Napsal Antonín J. Grimm, foto autor a Mercedes-Benz
Po loňském bravurním výkonu rodiny Růžičkových na finále soutěže Viano Family Chalenge to měla rodina Moulíkových ze Sedlčanska docela těžké. Tak trochu se na ni pohlíželo jako na možného favorita. Sluncem zalitá Andalusie přivítala v prvních říjnových dnech 24 rodin z osmi zemí Evropy na Viano Family Challenge 2007.
První prosluněný den čekala na účastníky opičí dráha ve skalách. Na natažených lanech, zavěšených kládách i provazových žebřících museli všichni prokázat jistou dávku odvahy a šikovnosti. Zato hra na pavouky už byla mnohem pohodovější. Pavoučí síť dlouhou asi sedm metrů museli členové projít v časovém limitu, držet se přitom za ruce a nedotknout se provazů – jinak zazvonil zvonec a muselo se začít znovu. Pro Moulíkovi byla poměrně snadnou záležitostí i střelba z luku. Diváci si pak užili docela zajímavou podívanou při tradičním malování Viana. Týmy musely předvést svou kreativitu, ale i rychlost a organizaci a na připravených plátnech s obrysy auta vznikaly skutečně různorodé umělecké kreace. Odpoledne se soutěžící přemístili na pláž k Atlantiku. Sílu paží prověřilo přetahování lanem, sílu nohou pak štafeta ve skákání v pytlích. Nakonec museli všichni po zdolání různých překážek na dráze naplnit sud mořskou vodou. Noc pak strávili rodiče v autech (po nezbytné lůžkové úpravě Viana Activity) a děti ve velkých stanech. Systém hodnocení byl stejný jako loni: za splněnou disciplínu tým obdržel modrý balonek, za vítězství v disciplíně balonek červený (ten měl hodnotu pěti modrých). Po prvním dnu se již rýsovalo několik favoritů na celkové prvenství, mezi nimi i tým Koktejlu.
Velmi dramatický závod na kanoích se odehrál hned druhý den, asi půl hodiny cesty od pobřeží na horském jezeru. Koktejl tým za sebou nechal všech třiadvacet soupeřů a zvítězil. Vyčerpání vystřídala euforie, v průběžném hodnocení jsme se dostali na druhé místo! Po návratu na pláž dostaly rodiny za úkol najít zakopaný poklad pomocí „minohledačky“, rozeznávání různých typů povrchů se zavřenýma očima bylo hračkou. Zlomem pro Koktejl tým se ale stala stavba katamaránu a plavba po moři. V té chvíli totiž už nezáleželo vše jen na rodině Moulíkových, ale i na partnerech, které jim určil los – tedy španělské rodině. O spolupráci se snad dá říci všechno kromě toho, že fungovala. Bylo takřka po nadějích na konečné vítězství. Moc už situaci nezachránilo ani zlézání skal, při kterém si zvlášť Moulíkovi kluci vedli výborně. Každý člen rodinného týmu si totiž mohl zvolit obtížnost tras, zlézt ji ale musel v daném časovém limitu.
Letos se tak celkovými vítězi staly dva týmy z Rakouska. Ten náš, český, byl nakonec čtvrtý.
více informací na www.mercedes-benz.com/vianochallenge Co o svých zážitcích řekli členové Koktejl týmu Moulíkovi?
Zajištění a servis pro všechny rodiny, včetně služeb lékaře (které jsme bohužel museli využít i my), byly provedeny s německou precizností. V mysli mi dlouho zůstane disciplína přetahování lanem a závod na kanoích. U lana jsme bojovali velice dlouho společně se sympatickou rodinou z Německa. Dokázali jsme ze sebe vyždímat poslední zbytky sil a zvítězit. Eva, 38 let
Byl jsem ve Španělsku díky neuvěřitelné drzosti své ženy, která je schopná, s trochou nadsázky, po týdenním kurzu angličtiny napsat do přihlášky na hrátky s Mercedesem, že všichni umíme anglicky. Automobilka sestavila silný, asi čtyřicetičlenný organizační tým, aby si 24 rodin mohlo pod jejich dozorem zadovádět. Aby si mohly zahrát hry, které začínají jako hrátky pionýrů (skauta jsem už nezažil), lehce se otírají o myšlenky prázdninové školy Lipnice a nakonec se blíží k akcím outward bound. To vše umocněno německou precizností, jihošpanělským podnebím, luxusním autem, čtyřhvězdičkovým ubytováním, moderním outdoorovým vybavením a stravováním, které většina lidí může nanejvýš vidět v televizi. Báječné. Jiří, 43 let
První den, když začaly soutěže, jsem dostal horečku a angínu. Druhý den mi už bylo lépe, byl jsem rád, že si konečně mohu zasoutěžit. Líbilo se mi přetahování lanem a lezení po skalách. Vylezl jsem rychle těžší stěnu a dostal červený míček. Líbila se mi taky jízda a spaní v autě mercedes. Honza, 10 let Nejlepší byly hry a soutěže, hlavně hledání míčků v písku, závody na kanoi a lezení po skalách. Půjčili nám lezecké boty, helmy a sedáky. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Mohli jsme se vykoupat v Atlanském oceánu, ale byly velké vlny, a byl dost studený. Auto, kterým jsme jezdili, bylo super a odvezli jsme si i hodně dárků. Největší radost jsem měl ze spacáku a bundy. Kamarádi ve škole koukali. Jirka, 12 let
Napsala Zdeňka Jeníčková, foto archiv Miroslava holuba z cest po Asii
Posoudit, co se naučil při svých cestách, mohou spíše lidé kolem něj, především jeho pacienti, říká o sobě lékař Miroslav Holub. Dvacet šest let léčí pomocí akupunktury a hojně využívá i dalších poznatků, které získal hlavně v jihovýchodní Asii. Kde jste byl na svém prvním studijním pobytu?
První stáž akupunktury jsem absolvoval na klinice profesora Antona Jayasuriyi v Kolombu na Srí Lance v září 1995. Tehdy jsem měl poprvé šanci vyzkoušet si akupunkturu jinde než ve vlastní ordinaci a bylo příjemné zjistit, že naše medicína nijak nezaostává za ostatním světem. Byli tu s námi Američané, Němci, Kanaďané a Izraelci a mnozí byli překvapeni, jak se dokážeme v otázkách medicíny orientovat. O dva roky později následovala stáž v Thajsku na čínské klinice v Bangkoku, později pak další pobyty v Číně a Tibetu. Tyhle cesty určitě neovlivnily jen působ, jakým léčíte… Navykl jsem si vnímat svět z různých pohledů, přijímat jeho zákonitosti – jsou v různých zemích tolik odlišné. I nadále se učím toleranci, snažím se o pochopení náboženských a filozofických systémů asijských zemí i o určitý nadhled nad věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Zvláště však vzpomínám na svou první cestu do Asie v roce 1995. Bylo mi tehdy 42 let, což je z hlediska východní medicíny důležité přelomové období v životě člověka. Tenkrát jsem se poprvé setkal s buddhismem. Ten zážitek prakticky ovlivnil celý můj další život. Začal jsem se zajímat o mírumilovné buddhistické náboženství, jehož zásadami se snažím řídit i dnes ve svém každodenním životě.
Z čeho se zrodila vaše touha po cestování?
Cestování mám v povaze již s ohledem na své jméno – můj jmenovec Emil přece objevoval Afriku. (úsměv) Už jako dítě jsem tajně snil o výpravách do cizích zemí. Ve škole jsem ze všeho nejvíc miloval zeměpis, asi také díky otci, který tento předmět vyučoval na gymnáziu.
V době totality se však mnoho šancí nenabízelo. Svou první „cestu snů“ jsem proto uskutečnil až na vysoké škole ve svých jedenadvaceti letech. Kamarád sehnal devizový příslib, bez kterého to nešlo, a stopem jsme pak spolu projeli Rakousko, Itálii, Francii a Švýcarsko. Celých dvacet dnů nás nechal tehdejší režim cestovat se dvěma sty dolary v kapse. Spali jsme pod širákem a stravovali se zpravidla jen jednou denně. Dodnes na tu cestu vzpomínám…“Vám ale při cestách nešlo jen o medicínu. Lákala mě neznámá krajina, odlišný životní styl, památky, lidé, kultura. Velkým koníčkem je vaření a životospráva. Řadu cest jsem proto plánoval tak, abych poznal stravovací návyky obyvatel různých zemí. Postupně jsem se vydával do stále vzdálenějších destinací – Číny, Tibetu, Nepálu, Indie, Srí Lanky, Thajska, Turecka. Tyto zkušenosti jsem později zúročil při psaní své Kuchařky. Vraťme se k medicíně. Jak přistupují místní specialisté k českým lékařům?
Nejčastěji vzpomínám na první stáž v Kolombu, asi mi dala nejvíc. Zdejší systém zdravotní péče nabízí alternativy: léčbu jak západními, tak i východními prostředky, ke kterým patří akupunktura, bylinná terapie, masáže, ajurvéda a další podobné metody. V Thajsku se kromě akupunktury využívá různých druhů harmonizujících masáží. Indická medicína zase pracuje především s poznatky ajurvédy a tak by se dalo pokračovat. Zdejší lékaři jsou vesměs sdílní a ochotně se podělí o své vědomosti.
Nejdůležitější ze všeho je však vlastní praxe a pochopení filozofického systému východní medicíny, který vychází ze zcela jiných principů, než na které jsme zvyklí. Západní medicína vychovává člověka k materialistickému pohledu na svět. Asijští lékaři oproti tomu pracují s ohledem na psychiku pacienta a přihlížejí k různým faktorům vnějšího prostředí, které se na vzniku choroby podílejí. Rozlišují nemoci zpravidla podle způsobu jejich vzniku – z větru, horka, chladu. Ale třeba i z nedostatku nebo nadbytku. To je u nás pojem zcela neznámý… Nemáte problémy s jazykovou bariérou? Bohužel. Je to obrovský handicap naší generace, která měla omezený přístup k cestování a učila se hlavně ruštinu. Anglicky jsem se naučil jen tak, že se domluvím, ale nejsem například schopen odborně komunikovat. Využívám proto tlumočníků. Na Srí Lance byla naší vynikající průvodkyní lékařka Jitka Gunaratna, která zde dvacet let žila a pracovala. Jako běloška a navíc blondýna budila vždy velké překvapení mezi místními obyvateli, když na ně mluvila sinhálsky. Znalost místního jazyka a zvyklostí je vždycky obrovskou devizou. V Turecku nás provázela další Češka, která se zde provdala a znala dobře místní poměry a kulturu. V Tibetu jsme měli tibetského, nikoliv čínského průvodce, což bylo pro kontakt s lidmi také důležité… Vy jste se ale nesetkávali jen s kolegy – lékaři. Jak na vás působilo chování běžných lidí?
Mám jen samé dobré zkušenosti. Naštěstí jsem se nesetkal s nikým, kdo by nám chtěl škodit nebo nám naši cestu nějakým způsobem znepříjemnil. Svou otevřeností jsou známí především Thajci, ale také chudí lidé ze Srí Lanky vás vítají s otevřenou náručí. Indové se s vámi začnou bavit třeba na ulici. Po chvilce vám obvykle nabídnou nějakou službu, poradí vám, kde se ubytovat, kam se jít dobře najíst nebo co si kde zajímavého koupit. Odmítnete-li je, nezlobí se na vás, a hlavně se nevnucují. Což nelze říct například o Turecku. Tady se musíte vyhnout hlavně očnímu kontaktu s obchodníky. Dokáží pak být skutečně neodbytní. Hezké vzpomínky mám na Tibeťany. Jsou to nesmírně hodní, ale také velmi smutní lidé – prakticky cizinci ve své okupované vlasti… Tibet je takový výjimečný svět…
To ano. Živě si například vzpomínám na opuštění našeho autobusu na prašné Friendship Highway ve výšce 5300 metrů nad mořem v sedle Tsuge-La tibetském Himálaji: pohled na okolní hory, velmi řídký vzduch, bolest hlavy, suchost sliznic a rychle nastupující únava po několika krocích. Dalším, spíše emotivně nepříjemným zážitkem byla přítomnost ozbrojených čínských vojáků v tibetských klášterech. Nutí chodit tibetské věřící kolem sochy Buddhy obráceně – proti směru hodinových ručiček – jako symbolický důkaz nadvlády. Také vojáci v Potale ve Lhase působili velmi rušivě. Člověk si jasně uvědomil převahu čínské armády nad prostou bezbranností Tibeťanů.
Na pobyt v Tibetu mám však i řadu krásných vzpomínek. Bydleli jsme v nejvýše položené oblasti naší cesty v Tingri – malebné vesničce ve výšce asi čtyři a půl tisíce metrů nad mořem. Přijížděli jsme při západu slunce a pohled na Mt. Everest, Makalu a další velikány byl úchvatný. Po večeři jsme se kolem půlnoci vraceli do jednoduchých chatek a nad sebou jsme měli nádherné nebe. Hvězdy v tomto křišťálově průzračném vzduchu svítily tak intenzivně, že jsme měli chuť vztáhnout ruku a některou z nich chytit. Tak se zdály blízko. Po chladné noci, když jsme vylézali ze spacáků a navlékali na sebe všechno, co jsme měli s sebou, jsme viděli úchvatné divadlo – když první ranní paprsky ozářily vrcholky hlavního hřebene Himálaje. Po dobu několika minut se před našima očima měnila barva zasněžených vrcholů z jemně růžové přes ohnivě červenou až po různé odstíny žluté, to když se slunce vyhouplo nad obzor. V záři slunečních paprsků jsme se nádherně zahřáli a pak jsme již jen tiše a pokorně vnímali tu všudypřítomnou krásu…A co humor, nechyběl vám při těch cestách?
Vybavuji si další zážitek, který se váže k indickému Váránasí. Vlak, kterým jsme se přesouvali do Ágry, měl odjíždět o půl páté odpoledne. Měl však zpoždění a nikdo na nádraží nebyl schopen podat přesné informace. Optimistická varianta zněla, že snad odjedeme před půlnocí. Díky průvodkyni pro nás otevřeli čekárnu určenou pouze pro matky s dětmi, neboť všichni čekající Indové se obvykle povalují vedle velkých zavazadel celé hodiny na dlažbě nádražní haly nebo na betonovém nástupišti. Když jsme se usadili uvnitř, dostali jsme obrovskou chuť na pivo, což je v zemi hinduistů, kde prakticky vládne prohibice, velký problém. Najal jsem si proto se dvěma kamarády rikšu a vydali jsme se do města. Po chvilce jízdy uhnul řidič do úzké uličky a zastavil před domem se zamřížovanými dveřmi a okny. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Uvnitř muž zapálil svíčku, otevřel několik chladicích boxů a – my uviděli desítky druhů piva. Měli jsme za sebou tři týdny cestování a teď jsme si rázem připadali jako v ráji. Koupili jsme asi deset láhví, uložili je do rikši a vrátili se zpět na nádraží. Ostatní nás oslavovali jako hrdiny. Zlatavý mok však brzy došel, proto jsme vyslali dva nejmladší členy výpravy pro novou zásilku. To už se však stmívalo a nákup se zkomplikoval, protože před obchodem stál policista a rozháněl chtivé zákazníky typickou dřevěnou tyčí. Náš kolega Luděk k němu se svými bezmála dvěma metry přistoupil a zřejmě dost zapůsobil. Obdrželi jsme další zásobu piva… Jak to vypadalo s ubytováním?
Bydlení je vždy ten největší problém. Na prvních toulkách Evropou jsme například přespávali v autě, někdy v kempech. V Asii jsou možnosti velmi různorodé. V Číně a Tibetu odpovídá ubytování evropským poměrům a zvyklostem, v chudém Nepálu to bylo o něco horší, ale stále ještě přijatelné. V Indii se najdou krásné komfortní penziony v zahradě, ale i hotýlky vedle hlučného lunaparku, kde v koupelně musíte spojit dva obnažené dráty, aby se vám u stropu rozsvítila žárovka. V tropickém Thajsku a na Srí Lance se bydlí v otevřených budovách bez oken a dveří, ale mají zde i prvotřídní pětihvězdičkové hotely za velmi přijatelné ceny. A jaké zkušenosti máte s jídlem?
Stravování je kapitola sama o sobě. Na cestách Evropou mě zpočátku provázela igelitová taška s domácími zásobami, později jsem si dovolil skromné restaurace a pizzerie. V Asii se můžete někde stravovat přímo na ulici – jídlo je čerstvé, chutné a lákavé. Je třeba pouze zvážit, zda vám hygiena v té které zemi nezpůsobí zdravotní potíže. Například v Indii se dá jíst na ulici pouze na vlastní nebezpečí s obrovským rizikem nákazy. Hygienická úroveň běžných restaurací v Číně, Tibetu, Nepálu, na Srí Lance i v Thajsku je vcelku srovnatelná s Evropou a jídlo je tu zpravidla velmi levné. Samozřejmě zde připravují zejména tradiční pokrmy, ale třeba v Thajsku můžete navštívit i německou nebo americkou restauraci, kde vám nabídnou vídeňský řízek nebo steak. V Tibetu pro nás byly opravdovou pochoutkou kynuté knedlíky momo, plněné špenátem nebo mletým masem, vařené v páře. Na Srí Lance pak vynikající karí z různých druhů zeleniny, které se jí rukama. V Číně byl zážitkem kantonský kotlík, kdy si připravíte jídlo sami na způsob švýcarských fondue a konzumujete je hůlkami. Chutnaly mi také indické placky, které jsou nejen přílohou k ostrým jídlům, ale fungují zároveň i jako jakási lžíce k nabírání. O jídle bychom mohli mluvit ještě hodně dlouho…Plánujete nějakou další cestu?
V době, kdy právě čtete tuto reportáž, budu zřejmě cestovat Francouzskou Indočínou. Navštívím jižní i severní Thajsko, Laos, Vietnam a Kambodžu. Tato výprava bude jistě další cennou inspirací…
O tom nepochybuji. V této souvislosti bych rád závěrem ocitoval několik slov z díla americké psycholožky Doreen Virtue, Ph.D.: „Každá naše cesta nás nevyhnutelně změní. Po návratu domů už nejsme tím, kým jsme byli dřív. Naše zkušenosti, znamení, která spatříme, a lidé, které potkáme, nás mění hluboko uvnitř. I když můžeme vyprávět rodině o své cestě, ve skutečnosti jsme jiní, než jsme byli předtím, co jsme se na ni vydali…“
MUDr. Miroslav HolubAktivně cestuje již téměř dvacet let. Kromě cest za poznáním absolvoval odborné lékařské stáže převážně v zemích jihovýchodní Asie. Získané poznatky využívá při své praxi v Rehabilitačním centru v Semilech. Veškeré postřehy ihned po návratu přetváří do podoby poutavých cestopisných reportáží, které pravidelně prezentuje na veřejnosti. S oblibou je také doplňuje o zajímavá specifika místní kuchyně a stravování. Témata přednášek například byla: Jak jsem prožil Srí Lanku, Po prašných cestách Tibetu, Nepálem do Indie, Madeira – ostrov květin a mnoho dalších.
Napsali Dagmar Cestrová a Marek Wágner, vyfotografoval Marek Wágner Zní to jako bláznivá otázka. Teď v zimě jsou sice v salaších v nížinách, ale na přelomu května a června, až zmizí sníh, zamíří na pastvu do rumunských hor opět bohatá stáda ovcí. Spolu s pasteveckými psy a ovčáky pak budou téměř jediní, koho lze ve zdejší divoké krajině potkat.
Pes, který se na nás vyřítil, mi připadal jako medvěd. Jak by ne. Tito velcí pastevečtí psi přišli do Evropy z Asie ještě před Kristem se stády ovcí a měli jediný úkol – nahánět strach medvědům a vlkům natolik, aby se stáhli a nechali jediné pastýřovo bohatství na pokoji. Jak by potom, nenaháněli strach lidem? Jsme v Piatra Craiului neboli Králově kameni, rozervaném vápencovém pohoří, kde je místy terén vhodný snad akorát pro horolezce. Pustina, drsná, úchvatná svou syrovostí. A v ní tenhle pes a za ním to nejprostší stavení, jaké může být.
Naštěstí se z něj vynoří pastýř a psa uváže. Cosi drmolí, ale nerozumíme. Je na něm poznat, jak je rád, že nás vidí. Konečně zase nějaký člověk. Zve nás nadšeně dál. Všechny… Uvnitř podlaha z udusané hlíny, kuchyň tvoří jakási pracovní dřevěná deska, nad ním na stěně pověšená naběračka, pár vidliček a několik dalších, pro nás těžko pojmenovatelných nástrojů nevalné čistoty. Tady se očividně žije hodně přírodně. Ve velkém kotli se sváří mléko. Pastýř vysvětluje spíše posunky než slovy, jak se do něj přidává sýřidlo a dál se zpracovává. Výsledek ukazuje na policích. Různé sýry, především ty ve stromové kůře, rumunskou specialitu, kterou vesničané často nabízejí i turistům a zajišťují si tak živobytí. Pár nám jich vnutí a říká si žalostně málo. Jak z toho může žít? Rozhlížíme se. Tak takhle se žije bez elektřiny, tekoucí vody, v pustině. Hygienik by tady šílel. A v tom to právě je. Rumunsko už je od začátku letošního roku několik měsíců v Evropské unii a z hor začaly mizet ovce. S unií totiž přišly normy pro bezpečné potraviny. Tady, uprostřed horské salaše, vypadají spíše jako zásah z jiného světa.
●●● Do dneška jsme si na pastýře vzpomněli ještě několikrát. Přibývá totiž zpráv, že se lidé v rumunských horách zbavují ovcí a odcházejí. Malebnost a nedotčenost rumunských hor, které tak přitahují turisty z Česka, zatímco jiní si sem zajet příliš netroufají, je ve skutečnosti vykoupena velkou chudobou. V horách se až dosud žilo spíše jako na začátku minulého století a od vstupu do Evropské unie si tento stát slibuje miliony eur na odstranění nuzoty i v odlehlých místech. Jenže jak na to? Zatím visí horalé nevědí, jak se s představou Unie o pravidlech zpracování mléka a masa vypořádat. První povinnost, která na ně padla, tedy označit a zaevidovat všechny ovce, ještě vypadá jako ta nejjednodušší Unie se v minulých letech několikrát musela vypořádat s nemocemi dobytka, včetně slintavky a kulhavky, v Anglii i Francii nařídili úředníci vybít v roce 2001 miliony zdravých zvířat jen kvůli prevenci a podobná zbytečná jatka od té doby pokračují, sotva se nákaza někde znovu objeví. Bojí se tak jakéhokoliv nekontrolovaného převozu zvířat. Pokud by tedy Rumunsko nové normy nesplnilo, nemohlo by svá zvířata nebo výrobky z mléka a maso vyvážet. EU vyžaduje hned dvojí označení. Prvním je známka v uchu, další způsob zvolí pověřené úřady. Rumunsko zatím může letos ještě vystačit jen s prvním z těchto způsobů. Stihnout ho mělo do půlky tohoto roku. Mnoho ovcí, které jsme v rumunských horách viděli v létě, přitom známku nemělo. Přesněji žádná z nich žádnou… Bačové by už teď také měli mít i tam, kam se jen tak tak dostanou se svým koníkem a vozíkem, dovlečeno chladicí zařízení na mléko a další podobné vymoženosti současné doby. My viděli u stavení pastýře jedině hliníkové konve. Kde ostatně na to všechno vzít peníze? Není žádným tajemstvím, že horalé jsou v Rumunsku nejen chudí, ale často téměř negramotní. Jak potom žádat o dotace, o kterých často nemají ani potuchy?
●●● Podle údajů, které nasbírala z organizací zabývajících se ve světě chovem ovcí Českomoravská společnost chovatelů, se v Evropě předloni chovalo zhruba stejně ovcí jako třeba v Oceánii – na sto čtyřicet milionů. Ovce jsou v některých místech pro chovatele výhodnější než skot. Například se dokážou napást i tam, kam by se větší dobytek nedostal. Navíc tím, že jsou menší než třeba kráva, dá se jejich maso snáze a rychleji zpracovat. A tak zatímco třeba od středu Evropy na sever se už chovají spíše pro maso (výjimkou je hlavně vlna z Islandu a kůže z Gotlandu) a aby udržovaly krajinu, na jih, hlavně na Balkáně, se využívá kromě masa ještě vlna, kůže a mléko, které se pak používá k výrobě sýrů. Nejvyhlášenější je v Rumunsku brynza de Braila, bílý ovčí sýr ostřejší chuti, kořeněný oblíbenou rumunskou zeleninou – sekaným lilkem.
●●● Pastevec tam vysoko v rumunských horách se s námi v létě loučil úsměvem. Lidé, kteří tu žijí, jsou srdeční a rozdělí se s každým pocestným i o to poslední. Tenhle větrem a sluncem ošlehaný muž byl očividně smířený s tvrdými podmínkami, se kterými se musel každý den vyrovnávat on i jeho zvířata. Žil podle principů zděděných po svých rodičích a drsné životní podmínky možná vyrovnává pocit svobody, který mu hory nabízejí. Bez něj by ostatně byly úplně jiné. Ale bude tu ještě on i jeho obří pes a stádo, pokud se sem za čas vrátíme? Normy se nařizují snadno. A těmi hygienickými to teprve začalo. Pak přijde schvalování způsobů výroby a kdo ví, co si úředníci v Bruselu ještě vymyslí. S novými podmínkami se už teď nedokáže v Rumunsku mnoho horalů smířit, některým připadá jednodušší využít možností volnějšího pohybu lidí, který vstup do Unie přinesl, a stěhují se do blízké Itálie, Španělska nebo Francie. Představují dobrou a levnou pracovní sílu pro tamější ovčí farmy. Zkušeností přece mají dost.
Ale třeba se tomuto muži i jiným podaří vypořádat se s novými podmínkami a bílá bečící stáda z rumunských hor přece jen nezmizí. V bačově stavení budou za čas na tvrdé lavici třeba spát bohatí zhýčkaní Západoevropané, kteří si budou chtít, jako to dnes dělají Němci a Američané na Azorách, vyzkoušet, jak se kdysi žilo v horách. On sám si postaví zděný domek a ovce budou sloužit jen k doplnění někdejšího koloritu a vylepšení sezonních turistických výdělků nějakou tou vlnou. Ostatně ukazuje se jako výborná surovina pro výrobky pro alergiky. Nebo že by byly zdrojem masa pro krajová jídla restauraci postavené jen kousek odtud? Jenže to už v každém případě bude jiné Rumunsko.
Nejvíce je jich na severu
Podle českého statistického úřadu se nejvíce ovcí v Evropě v roce 2006 chovalo ve Velké Británii: 23,4 milionu kusů.
Na druhém místě bylo Španělsko s 21,8 milionu ovcí a na 11,1 milionu obyvatel Řecka připadalo 9 milionů těchto zvířat. zdroj: CSÚ
Bečí všechny stejně?Odborníci by určitě tvrdili, že některé druhy ovcí bečí trochu jinak než ostatní, ale i malé dítě ve školce jednoznačně řekne, že ovečka bečí béé béé. Nebo je to jinak? Tak třeba podle Alžířanů je to baa baa. Číňané zase slyší meh meh, v Německu mají ovce také asi odlišný přízvuk od češtiny, protože se tam ozývají: bähh bähh, a v hebrejštině dokonce meee meee. Také Turci slyší bečení jinak – me e e eh me e e eh. Že by různou řečí nemluvili jen lidé? zdroj: cat.rulez.cz
Napsal a vyfotografoval Jan Miklín Už už to ke konci minulého století vypadalo, že bude zajímat jen přírodovědce a jen díky jejich tlaku se dočká jakés takés ochrany. Unikátní území – lužní lesy – ale s příchodem vlny záplav najednou nabylo na významu. Lidé si začali připomínat, že sama příroda vytvořila systém, který umí chránit krajinu před ničivými účinky rozdivočelé velké vody. Lužní lesy, které místy zůstaly kolem Labe, ale hlavně podél Ohře a na soutoku Dyje a Moravy, tak jsou pravým pokladem. Právě tady se rozlije do slepých a mrtvých ramen přebytečná voda z koryt řek při tání nebo přílivových deštích. Zalije okolí a pak se zase bez větších škod stáhne. Zbudou po ní různé bažinky, ve vzduchu nasáklém vlhkostí se daří unikátním rostlinám, půda je měkká, zvláštní barvy, ze stromů visí lijány. Zoufale tu koušou komáři a útočí další hmyz. A nádherně zpívají ptáci. Člověku tu může být v horkém dni až úzko a může se mu tu špatně dýchat podobně jako v tropickém pralese. Ale kdo se umí dívat kolem, bude uchvácen. Hlavně se zbavit vody První zmínky o pravidelných záplavách na Dyji a Moravě, kde se nachází i nejkrásnější lužní Lanžhotský prales, pocházejí z první poloviny třináctého století, avšak samy záplavy jsou staršího data. Ke zhoršení situace pravděpodobně velmi pomohlo osídlení údolí moravských řek, kdy lidé vykáceli rozlehlé části lesů. Ničím nezadržovaná voda se valila korytem a působila škody, jaké dříve nebyly. Už ve středověku tak začaly vznikat první stavby chránící obyvatelstvo a majetek, hlavně protipovodňové hráze a soustavy rybníků. V 18. století se začaly objevovat první návrhy regulace řek. Na krajinu se tehdy ohledy příliš nebraly. Šlo jen o to, aby se co nejrychleji odvedla voda a zároveň se jí dost zajistilo pro vodní mlýny. Lidé začali napřimovat toky pomocí prokopání a vyrovnání meandrů a zákrut, podle jedné z variant měla dokonce vznikat úplně nová koryta. Tyto úpravy však byly nakonec zamítnuty. Proti byli především Lichtenštejnové, kteří mimo jiné poukazovali na nepříznivý dopad na lužní lesy. I ostatní návrhy na regulaci zůstaly jen na papíře, a tak v této době vznikaly pouze systémy melioračních kanálů, které sloužily nejen k zavlažování, ale i odvodnění krajiny po záplavách. Snahy regulovat toky se tím ale nezastavily. Jen se odložily na druhou půli 20. století, kdy přišlo napřimování koryt, nové jezy, a na několika místech bylo dokonce vybudováno nové koryto – například v Břeclavi. Nejvýznamnějším zásahem do krajiny byla stavba vodního díla Nové Mlýny v šedesátých letech. Poslední ze soustavy tří nádrží byla napuštěna v roce 1988 a voda se tu rozlila na 3226 hektarech. Vznikla druhá největší vodní plocha v republice, hluboká ale nanejvýš osm metrů. Pod vodou zmizely rozsáhlé lužní lesy, ale také vesnice Mušov, ze které zbyl pouze kostelík na umělém ostrově. Není pochyb, že tyto nádrže svůj ochranný účel plní, alespoň zatím. Avšak nádrže se neustále zanášejí a při povodni v roce 2006 chybělo jen málo, aby voda přetekla. Je ale otázkou, zda by stejný efekt nepřinesla i jiná, méně drastická opatření – například zdejší lužní les dokáže zadržet objem vody srovnatelný s vodním dílem Nové Mlýny. Pravidelné povodně skončily a lidé si oddechli, ale v lužním lese poklesla hladina spodní vody a změnilo se složení půdy, která začala vysychat. To znamenalo pohromu pro rostliny a živočichy. Od roku 1990 jsou proto některé oblasti uměle zatopovány. Louky se solí Proč je vůbec lužní les tak cenný a proč přírodovědci tolik volají po jeho zachování? Jen tady žije celá řada vzácných živočichů. Prostředí je to velmi rozmanité, leží tu tůně, nivní louky, ve stojatých vodách rozkvétají stulík žlutý a leknín bílý. Nejimpozantnějším stromem je dub letní, který dorůstá až do třiceti pěti metrů a dožívá se několika stovek let. V jeho odumírajícím dřevu se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského a kromě hmyzu je využívají i čápi ke stavbě svých hnízd. Nejčastěji na ně narazíme v oblasti Pohanska a Černých luk. Unikátních rostlin je tu skutečně mnoho. Objevit tu můžete dva zástupce orchidejí – kruštík polabský a Nordeniův. Velmi zajímavou rostlinou je arón karpatský. Jeho květ se ukrývá ve vysokém toulci s hladkými stěnami, po kterých k nim sklouzne hmyz přilákaný omamnou vůní. Z pasti se pak dostane až po několika hodinách, kdy toulec uvadne, a má tak dostatek času na opylení. Pro zvěř jsou v době záplav důležité takzvané hrúdy, tedy vyvýšené, nezaplavované plochy tvořené převážně navátými písky. Zde roste především habr obecný a javor babyka, doplněné dubem a lípou. Nivní louky bývají doslova zaplaveny pampeliškami, kopretinami, na podzim ocúny, ale právě tady se dá najít vzácnější hrachor bahenní nebo hořec hořepník. Základem jsou ale, jako u každé louky, trávy a ostřice.Raritou je slaná louka na březích největšího moravského rybníka – Nesytu. Vyskytují se tu mnohé rostliny, na které jinak narazíme na mořském pobřeží, například hvězdice slanistá nebo prorostlík nejmenší. Nemilosrdní komáři Komáři jsou zřejmě živočichem, kterého si v létě v lužním lese člověk všimne především. Přímo rájem pro jejich larvy jsou totiž rozsáhlé mokřady, které tu zůstávají po záplavách. Hlavně po rozsáhlejších povodních se zde nedá vydržet ani přes den na slunci, natož pak při zatažené obloze nebo ve stínu. Nebývá výjimkou, že přemnožení komáři zabijí značné množství vysoké zvěře – prostě ji uštvou. Vyskytuje se jich tady přes třicet druhů, některé mohou přenášet viry, například valtické nebo západonilské horečky, tyto případy jsou naštěstí ale velmi vzácné. Hlavně v noci je slyšet kvákání nejrůznějších druhů žab. Nejvzácnější je blatnice skvrnitá. V prostředí plném vody se daří i čolkům, a dokonce se tu znovu objevila i želva bahenní. V polovině 20. století z našeho území úplně vymizela, ale do přírody se zřejmě dostaly některé exempláře z umělých chovů a nalezly zde ideální podmínky pro život. Některé části lužních lesů byly zařazeny na seznam ptačích oblastí Natura 2000, aby ochránily vzácné druhy ptáků. Nejcharakterističtější jsou čápi bílí a černí. Zatímco v prvním případě jde o celkem hojný druh, čáp černý je plachý a hnízdí tu jen několik málo párů. Zvláštní jsou i hnízda husy velké. Není sice vzácná. V lužních lesích nestaví hnízda na zemi nebo rákosinách jako jinde, ale v korunách hlavatých vrb. Zůstávají ideálním místem i v době záplav. No a v 70. letech minulého století se téměř sto letech vrátili bobři, kteří se od té doby velmi úspěšně rozšířili až přemnožili. Působí teď velké škody zejména v lednickém zámeckém parku, kde kácejí vzácné druhy dřevin. Rozhodně nejsou plaší, několikrát se objevili i v centru Břeclavi, kde porazili několik vrb na nábřeží. Těžila se tu i ropa Člověku lužní lesy vděčí za své louky. Stromy tu káceli lidé už v mladší době kamenné. Vymýcené plochy používali jako pastviny i pole, popřípadě ke stavbě vesnic. Postupem času, s příchodem stále častějších záplav, ale začalo pastevectví ubývat a louky se využívaly jako zdroj píce, popřípadě sena. Po vodohospodářských úpravách byly v 60. letech některé rozorány na pole, zbývající se občas pokosí. Lesy také zasáhl rozvoj lesního hospodářství, ke kterému došlo především v době, kdy lesy patřily Lichtenštejnům. Od 90. let se lesní hospodářství ale snaží o přátelštější postoj k zachování krajiny. Málokdo by ovšem čekal, že lužní lesy poznamenala začátkem minulého století i těžba ropy. V 50. letech bylo objeveno jen kousek od Dyje, u cesty na soutok s řekou Moravou, ložisko Lanžhot. Krajinu dosud hyzdí skupinka takzvaných kozlíků – hlubinných čerpadel s cisternami, maringotkami pro zaměstnance a dalším zařízením. Hráz před povodněmi V poslední době si ale lidé začali uvědomovat unikátnost ekosystému lužních lesů kvůli záplavám. Sama příroda ho vytvořila právě jako jejich regulaci. Půda je tu schopná pojmout velké množství vody, která se rozlije kolem řeky do různých slepých a mrtvých ramen a uklidní. Ztratí na své divokosti. Pevně zakořeněné stromy takovéto přírodní pohromy neohrozí, naopak právě mezi nimi se zachycují kmeny a spousta dalšího, co voda strhla a zanášelo by koryto. Navíc se po každé povodni tento les rychle vzpamatuje a obnoví i bez zásahu člověka. Tvrdý a měkký luh Lužní les se nachází v plochých údolích velkých řek, kde pravidelně nebo občasně dochází k záplavám a ke kolísání podzemní vody. Usazují se tu sedimenty, které řeka přinesla z vyšších částí toku – většinou štěrky, písky, spraše. Klíčovou roli tak sehrává voda. Pro takové lesy je typická patrovitost podobně jako v tropickém pralese. Dřeviny menšího vzrůstu bojují o místo na slunci se staršími. Lesu často vévodí duboví velikáni skutečně úctyhodných rozměrů. Uschlé větve a rozpadající se kmeny vytvářejí bizarní scenerie, některé připomínají kosti prehistorických zvířat nebo tvorů z bájí. Tam, kde jsou záplavy jen dočasně, vzniká takzvaný tvrdý luh. Rostou zde stromy, které mají poměrně tvrdé dřevo, hlavně duby, jilmy, javory. Naopak tam, kde jsou záplavy po dlouhou dobu, rostou spíše takzvané měkké listnáče. Jsou to vrby, topoly, olše, vzácněji jasan úzkolistý. Kolo nebo loď Pro návštěvníky lužního lesa je ideálním dopravním prostředkem kolo. Na soutoku Moravy a Dyje je krajina protkána sítí velmi dobře značených cyklostezek, které často pokračují i za hranice na Slovensko či do Rakouska. Pěkná je v zimě, kdy člověka netrápí komáři, pěší procházka. Dalším zajímavým způsobem, jak si zpestřit cestu, je doprava lodí z Břeclavi k zámečku Pohansko nebo opačným směrem do Lednice – jen zrovna musí být na řece Dyji dostatečně vysoká hladina. U zámečku Pohansko se nachází významné archeologické naleziště, kde probíhá výzkum velkomoravského hradiska. Kromě odkrytých základů mnoha staveb je k vidění rekonstrukce původní studny, chýše a svatyně, vše doplňuje několik informačních tabulí a přímo na zámečku stálá expozice. Další zajímavostí jsou bunkry „řopíky“ z druhé světové války. Dá se na ně narazit opravdu všude, jeden (a brzy přibude další) je zrekonstruován do původní podoby, včetně vnitřního vybavení. V blízkém okolí se pak nachází Lednicko-valtický areál, zařazený na seznam UNESCO, CHKO a BR Pálava, a také bezpočet vinných sklepů, z nichž některé spojuje speciální vinařská cyklostezka.
Napsal Topí Pigula Ani vyhlášení ochrany určitého území ještě nemusí přinést klid živočichům, kteří tu žijí. Potvrzují to i lužní lesy v České republice. Je jedním z nejvzácnějších dravců v České republice. Luňák červený je veliký zhruba jako káně a jeho jméno jasně upozorňuje na rezavě červené zbarvení. Ale nejlepším identifikačním znakem je jeho vidlicovitě tvarovaný ocas. Malou šmouhou na důstojné image dravce je fakt, že se živí i mršinami. Což ovšem dělá i orel královský, kterému jeho občasná mrchožravost na lesku nijak neubírá. Ptáci především? Je to právě luňák, který byl jedním z důvodů, proč na soutoku Dyje a Moravy vznikla chráněná ptačí oblast. Nad zdejším lužním lesem, který je sám o sobě středoevropským přírodovědným unikátem, poletuje nejvíce luňáků červených v rámci celé republiky. Nejvíce jich tu také hnízdí. Pokud by byla zdejší ptačí oblast Soutok Tvrdonicko narušena lidmi, znamenalo by to ohrožení nejen velmi vzácného luňáka červeného (Milvus milvus), ale i dalších výjimečných druhů ptáků. Celkem tady ornitologové zaznamenali dvě stě čtyřicet druhů opeřenců. Mezi největší „špeky“ patří dva hnízdící páry orla královského (Aquila heliaca), je tady největší hnízdní populace čápů bílých (Ciconia ciconia). Vyhlášení oblasti 15. prosince 2004 sice na jednu stranu přineslo nadšení mezi ochránci zvířat a hlavně ornitology, kteří vznik ptačích oblastí berou jako důležitý posun v ochraně jejich „miláčků“. Pojem ptačí oblast je totiž v našem systému ochrany přírody novým prvkem, který se začal zavádět v poslední době podobně jako mnoho jiných eurounijních novinek. Lidé v bezprostředním sousedství vyhlášeného území se ovšem na novinku dívají s nedůvěrou: „Zase něco z Bruselu nadiktovali a to určitě přinese zákazy vstupu, omezení hospodaření a podobné ptákoviny,“ zní v narážce na podobná omezení obdobně jako při vyhlašování národních parků. Bez ochrany by ale luňák z území republiky mohl velmi rychle zmizet. Kvůli zásahům lidí do krajiny by totiž ztratil přirozené prostředí, kde může hnízdit. Tím jsou hlavně listnaté lesy, které se střídají s pastvinami, loukami, poli a údolími řek. Oficiální popis lokality Soutok Tvrdonicko uvádí, že ji tvoří komplex různých typů prostředí od lesů různého stáří přes paseky až k loukám se samostatně rostoucími duby. Prostě luňákova krajina snů. Zatímco u nás luňáci hnízdí, do nedalekého Rakouska přelétávají lovit.
Nejsou to jen stromy V minulosti se ve zdejším lese pásl pratur a stáda dalších kopytníků. Les střídaly světliny a osamocení stromoví velikáni stínili mýtiny. Pratur ustoupil a jeho místo zabral dobytek pastevců. Les se místně klučil, ale jeho velká část byla ponechána samovolnému vývoji. „Mnohé zdejší porosty jsou pozůstatkem historických způsobů hospodaření. Právě proto v nich přežívají druhy, které v moderním produkčním lese nemají šanci přežít. Příkladem je krasec Eurythyrea quercus,“ uvádí jeden z příkladů entomolog L. Čížek. Dnes se v lese hospodaří, pěstují vánoční stromky, les se „vychovává“. Zdejší unikátní ekosystém je známý jako tvrdý luh, kvalitní dubové dřevo je dobrým obchodním artiklem. A tak není divu, že Lesy ČR, konkrétně Lesní závod Židlochovice, kácí i právě tady. Dodržuje tím literu zákona o lesích, kde se praví, že „hospodařením v lese se rozumí obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů“. Les ale nejsou jenom stromy. Hnízdí tu široké spektrum ptáků od orla po datla a své místo k životu zde mají desítky a možná stovky druhů hmyzu. Například páchník hnědý (Osmoderma eremita), brouk svým vývojem vázaný na stovky let staré stromy. „Páchník u nás za posledních padesát let na mnoha lokalitách vyhynul. A víme proč. Pachníci žiji v hlubších dutinách osluněných listnatých stromů. Jejich bílé tučné ponravy dutiny vlastně rozšiřují, protože se živí dřevem, které je obklopuje. Většina dospělců nikdy neopustí rodnou dutinu, a když už se vydají na cestu, poodletí maximálně několik set metrů. Čím méně stromů je k dispozici, tím rychleji klesá populace, píší autoři publikace Ohrožený hmyz nížinných lesů: ochrana a management. Les se totiž těží ve větších plochách. Vymírající páchník se tak stal nechtěnou ikonou sporu o zdejší lužní lesy. Lukáš Čížek z Entomologického ústavu Akademie věd ČR navíc upozorňuje, že systém úpravy zdejší půdy je naprosto destrukční, protože se během ní používá těžká mechanizace. „Používají se rotační disky, které pařezy a štěpku rozmělní a zaorají. Tím je půda připravena k dalšímu obhospodařování. Ale ve dřevě se vyvíjejí tvorové, jako je třeba populární roháč obecný Lucanus cervus. Je to v podstatě rozsudek smrti, což je v chráněné oblasti nepřípustné,“ uvádí. Kdo s koho Každý, kdo má co do činění s lužním lesem u Lanžhota, přitom řekne, že se jedná o unikátní území. Od lesníků, kteří toto území obhospodařují, přes profesionální přírodovědce, již sledují dynamiku vývoje tohoto ekosystému i jednotlivé druhy, až po amatérské broučkaře. Všichni tvrdí, že by takovým mělo zůstat i přes určitou nutnost hospodaření. Východisko vypadá na první pohled jednoduše. Udržovat při životě co nejpestřejší skladbu dřevin. Staré stromy v ploše pomalu dožijí a budou sloužit pro vyvíjející se larvy brouků, středněvěké budou pomalu dorůstat a mladé sazeničky jsou základem budoucího lesa. Pečovat takto o les znamená plánovat na desítky i stovky let dopředu. Vidět zároveň les i jeho brouky a další zvěř.
Ochranáři vytýkají lesníkům, že les kácením velkých ploch ničí. Lesníci argumentují tím, že tím neporušují žádný z platných zákonů. Klasická patová situace vzniklá možná až příliš důsledným lpěním na liteře zákona. Všem by totiž mělo jít hlavně o jednu věc – zachovat unikátní území.
Ptáci v řeči paragrafů
Evropská ochranářská legislativa nabourala zažitý systém územní ochrany přírody České republiky. Nový zákon č. 218/2004 Sb. vytvořil další kategorii chráněného území – ptačí oblast. V paragrafu 45e tohoto zákona se píše, že „jako ptačí oblasti se vymezí území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací těch druhů ptáků vyskytujících se na území České republiky a stanovených právními předpisy“.
Ptačí oblast Soutok Tvrdonicko byla vyhlášena Nařízením vlády 26/2005. „Předmětem ochrany ptačí oblasti jsou populace čápa bílého (Ciconia ciconia), včelojeda lesního (Pernis apivorus), luňáka hnědého (Milvus migrans), luňáka červeného (Milvus milvus), raroha velkého (Falco cherrug), ledňáčka říčního (Alcedo atthis), žluny šedé (Picus canus), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius) a lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) a jejich biotopy.“ Díky vyhlášení ptačí oblasti jsou chráněni nejen ptáci, ale i množství dalších živočichů, zejména stovky druhů nejrůznějších bezobratlých. Celkem bylo vyhlášeno 36 ptačích oblastí o celkové rozloze 693 622 ha.
