Ekologické město budoucnosti, nebo odpustek za bezohlednost k životnímu prostředí? Oba názory se pojí k monumentální vizi, která právě začíná dostávat konkrétní podobu ve Spojených arabských emirátech.
V poušti na jihozápadním pobřeží Perského zálivu začala nedaleko metropole Abú Dzabí stavba města šetrného k přírodě. Dostalo název Masdar, tedy Pramen, a jeho projekt vytvořil třiasedmdesátiletý britský architekt Norman Foster, který stojí například za úspěšnou rekonstrukcí budovy Říšského sněmu v Berlíně. „Ještě nikdo nepostavil město, které by neprodukovalo žádné emise oxidu uhličitého, žádný odpad, nebo aby byla jeho energetická spotřeba zcela zajištěna z obnovitelných zdrojů. Město Masdar splní všechny tři věci,“ tvrdí výkonný ředitel Iniciativy Masdar Sultan al-Jaber.
Oproti jiným městům v Perském zálivu nebude Masdar využívat zdejšího luxusu v podobě spousty volného místa. Domy pro čtyřicet pět tisíc obyvatel naopak stěsná na šest kilometrů čtverečních. Tím vzniknou úzké, zastíněné uličky, které chodce ochrání před palčivým sluncem. Směřovat budou tak, aby do nich co nejvíce pronikal chladivý vzduch od moře.
Právě teplota, která tu v létě stoupá až k padesáti stupňům Celsia, byla jedním z problémů, s nimiž se musel N. Foster vypořádat. Vsadil na zdejší tradiční systém větracích věží, které využívají proudění vzduchu a zajišťují tak přirozenou klimatizaci i bez elektřiny. Veškerou elektřinu pro Masdar bude ostatně vyrábět elektrárna se solárními panely. Dopravu po městě a do centra Abú Dzhabí mají zajišťovat elektrické vláčky na magnetických polštářích poháněné sluneční energií. Automobily budou mít do města vjezd zakázán. Že by to mohl být problém, toho se N. Foster neobává: „Cítíte se snad nějak omezeni v Benátkách, protože tam nejsou auta?“
Vodu má Masdar získávat z moře odsolováním a to na zařízení, které bude mít o osmdesát procent větší kapacitu, než je dnes běžné. Veškerá odpadní voda bude po vyčištění sloužit k zalévání stromů a rostlin pěstovaných k výrobě biopaliv. Město je navrženo tak, aby v něm oproti jiným městům spotřeba vody klesla na polovinu a spotřeba energie o tři čtvrtiny. Naprostá většina odpadu se bude recyklovat.
Přes to všechno existují k projektu výhrady. Spojené arabské emiráty totiž patří v přepočtu na obyvatele k největším producentům skleníkových plynů na světě. Kritici se proto obávají, že Masdar má být jen ukázkovým předměstím, které má zakrýt přesně opačný přístup k životnímu prostředí v Abú Dzabí. První obyvatelé by se měli do Masdaru přestěhovat již příští rok. Celé město má být dokončeno do deseti let.
text Aleš Horáček, foto Fosterandpartner.com
Ekologické cíle
Zástupci americké Národní technické akademie představili na letošním výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy v Bostonu seznam cílů technického výzkumu v tomto století. Sestavila jej osmnáctičlenná pracovní skupina vedená profesorem Stanfordovy univerzity a bývalým ministrem obrany Williamem Perrym. Členy byli například genetik Craig Venter či nositel Nobelovy ceny za objev důvodu ničení ozonové vrstvy Mario Molina nebo spoluzakladatel internetového vyhledávače Google Larry Page. Ze čtrnácti cílů se jich téměř polovina týká ekologie:
Zvýšit účinnost a dostupnost využívání sluneční energie.
Získat energii z jaderné fúze, tedy z reakce, při níž se v reaktoru jádra vodíku spojují, vytvářejí helium a uvolňují energii.
Zachytit a skladovat oxid uhličitý ze spalování fosilních paliv, aby nepřispíval ke globální změně klimatu.
Ovládnout koloběh dusíku v přírodě, který lidé narušili zemědělstvím a umělým hnojením a také spalovacími motory, z nichž uvolňované oxidy dusíku škodí lidskému zdraví.
Zajistit přístup k nezávadné vodě, který dnes nemá šestina obyvatel světa. Vylepšit výstavbu a údržbu měst tak, aby se v nich lidem dobře žilo a přitom neškodila životnímu prostředí.
Text a foto: František Štaud Japonští makakové jsou světově proslulí svými na zvířecí poměry výstředními zvyky a dovednostmi. Zajdou si zaplavat nebo se jen tak prohřívají v horkých pramenech, s kamínky si hrají jako malé děti, než začnou jíst, opláchnou si potravu nebo osolí brambory. Zajímavé je, že tyto zvyky nemají dlouhou historii, nýbrž byly opicemi „vynalezeny“ v nedávné minulosti. Právě pro schopnost objevovat, osvojovat si a dále předávat nové činnosti, a tedy vytvářet kulturu, jsou tyto opice přitažlivé nejen pro milovníky přírody, ale i pro vědce, kteří sledují jejich chování po celém Japonsku. Tak například mytí potravy vynalezla samice Imo na ostrově Košima v roce 1953, když vědci pohazovali po zemi sladké brambory, aby vylákali makaky z lesa. Zatímco ostatní opice písek otíraly jako obvykle packami, Imo jednoho dne přišla na to, že mnohem rychlejší a účinnější je opláchnout bramboru v nedalekém potoce. Ostatní členové tlupy, s výjimkou nejstarších jedinců, zlepšovák rychle okoukali a začali se opičit. Mytí brambor si makakové přisvojili tak, že během několika let se stalo v této tlupě běžným jevem. S postupem času tuto dovednost ještě o stupínek zdokonalili; to když přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům příjemnější chuť. Imo byla na opičí poměry jistě geniální, protože zanedlouho potom, co naučila spoluobčany omývat jídlo, přišla na další zlepšovák, tentokrát jak „oddělit zrno od plev“ – hrst pšenice a písku hodila do vody a zatímco písek a kamení šly rychle ke dnu, pšeničná zrnka se vznášela na hladině a bylo jednoduché je posbírat a pojídat bez skřípavého písku. I tento postup zanedlouho okoukali ostatní členové tlupy.
Opice-vynálezkyně O deset let později na druhém konci Japonska v horách prefektury Nagano jiná opičí inteligentka, Mukubili, zjistila, že vlézt si v chladném období do horkých pramenů není vůbec nepříjemné. Po několika letech se tento zvyk stal tradicí; makakové se dokonce začali chodit vyhřívat do lázní určených pro lidi, čímž způsobovali zřejmé problémy. Nakonec byly v horách zbudovány speciální lázně určené výhradně opicím. A ty tohoto luxusu hojně využívají – zatímco okolní krajina je pokryta sněhovou vrstvou, z kouřících lázní vykukují červené hlavy spokojených makaků. Tento obrázek se stal symbolem japonské zimy a láká návštěvníky a fotografy z celého světa. Koupání v horkých pramenech či mytí potravy ve vodě, jakkoliv pro zvířata netradiční, může mít svůj raison d’être – tedy přežití v mrazivých podmínkách, respektive zkvalitnění stravy. Makakové jsou ale známí osvojováním si takových druhů činností, které nejsou nezbytné ani pro přežití, ani pro reprodukci, a trochu tak staví na hlavu Darwinovy teorie. Třeba opice v horách Nagana si plácají sněhové koule a po zadních s nimi běhají po okolí; v kopcích Arašijama si makakové pro změnu hrají s kamínky. Připomínají tak spíše malé děti, a ne tvory, jejichž veškerá činnost intuitivně směřuje k zachování rodu. Ne náhodou se tyto „zábavné“ činnosti začaly objevovat až poté, co začali být makakové na různých místech Japonska uměle přikrmováni a zbylo jim relativně hodně volného času.
Také v mraze Makak červenolící (také Makak japonský, Macaca fuscata; japonsky nihon saru) obývá téměř celé Japonsko od subtropických ostrovů na jihu země až po alpská pohoří severního Honšú a je, s výjimkou člověka, nejseverněji žijícím primátem. Jsou to sympatická zvířátka s lysou, do červena zbarvenou tváří, expresivníma očima a kapsovitými tvářemi pro skladování potravy. Samci jsou výrazně mohutnější a těžší než samice, mohou vážit až patnáct kilogramů, zatímco jejich protějšky jenom třetinu. Před mrazivými teplotami je chrání rezavě hnědá hustá srst. Délka života makaků červenolících je odhadována v průměru na třicet let. Makakové žijí v tlupách sestávajících z několika desítek jedinců s přísným hierarchickým uspořádáním. Vůdcem smečky je dominantní alfa samec, který kromě jiného rozhoduje o pohybu skupiny a vyhání vetřelce. Jeho pravou rukou jsou dva pomocníci, kteří se starají o pořádek v tlupě. Mladí samci skupinu opouštějí, jakmile dosáhnou pohlavní zralosti, a následně pobývají ve vícero tlupách, než se usadí. Samice v tlupě naopak zůstávají po celý život a vytvářejí mezi sebou úzké sociální vazby, které projevují třeba vzájemným přehrabováním srsti či pomocí s výchovou mladých. Samci pohlavně dospívají kolem pátého roku života, samice o rok dříve. Ačkoliv jsou samice schopné mít mládě vždy jednou za jeden až dva roky, pohlavně zdrženliví makakové jistě nejsou – naopak, kopulují pravidelně a to v průběhu celého roku. Něco jako partnerská věrnost u těchto opic rovněž neexistuje, v době páření mají samci i samice až deset partnerů, nicméně je to vždy samice, která si určí, s kým se bude pářit a koho odmítne. Její výběr závisí samozřejmě na „společenském postavení“, ale i na tom, jak dlouho je ten který samec v tlupě, přičemž přednost vždy dostane nový člen. Ani alfa samec nemá nic jistého. Obecně samice makaků odmítají jako sexuální partnery všechny, s kterými se pářili během posledních čtyř až pěti let. V takovémto chování můžeme vidět stopy marnivosti či promiskuity, ale pravda je, že tímto způsobem se do značné míry redukuje možnost příbuzenského křížení a zvyšuje se genetická diverzita. Pokud jde o sex, jsou tyto opice poměrně volnomyšlenkářské a nebrání se ani partnerům stejného pohlaví, nicméně incest (a to až do třetího kolena) u nich má striktní tabu. Po půlroce březosti se samici narodí jedno mládě, nikdy více, a to do značné míry formuje budoucí těsný vztah matky a jejího potomka. Ten je na matce závislý poměrně dlouhou dobu, k odstavení dochází až v druhém roce života. Pro matku to znamená, že v době, kdy kojí, má na starost ještě dalšího jednoho nebo dva starší potomky. Na jednu stranu je to pro samici velmi zatěžující, na druhou stranu se tímto způsobem starší sourozenci učí péči o mládě. V některých tlupách se na výchově mláďat podílejí i samci. Mláďata se do tří týdnů začnou batolit a po měsíci už lezou po stromech. Touto dobou se také přestanou věšet matce na břicho a začnou chytat balanc na jejím hřbetu. Ačkoli většinu času tráví na stromech, potravu hledají makakové na zemi. Jsou to všežravci, složení stravy se liší se v závislosti na ročním období, ale samozřejmě také na místě výskytu. Strava je složena hlavně z ovoce, semínek, bambusových kořínků, mladých lístků, květin, hmyzu, kůry stromů, ale nepohrdnou ani krabem nebo ptačím vejcem. V roce 2006 byl v odborném tisku dokonce publikován případ, kdy makakové jedli ryby. Makak-útočník Makak červenolící byl do roku 1996 řazen mezi ohrožené živočichy. Důvodem jejich ohrožení byla devastace jejich přirozeného prostředí, primárně ničení lesů. Podružným problémem je fakt, že se makakové musejí za potravou vydávat z lesů k lidským obydlím, pořádají nájezdy na pole japonských farmářů a neváhají zaútočit na člověka, hlavně děti, pokud vidí v jejich rukou potravu. Farmáři makakům odplácejí způsobem nejtvrdším, a přesto, že se jedná o chráněná zvířata, každoročně jich na pět tisíc chytí nebo zabijí. Na vlastní oči jsem viděl na vesnicích farmáře vyzbrojené vidlemi a hráběmi, kteří pročesávali keře vedle svých políček. A další problém makakům paradoxně způsobuje jejich inteligence, která je přivedla do centra pozornosti neurologického výzkumu. Prestižní časopis Nature ve svém editorialu v roce 2001 dokonce uvedl vědecký výzkum jako jedno z nebezpečí pro zachování makaků.
Japonci nicméně svoje opice milují a jsou odhodláni je uchránit před vyhynutím. Makak červenolící má totiž dlouhou historii v japonské kultuře, umění i mytologii. Vždyť i známá soška opičí trojky v chrámu Toshogu s buddhistickým podtextem „neslyším zlo, nemluvím zlo, nevidím zlo, “ má svůj předobraz v makaku japonském.
Makak červenolící
Nejseverněji žijící opice, jediná v Japonsku. Pobývá v horách, v místech, kde mají kvůli tuhým zimám problémy i jiná zvířata. Dokáže si totiž najít potravu i pod silnou sněhovou vrstvou. Je vybaven hustou srstí a rád se vyhřívá v horských termálních pramenech.
Ve výběru potravy jsou makakové velmi vynalézaví, záleží na místě, kde se zdržují.
Žijí ve velmi početných tlupách, kde si rozdělují různé úlohy. Mladí samci se postupně od tlupy oddělují, vytvářejí jakési meziskupiny, ze kterých pak odcházejí většinou k jiným tlupám.
Samice je březí 6 až 7 měsíců a několik týdnů ještě mládě nosí.Makaky červenolící můžete vidět i v některých zoo v ČR. Vstup po visuté lávce přímo do jejich pavilonu je napříkled atrakcí olomoucké zoo.
Vzácnost, pozoruhodnost, nádhera. Tak mnoho botaniků mluví o neobvyklých zástupcích rostlinné říše, za kterými rozhodně nemusíme nikam do exotických zemí. Třeba jen do blízkého Českého středohoří nebo do jihomoravských pahorkatin. Říká se jim zárazy. Hledání těchto rostlin může být navíc někdy docela adrenalinovou záležitostí. Rozhodně není vhodné pro osoby trpící závratěmi. Rostou na suchých travnatých stráních a skalách. Když jsme před dvěma lety zamířili na Kozí vrch v údolí Labe mezi Ústím a Děčínem pozorovat velmi vzácné druhy záraz, mohla se naskytnout náhodnému pozorovateli zajímavá podívaná. Na úzké skalní římse desítky metrů nad řekou se tísnilo šest dospělých lidí, kteří neustále popocházeli, klekali na zem, pak se posunuli o dva metry a zase si klekali. K tomu všemu vykřikovali a podobně dávali nahlas najevo radost. Stejná podívaná se někomu ostatně může nabídnout i letos na jaře: na stráních zmateně pobíhající postavy tak nemusejí vždy být uprchlými chovanci nějakého ústavu, byť tak mohou zdálky (a někdy i při bližším ohledání) působit… Mějte tak pro podobná individua pochopení.
Mordovky od slova mordovat Český název jedné skupiny záraz – mordovky – je vcelku výmluvný a odkrývá základní vlastnost těchto rostlin, tedy parazitismus. Zárazy se odborně nazývají Orobanche, což původně značilo rostlinu cizopasící na čočce. Jde o slovo řeckého původu, základ orobos znamená čočku a anchó rdousit nebo škrtit. Postupem času se toto pojmenování rozšířilo na více než sto příbuzných druhů cizopasících i na jiných rostlinách. Zárazy jsou takzvaní holoparazité, to znamená, že vodu i všechny živiny získávají výhradně z hostitelské rostliny. Bez ní uhynou. Jejich semena mají zvláštní schopnost výborně rozlišit vhodného hostitele. Když se některé dostane do jeho blízkosti, rozpozná určité látky v jeho kořenech a to v něm podnítí klíčení. Z nepatrného semínka začne vyrůstat směrem k hostiteli tenký výběžek. Postupně vroste mezi vodivá pletiva kořenů hostitelské rostliny a začne z nich čerpat látky potřebné ke svému dalšímu růstu, tedy vlastně jako upír saje ze svého hostitele životodárné tekutiny. Nakonec vznikne na kořenu hlízovitý útvar a po nashromáždění dostatku živin se rostlina začne drát nad povrch půdy a vykvete. Protože jsou zárazy úplně závislé na svém hostiteli, zcela ztratily chlorofyl. Nepotřebují tedy listy a ty se proto v průběhu vývoje změnily na nenápadné hnědé nebo černé šupiny, v jejichž buňkách vůbec neprobíhá fotosyntéza. Tím, že nemají zelené barvivo, vyniknou podkladové barvy lodyhy a zejména květy. Podle druhu a podmínek nabývají nejrůznějších barev od bělavé, žluté, červené, modré a fialové až po různé odstíny hnědé. Svědkové chladných stepí Všechny druhy záraz původních na území České republiky jsou vzácné a zařazené do Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR. Zatímco ty o něco běžnější se ještě vyskytují řídce roztroušeně na větší části území, mnoho druhů je velmi vzácných a roste jen na několika místech. Mezi ně patří například záraza namodralá (Orobanche coerulescens) nebo záraza šupinatá (Orobanche artemisiae-campestris), druhy, které se na naše území rozšířily v době ledové jako součást vegetace chladné pelyňkové stepi v předpolí kontinentálního ledovce. Jak se postupně oteplovalo a klima se zvlhčovalo, rozvíjel se les a ubývalo tak míst, kde mohly tyto rostliny růst. Do dnešních dnů se proto ve střední Evropě mohly zachovat pouze na místech, která nikdy zcela nezarostla. Odborníci proto o nich mluví jako o indikátorech takzvaného přirozeného bezlesí. Objevují se tam, kde jsou skalnaté srázy a stepní lysiny. Zabijáci konopí Dosud byla řeč pouze o zárazách na přírodních stanovištích. Některé druhy se ovšem adaptovaly a dokáží se úspěšně šířit třeba i v obdělávané půdě. Taková mordovka větevnatá (Phelipanche ramosa) byla v minulosti doslova metlou některých tabákových, rajčatových a konopných kultur. Její drobounká semena o hmotnosti zhruba setin miligramu se totiž snadno šíří a navíc jich dokáže jediná rostlina vyprodukovat desítky tisíc. Zemědělci, kteří mordovku větevnatou našli na poli, tedy určitě nehýřili spokojeností podobnou té, jakou mají při stejném nálezu studenti přírodovědecké fakulty. Napadené rostliny sice nehynuly, ale mordovka podstatně snižovala výnosy. Navíc semena zůstávala v půdě a dokázala vyklíčit třeba až za patnáct let. Dnes je však v důsledku používání herbicidů i tento druh u nás velmi vzácný. A ještě jedna zvláštnost Další pozoruhodnou vlastností záraz je to, že se třeba mnoho let v některém místě neukážou, a pak se najednou nečekaně objeví. Tato vlastnost je typická zejména pro druhy rostoucí na skalních stepích. Příkladem může být druh popsaný pro vědu z území Čech – mordovka nachová česká (Phelipanche purpurea subsp. bohemica). V Českém středohoří byla tato záraza, rostoucí u nás pak už pouze v Českém krasu, považována dlouhá léta za vyhynulou. Ale ukázalo se, že neprávem. Při jednom výletě na lokalitu, kde byla botaniky viděna naposledy koncem 19. století, se nám podařilo nalézt hned několik rostlin. Radost jsme měli obrovskou, protože se podařilo objevit druh, u kterého bychom místa výskytu mohli v Česku spočítat na prstech jedné ruky.
Jak se zdá, zárazy dokáží přečkat – ať už ve formě semen, nebo v nezjistitelné podzemní fázi vývoje – dlouhá léta, i desetiletí, a když nastanou optimální klimatické podmínky, objeví se, vykvetou, odplodí, uschnou a na dlouhou dobu se zase doslova ztratí z povrchu zemského. Vlastní nález a zejména přesné určování záraz jsou navíc komplikovány tím, že kvetou krátkou dobu, a pokud je tak chcete objevit, musíte se trefit doslova do jediného správného týdne v roce. Ale přesto se může stát, že až pojedete na jarní výlet do údolí Vltavy, Labe nebo do jihomoravských pahorkatin, můžete mít štěstí a některý klenot naší přírody zahlédnout.
Text Jan Baltus, foto autor a archiv Dr. R. d. Ballarda Má za sebou spoustu objevů, a pokud dnes víme, kde leží vrak legendárního Titaniku, vděčíme za to Robertu Duane Ballardovi. Neustále ale hledá další lodě a potápí se do hloubek, kam se dostal skutečně málokdo. Co je tím neustálým motorem jeho usilovného hledání dalších a dalších ztroskotaných lodí a zkoumání mořského dna?
To, co v současné době prožíváme, je obrovské dobrodružství z objevování prostoru, který člověk zná snad ještě méně než vesmír, do něhož se dereme s nadějí, že objeví nové prostory a suroviny. Neuvědomujeme si, že sedmdesát jedna procent povrchu Země není prozkoumáno. Tvoří ho oceánské a mořské dno a nabízejí se tu obrovské možnosti. Jsou to ohromující plochy, o nichž víme jen to, jaký mají reliéf. Ale ani to není neměnné, neboť změny vrásnění mořského dna v mnohých oblastech nemají na souši odpovídající srovnání. Do vesmíru dnes vysíláme bezpočet sond, ale představte si, že ještě před dvaceti lety byla na světě pouze čtyři podmořská plavidla, která se mohla potopit do velkých hloubek, tedy níže než čtyři tisíce metrů pod hladinu moře.A dá se na tom vůbec něco změnit? Určitě jsme omezováni technickými možnostmi…
Současná technika nám už dává větší možnosti zkoumání mořského dna než kdy před tím a jak víte, osobně se zasazuji v několika projektech za to, aby bylo mořské dno otevřeno pohledům statisíců lidí. Situace by byla ještě lepší, kdybychom mohli na průzkum mořského dna věnovat jen část rozpočtu NASA. Je to asi jedna k tisíci! Takový je nepoměr mezi prostředky věnovanými na průzkum dna oceánů a na kosmický program. Ale blíží se doba, kdy to bude určitě lepší.
Při svých cestách do hlubin jsme totiž už objevili zásoby těžkých kovů a dna oceánů jsou místy světem činnosti mikroorganismů, o nichž prakticky nic nevíme, a přitom se podílejí na vzniku života na zemi a tvorbě minerálů.Nejsou vaší větší vášní než zkoumání dna vraky? Ty mne fascinují už od dětství, ale je třeba k nim přistupovat s úctou. Jeden z mých největších emotivních zážitků při ponoru k Titaniku bylo vidět různé předměty lidí, především dětí, roztroušené po mořském dnu. Bylo to jako navštívit hroby faraonů. Silně to na mne zapůsobilo a já osobně bych se nikdy těchto pozůstatků nedotýkal. Ale souhlasím s tím, že vraky je třeba prozkoumávat, to byl také důvod, proč jsem se k Titaniku několikrát vrátil. Jen nesouhlasím s tím, aby se předměty a pozůstatky lidí, které tam mohou být, vyzvedávaly. Jiná je samozřejmě návštěva lodí starověku, kde můžete přispět k poznání historie lidstva objevením a definováním předmětů a tím i dokreslení historie. Mořská hlubina je pro člověka nehostinná, neobyvatelná, ale využitelná a fascinující. Moje expediční činnost je spojena s vraky, ale zejména s podmořskou archeologií a geologií. Jak vlastně vypadá ponor do velké hloubky? Máte jich za sebou nespočet. No, zpravidla to popisuji na přednáškách pro veřejnost, takže to trochu zlehčím, neboť mnoho lidí zaměňuje práci robotizovaných plavidel, jako jsou Argo nebo Jason, se skutečným ponorem s plavidlem jako Alvin, kde jsme skuteční svědkové pouti ke dnu. Posádka plavidel s lidskou posádkou je tříčlenná až čtyřčlenná. Kulová kabina je velmi těsná, každý musí zaujmout svoji pozici a v té vydržet celou dobu ponoru. Kromě zkušených lidí, jako je palubní inženýr a velitel ponoru, máme s sebou odborníka – geologa či oceánografa nebo biologa, který se třese nadšením, až konečně uvidí předmět své badatelské práce na vlastní oči.
Když zaujmete místo v takovém podmořském plavidle, je vám v první chvíli nesmírně horko. Stroj je rozehřátý sluncem, není tam samozřejmě klimatizace, uzavřený prostor vyvolává pocit horka. Takže se honem svlékáme. Po kontrole přístrojů se začneme ponořovat a to se nesmí dít ukvapeně. Je to náročná činnost, která se musí pečlivě kontrolovat. Jak klesáme pomalu do hlubin, klesá i teplota v gondole, začnou se kondenzovat vodní páry, což je dost nepříjemný jev pro přístroje i pro posádku. Na stěnách i stropě gondoly vznikají kapky a po chvíli začnou padat na posádku. Nepříjemné to je, pokud dopadnou na hlavu, zvlášť když jde o nepokrytou vědeckou pleš.
Je zajímavé pozorovat, kolik takových drobných úderů na hlavu vydrží začátečník. Zpravidla po osmé kapce už nesměle prohodí, neboť vidí, že jsme již tisíc metrů pod hladinou: „Nechci být nezdvořilý, ale odněkud sem nějak teče!“
Na to obvykle reagujeme: „Skutečně, ó Bože, to vypadá, že tu umřeme!“ Voda z kondenzátu je prostě všude a musíte si na ni zvyknout. Poněkud fádní část expedice k mořskému dnu končí ve chvíli, kdy reflektory vyhmátnou první obrysy dna, vraku lodi nebo zachytí živočichy. Začíná fascinující část výpravy, máte však zpravidla omezený počet minut na to, abyste splnili poslání, kvůli němuž jste se ponořili tak hluboko. Ale chlad, v němž se pohybujete, vnímáte. To mi věřte.Abyste se dostal ke dnu oceánu, je ale třeba vytvořit nesmírně složité zařízení odolné tlaku. Vy se na vývoji podmořských plavidel sám podílíte, znáte je ale do všech detailů, abyste mohl třeba reagovat na případné potíže? Podle zpráv z cest k Titaniku jste neměl o různá vzrušení nouzi. Na vývoji se podílím nepřímo, ale na jejich inženýrském řešení, takže jsem vlastně spíše v roli dirigenta, který musí vše celkově promyslet. Kladu požadavky celému týmu techniků, vlastně určuji, k čemu má podmořské plavidlo sloužit, jaké funkce má vykonávat, co od něj na mořském dně potřebuji. Zpravidla to vypadá takhle: Něco řeknu a inženýři okamžitě namítnou, že se to takto řešit nedá, že to není tak jednoduché a podobně. Ale pak se do toho vždy vrhnou a nakonec nějaké bezpečné řešení najdou. Jsou to fanatici techniky.
Samozřejmě musíte spolupracovat jen s těmi špičkovými. Každé plavidlo pak projde mnoha zkouškami v přetlakových komorách na souši a dalšími ve vodě. Znám tedy nejdůležitější uzly zařízení a umím je ovládat, ale neznám je do detailu, to prostě není možné. Výhodou podmořských plavidel, na rozdíl od kosmických, je samozřejmě možnost vrátit se na hladinu, i když dojde k nějaké poruše na elektrickém zařízení či navigaci nebo při nedostatku energie. To samozřejmě uklidňuje. Jenom to zatím nikdo nevyzkoušel, naštěstí. Nikdo tedy neví, co by takové náhlé vynoření ze čtyř tisíc metrů s lidským organismem udělalo. Jinak samozřejmě mají jak komická technologie, tak podmořský výzkum hodně společného, i když gondola je vystavena spíše tlaku zvenčí, který dosahuje až pět set kilogramů na centimetr čtvereční. Výrazně se podílíme například na vývoji palivových článků, stejných, jaké využívá NASA, a to, co jsme vyvinuli, uvolňujeme pro další použití i v jiných oblastech, třeba právě pro vodíkové články.
Co si myslíte o destrukci mořského dna vlečnými sítěmi, o názorech, že současný rybolov neumožňuje některých druhům mořských živočichů jejich dostatečnou reprodukci, a o znečišťování oceánů? Vyslechl jsem vaše názory na vaší přednášce v San Diegu a nebyly tak skeptické, jaké uvádějí někteří jiní vědci… Vyrostl jsem blízko San Diega, kde jsem mohl pozorovat život ve skalních hrncích, v nichž odliv zanechává mnoho živočichů. I když jsem spíše geolog a oceánograf, bylo to právě pozorování mořského života, co mne přivedlo k mé pozdější životní vášni. Pokud říkám, že není pozdě a mořské dno není vyčerpáno, pak ale zároveň dodávám: pokud se naučíme s bohatstvím oceánů hospodařit. Nehovořme vůbec o odpadech a chemikáliích, které mnohé země do moří vypouštějí s bláhovou představou, že je odstranily. To je otřesné chování.
Ale když se podíváte na druhové složení ryb, hlavní předmět lovu, vidíme, že zatím co na souši se živíme především býložravci, v mořích je tomu opačně, zaměřujeme se na dravce. Makrely, tuňáci, lososi, to všechno jsou dravé ryby, dnes dokonce pěstované v umělých chovech, protože v mořích je jich už málo.
Měli bychom se zaměřit více na ryby konzumující především fytoplankton. Ty žijí v obrovských hejnech a jsou dostupnější a využití energie potravního řetězce je jednodušší. Souhlasím s tím, že naše způsoby lovu jsou drastické a měli bychom se poučit například od velryb, které mořské dno neničí. Keporkaci při lovu vypouštějí bubliny v kruhu vytvářející jakousi vzdušnou síť, do níž svírají svoji kořist. Takže některé mé názory berte spíše jako zamyšlení nad možnostmi, které nám oceány nabízejí, než jako obranu plenění mořského dna.Máte za sebou bohatou kariéru odborníka na hledání vraků lodí, průzkumu mořského dna, hledal jste podmořské sopky a dnes se vehementně zasazujete za zpřístupnění podmořského světa široké vědecké obci, a dokonce veřejnosti. Lidé jako vy, například Jacques-Yves Cousteau, se na sklonku kariéry stávají filozofy vášnivě hledajícími pro lidstvo nějakou rozumnou perspektivu. Zřejmě je k tomu nasměrují zkušenosti z podmořského světa. Je tomu podobně i u vás?
Já jsem si splnil svoji touhu, nesmírně mi pomohl otec. Zatím nemohu říci, že by mne moje práce přivedla k nějakým pesimistickým závěrům. Nejvíce zatím ovlivnila můj život ztráta syna. To mne změnilo. Určitě více než poznatky z mořského dna a soužití s technikou, která mi to umožňuje. I když jsem prožil chvíle absolutního profesionálního štěstí, například při nalezení Titaniku nebo válečných plavidel typu Bismarck, nemohu říci, že by mne to nutilo k nějakým chmurným prognózám. Hodně se však orientuji na mladé lidi.Máte program pro mladé začínající nadšence a pojmenoval jste ho po bájné postavě z řecké mytologie Jason. Stejně jste nazval i oba roboty vnikající do prostoru Titaniku. Jason byl posel Argonautů, není v tom tedy obsaženo právě to filozofické poselství, které jste nashromáždil pobytem v prostředí, kam se většina lidí nikdy ani nepodívá? Ale mohou se tam podívat a už se dokonce dívají. Byl jsem už v roce 1981 osloven několika organizacemi, abych vypracoval koncept, jakým způsobem bychom mohli lépe poznat dno oceánů v budoucnosti. Předložil jsem ho a částečně i vyzkoušel. V roce 2003 mi americké námořnictvo zapůjčilo výzkumnou loď Knorr (stejné plavidlo, z jakého byl v roce 1985 objeven Titanik) a se dvěma podmořskými plavidly Argus a Hercules jsme v Černém moři uskutečnili veřejný přenos podmořské archeologie. Černé moře se k takové práci výborně hodí, absolutní nedostatek kyslíku, který jinak napomáhá rozkladu organické hmoty i ve velkých hloubkách, je tu už poměrně blízko hladiny. Černé moře je právě proto perfektní archeologická lokalita se zachovalými pozůstatky lodí a jejich konzervovaným obsahem.
Dvouapůltunový Hercules, speciálně navržený pro archeologickou manipulaci s předměty pod vodou a vybavený kamerami, se ponořil k vrakům lodí na mořském dně starším více než dva a půl tisíce let. Signály kamer byly vedeny na Knorr a dál satelitem vysílány do přijímací stanice ve státě Maine a pak přes texaské středisko Electronic Data System putovaly do našeho institutu na univerzitu v Rhode Island, kde je Institut pro oceánskou archeologii. Odtud si dokonce jeden z mých kolegů zkusil ovládání Hercula na dálku. To je moje představa – v hlubinách budou podle našich pokynů operovat přístroje ovládané lidmi na souši.Je to trochu nákladný způsob. Ale logicky nejjednodušší. Samozřejmě musí přitahovat mladé lidi. Proto jste založil program Jason?
Ten se na tomto přenosu v roce 2003 podílel stejně jako na dalších expedicích v Černém moři, které podnikáme po dohodě s ukrajinskou vládou. Jason umožňuje mladým, aby se přiblížili k vědecké práci mnohem jednodušeji a rychleji, než bylo doposud možné. Mě fascinoval vědeckofantastický svět kapitána Nema, současní mladí lidé mohou být fascinováni realitou, kterou jim technika přináší. My jim to musíme umožnit, mají-li po nás pokračovat. Pracovat pro Jason mě baví a vidím v tom i smysl života.
Robert Duane Ballard
Narodil se 30. června 1942 ve Wichita, Kansas.
Jedna ze současných adres muže, který objevil vrak Titaniku, je Institute for Exploration and Mystic Aquarium ve státě Connecticut v USA. Pokud se u člověka, který objevil desítky vraků slavných lodí, například i bitevní loď Bismarck nebo torpédovku J. F. Kennedyho PT-109, sopečné vývěry na dně oceánu u souostroví Galapágy a i dnes pracuje v Černém moři na projektech hledání a hlavně zpřístupnění archeologických nálezů, o nějaké adrese trvalého bydliště hovořit dá.
My jsme jej zastihli v kalifornském San Diegu, kde přednášel mladým inženýrům mechaniky. Nebyla to náhoda, neboť v tomto kalifornském městě na hranici s Mexikem prožil dr. Ballard většinu svého dětství.
Jeho objevy jsou spojeny s použitím té nejlepší techniky, na jejímž vývoji se podílel. Je zcela shodná s úrovní kosmických projektů, které tak rád srovnává s výpravami do podmořského světa. Dr. Ballard je celý život obklopen nejlepšími techniky a nejlepšími přírodovědci.
Sám tvrdí, že největší životní inspirací mu byla kniha Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem a k realizaci životního snu mu nejvíce napomohl jeho otec.
Rozhovor dr. Ballard věnoval časopisu Koktejl jako uznání médiu, jež přináší poznání o Zemi, a z respektu k českému inženýrovi, průkopníkovi českého potápění a konstruktéru kabiny Xenia a dalších zařízení ing. Pavlu Grossovi, který pro něj určité období pracoval.
Text a foto Tomáš Kubeš Některá setkání, a to především na těch nejméně neuvěřitelných místech, mohou být opravdu velkým překvapením. Na to, že název naší země Česká republika nepatří vždy k těm nejznámějším, jsem si už zvykl. Když se někoho občas zeptáme, chce svoji neznalost napravit hledáním na mapě, a tak často pátrá po této podivné republice kdesi na Sibiři nebo i ve Střední Americe. Jiní si naopak vybaví Jugoslávii a litují nás jako uprchlíky, kteří si sotva zachránili život. V islámských zemích zpozorní a ptají se hned na náboženské vyznání, aby mohli správně zareagovat. Tam, kde mají televizi, se často okamžitě ozývají nadšené a zkomolené výkřiky „Baros, Nedved…“. Starší generace naopak zná jméno Československo a diví se, proč nežijeme pod touto značkou, když má stále docela dobré jméno. A to především díky kvalitním výrobkům, které si tu dodnes pamatují a používají. Když jste v Súdánu v oblasti postižené občanskou válkou, nečekáte velké znalosti. Přesto když řeknete nesměle název naší země, připraveni dlouze vysvětlovat, dějí se někdy divy.
Jako například ve městě Džuba v utečeneckém táboře, kde žijí lidé v narychlo postavených domcích, i když někteří čekají na návrat domů více jak patnáct let. Tady jsem potkal staršího pána, který pracoval v místní nemocnici. Dali jsme se do řeči a když se optal, odkud jsem, nestačil jsem se divit. Spustil ihned: „To je úžasné, sleduji osudy vaší země, vždyť se tam narodil jeden z největších humanistů, jehož myšlenky mě dodnes fascinují!“
Nevěřil jsem vlastním uším „Myslím, že váš prezident Masaryk byl velký člověk, který toho pro vás spoustu udělal,“ a na důkaz svých slov mě hned vzal za ruku a téměř táhl ke svému skromnému obydlí.
Tady, uprostřed uprchlíků, v domě z hliněných cihel s rákosovou střechou, v místě bez dostupnosti jakýchkoliv informací, stála plechová truhla a v ní více jak dvacet let starý výtisk s poměrně rozsáhlým článkem v angličtině o Masarykovi a jeho zásluhách. Je to možné? Tenhle člověk si ho schovává jako ikonu, celou dobu, co tady v Džubě žije jako uprchlík v nouzi, mu pomáhají přežít ideály našeho bývalého prezidenta. Říká, že mu slova a ideály pomáhají ve víře v lepší budoucnost.
