Thajci jsou velmi podnikavý národ. Šikovně se naučili z nabídnutého malíčku urvat minimálně celou ruku. Při objednávaní výletů v místních cestovních kancelářích je proto potřeba dávat trojnásobný pozor a nepodlehnout tlaku. Pány situace však budete jen do okamžiku placení. Vyrážíme v sedm ráno,“ oznamovala mi do telefonu neradostnou zprávu průvodkyně Pang. Musel jsem tak vstávat okolo šesté, což nemám rád. Ale nebyla jiná možnost, protože jsem si v malé cestovní kanceláři přímo v hotelu objednal celodenní výlet na plovoucí trhy Damnoen Saduak. A ty se nacházejí asi sto kilometrů od centra Bangkoku. ZÁLOHA, NIC VÍC
V ceně byl oběd a dokonce i návštěva krokodýlí farmy, protože jsem chtěl mít na všechno dost času a určovat si tempo výletu podle svých potřeb, vybral jsem si sólo jízdu. Jistě, luxus s privátním šoférem a průvodkyní něco stojí, ale uhádal jsem to na sto dolarů. „Dejte jim ale jen zálohu a zbytek doplaťte až po návratu,“ radila mi brzy ráno recepční hotelu, a já jsem jí pak byl velmi vděčný. „Tady máte třicet dolarů a můžeme vyrazit,“ podal jsem vedoucí soukromého zájezdu tři zmuchlané bankovky. Zatvářila se podivně, ale neměla na výběr. Připomenul jsem jí totiž naši dohodu. „Pokud bude všechno tak, jak si přeji, dostanete oba něco bokem. Ale jestli mě zklamete, tak to vyřešíme jinak,“ pohrozil jsem.
„Máj frénd, všechno bude OK,“ ubezpečila mě Pang, trochu obézní Thajka. Po pětačtyřiceti minutách jízdy mě probudila, že si uděláme malou přestávku. Rozlepil jsem jedno oko, druhé se ještě snažilo dohnat spánkový deficit. „Vypadá to jako v nějakém obchodě,“ vyslovil jsem záměrně dost nahlas své konstatování. Jedna z mých hlavních podmínek totiž byla důsledně se vyhýbat všem dílnám a obchodům s klasickými suvenýry. „Já chci vidět jen plovoucí trhy, a pak se uvidí, co ještě stihneme,“ zklamal jsem nejen průvodkyni, ale i šoféra. Evidentně měli v některém ze stánků svého člověka, který jim platí provizi za to, když mu dohodí turisty.
PROBLÉMY ZAČÍNAJÍ „Jsme na místě,“ probudila mě už definitivně Pang a já vystoupil z příjemně klimatizovaného, i když postaršího auta na horké thajské slunce. „Tato je celá naše,“ ukázala na poměrně velkou loď s hlučným motorem. „Samozřejmě je v ceně výletu,“ dodala v momentě, kdy jsem vyzvídal případný doplatek za extra luxus.
A tak jsem se pohodlně usadil na vratké palubě. Za jízdy jsem listoval ve své moudré knize o Bangkoku a hledal fotografie plovoucího trhu. To, co bylo okolo mne, totiž připomínalo obyčejnou jihoasijskou vesnici u vody a já jsem v tom tropickém vzduchu pocítil první problém. „Já hledám toto,“ naklonil jsem se k chlapovi, který obsluhoval pořádně vylágrovaný motor smrdící jako žigulík ve výslužbě. Chlap s výrazem třináctiletého studenta ani náznakem nezměnil mimiku tváře. Vytrčil jednu ruku proti mně a ukázal pět prstů. „Za pět minut jsme tam,“ překládala posunkovou řeč výmluvného kapitána aktivní Pang. A JSOU TU DOPLATKY
„Prosím, račte vystoupit,“ vykázal nás na břeh po sotva pěti minutách plavby chlapec od kormidla. Okamžitě na nás naběhl dav nadháněčů. „Tyto malé loďky nemáte v ceně. Ale jestli chcete, nějakou vám za rozumnou cenu seženu,“ říkala stále s úsměvem Pang, a já jsem pomalu začínal chápat způsob její organizace výletu.
„Takže já jsem si zaplatil výlet na plovoucí trhy a plavbu mezi prodavači nemám v ceně? Tak to je skvělé,“ začal jsem zvyšovat hlas a Pang vytušila, že je zle. Z původních třiceti dolarů byla nabídka rázem na patnácti. V mé ruce ale už hodnou chvíli svítila jediná americká bankovka s číslem deset. Nad ni jsem odmítl jít a sumu jsem si automaticky odpočítal z chybějícího doplatku pro cestovku podnikavé Pang.
CHCI JEN FOTIT „Řekni mu, ať mě jen tak vozí mezi prodavači. Nechci nic kupovat. Ale když uvidím cokoliv zajímavého a rozhodnu se čekat na lepší záběr, tak ať zastaví,“ informoval jsem svou průvodkyni, a ona to následně vysvětlovala majiteli naší lodičky. Houpali jsme se na vlnách a z břehu mě mezitím otravovalo asi pětadvacet prodavačů čehokoliv.
Chlap se konečně pohnul, ovšem kalnou vodu zčeřil malým veslem jen třikrát a zaparkoval u lodičky s nevkusnými vějíři. „Asi to nepochopil,“ otočil jsem se na Pang. Problém byl ale evidentně v tlumočnici. „No shopping, only foto,“ vytáhl jsem co nejjednodušší angličtinu, a ono to zabralo. Pang si ale neodpustila svou nezištnou aktivitu a za jízdy kupovala kdejaké pečené potvory, které mi násilím strkala pod nos. „Děkuji, nechci nic jíst,“ ohradil jsem se, ovšem ona jen změnila sortiment. Nezbývalo mi nic jiného než ji ignorovat. PRO POHLEDY LOĎKOU
Atmosféra na vodě a v mokrých uličkách, kterých je na plovoucím trhu Damnoen Saduak údajně až dvě stě, však je úžasná. Prodavačky si vyměňují zboží házením mezi loďmi a jedinečná je už jen samotná obratnost některých domorodců. Kdekdo se tu plaví doslova v korýtku, do kterého by průměrný Středoevropan ani nenasedl. Nenabízelo se ale jen ovoce a suvenýry pro turisty. Na vlnách se houpaly kuchyně, čajovny, dokonce i papírnictví. Možná by bylo zajímavé skočit do vody s dobrou potápěčskou výstrojí a prozkoumat dno. Kdyby nebyla voda tak kalná, určitě by tam člověk objevil spoustu zajímavých věcí.
Chlapec s veslem by nás vozil dokola asi i celý den, ale Pang mě už nervózně plácala po zádech. „Máme objednaný oběd. Ten je v ceně,“ neodpustila si svou tak typickou větičku. „A potom ještě stihneme krokodýlí farmu.“ A tak jsme se vrátili na břeh, našli našeho šoféra, a vydali se na další část výletu. Za pár minut jsme zastavili před hlavním vchodem jakési zoologické zahrady. „Tady je skvělá restaurace. Nejdřív se najíme a pak ti ukážu krokodýly,“ pravila s podezřelým úsměvem má osobní průvodkyně. FARMA V JEZÍRKU
Minimálně v první části měla absolutní pravdu. Jídlo bylo uprostřed podprůměrné zoo víc než výborné. V Thajsku zkrátka špatně vařit neumějí. V nabídce měli desítky specialit na bufetových stolech, ale já jsem už neměl sílu ani ochutnávat a jen jsem se těšil na krokodýly.
„Jsou v tamté ohradě,“ ukazovala přímo od stolu Pang na zpustlou voliéru s malým jezírkem bez známek života. „Ale já jsem chtěl vidět krokodýlí farmu a ne zoologickou zahradu,“ zaprotestoval jsem. Pang jako by v okamžiku zapomněla na svou poměrně slušnou angličtinu a přešla do podivné začátečnické úrovně. „Toto farma, toto krokodýl,“ ukazovala stále na to samé jezírko a mně to celé došlo. „Tak moment, já jsem chtěl trhy a farmu. Damnoen Saduak byl fajn, ale musel jsem si doplácet za loď. A protože zoo obdivovat netoužím, vyrážíme do hotelu,“ zvedl jsem se od stolu i přesto, že moje průvodkyně ještě nedojedla dezert. Smutně nechala puding pudingem, protože pokud nechtěla do centra Bangkoku stopovat, neměla na výběr. POSLEDNÍ FINTA
Nasedli jsme a Pang po pár kilometrech žádala doplacení sumy. „Abychom se nezdržovali ve městě. Jen tě vyložíme u hotelu. Tam se špatně parkuje,“ vymlouvala se.
„Dostali jste třicet dolarů a ještě vám dám dvacet. Ale možná jen deset, protože polovinu z doplatku jsem už dal za tu druhou loď,“ vyrazil jsem jí dech.
Hned volala své nejvyšší šéfce. Nejprve se dlouho dohadovaly thajsky, pak jsem ji dostal k uchu i já. Nepustil jsem ji však ke slovu. „Chtěl jsem vidět dvě věci a viděl jsem pouze jednu. Takže platím jen polovinu,“ řekl jsem pomalou a co nejsrozumitelnější angličtinou a ani jsem nečekal na odpověď. Telefon jsem podal Pang. Ta do něj ještě trochu hystericky vřískala, ale zjistila, že neuspěje. Dočista také zapomněla na předání peněz v autě a nakonec šla se mnou až do hotelu.
Usadili jsme se v malé předzahrádce, ale z její strany to byla jen ztráta času. I když se snažila, dostala za celý výlet jen čtyřicet dolarů. Přesto však zaručeně nebyla ve ztrátě. To jí jen nevyšel pokus natáhnout nezkušeného cizince. Ale ona si po mně zaručeně velmi rychle našla nějakou snazší kořist.
PLOVOUCÍ TRHY
● Plovoucí trhy jsou neodmyslitelnou součástí thajského venkova a dnes i programů téměř všech cestovních kanceláří, které chtějí svým klientům ukázat pravou jihoasijskou kulturu nakupování. Dřevěné lodičky, ženy v tmavomodrých blůzkách a charakteristické klobouky. K tomu desítky druhů tropického ovoce, ale dnes už kvůli davům turistů také trička a elektronika pochybné kvality.
● Není známo, kdy se začala psát historie plovoucích trhů. Všeobecně se však uvádí, že nakupování z člunů fungovalo už v období Ajuthja, takže tradice plovoucích trhů existuje od 14. století. První zprávy o tomto způsobu obchodování přinesli do Evropy křesťanští misionáři.
● Jen v okolí Bangkoku je takových trhů několik. Nejlepší čas pro jejich návštěvu je ráno. Například trh v Bang Khu Wiang funguje od šesté do osmé hodiny ranní hlavně pro potřeby domácích. Podobně zaměřený je také trh v provincii Ratchaburi.
● Damnoen Saduak se sice nachází až sto kilometrů od hlavního města, ale oblast nabízí mnoho atrakcí. Kromě nejznámější uličky, v tomto případě spíše říčky plné lodiček se všemožnými výrobky, můžete navštívit i okolní vísky, které jsou postaveny v značně bažinaté krajině.
Mgr. Ivan Janko*1977 Cestovatel, fotograf a reportér zahraniční redakce slovenského deníku Plus jeden deň. Ještě během studia vysoké školy pracoval jako průvodce pro několik cestovních kanceláří, specializoval se na země severní Evropy. Po ročním pobytu na Novém Zélandu absolvoval sólo cestu po Austrálii a dodnes procestoval téměř sedmdesát zemí na všech kontinentech, zatím mimo Antarktidy. Je autorem cestopisné knihy Na cestách a cestovatelského portálu.
Text a ilustrace Jan Dungel, foto Radana Dungelová Na mapě světa ubylo díky české výpravě jedno z posledních nezmapovaných míst. Členové expedice zaměřili v neprostupných pralesích na jihu Venezuely dosud neznámé souřadnice unikátního místa, kde se rozdvojuje řeka Baria na dva samostatné toky. Dobrodružné cesty do oblastí, kam se neodvažují ani místní indiáni, se neobešly bez tajemných zážitků i okamžiků, kdy šlo opravdu o život. Indiáni v oblasti horního toku Rio Negro nazývají vzdálenou a pustou oblast deštných pralesů na jihu Venezuely Corazón de la Selva, Srdcem pralesa. Na většině tohoto území severně od pohoří Serranía de la Neblina lidé nikdy nežili a místo dodnes skrývá mnohá tajemství. Jedním z nich je menší amazonská bifurkace řeky Baria, ze které se odděluje přírodní kanál Maturaca. Nepříliš poutavé slovo bifurkace ve skutečnosti skrývá velmi zajímavou přírodní zvláštnost. Zjednodušeně ji lze popsat jako místo, kde se řeka rozdvojuje na dvě samostatná ramena, přičemž hlavní tok pokračuje původním směrem a oddělený kanál proudí do zcela jiné řeky. V Amazonii se vyskytují bifurkace hned dvě. Větší, rozdvojení řeky Orinoko, je známa již 250 let. Naopak existenci bifurkace řeky Baria dosud dokazovalo jen svědectví nemnoha dobrodruhů, kteří se sem v minulosti vypravili, a do jisté míry i satelitní snímky. Není ale divu, že vzdoruje důkladnějšímu prozkoumání. K tomuto unikátnímu hydrologickému fenoménu dochází v oblasti, která dodnes patří k nejpustším místům v celé Amazonii.
PRVNÍ VÝPRAVA První vážně míněný pokus o proplutí řeky Baria jsem spolu s Ivem Svobodou, Lorenzem Evaristo a Elvisem Largo indiány kmene Baniva, podnikl v roce 2004. Výpravu tehdy vedl zkušený kapitán Fremio Alvarez, osvědčený již z mých minulých výprav. Přestože však má Fremio přátele a známé snad po celém horním toku Orinoka i Casiquiare až po San Carlos, nepodařilo se mu tehdy najít nikoho, kdo by oblast horní a střední Barie znal aspoň trochu, natožpak cestu na jih k pohoří Neblina.
Místní indiáni navíc do „Corazón de la Selva“ odmítají cestovat. Bojí se lesních duchů. Zejména pak všemocného Mawari, o kterém tvrdí, že mluví zvířecím i lidským hlasem. Bez jakýchkoliv map a možnosti navigace (GPS sice funguje, ale bez mapy není k čemu údaje přiřadit), kdy koryto řeky každou chvíli naprosto nepochopitelně mizí v husté vegetaci a nekonečných močálech, nám nepomohlo ani pevné odhodlání, nepřetržité řezání pilou či vyčerpávající sekání mačetami. Bludiště bažin v dusném přítmí pralesa nás po pár dnech nepředstavitelné dřiny srazilo do kolen. Indiáni navíc začali podléhat jakési úzkosti hraničící s psychózou a Mawari se nakonec stal dalším členem expedice, který postupně přebíral velení. Brzy jsme vůbec netušili, kde jsme, a Lorenzo musel vždy ráno vyšplhat na vysoký strom a podle polohy vzdálených hor aspoň přibližně určit náš postup a polohu. Navíc jsme všichni začali trpět nevysvětlitelnými stavy vědomí, ozvěna nočních halucinací se začala projevovat i za bílého dne a často bylo velmi obtížné rozeznat realitu od snu.
Sobota 23. ledna 2004: Kupodivu to není obava z nemoci, uštknutí hadem či z úrazu, které mne zde trápí nejvíce, nýbrž jakási neuchopitelná úzkost umocněná horečnatým sny… Ráno jsem měl velmi zvláštní rozhovor s Ivem. S překvapením jsem zjistil, že také on si stěžuje na tíživé sny, ve kterých se propadá do světa, kde halucinace splývají se skutečností. Docela mě vyvedlo z míry, že stejným nočním martyriem neprocházím pouze já! Kruté noci se navíc opakují s neúprosnou pravidelností, takže se přes den pohybujeme jako mátohy a celý výlet začíná nabývat poněkud přízračné podoby. Dokonce jsme začali podezřívat indiány, že nám do jídla záměrně přidávají halucinogeny. Ti ovšem protestovali a dušovali se tak vášnivě, že aspoň já jsem jim uvěřil, že se ničeho takového nedopustili.
Začínám se obávat o další osud výpravy a pokud to jenom jde, snažím se uklidnit rozrušeného Lorenza i Elvise. Území indiánů Baniva totiž leží daleko odtud a ani jeden z nich v tomto kraji nikdy předtím nebyl. Indiáni neradi opouštějí hranice svých území. Navíc jsou silně pověrčiví. Jsou hluboce přesvědčeni, že nás neustále sleduje Mawari, a Lorenzo doslova tvrdí, že jenom moje hloupost je důvodem, proč se nebojím. „Celý den, každý večer Mawari obchází kolem a mluví na vás zvířecími hlasy. Mluví na vás také hlasy lidskými a vy se domníváte, že to mluví Elvis nebo já. Ale není to pravda, protože my to slyšíme také, a tak víme, že je to Mawari, který tu je s námi!“ zapřísahal se jinak rozhodný Lorenzo, a já jsem pochopil, že situaci musíme brát vážně. I když jsem později slyšel názor, že mohlo jít o účinky pylu halucinogenních rostlin, kterým mohl být prosycen vlhký vzduch pralesa kolem řeky, zůstaly pro mě nevysvětlitelné stavy vědomí velkou záhadou.
DRUHÁ VÝPRAVA
Druhý pokus následujícího roku, tentokrát s mou budoucí ženou Radanou, nás posunul o něco dál k jihu, ale přesto opět skončil neúspěchem. Kapitánskou hůl převzal již zkušený Lorenzo Evaristo, čtvrtým členem posádky se nově stal José Manuel.
Pondělí, 17. ledna 2005: Obávaný Mawari je tu opět! Kapitán Lorenzo mne před Radanou znovu zapřísahal, abych dosvědčil, že jsem ducha slyšel mluvit lidským hlasem již minulý rok. Ostatně, v noci zde o roztodivné zvuky rozhodně není nouze. Často se ozývá hvízdání tapíra a je slyšet jeho halasné kroky. Kolem našich zavěšených hamak obcházejí i jiná zvířata, takže i několikrát za noc vyskočím z lůžka a se svítilnou v ruce se snažím vypátrat, která to jsou. Prales je zde ale tak hustý a bažinatý, že se po tmě neodvažuji pustit dál do jeho nitra, a teprve ráno podle stop zjišťuji, že nás navštívil třeba jaguár. Noční blouznění se pomalu stává součástí výpravy. Stejně jako vloni nás sny po západu slunce navštěvují bez výjimky všechny, a opět se zdá, že jejich obsah je téměř totožný. Minulou noc na mne ze spánku volal José, ale po chvíli se uklidnil a spal dál. Krátké probuzení mi přineslo úlevu, protože se hamaka se mnou již nějakou chvíli pomalu vznášela vzhůru a pak se cik cak natáčela do stran. Celou noc lilo a ráno, když jsme se s hrníčkem kávy choulili u ohně, pustila se Radka do vyprávění svého snu. Popisovala úzkost, ze které se jí svíralo srdce, protože ji celou noc v hamace nadnášelo nějaké zvíře na svém hřbetě. José nejspíš pochopil, o čem mluví, a skočil jí do vyprávění. K našemu překvapení se ukázalo, že měl úplně stejný sen, a že právě proto na mne v noci volal… TŘETÍ VÝPRAVA Novými členy posádky jsou Vladimír Šimek, televizní kameraman proslulý svou účastí na úspěšném objevování pramenů Amazonky, a Alejandro Macho, indián kmene Curipaco z El Niňalu, vesničky na soutoku Pasimoni a Casiquiare. Elvis tvrdí, že Alejandro je zcela jistě jediným žijícím indiánem v celé oblasti, který „omylem“ proplul jak Barii, tak nejspíš i kanál Maturaca. Stálo ho to málem život, ale vrátil se, a tudíž je pro nás ten pravý.
Elvis Largo, který se účastnil již mé první výpravy na Barii v roce 2004, povýšil na kapitána. Radana byla o rok později na Barii také. Situace se tedy zásadně změnila. Jsme bohatší o předchozí zkušenosti a již docela přesně víme, co nás čeká. Díky Vladimírovi jsme také vybaveni sérií satelitních snímků a nejnovějším systémem GPS. Podrobnější mapy sice stále nejsou k dispozici, ale po pečlivé přípravě doma v Česku máme souřadnicemi aspoň přesně vymezenou oblast „tápání“. Sobota 30. června 2007: Jsme již tři dny plavby od posledního lidského sídliště, indiánské vesnice v ústí Pasimoni. Další plavba objemným bongem by nadále byla obtížná. Elvis s Alejandrem již připravují menší člun naložený nejen všemi našimi bágly, fotografickým a filmařským vybavením, ale také základními potravinami a sto třiceti litry benzinu. Podařilo se mi tajně do hromady věcí na palubě zavrtat také několik láhví vína…
Po chvíli někdo v lodi zpozoroval skupinu hoků. Alejandro se chápe pušky a již se po liánách a kořenech drápe na břeh. Ozval se hlasitý výstřel, ale střelec minul a ptáci se hlučně rozletěli po lese! Tak to se mi ještě s žádným indiánem nestalo a jsem z toho docela rozpačitý. Bude nás takový lovec schopen uživit? Ve tři odpoledne se naše cesta zastavila. Přes řeku leží těsně nad hladinou dva mohutné kmeny vedle sebe, o skrumáži větví a šáší plného ostnů ani nemluvě. „Juan, Juan, Juááán“… kvílí pila již nejmíň hodinu a půl. Alejandro teď odpočívá, studuje situaci ze všech stran, dokonce i pod hladinou řeky, až nakonec naznává, že budeme muset loď přes kmeny a větve přetáhnout. Všichni se brodíme po pás, někteří i po krk ve vodě a kousek po kousku tlačíme loď na druhou stranu překážky. Ještě před tím jsme však museli plavidlo co nejvíce odlehčit. Konečně se nám to po soustředěném úsilí a hlasitém hekání podařilo a vyčerpaní, zcela promočení zaujímáme každý své nevelké místo na palubě a jedeme dál. Vladimír má trochu obavy, poněvadž jsme v zápalu boje přišli o dvacetilitrový plastový sud s veškerou zásobou pitné vody, který zmizel kdesi v proudu hluboké laguny. Je mi to líto, ale nijak moc se tím netrápím (až na nelichotivou ekologickou stopu), protože jsem si ve venezuelské Amazonii už dávno zvykl pít vodu přímo z řeky.
Nedlouho před západem slunce opět míjíme krátký úsek pevné země. Je sice zbrázděn hlubokými a úzkými kanály, které vytvářejí celou síť ostrůvků porostlých vysokými stromy, ale jako tábořiště se nám jeví téměř ideální, a tak se chutě vrháme do čištění pralesa a věšení hamak. Rady sice poněkud rozladěně komentuje kolonii velkých černých mravenců veintequatro pod svým lůžkem, ale po celodenním dešti entomologické výbavy pralesa včetně pavouků, housenek a celých rojů žahavých mravenců nikdo jejímu odevzdanému povzdechu nevěnuje žádnou pozornost. „OK, máš v posteli nejjedovatější mravence celé Amazonie, a co má být?“ dala by se reakce zúčastněných shrnout do jedné věty, a tak raději jdeme zkontrolovat vařící kotlík, který ve svých útrobách skrývá čerstvě oškubaného hoka. Alejandro tentokráte trefil dokonce dva krocany různého druhu (pava a paují) a nálada posádky tomu také náležitě odpovídá. GPS napovídá, že jsme se dnes posunuli jen o 35 kilometrů, ale vzhledem k houštinám a padlým stromům v řece je to docela slušný výkon. NAJDEME JI?
Postup vpřed se změnil ve vyčerpávající boj s překážkami, hmyzem a vlhkem. Každý večer jsme pak s nadějí studovali satelitní snímky, a GPS nás vždy opravdu důrazně utěšovala, že Maturaca se musí objevit snad již zítra, a nejspíš za nejbližší zákrutou řeky… Úterý 3. července 2007: Další mokré ráno, všechno je tak zoufale mokré! Pitomá Maturaca stále nikde a obava, že její odtok prostě mineme jako před námi Britové, na nás doléhá stále více. Teprve ranní doušek strýcovy vlčnovské slivovice mě vrátil do přijatelné reality a teď již s Radanou na zádi člunu tiše komentujeme úchvatnou scenerii, kterou před námi vykouzlilo ranní světlo pronikající pralesem. Jeho paprsky se barevně rozlévají zamlženým šerem úplně stejně, jako to dokážou gotická okna v přítmí katedrál. Kanál je opravdu úzký, místy ani nelze rozpažit ruce. Zato jeho břehy jsou teď dva až tři metry vysoké a také zde vládne skoro úplná tma. Voda je téměř černá a tak mělká, že nám nezbývá, než vystoupit z lodi a brodit. Vladimír s Alejandrem a Elvisem vpředu, já s Radanou vzadu, vláčíme loď tunelem k nejbližší zátočině, která je tak prudká, že musíme strhnout část břehu, abychom člun vůbec mohli stočit a pokračovat dál. Suneme se husím pochodem po kolena, místy zcela zrádně a nečekaně i po pás ve vodě.
Po nějaké době kanál viditelně mohutní napájen nesčetnými stružkami a potůčky, kterými proudí voda z nitra pralesa. Také zde občas musíme řezat padlé stromy. Já jsem při klučení houštiny přišel o mačetu, kterou nenávratně pohltil proud. Je to zahanbující, protože od této chvíle si ji budu muset pořád půjčovat… Stejně náhle a bez varování se kanál změnil v řeku se silným proudem vody. S úlevou naskakujeme do člunu. Elvis nakopl motor a poměrně svižně postupujeme vpřed. Pralesní klenba nad námi se rozestupuje stále víc a my se prodíráme prudkým proudem řeky, která je teď široká dobrých patnáct metrů. Je to naprosto nečekané a je nám jasné, že se něco děje. Takřka vzápětí se před námi rozevírá široké údolí a v dáli se po celém obzoru z pralesa vzpíná masiv pohoří Neblina! Na modravém pozadí hor krouží velký dravý pták. Dokonale umocňuje dojem nesmírnosti a nekonečnosti prostoru, který jakoby vstoupil dovnitř mých útrob. Jsem tak uchvácen nádhernou scenerií, že jen stěží potlačuji pohnutí a také úlevu, že pralesní horor minulých dnů máme nejspíš za sebou. Tedy aspoň prozatím… Jako uhranutí zíráme na další a další vrcholy, které se postupně noří z pralesa, zatímco Elvis zápasí s kormidlem ve vlnách teď již opravdu mohutné a dravé horské řeky. Náhle se však proud opět zklidnil a aniž jsme to stihli nějak komentovat, vpluli jsme zcela zřetelně do koryta jiné, ještě širší řeky, která teče proti nám z jihu na sever. Elvis ztišil motor, Alejandro na přídi se nebývale vzrušeně vztyčil a paží ukazuje, že toto je ta Maturaca, kterou hledáme, a že nedaleko odtud proti proudu je „campamento Charles“, jak nazývá bývalý tábor z osmdesátých let minulého století expedice venezuelské nadace pro rozvoj přírodních věd FUDECI, jejíž členové se sem přepravovali helikoptérou.
Je mi jasné, že nejsme na žádné Maturace, ale stále na řece Baria, která musí pramenit přímo před námi v kaňonu sevřeném svahy hor. Odpovídá to i situaci na satelitních snímcích, na kterých je horní úsek řeky i její pramen pod vrcholem Nebliny naprosto zřetelně patrný. Navíc známe přesné souřadnice tábora FUDECI, a tak o naší poloze nemůže být pochyb. V duchu se utěšuji. To, že má Alejandro poněkud neujasněné pojmy, ještě nemusí znamenat, že neví, kde je Maturaca! Třeba řeku opravdu proplul, ale zná ji pod jiným jménem… Mé myšlenky se rychlým samospádem řítí dále: zkušenost minulých dnů mne utvrdila v názoru, že v pralesní nivě, kterou jsme právě překonali, se Baria rozlévá do desítek, možná stovek ramen a kanálů, které mezi sebou izolují stovky bažinatých ostrůvků. Nadto je víc než pravděpodobné, že si proud vody, posilován nepřetržitým deštěm nad Neblinou, každým rokem razí nové a nové cesty, a vytváří tak jakousi neproniknutelnou vnitrozemskou deltu, která je v neustálém pohybu. To asi bude jeden z důvodů, proč tato část venezuelské Amazonie nikdy nebyla osídlena lidmi a dodnes patří k nejpustším místům celé Amazonské pánve.
Ale kde je ta zatracená Maturaca a stále nepolapitelná bifurkace? Náhle mě zachvacuje panika: co když jsme Maturaku opravdu minuli? Vždyť to mohl být kterýkoliv z početných odtoků v labyrintu nivy… To by pak byla bifurkace prakticky neobjevitelná! Poslední nevyslovená myšlenka mě přinutila ke lstivému výslechu Alejandra. Nevyvracel jsem mu jeho mylné přesvědčení, že jsme již dávno na řece Maturaca, jenom mě zajímalo, zda ví, kudy teče dál do Brazílie. Alejandro se plaše rozhlédl kolem, a pak rukou ukázal do nedaleké laguny se stojatou vodou po našem pravoboku. Její světle čajové zbarvení a naprosto hladká hladina však svědčí o tom, že voda nejen neteče, ale je také velmi mělká. A to se mi nezdá. Alejandro navíc navrhuje, že nás odveze do „campamento Charles“ a on pak spolu s Elvisem budou Maturaku hledat. Až ji najdou, tak se pro nás vrátí. S tím rezolutně nesouhlasím. U toho přece nemůžeme chybět! KONEČNĚ U CÍLE
Později téhož dne jsme zjistili, že asi půl hodiny plavby dolů od bývalé základny FUDECI se Baria stáčí na východ, zatímco k severu se od řeky odděluje asi pět set metrů dlouhá laguna. Na jejím konci jsme objevili mohutnou, ale vratkou bariéru z kmenů a větví padlých stromů. Když se mi spolu s Alejandrem podařilo tuto přírodní překážku na vodě po vystoupení z lodi překonat, vnořil jsem se do pralesa. Alejandro odmítl pokračovat dál, a tak jsem se do temného tunelu lemovaného porostem vysokého bambusu spustil sám. Z místa, kam jsem sestoupil, bylo jasně patrné, že z laguny vytékal místy jen pár decimetrů mělký a snad metr, či metr a půl široký potůček. Asi po padesáti metrech jej napájely další dvě stružky vytékající také z laguny. V tomto místě se ke mně připojil Vladimír a později i Rady. Vladimír se pak vrátil do lodi a já jsem s Radanou pokračoval bystřinou ještě asi sto metrů dále, ale situace zůstávala víceméně nezměněna. GPS tvrdí, že asi sedm a půl kilometru odtud je brazilská hranice a k peřejím Hua, pod nimiž se Maturaca brzy mění v normální řeku protékající územím indiánů Yanomamo, to může být vzdušnou čarou o deset kilometrů více. Jsem přesvědčen, že jsme právě objevili výtok řeky Maturaca neboli druhou amazonskou bifurkaci! Vladimír místo zaměřil GPS, a jsme tak první lidé, kteří tento geografický fenomén zmapovali. Přesné souřadnice bifurkace jsou: 00°50’29” s. š. 66°14’44” z. d. BOJ O ŽIVOT
Sobota 7. července 2007: Alejandro opět řeže kmen dalšího stromu (kolikátý už?) s mohutnou korunou vklíněnou do porostu na břehu řeky. Na jedné z vratkých větví nad vodou šplhá Vladimír s foťákem v ruce. Jsme s Radkou v lodi, sledujeme jeho počínání s jistými obavami. Pak se to stalo. Vladimír padá, snaží se zachránit fotoaparát, a zcela nechráněným levým bokem naráží na větev pod ním. S obličejem pokřiveným bolestí se ještě po větvích dopotácel do lodi. Ukryl fotovýbavu do svého kufříku a pak ztratil vědomí. Jeho padající bezvládné tělo se mi podařilo zachytit těsně nad vodou. Vladimír má v obličeji zlověstnou šedou barvu a nedýchá. Nereaguje vůbec na nic.
Alejandro zděšeně skočil do vody a se slovy „je mrtvý!“ mizí v lese. Elvis jen nepřítomně zírá a bez hnutí se choulí na zádi lodi. Pokouším se pumpovat Vladimírovi hruď. Rady ho pleská po tváři, došlo i na umělé dýchání. Konečně a s obrovskou úlevou pozorujeme, že se začíná chytat a slabě dýchá. Rychle přerovnáváme věci na palubě. Rady se podařilo i ve stísněném prostoru pomocí spacáku a našich batohů vytvořit provizorní lůžko. Vladimír je již při vědomí, ale působí zmateně a znovu „odchází“.
Jsme opravdu vystrašení, ale musíme se tvářit, že máme situaci pod kontrolou, jinak nám indiáni jednoduše zdrhnou. Jsou si neochvějně jisti, že se nám mstí Mawari za naši cestu do srdce pralesa, a že Vladimír stejně umře. Elvis hází do řeky kameny, které jsme si pod Neblinou nasbírali na památku: „Vracím je zpět Mawarimu a prosím, aby ho nechal žít,“ šeptá s pohledem upřeným do pralesa. Také Alejandro se vrátil a k mé velké úlevě se za pomoci pily snaží dokončit započaté dílo. Konečně se cesta uvolnila a můžeme pokračovat v plavbě. Netušíme, co nás čeká v příštích okamžicích. Vladimír se silně třese, je stále v mrákotách a při krátkých návštěvách „u nás“ je zjevně dezorientovaný. Je nám jasné, že od této chvíle se náš návrat mění v boj o holý život…
Uběhla další hodina, všichni sekáme mačetami i sekerou jako diví, Alejandro s pilou pracuje s maximálním nasazením. Snažíme se teď beze slov a soustředěně vyprostit ze sevření pralesa co nejrychleji. Skáčeme do vody, přetahujeme loď přes padlé stromy, ale již odpoledne doslova padáme vyčerpáním. Nutně musíme najít kousek pevné země a zřídit tábor. Až za soumraku jsme konečně narazili na pevný břeh, mohu-li tak nazvat vysokou bahnitou nudli s takřka kolmými stěnami vnořenými do temné vody. Z dřevěné podlahy lodi jsme Vladimírovi v blátě u kmene stromu zřídili provizorní, ale docela bytelné lůžko. Opatrně ho přenášíme nahoru, sténá bolestí, ale snaží se pomáhat, jak může. Beru to jako dobré znamení.
Když jsme ho však uložili do spacáku, opět začal ztrácet vědomí, silně zbledl, a teď se třese v nekontrolovatelných záchvatech. Svolávám poradu a v podstatě Elvisovi i Alejandrovi přikazuji, aby okamžitě připravili loď k další plavbě. Mám vážné obavy, že tady Vladimír dlouho nevydrží. Musíme se ho pokusit zachránit stůj co stůj. Pojedeme i v noci! Jednoduše musíme dosáhnout mateřské lodi co nejdříve a pokud se nám to podaří včas, věřím, že vše nakonec dobře dopadne… Elvis i Alejandro jsou tak zaskočeni nenadálou situací, že se nezmohli ani na slůvka protestu. Záhy vyplouváme do tmy, jen za svitu baterek. Cesta nocí je velmi nebezpečná. Hysterické kvílení pily se nese pustým pralesem a agresivně přehlušuje hvízdání všudypřítomných žab.
Navzdory elektrickým úhořům, jejichž hadovitá těla se tu a tam líně převalují v proudu, se znovu a znovu vrháme do vody a přetahujeme loď. Rady občas mluví na Vladimíra, aby se ujistila, že je v pořádku, a také ho chrání před útoky nízkých větví, které by ho mohly strhnout do řeky. Modlím se, aby vydržela pila, a jen při pouhém pomyšlení na možné důsledky jejího selhání mne jímá čirý děs… Uběhlo dalších šest sedm hodin, je krátce po půlnoci a Alejandro v kuželu světla baterky ukazuje cosi modrého. Je to naše mateřská loď! Je to neuvěřitelné, pořád to jaksi nechápu, ale je to prostě tak. Za nějakých čtrnáct či patnáct hodin jsme překonali úsek plánovaný nejméně na dva dny.
Poté, co jsme Vladimíra uložili do spacáku na podlaze našeho bonga, které mi teď připadá tak velké, prostorné a vůbec úžasné, kontrolujeme také naše šrámy. Jsme potlučení, plní podlitin a zvláště Alejandrova záda jsou poseta rudnoucími otoky. Navíc je vidět, že se sotva drží na nohou. Situace je stále vážná, ale vzhledem k našemu stavu rozhoduji, že již jednoduše není v našich silách pokračovat dál, a souhlasí s tím i Vladimír. Ten, jak se zdá, se přece jen cítí lépe a navzdory prudkým bolestem začíná reagovat a komunikovat s okolím. Ostatně, Radana již Alejandrovi i Elvisovi naordinovala nějaká sedativa a Ibalgin na ztišení bolestí. Oba utahaní hrdinové si pověsili své hamaky a bez jídla i dalšího okamžitě usnuli. Zaplavil mne pocit vděčnosti, a tak trochu i na jejich počest otevírám flašku našeho nejlepšího vína… EPILOG
Po sedmi dnech plavby, asi 1500 kilometrů od onoho nešťastného místa, kde Vladimír upadl, jsme se v sedm večer ubytovali v hotelu Amazonas v Puertu Ayacucho. Vladimír je konečně s Radanou a přítelem Javierem v nemocnici. Vyšetření potvrdilo, že je již mimo nebezpečí, má to dokonce zdokumentováno na rentgenových snímcích. Vzhledem k trýznivým bolestem se ale zdá, že jeho skutečný zdravotní stav tomu úplně neodpovídá. To se, bohužel, také potvrdilo po příletu do Prahy – rentgen z nemocnice v Ayacuchu totiž snímal zdravou polovinu hrudi.
Vnitřní otoky, které vážně ohrožovaly Vladimírův život, však zjevně polevily. I když čtyři zlomená žebra, jež objevil až nový rentgenový snímek v Praze, se jen tak zklidnit nedala. Nicméně prozatím má Vladimír předepsané nějaké léky na ztišení bolesti, proti zánětu i na uklidnění. A také doporučený klid na lůžku, což zní poněkud ironicky.
Užíváme si nebývalého luxusu a dobrého jídla v restauraci – konečně jsme v „nenáviděné“ civilizaci!
BIFURKACE V AMAZONII
● Termínem bifurkace se označuje takové rozdvojení řeky, při kterém oddělený tok směřuje jako samostatné rameno do zcela jiného povodí. Tato geografická zvláštnost se v Amazonii vyskytuje hned dvakrát, a to v případě řek Orinoko a Baria.
● Od řeky Orinoko se nedaleko bývalé misie Tama Tama odděluje přírodní kanál Brazo Casiquiare. Zatímco Orinoko směřuje dál k oceánu, kanál Casiquiare teče k jihozápadu, kde se vlévá do řeky Rio Negro.
● V případě řeky Baria se jedná o méně známou bifurkaci na nejzazším jihu Venezuely. Zatímco hlavní rameno se vlévá do řeky Pasimoni, a ta pak do zmíněného kanálu Casiquiare, oddělený kanál Maturaca se stává součástí povodí Amazonky.
● Tímto dvojím propojením povodí Orinoka a Amazonky vzniká nejrozsáhlejší říční systém naší planety o rozloze více než osm milionů kilometrů čtverečních. Odvodňuje bezmála polovinu jihoamerického kontinentu s takřka homogenním ekosystémem tropických stálezelených deštných pralesů.
● Označení bifurkace se ujalo již v časech výpravy, kterou do této oblasti podnikli kolem roku 1800 Alexander von Humboldt a Aimé Jacques Alexandre Goujaud Bonpland. Byli první, kdo věnoval odborný vědecký zájem bifurkaci řeky Orinoko.
DOSAVADNÍ POKUSY
● Zatímco o propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Brazo Casiquiare se ví již od poloviny 18. století, historie objevování menší bifurkace řeky Baria se samostatným odděleným ramenem Maturaca je mnohem skromnější.
● Jak vyplývá ze spisu Alexandra von Humboldta „Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu“, místní indiáni věděli ještě před příchodem prvních Evropanů i o tomto druhém propojení, a výpravě mapující rozdvojení Orinoka o něm řekli. Přesto trvalo dalších osmdesát let, než kanálem Maturaca propluli členové brazilské Hraniční komise Dionýsio Evangelista de Castro Cerqueira a José Jardim y Erman Stradelli s indiánským doprovodem. Skutečnosti, že objevili druhou amazonskou bifurkaci, však nevěnovali větší pozornost.
● Z literatury je znám tragický, ale přesto úspěšný pokus o proplutí Barie a Maturaky bratry Adánem a José Quiňonovými s doprovodem v roce 1933. Žádný z cestovatelů však polohu bifurkace nezaměřil. ● Poslední expedici, která si vytkla za cíl znovu objevit místo, kde se Maturaca odděluje od Barie, vedl v 80. letech minulého století Brit Redmond O’Hanlon. Po marném úsilí a bloudění v labyrintu močálů ve stínu pohoří Serranía de la Neblina však svůj záměr vzdali. Hlavní zůstává Orinoko O hlavním propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Casiquiare, který se odděluje od Orinoka a jako samostatný tok ústí do řeky Rio Negro, přinesl první věrohodné svědectví již v roce 1639 jezuitský misionář Cristóbal de Acun~a. Soudobí odborníci však existenci bifurkace ještě dlouho poté zpochybňovali. Mezi nimi i slavný rodák z Trutnova páter Samuel Fritz, autor velkolepé a velmi přesné mapy Amazonky z roku 1691.
Do map poprvé bifurkaci Orinoka zakreslil významný geograf své doby Guillaume De l’Isle (1675–1726). Ke konci života ale změnil názor a pravdivost svého zjištění sám popřel. Po roce 1737 však pronikaly portugalské lodi stále častěji proti proudu Rio Negro na sever a nevyhnutelně také do kanálu Casiquiare, o čemž však plavci neměli nejmenší tušení. Milou ironií té doby je historický záznam, ze kterého plyne, že když páter José Gumilla (1686–1750) posílal dopis do Evropy, ve kterém ctěnou odbornou veřejnost ujišťoval o dokonalém oddělení povodí Orinoka od Amazonky, putoval jeho list z Orinoka na jih právě kanálem Casiquiare. Když v roce 1743 podnikl legendární výpravu proti proudu Amazonky Francouz Charles Marie de La Condamine, setkával se s názory, které poukazovaly na propojení Orinoka a Amazonky, stále častěji. A než se La Condamine stačil vrátit do Evropy, prokázala jiná výprava otce Manuela Romana existenci Casiquiare coby řeky spojující obě povodí.
Vědeckou epochu objevování a zkoumání amazonských pralesů na horním Orinoku započal Alexander von Humboldt. Obtížnost takového záměru v tehdejších podmínkách, kdy nebyl k dispozici lodní motor, navigace GPS, vhodné oblečení a jiné, musela být pro dnešní cestovatele takřka nepředstavitelná. Von Humboldt však byl odhodlaný a všestranně erudovaný přírodovědec, který se řadil po bok největších duchů své doby. Na své slavné cestě do tropické Jižní Ameriky v roce 1800 objevil a popsal nespočet nových druhů živočichů i rostlin, prozkoumal, popsal a zmapoval dosud neznámé kraje a svá bádání a úvahy shrnul v knize Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu.
Kanál Brazo Casiquiare je od svého odštěpení z Orinoka až po ústí do Rio Negro (Rio Guainía) dlouhý asi 225 kilometrů. Na své cestě na jihozápad přibírá nejvíce přítoků z levé strany. Jsou to především řeky Coramoni, Pamoni, Pasiba, Siapa a Pasimoni. Celé povodí je dosud pokryto souvislým porostem původního deštného pralesa s minimálním lidským osídlením, zvláště v horní části toku. V posledních letech jsem Casiquiare od bifurkace až k Rio Negro i zpět proplul sedmkrát. V době dešťů je tu velmi obtížné najít sebemenší kousek pevné země k přenocování, nemluvě o takových drobných záludnostech, jako je například běžná, a v případě střevních infekcí i poněkud naléhavější potřeba odskočit si na toaletu.
Za nízkého stavu vody, kdy v zimě a z jara vrcholí období sucha, je však situace naprosto odlišná. Na četných plážích, skalách nořících se z vody, ostrovech či místech v pralese je bezpočet malebných a až kýčovitě romantických míst k táboření.
Navíc směrem od bifurkace dolů k jihu přibývá levostranných přítoků s „černou“ vodou a tak se i původně „bílá“ voda postupně mění v typicky pralesní čajovou a s tím nepochybně souvisí i citelný úbytek bodavého hmyzu. Ve srovnání třeba s Orinokem je v tomto ohledu Casiquiare úplnou oázou klidu a jsou zde místa, kde člověk může zvláště po západu slunce, kdy ustává aktivita jinak dotěrných muchniček, bez obav odložit oděv, vnořit se do teplých vln řeky a plně vychutnat rudý západ slunce nad pralesem.
Jan Dungel
*1951 Přírodovědec, malíř a ilustrátor, grafik, cestovatel. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, krátce působil v Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Od zoologie unikl k umění. Působil jako divadelní výtvarník, ilustroval na čtyřicet knih. Nejraději se věnuje malování zvířat. Za svými modely nechodí do muzea ani do zoo, ale do pralesa, savany a na břehy tropických řek.
Text a foto Tomáš Kubeš „Ty jsi ještě nebyl v Bruggách?“ zeptal se mě před lety s absolutním údivem jeden belgický kamarád. Flanderské Bruggy jsou stejně jako Praha považovány za jedno z nejhezčích měst Evropy. Předvánoční čas je k návštěvě tohoto města ideální. Už kvůli ledovým sochám. V zimě se Bruggy mění k nepoznání. Turistů je jako šafránu, a to představuje jedinečnou šanci prozkoumat tiché uličky a zapomenutá zákoutí. Stejně jako jinde v Evropě jsou tu adventní dny s vůní skořice ze svařeného vína vyhrazeny nákupům dárků. Vánoční trhy se pomalu staly tradicí, bez které si ani tady nikdo neumí představit předvánoční čas. A bruslařská plocha na největším bruggském náměstí nabízí i radovánky, které se kdysi provozovaly za tuhých zim na kanálech.
Ovšem největším tahákem se už napevno stal velký stan hned naproti hlavnímu nádraží. Tady se každoročně odehrává exhibice fantazie a umění tvůrců ledových soch. Díky odolnému přístřešku stanu lze uvnitř uchovat teplotu minus pět stupňů Celsia, takže díla zůstávají uchráněna i při oblevě. „Račte vstoupit,“ lákají hned u vchodu pořadatelé. Jakmile se ocitnete uvnitř ledového království, pohltí vás velkolepost a dokonalost soch. Říše fantazie nabízí nezvyklou podívanou, jsou tu různí mágové, nebo třeba obyčejný ježek, který má dokonale propracovanou každou bodlinu, či norský troll s hrůzostrašným výrazem zdůrazněným blikotáním různobarevných světel. Čínské turisty zase fascinoval velký hlemýžď. Možná díky tomu, že jako velká skupina potřebovali na pozadí skupinové fotografie něco ohromného. Část soch slouží i k interaktivní zábavě, a tak se tu děti mohou sklouznout na ledové skluzavce, jinde vede tajemná chodba do sluje, kde je ukryt povoz s pokladem, a za velkou zdí se ukrývá hororový hřbitov. Kapitán Flint s nezbytným papouškem kormidluje svůj koráb kamsi do dáli, jinde z ledové sluje vykukují velké ruce. Do toho všeho se rozsvěcejí různá světla, která prosvítají ledem a dotvářejí nezvyklou podívanou.
Aby si každý představil, jak takové sochy vznikají, musí zavítat nejdříve do dalekého Laponska, odkud se přivéze více než tři sta tisíc kilogramů čistého krystalického ledu a čtyři sta tun čistého sněhu. To všechno je třeba připravit s předstihem pro úspěch výstavy. Poté jsou pozváni „ledoví sochaři“ z různých koutů světa, kteří se na dlouhé čtyři týdny vrhnou do práce. Výsledkem této „sochařské Olympiády“ je každoroční fascinující výstava, která je vždy věnována jinému tématu.
RADY NA CESTU
● Město Bruggy má spoustu přízvisek, jako třeba Město milenců nebo Město čokolády. Od rušného Bruselu jej dělí pouhá hodinka cesty vlakem. Středověký ráz někdejšího centra obchodu, které prosperovalo díky nedalekému přístavu, se zachoval kvůli tomu, že Bruggy upadly v zapomnění. Genius loci zasáhne každého, ať už stojí na největším náměstí pod mohutnou věží Belfry, mezi vysokými domy s výstavními štíty nebo pluje na lodičce mezi kanály, které se tiše vinou celým centrem. Stránky města www.brugge.be, informace v češtině lze nalézt na stránkách Flanderské cestovní centrály v Praze www.flandry.cz
● Letošní výstavu ledových soch je možné navštívit do 11. ledna 2009 denně od 10 do 19 hodin. Výstavní pavilony najdete hned proti vlakovému nádraží. Vstupné činí jedenáct eur pro dospělé, důchodci a studenti platí devět eur, děti sedm eur. Více na www.icesculpture.be
● Nejvhodnějším spojením pro cesty do Flander je let z Prahy do Bruselu. Zpáteční letenka se může pohybovat okolo 2000 Kč včetně tax. Vlaky vyjíždějí z bruselského nádraží směrem na Bruggy každou hodinu, cena jízdenky je 12,30 eur, zpáteční dvojnásobek. Pokud pojedete o víkendu, můžete ušetřit na jízdném, protože pak vás vyjde zpáteční jízdenka na 13 eur.
Text a foto Michal Dvořák Kdysi jsme si na dvoře postavili sněhové miniiglú. Ovšem vyhnaly nás z něj řemeny rodičů, kteří se báli o naše zdraví, a tak plány na dobrodružnou eskymáckou noc rázně ukončili. Tu se mi poštěstilo prožít až o mnoho let později, a nemusel jsem se ani trmácet za polární kruh. Stačilo zajet na Kitzsteinhorn, ledovec nad rakouským Kaprunem. Na Kitzsteinhornu, ve výšce dva a půl tisíce metrů nad mořem, leží na nádherném místě s výhledem na Zeller See rozlehlý ledový kemp, jakási velmi zidealizovaná představa eskymácké vesnice. Jen se tu nikde nepovalují zbytky velrybího masa a místo Eskymáků navlečených v kůžích tady potkávám opalující se krasavice z celé Evropy. Slunce pálí, sníh bodá do očí, a tak si prohlížím dokonalá iglú, kterým to naše dětské nesahalo ani po ledovou podezdívku.
KULTURÁK PO ESKYMÁCKU Menších iglú je zde deset, ale k nim se ještě vrátím, protože v jednom z nich mě čeká mrazivá noc, kterou si v poledním slunci zdaleka neumím představit. Střed celého areálu ale zaujímá obrovské iglú s pěti sály. Pokud by Eskymáci pořádali hasičské bály, tak takhle by zřejmě vypadal jejich kulturák. Interiér sálů je však protkán nejnovějšími technologiemi. Z reproduktorů zní tlumená hudba, na stěnách jsou rozesety placaté obrazovky, na nichž si mohu prohlédnout příběh ledového kempu nebo záběry z lyžovaček, při kterých tuhne krev. Tu si mohu rozproudit u ledového baru, kam mi sympatická obsluha v beranici nalije do sklenice z ledu mnohaprocentní kořalku. Trochu jsem překvapen, když v další části obřího iglú narážím na dokonale vyleštěné fungl nové Volvo XC60. Teprve videozáběry přibližující náročnou přepravu auta lanovkou do dvou a půl tisíce metrů mě přesvědčí, že jde o záměr stavitelů kempu, nikoliv o vedlejší účinky rakouské kořalky. POSTAV SI SVŮJ BLOB Je ale škoda trávit nádherný den ve svitu obrazovek, zvláště když venku čeká na návštěvníky ledového kempu hromada atrakcí, například lukostřelba. Tu si určitě vyzkoušejte za odpoledního slunce, protože k večeru už tětivu zimou nenapnete. Zapotíte se naopak při stavbě svého vlastního iglú, kdy malou motorovou pilou odřezáváte kvádry sněhu přímo ze země a vaši přátelé je pak skládají do něčeho, co ve výsledku v lepším případě připomíná Kaplického knihovnu. Nejnáročnější ze všech atrakcí je ale výstup na mnohametrovou ledovou věž za pomoci profihorolezecké výstroje. Mezi atrakcemi můžete dle libosti lyžovat na kitzsteinhornských sjezdovkách nebo se jen tak povalovat v lehátku a cpát se wurstem. Pokud jste si zaplatili i nocleh v jednom z iglú, pak vás čeká i večerní občerstvení, které je zde ve znamení vysokohorského fondue. V ledové hale se posadíte na ledové sokly, na nichž vaše hýždě od umrtvení chrání několik vrstev sobích kůží. Od úst se páří úplně všem, protože teplota s večerem klesla k nule.
SAUNA PRO OTRLÉ
Dávat si v takovém frišnu červené víno je nesmysl, vlastně ani bílé vám nepodají v optimální teplotě. A tak se zahříváme čajem, kořalkou a hustou polévkou v chlebu. A pak už nám nesou voňavé sýrové fondue, které v ústech tak krásně hřeje! Zkouším i tip obsluhy – vymáchat kostku housky v kořalce a pak ji teprve ponořit do rozpuštěného sýru. Tuto rakouskou specialitu už ale v životě opakovat nebudu… Ve velkém iglú je opravdu kosa, a tak se doposud neznámí lidé tulí k sobě nebo tancují v dalším ze sálů. Ti nejodvážnější pak vyzkoušejí odolnost svého cévního systému v maličké sauně, ze které po čase vybíhají a nazí se válejí ve sněhu. A to už je kolem deseti stupňů pod nulou a já se ztuhlý šourám ke svému iglú, kde se zmrzlými prsty snažím zbavit obuvi i oděvu a nasoukat se do spacáku. Velkou výhodou je, že výborný spacák, sobí houně i termoska na čaj jsou v ceně noclehu, protože spí se – jak jinak – na ledovém loži. IGLÚ TĚLEM VYHŘÁTÉ A jak tedy vypadá noc v iglú? Báječně! Dal jsem na rady provozovatelů a do spacáku i jeho hedvábné vložky jsem vlezl jen ve spodním prádle, rukavicích a čepici. Tělo samo si spacák prohřeje. Navíc iglú působí jako bublina, ze které tělesné teplo nemá šanci uniknout, stejně jako se studený vzduch nemůže dostat dovnitř, protože vchod leží pod úrovní podlahy. Už před téměř sto lety zjistil polárník Vilhjalmur Stefansson, že uvnitř iglú může být až o šedesát stupňů více než venku. Na to pamatujte, když uléháte. Pokud budete stejně jako já popíjet u ledového baru (a je jedno, zda čaj či kořalku), tak počítejte s tím, že se ve tři probudíte s nutkavou potřebou… Půl hodiny jsem zápasil se svým svědomím. Takové boje jsou ale předem prohrané, i když je venku minus dvacet. Nezbývalo než roztlouci zmrzlé boty, přehodit přes sebe bundu a odcupitat na chemický záchod, jenž součástí iglú bohužel nebývá. Poučením proto je: před spaním se vyčurat a nenechávat boty na podlaze. OKNO PŘES CELOU STĚNU
Výhodu mají páry, které si iglú pronajmou například pro zpestření Valentýna. Ti jej zahřejí během chvilky. K ránu je pak čeká romantika, se kterou se jinde než v iglú nesetkáte. V iglú nejsou okna, a to z prostého důvodu – nejsou potřeba. Sotva vysvitne slunce, tak se celá místnost prosvítí jasným světlem, které si najde cestu i přes vrstvu sněhu. Ráno pak díky tomu ze všech iglú vylézají jejich obyvatelé jako na povel.
V tu chvíli si uvědomíte skutečnou krásu hor. Nikde totiž není kromě ostatních „eskymáků“ ani noha. Sjezdovky jsou ještě prázdné, restaurace zavřené a tiché, pouze v dálce se pohybují rolby jako černí sněhoví skarabové. Pozoruji, jak slunce postupně ozařuje jedno rozeklané zákoutí hor za druhým, potom nazuji lyže a svezu se do nejbližšího střediska, kde si dám sprchu a snídani. Přetrvává ve mně štěstí z dalšího dne lyžování a touha prožít někdy noc v iglú s někým jiným než s termoskou a čajem.
VOLVO XC ICE CAMP
● Kde: Na Kitzsteinhornu nad Kaprunem ve výšce 2500 metrů nad mořem
● Jak se sem dostat: Nejlépe přes Rozvadov, Řezno, Mnichov, poté směr Salzburg, dále po B311 směr Kaprun.
● Sezona 2009: Od 17. ledna do 12. dubna 2009.
● Ubytování v iglú: Od 147,- € (na osobu, standardní noc) po 398,- € (za 2 osoby, romantická noc). V ceně je večeře, snídaně, sprcha a všechny atrakce ICE CAMPU. V případě romantické noci i šampaňské.
● Vloni Volvo XC ICE CAMP navštívilo 200 tisíc lidí a v iglú přespaly dvě stovky odvážlivců.
● Sníh je perfektní tepelnou izolací. Polárník Vilhjalmur Stefansson prováděl v roce 1912 řadu měření, při kterých zjistil, že zatímco venkovní teplota činila minus 45 stupňů Celsia, tak teplota ve vstupním tunelu ideálně postaveného iglú byla minus 40 a v průlezu do vlastního iglú minus18. Uvnitř iglú pak bylo u podlahy minus sedm, ve výšce ramen už čtyři stupně nad nulou a u stropu dokonce šestnáct stupňů. Iglú (pokud je dobře postavené) je tak ideálním obydlím pro přežití těch nejdrsnějších podmínek.
Text Martin Rychlík, týdeník EURO, foto Martin Pinkas, týdeník EURO a archiv Michala Horáčka Michala Horáčka lidé znají hlavně jako textaře a bývalého majitele Fortuny. On je ale také antropologem, který vyráží do Keni za „svými“ Sambury, a stal se i jejich mediálním ambasadorem. Fascinující rozmanitost lidství však dokáže najít všude kolem sebe. Když jsme spolu mluvili loni 14. května, odevzdával jste diplomovou práci. Jak pokročila vaše studia kulturní antropologie? Ukončil jsem magisterské studium, přijali mne na doktorandské, takže musím složit pět státnic a napsat disertační práci. Tři ze zkoušek jsem již splnil a disertaci začal psát… Navazuje na téma hazardní hry? Ano. Věnuje se prostředí hazardních hráčů, ale za socialismu. Měl jsem už dvě stě padesát stránek, ale dal jsem je stranou a začal psát znovu, takže teď mám asi devadesát stránek hutnějšího textu. A asi tak ještě rok a půl budu psát. Protože chci, aby práce vyšla i ve světě, musím lidem připomenout, co znamenal rok 1972 v Československu. Jako nezbytné se ukázalo integrovat sociologii socialismu. Je až zarážející, jak málo materiálu je k dispozici. Pro antropologa přijíždějícího zvenku bylo obtížné ono bezčasí vůbec pochopit. Ostatně i pro nás, kteří jsme v něm žili.
Antropologickým fenoménem socialismu je třeba chalupářství, ne? Hodně se o tom píše, i jako o úniku. Ale to nebyl hluboce zakořeněný únik. Ano, lidé utekli z fabriky nebo úřadu, kde se titulovali soudruhu; jeden byl nástěnkářem, další dbal, aby soudruzi četli tisk. A v pátek nakrásně odjeli na chatu, jíž říkali Arizona a sobě Jime a Bobe a s radostí si jakoby vzdorovali. Ale v pondělí nastoupili do práce a byli opět těmi soudruhy. Byla to taková hra… Všichni věděli, že je to hra. Jenom únik. Ale hazardní hráči, to bylo něco jiného. Někdy, když už to bylo nezbytné – kvůli splnění pracovní povinnosti a razítku v občance – se jakoby vydali na chvilku do socialismu a předstírali, že to berou vážně. V socialismu ale vlastně vůbec nežili. A to je velké téma. Michel de Certeau, který byl znalcem Jižní Ameriky, zejména misií, poukázal, jak indiáni jakoby převzali křesťanství, ale nakládali s ním po svém. Prostřednictvím manipulace s významy opustili Španěly vytvořený prostor, aniž by jej opouštěli fyzicky. Což je pro mne to hlavní: i hráči opouštěli socialismus, aniž by z něj fyzicky mizeli. Jako by se vše prolnulo… Můžete uvést konkrétnější příklad? Hráči šli po Příkopech a věděli o druhých, že jsou hráči. A mezi tím spolu hráli, jestli budou mít protijedoucí auta poslední číslo sudé nebo liché. Mluvili hantýrkou a vůbec nevnímali, že kolem je nějaký socialismus. Pořád se přemýšlelo: „Počkej, tohle auto vidím potřetí…, co když je člověk, se kterým se sázím, objednal, aby jezdilo kolem bloku – kvůli té sázce?“ Byli uprostřed socialismu, kolem vlály sovětské vlajky a odevšad řvala socialistická hesla, ale pro ně byly důležité ty sázky.
Antropologie je spíše vnímána jako studium exotiky, něčeho zvláštního a jinde. V úvodu sborníku What Was Socialism, and What Comes Next? Katherine Verderyová říká, že když začala koncem šedesátých let studovat, bylo typické, aby se antropolog vydal někam na Novou Guineu. Ale pro ni, pro Američanku, by cestování na Papuu bylo vlastně snadné, naproti tomu jet do Rumunska roku 1973 bylo cestou do „srdce temnoty“. Tam to bylo opravdu JINÉ, ač se vše povrchně jevilo jako známá, a proto „pouhá“ Evropa. Myslím, že úkolem antropologie opravdu je studovat „jiné“, ale ti velice jiní jsou i přímo mezi námi. Takových je spousta! Už se to začíná dělat, začalo se antropologií chudiny, studovali se ti problematičtí: Romové, drug dealers, prostitutky. Ale také by někdo měl přijít, že udělá antropologii boháčů a stráví rok s lidmi, kteří mají sedmdesátimetrové jachty… A víte, že už by někdo takový „terénní výzkum“ dělal? Něco jsem zaslechl. A připadá mi to senzační (smích). Vždyť nejen extrémně chudý, ale i mimořádně bohatý člověk žije mezi námi – a přitom v jiné dimenzi. Mluví česky, má občanku, zná postavy z Nemocnice na kraji města a hlášku, že Hliník se odstěhoval do Humpolce… A současně není jako většina ostatních, mnoho ze svých mentálních a afektivních schémat – což je po mém soudu definice „kultury“ – má ustaveny jinak a sdílí je s nemnohými sobě podobnými, pro nás „jinými“. Je ovšem složité mezi ně proniknout coby „zúčastněný pozorovatel“… To jistě. Pronikat mezi JINÉ je složité vždycky a kdekoli. Neumíte žargon, idiomatiku, nesdílíte jejich problémy, nehrnou se na vás stejné výzvy, necítíte naléhavost úkolu řešit je. Ať jste mezi boháči nebo mezi bezdomovci na hlavním nádraží, jste v prostředí, jehož důvěru si musíte nějak vysloužit. Nemají důvod brát vás mezi sebe, vy jim ten důvod musíte dát. Jste pak vetřelcem možná víc než na Irian Jaye, kde jste jen bílým podivínem. Přesně. Antropologie je vzrušující, ale musíme to vzít vážně. Jít do těch nejtěžších terénů. A ty jsou tady: v Karlíně, Děčíně či v Rozvadově. A oblasti jako Melanésie vás nelákají? Mne láká všechno, akorát že člověk má jen jeden život. Jistě, rád bych pronikl mezi Kečuy v Peru nebo mezi Inuity na Aljašce. Byl jsem na obou zmíněných místech, jenže kratičce. Víc se mi zadařilo mezi Sambury v Keni… Kolikrát jste tam byl? Čtyřikrát, ale co nevidět zase pojedu. Chtěl jsem jet v březnu, ale musím to odložit. K tomu se váže i příběh, neboť tam mám adoptivního „potomka“. Kdyby se narodil chlapec, jmenoval by se Praha, ale v březnu se narodilo děvčátko. A to se jmenuje Rut, jako moje žena a dcera. Jezdíte záměrně na stejné místo? Ano, a co vidím a slyším, to si pečlivě zaznamenávám. Vůbec bych si ovšem netroufl tvrdit, že jde o vědeckou práci, ta vyžaduje osvojení mnohem dalekosáhlejších kompetencí. Umíte si představit, že byste tam zůstal jako etnograf? Musel bych hodně nastudovat. Roky příprav, zvládnutí jazyka maa… takže to nepůjde. Přesto bych si přál napsat o své zkušenosti se Sambury knihu, byť za antropologickou ji pokládat nebudu. Spíš za lepší cestopis, hlubší reportáž, sběrný dokument z doby přesahující deset let. Pak snad mohu zaznamenat aspoň změnu. Třeba jestli samburská děvčátka, která do školy nechodí, do školy chodit začnou – Rut III by mohla – a co to přinese. Díváte se jako antropolog na svět jinak? Myslím, že ano. Největší přednost antropologie tkví v tom, že člověka neustále nutí vidět jinakost jiných, a přitom ji respektovat. Člověk má tendenci svá měřítka jiným podsouvat a je přesvědčen, že jeho hledisko je to jediné morální a chytré a racionální, ale zjistíte, že to tak být nemusí… Třeba u Samburů se praktikuje pro nás brutální ženská obřízka. Takové třináctileté nevěstě je ráno při sňatku – v den napěchovaný rituály, kdy chatrč musí být obrácena k východu a musí tam stát bílý vůl a podobně – proveden bolestivý zákrok. Ještě téhož dne musí dojít pěšky do daleké bomy, do usedlosti z bláta a prutů, aby začala žít s manželem. Nám to připadá jako to nejbarbarštější. Mrzačit ženy. Jsme vychovaní v dogmatu, že jedno z univerzálních lidských práv, jež musí být platné všude, zní, že se lidé nemají mrzačit… Třeba Carolyn Fluehr-Lobbanová publikovala slavný článek, v němž argumentuje, že i vědci se mají v otázce genitálních zákroků angažovat, a ne je jen sledovat! Mnozí antropologové to zastávají, protože jde o takzvané univerzální lidské právo. Ale co to je lidské právo? Kde je napsáno? To nepřinesl Bůh na Sinaj. To je lidský konstrukt. Já to například sdílím, ano. Říkám, lidé by neměli být mrzačeni, ale neznamená to nic víc, než že pro to hlasuji. Ale pak máme druhý náhled, taky univerzální: všechny kultury mají právo ustavovat své hodnoty podle svého. A když zjistíte, že prvními mezi Sambury, kteří vyžadují ženskou obřízku, jsou samburské ženy, zpozorníte. A pak zjistíte, že k tomu mají řadu důvodů. Není v tom trochu škodolibosti, že samy matky musely trpět? Vůbec ne. Říkají: My jsme na tom výborně, protože jsme uznané nikoli jako ty, které mají ze sexu potěšení, ale jako rodičky lidí. A vzdáváme-li se sexuálního potěšení, omezujeme i riziko promiskuity, a tím třeba i AIDS. A opravdu – mezi Sambury se AIDS vůbec nevyskytuje, zatímco všude tam, kde se obřízka nepraktikuje, kosí tato choroba po celé Africe nespočet obětí… Tím chci naznačit, jak je to vše složité. Narážejí na sebe dvě univerzální práva – právo nebýt mrzačen a právo kultur budovat své vlastní hodnoty – a obě jsou vznešená. V určitých situacích však musí jedno převážit na úkor druhého. Nežli zvolíme vlastní odpověď, zkusme obrátit perspektivu: Jak bychom se tvářili, kdyby nám Samburové říkali: „Vy jste zvířata, když své ženy neobřezáváte.“ Přitom mějme na zřeteli, že to není hlas primitivů, ale jen hlas jiných. A ty jsme se přece zavázali respektovat. Antropolog by tedy měl pečlivě pozorovat, snažit se pochopit… Ale nevstupovat… Jestli řekneme, že máme právo vstupovat mezi jejich zvyky, tak bychom museli říct, že i oni mají práva motat se mezi ty naše. Existují třeba i výtky k očkování proti nemocem u indiánů Yanomamö. Z hlediska antropologa jsou podle mě logické. Ale co kdybyste s těmi lidmi žil, získal citový vztah a oni by umírali na nějaké pro nás banální choroby nebo zákroky? Že by někdo umřel při obřízce? To se tam holt, byť zřídka, stane. My tady zase umíráme, protože jíme moc cukru anebo se nám zacpou cévy cholesterolem. Sambur by nám říkal: „Vy, k němuž mám citový vztah, se poškozujete, okamžitě přestaňte jíst cukr a tuky.“ A já bych odporoval: „Počkejte, chcete zasahovat proti tomu, že si chci dát bůček a pak zmrzlinu se šlehačkou?“ A on: „Je to pro vaše dobro.“ A neměl by snad pravdu? OK, ale přeci jen: oba teď posuzujeme abstraktní záležitost. Z kavárny. Myslíte si, že je v lidských silách zachovat takový „vědecký“ odstup i na místě? U mě by to možné bylo. Ale u mnoha včetně paní Fluehr-Lobbanové, připouštím, ne. Připomněl bych nicméně, že Samburové žijí po staletí na stejné savaně, ale jejich dnešním problémem je – a právě proto, že tam přišly léky – jejich přílišný počet. Země není schopna je uživit. Takže vedou krvavé kmenové války. Krvavější než kdykoli dřív. A jestli někdo umře kvůli nedostatku antibiotik, nebo jako fyzicky zdravý po zásahu oštěpem, co je to ve finále za rozdíl? Lauriston Sharp napsal studii o tom, jak zavedení železných seker u Jir-Jorontů rozvrátilo jejich kulturu. Myslíte, že jediný prvek může být takto ničivý? Obecně je to složité říci, ale vím něco o Samburech, a pro ty je to nesmírně zhoubné. Oni mají obrovskou kulturní rezistenci, fantastickou až neuvěřitelnou, a přesto je to nejspíš dožene. Začne to antibiotiky, pak přijdou mobily, pak internet, pak kalašnikovy… Takže i nezamýšlené důsledky dobrého činu rozloží funkční systém? Skončí to jako v amazonských pralesích, kdy se indiáni dostanou do Manausu; holky jsou prostitutky, chlapi alkoholici a všichni se jim smějí. Jsou považováni za blbce, protože pořádně neumějí ani portugalsky. Ale oni jsou šampioni pralesa. Žili tam tisíce let ve fungujícím koloběhu. A podobně – když k Samburům vtrhne takzvaný civilizovaný svět, oni skončí jako lumpenproletariát v Nairobi. To se s nimi stane. Teď někdo občas umře na ženskou obřízku, jedna z pěti set, a pak, když bude v Nairobi, umře každý třetí na AIDS. Nemáte pocit, že sama západní civilizace je už ve své velkorysosti příliš otevřená vnějším vlivům, a že nějaké „antibiotikum“, hodně četné, rozloží i naši civilizaci? To je těžká otázka, opravdu vážná, na niž nedokážu odpovědět. A vlastně si ji teprve kladu, tak jako vy. Nepochybně cítíme, že takové nebezpečí je. Ale musíme říci, v čem spočívá naše kultura. Co chceme chránit. A jestli nám to stojí za to. Samburům to dosud za to stojí, brání se, hledí se udržet – třeba i tou obřízkou – jako Samburové. Na nás je, budeme-li ochotni udržet se jako Češi. Když jdu Londýnem a vidím Pákistánce, ženy v burkách, ten bezbřehý kulturní mišmaš, v němž těžko nacházím něco anglického, cítím se nesvůj…
Jistě, vyvolává to tíseň, neklid a obavy. I ve mně, který vlastně miluje Anglii Dickensových románů a dostihových závodišť. A je fakt možné, že tahle Anglie zmizí docela. Stejně jako Čechy románů Oty Pavla. Nemá-li k tomu dojít, musíme se hlásit ke svým hodnotám a právě ke své distinkci vůči jiným, ke své osobitosti, vlastně k jinakosti. Právě k tomu, co pozoruje, pojmenovává a ozřejmuje antropologie.
Michal Horáček
● Narodil se 23. července 1952 v Praze, jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský. V letech 1970 až 1974 studoval na FŽ UK, ale byl vyloučen – v roce 1973 vycestoval do USA na padělanou žádost. O dostizích psal pro časopisy v USA či Austrálii.
● Již během studií sázel v Chuchli na koně, stal se černým bookmakerem, což zúročil při založení sázkové kanceláře Fortuna.
● V letech 1986 až 1990 byl redaktorem Mladého světa, v revolučním roce 1989 založil s Michaelem Kocábem iniciativu Most.
● Absolvoval Macalester College v minnesotském St. Paulu, loni dokončil FHS UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu. Roku 2004 prodal podíl ve Fortuně za stamiliony korun.
● Kolem roku 1982 začal psát texty pro P. Spáleného, M. Tučného, později pro K. Gotta či H. Hegerovou. Spolupracuje se skladatelem Petrem Hapkou: alba Potměšilý host (1986), V Penziónu Svět (1988), Citová investice (1997), Mohlo by tu být i líp (2001), Strážce plamene (2006).
● Napsal knihy Království za koně (1983), Zpráva z Kentucky (1984), Jak pukaly ledy (1990), O české krvi otců vlasti (2004) a O tajemství královny krav (2007).
● V letech 2004 a 2005 byl předsedou poroty soutěže Česko hledá SuperStar. ● Je ženatý s Rut, má děti Filipa a dceru Rut. Žije v Roudnici nad Labem.
● Koncem října vyšlo u Sony BMG jeho elpíčko Ohrožený druh, na němž vystupuje sedmero „ohrožených šansoniérek“. Napsal i svou první divadelní hru ve verších, které se dílem zpívají a dílem mluví. Premiéra je stanovena na 22. října 2009 ve Státní opeře, knižní podoba vyjde v květnu. ● Nyní zvažuje vytvoření skript o dobrém psaní pro studenty žurnalistiky.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
