Text a foto Tomáš Kubeš „Češi? Koller, Baroš, Rosický,“ shoduje se většina osazenstva autobusu. Jsem v šoku, tady, uprostřed Etiopie? Kupodivu tu Českou republiku znají snad všichni a je cítit, že ji mají rádi. Na to by asi nestačil ani fotbal.
Většina osazenstva autobusu pochvalně vykládá hlavně o školách, které tu Češi staví. Ostatně hned u cesty míjíme velký billboard s naší vlajkou. Jsou chvíle, kdy je člověk opravdu hrdý na svoji zemi. Chvíli se proto dmu pýchou, než přijde ještě větší překvapení – velká část osazenstva autobusu zná dokonce organizaci Člověk v tísni! A ta tu působí teprve od roku 2003.
Ztratit rodiče je pro každé dítě složité. Ovšem, když se narodí v Etiopii, jedné z deseti nejchudších zemí na světě, je to přímo tragédie. Pokud se o ně nepostará někdo z příbuzných nebo sousedé, často končí na ulici. Bez vidiny budoucnosti, jen každodenní boj o přežití. Právě organizace Člověk v tísni se snaží situaci mnoha dětí změnit ve městě Awasa na jihu Etiopie. Nejenže tam staví školy z peněz získaných ze sbírek, ale vybudovala i internát pro sirotky, kde mohou žít během studia na střední škole, aby měli větší šanci získat lepší zaměstnání po studiu a tím i lepší budoucnost. Čápi a jediný bankomat
Město Awasa jsou velké bulváry s mohutnými stromy s hejny vodního ptactva a čápy marabu, poklidná hladina velkého jezera, moderní budovy nebo také jediný bankomat mimo Addis Abebu. Skoro jako v ráji oproti chudým vesničkám po cestě. Škola pro sirotky je kousek za městem. První den mě čekají formality, seznámení s ředitelem školy a vedoucím sociální péče, který bdí nad internátem. Škola je na poměrně rozsáhlém pozemku – dvě velké školní budovy, zahrady, studna, jídelna a dvě ubytovny pro žáky. Jedna pro dívky, druhá pro chlapce. Příchod cizince a ještě k tomu bělocha samozřejmě nezůstal utajen, a tak se kolem mě rychle vytvořily hloučky zvědavých studentů. Kdyby věděli, že zítra se chystám jednoho z nich celý den fotografovat, asi by tomu nevěřili. Stejně jako zaměstnanci školy, kteří vůbec nemohou pochopit, proč to dělám. Kdo by se zajímal o sirotky…
Naštěstí všichni prý chápou vrtochy novinářů. Vychovatelka Jigeremu tedy přivádí mladou šestnáctiletou dívku Netsanet Zekarias, která byla sociálními pracovníky vybrána jako kandidát na fotografování. Pak nás nechají v klidu se seznámit. Netsanet se už těší, škoda jen, že netuší, jak to bude pro nás oba náročné. Internát v Awase je určen pro děti, které ztratily minimálně jednoho z rodičů kvůli chorobě AIDS. Ačkoliv je to jedna z podmínek pobytu, je velice těžké zjistit, nakolik se to dodržuje. Jednak je AIDS v Etiopii a obzvláště na venkově absolutní tabu. Kdo by se chtěl s něčím takovým chlubit, bude okamžitě komunitou zavržen. A tak se tu do posledního okamžiku přede všemi nemoc tají a pokud někdo v rodině zemře, uvádí se většinou jako příčina úplně jiné onemocnění. Druhým problémem je zjistit další informace, děti často neznají ani svůj věk. Tak se nezřídka mění práce sociálních pracovníků v detektivní záležitost. Musejí navštívit současnou rodinu, zjistit bližší podrobnosti u sousedů a také dát přednost těm, kteří to mají do Awasy daleko. Hvězda se vším všudy
Ještě před svítáním jsem nedočkavě vyrazil do chladného rána ke škole. Netsanet mě tam už zvědavě očekávala. Na jeden den jsem se měl stát jejím stínem. Jak žije sirotek z Awasy? Zpočátku se jí to líbilo. Budila všeobecnou pozornost, byla hvězdou dne. Po pár hodinách jsem se ale stal už téměř pronásledovatelem a Netsanet začala u kamarádů budit závist. Spousta žáků se snažila za každou cenu vnutit do záběru nebo mě alespoň přemluvit, aby to byli zrovna oni a ne zakřiknutá Netsanet, kdo mě bude zajímat. Začaly přibývat situace plné emocí, rivality a dokonce i zášti. O to těžší vše bylo pro Netsanet. Na rozdíl ode mne zůstane ve škole i v následujících dnech hvězdou se vším, co k tomu v dobrém i špatném patří. Den co den
Smyslem celého projektu je nejen možnost získat bezplatné vzdělání, ale také integrace do kolektivu. Velkým bonusem může být kvalifikace pro některé řemeslo, kterou musí povinně mít každý z obyvatel internátu. Každý sirotek obdrží kromě učebních pomůcek uniformu a bezplatnou stravu. Jen na víkend se žáci vracejí ke svým příbuzným nebo pěstounům. Aby to studenti měli jednodušší, bdí nad nimi vychovatelé, kteří se snaží pomoci, kdykoliv je to možné. Samozřejmě, stejně jako mezi všemi lidmi, i tady mohou vznikat problémy. Proto je areál zakázáno opouštět, alkohol a drogy jsou zakázány a chlapci i dívky žijí odděleně. Naštěstí většina z nich chápe svůj pobyt tady jako jedinečnou šanci, která se neopakuje.
Každý den na internátě se těm předešlým i následujícím víceméně podobá jako vejce vejci. Klasický budíček vyžene žáky z postelí, pak ranní hygiena a z kuchyně se už line vůně čaje. Na rozdíl od našich škol tu mají ranní nástup. Při něm se kontroluje docházka, ředitel školy seznamuje žáky s novinkami. Pak se všichni rozprchnou do tříd, kde se většina předmětů učí v angličtině. Možná to někoho překvapí, když úředním jazykem je amharština. Jenže už od střední školy je vše včetně učebnic v angličtině. Ne vždy ale všichni cizí jazyk ovládají, a tak si učitelé pomáhají i amharštinou. Dalo by říci, že během vysedávání ve třídě jsem si zavzpomínal na svoje školní léta a neshledal příliš velký rozdíl. Naopak učitelé mi připadali natolik zanícení svými předměty, že z nich přímo čišela neuvěřitelná touha naučit všemu, co znají, i děti kolem nich. Vůbec v celé Etiopii vzdělání letí, a tak se většina hovorů s cizinci točí okolo školy a absolutní touhy naučit se co nejvíce. Příběh plný krutosti
O přestávce prchám za Netsanet do jejího pokoje. Je určen pro osm obyvatel. Každá ze slečen tu má své království. Často jen nepatrné množství oblečení a několik drobností, které připomínají ztracený domov, v krabici nebo malém batohu. Netsanet mi se slzami v očích ukazuje fotografie rodičů i sester. Nedivím se její bolesti, protože příběh jejího dospívání je plný krutosti. Narodila se ve vesnici Woleyta. Osud celé její rodiny byl protkán různými záhadami a závistí. Rodiče si žili na místní poměry poměrně dobře, vlastnili velký dům se zahradou a tatínek měl dobrou práci. Jenže být úspěšný se neodpouští ani na chudém venkově v Etiopii. Kvůli konfliktům s okolím se Netsanet spolu se dvěma sestrami nesměla stýkat s jinými dětmi. Lidé jim často vyhrožovali a také je občas napadali. Celá situace vyústila v tragédii, kdy matka byla sousedy otrávena. Stejně i domácí zvířata. Alespoň tak divná úmrtí vysvětloval dívce její otec. Po smrti milované ženy sebral otec celou rodinu a odstěhoval se do města Shasemene. Tady si našli nový domov, i když tatínek často musel na dlouhou dobu odjíždět za prací po celé zemi. A tak děti zůstávaly samy doma a musely se o sebe postarat samy. Otec začal svůj žal utápět v alkoholu, až se jednoho dne děti dozvěděly, že byl nalezen v autě mrtvý. Jeho smrt zůstala záhadou. Přestože byl nalezen s nožem v ruce a dopisem na rozloučenou, jeho kolegové sebevraždě nevěřili. Děti se tedy vydaly na policii hledat pomoc, jenže odtamtud je bez zájmu vyhodili. Naštěstí se o ně postarali dobří sousedé a otcovi kolegové. Jejich nová rodina přijala obě sestry jako vlastní a umožnila jim vystudovat základní školu. Dívka tady poznala skvělé nové rodiče, kteří nedělali rozdíly mezi vlastními i nově příchozími. Fámy a klepy Díky snaze nevlastních rodičů dívce pomoci se Netsanet dostala do Awasy a nakonec do střední školy a internátu. Měla štěstí, protože v letošním roce bylo takto úřady vybráno jen dvacet sirotků. Projekt byl totiž koncipován jako vzájemná spolupráce, kdy organizace Člověk v tísni rozjezd školy a internátu finančně zabezpečí a poskytne peníze pro pobyt sirotků. Během projektu ale bude vše postupně předáno místní samosprávě, která se postará o pokračování. Jenže jak tomu už tak bývá, peněz je málo a počet vybraných sirotků se zmenšil. Na roční pobyt jednoho žáka včetně stravy by přitom postačovalo asi 3000 birrů (přibližně 6000 Kč). Jakmile skončí dopolední vyučování, cvrkot se přenese do jídelny, kde každý ubytovaný dostane velký tác s oblíbenou plackou indžerou s kopcem luštěnin a zeleniny. Netsanet mi nabízí svoji porci, protože tady v Etiopii se jí dohromady. Prostě teď mám já, jindy zase pozveš ty mě. Trochu se stydím, když ujídám někomu, kdo sám nemá dost, jenže odmítnout by bylo považováno za urážku. Ostatní studenti si nás z dáli zvědavě prohlížejí a moje dívka se narovnává v zádech, aby ji všichni viděli. To už tu o nás kolují fámy, že si Netsanet odvezu do Evropy. Nevinné fotografování nakonec působí spousty zbytečných problémů. Naštěstí vychovatelé duchapřítomně opět vysvětlují, oč mi jde… Po odpolední škole musejí studenti pomáhat v kuchyni, každý má na starost svůj kus záhonu, který slouží pro pěstování zeleniny pro kuchyni. Je tu také dílna, kde se žáci učí pracovat se dřevem při výrobě nábytku a židlí, které slouží jako vybavení dalších škol. Dívky mají svoji krejčovskou dílnu, kde šijí uniformy. Je to chytře vymyšleno. Ti, kterým je pomáháno, svojí pílí naopak spolufinancují svůj pobyt a také školu. Příjmy z těchto činností směřují zpět do školy a nábytek spolu s uniformami je kupován společností Člověk v tísni pro další nově vybudované školy. Učitelé mi hrdě ukazují bytelné stoly a židle, které si dnes kupují i mnohé další školy.
Když po několika dnech Awasu opouštím, mám ještě před očima všechny ty nadšené studenty a jejich učitele a samozřejmě Netsanet. Vidím ji, jak stojí u brány školy a s lítostí pozoruje, jak odjíždím. Moje návštěva byla možná pro všechny malou vzpruhou do jejich dalších osudů nebo přinejmenším vytržením od každodennosti. Byl jsem potvrzením, že o ně má svět zájem. Každopádně po tom, co jsem viděl, věřím, že budoucnost dívky Netsanet a jejích spolužáků bude o mnoho pozitivnější. A díky pomoci lidí, kteří svěřili své peníze organizaci Člověk v tísni. Očividně ne zbytečně.
Člověk v tísni v etiopii
● Organizace Člověk v tísni působí v Etiopii od roku 2003. Hlavním cílem této mise je především boj s negramotností, tedy zajistit dostupné vzdělání, kvalitní pomůcky pro výuku, výstavba škol v místech, kde chybí možnost základního vzdělání, školení pedagogů v moderních vyučovacích metodách, integrace sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, ve středoškolském zařízení. Za tímto výčtem se ukrývá neuvěřitelné množství práce a energie věnované lepší budoucnosti země.
● Organizace v Etiopii investovala více jak jeden milion euro z různých rozvojových grantů a také sbírek, které probíhaly a stále probíhají v Česku. V Awase je to především střední integrovaná škola s internátem nebo základní školy v Asore, Lante, Borichu, Teffo Cheffo, a experimentální škola v Alabě. A chystají se mnohé další projekty. ● Více najdete na internetových stránkách www.clovekvtisni.cz a www.skolavafrice.cz
Text: Vlaďka Svobodová Moderátorka, pilotka. V České televizi už řadu let předpovídá počasí. Vlastní diplom meteoroložky z matematicko-fyzikální fakulty. K profesi, která tehdy bývala výsadou mužů, ji přivedl také nepříliš ženský sport – plachtění ve větroni. „Hory jsou z výšky stejně nádherné a přitom ještě nebezpečnější než ze země. Potvrdila jsem si to i v při lítání v Apeninách. Žádná česká „placka“, omlouvám se, Krkonoše, omlouvám se, Jeseníky. Je to něco neopakovatelného, u nás neprožitelného, a i když to zní otřepaně – nedá se to popsat, je to třeba zažít. Jsou překrásná místa na světě, kam mne to táhne, a ráda bych se tam podívala. Třeba slavná Concordia, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by mne tam chtěl odnést na zádech. Tenhle sen asi ještě dlouho snem zůstane. Ale jsem ráda, že alespoň v lítání mi nic neuteče. Říká se, totiž, že plachtařka zraje s věkem.“
Nejmagičtější místo: Matterhorn – bezkonkurenčně nejkrásnější kopec na světě, pro některé výzva, pro mne místo, kde se dá v naprosté pohodě meditovat. Nejdramatičtější cesta: Nemohu si vzpomenout… Aha. Teď mi jednu připomněl můj dvanáctiletý syn Vítek. Cestu ze Zamkovského chaty (1475 m n. m.) na Téryho chatu (2015 m n. m.) jsme absolvovali spolu s trenérem českých akrobatů, který se v Tatrách narodil, před 6 lety. Dámská jízda: S kamarádkami – stávajícími a bývalými přítelkyněmi či manželkami mých kamarádů z letiště – jezdíme spolu pravidelně jednou ročně už minimálně dvanáct let. Jedna z nejpovedenějších jízd proběhla ve Špindlu a v Rokytnici nad Jizerou. Co bylo dál, není publikovatelné… Smutné loučení: Nesnáším! Zatím nejhůř jsem se loučila s Zermattem… Vedle Klein Matterhornu je čtyřtisícovka Breithorn – prý relativně snadno dostupná. Taková klasifikace mne neuráží a hned, jak to půjde, tak se tam vrátím! Nejzajímavější seznámení: Seznámení s báječným člověkem, který vlastníma rukama a s pomocí nejbližších a několika zaměstnanců buduje po vzoru bývalé Labské boudy na Dvoračkách (nad Rokytnicí nad Jizerou) báječnou moderní horskou boudu. Upřímně držím palce, aby se nová Štumpovka líbila všem! Láska na první pohled: Zermatt – městečko pod Matterhornem, kde je pach výfukových plynů nahrazen skučením elektromotorů. Působí klidně, a přesto je tam živo… Radost až do rána: Asi Livigno – bezcelní zóna. Vždycky pak ale lituju, že se ráno nevykopeme na kopec brzo a pokud ano, že nás pak celé dopoledne bolí na italském slunci hlava. Vzpomínky na celý život: Jednoznačně Rieti – malé letiště pár desítek kilometrů severovýchodně od Říma v Apeninách. Při soustředění juniorské reprezentace plachtařů jsem tam nalétala skoro 50 hodin. Jídlo, na které se nedá zapomenout: Maďarské speciality na mistrovství Evropy v letecké akrobacii v Siófoku – pořadatelé se tak snažili, že polovina pilotů reprezentačních týmů, kteří ohrožovali vedoucí pozici domácího Verese, skončila do druhého dne s akutní salmonelózou v místní nemocnici. Já jsem přežila bez doktorů – zjevně zázrakem, jedla jsem ze stejného hrnce jako naši akrobaté.
Zpracovala Dagmar Cestrová Nejen africký kmen Bororo má své soutěže mužské krásy. Našli bychom je v různých podobách napříč historií. Jak má vypadal mužský idol západní civilizace, původně spíše zobrazovali umělci na svých plátnech a jeho tvary vtiskávali do hlíny či odlévali z bronzu. Za jeden z nich je považována i známá Michelangelova socha Davida vytesaná z mramoru. Dnes je ale těch, kteří do věci mluví, podstatně více. A různé jsou i idoly. Od ideálů představovaných na soutěžích fitness, kde doslova rozhodují svaly a zase svaly, až po vize módních návrhářů. Právě do nich se nedávno pustil i britský list The Independent. List označil muže, které návrháři a vizážisté posílají na módní mola s tím, že vlastně takhle má vypadat i dnešní ideál mužské krásy, za „nedomrlé hochy, s nimiž by žádná dívka nevyrazila na diskotéku“. The Independent zdůraznil, že se tak současný ideální muž začíná svými proporcemi přibližovat „ideální“ ženě silně připomínající anorektičku. „Modelingu se najednou mohou věnovat lidé, kteří o tom ještě nedávno ani nesnili; kteří platili za vyzáblé a nepohledné,“ uvádí v tomto článku odborník na módní trendy Johnathan Phang
.●●● Je zajímavé, že zatímco se ideál ženské krásy někdy až neuvěřitelně mění s časem i místem na zeměkouli, s představami o mužské kráse to tak dramatické nebylo. Tu se přitvrdilo v typu, tu zjemnilo. V podstatě ale měl muž hlavně představovat sílu (fyzickou i duševní), která dokáže ženu ochránit. Když se tedy v osmdesátých a devadesátých letech procházeli po molech nebo filmových plátnech muži s vypracovanými svaly, mírně vyšší než střední postavy, nešlo o nic nového. Už v době kamenné byl zřejmě považován za ideál muž silný, schopný lovit. Byli proti tomu muži Antiky nebo Egypta zjemnělí? Trochu možná ano, ale jen pokud jde o vzhled. Určitá záliba v některých trochu zženštilejších typech nepramenila jen z touhy ženy po silném a přitom něžném muži, ale své mohl udělat i tehdy módní zájem mužů o muže. Podle vědeckých rozborů šlo svým způsobem o odraz tehdejšího způsobu života. Muži trávili často roky mimo své domovy na válečných výpravách, tedy pouze v mužské společnosti… Středověk vrátil představu ideální podoby muže k dobře stavěnému, silnému tělu, které se dokázalo hbitě ohánět těžkým mečem. Baroko a rokoko tento trend zase poněkud zjemnily a vnesly do představ o mužské kráse větší upravenost a uhlazenost. Urostlý muž? Ano. Příliš svalů? Tak do cirkusu. A také dál se ideál měnil jen lehce. Svěže vypadající, urostlý muž se symetrickými rysy tváře vévodí žebříčkům, které sestavují samy ženy, i dnes. Na začátku nového tisíciletí vítězí tak dál (až na módní mola) trend upraveného, sportovně vypadajícího muže, který dbá o své tělo a ze kterého vyzařuje úspěch. Jen takový může dokázat ochránit ženu a být jí i partnerem. Vše jde až tak daleko, že se pořádají soutěže metromužů, tedy mužů, kteří pečlivě dbají na to, co si na sebe oblékají.
●●● Dnes už samozřejmě neovlivňují představy o idolech krásy sochaři nebo malíři. Do výstavních síní zase tolik lidí nechodí. Zato všichni mají na očích celebrity ze světa filmu, které vidí na televizních obrazovkách nebo které na ně vykukují z předních stránek časopisů. A výsledek? Ať se dnes tedy podíváme do různých časopisů, nebo na webové stránky, je všeobecně považován za nejkrásnějšího muže Hollywoodu hlavně Brad Pitt. A nezní to jen z různých průzkumů pořádaných bulvárními novinami a časopisy. Také mezinárodní společnost pro estetickou plastickou chirurgii zjišťovala prostřednictvím dotazníků mezi dvaceti tisíci plastických chirurgů z 84 zemí, jak si muži a ženy představují mužskou krásu. Šlo jí o to, zjistit, jaké úpravy zevnější budou požadovat budoucí klienti. Jak uvedla Česká tisková kancelář, podobný výzkum provedl i Ústav estetické a rekonstrukční chirurgie v Beverly Hills. Ukázalo se, že spousta mužů by chtěla mít břicho, zadek, nos a bradu, právě jako má Brad Pitt. Případně něco z George Clooneyho. Anebo z Johny Deepa. A Daniela Craiga. A… Skládají se žebříčky nejkrásnějších nebo chcete-li nejsympatičtějších mužů byznysu, sportovců a dalších oborů, přesto nejvíce vedou právě herci. V jejich prospěch nemluví jen jejich zjev, ale i charisma jejich rolí. V roce 2006 se třeba na nejpřitažlivějšího muže zeptala čtyř tisíců žen společnost Durex. Vítězem se stal Daniel Craig. Která žena ho tehdy mohla přehlédnout v nové roli Jamese Bonda, zosobňujícího silného, šarmantního, vždy elegantního, muže, který ví, co ženy chtějí? Je libo další jména ze žebříčku? Clive Owen, Jude Law, Steve Jones, George Clooney, Johnny Depp, David Beckham, Robbie Williams, Orlando Bloom, Pierce Brosnan. Jak by se vedle nich cítili příslušníci kmene Bororo, kteří se považují za nejkrásnější? Přesto je otázkou, zda by se tyto mužské idoly západního světa samy označily za ideál krásy. Na rozdíl od nich mají ale určitě jasno striptéři ze skupiny Chippendales. Vloni v listopadu rozehřívali ženy a dívky svou show v pražském divadle Hybernia. Prohlašují o sobě, že jsou nejkrásnějšími muži světa. Mají za sebou přes třicet pět tisíc představení a nadšeně jim tleskaly ženy ve více jak sto padesáti zemích světa už na čtyřech kontinentech. Vystupují v pozměněném složení už od roku 1978. Jak by asi jejich tanec vyhodnotily ženy z kmene Bororo? Vybraly by si?
„Turisty už dnes medvědi tak neberou, dnešní děti radši adrenalinové sporty nebo internet,“ stěžuje se medvědář Vasil. Medvědářům v Bulharsku však zazvonil konec i z jiných důvodů. Kdo by neznal černomořskou Varnu. Rozlehlé město a pláže v celém okolí patří i v současnosti k nejnavštěvovanějším místům v Bulharsku. Kdo si pamatuje město ještě z doby předrevoluční, byl by dnes pravděpodobně překvapen: rozlehlé bulváry, hotelové komplexy i s bazény, obchody. A spolu s Burgasem je opět hlavně v době letní sezony cílem mnoha Čechů. Říkají si Cikáni Ještě na přelomu 19. století, v době turecké nadvlády, byla Varna bezvýznamným špinavým přístavem s vojenskou posádkou a několika obchody. Dnes je třetím největším městem země a doslova černomořská riviéra se vším, co dokáže hýčkat návštěvníky. Jedna z bývalých atrakcí ale ve městě ještě dožívá. Jsou to potulní Cikáni (v Bulharsku si tak sami říkají), kteří po staletí patřili k občasným obyvatelům. Pobřeží pro ně vždy skýtalo možnost vydělat si nějaké leva navíc a to platí i dnes. Nepřehlédnutelní jsou, obzvláště pokud putují se svými medvědy, které si vedou na řetězech. Poprvé mě tato zvířata ve Varně fascinovala, když jsem byl ještě dítě. Živý medvěd, který je v blízkosti lidí! Repertoár zůstal od těch dob nezměněn: i medvědář, kterého jsem mohl vidět teď, stejně jako ten z mých dětských let vyhrával na housličky, medvěd tančil do rytmu a okolo pestře oblečené ženy roztáčely sukně do rytmu. Ani to se tedy nezměnilo.
Mnohé turisty živí medvědi na ulici vyděsí, ale není se čeho bát, protože zvířata jsou ochočena a pečlivě hlídána. Někdy kočovníky provází ještě opička, která místo tanečnic chodí s kloboukem a úspěšně vybírá mince. Pokud mají tuhle činnost na starost ženy, během tance bedlivě pozorují dav lidí kolem a jakmile kdokoliv začne připravovat bankovky nebo větší mince, bleskurychle se přitočí a kořist doslova lapí. Dopadnou tak všichni a občas je až úsměvné, když někomu žena vytrhne z ruky všechny bankovky, které právě drží, a dotyčný očividně zůstane v šoku. I bez dalšího vysvětlování je na něm vidět, že určitě nechtěl dát vše, co právě vytáhl z peněženky. Nic snadného Je to těžké živobytí, které k městu donedávna patřilo stejně jako jeho pláže. Majitelé medvědů dělali svoji práci z pokolení na pokolení a když se s nimi dáte do řeči dnes, zjistíte, že tradice je opravdu dlouhá. Kočovní medvědáři obcházejí všechna letoviska i dnes a snaží se udržet při životě nezvyklou profesi, která mizí ze světa.
V minulosti byla zvířata odchytávána v přírodě. Jednoduše se vyrazilo po době medvědího vrhu do hor lapit nějaké medvídě. Jelikož máma své mládě vždy urputně bránila, většinou vše končilo její smrtí. Dnešní medvědi jsou ale už zvířata výhradně narozená v zajetí a ani neznají jiný život než vedle člověka. Přesto se samozřejmě začalo bouřlivě diskutovat, zda vystupování na ulici a takový život medvěda není týráním. Pro samotné Cikány je vše jasné. I když na první pohled tato podívaná nemusí každého nadchnout a může skutečně někomu připadat jako trápení zvířete, je nutné si na druhou stranu uvědomit, že se většinou jedná už jen o starší medvědy, kteří jsou na své majitele poměrně dost fixováni. Možná by se po představení každý divil, jak se majitel s medvědem dělí o jídlo, tráví s ním čas a povídá si s ním a jak o něj pečuje. Je to svým způsobem pro něj partner, ale i prostředek obživy, takže si zaslouží péči. Jasno ale mají i úřady: dnes už je možnost takto využívat zvířata zakázána a trestána. Jen v některých městech městští policisté ještě přimhouří oko. Ve Varně takhle zatím přežívá jeden z medvědářů, kterému se tu říká Vasil. Uvědomuje si, že jeho profese končí. Některým medvědářům už úřady zvířata zabraly a ona skončila v kleci v útulku. „Tak jaké to bylo přilepšení?“ zlobí se Vasil. Medvědi sice nevystupují, ale nemají se o nic lépe. Oba medvědáři, se kterými jsem mluvil, vědí, že už jsou poslední svého druhu a jejich děti se budou muset živit jinak. Vodit medvěda je čím dál tím víc komplikované. „Jednak vám ho už nevezmou do vlaku jako v minulosti, musíte vlastním autem nebo pěšky,“ stěžuje si Vasil. Převážet zvíře na zadní sedačce starého moskviče je ale riskantní, protože po vstupu Bulharska do Evropské unie je takový transport zakázán. A tanečnice, tedy převážně dcery a ženy majitelů, teď kvůli všem omezením spíše než tančí hlídají okolí, jestli je vzduch čistý. Medvědáři pak uváděli příklady, které potvrzují, že policisté jsou sice na jednu stranu neústupní, ale na druhou si řada z nich klidně stranou řekne o vysoké přilepšení k platu, aby nechali medvědáře jít. „Jenže pak se už vůbec nevyplácí něco takového provozovat. Úplatky jsou na hubený výdělek příliš vysoké,“ dodává Vasil. Bez medvěda žebrákem Podle Vasila ale nejde jen o zákaz. Dnešní děti více než medvědi prý zajímají adrenalinové sporty nebo internet. To ještě ztěžuje situaci medvědáře, kterému dnes hrozí kromě zabavení zvířete i pokuta. „Všechny vlastně zajímá jen osud chudáka medvěda,“ míní Vasil. Na lidi nikdo nemyslí. Medvědáři většinou pocházejí z chudých vesnic u Dunaje, kde je těžké se uživit. Nic jiného neumějí, celý život se živili tímto způsobem. Také už nejsou nejmladší. Kdyby jim dal někdo možnost jiné obživy, pak by jim současné změny asi ani tolik nevadily a zřejmě by pak byli spokojeni všichni – ochránci zvířat i potulní Cikáni. I když asi ne šťastní, protože, jak sami říkají, jsou zvyklí na celoživotní volnost. Připomíná to tak trochu začarovaný kruh. V každém případě, v Bulharsku medvědářům odzvonilo stejně jako šarlatánům nebo potulným kapelám vyhrávajícím po nábřežích. Takže pokud tu někde přece jen ještě potkáte medvědáře s housličkami, hned ho neodsuzujte, ale spíše se zamyslete nad rozmanitostí světa a změnami, které přináší toto století. Stejně jako mnoho jiných tu nějak „nedopatřením“ zůstali z toho minulého.
Jaká byla skutečná cesta Pavla Béma a Rudy Švaříčka na Everest? Ještě po roce koluje řada fám a zkreslených informací. I proto si teď můžete přečíst, jak to bylo doopravdy. Karavana jaků pokračuje do základního tábora pod Everestem, opouští písečné moře, kličkuje po kamenech proměnlivé hladiny jezírka a šplhá na ledovcovou morénu. Památníčky na zesnulé ve skalním zlomu opět varují… Dnešní 17. duben je pozdní doba na příchod do tábora. Jiné expedice nás už předběhly. Sněžná hranice prostupuje výškou 5800 metrů, nad ní se drží věčný sníh. Napravo od nás se odvážně vysvlékla nestoudná Lhoce. Ve skále se tak mohou rýsovat ozdobné vrstvy pískovců a vápenců, usazené kdysi na dně moře Thetys. Přes čtyřicet milionů let zde na sebe narážejí dvě desky zemské kůry. Tektonická aktivita zvedá hory a pozvolna vtlačuje Indii pod Čínu a Nepál. Dlouhá doba působení vyzdvihla masiv o několik kilometrů, navíc tiše probíhá i stálý horizontální posun k severozápadu, do oblíbeného Tibetu. Pokud nezvládneme vylézt kopec letos, budeme to mít příští rok zase o 27 milimetrů dál! S velkými expedicemi v základním táboře se nemůžeme měřit, jejich základny připomínají paláce blahobytu. Mají specialisty na techniku, materiál, proviant, počítače, zdravotníky, specialisty na specialisty… Britská výprava čítá dvě stě členů. Patříme k nejmenším skupinám, nadšení a elán však můžeme na trhu práce prodávat na kila.
Středobodem nového dění je jednoduchý společenský stan za kamennou kuchyní. Na okraji tábora láká k přemýšlení stan azurové toalety, tady se medituje nejlépe. Modrý sud toalety později sneseme do Namčhe, nic se zde nesmí pálit. Šerpové vystavěli kamennou svatyni, čekáme na její vysvěcení a vhodný termín pro slavnost púdža. Síly s horou poměříme, až mnich požehná našemu konání, zatím nás čeká jen aklimatizace v okolních kopcích.
SVĚTÉLKUJÍCÍ HAD Zvědavost vyhání ze spacáku. Ranní čtvrtá je z fyziologického hlediska nejlepší dobou na meditace. Nejen v klášterech Nepálu toho bohatě využívají, naše myšlenky jsou však teď úplně jinde. Soukám se do výškových bot, trojitá vrstva působí robustně. Na chození v lehkém tvrdém terénu to moc není, ale v extrémních mrazech jsou k nezaplacení. Nezklamaly mě v Antarktidě, snad zabodují i tady. Hltáme snídani, nasazujeme úvazky, na ně smyčky, karabiny, osmu, jümar… Tma milosrdně přikrývá nejisté tváře, kužel světla vždy vymáčkne jen křečovitý úsměv ranního optimismu. Čeká nás obrovský „vodopád“ proudící v ledových skákajících vlnách, rozlámaný led je ve stálém pohybu. Švýcaři ho v roce 1952 nazvali Cestou sebevrahů! Natlačil se mezi skály Everestu a Nupce. Povrch živé hmoty se bortí v labyrint propastí. Led „teče“ skoro jako voda. Bludiště lemují po stranách schůdnější koryta, na která však dorážejí laviny. K sebevražednému vstupu do nich máme daleko, probíjíme se jako ostatní středem ledopádu. Denně se zde odlupují masivní bloky o váze mnoha tun, nejistě visí nad prázdným prostorem, vyčkávají na svou chvíli. V následujícím okamžiku se mohou zřítit a vyhladit vše, co jim stojí v cestě.
Přes obávaný ledopád Khumbu je lepší proniknout dříve, než se do něj opře slunce, ve ztuhlém masivu je riziko relativně nižší. Když vše půjde podle plánu, čekají nás čtyři cesty přes něj tam a zpět, tedy osm nebezpečných putování. Letos je ledopád nepříjemný, podle místních znalců prý nejnebezpečnější v historii! Na prvním žebříku přes trhlinu si mačky nechtějí rozumět s plechem. Žebře jsou svázány dva tři dohromady, délka opičí dráhy se násobí. Trhliny prořezávají rozbitý terén jak odporné jizvy. Tady se ale padá jen jednou! Děravý ementál ledopádu je jako prožraný hejnem obřích krys. Mrazivý led umí být i rafinovaně krásný, vytváří křehké bizarní útvary. Ocitáme se v ledové jeskyni, nad hlavou se lomí ledovcový strop. Do reality vrací křik: „Danger, go away!“ Srdce spadlo někam dolů, snad až do kalhot. Možná to ani není srdce… Cesta pod ledem vyráží dech, nad námi se vznáší oblouk Pravčické brány celý z ledu. Kolik podobně bizarních úkazů nás ještě čeká? Zbortit se mohou kdykoliv! DRIFT C1 Vracíme se do tábora. Ten zatím pokryl slavnostní nános čerstvého sněhu a umocnil púdžu, nejdůležitější obřad pro další konání. Rituál vede lama Pemba Nurbu z kláštera Thame. Oltář lapse naší kamenné svatyně je plný dobrot, ve štědré záplavě sušenek, kompotů, čokolád a ovoce se málem ztrácí fotografie lamy. Ornamenty z jačího loje navozují prostředí gompy, klášterní jistota je však od nás na míle daleko. Usedáme s vážnými výrazy na zem. Mumlání manter je působivé. Sedm bankovek se v míse vypíná jako sedm statečných – přesně tolik, kolik nás je. Po ukončení obřadu s rýží vyhazujeme k božstvům ječmennou mouku, snáší se dolů zvolna jako vesmírný prach. Při každé explozi campy k nebesům Šerpové vykřiknou „Bohové zvítězí!“ Nurbu nás zhmotní pomazáním campou, na pobledlých obličejích si dá obzvlášť záležet. Bílá mouka ve vlasech i tvářích demonstruje naději, ve které chceme žít, dokud nám nezbělají vousy a vlasy. MRTVÝ KAMARÁD A podruhé do ledopádu. Navlečeni do úvazků s mačkami zatím jen v ruce se znovu prodíráme slábnoucí tmou a sílícím ledem. Z hlavy nevyženu včerejší chmurné povídání Martina Minaříka, jednoho z nejlepších a nejšílenějších horolezců české současnosti. Bojuje zde o šestou osmitisícovku. Na Lhoce našel smrt po pádu Pavel Kalný. Martin se přesně po roce vrací vypořádat si účty s horou i svědomím. Chce se postarat o tělo tragicky zesnulého kamaráda, které zůstalo „tam“. Vloni mu zde omrzla noha a z hory jej snášel vrtulník. Jak dopadne tentokrát? Chlad ledopádu nás ale přivádí do varu. Kličkujeme mezi modravými věžemi velikosti baráků. Devátá přináší dotěrné paprsky, zákeřné slunce zase nezaspalo. Šetříme kapkami tekutin, přitom šlapeme po tunách vody přeměněné do pevného skupenství. Pod námi je druhý největší horský ledovec a je ale na dary skoupý. Dnes je už cílovou páskou oáza kempu C1. Tři nevyzpytatelná W
Novou výzvou a vlastně i povinností je dosáhnout tábora C2. Vyrážím první a cesta si se mnou pohrává. Sněhový reliéf zrádné oblasti rafinovaně klame, jámy splývají do zdánlivě rovné bílé plochy. První krok v mačkách na neposlušném žebři je vždycky nejhorší, škrábání hrotů o plech evokuje zlostné drápy nahněvané šelmy. V půlce chatrného mostku se plech nejvíc prohýbá a neposlušně natáčí. Došlápnutí do protějšího sněhu je slastná úleva. Číhá však hned další trhlina. Konečně i žebříkům dochází dech, ledopád končí a terén se formuje do Western Cwm. Výstižné Údolí ticha vede do království klidu a míru. Ledovcová pláň svůj sklon zklidnila, stoupáme proti masivu osmitisícové Lhoce. Po levici defilují slavné výstupové cesty královského Everestu. Zleva nejprve médii halasně oslavovaný americký počin roku 1963, pak odvážný ruský průstup dobrodruhů z roku ’82. Následuje britský nářez ústící na hřebeni pod Hillaryho výšvihem, za ním je trasa polské expedice z osmdesátého… I naši horolezci se zde pořádně vyřádili, slavným jménům Rakoncaj, Stejskal… chybělo jen málo, aby se úspěšně vepsala do horolezeckých análů. Přímo před námi se rýsuje legendární první cesta na Everest z roku 1953 Hillaryho a Tenzinga. Šlapali tam až 29. května, ale vše je o relativitě počasí. Jak mi říkal jeden Šerpa před dvěma týdny (jak je to dávno!) v Namčhe: „U tří ,w‘ nikdy neodhadneš, jak se zachovají!“ Weather – počasí, wine – víno a woman – žena. PRVNÍ MRTVÝ
Čekáme hřejivé paprsky na rozhýbání ztuhlých těl a zmrzlých věcí. Když se kotouč slunce dokutálí až ke stanu, balíme batohy k návratu do základního tábora. Snesu i morální povinnost odpadků, za tři dny vyprodukujeme neslušnou hromadu plastů. Ve stanu necháme spací pytle, vaření, jídlo i další pracně vynesené nezbytnosti. Upotřebíme je až v příštím díle výstupu. Nepřipouštíme si návštěvu nezvaného hosta, horský hyenismus se našemu stanu snad vyhne i bez zakopané pasti. V nížině se dá ztráta zacelit a její důsledky nahradit, v extrémní výšce je odcizení bomby či bundy na úrovni vraždy. Jen smrtící nástroj je nenápadný! Naštěstí se s fatální krádeží nesetkáme. Mačky spokojeně skřípou ve sněhu, idylu však rychle zpřetrhá setkání s roztěkanými Šerpy, vyplašení kluci překotně popisují čerstvou tragédii kolegy. Někdo se dnes žení a jiný právě umřel… Pod trojkou spadl kus ledu, nic velkého, ale přesná zabijácká trefa. Hořkou zprávu sděluji klukům, osudím ledopádu se snažíme proběhnout co nejrychleji. Podle údajů na každých sedm osob z vrcholu Everestu připadá jedna mrtvola. Jaký byl asi pocit Hillaryho, stoupajícího na panenskou horu, která před ním zabila osmnáct lidí? Ledopád je dnes k nepoznání přestavěný pády věží, od posledního výstupu ujely další útvary a mosty, spadla dokonce i „Pravčická brána“. Proč by měl led vydržet právě pod námi? Províjíme se ledem a ustaraná tvář racionálního Pavla prozrazuje obavy, v okolní polízanici ukazuje triky s lanem, hře o čas však chybí klid na nové fígle. Co nejrychleji zmizme bořícímu se ledovému peklu! SPOLEČNÝ SEN VRCHOLU
A znovu v základním táboře. Nenasytně doháníme zmeškané jídlo a pití, flák masa z uleželé jačí kýty je chutná náplast na předchozí strádání. Uvykáme rachotu ledopádu i soužití ve stanu. Expedici prožíváme ve stabilních dvojicích, trávíme s Pavlem 24 hodin denně. Poznáváme se na dřeň a ještě kus za ni.
Černá noc však bourá plány, symbolicky je zmačká do sněhové hroudy a zahodí do propasti. Zoufalí horolezci i Šerpové nemají kudy jít. Zmizel kus jediné trasy, pád ledové masy všechno změnil. Sesunul se další blok ledovce i s žebříky, zázračně nebyl nikdo zraněn! Kolik času zabere vynesení žebříků a jejich složitá instalace? Průrva drasticky odřízla skupiny lidí nad ní i pod ní do nepříjemné izolace. Musím dolů
Má zpráva o mém bolavém zubu vybuchuje u bohaté snídaně. Nadstandard vlastního dentisty zde nemá mnoho expedic, my ano. Náš čtyřčlenný tým drží lékařskou většinu, kromě zubaře Ada vlastníme v Pavlovi zdatného psychiatra, Vlado prošel náročným kurzem zdravotníka první pomoci. Prohlídka mi krade poslední zbytky optimismu. V odpočinkovém dni se ještě řehtám černým vtípkům, úsměv postupně tuhne se zkracováním intervalů mezi prášky proti bolesti. Životní štěstíčko mě opouští v nejnevhodnější chvíli. Ortel zubaře je nakonec jednoznačný. Cítím se hlouběji než na dně. Živá mrtvola! Mám jedinou šanci – sestup do Namčhe a tam extrakci zubu. V základním táboře jsou problémy spojené s trháním trojitě zakořeněné komplikované šestky příliš velké. Dvě hodiny rozebíráme důsledky. Jsem zaskočený jak nazdobený nepálský ženich, co poprvé sahá na nevěstu, kterou mu vybrali a on ji nikdy neviděl. Dlouho se nemohu srovnat s přerušením úspěšně rozjetého souboje o Everest a opuštěním hory, byť dočasným. Ado půjde se mnou – naděluje obrovské gesto, pro něj možná životní. Moc si toho vážím! Když se drtíme v objetí s Vladem, má v očích slzy. Vidí dál než já!
BÝK NA POPRAVU Šerpy novinka taky zaskočila. Nechápou, že dlouhovlasý živel, co ještě před chvílí vybuchoval záchvaty smíchu, má teď odejít dolů kvůli trhání zubu. Sbíhám přes známá místa až do Dughly. Další den klesáme až do Namčhe, které nás vítá záplavou ledových krup velikosti malých kaštanů. Na zubaře je už dnes pozdě, mají zavřeno. Celou cestu vláčím otravné závaží divného pocitu býka, který dobrovolně putuje dlouhým pochodem na jatka. V Namčhe působím jak varovná pohrůžka neposlušným dětem. Děsivá je i budova, ke které horským letoviskem klopýtáme. Honosný nápis hlásá Oral and dental clinic, zubařka však zatím chybí. Když už to vypadá, že konečně začíná mé ošetření, tedy nucená extrakce, zubařka nečekaně vypíná slibně rozjetou akci: „Blíží se oběd, sejdeme se za tři hodiny po jídle!“ Šestka vlevo nahoře se třemi kořeny je zákeřné sousto. Ado se přehrabuje zaprášenými kleštěmi různých tvarů jako nářadím v garáži. Takhle vypadaly středověké mučírny Goyových přízraků. Sahám si do svědomí. Náměstí Bangemudha v Káthmándú má svatyni pro zahánění bolestí zubů. Do kusu dřeva se tam zatluče přes minci hřebík, a trápení zmizí. Každý druhý kolemjdoucí rukou svatyni pohladil a dotkl se uctivě čela jako ochrany. Já ne!
A nakonec přece jen už v hotelu vybaluji z gumové rukavice na zkrvavený polštář krvavý zub. Bude připomínat nečekané dobrodružství. Zoubek se mi šklebí z dlaně, vysmívá se vrcholové touze. Everest je daleko a vysoko nad námi!
Zůstává ještě šance? Ado se vrací za ostatními, já zůstávám v Namčhe, dáseň potřebuje zatáhnout, časový polštář klidu je nutná daň. Ústa se teď nahoře nezacelí, extrém nehojí nic! Nakonec překvapené zubařce přece jen oznamuji zrychlený odchod vzhůru. Stihnu se zapojit do souboje o vrchol?
Do základního tábora se vracím plný odhodlání, na kraji u trosek vrtulníku potkávám Ada. Vyprávění nebere konce, horolezecký zubař si ihned překontroluje výsledek své práce. Setkání s Pavlem je také bouřlivé. U čerstvého pečiva a provoněné kávy mne zasypává rancem novinek, z nich upečeme plány. Nadšení tryská příjemně vysoko, chlapi vybudovali další výškový tábor, odvedli dobrou práci. Pavel a Vlado prožili nahoře šest náročných dní, přespali v trojce, Pavel měl sílu ještě pokračovat až k Ženevské ostruze pod Jižním sedlem. Získal dobrou pozici pro finální útok. Kluci teď seběhnou za teplem nížin a naberou sílu pro rozhodující etapu. Sympatická je Pavlova snaha dělat maximum i pro můj vrchol. Žongluje pádnými argumenty, zdatně přesvědčuje o šancích na úspěch. Musím proto ale co nejdřív vzhůru. Současná aklimatizace povolí jen přespání v trojce, pak rychle dolů k přípravě na finální výstup? Chlapi si jdou lízat rány dolů, já pošlapu co nejdřív vzhůru. Se mnou půjde jen třiadvacetiletý mladíček Dawa. Sám do prázdné hory! Jako vždy v protisměru! NUDA NIČÍM NEPŘEKVAPÍ Proč dobrovolně podstupujeme strádání ve výšce nad šest kilometrů? Bolesti hlavy, nejistoty… Jaká síla žene posouvat hranice neznáma a riskovat choroby, zranění i životy? Sláva, adrenalin, peníze, moc? Úspěchem výherního kuponu je pouze několik vrcholových minut s možností, že dolů už cesta nevede… Mám ještě bojovat a osamoceně se probíjet vzhůru? Hlad po vršku je silnější než rozumné argumenty, ještě se s horou popasuji! Kluci řádí v Pheričhe, tady dovádí jen chumelenice, schovala celý tábor pod sníh. A další nehoda ledu opět znehybnila ledopád, zase nucené prázdné čekání… Nadržení po zážitcích a snaha dohnat zameškané mě žene vzhůru, jakmile to jde. Postupujeme teď výrazně rychleji, tělo už přivyklo výšce. Teprve dotěrné slunce brzdí naše tempo, svlékáme se jako na dovolence u Vranovské přehrady. Dolů jde na chvíli úvazek, jako chřestýš kůži ze sebe stahuji „goráče“. Teplota v krátkém čase vyletí o desítky stupňů, šplhá až někam ke slunci Sahary. V obtaženém prádle rozbíječe ledů Ice Breaker jako těhotná baletka tančím vrcholovou partií. Kde jinde se dá chodit v prádle a nebudit pohoršení? Exhibicionistů jsou hory plné! MÍSTO DUCHŮ
C1 vítá nové přivandrovalce překvapením. Jsme zde sami! Dosud byly hory plné práce, stěhování, vynášení… Najednou útočí omamný klid. Ticha je zbytečně moc. Zažíváme neuvěřitelné okamžiky sólokaprů na nejvyšší hoře světa. Na jaře ji navštíví nejvíc horolezců, teď zde křičí jenom prázdnota. Zima je konkrétním důkazem přítomnosti, ve výškách si více uvědomíme své tělo. Intenzivněji prožíváme pocity. Vše se redukuje na zjednodušený stereotyp jídla, pití, práce a odpočinku. Hory a ledovce přinášejí zážitky, které bývaly v dávnověku samozřejmostí. Postarat se o sebe, umět přežít v náročných podmínkách, vážit si ohně…
Bonusem ledové prázdnoty je pouze čas k přemýšlení. Jen myšlenky jsou tady rozměrnější. Celý tábor C1 zde smetla před dvěma lety lavina, nenasytně s sebou vzala asi dvacet stanů s vybavením. Vytáhla z rozespalých stanů i horolezce. Měli životní smůlu, že se nacházeli právě uvnitř. Nebyli horší než ostatní, jen se dostali ve špatný čas na špatné místo. Ráno osamoceně šplháme do „dvojky“. Ledové bloky obřího bludiště se tlačí na sebe i na nezvané návštěvníky, labyrint působí jako chřtán jícnu sopky, kde vše zmrzlo v bouřlivé fázi vzniku. Co všechno se do panenské běloby muselo vejít? Mocné vrstvy vloček milosrdně pochovaly i vrtulník, který zde spadl roku 1973 Italům. V monstrózní expedici 64 členů a ceně čtyř milionů dolarů dovlekli pod Everest 60 tun materiálu. Oproti lezecké etice zásobovali tábory helikoptérami, chtěli si usnadnit vynášky. Dva z nich zahynuli… Hora troufalost trestá! Tlakové níže sem „cestují“ většinou od Bengálského zálivu, jedna zvlášť silná přinesla roku 1995 abnormální sněhovou nadílku, která zabila šedesát lidí. V údolí Gokjo lavina smetla romantickou čajovnu tyrkysových jezer, pohřbila dvacet šest nešťastníků. Pod sněhem skončilo třináct Japonců, jejich Šerpové i personál kuchyně. Pět set turistů a domorodců musely tehdy evakuovat vrtulníky! V některé z okolních trhlin skončil i věhlasný Babu Čhiri Šerpa svůj jedenáctý pokus o vrchol. Sníh rafinovaně ukrývá zrádné propasti, pojmenovaná smrt svazuje. Laviny jsou nekonečným nebezpečím hor. Vědomí souvislostí více svazuje, zkušenost zvyšuje respekt. Neznalost je milosrdná. Opouštíme poslední žebřík, před námi je sněhové pole přerušované už jen slábnoucími trhlinami. Míříme k cílové „dvojce“ v chumelenici a já se přetvařuji, že se mne netýká. ÚDERY VICHŘICE
Nový den nastupuje nebývalou silou, na druhý výškový tábor zaútočila vichřice! V nadoblačné výšině se nevznášejí křehcí andělé, v okolním pekle se žení všichni čerti. Zvuk má sílu zemětřesení! Na dobrodružství není až do chvíle, kdy skončí, nic zábavného. Snažíme se s Dawou udržet naše bydlení, taháme těžké kameny na zajištění. Vítr trhá plátno prasklého vchodu u stanu Šerpů, vzduchem létá vybavení stanů. Vichr se naštěstí polednem unaví. C2 vypadá jako po dvojité nakládačce u Waterloo, v nejbližším okolí se choulí asi deset poničených stanů. Jaký je osud těch, co se utrhly a jako volní ptáci odletěly? Je k vzteku vynést věci do šesti a půl kilometru, a pak o ně takhle pitomě přijít! Odpoledne vichřice pak jen nesměle sbírá síly pro zákeřný noční nápor. Pod rouškou tmy nakonec zahájí dílo zkázy. Být teď někde nahoře, rána je asi definitivní. V uragánu zády podepíráme stanové plátno, hřbet bičují poryvy vichru jako upocená záda galejníků údery karabáče. Co když vichřice vyhraje? Bez ochrany stanu přijde malá apokalypsa. NASLOUCHAT SVÉMU TĚLU Pořád ještě nevím, jestli nejsem mrtvý. Démoni se nočním rejem unavili, vichřice se konečně vytratila. V depresivním tichu se živým tvorům dvojky ulevilo. Zjišťujeme ztráty. Sněhová pláň zkrotla jako louka vlčích máků. Je možné, že jsme ještě před chvílí bojovali o přežití stanů? Hlásí se spánkový deficit. Přesto dnes půjdeme s Dawou do trojky.
Kličkujeme terénem protkaným trhlinami. S řidším vzduchem a stoupající výškou srdce pumpuje rychleji, zvyšuje se krevní tlak. Vzrůstá produkce červených krvinek, na které se váže kyslík. Nasycenost krve se snižuje ze stoprocentní jistoty hladiny moře v pěti kilometrech výšky na 53 procent čím výš, tím je to horší. Na vrcholu Everestu dosahuje mizivých 33, stejně nebezpečných jako Kristova léta. Nižší koncentrace kyslíku vede k častějším zastávkám, výkon rychleji unavuje. Kyslíku je v krvi málo a tělo si o něj neumí ještě správně říci. Zaběhlé horské pravidlo velí při výstupu poslouchat a redukovat tempo, hrudník i spánky cítí pravidelný tlukot srdce. Naslouchám tedy svému tělu. Adrenalin nás má ve své moci.
Led je kompaktní, drápy maček nadrženě škrábou, šplhání ledovou masou je požitek větší než odvážné představy. Dobýváme skleněný hrad na křišťálové skále, zmrzlou pohádku rozehřívá nadšení!
Naše ležení čeká ve spodní linii trojky, stany jsou v pořádku, zdárně přežily náročnou noc. Vichřice třetí tábor asi obešla. Stojíme vysoko nad sedmi kilometry, výš než Aconcagua! Jsme vlastně nade všemi horami světa kromě pásu Himálaj–Karakoram, přesto jsme nicotně nízko. Nad námi se vypíná skvostná koruna nejvyšší hory v pokračování dalšího dílu. Oproti Everestu jsme stále jen drobní trpaslíci… Ale je nás taky sedm! VŠICHNI SPOLU Následující sestup je stabilizovaný, led příjemně drží. Vládne pohoda, v propletené změti provazů úspěšně klesáme. Náročnější je pouze míjení Šerpů, přepínání lan má svá úskalí. Šerpští dobrodruzi kmitají kolem jak nedočkavé spermie před oplodněním, snažíme se jim uhýbat a „vyčistit“ špagát. Chvíle bez jištění je pomoc stoupajícím. Až ve finále vyrazí komerční expedice za vrcholem, bude tu hukot. Desítky klientů s vůdci a Šerpy na špagátech najednou! Zvýšené riziko bere daň…
Ranní vysílačkou jsme zjistili, že naši už vyrazili ze základního tábora opět vzhůru k nám. Jen Ado končí v C1. Z příchozích mám po dlouhém osamocení obrovskou radost. Samotou se na horách neukájím, živel potřebuje společnost, parťáka, kolegu, kámoše… Ve dvou funguje legrace víc než dvojnásobně. Padají definitivní rozhodnutí. Bohužel se potvrzuje, že časový handicap z trhání zubu těžko dohoním, náskok kluků je velký. Ani Ado není připraven. Museli bychom k vrcholu později, vrcholový pokus je ale plánován co nejdřív. Sestava není zásadní, hlavně aby to někdo dokázal. Největším favoritem je tedy Pavel, řítí se horami ve skvělé formě. Těšili jsme se na společný výstup, teď jsou karty rozdané jinak. O vrchol se pokusí Pavel s Vladem. Nikdo se už nechce znovu probíjet ledopádem nahoru a dolů, zbytečně riskovat. Čím dřív to skončí, tím lépe pro všechny. Důležité jsou návraty – aby nás při nich zůstalo zase sedm… KONEČNĚ NA VRCHOL Pavel Bém o konečném útoku na Everest: Z C2 přichází k nám do „trojky“ Nima s Pembou. Obrovské úsilí mě stojí pokus o alespoň dílčí opravu stanu zničeného noční vichřicí a padajícími péřovými lavinami. Moc mi to nejde. Sedám si na sníh a prudce oddychuji. Točí se mi hlava. Nutím se do racionální úvahy. Jsem ve výborné fyzické kondici, aklimatizaci mám také dobrou. Jediný problém je počasí, a to se může zlepšit. Je třeba zachovat klid. Je mi jasné, že Vlado chce dolů. Už předtím ho bolela ploténka a noční vichřice byla opravdu síla. Šerpům se nahoru také nechce. Mají strach ze silného větru a čerstvého sněhu. Vím, že je to začátek konce. Přemlouvám kluky. Stavím jeden rozumný argument na druhý. Ve větru se téměř neslyšíme. Debata je divoká, ale rozhodnutí pevné. Rozhodli se vrátit dolů do C2 a počkat, až se počasí zlepší. Já ale ani sekundu nepochybuji, že zabalit šanci už tady na vrchol je nesmysl. Zůstávám! Sám.
●●● Dva ze Šerpů se rozhodli vrátit z dolního tábora ke mně a společně se pokusíme o výstup. Konečně všechno začíná zapadat do sebe: 18. květen – správný čas, správná čísla. Jak málo stačí ke znovunabytí již skoro ztracené víry… Sahám opatrně do kapsy batohu a beru do ruky své největší svátosti. Jsou se mnou pořád od úplného začátku. Kameny síly, symboly štěstí, amulety a vzpomínky, které mně pomáhají udržovat ideální vnitřní harmonii. S čarodějnictvím to nemá mnoho společného, s pověrčivostí možná, s vírou určitě. Čeká mě tradiční obřadní rituál, který podstupuji před každým těžkým výstupem.
●●● Konečně ráno. Nad Sagarmathou vychází slunce. Je to fantastická podívaná. První ranní paprsky mlsně olizují špičatou čepici ostrého vrcholu Pumori, který je teď v úplně stejné výšce jako já. Prostupuje mnou teplá vlna radosti a vděčnosti a pomalu rozehřívá buňky zmrzlé včerejší mrazivou nocí. V těchto nadmořských výškách zažíváte vlastně dva druhy zimy. Tu vnější, kterou zná každý a proti níž se lze teple obléci, ale pak ještě tu vnitřní, která je způsobena nízkým parciálním tlakem kyslíku ve vzduchu a sníženou difuzí kyslíku v tkáních. Ta „vnitřní“ je daleko horší.
●●●
Jistím se ve fixech jenom na karabině, jümarovat se mi po spletených lanech nechce. Bůhví na čem vlastně drží. Pak nepříjemné sněhové pole, které sahá až pod vrcholovou západní skalní pyramidu Lhoce. Po pravé ruce zůstaly dvě velké trhliny, tady někde odpočívá Pavel Kalný.
Svah má pětačtyřicet stupňů a hole šlapání monotónním terénem ulehčují. Konečně traverz. Je to nejnebezpečnější místo dne. Lezecky lehké, objektivně rizikové.
Výškoměr ukazuje 7700 metrů. Dýchá se opravdu mizerně. Snažím se udržet rytmus – jeden nádech, jeden krok. Je mi nepříjemné vedro, ale nechci se zdržovat převlékáním. Potřeboval bych si odpočinout a trochu se napít, bohužel to zatím nejde. Najednou jsem na konci výšvihu a strašně se mi motá hlava. Přes vedro, které mi je, nemám v konečcích prstů cit. Neohrabaně se snažím najít na hodinkách správné tlačítko, abych mohl zjistit výšku. Nejde mi to. Musíš pít a něco sníst! Hltám teplý čaj a zbytek tatranky. Vrací se mi energie a přestává motat hlava. Jsem těsně pod hranicí osmi tisíc metrů. Podívám se před sebe a vidím Jižní sedlo, neuvěřitelné místo mezi dvěma nádhernými himálajskými velikány – Mount Everestem a Lhoce. Je půl jedné odpoledne a čtvrtá nejvyšší hora světa Lhoce (8501 m) odsud vypadá jako Petřín…
●●●
S oběma Šerpy rychle stavíme stan, pijeme horkou polévku a snažíme se nabrat ve spacáku trochu sil. Za pár hodin nás čeká vrcholový útok. Dalších devět set metrů převýšení, technicky náročný úsek pod Jižním vrcholem a pak obávaný Hillaryho výšvih, skalní stupeň lezecké obtížnosti „III“ těsně pod samotným vrcholem Everestu. Začíná lehce sněžit. Obvykle tady zuří vichřice, Jižní sedlo je totiž nejvýše položené a rozděluje asijský kontinent na severní a jižní polovinu. V Jižním sedle, posledním výškovém táboře na cestě k vrcholu, napočítám celkem devět stanů. Je to hodně, nebo málo? Dvaadvacet expedic v základním táboře, stanů možná dvě stě padesát, s každým výškovým táborem jich bylo méně a méně. Tady, vysoko v zóně smrti, jich je devět.
●●●
Navlékám na sebe všechno, co mám. Venku je třicetistupňový mráz, fouká nepříjemný ostrý jihovýchodní vítr. Lehce sněží, občas zahlédnu na noční obloze hvězdu. Připadám si strašně nemotorně. Šerpové jsou na tom podobně. Je půl jedenácté večer, vyrážíme.
Nima s Pembou nasazují automaticky kyslíkové masky ruské výroby. Vypadají podobně šíleně jako ty, které jsme ve škole zkoušeli kdysi při protichemickém cvičení. Zatím jsem s kyslíkem nelezl, ani nevím, jestli to půjde. Kombinace osmitisícové výšky, mrazu, ledového větru a potřeba rychlosti rozhodují za mne. I já si nasazuji kyslíkovou masku. Rád lezu na lehko, a v péřových kalhotách a bundě si teď připadám jako neohrabaný nafukovací míč. V duchu nadávám. Vítr je sice mrazivý, přesto, kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že v Jižním sedle před výstupem na vrchol bude skoro jasno, nevěřil bych mu. Postupujeme rychle, snadno nabíráme výšku. Nad Jižním sedlem se zvedá mohutné trojúhelníkové ledové pole, příčně přerušené několika trhlinami. Jdeme ve stopách dvou expedic, které vyrazily několik hodin před námi. Je to neuvěřitelné, připadám si jako na výletě.
●●●
Na hřebeni vidím mihotající se světla čelovek lezců před námi. Za pár minut je rychle přelézáme a bez odpočinku postupujeme dál. Sníh pod nohama je tvrdý, hroty maček slastně křupou. Výškoměr hodinek ukazuje téměř 8500 metrů. Ostrý jižní hřeben je nádherný, ukazuje nám bizarní kulisy skalních věží a já lituji, že lezeme v noci. Dostáváme se do technicky obtížnějších pasáží tvrdého ledu a mixů se sklonem dobrých osmdesát stupňů. Je mi jasné, že musíme být těsně pod Jižním vrcholem. Z naší rychlosti jsem fascinován, přisuzuji to kyslíku. Najednou stojíme. Dolezli jsme druhou skupinu horolezců, která se zjevně trápí. Svištíme jako rychlík kolem, zdravíme Šerpy a Američany s tím, že na ně počkáme na vrcholu. Za další hodinu už stojíme na Jižním vrcholu Mt. Everestu. Pravděpodobně někam sem se dostala československá expedice v roce 1988 po fantastickém přelezení obávané jihozápadní stěny alpským stylem. Měli smůlu. V mizerném počasí se ztratili někde ve východních srázech, už je nikdo nikdy neviděl. My máme větší štěstí. Nad Everestem svítá. Je to nádhera. Jsme na vrcholovém hřebeni.
●●●
Začíná foukat ostrý vítr. Hlavní vrchol je ale na dosah. Už vím, že na něm budeme stát! Mezi hlavním a Jižním vrcholem se táhne ostrý tatranský hřeben. Dívám se přes sněhové převěje do ostrých východních srázů. Padají tisíci metry hluboko dolů do panenského terénu. Výzvy pro příští horolezecké generace… Možná…
Po exponovaném hřebeni jdu první. Dotýkám se skály Hillaryho výšvihu. Mám nepopsatelnou radost. A pak už je přede mnou jen posledních sto, možná sto padesát metrů. Otáčím se dozadu na Nimu. „Nemohu tomu věřit, to je vrchol?“
„Ano,“ zní strohá, ale jasná odpověď.
Je 6.42 ráno místního času a najednou není kam dále stoupat. Neexistuje už žádné další či vyšší místo na světě. Přepadá mě pocit absolutní prázdnoty. Pozoruji ten zázrak stvoření a uvědomuji si, že je to všechno skutečnost. Nechápu to. Místo abych tu ležel v naprostém vypětí sil a nevnímal nic než to, jak se vrátit zpět, stojím půl metru pod nedotknutelným vrcholem nejvyšší hory světa, tečou mi slzy štěstím a pozoruji stvoření nového dne na naší planetě.
Skupina, která se pokusila vloni o výstup na Everest, měla sedm členů. Pavel Bém – horolezec a primátor Prahy, Ado Eliáš, horolezec, jako první Čech vystoupil v Antarktidě na nejchladnější vrchol světa Mount Vinson. Létá na padáku, pilotuje. Ruda Švaříček, který byl na všech nejvyšších horách kontinentů kromě Everestu. Dobrodruh. Slovák Vlado Zboja, byl na Everestu v roce 1998, vynikající lezec. Tři skvělí Šerpové, nejzkušenější Nima Nurbu Sherpa (na vrcholu Everestu pětkrát), Dawa Jangbu Sherpa, mladší brácha Nimy (horolezecká naděje, 23 let), Pemba Tenjin Sherpa (na Everest třikrát).Na počátku expedici doprovázely i Bémova manželka Radka a Švaříčkova partnerka Jitka.
