Text a foto Radka Tkáčiková U Shwedagonské pagody v Rangúnu brzy podlehnete pocitu, že vás zlato pohltí. Zlato se třpytí ve slunečních paprscích. Zlaté barmské pagody ale působí podobně oslnivě i na spoustě dalších míst. Rčení, že není všechno zlato, co se třpytí, v této zemi neplatí. Ve svatyních sedí pozlacené sochy Buddhů, na prostranství se tyčí zlaté věžičky. V jedné z nejchudších zemí světa množství zlata působí až nepatřičně. Zlaté království či jen zlaté pozlátko odvádějící pozornost od reality života, od skutečnosti, že v zemi zlatých Buddhů vládnou generálové v zelených uniformách, kteří skutečnou víru k Buddhově učení jen předstírají? Tak či onak, skutečností je, že zlato je v Barmě všudypřítomné. To, co není vyrobeno ze zlata, je alespoň pozlaceno. Plátek na plátek V této zemi théravádového buddhismu by si podle tradice měl každý člověk postavit svoji pagodu. Je symbolem cesty k nirváně a o téměř každé významnější se praví, že ukrývá nějaký ostatek Buddhy. Nejčastěji vlas či zub. Tím se symbolika a posvátnost pagod ještě umocňují a lidé k nim přistupují s posvátnou úctou. V praxi takové uctívání znamená nalepit zlatý lístek na pagodu či sochu Buddhy. Tenoučké, na sebe nalepené zlaté platky za staletí vytvoří pěkně silnou vrstvu. Tisíce, statisíce rukou po staletí nanáší na sebe kousky zlata. Některé sochy Buddhů pod jeho nánosem zcela změnily původní tvar. Místo pěkně vymodelovaných soch před sebou vidíte pět beztvarých homolí. Musíte mít velkou představivost, abyste v nich viděli Buddhy… Jedním z nejmarkantnějších případů, jak zlaté plátky změní sochu, je posvátný Buddha Mahamuni v Mandalaji. Bronzová socha odlitá pravděpodobně v 9. století má na sobě už patnáct centimetrů zlata. Nezasvěcený netuší, že zlato je pouze nalepené. Navíc sochu oblepily pouze ruce mužů, ženy se posvátného zpodobnění boha nesmějí dotýkat. Jen jedna ulice
Zlaté plátky se obvykle prodávají balené ve svazku deseti lístků ve velikosti dvakrát dva centimetry, hodnota jednoho svazku činí 3500 kyatů, v přepočtu zhruba šedesát korun. Je ale možné koupit i lístek samostatný v hodnotě asi šesti korun. Zlaté lístky se vyrábějí pouze v Mandalaji a to v jedné ulici. V nenápadných dílničkách se vytepávají lístky, které putují do malých obchůdků u pagod po celé zemi. Dílničky jsou malé, téměř byste okolo nich prošli bez povšimnutí, nebýt rytmického bušení. Teprve když vás upoutá, zpravidla zpozorujete sehnuté postavy zpola oblečených mladých mužů, bušících tříkilogramovými kladivy do čehosi, co připomíná nadutou peněženku. Jediným oděvem je longy, široký pruh látky omotaný okolo pasu, typický oděv barmských mužů.
Několik tepců se střídá v hodinových intervalech. Práce je to nesmírně obtížná, hodinu tepat těžkým kladivem vyžaduje dost síly. A to i psychické. U monotónního namáhavého bušení se hovořit nedá a dívat se okolo také ne. Je třeba být stále soustředný, úder kladivem vedle by se nevyplatil.
Muži opření o zeď mají svůj rytmus, který nepřeruší, ani když je rozptylují zvědaví návštěvníci, kteří se fotoaparáty snaží zachytit ten nejlepší moment úderu. Štíhlé šlachovité postavy se napínají při práci a divák jen tuší, jak musí trpět jejich záda. Proto tu pracují pouze mladí muži, po čtyřicítce už většinou jsou schopni obtížnou práci zvládat. Málokterému muži zdraví dovolí pracovat více než dvacet let. galejníci s kladivem Pracovní doba v dílničkách začíná v sedm, končí po dvanácti hodinách, tedy denně to znamená šest hodin úderů kladivem. S toutou dřinou by se asi mohly rovnat středověké galeje, avšak v dnešní přetechnizované době tato podívaná působí absurdně. Roztepávání zlatých lístků je výhradní záležitostí mužů, pak se do výroby zapojují i ženy. Klečí u nízkých stolečků, nalepují roztepané lístky na malé papírky a balí je do malých igelitových sáčků. Sympatický mladík s těžko vyslovitelným jménem Kopwint nám v době odpočinku velmi slušnou angličtinou vypráví, jak dlouho váhal, než si zvolil tuto práci. Jenže ženil se brzy, ve dvaadvaceti, zanedlouho se mu narodily dvě děti, manželka je pouliční prodavačka, mnoho si nevydělá a jeho sen stát se rikšou se brzy rozplynul. Koupě rikši byla nad jeho finanční možnosti a jejího nájmu se obával. Výdělek není jistý. Lákalo ho také živit se jako průvodce, z historie své země toho zná mnoho, o buddhismu by mohl přednášet, ale pro turisty zatím není Barma zemí zaslíbenou. Většinou sem jezdí baťůžkáři, kteří sami prozkoumávají zemi, či naopak movití turisté využívající služeb německých a francouzských cestovních kanceláří. Užívají si luxusu v nadstandardních státních hotelech s přísně prokádrovanými zaměstnanci. Tady obyčejný mládenec z ulice práci nenalezne. A tak se nakonec Kopwint nechal zaměstnat jako zlatotepec. V nejisté barmské společnosti jistý výdělek.
Trochu děravé úsměvy
Na počátku je malá hrudka zlata. Ta se roztluče a protáhne jakýmsi lisovacím strojem, jediným technickým zařízením v dílně. Výsledkem je slabý zlatý pásek dlouhý asi šest metrů. Ten se nastříhá na čtyři metr a půl dlouhé pásky. Každý se dále rozstříhá na dvě stě malých kousků a ty jednotlivě zabalí mezi listy ručně vyráběného bambusového papíru. Pak se zlato s papírem vloží do kožených desek a tepe půl hodiny. Každé tři minuty se musí kladivo polít vodou z kokosové skořepiny, aby se nepřehřálo. Po půl hodině se zvětšené a ztenčené lístky vyjmou z desek, každý plátek se rozstříhá na dalších šest kusů, opět se proloží jednotlivě bambusovým papírem a vše se opakuje. Lístky se pak různě poskládají a nakonec roztloukají následujících pět hodin. Pak se vyjmou a ženy je malou špachtlí vyrobenou z buvolího rohu opatrně nalepují na malé papírky. Práce je to titěrná, lístky jsou tak slabé, že se trhají, drolí. Nakonec se do balíčku zabalí do svazků a posílají do obchodů.
Muži pracují za mzdu, která je z pohledu Evropana titěrná. Přibližně čtyři americké dolary denně, vše závisí na ceně zlata na trhu. Nepředstavitelně malá almužna za celodenní dřinu v Barmě představuje docela slušnou jistotu – průměrná mzda státních zaměstnanců ve školství či zdravotnictví se pohybuje okolo patnácti amerických dolarů měsíčně, což nestačí na živobytí, a lidé si musejí najít další práci. Ve srovnání s tím tak jsou zlatotepci movití a uživí rodinu.
Pro povzbuzení v práci užívají mladíci asijský „doping“ – betelové oříšky. Ve skutečnosti jsou to oříšky palmy arekové balené v palmových listech. Trochu organismus nabudí a zahánějí pocit žízně a hladu. Vápno, kterým se oříšek natírá, však nepříznivě působí na zuby, a tak jsou upřímné úsměvy dělníků trochu děravé a černé.
Proč je zlato fenoménZpracovala Dagmar Cestrová V Kalifornii vypukla druhá zlatá horečka – zní zpráva z denního tisku ze začátku dubna letošního roku. List Financial Times konstatoval, že „spousta Američanů opouští zaměstnání a hledá zlato“. V takzvaném Zlatém pásu v Kalifornii, který zažil první zlatou horečku už v půli 19. století, bylo podle odhadů zatím vytěženo jen nanejvýš deset procent žlutého kovu. Jeho ceny v současné době tak vzrostly, že se Američanům více vyplatí začít ho znovu hledat než chodit do běžného zaměstnání. Za trojskou unci (31,1 gramu) se koncem letošního března platilo dokonce přes tisíc amerických dolarů – téměř tedy sedmnáct tisíc korun. V létě 1983–1984 se cena pohybovala od 330 do 430 amerických dolarů. Co se děje se zlatem? Poptávka po něm roste. Trhy se hýbají, kupní síla i silných měn vlivem inflace klesá a z dlouhodobého hlediska si tak uchovává stálou hodnotu jen zlato. Investoři v západních zemích a USA tak se stále větší oblibou sahají po zlatě. Firmy, které mají ve svém portfoliu zlato, jsou považovány za stabilnější a lépe se vyrovnávají s pohyby na trhu, než pokud vsadily na dolar.
Asijský zlatý hlad Hladové po zlatě jsou hlavně asijské státy. Vedou Indie a Čína. Jak čínský drak zvedá hlavu díky své rostoucí ekonomice – a podobné je to s Indií – stále více se rozhlíží po zlatě. Vzmáhají se i Vietnam, Thajsko, dokonce i chudší země jako třeba Barma (Myanma) a jak roste životní úroveň, lidé chtějí více zlatých šperků, do kterých už tradičně ukládají své bohatství. Zlato je tu synonymem zajištění budoucnosti. V Indii je třeba jedinou jistotou pro ženu – nosí své často jediné bohatství na sobě v podobě šperků. Experti přes zlato se už delší dobu tohoto trendu děsí. Kdyby prý zbohatli „pouze“ všichni Indové a rozhodli se ověsit své ženy zlatými šperky podle svých přání a zvyklostí země, mohli by spotřebovat současné zásoby zlata jen oni sami. A co pak, když se přidá lidnatá Čína…
Vzdát se svého Proč se ale i ten nejchudší věřící v Barmě vzdá „svého“ zlata a raději ho v podobě zlatých plátků nalepí na sochu Buddhy? Pokud má více prostředků, spíše přikoupí více plátků, než by zlato schoval „pod slamník“. Vždyť o barmské pagodě Shwe Dagonu se v průvodcích s oblibou uvádí, že je na ní více zlata než v celé anglické národní bance. Celá Asie zlato zbožňuje. Chudí lidé tu prostě odmítají ukládat to málo, co mají, do bank, raději kupují zlato – legálně i na černém trhu. Uvádí se, že v Indii působí více jak půl milionu zlatníků. Zlato je v Asii bez ohledu na náboženské vyznání symbolem vyšších hodnot, šlechetnosti. Zlatá barva kromě pocitu bohatství dává i pocit drahocennosti všemu, na čem ulpí. A má dokonce pomáhat i duševnímu rozvoji, neboť při rozjímání dodává pocit jistoty, který věřící potřebují k nalezení nejvyššího poznání. Když věřící lepí na Buddhu zlaté plátky, chtějí ho tím nejen oslavit, ale jsou pak ve chvílích svého nejvyššího rozjímání obklopeni obrovským bohatstvím, což může zapudit jinak vtíravé myšlenky na strádání a chudobu. Ty totiž odvádějí od rozjímání.
Staré i nové
Hlad po zlatě tedy roste stejně jako jeho ceny. Už v roce 2000 vypracoval tým profesora W. Lontiefa pod záštitou OSN prognózu, podle které jsou téměř vytěžena známá ložiska. A to profesorův tým ve své zprávě nepředpokládal současná boom spotřeby. Jsou tu ale nová neodkrytá ložiska, nové technologie umožňují těžit i kdysi nedostupná. Jsou tu zlaté poklady z minulých dob skryté v mořích v utopených korábech, zakopané v zemi. Málokdo si uvědomuje, že prsten právě koupený u zlatníka vůbec nemusí být vyroben jen ze zlata vytěženého teprve nedávno. Ingoty, se kterými se obchoduje na světových burzách, mohou obsahovat zlato třeba ještě z Egypta nebo ze zlatých předmětů Aztéků. Lidé věří v hodnotu žlutého kovu už hodně dlouho. Letos na jaře američtí archeologové ještě posunuli představy o tom, jak dlouho už se zlato používá jako symbol bohatství a životních jistot. Zlatý náhrdelník, který našli v Peru, je starší 4000 let. Je nejstarším zlatým předmětem v Americe.
Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim Jsou pákistánské malované trucky tím nejpokleslejším kýčem, nebo pozoruhodným lidovým uměním? A patří do výstavních galerií? Ale proč to vlastně řešit… Přetížený náklaďák Alího Šafího pomalu supí do klikatých zatáček pod „zabijáckou“ horou Nanga Parbat. Pákistánská silnice, po které Alí vozí dvakrát měsíčně do Číny náklad rýže, se vzletně nazývá Karákóram Highway (Karákóramská dálnice). Vypadá spíš ale jako špatně udržovaná okreska. Pákistánští inženýři tu vedou nekonečnou válku s přírodou. Asfaltový povrch každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna, s námahou odstraňované buldozery, aby při dešti za pár dnů spadly znovu.
Na tisíc tři sta kilometrů dlouhé trase mezi pákistánským Islámábádem a čínskou oázou Kašghar si Karákóram Highway proráží cestu čtyřmi nejvyššími pohořími světa: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. Často proto bývá označována za nejkrásnější projížďku na planetě. A také nejnebezpečnější – silnička vystřílená ve skalách se totiž klikatí stovky metrů nad bouřícím kalným veletokem Indu. Čas od času spatříte hluboko dole náklaďák, pomačkaný jako krabička od sirek, jehož řidič už dlí kdesi v islámském ráji. Ne nadarmo se této cestě dvojsmyslně přezdívá Dálnice do nebe. Nejde ale jen o horské scenerie. Kolem zasněžených horských velikánů se po karákóramské dálnici šplhají náklaďáky, které nikde jinde nepotkáte. AŽ OČI PŘECHÁZEJÍ Malované dopravní prostředky spatříte i v mnoha dalších zemích světa. Na Filipínách se můžete svézt hromadnými taxíky jeepney, sestavenými ze starých amerických džípů z 2. světové války, které díky svému pestrému exteriéru připomínají spíš tropické motýly. V Bangladéši jezdí stovky tisíc bláznivě vyzdobených cyklorikš (viz Koktejl 9/2006). Barevné autobusy a trucky se prohánějí v Indii, Indonésii, na karibském Haiti a v řadě zemí Jižní Ameriky. V Japonsku odstartoval módu bláznivě pomalovaných náklaďáků kultovní film Trucker z roku 1975. Říkají jim tu decatora (složenina ze slov decorated a truck) a vychází o nich několik hobby časopisů. Pákistán se ale tomu všemu vymyká, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé tu jsou vyzdobeny úplně všechny dopravní prostředky včetně taxíků, koňských povozů, a dokonce i vozíků pouličních prodavačů džusů. A za druhé se tu vyzdobování náklaďáků změnilo v jakousi bizarní národní obsesi. Tohle už není autodoprava, ale spíš obrovská národní galerie, kaleidoskopická performance avantgardního umělce nebo volná estetická forma, která je neustále v pohybu. Že je to jen laciný kýč? Historici umění mluví o takzvaném truckartu, který prý představuje svéráznou odrůdu populárního umění, respektive výraz kreativity lidových vrstev. Když se ze zatáčky mezi skalami vyřítí náklaďák připomínající spíš papouška, oslní vaše oči zářivá barevná exploze… Každý čtvereční centimetr karoserie pokrývají bizarní malůvky. Pestrobarevné květiny, romantické krajinky, poutníci na cestě do Mekky, roztomilí ptáčci, rytíři v brnění, tygr rdousící gazelu, islámští světci… Truckart je eklektickou postmoderní směsicí nejrůznějších inspiračních vlivů, připomínající dort pejska a kočičky.
Vlastenectví v něm reprezentují obrazy mauzolea zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v Karáčí nebo portréty nedávno zavražděné političky Benazír Bhuttové. Odvěký boj dobra se zlem je zosobněn zápasem mezi tygrem a hadem. Zázraky moderní doby zastupují vlaky, lodě, letadla a rakety. Muslimský ráj představují pastorální scény zasněžených hor, blyštivých jezer a zelených lesů. Obsesivní estetizaci ale neujde ani vnitřek kabiny, připomíná spíš Alibabovu jeskyni pokladů. Interiér zdobí umělé růže, hedvábné závěsy, saténové polštářky, zrcátka, blikající diody, zvonečky a samolepky. Vzduch prosycuje vtíravá vůně růžové esence a výkonný soundsystém ohluší posledními filmovými hity. Je to ještě náklaďák? To, co kolem právě projelo, vlastně už ani není náklaďák. Západní sémiologové a teoretici masové komunikace by to nejspíš nazvali „komplexní komunikát“. Výzdoba trucku totiž vytváří složitý syntax, „řeč“, kterou celek promlouvá k divákům. Každá část auta má jinou vážnost podobně, jako je tomu třeba u lidského těla. Prestižní „vysoká“ přední část auta je například vždy vyhrazena „vážným“ tématům. Najdete tu islámské motivy, citace z koránu, kaligraficky vyvedená jména Proroka, obrázky okřídleného Mohamedova koně Buraqa, malůvky Mekky nebo třeba velké mešity krále Faisala v Islámábádu. Čím níž, tím ztrácí výzdoba na vážnosti. Na zadku trucku pak často objevíte i dost nevázaný humor včetně ženských postav, které ale samozřejmě dodržují přísné zásady islámské slušnosti. Nad kabinou se tyčí vysoký štít zvaný tádž nebo koruna. Mimochodem, pokud se po „dálnici“ Karákóram vydáte stopem jako my, necestujte v kabině, ale vylezte si na korbu. Z tádže je totiž fantastický výhled na okolní zasněžené sedmitisícovky. Tahle dřevěná konstrukce protiřečí zákonům aerodynamiky. Její smysl je čistě estetický – čím vyšší tádž, tím majestátněji a vznešeněji truck vypadá. Tádž je prostě něco jako paví ocas, který sice ptákovi skoro znemožňuje létat, ale přitahuje pozornost samiček. Nejdůležitější jsou boky auta, rozdělené ocelovými výztuhami do menších plechových polí. Právě tady může malíř naplno rozehrát svou fantazii a doslova „vychrlit“ desítky nejrůznějších motivů. Přední masku trucku potom zdobí mohutné oči, které prý mají z cesty vyhánět smůlu a zlé duchy. Po stranách kabiny trčí desítky zrcátek a různobarevných reflektorů. Z boků i zadku visí cinkající závěsy z řetízků a plechových plátků, na střeše se točí fialové a jedovatě zelené větrníky… Tradiční lidové a náboženské motivy v poslední době stále častěji doplňují tváře sportovců, zpěváků, politiků, filmových hvězd a dalších představitelů globální popkultury. Hned vedle pákistánského kriketového šampiona Imráma Chána (národního hrdiny 90. let) tak najdete portréty Michaela Jacksona, Johna Ramba, Lady Diany či Mony Lisy. Nejnovější módou mezi řidiči je nahrazovat celebrity obrazy vlastních synů, které malíři dokonale okopírují podle ohmataných rodinných fotografií. Koberec na kolech
Kde se pákistánská tradice malování náklaďáků vlastně vzala? Teorií je hned několik. Sami se rozhodněte, která se vám líbí víc. Podle některých historiků lze kořeny truckartu vystopovat až do časů Hedvábné stezky, starověké „dálnice“, která zhruba ve 2.–14. století spojovala Čínu přes Střední Asii s Římem. Oběma směry po ní tehdy putovaly mimo jiné i koberce, keramika, obrazy a výšivky s nejrůznějšími etnickými a náboženskými motivy. Starověké východní a západní kulturní okruhy se díky tomu navzájem ovlivňovaly, což se na území dnešního Pákistánu projevilo třeba vznikem takzvaného gandhárského buddhistického umění se zřetelně řeckými rysy. Jedna z větví Hedvábné stezky procházela i po trase dnešní Karákóram. Bohatě vyzdobené karavany velbloudů, jaků a oslů se tak mohly stát předobrazem dnešního truckartu, jakéhosi „perského koberce na kolech“. Podle druhého vysvětlení vznikl truckart kolem roku 1920. Jedna autobusová společnost z oblasti Indus Kohistán prý tehdy požádala malíře Ustada Alláha Bakše, aby vyzdobil její autobusy. Chtěla přilákat více cestujících a vytřít zrak konkurenci. Nová autobusácká „móda“ měla takový úspěch, že ji rychle přejali i řidiči náklaďáků. Třetí teorie hledá původ truckartu v obrazcích, kterými kolem roku 1940 začaly své stroje rozlišovat pákistánské autobusové a dopravní společnosti. Kreslená „loga“ musela být srozumitelná i negramotným zákazníkům, takže šlo nejčastěji o symboly květin či zvířat. Jednotlivé obrazy se pak prý „rozlezly“ z boků vozidel na celý jejich povrch. A konečně podle čtvrtého vysvětlení byl pionýrem truckartu islámský umělec Hadží Husajn. Původně vytvářel fresky a mozaiky pro rádžasthánské velmože. Po rozdělení britské koloniální Indie v roce 1947 odešel ze svého domova v indickém Gudžarátu do nově vzniklého muslimského Pákistánu. Když přemýšlel, čím by se mohl v nové vlasti živit, napadlo ho začít zdobit náklaďáky a autobusy… První opravdové náklaďáky se ale v Pákistánu objevily až s rozmachem přepravního průmyslu v 60. letech. Šlo o britské bedfordy, produkty ostrovní filiálky mamutího amerického koncernu General Motors. Odolné a silné stroje začal dovážet syn tehdejšího pákistánského prezidenta Ajjúba Chána, který se pomocí otcových konexí postaral o to, aby na domácích silnicích neměly konkurenci. Japonské nissany a isuzu favorizované bedfordy pomalu doplňují až v posledních letech. Skoro půlstoletí staré britské stroje ale stále vedou, a to i díky tomu, že jsou prakticky nezničitelné. Pokud nějaký doslouží, pákistánští mechanici ho prostě rozloží a z použitelných součástek sestaví „nové“ auto. Místní klempíři, kováři a truhláři vyrobí novou karoserii a pak už nastupuje koncert mistrů štětce. Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, se truckart rozšířil i díky tomu, že se v 60. a 70. letech stal symbolem nově vzniklé třídy podnikatelů v dopravě. Lidé, kteří vyměnili karavanní velbloudy za bedfordy, byli najednou mnohem bohatší než jejich rodiče. Svému okolí to chtěli dát patřičně najevo. Profesorka Kaziová v této souvislosti upozorňuje i na paralelu mezi truckartem a dvorním uměním muslimské dynastie Mughalů, která v 16. a 17. století ovládala území dnešního Pákistánu a Indie. „Truckart je přímým následovníkem mughalských zrcadlových sálů,“ píše. „Mughalové milovali hru barev a světel, lovecké scénky, nebeské krajinky a další témata, která se právě v prakticky nezměněné podobě objevují na bocích náklaďáků.“ ESTETIKA KÝČE Trucky jsou v Pákistánu nejdůležitějším způsobem dopravy nákladů, bez nich by se zdejší ekonomika zastavila. Odhadem asi sto osmdesát tisíc náklaďáků rozváží zboží i do těch nejodlehlejších horských údolí, dříve dostupných jen karavanám. Na západě byl truckart až donedávna přehlížen podobně jako třeba malované pouťové kolotoče nebo sádroví trpaslíci. Znali ho jen západní cestovatelé. Jako by truckart čekal na svého Milana Knížáka, který „pokleslou“ uměleckou formu zvedne k očím povýšeneckých intelektuálů a nadchne je pro bizarní estetiku kýče. Dnes tak pomalu truckart proniká do „vysoké“ kultury galerijních snobů. Jedna z prvních výstav se uskutečnila v Islámábádu na jaře 2002 pod záštitou regionální kanceláře UNESCO. Jen o pár měsíců později putoval malovaný náklaďák z Karáčí přes moře do Washingtonu, kde reprezentoval Pákistán na výstavě umění zemí Hedvábné stezky. Objevil se přitom bizarní problém. Pro pořadatele výstavy představoval šest tun těžký a osm metrů dlouhý stroj pouze estetický objekt. Pro celníky to ale bylo auto, které nesplňovalo americké bezpečnostní ani ekologické standardy. Profesoru antropologie Marku Kenoyerovi dalo spoustu práce přesvědčit úředníky, že truck nevyjede na americké dálnice, ale zůstane uložen v univerzitní sbírce umění.
Loni na podzim proběhla velká výstava truckartu v londýnské galerii Chor Bizarre. Slavnostně ji otevřel pákistánský velvyslanec a pro obrovský úspěch musela být prodloužena. Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, odrážejí malované náklaďáky pákistánskou národní touhu neustále vylepšovat realitu a říkat si, jaké by to mohlo být, kdyby… „Jsme snílci a eskapisté snažící se uniknout šedé, nudné a tíživé realitě,“ říká profesorka Kaziová. „Truckart je prchavý obraz barevného a přátelského ideálního světa, o kterém sní každý z nás.“ Něco na tom je. Ve světě truckartu jsou všechny ženy krásné, muži silní a barvy optimistické a jásavé. Kdo z nás by v něm nechtěl žít? Teoretička umění se před časem pokusila se svými studenty umění jeden truck vyzdobit. Rychle prý ale zjistili, jak složité je naučit se správnou techniku. „Jednotlivé vrstvičky emailu je třeba nanášet velmi jemně a přesně. Je to něco úplně jiného než malba štětcem.“ Výsledkem studentského workshopu byl kompletně vyzdobený náklaďák, který pak vyrazil na pákistánské silnice. Umění se tím „osvobodilo z akademického ghetta“. Řidiči, kteří avantgardní studentský truck potkávali, nad ním prý ale ohrnovali nos.
LÁSKA NA KOLECH Mistři truckartu nejsou školení umělci, ale samouci, vlastně naivní malíři z ulice, kteří se učili jen od svých otců a kolegů. Dílna, kde si můžete nechat vyzdobit auto, je v každém větším pákistánském městě. V čele většinou stojí ustad, uznávaný mistr, který maluje hlavní postavy a portréty. Vybarvení pozadí a tvorbu detailů svěřuje pomocníkům. Některé „umělecké školy“ jsou mezi řidiči proslulejší, třeba ty z Karáčí, Lahore a Pešáwáru. Jde o velký byznys. Jen v Karáčí prý truckart zaměstnává asi padesát tisíc umělců. Ve velkých dílnách mají jednotliví specialisté přesně rozdělené úkoly a jsou zodpovědní jen za malou část procesu: Když dokončí svou práci malíři, nastupují dekoratéři, kteří truck doplní nejrůznějšími ozdobami. Výzdobě neujdou ani takové detaily, jako jsou poklice na kolech. V žánru truckartu mají své místo i básníci a textaři, kteří vymýšlejí originální průpovídky, verše, pořekadla a hesla. Řidič jim zadá téma a do druhého dne dostane slogany, kterými pak malíři pokryjí jeho stroj. Co na tom, že z těch slovíček stříká růžový sentimentální sliz víc než z hitů populárního českého dua Eva a Vašek? „Když se za tebe modlí tvá matka, je to jako nebeský vítr,“ můžete číst na jednom trucku. „Chtěl bych být knihou, kterou čteš. Až usneš, přitiskneš mě ke své hrudi, takže ti budu nablízku,“ hlásá druhý slogan. Většina textů se ale točí kolem nenaplněné lásky. „Dívky, nemilujte řidiče trucků. Nejsme sice falešní, ale každou chvíli odjíždíme do dáli,“ varuje bok třetího auta. Nejjednodušší výzdoba náklaďáku zabere nejméně týden a vyjde v přepočtu asi na dvacet tisíc korun. Složitější práce ale může stát až desetkrát tolik – tedy zhruba stejně jako ojetý náklaďák, respektive jako dva roční platy řidiče. Za stejné peníze by přitom pořídil třeba věno, bez něhož nemá žádný pákistánský muž šanci oženit se. Má to svou logiku: v kabině totiž řidič tráví víc času než se svou rodinou. Auto je jeho skutečný domov a zároveň i „partnerka“, kterou si idealizuje, kterou zdobí a kterou miluje. Truckart je tedy psychologickým vyjádřením chlapské lásky ke stroji. Muži, trávící většinu života na cestách, si s sebou vozí vzpomínky a sny, aby snáz přežili odloučení od domova. Když barvy vyblednou nebo oprýskají, případně když auto změní majitele, čeká ho celková změna vzhledu. Dochází k ní každé tři až čtyři roky a může zabrat až tři měsíce. Během této doby náklaďák stojí v garáži a nevydělává. I z toho je vidět, jaký význam majitelé a řidiči přikládají tomu, jak jejich stroj vypadá. Truckartu existují dva základní druhy. „Jednoduchá malba“, která ponechává na karoserii malé volné plochy, zatímco složitější a barevnější „disco malba“ využívá doslova každý čtvereční milimetr. Kdysi býval truckart anonymní, ale dnes už řada autorů své kusy podepisuje. Umělci jako třeba Kafíl Bháí, Džamil Uddín, Haider Alí nebo malíř známý jen křestním jménem Jusúf se stali živoucími legendami. Nejnovějším hitem je módní malíř Saháb, kterého proslavily surrealistické a psychedelické obrázky pákistánských generálů na vodních lyžích, saracénských bojovníků válčících s Godzillou či řeckých vojevůdců objímajících se s hrdiny seriálu Star Trek. NEKONEČNÝ ZÁVOD Každá z hlavních pákistánských oblastí si postupem času vypracovala vlastní specifický styl truckartu, podle něhož zasvěcenec pozná, odkud je auto a k jaké etnické skupině patří jeho řidič. Liší se tématy, barvami, použitými materiály i celkovým vyzněním. Pro Pešáwár a Svát jsou typické bohatě vyřezávané dveře a kaligrafie. Sindh a Karáčí charakterizují bohaté ornamenty vykládané z velbloudích kostí či z bílého plastu. Nejjednodušším dojmem působí Rávalpindí a Islámábád s menším množstvím barev a spíše geometrickými vzory. V Paňdžábu najdete typický motiv pávů a spoustu plastových a kovových ozdob, zatímco truck z Balúčistánu se vyznačuje velmi složitou mozaikou na zadní části. „Pákistánské náklaďáky nepřepravují jen zboží, ale také sny, symboly, idoly a touhy zdejších lidí,“ shrnuje německý kulturní antropolog Martin Sokefeld, který výzdobu náklaďáků dlouhodobě studuje. „Jsou jimi přetíženy stejně jako pytli s rýží, cementem nebo bavlnou. Studiem trucků se toho můžeme hodně dozvědět o pákistánských náboženských názorech, sociálních hodnotách nebo třeba o tom, jak tato země přijímá modernitu.“ Sekefeld na Karákóram Highway provedl rozsáhlý terénní výzkum, při kterém trucky fotografoval a vyptával se řidičů na nejčastější motivy. Ty pak analyzoval a rozčleňoval do různých skupin: zvířata, rostliny, lidské bytosti, náboženské symboly, elementy moderního života, talismanické objekty, odraz popkultury, náboženské a symbolické objekty…
Řidič Alí Šáfí, jehož truck jsme si stopli pod Nanga Parbatem, si ale žádné složité filozofické otázky neklade. „Čím hezčí auto, tím víc zákazníků,“ vysvětluje nám v jedné ze stovek čajoven podél Karákóram Highway, které nahradily dávné karavanní stanice. „Obcházejí mezi náklaďáky a vybírají si ten nejhezčí. Říkají, že kdo se hezky stará o své auto, ten se dobře postará se i o jejich zboží.“ Vzniká tak uzavřený kruh. Aby řidič hodně vydělával, musí většinu zisku investovat do výzdoby auta a dávat tak okázale najevo své kvality. Existuje ale ještě další důvod: nenamalované auto by prý mnohem častěji zastavovala policie, protože by si myslela, že „zanedbaný“ stroj není technicky v pořádku. Jamal Elias, profesor religionistiky na americké Pennsylvánské univerzity, se ale domnívá, že tato čistě účelová motivace k ospravedlnění existence truckartu nestačí. „Je to částečně byznys, částečně tradice, částečně umění a částečně obyčejná chlapská snaha trumfnout ostatní,“ míní. „Je to i otázka prestiže – na pákistánských silnicích probíhá nekonečný závod o to, čí náklaďák bude hezčí, barevnější a nazdobenější.“
Text Dagmar Cestrová, foto František Štaud/phototravels.net
Krajina kolem je téměř plochá, teprve v povzdálí se jen lehce zvedají skaliska. Proto jsou vidět už z dálky. Tajemné, osamocené, a přesto jakoby dohromady spojené zvláštním poutem. Skotské megality Callanish nebo galsky Calanais. Už pohled na ně zanechává silný dojem. Jací asi byli ti, kteří je postavili? Proč si vybrali právě toto místo a co tím sledovali? O stavitelích megalitických staveb víme málo a je jedno, zda jde o Maltu, Skotko, nebo jinou část země. Nejznámější je zřejmě anglické Stonehenge. Ti, kteří je postavili, by ale leccos mohli sdělit i o kamenech vztyčených do podoby připomínající keltský kříž na ostrově Lewis na Vnějších Hebridách. Na rozdíl od Stonehenge mezi nimi můžete procházet, dotýkat se jich, vnímat zvláštní atmosféru místa a cítit i silnou energii, kterou je okolí kamenů jakoby nabito. Je to způsobeno samotnými kameny? Nebo se tu nahromadila energie předávaná generacemi lidí před námi, kteří kamenům přisuzovali různý účel a spojovali je s plněním svých přání a snů? Nebo jen stojí v energeticky silných místech země? To jsou otázky, která k megalitickým stavbám přitahují nejen vědce, ale i různé skupiny esoteriků, a hlavně zvědavé turisty. Na rozdíl od Stonehenge jich tu ale není tolik.
Málem ztracené Podobně jako v jiných částech světa byly megalitické stavby téměř zapomenuty a znovu objeveny. I poblíž vesničky Callanish hrubě otesané kamenné bloky téměř pokryla půda, hlavně rašelina a vřes. Ostrov je bezlesý z větší části porostlý vřesem, plný jezer a mokřin a příroda jemně zakrývala kamenné bloky kdysi vyzývavě vztyčené k obloze. Málem se po nich tedy slehla zem jako po jejich stavitelích. Byly znovu vykopány a odhaleny v téměř původní velkoleposti až v polovině 19. století. Názorů, k čemu stavby sloužily, se od té doby objevilo mnoho. Podobnost největšího z callanishských kruhů s keltským křížem nabídla hned dvě teorie – první přiřkla stavbu Keltům, další ji spojovala s raným křesťanstvím. Uprostřed velkého kamene se také našla hrobka s ostatky. To vedlo k další domněnce – že zdejší kruhy podobně jako některé jiné megalitické stavby sloužily jako mohyla. Podle archeologů je ale hrob v Callanishi z mladší doby než původní stavby. Výzkumy, které už v místě vedly různé týmy odborníků a pokračují v nich vědci z edinburgské univerzity, posunuly stáří callinishských staveb až do období neolitu, do doby zhruba před pěti tisíci lety. Jejich stavitelé by tedy mohli mít mnoho společného s těmi, kteří vztyčovali hrubě otesané kamenné bloky na některých místech u Středozemního moře. Přišli sem právě odtud? To nevíme. Historie Skotska začala ve psané podobě až v době příchodu Římanů. Uprostřed kamenných obrů si tak můžeme představovat zatím cokoliv… Zatím jen dohady A představivost kameny skutečně budí. Mohutné, němé, a přesto uchvacující. Zatím se jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že zdejší místo sloužilo (podobně jako Stonehenge) jako obří observatoř. Podle vědců leccos nasvědčuje tomu, že je stavba orientována podle západu měsíce v době letního slunovratu. Proč tomu tak ale je, zatím nevědí. Používali ji lidé jako kamenný kalendář? Jako kultovní místo? Určitě se tu odehrávaly obřady, přinášely se oběti… Vědci přepokládají, že původně stály poblíž dnešní obce Callanish jen některé kameny, do současné podoby byly doplňovány postupně během dalších století a současný tvar velký kruh mohl dostat až před začátkem našeho letopočtu. I když se to církvi příliš nelíbilo, megality přitahovaly i křesťany, zřejmě proto bylo s příchodem křesťanství mnoho kamenných staveb po světě zničeno. Lidé kameny rozbíjeli a často pak používali kámen na stavbu svých domů.
Podle legendy stojí u obce Callinish zkamenělí obři. Skutečnost, kterou postupně a složitě o tomto megalitickém komplexu zjišťujeme, ale může být ještě zajímavější, než jsou pohádky.
Text Rudolf Švaříček, foto Rudolf Švaříček a Pavel Bém
Vrátili se před více jak rokem a na rozdíl od jiných všichni. Od té doby o své cestě besedovali, leccos se o nic napsalo, přesto dál kolují různé fámy a představy a lidé si dál na besedách ujasňují, co všechno se tehdy odehrálo. Pavel Bém a Ruda Švaříček na jejich cestě na Everest. Na nejvyšší hoře planety byli mnozí, ne všichni tak sledovaní… Stokrát mohu spadnout do barvitého kotle Káthmándú, a nikdy mi nezevšední. Vždy se nově zamiluji do staré lásky, pokaždé mě dostane. Město zastuzeného středověku je obrovskou mlýnicí, v níž se odpradávna mísí a semílají odlišné světy, starobylé kultury a rozmanité tradice. Žije tady stovka národností včetně kast, které Nepál vnímá jako etnikum. Konec jarního monzunu vysypal i letos z letadel masu turistů, společně tak výrazně rozmnožujeme počet obyvatel hlavního města Nepálu. I bez nás má roční přírůstek 2,5 procenta, světový nadprůměr. Valí se do něj za prací nepřetržitá lavina venkovanů.
Paradoxní je vzpomínka na rok 1940. Do Káthmándú nevedla žádná silnice, přesto zde už místní honorace jezdila automobily! Je to neuvěřitelné, ale výstřelky rodícího se automobilismu přinášeli z Indie nosiči. Auta bez kol vlekly přes náročné hory na dlouhých tyčích stovky lidí. Přetížená karavana urazila denně třeba jen dva mozolnaté kilometry. Exotický Východ přece nikam v čase nespěchá! Na mnoha místech auto šokuje i dnes… Uvízli jsme v koloně a po hodině vystupujeme. Šofér nerozumí naší rezignaci: „Za chvíli to zas pojede!“ Co je pro něj chvíle? Hodina, tři, celý večer? Máme jiná měřítka času, ten náš teče zrychleným korytem. Časně ráno jsme opět na letišti. Za chvíli odletíme do Lukly. Nejslavnější nepálská trasa nás zavede do základního tábora pod nejvyšší horu světa z jižní strany. Akce pomůže potřebné aklimatizaci, která je na legendárním treku příjemnější než hvězdicové výpady za výškou. Po návratu do Káthmándú odjede naše lezecká sestava na Tibetské plato. Za nepálskou hranicí se rychle „vyskočí“ do pětitisícových nadmořských výšek, v Tibetu slovo nížina snad ani neznají. Vždy jsem toužil potkat mytického yettiho, teď se nám to daří hned druhý den v Nepálu. Yetti si nás přenese za hřebeny hor až do vzdálené Lukly. Převlékl se do kabátu nové letecké společnosti, sympatické je už její logo, šlápota yettiho na křídle. KARMÍN MAOISTŮ Ranvej Lukly je stejně krátká jako doba letu. Před otevřenou náručí kraje Šerpů nás vítá malá vojenská „pevnost“, z rohů letecké tvrze trčí střílny a kulometná hnízda, vše pro jistotu obehnali ostnatým drátem, který si všechny uvnitř i venku lépe ohlídá. Maoisté přepadli letiště v roce 2001, od té doby jejich hnutí stále sílí. Vraždí nárazově nevinné horaly, jejich ataky nahánějí hrůzu celému Nepálu. Karmínové ideje podivného komunismu nacházejí v důvěřivém a chudém Nepálu svou živnou půdu.
Při loňské návštěvě jsme zažili Káthmándú v mrtvolném stadiu „prázdného města“. Výjimečný stav zastavil dopravu, obchody i úřady, večer se nesmělo na ulici. Na letiště nás odváželo speciální vojenské vozidlo, absolvovali jsme nespočet policejních kontrol. Krátce po našem odletu události Káthmándú explodovaly. Všechny strany jsou si ale vědomy, že země žije z turismu. I proto nedošlo dosud k jedinému zabití turisty. Exotický Nepál si snad nenechá ukrást volný rozměr štěstí a všudypřítomné úsměvy. A dobrodružství může začít! UKRYTÁ BĚLOBA
Který podivín by nechtěl na vlastní oči spatřit nejvyšší horu světa? Dojít až do těsné blízkosti Everestu, jen deset kilometrů vzdušnou čarou od vrcholu! Ve zjednodušeném rytmu treku turisté obvykle poztrácejí starosti civilizace. Velehory syrové krásy k sobě moderní civilizaci nechtějí pustit, srdce Nepálu je vstupem do jiného, čistšího světa. Našich batožin se ujímají šerpové. Pojmenování šerpa je synonymem nosičů všech etnik. Jen Šerpové s velkým Š jsou příslušníci nepočetného horského kmene, jejich špičkové výkony si zaslouží hlavně vysokohorské expedice. My se jdeme zatím pouze aklimatizovat, našimi šerpy jsou většinou příslušníci Tamangů. Bída zvláštního kmene se traduje od převálcování jejich území górkhským králem Príthví Náráján Šáhem v 18. století. Tamangy tenkrát vyhnali z otcovské půdy, nový král odměnil jen ty, kteří mu pomohli k moci. Potomci vyděděnců dnes vydělávají na živobytí jako nosiči, šlapou na rikšách, tkají koberce… Snaží se najít obživu kdekoliv, teď právě s námi. Získávají sympatie od prvního pohledu, náš Mistr Pram je veselá kopa s očima šibalských plamínků.
Převýšení treku prvního dne je pouze sto metrů, ale jen bláhový našinec by čekal chůzi do pozvolného kopce s jemným načítáním metrů. Cesta vede nahoru dolů, nahoru dolů… Nějaký škodolibec kdysi vyšlapal pěšiny, aby se pomstil přivandrovalcům do území klidu a míru? Zelené podhůří Himálaje je zdrojem slušné obživy. Na každém kroku je vidět, že Šerpové jsou drsní i příjemní horalé, co se naučili žít v souladu s přírodou. Jejich království je krajina opojných rododendronů, políček vyrvaných strmým stráním i pralesům s všudypřítomnou kulisou bílých hor vysoko nad hlavou. I když nejsou bělostné ledovce vidět odevšad, stále tam někde vysoko majestátně trůní. Vyzývají smělé odvážlivce! PREMIÉRA MONDŽÓ
Na treku se přepracované hlavy pročistí, vše se zdá najednou jednodušší. Konečnou je romantické Mondžó. Přicházím první, a tak mohu vybírat ubytování z řady příjemných lodží. Tibet house si cení svého prostředí vyzdobeného thankami na 120 USD, ostatní ubytovny jsou v řádu pěti dolarů za noc. Kombinace ceny a poskytovaného komfortu je příjemná, bylo by snad až neslušné smlouvat. Domky nižších poloh Himálaje a terají mají malá okna, na ochranu proti zlým duchům je vykuřují vonnými travinami. Ani dotěrní komáři nemají rádi kouř a krev lidí, co zbožňují ostrá jídla a pálenku. Boj proti bzučícímu nebezpečí má příjemné zbraně – kukri rum, rakší i whisky Everest. JEDEN MUŽ NESTAČÍ Železný barel v noclehárně úspěšně supluje kamínka, sušená lejna jaků svádějí s útočnou zimou vyrovnaný boj. V družném hovoru u pece servírují domácí ošatku zajímavostí. Hanlivé oslovení pro Šerpy i Tibeťany je Bhótiové. Vyjadřuje něco jako „špinavý trhan hor“. Navíc pojídají maso z jaků, což v hinduismu znamená téměř hrdelní zločin. Ti ztotožňují samice jaků s posvátnými krávami, jedinou tolerovanou výjimkou je vodní buvol. Svérázní domorodci se pestré mytologii hinduismu usmívají. Božstva s choboty, přepravními prostředky býků, labutí i draků příliš připomínají americký Disneyland.
Stále zde dožívá polyandrie, zajímavá anomálie mnohomužství nejen pro zvědavé evropské dámy a nymfomanky. Žena získá více partnerů do života tak, že se provdá najednou za dva muže, vždy bratry. Živí ji více chlapů, je tak lépe postaráno o potomky. Narodit se jako jednovaječné dvojče s prima bráchou je výhoda! Poslední roky ale přinesly více změn než dlouhé období let 1933–1953, které Tenzing Norgay popisuje jedinou novinkou v podobě jednotřídní školy! Drsný kraj Šerpů je ale pevnější, než si myslíme. Šerpové jsou svojští! RÁJ NEPOTŘEBUJE AUTA Region Khumbu se řadí mezi nejvýše položené celoročně obývané oblasti světa. Peníze UNESCO zde pomohly postavit v roce 1983 elektrárničku, která rozsvítila oči i chýše domorodců. Velkolepé domy patří obchodníkům, kteří vypravovali karavany jaků do Tibetu. Část zisků věnují bohulibě klášterům, za to je čeká v příštím životě lepší znovuzrození.
Dříve nebylo bohatství na první pohled patrné, chudým to slušelo stejně jako bohatým. Jen místní věděli, kdo má stáda jaků a rozsáhlé pozemky. Dnes je nová prosperita snadno rozeznatelná: honosné domy i patrové hotely odhalují smetánku nové doby stejně jako absence dětí. Potomci bohatých totiž studují na drahých privátních školách Káthmándú. V celé oblasti Khumbu neexistuje jediné auto ani motorka, chybí nejen příjezdová cesta. V automobilovém ráji nenaruší idylku rána žádný klakson, jen nedočkavý kohout nebo zvědavé kozy. Bájné Namče. Díky financím od cizinců si žije nad nepálské poměry. SPOUTANÁ HORA Nohy ještě svrbí, po ranním treku poobědváme pečeného jaka a vyrážíme za další dávkou kilometrů. Vystoupáme čtyři sta metrů nad bývalé letiště Sjanbočhe k hotelu Panorama, kromě stodolarových cen drží i proklamovaný fantastický výhled. Do nového rezortu na protější vrchol nosí turisty jen vrtulník. V budoucnu tam prý natáhnou stožáry a horu násilně spoutají ocelovými lany, po nichž vyšplhá luxusní kabina. Pokud se tak stane, získá Namče novou dominantu. Zda chtěnou a zdařilou, či jen vnucenou, je otázka nejen financí. Když se rozmařilým zbohatlíkům zachce exkluzivity, ustoupí romantika i zdůrazňovaná čistota přírody.
Vrcholový hřeben nás přenáší od spoutaných úvah do vyhlášeného hotelu Everest View. Chybějící vlídnost a pohostinnost nahrazuje mrazivý kalkul, chladný komfort a nepříjemné ceny drahé nadmořské výšky. Velký den sype další dárek, podařilo se nám spatřit bažanta lesklého. Vyhlášený národní symbol Nepálu prý garantuje štěstí. SKALP YETTIHO Khumdžung se pyšní slavnou Hillaryho školou, sir Edmund zakládal kromě škol i nemocnice zasazené do nejpotřebnějších míst okolí. Podepsal se v regionu šlechetným způsobem. Jeho legendární výstup na nejvyšší horu je dnes minulostí, ale pomocná ruka naděluje oblasti Khumbu svou přízeň i nadále. Jako fungující tahák zvědavého turismu místní buddhistický chrám přechovává vzorek yettiho. Utrhli si kousek sněžného muže na útěku? Jak zbloudila relikvie právě sem? Skalp působí vypelichaně, yetti to asi dnes nemá vůbec jednoduché! Prahne po něm celý svět. Do pohodového Namče se vracíme za šera. Rozsvícené tváře domácích u pálenky rakší potvrzují existenci yettiho. S klesající hladinou láhve roste jejich jistota: Yetti už musí být za barákem. Po pár frťanech na posilněnou určitě vpadne do dveří. Bludu se dá snadno pomoci, média po něm lačně sáhnou. Fenomén yetti funguje, bude živen i dál. Ochutnáte pečeného yettiho příště i vy?
V novém dni obkroužíme Namče téměř po vrstevnici až k bělostné stúpě, odkud se už rýsuje na zalesněném horizontu slavný klášter Tengbočhe. Je vidět z neuvěřitelné dálky. Místo je považováno za nejkrásnější v Himálaji, ale kolik lokalit si přisvojuje v různých koutech hor titul nej? Magický kopec ze všech stran obklopuje prales, panoráma velehor přidává další rozměr. Vysoký bělostný čhörten schraňuje uvnitř ostatky lamů, jeho špice šplhá do výšky ve snaze přerůst okolní štíty hor. Klášter obývá čtyřicet osm mnichů v čele s guru Rimpočhe. Je druhým převtělením lamy Gulua, který klášter založil v roce 1916. Mladí novicové žijí v gompě od sedmi let, ale až od dvaceti mohou složit všech 253 přísah uložených vírou. V době hlavních prací na poli někdy vypomáhají rodinám. Tady má buddhistická tradice šanci přežít! RITUÁL NADĚJE
V ubytovně za branou kláštera meditujeme po svém, svíce voňavého vosku prozáří tajemnou místnost, plné duše i prázdné sklenice. Nebo obráceně? Ráno v sedm mniši svolávají hlubokými tóny dlouhých posvátných trub dungčhen k modlitbě do kláštera. Podmanivou sílu rozespalého jitra umocňuje módní přehlídka bělostných krasavic, o primát horské miss se přetahují na vzdáleném horizontu horského mola vypínavé slečny Lhoce, Lhoce Šar a Nupce, ranní cudnost maskuje mlžný opar. Za třemi gráciemi se hlásí o slovo vrcholová pyramida Everestu. Na pozemcích kláštera v horské čajovně servírují jasmínový čaj s pečivem. Nečekaně se rodí posvěcení našeho dobrodružství Everestu. Nima Doma se ochotně podělí o svátosti, v šarlatovém rouchu nám žehná sám osmasedmdesátiletý Srin Dordže. Darované modlitební praporce lungta se rozevlají v základním táboře. Symboly prý mají být v batohu stále nahoře, blízko bohům. V klášteře dnes už nepřebývají mnišky. Komplikovaly dodržování striktního celibátu, a tak se musely přestěhovat do kláštera v Debočhe. Noční výpady noviců ale vyprahle dál míří za ženskou romantikou. Když mniška otěhotní, musí i s milencem ihned odejít, nejčastěji končí ve vesnici Milingbo. Kuriózní víska se stává útočištěm žen uvolněných mravů. Tam může být dobře… KAMENNÉ PENĚŽENKY Přikrývá nás omamný háj provoněných rododendronů. Větve si nás předávají v příjemném houpání korun až k odvážně visutému mostu vysoko nad dravou řekou Imdža Khola. Odpovědí platebním kartám přetékajících kapes turistů jsou zdejší kamenné „pokladnice“. Místní „zainvestovali“ do hromad kamení, sesbírali šutry ze širokého okolí. Jejich chvíle prý určitě přijde, stavět nový domek nebo ohradu bude jednou syn, soused nebo známý. Pangbočhe v 3860 metrech je poslední celoročně obydlenou vesnicí na trase, dál už jsou roztroušena jen sezonní sídla. Místní nejstarší gompa regionu Khumbu vlastnila skalp a pracku yettiho, ale po krádeži v roce 1991 přišel svět o další „zásadní důkaz“ existence sněžného muže.
Výškovou hranici lesa necháváme pod sebou, vegetace slábne. V Šomare si dáme skvělé těstovinové taštičky momo plněné jačím masem a zeleninou, svlaží je zázvorový čaj bylinných afrodiziak v Oršo. Jako menu nám přinesli jakési opálené kůžičky. Hraji hrdinu a jako by nic polykám svůj přehmat.
Cena jídla a nápojů s narůstající výškou stoupá. Vše sem vynesla záda nosičů a hřbety zvířat. Slalomové stoupání mezi neposlušnými jaky posune prožitky do Pheričhe vysokého 4240 metrů. Ve vyhlášené záchranné stanici drží lékařka přednášku o nebezpečí horské nemoci. Ta je k obětem nemilosrdná, její výběr nahodile nekompromisní. Působivý památník obětem Everestu před ošetřovnou varuje, půlené kužely zaplnily sloupce zemřelých, v plechu jsou vyryta i česká a slovenská jména. SKLENĚNÁ PYRAMIDA Po příjemné noci nás vrstevnice už bezbolestně dostrkají do Lobučhe (4910 m), kde se kamenné ubytovny choulí na úpatí štítů jako horské boudy našich Krkonoš, vašich Tater nebo „jejich Alp“. Jen o kousek výš vybudovali Italové blyštivou skleněnou pyramidu krmící jejich meteorologické přístroje a hlavy geologů vědeckými poznatky.
Odtud se to zdá do poslední horské chaty pod Everestem v Gorak šepu (5140 m) příjemně blízko. Sípající drak turismu se už dávno roztrhal, zbylo z něj jen torzo skalních vytrvalců. Většina má vypoulené oči, a není to zvědavostí… Everest patří jen vyvoleným, na skromnější Kálá Patar (5545 m) v jeho sousedství však může vystoupit téměř každý. Vylézt sem musíme samozřejmě všichni, právě odsud je krásný pohled na Everest. Z nesmělého výstupu se líhne nevyhlášený závod. Pavel volí pro finální smrtící spurt místo treter sandály. Náhradní plíce má rafinovaně schované v batohu, jinak to není možné. Je to příjemná zpráva pro společné budoucno… Ze síly jednotlivce bude těžit celá parta. Kálá Patar se vypíná jen ve stínu nejvyšší hory světa, ale panoráma předkládá úchvatné. Kritikové tvrdí, že nejvyšší hora není nejkrásnější. To však nemůže její velikost srazit.
KOPYTA VZHŮRU! Dnes si můžeme na Everest dokonce sáhnout. Čeká nás základní tábor s výškou 5400 metrů. Ledovec Khumbu se plazí od paty Everestu jako nekonečný ještěr s rozeklanými konečky mlsného jazyka, co se natahuje za kořistí. Kameny na povrchu zakrývají mocné ledové podloží, masa působí nehybně. Při letní dietě ztrácí na objemu, ale přes zimu vždy nakyne. Ledovcová moréna nás rozšafně houpe, šplhání se mění v prudké klesání a obráceně. Šlapání po ledovci přes tající potůčky se natahuje jako kukačkové hodiny, odměnou je tábor v prominentním amfiteátru světa, korunovaném Everestem. Verona i Koloseum blednou závistí, největší stadion světa Maracaná by se jen zahanbeně choulil v koutě hor. Nadmořská výška tábora je o celý kilometr výš než vrchol výhružného Matterhornu.
Příchod k místu je depresivní, mezi kameny v poryvech větru morbidně sténá havarovaná helikoptéra. Exploze a nenechavé ruce rozházely kusy železa po velké ploše. V útrobách vrtulníku se přehrabují domácí, jen aviatik Blériot by mohl posoudit, k čemu honcům skotu poslouží odnesené součástky. Pár metrů od trosek leží ztuhlý jak, kopyta mrtvoly vyčítavě trčí. Jednou nahoře, podruhé dole. Dneska já, zítra ty! Netušíme, jak si osud pohraje i s námi… za pár dní se vynuceně vrátíme zpět! VÁLKA NERVŮ
Vysněný Tibet. Neuvěřitelné „drobné zamítnutí“ vstupu do velké rudé země přerůstá ve fatální ránu. Číňané nechtějí primátora Prahy vpustit ze „zásadních důvodů“, nemuseji nic zdůvodňovat. Pavel srůstá s telefonem, jeho vrcholový pokoj „paláce Windhorse“ se mění v telefonní centrálu. „Dráty satelitů“ vedou do nejvyšších míst. Jsou ale hluché. Ve válce nervů je mi Pavla líto, osud expedice teď leží na jeho možnostech, alespoň pro dnešek. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že se budeme na počátku expedice tak nesmyslně trápit. Pokud ale tohle ustojíme, zvládneme i cíle nejvyšší. V kolektivu je síla, v partě řešení. Ještě že mám přátele i v Nepálu! Přeroste nepálský mužik ředitele zeměkoule i nabubřelého mandarína? Známý má známého, který zná… Mám víza! Za dva dny držím v rukou všechny potřebné papíry včetně víz a klíčových permitů. Jak křivolaká to byla cesta, není podstatné, všechna lejstra mám legitimní cestou. Kluci nevěřícně kroutí hlavou. Je dobré mít známé nahoře nejen mezi božstvy.A pak konečně Tibet. Tisíce úsměvů příjemného Nepálu ale ústí v hraničním Kodari výbuchem. Za čínskou hranici nesmíme! Ručička zákazu vytáhla z chumlu jenom nás, ostatní expedice klidně překračují Friendship Bridge a vstupují do Číny. Nikdo nechápe, proč právě my musíme zůstat. Vybuchují emoce a arogance a hrubost dominují. Tolik práce dalo zajistit permity na Everest, čínská víza a vstup do Tibetu. Natěšení a touha se lámou do deprimující rezignace. Kdo je proti našemu vstupu do Číny? Proč nekompromisně i rafinovaně odřezává všechny naše možnosti? Červený praporek zákazu platí jen pro primátora Prahy. Cejch nelze setřít! HAPPY NEW YEAR! V noci dojíždíme s Pavlem zcela vyřízení zpět do Káthmándú. Další den se úspěšně rozjíždí příprava výstupu na Everest z jižní nepálské strany, přes průstup obávaným ledopádem Khumbu, nejrizikovější částí Hory. Logistika i technika počítaly s tibetským severem, náklaďák s jídlem tam dokonce už odjel! Spoustu doplňků teď musíme shánět znovu, začínáme od nuly stavět nový příběh.
Káthmándú dnes slaví Nový rok, domy jsou ověšené fáborky a sympatickými vlaječkami Nepálu. Pořádný dárek pod vánoční strom potřebujeme! Všechno se ale podařilo vyřídit až neuvěřitelně rychle. Vrátíme se tam, odkud jsme před pár dny přiletěli!
A pak konečně! První klukovský sen je splněn, k Everestu s námi šlapou jaci naší vlastní expedice! Do řemesla Šerpům fušují Rájové z nižších údolí, která nejsou pro turisty dostatečně atraktivní. Profitují u šťastnějších sousedů jako zásobovači, o práci se přetahují s jaky a dzo, kříženci krav a jaků. Dzo je silný a odolný, přitom poslušnější, lépe snáší horko. Zvířata postupují pomalu, ale vytrvale. Než zavřeli v šedesátých letech Číňané hranice do Tibetu, byl prodej dzo slušným zdrojem bohatství Šerpů. Dnes je pro ně nejvýhodnější doprovázet turisty a horolezce. Ročně jich putuje do oblasti Khumbu přes dvacet tisíc.
Vzduchem poletují sněhové vločky. Opravdu jsme byli ještě včera v horkém Káthmándú?
Skupina, která se pokusila vloni o výstup na Everest, měla sedm členů. Pavel Bém – horolezec a primátor Prahy, Ado Eliáš, horolezec, jako první Čech vystoupil v Antarktidě na nejchladnější vrchol světa Mount Vinson. Létá na padáku, pilotuje. Ruda Švaříček, který byl na všech nejvyšších horách kontinentů kromě Everestu. Dobrodruh. Slovák Vlado Zboja, byl na Everestu v roce 1998, vynikající lezec. Tři skvělí Šerpové, nejzkušenější Nima Nurbu Sherpa (na vrcholu Everestu pětkrát), Dawa Jangbu Sherpa, mladší brácha Nimy (horolezecká naděje, 23 let), Pemba Tenjin Sherpa (na Everest třikrát).
Na počátku expedici doprovázely i Bémova manželka Radka a Švaříčkova partnerka Jitka.
Hurá na Everest
Historie horolezectví je v Nepálu krátká, i turismus se zde vylíhl pozdě, teprve druhá polovina dvacátého století otevírá světu novodobou horolezeckou epochu. Despotická moc královských Ránů byla odstraněna až v roce 1951. Pádem dynastie nechtěných králů začala nová etapa. Až do padesátých let sem pronikla jen stovka cizinců! Nejodvážnější horolezci museli dosud jen čekat za branami země, marně se snažili o průniky k nejvyšším vrcholům Himálaje. Najednou je všechno jinak! Dva roky po otevření závory izolace dobývali Edmund Hillary a Tenzing Norgay v roce 1953 nejvyšší vrchol světa. Začalo vrcholné himálajské dobrodružství a zároveň skončila jeho největší výzva. Horolezci objevili Nepál pro svět, za nimi našli zaslíbenou zemi turisté.
Legendární šedesátá léta přivádějí do Nepálu deset tisíc turistů, sedmdesátá léta číslo povyšují na pětinásobek, jen o deset let později už nemilosrdná statistika uvádí šokujících 175 000. Dnes navštíví Nepál na půl milionu nadšenců za rok. Přepracovaní byznysmeni utíkají ze stereotypu k protipólu syrové přírody. V národním parku Čitvan nalézají nosorožce, slony a tygry, v královských městech živou historii, v horách nová dobrodružství. Plnými doušky hltají vyprahlí cestovatelé jiné zážitky i slastný pocit volnosti. Druhou část reportáže z dobytí Mt. Everestu najdete v příštím vydání magazínu Koktejl.
Kodrcat se mezi Istanbulem a Teheránem je sice poněkud únavné, zato nepochybně objevné dobrodružství, zvlášť když si těch dva a půl tisíce kilometrů odsedíte v íránském autobusu. Takovou zkušenost doporučuji každému, kdo by se chtěl zapojit do „diskuse“ o turecké minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti. Třeba v Evropské unii… Cesta z Istanbulu do íránského Teheránu obnáší dva dny a dvě noci jízdy. Kodrcal jsem se po ní několikrát. Nejprve se přiblíží první divoké hory tureckého východu. Před deseti lety tu zuřila kurdská partyzánská válka, dnes vládne zdánlivý a především dočasný klid, i když dřívější palebné postavení turecké armády s transportéry, tanky a kulometnými hnízdy už v sedle nepřipomíná skoro nic. Jediná budova, která zde od té doby vyrostla, patří silničářům karayoları (doslova „černé cesty“ – černá je pro Turka zřejmě oblíbená symbolická barva a tahle záliba nabývá až kultovního rázu). Vojska a vojenské posty se jen posunuly – dál na východ a na jih. Mezi kurdskými vesnicemi čerstvě natahují plynovod, další známka, že je „dobyté“ území plně pod kontrolou. Zmijovky a ženy v pytlích Východní Anatolie, snad jediná krajina, která při cestě napříč Tureckem může zprvu dojmout, vězí všude kolem. Topolové háje, vraní hnízda, stáda – nezaměnitelný trojzvuk. Do Erzurumu je to ještě padesát kilometrů. Staříci vroubení bílými vousy, stejná tmavá saka a kulichy (a zeleně vzorované čepice zmijovky), jako mají jejich vrstevníci tisíc pět set kilometrů odtud při Bosporu, odpočívají opřeni o stěnu mešity. Jako by jim chlad ani trochu nevadil. Touha po pospolitosti a čaj zimu přebijí. Rozmach turecké kultury je na kilometry velkorysý (zrovna tak si počínají slovanští dědečci v muslimských končinách Balkánu). Erzurum. Nehostinné město, kde ženy uvízly v pytlích nebo dlouhých pláštích. Skoro jako by tu ožily časy Tálibánu. Kultovní pomníky, Atatürkovy hlavy z bronzu, vrány, spousta koňských povozů a znovu brlohy se střechami z kusů vlnitého plechu. Symboly turecké státnosti před branou univerzity. Obrovská kasárna zaplnila celou kotlinu – prostorem Turci nešetří, zvlášť když jsou to kraje kurdské (před nimi nadto uloupené Arménům). Ať žije piknik
Erzurum je konečně za námi a šoféři se už těší na snídani. Zastavujeme na obvyklém místě kolem shluku budov restaurantu se supermarketem, před záchytným bodem řidičů a útulkem nudících se cestovatelů. Je sobota a lidé vyrazili ve volný den do přírody, tedy na piknik. Kdejaká strouha, v níž proudí alespoň trocha vody, hostí zaparkované auto a rodinku na dece. Díky Otci Turků se nám známý víkendový rytmus udržuje ještě i tady, uprostřed Malé Asie. Tři tisíce kilometrů od domova. To o pár hodin dál už se systém volných a pracovních dní zcela změní. V religiozním Íránu oficiálně pojem víkend neznají. Perioda zasvěcená práci končí pátkem, nikoliv zahálkou, nýbrž dnem hlavních modliteb. Ve skutečnosti si Íránci volný den vyložili po svém, takže si svůj víkend vybírají tak jako my – jen poněkud posunutý v čase. Přestože to vypadá teprve na předjaří, Turci z města přijeli v hojném počtu a místo pro piknik praská ve švech. Na kopcích kolem přitom ještě leží plno sněhu a na topolech jsou stěží vidět výhonky. V korunách visí vraní hnízda a jejich osazenstvo spokojeně kráká. Ženy na betonových stolech připravují zeleninový salát, hlavy rodin obsluhují samovar nebo rozdmýchávají uhlíky pod opékaným kebabem. Plné ruce práce mají i v polních restauracích, tady připravují kebaby pro ty, kteří se dostatečně nevybavili. Celý ten topolový háj s betonovým mobiliářem místo podrostu je zvláštní samoobslužnou – rozhodující úlohu v ní mají plechové krabice s rošty. Vládne povznesená, lehce slavnostní atmosféra, hlučná hudba z rádií tomu dodává orientální kulisu. Netušil jsem, že taky mně přinesou číšníci porci kebabu. Dva světy Muž, co mě pozval, pracuje v tureckém Telecomu. Je s ním zábava, krom jiného mně při čaji vysvětluje, co je to čaršaf – tak tu říkají pověstnému ženskému pytli. Tento způsob hidžábu, ženského zahalení, při němž nositelkám zpod hrubého rezavého závoje sahajícího až na zem nejsou z tváře vidět než oči a z tělesných tvarů zhola nic, praktikují v Turecku pouze v Erzurumu, Bayburtu, Erzindžanu a okolí – v oblasti takzvaného „pytlového trojúhelníku“. Podobnost s afghánskou burkou bije do očí. Úkaz, by v zemi, kde hidžáb dokonce podléhá zákazu – třeba na vysokých školách (s šátkem na hlavě ve škole hrozí studentce až roční vězení) či vládních úřadech – mohl působit jako pozoruhodný relikt. Pokud by ovšem mnohem spíše nevystihoval pravou podstatu toho, co zakrývá nálepka domnělého „tureckého sekularismu“ (co si třeba myslet o nedávných snahách vlády kriminalizovat nevěru a pohlavní styk mladých mezi patnácti a osmnácti – vítězná strana přece zná své voliče). Mezi halasící Turky se mísí Íránci z několika dalších teheránských autobusů. Nakoupili v supermarketu (moc toho vzhledem k jejich kupní síle nebylo) a teď závidí Turkům piknikovou pohodu před plnými stoly. Jejich skromnost a nenápadnost je oproti hlučným Turkům očividná. Jako když se Češi kdysi při cestách na Západ krčili na parkovištích s namazanými chleby u zdi bohatých restaurantů. Turecko je pro Íránce Západ v takové relaci cen a platů, jakým byl pro nás ještě v roce 1989. Jedna vlast, jeden národ Divná krajina převládla na tisíc kilometrů od Istanbulu. Snad i proto si úbočí podél silnice Turci vyzdobili podle svého gusta. Své obsese a frustrace zvěstují světu prostřednictvím zpráv z vyskládaných kamenů. Vatan, nejčastěji se opakující slovo, znamená obvykle vlast, země, volně myšleno i národ. „Jedna vlast, jeden národ,“ stojí na kopci nad vesnicí na východ od města Ilidža. K nápisu patří ještě půlměsíc v červeném poli. Atatürkův profil k tomu svítí jako bojová standarta. Všechno svedli neznámí tvůrci z kamenů a kaménků. Celé plochy, barevné výjevy trčí vprostřed kopců jako dětské malůvky. Cestou přes Turecko se člověk setká pouze s dvěma formami výtvarného umění – v obou případech jde o sochy nebo zjednodušeně předměty v prostoru, obojí má ráz neumělý. Jeden pól, to jsou „odpočinkové“ skulptury zvířat v místech, kde se Turci chystají oddychovat, hodovat na pikniku. Asi jim mají připomenout další, dodnes nijak neumrtvělé atavismy – třeba loveckou vášeň, s níž každý mužský příslušník střílí po všem, co se hýbe vzduchem i po zemi. Protilehlý, skoro sakrální pól zahrnuje umění ideologické – nápisy v krajině a oslavné sochy vůdce, zvěstující rozpoložení Turkovy duše a udatnost jeho srdce. Mezi oběma polohami zeje prázdnota. Je zajímavé, že pokud jde o kulty vůdců, v Turecku jsou to sochy oproti romantickým malbám oslavujícím ajatolláhy v Íránu. Turecký nacionalismus není daní, „cenou za novou identitu, která by se nezakládala na islámu“ (jak poznamenal jeden český komentátor na téma, zda chceme Turky v Evropě). Z jednoho prostého důvodu – vášeň pro svůj národ, jeho symboly, představitele, nositele tradic a ochránce mají Turci vrozené. Jedna turecká generace za druhou vyrůstá v atmosféře vypjatého nacionalismu. Přál bych všem podobným komentátorům udělat si výlet po tureckých krajích – mluvili by docela jinak. Stačí navštívit istanbulskou nadaci Východního Turkestánu (Doğu Türkistan Vakfı). Nijak nezakrývané nitky vedou až do srdce turecké pravlasti, dnešní čínské provincie Sin-ťiang. Co budí úsměv Vraťme se ale ke krajině, která svou nudnost „zastírá“ ideologií. Co kopec, to bílý vzkaz. „Pocházíme z jedné matky a z jednoho otce.“ Že by tím mysleli Turky a Kurdy? Takový byl dlouhá léta jediný správný výklad – Kurdové vlastně vůbec nejsou Kurdy, nýbrž „horskými Turky“. Patří Turci do Evropy? Proč ne, ale se svým „angažovaným uměním“ to budou mít věru těžké. Přímo sem by se měli přijet z Bruselu podívat, ale ve vší opatrnosti, z takových kamenných „koblih“ by mohlo komisařům zaskočit. Některé nápisy vyloženě zastrašují. Snad proto právě ony svítí na úbočí co nejblíž kasárnám. Pozor, začíná zlověstný vzkaz všem narušitelům a končí podpisem komutan (vojenský velitel). Slogany jsou stále průraznější, zároveň připomenou květy orientálních metafor: „Naše vlast (vatan – opět to klíčové slovo svérázného, nacionálního landartu) je jako z ráje.“ Turecké vášně působí animálně: značkování krajiny, jako když šelma označuje svůj revír. Není kopce, jehož strmost by bránila zbudovat kamenný záznam. Z nejprudších svahů září bílý půlměsíc s hvězdou nejpůsobivěji. Raději nediskutovat Otevírám diskusi s ázerbájdžánskými spolucestovateli o významu nápisů, které v turecké (kurdské) krajině nepřehlédneme, ani kdybychom chtěli. Muži si nechají přečíst nápis na svahu, který pak ostatním s vážnou tváří překládají. Jsou to Atatürkova slova národu: Přeji si, aby se turecký národ měl lépe, byl šťastný a odpočíval! (Nu, proč ne, když za něj makají Kurdové, Turkmeni, Východoevropané a taky Íránci!) To bylo městečko Pasinler, kde se to kolem turecké posádky kamennými skvosty jen bělá. Všechny jsou neméně sugestivní. Nikdo v busu se ale ani trochu neusměje. Jen Peršan, vzdělaný podnikatel a student, který se učil ázerbájdžánsky (s latinkou psanou turečtinou mají Peršané problémy, i když třeba znají ázarí, nápisy v téměř shodné turečtině nepřečtou), chápe, co chci slyšet, ale do přesnějšího výkladu se mezi tolika Ázerbájdžánci raději nepouští. Smysl je ovšem nadmíru srozumitelný. Všechno patří Turkovi a ten se s nikým nedělí. Bohužel podtext, jaký je cítit z mnoha kroků turecké vnitřní politiky i diplomacie. Kolonizovaná země Městem Ağrı (málokdo ví, že zrovna tak se v turečtině jmenuje „původně“ arménská hora Ararat; slovo ağrı ovšem znamená též bolest) teče kalný Eufrat (Furat Nehrı, delší z dvou toků, které vytvářejí mýtickou řeku). Roztápěné sněhy přinášejí spousty hlíny, které po stovkách kilometrů níž zanášejí turecké veledílo století – přehradu velkého Atatürka. Stavbu, pro niž přívlastek pragmatická je pouhým eufemismem. Dál po proudu kvůli ní Syřané nemají naplavenou ornici ani dřívější množství vody.
Třeba říct, že stavba se jménem tureckého vůdce nehonosí nadarmo, právě Mustafa Kemal, považovaný za zakladatele tureckého národovectví, proslul urputnou xenofobií vůči svým sousedům. Předměstí, která Ağrı lemují, obývají výhradně Kurdové. Takové je vlastně skoro celé město, samé nízké domy, z jednoho na druhý rozvěšené prádlo a před každým pyramidky sušeného trusu. Do toho početná kurdská omladina. Nedivím se, že se Turci Kurdů tak bojí a snaží se je pacifikovat všemožnými způsoby. Aby mohli v takovém městě žít, potřebují ho vybavit pořádnými kasárnami. Východní Turecko, Kurdistán, má ráz kolonizované země. Maně to tu připomene Tibet – bezlesou krajinou, která má mnoho shodných rysů, ale hlavně podobné postavení původních obyvatel (míněno posledních osmdesát až sto let – v maloasijských reáliích toto slovo zcela ztrácí smysl, původní tu není zhola nic). I Kurdové se tu pomalu stávají cizinci ve vlastní zemi (tento proces naštěstí nemá tak brutální podobu jako v Číně). Je to vidět i na architektonickém rázu. Cizí země je levná, tedy přibývá velkorysých, spíše rozpínavých staveb. Stavebníky i investory jsou Turci. Nic, o čem by se dalo říct: Je to kurdské. Kurdské tu není ani slovo, jeden jediný nápis. Leda tak kurdské osady, vlastně několik brlohů z kamene překrytých drny (a taky kamenné mužíky, znamení cesty nekonečnými pastvinami). V rámci objektivity – ani to není tak docela pravda. I ty rázovité domky nejsou než pozůstatky po Arménech, kteří si právě takové stavěli ještě začátkem minulého století. Tehdy sídlili Kurdové podstatně jižněji. Byli to Turci, kteří původně arménské oblasti obsadili etnikem, které jim připadalo přijatelnější. Jenomže, stalo se, co Kurdové netušili – najednou to byli oni, kdo se v Turecku dostal do postavení novodobých (ale mnohem chudších) Arménů.
Pozor na Kurdy Vše, co Kurdy připomene, se tu očividně snaží vymýtit. Nevím, zda se takto lapidárně vyjádřil tatíček Atatürk před půlkou století. Názvy některých živočichů se tureckým politikům zdají natolik závadné, že vážně uvažují o jejich náhradě za jiné, které tolik nejitří srdce každého Turka-vlastence. Podle ministra životního prostředí lze za latinskými označeními najít „postranní úmysly“. Postiženým savcem má být liška Vulpes vulpes kurdistanica, stejně tak divoká ovce Ovis armeniana. „Liška je naše liška a ovce je naše ovce,“ prozradil ministr před nějakým časem v rozhovoru svým nadšeným patriotickým čtenářům. Turecká chudina je kurdská. Od Atatürkových dob se kurdský venkov prakticky nezměnil – snad až na pláty plechu, případně talíře satelitů, které teprve v posledním desetiletí modernizují jeho jinak archaický ráz. Není divu, že ho lidé houfně opouštějí. Něco přitom ztrácejí – k potěšení Turků svou kurdskou identitu. Na kurdském venkově mnohem déle přetrvávají tradiční životní způsoby, kdežto ve městech přijímají přistěhovalí Kurdové víc zvyky většinové společnosti (třeba kurdské ženy si tam halí hlavu šátkem nebo závojem stejně jako Turkyně). Co Kurdům zůstalo, je vysoká porodnost, a jestli jim vydrží, za deset let jich nebude v Turecku čtvrtina, ale třetina. To, že 9. června 2004 odvysílala turecká televize poprvé v historii pořad v kurdštině, můžeme chápat jako smířlivé gesto, jako snahu ulevit před mezinárodním pohledem svému svědomí, ale rozhodně ne za úlitbu průměrnému Turkovi. Ten musel zůstat jako opařený. Kostlivců ve skříni má ovšem Turecko mnohem víc. Požadavky evropských komisařů na výuku v kurdštině, na návrat vyhnaných vesničanů jsou pro běžného tureckého tatíka natolik nestravitelné, že spíš svým politikům odpustí neúspěch cesty do EU než takovou pohanu. Nic na tom nezměnilo ani půlstoletí trvající členství v NATO? Při bližším pohledu vyjde najevo, že tou pravou érou tureckého nacionalismu nebyl ani tak středověk a období, jež následovala, nýbrž doba docela nedávná: konec 19. a zejména celé 20. století. Tehdy se odehrály nejkrvavější a nejvíc popírané pogromy, za které se turecký režim dodnes nemíní omluvit. Demokratizace samopaly Jak jedeme stále na východ, stoupáme. Horám přibývá sněhu, na plochých hřbetech jsou ještě v srpnu k vidění jeho zbytky. Vysoko položená východní Anatólie zůstává pod sněhem nejméně šest měsíců. Ve stejných zeměpisných šířkách, jaké má Středomoří, se tu vytvořil malý pól chladu (se zimními teplotami severu Skandinávie anebo ruských stepí). Do Íránu to máme ještě sto třicet kilometrů. Silnice je posledních dvě stě kilometrů k hranicím doslova strašná. Krajina se definitivně změnila. Přišel čas na kurdské pastorále – senoseč, kosci postupující v jedné lince, topolové řady, chudé příbytky, na nichž zarezlé satelity hrozí volným pádem. To všechno hlídá moderní turecká armáda. Tak absurdní představa, jako by US Army stála v plné polní kolem indiánských rezervací. V nejvyšším sedle překračujeme dva a půl tisíce metrů. Další nápis napovídá vojenskou kontrolu. Stojí tam kulomet s plnými pásy. Brzy se zjeví Ararat. Vítá nás už klasickým petroglyfem: Önçe vatan (Nic než vlast) T. C. komando (čili útočná jednotka Turecké republiky). Na hranice zbývá už jen šedesát pět kilometrů, ale rychlost na děravé silnici ustavičně klesá. Místy nás provázejí oblaky prachu. Kolem mokřin se to bělá solnými výkvěty. Krajina stále víc přiznává svou vulkanickou podstatu. Že je Kurdistán nevyhaslou sopkou, si Turci uvědomují víc než kdo jiný a své obavy nijak neskrývají. Někdy se ovšem zdá, že kurdský problém zneužívají pro nijak opodstatněné požadavky vůči svým sousedům, v posledních letech hlavně Iráku.
Kotlinu zalidnili početní kamenní mužíci. V této volné umělecké disciplíně všech honáků od Balkánu až po Tibet se zdají být Kurdové zvlášť zdatní. Na kamenných ohrádkách suší kurdské hospodyně prádlo. K tomu jim vlaje turecká vlajka. Další a další nápis uctívá vlast. Je to divná země, když přinutí padesátimilionový národ k takovým projevům vlastenectví. Aby kdejaký kurdský kopec „zcivilizoval“ půlměsíc a hvězda, musela z něj turecká vojska ponejprv vymýtit kurdskou trávu až na turecký kámen. Ararat tone v podvečerním slunci, svrchu až k úpatí zabořený ve sněhu. Jak se ty kontrasty v Kurdistánu přebíjejí! Pod Araratem vyrostl bazén (ještě loni tam nestál) a rozlehlé místo na pikniky. Opodál mnohem delší dobu dlí vojenské ležení, na sloupu před ním tabule a na ní nápis – demokrasyon (ani ten tu ještě loni nebyl). Zastavujeme tam a pro pořádek nás rovnou členové tlupy v maskáčích zkontrolují. Tomu se říká demokratizace samopaly. Třeba podotknout, že ani poté, co jim Evropská unie odemkla dveře, Turci nezmoudřeli. Masakr demonstrantů k Mezinárodnímu dni žen v Istanbulu hezky a názorně ukázal těm, kteří by snad mohli důvěřovat tureckým slibům: Podej ruku, přiletí kopanec. Bacil despocie Nemůže být dokonalejšího místa pro hranici. Ani tam člověk nemusí hodiny trčet, aby to pochopil. Odedávna tu taky stávala. Ne pořád, ale nejčastěji právě tady. Přes ni přecházela poselstva šáha k sultánovi (před ním k byzantskému císaři) a obráceně. Pokud jedna z obou říší vybila svou energii a přelila se na opačnou stranu, v tisícileté historii to nebylo na dlouho. Uplynul čas, deset let nebo století – a hranice stála zas tam kde předtím.
Málokde má tak symbolický význam jako tady. Už jen ta krajina: dosud jednotvárné, stále táhlejší a stále vyšší stepní kotliny lemované stejně táhlými a stále vyššími horami, které teprve na dohled k Araratu nabudou na ostrosti a dramatičnosti. V ní polozemní osady Kurdů (dříve Arménů) z kamení a drnů. Za nevýrazným hraničním sedlem se scenerie zázračně mění. Jestli se někde dá říct, krajina se lomí, tak tady bez váhání. Po kličkování v sevření vrásných hor cesta klesá a neochvějně míří k prvním íránským pustinám a polopouštím. Domy z drobných, ale pálených cihel (v nich Kurdové a Ázerbájdžánci). Mešity (džami) s tužkami minaretů ustoupily mešitám (masdžid) – betonovým cibulím a květům tulipánu, pestrým a ladně klenutým, jako by to byly pravoslavné báně. Na turecké straně něco končí. Je-li v krajině duch, tak za tureckou hranicí něčeho pozbyl. To, co cestovatel v prvních chvílích z íránské krajiny přijme, vnímá jako úlevu. Už dost Turecka. A vůbec – Turecko na svém krajním východě docela nudí. Falešným nátěrem, který všude ulpěl a nebývale zavání.
