Dostat se do Choquequirao není vůbec jednoduché. Nevede k ní železnice ani silnice a jediný způsob, jak zdolat údolí Río Apurimac, je dvou až třídenní pochod z nejbližších vesnic Cachora nebo Huanipaca. První, co vás upoutá, když se přiblížíte k Choquequirao, jsou rozlehlé koberce teras ležící na tak strmých svazích, že lze stěží pochopit, jak se na nich vůbec může někdo bez jištění udržet, natož stavět terasy. Jedny z nejpůsobivějších leží na odvrácené straně ostrohu. Jsou velmi zachovalé a mají zdi vyzdobené obrazy lam. Výsledný dojem ještě umocňuje jejich poloha – vysoko nad propastí, víc než tisíc metrů nad údolím Río Apurimac. Na těchto místech Inkové pěstovali zejména kukuřici, brambory a samozřejmě také koku, důležitou hlavně pro vyšší vrstvy společnosti. V centru Choquequirao je velmi zachovalé obřadní shromaždiště ushno, hlavní náměstí hauqaypata, důmyslné rozvody vody hatun yarqha, honosné paláce vládnoucích úředníků a samozřejmě chrámy slunce a měsíce, kde kněží určovali chod incké společnosti a čas od času nabídli bohům zvířecí a někdy i lidské oběti. Trochu stranou leží incké sýpky qolqas a množství často rozpadlých domků prostých poddaných pikiwasi. To vše vysoko v horách nad třpytící se řekou Apurimac, mezi zasněženými čtyřtisícovými vrcholy, v bujném, barevném a rozmanitém mlžném pralese. Celé město má být vykopáno a zakonzervováno do pěti let. Podle archeologických výzkumů je jisté, že v období dobývání Incké říše, v první polovině 16. století, španělská vojska nikdy do Choquequirao nevstoupila. Pravděpodobně kvůli nepřístupné poloze vysoko v horách. Nabízí se tedy otázka, kam se obyvatelé tak velkého města poděli a proč tam nežijí dodnes? To jsou záhady, které se stále nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Inkové totiž neznali písmo, uměli pouze zaznamenat statistické údaje pomocí uzlů na různobarevných provázcích, takzvaných kipu, a tak jsme odkázáni pouze na teorie a domněnky. Podle jedné z nich obyvatelé odešli pomoci bránit hlavní město Cusco a už se nevrátili. Podle jiné, a nutno říci, že pravděpodobnější, zdejší Inkové vymřeli v polovině 16. století na nemoci dovlečené Španěly z Evropy. Nicméně domorodci žijící v okolních usedlostech v tom mají jasno. S naprostou samozřejmostí nám oznámili, že Inkové zde žili ještě na začátku 19. století! Kde je pravda, zřejmě nikdo neví.
Pro Eskymáky je medvěd učitelem. V nehostinné polární krajině, kde člověk bojuje o přežití každý den, je on dokonalý lovec. Silný, trpělivý, moudrý i mazaný.
To od něj Eskymáci odkoukali triky, jak ulovit tuleně nebo jak si postavit iglú. Právě jejich přístřešek má mnoho společného s „porodním“ doupětem medvědice. Jako u většiny šelem i medvěd je obestřen řadou mýtů. Mnoho lidí ho považuje za roztomilého huňatého tvora, který v zimě spí, a když zrovna bdí, živí se medem. Jenže takový grizzly rozhodně není žádný medvídek Pú. Medvědi jsou šelmy a na rozdíl od ostatních predátorů postrádají obličejovou mimiku. V mytologii medvěd symbolizuje znovuzrození. V antice lidé věřili, že se medvědi rodí bez jakékoli podoby a že ji vytváří až jejich matka lízáním čenichu mláděte. Tak vzniká z chaosu řád.
●●●
Bohyně lovu Artemis učinila z medvěda posvátné zvíře. Souhvězdí Ursa maior (Velkou medvědici) ztotožňovali staří Řekové i Hindové s medvědem. V hindských pověstech je toto souhvězdí zdrojem vesmírné energie. Germánští bojovníci považovali medvědy za své duchovní ochránce. Ve skandinávských mýtech vzbuzovali děs válečníci berserkové, protože chodili do bitev oděni do medvědích kůží, aby byli nedotknutelní mečem a ohněm. Pro středověké křesťany byl medvěd naprostý opak – kruté a zlé zvíře spolčené s ďáblem.
●●●
Medvědi patří do čeledi medvědovitých. Na Zemi se jich dnes vyskytuje sedm druhů. Území Evropy, Asie a Severní Ameriky obývá několik poddruhů medvěda hnědého. V západní a střední části USA žije jeden z nich, grizzly. Jméno si vysloužil svou našedlou srstí, v angličtině grizzled. Na Aljašce zase najdeme největšího zástupce medvěda hnědého. Nejmohutnějším poddruhem je kodiak. Může vážit až 780 kilogramů a měřit i tři metry. Medvěd baribal obývá Severní Ameriku a Mexiko. Je téměř vegetarián, ale nepohrdne ani červy a larvami hmyzu, je velmi přizpůsobivý svému prostředí. Nezřídka vniká do lidských příbytků, aby si odnesl nějaký potravinový lup. V Jižní Americe se vyskytuje medvěd brýlatý. Medvěd lední žije v polárních končinách severní polokoule. Baribalovi velmi podobný je medvěd ušatý. Vyskytuje se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii. Domorodci ho loví zvláště pro jeho žlučník, který pak používají hlavně jako léčivo. V jižní Asii se objevuje medvěd pyskatý, medvěd malajský pochází z pralesů zadní Indie a jihovýchodní Asie.
●●●
Malajský druh žije v tropických oblastech. Klimatu je přizpůsobena i jeho srst, která je velmi krátká, barvy černé až šedé nebo rezavé. Má podsadité tělo podobné postavě psa. Proto mu domorodci říkají i psí medvěd. Je všežravec, živí se ovocem, medem, různými rostlinami, vejci, malými savci, larvami. Dokáže vypláznout jazyk až do vzdálenosti 25 centimetrů. Tuto techniku využívá při vybírání larev, medu a jiné potravy z úzkých škvír. Tento medvěd také zdatně šplhá po stromech. Pomáhají mu přitom dlouhé zahnuté drápy a zuby. Je nejmenším medvědem s nejkratší srstí. Když ho napadne predátor, volná kůže kolem krku mu umožňuje otočit hlavu a bojovat.
Text a foto Michal Dvořák Tisíce let ležela Hedvika v zemi nedaleko dnešních Mašovic. Teprve před necelým rokem opět spatřila světlo světa. Slovo spatřila však berte obrazně, archeologové totiž nalezli pouze torzo nohou a pánve. Hlavu, ruce a trup stále nejspíš konzervují metráky zeminy. Přesto nález unikátní venuše vzbudil obrovskou pozornost nejen u odborníků, ale i u široké veřejnosti. Málokdo tehdy tušil, že si ji všichni budeme moci prohlédnout na vlastní oči tak brzy.
●●● Mašovická venuše čili Hedvika (podle jména, jež bylo v den nálezu v kalendáři), je asi největším lákadlem právě probíhající výstavy Život a smrt v mladší době kamenné ve Znojemském hradě. A právem, protože jde o dutou hliněnou sošku, která byla vysoká k šedesáti centimetrům, což nemá ve střední Evropě obdoby. Sám její nálezce a také kurátor výstavy archeolog Zdeněk Čižmář však návštěvníky láká i na další kousky, které jsou k vidění jen zřídkakdy: „Podařilo se nám získat nejen obě vzácné Hlubokomašůvecké venuše, ale také stovky dalších jedinečných artefaktů z moravské mladší doby kamenné.“ Vstupem na výstavu se tak rázem ocitnete v neolitu, době prvních zemědělců, době kultu plodné Matky Země.
●●● Podle Zdeňka Čižmáře se o uskutečnění takto obsáhlé výstavy nepřímo zasloužila i sama Hedvika: „Mediální ohlas po jejím nálezu byl opravdu nezvyklý, lidé se nás okamžitě ptali, kdy si ji budou moci prohlédnout. Hedvika nám otevírala dveře také u sponzorů a mediálních partnerů.“ Proto také původně zamýšlená malá výstavka k odbornému sympoziu o mladší a pozdní době kamenné mohla přerůst v takto unikátní projekt pro veřejnost. „Bylo to opravdu rychlé. V lednu jsme dali s grafikem dohromady vizuální podobu výstavy, následovala jednoduchá obsahová náplň. Neměli jsme žádné složité libreto, vše se rodilo spíše v hlavě,“ vzpomíná Zdeněk Čižmář. Rozpočet výstavy přesáhl tři čtvrtě milionu korun, také kvůli tomu, že k podobně unikátním výstavám patří i kvalitní souhrnný katalog, který nám bude expozici připomínat i po jejím ukončení. Ten znojemský je barevný, třísetstránkový a trojjazyčný.
●●● Podobnou vstřícnost jako sponzoři projevily i různé instituce, u kterých byly cenné exponáty v úschově. „Mnohdy daly přednost nám před jinými projekty, proto je nyní na výstavě opravdu to nejlepší, co je z moravského neolitu k vidění,“ říká Zdeněk Čižmář. Ve Znojemském hradě se tak mohly sejít všechny zmiňované venuše, přičemž ty z Hlubokých Mašůvek byly donedávna součástí soukromé světoznámé Vildomcovy sbírky.
●●● To však s sebou přináší i zvýšené nároky na bezpečnost. Vzpomínáte na předloňský přesun Věstonické venuše do Národního muzea, kterou doprovázela speciální policejní jednotka? Nic takového se k neradosti novinářů ve Znojmě nekonalo, pochopitelně také proto, že věstonická baculka je mnohem starší a vzácnější. Nicméně i v případě znojemské výstavy bylo nutno vyrobit pro venuše trezorovou vitrínu. V té se však oproti ostatním exponátům objevily až v den vernisáže, za asistence městské policie. Do té doby se ukrývaly v trezorech partnerské leasingové společnosti. Převoz a manipulaci s venušemi má navíc na starosti jen a pouze kurátor výstavy, žádné jiné ruce se jich nesmějí dotknout. Ovšem i Zdeněk Čižmář si musí nejprve navléknout pár bílých látkových rukavic.
●●● Výstava Život a smrt v mladší době kamenné samozřejmě není jen o originálech venuší. „Cílem expozice je, aby lidé získali ucelenou informaci o celém období neolitu a části eneolitu,“ říká Zdeněk Čižmář. Na samém začátku se tak seznámíme mimo jiné s tím, jak se neolitické technologie dostaly do střední Evropy. Dokázali byste například rozlišit lineární, vypíchanou či moravskou malovanou keramiku? Po návštěvě Znojemského hradu určitě.
●●● Samotný název výstavy však slibuje i mystičtější témata. „Lidé jsou tvorové poměrně morbidní a na nějakou tu kostru se rádi podívají. Proto na výstavě nechybějí ukázky pohřebního rituálu, například unikátního trojhrobu kultury s vypíchanou keramikou nebo zcela ojedinělý hrob kultury s moravskou malovanou keramikou. Pro otrlé povahy zde máme také ukázky různých deformací vzniklých v důsledků námahy či nemocí nebo i ukázky násilných úmrtí,“ přibližuje Zdeněk Čižmář pro mnohé nejatraktivnější část výstavy. Kde jinde uvidíte kostru ženy, která zemřela při porodu a plod má stále v pánvi, nebo ostatky zavražděného muže, jenž má na sobě desítku nezhojených ran? Ale i toto je součástí historie, a bohužel, i současnosti člověka moderního typu.
●●●
Nález Hedviky stejně jako tato jedinečná výstava nemohly přijít v lepší okamžik. Veřejnost se totiž začíná stále více zajímat o dějiny člověka. Zdeněk Čižmář v tom spatřuje spíše módní trend: „Vzpomeňte na minulou dekádu, kdy byli všichni oběťmi Jurského parku a dinosaurů. Teď se zase točí filmy o dějinách člověka, ať už z pravěku nebo ze starého Řecka či Egypta.“ Trend netrend, archeologům se touto výstavou podařilo nedávnou historii člověka představit výborně. Totiž příběhem, na ten lidé vždy slyší. Leitmotivem této výstavy je dřevěná palisáda, která před sedmi tisíci lety ohraničovala domy, sídliště i kultovní areály – rondely. Proto se také Císařský sál Znojemského hradu proměnil ve dva soustředné ovály (rondely bývaly sice kruhové, ovšem dispozice sálu byla proti). Pokud se tedy chcete nechat do příběhu člověka mladší doby kamenné vtáhnout i vy, s návštěvou Znojma neváhejte.
Informace
● Výstava Život a smrt v mladší době kamenné potrvá ve Znojemském hradě až do 17. října
● Vstupné – 60 Kč, 30 Kč
zlevněné, 100 Kč rodinné
● Cena katalogu – 300 Kč
● Cena DVD Malovaná epopej – 100 Kč● Ke koupi jsou i plakáty, pohlednice a další upomínkové předměty
Ptala se Ludmila Veselá, foto Marek Wágner Hledání rodových kořenů si Helena Voldánová změnila z koníčka v povolání a šestý rok pomáhá hledat původ především české klientele. Jako genealogická badatelka je členkou správního výboru České genealogické a heraldické společnosti v Praze a podporuje činnost občanského sdružení Genea. Je ale vůbec dobré znát svůj rodokmen? „Těch důvodů pro ano může být povícero. Jedním z nich je například uspořádání pozůstalosti. Pak přicházejí lidé, kteří zakládají novou rodinu a zajímají se o své starší příbuzné, které neměli z různých příčin možnost poznat. Také se setkávám s tím, že si někdo chce ověřit rodinné historky vyprávěné po celé generace o tom, odkud přišli předci, jakého byli původu, či kde se vzalo jejich zvláštní příjmení,“ říká Helena Voldánová.
Potřebuje genealog pevné nervy? Například při úředních jednáních, při vyhledávání dat v archivech? Trpělivost určitě potřebuje. Ale musím říci, že z mého pohledu je to práce napínavá až detektivní, kdy se sbírají střípky informací a sestavují se do mozaiky historie. Spíše než pevné nervy je ale důležitější ovládat němčinu a latinu, umět číst stará písma, neboť i na písmu je znát vývoj, stejně jako u jazyka. Také je nutné se orientovat v uložení archivních materiálů, stejně jako dodržovat badatelskou etiku. Nějak si nedovedu představit, že to je napínavá práce? Když máte k jakékoli práci vztah, není pro vás všední a nudná. My jsme takoví blázni, kteří běhají po hřbitovech nebo zvoní na cizí lidi. Genealogie je posedlost. Ale dost časově náročná, protože je třeba si uvědomit, že každé zpracování rodokmenu je originální, každá rodina přináší něco nového o pohybu ve státě, o povoláních v dané době. Prostě o životě. Předpokládám, že i samotné vyhledávání má svá specifika. Určitě. Třeba selská rodina žijící na jednom místě na gruntě se vyhledává dobře oproti rodinám sklářů, cihlářů, učitelů či hajných, kteří neustále měnili působiště. Jak hluboko se dá při pátrání po předcích dostat do historie? Začnu možná trochu ze široka. Zpracování rodokmenů nabízí několik možností rozsahů. Rodokmen přímé linie představuje průměrně deset až třináct generací zpátky, což je přibližně čtyři sta let. U tak zvaných vývodů z předků se vyhledávají základní manželské dvojice čtyři až pět generací zpět. U rodokmenu se vyhledávají větve nesoucí stejné příjmení, což může být i osm set členů rodiny. Například jedno mé bádání po příbuzenstvu se stejným příjmením představovalo knížku o dvou stech stranách. Dají se z archiválií zjistit i některé další údaje, než jsou jen příbuzenské vztahy? Základní strom se dá samozřejmě doplňovat dalšími údaji, které lze najít ve státních okresních archivech v záznamech měst, obcí, škol, cechů nebo farností. Zajímavé bývají pozemkové knihy, kde se můžeme dočíst i ty nejmenší podrobnosti sepsané ve svatební smlouvě, jaké povinnosti mají děti vůči rodičům na „vejminku“ a podobně. Například v popisech nemovitostí lze narazit na krásnou češtinu. Dnešní slovo nemovitost bylo specifikováno jako – všechno, co hřebem přibito a hlínou pomazáno… Jsou to opravdu nádherné záznamy, které se k rodokmenu přidávají, stejně jako staré rodinné fotografie, školní vysvědčení, korespondence… Využíváte ke své práci moderní vědu? Tím mám na mysli třeba testy DNA? Společnost Genomac nabízí základní genetický výzkum. Jako Středoevropané jsme směskou ras, přičemž základní zařazení je možné provést podle skupin, jako třeba Jihoevropan, Kelt atd. Z výzkumu této společnosti je zajímavé pozorovat, jak se Evropa po genetické stránce proměňuje. Nás, genealogy, zajímá, po kom má konkrétní osoba své charakteristické vlastnosti, jako třeba nadání pro hudbu, malování, historii, techniku. V této souvislosti mě napadá případ, kdy povoláním klienta bylo zpracování železa, a aniž by to tušil, jeho předci žili na Hořovicku a věnovali se naprosto stejné činnosti. Co zajímá ty, kteří se na vás obracejí, především? Dost často vznik, vývoj a význam jejich příjmení. Ta mají samozřejmě svou historii, vyvíjela se z přezdívek, povolání, vlastností lidí, jejich místa původu, ale také jde o názvy věcí, zvířat či rostlin. Často se objevují příjmení německého původu, některá již počeštěná nebo pozměněná vývojem jazyka. Dost zábavné je, že k určitým modifikacím docházelo i při nahlašování jména. Záleželo i na tom, kolik bylo faráři let a jak slyšel (smích). Tak se třeba z Pajera mohl stát Bajer apod. Na jaké narážíte překážky? Přístup k informacím v matričních knihách uložených na městských a obecních úřadech je v současné době ztížen novelou zákona o matrikách. Nový zákon vymezil možnost nahlédnout pouze na tři generace přímé linie vlastních předků. Zákonodárci nebrali zřetel na genealogické bádání, získání podkladů pro dědická řízení, bádání za účelem získání informací pro vědecké účely genetiky a demografie či sepsání životopisů významných osobností našich dějin. V rámci ochrany osobních údajů je úplně uzavřen přístup do Centrální evidence obyvatel. Počítače v mnohém usnadňují práci, platí to i pro genealogii? To každopádně. Pro genealogy nabízí počítač nejen pomoc při vlastním zpracování archivních podkladů, ale hlavně řadu specializovaných programů. Také zkoušíme přes internet dohledávat naše žijící pokrevní příbuzné doma i v zahraničí. Národní archiv v Praze jako první začal poskytovat v elektronické podobě vzácné knihy, dokumenty a listiny či třeba katastrální mapy. Státní oblastní archiv v Třeboni jako první zveřejnil na internetu svůj fond matričních knih. Státní oblastní archiv v Praze jako první nabízí prohlížení matrik na počítači v badatelně. Elektronická podoba navíc zaručuje ochranu archiválií, takže je to cesta oboustranně výhodná. Určitě při tom bádání není nouze ani o kuriózní situace…
Právě mi vyprávěl klient, že na dušičky chtěl navštívit všechny hroby nalezených předků. Když zapaloval pozdě večer poslední svíčky, překvapila jej policie, které těžko vysvětloval, že dává tímto poctu svým předkům, kteří zde zemřeli před třemi sty lety. A není vykradač hrobů…
Humorně působí i některé záznamy o nemanželských dětech. V dřívějších dobách bylo až třicet procent dětí nemanželských, takže na takovéto zápisy se dá narazit poměrně často. Například, když farář namísto obligátního „otec neznámý“ dopsal jako svou vlastní poznámku – „otce vzal vítr, spadl z jahody“ či dokonce „utopil se na ledu“ (poznámka z roku 1850 – pozn. red.). Kuriózní je poznámka jednoho faráře k neznámému otci: „Já vím, že to byl hajný…“ Jak je vidět, už naši předci měli smysl pro humor.
Rodové bádání
● Rodokmen přímé linie tvoří manželské dvojice a jejich děti, nejčastější forma rodopisného bádání a základ pro další rozšířené bádání, tvoří ho až 200 záznamů a 8–10 generací, dle rodového příjmení (30–40 hodin práce).
● Rodokmen tvoří manželské dvojice a jejich děti a další pokračující větve rodu nesoucí příjmení (40–60 hodin práce).
● Rozrod tvoří manželské dvojice a jejich děti, další pokračující větve rodu nesoucí příjmení a další pokrevní větve od provdaných dcer (50–70 hodin práce).
● Vývod tvoří jen manželské páry bez dětí a to v počtu 8, 16, 32, 64 předků od vybrané osoby (30–50 hodin práce).
● Obvyklá cena se dnes pohybuje od 10 000 Kč (samozřejmě dle rozsahu a náročnosti může být vyšší).
Projekt genea
● Jde o soupis matrik, je první etapou tvorby databáze o zdrojích genealogických informací.
● Databáze může obsahovat jednotný centrální soupis matrik uchovaných v archivech České republiky. Součástí je přehled míst, doplněný o zaniklá nebo přejmenovaná místa.
● Projekt je organizován jako nekomerční a veškeré informace získané spoluprací s dobrovolníky a se státní správou jsou zpřístupněny veřejnosti zdarma. Přesto pro nezbytné technické práce hledá občanské sdružení Genea, které se projektem zabývá, finanční podporu.
● Projekt funguje v úzké spolupráci s Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze, Moravskou genealogickou a heraldickou společností v Brně a řediteli státních oblastních archivů.
● Více na www.genea.cz, www.genealogie.cz nebo na www.genomac.cz
Asi každý alespoň jednou slyšel nebo sám použil větu: „Po kom to dítě je?“ Odpověď
bývá nasnadě po otci nebo matce. Jenže… Ono to s tou genetikou není tak jednoduché, a tak se dost často vyplatí znát svoje předky a jejich předky a jejich předky a jejich předky… Zdá se vám, že jsme se trochu zasekli? Nikoliv. Genealogie, neboli pomocná historická věda zabývající se studiem rodokmenů a rodinných souvislostí, může odhalit předky až čtyři sta let zpět. Hledáním předků se zabývá neustále poměrně stálá a úzká skupina genealogů neboli rodopisců. Jednak jde o ty, pro které je tato věda zdrojem obživy (tedy profesionální genealogové), kteří ale nemusejí být větším profesionálem než nadšenci – amatéři, kteří tomuto pátrání věnují osobní volno.
Každá doba spojuje s hledáním předků jiné tužby a jiná očekávání. S klasickou občanskou genealogií – tedy rodopisem běžných nešlechtických občanů – se můžeme setkat ve větším měřítku až od konce 19. století. Velkou vlnu popularity rodopis zažil za první republiky. Za druhé světové války se o jistý smutný druh genealogie zasloužili nacisté a jejich rasové zákony. Dodnes mnozí z čtenářů mohou narazit mezi uchovávanými rodinnými dokumenty na takzvaný Ahnenpaß – doslova „pas předků“, který za trvání Protektorátu Čechy a Morava museli mít všichni státní zaměstnanci, aby doložili nežidovský původ. V éře socialismu zůstal rodopis až na výjimky spíše doménou občanů v letech blízkých důchodovému věku. V současné době ale zažívá jednu ze svých vln renesance. Mezi genealogy tak dnes najdeme zástupce všech věkových skupin od sotva odrostlých dětí až po vetché kmety, které lze obdivovat už jen pro ten fakt, že měli tu sílu se do archivu vůbec ve zdraví dostat. Záleží tedy na každém, i na čtenářích magazínu KOKTEJL, zda se vydají pohodlnou cestou nákupu hotového produktu, nebo namáhavou, ale o to více vzrušující cestou odhalování rodokmenu. Rodopis a šamanismus? Co je vlastně tak přitažlivého na pátrání po předcích? Možná to přináší dnešní vykořeněná doba, kdy lidé mnohdy neznají ani své prarodiče (kdy se narodili, odkud byli, co v životě dělali), natožpak ještě starší předky. Rodokmen přináší možnost překlenout propast mezi současností a dávnou minulostí. Je to v podstatě něco jako indiánský totem. Ten znamená příbuzenství, dávného předka, ochranného ducha a také jeho viditelné symbolické zobrazení – totemový kůl. Přeneseně tak můžeme označit současné genealogy za šamany, kteří udržují povědomí o rodu tvorbou rodokmenu (totemu). Syndrom předka z Francie V Česku je spousta rodin, které uchovávají tradici v podobě prapředka z Francie (Itálie a podobně) – říká se tomu syndrom „předka z Francie“. Často se takové vyprávění spojuje s napoleonskými válkami a bitvou u Slavkova, kdy zranění Francouzi měli zůstat na Moravě, protože si všimli, jak švarné jsou Moravanky. Tyto mýty se však při poctivém bádání v naprosté většině případů prokáží jako vymyšlené. Totéž v bleděmodrém platí o šlechtických předcích. Proč tyto mýty vznikaly? A kdo je rozšiřoval? Snad šlo o snahu získat nádech výjimečnosti. Přesto můžeme říci, že mnoho obyvatel Čech skutečně má předky jiné než české národnosti a mnohdy ani o tom neví. Překvapivě mnoha obyvatelům České republiky koluje v žilách slovenská krev (což je mimochodem i případ autora těchto řádků) – důsledek společného československého státu.
Badatelovy noční můry Ožehavým tématem jsou pro rodopisce nemanželské děti a ještě více takzvané děti kukaččí. Zatímco u prvních se může jednat jak o děti, u kterých je otec „neznámý“, tak i o děti zrozené mimo manželství, přestože je otec znám, u kukaččích dětí se jedná o případ, kdy skutečný otec dítěte je někdo jiný než udává matka, tedy jiný než zapsaný v matrice. V dávných dobách bylo vzhledem k přísné náboženské morálce jen velmi málo nemanželských dětí. Jako příklad si můžeme uvést údaje z nejstarší matriky farnosti Vliněves u Mělníka z let 1670 až 1693 (manželských dětí 1379, nemanželských 46), a z následující matriky z let 1694 -1715 (manželských dětí 1184, nemanželských 43). O sto let později byl v matrice sousední farnosti Bechlín pro obec Horní Počaply z let 1784-1841 ještě nižší poměr (asi 770 narození, z toho 17 mimo manželství). Přestože se ve většině matrik u nemanželských dětí neuvádějí jména otců, najdou se i výjimky. Zda farář vycházel z tvrzení matky, nebo si ho ověřoval u označených otců, není známo. Například v roce 1736 měla jedno takové dítě Kateřina dcera Jana Exnera, panského kováře v Dolních Beřkovicích, jakožto „zmrhaná po Karlu Pinkertovi z Chcebuze, svobodným toho času, bývalém písaři kancelářským v zámku dolnobeřkovickém“. Počet nemanželských dětí začal výrazněji stoupat v druhé polovině 19. století a samozřejmě ve století dvacátém. Dnes se rodí mimo manželství už třetina dětí. Společnost nebyla k ženám, které měly děti bez otců, nijak shovívavá, naznačují to i záznamy o takových matkách v matrikách: například dáma (17. st.), madam (17. st.), zmrhaná (nejužívanější), zkurvená (17. st.), inhonesta (lat. nepoctivá) nebo třeba virgo deflorata (lat.). Zatímco první případ je pro genealoga jen nepříjemným zádrhelem, kdy v nejhorším přichází o možnou rodinnou linii, kukaččí děti jsou hotovou katastrofou. Zapojíme-li do všeho trochu statistiky, zjistíme, že v určité generaci bychom vlastně statisticky nesledovali pokrevní posloupnost, ale posloupnost geneticky zcela cizích lidí.
Každý genealog si tento fakt uvědomuje, ale zároveň se mu podvědomě brání. Při sestavování rodokmenu tak pracuje s fikcí, že matka byla svému manželovi vždy věrná. Pro udržení psychického zdraví doporučujeme totéž. Pro čtenáře, kteří více věří starému latinskému úsloví „Matka je vždy jistá, otec nejistý“ (i když při úrovni dnešní vědy a medicíny se už ani na tohle nedá spolehnout) a chtěli by mít větší jistotu, že se vydali „cestou vlastní krve“, bude lepší, když zaměří své pátrání na mateřskou linii. Musí však počítat s tím, že si volí cestu relativně nejobtížnější. Nejdříve prohrabte zásuvky Čím začít? Shromážděte co nejvíce písemností osobního charakteru – rodné listy, dopisy, fotoalba, úmrtní a svatební oznámení. Pak se obraťte na žijící příbuzné, aby se podívali po stejných dokumentech i oni. Vyplatí se i usednout nad staršími fotografiemi s pamětníky. Snazší práci budou mít ti, kteří už podobného pátrače v rodině měli nebo dokonce vlastní rodinnou kroniku. Strojem času, který umožní přesuny do minulosti, budou tedy zpočátku vzpomínky rodinných příslušníků a později, po většinu dalšího pátrání v hlubší minulosti, různé prameny v podobě matrik, pozemkových knih, soupisů obyvatel (poddaných), výhostních listů a jiných podobných písemností. Genealogové využijí hlavně matriky a pozemkové knihy. Co možná naši čtenáři nevědí, je skutečnost, že úmrtní matriky díky reformám císaře Josefa II. z konce 18. století obsahují i kolonku „příčina úmrtí“. Přesto se s příčinou úmrtí – například mor, násilná smrt či sebevražda – ojediněle setkáme i ve starších matrikách. Mnohem více však o příčině úmrtí (než například oblíbený „psotník“ nebo „věkem sešlý“) vypovídají až zápisy od druhé poloviny 19. století, kdy začal zemřelé ohledávat přivolaný lékař. Zápisy mohou také hodně napovědět, co čeká nás samotné – zda nám naši předci předali v genech dlouhověkost nebo na co jsme dědičně zatíženi. Z pozemkových (ve starší době gruntovních) knih pak můžeme zjistit majetkové poměry rodiny, její hospodaření, dokonce i rodinné vztahy (spory o majetek, o výměnek neboli obživu penzionovaného hospodáře apod.). Paragrafy v akci
Činnost genealoga ovlivňují v současné době nejvíce dva zákony, kterými jsou zákon o archivnictví a spisové službě z roku 2004 a zákon o matrikách, jménu a příjmení z roku 2002. Zákon o matrikách rozděluje všechny matriční knihy lidově řečeno na živé (uložené na matričních úřadech) a mrtvé (uložené v státních oblastních archivech). Rozhodující pro to, kdy se živá matrika stává mrtvou, není doba jejího založení, ale posledního záznamu. Teprve od toho okamžiku se začíná počítat doba, po kterou musí být matrika ještě uložena na úřadě – pro knihu narození je to sto let, pro knihu manželství a také knihu úmrtí „jen“ sedmdesát pět let. Uveďme si ale raději příklad – matriční úřad provádí dejme tomu zápisy do knihy úmrtí, poslední zápis provede v roce 1940 (knihu uzavře a začne psát do nové). Z toho vyplývá, že tato matrika by měla být odevzdána do archivu v roce 2015. Přístup do živých matrik je samozřejmě omezen, a to zejména kvůli ochraně osobních údajů žijících osob. Základním pojmem v této souvislosti je rodina. Tu ale zákon poměrně nelogicky (co se týče linie přímé) omezuje jen na rodiče, prarodiče a opačným směrem na děti a vnuky. Pokud se tedy budete zajímat o data svého pradědečka, budete se muset na matriční úřad vydat se svým rodičem. Díky reformám císaře Josefa II. byla většina starších, takzvaných tripartitních matrik (obsahovaly všechny tři druhy zápisů) k roku 1784 ukončena, a až na výjimky byly zavedeny nové a odděleně vedené matriční knihy, tedy narození, manželství a úmrtí. Tedy dnes se už v podstatě nemůže stát, že by „živá“ matrika byla starší než z roku 1784. Bohužel, řada matrik (někdy dokonce založených už v roce 1784) je dodnes ještě uložena na matričních úřadech. Týká se to hlavně těch nejmenších obcí, kdy se matriční kniha zaplňovala velmi pomalu a dosud se čeká, než vyprší zákonem vyměřená doba, aby mohla být předána do archivu. Zákon o archivnictví pak upravuje činnost archivů. Ukládá každému z nich zpracovat vlastní badatelský řád upravující i pravidla pro nahlížení do archiválií, jejich vystavování a pořizování výpisů, opisů a kopií. Zákon pamatuje i na situaci, kdy některé materiály ještě nejsou archivně zpracovány a tudíž jsou pro badatele nepřístupné. Tato situace nás může potkat zejména u fondů velkostatků. Badatel si však nemusí zoufat. Pracovníci archivu na základě jeho žádosti v přiměřené době archiválie zpracují a vyrozumí ho o tom. Pak už nic nebrání v cestě dalšímu studiu. Nejdřív do matriky
Jako naprostí začátečníci se na počátku svého bádání spokojíme s informacemi získanými z matrik. Nejprve si ale ověříme, kde hledané údaje asi najdeme, tedy zda potřebujeme živé matriky a musíme se vydat nejdříve na matriční úřad, nebo zda zamíříme do jednoho ze státních oblastních archivů. Možná ale dokonce postačí posezení u počítače v teple domova. Který obecní úřad je matričním, se dozvíte na obci s rozšířenou působností nebo z internetu. Matriční úřad vám vydá matriční doklad, nebo vám povolí nahlédnout do matriční knihy, popřípadě do sbírky listin a udělat si z nich výpisy v přítomnosti matrikáře. Pozor – pokud se na matričních úřadech setkáte s úředníky, kteří nebudou vašemu zájmu nakloněni, trvejte důsledně na svých právech. Návštěva matričního úřadu není nic, co bychom s radostí vyhledávali. Takže pokud už máte doma rodné listy například dědečka, můžeme doufat, že vás návštěva tohoto úřadu mine a budete moci zamířit už rovnou do archivu. A do kterého? Státní oblastní archivy v podstatě kopírují hranice bývalých socialistických krajů. Pro fondy velkostatků je dobré si ještě ověřit vrchnost, která panství vlastnila – tam nemusí být hranice kraje dodrženy. Například panství Lobkowiczů jsou soustředěna v litoměřickém archivu – pobočka Žitenice, přestože jen část z nich se nalézá na území bývalého Severočeského kraje. Ve státních okresních archivech jsou pak uloženy zejména fondy obcí a jiných institucí. Pokud byla vrchností pro některé obce města, jsou jejich písemnosti uloženy právě zde. Některé fondy se také nacházejí v Národním archivu, například jde-li o císařské statky. Nezapomeňte občanku nebo pas V badatelně archivu budete muset nejprve vyplnit badatelský list a prokázat se občanským průkazem, pasem nebo jiným osobním dokladem. Vhodné je také nejprve zjistit v badatelském řádu, zda není omezen počet archiválií, které si během jednoho dne můžete půjčit. Pokud nechcete vypadat jako naprostí ignoranti, tak se v badatelně chovejte slušně – tedy hlavně tiše, neobtěžujte další badatele nebo obsluhu svými problémy se čtením nebo překládáním textu. Archiválie si také zaslouží, aby se s nimi zacházelo opatrně, aby vydržely alespoň ještě dalších pár století. Začínající rodopisec by se měl také při návštěvě archivu vybavit vzory písem, poznámkovým blokem, blanketním rodokmenem (kam bude doplňovat pro rychlou orientaci zjištěná data), může si přinést například i slovníky (ovšem každá slušná badatelna slovníky německo-český i latinsko-český má). Velmi progresivní pomůckou je pak digitální fotoaparát, případně notebook s genealogickým programem. Jde to i s bačkorami Současná doba ovšem umožňuje pátrat po předcích z pohodlí domova. Napomáhá tomu nastartovaný projekt digitalizace matrik. První a nejvýraznější vlaštovkou je Státní oblastní archiv v Třeboni, který jako první začal zveřejňovat oskenované originály. Pražský archiv dělá něco podobného, ovšem z nafocených mikrofilmů a zatím poskytuje nahlížení do nich jen v počítačích ve své badatelně. Výsledky postupné digitalizace litoměřického archivu jsou přístupny na stránkách americké církve mormonů. Velký pokrok učinila oblast spadající pod Český úřad zeměměřičský a katastrální. Nejenže úřad na svých webových stránkách umožňuje nahlížet do současného katastru nemovitostí a katastrálních map, ale digitalizuje i starší mapy – zejména kouzelně vypadající takzvané císařské otisky ze 40. let 19. století. Krok za krokem
Pokud jste již nasáli atmosféru archivů, začínáte se orientovat ve starém písmu a matriky již nepostačí, je na čase zamířit do fondů velkostatků. Zajímavé jsou hlavně pozemkové, respektive gruntovní knihy. Kdo má štěstí, že jeho rod držel stejný dům po staletí (a takové případy nejsou výjimečné), může během jediného dne získat velký rozsah informací, který poslouží i jako kontrola dosavadní práce v matrikách. Za novějšími pozemkovými knihami vedenými od roku 1871 (případně 1874), které byly za socialismu zrušeny, se budete muset vydat na katastrální úřad. Ten z těchto dokumentů vyhotoví na požádání a za patřičné poplatky výpisy, opisy nebo kopie. Souběžně si můžeme naplánovat návštěvu okresního archivu, kde budeme pátrat zejména po obecních kronikách a jiných písemnostech obcí (podle toho, co se zachovalo), školních kronikách, sčítání lidu od roku 1850 a po farních pamětních knihách. Pokud budeme mít to štěstí, můžeme najít například seznamy přestupků, kde si můžeme vyhledat, jakých prohřešků se předkové dopouštěli (pytlačení, rvačka apod.). Nic není tak jednoduché… Je ale mnoho záludností, které mohou badatele hezky zaskočit. Ve starší době nebo v oblastech, kde se mísily národnosti, se mohl měnit tvar příjmení. Zvláště složitější jména tak mohou mít téměř nekonečné množství různých podob – typickým příkladem může být příjmení Cinibulk. Mnohost tvarů jednoho příjmení (ať už v matrikách či třeba gruntovních knihách) nebyla zapříčiněna tím, že by farář či úředník špatně slyšel nebo byl opilý, ale převedením slyšeného do písemné podoby. Často také docházelo téměř k otrockému překladu příjmení, pokud se do českého prostředí přistěhoval Němec (Freund = Přítel, Schuster = Švec) nebo naopak. Pokud obec postihla germanizace nebo se jméno různě upravovalo do jednoho z obou jazyků, byl postup opačný (Moudrý = Mauder, Tomík = Dominke). Co třeba také příjmení Petřík (případně Petrž). V němčině má koncovka „sch“ u jména zdrobňující význam – například Pepsch (= Pepík), Petrsch (= Petřík). A jeden takový Petrsch se přistěhoval v roce 1694 z Levína na Úštěcku do vesnice Břízy pod horou Říp – najednou z něj byl Petřík, časem se však přesto ujal zvláštní tvar vycházející z německého předobrazu – Petrž. Tvar příjmení se také měnil, jak se lidé stěhovali po kraji. Můžeme uvést další reálný příklad – ve Vetlé u Roudnice nad Labem žila rodina Niců (Nicz), v průběhu 18. století někteří členové doputovali do jiných vsí a tu najednou vidíme, jak se z nich onde stali Ničové, Nejčové a jinde zase Nickové. Určitým magickým mezníkem pro badatele je v podstatě konec třicetileté války, který je zhmotněn ve formě berní ruly. Po třicetileté válce se obnovily matriky a do zpustošených krajů se začali stěhovat noví obyvatelé. Hýbalo se celé české království. Příkladem může být dosídlení vsí Račiněves a částí Straškova a Vražkova na panství Roudnice nad Labem, které je zdokumentováno v gruntovní knize. Na začátku této gruntovní knihy se nalézá unikátní soupis hospodářů a jejich rodin z roku 1672 se zmínkou o jejich původu – najdeme tu bývalé poddané více jak patnácti různých vrchností, kteří se sešli z území celých Čech – například z Malé Báště, Uhů, Domažlic, Zduchovic u Kamýku nad Vltavou, Kněževsi u Rakovníka, České Kamenice, Mladé Boleslavi, Tábora, Obříství, Přestic, Českých Budějovic, Bukovan u Konopiště, Boru, Rohozce a dalších. Začarovaný konec 18. století Na otázku, jak hluboko do minulosti půjde vyhledat předky konkrétní osoby, nelze dát nikdy dopředu přesnou odpověď. Zkusme počítat. Vezměme průměrný odstup každé z generací kolem 33 let. Pokud budeme počítat s průměrnými podmínkami, tedy existencí matrik a pozemkových knih zhruba od konce třicetileté války, můžeme se dostat u člověka narozeného v roce 2000 minimálně k deseti generacím předků. Od průměrného cílového roku 1650 si v případě, že máme dostatek archiválií nebo naopak nedostatek, můžeme přidat nebo ubrat asi dvě až tři generace. Pokud budeme mít to štěstí a nastane extrém, že naši předkové byli z jedné vsi, lze postupovat velmi rychle a během jediné návštěvy archivu vyzískat několik generací.
Druhým extrémem jsou předkové z několika krajů Čech či dokonce z jiného státu – nejčastěji ze Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Německa nebo dnes již z více exotičtějších destinací – badatel pak má o zábavu postaráno na celý život (ne-li ještě i jeho potomci). Druhým „magickým“ obdobím na cestě ze současnosti k roku 1650, kdy se badatel dostává často do slepé uličky – tedy najednou ztratí stopu – je konec 18. století. Matriky se najednou stávají až příliš stručné, zatímco obyvatelé se naopak po zrušení nevolnictví začali dost stěhovat. Napomohl tomu i nárůst vrstvy chudších obyvatel – podruhů nebo ještě chudších bezzemků (nádeníků). Tady při bádání často nepomohou ani gruntovní knihy. Učiněnou noční můrou pro rodopisce je ale předek pastýř, šafář a podobně – protože ti se často každých pár let přesouvali po celém kraji z jednoho vrchnostenského dvora do jiného a jejich stopování znamená procházení všech matrik v širokém okolí. Pokud tedy genealog překoná doslova mnohdy začarovanou hranici konce 18. století, dostává se do období, kdy k pátrání v matrikách musí již bezpodmínečně přidat bádání v gruntovních knihách, sirotčích registrech a archiváliích jednotlivých panství. Kupodivu je však hledání předků v tomto období relativně snazší, protože obyvatel bylo méně a další generace měly svůj původ v podstatě jen v rodech sedláků, chalupníků, respektive měšťanů. To je také důvod, proč lidé v devadesáti devíti procentech případů zjistí, že se některý z jejich předků zabýval fádním povoláním jako je zemědělec, krčmář, mlynář, kovář či jiný řemeslník. Jen dostatečné hospodářské zázemí totiž zajišťovalo pokračování rodu. Všichni jsou příbuzní
Zpočátku se tedy při hledání předků dá postupovat velmi rychle. Během pár návštěv archivu lze dohledat až desítky předků. Někdy postačí návštěvy jediného archivu. Postupně bude nově zjištěných předků ubývat a pokud nadšení pro genealogii nevyprchá, po několika letech této záliby budete rádi, když svou sbírku jednou za čas obohatíte o další vzácný exemplář jednoho ze svých prapradědů. Objev dalšího předka nebo rozlousknutí opravdu výjimečně neřešitelného „zákysu“ však přinese o to větší uspokojení. Vůbec pak není od věci spojit se s dalšími genealogy, kteří hledají ve stejném regionu. Mnohdy významně pomohou nebo vy pomůžete jim. Jistě si pak ověříte pravdivost rčení: „Pochází-li předkové dvou osob z jednoho regionu, jsou na devadesát devět procent příbuzní, jen je potřeba potvrdit, jak moc vzdálení!“
Z poznámek následujících po zápisu nového hospodáře Jana Hlouška, popisující chování jeho matky a vdovy po jeho otci zemřelém Vítovi Hlouškovi ze vsi Čakoviček v roce 1740:
Posledně pro paměť buď, že táž Magdalena po nebožtíkovi Vítovi Hlouškovi zůstalá vdova, neohlížeje se na to, že již osoba 65letá jest a chvála bohu pěkný prostředky v rukou, jakož i z výminku, odkud počestně živa býti má, z pouhé prostopášnosti se za Jana Kasalického do Kojetic pohoršlivě vdala, jsa od toho sváděna, ze své po vdavkách dychtivosti jako zmámená, od svého jí škodlivého předsevzetí ustoupiti nechtěla a proto ten jí zapsaný výminek se docela anulíruje, což se nejhůř pro děti stalo, že ona to co na hotovosti měla, všechno promrhá a jim čehož se odedávna těšili, nedochová.
Pramen: Gruntovní kniha vsí Malý a Velký Brázdim, Polerady, Nová Ves, Čakovičky, Jiříce a Záryby
z let 1716-1805, uloženo v SOA Praha-Chodovec, OS Brandýs n/L., sign. 8, folio 263 a násl.
Úvodní zápis nejstarší matriky farnosti Brozany nad Ohří z roku 1664, kde kněz alibisticky uvádí důvody možné budoucí neúplnosti matriky:
Poznamenání křtů a oddavků od léta páně 1664 počatý za kněze Jiřího Popelky faráře brozanského. Jestli jeden anebo druhý křest snad zde zapsaný nebude, to se stalo z nepřítomnosti pana faráře nebo že hned z nedbanlivosti otec některý s kmotry v domě farním se staviti opominul, aby zapsaní byli. Pokud by pak k Inquisiti přáti mělo, bezpochyby kmotrové zdejší sami pamatovati mocti budou.
Pramen: Matrika narozených f. Brozany, uloženo v SOA Litoměřice,
Ze zápisu nového hospodáře Václava Fujery, který se přiženil k čerstvé vdově, obsahujícího i popis skonu předešlého hospodáře Tomáše Týleho:
Léta Páně 1765 dne 10 Octobris při držaných soudech gruntovních skrze rychtáře a celou obec na kanceláři J(eho) V(ysoce) O(svícené) K(nížecí) M(ilosti) přednešeno, kterak Tomáš Týle do polí s flintou jdouc pytlačiti neb zvěř stříleti míníc, takovou sobě doma nabil a do šosů kabátu skrýti chtíc, však nicméně nenaděje se, že by jeho to neštěstí potkati mohlo, když tak jemu mimo vší naděje flinta spustila a celý nábitek do krku vrazila a tudy živobytí jeho skončení vzalo…
Pramen: Gruntovní kniha vsi Bříza na panství Roudnice nad Labem,
uloženo v SOA Litoměřice – pracoviště Žitenice, fond VS Roudnice n. L., inv.č. 185, folio 88.
Co možná nevíte
● Genealogie (řec. génos, lat. genus = rod) – pomocná věda historická, zkoumající vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Kdo by se nespokojil s latinským označením, může pak užívat český ekvivalent v podobě slova rodopis.
● Podle sociologů je z narozených dětí asi tak deset až patnáct procent kukaččích, tedy takových, u kterých jsou jiní rodiče, než se z jakýchkoliv důvodů oficiálně uvádí, některé odhady mluví dokonce o dvaceti až třiceti procentech.
● Dva zákony důležité pro genealogii: č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení.
Thunové a porcelán
● Autorem krásného barevného stromu života rodiny Thun-Hohensteinů v rodinné kryptě v Klášterci nad Ohří je malíř Josef Bernášek. Samotný rodokmen sestavil dr. Jiří Kynčil, který se po léta zabýval historií Klášterce a tím i zdejších Thun-Hohensteinů.
● Strom tvoří porcelánové tabulky s heraldickými jmenovkami členů rodiny, a počítá se s tím, že bude doplňován i v budoucnosti. Porcelán byl na rodokmen použit proto, že to byli právě Thunové, kteří v Klášterci kdysi koupili továrnu na porcelán a založili tak věhlas zdejšího porcelánu. Pod značkou Thun se vyrábí dodnes.
● Krypta je součástí farního kostela Nejsvětější Trojice, který se začal stavět v roce 1665. Jako první sem byl pohřben stavebník chrámu Michael Oswald v roce 1694, v druhé půlce 18. století se ale s pohřbíváním do krypt přestalo.
● V roce 1853 chtěla rodina kryptu přestavět s tím, že především zbuduje vchod zvenčí. Protože se do té doby již změnila pravidla pro ukládání mrtvých, zavázala se, že do krypty už budou ukládat jen balzamovaná těla zesnulých. Záměr přerušil velký požár města. Práce proto začaly až o tři roky později.
● Na jaře 1950 byla krypta zaplavena vodou. Rakve proto byly převezeny na hřbitov a sedm z nich uloženo v malé hrobce. O dalších dvou se uvádí, že byly pohřbeny někde na hřbitově. Krypta zůstala prázdná a chátrala. Teprve na popud Jiřího Kynčila rozhodl na začátku 90. let městský úřad kryptu obnovit.
● Při opravě byla vyjmuta kamenná deska s porcelánovými tabulkami na čelní stěně krypty, kde byl kdysi původní vchod z presbytáře, a za ní byly objeveny zbytky ostatků některých členů rodu Thunů a cínové tabulky s údaji o nich.
● Krypta byla slavnostně otevřena pro veřejnost v roce 1993.● Nyní jsou zde uloženy některé ostatky Michaela Oswalda (1631-1694), který založil klášterecký majorát: Klášterec, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí, Žehušice a Markvartice), obnovil zdejší zámek a park a postavil kostel, lebka Marie Philippiny, rozené z Harrachu (1693–1763) a v kovových rakvích se nacházejí těla dalších sedmi členů rodiny.
Mgr. Martin Pech
* 1978 v Ústí nad Labem, v r . 2002 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, v současné době pracuje jako ved. územního oddělení dozoru na MV ČR. Od mládí se intenzivně zabývá rodinnou genealogií i genealogií regionu Podřipska a Mělnicka, mezi záliby patří příroda, turistika, fotografie, výpočetní technika.
_A4.jpg)
_A4.jpg)
