Je tomu sedm let, co se ostraha letišť po fanatických útocích radikálně změnila. Pro bezpečnost provozu a cestujících se dnes snaží udělat na letišti vše, mnoho lidí si nutná opatření nejspíš již osvojilo. Ale co se děje se zavazadly, sotva je u přepážky s usměvavými dívkami (někdy neradi) pustíte z ruky?
Na letištích nejvyšších standardů jsou to právě ony dívky, které určí další cestu vašemu zavazadlu, třeba jen nalepením štítku s čárovým kódem totožným s kódem na vaší letence. Tisková mluvčí Letiště Praha Eva Krejčí upozorňuje, že právě synchronizace čárových kódů je klíčová: „Při nastoupení do letadla totiž systém okamžitě pozná, zda je příslušné zavazadlo již na palubě. Na devadesát devět a půl procenta tedy z Prahy neodletí zavazadlo bez cestujícího a naopak, a pokud se tak stane, jde o chybu lidského faktoru.“ To jsem letos pocítil na vlastní kůži, když mi u přepážky nejmenovaných aerolinek nalepili na batoh štítek s neúplným kódem. Bagáž se mi pak chvíli toulala po Japonsku. Obsluha přepážek by ještě měla mít v malíku různá bezpečnostní nařízení, jako například že plné kyslíkové bomby potápěčů k přepravě přijmout nesmí, ale naopak speciální skialpinistické batohy s bombičkami do letadla mohou. Jinak je však systém odbavení na Letišti Praha plně automatizovaný.
BEZ SKENERU ANI RÁNU
Zavazadla po okódování putují do třídírny, kde projdou centrální bezpečnostní kontrolou, která by měla odhalit vše, co by mohlo let ohrozit. Kontrola má čtyři stupně, v záloze je připraven i pyrotechnik. Prověřená zavazadla se třídírnou pohybují ve vozíčcích po pásovém dopravníku, sorteru. Automatické skenery pak přečtou informaci z čárového kódu na visačce a v momentě, kdy se zavazadlo dostane k příslušnému skluzu, se vozíček vyklopí a zavazadlo zamíří k rukám pracovníka, který má na starosti vaše letadlo. Ten ještě jednou ověří ručním skenerem, zda je vaše batožina opravdu tam, kde má být, a pak ji naloží do vozíku nebo kontejneru. „V tento okamžik jsou zavazadla v podstatě už na palubě a nic by se s nimi nemělo stát. A pokud ano, je to opět chyba konkrétního člověka, čemuž se snažíme zabránit mimo jiné tím, že v třídírně pracují lidé s čistým trestním rejstříkem a prošli bezpečnostními kontrolami,“ říká Eva Krejčí. Na bezpečnost zavazadel dohlížejí také desítky kamer, jejichž záznamy se uchovávají dva týdny. Pracovníci třídírny u sebe navíc nesmějí mít žádné cennosti ani elektroniku a jsou namátkově kontrolováni, zda po šichtě něco nepronášejí vrátnicí.
KOLAPS KVŮLI BATOHU
Největší frmol je v třídírně kolem čtvrté odpolední, kdy jedno letadlo střídá druhé. „Během jedné hodiny dokážou pracovníci handlingu zpracovat průměrně sedmnáct set zavazadel a odbavit čtyřiačtyřicet odletů, přičemž příští rok to bude ještě o čtyři více,“ přibližuje Eva Krejčí dopravní špičku letiště. Dokážete si tedy představit, jaká zácpa nastane, když nějaký cestující předá k odbavení například batoh s uvolněnými popruhy, které se zachytí někde na cestě třídírnou? V takových případech se totiž zastaví celý systém a batoh se musí uvolnit ručně. Proto je opravdu nutné zavazadlo buď zabalit do fólie, nebo jeho vyčnívající části upevnit. Celá zautomatizovaná cesta zavazadel vypadá možná poměrně jednoduše, přesto se třeba právě vám stalo, že jste po příletu čekali na svou bagáž marně, nebo byla poškozena, či dokonce vykradena. Je otázkou, zda selhává častěji automatika (když vám například pěkně zavaří neúplný čárový kód na visačce batohu), nebo člověk, který po příletu mrsknul vaším kufrem o pás takovou silou, že obé prorazil. V takových chvílích nezbývá než potlačit vztek a jít ztrátu nebo poškození ihned reklamovat. U některých aerolinek je náhrada okamžitá, u jiných za vámi batoh doputuje třeba až za dva týdny. Ale to už je jiný příběh…
Přes cestu nám přeběhne liška a můj průvodce Bah se ušklíbne. Bah je totiž
Dogon, dokonce syn náčelníka z vesnice Djigibongo. A liška je u Dogonů posvátným zvířetem… Písečná liška, Ogo, je podle Dogonů protivník boha života Nommy. Zatímco ten ovlivňuje pět úloh důležitých pro život, tedy plodnost, den, vlhkost, žití i řád na zemi, liška kdysi ukradla tajemství života a patří k ní noc, sucho, neplodnost, chaos a smrt. Kouzelníci z jejích stop dokážou věštit budoucnost. Celý život dodnes záhadných Dogonů pak ovlivňuje složitý systém nadpřirozena prolnutého se se světem živých. Mýty a záhady
S Dogony je spojena řada mýtů a záhad. Hlavně se spekuluje o jejich znalosti hvězdy Siria, kterou uctívali už Egypťané. Říká se, že zatímco v dávných dobách si lidé v Evropě ještě vyráběli nástroje z kamene a hlídali svoje ohniště, předkové Dogonů již znali souhvězdí Velkého medvěda či Sirius B, malou hvězdu, která byla dlouho neznámá, protože ji svým zářením zakrýval Sirius A. Bohové ze Siria prý ukazovali Dogonům kruhy kolem Saturnu, planetu Jupiter se svými dvěma měsíci a také vyhořelou planetu rotující kolem Siria. Na druhou stranu zase někteří badatelé poukazují na to, že Dogoni nikdy nemuseli mluvit o Siriu B, ale vždy o jeho zářivějším jmenovci, protože ten je na jejich obloze dobře znatelný. Podobným mýtem je, že Dogoni se museli setkat s mimozemšťany, neboť to dosvědčují některé prvky na jejich maskách. Etnologové ale upozorňují, že podobné prvky se nacházejí i na maskách jiných národů a je třeba na ně hledět očima samotných Dogonů, ne hledat symboly vycházející z evropské kultury.
Vysoká až deset metrů Nijak tedy nepřekvapí, že při rituálech které se týkají života, ale i jeho konce a odchodu do světa mrtvých, se to jen hemží různými maskami. Masky jsou u Dogonů pojmem a hrají velmi důležitou úlohu při všech náboženských ceremoniích. Nejdominantnější ze všech masek je Iminana, která může být vysoká až deset metrů(!). Je to maska hada, do něj se kdysi prý převtělil patriarcha Dogonů těsně před svou smrtí, tak alespoň praví legenda… Další z masek je Kanaga ve tvaru ptáka, která má ochraňovat lovce před pomstou zabitého zvířete. Maska Sirige je zase ve tvaru malého příbytku a reprezentuje moudrost Dogonů, předávanou z generace na generaci. Satimba je maskou černé opice, králíka, býka, antilopy a lovce. Někteří tanečníci s maskami tancují dokonce i na chůdách. Dnes se hlavně ve vesnicích na přístupnějších místech masivu předvádějí některé rituální tance s maskami pro turisty. Vedle toho ale provádějí Dogoni v ústraní stejně vážně rituály, které tu používali jejich předci před mnoha desítkami let. Tyto obřady, kde jsou masky mimořádně důležité, mají navozovat rovnováhu mezi nadpřirozenými silami a společenstvím lidí. Klasická dogonská maska má ve své horní části jakési křížovité prodloužení, jehož jedna část symbolizuje boha, druhá člověka. Uvádí se, že masky jsou vyráběné nové vždy pro jednotlivé rituály, někdy se ale použijí i ty původní, staré desítky let. Samotných rituálních obřadů a tanců s maskami se však mohou zúčastňovat jen muži. Pro ženy a děti jsou tabu. S maskami se nějakým způsobem setkáte v každé dogonské vesnici. Dogoni provádějí jednak sezonní rituály, které souvisejí s proměnami ročních období a podobně, ale také se způsobem jejich života. Největším je rituál Sigui (někdy psáno také jako Sigi), při kterém jsou vybraní muži zasvěcování do tajů magie. Poslední oslava se konala v šedesátých letech 20. století. Do konce šedesátiletého cyklu Signi můžeme vidět pohromadě dogdnské masky během pětidenního festivalu v dubnu či květnu. Pohřeb i svatba
Bez průvodu masek se neobejde ani rituál, který má pomoci zesnulým opustit svět živých a odejít mezi mrtvé. Po pěti letech, až odejde duše do světa mrtvých. Pak je tělo omyto vodou, která se zachytává do speciální nádoby. Nakonec je oblečeno do čistého roucha a spolu s nádobou uloženo do skály. Rakve s mrtvými jsou pomocí lan vyzvedávány do malých jeskyní, často ve značných výškách. Navštívit ony „jeskyně mrtvých“ mohou pouze někteří členové klanu, pokud jim to dovoluje dobrá fyzická kondice. Podívat se do jeskyň je pro běžného turistu fyzicky téměř nezvládnutelné. Ve vesnici Sanga se pohřební ceremonie nazývá Yimu Gonu neboli Lovec smrti. Účastní se jí celá vesnice, všichni její příslušníci stojí v kruhu. Bojovníci v kruhu střílejí do vzduchu z pušek, které často pocházejí až z osmnáctého století. Ceremonie se uzavírá průvodem masek. Každá vesnice má jiný počet i charakter masek.
Složitá je u Dogonů také svatba. Plánuje se dlouho dopředu, někdy ještě před narozením dítěte – tedy toho, které bude mít svatbu. První sexuální vztahy se začínají rozvíjet hned s příchodem puberty. Bezdětný není u Dogonů akceptován jako opravdový muž. Masky se – tedy jen některé – dají u Dogonů dokonce koupit, je však jasné, že ty staré jsou velice drahé a ani se nesmějí vyvážet do zahraničí(!).
Štěrbiny jako pro myš
Prvními příbytky Dogonů byly skalní převisy a jeskyně. Po příchodu k útesu Bandiagara využili otvory ve skalách, po jejich předchůdcích – národu Telemů, který údajně uměl létat. Proč a kam Telenové odešli, dodnes není jasné. Údajně byli trpasličího vzrůstu, prostory, které jako své obydlí používali, tomu odpovídají. Později začali Dogoni svoje domky doslova „nalepovat“ přímo na skálu a jeskyně využívali jako spižírny či hrobky.
Po další době se Dogoni rozhodli pro výstavbu svých vesnic na planině pod skálou. Hned nedaleko skalního zlomu (v oblasti je většinu času velké vedro, a proto Dogoni vždy rádi vyhledávali stín) si domorodci stavěli chatrče z kamene a jílu – materiálů, které našli všude okolo. Dnes žijí stejně jako kdysi, bez elektřiny ani ve vesnicích na okraji skalního zlomu nenajdete mnoho studní; těch několik málo z nich bylo vybudováno Saúdskou Arábií v rámci programu pomoci chudým muslimským zemím.
I když je kraj Dogonů velice chudý, jsou místní obyvatelé schopni vypěstovat na políčkách mezi skalámi nebo na kouscích půdy pod nimi svou obživu kukuřici, fazole, rýži i zeleninu. Perfektní znalost prostředí jim umožňuje najít potravu i tam, kde by to jiné ani nenapadlo. Důkazem je například místní posvátný strom baobab, z jehož listí a semen se připravuje moučník: sladká kaše, vítaný prvek místního jídelníčku.
Dogoni byli také schopni vybudovat si docela zvláštní systém, který jim umožňuje přemísťovat vodu z cisteren a studní tam, kde ji právě potřebují. Nosiči vody jsou tu však většinou ženy. Mimochodem, kde je voda a pšenice, je také i pivo! To se zde dokonce používá i jako medicína. Obydlí jako tělo
Vesnice Dogonů mají pro cizince spoustu zvláštnosti. Vesnice Sanga je nádherně vystavěná přímo pod obřím skalním převisem, Ireli je zase efektně „nalepená“ přímo na skále a má velmi starou, pěkně zachovalou sýpku na obilí. Další malebnou a návštěvy hodnou vesničkou je Todaz. Vesnice jsou vystavěny ve tvaru lidského těla: půdorys připomíná sedící postavu, kde hlavu reprezentuje dům pro muže. Ti tu odpočívají, pokuřují a hovoří o místních záležitostech. Tělo příbytky žen, a zbylé domy symbolizují tepny a svaly. Vchod do vesnice je v místě genitálií.
S příchodem turistů se bohužel z oblasti vytrácejí staré vyřezávané okenice a dveře a svět Dogonů se nenápadně mění podle potřeb cizinců. Pro některé vesnice představuje turismus také hlavní zdroj obživy. Nezbývá tedy než doufat, že nově budované vymoženosti pro turisty nenaruší nádhernou malebnost zdejší krajiny a architektury a nezmizí národ, který je dodnes pro cizince záhadou.Dogoni
● Mali je pátou nejchudší zemí na světě.
● Dogoni žijí zejména kolem útesu Bandiagara, místy vysokého až 400 m a dlouhého asi 150 km. Uvádí se, že jich je tu asi na 200 tisíc. V celém Mali pak něco více než zhruba trojnásobek. Samotný útes Bandiagara je zapsán na seznam světového dědictví chráněného UNESCO.
● Původní obyvatelé přišli do této oblasti – či spíše sem byli zahnáni – již někdy okolo roku 1300. Uvádí se, že přišli z pravého břehu řeky Niger, odkud šli na západ do dnešní severní části Burkina Faso. Odtud ale byli vytlačeni k útesu nájezdy vyznavačů islámu. Dogoni jsou původně animisté, tedy vyznávají systém přírodních bohů. V současné době je v Dogonu zhruba přes šedesát procent obyvatel animistické víry, zbytek tvoří muslimové a jen částečně křesťané.
● Jsou vynikající řezbáři.
● Podle mýtů Dogonů, které známe, nebeský stvořitel oplodnil matku Zemi a narodili se čtyři bratři – Dyon, Arou, Dommo a Ono. Ti pak založili kmen Dogonů.
● Hlavním bohem Dogonů je Amma. Podle jejich mytologie je každá lidská bytost vyobrazením jejich světa a děti jsou vyobrazením svých rodičů. Tedy jejich následovníci jsou zobrazením celého jejich pokolení. Celý kastový systém Dogónů je postaven na tomto principu: hrnčířův syn se stane vždy jen hrnčířem. Každá kasta má svoje zákony a přikázání a její členové se smějí pohybovat jen v určité oblasti.
● O Dogonech se uvádí, že jejich systém tradic a mytologie je možná v celé Africe nejpropracovanější. Přes různé snahy popsat ho a vysvětlit není dodnes zcela objasněn. Rady na cestu
● Oblast zlomu Bandiagara je krajem, kterým musí být nadšen každý, kdo rád fotografuje. Nejlepším obdobím pro návštěvu je proto září a říjen, kdy je tu dobrá viditelnost a nejsou tady ranní a večerní mlhy.
● Při fotografování lidí je velmi důležité zachovávat normy slušného chování, tedy pokud fotografujeme osoby, je dobré k tomu nejdříve dostat souhlas, zejména pokud jde o ženu.
● Mali, tedy i kraj Dogonů, je zemí relativně drahou, je zde málo potravin, málo aut, málo benzinu a také i málo řidičů. To zvedá ceny a je třeba s tím počítat.
● Při návštěvě vesnice v každé z nich požadují po turistovi menší poplatek místnímu náčelníkovi za návštěvu. Tyto peníze prý slouží na údržbu sídliště. ● Do velkých problémů se může dostat, kdo se pokusí vniknout hlouběji do území Dogonů, turistům běžně nepřístupného. Dogoni bývají dost uzavření a pohybovat se po jejich území může být i problematické, některá místa považují za nedotknutelná.
Dlouhá tropická pláž, snové laguny, deštný prales a mnoho dalších atrakcí slibuje reklama na tropický ostrov poblíž Berlína. Další zábavní park, který si jen trochu hraje na tropy, ale má k nim tak daleko jako asi plyšový medvídek k tomu skutečnému? Ten prázdninový den, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet nakolik reklama mluví pravdu, a zamířil do Tropical Islands, bylo zrovna zamračeno a teplota hluboko pod dvaceti stupni Celsia. Kdo by se tedy netěšil, že za dvacet pět eur stráví čtyřiadvacet hodin v areálu, který má věrně simulovat tropické klima! Hala, před kterou jsem pohodlně zaparkoval cestou po A13, spojující Drážďany a Berlín, byla skutečně obrovská. Byla určena k výrobě vzducholodí. A pak už jsem konečně otevřel vstupní prosklené dveře a zasáhlo mě sálající klima, pravý opak venkovního počasí. Po zaplacení jsem dostal čip, připomínající náramkové hodinky, ze kterého mohu platit za drinky, jídlo, suvenýry a další věci. Taky dostávám klíče od stanu(!) a protože jsem tam nikdy nebyl, beru si mapu. Jak brzy zjistím, ve zdejším bludišti se docela hodí.
Padesát pět tisíc rostlin Cestou ke stanu se zastavuji na koktejl v jednom z desítky barů. Sedí tu Dán Ole Bested Hensing, ředitel obrovského komplexu. „Hlavní myšlenkou na zrealizování Tropical Islands, bylo přinést tropy do střední Evropy. Proč by se museli lidé plahočit za nekřesťanské peníze na nějaký vzdálený ostrov, když nemusejí?“ dozvídám se od něj. Je přesvědčen, že našel způsob, jak nabídnout tropy lidem, kteří si to zkrátka nemohou dovolit a nebo těm, kteří jsou unaveni cestováním do vzdálených končin světa. Bývalý obří hangár s plochou zhruba osmi fotbalových hřišť poskytuje ideální možnosti pro vytvoření zábavního parku – je určen až pro neuvěřitelných šest tisíc lidí. Ole Hensing je na svůj tropický prales očividně velmi pyšný. Bylo zde vysázeno padesát pět tisíc rostlin od stromových orchidejí přes palmy, které měří až osmnáct metrů, až po dva stromy thajského fikusu, staré stovku let a vážící asi osm tun. Návštěvníci mohou dohromady vidět šest set různých druhů exotických rostlin ze střední Afriky, východní Asie a Jižní Ameriky. Nejsou tu ale jen rostliny. Ze zvířat tu našli nový domov vodní želvy a kapři koi, kteří mají domov v malých přírodních mangrovových lagunkách kolem dlážděných cest. Do toho všeho se ještě ozývá kuňkání žab a skřeky, u kterých jsem nepoznal, jestli jde o nahrávku opic pouštěnou z reproduktorů, nebo o děti hrající si všude kolem. Moře tu má připomenout bazén, o kterém Ole Hensing uvádí, že je velký jako čtyři olympijské bazény dohromady. Dostal název Tropické moře a Ole mi ukazuje, že leží kdesi za palmovým hájem a sbíhá se k němu průsvitná střecha bývalého hangáru. Jak později sám zjistím, je to umělá laguna, z jejíhož středu vybíhá ostrůvek s několika chýšemi. Park je také vybaven nejvyšším tobogánem v Německu a návštěvník ho může sjet rychlostí až sedmdesát kilometrů v hodině. Sám ředitel ve výčtu těchto nej v sobě opravdu nezapřel nejen nadšence, ale i schopného managera. Konečně stan Snažím se najít své stanové apartmá ležící mezi „džunglí” a „tropickým mořem”. Připadám si trochu, jako kdybych se dostal do filmu natočeného podle knih Julesa Verna, například Dva roky prázdnin. Snad je to tím horkovzdušným balonem, který občas vylétne ke stropu budovy společně s turisty, do výšky padesáti metrů, aby se na největší zábavní park v Evropě mohli podívat z ptačí perspektivy. Nebo že by to bylo samotnou stavbou v konstruktivistickém stylu, která nezapře první polovinu dvacátého století? Když scházím po schodech z cesty, kde snad konečně najdu stan, otevře se přede mnou přes listy banánovníků pohled na dvě řady plátěných stanů na bílém písku. Zřejmě mají připomínat časy dobrodružných výprav za safari, z období kolonizace. Uvnitř ale nacházím dvě velmi pohodlné matrace, které okamžitě vyzkouším, protože jsem docela zmožen šedesátiprocentní vlhkostí vzduchu i teplotou dvacet osm stupňů. Za chvilku mi to ale stejně nedá a pouštím se do rozsáhlejšího průzkumu okolí. Asi o dvacet metrů dál jsou další stany, kdyby ale návštěvníci zatoužili po něčem luxusnějším a romantičtějším, mohou si pronajmout domeček postavený ze dřeva a bambusu. Který je uvnitř dokonce vybaven minibarem. Kemp je určen pro přenocování až tří set lidí. U umělého tropického moře Chýše na ostrůvku v laguně nejsou určeny pro bydlení turistům, ale jako divadelní scéna pro večerní představení. Původně zde vystupovaly různé skupiny přestavující kultury z různých koutů světa, nyní se vystoupení ustálilo na kouzelnická čísla, thajské, indické a africké tance. Mezi lagunou a průhledným stropem, který do haly přináší jemné světlo, je vytvořena dlouhá kulisa (nebo tapeta, chcete-li) s motivem oblohy v barvě exotických dálek. Při čelním pohledu na lagunu a chýše máte opravdu pocit, že jste někde v Thajsku, čemuž také napomáhá fakt, že část personálu je skutečně z oblasti bývalé Indočíny a Siamu. Celý výjev tak ale může na některé návštěvníky spíše působit jako stránka z katalogu nějaké cestovní kanceláře.
Kolem laguny je vytvořena dvě stě metrů dlouhá písečná pláž, kde právě odpočívá docela dost turistů. Jak jsem mohl postřehnout, jsou hlavně z Německa, občas jsem tu ale zaslechl i češtinu. Do večerního vystoupení zbývá ještě pár minut, a tak zamířím do „hlubin džungle” a doufám. Podle mých odhadů bych měl na druhé straně najít takzvaný Thajský dům, ale po chvilce, kdy by se mi spíše hodil kompas než mapa, mám před sebou impozantní čtrnáctimetrovou kamennou bránu zdobenou ornamenty. Otevírá cestu k tropické vesnici z typických balijských, thajských, samoiských a bornejských domů. Jak jsem se později dozvěděl, byly postaveny klasickou metodou, tedy pomocí dřeva a bambusu. Nutno ale podotknout, že pro návštěvníka, očekávajícího nějakou obdobu skanzenu, budou jistě zklamáním. Neslouží jako miniaturní muzeum, ale jako bary a restaurace. Ovšem s exotickými pokrmy a nápoji. Budou tedy spíše vyhovovat zamilovaným párům, toužícím po večeři při svíčkách než nadšeným historikům. A také rodičům s dětmi, kteří by chtěli své dítě umístit do dětského koutku, aby na sebe měli aspoň chvilku času. Pro děti je tu speciální tým vyškolených lidí. Dětský koutek zahrnuje například lezeckou stěnu, osm trampolín nebo arénu s gumovými míčky. Spíše tenista než hadí žena Večerní představení zahajuje černoch pocházející pravděpodobně z Konga, vysoký asi sto padesát centimetrů. Představení trvá přibližně hodinu a půl a má úspěch hlavně u dětí, především vystoupení hadí ženy. Svým zjevem se spíše podobala švédskému tenistovi Björnu Borgovi než Carmen Electře, ale svými kousky přiváděla přítomné skutečně do němého úžasu. Mnoho návštěvníků ale neopouštělo pláž, ani když začala padat tma. Utábořili se přímo na pláži. Nedá mi to, abych nezamířil do jednoho z desítky barů, udělal bych to asi i kdybych byl na skutečném tropickém ostrově. Drinky tu jsou opravdu lahodné a večerní atmosféra s rozsvícenými lampiony v zastřešeném stánku s výhledem na palmový háj docela zdařile připomíná dalekou exotiku.
Když ráno balím, je všude ticho a klid, obchůdky a bary jsou zavřené a je otevřená jen malá restaurace, kde nabízejí snídani. Tropical Islands samozřejmě není skutečným ostrovem přeneseným do středu Evropy, i když ho dokáže hodně připomenout. Reakce návštěvníků proto mohou být různé. Někdo je nadšen, někomu vše připadá jako kýč. Musím ale přiznat, že když jsem odcházel turniketem do chladného deštivého počasí, záviděl jsem všem, kteří ještě zůstávali uvnitř nebo právě přicházeli.
TROPIC ISLANDS
● Bývalý hangár pro vzducholodě je dlouhý 360 m, široký 210 m, vysoký bezmála 107 metrů a je jedním z největších na světě.
● Tropic Islands zde byl otevřen v prosinci 2004 malajsijskou společností multimiliardáře Colina Au.
● Uvádí se, že náklady na jeho vybudování dosáhly 70 milionů eur.
● Vybudování parku přineslo nejen atrakci, ale v místě s velkou mírou nezaměstnanosti i řadu nových pracovních příležitostí.
INFORMACE
● Je otevřeno čtyřiadvacet hodin denně po celý rok.
● Vstupné pro dospělé je 25 eur, pro děti od 4 do 14 let 19,5 eura a děti do 3 let mají vstup zdarma. Za dvě děti rodiče platí pouze jako za jedno.
● V ceně je i parkování před areálem a používání uzamykatelných skříněk.
● Za tropickou saunu a lázně se připlácí 6,5 eura.
● Nejpohodlnější příjezd je po silnici A13 mezi Berlínem a Drážďany, případně vlakem, nejlépe regionálním expresem RE2, pendlujícím mezi Berlínem a Niederlausitz. Další vlak – RB14 – vyjíždí z Berlína z Ostbahnhof přes Karlshorst a Königs Wusterhausen.
Když v září 1999 postihlo Taiwan, tedy i oblast kolem jezera Sun Moon ničivé zemětřesení, někteří Taiwanci to prý považovali za konec slávy místa, které mnozí označují za nejkrásnější v zemi.
Bylo už k večeru, když úzká silnička zabočila doleva a před námi se objevilo obrovské jezero. Jeho modrozelená hladina jiskřila v načervenalých paprscích slunce. Jsou místa a okamžiky, o kterých hned víte, že vám ještě velmi dlouho zůstanou před očima. Cestou po silničce klikatící se kolem jezera, údajně dokola dlouhé padesát kilometrů, jsme míjeli domy, hotely – často ještě rozestavěné, přístavy s jachtami. Bylo vidět, že se Taiwanci skutečně snaží dát dohromady to, co zemětřesení zničilo. Milenci i Čankajšek Kdyby neplatilo, že je Sun Moon Lake nejkrásnější a největší taiwanské jezero, pak by přinejmenším bylo nejznámější. Dá se těžko odhadnout, zda má největší popularitu už za sebou, nebo ho teprve čeká. Ačkoliv v roce 2006 k němu zamířily tři miliony návštěvníků, dočteme se v různých materiálech, že největší slávu prožívalo v 60. a 70. letech minulého století. Jezdili sem milenci i novomanželé na svatební cestu, aby si užili romantiku při projížďce nebo toulkách po okolních horách, tohle místo si oblíbil čínský prezident Čankajšek, který na Taiwan utekl před revolucí. I když nepřišel s prázdnou (přivezl si s sebou spoustu historických předmětů, které dnes lidé obdivují v Tchaj-pchej v Národním muzeu), jeho éra politického vlivu na nejlidnatější zemi na světě skončila. Možná, že právě zádumčivá krása jezera mu pomáhala hlavně ke konci života zapomenout, že se mu nesplnil sen o sjednocené Číně.
Měl zde svůj dům, kam jezdil odpočívat, a pagoda Cihen, která i do noci září na jednom z kopců nad jezerem, tu stojí od roku 1971 jeho zásluhou. Od stejného roku, kdy musela Čínská republika Taiwan s Čankajškem jako prezidentem přenechat v OSN své místo kontinentální Čínské lidové republice. Úžasnou bílou stavbu, která přežila i zemětřesení, nechal vybudovat na počest své matky, paní Wang. V této pagodě se ale promítá určité velikášství. Její stavba nebyla jednoduchá, materiál se musel vozit přes jezero, a Čankajšek ji nechal vztyčit do úctyhodných čtyřiceti šesti metrů, což s výškou kopce 954 metrů nad mořem představovalo rovnou tisícovku. Jako místo si vybral srdce draka, kterého místní vidí při spojení důležitých bodů v okolí jezera.
Dnes tak díky němu mohou turisté obdivovat bílou stavbu s devíti patry. Pokud vystoupají až nahoru, otevře se jim pohled nejen na prostranství kolem pagody, vysypané jemným bílým štěrkem, takže ve slunci září jako právě padlý sníh, ale především na celé jezero a okolní hory. Mohou se přesvědčit na vlastní oči, zda se skutečně podobá slunci a měsíci, tvarům, které se jezerní ploše snažili kdysi vtisknout Japonci. V 80. letech však začala sláva Sun Moon Lake trochu slábnout, protože Taiwanci začali objevovat i další unikátní místa na svém zeleném ostrově. Teď místní věří, že jezero je natolik krásné, že kromě Taiwanců nebo Japonců přitáhne také zahraniční turisty z Evropy nebo Ameriky, a protože se oteplily vzájemné vztahy s kontinentální Čínou, tak i odtamtud. Ostatně sami s hrdostí tvrdí, že právě u jezera se nachází nejkrásnější hotel na Taiwanu a možná na světě – pojmenovaný po malém ostrůvku uprostřed vodní plochy – Lalu. Nevím, zda to nej skutečně platí, ale pravdou je, že se tu zvláštním způsobem prolíná dílo člověka a přírody. Chodby i další místa hotelu jsou otevřené ven, plné květů, vodních jezírek s rybkami a lotosovými květy. Bazén se přelévá rovnou do jezera… Pokud chtěl stavitel propojit ducha jezera a ducha stavby, pak se mu to povedlo. Poslední cedry Okolí jezera skutečně nabízí spoustu romantických zákoutí. Leží už ve výšce, kde ani Středoevropana nezmůže horko natolik, aby vzdal procházku k některému ze zdejších chrámů, natož projížďku po jezerní hladině. Potíž může představovat vesta, kterou se na vás snaží navléci majitel lodi, ten se dá nakonec přemluvit tím, že je příliš horko a navíc umíme všichni plavat. Musím připustit, že neprojet se po jezeře by znamenalo připravit se o polovinu zážitků, které jezero dokáže nabídnout. Především se nedostanete k několika plovoucím zahradám kolem zbytků bývalého ostrova, který před stavebnímu úpravami pomyslně rozděloval jezero na dvě části. Japonci, kteří Taiwan obsadili v letech 1895 až 1945, zde ale vybudovali hydroelektrárny a provedli další úpravy, díky kterým se hladina zvedla z původních sedmi metrů na dvacet sedm. Obě části jezera se nenávratně spojily, voda vyplnila některá údolí a hladina dostala tvar měsíce a slunce. Z ostrova uprostřed zbyla jen jeho špička. Dnes tak plovoucí zahrady ochraňují poslední vzácné rostliny, které kdysi na ostrově běžně rostly, a na kousku země se nacházejí poslední unikátní červené cedry. Ve chvíli, kdy jsme je viděli my, byl zelený už jen jeden z nich. „Cedry rostou i jinde, ale tento druh pouze tady,“ tvrdil smutně průvodce. Postarší muž provází po jezeře anglicky mluvící turisty a dokonce i v taiwanském průvodci Lonely Planet se mu za to vzdává dík. Jeho znalosti o jezeře jsou skutečně úctyhodné. Ostrůvek ovšem nejen měnil vzhled, ale také název. Japonci mu dali jméno Jade Island (Jadeitový), ale pak byl, údajně na Čankajškovo přání, pojmenován Guanghua (Vrácený). Neoficiálně se mu také říkalo Líbánkový ostrov nebo Ostrov milenců (Honeymoon Island), protože tu stál altánek, nad kterým bděl bůžek ostrůvku žehnající lásce a místo tedy pochopitelně přitahovalo zamilované. Současný název Lalu dostal až po zemětřesení v roce 1999 a pochází z jazyka původních obyvatel. V jezeře se ovšem nedoporučuje koupat kvůli bezpečnosti, je příliš hluboké. Přesto se tu jednou v roce pořádají populární plavecké závody a místní nevylučují, že pokud sem začnou více jezdit zahraniční turisté a budou mít o koupání zájem, situace se časem může změnit. Sami Taiwanci totiž koupání a hlavně slunění nevyhledávají. Čím bělejší má někdo pokožku, tím ho totiž Číňané považují za krásnějšího. Ženy tu proto často chodí s deštníky nad hlavou i při zamračeném počasí. Někdy jsme postřehli i překvapení nad naší světlou kůží, „zbytečně“ opálenou taiwanským sluncem.
Na hlavě draka Když nás jachta vysadila u malého přístavu pod schody k chrámu Syuanzang, bylo poledne a slunce pražilo jako o závod. Výstup nahoru po cestě, která se považuje i za poutní, byl ale nakonec díky stínu vzrostlých stromů obrostlými orchidejemi docela příjemný. Chrám s ostatky buddhistického mistra stejného jména stojí v místě hlavy draka, kterého prý tvoří pomyslně spojené vrcholy okolních hor. Sousední chrám Syuanguang se nachází v jeho tlamě. Od mnicha před malým oltářem jsme dostali pro štěstí náramek z korálků. Nejsem pověrčivá, ale nechala jsem si ho (co kdyby, štěstí není nikdy dost) na ruce do konce pobytu. Až v Amsterodamu, kde jsme měli mezipřistání, jsem ho zapomněla odložený na toaletě – a krátce na to mi při odbavení řekli, že chybím na seznamu cestujících navazujícího letu do Prahy… Mnich, kterému byl chrám postavený v roce 1965 věnován a kde byly uloženy i jeho ostatky, žil za dynastie Tang. Vydal se do Indie hledat nejsvětější svazek a nakonec do Číny přivezl stovky svazků, některé i přeložil. Přisuzuje se mu velká zásluha na šíření buddhismu v Číně, který je dnes na Taiwanu nejrozšířenější vírou. Celkem se ale u jezera se nacházejí tři chrámy. Kromě dvou buddhistických i konfuciánský komplex Wunwu původně z roku 1938. Později byl rekonstruován a dnes je tvořen několika budovami postavenými ve stylu Severní dynastie, která vládla v roce 386 až 581. Nedá se minout, protože přímo kolem něj se vine silnička obtáčející jezero a obří draci, součást chrámu, se cestou nedají přehlédnout. Ochutnejte, prosím Je pravda, že původní obyvatelé, kteří dnes kolem jezera žijí, se zaměřili na turisty. Vesnička Thaů – Ita Thao – na břehu jezera je plná krámků s jejich výrobky ze surové bavlny, bambusu, ratanu a dřeva. Na výběr je všechno, včetně sošek s obřími pyji. Ty se nevyrábějí až dnes kvůli turistům, k folkloru Thaů patří už dávno, podobně jako u jiných národů. V restauracích vás již na jídelníčku upozorňují, že ochutnáváte speciální jídla připravená z místních produktů podle zvláštních receptů a že nejen polechtají vaše chuťové buňky, ale podpoří i zdraví. Pokud si to budete přát, můžete objednat populární Čankajškovu rybu přímo z jezera. Patřila k jeho oblíbeným. Nebo pokrm z masa horského jelena, které je prý mimořádně zdravé, vše připravované se spoustou zvláštních bylinek a místními houbami. A mohu potvrdit, gurmáni by nepohrdli. Další místo původních obyvatelů, někdo by řekl trochu skanzen, trochu zábavní park, leží jen osm kilometrů od jezera. Vesnice Chechengů (Čečengů) je považována za jakési kulturní centrum, kde se návštěvníkům ukazují původní zvyky i řemesla Thaů. Leccos se tu dá dozvědět z dějin původních obyvatel. Na rozdíl od některých jiných míst na světě je tady všude cítit, že své tradice zdejší obyvatelé nepředvádějí jen kvůli obživě, ale z přesvědčení, že se tak dělí o něco skutečně zvláštního. Chlubí se tím, že jejich výrobky jsou speciální, jejich písně léčí duši, jejich jídla prodlužují život. „V horách se žije zdravěji než ve městech. Kdo pije horskou vodu, jí zdejší produkty, dýchá průzračný vzduch, ten zůstává dlouho mladý,“ tvrdili nám tady a bylo vidět, že to myslí naprosto vážně. Uprostřed svěží horské přírody se jim těžko dalo odporovat. Zůstali sví Původní obyvatelé ostatně svým vzhledem ani dnes nezapřou, že nepřišli z kontinentu, ale odněkud z tichomořských ostrovů. Díky tomu, že žili v horách, nesmísili se s Číňany, kteří sem v minulých staletích začali přicházet. Když ostrov obsadili Japonci, považovali prý původní obyvatele za méněcenné, sňatek mezi Japoncem a původní obyvatelkou byl tabu. Číňané, kteří sem uprchli s Čankajškem před revolucí (podle údajů, které nám sdělili při návštěvě sami Číňané, to bylo na milion příznivců Kuomintangu)? Mířili spíše do měst, kde mohli snadněji získat práci nebo významnější posty.
„I v současné době žijí původní obyvatelé po svém, naše děvčata jsou moc pěkná, objevují se sice smíšená manželství, ale není to tak časté,“ usmívala se Mio, pracovnice kulturního centra ve Wuang, které jsme později navštívili abychom se dozvěděli něco více o kultuře původních obyvatelů. Ředitelka informačního oddělení taiwanského zastoupení v Praze Emma Tai nám vysvětlila, že současné vedení Taiwanu původní obyvatele podporuje. Mají zdarma vzdělání, svou samosprávu a řadu dalších výhod. „Všichni si uvědomují, že jsou pro Taiwan důležití,“ odpověděla na otázku, zda tato pozitivní diskriminace nepopuzuje ostatní obyvatele zeleného ostrova.
Konec konců bez kultury původních obyvatelů by i samotné jezero Sun.Moon hodně ztratilo ze své originality.
Čankajšek
● Narodil se v říjnu 1887 v jihovýchodní Číně v rodině obchodníka se solí. Studoval na vojenské akademii v Číně i Japonsku, kde vstoupil do armády. Do Číny se vrátil v čase revoluce proti vládnoucí dynastii v roce 1911.
● Po vzniku Čínské republiky byl zakládajícím členem nacionalistické strany Kuomintang. Při sjednocování rozpadlé Číny se tato strana spojila s komunisty, později je Čankajšek považoval za největší nepřátele prosazování své moci.
● V roce 1928 se stal předsedou nové nacionalistické vlády a ještě v témže roce prezidentem.
● Po útoku na Pearl Harbour se Čína zařadila mezi spojence a Čankajšek získal podporu USA, což později využil pro rozvoj Taiwanu.
● Po kapitulaci Japonska však část území, které opustil, obsadili komunisté. Následovala občanská válka, Čankajšek rezignoval na funkci prezidenta a nakonec uprchl na 160 km vzdálený Taiwan v roce 1949. Od roku 1950 až do své smrti v roce 1975 byl prezidentem zdejší Čínské republiky. Považoval se ale dál za představitele celé Číny a vždy vystupoval proti vládě v Pekingu.
● Jeho nacionalistický režim byl na Taiwanu značně autoritativní, proto není ani jeho zdejší působení hodnoceno jednoznačně kladně.
Taiwan
● Původní obyvatelé sem přišli odněkud z Tichomořských ostrovů. Ve středověku sem začali přesídlovat Číňané.
● O Taiwan měli zájem Japonci a po japonsko-čínské válce v roce 1895 jim ostrov připadl. Začali s industrializací, stavbou železnice a podobně. Postupně se Taiwan stal plnoprávnou provincií Japonska.
● Na konci 2. světové války bylo v Postupimi rozhodnuto, že ostrov připadne Číně, která stála na straně spojenců.
● Po vítězství komunistů v Číně utekl na Taiwan Čankajšek se zbytky armády a ostrov dál samostatně vystupoval pod názvem Čínská republika. Jako samostatnou republiku ji ale neuznala žádná z velmocí.
● Dnes má Taiwan téměř 23 milionů obyvatel a díky rozvíjející se ekonomice se považuje za asijského draka. Velkou pozornost věnuje zachování přírody i historických tradic.
● Po posledních volbách, kdy na ostrově zvítězili nacionalisté, se vztahy s vedením v Pekingu začaly oteplovat.
Jezero slunce a měsíce
● Nachází se geograficky v centru Taiwanu, v kantonu Nantou. Po roce 1999 se o obnovení a rozvoj oblasti stará jeho nově zřízená správa.
● Leží zhruba v 700 metrech nad mořem, terén rekreační oblasti kolem je ve výšce od 600 metrů do 2000 metrů. Rozloha jezeraje 8,27 km2.
● Současnou podobu mu vtiskli Japonci na začátku 20. století, když zde postavili hydroelektrárny a provedli další úpravy, především zvýšili hladinu z původních 7 metrů o dalších 20 metrů. Severní část jezera má mít podobu slunce, jižní měsíce.
● Uprostřed je zbytek ostrůvku, dnes nazývaný Lalu, zatopeného umělým zvýšením hladiny jezera, zničeného zemětřesením. Rostou tu vzácné rostliny, včetně červených cedrů. Na zbytky půdy i plovoucí zahrady je vstup zakázán, chodí se po umělé lávce.
● Koupání není dovoleno kvůli bezpečnosti (velké hloubce).
● Turisté nejčastěji využívají možnosti vyjížděk po jezeře. Vydavají se po jeho okolí po několika turistických a cyklistických trasách.
● Navštívit lze pagodu Cihen, konfuciánský komplex Wunwu, chrámy Syuanzang a Syuanguang, křesťanský kostel, kam chodil Čankajšek se svou manželkou Sung Mej-ling, minizoo s muzeem motýlů i vesnici původních obyvatelů Ita Thao nebo blízkou vesnici Chechengů.
● V oblasti žije řada vzácných živočichů, zejména ptáků.
Zdroj: Sun Moon Lake National Scenic Area Administration
Lid Thao
● Původní osídlenci nečínského původu, kteří se usadili na jezeře někdy před půl tisíciletím. Thao znamená něco jako Jsem člověk. Předpokládá se, že přišli z oblasti Alishan dál v horách. Podle legendy přivedl k jezeru lid Thao bílý jelen. Lovci, kteří ho zahlédli, šli v jeho stopách až k jezeru, které je natolik uchvátilo, že sem pak zavedli celý kmen.
● Podle legend žili před Thay na jezeře lidé tmavší pleti malého vzrůstu, se kterými se ovšem nově příchozí sžili.
● V 19. století zdecimovaly počty Thaů nemoci zavlečené přistěhovalci i pronásledování. Ve 20. století do jejich životního prostředí zasáhly stavby hydroelektráren na jezeře.
● V současné době se předpokládá, že žije asi 400 Thaů, jiné prameny uvádějí až 600. Je to zřejmě jeden z nejmenších kmenů původních obyvatel, kterých má být podle rozdělení po roce 2001 deset.
● Pro turisty jsou velmi zajímavé svátky Thaů – v únoru a březnu zaměřené na příchod jara, v květnu a červnu svatební ceremonie, v červenci je tématem lov, v srpnu se koná velmi zajímavý festival na počest jejich nového roku.
Zdroj: Sun Moon Lake National Scenic Area Administration
Rady na cestu
● Při cestě na Taiwan nepotřebujete při cestě kratší než 30 dní vízum, pokud do země vstupujete na přesně určených místech (včetně mezinárodních letišť). Pas musí platit ještě dalších šest měsíců.
● Nepotřebujete žádné zvláštní očkování nemusíte se obávat nějaké nákazy. Pro pobyt v přírodě je dobré pro jistotu přibalit běžné repelenty.
● Pro použití elektrických zásuvek je třeba mít adaptér, běžně se ale dá půjčit v každém hotelu. Hotely počítají spíše s návštěvou obchodníka vybaveného vlastním notebookem (přípojky na internet jsou na pokojích běžné), takže pro „skypování“ na hotelovém počítači si přibalte vlastní sluchátka a ptejte se, zda je naistalován potřebný program.
● K jezeru Sun Moon se dostanete buď najatým autem, nebo autobusem, případně stopem. Levnější ubytování se dá sehnat v pracovní den. Ceny při současném kurzu zhruba odpovídají cenám v ČR.
● Taiwanci jsou velmi ochotní a milí, pokud to bude možné, vyjdou vám ve všem vstříc.● Před kteroukoliv cestou si zjistěte aktuální informace na webových stránkách www.taiwanembassy.org/cz
Text a foto Antonín J. Grimm Jezdil sem císař František Josef se svou manželkou Sissi, dnes tu můžete potkat třeba Michaela Schumachera. Madonna di Campiglio v Trentinu, mondénní alpské středisko s nevídanou koncentrací dam v drahých kožiších a pánů v luxusních vozech. Kdo pozná malebnost této krajiny, zasněžené pláně, osvětlené vrcholky hor a pohodovou náturu místních lidí, pochopí, proč je zdejší oblast tak oblíbená. Madonna nabízí parádní lyžování pod vrcholky masivu Brenta, adrenalinové i kulinářské zážitky. S lyžemi i bez nich
Sjezdové tratě jsou tady všech stupňů náročnosti, včetně opravdových lahůdek pro vyznavače snowboardingu, skialpinismu i lyžování ve volném terénu. Kdo nepatří mezi lyžaře, může se nechat rozmazlovat v některém ze zdejších wellness.
Cesta za pohodovým lyžováním může začít v kabině lanovky na Passo Grosté ve výšce 2580 metrů. Za jízdy nahoru se nabízejí úchvatné výhledy, sjezd dolů po širokých a upravených sjezdovkách si můžete zpříjemnit u orosené sklenice radleru (pivo s citronovou limonádou) v některé z horských chat. Za úsvitu či západu slunce nezapomeňte zvednout hlavu k alpským vrcholkům a sledovat místní div, takzvanou enrosadiru. Jde o úkaz, při kterém se vápencové hory za úsvitu či západu slunce zbarvují celou škálou odstínů od červené přes růžovou až k oranžové. O počasí se nemusíte bát, slunce zde svítí osm dnů z deseti!
Černá znamená adrenalin
Jako magnet přitahuje vyznavače ostřejšího lyžování legendární černá sjezdovka Canalone Miramonti. Je opravdovou výzvu pro adrenalinové sportovce a již přes půl století se na ní jezdí prestižní závody světového poháru ve slalomu 3-Tre. Velmi náročná trať je dlouhá jen 610 metrů, ale průměrný sklon svahu činí 66 procent! Na téhle supertrati se navíc dá jezdit i za nočního osvětlení. Noc se sněžnicemi Koho neunaví celodenní sportování, může si užívat večerní a noční centrum Madonny, plné luxusních a trochu drahých butiků, restaurací a barů. Kdo si chce dát opravdu do těla, vydá se na noční výlet na sněžnicích k Lago Nambino. Hodinová túra za svitu měsíce pod vrcholky alpských velikánů končí u romantické horské chaty s výbornou grappou a místními specialitami.
Každoročně navštíví Trentino, autonomní provincii na severu Itálie, více než 53 tisíc Čechů. Z toho 40 tisíc lidí přijíždí objevovat krásy Trentina v zimním období. Celý region je rájem zimních aktivit: od sjezdu, běžek a snowboardu po náročnější lyžařský alpinismus, šplhání po zamrzlých vodopádech, sleddog neboli jízdu na saních tažených psy a další adrenalinové discipliny. Z Prahy do hlavního města celé provincie Trenta to autem zvládnete za osm hodin.
Oblíbená polenta
● Pod tajuplným názvem se skrývá docela obyčejná kukuřičná kaše, ovšem v italském podání. V této zemi se stala celonárodním jídlem, které je na jídelním lístku každé restaurace. V některých italských rodinách tvoří základní potravinu a mnohdy nahrazuje i chléb.
● Polenta má řadu variant, které se od sebe liší například tím jestli se k vaření použije mléko, voda či směs obojího.
● Je také oblíbeným pokrmem Balkánu, tedy především Srbska, Chorvatska či Černé Hory, zde se jí říká palenta nebo kačamak, pura, případně bakardan.
Když tančí kostlivci
● Nedaleko oblíbeného lyžařského střediska Madonna di Campiglio, v městečku Pinzolo, se nachází zajímavý kostel, založený v roce 1362 a v roce 1515 pak rozšířený. Je zasvěcen biskupu Vigiliovi, patronu trentinské diecéze. Nejzajímavější na kostele je freska Tanec smrti od malíře Simone Baschenise, dokončená přesně – 25. 10. 1539.
● Dvacetimetrový obraz představuje základní myšlenku: každý má stejný osud – každý musí zemřít. Pinzolský tanec smrti je rozdělen na několik částí: v první představuje skupina kostlivců orchestr doprovázející tanečníky, v další osmnáct párů představuje církevní a civilní hodnostáře a rozdílné sociální třídy. Každý pár je vždy doprovázen kostlivcem. Není žádný rozdíl mezi biskupem na začátku průvodu hierarchie a novorozencem na konci. Poslední dvojici tvoří svatý archanděl Michael a ďábel.
● Malba je velmi podrobná, obrázky koster až dojímají uštěpačnými výrazy. Podobné fresky lze spatřit na dalších místech severní Evropy a Itálie.
● Pod Tancem smrti se nachází další Baschenisova freska, symbolizující pomocí zvířat sedm základních hříchů: pýcha je královnou všech hříchů a je srovnávána se lvem, k chamtivosti patří ropucha, ke chtíči kozel, hněv je symbolizován kočkou, obžerství pak prasetem, žárlivost krkavcem a lenost oslem. Obrazce bohužel vlivem času a počasí vybledly a jsou takřka nečitelné.
S jediným skipasem
● Lyžovat a jezdit na snowboardu v nejhezčím koutě západního Trentina s jedním jediným skipasem? To není sen, ale štědrá nabídka lyžařského sdružení Skirama Dolomiti Adamello-Brenta – jednoho z nejdůležitějších v Alpách. Na více než 380 kilometrech sjezdovek, z nichž je 340 kilometrů uměle zasněžovaných, vám poslouží 140 vleků a lanovek.
● Toto lyžařské sdružení zahrnuje oblasti jako Madonna di Campiglio a Pinzolo ve Val Rendena, Folgarida-Marilleva, Pejo, Passo Tonale ve Val di Sole, Andalo-Fai della Paganella, Monte Bondone a Folgaria-Lavarone.
