Africe. Severní části země však byly pod kontrolou velké říše Kanen-Bornu a později království Fulani. Jinak na celém území vládli drobní feudálové.
Prvními kolonizátory, kteří byli velice aktivní, se stali Němci. Za svoje centrum si vybrali město Buea s příhodným klimatem pod Mount Kamerunem. Byli tu až do prohrané první světové války, kdy si Kamerun jako protektorát OSN mezi sebou rozdělili Francie a Britové.
Počet obyvatel se uvádí 16,5 milionu a je složen z mnoha kmenů, z nichž žádný nemá majoritu. Převážná část země mluví francouzsky, i když významná je anglofonní menšina, která žije převážně na západě Kamerunu. Úředním jazykem je francouzština a angličtina, přesto se s oběma jazyky setkáte spíš u vzdělanějších vrstev.
V zemi je uváděno podle vyznání 50 procent křesťanů, asi 30 procent aministů a přibližně 20 procent muslimů žijících převážně na severu. Tipy na cestu
Ke vstupu do Kamerunu je třeba vízum, musíte se pro ně vydat nebo pokusit korespondenčně ho vyřídit v Moskvě, Bonnu, Essenu, Haagu, Paříži nebo Londýně.
Připravte se na byrokracii, je dobré začít s velkým předstihem. Většinou budou ambasády chtít zpáteční letenku, výpis z účtu, pojištění na cestu a kopii mezinárodního očkovacího průkazu s platným očkováním žluté zimnice.
Vízum stojí podle místa vyřízení asi 90 eur.
Do Kamerunu létá několik leteckých společností – Air France, Swiss, KLM, Brusells Airlines nebo Air Marocco. Běžná cena letenky je asi 20 000 Kč bez poplatků. Nejlevnější bývají do přístavu Douala. O něco dražší a méně časté jsou cesty do hlavního města Yaoundé.
Doprava už není problémem. Mezi velkými městy jezdí velké autobusy nebo dodávky předělané na převoz osob. Nevýhodou je časté čekání na zaplnění, výhodou maximální kontakt s lidmi.
V Kamerunu jezdí také vlak, především na severu mezi Doualou – Yaoundé – Ngaoundéré.
V zemi není vůbec draho, i když ve velkých městech jsou ceny za ubytování překvapivě vysoké i za velice špatný hotýlek. Ceny potravin jsou nižší než u nás, vše závisí na smlouvací otrlosti, převážně na tržišti.
V Kamerunu je oblíbeným nápojem pivo, které tu doslova teče proudem, je značně oblíbené, v ceně od 30 Kč za 0,7 litru.
Klučina Mojses (Mojžíš!), který se kolem nás motá, varuje, ať nepokračujeme po blátivé cestě, které zde říkají silnice. Nyní v období dešťů je cesta dál moc nebezpečná. V sedle na ni padají kameny a hrozí sesuvy. Mojses nás ještě upozornil na hmyz v trávě. Jeho kousnutí je prý smrtelné. Nejdřív v zasaženém místě vyhnije maso, když je to v ruce, udělá se díra, že je vidět skrz. Mojses se pokusil vosičku na měkkém podkladu zabít nejprve nohou, pak kamenem. Nebohý tvoreček se hýbal, kroutil a pokoušel odlézt, dokud nebyl kompletně na maděru… Řídíme se Mojsesovou radou a místo po silnici vyrážíme úzkou stezkou do svahu. Je třeba vystoupat dvě stě metrů do čtyř tisíců metrů nad mořem. Pak sestoupit do divokého kraje východního úbočí And, porostlého horskými pralesy, které skrývají tajemnou Vilcabambu.
Právě tady, v horských pralesích Peruánských And, přežíval ještě celých čtyřicet let po španělském ovládnutí říše Inků zbytek inckého státu. Španělé dlouhou dobu vůbec netušili, kde Vilcabamba leží. Nakonec ji však objevili, dobyli a po „konečném řešení incké otázky“, tedy odvlečení posledního inky na popraviště, místo upadlo v zapomnění. Ruiny pohltila džungle tak dokonale, že na tom byli na počátku 20. století moderní archeologové stejně jako zpočátku Španělé – vůbec netušili, kde Vilcabambu hledat. Když bylo v roce 1911 objeveno Machu Picchu, svou nádherou a úchvatnou polohou v divoké krajině dokonale splňovalo romantické představy o Vilcabambě. Nezpochybnitelnému mystériu Machu Picchu podlehl i jeho objevitel Američan Hiram Bingham. Nejznámější jihoamerická památka tak byla dlouhou dobu omylem považována za Vilcabambu a bývá tak dokonce zmiňována méně seriózními zdroji dodnes. Nic to nemění na faktu, že pravá Vilcabamba už byla jednoznačně lokalizována v ruinách položených daleko od Machu Picchu, na místě zvaném Espíritu Pampa, tedy Pampa duchů. Cesta sem z Cuzca trvá i dnes při částečném použití motorové přepravy pět i více dní. Z toho poslední tři dny je k dispozici jen a pouze úzká rozbahněná pralesní stezka…
ROVNOU DO PEKLA
Na vrcholku sedla potkáváme skupinu vesničanů, s naloženými koníky právě zdolali sedlo z druhé strany. Vezou na trh brambory. Stejně jako lidé, které jsme potkávali v horách včera, působí prostě a ohromně vstřícně. Všichni nás zcela samozřejmě zdraví podáním ruky! Že by divočina lidi sbližovala? Prší a my míříme dolů. U malého políčka brambor se krčí primitivní bouda, střechu kryje sláma. Z domku vychází proužek bílého kouře a splývá s mlhou. Snový kraj – jen já a můj společník a kulisa pastvin, jednoduchého domku a pro zvýraznění plastičnosti trsy temně modrých lupin podél cesty. V dáli se z mraků vynoří zatravněný ostroh jako létající ostrov ve vzduchu. Pasou se na něm tři koně… Potrhaná mračna přelévající se po zelených pastvinách působí, jako bychom už brzy měli dorazit na úplný kraj světa. Konec světa se nekoná, nádherný vysokohorský ráj se brzy změní v zelené peklo. Trvalo několik hodin pochodu, než se pod námi otevřelo hluboké, pralesem zarostlé údolí. Jdeme nad ním, nyní už zase po oné „silničce“, a vidíme, že Mojses měl naprostou pravdu. Místy cesta působí, jako by se měla každou chvíli sesunout do hlubiny. V nejhorším úseku našlapujeme mezi puklinami v jílovitém bahnu s opravdu hodně zatajeným dechem. V následující vesničce nám domorodci radí, kudy dál, abychom se nemuseli vracet po silnici, protože odbočku do údolí jsme minuli. Mimochodem, silnice končí právě v této vesnici a jen co přejde doba dešťů, bude opět – jako každoročně – zprovozněna… Za mrholení tedy míříme na dno údolí, které by nás mělo vést až k Vilcabambě. Bez rady místních bychom byli v té mlze ztraceni. Jaké pocity asi měli Španělé, když tudy roku 1572 postupovali na Vilcabambu – prakticky do neznáma? JAK TO BYLO S INKY Všeobecně se má za to, že konec incké říše nastal rychle poté, co v listopadu roku 1532 skupina mužů v čele s Franciskem Pizzarem zajala a v srpnu roku 1533 popravila v Cajamarce nejvyššího inku Atahualpu. Téhož roku vstoupili Španělé do Cuzca, jmenovali loutkového vladaře – nejvyššího inku Manca. Ten se sice po čase vzbouřil, ale celkový vývoj to už nijak zásadně neovlivnilo, dravá evropská kultura měla navrch. Vše se z dnešního hlediska, kdy víme, jak to dopadlo, lehce hodnotí. Španělé ale byli obklopeni cizím lidem ve vysokohorském terénu, s jehož rozměry neměli z Evropy zkušenosti. Andské indiány se snažili spoutávat postupně, nejdříve mírnějšími způsoby a později těmi nejdrastičtějšími – represemi a zastrašujícími popravami přežívajících potomků inkova rodu a dalších významných rodin dřívějších vládnoucích kruhů. Roku 1569 přijel do Peru nový místokrál, Francisco Toledo. Přímočarý, možná poctivý, ale tvrdý, necitelný a velmi důsledný muž měl dokončit konsolidaci jihoamerického panství Španělska. Jedním z hlavních záměrů tohoto období bylo přestěhovat indiány do měst, aby byli lépe ovladatelní a bylo snazší je obrátit na křesťanskou víru. Tou dobou vládl inkovskému státečku ve Vilcabambě už devět let velmi schopný panovník, inka Titu Cusi. Ústupky a vstřícnými gesty se mu podařilo dosáhnout příměří s mocnými sousedy: nechal pokřtít svého syna, později i sebe (ač se dál držel svých pohanských zvyků), do Vilcabamby pozval dva misionáře a osobně nad nimi držel ochrannou ruku, vykonal formální akt poddanství španělskému králi, ukončil výpady proti španělským osídlencům. Nicméně nikdy neopustil své hájemství, nikdy se nedostavil „na návštěvu“ do Cuzca a na podobné návrhy odpovídal vždy velmi neurčitě. Asi dobře věděl proč… Jeho úspěšnou mnohaletou diplomacii ukončila nečekaná smrt. Následník, jeho bratr Tupac Amaru, byl tvrdý stoupenec incké kultury a pohanského náboženství a přerušil styky se Španěly, kteří navíc o smrti inky Titu Cusiho ani dlouho nevěděli. Když byl indiány dokonce zabit Toledův vyslanec, získal Toledo konečně pádný důvod napadnout do té doby mírumilovný stát, díky inkově diplomacii formálně podléhající španělské koruně a s „křesťanským panovníkem“ v čele… Brzy se na cestu vydala „skvělá armáda dvou set padesáti vynikajících Španělů a profesionálních vojáků, samí nebojácní a oslňující, dobře oblečení a vyzbrojení, chrabří a stateční muži“ – jak popsal ve své knize Dobytí říše Inků, jednom ze základních děl o dobývání Peru, John Hemming. Armáda postupovala rychle. Navzdory několika bitkám s Inky brzy dosáhla významného inckého sídla ve Vitcosu. Odsud je třeba vystoupat vzhůru do čtyřtisícového sedla, překonat vodní předěl a pak už jen klesat do deštných horských pralesů. HORSKOU DIVOČINOU
Na samém dně údolí jsme se dostali k divoké rozvodněné říčce. Podél ní se klikatila dobře patrná cestička. Vegetace kolem rychle houstla. Stromy jsou nyní plné mechů, lišejníků, epifytů a parazitických rostlin. Klopýtáme po vlhkých kamenech či kloužeme v blátě, vedle hučí rozvodněná říčka. Občas míjíme vesničany s koníky s náklady brambor, byznys tady nenaruší ani období dešťů. Stezka se nenápadně stáčí do svahu, dno údolí klesá a najednou je říčka hluboko pod námi. Horské srázy jsou zavaleny mraky, které se jen občas trhají a odkrývají tajemné výhledy do protisvahů, do vertikálního světa bujné horské vegetace. Je to mysterium. Často procházíme zeleným tunelem. Když právě neprší, padají na nás kapky zbylé po posledním dešti. Naštěstí se začíná projevovat nižší nadmořská výška, cítíme závany vlahého vzduchu a tušíme, že brzo nebude naše promočení, ač nepříjemné, nějakou zvláštní překážkou. Současně stoupá vlhkost – brzy bude jedno, jestli prší, nebo ne… Najednou uprostřed divočiny potkáváme pralesní „silničáře“, partu mužů, kteří typickými zahnutými motyčkami z inckých dob čistí kraje stezky, aby cestička nezarostla. Na zabahněných nohou jen sandály, ústa plná listů z koky. A opět jsou dobrosrdeční, ochotní, rádi se chvíli pobaví. Řeknou si o drobný peníz za fotografování, ale není v tom ani náznak nějakého vzteku či frustrace, jak to často bývá v navštěvovanějších oblastech. O kus dál jsme narazili na druhou část party. Jejich úkol byl těžší, kus stezky se zřítil, a oni na úkor pralesa a horního svahu rozšiřují to, co z ní zůstalo. Cesta svahem znamená neustálé klesání a stoupání do bočních údolí či rokliček. V nejnižších místech je třeba překonávat potoky, někdy po kamenech, jindy po neuvěřitelně chatrných mostcích. Přes menší potoky jsou přetaženy dvě tři klády na obou stranách zatížené kameny. Přes jednu zlověstně hučící říčku vede místo mostu příšerná konstrukce, která má odolávat odplavení při každoroční velké vodě. Několik různě tlustých a kluzkých kmínků. Přelézáme po čtyřech, malinkými krůčky a opatrně, aby nám nepřepadly batohy přes hlavu a nestrhly nás dolů… Večer nás v tábořišti Zapateros čeká jednoduchá, děravá stříška z vlnitého plechu. Stavíme pod ni stan, který nás bude chránit před dotěrným hmyzem a vodou. A pak další den cesta, která se místy dokonce mění v koridory bahna, pod vodopády přeskakujeme potok po kamenech. Jinde přecházíme přes ohromný sesuv – jako by někdo mačetou odsekl horní vrstvu, pod ní zůstalo podmáčené oraniště plné vyčuhujících kamenů a rozbrázděné četnými stružkami vody, vše o sklonu až šedesáti stupňů. Je vidět až na dno údolí, říčka odsud působí jako nepatrný potůček… A další den zase dál a dál, až se před námi náhle otevře výhled do bočního údolí, či spíše obrovské kotliny položené vysoko nad sousedním hlavním údolím. Nádherné místo, obklopené strmými řetězci hor a poměrně skryté. Na dně kotliny je vidět několik domků, několik vymýcených pastvinek či políček. Espíritu Pampa pod námi! Jsme unavení a promočení na kost, přesto nás zaplavuje blaho: Bájná Vilcabamba na dohled! PROČ INKOVÉ PODLEHLI Inkové se už předtím dopustili některých osudových omylů. Další provázely i španělský postup na Vilcabambu. Možná neodhadli pravý záměr a nepředpokládali, že se Španělé pustí za nimi až do pralesů. Dosud se jim přece podařilo před Španěly utajit tamní nerostné bohatství a zchudlý incký trůn již také příliš cenností ke drancování nenabízel. Možná se ale také projevila neschopnost Titu Cusiho nástupce, který byl vychováván spíš jako incký kněz než vládce. Na jednu stranu tedy nebyl schopný a asi ani ochotný jednat s křesťany, a na druhou stranu mu chyběla vladařská předvídavost, rozhodovací či organizační schopnosti. Indiánští bojovníci vyklízeli jednu pozici za druhou, jejich protiútoky byly chabé a navíc se zcela nepochopitelně vůbec nesnažili využít převahy v nepřehledném terénu. Španěly napadali v místech, kde neměli větší šance na úspěch, zatímco místa vhodná ze strategického pohledu k obraně příliš nebránili… Indiáni Španěly dokonce ani nezastavili v té chvíli, kdy museli sesednout z koní a pokračovat pěšky. Trvalo tak jen osm dní pochodu, než Španělé vstoupili do prakticky opuštěné Vilcabamby, kterou Inkové před ústupem sami částečně vypálili. Španělé tedy dosáhli svého cíle jen zčásti – inka a jeho nejbližší byli stále na svobodě, hrozba jejich návratu nebyla zažehnána. Tentokrát ale šli dobyvatelé za svým cílem důsledně. Brzy byla po okolí dopadena a zajata řada významných představitelů posledního inckého státu a nakonec, opět s notnou dávkou štěstí a díky spolupráci s místními indiány a jejich udáním, dopadli Španělé v pralesích po dalším asi stokilometrovém putování samotného nejvyššího inku Tupaca Amaru a jeho ženu. „Jednoho večera v devět hodin dva míšenečtí vojáci… uviděli, že nedaleko hoří táborový oheň. Přibližovali se k němu opatrně, až přišli na místo, kde se inka Tupac Amaru a jeho žena zahřívali. Přistoupili k nim a ve snaze nerozčílit je projevili mnoho taktu…(Později) dorazil kapitán Martín García de Loyola spolu s Gabrielem de Loarte a zbytkem vojáků a ti inku zatkli,“ píše také Hemming. Ani pro inku nebyl jednoduchý vynucený pobyt v nížinném pralese bez zázemí, na jaké byl zvyklý. Navíc putoval s těhotnou manželkou, kterou miloval, a proto postupoval pomalu po malých úsecích. Možná proto se nakonec „raději svěřil do rukou těm, kdo po něm pátrali, než aby se ukrýval v džungli, v níž ho pronásledovali. Proto se vzdal Španělům,“ píše Hemming. Tolik španělské kroniky o posledních okamžicích posledního svobodného inckého vladaře. Tady takovou neslavnou epizodou skončil slavný incký stát, který ovšem svých posledních třicet pět let existoval jen ve velmi omezené formě, která nemohla Španěly vážněji ohrozit. Přesto budila Vilcabamba po tu dobu u Španělů posvátnou hrůzu. Její dobytí pak pro porobené indiány znamenalo ztrátu poslední kapky naděje na osvobození z evropského područí. KONEČNĚ VILCABAMBA Ze sluncem ozářeného ostrohu nad Pampou duchů nám zbýval poslední sestup širokou a opět blátivou cestou. Do blízkosti ruin Vilcabamby dorážíme již za tmy a na jejich průzkum si proto necháváme následující den. A pak se prales rozestupuje a my konečně stojíme před otevřeným prostranstvím s mnoha očištěnými a zčásti zrekonstruovanými zídkami. Skupiny ruin před námi vytvářejí dva shluky malých budov s dobře patrnými obvody. Na vysokém majestátním stromu je přibita strohá cedule: Bienvenidos a Espíritu Pampa – Vítejte v Pampě duchů. Atmosféra pověstného historického místa nás ihned pohlcuje. Fantazie pracuje naplno. S úctou prohlížíme na pohled ničím výjimečné kusy zdiva… O kus dál v pralese nacházíme úžasné místo. Zdejší ruiny nejsou očištěny nijak důkladně – jsou prorostlé kořeny, přímo z prostoru bývalé místnosti vyrůstá mohutný strom, vše v mihotavém zelenavém stínu vzrostlého pralesa. Pohodu ruší jen četní moskyti, nedovolující člověku v klidu jen tak usednout a pokochat se romantickými výjevy bájné Vilcabamby. Poslední incká bašta upadla brzy po svém dobytí v úplné zapomnění na několik set let. Když se zde v roce 1911 objevil Hiram Bingham, nepřipustil, že by se mohlo jednat o pravou Vilcabambu. Kvůli zbytkům střešních tašek a ruinám místo zasadil až do doby španělské kolonizace, považoval je za zbytky zaniklého španělského statku. Svůj omyl nikdy nepřehodnotil. Teprve pozdější výzkumy prokázaly, jak je lokalita v Pampě duchů významná. Jemným, ale podstatným důkazem přitom už asi byla zmínka kronikáře Martína de Murúa, který doprovázel vítězné tažení Španělů a byl přítomen příchodu Španělů do Vilcabamby. Murúa mimo jiné napsal: „Inkové tu měli stupňovitý palác, krytý střešními taškami.“ Takto jednoznačně zmíněné střešní tašky nebyly do dnešního dne nalezeny v žádné jiné archeologické lokalitě z doby Inků. Ale Inkové v té době převzali i jiné prvky evropské kultury, například chovali krávy.
Díky své poloze a tropickému klimatu nejspíš nikdy nebude znovu a znovu zarůstající Vilcabamba na pohled tak strhující jako Machu Picchu či jiné horské stavby Inků. Ovšem její mysterium – mysterium posledního útočiště Inků ukrytého v divokých horách – bude do odlehlé oblasti Peru asi vždy lákat dobrodruhy, snílky či romantiky, kteří touží spatřit legendami opředené místo na vlastní oči.
