Fantasticky vyzdobená královská plavidla se po hladinách thajských řek majestátně sunou už nejméně sedm set let. Opravdu udržují jednotu vesmíru? To zastrčené místo jsem objevil vlastně náhodou až při své sedmé návštěvě Bangkoku. O Muzeu královských lodí se sice píše skoro v každém průvodci, ale většina turistů se mu vyhýbá. „Koho by zajímaly nějaké nudné bárky?“ napadne vás. Jenže když se pak vymotáte z labyrintu uliček a dřevěných můstků na břehu kanálu Noi ve čtvrti Thonburi a konečně najdete tu správnou odbočku, zůstanete ohromeně stát. Tohle je bez nadsázky jedna z nejúžasnějších památek, jaké můžete v thajské metropoli spatřit! I přes šero, které v kryté loděnici panuje, se vám do očí bolestivě zahryznou ostré sluneční paprsky. Odrážejí se od oslnivě zlatých boků osmi nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších lodí, jaké jste kdy viděli. V prvních minutách ale nevěříte, že jsou to vůbec lodě. Je možné, že se tyhle desítky metrů dlouhé štíhlé a křehké siluety udrží na hladině? Jak to, že se nepřevrátí? Když si vaše oči zvyknou na záplavu vizuálních vjemů, začnete podrobně studovat struktury zdobící boky lodí. Kontrapunkt uhlově černého laku a oslnivého plátkového zlata. Filigránsky jemnou mozaiku dřevořezeb. Hru světel, tvořenou barevnými kousky skla… Je to umění, nebo kýč? Zatímco o tom v duchu přemýšlíte, z lodních přídí na vás shlížejí majestátní a zároveň hrozivé postavy bohů a démonů. Pocházejí z hinduistického eposu Rámájana, který je už od 15. století integrální součástí thajské buddhistické kultury. A v tu chvíli vám dojde, že tváří v tvář tradici nemá ta otázka žádný smysl. AŽ ČTYŘI STA LODÍ? Fascinující příběh thajských královských lodí začal podle některých historiků už v takzvaném sukhotajském období (1238–1376), kdy centrum říše leželo daleko na severu. První písemná zmínka o těchto plavidlech pochází z roku 1357 a popisuje každoroční závody mezi loděmi krále a královny. Pokud prý král prohrál, znamenalo to, že bude dobrá úroda. Jeho výhra pak věštila hladomor. Podle dobové zprávy to ale královi veslaři záměrně trochu „flákali“, aby v zemi neustále panoval blahobyt… Na území, kterým protéká obrovské množství řek, královské lodě původně sloužily především jako dopravní prostředky. Panovník se svým doprovodem na nich často cestoval do bitev s výbojnými sousedy. Formace, ve kterých tato nádherná plavidla jezdí dnes, jsou údajně pozůstatkem strategických válečných sestav. Válečná funkce lodí zesílila hlavně v tzv. ajuthajském období, kdy thajskou říši ohrožovaly výpady sousedních Barmánců. Později ale začaly mít plavby spíš ceremoniální a reprezentační význam. Postupně z nich vznikl magický obřad se složitou symbolikou. Slavný francouzský semiolog Roland Barthes popisuje v knize Mytologie (1957) kulturní jevy jako „jazyk“, kterému plně porozumí jen ten, kdo umí „číst“ skryté významy. Ty ale vždy mají přesný historický a etnický kontext, bez jehož podrobné znalosti jsou nesrozumitelné. Právě proto má také dnešní západní pozorovatel thajských královských lodí problém – vidí jen vnější stránku věci. Je oslněn okázalou nádherou umělecky vypracovaných detailů, podivuje se nad rituálními sestavami plavidel, ale skrytý smysl jejich plaveb mu uniká. Z doby vlády krále Naresuana (1590–1605) jsou popsány každoroční slavnostní plavby k údajnému otisku Buddhovy nohy v Saraburi, kterých se prý účastnila více než stovka lodí. A jejich počet se stále zvětšoval. Jezuitský misionář Guy Tachard, který Ajuthaju navštívil během panování krále Naraie (1656–1688) si zapsal, že lodě pokrývaly řeku tak daleko, jak oko dohlédlo. Další misionář, Nicolas Gervaise, to v roce 1688 zachytil těmito slovy: „Nádheru nesmírného procesí dvou set lodí nelze s ničím srovnat. Veslaři, vycvičení k podivuhodné obratnosti, jsou oblečeni v uniformách složených ze zlatem vyzdobené čepice, tuniky a kalhot. Při veslování udržují přesně synchronizovaný rytmus. Pozlacenými vesly se dotýkají vody za zvuků písně, znějící k poctě krále.“ Pozdější evropští svědci v 18. století mluvili o procesí dvou set, nebo dokonce až čtyř set lodí. Zdá se vám to přehnané? Podobná čísla byla zpětně potvrzena z thajských královských zápisů. Dnešní plavby, kterých se účastní jen asi padesát plavidel, jsou tedy vlastně malé… Tradice byla ale brutálně přerušena v roce 1767, kdy barmská vojska dobyla tehdejší hlavní město thajské říše Ajuthaju. Rabující vetřelci ničili, co mohli, a celou královskou flotilu spálili. O hlubším smyslu tohoto činu se můžeme jen dohadovat. Jedním z mnoha symbolických významů okázalých plaveb ale bylo demonstrovat válečnou sílu království a odstrašit tak potenciální nepřátele. Barmánci tedy možná chtěli Thajcům prostě ukázat, že na ně „lodní show“ neplatí. Podle některých dobových vysvětlení nešlo při plavbách královských lodí o nic menšího než o každoroční symbolické potvrzení jednoty vesmíru. Jakákoli nehoda, opomenutí či opoždění tak prý mohlo mít katastrofální následky. Že by snad Barmánci zvítězili jen proto, že pár let předtím některý z tisíců veslařů špatně zabral nebo vypadl z rytmu? Ale to už jsme na půdě magie, kterou raději přenechme potrhlým záhadologům. HLAS JEDINÉHO MUŽE Po pádu Ajuthaji přesunul thajský generál Tak Sin centrum říše na území dnešního Bangkoku. Zároveň začal pracovat na obnově královské flotily. V roce 1782 ho vystřídal generál Chakri, který se prohlásil králem Ramou I. Zakladatel dynastie, která v Thajsku vládne dodnes, nechal postavit šedesát nových lodí. Znovuzrození mocné říše tak získalo svůj jasně čitelný symbol. Rama I. také zavedl tradici plaveb při svátku Kathin. Když v říjnu skončí období dešťů, pomine i buddhistické období půstu. Královská flotila se v ten den vydávala po řece Chao Phraya na cestu k chrámu Úsvitu (Wat Arun), aby tam panovník mnichům slavnostně předal nová žlutá roucha. Poslední velká plavba královské flotily se uskutečnila v roce 1932 při oslavách sto padesáti let založení Bangkoku. V červnu téhož roku byla v Thajsku (tehdy ještě zvaném Siam) svržena absolutní monarchie. Za 2. světové války skoro polovinu lodí poškodilo nebo zničilo japonské bombardování. Když v roce 1957 navštívil loděnici současný král Bhumibol Adulyadej (Rama IX.), našel svou flotilu v zoufalém stavu. Nechal ji proto kompletně zrestaurovat a především obnovil tradici velkolepých jízd. První se konala hned v květnu 1957 při oslavách pětadvacátého století buddhistického kalendáře. Od té doby se král každý rok v říjnu vydává na plavbu při příležitosti svátku Kathin. Lodě se během jízdy pohybují ve třech řadách. Čas od času se ale při nějaké zvlášť významné události seřadí do „velké válečné sestavy“ tvořené pěti řadami. Naposledy se tak stalo v červnu 2006 při příležitosti oslav šedesáti let králova panování. Na řeku tehdy vyrazilo 52 lodí s celkem 2082 veslaři. Přes sto metrů široký průvod fascinujících plavidel dosáhl délky 1200 metrů. Plavba královských lodí je vysoce formalizovanou událostí řízenou přesně stanovenými pravidly. Seskupení, funkce jednotlivých lodí, barva oblečení jejich posádek – to vše má přesný symbolický význam. Některé lodě vezou hudebníky, jiné zase květiny či Buddhovy obrazy a relikvie… Složitá choreografie je promyšlená do nejmenšího detailu a všechna zabrání vesla jsou pečlivě sladěna. Posádky nacvičují několik měsíců předem. V rytmu udržuje veslaře zvuk bubnů a nápěv stovky let starých lodních písní. Celý špektákl řídí jeden jediný nenápadný muž: zpěvák sedící v lodi, která veze krále. Vysílačky přenášejí jeho hlas na ostatní lodě, jejichž posádky se rytmu písně podřizují.
NEBESKÁ LABUŤ V roce 1972 král Bhumiból slavnostně otevřel muzeum, kde dnes osm nejdůležitějších lodí odpočívá v období mezi dvěma plavbami. Zbytek flotily je uložen v loděnici thajského válečného námořnictva. Formálně se dají lodě rozdělit na čtyři královská plavidla a na doprovodné čluny. Nejkrásnější je králova osobní loď Suphannahongsa. Její příď zdobí bájné zvíře boha Brahmy – nebeská labuť Hongsa s hlavou majestátně zvednutou v letové pozici. Během plavby svírá v zubech křišťálovou kouli a její krk je ozdoben barevnými girlandami. Současná Suphannahongsa je už třetí v řadě. První nechal postavit ajuthajský král Naresuan (1590–1605). Ta dnešní byla sice dokončena v listopadu 1911, ale její štíhlá labutí hlava pochází z předcházející verze. Když se tato druhá loď, pocházející z konce 18. století, rozpadla, pro její příď prostě sestrojili nový trup. Podle jedné z mnoha pověstí, které loď Suphannahongse obklopují, zahodili řezbáři po dokončení současné verze nástroje a přísahali, že se jich už nikdy nedotknou. Tak nádherné plavidlo prý totiž může být pouze jedno jediné v celém vesmíru. Devětačtyřicet metrů dlouhá Suphanahongsa je největší lodí na světě vyrobenou z jediného kmene stromu. Hlava nebeské labutě ční čtyři metry nad vodní hladinou. Král s královnou sedí během plavby na trůně ve zlatém altánku, umístěném ve středu lodi. Posádku tvoří 54 veslařů, kormidelník, dva důstojníci ozbrojení meči, navigátor, zpěvák a sedm nosičů královských insignií. Dalším nepřehlédnutelným plavidlem je pětačtyřicet metrů dlouhá loď Anantanagaraj, postavená v dubnu 1914. Její příď zdobí sedmihlavý had naga, který se kdysi podle legendy roztáhl nad meditujícím Buddhou a poskytl mu tak útočiště v bouři. Zatím posledním přírůstkem královské flotily je čtyřiačtyřicet metrů dlouhá loď Narai Song Suban, dostavěná v květnu 1996 při příležitosti oslav padesáti let panování krále Bhumibola. Práce na ní trvala dvěma stovkám řemeslníků déle než dva roky. Příď lodi zdobí socha boha Višnu, letícího na bájném ptáku Garudovi. Jde o kopii stejnojmenného plavidla z dob krále Ramy III. (1824–1851), při jejíž stavbě byla ale využita nejmodernější technologie. Hydrodynamické vlastnosti trupu simulovali konstruktéři thajského královského námořnictva na počítači. Při spuštění Narai Song Subanu na vodu ale proběhly náboženské rituály, aby loď získala svého ochranného ducha. Umíte si snad představit lepší spojení tradice a současnosti?
Dnešní plavby v Bangkoku možná nejsou tak mohutné a okázalé, jako bývaly před stovkami let ty v Ajuthaji. Jejich symbolický význam je ale ještě větší. Od roku 1782 se thajští králové považují za vtělení mýtického hrdiny Ramy, který byl jednou z inkarnací hinduistického boha Višnu. Pokud tedy do Bangkoku zavítáte během svátku Kathin, pozorně se dívejte. Po hladině řeky Chao Praya se pomalu a majestátně sune nebeská labuť, na jejímž hřbetě sedí bůh…
Text a foto Josef Sloup Několikrát jsem se svým Seatem objel náměstí Praça dos Restauradores v Lisabonu. Nikde nebylo volné místo. Nakonec jsem to vzdal a zajel autem k hromadě písku u vjezdu do staveniště obehnaného z větší části vysokým vlnitým plechem.
Plech měl před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje vchod do stanice metra. Turistická informační kancelář na mě mrkala svým štítem. Jen jsem zamkl dveře, už za mnou stála dvojice policistů.
„Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky,“ říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak mě v těch jednosměrných ulicích čeká opět pořádné bloudění. Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. „Tak jděte, ale pospěšte si,“ dodali.
Vše s pohodou Lisabon patří k nejstarším evropským městům a založili ho pravděpodobně už staří Féničané. Nad řekou Tejo poblíž mostu 25. dubna vítá návštěvníky, podobně jako v Riu de Janeiru, s rozpřaženýma rukama Ježíš Kristus. Přestože Lisabon leží asi sedmnáct kilometrů od moře, široká řeka Tejo a zaoceánské lodě v přístavu vzbuzují dojem přímořského města. Lisabon tak trochu připomíná Prahu romantikou svých klikatých uliček, starých tramvají, prudkých stoupání i zádumčivostí svých parků. Jen to lidské štěstí je tady takové lidštější, krásnější a opravdovější. Mým jediným dopravním prostředkem se po dobu pobytu staly tramvaje. Ty nové, moderní, s klimatizací a kouřovými skly byly rychlé a po kolejích svištěly lehce a nehlučně. Lidé v nich seděli způsobně a věnovali se pohledům z oken. Jezdili v nich většinou turisté do vzdálených předměstí za památkami a jinými důležitými povinnostmi. Přesto jsem více miloval ty staré, které měly dřevěné sedačky a v dusném vedru se v nich dala otevřít okna. Jezdily pomalu a rozšafně. Při prudkých stoupáních jsem často nabýval dojmu, že budeme muset vystoupit a tramvaj trochu zatlačit. Na zastávkách vyzváněli řidiči ručním zvonem a nastupovaly do nich ženy v černých šatech a s košíky plnými ovoce, zeleniny a ryb, které brzo po ránu nakoupily na tržišti. Nebo přistupovali robustní muži se šíjemi jako býci a s placatými kšiltovkami na hlavě, kteří zase měli namířeno za kamarády, poklábosit o včerejší koridě a popít v klidu sklenku portského. Jednou parkovalo auto částečně v naší koleji a tramvaj nemohla projet. Řidič si jen odskočil do krámku koupit tabák, noviny a lahvinku vínka. Náš tramvaják dojel až k autu, mocně zazvonil na zvonec, přesto trvalo minutku nebo dvě, než se řidič objevil. Zamával rukou na pozdrav, usmál se, vlezl do auta a odjel. Náš pan řidič se také usmál, pokynul rukou a něco si zabrumlal pod vousy. Asi to mělo znamenat „No to je dost“ a bylo na něm vidět, že je šťastný a spokojený. V tramvaji se nikdo nerozčiloval. Jediný jako na jehlách jsem byl já, jako kdyby ta minutka mi mohla pokazit celý den. Je libo hlemýždě? Poslední večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camões. Kolem náměstíčka se tísnilo asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgery, ryby a hlemýždě. Těch jsem si porci objednal. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo jich na něm být alespoň dvě stě. Byli velcí jen asi jako poslední článek prstu. Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nepozoruje, a vzal prvního šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku jedním z párátek, která jsem dostal místo příboru, než jsem zjistil, že je ulita prázdná. Pak jsem vzal dalšího. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba a zapíjel je pivem.
Mezitím se na náměstí na velkém podiu vystřídalo několik kapel. Tančících bylo z počátku velice málo. S přibývajícím večerem získávala zábava na gradaci. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho beze slova za rukáv. Muži většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta šli tancovat.
Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit pohoda, přátelská atmosféra a živočišná radost ze života. Prostě Lisabon.
Text Anna Bobreková, Foto Jiří Bobrek I když se to na první pohled nezdá, V Moskvě jsou jich stovky. Potulují se ulicemi, přespávají v parcích a podchodech nebo se ochomýtají kolem tržišť. Někteří zabloudí i do metra – protáhnou se pod turnikety, způsobně sjedou schody a vydají se až na nástupiště, kde se zájmem a až dětským nadšením v očích sledují projíždějící soupravy. Někdy se za vozy i honí – je to pro ně způsob odreagování a trochu riskantní zábavy. Mohlo by se totiž stát, že spadnou do kolejiště – a odtud vede cesta leda do tunelů dráhy, které jsou opravdovým podzemním bludištěm, neskýtajícím šanci na únik. Oni si však dávají dobrý pozor. Jsou to koneckonců zvířata a mají své instinkty. Jsou jich stovky Moskevská metropole je domovem stovek toulavých psů. Jsou to vesměs zvířata, která už žijí na ulici několik generací, a proto se dokázala dokonale přizpůsobit životu na ulici. Stále se najdou lidé, kteří řady tuláků rozmnožují o své bývalé domácí mazlíčky – a těm pak nezbývá než se v tom naučit chodit, respektive ťapat. Podle míst, kde se tuláci zdržují, je lze rozdělit do tří skupin: na psy městské, z periferie a z metra. Ty potkáte při procházce po Moskvě nejčastěji. Zdržují se v parcích, kolem nádraží, tržišť, chrámů… Zkrátka všude, kde se mohou v případě potřeby ukrýt před zimou a získat něco na zub. Někteří z nich nevypadají vůbec špatně. Třeba smečka černých kříženců pobíhající na zelených pozemcích kolem stanice metra Teplyj stan. Mají lesklou srst, jasné oči a hbité pohyby. Může za to blízkost rybího trhu. Jiní psí tuláci svým vzhledem vzbuzují spíše soucit a odpor. Jsou vyhublí, špinaví a mají na sobě bezpočet šrámů z pouličních šarvátek. Onehdy jsem u Běloruského nádraží potkala kolii – krásnou, trochu vyhublou slečnu bez obojku. Proplétala se davem lidí a působila malinko smutně a vyjukaně. Zřejmě patřila k jedné z pouličních smeček a nerada se pohybovala sama na vlastní pěst. Nevím, kam měla namířeno. Spěchala jsem, takže jsem ji prostě obešla a dál se jejím osudem nezabývala. Takto se k tulákům staví většina chodců – jsou pro ně běžnou součástí města, která jim málokdy stojí za pozornost. Mezi toulavými psy a obyvateli panuje nepsaná dohoda: Já si nevšímám tebe, ty si nevšímáš mě.
I oni mají přátele Těmi, kdo si tuláků naopak všímají a starají se o ně, jsou například prodavači z pouličních stánků a hlídači. Před schody do podchodu stojí černobílý pes a zírá dolů. Na někoho čeká a tváří se přitom malinko nešťastně. Jeho kamarád sedí opodál před vraty na staveniště. Konečně se ozve štěkot a z podchodu se na ulici vyhrnou další dva černí psi – všichni se okamžitě seběhnou a začnou se vítat. Za nimi pomalu kráčí muž v uniformě hlídače. Psi do něj laškovně strkají čenichy a nadšeně poňafávají. Hlídač zamíří k vratům a psi, kteří tu cestu už očividně dobře znají, uhánějí před ním. Zakrátko se všichni ztratí z dohledu. Psí tuláci mají na lidi dobrý odhad, a tak poznají, u koho mohou se svým šarmem a velkýma hladovýma očima uspět. Pro vodu třeba chodí ke stánku květinářky a večer se zastaví u prodejce pečiva, zda mu nezbyly nějaké párky v těstě (ty jsou prý mezi nimi hodně oblíbené). V případě hlídačů je přátelství se psy oboustranně výhodné: zvíře si přijde na něco k snědku a hlídač má po boku věrného kolegu, který budí respekt a v případě potřeby se svého krmiče zastane. Kouzlu chlupatých psích bezdomovců však podléhají i zaměstnanci chrámů, taxíkáři, stavební dělníci. I někteří náhodní kolemjdoucí se skloní, aby tuláka poplácali, podrbali za ušima anebo mu podstrčili nějakou dobrůtku. V ulicích a podchodech často narazíte na psy-žebráky. Jsou to společníci lidských bezdomovců a žebráků, kteří svých čtyřnohých společníků využívají, aby vyvolali větší soucit. Na kusech papírových krabic, které leží na dece před schoulenými psy, najdete nápisy typu: „Přispějte psovi na krmení.“ Bezdomovci však využívají psy i pro vlastní ochranu – opět je to oboustranně výhodný vztah. Žebrání na zvířata se však v Moskvě netýká jen psů – kupříkladu na Arbatu, známé moskevské třídě, stávají na dřevěných bedýnkách apatičtí (pravděpodobně něčím omámení) králíci, kočky a jiná drobná zvířátka. Za nimi podupává jejich majitel a cedule, kterou opřel o bedýnku, opět útočí na city kolemjdoucích. Přispějte Ňufince na mrkvičku – prosí nápis pod bílým králíčkem.
Na zemi i pod zemí Tuláci se často shlukují ve smečkách – hledají tam ochranu, teplo a jistotu. Smečky se pohybují venku i v podchodech – například ten u stanice metra Kyjevská je domovem asi pěti vořechů, kteří se nejvíc podobají vlčákům. Jsou špinaví, v uválené srsti mají nalepené žvýkačky a teče jim z očí. Působí nevábně, přesto ale mají své příznivce. S oblibou se drze rozvalují na schodech a nijak je netrápí, že je chodci musí obcházet a překračovat.
Na smečku sestávající ze sedmi psů jsme narazili u stanice Turgeněvská. Chvíli čenichali venku u stánků a pak odběhli do podchodu, kde se pletli u obchůdků, obhlíželi nakupující slečny a nakukovali do výloh. Na fotografa hleděli se zdvořilým zájmem a jeden z nich nám dokonce spontánně zapózoval. Mnohem zajímavější a inteligentnější než pouliční tuláci jsou psi v metru – tuláci, kteří se dokonale adaptovali na život v moskevské podzemní dráze a jejím okolí. Ochomýtají se nejen v podchodech, ale jsou k vidění i v prostorách podzemky. Tito psi se v podzemní dráze dovedou výborně orientovat a stejně jako jejich pouliční kolegové i tady nacházejí své krmiče. Většinou mezi zaměstnanci, pokud ale náhodou narazí na dobrou duši, tak i mezi cestujícími. Na lidi jsou takzvaní metropsi opatrní. Vědí, že kdyby se vůči nim chovali agresivně nebo příliš dotěrně, lidé je začnou pronásledovat a vyhánět, a oni přijdou o svůj podzemní úkryt. A tak se snaží působit slušně. Příslušníky milice pro jistotu obcházejí velkým obloukem, stejně tak si dávají pozor na opilce. Vyznají se i v ženách, které pracují jako dozor nad eskalátory. Vědí, která z nich je nemůže ani cítit, a když má zrovna službu, raději se spustí dolů jiným eskalátorem anebo si počkají na novou směnu. Ukončete výstup a nástup… Na psy z metra samozřejmě narazíte i uvnitř souprav. Nevyužívají je jako úkrytu, ale – stejně jako lidé – jako dopravního prostředku, kterým se přepravují z jedné stanice na druhou. Zoopsycholog Andrej Neuronov, který se věnoval pozorování moskevských psů v metru, tvrdí, že zvířecí cestující se chovají stejně jako jejich lidští kolegové. Nastoupí do vagonu a rozhlédnou se, zda je v dohledu volné místo. Pokud najdou prázdnou sedačku, ti odvážnější na ni vyskočí a stočí se na měkkém sedadle do klubka. Když volné místo nenajdou anebo nemají dostatek drzosti, usadí se (popřípadě rozvalí) na podlaze. A jak je možné, že psi vždy neomylně poznají, kde mají vystoupit? Neuronov tvrdí, že reagují na hlášení – jakmile se ozve jméno jejich cílové stanice, vstanou a hrnou se ke dveřím. Psi jsou schopni odlišovat zvuky, a pokud tedy zaslechnou určitá slova ve správném pořadí, tak vědí, že už dojeli tam, kam potřebovali. Funguje to podobně jako při výchově psů v rodině, kdy se také naučí rozeznávat jednotlivé příkazy a své jméno. Psi jsou v metru také nesmírně čistotní. Považují totiž tyto prostory za svou noru, a tak s potřebou vždy vyběhnou na ulici. Obecně vzato je tato skupina tuláků tou nejméně problémovou a mezi lidmi nejvíce oblíbenou. Kdo by odolal chlupáčovi, který se roztomile rozvalí na sousedním sedadle a pohledem hypnotizuje vaši nákupní tašku? Psí galerka Nejdivočejší jsou toulaví psi z okraje metropole. Tato zvířata, nazývaná městskými vlky, se zásadně pohybují ve smečkách. V honbě za potravou likvidují divoce žijící zvěř – například v lesoparku Stříbrný bor sežrali všechny ježky a napadají i vysokou zvěř. Mohou být ve smečce nebezpeční dokonce i lidem, a přestože se o takových případech mluví, tak celkový počet napadení člověka divokými psy evidován není. Známá mi vyprávěla, jak ji jednou při venčení obklopila smečka toulavých psů. Objektem jejich zájmu byl domácí mazlíček, na kterého okamžitě začali dorážet. Žena na obranu svého psa duchapřítomně vytáhla sprej. Útočníci očividně věděli, co znamená, protože okamžitě vzali nohy na ramena. Je jich moc, ale jsou naši
Počet toulavých psů v Moskvě za poslední roky tak vzrostl, že to vedení města začíná vnímat jako velký problém. A to nejen proto, že psi snížili počet toulavých koček na minimum a ty mají také své zastánce. Úředníci podnikli několik pokusů o regulaci psí populace – jejich odlov z ulic však vyvolal vášnivé protesty Moskvanů. Lidé si na tyto tuláky zvykli, potkávali je na svých cestách za prací a přikrmovali je. Když zmizeli z obvyklých míst, volali rozhořčení občané na magistrát, přesvědčení, že jejich oblíbencům hrozí nebezpečí. Úředníci tedy začali s lidmi uzavírat dohody. Psy, o které se prokazatelně někdo staral a projevoval zájem, vyšetřili, naočkovali (fenky nechali sterilizovat) a následně vrátili tam, odkud je vzali.
Moskevští psí tuláci jsou ve světě ojedinělým fenoménem. Soužití městských obyvatel a polodivokých zvířat dospělo do takového bodu, že občané zatím nedovolí žádné radikální kroky při regulaci v ulicích. Třeba potřebují obyvatelé třináctimilionového velkoměsta mít pocit, že jsou (stále ještě) součástí přírody.
Psí bezdomovci v Moskvě
Počet toulavých psů ve městě (odhad, statistika se nevede): 27–30 000.
Metro denně přepraví 8–9 milionů lidí a 50 toulavých psů.
Trvale v metru žije 500 psů, každá stanice je domovem 5–10 psů.
Náklady na regulaci zvířat: 87 760 000 rublů (údaj z rozpočtu města Moskvy v roce 2007, z toho 13 milionů jen na sterilizaci a odchyt psů).
Ročně se sterilizuje 8000 fen a opět vypustí do ulic (údaj komunálního odboru města Moskvy).
Kdo najde na této pláži kamínek ve tvaru srdce, bude mít prý štěstí. Kolegyně objevila jeden velmi podobný pyji. A v životní velikosti, mohl by sloužit jako pomůcka při vyučování v hodinách anatomie. Od té doby jsme se zatím neviděly, takže nevím, co jí ten nález opravdu přinesl… Kolik lidí se už zastavilo právě na této kyperské pláži Petra tou Romiou, nikdy nikdo nespočítá. Přitahovala je v době, kdy vznikaly legendy, stejně jako dnes a vnucovala jim stále stejnou otázku: Jak asi vypadalo toto místo ve chvíli, kdy z mořské pěny vystupovala Venuše? Zářilo slunce a všude byl klid a mír? Nebo byla obloha dramatická, moře se vzdouvalo a bouřilo? Rodila se tu přece nejen nejkrásnější bohyně, ale i její velmi smyslný a vášnivý kult… Z lastury, nebo z pěny? O bohyni krásy a lásky, někde i plodnosti, která má spoustu jmen (na Kypru třeba také Cytherea nebo Kypris) byly popsány stohy papíru, dnes i webových stránek, byla vytvořena hudební i umělecká díla. Obraz Sandra Botticelliho zrození Venuše na Kypru je dodnes považováno za jedno z nejkrásnějších. Zachytil ženu, jak vystupuje z lastury. Přírodovědci by upřesnili, že jde zřejmě o schránku takzvaného zavinutce, který dostal podle ostrova Kypr i své rodové jméno Cypraea. Ostatně ze schránek těchto živočichů se kdysi tvořily amulety, jež měly usnadňovat porody a chránit muže před sterilitou. Kdo by tedy neznal Venuši. Přesto teprve pokud navštíví Kypr a hlavně zdejší Páfos a jeho okolí, může si udělat představu, jak mocný její kult před příchodem křesťanství byl. Při slavnostech na její počest se odehrávaly masové sexuální orgie, stovky žen se tu najednou nabízely neznámým cizincům, a akce, nad kterými by žasl i dnešní otrlý současník, posvěcoval nejvyšší kněz. Dodnes se na Kypru zachovaly pozůstatky řady kdysi posvátných míst této bohyně včetně zbytků chrámů a archeologové svou práci ještě rozhodně neukončili. Největší chrám Venuše i věštírna vznikly zhruba ve čtvrtém století před naším letopočtem v Páfosu, právě poblíž místa, kde Venuše opustila mořskou pěnu. Jeho význam ve své době postupně rostl, až se chrám změnil v poutní místo celého východního Středomoří. Sloužilo to mnoho kněžek a o svatyni se dokonce zmiňuje Homér ve své Odysseji. V Páfosu se dodnes nachází zvláštní černý špičatý kámen, vysoký zhruba metr, zasvěcený bohyni Venuši. O jeho původu se spekuluje, zřejmě sem byl přivezen z Fénicie, mnozí ho považují za pozůstatek meteoritu. Ne náhodou může někomu připomínat ženskou postavu. Páfoský chrám byl tak věhlasný, že se odtud dovážely kněžky i na další místa Středomoří. Dnes bychom tuto praxi asi popsali jako obchod s ženami, i když s tím dnešním má společného jen málo. Dívky tu vykonávaly svou službu dobrovolně, na počest bohyně, a někdy si tím i údajně vydělávaly na věno.
Dokonce i panovník Kult bohyně plodnosti na Kypr údajně pronikl z Babylónu. Tam se mohla alespoň na jednu noc či chvíli stát každá mladá žena božskou Ištar, zdejší obdobou Venuše. Aby se tak stalo, musela odejít do chrámu a být po vůli prvnímu cizinci, který ji obdaroval penízkem. Samotný akt plodnosti se pak odehrával v posvátném háji u chrámu. Tuto službu musela žena vykonat jen jednou. Obětovala panenství, vrátila se domů a mohla se vdát. V očích ostatních byla stejně počestná jako předtím. Na kypru bezejmenní cizinci vlastně zpodobňovali Adónise, do kterého se podle pověsti Afrodíta-Venuše zamilovala. Pochopitelně si muži v chrámu vybírali ty nejhezčí dívky, a tak některým nezbylo než nabízet se tu i několik let, dokud se nad nimi někdo nesmiloval. Neuposlechnout tradice totiž znamenalo rozhněvat si Venuši a ta, jak dokazuje řada mýtů a bájí, podléhala různým náladám a mohla potrestat hříšnici i celý Kypr. Byl to také Kypr, kde se s kněžkami Venuše stýkal při určitých slavnostech i samotný panovník. Mezi historiky koluje názor, že tato tradice měla své praktické kořeny. Narozené děti byly výjimečné, byly považovány za potomky bohů, ale nikoho jejich osud příliš nezajímal, ani samotného panovníka. Mohly sloužit v chrámech, případně být použity jako oběť, pokud ostrov zasáhla mimořádná pohroma a bohové vyžadovali něco významnějšího, než byly obvyklé květiny, ovoce a předměty denního používání. Královská rodina se tak vyhnula možnosti, že by kněží požadoval nejvyšší oběť po některém z jejích členů. Kypr nebyl první Kult plodnosti se ve své době rozvinul na Kypru do do té doby nevídaných rozměrů. Archeologické vykopávky nám ale dokládají, že při pátrání po jeho počátcích je třeba zajít mnohem hlouběji do dějin lidstva. Lidé akt plodnosti u sebe samých, ale i zvířat a rostlin spojovali s přízní bohů, a sex tak byl součástí mnoha nejrůznějších obřadů. Ostatně řada kultur v Asii, Africe i jiných částech světa dodnes uctívá sexuální symboly a ženu-matku-bohyni.
Tyto obřady byly vždy legální, posvěcené bohy a po celém světě pro ně bylo společné i to, že měly masovou účast. Nejbouřlivější slavnosti se odehrávaly většinou v době příchodu jara, doby nového života, kdy bylo třeba předat magickou sexuální energii půdě stromům, uctít jejím prostřednictvím bohy… Teprve křesťané začali tyto svátky odsuzovat a rozvíjející se křesťanství tak nakonec udělalo definitivní tečku i za kultem Venuše na Kypru. Jméno Venuše i legendy o ní ovšem nezanikly. Byly příliš silné a příliš se dotýkaly samotné podstaty člověčenství.Bohyně plodnostiNázev Venuše je římského původu a podle některých historiků byla bohyní jara. Postupně ale splynula s řeckou Afroditou, bohyní lásky a krásy.
Kořeny kultu této bohyně podle historiků sahají mnohem hlouběji, než podle pověstí vystoupila z moře na břeh Kypru. Na tento ostrov, kde se střetávaly tehdejší obchodní cesty mezi Řeckem a ostatním světem a čile se obchodovalo hlavně s mědí, se kult bohyně lásky a plodnosti dostal z kolébek starších civilizací (Egypt, Sumer). Takzvaná chrámová neboli nucená prostituce zřejmě přišla z Babylónu.
Text Dagmar Cestrová, foto archiv redakce Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako vidět ji pouze z okna vlaku, který projel bez zastávky. Vynikajících chuťový zážitek pak ale vůbec nemusí být to nejdůležitější, proč se na takovou ochutnávku ještě dlouho vzpomíná. Každá zem má svá zvláštní jídla. Některá vypadají nevinně, jiná by někteří lidé nevzali do úst, i kdyby jim platili. Ne nadarmo se říká, že se nejí jen ústy, ale i očima… Na druhou stranu zvědavost je zvědavost, a tak někteří překonají vžité představy o tom, co se jíst dá a nedá, a zkusí to. Jeden čtenář nám popsal svůj zážitek z ochutnávání pečených chrobáků či co to bylo v Thajsku. „Připadaly mi hodně tučné,“ konstatoval. „Někteří kolem se ošklíbali, jiní raději poodešli, aby nezvraceli… Chtěl jsem se vytáhnout, a tak jsem jich snědl hned několik,“ řekl. Že byly příliš tučné, pak prý musel chtě nechtě konstatovat i druhý den ráno a až do večeře držel nucenou dietu. „Brouci mu vadit nemuseli, potíže mohl mít klidně z toho, že nebyla dodržena některá hygienická pravidla při zpracování a prodeji,“ míní ale lékař Jaroslav Dvořák z Prahy. Větší hrozbou než zažívací potíže je při takovýchto experimentech podle něj žloutenka nebo jiné nemoci, proti kterým může být na rozdíl od cizince místní populace odolná.
●●● Opatrnost platí v případě nabídky místních kvašených nápojů. Dělají se po celém světě, a protože jsou často mírně alkoholické, který Čech nebo Moravák by odolal pokušení je ochutnat? Obsahují někdy skutečně podivné ingredience (někde obsahují i sliny) a často jsou podávány v bůhví jak dlouho nemytých nádobách. Některé ani nemusejí být závadné, jen na ně není zažívací trakt cestovatele navyklý. Například v Turkmenistánu je to lehce pikantní a lehce alkoholický čal. Když jím zapijete zdejší kurtuk – maso dušené s cibulí – můžete mít na několik dní postaráno minimálně o podivný pocit. O mongolském kumysu se ani není třeba zmiňovat.
Značně rozmanité mohou být chuťové dojmy z podobných nápojů v Africe, co kraj, to poněkud jiné suroviny, a na způsob výroby je lepší se ani neptat. V Čadu si tak můžete dát třeba bilbil, nápoj z čiroku, do kterého se přidávají plody takzvaného salámovníku, tedy kigélie zpeřené. Odborníci na stravování by v každém tomto případě poradili ochutnávkám se vyhnout a případně sehnat nějaké pivo ověřené značky v originální sklenici nebo víno. Případně zvolit všudypřítomnou coca-colu, která navíc není žádným neviňátkem, a tak ji někteří cestovatelé dokonce považují za částečně dezinfekční prostředek. Jenže pokud necestujete s kanceláří, ale poznáváte zemi a lidi a přijímáte pozvání k nim do domácnosti, jak pak vysvětlit hostiteli, že něco nechcete jíst nebo pít? Možná by pomohla výmluva Miloslava Stingla, kterou v delikátních situacích použil – že mu to nedovolují jeho bohové.
●●● Záludností se ovšem mohou stát i některé atrakce, které nabízejí restaurace s vysokým standardem. Hlavně jde o různé úpravy, které si zákazník může udělat sám, jako maso a ryby pečené na lávovém kameni (jako třeba na Azorech) nebo na speciálních stolech s vařiči (například na Taiwanu). Běda, jak se zákazníkovi nepodaří maso dostatečně propéct… No a pak je tu koření. O něm se už napsala spousta knih. Středoevropan může mít potíže hlavně s pálivostí v některých asijských zemích. Vypadá to tak, že tam čili a různé pálivé směsi házejí do jídla po hrstech – třeba v Indonésii, Indii, Thajsku. Chce to už předem v restauraci nebo hostitele upozornit, že jídlo nutně potřebujete nepálivé… Tam, kde vám porozumí ono „no spicy“, je to v pohodě, v ostatních případech se asi nenajíte. Na vině jsou hlavně speciální druhy papriky, pepř a další koření. Je zvláštní, jak se lidé předhánějí, aby vypěstovali stále pálivější a pálivější. Poslední vědecké studie přisuzují prvenství indické paprice Bhut Jolokia, která obsahuje přes jeden milion Scovilleho jednotek pálivosti. Pro srovnání – pověstné maďarské feferonky jich mají „jen“ 4000. Třeba je to i tím, že kapsaicin, který za pálivost odpovídá, navozuje totiž libé pocity, a pálivé papričky se tak považují za afrodiziakum.
●●● V jednotlivých zemích ale nemusejí návštěvníkovi dělat problémy jen některá jídla. Potíže může mít i s místní pohostinností, tedy přesněji řečeno s tím, kolik dobrot mu tady všichni nabízejí. Ochutnat pak z každé jen trochu může dohromady znamenat pěkný kopec jídla. A tak pokud je třeba člověk zvyklý jíst méně a lehká jídla a dostane se například do Portugalska, hrozí mu po různém ochutnávání národních specialit, třeba klobásek, minimálně týdenní „léčba“, než se zažívací soustava vzpamatuje ze šoku. Podobně může dopadnout na Kypru, kde se jí při všech možných i nemožných příležitostech. Největší záludností jsou tu takzvané meze, tedy menu složené až z devíti chodů servírovaných na malých talířcích. Složení je tajemstvím hostitele, obsahuje různé druhy masa, sýra, zeleniny, může být i čistě rybí. Od stolu se pak host už jen doslova odvalí. Nebo takové fritule v Chorvatsku. Jsou to kuličky z kynutého těsta veliké asi jako švestky a smaží se v oleji. Dovnitř se dává likér. Nikdo z místních jich nejí plný talíř, cizinci ale mohou v daném okamžiku pochoutce propadnout a je to. Likér, olej a kynuté těsto umějí pěkně zatížit žaludek.
●●●
Ostatně i v Česku máme připraveny pro návštěvníky z dalších zemí chuťové pasti a pastičky. Od svíčkové a knedla vepřa zela až po syrečky a pivní sýr. Na ten se nechala nalákat v jedné pražské restauraci významná americká návštěva. Hosté hýčkaní pětihvězdičkovými hotely a restauracemi a komfortem chtěli nějakou superspecialitu. Pivní sýr rozdělaný pěkně v pivě a s čerstvým chlebem několika mužům a jedné dámě sice nevoněl, ale když nakonec padly zábrany, všem výborně chutnal. Druhý den se pak jeden z hostů přiznal, že ráno po probuzení volal pokojskou a chtěl reklamovat pokoj, neboť mu v něm přes noc něco začalo hrozně smrdět. Teprve pak si uvědomil, co, respektive kdo, je příčinou… Přes všechny potíže ale určitě platí: Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako…
