Zavřete oči a sněte: prosluněné pláže ve stínu palem, opálená těla, skvělé místní speciality, prostě romantika. Otevřete oči a vraťte se do reality: máte malarickou horečku, průjmy, bolesti hlavy, zvracíte… Češi opravdu hodně podceňují na svých cestách do zahraničí takovou tu běžnou ochranu proti bodavému hmyzu v podobě obyčejných repelentů,“ varuje RNDr. František Rettich, CSc., z Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu v Praze. „Vystavují se tak nebezpečí nemocí, které přenášejí především komáři. A proti těm stačí velmi jednoduchý prostředek v podobě repelentu. Hořkou zkušenost navíc může přinést také ubytování v hotelu. Tam rozhodně neuškodí alespoň elektrické odpuzovače.“ Jsou mezi nimi Češi Zatímco v našich zeměpisných šířkách jsou komáři přenašeči nanejvýš takzvané Valtické horečky, běžné virové nemoci, kterou lze přirovnat k nachlazení s teplotami do třiceti devíti stupňů Celsia, v exotických krajích jsou z nich zabijáci. Malárie, kterou přenášejí, rozhodně není nijak výjimečnou nemocí. Vyskytuje se totiž ve více než sto zemích světa. Riziku malárie je každým dnem vystaveno více než čtyřicet procent obyvatel naší planety. Především oblasti Střední a Jižní Ameriky, Afriky, Jižní Asie a Středního východu a Oceánie jsou považovány za oblasti s rizikem této smrtící nemoci. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace se ročně vyskytuje zhruba tři sta až pět set milionů případů malárie. Více než milion končí smrtí. A mezi mrtvými jsou i Češi.
Nejčastější chyba V čem dělají Češi často chybu? Ráno nebo večer se postříkají repelentem a tím svoji ochranu považujeme za vyřízenou. Jenže to je chyba. Podle odborníků je účinek repelentů v ochraně proti bodavé havěti občas i rozdílný. „Někdy repelent funguje patnáct minut, někdy patnáct hodin,“ svěřuje se s osobní zkušeností lékař František Rettich. „Vysvětlení je jednoduché. Když je kolem komárů málo, bodavá samička si – zjednodušeně řečeno – řekne, že bodat nemusí, protože kolem sebe nemá velkou konkurenci. Pokud se ale člověk ocitne v obrovském hejnu komárů, je každý z nich rozhodnut za každou cenu nasát krev dříve než ostatní. Takže je pak hmyz útočnější a člověk bude mít co dělat, aby se ubránil i s dostatečnou dávkou postřiku repelentem. Proto je třeba stříkat se častěji.“ Co rozhoduje
Pro dobrou ochranu na cestách za exotikou rozhoduje u repelentů obsah icaridinu. Právě ten je vhodný pro dovolenou v subtropickém či dokonce tropickém pásmu. V 80. letech minulého století ho začala vyvíjet společnost Bayer, aby lépe ochránil lidi proti nebezpečným nemocem v tropických a subtropických zemích. Dnes je icaridin doporučený World Health Organization (WHO) jako prostředek před komáry přenášejícími malárii. Zachránil už miliony lidských životů.
Tuto lvici jsem potkal v severní Botswaně. Byla jednou ze tří matek starajících se o osm lvíčat snad všech věkových kategorií. Několik dní jsme je nacházeli stále na jednom místě, nad pomalu mizící mrtvolou kaferského buvola. Na dlouhé hodiny čekání u páchnoucí mršiny, kdy velké kovově zbarvené mouchy poletují mezi tlejícím masem, lvím trusem a vaším obličejem, jsem si vzpomněl nedávno, když jsem zaslechl názor, že na focení divokých zvířat nic není. Jen sedíte v autě a fotíte. Vlastně je to legrace. Stačí JEN přeletět půl zeměkoule, JEN zvíře najít a JEN ho neztratit z očí. Na této fotografii vidíte, že sledovat lovící lvici dokonale maskovanou plavým zbarvením opravdu není JEN tak.
Josef Blecha je renesanční člověk. A to nejen díky širokému rozhledu a znalosti několika jazyků, ale zejména proto, že se věnuje dvěma na první pohled protichůdným činnostem a v obou dosahuje špičkových výsledků. Přes den šéfuje velkému podniku, ve volném čase si upevňuje pozici jednoho z nejlepších současných karikaturistů. Nedávno mu vyšla monografie Slavné tváře v čarách, kterou je opravdu zážitek listovat. Sám jsem se přistihl při touze některé stránky s kresbami vytrhnout a pověsit si je nad postel. Tím bych ovšem rozbořil ucelený příběh knihy. Otevírá ji citát Pabla Nerudy o tom, jak mu literární postavy ožívají v mysli. A Josef Blecha mi potvrdil, že při tvorbě prožívá to samé… Pro tuto knihu jsem vybíral své karikatury lidí, se kterými jsem se identifikoval a kteří se dokázali stát součástí mne samotného. Pokud nedělám karikatury jako zakázky pro noviny nebo časopisy, tak jsem svobodný ve výběru a vybírám si lidi, ke kterým něco cítím a jejichž práce, život nebo vrásky mě inspirují a baví. V knize je patrné vaše motto – Každá tvář je životní příběh. Setkal jste se s nějakou, jejíž příběh byl natolik nepatrný či naopak výrazný, že jste nebyl s to jej zachytit? Je to rozdílné. Někdy to jde opravdu samo a je to za tři minuty hotové, někdy to ale trvá rok, a stejně k tomu člověku nenajdete takovou cestu, kterou byste chtěl. Nemohu tvrdit, že všechny portréty jsou procházkou růžovým sadem. Někdy je to boj. Podle mě má každý karikaturista své silné i své slabší stránky, protože k některým tvářím se zkrátka nikdy nepropracuje. Snažím se ale ve tvářích cítit víc než jen jeden konkrétní příběh. Jde mi o tahy, které tvář a její životní pouť nejlépe charakterizují, a vrásky jsou často tím nejspolehlivějším vodítkem. Proto tak rád dělám staré dědky, kteří jich mají požehnaně. Naopak u žen je to vždy komplikovanější.
Stalo se někdy, že nebyly spokojeny s výsledkem? Vzpomínám si na jediný případ. Betty Carter, slavná americká jazzová zpěvačka, mě jednou vyplísnila za svůj portrét, přestože já si za ním dodnes stojím. Říkala, že na obrázku má pusu jako štěkající pes, tedy přehnaně obrovskou. Podle mě ji ale takovou zkrátka měla. Nejen zrcadlo, ale i střet s realitou se může stát výzvou vlastní ješitnosti. Na kterou z dam byste si netroufl? Zásadně si netroufám na Miss čehokoliv, protože jsou to tváře natolik vyžehlené, že v nich moc příběhu nevidím. Jsou většinou tak souměrné a precizně vytvarované, že není co zvýraznit. Snad s výjimkou krásných tváří paní Maxové nebo Heleny Houdové. Pravda, někdy si myslíte, že to bude oříšek, ale nakonec to jde snadněji, než byste čekal. Záleží také na stylu, kterým pracujete a který se časem stane vaším nezaměnitelným rukopisem. Čím méně čar, tím si cestu více komplikujete. Řadím se k těm „úsporným“ karikaturistům. Takže čáry a zbytečné tahy spíš odstraňuji, než přidávám a zdobím. Nešrafuji, nestínuji, to považuji za pomocné berličky, kterým se vyhýbám. V takovém případě je samozřejmě snazší strefit se do podoby člověka. Jednoduchost linek je patrná například v karikatuře Marilyn Monroe. Jedním tahem se vám podařilo dokonale vystihnout ženské křivky a pro mě je to nejerotičtější kresba celé knihy… To rád slyším. Musím přiznat, že jsem sám nečekal, že zrovna tato karikatura bude mít takový úspěch, v poslední době je to můj nejprodávanější obraz. Je příjemné, že to lidé takto cítí.
Kde jsou počátky vaší vášně pro karikatury? Nedávno jsem četl rozhovor s vydavatelem, ale také uznávaným sběratelem Michaelem Ringierem, který říká, že dětství člověku mimo jiné ovlivní také to, co visí na stěnách jeho domova. Já to mám přesně takto. Otec byl sběratelem a já jsem byl obklopen krásnými věcmi a obrazy. Přitom nikdo z naší rodiny nebyl zasažen touhou malovat, to jen já jsem byl černou ovcí a od šesti let jsem si s temperovými a olejovými barvami hrál na Vysočině na umělce. Chtěl jsem také dělat muziku, ovšem brzy jsem pochopil, že posluchači by spíše trpěli, a tak mi zbylo jen to čmárání. Ke karikatuře jsem se ale dostal poté, co jsem v patnácti viděl výbornou výstavu Ladislava Rady, který kreslil muzikanty z orchestru Louise Armstronga, když v Praze v pětašedesátém vystupoval. Opletalovu ulici a bývalé Divadlo Hudby mám navždy spojené s tímto zážitkem z Radovy výstavy. To mě natolik oslovilo, že jsem krátce na to udělal svého prvního Duka Ellingtona. Dodnes ho mám schovaného, ale raději se jím moc nechlubím. Vaší civilní prací je ovšem řízení velkých podniků. Ovlivňují se nějak umělecká a profesní činnost? Dospělo to až tak daleko, že mě nedávno někdo podezříval, že musím mít bratra, který řídí Fezko a je mi podobný jak dvojče, zatímco já jsem ten karikaturista. Abych ale odpověděl na vaši otázku. Já si myslím, že moc ne. Jsem naopak rád, že jsou to činnosti tak vzdálené. Od práce si totiž nejvíce odpočinu právě u čmárání. To mi dokonale umožňuje setřást ze sebe stres z civilního zaměstnání. Řízení podniku je práce s lidmi a já se snažím mít k lidem vstřícný vztah. Práce mě ohromě baví a je možné, že úspěch přichází mimoděk i tím, že mě lidské tváře inspirují. Velmi rád cestujete po světě, a to nejen díky služebním cestám, ale i soukromě. Co na cestách vyhledáváte nejvíce? Kdykoliv můžu, tak uteču do galerií. Tam naplno nasávám atmosféru, kterou jsou prodchnuty. Psychiku si jezdím srovnávat do pařížských a vídeňských galerií. Každá galerie, ať je kdekoliv na světě, mi dává silný náboj k tomu, abych si pak doma sedl a opět začal čmárat. Nejraději prý cestujete bez pevného itineráře. Podle čeho si tedy pak na místě vybíráte trasu? Já bych se hrozně nerad dostal do hromadného zájezdu, kdy by mi někdo cestu organizoval. Nechávám se občas unést nečekaným dojmem. Krásný byl ale například výlet po východním pobřeží Spojených států. Hned na počátku jsme narazili na nádherný maják, který se mi natolik líbil, že jsme pak celou dovolenou jeli od majáku k majáku a dodnes tu jejich zvláštní romantiku a jakéhosi symbolu konce světa vyhledávám. Takové dovolené po iluzivních místech bych mohl zažívat pořád. Trávím sice minimálně třetinu roku v zahraničí, ale většinou velmi pragmaticky, tedy plněním služebních úkolů, takže té romantiky zase zdaleka není tolik, kolik bych si přál. Dříve jste na cestách hodně fotil, psal jste také články. Nepřemýšlíte o vydání knihy nebo cestovatelského deníku? Když jsem se poprvé vrátil z Ameriky a trochu se článkům věnoval, tak jsem zjistil, jak je to náročné. Člověk nemůže použít jen deníkové záznamy, musí toho také hodně nastudovat, než článek pustí do světa. Knížka by byl tedy další velký projekt, ale já se raději budu dál profilovat jen v tom, o čem si myslím, že ke mně patří. A to je bezesporu právě karikatura. Proč není ta současná česká na tak vysoké úrovni jako například v anglosaských zemích, přestože je tradice české karikatury velmi bohatá? To nedokážu přesně říct. Můj přítel Vladimír Komárek, který mi otevíral několik výstav, říká, že karikatura je disciplína, do níž se lidé neradi pouštějí právě pro onu konfrontaci se skutečností. Abstraktní umělci mohou mnohem více popustit uzdu fantazii, kdežto karikaturista musí brát ohledy na člověka, kterého ztvárňuje. Já se přesto snažím hlavně o výtvarné zachycení tváře a postavy, tedy nejde mi jen o podobu a už vůbec ne o zesměšnění portrétovaného. To bývá doménou politické karikatury a tam uvolňuji místo jiným. Věnujete tvorbě tolik času, kolik byste si představoval? Určitě ne. Je to patrné právě teď po vydání knihy. Zájem o kresby je enormní a nejsem schopen ho zvládnout během pracovního týdne. Programově se tedy připravuji na soboty a neděle a když mám před sebou například výstavu, tak si vezmu dovolenou a čmárám denně. Třeba osmnáct hodin. Přijde někdy doba, kdy skončíte s tím podle Jiřího Slívy bizarním koníčkem ředitelování podniků a budete se věnovat jen karikaturám?
On mě k tomu neustále nutí a já bych se k tomu jednou rád propracoval. Doufejme, že se v důchodu nebudu nudit. Dříve jsem byl rád, že mám oboje – tedy čmárání i práci, díky níž jsem toho tolik procestoval, ale s přibývajícím věkem bych byl rád, aby po mně něco zůstalo. Tužka, pero a nůžky jsou sice velcí kamarádi, stále nevím, jestli by mě plně uspokojovalo sedět v atelieru a potit se nad bílým papírem. Osud Jackylla a Hydea mi připadá pestřejší.
Josef Blecha Narodil se v roce 1952 v Rokycanech, vystudoval VŠE, působil na vedoucích pozicích ve firmách Motokov FTC, American Jawa Ltd., Opel C & S, od roku 2001 generální ředitel FEZKO, a. s. Kresbě se věnuje přes třicet let, jeho karikatury publikovaly The New York Times, The New Yorker či Playboy. Na svém kontě má přes třicet výstav po celém světě. Do 13. června můžete navštívit výstavu jeho karikatur v pražské Galerii Anderle.
Přesní jako hodinky, říká se o Švýcarech. Přesvědčí se o tom určitě i všichni, kteří zamíří tento měsíc do Ženevy jako turisté, a nebo především kvůli fotbalu. UEFA EURO 2008 sice zahajuje zápasem Švýcarsko–ČR v Basileji, ale další dvě utkání bude český tým hrát v Ženevě. Ne nadarmo se tomuto městu říká „nejmenší z metropolí“. Žije tu sto padesát sedm různých národností a během fotbalu město určitě ještě nabobtná. Už v únoru se tu špatně shánělo na dobu šampionátu ubytování. Je to tedy pravé multikulturní město, kde sídlí dvě stě mezinárodních vládních i nevládních organizací, včetně Organizace spojených národů. A nebyli by to Švýcaři, kdyby to nebylo i město hodinek. Své úspory můžete nechat v nepřeberném množství značkových obchodů, které najdete doslova na každém rohu. Pokud nemáte ještě našetřeno, můžete se alespoň kochat. Ideálním místem je Cité du Temps na jednom z mostů přes Ženevské jezero. Díky společnosti Swatch Group, největšímu hodinářskému impériu světa, se tu třpytí, blyští, tikají a kdo ví co ještě všechny hodinky značky Swatch, které kdy byly vyrobeny. Legendární „swatchky“ zná snad každý. Plastové, originální a finančně dostupné. Než se objevily, žádné švýcarské hodinky nesplňovaly všechny tyto atributy. Vznikly tak trochu z nutnosti, protože v sedmdesátých letech se pod tradičním švýcarským hodinářstvím zatřásla židle. Mohla za to asijská konkurence z Japonska, která nadchla hlavně mladou generaci svými „digitálkami“. V roce 1969 společnost Seiko představila vůbec první quartzové hodinky Astron. Nová technologie změnila hodinářskou historii a téměř všechny quartzové hodinky dnes používají jejich systém. První digitální hodinky se na Západě začaly prodávat už v roce 1972. Jmenovaly se Pulsar a vyrobila je firma Hamilton, kterou údajně inspirovaly podobné hodinky v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odyssea z roku 1968. Měly displej z červených diod, byly vyrobeny z osmnáctikarátového zlata a stály 2100 dolarů. Dodnes si jich velmi cení sběratelé.
Dílo fantazie Plastové swatchky se vyrábějí od roku 1983 a už o rok později jim dělal reklamu tenista Ivan Lendl. V galerii Cité du Temps ostatně pookřeje srdce milovníků designu. Jsou zde zastoupeny snad všechny barevné odstíny i materiály. Plyš i krajky, bílá či tyrkysová… Pojítkem je originalita, která tvůrcům těchto hodinek rozhodně nechybí. Pokud si budete chtít od hodinek alespoň na chvíli odpočinout, stačí zajít si do restaurace, která je originálně rozdělena na dvě části – se supermoderním zařízením a na druhé straně s těžkými křesly a stolky připomínajícími doby už dávno minulé. Samozřejmě s unikátním výhledem na známé Ženevské jezero. Nebo zajít o patro níž, kde se mohou náruživí kreativci vyřádit i nad plátnem, které je návštěvníkům k dispozici i s barvami. Ostatně inspirace budou mít kolem spoustu. Kolem jsou ve vitrínách kreace známých tváří ze šoubyznysu. Nicolas Hayek, zakladatel Swatch Group, původem z Libanonu, vycítil svou šanci a v době úpadku švýcarského hodinářství skoupil některé ze známých značek a vytvořil tak největší hodinářskou firmu na světě. Tento tah se mu rozhodně vyplatil. V roce 2007 s majetkem 3,2 miliardy dolarů získal 273. příčku v hierarchii boháčů této planety. Impérium dnes vede jeho syn, Nick Hayek jr., dříve filmový dokumentarista. Swatch Group dnes zaštiťuje osmnáct značek, vedle Swatch jsou to poklady jako Omega, Tissot, Longines nebo Breguet. Té poslední se vyrobí zhruba dva tisíce kusů ročně, takže jde opravdu o luxusní záležitost. V době recese na amerických burzovních trzích jsou někteří ekonomové a finanční analytici skeptičtí ve světlé zítřky obchodu s luxusem. Nick Hayek si ovšem nehodlá kazit náladu, vždyť roční obrat Swatch Group dělá zhruba šest miliard švýcarských franků. V Asii jsou sice tamní obchodníci schopni napodobit cokoliv, ale kopie je stále jen kopie, kdy si člověk kupuje klamnou iluzi, že patří do určité společnosti. Pokud má originál, znamená to, že už tam je. Kolébka je ale jinde Zhruba padesát kilometrů severně od Ženevy, v kantonu Vaud, se ve výšce tisíc metrů nad mořem rozprostírá údolí Vallée de Joux. Umí být malebné i drsné. Údolí objímající několik jezer vytváří romantické letní obrazy, kdy vodní hladinu brázdí lodičky i surfaři. Paní zima si tu zase umí dupnout a své vlády se k potěšení lyžařů jen tak rychle nevzdává. Vallée de Joux ovšem není jen panenskou krajinou, je především kolébkou švýcarského hodinářství. Dodnes zde sídlí ty nejrenomovanější značky jako Audemars Piguet, Blancpain nebo Jaeger-LeCoultre. A kde se tu hodinářské řemeslo vzalo? Za vše mohou náboženské šarvátky. V 16. století Francie pořádala krvavý hon na protestantské hugenoty, kalvinistické Švýcarsko jim ale nabídlo bezpečné útočiště. V roce 1541 náboženský reformátor Jan Kalvín zakázal nosit šperky, přišlo mu to příliš rozmařilé. Zlatníci tak přišli o svou tradiční živnost a vznikl prostor pro nové řemeslo: hodinářství. Rozvíjelo se nejprve v Ženevě, ale protože tam bylo za chvíli pro tolik řemeslníků trochu těsno, někteří z nich našli klid právě ve Vallée de Joux. To se postupně proměnilo ve skutečné centrum řemeslné výroby. Vyhnanci a puritáni se zanedlouho stali mistry nového oboru. Zdokonalovali své umění, vyvíjeli rafinované výrobní techniky, až se dopracovali k důmyslným hodinovým strojkům. O pár století později už se jim nemohl nikdo rovnat a švýcarské hodinky se staly pojmem řemeslné dokonalosti. Skutečnou elitou byli takzvaní cabinotiers, kam patřili hodináři, rytci, šperkaři, zkrátka skuteční umělci. Pracovali ve specializovaných dílnách neboli kabinetech. Statistiky uvádějí, že v roce 1788 se v Ženevě nacházelo 1905 takovýchto zařízení. Této „dělnické šlechtě“ složil svůj hold i Jean-Jacques Rousseau, který údajně zálibu ve čtení objevil v hodinářském kabinetu svého otce Isaaca. „Pařížský hodinář umí mluvit jen o hodinkách, zatímco švýcarský hodinář s lehkostí hovoří o jakémkoli tématu v kterékoli společnosti,“ nechal se slyšet Rousseau. Údolí preciznosti
Na zelených kopcích Vallée de Joux se pasou krávy, z pastvin vykukují střechy domů většinou tradiční architektury. Není zde nic, co by narušovalo božský klid. Čas jako by se tu zastavil. Omyl. Čas se tu rodí, poctivě a obvykle i dlouho. Na složitý stroječek s nejrůznějšími komplikovanými funkcemi, jako jsou tourbillon, minutová repetice, věčný kalendář, chronografy a jiné vychytávky, si tu počká i arabský šejk.
Budova společnosti Audemars Piguet není zvenku nijak nápadná, uvnitř ovšem skrývá svět, který člověka fascinuje od nepaměti. Naši předkové nejprve odvozovali čas a s ním i kalendář na základě opakovaných dějů v přírodě. Monzuny, záplavy, doba, kdy rozkvétaly stromy, zrálo obilí, kdy táhly ptáci do daleka a další přírodní zákonitosti vedly k prvnímu počítání času. Definice tvrdí, že čas je „neprostorové lineární kontinuum“. Tvoří součást vesmíru a jen ti, kteří mají velkou fantazii, si ho dokáží představit. Vyjadřují se k němu vědci, filozofové i básníci. Pro Aristotela je „čas napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“. Americký sociolog Richard Sennett zase tvrdí, že „čas je jediný zdroj k dispozici volně všem“. Výroba společnosti Audemars Piguet se datuje od roku 1875. Je nejstarší hodinářskou manufakturou světa, která nikdy neopustila rodinnou náruč.
Dokonalé vynálezy Tradice je tradice, ale bez nejmodernějších technologií to dnes nejde. Ve „vizionářském“ oddělení společnosti Audemars Piguet to vypadá jako v moderní kanceláři da Vinciho. Všude počítače a na nich složité modely jednotlivých šroubků, koleček a dalších součástek. Zajímavá je pracovna, kde vznikají ty nejsložitější a také nejdražší modely hodinek. Na stěnách visí připíchnuté technické nákresy, v nichž se laické oko těžko orientuje. Dva muži v bílých pláštích a s lupou připevněnou k oku připomínají mimozemšťany. Práce na komplikovaných hodinkách jim trvá měsíce, někdy i rok. Některé ze součástek jsou přímo titěrné. Jde o nesmírně precizní práci, kde na chyby není místo. Není divu, že cena za takové hodinky dosahuje astronomických výšek.
Za základní model z nejúspěšnější řady značky Audemars Piguet Royal Oak dáte v Praze okolo čtvrt milionu korun. Úspěšně se prodává už déle než třicet let, přezdívá se mu také nejdražší ocel na světě. Kupodivu navzdory ceně neobsahuje žádné vymyšlenosti, jen ukazatel data.
V roce 1992 přišla společnost Audemars Piguet s novou řadou Triple Complication. Tyto hodinky se dosud považují za nejlépe funkčně vybavené na světě. Kromě dvaceti různých funkcí, jako je ukazatel dne v týdnu, data, měsíce, fází měsíce, který je smontován ručně ze šesti set prvků, odpovídá hodinkový mechanismus za práci věčného kalendáře. Ten se automaticky řídí podle normálních a přestupných let. V hodinách série Triple Complication je rovněž minutová repetice, která se spouští každou čtvrthodinu nebo každou hodinu podle toho, jak je naprogramován mechanismus. Chyba chodu dvouručkového chronografu činí pouze půl sekundy za 30 minut.
Možná se říká přesný jako hodinky, ale třeba by to mělo znít takhle: Přesní jako Švýcaři.Jak šel čas Slované na českém území používali tzv. lunosolární kalendář, v němž délku roku určuje slunce a délka měsíců se váže na jednotlivé fáze měsíce. Řídili se přitom devatenáctiletým cyklem, v jehož rámci vkládali vždy ve druhém, pátém, osmém, desátém, šestnáctém a devatenáctém roce cyklu jeden (třináctý) měsíc navíc. Po příchodu Cyrila a Metoděje na území Velkomoravské říše (863 n. l.) se zde začalo prosazovat počítání času podle slunečního juliánského kalendáře. Ten v roce 46 př. n. l. zavedl v Římě Gaius Julius Caesar. Chtěl tak zabránit nepravidelnostem, jež panovaly ve starém římském kalendáři, který měl jen 355 dnů a libovolně se k němu přidával třináctý měsíc. Na nikajském koncilu (325 n. l.) byl tento kalendář převzat i křesťanskou církví. V tomto kalendáři byla zabudována malá nepřesnost (počítalo se s délkou roku 365,25 dne, ve skutečnosti je rok o něco kratší), takže se na konci 16. století již „opožďoval“ o plných 10 dnů. Roku 1582 byla bulou papeže Řehoře XIII. vyhlášena další reforma kalendáře po něm pojmenovaná gregoriánská. Přebývající dny byly z kalendáře vypuštěny a snížil se počet přestupných roků. Tato úprava platí dodnes. Prosadit ji však nebylo zas tak jednoduché (Anglie přijala tento kalendář až v roce 1752, Řecko v roce 1924).
V Čechách vládnoucí Rudolf II. se snažil změnu zavést co nejdříve. Jen o měsíc později, než doporučovala papežská bula, měl v českých zemích po 14. listopadu 1582 následovat hned 25. listopad. Nečekané zmizení deseti dnů však vyvolalo ostré protesty mezi obyvatelstvem a zvláště narazilo u nekatolíků. Na přechod k poledníkovému neboli pásmovému času (odklon od slunečního času) se čekalo až do 19. století, kdy různé soustavy místních časů začaly bránit zejména rozvoji dopravy. V roce 1840 se například anglická železniční společnost Great Western rozhodla, že všechny její spoje se budou řídit londýnským časem, a učinila tak přítrž místním lokálním časům jednou provždy.
V roce 1884 přišel kanadský stavitel železnic William Fleming s plánem 24 časových zón rozdělených po patnácti stupních, vždy s odchylkou jedné hodiny od greenwichského lokálního času. Toto rozdělení se používá také dodnes. U nás byl zaveden středoevropský čas v roce 1891. Na začátku dvacátého století se kvůli ekonomickým argumentům navíc začalo experimentovat s tzv. letním časem. Poprvé byl zaveden v Nizozemí (1908), ostatní evropské země ho začaly používat hlavně za první a druhé světové války. Za protektorátu byl od dubna 1940 do listopadu 1942 v Čechách a na Moravě dokonce používán nepřetržitě.
V roce 1949 se jej rozhodla československá vláda natrvalo zrušit. Během ropné krize v sedmdesátých letech se však v Evropě o zavedení letního času začalo znova diskutovat. Československo k používání letního času přistoupilo v roce 1979. EU přijala dokonce dohodu o pravidelném zavádění letního času.
Zdroj: Český rozhlas LeonardoCestování po Švýcarsku
Se Swiss Passem můžete během 4, 8, 15, 22 po sobě jdoucích dnů nebo jednoho měsíce neomezeně cestovat v síti Swiss Travel System. Vybrat si můžete jakoukoliv trasu z dvaceti tisíc kilometrů železniční, autobusové a lodní dopravy. Zahrnuty jsou kromě panoramatických tras také tramvaje a autobusy v 38 městech (včetně Ženevy) a padesátiprocentní sleva na většině horských drah a lanovek. Navíc máte volný vstup do asi 450 muzeí.
Více na www.mojesvycarsko.com, www.swisstravelsystem.ch.
Text a foto Kateřina a Miloš Motani Kam až oko dohlédne, leží přeházené kmeny mohutných stromů, hromady špalků, úlomků. Vše je zkamenělé, jako by se toho místa někdo dotkl kouzelnou hůlkou. Tohle ale není pohádka. Díváme se na největší zkamenělý pravěký les na světě. Hýří nejpestřejšími barvami.
Před dvě stě dvaceti pěti miliony let vypadala oblast současného Petrified Forest úplně jinak. V nejstarší éře druhohor, v útvaru trias, panovalo v severovýchodní části Arizony teplé vlhké klima. Rozsáhlou bažinatou oblastí obklopenou řadou činných sopek protékalo několik řek plných vody. Břehy okolo močálů se zelenaly hustou vegetací, kterou tvořily dnes již vymřelé nahosemenné rostliny, obrovské stromové kapradiny a palmám podobné cykasy. Vysoko k nebi, do výšky až šedesáti metrů, se vypínaly koruny pravěkých jehličnanů Araucarioxylon, které připomínají současné araukárie v Austrálii, Jižní Americe a na některých tichomořských ostrovech. Rostly tu i Schilderie (podobné cypřiškům) a stromy Woodworthia. Vody obývali velcí pravěcí plazi a hustý porost byl útočištěm malých ještěrů a dinosaurů. Ani se nechce věřit Podemleté nebo větrem vyvrácené odumřelé stromy, stromové kapradiny a uhynulé živočichy odplavovaly rozvodněné řeky postupně do močálů, kde vše zůstalo pohřbeno pod mohutnými nánosy bahna, jílu, kalu, hlíny, jezerního písku a vulkanického popela. Bez kyslíku se organické tkáně rozkládaly jen velmi pomalu a veškerá buněčná tkáň pravěkých stromů postupně nasákla vodou bohatou na křemičité minerály. Rozpuštěný nerost (oxid křemičitý, SiO2) pak postupem času ztvrdl na kámen. Z mrtvých zvířat zůstaly velmi dobře zachovalé kosterní zbytky. Oblast močálů byla později zatopena velkými sladkovodními jezery, na jejichž dně se usazovaly další a další mohutné vrstvy. Rozlehlá oblast se pak díky procesům v zemské kůře začala zvedat vysoko nad hladinu moře a miliony let staré vrstvy se narušily. Popraskala i většina zkamenělých kmenů a vlivem erozí se začal pohřbený zkamenělý les pozvolna odkrývat. I dnes se s každým novým deštěm odplaví určité množství kdysi usazeného materiálu. Protože přeměna dřeva v kámen byla velmi pomalá, dřevo má vykreslené i ty nejjemnější struktury. Stromová kůra, letokruhy, suky, ale i třísky vypadají jako živé. Skláněli jsme se nedůvěřivě nad celými mohutnými kmeny, nad špalky a úlomky dřeva – dokud jsme skutečně neuvěřili, že pravěký les je opravdu ztvrdlý na kámen. Čistý křemen je bílý, našedlý, lehce tónovaný. Zkamenělé dřevo je často velmi pestré – díky příměsím železa, manganu, uhlíku, kobaltu, chrómu, mědi a jiných chemických prvků. Dokonce se tu nacházejí polodrahokamy jako například fialový ametyst, kouřově zbarvená záhněda, růžový růženín, žlutý citrín, achát, karneol, žlutý až okrově hnědý jaspis a černý onyx. Různé odrůdy křemene nahradily buněčnou tkáň a místy vyplnily různé dutinky. Dnes je tato krajina po změně klimatu naprosto pustá, vyprahlá a velmi chudá na vegetaci. Tam, kde je půda stabilnější, rostou trávy a nízké keře, místy pak kaktusy nebo menší juky. Mezi tím vším žijí hlavně různí hlodavci, četní ptáci, užovky. Někdy se krajinou tiše mihne osamělý kojot. Je nutné dávat si tu pozor na jedovaté chřestýše. Mezi barevnými zkamenělými stromovými špalky velmi často proběhnou neméně pestré ještěrky. A při trošce štěstí je možné zahlédnout i stáda vidlorohů. Tohoto vůbec nejrychlejšího živočicha Severní Ameriky postihl skoro stejný osud jako bizony. Z dřívějších několika milionů kusů zbylo ke konci nesmyslného zabíjení pouhých patnáct tisíc jedinců.
Krystalové stromy Petrified Forest je možné projít během tří až čtyř hodin. Byla by však hrozně velká škoda omezit se jenom na několik vyhlídek. Pokud chce člověk krajinu poznat a aspoň trochu jí porozumět, musí ji projít po svých. Oblast zkamenělého lesa má tu výhodu, že k tomu stačí i několik malých nenáročných výšlapů. A komu by to nestačilo, může se vypravit do oblasti rozlehlé divočiny bez značení a bez cest. My byli v Petrified Forestu již podruhé, a tak jsme si nenechali tuto možnost utéct. V návštěvnickém centru Painted Desert jsme si nejprve vyřídili bezplatné povolení, takzvaný backcountry permit, na dva dny pobytu v oblasti Painted Desert Wilderness. Nachází se v severní části parku. Druhou oblastí je Rainbow Forest Wilderness na jihu, tu si necháme na jindy. S „povolením na dobrodružství“ jsme se vydali na „cestu bez cest“ a objíždíme ještě jednou už známá místa. Po celý den panuje nesmírné vedro a my stále neúnavně šlapeme napříč pravěkým zkamenělým živým a zároveň mrtvým duhovým pralesem. V severní části parku dominuje krajině rozlehlá oblast barevných badlands – Painted Desert Wilderness. Barevnost měkkých zaoblených kupek a svahů přechází od červené, nachové, rezavé a hnědé barvy až po růžovou a bílou. Krajina tak působí velmi podivně. Po velkolepé vyhlídce Tiponi Point jsme si tak nenechali ujít ani Tawu, Kachinu, Chinde, Pintado, Nizhoni, Whipple a nakonec Lacey Point. Těžko říct, která z těchto vyhlídek na „Barevnou poušť“ je nejpůsobivější. Oblast takzvaných The Tepees svými kuželovitými tvary skutečně připomíná vysoké indiánské stany. Útvary z jílovitých usazenin mají výrazné barevné vrstvení. Paleontologové v těchto místech našli také stovky fosilních mlokovitých obojživelníků – metoposaurů. V Blue Mesa (Modrá stolová hora) jsou zase badlands špinavě šedivé. Některé vrstvy jsou až popelavě černé, jiné mají nádech do modra – odtud název oblasti. Dívali jsme se daleko do krajiny a připadali si jako v úplně jiném světě. Blue Mesa je jedním z mála míst, kde až devadesátimetrové vrstvy ještě stále skrývají spousty fosilií. Nachází se tu totiž poměrně mnoho silných zkamenělých stromů, které pod sebou chrání navrstvené měkké sedimenty. Kmenů, pod kterými se působením vody vytvořily podstavce, se tu říká Pedestal Logs. V Blue Mesa jsme si prošli asi kilometr a půl dlouhý úsek a sestoupili ze stolové hory přímo mezi měkké namodralé badlands. Kousek dál jsme obdivovali třicet metrů dlouhý kmen Agate Bridge (Achátový most), který se klene nad vodním korytem. Na vyhlídce Jasper Forest (Jaspisový les) jsme zase nacházeli mezi mnoha roztroušenými špalky i kmeny se zkamenělými kořeny.
Crystal Forest – Krystalový les – nedělá svému jménu žádnou ostudu. Kam až oko dohlédne, leží vrásněním popraskané mohutné kmeny. Na jejich průřezu lze velmi dobře rozeznat i letokruhy. Struktura dřeva, kůry, lýka a suků je zachovaná do posledního detailu. Na místě rozpuštěných tkání v prohlubních a ve štěrbinách se vytvořily krásné, dobře vyvinuté a nádherně vybarvené krystaly. Čistě bílá se tu střídá se sytě žlutou, oranžovou, jasně červenou, nachovou a hnědou barvou. Výrazné a syté zbarvení je způsobeno vysokou koncentrací železa, manganu a uhlíku. V méně probádané a odlehlé divočině Rainbow Forest se dá mezi roztroušenými badlands dokonce objevit i několik indiánských ruin. Na území Long Logs (Dlouhé kmeny) je nejdelší neporušený kmen, měří dobrých třicet pět metrů. V bezprostřední blízkosti muzea Rainbow Forest se v oblasti Giant Logs Area dají spatřit kmeny dlouhé až čtyřict osm metrů. Černý jako z pekla
Úplně na konec našeho pobytu v Petrified Forest jsme si nechali dvoudenní pobyt v divočině. S nacpanými batohy, ve kterých jsme vláčeli hlavně vodu (do pouště je nutné počítat nejméně se čtyřmi litry vody na osobu a den), jsme sestoupili do oblasti červených kupek, do divočiny. Za zády jsme nechali spousty turistů a vydali se sami cestou necestou do neznáma. Hledáme Černý les, kde se údajně ukrývá onyxový most. Krajina působila velmi nehostinně, je téměř bez vegetace, bez stínu, bez jmen, bez cest, bez šipek a bez popisek – zato ale ukrývá četné utajené poklady. Jenom v dálce se zvedala stolová hora Chinde Mesa a nejvyšší bod parku Pilot Rock o nadmořské výšce tisíc devět set metrů. Vedle černě zbarveného pahorku Black Forest to byly jediné dva body, podle kterých jsme se mohli orientovat. Mezi barevnými badlands jsme často našli i zkameněliny stromů. Většina z nich byla černě zbarvená. Černě zbarvené byly i kusy Schilderie. Jejich zkamenělé dřevo se na průřezu pozná podle výrazného paprsčitě se sbíhajícího jemného žilkování. Při tom bod, ze kterého žilky vycházejí, se nenachází přímo ve středu kmene. Na druhý den se nám podařilo najít dokonce i Onyx Bridge (Onyxový most). Kmen černý jako z pekla jsme objevili nad úzkým korytem vyschlé říčky. A znovu jsme mohli obdivovat i skutečné stromové velikány. Svým zbarvením a jemnou strukturou dřeva dokonale připomínaly živé stromy. Dokonce jsme našli několik velkých kamenných bloků zdobených indiánskými petroglyfy.
Žili tu i indiáni Nikoho by asi nenapadlo, že tuhle suchou a nehostinnou krajinu obývali kdysi lidé. A přece jsou po celém parku roztroušeny četné pozůstatky indiánského osídlení. O způsobu tehdejšího života leccos napovídají zbytky primitivních obydlí a důmyslných kamených staveb, ale i střepů hliněných nádob, různých kamenných nástrojů, nožů, špiček šípů a bohatý výskyt petroglyfů, které tu byly nalezeny. Předpokládá se, že oblast byla obydlená s přestávkami po dobu téměř deset tisíc let. Nejprve sem přišli kočující lovci a sběrači. Později se z nich stali zemědělci a pěstovali převážně kukuřici, dýně a fazole. Jejich životodárcem byla kdysi vodnatější řeka Puerco River. Nadbytek úrody umožňoval mezi vesnicemi čilý výměnný obchod.
Indiáni kmene Anasazi stavěli dokonce z kamene a jílu několikapatrová pospolitá obydlí, kterým se dnes říká puebla. Období dlouhotrvajícího sucha a úbytek okolní vegetace je ale zřejmě nakonec někdy kolem roku 1400 vyhnaly. K Puerco Indian Ruin, tedy zbytkům terasovitě postaveného indiánského puebla, vede kratší cesta. Kmen Anasazi tady obýval kdysi rozlehlý dům postavený z nepálených cihel. Měl sedmdesát šest místností. Kousek odtud se našly i petroglyfy. Také Newspaper Rock (Novinovou skálu) zdobí četné indiánské znaky, vytesaní bizoni, ještěrky, hadi, lidské stopy, spirály a jiné geometrické tvary. Stezkou jsme se dostali až k Agate House – Achátovému domu. Pueblo s osmi místnostmi indiáni postavili přímo z kusů zkamenělého triasového dřeva výrazné červené barvy. Bledé tváře: pohroma První oficiální zmínka o zkamenělém dřevě dolehla k bělošskému uchu roku 1848. O pár let později, při mapování nově získaného území, se tyto zprávy potvrdily. Netrvalo dlouho, a začali se sem houfně sjíždět cestovatelé, sběratelé, farmáři a překupníci. Pro přírodu nastaly velmi těžké časy. Miliony let nedotčené zkameněliny najednou mizely ve vagonech nově postavené železnice (Santa Fe Railroad) směrem na východ. Vyráběly se z nich různé suvenýry, stolní desky, lampy, hodiny a jiné užitkové či umělecké předměty.
Až teprve rok 1906 přinesl „vydrancovanému pralesu“ velkou úlevu. Část krajiny byla prezidentem Theodorem Rooseveltem vyhlášena za národní památku. Ničení tohoto ojedinělého místa však bohužel pokračuje, i když ne tak masivně. Přímo z parku i přes přísný zákaz sběru zkamenělých stromů a jiných fosilií zmizí za rok okolo tuny fosilního materiálu. Zkamenělé kusy dřeva, které místní obchody nabízejí ke koupi, pocházejí z privátních území. Koupit se dá jak neopracované, čištěné nebo leštěné kusy různých velikostí, tak i celé řezy kmenem, šperky a jiné malé i velké suvenýry.
Napadlo nás, jak asi musel vypadat Duhový zkamenělý les v době, kdy o něm žádná z bledých tváří nevěděla. Tenkrát se všechna ta krása snad ani nedala popsat slovy – nadpozemský poklad, barevný skvost, zem posetá drahými kameny… Tu už nikdo z nás neuvidí.
A jak bude vypadat Duhový zkamenělý les za dalších pár desítek let?
Takový, jaký si ho necháme.
Národní park Petrified Forest Národní park Petrified Forest National Park se nachází ve východní části Arizony – 42 km na východ od města Holbrook a 320 km jihovýchodně od Grand Canyonu. Na své severní straně hraničí s největší indiánskou rezervací Navajo. V roce 1906 byla oblast vyhlášena za národní památku, která od třicátých let zaujímala plochu 378 km2. Od roku 1970 má Petrified Forest statut národního parku. Od roku 2004 zaujímá přísně chráněná oblast již 884 km2.
Nadmořská výška se pohybuje mezi 1640 a 1900 metry nad mořem.
Indiáni této zvláštní zemi říkali Wood Turned to Stone, což znamená přeloženo do češtiny Dřevo se změnilo v kámen.
Oblast pouštního charakteru se rozkládá na náhorní plošině poznamenané silnou erozí. Tabulové hory, náhorní plošiny a barevné badlands střídají rozlehlé pánve.
Informace na cestu Napříč Petrified Forest prochází čtyřicet tři kilometrů dlouhá asfaltová silnice, na které je vybudovaných několik zajímavých vyhlídek. Je možné podniknout mezi zkamenělými stromy také spousty kratších nenáročných výšlapů do terénu.
Delší, až několikadenní túry bez značených cest je možné podniknout do oblasti dvou divočin – Painted Desert a Rainbow Forest Wilderness. Veškeré informace o oblasti a fosilizaci dřeva nabízí Painted Desert Visitor Center. Nachází se kousek od severního vstupu do parku. Pořádají se tu přednášky, organizují se výpravy vedené rangerem. Dají se zakoupit geografické i topografické mapy a literatura. Vydávají se bezplatná povolení (backcountry permits) pro přenocování v oblasti divočiny.
Permit je nutné vyzvednout nejpozději hodinu před zavírací dobou. Platí až na dobu patnácti dnů a to pro skupinu do maximálně patnácti osob.
Rainbow Forest Museum s expozicí nejranějších plazů, dinosaurů a zkamenělého dřeva leží u jižního vstupu. I tady se dají získat podrobné informace a povolení, zakoupit literaturu a mapy. V létě je v Petrified Forest zpravidla teplota často až čtyřicet stupňů Celsia. V noci se znatelně ochladí – často na pouhých 10–15 stupňů. Na jaře a na podzim zde panuje mírné počasí s chladnými nocemi. V zimních měsících bývá dost chladno. Někdy padá i sníh.
Otevírací doba parku je v sezoně od 7 do 19 hodin, na jaře a na podzim do 18 hodin, v zimním období od 8 do 17 hodin. Přes noc se park uzavírá.
Kromě přenocování v divočině není na území tohoto parku možnost žádného noclehu. Nejbližší kempy, motely a dobré zásobování jsou ve městech Holbrook a Gallup. Také v Chambers, Winslow a Flagstaff se dá najít nocleh, stejně tak je tu příležitost k nákupu potravin a k doplnění benzinové nádrže. Před jižním vstupem se nachází parkoviště, kde lze bezplatně přenocovat – výhoda pro ty, kteří chtějí být co nejdříve na místě. V Holbrooku je velké parkoviště pro truckery (Truck Plaza), kde se dá také bez starosti přespat v autě.
