Napsal Petr Hlaváček, foto Marek Wagner a archiv Petra Hlaváčka
Dobrodružnou cestu plnou zbožných podnětů i vpravdě turistických atrakcí představovalo ve středověku putování k symbolickému středu světa, tedy do Jeruzaléma, oficiálního hlavního města dnešního státu Izrael, posvátného pro židy, křesťany i muslimy. Křesťanské muže (a občas i ženy) neodradil ani tragický pád křesťanské Konstantinopole, z níž se v roce 1453 stal muslimský Istanbul, ani nebývalý mocenský rozkvět Osmanské říše, onoho islámského impéria, ovládajícího i Svatou zemi. Počet písemných svědectví o cestách do Svaté země je ohromující. Jen z druhé poloviny 15. století máme k dispozici zhruba 65 cestovních zpráv z různých koutů Evropy, nechybí ani texty psané Čechy. Jan Hasištejnský z Lobkowicz, přední český aristokrat jagellonských časů, se vydal na pouť do Svaté země v roce 1493 z Kadaně, která byla centrem jeho držav v severozápadních Čechách. A na základě svých deníkových záznamů pak roku 1505 sepsal česky svůj pamětní spis Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu Pána Ježíše Krista Spasitele našeho léta 1493 začaté a šťastně vykonané putování.
Svatou zemi ostatně navštívil již v roce 1490-1491 i jeho mladší bratr Bohuslav, slavný humanista, toho však možná více než „posvátná místa“ zajímaly destinace, spojené s dějinami antického Řecka a Říma. Zkusme se na pouť do Svaté země podívat očima dnešního turisty – cestovatele – dovolenkáře a srovnat ji tak trochu s putováními ve středověku. Zjistíme, že i když měla někdejší křesťanská pouť jiný účel než má dnešní masový turismus, oba druhy podniků se v lecčems podobají. Zejména některými pravidly, vzorci chování, jinak řečeno – rituály. Poutníci do Svaté země, kteří se rozhodli pro kombinaci suchozemské a námořní cesty, se vydávali v drtivé většině do Benátek – to bylo opravdové „mezinárodní letiště“ středověku, kam bylo třeba se dopravit. K tehdejšímu poutnickému bontonu patřil i fixní termín nastoupení takové cesty. Poutníci vyráželi krátce po Velikonocích, aby tento hlavní svátek církevního roku oslavili ještě se svými blízkými. Jan Hasištejnský z Lobkowicz se této tradice držel také. Na cestu se vydal 15. dubna 1493. Většina poutníků z dobře pochopitelných důvodů sepsala i vlastní testament, někteří též vykonali nějaký skutek pokání. Náš Jan se měsíc před odjezdem, 18. března 1493, zavázal, že daruje svobodu svému poddanému ze vsi Donín u Kadaně, který náležel k lobkowiczkému oltáři svatého Urbana v pražské katedrále. Jan neputuje sám, cestuje s ním jeho osobní kuchař Blažek, který má svým uměním čelit záludnostem středomořské kuchyně a zároveň svému pánu vařit klasická česká jídla. Jan se poněkud obával cizích lahůdek a nade vše velebil českou kuchyni. V městečku Chyše u Žlutice se k němu ještě připojil šlechtic a soused Jetřich z Gutštejna. Jejich společná cesta je vedla přes Bavorsko, Tyrolsko a alpská údolí, kde měli „s obú stran nad sebú velmi vysoké a místy velmi příkré hory“, až do Trevisa v panství benátském. Odtud pokračovali dál do Mestre, kde, jak tehdy bývalo zvykem, poslali své koně k hospodáři do Trevisa. Vyzvednout si je měli při zpáteční cestě. Z Mestre pluli Jan a jeho dva druhové na bárce do nedalekých Benátek, kam dorazili v neděli 5. května 1493 kolem 10 hodiny večerní. Turistický byznys Benátky, královna Středomoří. Město, z něhož se podnikaly dálkové námořní cesty, ať už z diplomatických a hospodářských důvodů nebo ze zbožnosti. Již několik století tak existovala v Benátkách skvěle organizovaná turistická infrastruktura. Poutník mohl obstarat vše potřebné v obchodech a bankách, tedy zakoupit poutnické průvodce u knihkupců na náměstí svatého Marka, libovolnou měnu vyměnit ve směnárnách, uložit peníze v bance, které si pak prostřednictvím šeku vybral třeba na Kypru nebo v Jeruzalémě, koupit si spací matraci nebo třeba lodní suchary. Také ubytovacích možností byla v Benátkách celá řada. Poutníci ze střední Evropy bydleli především v hostinci San Giorgio, nazývaném též U Flétny, kde se mohli domluvit německy, případně nalezli útulek v prostorách německé obchodní společnosti Fondaco dei Tedeschi. Každý poutník do Svaté země byl na konci 15. století po svém příjezdu do Benátek hned zapojen do rozvinutého turistického systému, jehož privátní i veřejné instituce fungovaly v dokonalém souladu. Navíc měly Benátky pod kontrolou rozvinutou turistickou infrastrukturu přímo ve Svaté zemi, kam se jezdilo každoročně ve dvou dobře organizovaných turnusech, zpravidla v dubnu a červnu. Poutníci – turisté zůstávali v Benátkách vždy asi jeden měsíc, aby poznali jeho zajímavosti a atrakce – kostely s jejich relikviemi nebo za poplatek sklárny v Malamocco a Muranu. Už od 12. století měly Benátky vlastní „poutnické úředníky“, takzvané cattaveri, stejně jako jim podřízené piazza-guidas, turistické průvodce, kteří poutníkům každodenně pomáhali na náměstí svatého Marka nebo mostě Rialto. Byli k službám při problémech s dorozumíváním, nákupy, výměnou peněz nebo uzavíráním smluv. V Benátské republice dokonce platily předpisy regulující dopravu poutníků do Svaté země a dohlížející na její kvalitu. Kontrolována byla způsobilost lodí pro takovou cestu: na plachtě musel být předpisový poutní kříž v červené barvě, námořníci měli být zdraví a v dobré kondici, veslaři se zavazovali, že poutníky nebudou okrádat. Patron, tedy majitel lodi a organizátor poutě, musel v dóžecím paláci včas před vyplutím předložit k ratifikaci smlouvu s poutníkem. Pokud se tak nestalo, hrozily mu vysoké peněžité tresty. Galéra nesměla být přetížena, neměla být zbytečně vystavována nebezpečí dlouhými pobyty v přístavech východního Středomoří nebo útokům pirátů.
Jako v cestovní kanceláři Také náš Jan pobyl v Benátkách skoro měsíc, od 5. do 30. května 1493. Hned po svém příjezdu se ubytoval v hostinci U Bílého lva a už na druhý den se vydal hledat příslušnou „cestovní kancelář“. Vybral si tu, která patřila k nejlepším – Agostino Contarini. Šlo o významného dopravce do Svaté země, rodina Contarini se tomuto bohulibému byznysu věnovala již několik generací. Patřila ke dvanácti takzvaným „apoštolským rodinám“, které představovaly nejvyšší, nejvlivnější a nejbohatší smetánku republiky svatého Marka. „Patron poutníků“ Agostino Contarini byl ve svém oboru bezpochyby profesionálem první třídy. O příjezdu českého aristokrata podle všeho již věděl. Jan Hasištejnský z Lobkowicz s ním uzavřel smlouvu ve dvou vyhotoveních, přičemž smluvili 50 dukátů za každou osobu z jeho doprovod. Další den měl Jan audienci u dóžete Agostina Barbariga, který smlouvu potvrdil, a tak se náš cestovatel mohl vesele věnovat benátským pozoruhodnostem. Mimo jiné se zde zúčastnil každoročního rituálního zasnoubení dóžete a moře, navštívil i pověstný Marsional, benátskou zbrojnici, která jej jako šlechtice a rytíře naprosto uchvátila. Zamířil i na trh s luxusním zbožím a jako divák přihlížel také závodu veslařů. Smlouva zavazovala majitele lodi k mnoha povinnostem vůči poutníkům. Garantoval transfer tam a zpět, vyzbrojení lodi a dostatečně silné mužstvo (včetně lékaře a lazebníka), zaručoval dobu pobytu v jednotlivých přístavech, zákaz přepravy obchodního zboží, zajišťoval kvalitní plnou penzi včetně jedné sklenice silného vína denně. Dále měli poutníci oprávnění opustit loď, nárok na ochranu před bezprávím, na vypravení eskorty k návštěvě řeky Jordán, na zaplacení všech tributů a cel, kromě spropitného v restauracích nebo úplatků zkorumpovaným křesťanským i muslimským úředníkům. Na lodi jim měl být vyčleněn dostatečný prostor pro spaní, v případě nemoci pak zvláštní oddělený prostor. V případě smrti na lodi byl podle smlouvy takzvaný námořnický pohřeb uplatněn jen tehdy, když byla pevnina příliš vzdálena. Polovinu smluvené ceny zaplatil poutník ještě v Benátkách, druhou až ve Svaté zemi – v případě úmrtí musel patron vrátit rodině polovinu ceny. Patroni byli skutečnými provozovateli „cestovních kanceláří“ v takřka moderním stylu. Za zdárný průběh pouti byli odpovědni na moři i ve Svaté zemi. Tam měli centrálu ve františkánském klášteře v Jeruzalémě, odkud organizovali celý nábožensko-turistický program poutníků. Takový sight seeing program býval pevně stanoven již ve smlouvě. Vedle Jeruzaléma a Betléma to byla cesta k řece Jordánu a k egyptskému průsmyku, případnou „rozšířenou verzi“ programu si poutník musel smluvit již v Benátkách. Nejen pozorování delfínů Jan Hasištejnský z Lobkowicz se nalodil 31. května 1493. Jeho loď plula přes Zadar na Kérkyru, Krétu, Rhódos a Kypr a odtud do přístavu Jaffa (dnes Tel Aviv-Jafo). Poutnická komunita na lodi byla skutečně mezinárodní: Angličané, Španělé, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci, Švýcaři, Uhři, Poláci i další Slované. Zhruba sto padesát lidí včetně posádky. Bylo zde také velké množství šlechticů, mezi nimi i kurfiřt Fridrich Saský a vévoda Kryštof Bavorský. Aby se poutníci při cestě z Benátek do Svaté země na lodi nenudili, byl pro ně připravován zábavný program. Námořníci provozovali takzvaný svatojánský oheň, velkolepý druh ohňostroje, patron na lodi organizoval na vlastní náklady turnaj v karetních hrách o ceny (například o hedvábný šátek). K oblíbeným cestovním rituálům poutníků, které absolvovali za osobního dohledu majitele cestovní kanceláře Agostina Contarina, náleželo vedle počátečního společného zvracení na palubě i pozorování delfínů, koštování místních vín (třeba pověstné retsiny) nebo nákup pomerančů a melounů. Na každé zastávce dostali poutníci domorodé průvodce, kteří je seznámili s pamětihodnostmi místa, občas se podobné služby ujal sám patron Agostino. V sobotu ráno 6. července 1493 dorazila Janova poutnická galéra po více než měsíční plavbě do Jaffy. Zakotvila asi míli od přístavu a patron vyslal svého písaře a tlumočníka, aby žádali o dovolení ke vstupu na pevninu. Příjezd do Jaffy totiž znamenal přechod mezi křesťansko-benátskou a muslimsko-osmanskou turistickou infrastrukturou. Poutníky čekala přesně organizovaná procedura, kterou můžeme označit jako vízovou povinnost. Jak se shodují mnohá svědectví z 15. století, trvala zpravidla několik dní, neboť emír v Jaffě neměl k vydání víza oprávnění a musel se tudíž dotázat emíra v sousední Ramle. Ovšem v době Janovy pouti se muselo kvůli vnitropolitickým problémům žádat svolení až u emíra z Gazy, města, které leželo asi sedmdesát kilometrů jižně od Jaffy. Během zdržení – či spíše programového zdržování křesťanských poutníků – přicházeli k pobřeží „pohané“ s velbloudy a osly a s křesťany čile obchodovali. Konečně na břehu Teprve 17. července dorazili k pobřeží příslušní emirové. Na palubu lodi mezitím přišel vikář kláštera františkánů z hory Sion v Jeruzalémě, který po krátkém hovoru s patronem vyvedl za zvuku fanfár poutníky na pobřeží. Dvanáct dní po příjezdu tak konečně vstoupili na půdu Svaté země. Následoval rituál, který musel absolvovat každý účastník hromadně organizované poutě: všichni se dostavili před emírův stan, který zůstal otevřený, aby do něj bylo možné nahlédnout. Emír seděl na koberci, obklopený svými hodnostáři a úředníky. Poté byli obřadně vyzváni františkánský vikář, patron a jeho písař, aby vešli do stanu. Každý z poutníků musel před stanem vyslovit své jméno a jména svého otce a matky, což vikář nahlas opakoval. Jména nezávisle na sobě zapisovali sultánův písař a písař patronův, čímž vznikla dvě vyhotovení seznamu poutníků. Pak se poutníci vrátili ke břehu a patron Agostino Contarini poslal emíru z Gazy oficiální dary – koflíky a sklenice z benátského křišťálu a další vzácnosti, jako například několik jestřábů. Až na druhý den večer stanovili emírovi úředníci peněžitou taxu za každého z poutníků podle jeho společenského postavení. Když bylo vše ujednáno, ujali se křesťanských poutníků takzvaní kalini, profesionální muslimští průvodci po Svaté zemi, proslulí svou korupcí. Jeden úplatek za druhým Hlavním cílem poutnické výpravy byl Jeruzalém. Zde poutníci meškali mezi 23. červencem a 1. srpnem, přičemž se jim vedle muslimských průvodců věnovali především františkáni, kteří výklad prováděli nejen v latině, ale také italsky, francouzsky a německy. Organizované ohledávání „svatých míst“ bylo mnohdy úmorné, zvláště, když se muslimští úředníci a vojáci neustále dožadovali úplatků. Jan a jeho skupina si v Jeruzalémě prohlédli Golgotu, křížovou cestu, chrám Božího hrobu i františkánský klášter na hoře Sión, podnikli též výlety do blízkého údolí Josafat i vzdálenější Bethánie a Betléma a k řece Jordánu. Náročný výlet do Egypta si Jan neobjednal. K jeruzalémskému pobytu patřilo i noční bdění v chrámu Božího hrobu, po kterém byli poutníci, pokud o to požádali, rituálně pasováni na „rytíře Božího hrobu“. Jan takovému obřadu přihlížel, o svém vlastním pasování se však ve svém cestopise nezmiňuje. Poutníky tehdy pasoval Johann z Pruska, asi osmdesátiletý františkánský terciář.
Jan rovněž popisuje, kterak s ostatními poutníky přistoupil ke čtverhrannému kameni v kapli Božího hrobu, v jehož prostředku byl důlek, přesně označující střed světa. Jan si na kámen lehnul a spal na něm asi dvě hodiny, až do půlnoci, kdy kněží začali sloužit bohoslužbu. Český šlechtic, spící na středu světa! Zdánlivá marginálie, která však bezprostředně souvisí s Janovou stylizací do role rytíře Kristova. Pobyt v Jeruzalémě představoval samozřejmě jeden velký nábožensko-turistický rituál, spojený s přemítáním o vlastním životě, se získáváním odpustků pro sebe i vlastní rodinu a s vyhledáváním různých senzací. A zpátky domů Cesta zpět do Evropy nebyla o nic méně dobrodružná než cesta do Jeruzaléma. Po strastiplné plavbě se poutníci zúčastnili tradiční děkovné mše v klášteře svatého Mikuláše, patrona poutníků a námořníků, poblíž Benátek. Tam poutníci dorazili v pondělí 30. září 1493 a naši Češi se tu po tři dny věnovali nákupu dárků a suvenýrů. Poté si Jan Hasištejnský z Lobkowicz se svým kuchařem Blažkem a druhem Jetřichem z Gutštejna vyzvedli v Trevisu koně a vydali se domů do Kadaně, kam dojeli 30. října 1493. Cesta do Svatého země ovlivnila našeho šlechtice natolik, že se pokusil přenést její posvátnou topografii a symboliku do Kadaně, zejména do tamějšího františkánského kláštera Čtrnácti svatých Pomocníků, jehož byl ochráncem a podporovatelem. Ten je dodnes vyzdoben nádhernými malbami, které jsou odkazem na jádro křesťanské víry i upomínkou na někdejší Janovu zbožnou pouť.
Jan Hasištejnský z Lobkowicz byl jedním z mála českých poutníků, který se zapojil do benátského nábožensko-turistického systému masově organizovaných poutí do Svaté země ještě před jeho úpadkem v polovině 16. století. Tehdy kvůli četným problémům s Osmanskou říší (zmiňme alespoň válku Benátek s Turky v letech 1537 až 1540) zkrachovaly tradiční benátské „cestovní kanceláře“. Řada prvků někdejšího benátského turistického byznysu však přetrvala až do přelomu 18. a 19. století, do doby romantismu, kdy ožila s počátečním rozvojem moderní individuální i skupinové turistiky.
PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.
Historik, zabývá se kulturními a náboženskými dějinami středověku a raného novověku. Studoval na univerzitách v Praze a v Bernu, působil jako vědecký pracovník v Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku. Přednáší dějiny středověku na Jihočeské univerzitě, je koordinátorem Centra pro dějiny evropského myšlení při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.
Jan Hasištejnský z Lobkowicz
*1450 Hasištejn u Kadaně – †1517 Kadaň
Významná osobnost českých politických, náboženských a kulturních dějin konce středověku. Roku 1469 mu král Jiří z Poděbrad dal do zástavy královské město Kadaň, které se na několik desetiletí stalo centrem lobkowiczkých držav.
Od r. 1481 byl držitelem „zakladatelských práv“ k františkánskému klášteru Čtrnácti svatých Pomocníků v Kadani, o jehož monumentální výstavbu se velmi zasloužil a v jehož kostele je též pohřben.
Byl vzdělaným aristokratem a diplomatem krále Vladislava Jagellonského, aktivním hospodářem, tíhnul k mysticismu a reformnímu katolicismu.
Kromě svého cestopisu Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu … putování (1505) je i autorem moralistního díla K správě a naučení synu Jaroslavovi (1504).Současná tvář svatého města Jeruzalém. Existuje snad na zemi další místo spojené s tolika vášněmi, touhami, vykupované tak dlouho lidskou krví, jako toto město? Svaté místo hned pro tři významná náboženství – pro židy, křesťany i muslimy. Pro ty první je to město, které si vyvolil Bůh, aby zde pobýval. Pro křesťany je Jeruzalém místem, kde Bůh promlouval s Ježíšem, kde Kristus nesl svůj kříž a kde má i hrob. A muslimové věří, že právě tady Mohamed promlouval s Alláhem. Přívrženci všech náboženství tak po staletí usilovali, aby město patřilo právě jim. O Jeruzalému, jeho historii, křižáckých taženích i porážce křesťanů muslimy se běžně učí v dějepise. A z agenturních zpráv se zase může člověk dozvědět, že popotahování o to, komu má město patřit, vlastně dodnes neskončilo, jen má jinou podobu…
Žádný div, že tohle všechno se vrylo do kamenů a cihel města, do jeho půdy, do atmosféry a zanechalo tu své stopy. Ovlivňují každého, kdo přijde, ať je věřící kteréhokoliv náboženství, nebo ateista. Duchu města, jeho geniu loci, neunikne nikdo. Je tak silné, že třeba i turisté, kteří v životě nevstoupili do kostela, propadnou vizi, že jsou spasitelé nebo nový Ježíš Kristus. Chodí pak bosí s křížem na ramenou po ulicích svatého města, aby se třeba po půl roce rozpomněli na svůj „civilní“ život a vrátili se domů, k rodině, k práci do své kanceláře. Jako by se na chvíli stali docela jinými lidmi. Jev, nad kterým se tu už nikdo nepozastavuje. Jste přece v Jeruzalémě…
Napsal a vyfotografoval Marek Wágner, Fotografie byly pořízeny aparátem Panasonic Lumix TZ3
Napsala a vyfotografovala Jana Kollerová-Andrášová To není příběh o objevení Ameriky, jak by se z názvu mohlo zdát, i když to ho do jisté míry ovlivnilo. Je o koloběhu života, tvrdém a neúprosném. Tam, kde něco začíná, kvůli zachování rovnováhy něco jiného musí skončit. A tak symbolicky v roce, kdy Kolumbus doplul omylem do Nového světa, musel zaniknout kus světa starého. Přímo v srdci vznikajícího strohého španělského království uvězněného ve škrobených středověkých límcích se zřítil sen o velké islámské říši, která navždy viditelně ovlivnila španělskou kulturu, architekturu a společnost. Skončila poslední z pohádek tisíce a jedné noci na evropském kontinentě. Arabský nápis devět tisíckrát vytesaný do stěn vznešeného sídla maurských vládců nikoho nenechá na pochybách, že Bůh byl skutečně všemocný, když vedl lidskou ruku a um, aby vytvořily skvost nazvaný Al-qala´at al-Hamrá. Rudá pevnost, skořicový mýtus, pozemský ráj pamatující lásku, vášně, moc, nenávist i intriky a vraždy. Dodnes vzbuzuje respekt a obdiv. Legendy říkají, že když se poslední vládce granadského emirátu Boabdil po kapitulaci před křesťany ohlédl z Průsmyku maurských nářků za ztraceným palácem, matka ho okřikla slovy: „Pláčeš jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž.“ OBDIVOVANÍ I ZATRACOVANÍ Psal se rok 709, když Mauři přepluli Gibraltar a ze severní Afriky vkročili do Andalusie. V roku 711 dobyli Ceutu původně ovládanou Evropany. U Xerese porazili armádu Vizigótů vedenou králem Roderikem a podmanili si území sahající až k Pyrenejím. Zbytek země na severu si zaručil přežití smlouvou, podle které měl klid, pokud dodával každý rok sto panen do sultánových harémů. Na druhé straně Pyrenejí se po pádu Římské říše mezitím sjednotili Frankové, aby pod vedením Karla Martela, který zmobilizoval silnou armádu v bitvách u Potiers a Tours, zastavili v roce 732 rozpínavost Maurů. Nebýt prý tohoto vítězství, dějiny Evropy by se třeba psaly v arabštině zprava doleva a náboženstvím starého kontinentu by byl islám.
Vojska Abd al-Rahmána byla sice zatlačena zpátky na španělskou stranu Pyrenejí, ale francouzská královská pokladnice, div se světe, zchudla. A nejen ona, došly i zdroje zkonfiskované církvi, která na znak díků, že se mohla nadále klanět vlastnímu bohu, krále jen nenáviděla a hlasitě proklínala. Abd al-Rahmán I. založil v roce 756 první islámský stát v Evropě, Córdobský emirát nezávislý na arabské říši. Smíšením Arabů, Židů a následovníků Krista vznikla vyspělá unikátní křesťansko-islámská kultura. Roku Páně 775 Frankové dobyli zpátky i zbytek svého území a vnuk Martela, Karel Veliký, zahnal muslimy až kamsi k španělské řece Ebro. Vnuk prvního emíra Abd al-Rahmán III. se stal kalifem, tedy arabským vládcem, pokračovatelem Alláha v roce 929, čímž byl Córdobský emirát povýšen na kalifát. Córdoba dosáhla rozkvětu a tehdy měla půl milionu obyvatel, dnes jich má 350 tisíc. Byla považována za kulturně nejvyspělejší zemi tehdejší západní Evropy. Spojením španělské a původní maurské architektury vznikl neopakovatelný stavební sloh, který tuto éru dodnes připomíná po celém Španělsku. Paradoxně vyznívá fakt, že toto obrovské území je na starém kontinentu dnes jedním z nejchudších. Příliš velké sousto Ukázalo se, že celá severní hornatá část poloostrova byla pro muslimy velkým soustem a Španělům, které sjednocovala myšlenka na vyhnání Maurů a Židů, se dařilo území postupně od severu dobývat. Z té doby pochází slovo reconquista, dodnes sladce znějící každému Španělovi. Účel světí prostředky, a tak se po zasnoubení a později svatbě Izabely I. Kastilské s budoucím aragonským králem Ferdinandem II., za vydatné podpory Židů a křižáků pod vlajkou papeže Inocenta i francouzských feudálů, zlatý věk islámské říše ve Španělsku chýlil ke konci. Izabela a Ferdinand kvůli této válce téměř vydrancovali své královské pokladnice, Izabela prodala všechen soukromý majetek, drahé šperky, zlato, jen aby postavili armádu schopnou vyhnat Maury. Ti sice utrpěli rozhodující porážky ve Španělsku v letech 1212 a 1236, rod Nasirovců se ale v Granadě jako jediný dokázal udržet až do roku 1492. Po jedenácti letech válek vjeli Izabela a Ferdinand 2. ledna do města. O dva roky později si smlouvou z Tordesillas španělská a portugalská koruna bratrsky rozdělily svět. Nestačilo ale dělit jen to, co už bylo objeveno, v sladké nevědomosti rozdělili i to, co na objevení teprve čekalo. Po 781 letech vlivu Maurů vznikla velká španělská koloniální říše. PŘICHÁZÍ TEROR Muslimský svět se za jediné století dokázal rozšířit od Španělska až k hranicím Číny a tak ani papež, ani Izabela a Ferdinand, ani jejich následovníci, a dokonce ani čas nedokázali smazat vzpomínky na velkou říši zvanou Al-andalus, táhnoucí se od jižní Francie přes převážnou většinu dnešního Španělska a Portugalska. Maurové patřili ve svém čase k nejvyspělejším národům světa a dnes není pochyb o tom, že jejich působení ve Španělsku mělo po stránce vzdělanosti, umění a kultury či architektury pozitivní stránky. Granada, Sevilla a Córdoba byly svědky toho, že i přes rozdíly vedle sebe mohly žít odlišné kultury, jakými jsou islám a křesťanství. Samotná Granada a její okolí měly podle skromných odhadů v čase kapitulace posledního sultána až půl milionu obyvatel. Po reconquistě, tedy „znovudobytí“ poloostrova katolíky, už na toleranci mnoho místa nezbylo. Královna Izabela I. byla neúprosná a ve snaze deislamizovat svou říši rychle zapomněla na vděk Židům, kteří jí pomohli v křižáckém tažení. Nejen muslimové, ale i Židé dostali jednoznačně na výběr – pokřtít se, odejít do exilu, nebo zemřít. Odešlo přes dvě stě tisíc lidí, což negativně poznamenalo ekonomiku nového království. Ti, kteří konvertovali, se zřejmě nezdáli dostatečně oddaní nové víře a byli neustále sledováni a vyšetřováni. Dnes už není pochyb, že španělský katolický fanatismus stvořil inkvizici s nejtvrdšími a nejkrutějšími regulemi. „Boží“ a královští bojovníci vyráželi do boje vyzbrojení Příručkou inkvizitora, která je kromě jiného utvrzovala, že poprava je vlastně dobrodiním. I ona pověstná španělská bota pochází z této pochmurné doby! To, co začalo původně jen jako válka proti nekřesťanům a nedostatečně přesvědčeným křesťanům, přerostlo v celkovou nenávist k bigamii, homosexualitě, bisexualitě a údajnému čarodějnictví. Španělské koruně se podařilo vybudovat mysterium teroru, kde měl každý strach z každého a každý udával každého. Statistické odhady řádění nikým nekontrolované inkvizice ve Španělském království jsou neúprosné: za necelých čtyři sta let mělo jen asi dvacet tisíc lidí to štěstí, že nad nimi vyřkli „mírný“ rozsudek o tělesném trestu. Přibližně třicet tisíc uniklo smrti doživotím v žaláři, kde mohli zpytovat svoje „černé“ svědomí. Dalších dvacet tisíc zemřelo oběšením nebo nepřežilo mučení při výsleších. Očistný oheň na hranicích měl spasit asi třicet pět tisíc zbloudilých duší. A asi „jen“ nějakých pět milionů hříšníků bylo posláno do vyhnanství. Za těmito zvěrstvy však muslimové nijak nezaostávali. Obnovili útoky na jinou část Evropy. Mohamed II., turecký vládce, napadl řecký Ródos v roku 1479, jen tři roky před pádem Granady, ale byl poražen. Na území dnešní Itálie měl větší štěstí, dobyl část Království neapolského. Zajal 22 000 mužů, z nich 12 000 umučil před branami dobytého Otranta. Zavraždili všechny křesťanské kněze, kteří jim přišli do cesty. Toho, kdo odmítl přijmout islám, stihl stejný osud… SKOŘICOVÁ PERLA Po pádu Córdoby v roce 1236 a Sevilly roku 1248 se Mauři stáhli už jen do pevnosti nad městečkem Garnata al Jahud, na kopec al-Sabíka. Na malé náhorní plošině začal Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr budovat mocný nezávislý emirát, pýchu islámského světa, který se po následujících dvě stě padesát let táhl od Gibraltaru přes Málagu až po Almerii. Granada v rukou dynastie Nasirovců byla podobně jako svého času Córdoba jedním z nejbohatších míst země, kde se dařilo obchodníkům, řemeslníkům a umělcům. Al-qala´at al-Hamrá, dnes jednoduše Alhambra, však nebyla jen hlavním vojenským stanem Nasirovců. Rod byl milovníkem umění, kultury, historie, podporoval vědu a nové vědecké objevy své doby, na jejich dvoře byli vítáni učenci, mudrci, historikové, umělci. Alhambra, jak na ni vzpomínají v kronikách, se stala rájem na zemi… První sultán z rodu Nasirovců měl sídlo nejprve na kopci naproti dnešní pevnosti, tam, kde stojí fascinující čtvrť s křivolakými uličkami Albayzín. Dějiny Alhambry se však ve skutečnosti začaly psát v Alcazabe, její nejstarší části. Byla to původně čistě vojenská pevnost. Rok od roku se rozrůstala, v jejím těsném sousedství vyrostly přepychové paláce panovnické rodiny s bazény, romantickými zákoutími poskytujícími soukromí, vším, o čem mohli na středověkých zkostnatělých evropských dvorech, kde tak nanejvýš řinčely meče při neustálých soubojích, jen snít. V čase svého rozkvětu žilo mezi jejími zdmi 1500 až 2000 obyvatel. Těsně pod nimi se rozprostíralo malé městečko Medina s tradičními arabskými veřejnými lázněmi, zahradou plnou zvířat, paláci rodin spřízněných s panovníkem. Na protilehlém kopci, jen několik minut jízdy na arabském plnokrevníkovi, měli granadští sultáni na dosah další rajské záhrady a vzdušné sídlo Džannat al-aríf, Arifovu zahradu, dnes Generalife.
TÉMĚŘ NADPOZEMSKÉ První dojem turisty blížícího se k palácovému komplexu dnes může být smíšený. Nejen že musíte hlídat čas, kdy smíte vstoupit do paláců, protože se nekompromisně dodržuje, ale navíc je problém se k němu spletí šipek vůbec dostat. Už samotná koupě vstupenky může být jako výhra v loterii. Pokud nepřijdete hned ráno, nejpozději do oběda, nemusíte se dovnitř ten den dostat. Alhambru si v sezoně prohlédne denně okolo šesti tisíc turistů. Předpokládá se, že luxus Nasirovců proběhnete za stanovenou půlhodinku. V paláci jsou rozestavěné stráže, místy i ozbrojené, přesto jediné, co kontrolují, je čas vstupu, zvědavé pohledy a cvakání fotoaparátů. Pokud nevcházíte s organizovanou skupinou, můžete se procházet, kde chcete. Vchod dnes vůbec není tam, kde býval v časech granadského emirátu, takže trochu trvá, než se zorientujete a logika paláce dá jakýs takýs smysl. Ale ve chvíli, kdy se tak stane, zjistíte, že Alhambra je jedním z nejúžasnějších míst, jaká jste kdy měli možnost vidět: pohádkové paláce se ve světlech odrážejí od klidné hladiny vodních nádrží a působí téměř nadpozemsky. Nejstarší zachovalou částí je Mexuar. Postavil ji pravděpodobně zakladatel pevnosti Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr nebo jeho syn Mohamed V. Tady bylo správní centrum Nasirovců, administrativní místnosti, sál soudu sousedící s řečnickým sálem, který filigránskou krásou vyráží dech, a to ani netušíte, že jste teprve na začátku úchvatné procházky. Tady sultánové poslouchali prosby i nářky poddaných. Jak se traduje, ti většinou odcházeli spokojení, protože Mauři vládli tomuto území celkem tolerantně. Zřejmě pochopili, že jinak se u moci dlouho neudrží. Odtud měli skrz čtyři velká arkádová okna s arabskými motivy a úryvky koránu jako na dlani celý tehdejší Albayzín. Bohužel při výbuchu dílny na výrobu střelného prachu někdy okolo roku 1590 byla zničena i tato místnost a stále není zcela v plné kráse. Klenot paláce Pýcha tohoto paláce, arabsky quamariyya, Věž barevného skla, dnes Comares, měla být pravděpodobně vojenskou baštou vysokou úctyhodných čtyřicet pět metrů. Stěny jsou obloženy zlatem a mozaikami. Kopule sálu Velvyslanců má nejkrásnější výzdobu v celém paláci. Osmnáct vzorů a výjevů představuje sedm poschodí muslimského nebe a přímo pod klenbou tohoto nebe sedával na trůně panovník. Můžeme si jen domýšlet, že v rozích stávaly gigantické vázy plné květin, na podlaze byly rozložené velké polštáře na sezení. Vzduchem se vznášela vůně orientálních parfémů a do ticha se ozývala voda tekoucí všudypřítomnými kanály a fontánami. Uprostřed této nádhery vykonal emír i svůj poslední politický čin, když podepsal kapitulaci. A v tomto sále o několik měsíců později Kryštof Kolumbus dostal královské požehnání Izabely k plavbě do Indie, která, jako víme, skončila někde docela jinde… Zdejší místo je rájem, kde kroky návštěvníků provází voda ve všech podobách – tekoucí, stříkající, stojící… Ale i v ráji může občas zahřmít. Nic nemohlo být horší než hněv sultána, když zjistil, že mu věrný přítel svedl favoritku Zorráju, či Zenete, a nic nemohlo být krutější než pomsta podvedeného vládce. Abú al-Hasan zorganizoval velkolepý banket a pozval třicet šest členů rodu milence své vyvolené. Hnán žárlivostí a pomstou je nechal povraždit. O osudu Zorráje není známo nic. Trestu ale určitě neunikla. Honosný sál jedné části sídla s bohatou stropní výzdobou tak dnes nese jméno rodiny Abencerrajů. Konec ráje? Zdejší nádherné původní zahrady, které za století také několikrát změnily tvář, byly vysázené v maurském slohu, s mohutnými cypřiši a živými ploty stříhanými do tvarů jeskyněk, uliček a jednoduchých labyrintů i ovocných sadů. Voda, pro Maury nedostatkový poklad, byla též symbolem jejich ráje. Dokázali ji využít do poslední kapky. Proto bylo jedním z prvních úkolů zabezpečit ji v Alhambře. Tím byl pověřen Ibn al- Ahmar, který ji přivedl ze šest kilometrů vzdálené řeky Darro důmyslnou vodovodní sítí cisteren a potrubí. Kritici si však nemohou odpustit poznámku, že to, co obdivujeme v Alhambře, je jen vylepšená a zdokonalená verze římských akvaduktů. Velká většina zeleně v dnešní Alhambře ale byla zřejmě Arabům zcela neznámá. Koncem 15. století ale začalo i do tohoto ráje odkudsi zatékat… Dostavily se roky stagnace a mezi otcem, emírem Abú al- Hasanem, tehdy ještě po boku se Zorrájou, které podporovala část země, a jeho synem Boabdilem začal otevřený boj o následnictví. Posledních deset let před pádem města, od roku 1482, byl život v Alhambře i celém emirátu poznamenaný občanskou válkou, kterou rozpoutal Boabdil. Nebýt žabomyších sporů, nebyli by zřejmě Mauři poraženi tak rychle, otázkou je, zda vůbec a případně kdy. Křesťanská vojska Izabely a Ferdinanda položila na lopatky nejprve venkov a v roce 1491 obklíčila Granadu. Boabdil, který svými mocenskými zájmy dohnal říši k pádu, ji po osmi měsících podepsáním kapitulace vyměnil za údolí Alpujarras, třicet tisíc zlatých v hotovosti, politickou a náboženskou svobodu pro sebe a své poddané. Tady někde bez happyendu zazvonil zvonec a přepychové pohádce v hrdé červené pevnosti byl konec… ODVRÁCENÁ TVÁŘ Po odchodu Maurů byla postupně podstatná část původních budov katolíky srovnaná se zemí a to, co nechali stát, milostivě „upravili“. Kresby a pozlacení zmizely, co se dalo, zabílili vápnem. Zařízení a nábytek zničili, vyhodili, spálili… Celé jihovýchodní (zimní) křídlo paláců a muslimský hřbitov padly za oběť renesančnímu monumentu, který si jako symbol vítězství křesťanů nechal roku 1526 postavit Karel V. Maurský Palác princů musel uvolnit místo klášteru svatého Františka. Dnes je tu hotel. Kroniky se shodují, že nejúžasnější stavbou pevnosti byla mešita zdobená od podlahy po strop drahým mramorem a unikátními barevnými mozaikami. Na jejím místě teď pyšně stojí až příliš velký kostel Panny Marie.
Jistý šlechtic v roce 1812 vyhodil do vzduchu některé z věží. Napoleon měl ještě lepší plán, chtěl Alhambru vyhodit do vzduchu celou. Naštěstí se našel obětavý voják, který potají zničil všechny výbušniny a paláce zachránil. Co se nepodařilo zničit člověku, to zčásti dokonalo zemětřesení v roce 1821. Až s příchodem romantismu lidé oprášili velké příběhy o lásce, zradě a nenávisti, někdy v roce 1830 se islámské tradice a hodnoty dožily vzkříšení i v Granadě, Alhambra zažila první významný příliv turistů. A nejen první turistické příručce od Washingtona Irwinga z roku 1832 můžeme vděčit za to, že lidé procitli z letargie. Alhambra začala přitahovat umělce jako silný magnet. Možná jméno Théophile Gautier mnohým nic neříká, autor zfilmovaného Kapitána Fracassa, jeden z bohémských literátů druhé romantické vlny, velmi cestoval, ještě víc četl a jeho vědomosti prý daleko překračovaly poznatky v tehdejších encyklopediích. Orient, starý Egypt či Řecko znal dokonale osobně a jednou z jeho velkých lásek, jíž všude, kam přišel, dělal neplacenou reklamu, se stala právě Alhambra, podobně jako okouzlila na první pohled i Victora Huga. PODIVNÉ POKUSY Těžko říci, zda se granadští sultánové neobraceli v hrobě nad činy těch, kteří se pokoušeli navrátit lesk jejich palácům. Prvním, kdo se pasoval na restaurátora bez znalostí a vkusu, byl král Ferdinand Aragonský, ale jak tvrdí historické záznamy a názory dnešních odborníků, jeho zásahy Alhambře ještě uškodily. V roce 1858 se Rafael Conteras, ať jsou mu nebesa milostivá, pokoušel změnit vzhled paláců a dát jim kdoví proč perskou tvář. Zatímco se turistům oslepeným zlatem podlamují kolena při pohledu na dokonalost paláců, i když bez zařízení, tento skvost islámské architektury má ve skutečnosti velmi skromný původ. I když byly emiráty ve Španělsku jakkoliv prosperující, musely se potýkat s nedostatkem základních surovin. Granada ležící na úpatí Sierry Nevady, ale i celá Andalusie jsou chudé, daří se tu jen všudypřítomnému olivovníku, východní část byla dokonce jen obyčejnou neúrodnou polopouští. Pokračující reconquista ze severu ukrajovala z úrodné půdy stále větší kusy a Granada byla odkázaná na dovoz. Ale možná jí na hodnotě přidává právě to, že i když si mohla dovolit jen skromný materiál, jako jsou obyčejné cihly, dřevo, sádra či kachlíčky, zruční řemeslníci dokázali i z tohoto mála vyčarovat iluzi dokonalosti, bohatství a skutečného luxusu, který uchvacuje svět i po zhruba půltisíciletí od svého pádu. Alhambra dodnes nemá v Španělsku žádnou konkurenci. VĚČNÁ PŘITAŽLIVOST Shodou šťastných náhod Alhambra přežila i reconquistu a bez ohledu na to, kolik z její krásy bylo ve skutečnosti srovnáno se zemí, ještě zdaleka lidstvu nepověděla poslední slovo. Pro svou neobyčejnou krásu se dostala do finále seznamu památek pro nových sedm divů světa. Do této ankety se nedávno zapojilo sto milionů lidí z celého světa. I když se mezi novou magickou sedmičku nakonec nedostala, bezesporu divem světa je.
Nebýt Maurů a jejich vzdorné, pyšné Alhambry, kdo ví, zda by se vůbec „vševědoucí“ oko katolických veličenstev podívalo směrem k zasněženým horám. V osmém století přišli na starý kontinent Arabové s cílem podmanit si ho. O sedm století později bylo jejich impérium v Evropě rozbito na prach. Přešlo dalších pět století a jsme svědky toho, že islám si znovu brousí zuby na Evropu, ba zaťal drápky ještě dál – až do Nového světa. Al-Kajda dodnes nerozdýchala porážku muslimů Karlem Martelem, kterého jejich vůdce neušetřil ani ve svých projevech plných nenávisti. Někteří vyznavači islámu vyzývají k obnovení velké říše Al-andalus, která je podle nich povinností všech muslimů stejně jako očista starého kontinentu od dětí křižáků se španělskou a francouzskou krví. Nekonečná hra na kočku a myš snad ani nikdy neskončí.
Moderátorka a zpěvačka. Za posledních pár let projela spoustu zemí světa. Za hranice naší republiky míří především soukromě, ale stává se, že ji na cestu vytáhne i pracovní nabídka. S manželem jsou velkými fandy golfu. Dokonce na jaro, kdy golfistům začíná sezona, pořídili pro malého syna speciální kočárek, kterým se dostanou na jakýkoli green všude na světě.
Nejmagičtější místo: Cannes na francouzské Riviéře. Každoročně tam trávíme půl léta. Líbí se nám tamější atmosféra.
Nejdramatičtější cesta: Asi z Dubaje domů. Nepřiletělo nám letadlo ze Srí Lanky a my tak řešili ještě s partou golfistů půl dne náhradní trasy přes polovinu Evropy.
Neobvyklá cesta: Egypt před osmi lety. Odlétala jsem jako cvičitelka aerobiku natáčet videokazetu do Egypta. Už na letišti jsem se seznámila s Lenkou Hornovou a dalšími děvčaty. Byla to tehdy moje nejnáročnější dámská jízda v zahraničí. Týden jsme cvičily a flámovaly. Lenka si mě potom vzala k sobě do pořadu Prásk v televizi Nova.
Nejzajímavější seznámení: V Dubaji. Při jednom z našich výletů za golfem jsme bydleli v hotelu Sheraton. Druhý den večer jsme zašli do hotelového baru. Sedli jsme si a přemýšleli, co si dáme. Když přišla číšnice a zeptala se: „Vy si, Gábino, asi dáte Jamesona a kolu?“ úplně jsem se lekla. Že by má obliba tohoto nápoje byla známá i v Arábii? Číšnice byla samozřejmě z Čech. Od té doby si mailujeme a jsme v kontaktu.
Láska na první pohled: Jamajka. Nekonečné bílé pláže s palmičkami. Všudypřítomná vůně mariánky, jamajského rumu a reggae. Úžasné.
Velký strach: Na Srí Lance. Byli jsme tam před třemi lety na silvestra. Hotel organizoval velkolepou party na břehu moře. Vše vypadalo úchvatně, až do půlnoci. Začal ohňostroj a místo, aby rakety létaly nad moře, mířily do lidí (bylo nás tam tak dvě stě). Nevěděli jsme, co se děje. Vypadalo to, že do nás někdo střílí. Padli jsme okamžitě k zemi. Všude byl slyšet nářek zraněných, řinčení rozbitého skla a výkřiky hrůzy. Trvalo to asi deset minut. Obsluha ohňostroje si spletla přední a zadní část rachejtlí. Tehdy jsem se fakt hodně bála. Já i rodina jsme to přežili bez zranění.
Radost až do rána: New York před pěti lety. Hned po příletu na nás čekal náš kamarád a protáhl nás nočním městem. Byla to nezapomenutelná noc, končila až k ránu v černošském klubu, kde jsme celý čas protančili. Když jsme ráno vyšli ven, pršelo. Byl to zajímavý pocit, vidět osvětlené kapky deště padající mezi mrakodrapy.
Vzpomínky na celý život: Mauricius – měli jsme pronajatý domek na břehu moře. Nádherná pláž hned u domu, teplé moře, krásná příroda, golf. Na ty tři týdny budu vzpomínat celý život.Jídlo, na které nezapomíná: Thajsko – sušené kobylky a cvrčci. Na tu chuť určitě nezapomenu. Znovu je ale fakt nemusím. Zaznamenala Vlaďka Svobodová, foto archiv Gabriely Partyšové-Koktové
Napsal Michal Dvořák, foto archiv Zoo Dvůr Králové Královédvorská zoologická zahrada se od konce šedesátých let minulého století, kdy byl jejím ředitelem Josef Vágner, specializuje na chov afrických živočichů. Nikde na světě nenajdeme tak úspěšný odchov například ohrožených antilop koňských. Prvních šest kusů bylo dovezeno z Ugandy už v roce 1969, krátce na to se v zoo narodilo i první antilopí mládě. Úspěchy v chovu pokračovaly, a tak není divu, že všechny antilopy koňské v evropských zoo mají své předky na východě Čech. Zahrada tedy plní mimo jiné funkci genobanky, odkud jsou zvířata znovu navracena do volné přírody, do míst, která dříve obývala, ale ze kterých vinou člověka vymizela. Na konci ledna se tak trojice vzácných antilop koňských vrátila do malého království na jihu Afriky. Ve Svazijském království byla poslední antilopa koňská zastřelena v roce 1961. Prsty v tom měli samozřejmě pytláci, kteří jsou ovšem dnes díky královskému výnosu trestajícímu zabití každého ohroženého zvířete smrtí vymýceni tak jako kdysi antilopy. Alespoň doufejme, protože antilopí slečny Lili, Demi a Mek se mají stát zakladatelkami nové chovné populace tamních rezervací.
Lili, Demi a Mek již mají dlouhou pouť z východních Čech do nového domova na jihu Afriky za sebou. Trvala tři dny, holky se nejprve dopravily do Lucemburku, odtud odletěly do Johannesburgu a třetího dne navečer je už vítalo Svazijské království. Celou cestu samozřejmě dozoroval ošetřovatel. Třídenní pouť přes půl světa je zápřah i pro člověka, natož pro vystrašená zvířata, která navíc byla po celou dobu umístěna v cestovních bednách. „Transport takových zvířat a manipulace s nimi jsou velmi náročné. Po celou cestu jsou zvířata krmena, napájena a mají v bednách dostatek prostoru. Tento způsob je nejbezpečnější, standardní a nejvíce dbá na pohodu zvířat,“ říká zoolog Jiří Hrubý, který cestu připravoval. Mnohem dříve, než došlo k samotné přepravě, se ale ošetřovatelé rozmýšleli, která země a rezervace bude pro antilopy nejlepším místem k životu. „Představitelé projektu Back to Africa nás oslovili první, neboť naše zoo patří k dlouholetým a úspěšným chovatelům tohoto druhu. Svazijsko jsme si pak vybrali právě proto, že zde byly antilopy již vyhubeny,“ vysvětluje Jiří Hrubý. Přípravy probíhaly téměř celý rok, zástupci královédvorské zoo osobně navštívili svazijskou rezervaci Game Park‘s, aby se přesvědčili o ideálních podmínkách pro svá zvířata.
Antilopy musely projít vyšetřením, protože jak Jihoafrická republika, tak Svazijsko si stanovily přísné transportní podmínky. Výsledky vyšetření na tuberkulózu nebo brucelózu byly negativní, nic už tedy nebránilo cestě do nového domova. Jak ale přiznává Jiří Hrubý, trojlístek antilop bude lidem v zoo docela scházet: „Z pohledu ošetřovatele je vám každé zvíře, o které se staráte, velmi blízké. Strávíte s nimi spoustu času od jejich narození, sledujete, jak rostou, dospívají, zakládají vlastní rodinu. Jste s nimi, když jsou nemocná i když mají radost ze života, jsou pro vás druhá rodina. Každý si však uvědomuje důležitost takového projektu.“ Pokud se bude tedy Lili, Demi a Mek ve Svazijsku dařit a přispějí k obnovení populace antilop koňských, bylo to příjemné loučení.
Napsala Dagmar Cestrová, vyfotografoval Marek Wagner „Počkejte, až vás oheň sám osloví, pak běžte,“ nabádal Pavel Sudík z institutu Hampson. Pruh žhnoucích uhlíků dlouhý něco přes čtyři metry a široký asi dva trochu vyzývavě, ale hlavně tajemně rudě zářil. Kdo tedy s koho? Tak běž, a bude ti jasno, řekla jsem si docela pragmaticky. Do chodidel jako by kdosi jemně bodal tupými hlavičkami špendlíků a pak chladivá tráva. Pohoda. Žádné puchýře, jen pocit, že to jde… Každý ovšem dělal své první kroky po žhavých uhlících, které mají mít kolem pěti set až šesti set stupňů Celsia, s jinými, čistě osobitými pocity. Někdo ten okamžik hluboce prožíval, jiní to brali spíše jako zkoušku odvahy. Ostatně celý den přípravy i atmosféra večera, zvuk bubnů, který měl naladit všechny pro ten jediný neobyčejný okamžik, jsou významnou podporou. „Možná atmosféra a kolektiv trochu pomáhají, ale zda jít, nebo ne po žhavých uhlících, je vnitřní záležitostí každého bez ohledu na ostatní,“ upozornil Sudík. „Každý se rozhoduje jen sám za sebe. Určitě to zvládnete jako spousta lidí před vámi, ale stejně tak se stalo, že se někteří popálili,“ dodal.
●●● Chození po uhlících, dnes poměrně populární, není žádný adrenalinový výmysl současné doby. Ti, kteří vedou ostatní při přípravě, využívají různých technik, které by v některých momentech určitě ladily s metodami, jaké pro přípravu pro podobnou chvíli používali v dávnověku šamani a později i účastníci náboženských procesí různých kultur. Firewalking, jak se dnes tomuto jevu říká, se dá totiž nalézt hluboko v historii po celém světě a praktikuje se dodnes. Vždy byl spojen s nějakým náboženským zanícením, ať už šlo o pohanské bohy, nebo boha křesťanského či hinduistů, různé sekty a tak by se dalo pokračovat. Moc nepřekvapí fakt, že tuto techniku najdeme v Indii, zemi fakírů a polykačů ohně. Praktikují ji ale i v Japonsku, kde je chození po žhavých uhlících při určitém rituálu bráno jako očista od negativních sil. Po žhavých uhlících se chodí v Číně, Thajsku, na Tahiti se zase využívá chladnoucí láva, jinde rozžhavené kameny. Tradici chození po uhlících se objevuje u některých afrických kmenů, ba dokonce i v Evropě. Dodnes je v Bulharsku a Řecku spojováno s křesťanským zanícením – ženy i muži přecházejí bosí s ikonami po žhnoucí cestičce pro větší slávu boží. Zřejmě jde o pozůstatek raně křesťanské doby, o Bulharsku se uvádí, že spíše ještě doby pohanské, ze které tento obyčej přešel mezi první křesťany. Socialistické Bulharsko, které podporovalo odpoutávání lidí od církví, pak také údajně bylo jedním z prvních míst v Evropě, kde se začalo chodit přes uhlíky nejen při náboženských slavnostech. Lidé zjistili, že místo božího zanícení „stačí“ jen určité psychické naladění…
Ostatně v Evropě se ostatním tajil dech nad lidmi, kteří chodili po žhavých uhlících už ve starém Římě. Tam se tomuto umění věnovaly některé rodiny a svá „kouzla“ také prováděly při různých ceremoniích. Za to měly řadu úlev od povinností běžných občanů, uvádí se, že chlapci z těchto rodin dokonce nemuseli ani sloužit ve vojsku. Tak se toto umění cenilo. A Řím byl i kolébkou křesťanství, to tedy mělo k tomuto jevu velmi blízko. V České republice se objevilo po změně politického systému na začátku devadesátých let. Organizovaly se výjezdy do Asie, kde bylo chození po uhlících součástí cesty, ale popularitu získává tato technika překonávání sama sebe hlavně v poslední době.
●●● Chození po narudlých uhlících nebo kamenech či lávě se tedy táhne jako žhavý otazník historií lidstva. Dodnes totiž není zcela jasně vysvětleno, oč tu jde. Oheň přece pálí! Tak co se to v oné chvíli děje? Zázrak? Ukázka síly lidské psychiky? Existují teorie, které se snaží je vysvětlit pomocí fyziologických vlastností kůže. Pomáhat má prý vrstvička potu na chodidlech, případně na rukou, protože i po nich někteří dokáží přejít přes uhlíky, a ve hře jsou i další vlastnosti pokožky. Mluví se také o takzvané bioplazmě, která má údajně vznikat díky určitému psychickému rozpoložení a tím chránit povrch těla. Navíc je pravda, že nejsou uhlíky jako uhlíky. Ty, po kterých se chodí, jsou ze dřeva, které se musí stejnoměrně spálit, uhlíky nesmějí hořet, ale jen žhnout a jejich vrstva nesmí být příliš silná.
Na druhé straně (nebo v souladu s tím vším?) je navození určitého stavu mysli. Je zajímavé, když si to člověk sám zkusí, podívat se, jak vysvětlovali chození po uhlících autoři různých cestopisů v minulosti, kteří třeba sledovali v Asii davy lidí chodících v náboženském vytržení po uhlících. Mluvili o tranzu, hypnóze, davovém šílenství a podobně. Určitě i v takových stavech by bylo možné člověka donutit na žhavé uhlíky vstoupit. Ale nespálil by se, když by vlastně nepracovala jeho vůle? Psychologové se shodují spíše na tom, že jde o stav určitého uvolnění mysli, naslouchání vnitřní intuici, žádný bungee jumping nebo ruskou ruletu. „Podle mne je pro současného moderního člověka přechod přes žhavé uhlí jednou z nejpůsobivějších metafor pro uskutečnění změny ve vlastním životě. Co jsme v té chvíli udělali, si uvědomujeme často, až když se za tím okamžikem ohlédneme. Je to sice hodně o strachu, ale hlavně o intuici, zážitek jednotlivce, který ale umí posílit i celý kolektiv,“ míní Pavel Sudík. Některé neobvyklé techniky naladění mysli využívá jeho institut Hampson k výuce angličtiny. Příprava zájemců na firewalking navazuje na tyto zkušenosti a dál je rozvíjí.
●●●
Ve světě se bude dál chodit po uhlících jako projev oddanosti či očisty při náboženských rituálech. Pro moderního člověka může mít ale rozhodně i jiný rozměr, jeho poselství je jednoznačné: Jestliže se dá zvládnout i něco takového, co zdravý rozum odmítá, dají se určitě zdolat v životě i jiné překážky. Člověk na to má, pokud se rozhodne…
