Text Lenka Stránská, foto Marek Wágner Zeptáte-li se ředitele teplické botanické zahrady Jiřího Haagera, která rostlina v jejich sbírce je nejvzácnější, moc ho nepotěšíte. Ve xerickém (pro suchomilné rostliny), tropickém a subtropickém skleníku, ale i ve venkovní expozici považuje za hodnotné a nezbytné všechny exponáty, žádný z nich u něho nemá protekci. Samozřejmě, rarity mezi více než pěti tisíci vystavovanými rostlinami najdete – dokonce i některé dosud vědecky nepopsané druhy, které přivezl z expedic do tropů. Možná ale, že je trochu více pyšný na jeden druh orchideje Kalanchoe pinnata, který se zdejším botanikům podařilo získat. Ve volné přírodě již tento druh vyhynul, jeho jedinou známou lokalitou byly vodopády Pon Gour blízko města Dalat. Poslední dva exempláře rostou v národní sbírce ve Vietnamu a ty ostatní právě jen v Teplicích. „Až pokvetou, tak je samozřejmě opylím, a semenáčky půjdou do celého světa. To je jediná cesta k záchově – unikát v jediné zahradě, to je jasná cesta do pekel,“ říká Jiří Haager.
Teplická botanická zahrada je v kontaktu s více než stovkou nejvýznamnějších botanických zahrad po celém světě a s celou řadou vědeckých institucí. „Lidé si to příliš neuvědomují, ale hlavním posláním botanické zahrady není veřejně přístupná expozice, ale vědecká práce a shromažďování dobře dokumentovaných kolekcí,“ upozorňuje J. Haager. Nejméně polovinu pěstovaných rostlin tedy návštěvníci nevidí, ty jsou v zásobních sklenících a jejich počet trvale narůstá. Některé z nich ovšem do veřejných expozic půjdou – k tomu je ovšem nezbytný potřebný věk a velikost. Pro většinu lidí je návštěva botanické zahrady sice zajímavým zážitkem, ale laikovi latinské názvy rostlin mnoho neříkají. Ujme-li se však role průvodce přímo ředitel, dozvíte se například, že roztok vylučovaný jednou z rostlinek má zajímavé účinky na lidský organismus. Její jméno však Jiří Haager zveřejnit nechtěl, prý by mu pak na ni lidi chodili. „Trávicí šťávy“ této masožravky totiž do dvaceti minut spolehlivě vyléčí kocovinu… V bezpečné vzdálenosti, asi pět metrů od promenádního chodníčku roste pryšcům příbuzný Cnidoscolus. Je totiž extrémně nebezpečný, o čemž se měl možnost přesvědčit doslova na vlastní kůži i Jiří Haager. V Nikaragui se ho omylem dotkl, okamžitě otekl, naskákaly mu puchýře a jak říká, na noze mu „vyžral“ kus masa. V obličeji prý vypadal jako oběť středověkého moru, prožil oběhový kolaps a z následků se léčil přes týden.
„Tady vidíte chlebovník, jehož plody jsou jednou ze základních potravin v Polynésii. Je velmi choulostivý. Nesnese ani krátkodobý pokles teploty pod patnáct stupňů. Polynésané říkají, že ten, kdo zasadí tři chlebovníky a jednu kokosovou palmu, udělá pro svoji rodinu víc než vzdělaný Američan, který celý život pracoval. A tento kmen balsy byste unesli v jedné ruce. Je to nejlehčí dřevo na světě. V tropické Americe se z něj dělávaly vory, ale ve světě je hojně využívaný v modelářství.“ ukazuje nám ředitel Haager další zajímavosti. A co Aloe vera, na jejíž léčebné účinky se dnes tolik pěje chvála, její extrakty se pijí pro posílení imunitního systému a přidávají se do kosmetických produktů i některých potravin? Má opravdu tak zázračné účinky? „Nepochybně ano,“ říká Jiří Haager. „Ovšem skutečný, pravý druh aloe vera je velice vzácný, pěstuje se hlavně na Barbadosu a v tropické Americe. To, co se pod tímto jménem pěstuje u nás, a to jak v bytech, tak i botanických zahradách, jsou většinou druhy podobné anebo hybridy. A o jejich obsahových látkách a účincích na lidský organismus nemáme ponětí. Takže aloe ano, ale z drogerie nebo z lékárny – rozhodně však nedoporučuji, aby si lidé podomácku vyráběli různé mastičky a extrakty z rostlin pěstovaných doma a získaných od sousedky.“ Procházíme kolem záhonu, který má v botanické zahradě přízvisko křížovkářský. To proto, že tu návštěvník najde rostliny, jejichž názvy zná z luštění křížovek. Konečně tak může na vlastní oči vidět, jak vlastně ta koka, abaka či anona ve skutečnosti vypadá. Také jste si jako já mysleli, že hnědé uhlí na Mostecku vzniklo z přesliček a plavuní? „To jste se spletla o nějakých tři sta milionů let. Z plavuní a přesliček vzniklo uhlí černé. Asi jste ovlivněna ilustracemi Zdeňka Buriana, ale nic si z toho nedělejte, nejste v tom sama. Položil jsem tutéž otázku třicítce vysokoškolsky vzdělaných lidí a odpověděli mi obdobně. Ve skutečnosti hnědé uhlí v severních Čechách vznikalo usazováním dřeva a rostlinných zbytků v rozsáhlých močálech, do kterých je naplavovala Praohře. Asi ty řeky byly dvě, ale o tom se vedou diskuse. Většina hnědého uhlí pochází z tehdy rostoucích druhů jehličnanů rodu Glyptostrobus. Dnes přežívá jediný druh, Glyptostrobus pensilis v jižní Číně a lokálně ve Vietnamu. V Dolech Bílina tvoří asi sedmdesát procent těženého uhlí. Rozšířeným jehličnanem byl v tehdy subtropických severních Čechách i tisovec – Taxodium dubium. Vyskytovaly se zde ale i rody, které v Evropě rostou i dnes, jako třeba dub, olše, vrba či maliník,“ vysvětluje ředitel Haager.
Vzpomínám si na Čapkovu povídku o zloději kaktusů, který ukradené exempláře, schovával za ňadry, protože „to tak krásně píchá“. Potýká se s nenechavci i teplická botanická zahrada? „A víte, že ani ne? Krádež jsme tu řešili snad jen jednou. Lidé nám tady dokonce ani neokusují listy koky a nepátrají po rostlinách s omamnými účinky,“ směje se Jiří Haager.
Nad vchodem do skleníku na návštěvníky shlíží kamenná plastika patrona zahrady, mayského boha jménem Yum Kaax, který je ochráncem kukuřice, užitkových a planě rostoucích rostlin a lovné zvěře. Vypadá majestátně. Zatím nad teplickou botanickou zahradou bdí dobře.
RADY NA CESTU
● Botanickou zahradu najdete na okraji teplické lázeňské čtvrti Šanov. Při orientaci se řiďte pohledem na hvězdárnu na Písečném vrchu, zahrada se nachází pod kopcem na konci ulice Josefa Suka.
● Většinou je problém u zahrady zaparkovat, protože parkoviště je tu malé. K botanické zahradě se proto vyplatí dojet trolejbusem č.4 nebo o víkendech autobusem č. 121.
● Kromě pondělí je otevřeno každý den, a to od října do konce dubna v době od devíti do sedmnácti hodin, od května do konce září pak od devíti do osmnácti hodin. Vstupné je padesát korun, děti, studenti a senioři platí polovinu.
● Se psem smíte do zahrady v případě, že jej máte na vodítku a máte s sebou sáček na exkrementy. Do skleníku by však psi chodit neměli, už proto, že by jim tamní klima stejně nesvědčilo. ● Ve sklenících můžete fotit bez dalších poplatků, a to i s bleskem. Stativ je však zakázaný.
Evropské národy se po celý středověk předháněly, který z nich je nejstarší, a na důkaz toho sestavovaly důmyslné rodové seznamy. Ve druhé polovině 20. století se o středověké teorie začali zajímat také moderní historici. Ne snad jako o hodnověrné prameny, ale jako o dobové představy národních elit o sobě samých. Co se tedy z těchto pramenů dozvíme o Češích? Učenci křesťanského středověku a raného novověku věřili, že hlavní světové národy pocházejí od synů biblického patriarchy Noema, a že většina národů i jejich jazyky vznikly při takzvaném zmatení jazyků během stavby babylonské věže. V komentářích židovských a křesťanských myslitelů se dočteme, že Noemovi synové osídlili po velké potopě jednotlivé světadíly. Český učenec M. Pavel Židek (†1471) popisuje osídlení Evropy bratry Jafetem a Chámem, jenž měl se svým potomstvem osídlit Anglii, Skotsko, Irsko, Krétu, Sicílii, ale též „jiné mnohé krajiny západní, německé, uherské, české, polské, moravské.“ Jiní však před M. P. Židkem i po něm tvrdili, že Čechové jsou jen potomky Jafetovými. Potopou světa a babylonským zmatením začíná svou Kroniku českou na počátku 12. století i Kosmas (†1125), děkan pražské kapituly u sv. Víta. Česká země prý byla před příchodem Čechů neobydlená, jako by jen čekala na velkou kolonizační akci praotce Čecha a jeho lidu. Kdo vlastně byli a jsou tito Čechové? Jaké měli dávní učenci představy o dějinách našeho národa a osídlení naší země?
PRAOTEC JAFET Židovský spisovatel Sepher Ha-Jaschar, působící v jižní Itálii na přelomu 8. a 9. století, se domníval, že Jafetův syn Tiras byl praotcem Rusů, Poláků i Angličanů. Marně bychom tedy u něj hledali povědomí o nějaké etnické příbuznosti Slovanů. Náznakově však o ní slyšíme ještě v 9. století, rovněž v židovském prostředí v Itálii, a sice v kronice Josepha ben Goriona. Tento učenec považoval biblický rod Dodanim za předky Dánů a všech Skandinávců, z nichž prý měli pocházet i Chorvati, Češi a další Slované. V době po ničivém mongolském vpádu do Evropy (1241) se však východoevropská optika výrazně mění. První část Chronicon Poloniae, kterou v letech 1252–71 sepsal kněz Baszko z Poznaně, představuje docela novou, ambiciózní genealogii všech slovanských národů. U počátků Slovanů stojí Panonové (žijící na území Uher), kteří mají jméno od svého „pána“, v kronice nazvaném slovansky Pan. Ti pocházeli od Januse, potomka Jafetova, syna Noemova. Jejich prvním vládcem byl biblický hrdina Nimrod. Jeho syn se jmenoval Slavo a měl být bezprostředním předkem všech Slovanů.
Kronikář Baszko konstatuje, že existuje velké množství slovanských národů a jazyků. Synové vládce Pana se jmenovali Lech, Rus a Čech a jsou tak zakladateli hlavních slovanských národů – Poláků, Rusů a Čechů. Jak byli s Panem a jeho potomstvem příbuzní Nimrod a jeho syn Slavo, to se bohužel nedozvíme. Rozhodně byli všichni potomci Jafetovi, s nimiž měli bratři Janus a Rus zplodit Slovany i Němce. Na hlavu však staví všechny dosavadní tradice jihoněmecké Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum z roku 1288. Praotcem Slovanů podle něj měl být zlořečený Chám, od něhož pocházejí afričtí černoši. Slovany tak anonymní kronikář vyloučil ze společnosti evropských národů a podle tehdejších představ odsoudil společně s pohany v Africe k věčnému zatracení. Patrně to byla německá reakce na mocenskou expanzi českého státu, kdy králové Přemysl Otakar II. a Václav II. takřka sahali po císařské koruně.
SEBEVĚDOMÍ NA VRCHOLU Ve druhé polovině 13. století se čeští panovníci stylizovali do role Alexandra Velikého, řeckého vládce, jehož ambicí bylo ovládnout celý známý svět. Ruku v ruce s tím se objevují i pokusy nalézat kořeny českého národa právě u Řeků. Náznaky můžeme vytušit například v „Kronice tak řečeného Dalimila“ z počátku 14. století, která popisuje i vznik Slovanů po babylonském zmatení: „Tak vzniklo i srbské plémě. Tam, kde leží Řeků země, obsadilo slunné pláně od moře až k římské bráně.“
Právě z tohoto srbského kraje, ze země zvané Charváty, pocházel Čech, zakladatel českého národa a české země.Tím kronika vnáší do obecného povědomí představu, že Slované a Čechové nějakým způsobem navazují na řeckou slávu, a jsou tedy politickými dědici Řeků. To je doklad zrodu českého imperiálního myšlení, které se stupňuje za římského císaře a českého krále Karla IV. Ten, jako skutečný imperator mundi, tedy císař světa, posiluje nové sebevědomí českých elit přelomu 14. a 15. století, pro něž jsou Čechové vyvolený národ, nový Izrael, povolaný k obnově církve a světa. Jsou oním slunečním národem, jak jej popisuje kronikář Giovanni Marignolla, lidem, jemuž Alexander Veliký údajně předal svým privilegiem vládu nad Evropou i světem.
Přibík Pulkava z Radenína, píšící svou kroniku rovněž na přímou objednávku Karla IV., zasazuje vznik českého jazyka hned k babylonskému zmatení. Název Čech, Bohemia, podle něj vychází ze slovanského slova boh, tedy přímo z výrazu označujícího Boha.
Bouřlivák Jeroným Pražský, upálený v Kostnici roku 1416, rovnou vyhlašuje, že Čechové jsou „svatosvatý národ“ a bezprostřední potomci Řeků. V době české reformace, takzvaného husitství, tak již můžeme plně mluvit o českém mesianismu, zvláštní nábožensko-politické stylizaci, kterou si prošly všechny velké evropské národy – ať už Francouzi, Němci a Italové nebo Angličané, Švédové a Poláci. POHLED ZVENČÍ
Na přílišné sebevědomí Čechů v roce 1458 ironicky narážel i italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Němci se prý spokojí s římským původem, Římané, Francouzi a Angličané hledají kořeny svých národů v Tróji. Jen barbarští Čechové chtějí být za každou cenu ještě starší, když tvrdí, že byli přímo u stavby babylonské věže, kde vznikl i jejich jazyk. Kromě Židů není na světě jiný národ, který by jako Češi stavěl tak vysoko své vlastní počátky. „Možná jednou Čechové přijdou s tvrzením,“ poznamenává jízlivě Piccolomini, „že jejich národ pochází přímo z lůna pramáti Evy“. Německý dominikán Felix Fabri popsal v roce 1484 své působení ve Svaté zemi a vypráví i o tom, že babylonskou věž, symbol lidského zmatku, stavěl spolu s giganty též český král Bohemus. „Inu, co by také mohlo jiného vzejít od těch českých kacířů,“ převádí to v anekdotu Fabri. Také německý humanista Johannes Butzbach, pobývající v Čechách v letech 1490 až 1495 jako žebravý student, vypráví, že podle Čechů patří čeština k oněm dvaasedmdesáti jazykům, které se zrodily při babylonském zmatení, a že Praha měla být založena nedlouho po časech biblického praotce Abraháma. SPOJENI REFORMACÍ Saský humanista Hieronymus Emser se Čechům asi nezavděčil, když při disputaci v Lipsku roku 1519 označil „české kacířství“ za onu „starou babylonskou věž“, zdroj všech zmatků v křesťanstvu. Koneckonců sám Martin Luther považoval češtinu za část skytského jazyka a Čechy tak vykázal někam na východní periferii křesťanské civilizace. Jako vyvolený národ, nový Izrael, se totiž teď viděli samotní Němci (nebylo to poprvé ani naposled) a podivným nábožensko-politickým aspiracím Čechů bylo třeba dát nové mantinely.
Přesto tentýž Martin Luther, v němž viděli proroka obnovy církve boží i mnozí Čechové, vyslovil i ono květnaté „Všichni jsme husité“ a propojil tak českou a německou reformaci.
Zatímco se hornorýnský právník a literát Johann Fischart (†1590) ještě roku 1572 vysmívá zkazkám o praotcích Čechovi a Lechovi, falcký luterán Theobald Hock (†1658), působící v Praze, fabuluje roku 1601 o tom, že Noe poslal praotce Němců Tuiscona do Evropy už před onou „velkou jazykovou akcí v Bábelu“ a Němci jsou tak nejstarším evropským i světovým národem. Němčina a slovanština jsou však natolik promíšeny, že Němci a Čechové jsou vlastně blízcí příbuzní. V Hockově příběhu je tak zřetelně zakódováno volání po německo-české reformační alianci, v níž by se tyto dva „nejstarší evropské národy“ postavily hegemonii národů románských, které představovaly hlavní oporu římské církve. VLAST OD GERMÁNŮ A jak tehdy viděli počátky svého národa samotní Češi? Utrakvista Martin Kuthen shrnuje ve své Kronice o založení země České z roku 1539 dosavadní teorie o původů Čechů včetně té, že Čechové jakožto národ povstali hned po potopě světa. Osvědčuje však již také znalost antické literatury a jejích humanistických komentářů. Ví, že v Čechách měl své hlavní město Marobud , král markomanský čili moravský, sídlili zde Bójové i Vandalové .
Prapůvodními obyvateli Čech jsou podle něj Germáni, avšak roku 639 za císaře Konstantina přivedl nějaký muž jménem Čech z Illyrie národ charvátský a „tehdáž dvojí národ spolu se smísil“. Zformování českého národa tak má v Kuthenově pojetí své germánské a slovanské kořeny. V podobném duchu popisuje počátky českého národa i známý katolický kronikář Václav Hájek z Libočan v Kronice české z roku 1541: „My, Čechové, máme naši vlast od Germánů a rod i jazyk od Slovanů.“ Významnou církevně-politickou roli si podržely představy o původu Čechů po celé 16. století. KOMENSKÝ A BALBÍN Problematika původu národů a jazyků fascinovala také Jana Amose Komenského (†1670), který jako exulant a poslední biskup Jednoty bratrské bloudil Evropou. Jan Amos Komenský věří historickému základu pověstí o praotci Čechovi, tvrdí, že v roce 644 přišli do našich zemí bratři Čech a Lech, zakladatelé českého a polského národa. Pochybuje však o tom, že by všechny jazyky a národy vznikly už při stavbě babylonské věže. Jazyková pestrost světa je podle Komenského nezměrná, vždyť jen v Americe lze údajně každých dvacet mil narazit na jiný dialekt. Národy a jejich jazyky ostatně stále vznikají i zanikají.
Rovněž český jezuita Bohuslav Balbín (†1688) byl poněkud skeptický k pokusům hledat počátky národů a jazyků, případně vyhlašovat jejich absolutní nárok na jednu konkrétní zemi. Neboť k lidské přirozenosti dle Balbína náleží „stěhování se“.
Oba, J. A. Komenský i B. Balbín, opěvují však krásu a starobylost českého jazyka a zvláštní roli Čechů v dějinách. B. Balbín nadto dodává: „Je třeba si všimnout okolnosti, jež nemálo přispívá k naší slávě, že totiž Čechy byly ve všech staletích obývány statečnými národy!“
Hrdost na slavné dějiny Čech se pak o sto let později stala i jedním z hlavních impulzů ke zrodu moderní české historiografie. V ní už nebylo místo pro praotce Čecha ani pro jiné mýtické postavy. Zůstaly ovšem součástí našich pohádek a pověstí, inspirací umělcům.
S tématem původu Čechů se budete na stránkách
magazínu Koktejl setkávat i v roce 2009.
Zmatení jazyků
● Babylonské zmatení jazyků popisuje stejně jako potopu světa biblická 1. kniha Mojžíšova. Stojí zde, že původně „celá země byla jednotná v řeči i v činech“. Lid si však umínil, že si vybuduje věž, „jejíž vrchol bude v nebi“. Hospodin se rozhodl, že takovou pýchu potrestá: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ Místo se pak nazývalo Bábel (Zmatek), neboť zde Hospodin zmátl řeč veškeré země. Jazyků, kterými pak lidé začali mluvit, mělo být dvaasedmdesát.
ČEŠI VE SVĚTLE VĚDY
● V mladší době kamenné (neolitu) osídlil území dnešní Čech lid s takzvanou lineární keramikou, který přišel z jihovýchodu Evropy. Tito první zemědělci, postupně kolonizovali povodí velkých řek a položili tak základy dnešní kulturní krajiny.
● Ve 4. století př. n. l. přišel na české území keltský kmen Bójů, podle něhož dostaly Čechy název Boiohaemum, latinsky Bohemia.
● Krátce před koncem starého letopočtu (někdy mezi léty 9 až 6 př. n. l.) přišli na území Čech germánští Markomani vedení náčelníkem Marobudem. Ten zde vybudoval mocnou říši s hlavním městem Marobudum kdesi ve středních Čechách, která vzdorovala i Římu.
● V 6. století pronikají do českých zemí Slované, kteří se stali převažujícím etnikem, z něhož začal vznikat český národ.
● Ve 13. století byly z popudu českých králů kolonizovány hraniční oblasti německy mluvícím obyvatelstvem, které založilo řadu významných královských měst a přispělo k ekonomickému a kulturnímu rozkvětu státu.
● Čechy a české země byly vždy etnicky pestrým prostorem otevřeným komunikaci s jinými národy: odnepaměti zde žila početná německá i židovská komunita, během staletí se v českém prostředí usazovali například Italové, Francouzi, Poláci a další evropské národy.
● Podle testů DNA má genetické znaky typické pro populace náležející ke slovanské jazykové skupině jen polovina Čechů (40 % pro slovanské národy střední a východní Evropy, 11 % pro Jihoslovany). U čtvrtiny lidí se genetické znaky shodují s obyvateli románských zemí, například s Francouzi a Italy. Desetina Čechů má genetické znaky typické pro Germány, tedy Němce a Skandinávce. Předkové některých Čechů ale pocházejí i z Asie či severní Afriky .
DALŠÍ TEORIE
● Anglický františkán Bartholomeus Anglicus se kolem roku 1240 ve svém popisu Německa striktně řídí jazykovým hlediskem. Týká se to především evropských národů, jejichž jazykovou pestrost znal z vlastní zkušenosti. Rusové, Čechové a Slované mají podle něj stejný jazyk, přičemž ke slovanské jazykové skupině náleží též Poláci, Vendové, Dalmatinci a Korutanci. Jazykovou hranicí, která odděluje Slovany od Germánů, je pro něj řeka Labe.
● Primas Španělska a arcibiskup toledský Rodrigo Jiménez de Rada, autor díla „Chronica Hispaniae“ z roku 1243, rozlišuje v Evropě od Irska až po oblasti osídlené divokými Kumány patnáct národů mluvících třinácti jazyky. Na východě Evropy zná mimo jiné i Slovany, zvláště uvádí Čechy a Poláky. Jde o první racionální pokus o klasifikaci evropských národů.
● Vídeňský měšťan Jansen Enikel sepsal kolem roku 1276 ambiciózní veršovanou světovou kroniku. Svou fantazii uplatnil již při popisu babylonského zmatení jazyků, když popisuje, jak ihned po Hospodinově zásahu začali lidé na sebe mluvit rusky a maďarsky, jiní česky, německy, řecky a pohansky.
● Albert Krantz, kancléř univerzity v německém Rostocku, má ve svém díle Saxonia z roku 1502 jasno: Vendové neboli Slované hovoří sice slovanským jazykem, ale pochází od Germánů, jejichž praotec Tuiscon panoval od Rýna k Donu, tedy i nad Slovany. A z této perspektivy, označující Germány za první vládce Evropy, odmítá i slovanské pradějiny zaštiťované Čechem, Lechem nebo Krokem, počátky Čechů od babylonského zmatení, ale i třeba trójské kořeny Francouzů.
● Bavorský učenec Johann Aventinus je ve svém spise Rudimenta gramaticae z roku 1517 poněkud střízlivější. Slovanský jazyk podle něj opravdu vznikl už v Bábelu, stejně jako němčina a italština. Praotec Němců, Tuiscon, který přivedl Němce do Evropy, byl pánem nad lidem dvou jazyků, totiž němčiny a jazyka slovanského. To, že oba národy jsou spolu historicky úzce spojeny, věděl prý i císař Karel IV., jak Aventinus vyvozuje z některých jeho císařských nařízení.
● Andreas Althamer (†1539), luterský farář v Ansbachu, vymyslel v roce 1529 (či 1536) nový mýtus o evropské roli Němců, když vytvořil konstrukt, v němž je Tuiscon praotcem Germánů, Sarmatů a Skytů, tedy německých i slovanských národů. Naopak Beatus Rhenanus (†1547), humanista ze Schlettstadtu, kritizuje roku 1531 teorie o Tuisconovi a též všechny „báje“ o původu národů, které jsou tolik rozšířené zejména u Francouzů, Skotů a Čechů.
● Řezenský benediktin Christoph Hofmann (†1534) ve stejné době zcela bezelstně vypisuje ve své Chronic der Behemen, že praotcem Čechů byl Lech, později nazývaný Čech. A ten byl jedním ze stavitelů babylonské věže, kde při zmatení obdržel i slovanský jazyk.
● Vědecký revolucionář, experimentátor a myslitel Paracelsus se v roce 1538 postavil proti uctívání mýtického praotce Germánů Tuiscona a znovu staví učenecké veřejnosti před oči tradiční představu o původu většiny Evropanů od Noemova syna Jafeta, zahrnuje v to i Germány a Slovany.
PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.
Historik, zabývá se kulturními a náboženskými dějinami středověku a raného novověku. Studoval na univerzitách v Praze a v Bernu, působil jako vědecký pracovník v Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku. Přednáší dějiny středověku na Jihočeské univerzitě, je koordinátorem Centra pro dějiny evropského myšlení při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.
Text Topí Pigula Pokud by se význam národa posuzoval podle toho, jaký otisk nechal v pojmenování živočišných a rostlinných druhů, nevedli by si Češi vůbec špatně. V latinských názvech můžeme najít jména Čechů, českých lokalit, ale třeba i české opery.
●●●
Asi jen málokoho by napadlo, že jméno slavné opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta nese i mlž, který obýval silurská moře. Na první pohled obyčejná zkamenělá škeble dostala své originální jméno v polovině 19. století od světoznámého francouzského geologa a paleontologa Joachima Barranda, který přišel do Čech v roce 1831. Rodové jméno Nevěsta později sám J. Barrande přejmenoval na Panenka, takže dnes je tento mlž znám jako Panenka vendita. Tím se ovšem český překlad od Smetanovy opery vzdálil natolik, že se nepoužívá, protože škeble by se v češtině jmenovala panenka prodaná, v horším panenka prodejná.
J. Barrandovi ale můžeme děkovat také za tak poetické vědecké názvy mlžů, jako jsou třeba Vlasta nebo Královna. Jiný český unikát, mlž Babinka prima, vděčí za své jméno matce Jana Nerudy, která byla Barrandovou posluhovačkou a pomáhala mu s češtinou. Názvy odkazující na český původ používali při pojmenování zkamenělin i jiní paleontologové. Například ve jménech devonských mlžů Vltaviella reticulata, Zenospira pragensis a Chuchlina minuta poznáme pražskou Chuchli, Prahu a Vltavu.
●●● Téměř sedmdesát tisíc lidí v České republice má příjmení Novák nebo Nováková. Bylo by proto s podivem, kdyby se nejrozšířenější české příjmení neobjevilo v názvu nějakého živočicha či rostliny. Už proto, že jediným přímým žákem Joachima Barranda byl vynikající český paleontolog Otomar Pravoslav Novák, kterému Barrande svěřil dokončení svého díla o českých trilobitech.
V dubnu roku 2001 sbíral paleontolog amatér Petr Kolář fosílie ve vápencích barrandienu a narazil na ocasní štít neznámého druhu trilobita čeledi Homalonotidae. V té době uplynulo 150 let od narození Otomara P. Nováka, a tak na jeho počest dostal 400 milionů let starý trilobit jméno Ormathops novaki. Otomar P. Novák navíc zůstal zvěčněn ve jménech rodů trilobitů Novakella a Novakaspis. Novákové ale mají také svůj kosatec Iris aphylla novakii, několik druhů mouchám podobného hmyzu s pěkným českým jménem zelenušky a dokonce lišejník Xanthoria nowakii, který má podivuhodné rozšíření: Polsko, Švýcarsko a Jižní Amerika. V Řecku zase nosí toto jméno devítimilimetrový nenápadný hnědý brouk Parmena novaki patřící do příbuzenstva tesaříků.
●●●
Jedním z českých přeborníků v počtu zanechaných jmen v názvech organismů je zoolog, geolog a meteorolog Ferdinand Stolička. Narodil se 7. července 1838 v myslivně Zámeček u Kroměříže jako syn nadlesního. Pracoval například jako geolog Indického geologického ústavu v Kalkatě, podnikl několik výprav do Himálaje a publikoval tisíce stran vědeckých prací. V Česku jej přesto zná málokdo. Stačí však zadat do internetového vyhledávače druhový název stoliczkai a hned se objeví několik set odkazů. Další takřka tisícovka odkazů vyskočí pod slovem stoliczkana. Patří sem například agama Laudakia stoliczkana z Mongolska a Číny, která se dokonce dostala na jednotugrikovou mongolskou známku, plž Gibbula stoliczkana z Filipín, ryba škrabalka afghánská Schizopygopsis stoliczkai a motýl Colias stoliczkana z Himálaje.
●●● V latinských názvech ale najdeme i jména mnoha žijících Čechů. Například dravý půdní roztoč Rhagidia ruseki nese své jméno po Josefu Ruskovi, zakladateli dnešního Ústavu půdní biologie Akademie věd ČR v Českých Budějovicích.
V oficiálním dekretu k pojmenování afrického svižníka Trichotenia mireki se zase dočteme: „Nový druh je věnován mému kamarádu a příteli na cestách po Zambii, Mirkovi Hrdému z Prahy, České republiky, který vytvořil nádherný film o této expedici a který dokumentoval sběr těchto nových druhů.“
Zdaleka totiž není pravidlem, že pokud je nový druh pojmenován po žijící osobě, musí být dotyčný zdatným vědcem. Například kavkazský střevlík Cychrus kaiseri nese jméno po herci Oldřichu Kaiserovi. Slušnou řádku svých jmenovců má mezi brouky i knižní nakladatel entomologické literatury Robert Lízler.
Své zvířátko má samozřejmě i český velikán Jára Cimrman. Je jím poddruh myšice malooké Apodemus microps cimrmani ze severozápadních Čech.
Ptal se Michal Dvořák, foto archiv Filipa Kuliševa Zakladatel a viceprezident Asociace profesionálních fotografů Slovenské republiky a člen Klubu 7K Filip Kulišev má na svém kontě už více než stovku individuálních výstav a také úspěšnou knihu Úžasná planeta. Jeho fotografie mají společné téma, a tím je příroda ve všech jejích barvách a podobách. Z každého snímku vyzařuje nejen technická dokonalost, ale i autorova fascinace neskutečnou rozmanitostí světa. Také proto letos obdržel v Londýně teprve jako sedmý fotograf na světě prestižní certifikát Qualified European Professional Photographer v kategorii příroda.
První velká cesta: Byla to nezapomenutelná cesta po třech kontinentech, na které jsem navštívil Namibii, Jihoafrickou republiku, ostrov Tristan da Cunha, Falklandy, Antarktidu, Argentinu a Chile.
Nejmagičtější místo: Takových míst je na naší planetě mnoho. Například pod sedmdesát metrů vysokou ledovcovou stěnou na Antarktidě, let v hydroplánu nad ostrovem Bora Bora, čtyřsetleté akácie v mrtvém údolí Dead Vlei v Namibii při západu slunce, vylodění na neobydleném ostrově East Caicos v karibském souostroví Turk a Caicos, kam vstoupil jeden mořeplavec před čtyřiceti lety a pak teprve já se svou drahou polovičkou, nejizolovanější ostrov na světě Tristan da Cunha mezi Afrikou a Amerikou, polární záře na Aljašce a v Grónsku. To je pro mne jen část úžasných míst, kam se rád vracím.
Neopakovatelné setkání: S kamarády Jirkou Kolbabou a Jardou Duškem na společné cestě na Aljašce a v Kanadě.
Největší strach: Na cestách mám největší strach o naexponované filmy.
Co jste na cestách neočekával ani ve snu: Ve státě Fidži, na hlavním ostrově Viti Levu, mi náčelník zakázal fotit okolní přírodu z důvodu, že jde o jejich dědictví, které zkrátka nemohu fotit. Překvapila mě také v noci osvícená Stolová hora v Kapském Městě.
Nezapomenutelné jídlo: Má svatební hostina na ostrově Moorea ve Francouzské Polynésii. Dobrých jídel bylo více než dost, ale nezapomenutelné bylo kuřecí maso se špenátem na kokosovém mléce.
Nejsmutnější loučení: Každé je smutné, ale to nejsmutnější loučení bylo v Bolívii s místní dvojicí Davidem a Roxanou, kteří nám byli po celou dobu pobytu velkou oporou.
Co si vždy beru s sebou: Na všech cestách bez výjimky mě věrně doprovází talisman v podobě malého sloníka.
Jaké místo bych určitě doporučil čtenářům: Je toho strašně moc. Lehce dostupné, neuvěřitelně krásné, fotogenické a perfektně zorganizované jsou například národní parky západní části USA.
Co doma rozhodně nezapomenout: Dobrou náladu, kreditní kartu a nožík. Všechny problémy nechat doma a vždy se soustředit jen na daný okamžik a vychutnat si jej naplno.
Klub 7K
Sdružuje cestovatele České republiky, kteří prokazatelně navštívili všech sedm kontinentů. Tento prestižní klub vznikl v roce 2006 a je otevřen všem, kterým je cestování a dobrodružství vlastní. Pokud jste i vy zanechali svou stopu na všech sedmi světadílech, přihlaste se do Klubu 7K. Každý nový člen získá navíc předplatné magazínu KOKTEJL zdarma a certifikát s členským číslem. Více informací získáte na adrese redakce@koktejl.cz.
Listopadová krajina se noří do mléčné mlhy, trčí z ní holé větve stromů, v havraních polích se prohání smutný vítr. Dušičkový čas, svátek všech mrtvých. Hlavní lidskou náladou je smutek, tíha života. Objíždění hřbitovů v tomto čase patří ke koloritu podivných výletů. Prarodiče vozí své potomky po hrobech předků, nad nimiž se vyprávějí rodinné příběhy. Rodová paměť – to by mělo být hlavním tématem tohoto času, potomci si mají uvědomit kontinuitu rodiny a víru ve vyšší, nadpozemské síly.
V krajině severních Čech, tedy většinou v krajině bezvěrců, jsou dušičky obecně chápany jako nutná povinnost zajet na hroby. Málokdo bere tyto dny jako čas rozjímání, životní sebereflexe a přemítání o vztahu mezi živými a mrtvými. Vymknutí z tradic, tak bychom dnes mohli nazvat naší bezútěšnou sudetskou situaci. Ze starých mortálních rituálů nezbylo skoro nic, kolumbária připomínají mikrosídliště a štítky u rozsypových louček asociují cedulky z panelákových zvonků. Pouze na dušičky se hřbitovy povinně rozsvítí a ozdobí se často umělým květinami a svíčkami. Z dálky se valéry těchto barev slijí do červenožlutého světla, které jen s obtížemi přehluší konzumní charakter celého počínání.Drsná poezie Sudet
Kromě českých hřbitovů je však v severočeské krajině také řada hřbitovů německých. I zde se v čase dušiček občas objeví zapálená svíčka a některé hroby jsou zameteny a upraveny. Převažuje ale naprostý zmar. Tyto hroby jsou od druhé světové války většinou neudržované a dodnes patří k očitým svědkům doby, kdy tuto krajinu obývali Němci.
V severočeských vesnicích pak narážíme na dva druhy těchto hřbitovů. Prvním jsou hřbitovy smíšené, ve kterých jsou náhrobky české i německé. České hroby jsou samozřejmě modernější a většinou se nacházejí uprostřed pohřebiště, německé hroby pak mají své místo buď po obvodu hřbitovní zdi nebo jsou rozesety ve vzdálenějších koutech, z valné většiny však chátrají. Takové hřbitovy jsou poměrně časté, nalezneme je například ve Sloupu v Čechách na Novoborsku, v Březinách v Děčíně, v Kytlicích na Českokamenicku nebo v Horním Jiřetíně na Mostecku.
Výjimkou ale nejsou ani hřbitovy pouze německé, které od konce druhé světové války téměř nikdo neudržoval. Důvodů se nabízí hned několik. Jednak byli odsunutí Němci nepřáteli a jejich stopy měly být nejen v severočeské krajině nekompromisně vymazány z paměti, jednak se pak Němci nemohli z pochopitelných důvodů na své hroby zajet podívat, natož je udržovat.Hroby jako kroniky
Když nalezneme takový hřbitov, stojíme na místě naprosté duchovní zkázy, neboť zde už zbývá opravdu jen zpustlá zahrada smrti, prorostlá šlahouny zplanělých ostružin, náletových dřevin a povalených, poničených náhrobků, na kterých se leží zbytky roztříštěných černých desek. Přitom informační hodnota těchto náhrobků, jsou-li ještě čitelné, je daleko vyšší než u hrobů českých. Kromě rodinného příjmení na hrobce zde nalezneme jména všech rodinných členů a jejich povolání. V Dolním Žlebu tak například zjistíme, že Wilhelm Kessler vlastnil čluny, byl majitelem domu a dožil se čtyřiaosmdesáti let, nebo že jeho jmenovec Ignaz Kessler z vesnice Růžová byl obchodníkem a muzikantem, který občas hrál po hospodách. Německé hřbitovy i přes svou zchátralost stále nabízejí fragmentální příběhy, které najednou ožívají před očima. Krajina se propadne o sto let zpátky, vesnice ožije starými obyvateli, místo aut zde máme koně zapražené do žebřiňáků.
Asi není nic smutnějšího, než když na hřbitovech narazíme na dětské hroby. Bodnutí u srdce je stejné, jedná-li se o dítě německé či české. Musíme si však uvědomit, že dříve děti umíraly daleko častěji. Na řadu dětských nemocí neexistovaly účinné léky, děti také daleko více pracovaly než ty dnešní. Skoro na každém hřbitově nalezneme nějaký dětský hrobeček, v Horním Jiřetíně dokonce místní hrobníci před několika lety uměle vytvořili celé oddělení dětských náhrobků. I to se bohužel se hřbitovy stává, nejen že je ničí vandalové, ale dochází i k necitlivým zásahům do jejich piety.Zbydou nám nějaké?
Žijeme v jednadvacátém století, jehož nosnými znaky je informační rychlost, prožitkovost a nestálost. Každoroční dušičkové spočinutí nad hroby nám dává pradávnou jistotu, že náš život je časově vyměřen a aby měl nějaký smysl, je třeba zachovat odkaz dalším generacím. Situace zpustlých německých hřbitovů nevypadá vůbec vesele. Řadu z nich, například ve vesnicích Růžová, Kunratice nebo Nová Oleška na Děčínsku, se nikdy nepodaří obnovit a budou tiše chátrat pod nánosem náletových rostlin a přerostlých trav. K zániku jsou ale odsouzeny i malé lesní hřbitůvky. Zkuste do některéhou vstoupit, ještě můžete nalézt rozbitou desku se zbytky jmen nebo vyvalený náhrobek. Za pár let už je najdete ztěží. Ještě se však dá leccos změnit, zrekonstruovány byly například zničený hřbitov i kostel v Markvarticích. Tak uvidíme, třeba ještě není pozdě…
Výjimkou na německých hrobech není porcelánový oválek s fotkou, nebo čtyřverší, jež pro člověka neznalého němčiny, může znít jako tajemný epitaf. Jeden, nalezený v Těchlovicích na Děčínsku, obsahuje tyto verše:
