Michal Jon je dlouholetým partnerem Lucie Kovaříkové, se kterou sdílí vášeň k cyklocestování.
Má za sebou tříletou cyklistickou cestu kolem světa (byl teprve druhým Čechem, kterému se to podařilo) a další desetitisíce ujetých kilometrů po všech kontinentech. Je členem klubu 7K, spoluautorem šesti knih o cyklocestování a s partnerkou Lucií také často o svých cestách přednáší. První velká cesta: S rodiči do rumunských Karpat, nechodil jsem ještě ani do školy, ale pamatuji si to celkem živě. První velká cesta na kole byla pak s Lucií v roce 1995, ujeli jsme 5017 kilometrů z Helsinek přes Nordkapp do Prahy. Nejmagičtější místo: Andy. Patagonie. Ohňová země. Antarktida. Buddhistické a šintoistické chrámy. Neopakovatelné setkání: Určitě s Mongolem Ulzimbátem, který nás po přejezdu hranice z Ruska pozval na čaj a pečeného berana, hodovali jsme hned vedle silnice. Ale i všechna ostatní setkání, která na cestách zažíváme, jsou svým způsobem neopakovatelná, jedinečná. Největší strach: Když jsme stanovali u policejní budovy kdesi na Sibiři a začalo se tam v noci střílet. Naštěstí policisté dobře mířili, takže se kulky našemu stanu vyhnuly. Ráno povídali, že pálili po autu, které nechtělo zastavit na kontrolu. Co jste na cestách neočekával ani ve snu: Při poslední cykloexpedici do Patagonie, kam jsme se před rokem vrátili po čtyřech letech, jsem si uvědomil, jak se svět strašně rychle mění, jak se posouvají hranice civilizace, jak mizí „konec světa“. Asi je to nevyhnutelné, ale jde to ukrutně rychle. Nezapomenutelné jídlo: Když se nám v Gobi rozbil vařič a my jsme po celodenní etapě v písku a sněhu večeřeli bujónovou kostku s kouskem chleba a zapíjeli to ledovou vodou, bylo 10 °C pod nulou. Nic odpornějšího jsem nejedl, ale dojedl jsem to. Nejsmutnější loučení: Smutné to je pokaždé, když nějaké místo člověk opouští. Říkám si vždycky, zda se tam ještě někdy vrátím, zda toho člověka ještě někdy uvidím. Ale kupodivu nejsmutnější jsem byl, když jsem stál s Lucií po třech letech před posledním kilometrem cesty kolem světa, došlo mi, že za jediný kilometr ta cesta skončí a že už nikdy nebude. Co si vždy berete s sebou: Mám talisman, už pětadvacet let ho stále beru s sebou. Je to figurka — šmoula v kimonu. Posledních sedmnáct let k němu na cesty přibírám i Lucku. Jaké místo byste určitě doporučil: Jižní Ameriku kvůli krásné přírodě a milým lidem. Národní parky jihozápadu USA – nejen kvůli přírodě samotné, ale i kvůli poznání, jak se lze o tu křehkou krásu starat. Co rozhodně nezapomenout: Zdravý rozum. Otevřené oči. Vědomí, že já, civilizovaný Evropan, nepocházím z pupku světa. A partnera, se kterým se budu dělit o své bezprostřední dojmy.
Pravděpodobně jste v divadle už někdy zažili tu elektrizující atmosféru, kdy je publikum s herci jedno tělo, dýchá s nimi, reaguje na každý jejich pohyb a tleská jak zběsilé. Ale stalo se vám to někdy u maňáskového divadla?
Lidem, kteří v Praze a Prachaticích navštívili představení Krása tchajwanského loutkového divadla, ano. Tuto přehlídku nevšedního umění k nám přivezl soubor Taiyuan Puppet Theatre Company, jehož tělem i duší je osmasedmdesátiletý mistr Chen Xi-huang, nejslavnější taiwanský loutkoherec. Ke svému představení toho moc nepotřebuje. Vlastně by mu stačily jen ruce a maňásci. Dvousetletá tradice původně čínského loutkového divadla přivedla toto umění k dokonalosti. Představení typu světelného divadla (loutky jsou zespodu osvícené zlatým světlem) se odehrává na malé vyřezávané scéně s jevištěm i oponou, takže umělec je očím publika zcela skryt. Diváci se tak mohou soustředit jen na loutky, které jsou opravdu jako živé. Kdybyste si odmysleli perspektivu, tak snadno podlehnete dojmu, že sledujete z velké dálky skutečné divadlo se skutečnými herci. Loutky se totiž po scéně pohybují neuvěřitelně ladně. Jejich zvláštní konstrukce umožňuje loutkoherci provádět i ty nejnepatrnější pohyby. Každá postava se chová jako její reálná předloha. Máte tak před sebou krásnou asijskou dívku v bohatě zdobených šatech, která se jemně ovívá vějířem a přitom po očku sleduje publikum, zda i jemu uloupila srdce.
LOUTKOHEREC KAŽDÝM COULEM
Také pohled do zákulisí je fascinující. Mistr Chen se totiž dokonale vžije do charakteru maňáska, kterého má právě navlečeného na rukou. V případě mladé krasavice nejen že švitoří jako dívka, ale celý se kroutí a natřásá jako ta největší koketa. Sebevědomé a až burácivě rázné pohyby naopak získá, když na scénu vstoupí její nápadník – učenec. V taiwanském podání je to muž nejen moudrý, ale i udatný, a tak se jeviště otřásá dlouhými souboji se zloduchy, za které by se ani Kurosawa nemusel stydět. Loutky létají vzduchem, řežou do sebe meči a trojzubci, aby si to hned nato rozdaly v tradičním kung-fu. „Jednou se mě zeptala kolegyně Wu, zda by mi nevadilo, kdybychom při představení nechali nějaké loutce setnout hlavu. Proč ne, řekl jsem, když tím zvýšíme dynamiku děje,“ směje se po představení mistr Chen. Čeští diváci byli ale exekuce ušetřeni. Byla by to také věčná škoda, protože každá z třiceticentimetrových loutek je originál. Hlavy jsou vyřezány z kafrového dřeva, ruční malba na jejich obličejích pak vyjadřuje charakter postavy. Maňásek s černou tváří je divoký a krutý, červená barva symbolizuje čestnost a zelenou tvář má bytost hříšná. Podobně odlišuje charaktery hrdinů i jejich oděv. Některé loutky jsou propracovány do obdivuhodných detailů. Na scéně se například v jednu chvíli objeví vetchý stařík, který se kulhavým krokem došourá ke křeslu, svalí se do něj a zapálí si dýmku. A světe div se, on opravdu kouří! A nedělá mu to dobře, protože se dáví dýmem a kucká. Teprve pohled za oponu záhadu vysvětlí – pomocník mistra Chena kouří jako ombudsman, dým vyfukuje do trubičky, jež ústí v ústech dřevěného starce. Kucká pak samotný mistr.
PŘEDSTAVENÍ PRO CIZINCE
Samotné padesátiminutové představení Krása tchajwanského divadla je určeno hlavně cizincům. Děj je velmi jednoduchý, jde vlastně jen o představení typických charakterů a toho, co taiwanské loutky dokážou. Na rozdíl od tradičních her je mluvené slovo omezeno na minimum. Běžně se totiž hraje v původních taiwanských dialektech, kterým by nikdo nerozuměl. V zákulisí chybí také živý hudební doprovod, který na turné nahrazuje audiotechnika. Chen Xi-huang a jeho soubor však prosluli zejména tím, že se jim podařilo zkombinovat západní a východní loutkoherecké principy. „Je to ale spojení nesmírně křehké, protože když pojímáte originálně něco tak tradičního, jako je taiwanské divadlo, tak můžete snadno vytvořit kýč,“ říká scénáristka Wu Shan-shan. Kýčem ale rozhodně nebyla prvotina souboru, hra Marco Polo, kterou nadchli umělecký svět právě propojením asijských a italských prvků. Soubor zvládá až dvě stovky představení ročně, proto pokud kdekoliv na světě narazíte na plakáty jejich her Marco Polo, La Boite (Krabice) nebo The Wedding of the Mice (Myší svatba), neváhejte ani na okamžik.
Systém Krabí mlhoviny pohání rychle rotující a vysoce magnetizovaná neutronová hvězda (bílý bod uprostřed obrázku). Rotace spolu se silným magnetickým polem vytvářejí velmi intenzivní elektromagnetické pole.
To následně usměrňuje erupce hmoty a antihmoty, které tryskají z obou pólů pulzaru. Od oblastí rovníku naopak do prostoru vane silný hvězdný vítr. Emitované záření v kontaktu s plynem vytváří zajímavé obrazce. Vnitřní prstenec na snímku je nejspíše místem nárazu proudu částic a antičástic na vnitřní okraj mlhoviny. Elektrony a pozitrony tímto prstencem procházejí a o něco dále vytvářejí jasnější vnější prstenec. Přitom produkují radioaktivní záření. Chapadla, smyčky a arkády na snímku ukazují, jak závisí pohyb elektronů a pozitronů na magnetickém poli mlhoviny. Částice se mohou napříč magnetickým polem pohybovat velmi rychle a velmi dlouho, než vyzáří všechnu svou energii. Oproti tomu v kolmém směru jsou dosti pomalé a urazí pouze krátkou vzdálenost.
Hlavním zdrojem obživy Islanďanů byl odjakživa rybolov a dary moře tvoří základ jejich jídelníčku dodnes. Atlantský oceán je v těchto místech téměř panensky čistý, takže zdejší úlovky bez obsahu těžkých kovů a jiných škodlivin patří mezi nejkvalitnější a nejzdravější na světě.
Ostatně sami Islanďané jsou důkazem toho, že je jejich strava plná bílkovin zdravá — dožívají se v dobré kondici vysokého věku a právě na Islandu napočítáte nejvíce stoletých lidí na světě.
TRESKA S RAJČETEM
Začátkem minulého století se na ostrově lovili hlavně sledi, ale protože Islanďané dělají všechno důkladně, podařilo se jim na konci 70. let tenhle druh zcela vylovit. Od té doby se stala hlavním obchodním artiklem treska, která také byla příčinou několika „tresčích válek“ – sporů severských zemí o mořská loviště. Momentálně vládne mezi rybáři mír, takže si můžete v klidu pochutnávat na čerstvé tresce anebo ji okusit sušenou. Sušení úlovků ve větru je mimochodem nejstarší metodou jejich konzervace, a protože tady fouká skoro pořád, jde sušení rychle „od ruky“. Islanďané jsou vůbec velmi vynalézaví ve způsobech, jak dovedou zdejší zvláštní přírodní podmínky využít ve svůj prospěch. Například v restauracích běžně dostanete jako součást přílohy pravá islandská rajčata. Přitom průměrné teploty se tu během roku pohybují kolem dvou až tří stupňů Celsia. Před hlavním městem Reykjavík se rozprostírají obrovské skleníky vytápěné horkou vodou, která se sem dostává potrubím z vrtů vzdálených až šedesát kilometrů. Díky skleníkům a geotermální energii se tady dá pěstovat i teplomilné ovoce a zelenina.
BERÁNEK NEJEN O VELIKONOCÍCH
Kromě ryb a darů moře připravují Islanďané nejčastěji jehněčí maso. Ovcí je na ostrově dokonce dvakrát více než lidí. Stáda pasoucí se na zelených stráních vyhlížejí velmi úhledně a mírumilovně. Ale pozor, zdejší ovce už nejspíš pochopily, k čemu lidem slouží, proto bývají velmi útočné a je lepší se k nim nepřibližovat. Ale k talíři s jehněčím stojí za to přiblížit se na dosah. Místní gurmáni maso marinují nejčastěji ve směsi koření, dijonské hořčice a oleje, potom pečou nebo grilují. Jako přílohu podávají většinou různě upravené brambory, výborné jsou například smetanové brambory: Brambory nakrájejí na plátky, uvaří téměř doměkka, pak scedí, rozprostřou na pánev a zalijí šlehačkou. Přidají pepř, sůl a tymián a pokrm vaří tak dlouho, dokud šlehačka nezhoustne. Nezbytným doplňkem je kopec zeleniny bílé a červené zelí, mrkev, hrášek, rukola a rajčata.
Text Alena Martinková a Jan Marek, foto Alena Martinková a Zuzana Pěkná
Že brousek v éře elektrických sekaček patří do historie? Vysvětlujte to třeba těm, kdo kosí louky v chráněných oblastech. Na vzácné druhy rostlin se musí pěkně postaru, s kosou, a tím pádem i s brouskem.
A elektrické brusky v dílnách? Každý řemeslník vám řekne, že jsou dobré tak na zničení nástrojů. Výroba brousku je prověřená staletími. Vždy se vyráběl ručně, pokaždé stejným způsobem a vždy z jemnozrnného křemitého pískovce, který lze dělit na plotny takzvaně po létech. Jenže ani brouskařství se nevyhnul všeobecný úpadek řemesel a zpřetrhání vazeb mezi výrobcem a výrobkem. Důkladnou lidskou práci a originalitu, předávanou z generace na generaci, nahradila strojní sériová výroba. Priorita kvality a spokojeného zákazníka se zcela vytratila a posunula se na povrchní kvantitu. Dříve se lidé spoléhali na místní zdroje a dokonale je znali. Věděli, že kámen z jedné oblasti je dobrý na broušení kos a kámen z „lomu za kopcem“ je perfektní na finální obtažení tesařské sekery. Mistr brouskař pak pečlivě vybíral kámen, který upravil díky svým hlubokým znalostem o tomto materiálu do použitelné podoby pro danou činnost.
POSLEDNÍ BROUSKAŘ
Nejspíš posledním českým mistrem brouskařem, který dnes původní postupy ovládá, je Jaroslav Sucháček. V oboru brouskařství je jediným držitelem titulu Nositel tradice, který od roku 2001 uděluje český ministr kultury. Jaroslav Sucháček brousky vyrábí od sedmdesátých let, nyní již i se svým synem, ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ročně zpracuje dvě nákladní auta kamene – deset až dvanáct metrů krychlových. Většinou se domlouvá s majiteli pozemku, na kterém se takový pískovec nachází, a pak si jej vlastnoručně vytěží a odveze. Železnými klínky a kladivem rozdělí silné vrstvy pískovce na tenké plátky. Na ně dlátem podle dřevěné šablony vyznačí tvar budoucího brousku. Plát kamene pak připevní do svěráku a podle přiložené šablony štípe hrubý tvar. Používá k tomu speciální kleště s dlouhou rukojetí. Nahrubo opracovaný brousek čeká poslední fáze úpravy – broušení na kruhovém pískovcovém brusu. Ten je z hrubozrnného pískovce a ke snadnějšímu opracování brousku se na něj lije voda a přidává se trocha hrubozrnného písku. Zkušenému brusiči tato část výroby zabere asi čtyřicet minut. Výroba jednoho brousku tak trvá okolo hodiny. Třetina až polovina kamene skončí buď zpátky v přírodě, nebo se použije do základů staveb či na zpevnění cest.
BRUSKA NESTAČÍ
V posledních letech se začaly vyrábět i brousky na nože, které jsou složeny ze dvou vrstev a nemají již speciální, zašpičatělý tvar jako brousky na kosy. Jsou obdélníkové a oboustranné, z jedné strany vrstva jemnozrnného pískovce slouží k broušení a druhá strana z jemnější břidlice k dohlazení břitu. Tyto dvouvrstvé brousky se dají použít také k broušení dlátek, hoblíků a nejrůznějších řemeslných nástrojů. Každý řemeslník si totiž nástroje vždy brousil sám a dělá to dodnes. Není to výmysl staromilců, ale má to svůj pádný důvod. Při broušení na strojních elektrických bruskách se totiž při vysokých rychlostech materiál přehřívá. U některých ocelí už při nízkých teplotách od sta stupňů Celsia dochází k vyžíhání zakalené oceli, která tím ztrácí svou tvrdost. Po takovém zákroku může břit nástroje tak změknout, že se při dalším ostření ohýbá a je prakticky nemožné jej dobře nabrousit. Změknutím břit také ztrácí svou odolnost vůči opotřebení. Proto je prakticky nemožné brousit ruční nástroje jako jsou dláta, hoblíková želízka a tesařské sekery na klasických strojních bruskách, i když jsou dnes na trhu k dostání elektrické kombinované brusy s převodem do pomala a s umělým kamenem. Bohužel, tyto hobby brusy mají velmi tvarově nestálé a hrubé kotouče. Dají se však využít pro velmi hrubé broušení.
NENÍ NAD KÁMEN
Dříve se používaly pískovcové brusy na ruční nebo nožní pohon (kamenný kotouč se otáčel ponořen do nádoby s vodou). Pískovec je v tomto ohledu nepřekonatelný díky své samoostřící schopnosti (přirozeně úměrným drolením kamene vzniká nový ostrý povrch). Dnes se takový brus téměř nedá sehnat ani v oblasti, která byla vyhlášená výrobou těchto přírodních brusných kamenů. Takto nabroušený nástroj je dále zapotřebí takzvaně obtáhnout na jemnějších kamenech. Nejčastěji se používá břidlice. Každý řemeslník má své kameny, na kterých postupně brousí až k tomu nejostřejšímu břitu, odstupňované podle hrubosti. Mezi nejjemnější kameny u nás patří slovenský rozsutec. Ze známých zahraničních jsou to chalcedon, arkansas nebo belgické kameny. K nejjemnějšímu doleštění břitů se u nás používaly kožené řemeny, jak je známe od starých holičů, kteří si takto lapovali břitvy. Tímto způsobem dosáhneme na nářadí opravdu ostří, jaké má břitva lazebníka. A pak, že brousek patří do historie!
