Text a foto Jan a Marie Baltusovi Strmé stezky na Madeiře ožívaly vždy koncem září podivnými postavami nosičů moštu, borracheiros. Upocení a špinaví chlapíci přinášeli z drobných vinohradů, rozesetých ve strmých stráních, vinný mošt do sklepů v hlavním městě Funchalu nebo v sousedním městečku Câmara de Lobos. Nosili jej na ramenou v kožených vacích obepínajících jejich krky jako nafukovací polštáře. Dnes již stezky borracheiros dávno zarostly travou nebo se změnily v příkré silnice. Víno z Madeiry však zůstává.
V hornaté krajině sopečného původu s ostrými útesy bičovanými Atlantikem a s hřebeny strmými jako břitva nebylo ještě donedávna možné vystavět ani síť cest a silnic. Co na hřbetě neodnesl člověk nebo osel, nedalo se přemístit. Vzdálenost od afrických břehů, natož pak od Portugalska, částečně izolovala Madeiru od pevniny a cesta po moři trvala i týdny. Horské stezky tak byly základními tepnami života. Spojovaly navzájem pobřežní vesnice a jediným průsmykem v horách pak také sever a jih tohoto ostrova. Sotva znatelnými stezkami přenášeli borracheiros na svých ramenou každý nejméně dvacet pět litrů vinného moštu. Cípy vaku měli svázány s pruhy volné kůže, které si natáhli na temeno. Tlak popruhů tlumila jen hustě pletená vlněná čapka.
Na cestu neměli borracheiros zpravidla nic, ani kus kozího sýra. Výstup si podle vyprávění místních ulehčovali jen občasným usrknutím sladkého, už kvasícího moštu. Jeden za druhým se svými vaky pak vrávoravě přistupovali k velkým sudům rozsáhlých sklepů britských obchodníků a pod dozorem správce vylévali obsah kozích měchů do dřevěné nálevky. Na drobný peníz vyplacený sklepmistry již čekali jejich příbuzní, majitelé malých vinic, jejichž rodiny zatím šlapaly bosýma nohama v primitivních lisech po dalších hroznech, aby získali základní surovinu proslulé značky vína Madeira, tolik ceněného na stolech měšťanů a šlechty evropských zemí a Ruska. Vinaři na Madeiře odevzdávali téměř všechen mošt svých vinic. Taková byla dohoda s obchodníky za to, že vojska Jejího Veličenstva královny Viktorie ochraňovala od napoleonských dob Madeiru před Francouzi. Tento zvyk byl zrušen až v minulém století. Stezky borracheiros zmizely, ale krása ostrova je přístupná cestami novými. ŽIVOTADÁRNÉ LEVÁDY S pěstováním vína souvisí i další síť cestiček a cest, které napříč strmými silnicemi vedou jakoby po vrstevnicích. Jsou to pověstné madeirské zavlažovací kanálky, levády. Lemují příkré svahy celého ostrova a přivádějí vodu z vlhčích severních svahů na úrodné, ale sušší svahy jižní, kde se díky tomu daří vedle vína i tropickému ovoci a pestré květeně. Kromě vedení vody levády slouží i jako cesty domorodců a nově i turistů. Levar znamená portugalsky nosit a v přeneseném smyslu může znamenat i práci, kterou obnášelo vybudovat celkem 1400 kilometrů zavlažovacích kanálků, což muselo být v horském terénu skutečně břemeno k neunesení. Levády vznikaly od 16. století pomocí primitivních prostředků. Přitom procházejí horami téměř po vrstevnicích, jen s mírným spádem, temnými tunely prostupují hřebeny do sousedních údolí, někde jsou jejich koryta přilepena ke skalám jako vlaštovčí hnízda. Levády jsou často v horách vidět na kilometry daleko jako linka nakreslená ve změti balvanů a strží, která určuje, kam až je možné pěšky dojít v této obtížně schůdné krajině. Bez levád by nebylo nejen vína, ale ani madeirských banánů, které neznáme, neboť nesplňují velikostní normu EU, ale sladkostí ji předčí, nebylo by plodů papájí, avokád, ananasů a především zeleniny a tropických květů. Dodnes se levádami zavlažují skleníky i políčka chudých vysoko v horách, kde farmář prostě zatíží v plynoucí vodě jeden konec hadice kamenem a na druhém konci začne tryskat vláha do zvětralé sopečné půdy. NA VRCHOLU SOPKY Ostrov Madeira je sopečného původu a jedná se vlastně o horu vystupující prudce ze dna Atlantického oceánu v hloubce šest tisíc metrů do 1800 metrů vysokého horského masivu. Tektonické pochody geologické minulosti je možné vyčíst z mnoha skalních stěn spadajících k hladině oceánu. Jednou z nejproslulejších je tři sta metrů vysoký útes Gabo Girão na jihu ostrova, jen několik kilometrů od Funchalu. Pobřeží Madeiry vystupující ostře z hlubin oceánu nenabízí ani jednu písečnou pláž, ale výškové rozdíly a rozdílné klimatické podmínky mezi severem a jihem vytvářejí k pěstování plodin ideální podmínky. Pověstné madeirské víno je zde našlo už v 15. století, především díky vykácení a vyklučení téměř celé plochy ostrova od vavřínových lesů, které zde přežívaly z třetihorní doby! Dodnes jsou zde plochy vavřínového lesa, lépe řečeno to, co z nich zbylo, nejlépe zachovaným porostem z celého obrovského třetihorního rozšíření ve Středomoří. Ale pozor, jméno klame, takzvaný Laurissilva forest není tvořen výlučně vavřínem. Ten je zde sice dominantní, ale ve vavřínových lesích ve skutečnosti roste mnoho druhů dalších dřevin. Vinné keře se na ostrov dostaly v 15. století s portugalskými mořeplavci. Ti jsou považováni za první zástupce koloniálních mocností, kteří Madeiru objevili a využívali. Ostrov však již dávno předtím znali Féničané, Řekové i Mauři. Tvrdí se, že původní madeirské vinné keře jsou výpěstky krétských vín. Dnes se madeirské aperitivní víno temně hnědavé barvy vyrábí asi z pěti druhů moštových vín. Tím ale ještě není nic řečeno o původu technologie vína známého jako Madeira. VÍNO Z PODPALUBÍ Nejznámějším místním příběhem je vyprávění o původu madeirského vína. Začíná tím, že námořní obchodníci vyváželi už někdy na konci 16. století sudy s vínem z Madeiry do evropských zemí a prakticky celého světa. Jednou se je však nepodařilo doručit zákazníkovi v Asii, a tak s lodí vykonaly zdlouhavou cestu přes rovník a zpět. Před návratem lodi do Câmary de Lobos, což je nejlepší lokalita k pěstování vína na Madeiře, vydal kapitán rozkaz svrhnout sudy do moře. Námořníci ale neodolali a víno okusili – co kdyby bylo ještě dobré?
K překvapení všech nejenže víno nebylo zkažené, ale dokonce dostalo jinou výraznou chuť, kterou dosud nepoznali. Mělo tmavší barvu a brandy přidaná před plavbou do sudů kvůli zvýšení konzervačních účinků alkoholu na dlouhé cestě mu dodala sílu. Obchodníci pak zkoušeli kde co. Se sudy se plavili přes rovník a zpět v naději, že snad houpání moře vytvořilo unikátní podmínky pro zrání vína a tím i jeho lepší chuť. Vinaři ale přišli na mnohem prozaičtější vysvětlení. Víno s vysokým obsahem zbytkového cukru zřejmě ohřátím a pomalým ochladnutím v podpalubí lodí zkaramelizovalo a malý přídavek brandy z něj učinil vynikající aperitivní mok s vyšším procentem alkoholu. Obliba tohoto vína vzrůstala a společně s cukrovou třtinou se stalo základem madeirského hospodářství. Na počátku 18. století však zájem o madeirské víno poklesl tak silně, že ve sklepích místních vinařů zůstalo na dvacet tisíc neprodaných sudů. K tomu všemu se v Evropě rozšířilo pěstování cukrové řepy, která nahradila na podnebí náročnější cukrovou třtinu. Další ranou Madeiřanům byla nákaza vinných keřů mšičkou révokazem. Chudí ostrovní vinaři nebyli schopni své nemocné vinohrady vytrhat a vysadit nové, naroubované na rezistentní americkou podložku, jak to učinili jejich bohatší kolegové na evropském kontinentě. Plocha madeirských vinohradů se tehdy scvrkla z původních dvou a půl tisíce hektarů na pouhých pět set hektarů.
Dnes obchod s madeirským vínem opět vzkvétá. Stále však nedosahuje takové úrovně, jako před odbytovou krizí v 18. století. A to je konec vyprávění o dalekých krajích, odkud přicházelo do Evropy a na trhy celého světa ceněné madeirské víno, hutné jako plazma slunce nad ostrovem.
KVĚTINOVÝ SEN
● Na Madeiře existují početné zahrady a parky zaplněné exotickými rostlinami, keři i stromy. Obdivovali je nejenom korunované hlavy monarchií, především britské a Habsburkové, ale i G. B. Shaw a další.
● Mezi nejznámější zahrady patří nejenom oficiální botanická zahrada nad Funchalem, nebo zahradní výstava hortenzií, ale i výše nad mořem položená tropická květena zahrady Monte. Ačkoliv se jedná o rekonstruovanou zahradu z konce minulého století, je v ní instalováno i na 166 kusů keramických kachlů znázorňujících Portugalce v Japonsku. Tato osobitá keramika je pozůstatkem působení Maurů na Iberském poloostrově i na Madeiře.
● V Monte je také nádherná sbírka cykasovitých rostlin, tisíce klívií, orchidejí a dalších 700 druhů rostlin. Mnohé z nich najdete i u levád, pokud využijete možnosti podívat se trochu zblízka na nekonečné terasy vinných keřů nebo banánové plantáže.
● Ne všechny kouty Madeiry však hýří barvami a bohatostí hroznů vína. Podél levád jsou i políčka rodin žijících vysoko v horách, kde rostou jen brambory, fazole a kukuřice, což jsou společně s rybami základní potraviny ostrovanů.
Mgr. Jan Baltus
Vystudoval Univerzitu T. G. Masaryka v Brně, obor biologie a chemie. Pracoval nejdříve ve vodohospodářské organizaci, pak ve na Středisku ochrany přírody v Brně, kde začal publikovat a posléze se plně věnoval novinářské práci a publicistice se zaměřením na technologie ochrany životního prostředí.
Mgr. Marie BaltusováVystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, nyní vyučuje na gymnáziu v Brně. Podílí se na společných cestách s manželem studiem přírodovědných podkladů a doprovodnou fotografií.
Text a foto Petr Slavík Když se městečko Saintes-Maries-de-la-Mer pomalu choulí do teplého přítmí letního večera, ozve se odněkud zvuk kytary. Ta melodie se vám usídlí v podvědomí a táhne vás k sobě. Za okamžik se přistihnete, jak si podupáváte do rytmu. Je tak známá…, ale…jakoby odjinud, z jiného kraje, snad z jiné země… Hbité prsty zpocených hudebníků vybrnkávají na strunách španělských kytar ohnivé rytmy flamenca. Světla z přístavu se topí v karafách růžového vína, které tak úžasně podtrhuje chuť grilovaných mušlí. Vítr přináší slanou vůni moře a ochlazuje rozpálená čela tanečníků. Takový je kraj Camargue, když se baví.
Francouzský šarm se snoubí se španělským temperamentem. To spojení je pro tuto oblast jižní Francie typické. Kraj kolem delty řeky Rhôny je plný vinic, pastvin, rýžových polí, ale i solisek a bažin s dotěrnými komáry. Lidé tu nezapomněli žít z darů země a vychutnávají si je, jak to dokáže jen národ vyhlášený svým gurmánstvím. Typická růžová vína, proslulé salámy z camargueských býků, zvěřinové paštiky nebo bohaté plody moře jsou jen velice chudým výčtem kulinářských slastí, které na návštěvníka čekají na farmách nebo v restauracích rozesetých mezi vinicemi a na mořském pobřeží. Typickým představitelem této oblasti je polodivoký camargueský kůň, žijící po většinu času volně v rozsáhlých bažinách. Toto temperamentní plemeno vzniklo patrně z původních koní chovaných Kelty.Krev těchto koní se postupně mísila s krví koní římských legií. Po pádu římské říše a arabské invazi měli na utváření plemene vliv i koně berberského typu. Dnešní camargueští běloušové jsou pevně stavění a otužilí koně, využívaní místními farmáři pro práci s býky, kteří se zde chovají nejen pro maso, ale také k býčím zápasům. V letních měsících slouží koně jako atrakce pro návštěvníky a pohled na skupinku jezdců v sedlech proti zapadajícímu slunci je typickým obrázkem vrcholné turistické sezony.
Přes všechny krásy této jihofrancouzské divočiny je Camargue především rájem vodního ptactva. V oblasti uzavřené Malou Rhônou, Velkou Rhônou a Středozemním mořem žije dvě stě šedesát osm druhů ptáků. Pokud vás omrzí rušný život městečka, můžete se procházet mezi lagunami a pozorovat volavky, racky, čápy a další vodní ptáky. Přestože je delta tak bohatá rozmanitostí druhů, zůstávají všechny tak trochu ve stínu jednoho – plameňáka růžového. Naleznete ho všude. Na výšivkách, na pohlednicích, vinětách i tričkách. Pozorování těchto krásných ptáků může být tečkou za návštěvou „divoké“ jižní Francie.
CAMARGUE
● Se svou rozlohou 86 300 hektarů na souši a 33 000 hektarů na moři, chrání park křehké území navzdory rozmarům říční, mořské a smíšené vody.
● Je to originální přírodní prostředí se 7200 obyvateli, kde panuje rovnováha a respekt člověka k přírodě.
● Park byl založen v roce 1970 a řadí se k prvním národním parkům ve Francii. ● Jeho posláním je správně řídit velkolepé dědictví, ruku v ruce s životním prostředím a místním rozvojem.
Text a foto Tomáš Kubeš Když jsem v Kamerunu poprvé spatřil v kanceláři národního parku Korup úředníka v barevném bubu, tradičním africkém obleku, vůbec mě nenapadlo, že to může být nějaká významná osobnost. Na první pohled byl zavalen horou papírů a tvářil se důležitě jako každý, kdo má nad lidskými červy úřední moc. Jednoduše vysoký úředník, který rád mluví a řeční, jako většina Afričanů. Adolf Eki, šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese, který má na starosti servis pro turisty, byl však také náčelníkem několika vesnic. Tedy, náčelníkem… Když jsem se ptal na náčelníka, několik poskoků mě vždy hned opravilo a titulovalo ho jako krále. Pokud jsem si všiml, Adolfovi to bylo jedno. Dělal, že se přeslechl, i když mu titul krále samozřejmě lichotil. Protože mi to nedalo, začal jsem vyzvídat, jak to tedy s tím titulem je. Naši průvodci i panovník to ale jednoduše zamluvili.
Král i náčelníci sice byli koloniální správou oficiálně zrušeni, ale jejich majestát a soudržnost kmene přečkaly nejen kolonizátory, ale i svobodné, často zkorumpované režimy. Dnes v těchto zemích náčelníci do jisté míry suplují státní správu a s přimhouřeným okem to nikomu nevadí. V Kamerunu potkáte náčelníků spousty, a čím dál je do hlavního města, tím je jejich moc větší, což platí obzvlášť u zapadlých hranic s Nigérií.
„Pojď, zvu tě do svého sídla,“ pokynul mi král-náčelník Adolf Eki. Představoval jsem si, před jaké honosné sídlo asi v městečku Mumdenba dojdeme. Byla to ale jen obyčejná chatrč s plechovou střechou. Sice byla na první pohled několikanásobně větší než ostatní, ale vybavením stejně prostá jako ostatní domy. Po zemi se válelo bez ladu a skladu několik rohoží, železná truhla na oblečení, spousta plastových židlí a dřevěných sedátek.
„Takhle v Evropě nežijete,“ promluvil můj hostitel. „Možná ti to bude připadat obyčejné, ale nám to stačí. Nepotřebujeme tolik věcí jako vy.“ Rozdíl jsem pochopil ve chvíli, kdy mi náčelník představil svou současnou ženu, své syny, na které byl náležitě hrdý, a zbytek rozvětvené rodiny. Bylo tu také několik lidí, kteří do ní nepatřili, ale pomáhali s domácností a chodem kanceláře. Náčelník mi představil i svého tajemníka, který se staral o vše okolo náčelnických povinností.
Moje přítomnost byla velkou událostí. Jeden ze sloužících přinesl barel palmového vína. Místnost byla brzy plná lidí, takže jsme museli ven. Všichni mi obřadně podávali ruce a ze mne se stala zaseklá gramofonová deska, která stále odpovídala na stejné otázky. Nakonec několik mužů přineslo dřevěné vyřezávané křeslo pro svého vládce a plastovou židli pro jeho ženu. Rodina se bude fotit. Adolf se převlékl do tradičního obleku a vzal si náhrdelník s barevnými sklíčky, mušličkami a zuby, které prý jsou z krokodýla i lva a spolu v harmonii mají chránit majitele a přinášet mu moudrost a životní sílu. K slavnostnímu rouchu patřilo i dřevěné žezlo s vyřezávanými motivy, které se dědí od pradávna z otce na syna. Symbolem majestátu byla také velká červená šála a srolovaný červený kulich – novinka z Evropy. „Víš, radši bych byl u svého kmene v pralese,“ svěřuje se mi náčelník Adolf Eki. „Jenže tady v národním parku se rozhoduje o nás, o naší budoucnosti i přežití. Já tady kontroluji směřování peněz k lokálním komunitám a turistika v pralese by měla vlastně podpořit i místní a jejich důstojný život. Jenže turistů je málo a peníze, než se stačí rozdělit pro něco dobrého, se okamžitě rozplynou.“
Svou náčelnickou funkci tak vykonává odsud, z parku. Pokud mezi obyvateli vznikne spor, je to stále on, kdo rozhodne. Když se jedná o něco vážnějšího, vydává se do vesnice zjistit pravý stav věcí a zjednat spravedlnost. „Za svou práci nic nedostávám, naopak můj plat z parku pomáhá nejen rodině, ale přicházejí za mnou soukmenovci a žádají pomoc, peníze, cokoliv. Mou povinností je pomoci,“ říká.
Ale časy se mění. „Můj syn, i když bude mým dědicem, už asi nebude považovat funkci náčelníka za svou čest. Nyní studuje na univerzitě, a kdyby se to podařilo, mohl by pokračovat v Evropě. Jenže pak by se asi už nikdy nevrátil,“ posteskl si náčelník.
Mezitím se připozdilo, a stolovníci začali odcházet. Adolf Eki se ten den k uctění cizinců podělil s ostatními o několik kanystrů palmového vína. I to je jedna z jeho povinností.
PANOVNÍCI V AFRICE
● Kamerun patří mezi země s největším počtem králů a náčelníků. Je to dáno množstvím kmenů a národností, které dosud v pestré směsici žijí pospolu. Král v Africe nemusí mít vždy velkou říši, spousty poddaných a válečníků, ale často se může jednat jen o jedinou vesnici. Podle našeho chápání by se tedy spíše mohlo jednat o náčelníka nebo oblastního vládce.
● Náčelník nebo král je v Africe bytostí téměř božskou a nedotknutelnou, často žije odděleně od ostatního lidu a svou moc si udržuje přísností. Síla kmene je odvozována od síly vladaře; když síla vladaře opadne, je nutné obnovit sílu kmene a vybrat nového, silného a fyzicky dosud neporušeného. ● Vládcové a náčelníci jsou i v oblastech, kde žijí muslimové. Například nejvyšším panovníkem pro severní oblast Kamerunu je sultán z Ngoundere. I když je dnes tato funkce spíše formální, stále má respekt.
Text Ondřej Havelka, foto Isifa Ve Svazijském království svítá a my se probouzíme do příjemně chladného rána nedaleko vodopádů bouřících v pralesích zdejších hor. Slunce nás láká ze stanu, když přichází mladá černoška, která obdělává políčko nedaleko odsud. Čekáme, že nás bude vyhánět a zlobit se. Ona nám ale s radostí přiběhla oznámit, že dnes má narozeniny milovaný král a celé Svazijsko oslavuje. Dovídáme se, že na narozeniny krále můžeme zajít také, což nás velice potěšilo a nasměrovalo na hlavní město Mbabane, které je pouhých čtyřicet kilometrů od nás.
Ve Svazijsku se dobře stopuje, a tak se na dva rychlé stopy přibližujeme až k metropoli, kterou už neprodyšně ucpaly davy Svazijců přicházejících z celé země. Poslední kilometry kráčíme s veselým davem a těšíme se na monstrózní atmosféru narozenin samotného krále. Jak se blížíme k místu konání velké oslavy, davy houstnou a my se prodíráme tisícovkami polonahých Svazijců v jejich tradičních oděvech. Ty už se tady v současnosti vidí jen velmi zřídka.
BURÁCEJÍCÍ STADION
Za okamžik to vypukne. Přicházíme před burácející stadion. Hlídači nás důkladně prohledávají a za chvilku už se ocitáme v hluku desetitisíců přítomných. Svazijci provolávají slávu králi a celé zemi.
Na obrovské louce vybíráme místo, ze kterého dobře uvidíme. Na ploše se zatím připravují mladí bojovníci jednoho z přítomných kmenů. Tradiční kožené přehozy jen mírně zakrývají nahotu dívek stejného kmene, stojících v řadách okolo. Krátké ticho přeruší bojový pokřik a mladíci začínají tančit. Při tanci vykřikují, kroutí se do neuvěřitelných poloh, skáčou a naznačují boj. V průběhu boje přichází král. SLÁVA KRÁLI! Následuje euforický řev. Král se usazuje na připravený trůn a Svazijci mu provolávají slávu. „Svazijsko, sláva králi, Svazijsko, sláva králi!“ hřmí velkou loukou. Král zvedá ruku a utišuje dav. Na programu je ukázka různých tanců a potom přehlídka náčelníků vesnic. Slavnostní atmosférou stále znějí gratulace králi. Ten se náhle zvedá a začíná se svým dlouhým proslovem, kterému bohužel nerozumíme. Na závěr opět zní „Sláva Svazijsku, sláva králi!“
DÍVKY JAKO DAR
Za velkého aplausu král odpoledne odjíždí do svého sídla se svou rodinou a vybranými hosty. Čeká jej přijímání luxusních darů a bujaré oslavy, při kterých si údajně vybírá společnici na noc z několika desítek mladých dívek vybraných pro králův významný den.
Oslava na stadionu potom probíhá celý den a je plná nádherných vystoupení mnoha různých kmenů ze všech koutů Svazijska, vystoupení vojenské kapely a mažoretek.
SVAZIJSKO
● Svazijsko je na africké poměry malá země v jižní Africe o rozloze 17 364 km2.
● Původními obyvateli oblasti byli Křováci (Sanové).
● Svazijský stát se datuje od začátku 19. století spojením několika bantuských kmenů.
● Od poloviny 19. století začali do země přicházet holandští starousedlíci Búrové.
● Od roku 1894 bylo Svazijsko pod jihoafrickou nadvládou.
● Po takzvané búrské válce mezi Búry a Brity (1899–1902) se Svazijsko dostalo pod britskou správu.
● Svazijské království vzniklo v roce 1967 a o rok později získalo úplnou nezávislost.
● Hlavou monarchie je král, který má velké osobní pravomoce.
Ondřej Havelka
* 1980 Společně s manželkou Michaelou uskutečnili dvouletou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Zaměřují se na unikátní domorodá etnika. Vydali knihu Nahá Afrika, pořádají úspěšné výstavy, publikují a provozují fotograficko etnografický web.
Text a foto Kamil Souček Mrtvá těla ponechávali na vrcholcích kopců v odkrytých věžích mlčení (Dakhmed-ye Zartoshriyun) napospas supům. Jedině kněží pak směli pozorovat, které z očí mrtvého ptáci vyklovou první, aby určili, co se stane s duchem mrtvého.
Pokud to bylo pravé oko, značilo to pro ducha zemřelého dobrou budoucnost. Oproti tomu levé oko předpovídalo nebožtíkově duši špatné časy. Traduje se, že supi mohli těla obrat až na kosti. Zarathuštristům, kteří takto nakládali se svými mrtvými, ale íránská vláda v 60. letech neobvyklý způsob pohřbívání zakázala. Dnes je tedy ukládají do betonových hrobů. Proč to dělají a kdo jsou tito lidé? Zarathuštristi věří v čistotu elementů, mezi které patří i země a vzduch, a tak odmítají kremaci stejně jako pohřbívání mrtvých těl přímo do země. Mohlo by podle nich dojít ke znečištění obou elementů. Dnes proto používají beton, který by něčemu takovému měl zabránit.
Dříve než Bůh Křesťané nebyli první, kteří přišli s vírou v jediného boha. O několik století je předběhli právě zarathuštristi. Považují se za následovníky Zarathuštry, o kterém se dlouho tradovalo, že se narodil už šest století před Kristem v Mazar-e Sharif v dnešním Afghánistánu. Nedávné rozbory nejstarších posvátných textů ale počátky tohoto monoteistického učení posunuly až do 2. tisíciletí před naším letopočtem! Je tak možné, že Zarathuštra pouze staré posvátné texty přepracoval a dal jim určitý řád. Ať už to ale bylo se vznikem zarathuštristské víry jakkoliv, jedno je jisté – přinesla do náboženství tehdejších perských kmenů, založeném na primitivním systému obětí bohům, určité revoluční prvky. Podle Zarathuštrova učení je vše, co se děje ve světě, bojem dvou rovnocenných principů: dobra a zla. Mravní povinností člověka a podmínkou jeho spásy, především posmrtné odměny, je dobro podporovat a bojovat se zlem. Připomíná to křesťanství, ale to uznává jen princip dobra, o zlu učí jako o nedostatku dobra. Ve staroíránské nauce je zlo na dobru nezávislé. Nesmrtelný a nedělitelný Zarathuštra vyhlásil za jediného boha Ahura Mazdu, moudrého a spravedlivého vládce všeho živého (proto se někdy mluví o mazdismu). Je prý nesmrtelný a nedělitelný. Podobně jako Bůh stvořil Adama a Evu, Ahura Mazda stvořil jako plod své mysli na počátku dvě bytosti – dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju. První z nich se rozhodl konat dobro, zatímco druhý se vyvinul v představitele a původce zla. Představují světlo a tmu, den a noc, nemohou existovat odděleně. A boj mezi oběma bude ukončen posledním soudem, po němž bude obnoven původní ideální svět beze zla. Zarathuštrovo učení se za sasánovské dynastie stalo v Íránu státním náboženstvím a její kněží měli značný vliv na politiku. Sasánovci měli velký zájem o vývoj poměrů v národní a státní církvi. Králové byli závislí na přízni duchovenstva, které se tak stalo spolu se šlechtou hlavním pilířem vlády. Panovníci také potírali rozličné kacířské směry. Jak velký vliv tato víra měla, je patrné i z trosek někdejšího sídla perské říše, Persepole. Po vpádu islámu se zarathuštristům vedlo jako jiným menšinovým náboženstvím. Počet věřících klesal, vyznávat tuto víru znamenalo vystavovat se perzekuci většiny. Věřící byli povinni nosit odlišné oblečení a pro vyznavače cizí víry platily zvláštní zákony. Na úbytku věřících se podepsalo i to, že nauka neprošla na rozdíl od většiny světových náboženství žádnou reformou. Zarathuštrismus tak přežil hlavně ve městě Yazd, které bylo značně nedostupné, a navíc to příznivce této víry stálo nemálo peněz na úplatcích.
Svatyně ohně Svatým symbolem čistoty je pro toto náboženství oheň. Věřící měl třikrát denně docházet do chrámů ohně na shromáždění dobrých a tento živel uctívat. Avesta – jakási bible tohoto náboženství – nikde nemluví o chrámech, takže možná jde jen o oltáře, na nichž plály svaté ohně a věřící se u nich shromaždovali při bohoslužbách. Podle jiných zmínek naopak pečoval o zakládání svatyní ohně – atashkadehů – sám Zarathuštra. Buď jak buď, dnes přicházejí do Yazdu, centra zarathuštrismu, věřící v tuto nauku, aby navštívili posvátný věčný plamen.
O ohni se říká, že tu hoří již od roku 470. Byl sem, do jednoho z chrámů ohně, přemístěn v roce 1474. Kněží do něj pravidelně přikládají suché a trvanlivé dřevo (meruňkové nebo mandlové). Nad vstupem do chrámu nechybí symbol Faravahára, strážného ducha. Ruka držící kruh symbolizuje loajalitu, zatímco druhá je zvednutá, aby znázorňovala respekt. Tři vrstvy ptačích perutí vyjadřují zarathuštristskou víru v mravní (slušné) myšlení, vyjadřování a chování. Větrné věže
To, co je kromě víry také typické pro město zarathuštristů, tedy Yazd, jsou takzvané větrné věže, tedy badgiry. Jsou tradičním perským architektonickým zařízením, užívaným po staletí k regulaci vzduchu v obytných domech. Dnes je vidíme hlavně na pobřeží Perského zálivu. Jde o systém přírodní ventilace navržený tak, aby zachytával i ten nejlehčí vánek a směroval ho do místností uvnitř budov. Všechny, kromě těch nejjednodušších věží, od standardních modelů až po propracované šestistranné varianty, zajišťovaly, aby vzduch uvnitř byl příjemně studený.
Systém nelze samozřejmě nastavit jako moderní klimatizaci na určitý teplotní stupeň. Teplota je závislá na momentálních venkovních podmínkách. Můžeme říct, že badgir dokáže udržovat vnitřní část domu v určitém rozmezí teploty závislé právě na povětrnostních podmínkách mimo dům. Takto klimatizované prostory jsou samozřejmě zdravější, než moderní systémy, o energetické náročnosti ani nemluvě.
Dnes je na světě asi sto padesát tisíc příznivců víry v jediného Ahura Mazdu. Velká část komunity žije v Indii, jinak jsou roztroušeni po různých oblastech. Nejvíce, necelých šest tisíc, je jich soustředěno v Yazdu.Každý sám o sobě ● Podle zarathuštrismu se prý stejný boj dobra a zla, jako v celém světě, odehrává v každé lidské bytosti. Velmi pozoruhodné je, že nakonec dobro zvítězí úplně a zlo zanikne. Hříšníci budou nejprve potrestáni, ale dosáhnou vykoupení. Důležité přitom je, že člověk je svobodný ve svém rozhodování, dokonce se musí sám rozhodnout. Má tak morální zodpovědnost za své činy.
● V tomto učení se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše přežije i zánik tělesné schránky člověka. Její další úděl závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem.
● Učení zarathuštrismu je v nejpůvodnější formě podáno v knihách Avesty. Dělí se na několik částí: nejdůležitější Jasna obsahuje liturgii hlavních náboženských obřadů a v nejstarších částech výroky Zarathuštry – gáthy. Zřejmě byla dlouho tradována ústně a písmem semitského původu zaznamenána teprve v době sasánovské (3. stol. n. l.).
● Panteon bohů:
Ahura Mazda (nejvyšší božstvo)
Spenta Mainju (duch Ahura Mazdy)
Angra Mainju (zlý duch)
Spentové – bohové dobra
Kšathra Vairja – duch moci
Aša Vahišta – duch práva
Haurvatád – duch zdraví
Vohu Manah – duch dobré mysli
Spenta Ármaiti – duch zbožnosti
Ameretát – duch nesmrtelnosti
Daivové – bohové zla
Aka Manah – démon zlé mysli
Indra – démon války
Saurva – démon destrukce
Náonhaitja – démon námezdnictví
Tauru – démon temnoty
Zairi – démon opilství
Yazd, srdce dobra a zla
● Yazd se nachází v samotném srdci Íránu, necelých 700 kilometrů jižně od Teheránu.
● Byl postaven jako oáza v místě, kde se setkávají pouště Kavir a Lut.
● Obdobně jako většina íránských větších měst se nalézá v poměrně vysoké nadmořské výšce 1200 metrů nad mořem.
● Má bohatou a dlouhou historii táhnoucí se 3. tisíciletí. Původně neslo po sasánovském vládci Yazdegerdovi I. název Ysatis. Vedle klasických islámských architektonických prvků, mešity a minaretů, bazarů a domů uplácaných z hlíny nabízí víc než tento typický obrázek íránského města, jsou zde takové skvosty, jako jeden z nejoriginálnějších stavebních komplexů Amir Chakhmagh, i věže – předchůdce moderních klimatizačních systémů.
● Koncem 13. století město navštívil Marco Polo.
● Centrem zarathuštrismu se Yazd stal během vlády sasánovské dynastie. Obtisk specifické víry si uchoval i přes islámské dobývání Persie. Právě sem uprchlo z okolních provincií mnoho jeho vyznavačů. Zarathuštrismus tu přežil vzhledem nedostupné poloze města a k nemalým finančním obnosům, kterými si zarathuštristi kupovali náboženskou svobodu.
NIETZSCHEHO INSPIRACE
● Zarathuštra se stal mimo jiné i hrdinou pravděpodobně nejslavnější knihy německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Dílo Tak pravil Zarathustra, dokončené v roce 1885, pojednává o fiktivních cestách tohoto zakladatele staroperského náboženství. Nietzsche však prorokovu postavu využívá především jako prostředek ke sdělování svých teorií. Setkáváme se tu s jeho okřídlenou větou „Bůh je mrtev“ i s ideálem nadčlověka jako dokonalejšího typu, ke kterému směřuje lidský vývoj. Přestože F. Nietzsche odmítal antisemitismus i tehdejší německý nacionalismus, jeho myšlenek se později zmocnili nacističtí ideologové a přetvořili je ke svému obrazu.
Ing. Kamil Souček*1979 Cestovatel, fotograf, sportovec. Vystudoval České vysoké učení technické a Vysokou školu ekonomickou. Zajímá se o země s největší odlišností od evropské kulturní tradice jako jsou Maroko, Kuba, Írán, Čína a podobně. Zajímá se o sport v jakékoliv podobě a čte současnou moderní literaturu.
.jpg)
.jpg)
