TEXT: DAGMAR CESTROVÁ, FOTO: DAGMAR CESTROVÁ a ARCTUROS
Nejbližší medvěd je jen asi tři metry ode mne. Sice za plotem z pletiva, jenže ten je až příliš podobný tomu, kterým dokázal projít můj šedesátikilový pes, když se chtěl dostat za hárající fenou. Pak je tu ještě ohradník se třemi dráty, bezpochyby pod napětím. Určitě vědí, že to pro bezpečnost lidí stačí, přesvědčuji se v duchu, ale někde vzadu hlodá červ pochybností…
Byl to docela jiný pocit, než dívat se na medvědy někde v zoo. V bukovém porostu se pohybovali neuvěřitelně tiše a vypadali zcela přirozeně a …svobodně. A já jsem s nimi zůstala sama, protože všichni ostatní zmizeli mezi stromy za zatáčkou, zatímco jsem se pokoušela ulovit přes pletivo nějaký dobrý snímek. Zvláštní pocit.
EVROPSKÁ RARITA
Nimfeo leží vysoko v horách nad městem Florina v řecké části Makedonie. Nymfy tu nežijí, i když by se jim v malebném a přitom trochu divokém místě určitě líbilo, ale zcela nepochybně se zde nacházejí medvědi. Potvrzuje to tabule na parkovišti vybudovaném ještě před prvními domy. O Nimfeu se uvádí, že je to jedna z nejkrásnějších tradičních vesnic v Evropě. I v pochmurném dni, kdy se každou chvíli spouštěl z nebe vydatný déšť, vypadalo okolí vesnice skutečně úchvatně. Zvedající se kopce a pod nimi na svahu rozhozené šedé kamenné domy. Jak na těch původních, tak nových nebo ještě nedokončených se očividně nešetřilo. Jméno Nimfeo ale není původní. Obec ho dostala zřejmě pro svou malebnost až začátkem minulého století. Prvními obyvateli byli pastýři ovcí, kteří sem prchli ve 14. století před osmanským nebezpečím a několik domů pojmenovali Neveska, většinou překládáno jako neviditelný. Z plání dole nebylo místo skutečně vidět. Od 17. století do třicátých let století minulého se tu těžilo stříbro a kvetlo šperkařství, proto si místní mohli začít stavět prostorné domy, dnes chráněné Řeckem jako národní kulturní bohatství. Pak přišel úpadek, ale v současné době se tu prý lidem zase žije dobře – míří sem spousta turistů, a to je vždy dobrý zdroj obživy. Hlavně Řeky, ale i cizince přitahují zdejší hory. Na túry mohou pěšky, na kolech, nebo si najmout koně. Hlavně je sem ale přitahují medvědi. Divocí, takoví, kteří nejsou zvyklí na lidi, a přesto si na ně téměř mohou návštěvníci sáhnout…
I JEDEN ČERNÝ
Cesta z kamenných bloků, které dávají zdejší hory, protíná obec a vede dál. Skoro to působí až nepatřičně – jakápak divočina a divocí medvědi, když k nim vede tak pohodlná cesta? Potom se ale objevila palisáda z pořádných kůlů. „Buďte opatrní, chovejte se tiše, medvědy uvidíte docela zblízka, ale ochočení nejsou. Někteří z nich sice žili s člověkem, ale dnes už jsou zase divocí. Snažíme se, aby měli co nejmenší kontakt s člověkem, cítili se co nejpřirozeněji, jako kdyby žili ve zcela volné přírodě. I potravu si hledají sami. Pokud je třeba, podáváme jim ji tak, aby si ji nespojovali s člověkem,“ vysvětloval Vasso, jeden z průvodců, než odemkl branku mezi dřevěnými kůly. Na vestě má logo s medvědí hlavou a názvem Arcturos. Stejný znak je zobrazen i na domku, který se krčí jen pár kroků od branky. Vydávají se tu lístky, prodávají suvenýry a na několika monitorech lze díky kamerám, umístěným uvnitř areálu, sledovat pohyb medvědů. Arcturos je sdružení, které záchrannou stanici pro medvědy vybudovalo. Na pěti hektarech ohrazeného bukového lesa a luk žijí šelmy zabavené lidem, kteří je ilegálně drželi v zajetí, často ve velmi zuboženém stavu, nebo jde o opuštěná mláďata, případně zraněné medvědy nalezené v přírodě. Bez pomoci lidí by zahynuli. Žádný z nich se už nemohl vrátit do divoké přírody, mezi medvědy, kteří v makedonských horách a na Balkáně vůbec žijí volně. „I když se snažíme, aby byl kontakt s lidmi co nejmenší, tito medvědi přesto přirozený strach z lidí do určité míry ztratili, takže ve volné přírodě by byli nebezpeční, a to nelze riskovat,“ vysvětlil Vasso. V současné době tak má azyl ve zdejší stanici, otevřené roce 1993, patnáct medvědů, z toho většinu hnědých, tedy evropských. Jeden je černý, americký, a byl sem přemístěn z blízké zoologické zahrady. Do Nimfea také přivezli v roce 1999 tři mladé medvědy z Bělehradu, když Američané bombardovali Srbsko. Svobodu tu našel více než čtyřicetiletý Andrea, považovaný za zřejmě nestaršího žijícího hnědého medvěda v Evropě. Medvědi žijí na území azylové stanice zcela podle svého. Před umístěním do azylu však byli všichni vykastrováni. Jednak se tak dál nemohou rozmnožovat, jednak tím odpadly problémy spojené s agresivitou mezi samci kvůli páření, a další podobné potíže.
DEJTE JIM ŠANCI
Organizace Arcturos, která vznikla v roce 1992 na záchranu hnědých medvědů v Řecku i na celém Balkáně, má dnes podporu řeckých vládních i nevládních organizací i Evropské unie. V makedonských horách podle údajů samotných Řeků žijí necelé dvě stovky divokých medvědů. Jejich počet do konce devadesátých let minulého století stále klesal – na vině byl strach z těchto velkých šelem, přestože na člověka útočí, jen pokud se cítí ohroženi nebo se bojí o mláďata. Navíc chlupáči ničili včelstva a napadali domácí dobytek. Lovili se tedy jako škodná a v Řecku byl zvyk předvádět na ulici takzvané tančící medvědy. Odchytit mládě však většinou znamenalo zabít jeho matku. Mezi lety 1985 až 1999 se přiblížily počty zdejších medvědů ke kritické hranici, od té doby se ustálily na současném počtu. Dnes je hnědý medvěd mezinárodně chráněn jako ohrožený druh a je to právě zásluha Arctura, že se změnilo i chování lidí v jedné z oblastí, kde ještě v Evropě žije. Obyvatelé makedonských hor dnes už nevidí v medvědovi nepřítele, kterého je nutné vyhubit. Medvědí azyl v Nimfeu i podobné zařízení pro vlky v Aetosu navštíví ročně asi padesát tisíc lidí, kteří mají možnost seznámit se s jejich životem zblízka. Pracovaly tu už stovky dobrovolníků, zejména mladí lidé, a každý, kdo chce, může program podpořit jakoukoliv částkou jako sponzor. Pracovníci Arctura vytvořili řadu projektů, které umožňují majitelům včelstev a stád žádat náhradu škody, pokud ji způsobí medvěd, podporují chov pasteveckých psů, kteří dokážou ohlídat stáda před šelmami, a přesvědčují lidi, že pokud bude mít medvěd dostatek prostoru pro svobodný život ve volné přírodě, nebudou se s ním dostávat do konfliktu. Tedy že je třeba ochraňovat lesy a celé ekosystémy a zajistit medvědům jejich přirozené prostředí. Hnědí medvědi dnes žijí kvůli zásahům lidí do volné přírody, tedy stavbě dálnic, přehrad a podobně, už jen v izolovaných skupinkách, které se začaly natolik zmenšovat, že by se v jejich rámci nemohly tyto šelmy zdravě reprodukovat. Díky působení Arctura proto bylo například zlikvidováno v lesích na sto třicet elektrických ohradníků, které bránily šelmám v pohybu po větším území, a omezil se volný vjezd automobilů do lesů. „Arcturu se také podařilo zažehnat desítky konfliktů mezi medvědem a člověkem kvůli způsobené škodě,“ dodal Vasso. „Jak by jinak skončily, se dá jen odhadovat. Ale ani zákony nedokážou medvědy zcela ochránit před pytláky…“
JE TO NA NÁS Když jsem se vracela ze stanice Arcturos zpět do vesnice, potkala jsem skupinku dětí se dvěma dospělými. Vypadala jako školní výlet. I oni se šli podívat na medvědy uprostřed přírody a poslechnout si jejich smutné příběhy. A že za vším stojí jen a jen člověk. Bylo to téměř symbolické: právě mladá generace rozhodne, zda dokáže člověk žít vedle velkých šelem a respektovat skutečnost, že i ony patří do volné přírody.
TEXT: OLGA ŠILHOVÁ, FOTO: OLGA ŠILHOVÁ A VÁCLAV ŠILHA
V Indii je považují za posvátná zvířata. Kvůli znečištění vody a mizení původních biotopů jich však přežívá už jen asi dvě stě. Gaviálové. Podivní krokodýli s čelistí, která připomíná ozubené šídlo.
Krokodýlí farma v Pierrelatte (La Ferme aux crocodiles) je největším tropickým skleníkem ve Francii. Na ploše zhruba osmi tisíc metrů čtverečních jsou tu k vidění nejen tropické rostliny včetně některých vzácných druhů orchidejí, ale zejména samotní plazi. Jak už sám název napovídá, nejde o klasickou zoologickou zahradu. Zjednodušeně by se dalo říci, že farma v sobě spojuje standardní živočišnou výrobu (každoročně se zde vylíhne na tisíc krokodýlích mláďat) s prohlídkou jedinečné expozice, která je navíc okořeněna spoustou zajímavých informací. Kromě samotných krokodýlů jsou zde například k vidění i líhně jejich vajec a také inkubátory s novými přírůstky. Farma je také zapojena do několika mezinárodních projektů, zabývajících se výzkumem a ochranou těchto plazů ve volné přírodě. Takřka od samého počátku existence farmy zde pracuje i specializovaná vědecká laboratoř, a součástí práce zdejších zaměstnanců je například produkce oplozených krokodýlích vajec, určených pro projekt ochrany krokodýlů nilských v jejich domovině.
DÍKY ELEKTRÁRNĚ
První krokodýli byli do Pierrelatte přivezeni už v červenci roku 1991. Konkrétně šlo o tři sta padesát krokodýlů nilských, kteří položili základ zdejšího chovu. Takřka na den přesně, jen o tři roky později, pak farma otevřela své brány i veřejnosti. Rozloha skleníku pro návštěvníky už tehdy činila ohromujících šest a půl tisíce metrů čtverečních, které se v roce 2006 ještě rozrostly o dalších patnáct set metrů. Udržovat po celý rok tropickou teplotu nejen v soustavě nápaditých bazénů, ale i v celém ohromném skleníku, vyžaduje samozřejmě obrovské množství energie. Tato otázka však byla vyřešena ještě před samotným vznikem farmy, nebo spíše naopak, krokodýlí farma vznikla právě tady právě kvůli možnosti využívat energii z horké vody, kterou produkují tepelné výměníky zdejší jaderné elektrárny. V působivé spleti bazénů a výběhů s tropickými rostlinami je tak dnes v Pierrelatte k vidění na čtyři sta zvířat. Početně jsou zde nejvíce zastoupeni krokodýli nilští, ale nechybí tady ani některé druhy kajmanů, včetně kajmana černého, trpasličího či brýlového. V menších výbězích pak lze pozorovat třeba galapážské želvy sloní nebo seyschelské želvy obrovské.
POZOR NA ČELIST
Zlatý hřeb prohlídky ale na návštěvníky farmy čeká až téměř u východu. Gaviálové indičtí jsou jedněmi z nejzajímavějších, ale zároveň také z nejohroženějších druhů krokodýlů vůbec. Gaviály od ostatních krokodýlů na první pohled odlišuje úzká čelist, která může být dlouhá někdy až metr a je zakončena charakteristickým chrupavčitým výstupkem. Tato zvláštní tlama, opatřená více než stovkou velice ostrých zubů, je ale zároveň i gaviálí achillovou patou, protože je náchylná k různým poraněním. Zvláště v kalné vodě, kde se zvířata nemohou řídit svým dobrým zrakem, je toto nebezpečí opravdu vysoké. Gaviál s poškozenou čelistí nemá šanci přežít. Gaviáli dorůstají délky až kolem šesti metrů (některé zdroje uvádějí dokonce sedm metrů) a ze všech krokodýlů jsou také nejvíce závislí na pobytu ve vodním prostředí, ke kterému je předurčuje stavba jejich těla. Naopak, pokud jde o pohyb na souši, tam jsou kvůli svým slabým nohám velice neobratní. Z tohoto důvodu je proto takřka nemožné zastihnout gaviály od vody dále než na pár desítek centimetrů. Ideálním prostředím pro tyto krokodýly jsou rychle proudící čisté řeky s dostatkem ryb, kterými se živí. Právě vhodného prostředí se však gaviálům přestalo dostávat. Není tomu tak dávno, co tato zvířata obývala i Pákistán, Bangladéš a Barmu, ale v důsledku znečištění vody, mizení původních biotopů a nadměrného lovu ryb byla v těchto zemích vyhubena. Na místech, kde gaviáli odpradávna žili, je nárůst působení člověka tak rychlý a masivní, že se mu tato zvířata jednoduše ani nemohou stihnout přizpůsobit.
ČESKÝ ÚSPĚCH
Češi jistě ještě mají v dobré paměti velkou slávu, která loni v lednu provázela příchod sedmi gaviálů indických do pražské zoo. Není se co divit, protože ve volné přírodě (Indie a Nepál) už přežívá pouze kolem dvou stovek těchto vzácných ještěrů. A aby toho nebylo málo, v tomto i tak drtivě nízkém počtu je zahrnuto pouze dvacet dospělých samců schopných reprodukce, takže šance tohoto druhu na přežití bez pomoci člověka se rovná nule. Z tohoto důvodu vznikla snaha o vytvoření záložních chovných skupin a je ohromným úspěchem pražské zoo, že se jí po mnoha složitých jednáních po dařilo z Indie tato vzácná zvířata získat. Čtyři samice a tři samci představují největší chovnou skupinu v Evropě. Pokud jde o další zoologické zahrady ve světě, lze už gaviály vidět pouze v USA, v Japonsku, Malajsii a na Šrí Lance, přičemž celkový počet zvířat chovaných v těchto zařízeních činí pouhých devatenáct kusů! O to více překvapuje, že o šesti gaviálech, které krokodýlí farma v Pierrelatte získala od nepálské vlády již v roce 2000, se příliš neví. Jediným logickým vysvětlením tohoto informačního vakua snad může být pouze to, že v případě Pierrelatte se nejedná o zoologickou zahradu, ale o soukromé zařízení trochu odlišného charakteru. Co do počtu je gaviálů v Pierrelatte jen o jednoho méně než v pražské zoo. Dalším rozdílem je už jen místo jejich původu. Zatímco pražští gaviáli pocházejí z Indie, ti z Pierrelatte byli do Francie dovezeni z Nepálu, kde se farma již řadu let angažuje v projektu na záchranu těchto vzácných zvířat v královském národním parku Chitawan. Jde především o monitoring gaviálů, na kterém se farma v současné době podílí mimo jiné prostřednictvím dvou svých pracovníků v terénu.
ČEKÁNÍ NA MLADÉ
Dlouhodobá spolupráce a podpora projektu na záchranu gaviálů pochopitelně nebyly jedinými důvody, proč se nepálská vláda rozhodla vyslat své vzácné plazy právě do Pierrelatte. Nejdůležitějším kritériem v jejím rozhodování byly především skvělé podmínky, které farma mohla gaviálům nabídnout, a s tím související naděje, že by se zde tito plazi mohli v budoucnu rozmnožit. Před devíti lety, kdy se gaviáli do Francie dostali, jim bylo něco kolem tří let. Samice gaviálů bývají k reprodukci připraveny obvykle po desátém roce života a dosažení alespoň třímetrové délky. Samci si musejí počkat dokonce ještě déle, protože pohlavně dospívají až ve věku patnácti až osmnácti let a v té době musejí mít alespoň tři a půl metru délky. Gaviálům v Pierrelatte sice ještě nějaký ten centimetr a rok chybí, ale teoreticky by zdejší farma mohla mít v budoucnu zaděláno na nebývalý úspěch. Ať už by se ale na evropském kontinentu podařilo v budoucnu gaviály rozmnožit pražské zoo nebo farmě v Pierrelatte, nebo by se „pochlapil“ jediný další evropský pár, který je chován v soukromé dánské krokodýlí expozici ve vesnici Eskilstrup, znamenalo by to v každém případě obrovskou senzaci a zejména zvýšenou naději na udržení tohoto druhu při životě. Teď už jen počkat, co na to sami gaviáli.
Napsala Jana Soukupová, ilustrace Dalibor Nesnídal, foto: sxc.hu
Postavena před realitu mrňavé řecké vesnice jsem se, myslím, jakž takž osvědčila. Sousedi i sousedky jsou ke mně milí – naštěstí neměli nikdy možnost poznat mě jako kuchařku, klesla bych v místním bodování nenapravitelně pod nulu.
¨
Otázka „Tak co dnes vaříš?“ je pro místní hospodyně každodenním prestižním tématem, ale i projevem, že vás jaksi berou, a zároveň zkouškou, zda si to zasloužíte. Pochopila jsem, že můj dar hbitě otočit řeč jinam nebude stačit navěky. Nemohu každý den odpovídat stylem: „Dneska udělám… Ach! Bože! Jak se ti daří vypěstovat tak obrovské dýně?!“ A tak jsem se dala do bádání. Jak uvařit bez dřiny a velké ztráty času něco, co bude Řek považovat za domácí jídlo. Výsledkem bylo překvapení, kolik kouzla skrývá jednoduchost mnoha pokrmů – žádné cibulkové základy, žádná jíška, žádné zbytečné zahušťování moukou. Hurá. Žádné pálení žáhy. Kdo si chce v Řecku odpočinout od grilovaných a smažených jídel a okusit domácí kuchyni, měl by se vyhnout taverně a najít klasickou restauraci s nabídkou majireména (doslova „vařená“). Trochu se podobá závodní jídelně, kde si ukážete na některou z mnoha vaniček s jídlem, vystavených za pultem. Pochutnáte si a oprostíte se od mylného turistického dojmu, že Řekové nejedí těstoviny nebo rýži, vařené maso a omáčky (ovšem řidší a podstatně „lehčí“ než ty naše), a že brambory znají jen jako hranolky. Co budete obtížně hledat v jakémkoli stravovacím zařízení, je fasoláda.
S její „správnou chutí“ je to jako u nás s bramboračkou. Děláte ji stejně jako maminka nebo sousedka a nikdy to není to samé. A každá hospodyňka je pyšná na tu svou (já už taky, že to ale trvalo). Fasoláda je z našeho pohledu hodně hustá fazolová polévka, v Řecku jde o hlavní jídlo, ceněné nejen jako zdraví prospěšné, ale také jako důležitá část jídelníčku během postního období. Tajemství každého hrnce fasolády je v chuti a náladě toho, kdo ji dělá. Můj nejnovější kuchařský kousek je vařit s fazolemi i snítku máty. Sousedka mě poučila, že neovlivní chuť, ale zato zmírňuje jisté následky tohoto jinak velmi zdravého pokrmu. Velikost snítky dosud zkoumám. Pět lístků na čtyři porce bylo zřejmě málo…
Ke svému devatenáctiletému výročí působení na oběžné dráze pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled nádherný snímek, připomínající galaktickou fontánu.
Zdá se, jakoby z jedné galaxie tryskal proud hvězdné hmoty, která se pak rozlévá do dalších dvou galaxií. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Snímek zachycuje kolizi dvou galaxií systému Arp 194 v souhvězdí Cefeus, vzdáleném 600 milionů světelných let od Země. Třetí galaxie ve spodní části fotografie je pak od samotné kolize dalších sto tisíc světelných let daleko. Teleskop kolizi snímal přes modrý, zelený a červený filtr. Spojením výsledných fotografií pak astronomové docílili krásné barevnosti. To, co se nám jeví jako proud modré hmoty vyvěrající z menší galaxie, jsou komplexy milionů hvězd. Toto spirální rameno obsahuje také velmi mladé hvězdokupy, které vznikají právě v důsledku interakce mezi dvěma galaxiemi systému Arp 194. Blízké galaxie se svou gravitací vzájemně ovlivňují a může dojít k jejich splývání. Při tomto procesu pak vznikají rázové vlny, díky nimž se rodí nové hvězdy. Vědci si od dalšího studia této srážky galaxií slibují, že jim pomůže poodhalit tajemství temné hmoty. Ta tvoří asi třiadvacet procent veškerého vesmíru a pro lidské oko je neviditelná. Astronomové zatím dokážou zachytit pouze její gravitační působení a právě poblíž systému Arp 194 přítomnost temné hmoty předpokládají.
Za panování Dáreia Velikého dosáhla starověká Persie svého největšího rozkvětu. Ale týž panovník je také hlavní postavou prastaré detektivní historie, kdy první podezření bylo vysloveno až 2500 let po vraždě.
Právě tato dávná krvavá historie je dávána do souvislosti s tajemným naříkajícím hlasem, ozývajícím se z Dáreiovy hrobky Podívejme se napřed na soudobou oficiální verzi případu, kterou rozšířil krátce po svém nástupu na trůn Dáreios a které se až donedávna bezvýhradně věřilo. Když byl starší syn Kýra Velikého Kambýses na vojenském tažení v Egyptě, nechal tajně zabít svého mladšího bratra Bardiju, aby jej nepřipravil o trůn. Během královy nepřítomnosti se však zmocnil trůnu jakýsi Gaumáta, který se za Bardiju vydával a vládl jeho jménem. Když se to Kambýses dozvěděl, okamžitě se vydal na zpáteční cestu, aby vyrval moc z rukou uchvatitele. Na zpáteční cestě se však nešťastnou náhodou zranil o zlomený meč a po několika dnech zemřel. Na smrtelném loži sdělil několika svým nejvěrnějším, mezi nimiž byl i Dáreios, že uchvatitel nemůže být Bardija, neboť toho dal již před časem svým tajným poslem zavraždit. Celou akci označil za spiknutí Médů proti Peršanům a vyzval přítomné, aby uzurpátory svrhli. Dáreios se skupinou spiklenců Kambýsův příkaz splnil. Jako šlechtice je Gaumáta přijal k audienci, a oni této příležitosti využili k vraždě. Všechen lid akci radostně uvítal a připojil se k Dáreiovi. První výhrady k této verzi vyslovil v roce 1930 profesor A. T. Olms tead z chicagské univerzity, k němuž se brzy přidali další skeptici. Jejich řady stále rostou. Pomalu se začala rýsovat druhá možná verze příběhu, stavící největšího perského panovníka Dáreia do zcela jiného světla. V době Kambýsova tažení do Egypta se jeho bratr Bardija zmocnil vlády a obratnou politikou (zastavil například všem provinciím na tři roky placení daní) si záhy všechny získal na svou stranu. Kambýses byl ostatně již dlouho znám svými krutostmi, často bez rozmyslu páchanými v opilosti, i tím, že ani ve vojenské, ani v politické oblasti zdaleka nedosahoval kvalit svého otce Kýra Velikého. Dáreiovou dýkou a dýkami ostatních spiklenců, obratně ukrytými v dlouhých splývavých řízách, tedy nejspíš padl Bardija, právoplatný král Persie, třetí a poslední vladař přímé linie zakladatele říše Kýra Velikého. Dáreios byl sice rovněž Achaimenovec, ale z vedlejší větve. Báchorka o uchvatiteli Gaumátovi vznikla dodatečně jako pokus uklidnit vzniklé pobouření. Která z obou verzí je pravdivá? Dá se to ještě po půl třetím tisíciletí dokázat? Jedině kdybychom snad dokázali vyzpovídat Atossu, sestru a manželku Bardijovu a později manželku Dáreiovu, která Bardiju nesmírně milovala a která se v novém manželství několikrát pokoušela vzít si život. Právě o ní se tvrdí, že její duch věčně bloudí hrobkou a za tichých nocí naříká nad surově zmařeným štěstím i životem milovaného muže. Nebo vyslechnout Parmys, dceru Bardijovu, kterou Dáreios též pojal za manželku. Ty musely znát pravdu. Jedno je jisté. Úkladné královraždy byly na achaimenovském dvoře od těch dob téměř na denním pořádku a Perská říše začala upadat.
