Napsal a vyfotografoval Jan Langer a děti ze slumů Afrika, Keňa, Nairobi… Co se vynoří v mysli běžného Evropana pod těmito pojmy? Někomu možná exotika, safari, tradice a obřady kmenového života, nespoutaná příroda… Takovým romantikem ale může být snad jen turista, který se rozhodne utratit své peníze za nevšední zážitky, pro něž se většinou do Afriky jezdí, a keňská vláda dělá vše pro to, aby tuto iluzi nic nenarušovalo. Západní Nairobi s přepychovými hotely a centrum metropole s cestovními kancelářemi a sídly mezinárodních obchodních organizací jsou už prosty běžných výjevů z minulých let – žebrajících dětí ulice, které policie systematicky uklízí do bezpečí dětských věznic. Těm soudnějším z nás se ale možná vybaví i hlad, AIDS, chudoba. Ano, zkušenost místních představuje především každodenní boj. A zaostříme-li na hlavní město a běžný život osmdesáti procent jeho obyvatel, zjistíme, že se naše asociace můžeme zredukovat na základní existenční premisu – přežití. Slova mého průvodce slumem mi dodnes znějí v uších: „Wellcome in ghetto! – Vítejte v ghettu!“
Po dvou měsících trávených v hlavním městě Keni jako dobrovolník české organizace INEX-sda, snažící se naplnit smysl projektu nevládní organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), mohu jen potvrdit tolik zlidovělou frázi – Life is a struggle – Život je těžký. V Nairobi je od místních uslyšíte často. Po čase, když vás tohle město vtáhne do svého rytmu prašných ulic věčně plných davu a pouličních prodavačů nabízejících cokoliv kdykoliv, pochopíte. Po čase, kdy vás lidé pozvou do svých domovů a životů, děti do svých problémů. Po čase, který strávíte ve slumech a chudinských čtvrtích v blízkém kontaktu s jejich obyvateli, po čase, kdy ztratíte roli pozorovatele a návštěvníka a místo jako Mathare se stane vaším působištěm, po čase, kdy si představíte, že byste tady museli žít. Slum Mathare Mathare. Spolu s Kiberou jeden z největších afrických slumů, táhnoucí se údolím řeky Mathare na východním předměstí Nairobi. Druhý den po příletu, sotva jsem se stačil aklimatizovat v tropickém podnebí věčně zvířeného prachu africké megapole, mě provedli místy největší bídy a obeznámili s novým pracovním prostředím. Na několika stovkách čtverečních metrů žije několik set tisíc obyvatel v extrémních podmínkách. Volné, nekontrolovatelně se šířící skládky odpadu jsou průvodním, typickým a nepřehlédnutelným jevem. Tvoří jakousi podkladovou vrstvu, na jejímž základě stojí chatrné chýše sbité z dřevěné konstrukce, vlnitého plechu a igelitu. Druhou variantou jsou chatrče splácané z hlíny, latí a kamenů. Když přijde období dešťů, obydlí z hlíny splaví voda a ta z plechu nezřídka zasažena bleskem. Vnitřní prostory o rozměrech jen několika čtverečních metrů obývají početné rodiny. Tak jako u nás označujeme velikost bytu způsobem 3+1 nebo 4+1, přičemž sociální zařízení je automaticky zahrnuto, ve slumech se s nadsázkou mluví vždy o 3 v 1 (kuchyň, obývací pokoj a ložnice). Koupelny neexistují, lidé se myjí v těsných uličkách nad splašky odpadků v lavorech, které odpoledne použili na praní prádla. Záchody sdílí několik stovek lidí a tvoří je většinou polootevřený zděný koutek nebo chatrná budka na neutrálním území, ve které je vyhloubena černá díra mnohdy velká tak, že by do ní spadlo dítě. To se také děje. Proto chodí děti většinou za svou potřebou jinam – mezi odpadky. Odpad je všudypřítomný a lze jej cítit se zavřenýma očima. Epidemie a nákazy tak visí ve vzduchu. Svou návštěvou jsem vzbudil nevídaný rozruch, neboť běloch je v těchto končinách pro místní obyvatele kuriózní exotikou a v jejich představách a situaci také zlatým prasátkem. Můj zářící obličej neušel pozornosti dětí. Houfně se na mě věšely s pokřikem Mzungu, mzungu, how are you? a neúnavně mě doprovázely všude, kam jsem se hnul. Zájem starších se projevoval mnohem pragmatičtěji a frázi Give me, give me – Dej mi, dej mi jsem po dobu svého pobytu slyšel nesčetněkrát a nebylo jednoduché vysvětlovat, že jsem nepřijel rozdávat peníze. A proč jsem vlastně přijel? Jedním z cílů projektu bylo v rámci spolupráce s místní nevládní organizací MYSA vést skupinku dětí, které měly půjčenými jednoduchými kompaktními fotoaparáty dokumentovat prostředí slumu, ve kterém se narodily a žijí.
Po seznámení a krátké instruktáži děti přinesly první snímky. Několikrát týdně jsme pak spolu seděli a diskutovali nad obrázky a pocity z nich. Od mého původního plánu, totiž jít fotografovat jednou za týden společně vždy k někomu z nich, mě děti odrazovaly. Jednoduše nikdo nechtěl nést odpovědnost za případné nepříjemnosti. Po třech týdnech jsem zorganizoval fotbalový turnaj (pro místní velkolepou událost se zaručenou návštěvností), kterého se zúčastnilo množství dětských týmů a stovky diváků. Byla to příležitost, jak se k lidem více přiblížit a zároveň ukázat, na čem pracujeme. První výsledky prací svých svěřenců jsem představil na malé výstavce, což se setkalo se značným zájmem. Turnaj trval celou neděli a vyvrcholil vyhlášením vítězů a předáním cen, které poskytl Českomoravský fotbalový svaz. Zdálo se, že se všichni dobře bavili, i když den předtím jsem byl varován, že by mohly přijít komplikace s ozbrojenými gangy, které by mohly přijít vymáhat peníze s tím, že jsou majiteli hřiště. Po turnaji se komunikační a kulturní barikáda poněkud prolomila. Dokud však nepřijmete stávající podmínky za své vlastní existenční zázemí, těžko se můžete vcítit do každodenních problémů, ale i radostí místních obyvatel a odložit pohled Evropana. Jak se žije v Mathare? Někdy jsem měl pocit, že celé Mathare se houpe na plovoucím základě tlejících odpadků, jejichž úklid je čas od času náplní dobrovolníků z MYSA a spočívá ve shrabování odpadu na jedno místo, kde se pak houfně pálí. To, co Mathare vyprodukuje, se však z velké části ukládá ve vrstvách břehů říčky Mathare. Vodovodní rozvody jsou vymožeností několika prominentů, kteří se dovedli napojit na zdroje pochybné kvality, zbytek využívá vodu z řeky nebo ji za drahý peníz kupuje. Elektřina se povětšinou krade pirátským připojením na dráty, které putují nad Mathare a jsou určeny jiným uživatelům. Vzhledem k zoufalé hygieně se slumem šíří nemoci jako žloutenka, cholera a tyfus. Léčba je pro místní nedostupná. Ve svém důsledku jsou pak tyto nemoci smrtelné pro většinu nakažených. Častým jevem je malárie. AIDS je velmi rozšířený. Obyvatelé tady sice vědí o příčině, šíření i prevenci této choroby o něco více než na venkově, počty nově nakažených to ale nijak nesnižuje. Velkou roli v tom hraje večerní nuda. Běžně se zabíjí sexem. Pokud se odehrává za zdmi (tedy spíš plechy) domu se souhlasem obou partnerů, je ještě všechno celkem v pořádku. Horší je to po setmění přímo na ulici. Děvčata od svých deseti či dvanácti let vědí, co je znásilnění, a dávají si na to veliký pozor. Ještě tu totiž panuje pověra, že sex s pannou je lékem proti AIDS. Častým problémem jsou krádeže a vůbec vysoká kriminalita včetně hrdelních zločinů. Zčásti za to může zakořeněný tribalismus (přehnané kmenové cítění), zčásti neúnosná ekonomická situace. Policie do útrob slumu nevkročí, funguje tu jen jednoduchá forma spravedlnosti – oko za oko, zub za zub. Míru provinění posuzují ti, kteří cítí největší touhu potrestat. Spory mezi členy různých kmenů, včetně těch, které se nesnášejí a dlouhou dobu byly ve válečném konfliktu a teď žijí ve stísněném prostoru vedle sebe, vedou ke sporům a vyřizování účtů. Často končí a začíná smrtí na jedné straně a pomstou na druhé. Ekonomické páky nutí mnohé krást: je třeba nejen uživit spoustu dětí, které si na sebe mnohdy podobným způsobem musejí vydělat, ale také zaplatit nájem za těch pár bahnitých čtverečních metrů. Chatrče si totiž nemohou přistěhovalci postavit kdekoliv. Pozemky většinou vlastní landlordové, kteří je pronajímají za nekřesťanský peníz. Denně přicházejí do Nairobi za vidinou rychlého zbohatnutí stovky nových přistěhovalců. Centrum města tvoří pár mrakodrapů, na některých místech si můžete připadat jako ve standardní metropoli, ale už o kousíček dál začíná hustá skrumáž chatrčí, přilepených k bohatým čtvrtím v naději na vysvobozující zaměstnání. Většinu nairobských zbohatlíků tvoří vrstva prominentů, jejich potomků a spolupracovníků, kteří byli ve správný čas na správném místě – když se přerozděloval majetek. Poprvé při osidlování Nairobi na počátku století, podruhé po vzniku nezávislosti v roce 1963. Poslanec coby celé Mathare Korupce je v Nairobi velkým problémem praktiky všech mocných, od politiků po policisty. Je veřejným tajemstvím, přestože oficiální program pro boj s korupcí halasně propaguje každá nová vláda. Zjevným důkazem trpkého výsměchu tomuto paradoxu jsou například nepředstavitelné platy keňských poslanců. Mluví se až o sto tisících eur měsíčně! Kromě toho samozřejmě zdarma spoustu výhod, k dispozici vůz s řidičem a imunitu… Ostatně jako všude. Všude však nežije přes polovina obyvatel metropole (v Nairobi okolo tří milionů) pod hranicí chudoby. Jeden plat by nasytil celý Mathare slum. K zamyšlení je i rovná daň pro všechny, která je stanovena na 45 procent. To je hodně nejen samo o sobě, ale ještě více vzhledem k tomu, co za tyto peníze občanům stát nabízí: infrastrukturu v zoufalém stavu, placenou, tudíž spíše nedostupnou zdravotní péči i léky, žádnou sociální péči či podporu v nezaměstnanosti. V tomto směru jsou aktivnější než stát církevní organizace. K dobru vládě se musí nechat zavedení bezplatného základního vzdělání, které v Keni funguje asi třetím rokem, což se všeobecně setkalo s velkým ohlasem. Před tímto ustanovením bylo pro mnohé opravdu velmi zatěžko posílat děti do drahé školy, když je tolik potřebovali doma. Jiný příklad zkorumpovanosti státních orgánů jsem měl možnost nejednou vidět na vlastní oči při policejních kontrolách způsobilosti provozu nairobských matatu (osobní dodávky). Zajišťují šíleným způsobem přepravu nepřepravitelného množství osob a pravdou je, že k tomu příliš způsobilé nejsou. Zřejmé je to již na pohled, natož když se v nich stlačeni množstvím spolucestujících řítíte mezi výmoly a zlověstné drnčení všech těch plechů a motoru přehlušuje hip-hop. Po zastavení hlídkou však výběrčí přepravného odevzdaně vystoupí, většinou spíše vypadne z vozu, a jde s policistou vyjednávat stranou výši „pokuty“. Když spolu začnou chodit kolem auta, je to znamení i pro řidiče, že by měl také vystoupit a něco přihodit, jinak si vystoupí všichni a auto policista zabaví. Nikoho nezajímáme „Nerozhodli jsme se být chudí. My i naši rodiče jsme se tak narodili. Naše rodiny zůstávají chudé z nedbalosti a korupce v naší vládě. Ani zahraniční pomoc příliš nezajímá život ve slumu, protože je tu podle nich situace příliš nepřehledná a nebezpečná. Pracují raději ve venkovských oblastech, kde je jejich pomoc lépe vidět,“ říkají lidé z Mathare. „Nikdo se o nás nezajímá, na veřejné služby nemáme nárok, přestože platíme daně. Za naši vodu platíme víc než bohatí, kteří ji čerpají ze svých kohoutků. Mnoho nemocí je působeno znečištěnou vodou. Když prší, stéká přes odpadky do našich domů a mnoho dětí onemocní a umírá.“ Ačkoli mají místní mnoho důvodů ke skepsi a zoufalství, nemohou si je dovolit a svůj každodenní boj vzdát. Zemřeli by. Je až neuvěřitelné, jak úzkostlivě perou matky svým dětem prádlo, přestože po pár krocích splaškovitým bahnem se zdá práce zbytečná. Děti jsou od útlého věku nuceny se postarat nejen samy o sebe, ale často i o své mladší sourozence. Z pohledu Evropana by se zdálo, že se v bezútěšném prostředí není možné z čehokoli radovat. Lidé se tady však zamilovávají jako kdekoli jinde, umějí se smát a hrát si s dětmi, vyprávějí si příběhy a zpívají v kostele (rozuměj v chatrči kněze), jen jsou jednou nohou v hrobě a druhou v louži existenčního minima. Naučili se s tím žít a přizpůsobili tomu své chování. Rodina drží pohromadě a kmenoví příslušníci tvoří malé komunity. V případě náhlého úmrtí jsou ostatní připraveni pomoci, pokud jim to jejich vlastní situace dovoluje. Život ve slumu je pro mnohé přirozeným důsledkem globálního vývoje, kvůli kterému už v současné Africe zbývá nepatrně prostoru pro život na vesnici. Opět jeden z bludných kruhů – kvůli vysoké porodnosti a neustálému přírůstku není schopna země pojmout na stejném prostoru více a více lidí. Půda se zároveň stává soukromým majetkem a obchodním artiklem, už se nedá volně stěhovat za zdroji vody, pastvinami a úrodnou zemí. Způsob života se pomalu mění ze soběstačného zemědělsko-pasteveckého na závislý kapitalistický. Lidé míří do měst za prací a kvůli lepšímu přístupu ke vzdělání. Vláda je ale zkorumpovaná a pracovní příležitosti chybějí, a tak slumy bují a chudoba tu dostává úplně jiné rozměry než původně na vesnici… Pro definici hranice chudoby používá OSN i Světová banka hranici americký dolar na osobu a den. To je samozřejmě velice zjednodušené. Ve velkoměstě se samozřejmě žije zcela jinak než na vesnici a v Africe to platí ještě více než jinde. Peníz jako platidlo tady nemá dlouhou historii oproti hodnotám, jako je půda, dobytek, žena a děti. Tradice se tak v mnohém dostala do otevřeného střetu se současnou dobou a situací. Podle jiné definice není základem chudoby strádání fyzické, ale sociální, tedy rozhoduje to, jak hluboko se člověk propadne pod jistý společenský standard. Může přežít, ale cítí se vyloučen ze společnosti. Do Nairobi přicházejí denně stovky přistěhovalců. Veškeré vztahy jsou narušené, nikdo se nestará o nikoho, nikdo nevěří nikomu. Jak mi jednou na první schůzce dětských fotografů oznámil desetiletý Antony – víš, Jan, teď se spolu bavíme a jsme přátelé, ale až se setmí, mohu tě zabít… Když přežití spočívá v tom, co si kde kdo od koho urve, je těžké hledat společnou řeč (navíc když každý mluví svou vlastní, a to doslova – v Keni žije 42 kmenů). Drogy a fotbal V takové situaci pak nemohou chybět drogy. Výjev dítěte v zaprášených a umaštěných hadrech, které nosí několik let, jak táhne přes rameno pytel z jutoviny se svým denním majetkem (obyčejně sběr čehokoliv) a za spodní ret mu visí plastiková láhev se zbytkem lepidla na dně, je celkem běžný. Jedná se většinou o bezprizorního teenagera. V dětství ztratil rodiče a příbuzní se ho zřekli… K vidění jsou ale i místa, kde se vaří ilegální dryják zvaný chang´aa. Parta hrůzu nahánějících svérázných týpků má svou výrobní linku na břehu znečištěné říčky, kde ve zčernalých barelech mění pomocí dost primitivního destilačního procesu špinavou vodu s chemikáliemi (zbytky po pokusu vyčistit nádoby) a kukuřičného kvasu na nevyčíslitelněprocentní nápoj. Dostatečně spolehlivě kohokoliv zbaví reálného vnímání či přímo vědomí. Štamgasti pomalu slepnou. Chang´aa je levná a je po ní vysoká poptávka. Pro mnohé tak slouží jako snadný zdroj obživy, v mnoha případech ji výrobci sami ani nepijí. Za vydělané peníze jsou pak například schopni poslat své děti do škol a platit jim drahé vzdělání. Na společnost tak má chang´aa nedozírný dopad – běžné konzumenty zcela vyřazuje z provozu, tedy muži v produktivním věku se po pár letech holdování této lihovině mění v trosky neschopné zaopatřit rodinu a zanechávají po sobě svobodné matky. Ty se pak z existenční nutnosti zase uchylují k výrobě chang´aa, aby tak zajistily rodinu bez otce, a bludný kruh se uzavírá. Tráva (bhang) je taky běžně k dostání a poměrně v oblibě, přestože postihy za její užívání jsou vysoké. Prodejci se stejně jako vařiči chang´aa nemají nejhůře. Dva dealery trávy jsem poznal osobně a na rozdíl od vařičů byli schopni se bavit a dokonce byli svým způsobem pro komunitu i užiteční. Charles byl ve svých čtrnácti letech v Mathare šéfem zločinného gangu, na kontě měl pár ozbrojených přepadení a nálepku wanted – hledaný. Pak šel na šest let do vězení a když ve dvaceti vylezl, dal se na sociální práci a charitu. Prodává bhang, aby uživil sebe a svých několik žen a dětí a za zbytek peněz organizuje se svou skupinou Mathare Roots sbírky na staré a nemocné. Tam jedou zazpívat do starobince, onam navštívit umírajícího. Jeho životní filozofie je jasná – „Když chceš dělat byznys, musíš to umět. Prodávání bhangu je nebezpečné, proto musíš být u policie a ve společnosti známý a oblíbený – tudíž dělat sociální práci. A jak chceš pomáhat druhým, když sám nemáš co do huby? Takže prodávám bhang a všichni jsme spokojení.“ Když nesměle namítnu, že by nemusel tolik vydělávat, kdyby neměl tolik dětí, opáčí: „Děti jsou štěstím, požehnáním a znakem bezpečí a bohatství. Žádný policajt se mě neodváží prohledávat, když vedu syna za ruku, a co jiného by mělo zajistit prosperitu rodiny než dostatečné množství synů.“ A jak je všechny nakrmit? Mávne rukou: „Bůh nám požehná.“ Austin je vášnivým trenérem mladých fotbalových talentů. Každé odpoledne je prohání na hrbolatém plácku před slumem, který před lety k tomuto účelu vyčistil se svými dětmi od tun odpadků. Počal trénovat a piplat později mezinárodně úspěšné hráče a hráčky! Na začátky vzpomíná: „Když jsem před dvanácti lety začínal víkend co víkend pálit odpad na obrovské skládce přímo u cesty a pomalu tak vymetat prvních dvacet čtverečních metrů a začali tu čutat malí caparti s míčem svázaným z igelitových pytlíků kusem provázku, ťukali si lidi na čelo a mysleli si, že jsem blázen.“ Austin, kterému dnes neřekne v Mathare nikdo jinak než Coaches (od angl. slova coach – trenér), si už v útlém mládí dobře uvědomoval zoufalost prostředí, ale také to, jaké je v dětech odhodlání dělat něco správného, pokud mají motivaci. A ze zkušenosti věděl, že tohle dokáže právě fotbal. Samotnému mu pomohl zapomenout na trable a překonat životní krizi, když přišel o oba rodiče. Prosadil tedy myšlenku spojit fotbal se vzděláním a své týmy přihlašoval vždy jako jednu třídu na školu, kterou přesvědčil o tom, jak je významné udržet kolektiv jako jednoho družstvo. Jen tak pak má možnost v rámci školy trénovat a účastnit se různých turnajů. Dětem se tak i nabízela možnost vyhrát školní stipendium nebo postoupit k profesionálnímu fotbalu. Fotbal – cesta k lepšímu Fotbal slouží k řešení mnoha složitých situací, které život ve slumu přináší. Zaměstnává tělo i duši, nechává zapomenout na běžné starosti a odvádí pozornost od nežádoucích „koníčků“, tedy krádeží, poflakování se s partou výrostků, čichání lepidla a dokazování si vzájemné převahy bitkami. Děti a teenageři pak okrádají maximálně protihráče o míč, zažívají euforii z vítězství namísto z lepidla a převahu nad druhým získávají fotbalovým umem. Tuto teorii mistrně využívala v praxi i má hostitelská MYSA. Je s dvacetiletou praxí, mezinárodní působností, norskými donory a sítí místních dobrovolníků jedním z gigantů v kontextu afrických neziskových organizací. Má dostatek kvalifikovaných pracovníků s osobní zkušeností z terénu a svou profesionalitu různými způsoby neustále zvyšuje. Pod heslem Give the youth a sporting chance – Dejte mladým šanci sportovat sdružila MYSA více než sedmnáct tisíc dětí a teenagerů v asi tisíci stech týmech a zapojila je do systému zápasů a turnajů. Pro mnohé je fotbal opravdovou šancí, jak něco ve svém životě dokázat, protože jinak to jde jen velmi těžko. Mohou vyhrát míče, dresy, kopačky, ale třeba i kapesné na nemalé školní poplatky. Podmínkou ale je, aby se děti zúčastňovaly práce pro komunitu, tedy hlavně pomáhaly uklízet v zónách, ale například se zúčastňovali divadelní či hudební produkce, které mají vzdělávací podtext. Samotná MYSA provozuje i dva prvoligové týmy. Projekt, kterého jsem se zúčastnil já, patří do programu Shootback. Některé děti se v něm učí fotografovat, aby mohly dokumentovat život ve slumech a veřejnost se tak dozvídala, co se tu děje. Měl jsem zařídit a zprovoznit fotokomoru a zaučit první laboranty, kteří již měli s fotografováním určité zkušenosti. Pomocí kladiva a sekundového lepidla jsem po čtrnácti dnech stvořil dva zvětšováky, zatemnil dvě místnosti a zřídil tak dvě pracoviště. Jenže když byla komora hotova, musel jsem děti přemlouvat, aby v ní vůbec někdo dělal, protože byli rozčarovaní tím, že se nejedná o minilab, který znali z centra, ale o zdlouhavý černobílý proces. Nakonec si však toto místo oblíbily. Naštěstí má spolupráce s malými fotografy se setkala s větším zájmem. První podobný projekt byl iniciován a sponzorován organizací UN-HABITAT už v roce 1998. Po dvou letech vznikla působivá obrazová publikace s fotografiemi a komentáři dětí a byla v krátké době rozprodána po všech kontinentech. Seznámila mnoho lidí a zahraničních organizací se situací na místech největší světové bídy. Dnes jsou z těchto dětí zkušení fotografové, někteří na volné noze, jiní vedou samostatné oddělení Shootbacku v MYSA, a svým příkladem dokazují následovníkům, co je možné a že to stojí za to.
Z deseti dětí, které jsem měl na starost, chtěl být každý světovým fotografem. Bylo ale těžké předat zkušenosti získané v Evropě letitou praxí a fotografickým vzděláním těm, kteří žijí bez jakéhokoliv kulturního zázemí a nikdy v životě nedrželi v ruce fotoaparát. Brzy jsme ale našli společnou řeč – alespoň s dětmi, s dospělými v Mathare to bylo horší. Ti už ztratili naději a víru v sebe, vyčerpal je věčný boj. Já dětem vykládal o tom, jak udělat obraz působivějším, a oni mě překvapovali svou otevřeností při vyprávění o životě ve slumu. Mnohdy jsem měl pocit, že namísto s dětmi mluvím s partou vězňů, kteří si v životě zažili své. Třináctiletá Penninah napsala do dotazníku, který jsem v prvních dnech dětem rozdal – „Život je volba a záleží pouze na nás, jak si jej zařídíme. Život není o tom, co jsme, ale čím budeme, není o tom, kde jsme, ale kam jdeme. Nelituji jediné minuty mého života, protože mi umožnila dojít až sem. Chci dokázat, že člověk může dosáhnout svých cílů, nevzdá-li se okolnostem a spolehne se na vlastní sílu.“
Typické výdaje obyvatele Mathare slumu
(100 Ksh = 1 euro)
5 litrů vody: 25 Ksh
Koupel v umývárně: 50 Ksh
1 kostka mýdla: 20 Ksh
1 šálek čaje v kiosku: 10 Ksh
1 krevní test: 200 Ksh
2 kg ugali (kukuřičná mouka): 75 Ksh
Jednosměrné jízdné v Matatu: 50 Ksh
Použití WC: 10 Ksh
1 obnošené triko: 200 Ksh
1/2 kg cukru: 35 Ksh
Pronájem malého domu v Mathare: 2000 Ksh
1 pár plastových sandálů: 400 Ksh
1 návštěva doktora: 300 Ksh
Projekt v rámci programu Shootback nadále pokračuje a některé z těchto fotografií jsou pracemi dětí. Potýká se však s nemalými finančními problémy. Jakékoliv informace o něm prostřednictvím e-mailu janlan@centrum.cz.
I šimpanzi mohou pomáhat lidem. Nevěříte? Nevadí. Když se vypravíte do přímořského letoviska Limbe v Kamerunu, uvidíte, že mám pravdu. Limbe na pobřeží Atlantiku na první pohled vypadá, že zlaté času tu jsou už dávnou minulostí. Bývalé velkolepé koloniální vily a hotelové komplexy se pomalu rozpadají, kdysi bohaté zahrady zarůstají a cedule lákající k ubytování jsou už natolik prožrané rzí, že není možné přečíst, kde se vlastně ten pravý ráj nachází. Přesto je Limbe dosud v Kamerunu považováno za luxusní letovisko a když o něm kdokoliv bude vyprávět, zasní se, i když tam nikdy nebyl. Prostě legenda. Největší atrakcí města jsou pro milovníky slunečních paprsků pláže s černým lávovým pískem obklopené palmovými háji. Láva je nepřehlédnutelnou součástí, protože hned na konci městečka se zvedají zalesněné svahy monumentálního a hrozivě čnícího kráteru horstva Mount Kamerunu vysokého 4095 metrů nad mořem, který snad nikdy nevystupuje z mlhy. Poslední poměrně nedávný výbuch si dokonce ještě mnozí pamatují. Na několika místech láva přerušila silnici a dotekla až k moři. Další atrakcí je proslavená botanická zahrada, založená německými osadníky, později opatrovaná Brity. K vidění je na jeden a půl tisíce stromů a bohatství květů, kterým se v tropech opravdu daří. Přes všechna tato lákadla tu ale jedno vyniká – malá zoologická zahrada, vlastně jakýsi minipark, kde jsou ošetřována a chována zvířata darovaná, vykoupená nebo jednoduše zabavená policií pytlákům v pralese nebo až na letišti.
Koto a ti ostatní Jakmile zaplatíte vstupné 3000 CFA (v přepočtu asi 126 Kč, BEAC CFA – franky) ocitáte se v úplně jiném světě proti živým tržištím a bzučícím motorkám. Mezi stromy stojí rozlehlé výběhy s elektrickými ohradníky a oplocením. Nebezpečná zvířata nebo ta, která hravě utečou, jsou chována v klecích. Jsou tu šimpanzi, gorily, paviáni, kočkodani, mandrilové, krokodýli, antilopy a mnoho dalších. Hlavními obyvateli jsou však primáti, kvůli nim také vznikla myšlenka park vybudovat. „Jé, mami, ti jsou úžasní, ještě chvíli,“ už zdáli slyším žadonění dětí, které nechtějí opustit jeden z nejžádanějších výběhů. Uvnitř si hrají šimpanzí miminka. Nejdříve se přetahují o papírovou krabici, pak zase zkoušejí vlézt do nádoby s vodou. Tahají se za nohu, vřeští, perou se nebo napodobují diváky. Prostě člověk se nemůže vynadívat… A malí nezbedové se předvádějí a jsou k neutahání. „Máme tu pět malých šimpanzů,“ upozorňuje mě ošetřovatel James, který právě přišel. „Všechno jsou mláďata, které měla hodně špatný osud. Jednu opičí slečnu se pokoušeli pašovat pytláci v igelitovém pytli až z Gabunu, jiné miminko bylo vykoupeno z vesnice, kde bylo přivázáno na laně a sloužilo jako hračka. Většinou mají stejný osud, začíná příchodem pytláků, kteří loví šimpanze na maso. Když zabijí matku, osiřelé mládě většinou odnesou jako hračku nebo je zkoušejí prodat třeba obchodníkům se zvířaty. Většina šimpanzích dětí byla zabavena policisty nebo strážci parku,“ pokračuje James. Ostatně o velice smutných zkušenostech vypovídají i jednoduché cedule s fotografiemi přibližujícími osud goril a šimpanzů u výběhů. Třeba mládě pojmenované jako Koto, které se teď nejvíce předvádí. Do stanice přišlo v roce 2005 z vesnice, po které dostalo jméno. Matku zastřelili pytláci a mládě si odnesli jako hračku s tím, že ho případně prodají. Když se sem náhodou dostal bývalý vedoucí centra v Limbe, zastavil se v jedné prosté restauraci a čirou náhodou mu jeden vesničan nabídl mládě k prodeji. Muž ho zavedl do špinavé chatrče, kde bylo na hromadě odpadků přivázáno velkým provazem šimpanzátko. Dohodli se na určité částce a vedoucí centra odjel jakoby pro peníze, ve skutečnosti pro strážce, se kterými mládě zkonfiskovali. Spíše by se hodilo říci zachránili, protože Koto byl ve velice špatném stavu, spíše před jistou smrtí. Ještě musím dodat, že lov zvířat je v Kamerunu ilegální pouze v rezervacích a národních parcích. Horory na pokračování Jeden z největších výběhů obývá velká tlupa odrostlých šimpanzů. Jejich osudy jsou převážně stejné. Když člověk čte, co všechno každého potkalo, jsou to hotové horory. Většina z nich si už naštěstí dávno zvykla na nový domov. A na první pohled ve skupině funguje stejný sociální život jako v přírodě. Jen se tam, bohužel, už nikdy nepodívají. Poznali člověka až příliš zblízka nebo zažili traumata či žili v zajetí někde v luxusním domě v miniaturní kleci, kde se ani nemohli otočit. Takoví šimpanzi by ve volné přírodě nepřežili. Naopak šanci mají mláďata. I když ani tato cesta není jednoduchá a nemusí vždy dopadnout dobře. Ale za pokus to stojí, není nad svobodu v pralese.
Místo mě uchvátilo natolik, že jsem se zapomněl představit v kanceláři a domluvit si fotografování. V absolutní euforii jsem začal vybalovat fotoaparáty. Jenže to jsem ještě netušil, jaký se strhne poprask. „Ty jsi novinář, tady nesmíš fotografovat, hned si ukliď svoje kamery,“ rozčileně supí nedaleko stojící muž. Byl to Felix Lankester, vedoucí projektu Wildlife Centre v Limbe. Smířlivě hned dodává: „Tady se sice smí fotografovat, ale ne s velkými objektivy. Pokud jsi profesionál, musíme se dohodnout.“ Felix nekompromisně za fotografování uvnitř parku žádá 5000 eur. Tolik peněz samozřejmě nemám a myslím, že žádný časopis by mi je ani nedal, nezbývá než se zabalit. Když už jsem na odchodu, Felixovi to přece jen nedá a smířlivě mě zve do kanceláře, kde mě seznamuje s projektem, kterému zasvětil mnoho let života. Až tady se dozvídám spousty informací o situaci v Kamerunu. Nakonec se mi daří šéfa centra obměkčit. Pomůže připojení internetu na stránky Koktejlu, kde vidí, o čem časopis vlastně je. Nakonec tedy mohu udělat pár snímků, i když pod jeho dohledem. Jak se později dozvídám, jsou totiž fotografové, kteří perfektně nafotografují záběry zvířat v Limbe a pak je vydávají za snímky z divoké přírody a prodávají je za velké peníze v proslavených časopisech. V tu chvíli začínám chápat, proč chce Felix pro své svěřence něco z toho získat. Musejí dostávat krmení a ošetřovatelé alespoň občas výplatu. Celý projekt je závislý čistě na soukromých darech a nadacích. Na první pohled je také vidět, že pro většinu zdejších obětavců je péče o zvířata opravdu čistě srdeční záležitost. Kupříkladu jedna z kolegyň vedoucího projektu je bývalou ošetřovatelkou rotterdamské zoo, která zatoužila lépe poznat oblíbené lidoopy. Tak se vydala do Afriky, i když dostává plat ve výši spíše kapesného. U svých svěřenců je obětavě od rána do noci bez ohledu na další program. Sám se o tom přesvědčuji, když jednu z goril ve výběhu rozmrzelo chování samce a utekla před ním až nahoru do koruny stromu. On ale vyšplhal za ní a dorážel na ni. Všichni ošetřovatelé hlídkovali až do rána u výběhu, dokud se situace neuklidnila. Co kdyby náhodou došlo k problémům a jejich gorilám se něco stalo! Nikdy by si to neodpustili. Spíše pytláci než obchodníci Smyslem celého projektu v Limbe je pomoci zvířatům, která jsou zabavena úřady při pašování, pytlákům nebo také obchodníkům se zvířaty. I když ti už díky zpřísnění pohybu chráněných druhů nejsou tak velkým problémem. Nejhorší je lov. Maso je poměrně žádané a řada lidí je i dnes přesvědčena, že čím více lidoopů zemře, tím lépe. Ve střední Africe se na talíři ocitají všechny druhy opic. A šimpanzi jsou považováni za opravdovou lahůdku. Proto se středisko zapojuje do kampaně proti takzvanému bush meat, tedy doslova masu z divočiny. Svou roli tu sehrává také osvěta – návštěvy v zoo mohou přiblížit místním obyvatelům život těchto zvířat zblízka a zároveň ukázat, že výnosnější než lov může být naopak turistika. V pohraničních oblastech dokonce fungují projekty, kdy lidé se šimpanzi objíždějí školy, ukazují zvířata a představují je z jiného úhlu, než jsou venkované zvyklí.
Protože k tomu je třeba i dost peněz, funguje v Limbe zajímavý dobrovolnický projekt – každý může přijet a pomoci. A to nejen jakoukoliv finanční částkou, ale také prací. Většina takových nadšenců, kteří se rozhodli bezplatně pomoci, pochází převážně ze západní Evropy. Od každého se vybírá účastnický poplatek 500 eur na měsíc. Peníze se využívají přímo na stravu pro chovaná zvířata. Dobrovolníci se za to mohou starat o zvířata a trávit s nimi i svůj volný čas mimo rámec svých povinností. Hlavním bonusem je právě exkluzivní přístup do výběhu šimpanzích miminek. Ta touží po každém dotyku a jakmile vidí svého ošetřovatele, ihned mu běží vstříc a radostně se mu věší na ramena. Nic úžasnějšího jsem neviděl – obyčejnou touhu po blízkosti, lásce, prostě jako všechna jiná mláďata, ať lidská, nebo zvířecí. Jedna z dobrovolnic z Německa mi v Douale vyprávěla, že pracovala ve velké nadnárodní firmě a cítila se celá vysátá. Pak jí někdo poradil, ať se podívá na stránky o projektech v Kamerunu. Teď je tu už třetí měsíc a právě tady znovu našla smysl života a načerpala novou energii. Možná by se mnozí psychologové divili, jak jí pomohl každodenní kontakt se šimpanzi.
Podobné dojmy měla i jedna z dobrovolnic z Holandska, která získala dočasný domov právě v Limbe. Byla tady dokonce o měsíc déle než Němka a když jsme se bavili o návratu do Evropy, vypadalo to, že dokud bude na kontě dostatek peněz na další pobyt tady, určitě neodjede.
Lidé, kteří se snaží pomáhat při záchraně opičích sirotků v Africe, se vlastně mohou vzájemně obohatit, naučit se pokoře k přírodě a třeba si najít i své místo na cestě životem.
Bohužel to však nemění nic na faktu, že záchranné stanice jsou vlastně jen drsným a smutným připomenutím zvěrstev, kterých se na zvířatech dokáží dopustit lidé.Mají už jen padesát let
I když jsou šimpanzi jedni z nebližších příbuzných člověka, nechováme se k nim příliš dobře. Likvidujeme jejich životní prostředí v takovém rozsahu, že podle odhadů odborníků budou do padesáti let vyhubeni. K tomu, že nemají kde žít, se přidávají ještě další důvody, a to ilegální lov a šíření nemocí.
Přímo alarmující jsou čísla z Nigérie. Populace šimpanzů i v samotných rezervacích poklesla za poslední tři roky o 50 procent.Bližší informace o záchranné stanici v Limbe najdete na stránkách www.limbewildlife.org, kde si rovněž můžete domluvit případný pobyt na místě.
Je po desáté hodině večerní a z baziliky sv. Václava ve Staré Boleslavi odcházejí poslední poutníci. Skončily nešpory, podvečerní modlitba v předvečer svátku sv. Václava. V prosklené schránce spočívá lebka se zlatou čelenkou zdobenou českými granáty a perlami, zahalená jemným závojem. Přišla naše chvíle. Máme povoleno za doprovodu organizátorů sestoupit do osamělé krypty a fotit ostatky patrona české země.
Národní svatováclavská pouť se ve Staré Boleslavi konala již pátým rokem a lebka sv. Václava při ní zatím nikdy nechyběla. Pražský hrad přitom smí opustit jen se souhlasem pražského arcibiskupa. Jak se podařilo Staré Boleslavi takovou poctu získat? „Že se před pěti lety vrátila do Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť, je dílo malé skupiny lidí, do které patří i pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Když tehdy při obnovení svatováclavské pouti do Staré Boleslavi lebku přivezl, vůbec jsme neřešili, jestli tím vzniká nová tradice. Už u toho ale zůstalo. Podobně se letos poprvé pouť konala se státními poctami. Budeme samozřejmě jenom rádi, když se i tento nový krok vyvine jako tradice,“ říká vedoucí Odboru kultury a cestovního ruchu Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Milan Novák. Stojíme sotva metr od vzácné relikvie. Ani se tomu nechce věřit, po všech bezpečnostních opatřeních a slavnostních ceremoniích, které převoz ostatků provázely. Jen prezidentskou limuzínu s přepravní schránkou doprovázela na cestě od chrámu sv. Víta desítka motorek hradní stráže a policie. Kolona se na cestu vydala oproti minulým letům v mnohem silnější sestavě. Již dva dny předem navíc pendlovaly motorky s prezidentským vozem po silnici mezi Prahou a Brandýsem nad Labem-Starou Boleslaví v režii České televize, která si připravovala záběry pro zpestření přímého přenosu slavnostní poutní bohoslužby na Mariánském náměstí. Podstavec s lebkou světce váží skoro dvanáct kilogramů. Z krypty ji přitom na náměstí zpravidla přenáší sám kardinál Vlk. Katolickému týdeníku se letos se smíchem svěřil, jak půlkilometrovou cestu s takovou zátěží zvládá: „Snažím si opírat lokty o tělo, protože jinak bych tu tíhu neudržel ani minutu. Někdy mě také trochu napadá nechat se na část cesty zastoupit některým z kanovníků nebo jáhnem. Jsem ale kluk z venkova, takže nějakou tu kondici přece jenom ještě mám.“ Tentokrát nicméně provázel Svatováclavskou pouť takový liják, že lebka musela být celou cestu navíc i v prosklené schránce, a pomoc s relikvií proto byla nezbytná. Aby lebka lépe snášela vlhkost staroboleslavské krypty, strávila cestou z Hradu půldenní aklimatizační přestávku v bezpečí Týnského chrámu. Za tmy se pak konečně ocitla ve Staré Boleslavi, v románské kryptě sv. Kosmy a Damiána. Ta vznikla v 11. století nad původním hrobem knížete Václava. Světcův hrob v ní dnes připomíná tumba – vyvýšený náhrobek vyrobený k oslavám svatováclavského milénia v roce 1929. Lebka sv. Václava má své místo na oltáři martyria, místa, kde byl kníže zavražděn. Z vnější strany krypty dnes tuto událost připomíná v přilehlé Knížecí kapli mučedniště s působivým barokním sousoším Matyáše Bernarda Brauna. „Víme, že právě na tomto místě byl sv. Václav zavražděn u dveří do tehdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána. Co nevíme, je, na kterou stranu od tohoto místa kostel stál, protože provádět archeologický průzkum je tu pochopitelně složité,“ říká asistent probošta staroboleslavské kapituly Marek Filipec. Původní kostel ustoupil v letech 1046–1052 stavbě baziliky sv. Václava. Její velikost, na tehdejší dobu mimořádná, svědčí o tom, že se jednalo o významné místo, které již tehdy přitahovalo velký počet poutníků.
napsal Aleš Horáček, vyfotografoval Marek Wágner a Aleš HoráčekO svatém Václavovi si více přečtete v příštím čísle magazínu Koktejl.
zpracovala Dagmar Cestrová, foto Dana Jelínková Strážnice a Slovácko? To je přece mezinárodní folklorní festival. Kdo není z jižní Moravy, už méně ale ví, že v této obci se nachází také unikátní technická i přírodní památka Baťův kanál. Kdysi se po něm plavilo uhlí a zajišťoval zavlažování polí a luk v okolí, dnes je zajímavou turistickou atrakcí. Na výlet se sem dá vyjet i třeba za pěkného listopadového dne a pustit se na pěší procházku nebo přibalit do auta kolo. Pokud se pro výlet ale rozhodnete ještě o něco později a rtuť teploměru klesne pod nulu, pak si raději vezměte s sebou brusle.
Jak napovídá název, o kanál, který se stavěl v letech 1934 až 1938, se zasloužil především průmyslník Jan Antonín Baťa. Těžil v blízkosti Rohatce lignit a aby ho mohl přepravovat do elektrárny v Otrokovicích, navrhl zregulovat řeku. Vznikla vodní cesta dlouhá jednapadesát kilometrů, z podstatné části řekou. Přes kanál vlekli lodě koně, v úsecích řeky je tlačily remorkéry. Na konci války byl ale kanál poničen a musel být opraven. Pak se ještě používal do začátku šedesátých let, naposledy podle dokladů v roce 1961. Kanál byl potom ponechán vlastnímu osudu. Technická památka chátrala a kanál se zanášel. V poslední době ale zažívá přímo turistickou renesanci. V roce 1996, kdy se poprvé znovu otevřel, se po něm projelo na pět tisíc zájemců. Vloni se uvádělo už padesát tisíc. Populární jsou plavby lodí i na hausbótu a zájem je takový, že vedení Jihomoravského kraje uvažuje o projektu, podle kterého by byla tato vodní cesta celá splavněna až po soutok Moravy s Dyjí. Zatím je tu třináct plavebních komor a jezů, sjíždět jezy je ale zakázáno.
V současné době je tedy kanál splavný až k Hodonínu, trasa je dlouhá šedesát pět kilometrů. Od letošního roku mohli návštěvníci také poprvé přejíždět z moravské strany na Slovensko a naopak. Novinkou také byla letos možnost strávit u jezu na Moravě v Hodoníně několik dní jako trosečník. Všude po cestě najdete půjčovny lodí, bohužel v zimních měsících je určitě nevyužijete. Provoz oficiálně končí v říjnu, ale pokud bude listopadové počasí pěkné, řada majitelů počítá s tím, že by sezonu prodloužila. V kteroukoliv roční dobu se ovšem můžete vydat na procházku podél kanálu, případně k některým jeho zajímavým místům nebo zvláštnostem v okolí. Určitě vás zdejší příroda zaujme natolik, že se na místa, která vás uchvátí, pak přijedete znovu podívat a už rovnou z lodní paluby. A kam se třeba podívat? S Baťovým kanálem se kříží řeka Velička. Toto místo rozhodně zaujme technicky založené čtenáře. Odtud se můžete projít podzimní přírodou proti jejímu proudu. Za zastavení stojí i vnorovská komora s unikátním mostem. V Sudoměřicích slouží bývalý výklopník jako vyhlídková věž. Nad Tvarožnou Lhotou stojí nad vesnicí rozhledna. Nebo si zajděte do Petrova podívat i na tamější unikátní sklepy. Ostatně s vínem je na Slovácku spojena spousta mít a budete se tu s ním setkávat doslova na každém kroku. Po procházce kolem kanálu pak rozhodně musíte zavítat do některého sklepa.
Více se o kanálu dozvíte v informačním centru ve Veselí nad Moravou a užitečné informace získáte i na webové stránce www.batacanal.cz.
Kam ještě v okolí
Ojedinělý soubor původních vinných sklepů z 18. a 19. století stojí v Petrově. V roce 1983 byl jako první v tehdejším Československu prohlášen za vesnickou památkovou rezervaci.
Nejen poutním místem je Blatnice pod Svatým Antonínkem. Právě tady bylo objeveno pohřebiště lidu zvoncových pohárů, ale také sídliště z doby římské. Právě tady se také vyráběly v 19. století populární rohože, ale hlavně tašky z orobince, které se vyvážely i do západní Evropy.
Pokud se pojedete podívat na Slovácko od května do října, pak lze navštívit strážnický skanzen. Ukazuje, jak se žilo na jižní Moravě, a to jak v úrodném Pomoraví, tak v horských oblastech. S pěstováním vína se tu seznámíte doslova ze všech stránek, stejně tak s tím, jak vypadala zdejší řemeslná výroba.
Ve Strážnici se také můžete zastavit u synagogy v bývalé židovské čtvrti a na starém židovském hřbitově.Už Cyril a Metoděj Byla to hlavně potřeba vína pro liturgické účely, která kdysi podpořila rozšiřování vinic na Moravě. Na Slovácku, jedné ze zdejších vinařských podoblastí, je tak historie vína významně spjata už s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří na Moravu přišli v roce 863. S jejich jménem je spojováno zdejší poutní místo na Velehradě. Obliba vína ovšem nerostla jen díky dodávkám ze vznikajících klášterů, ale proudem teklo také na dvoře panovníka a šlechty. A místní si svých vín velmi cenili. V městě Hodonín mají dokonce listinu z roku 1555, kterou Pertold z Lipé umožnil městu svobodně nalévat víno, zároveň ale zakázal vína cizí. Zato se ze Slovácka stejně jako z dalších oblastí Moravy zvesela a úspěšně víno vyváželo do ciziny, hlavně sousedního Rakouska. Samotné Slovácko má velmi rozmanité přírodní podmínky a stejnou rozmanitost mají i vína odtud – záleží na tom, zda pocházejí z výše položených vinic, kde není tak silné proudění teplého vzduchu, nebo z nížinného terénu hlavně v údolí řeky Moravy, případně réva roste na těžkých půdách v nejvýchodnější části oblasti. A s vínem je tak spojena spousta zajímavostí. V obci Bzenec kdysi vzniklo jedno z prvních vinařských družstev a do obecného povědomí se dostalo hlavně vínem z ryzlinku rýnského – Bzeneckou lipkou. Název byl inspirován nejen vůní lip, typických pro toto místo, ale i tamější stařičkou zámeckou lípou. V obci Blatnice pod Svatým Antonínkem zase vzniklo spojením odrůd ryzlink rýnský, rulandské bílé a sylvánské zelené známkové víno Blatnický roháč. A do obce Petrov stojí za to zavítat kvůli chráněné lokalitě zajímavých vinných sklepů – Plže. V této oblasti v Mutěnicích také stojí výzkumná vinařská stanice.
A jakým vínům se tu daří? Odrůdy jsou stejně pestré jako zdejší oblast. Z bílých jsou to především Müller Thurgau, ryzlink rýnský, rulandské bílé a veltlínské zelené, z modrých vín frankovka, svatovavřinecké a zweigeltrebe. V obci Moravská Nová Ves dokonce vyšlechtili modrou odrůdu cabernet Moravia a z Polešovic zase pochází nejrozšířenější domácí odrůda muškát moravský. Za vínem se dá Slováckem vyjet po mnoha cyklostezkách, kde zájemce čeká nejen pokušení v podobě vína, ale i setkání se zdejším pověstným folklorem. zdroj: www.wineofczechrepublic.cz a www.slovacko.cz
O Francouzích se trochu neuctivě říká, že jsou žabožrouti. Angličané toho označení prý používají dodnes, ačkoliv se jejich kuchyně té francouzské nevyrovná ani náhodou. Dnes už to dokáži posoudit, ale nebylo tomu tak vždy. O kulinářských zvyklostech zemí ležících na západě jsme mívali my, obyvatelé východního bloku, představy jen mlhavé. Někteří to řešili náhražkami originálních ingrediencí, jiní, patřil jsem mezi ně, snili u kuchařských knih. Vždycky jsem si v nich rád četl, ale francouzskou (autorka Jana Martinicová) jsem byl nadšen. Ty mnohoslibné názvy! Bifteky loirských lodníků, divoký králík na švestkách a hroznech, marseillské nožičky v balíčku z Provence, telecí brzlík v lístkovém těstě po savojsku, plněné tykvičky, kachnička v omáčce bigarade nebo žabí stehýnka po luconsku. Doba se změnila. V českých obchodech sežene člověk potraviny a ingredience z celého světa. Také moje sny o žabích stehýnkách vybledly. Starou zvědavost i chutě ve mně probudila až kniha Francouzské hodokvasy. Autor v kapitole nazvané Koštéři stehýnek z Vittelu popisuje tamní slavnosti tak sugestivně, že jsem si cestu do Vittelu na poslední dubnový víkend naplánoval.
Na první pohled obyčejná pouť Střelnice, kolotoče, houpačky, stánky s hamburgry, se suvenýry. Koberce obyčejné i perské, kachničky do vany, nadměrné podprsenky, balonky, rámusící, všudypřítomná reprodukovaná hudba, nezbytná sladká vata, napodobeniny starožitných hodin, výčepny vína, piva, džusů i ochutnávky kořalek. Taková obyčejná pouť, jakou můžete vidět v létě třeba na zámku Sychrov u Turnova. Rozdíl je ve všudypřítomných žábách. Jsou na tričkách, klíčenkách, sklenicích, plakátech, ve výlohách obchodů. K tomu patří žluté šály, zelené čepice, odznaky. Žáby najdete na jídelních lístcích, na upoutávkách před restauracemi a hospůdkami. To je důvod, proč se poutí vznáší nejrůznější vůně, které přitahují ke stánkům silněji než kouzelné pěvkyně Sirény Odyssea a jeho druhy. Ve Vittelu je tomu při slavnostech žabích stehýnek právě naopak. Nelákají do záhuby, ale k blaženosti. Téměř každý kuchař nabízí jinou úpravu a člověk se jen těžko rozhoduje, které si z těch deseti dvaceti možností vybere. Nejčastější jsou stehýnka připravovaná na česneku, na bylinkách, ale můžete si je dát v rajské omáčce, balené v trojobalu, se slaninou, s provensálským kořením, vařené v bílém víně. Ve většině stánků se pochoutka připravuje přímo před očima. Ještě před tím se však žáby musí stáhnout, očistit a oprat. Je to titěrná a někomu nepříliš voňavá práce. (Abychom nezapomněli, konzumují se skokani, tedy žáby, které jsou u nás chráněny. Zabíjejí se úderem do hlavy. Zadek se odřízne asi v polovině těla. Potom se stáhnou a dobře operou) Na začátku byly žáby Slavnosti žabích stehýnek se v roce 2007 konaly po pětatřicáté. O jejich věhlasu svědčí fakt, že Vittel navštíví během jednoho víkendu kolem třiceti tisíc lidí. Podle některých údajů snědí pět tisíc kilogramů žabích stehýnek. Kde se tolik žab bere? Toť otázka. Vliv na to má bezesporu geografická poloha Vittelu. Leží asi sto padesát kilometrů od Štrasburku směrem na západ. Severovýchodní kout Francie. Je zeleným krajem se spoustou hor, řek, lesů, ale hlavně rybníků a rybníčků. Jsou všude kolem vás a některé nejsou větší než kaluž. Právě dostatek těchto mělkých vod je ideální místo pro rozmnožování žab. Vše začalo na jaře roku 1972, kdy jednomu zdejšímu restauratérovi okupovalo rybníček na jeho pozemku nebývalé množství skokanů. Byl kuchař a dostal nápad. Pochytal je a na velkém stole před svou restaurací vařil a prodával. Traduje se, že jimi tenkrát nakrmil celý Vittel. Stala se z toho tradice. Ve Vittelu vzniklo záhy potom bratrstvo žabích stehýnek, které mělo v roce 2007 kolem tří stovek členů. Bratrstva z celé Evropy Vrcholem slavností je nedělní průvod jednotlivých bratrstev žabích stehýnek, kterých se do šestitisícového Vittelu sjede několik desítek z celé Francie i z okolních zemích. Mají uniformy, vyšívané pláštěnky, peleríny, pera na zdobených kloboucích, medaile. Dav v průvodu je navlečen do zelených oblečků, občas někomu sedí na rameni vycpaná žába. Žlutá šála je znakem příslušnosti k bratrstvu. Před průvodem jde hudba a nezbytné mažoretky. Všichni se tváří vážně a kráčejí důstojně. Navenek to vypadá trochu jako inaugurace na vysokých školách, ale zároveň divák cítí, že jde o úžasnou legraci, která vrcholí v jednom ze zdejších sálů přijímáním nových členů do bratrstva. Při pohledu na průvod jsem si nemohl nevzpomenout na české ochránce přírody a jejich někdy až militantní postoje. Nic proti nim, jsou nezbytnou součástí demokracie, ale trochu toho francouzského nadhledu by jim opravdu neškodilo! Nejlepší stehýnka na světě Ve Francii se prý říká takový vtípek: Jak chutnají žabí stehýnka? Trochu jako kuře. Moc mu nerozumím. Ochutnal jsem tři úpravy a došel k závěru, že žádnou chuť nemají. Vlastně, kuře také ne. Stehýnka mají jemňoučké, bílé masíčko, kterému dávají chuť až marinády, koření, zelenina či víno. Největší dojem na mě udělal Raoul, jenž nabízel své kuchařské umění trochu stranou hlavního dění. Uměl pár slov česky, protože vařil v pražském Hiltonu a v Trenčianských Teplicích. Jeho malý stánek byla naše poslední štace, a proto jsme měli žabích stehýnek a popíjení vína už pomalu nad hlavu. Nechali jsme se však zlákat Raoulovým pokřikováním na kolemjdoucí i vůní, které se od jeho stánku linula. Udělali jsme dobře! Byla to mana nebeská, která se rozpustila na jazyku jako vločka sněhu na rozpálené plotně. Na másle, obalená v něčem tajemném a posypaná směsí koření, jehož složení bylo zřejmě jeho patentem. U stánku se deseti stoličkami jsme seděli s dvěma Němci, a protože jsme byli „zusammen“ nadšeni, ozdobili jsme Raoulův stánek pochvalnými nápisy v řeči německé a české. Věnoval nám za to svoji vizitku. Stálo na ní: Raoul Tauvie, mistr světa v přípravě žabích stehýnek z roku 2005. Za jednu hodinu jich tehdy usmažil přesně 6608! Douška
V lázních Vittel jsem se stavil cestou do Anglie. Když jsem v neděli odpoledne odjížděl, měl jsem povznesenou náladu, nadhled a spousty kulinářských zážitků. Pocit francouzské lehkosti mě přešel v okamžiku, kdy jsem hlady skoro neviděl na cestu a musel si dát v Anglii v rychlém občerstvení Fish and Chips. Ryba byla cítit a z hranolků kapal lehce přepálený olej.ReceptDvanáct očištěných žabích stehýnek namočíme na deset minut do vody s octem. Pečlivě je osušíme, omočíme v mléce a obalíme v mouce. Na pánvi je na másle opečme dozlatova (asi pět minut), vyjmeme a položíme na talíř. Na zbylé máslo na pánvi dáme nadrobno nasekaný česnek, jemné bylinky a krátce podusíme. Prolisovanou šťávou polijeme stehýnka a posypeme petrželkou, pokapeme octem a olejem. Podáváme posolené s kolečky citronů. (Jedna porce žabích stehýnek po luconsku.)
