Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček Andalusie má mnoho tváří: koně, horko, černovlasé krasavice, kytary, flamenco, býčí zápasy, sherry… Staly se symbolem celého Španělska. Jsou jím i náboženská procesí – romerías. El Prado del Rey patří k takzvaným pueblos blancos, bílým vesnicím, kterými se Andalusie pyšní. Každý rok se zde koná náboženská pouť na počest svatého Isidora. „Jen přijeďte, a uvidíte,“ řekli nám při telefonátu na tamějších informacích. Přijeli jsme a uviděli. Díky náboženskému procesí na počest toho, komu je zasvěcen hlavní místní kostel, jsme se několik hodin hřáli v otevřené temperamentní španělské náruči a pochopili část toho, co dělá Andalusii Andalusií. Přijet jako normální turisté autem, určitě bychom viděli totéž, ale prožili bychom stěží polovinu. My jsme přijeli na kolech. Jak se říká „na těžko“, tedy osm kilometrů náboženského procesí jsme prošli i se svým stanem, spacáky, vařičem a vším nezbytným i zbytným, co s sebou cykloturisté dokáží táhnout na šestiměsíční putování. Určitě jsme byli nepřehlédnutelní. Byli jsme pro ně stejně exotičtí jako oni pro nás. Vzájemné sympatie a vzájemná zvědavost.
Opravdu to takhle začíná?
Poprvé jsme se seznámili v sobotu večer. Přesná data a hodiny nejsou pro žádný jižní národ příliš závazné, a tak jsme raději přijeli o den dřív. Prado není příliš velké a jediný konkrétní údaj, který jsme o něm zjistili dopředu, je, že městská privilegia mu udělil král Karel III. v roce 1759. Počet obyvatel jsme nezjistili ani před procesím, ani po něm. Všechny úřady se dva dny připravovaly a měly moc práce na podávání informací, pak se dva dny slavilo a všechno bylo zavřené a den měly na vzpamatování se. „V pondělí bude celé město spát,“ smáli se účastníci romerie s plnou sklenkou v ruce. „Musíme v klidu vystřízlivět!“ Jedno z mnoha dnes tak populárních bílých městeček a vesnic stojí podobně jako ostatní na kopci, který pro cyklistu představuje pět kilometrů slušného stoupání. Ještě zadýchaní se ptáme, co se bude večer dít. Nerozumějí nám – nedivím se, být Španělem, taky občas nebudu své španělštině rozumět. Ptám se tedy jednoznačně: „Večer – fiesta – kde?“ Trochu udiveně opíší rukou oblouk: „Toda la ciudad – No přece celé město.“ Jak jednoduché… Míjíme radnici, hotel, benzinku, pěší zónu, pečlivě udržovaný park, hasiče (jsou žlutí), první pomoc, pár barů, jednu samoobsluhu, která ani tady není označená – proč taky, místní vědí, kde je. Konečně jsme na náměstí s dočasným podiem korunovaným obřími reproduktory. Kdy asi spustí? Z kostela svatého Isidora právě vytahují svého světce na dvoukoláku s obřími koly. Vůz je pěkně těžký, ozdobený květinami a zeleninou, mužům dá pořádnou práci nasadit páru volů postroj. Pomalu vycházejí, kněz, ministranti, monstrance, dva bubeníci a středověcí pištci zároveň bubnují a pískají. Šedivé kalhoty, široký pás, bílá košile, španělský klobouk s rovným širokým dýnkem a na něm stuha s nápisem Romería San Isidor. Průvod jde důstojně, pomalu, na náměstí postává pár lidí. Za hodinu obejde centrum a vrátí sochu svatého na oltář. Jsme zklamáni. To je úvod ke slavným andaluským poutím? V neděli ráno jsme za deset minut osm opět na náměstí. Lidí už je víc, přijíždějí první nazdobené a očíslované kočáry (nejvyšší číslo jsem postřehla 46). První jezdci na koních, i některé malé děti jsou v jezdeckém. Koně působí vedle našich kol obrovsky. Nazdobené bryčky a žebřiňáky jsou plné košů a termosek s jídlem a pitím. Na těch větších, tažených traktory, stojí i jídelní stoly a lavice, dokonalá pojízdná restaurace. Většina žen má na sobě oblečení ve stylu flamenca, mají ho dokonce i matrony postávající ve dveřích domů podél trasy, kudy půjde průvod. Doprava je zastavena a Isidor znovu vytažen z kostela. Průvod zahajují dva bubeníci, pak malý kluk vede voly táhnoucí Isidora ozdobené pestrými střapci a bambulemi. Řadí se i ostatní vozy a pomalu se dávají do pohybu. Nejhezčí vůz tažený koňmi, traktorem a nejhezčí vozítko vybírá speciální porota. Doufám, že poslední kategorii vyhrála terénní čtyřkolka místního řezníka, která nám na závěr pouti nabídla plátky šunky. Bojíme se zmatku v průvodu, který by mohla způsobit naše kola. Nevyhodí nás s koly? Nebudou se koně plašit? Několikrát si necháme vysvětlit cestu a jedeme napřed do polí mimo město a čekáme. Jako by o nic nešlo
Ano, nic se neděje. Ticho, ptáci, prašná cesta, žádná auta. Svět spí. Přichází osamělá postava. Je z Tenerife a mluví trochu anglicky. „Jdou pomalu, popíjejí, pak malá bohoslužba, odpočinek… Tak já jdu napřed,“ varuje nás. Pak pomalu projde dvojice ve slamácích a na kolečkách táhne velkou termosku. Tři kabaleros v bílých košilích jedou na tradičně osedlaných koních opačným směrem – do Prada. Jejich sedla zdobí perleť a složité gravírování. Profrčí policajti. Prach se usadí a někde bučí krávy, kdesi kokrhají kohouti, za kopcem přecinkalo stádo ovcí, kukačka. Svět se vrátil o padesát, nebo sto let zpět? Pak se konečně ozvou bubny, píšťala a zaržání koní. Kolem nás voní bylinky, které jsem rozšlapala, když jsem lezla na plot. Ještě netuším, co nás čeká. Ani ve snu bych si to nedokázala představit. Teď už to vím. Stejně i to, jak se má tancovat flamenco. A není možné psát o andaluské romerii, fiestě (svátek) nebo ferii (trh), a nepsat o flamencu. Vášeň zvaná flamenco Má ho v sobě každý obyvatel Andalusie. V každém je kapka cikánské krve s jejím rytmem, kapka africko-maurské krve s jejím temperamentem plus mnoho dalšího. Flamencoví historici poukáží na stopy kultury fénické, řecké a římské a připomenou i starodávné byzantské zpěvy, židovský a starověký hinduistický hudební systém, odraz indických tanečních gest. Flamenco odráží celou historii území, které se dnes nazývá Andalusie. Jsou v něm kultury všech národů starého světa, které jí prošly. Počátky i sám původ slova flamenco jsou opleteny legendami a nejasnostmi. Neví se například, zda první údajný zpěvák flamenca, Tio Luis de la Juliana, skutečně žil. Něco ale jisté je, například že už v roce 1740 vnučka nejstaršího cikána z Triany tancovala na dvorech bohatých Sevillanů. Tento zápis se obecně považuje za první historický doklad o existenci flamenca. Oblast vzniku je jasná, trojúhelník mezi chudou sevillskou čtvrtí Triana a městy Jerez a Cádiz na jihozápadě Andalusie. Jisté je i to, že ke konci 19. století ho tancovala už celá Andalusie a že se roku 1922 konala první soutěž flamencových zpěváků. Tanguillo, fandango, malagueña, tango, alegrías, buleria a další názvy jednotlivých typů a stylů flamenca z různých končin Andalusie se staly pojmem. Dnes jejich sláva a obliba stoupají, zakládají se speciální kluby (peña) a stalo se součástí andaluské kultury stejně jako gitanos, Cikáni, pro které španělstina na rozdíl od češtiny žádný opis nepoužívá. „Splynuli jsme s nimi a oni s námi,“ řekli nám v Cádizu. „Kdo žije v Cádizu, je Cádizan, víc nás nezajímá. Jen v Granadě mají své speciální čtvrti.“ Speciální čtvrti a speciální jeskyně, kde je k vidění prý to nejlepší flamenco z celého Španělska. To „pravé“, nefalšovaně cikánské, jsme viděli i v Cádizu. Skládá se ze zpěvu, tance a hudby (původně se jen zpívalo). Hudbu obstarává kytara, doprovod pro tanec i tleskači. Rytmus vyklepávají podpatky tanečnice, popřípadě kastaněty.
Ženské oblečení se svými výstřihy, vypasováním po kolena a několika řadami širokých kanýrů až k zemi sluší Španělkám nejen v Andalusii, kde je dnes andaluským národním krojem, který se (na rozdíl od českých a moravských) nosí při každé slavnostnější příležitosti. Převládalo i na procesí. Pod ním měkké jezdecké holinky nebo boty na vysokém podpatku, ve kterých ženy dokázaly ujít oněch osm pro nás tak nezapomenutelných kilometrů po polní cestě vedoucí nahoru a dolů po sluncem rozpálených kopcích. Těžko říct, co víc vířilo prach – kopyta koní, nebo ženské sukně? Bylo to jako sen, jako bychom se ocitli na dávném obraze starých španělských mistrů. Čas se zastavil a běžel zpět. Kam se poděla konzumní společnost a obří centro comercial, která vyrůstají u všech španělských měst? Kde zůstala auta a televize se svými seriály? Cestou se valil roztančený dav… Pak se nekonečná živá barevná roztančená linka zastavila. Voli dostali volno a schovali se do keřů, vůz se svatým Isidorem se naklonil na stranu do příkopu. Bylo třeba namíchat do velkých dvoulitrových stříbrných konvic na čaj další várku oblíbeného rebujito, což je mix sherry fino (suché sherry) se 7up a ledem, aby bylo po cestě co nalévat. „Není ani tak silné ani kyselé jako fino, prostě je akorát na procesí,“ vysvětlili nám jeho oblibu. Sladké sherry je určeno na vývoz a v Andalusii se moc nenosí. Lidé se hrnuli do stínu. Moc ho nebylo, proto tancovali i na slunci, v prachu cesty, na dvoře osamělého domu, u kterého se zastavilo. Nemohli si pomoci, měli flamenco v sobě. Pod sluncem a s věčnou sklenkou pití v ruce měli jedinečnou šanci žít. Žít flamencem a pro flamenco. Žít pro tento okamžik a pro sebe. Olé! Ať žijem! Vamos! Jdem na to! Jdem tancovat! Náboženský mejdan
„Vámos! Pojeďte taky! Přidejte se k nám!“ zvali nás okolojdoucí a jedoucí. Zmizel obvyklý postoj – nedivit se, nevyptávat se, nebýt nemístně zvědavý. Napili se, otevřeli se, otevřeli svá srdce i své přepravky s jídlem a své láhve. „Napijte se!… Že nemáte skleničku?… Vezměte si tuhle!“ a už nám věší na krk ten skvělý a praktický vynález – plastový pohárek v koženém pouzdře na šňůrce. Napili jsme se. Mnohokrát. Dostávám čisté nemíchané sherry z tradiční kožené láhve se zvířecí srstí navrch od páru jezdců. Pomalu projíždějí vozy nazdobené kanýry, umělými květinami i kokakolovým slunečníkem. Kolem projíždějí i tři kabaleros, jezdci. Mají plné sklenice. Tak proto se španělský kůň vodí jen levou rukou! Ne že pravá kdysi musela držet zbraň, v Andalusii musí být volná pro pohár s vínem! Pro dnešní den jsou nejen kabaleros, vysoko nad ostatními, jsou to španělští grandi, šlechtici. Předvádějí své jezdecké umění, kroky zpět a do strany – španělská jezdecká škola v praxi. Další vůz mi nalévá něco světlého, sladkého a alkoholického. Červená vína jako by přestala existovat. Dostávám plastový talířek s bramborovým salátem. Pomalu se suneme s procesím. Zastávky na jídlo a pití jsou stále častější a delší. Kdo potřebuje namíchat rebujito, zastaví svůj povoz klidně vprostřed cesty. Ostatní čekají. Cesta je zablokovaná. Zpočátku policie podnikne pár pokusů udržet cestu průjezdnou a chod poutě plynulý. Marně. Mám podezření, že později odjela domů, přesedlala na koně a i ona si na krk pověsila pouzdro se skleničkou. Jeden osel se mírně plaší. Pak si musejí zase odpočinout voli. Další krátká bohoslužba. A zase flamenco, přímo na cestě mezi kočáry. Ze všech povozů k nám natahují ruce – olivy, obložený chleba, manzanilla s ledem, bramborová omeleta, třetinka piva, malé řízky (v obalovací směsi je znát česnek). V půlce cesty míjíme Salina de Hortales. Ti, co jdou poprvé, by v těchto Slaných pramenech, známých již Římanům, měli být „pokřtěni“. Místo toho jsme nakrmeni dalším řízkem a obloženou houskou. Ochutnáme i grilované krevetky. Míjí nás dvojice tlačící vozík ze samoobsluhy. Jsou dvě hodiny, voli konečně dotáhli Isidora na velkou louku pod košaté duby. Vítají ho stovky stolků, židliček, grilů a lidí, kteří sem přijeli auty. Z reproduktorů zní moderní hudba, atmosféra se mění. Otáčíme proti proudu dojíždějících vozů, my tady s koly do tmy zůstat nemůžeme, natož do rána, kdy se budou vracet poslední účastníci procesí. Dobíhá nás udýchaná studentka angličtiny, která si s námi po cestě povídala. „Nezlobte se, dřív jsme nemohli zastavit, tady máte na cestu studené pivo. A kdybyste se rozhodli ještě vrátit, pamatujte si, že ve voze číslo dvanáct je pro vás vždycky připravené jídlo a pití,“ volá ještě na rozloučenou a schová ji prach traktoru ověšeného lidmi.
Napsal a vyfotografoval František Štaud Pouze dva cizince jsem potkal během měsíčního putování po národních parcích Hokkaidó. A to přesto, že nabízí množství přírodních i kulturních zajímavostí. Zeměpisnou šířkou totiž Hokkaidó odpovídá téměř středomořským riviérám, ale Ochotské moře se tu zřídkakdy ohřeje na koupací teplotu a nesmlouvavý vítr vanoucí přímo od nedalekého Sachalinu vytváří podmínky vpravdě sibiřské. Ledovce a sopky, oheň a led, žár i mráz zde žijí někdy v mírumilovné symbióze, jindy v nelítostném boji a vrývají vrásky do krajiny i tváří místních obyvatel.
Národní park Riširi-Rebun-Sarobetsu ležící na samém severu Japonska je tvořen pobřežím Sarobetsu a dvěma ostrovy; Riširi – jímž je malá placka obepínající stejnojmenný spící vulkán – a Rebun, přezdívaný ostrov květin, na němž díky tvrdým klimatickým podmínkám kvete alpská flóra již u hladiny moře. Turistický průmysl sem v masové podobě ještě nedohlédl, a tak hlavním zdrojem obživy zůstává rybaření. Malé rybářské vesničky jsou poschovávané v zálivech kolem ostrovů. Stavení jsou neuvěřitelně prostá, dřevěná, narychlo záplatovaná vlnitým plechem a černou lepenkou, na prádelních šňůrách se suší vyprané prádlo společně s chobotnicemi a chaluhami. Atmosféru „slané vody, ryb a motorového oleje“, tolik typickou pro rybářské vesnice, narušuje pouze zpěv racků a pravidelný rytmus mrazivého, i když srpnového příboje. Všude panuje nepořádek, hejna mořských ptáků asistují při třídění dnešních úlovků a občas jsou za vytrvalost obdařena nějakou mřenkou. Skromnost místního života symbolizuje zdejší šintoistická svatyně, ničím nepřipomínající pompézní svatostánky Kjóta či Nary. Obyčejné betonové schody zasazené v zeleném kopci směřují k prosté boudě. Jenom dřevěná, jasně červená brána odlišuje svatyni Nišiuedomari od boudy na nářadí. Prádelna na konci světa „Konec světa“ – tak se z jazyka Ainuů, původních hokkaidských obyvatel, přeloží „širetoko“. Národní park tohoto jména je malým poloostrovem vybíhajícím na východě Hokkaida do Ochotského moře a směřujícím, jako hrozící ukazovák, ke Kurilským ostrovům. Pobřeží i zde lemují dřevěná stavení s trámy hlasitě praskajícími ve větru. Mnoho lidí tu nežije, pouze jeden starší japonský pár mi večer ke stanu přináší ovoce, a beze slova odchází. Setkání s dalším hokkaidským domorodcem následujícího rána mě zastihuje ještě rozespalého, na podobný zážitek zcela nepřipraveného. Byl jím šedivý, až na zem shrbený stařík neodhadnutelného věku, který si ze svého dřevěného příbytku na pobřeží časně ráno vynesl dva kbelíky prádla, valchu a mýdlo a bezbarvé svršky drhnul monotónními pohyby. Když jsem se v podvečer vrátil k tábořišti, stařec právě balil „prádelnu“ a ztratil se v útrobách rozeklané chýše. Podobně bych si představoval život v té nejprostší formě tak, jak jej znám z vyprávění prarodičů, ovšem nikdy bych nečekal, že se s ním na vlastní oči setkám v zemi technických zázraků, na přelomu třetího tisíciletí. Dotyk pekla a smutek panny
Serpentinami populární Akan Transverse se dostávám k jezeru Akan. Jezero nejenže dalo celému národnímu parku jméno, ale stalo se i jedním z útočišť Ainuů, původních obyvatel severního Japonska, jež stihl osud severoamerických indiánů (Koktejl, květen 2003). Po staletích diskriminace se začali koncentrovat ve vesnicích zvaných kotan. Ta největší, Akan-kotan, je právě zde, na břehu jezera. Pozoruhodností jezera Akan jsou také marimo – vzácné sametově zelené koule tvořené propletenci řas algae. Marimo poprvé objevili právě Ainuové a nazvali je To Karipu – „jezerní koule“. Dávná legenda praví, že jsou to slzy panny Setony, která se nešťastně zamilovala do Manibeho, lovce z nedůstojného kmene, a jejich lásce nebylo přáno. Zoufalý Manibe posléze zabil Setonina snoubence, a tak jí zbyly jenom oči pro pláč. Do velikosti pingpongových míčků dorostou přibližně za osmdesát let, velikosti volejbalového balonu dosáhnou asi za pět století. Velká marimo se později rozpadnou na několik řasových chomáčků a vzniká další generace sametových míčků. Io-san neboli Sírová hora nedaleko jezera nabízí téměř dokonalou ochutnávku pekla. Neutuchající geotermální silou žene ze svých útrob kouř, doprovázený varovným syčením a typickým sirným zápachem. Po celém kopci „rozkvétají“ fumaroly – funící kopečky obalené kanárkově žlutými nánosy síry; při chůzi mezi nimi cítím, jak se mi skrz podrážky zahřívají chodidla a nevyzpytatelný vítr mi každou chvíli pošle dávku sirného kouře rovnou do obličeje – vnímám peklo všemi smysly. Pod horou kvete zajímavý druh byznysu. Domorodci tu vaří vejce tak, že je v bedýnce položí na některý z horkých sirných průduchů a za pár desítek minut je prodávají s ujištěním, že když jsou vařená na Sírové hoře, vyléčí všechny neduhy. Bohové na vymření Národní park Kuširó Šicugen, proslulý rozlehlými močály na sever od města Kuširó, je posledním národním parkem, který byl v Japonsku vyhlášen. Stalo se tak v roce 1987 poté, co zde byli objeveni příslušníci některých vzácných druhů fauny a flóry. „Kuširó“ má opět původ v řeči Ainuů a znamená „místo, kde se scházejí lidé“. Z oblastní fauny si největší pozornosti bezpochyby zasluhují jeřábi, kteří se do těchto končin stahují každou zimu ze Sibiře. Jeřáb mandžuský (Grus japonensis), největší mezi jeřáby, patří mezi ohrožené živočichy a byl japonskou vládou vyhlášen jako „speciální přírodní monument“. Tyto sněhobílé krasavce s černě lemovanými křídly a jasně červenou korunkou Ainuové nazývali Sarorun Kamui – bohové močálů. V dřívějších dobách byl lov jeřábů vyhrazen pouze pro šlechtu, která je příležitostně chytala pomocí speciálně cvičených sokolů. Svým způsobem tak byl jeřáb chráněn před vyhubením; ještě před sto lety tak byli jeřábi rozšířeni až k Tokiu. Po revoluci Meidži v roce 1868 však bylo rolníkům povoleno střílet jeřáby na svých pozemcích, což přispělo, stejně jako rekultivace mokřin – jeřábího biotopu – k drastické redukci těchto ptáků. Samota na sněhu Největším národním parkem Japonska je ale Daisetsuzan neboli Velká sněhová hora. Je i skutečnou perlou mezi japonskými parky. Chráněn je od roku 1934, a je tedy i jedním z nejstarších parků v Japonsku vůbec. Jeho severní části se familiárně říká Střecha Hokkaida.
Daisetsuzan se pyšní nejzachovalejší divočinou v Japonsku, rozlehlostí, otevřenými, nekonečnými prostory bez jediné známky civilizace. Od podzimu do jara je pokryt několikametrovou vrstvou sněhu, v létě je vyzdoben alpskou flórou do nejkrásnějších barev a odstínů. Neprostupné hory se staly domovem hnědých medvědů, jelenů ezo a kuriózních myších zajíců, kteří se tu údajně dochovali až z doby ledové. Nejodlehlejší a nejkrásnější oblastí Daisetsuzanu je střed parku s dominantním vrcholem Tomurauši-jama (2141 metrů nad mořem). Většina knižních průvodců tvrdí, že tato oblast je v podstatě lidskou nohou nedotčena a ročně se sem vypraví jenom pár desítek dobrodruhů. Přechod pohoří Daisetsuzan mi trval celý dlouhý týden. V průměru jsem potkával jednoho turistu denně, strádal nedostatkem vody a zdravotními problémy, při pádu na sopce Tokači-dake jsem si v zápěstí zlomil ruku. Přesto jsem po sedm dní nejšťastnějším tvorem nejen na Hokkaidu.
Sněžný klenot – tak Tibeťané nazývají Kailás. Zde, téměř sto padesát kilometrů na sever od hlavního himálajského hřebene pramení čtyři říční systémy Asie a ženou se z Kailáse do čtyř světových stran. Pro vyznavače čtyř náboženství je křišťálová hora důvodem k dlouhé pouti. Vydat se sem mohou lidé různě, pěšky, terénními vozy. Obejít ji ale musí každý sám. Nás sem nehnaly náboženské pohnutky, ale magie této hory. I pro nás se mělo ale ukázat, nakolik je poutník schopen cesty do vlastního nitra, jak čistá je jeho duše. Rozhodli jsme se absolvovat rituální pochod, kterému se tibetsky říká kora. Cesta kolem jezera a koupel v něm – dnešními cestovateli svázanými neúprosnými časovými limity většinou vynechávaná – je posledním možným očistným rituálem. Vesnička Darčen je výchozím místem k poutnímu kruhu, který měří asi padesát dva kilometry, nachází se na jižním úbočí Kailáse, přibližně ve výšce čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. K neméně krásné hoře Gurla Mandata, ležící odsud jižně, je to vzdušnou čarou asi sedmdesát kilometrů. Převýšení z Darchenu k nejvyššímu bodu kory – sedla Dolma-La na severovýchodní straně – je zhruba tisíc metrů. Co ale mohou vyjádřit suchá čísla! Dolma je bohyní, která by měla ochránit Tibet. Však také poutníci při překročení nejvyššího místa cesty volají „Bozi mají zvítězit“. Dolma-La, místo s největším počtem modlitebních vlaječek, obětovaných kusů oděvů i od někoho, kdo nemohl tuto cestu nastoupit, rohů zvířat, chomáčů vlasů i klobouků. Zde leží práh k novému životu. Zde jakýsi Jürgen připevnil Číňany zakázanou vlajku Tibetu s přáním svobody tomuto národu.
Nás sem nehnaly náboženské pohnutky, ale magie této hory. I pro nás se mělo ale ukázat, nakolik je poutník schopen cesty do vlastního nitra, jak čistá je jeho duše. Rozhodli jsme se absolvovat rituální pochod, kterému se tibetsky říká kora. Cesta kolem jezera a koupel v něm – dnešními cestovateli svázanými neúprosnými časovými limity většinou vynechávaná – je posledním možným očistným rituálem. Vesnička Darčen je výchozím místem k poutnímu kruhu, který měří asi padesát dva kilometry, nachází se na jižním úbočí Kailáse, přibližně ve výšce čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. K neméně krásné hoře Gurla Mandata, ležící odsud jižně, je to vzdušnou čarou asi sedmdesát kilometrů. Převýšení z Darchenu k nejvyššímu bodu kory – sedla Dolma-La na severovýchodní straně – je zhruba tisíc metrů. Co ale mohou vyjádřit suchá čísla!
Dolma je bohyní, která by měla ochránit Tibet. Však také poutníci při překročení nejvyššího místa cesty volají „Bozi mají zvítězit“. Dolma-La, místo s největším počtem modlitebních vlaječek, obětovaných kusů oděvů i od někoho, kdo nemohl tuto cestu nastoupit, rohů zvířat, chomáčů vlasů i klobouků. Zde leží práh k novému životu. Zde jakýsi Jürgen připevnil Číňany zakázanou vlajku Tibetu s přáním svobody tomuto národu.
Strávit nějaký čas v buddhistickém klášteře mě lákalo řadu let. Ovšem s přibývajícím věkem mi bylo čím dál jasnější, že k řádnému zasvěcení do tajů mahájánového tibetského buddhismu, praktikovaného v odlehlé horské oblasti Ladaku na hranicích s Tibetem, by bylo potřeba mnoha let studia, odříkání a pevné vůle. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že ani jednoho se mi nedostává a lepší už to nebude.
Mise, která měla za cíl restaurování vzácných nástěnných maleb a stavební a projektové práce s tím spojené, byla proto jedinečnou příležitostí k nahlédnutí pod pokličku kotlíku, v němž se vaří každodenní fyzická i duchovní strava Buddhových následovníků. Jací jsou vlastně buddhističtí mniši? K čemu se upínají jejich myšlenky? Zhruba dvoutýdenní pobyt mi samozřejmě nemohl na tyto otázky odpovědět, mnohé mi ale stačil nastínit a rozbil některé mylné představy, které jsem si s sebou přivezl. Starého známého Jany, mnicha Lopsanga Kečoka, se ptáme, proč už neprovází příchozí návštěvníky jako před léty, při její minulé návštěvě. Otázka hned vyvolává na jeho tváři lehký úsměv, ostatně ten je typický pro všechny Ladačany. Vzpomíná na rok, kdy v rámci služby klíčníka otevíral a zavíral dveře návštěvám až do omrzení. Vysvětluje nám, že každá služba, ať už v kuchyni, se svazkem klíčů u pasu, nebo osamoceně dole v malém klášteře přímo ve vesnici, trvá jenom určitou dobu, pak se mnich věnuje meditacím, vyrazí na poustevnickou cestu po vesnicích nebo na pobyt do spřáteleného kláštera. Někteří mniši léta studují na buddhistických univerzitách, třeba i daleko dole v nížinách ve Váránasí nebo v Karnátace. Ptám se ho, proč nemá na sobě hezkou žlutou čepici sekty gelugpa, odloženou ve výklenku ve stěně, i když dobře vím, že ta se nosí jenom při slavnostních příležitostech. Chci ho ale vyprovokovat, aby si ji nasadil, protože by tvarem, který přetrval století, kontrastovala s moderním tričkem s nápisem EMINEM, byť v regulérní mnišské oranžové barvě. Nasadí si čepici, ale když ho požádám o svolení fotografovat, znejistí. Jeho rozverný výraz zmizí, zvážní a obleče si na triko mnišské roucho.
Spolu i každý sám Ač je mnišské společenství na první pohled soudržnou komunitou, život každého mnicha je do značné míry individuální. Rovněž představa, že pro samé společné modlení už nezbývá mnichům čas na nic jiného, je zavádějící. Alespoň to platí tady v Ladaku. Ten pravý čas pro společné modlitby a vůbec pro intenzivnější život celé komunity nastává v období náboženských svátků, které probíhají ve většině klášterů během zimních měsíců, kdy jsou horské průsmyky zaváté sněhem a cestovat mezi kláštery je téměř nemožné, o návštěvách zvenčí ani nemluvě. V době naší návštěvy tak ze sedmdesáti mnichů, kteří trvale pobývají v klášteře Diskit, bylo asi třicet mnichů na cestách po venkově, v jiných klášterech nebo v buddhistických školách. Ze zbylého počtu mnichů se ranní modlitby ve velké nově zbudované modlitebně pravidelně účastnilo kolem deseti mnichů. Večerní modlitby v malé starobylé svatyni vedl samojediný náš klíčník, kterému vždy rád přihlížel někdo z nás hostů – brigádníků. A jaký je typický všední den v klášteře? Po většinu dne se mniši věnují svému osobnímu programu, starají se o domácnost a meditují ve svých vlastníma rukama zbudovaných domcích o dvou místnostech, rozsypaných jak rozmetané kostky domina na skále pod hlavními klášterními budovami. Sami si perou, přes den si někteří sami vaří, i když klášterní kuchyně zajišťuje ranní pečení placek čapátí, vaření rýže a speciálního čaje na ranní púdžu.
Jako jam session Púdžu zahajoval den co den vždy ve stejný čas „letošní“ klíčník troubením na rituální mušli ke všem světovým stranám. Ač to bylo vždy na minutu přesně, vlastní průběh měl jinak do nějakého kasárenského drilu rozhodně daleko! Řád modliteb je sice pevný a po staletí neměnný, na mne, nezasvěceného pozorovatele, ale působila púdža jako hudební improvizace na dané téma, chcete-li jako jakási jam session. Na hlavní nosnou notu modlitby se postupně volně nabalovaly nástroje v podobě mumlavých zvuků manter mnichů. Tak, jak každý mnich sám uzná za vhodné, vstupuje svým „brbláním“ do hry, nebo z ní opět odchází. Přestávky, v kterých se přímo aktivně nezúčastní modlitby, vyplňují mniši tu vzájemnou konverzací se svým sousedem, tu hlasitým usrkáváním čaje. Ten je popíjen s tsampou, solí a cukrem, kterážto kombinace dvou protichůdných chutí je podávána mnichem, roznašečem ranního čaje, a představuje nejen velkou lahůdku, ale díky tsampě, pražené ječmenné mouce, i sytou snídani. Jeden mnich, který se zřejmě chce pohroužit nerušen do svých myšlenek, si přehazuje cíp rudého roucha přes hlavu a obličej, další právě přicházející opozdilec si beze známek spěchu hledá místo na modlitební lavici a zdraví se srdečně se svými kolegy. Celá improvizace je doprovázena zvoněním, troubením a údery palic na velký buben, při nichž se nemohu ubránit dojmu, že byly před staletími zařazeny do výbavy mnichů nejen pro svoji schopnost vytvářet magické vibrace, napomáhající ke splynutí s univerzem, ale i proto, aby zamezily unavenému mnichovi případně usnout! Každý zvuk je na první nezasvěcený poslech jakoby odtržen od těch ostatních, rodí se, žije svým vlastním životem a nečekaně mizí, aby posluchače v ten nejméně předpokládaný okamžik opět vtáhl do děje. Za zajímavost stojí například i to, že dechové nástroje gajlingy, jakési obdoby našich klarinetů, hrají při obřadu vždy ve dvojici, přestože každý z nich musí být odlišně naladěn.
Vzhůru do Hunderu Namgyal je nejen mnich, skvělý kuchař se smyslem pro humor, ale hlavně – a to pro nás mělo ten hlavní význam – umí ze všech diskitských mnichů nejlépe anglicky. Nemuseli jsme ho proto ani příliš dlouho přemlouvat, aby nám dělal tlumočníka a průvodce. Vnímal to nejen jako službu pro bláznivé cizince, ale určitě i jako příjemné zpestření běžného mnišského života. Namgyal má už druhým rokem službu dole ve vesnici v malém polorozpadlém klášteře, který je podřízen tomu hlavnímu nad ní. A byl to věru veselý společník! Jeho zjev nejen spíše připomínal snědého italského plážového plejboje ve slušivých slunečních brýlích (slunce je v těchto nadmořských výškách velmi agresivní), ale měl i dobrosrdečnou, veselou povahu a při procházce vesnickými uličkami působil rozruch mezi místními kráskami, které na něj neustále rozesmáté něco pokřikovaly a rády se s ním pouštěly do horovu. Díky němu se k nám chovali srdečně i mniši z kláštera Hunder, ležícího na samém konci údolí Nubra, v nejzazším místě, kam ještě vojenské hlídky indické armády pustí cizince. Dál na severozápad už leží pouze zakázaná zóna území nikoho a za ní pákistánské hory Karákóramu. Zde, v extrémních nadmořských výškách ledovce Siačen, probíhal v roce 1984 zatím poslední vážný válečný konflikt mezi oběma sousedícími jadernými mocnostmi. Do Hunderu jedeme autobusem. Na nádraží v Diskitu čekáme přes dvě hodiny a čas si krátíme pojídáním lasi, zakysaného mléčného nápoje, který má v místním občerstvovacím zařízení vynikající konzistenci hustého smetanového jogurtu. Čekáme a dvěma babičkám dochází trpělivost: vydávají se pěšky směrem k Hunderu. Utvrzuje nás to v předtuše, že autobus už dnes asi opravdu nepojede. Naštěstí jsme se spletli. Masa Ladačanů ale na první pohled převyšuje kapacity miniautobusu. Ty tam jsou představy o nadhledu a odevzdanosti buddhistů, místní se tlačí do jediných dveří vpředu u řidiče hlava nehlava a ta tam je i autorita našeho mnicha, který vlastním tělem brání nás, cizince, před náporem smějících se a povykujících místních nedočkavců. A pak už zase pěšky spolu s Namgyalem stoupáme po prudké horské pěšině lemované tu a tam skupinami čhörtenů nebo zídkami mani od jedné klášterní budovy ke druhé, rozesetých v širokém okolí ve skalách nad vesnicí. Dveře jsou otevřené, snad proto, že by nebylo v silách mnichů z kláštera dole ve vesnici vyslat do každé budovy klíčníka. Navíc jsme tady skutečně v nejodlehlejším cípu civilizace a krádež je tu cizím pojmem. Pro klášterní budovy v Hunderu je typické, že i když jsou postaveny na malém půdorysu, výška jejich svatyní je na místní poměry neobvykle vysoká a prostor pak vypadá vznešeně a tajemně. Doma u mnicha Po návratu přijímáme pozvání našeho průvodce na pravý tibetský čaj. Namgyal bydlí hned vedle malého vesnického kláštera v Diskitu ve vlastním domku. Ten vypadá jako většina ostatních, ve kterých bydlí mniši u hlavního kláštera nad vesnicí. Jen je osamocený. Dvě místnosti, jedna je vybavena na zem položenými matracemi pokrytými koberci, sloužícími ve dne na sezení a v noci ke spaní, a nízkým tibetským stolečkem. Právě na něj nám Namgyal servíruje slaný čaj. Výklenek ve zdi, do něhož jsou vsazeny dřevěné poličky, představuje jediný úložný nábytek tohoto pokoje. Přes malé okno sem proniká úzký kužel slunečních paprsků, jehož intenzita je tlumena jasnou modří nově nalíčených stěn místnosti. Otvor ve stropu je využíván v mrazivých zimních měsících pro protažení plechového komína kamen, která sem mnich přemístí z druhé místnosti – kuchyně. Tam v létě slouží jako sporák na vaření. Loučíme se a na závěr návštěvy ochutnáváme Namgyalovu tsampu, kterou nám nabízí z dřevěné nádoby, pamatující doby, kdy sem ještě noha turisty nezabloudila. V podobných samostatných domcích kolem kláštera nad vesnicí tráví celý rok většina mnichů. Každý nově příchozí služebník boží by si přitom měl svůj příbytek postavit sám, staří nebo nemocní mniši bydlí v hlavní klášterní budově v blízkosti kuchyně a chrámových místností. Jsou tu spokojení a šťastní, jenom dlouhé zimní mrazivé měsíce jsou pro mnohé postrachem, a proto se snaží na zimu odcestovat do méně chladných oblastí. Nejblíže je sídlo dalajlamy – Dharamsala, nebo ještě lépe město „věčného jara“ Chandigarhu, kde se podle slov mnichů dá projíždět na kole a procházet se čistými ulicemi a parky. Podniknout tuto cestu do „letního bytu“ jim paradoxně umožnila armáda, která se zde usadila kvůli přetrvávající krizi vztahů s Pákistánem. Vojenské dopravní a nákladní letouny totiž za poměrně nízký poplatek umožňují transport místních do jiných oblastí Indie. Vůbec, na vojáky si tu nikdo nestěžuje. Naopak, mniši i civilisté si pochvalují, že udržují silnice a z letadel shazují padáky potraviny, což mnohé zachránilo před hladem v zimních měsících. Vojáci stejně jako turisté přinášejí nové pracovní příležitosti, tedy i peníze a prosperitu. Setkání s princeznou V okolí hlavního města Lehu bylo v dávné minulosti vybudováno množství klášterů, rozesetých v údolí řeky Indu, často vzdálených na dohled jeden od druhého. To mimo jiné svědčí o velkém významu této oblasti v době, kdy tudy po hedvábné cestě putovaly karavany mezi Čínou a Indií. Palác ve Stoku, nad nímž se vypíná stejnojmenná nejvyšší hora oblasti, tedy 6153 metrů na mořem vysoký Stok Kangri, je zajímavý především tím, že se do něj po roce 1947, kdy Indie získala nezávislost na Anglii, musela uchýlit ladacká královská rodina. V autobuse cestou do Stoku nám samozřejmě padla do oka vysoká dívka, která byla mezi soukmenovci o hodně menšího vzrůstu skutečnou raritou. Byla pohledná, elegantně krčící hlavu, celá v bílém. I její rysy byly hodně odlišné. Namísto „rozpláclého“ nosu má úzký aristokratický, žádný náznak šikmých očí, nebo je možná nevnímáme pro hluboký pronikavý pohled, úsměv na jemných rtech. Spolu s ní cestuje ještě jedna dívka, zřejmě její mladší sestra. Starší mi vzdáleně připomíná jednoho mnicha z kláštera Diskit, kterého jsem si podle zjevu, tolik odlišného od ostatních mnichů, zapamatoval. Obě dívky vystoupily ve vesnici před Stokem. Než navždy zmizely našim očím, obě se otočily a pohledem se s námi naposled rozloučily.
Když jsme za několik minut poté procházeli místnostmi paláce ve Stoku, z části proměněného v etnografické muzeum, nemohli jsme si nevšimnout fotografií ladacké královny, oděné vždy v tradičním oděvu, zachycené v rodinném kruhu, s Indirou Gándhíovou, s premiérem Néhrúem a dalšími celebritami, na koni i v luxusním automobilu. Přestože motivy a náměty fotografií byly vždy jiné, společné měly pokaždé jedno – vysokou štíhlou postavu královny, její ušlechtilé rysy obličeje a elegantní držení těla. Tehdy nás napadlo, že obě dívky se možná vůbec neotáčely za námi, jak jsme se pošetile domnívali, ale že jejich pohledy mohly směřovat dál, tedy s největší pravděpodobností k sídlu královské rodiny a potažmo i k oknům, za nimiž možná bydlí jejich urozená vzdálená příbuzná, která se k nim nehlásí. Byly jí tak podobné…
Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Křesťanské kostely v Súdánu? Na první pohled to může připadat jako blouznění, protože Súdán byl vždy považován za místo pod čistě islámským vlivem. Polští archeologové ale tak trochu v tichosti objevili v této zemi dávných černých faraonů něco, co teď bere odborníkům dech. Určit si náhodně bod na mapě a tam dojet se může zdát jednoduché, ale když jste u cíle, někdy se vkrádají pochybnosti. Ty přišly, sotva auto zastavilo a řidič nás vyklopil do tmy na okraji oázy. Kde to vlastně jsme? A co tu děláme? Po chvíli se ale mezi domy obklopenými palmovým hájem vynořil kužel světla a k všeobecnému překvapení se ozvalo: „Sakra, koho sem čerti nesou takhle pozdě v noci?“ Řidič totiž nepozorovaně vyslal svého pomocníka mezi domy pro někoho, kdo se nás ujme. A tím byl Stefan, postarší Polák s plnovousem a osmahlou tváří v zaprášené čapce. Když jsme na něj promluvili česky, málem mu vypadla svítilna z ruky. Když jsme nasedali ve městě Dongola na Severu Súdánu do toyoty s plachtou a dřevěnými lavicemi pro cestující, netušili jsme vůbec, jak dlouhá cesta pouští nás čeká. Měli jsme štěstí, že toho únorového dne probíhal v Dongole trh a mířili tam vesničané žijící podél Nilu. Tady totiž doprava funguje, jen když se setká tolik lidí, že se vyplatí vyjet. Stará Dongola (neplést se severnějším městem Dongolou) je zapomenuté místo na pravém břehu Nilu mezi třetím a čtvrtým nilským kataraktem, tedy česky peřejemi. Nil jich v mnoha zákrutách z Chartúmu musí překonat šest. Dokonce i v minulosti se lodě používaly vždy pouze mezi katarakty, pak se zboží překládalo na jinou. Nebo po vzoru britské armády, která táhla pokořit Mahdího armádu, se jednoduše lehké parníky rozebraly a pod nesjízdnou peřejí znovu postavily. Rozladěný reportér Poláci se nás okamžitě ujali. V zimě pobývají v prostorném hliněném domě s trámy z palmového dřeva. Zjistili jsme, že jde o archeology, kteří už dlouho působí ve Staré Dongole. Že o tom nikdo neví? O Súdánu neexistují příliš čerstvé informace vyjma zpráv z občanské války na jihu nebo Dárfúru. Získat jakoukoliv novinku o běžném životě nebo o památkách je opravdu velké štěstí. Když se pak doktor Stefan Jakobielski, vedoucí expedice, dozvídá, že jsme novináři, je očividně potěšen. Může představit objevy, které zde expedice během dlouhých vykopávek učinila. A navíc, Češi s Poláky si rozumějí! Postupně se seznamujeme s celým týmem a přijde i na pochoutky, jako je salám nebo vepřové klobásky, které jsme už skoro dva měsíce v islámském světě neviděli. Jak se ráno ukázalo, zájem novinářů je veliký, hned brzy ráno přijíždí fotograf a novinář Uwe z časopisu Geo. Zpočátku je dost rozladěn naší přítomností, chtěl mít unikátní materiál. Ale když zjistí, že ho nechceme předběhnout, uklidňuje se a navrhuje společnou spolupráci.
Bohatství vyrvané poušti V roce 1960 dostal polský tým úkol pátrat po dávném osídlení v místech, která měla zatopit právě budovaná Asuánská přehrada. Tehdy bylo na hranicích mezi Egyptem a Súdánem na šedesát expedic, které měly zachránit to, co navždy pohřbí vodní hladina. Poláci začali kopat pozůstatky staveb ve Farasu, vesnici položené v nejsevernější části Súdánu, a k jejich překvapení místo chrámů faraona odkryli zbytky kostela z 8. století. Postupně našli spoustu vzácných fresek a poodhalili tajemství núbijských křesťanů, o kterých se v té době víceméně nic nevědělo. Od roku 1965 působí samotný Stefan Jakobielski v severním Súdánu a postupně se stal i ředitelem celého projektu. Řídí ho od roku 1981. Tady ve Staré Dongole, nedaleko Nilu, byly pod nánosy písku objeveny pozůstatky křesťanských kostelů a klášterů až v roce 1989. Stavby pocházely už ze 7. století. Pro vědce je překvapením, že v této islámské krajině kláštery fungovaly podle archeologů až do 14. století, některé snad i déle. Dokonce bylo několik koptských kostelů objeveno i v okolí samotného Chartúmu, i když se jednalo o poměrně velký klášter, bohužel se zde nic důležitého zatím neobjevilo. Postupně nám celý tým ukazuje fotografie objevených míst a překreslený obraz jedné z fresek. Podstatné ale je, že výzkumy dokazují, že se křesťané vydali ze Svaté země nejen do Evropy, ale také níže podél Nilu. Více to vysvětluje, jak se křesťané dostali až na území dnešní Etiopie, kde se uchytili. Poslední objev – stéla
Ale ani Stará Dongola neměla malý význam. Zdejší klášterní komplex byl pravděpodobně mocenským centrem, jehož vliv sahal až daleko na Saharu k pohoří Tibesti v dnešním Čadu. I zde byly nalezeny doklady kultury núbijských křesťanů. Jejich kultura je velmi specifická. I když je na ní patrný vliv egyptských koptů a byzantské říše, udržela si poměrně dost odlišností. Stefanova kolegyně Malgorzata Martens-Czarnecka, která je druhou duší projektu (podílí se na něm od roku 1969), nám hrdě ukazuje další překreslené fresky. Jednou z nich je nástěnná malba z 12. století, která zobrazuje tehdejší tradiční tanec, na němž je patrno, jak se mísila africká kultura s arabskou. A pak nás vede k největšímu objevu posledních dnů. Kamenná deska, stéla ve tvaru kříže, pochází ze 7. století a je na ní vytesán starý koptský text. Rozluštit ho není v současnosti už tak složité, přestože místní jazyk byl specifickou směsicí koptštiny, která se tu vyvinula v již vymřelý jazyk – staronúbijštinu. Postupně procházíme mezi spoustou úlomků nádob, věcí, které sloužily ke každodenním potřebám, a začínáme se propadat do světa starověkých předků.
Záplava Poláků Stará vybledlá černobílá fotografie v místnosti není jen vzpomínkou, ale i připomínkou doby, kdy nebylo vůbec jednoduché cestovat do Súdánu. Většinou se to podobalo velkolepé expedici, která se přesouvala nejen lodí, ale také parníky mezi katarakty Nilu nebo na velbloudech. Dnes se vše přepravuje letecky a až na místo se dá dojet autem. Ptám se Stefana, kolik lidí tu vlastně pracuje. „V současnosti devět Poláků a máme tu i studenty. Všichni sem jezdí během zimního období, kdy je klima nejpříhodnější, na dva až tři měsíce. Na místě si pak najímáme až padesát dělníků, kteří nám kopou, nosí písek a pomáhají s těžkou prací. A také je dobře platíme. Každý dělník si vydělá za měsíc něco málo přes sto amerických dolarů.“ Jak uvádí dál, Poláci nepracují jen tady. „Menší tým nedaleko vykopá další křesťanský kostel, v Karimě máme ještě větší skupinu, která pracuje v okolí města, a dokonce pomocí leteckého průzkumu úspěšně vyhledává pozůstatky starověkého osídlení. Prostě záplava Poláků v Súdánu,“ usmívá se archeolog. Súdán si Stefan vybral z velice prozaických důvodů. Jeho profesor na univerzitě mu doporučil zemi jako jedno ze dvou míst, kam v té době směřovaly investice na výzkum památek z fondů UNESCO. A jelikož zde i v minulosti pracovalo několik Poláků, rozhodnutí bylo jednoduché. Práce na desítky let Ani se nemůžeme dočkat, až vykopávky uvidíme na vlastní oči. Hlavní objekt, který je zde odkrýván, je klášter Svaté Trojice, který vznikl v 7. století a patřil do velkého komplexu staveb. Svou rozlohou pravděpodobně zabíraly až třicet pět hektarů. Dosud se podařilo vyrvat poušti jen zlomek původních staveb, kdo ví, co tedy ještě čeká pod pískem za objevy. „Bude to práce ještě na desítky let,“ rozhodně prohlašuje Stefan. V každém případě zůstaly klášter a okolní stavby díky suchému písku dokonale zakonzervovány. Na nevelkém písečném kopci je už z dáli vidět dělníky, kteří vynášejí stále se pohybující písek z místa vykopávek. Archeologové právě pracují na záchraně fresek. Není to lehká práce a vyžaduje spoustu trpělivosti, obzvláště v horkém pouštním dni, kdy je většina prostor bez denního světla. Celý vnitřek staveb je z nepálených cihel s omítnutými stěnami. Vedoucí vykopávek nám na nich s velkou obřadností ukazuje zachráněné fresky. Poslední, kterou právě ošetřují, je z 11. století a znázorňuje v životní velikosti dvanáct apoštolů. Člověku se až tají dech ze znovuobjeveného svědectví. Ovšem to nás čeká ještě další nově objevený unikát, krypta arcibiskupa Georgiose z roku 1113. Stěny zdobí texty v koptském a řeckém jazyce. Zvláštností je, že hrobky byla využita i pro další čtyři hodnostáře, kteří tu byli pochováni v pozdější době. Jakmile Stefan zapálí olejovou lampu, vidíme ve svitu mihotavého plamínku malby přesně tak, jak je viděli pradávní malíři a poutníci. Labyrint chodeb pak odhaluje mnohé další fresky biblických příběhů. Vidíme archanděla Michaela, kterak svými křídly chrání chlapce, Kristovu matku kojící dítě nebo obraz Krista, kterak uzdravuje slepce i Marii. Některé malby už, bohužel, pohltil zub času, ale díky zručným archeologům se může podařit překreslit zbytek malby na pauzovací papír a v počítači zrekonstruovat původní obraz. Tak se daří najít stopu minulosti, která spolu s nalezenými texty leccos vypoví o počátcích křesťanství a seznámí nás s tehdejší dobou. Každý koš písku je pečlivě proséván, protože jakýkoliv nález a úlomek může být vodítkem k dalšímu porozumění dávné minulosti. Jen zbloudilec na oslu
Klášter ve Staré Dongole už objevili i turisté. Ostatně polští archeologové s patřičnou hrdostí odkrytými zbytky staveb provázejí každého, kdo sem přijde, a představují krásu starověku. Nejsou tu ale jen vykopávky. Na nedalekém kopci stojí stará mešita a město, které fungovalo jako sídlo dongolských králů. Od 9. století až někdy do roku 1317 městu vévodil královský palác, který byl později, po jeho dobytí, přeměněn na mešitu. Expanze islámu pokračovala od 7. století po ovládnutí Egypta postupně i podél Nilu, a tak byla časem křesťanská Etiopie izolována od věřících v Núbii. Islám začal převládat i zde, v Dongole, a kláštery zanikly a postupně se na ně zapomnělo.
O velkoleposti města vysoko nad Nilem ale svědčí dosud zachovalé trosky budov a opevnění. Dnes se tu prohání jen vítr, který na ně pomalu přesouvá písečné nánosy a zasypává je stejně jako kdysi kláštery. A všude okolo jsou jen samé zbytky paláců, hradů, sloupů, kostelů a klášterů. Je až s podivem, že v tak krásném místě nikoho nepotkáte, nanejvýš zbloudilého jezdce na oslíku. Druhým pozůstatkem arabského vlivu jsou kuželovité hrobky zvané qubbaby, kam byli pohřbíváni významní muži islámu. Jako velké včelí úly lemují okolí opuštěného města. Zpočátku vypadají jako malé pyramidy, které nemohou soupeřit se svými většími jmenovci. Ale i zde je mrtvo. Jen kruh z oblázků a hnízda ptáků uvnitř těchto prapodivných hrobek s nedalekým islámským hřbitovem dokládají posvátnost místa. Epilog Stejně jako v dějinách na sebe navazovaly kultury, tak spolu v severním Súdánu sousedí pozůstatky a úlomky z doby karimské kultury, zbytky sloupů pocházejících z období Římské říše, křesťanské kostely a opuštěná mešita s hrobkami. Jako by čas zapomněl na své hranice a minulost i přítomnost se sžily v dokonalé harmonii.
