Recepčnímu luxusního newyorského hotelu málem vypadly oči z důlků. Očekával příjezd důstojníků, mířících na setkání válečných veteránů, a místo generála vstoupil do recepce postarší bulteriér v kabátku plném medailí.
„Sem psi nesmějí!“ zastoupil recepční cestu vysloužilému vojákovi, který psa doprovázel. Voják se dopálil: „Tohle není žádný pes! To je Stubby, válečný hrdina!“ Na konci italského tažení spatřil Napoleon Bonaparte při inspekci na bitevním poli dojemnou scénu. Viděl psa, který seděl u svého zabitého pána, žalostě vyl a olizoval mu ruku. Pro císaře to byl tak silný zážitek, že si na něj vzpomněl ještě během posledních let svého exilu, a napsal: „Sledoval jsem bez mrknutí oka bitvy, ve kterých se rozhodovalo o budoucnosti celých národů. Bez slz jsem vydával rozkazy rozhodující o smrti tisíců. A teď jsem byl rozrušen, hluboce pohnut, pohnut k slzám. A pročpak vlastně? Žalem jednoho psa.“ Snad za to může oddanost a nevinnost, se kterou se psi vrhají do nebezpečí vytvořených člověkem, že nás jejich osudy často dokážou zasáhnout víc, než osudy lidí.
VE VÍRU VÁLEK
Bronzová socha německého ovčáka na psím hřbitově v Hartsdale ve státě New York připomíná vojenské psy, kteří sloužili v první světové válce. Nebylo jich málo. Armády Francie a Anglie jich měly dohromady dvacet tisíc, Němci dokonce třicet tisíc. Jedním ze psích hrdinů první světové války byl kříženec Satan. Zachránil francouzskou jednotku, která se ve vesničce nedaleko Verdunu dostala do německého obklíčení a čelila palbě polního dělostřelectva. Situace Francouzů se už zdála beznadějná, protože přišli o telefonní spojení i o všechny poštovní holuby. V tom se z kouře vynořilo podivné monstrum. Klikatým během, aby se vyhnul palbě, se k francouzským zákopům blížil Satan v plynové masce a se dvěma brašnami s holuby na bocích. Když Němci pochopili, o co jde, začali pálit. Dvě kulky nakonec Satana zasáhly, jemu se však podařilo doběhnout a cenný náklad předat. Jeden z holubů pak doručil zprávu o situaci francouzské jednotky, a spojenci ji z obklíčení vysvobodili. Mnohem známější však byl americký bulteriér Stubby. Přestože jsou jeho zásluhy hlavně v rovině maskota 102. pěšího pluku 26. pěší divize Yankee, postupně se stal velmi populárním a dokonce získal hodnost seržanta. Od různých spolků dostal několik medailí, setkal se postupně se třemi americkými prezidenty a po smrti skončil jako exponát Muzea Červeného kříže. Mnoho psích válečníků ale v první světové válce takové štěstí nemělo. Po vyhlášení příměří na značnou část z nich čekala v rámci demobilizace smrt rukou těch, kterým věrně sloužili. Ve druhé světové válce používala ruská armáda psy cvičené na to, že pod tanky najdou žrádlo. Před útokem je nechali vyhladovět a psi pak donesli výbušninu až pod nepřátelské obrněnce. Podobně drastický program psích kamikadze připravovala i americká vývojová skupina z Fort Belvoiru ve Virginii. Cvičili tu skupinu psů, kteří měli jediný úkol – donést do nepřátelského bunkru nálož s časovacím zařízením, sednout si, a čekat na smrt. Při výcviku se ale ukázalo, že nebude možné zabránit případům, kdy by se psi mohli s náloží vrátit ke svému pánovi nebo vběhnout do již dobytého bunkru obsazeného vlastními vojáky. Americká armáda proto nakonec experiment zastavila. V roce 1989 se pak sebevražední psi objevili v izraelské armádě. Jen s tím rozdílem, že do bunkrů již vnikali s náloží, kterou lze odpálit na dálku.
DAJ-LI MEDAILI
Přístup armád ke psím hrdinům nebyl všude stejný. Například Britové je běžně vyznamenávali. Sama královna Viktorie v roce 1881 pověsila červeno-zelenou stuhu s medailí za hrdinství na krk bílému teriérovi Bobbimu. Ten se účastnil boje u Maiwandu v Afghánistánu, kde obrovská afghánská armáda Ayuba Khana rozdrtila 66. britský pluk. Britové mají dokonce oficiální zvířecí medaili za statečnost – Dickin medaili. Celkem jich bylo uděleno 53, z toho osmnáct psům, tři koním, jedna kočce a 31 holubům. Asi nejvíc ocenění, celkem osm, získala černobílá kolie Rob. Původně farmářský pes sloužil u britských výsadkářů. Jeho úkolem bylo seskočit spolu s ostatními na nepřátelské území a pak v tichosti sehnat celou skupinu dohromady. Po výcviku v severní Africe byl třikrát vysazen v Itálii, stovky mil od spojeneckých jednotek, kde se účastnil bojových akcí v týlu nepřítele. Naopak Američani šetří vyznamenáním jen pro lidi. Přesto se v americké armádě našel psí hrdina, který si vybojoval purpurové srdce. Byl to Chips, kříženec německého ovčáka, huskyho a kolie. Jeho pluk se vylodil 10. července 1943 na jižním pobřeží Sicílie a dostal se pod palbu z kulometného bunkru. Chips vyrazil vpřed, vtrhl do bunkru, a po několikaminutovém boji z něj vyvedl čtyři pokousané vzdávající se italské vojáky. Netrvalo ovšem dlouho, a Chips o své vyznamenání zase přišel, protože podle vojenských předpisů mohl být odměněn maximálně pochvalou při čtení rozkazu.
MIMO BITEVNÍ POLE
Psí hrdinové ale nemusejí vždy jen bojovat. V newyorkském Central Parku má pomník aljašský malamut Balto. Slavným se stal v roce 1925, kdy ve zlatokopeckém městečku Nome vypukla epidemie záškrtu. Do Nome bylo potřeba rychle dopravit psím spřežením sérum od vlaku ve stanici Nenana na západě Aljašky. Jenže cesta dlouhá 1085 kilometru obvykle trvala dva týdny a nyní navíc zrovna vládla jedna z nejhorších aljašských zim, kdy se teplota pohybovala mezi minus 40 a minus 52 stupni Celsia a vál extrémně silný blizard. Začal skutečný štafetový závod s časem. Musheři a psí spřežení se na trase střídali, takže zásilka dorazila ani ne za pět a půl dne. I když hlavní díl slávy připadl spřežení norského mushera Gunnara Kaasena a vůdčímu psu jeho smečky Baltovi, kteří jeli s vakcínou poslední úsek, hlavními hrdiny celé akce byli musher Leonhard Seppala a jeho vůdčí pes Togo. Ti vezli náklad přes nejnáročnější úseky a dovezli ho dál než ostatní týmy. V roce 1951 se z hranice vesmíru, výšky sto kilometrů, úspěšně vrátili psi Dězik a Cygan a zahájili éru ruských psích kosmonautů. Adeptky pro první let na oběžnou dráhu byly tři – Albina, Muška a Kudrjavka. Volba nakonec padla na tříletou šestikilovou Kudrjavku, kterou kvůli lepšímu zvuku ve světě přejmenovali na Lajku. Od počátku se nepočítalo s tím, že by se ze své mise měla vrátit. Návratový modul ještě nebyl vyřešen a let se musel na přání sovětského vůdce Nikity Chruščova stihnout ke 40. výročí bolševické revoluce na podzim 1957. Podle původních plánů měla Lajka žít na oběžné dráze deset dnů a pak sníst otrávenou dávku želatinové potravy. Jenže termoregulace nefungovala jak měla, teplota v kabině stoupla na 40 stupňů Celsia a Lajka po několika hodinách zemřela na přehřátí. Oleg Gazenko, který Lajku vybral a vycvičil, v roce 1998 na konferenci v Moskvě přiznal: „Neměli jsme to dělat. Nedozvěděli jsme se z téhle mise dost na to, abychom ospravedlnili smrt psa.“ Svého psího hrdinu ostatně měla i komunistická moc v Československu. Byl jím vlčák Brek, tehdejší oficiální terminologií „samostatně útočící pes“, sloužící na hranicích. Podle komunistické propagandy zadržel šedesát „narušitelů“ a zachránil život jednomu z pohraničníků. Po smrti skončil vycpaný v policejním muzeu v Praze.
V TROSKÁCH DVOJČAT
Psí hrdiny mají i události z 11. září. Velkou zkouškou prošli labradoři Roselle a Salty, vodicí psi nevidomých. Ve všeobecném zmatku, křiku a kouři zvládli stres a své pány vyvedli ven. „Počítal jsem s tím, že zemřu, a rozhodl jsem se dát Saltymu šanci utéct. Tak jsem odepnul vodítko, poplácal jsem ho po hlavě a nařídil mu, aby šel,“ vyprávěl později nevidomý počítačový technik Omar Rivera, který pracoval v 71. patře severní věže. Prchající dav Saltyho okamžitě smetl. Trvalo to ale jen pár minut. Pak se Saltymu podařilo probojovat zpět a Omara Riveru po hodinové tlačenici na úzkém schodišti vyvedl na ulici. Chvíli poté se věž zřítila. Na troskách věží pracovalo celkem 350 záchranářských psů. Už 38 minut po druhém útoku tu byl dvanáctiletý zlatý retriever Bear. Osmnáct hodin denně hledal přeživší i oběti v prostředí plném kouře, hluku, prachu a střepů. Některé z pěti lidí, které se v troskách podařilo objevit živé, našel právě on. Když pak na podzim 2001 kráčel po 5. avenue průvod záchranářů, v jeho čele šel právě Bear, nositel Medaile za hrdinství. Rok na to zemřel na rakovinu, která se mu objevila v místě zranění způsobeného první noc záchranné akce ostrým kusem oceli. Pohřeb se konal se stejnými poctami jako pohřby newyorských hasičů a vzpomínkového shromáždění věnovaného Bearově památce se zúčastnilo několik set lidí a několik desítek psů. Psích hrdinů bylo v historii mnohem víc a jen o málokterých se svět dozvěděl. Často jsme jim ostatně ani nedali možnost výběru. Na jejich příbězích je dojemné možná právě to, že své hrdinství neprokazovali kvůli vlastní slávě, ale kvůli nám, lidem.
Když Steven Spielberg natáčel film Schindlerův seznam, strávil tři týdny v krakovské Kazimierzi, aby jeho záběry davových scén byly co nejautentičtější. Tato zachovalá židovská čtvrť je světovým unikátem.
Krakov ale umí překvapit celou řadou cestovatelských specialit. V Polsku je mnoho pěkných míst, kam by se člověk měl vypravit. Světoznámou perlou je Krakov se svou dominantou, královským hradem Wawelem. Důstojně se tyčí nad městem, které má své zvláštní kouzlo podobně jako Praha. Ne náhodou se krakovské staré město pyšní zápisem na seznamu UNESCO. Na hlavním náměstí najdeme mariánskou katedrálu vysokou 54 metrů, z níž se každou hodinu ozývá hejnal neboli krakovský trubadúr. Jedná se skutečně o „živý“ přenos. Tréma by hejnala mohla zaskočit každé poledne, kdy se znělka přenáší polským rozhlasem. Trubač přechází z jedné strany věže na druhou a hraje na všechny světové strany. Funkci hejnalisty zastává již tradičně člen hasičského sboru. Každý den musí zdolat 239 schodů vedoucích na vrchol věže. Protože je už trénovaný, trvá mu to zhruba dvě minuty. Tato tradice trvá od roku 1810. Legenda praví, že hejnal varoval obyvatele Krakova v době tatarských nájezdů. A aby byla pověst dokonalá, traduje se ještě toto. Melodie znělky je na konci uťatá, protože zrovna v tu chvíli tatarský lučištník prostřelil krakovskému hejnalistovi troubícímu na poplach hrdlo. Tataři jsou spojeni s vícero krakovskými atrakcemi. Patří k nim i štěstí nosící Lajkonik. V jeden červnový čtvrtek prochází ulicemi Krakova průvod, v jehož čele kráčí právě Lajkonik. Původ této lidové veselice sahá až do 13. století, kdy Krakované odrazili jeden z posledních tatarských nájezdů. Zásluhu na obraně města měli především voraři. Část Tatarů pobili a zbylé hnali na útěk. Tehdy si jeden z vorařů na oslavu vítězství dovolil žert, který nejprve jeho sousedy vyděsil. Převlékl se za Turka a vjel do krakovských ulic. Když lidé poznali, o koho jde, uspořádali vorařům velkolepou hostinu.
Od té doby se historie opakuje. „Tatar“ už ale nejede na koni, nese si přes rameno jenom jeho maketu. Přesto má hodně práce. Jeho kostým váží okolo třiceti kilogramů, přitom musí tancovat ohnivý tatarský tanec a sbírat do košíčku dary pro svou družinu. Koho na cestě potká, toho se musí dotknout svým dřevěným žezlem. Právě to přinese dotyčnému štěstí. Na své cestě dostává Lajkonik i skleničky na posilněnou. Musí něco vydržet, aby došel na konec cesty, kde na něj čeká primátor města se symbolickým výkupným. To aby bylo zajištěno bezpečí města před vpády nepřátel. Stačí pouhých patnáct minut chůze od nejznámější krakovské pamětihodnosti, hradu Wavelu, a ocitnete se v jiném světě. Řeč je o židovské čtvrti Krakova, známé pod jménem Kazimierz. Její atmosféra je těžko popsatelná, musí se zažít. Je to město duchů, pokud tu nejste zrovna v momentě, kdy sem vpadnou hordy turistů. Před druhou světovou válkou žilo v Krakově téměř sedmdesát tisíc Židů. Tvořili čtvrtinu veškerého obyvatelstva. Ne všichni bydleli v Kazimierzi, ale historicky to byla jejich čtvrť. Po válce se do Krakova vrátila jen hrstka židovských obyvatel. Kazimierz je jedinou dochovanou židovskou čtvrtí se synagogami, hřbitovy, náměstím. Některé domy, přestože jsou opuštěné, působí dojmem, jakoby si někdo jen odskočil od plotny. Nezdá se, že by je jejich nájemníci opravdu chtěli dobrovolně opustit. Při procházce čtvrtí si člověk představuje jednotlivé lidské osudy, které se za různými dveřmi odehrály, a které ve většině případů skončily v koncentračních táborech. V době socialismu Kazimierz pustla. V posledních letech ale jakoby se znovu nadechla, a navzdory úctě k historii, která tudy prošla, zde opět tepe život. Někteří průvodci Kazimierz dokonce srovnávají s londýnskou čtvrtí Soho nebo pařížskou Quartier Latin. V době natáčení Schindlerova seznamu tu byla jen jedna kavárna a knihkupectví. To už není pravda. Dnes je útočištěm umělecké bohémy, kde se dá plně kulturně žít.
Člověk se, nevím na základě čeho, považuje za pána tvorstva. Je dobře, že mu občas dá příroda dostatečně důrazně najevo, že je pouze její součástí, a k tomu ještě malinkou.
Když jsem na své cestě po Západní Austrálii seděl za volantem vypůjčeného Land Cruiseru pěkně vysoko nad silnicí, schovaný za masivním rámem z ocelových kolejnic, který chrání předek vozu při střetech s divokou zvěří, připadal jsem si, že jsem pánem tvorstva já. Ten pocit se vytratil v momentě, kdy jsme vjeli do Údolí gigantů v Národním parku Warren. Jedná se o místo v jihozápadní Austrálii, kde roste strom karri – nejvyšší strom Západní Austrálie a jeden z nejvyšších stromů planety. Je to blahovičník (Eucalyptus diversicolor), který dorůstá výšky až devadesát metrů.
ŽEBŘÍK DO NEBES
Má cesta vedla k jedinci tohoto druhu pojmenovanému Dave Evans Bicentennial Tree. Možnost vylézt do koruny více než sedmdesát metrů vysokého stromu, který dříve sloužil jako jedna z několika přírodních požárních pozorovacích věží, byla víc než lákavá. Pocity při stoupání po sto třiceti železných tyčích zasazených ve tvaru šroubovice do kmene stromu byly hodně vzdušné. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem nikdy neměl problém s výškami a sednout si na okraj skály v dobách, kdy jsem aktivně lezl, pro mne nebyl problém, stát na ocelové tyčce, byť měla průměr okolo třech centimetrů, byl poměrně zvláštní pocit. V duchu jsem se přesvědčoval, že tvůrci tohoto přírodního žebříku byli určitě profesionálové a odvedli dobrou práci, a zároveň se vnitřně podivoval nad tím, že v Austrálii, kde vás na každém kroku varují výstražné cedule, co je nebezpečné a kam se nesmí, je povolené takovéto dobrodružství. Chybný krok by totiž znamenal pád skrz „příčky“ tohoto svérázného žebříkuschodiště. I z tohoto důvodu vyleze na pozorovací plošinu, umístěnou v koruně stromu, jen část návštěvníků. Většina jich vystoupá pouze do necelé poloviny na malou plošinku, umístěnou ve výšce odpovídající zhruba desetipodlažní budově. Tím se ale připraví o fantastickou odměnu. Výhled z plošiny, umístěné ve výšce 75 metrů nad zemí, je úžasný. Viditelnost je okolo čtyřiceti kilometrů, takže pro strážce požárů je to ideální místo, ze kterého přehlédne velkou část lesa. Když jsem si po sestupu přečetl na informační tabuli, že se ve větru plošina vychyluje od své osy na každou stranu až o metr a půl, věděl jsem, že by mě nahoru v takovém případě nikdo nedostal.
PROCHÁZKA V KORUNÁCH
Další lákadlo na nás čekalo v Národním parku Walpole-Nornalup. Tree Top Walk – mohutná ocelová konstrukce skládající se ze šesti lávek dlouhých šedesát metrů, umístěných na sedmi pylonech uprostřed vzrostlého blahovičníkového lesa. Procházka po lávce ve výšce mezi devíti a čtyřiceti metry nad zemí je dlouhá šest set metrů a je to jedinečná příležitost dostat se tam, kam se normálně podívají jen zástupci zvířecí říše, do korun nádherných vzrostlých eukalyptů. Celá lávka je přístupná i vozíčkářům, stejně jako část dřevěného chodníčku druhého prohlídkového okruhu dole na zemi. Moc se mi líbilo prohlížet si zblízka nádherně zbarvené stromy okolo, pozorovat ptáky a motýly, kteří poletovali v tomto patře lesa. Podlaha lávky je vyrobena z ocelových roštů, takže se člověk opravdu cítí jako součást lesa. Bylo zajímavé sledovat z ptačí perspektivy další návštěvníky, kteří se procházeli po dřevěném chodníčku hluboko pode mnou, jak se fotí u pat staletých velikánů. Nejpočetněji je v této části parku zastoupen blahovičník Eucalyptus jacksonii dorůstající výšky 75 metrů s obvodem kmene u země až dvacet metrů, vedle kterého vypadali turisté jako postavičky ze země Liliput, kterou navštívil pohádkový Gulliver. Na rozdíl od ostatních blahovičníků nemá tento druh hlavní kořen hluboko v zemi, ale pouze mělký kořenový systém, který je citlivý na poškození. Z tohoto důvodu je visutá lávka a dřevěný chodníček jedinou možností, jak z blízka obdivovat nádherné stromy a zároveň jim neublížit.
Pohled na Angolu zdevastovanou občanskou válkou není nijak radostný. Existuje tu však místo, které zůstalo téměř nedotčené – provincie Cabinda. Pro přírodovědce je zdejší prales rájem.
Pro místní pak zdrojem obživy. Už asi podesáté upozorňuji svého vychrtlého ochránce, že hlaveň kulometu plná hlíny by při prvním výstřelu nadělala víc problémů, než je zdrávo. Jenže noste desetikilovou zbraň v tom vedru a vlhku celý den. A tak se na mne Manoel jen unaveně usmívá, sem tam vyšťouchne z kónického ústí hrst červené hlíny a odevzdaně ji nechá klesnout ke kolenům, aby ji při dalším kroku zase naplnil. Mně nezbývá než doufat, že nás nikdo nepřepadne a ke střelbě nedojde. S Manoelem jsem se za těch pár dní příliš nespřátelil. Viditelně ho štve, že mě musí doprovázet na každém kroku a „dávat na mne pozor“. Ten příkaz dostal od samotného guvernéra, a to je ve vzdálené provincii Cabinda rozhodně člověk nejvyšší. Přitom sledovat v deštném pralese potrhlého přírodovědce – a ještě k tomu v plné polní – rozhodně není nic snadného. Bylo mi ho líto, ovšem podvědomý strach z volného pobytu na místech, kam turista nepřijde, nepřipouštěl sentiment. Jsme totiž v Angole, v zemi, kde občanská válka skončila před pár lety, kde stále operují skupinky odbojářů a separatistů, pro které může být každý cizinec lákavým soustem. Když nic, tak se za něj dá získat slušné výkupné.
OBĚTI LOVCŮ
V toyotě je útulno, i když i do ní proniká prach z hliněné cesty. Asfalt z velké části jediné silnice, spojující jih a sever země, dávno zmizel, od kol se zvedá neprostupný oblak a valí se na naše ozbrojené průvodce, sedící na otevřené korbě. V okrese Buko-Zau se konečně dostáváme do pralesní oblasti. Nekonečná zeleň tvořená vrcholky stromů sahá k obzoru. Potěšitelné je, že nepotkáváme nákladní automobily naložené dřívím, a ani v pralese není až na pár výjimek vidět plošné kácení, které se děje v jiných částech rovníkové Afriky. Při opakovaných zastávkách vyrážíme do pralesa a hledáme stopy po gorilách či šimpanzech, ptáme se domorodců podél cest. Přitakávají, že tato zvířata zde žijí, že nejsou vzácná. Bohužel brzy nacházíme nastražené pasti, různě velká oka uvázaná k ohnutým stromů, které spouštějí primitivní, ale velmi účinný mechanismus. O jejich účinnosti není pochyb – podél cest postávají děti a prodávají kořist, maso z pralesa. Bushmeat tvoří dikobrazi, velké krysy, menší antilopy. Na dotazy o ulovených větších a vzácnějších zvířatech se jen culí, je jisté, že vedle běžných drobných tvorů se uloví a na tržišti prodá řada vzácných druhů zvířat včetně goril.
ZDROJ OBŽIVY
Bushmeat, maso z pralesa, je zcela zásadní problém v mnoha zemích třetího světa. Loví se totiž nejen běžné druhy zvířaty, ale vzhledem k neselektivnímu způsobu odchytu do nášlapných pastí a ok vše, co se naskytne. Obětí lovců jsou tak běžně i vzácné, ohrožené a přísně chráněné druhy. Je velice snadné zakazovat lov a stíhat lovce, ovšem pro ně je to jediný dostupný zdroj potravy a příjmů. Každý zákaz musí být vyvážený nějakým alternativním způsobem obživy, což se snaží řešit řada různých světových organizací.
TRŽIŠTĚ HRŮZY
Obcházím pitoreskní stánky na domorodém tržišti okresního města a hledám bushmeat. Rýže, fazole, hromady zeleniny a ovoce…. Až konečně narážím na první úlovky zvířat. Tak jako podél silnice dny před tím převažují dikobrazi, malé antilopy chocholatky a dikdikové, vedle nich leží na pultech části větších zvířat, na povrchu opálené nad ohništěm, aby delší dobu odolaly náporu much. Zastrčený stánek na konci trhu mi vyráží dech. V několika řadách nad sebou vidím lebky různých primátů od malých kočkodanů po paviány a možná dokonce gorily, sušené chameleony, zobáky papoušků žako a zoborožců, kůže velkých antilop, jejich rohy, nohy… Jen pár snímků a majitelka stánku mě zle odhání. Prý jsou to jen produkty využívané šamany a lidovými léčiteli, takže žádné focení a hajdy pryč. Jsem rád, že to skončilo jen několika zlými výkřiky a máváním rukou, protože kolem stařeny se na její ochranu v mžiku shromáždil pořádný dav nepřátelsky vypadajících domorodců.
RÁJ PŘÍRODOVĚDCŮ
Prales Miombé je nesmírně bohaté a neprostupné území. Táhne se v širokém pásu západní Afrikou od Gabonu na severu přes obě konžské republiky právě po Cabindu, která tvoří jižní okraj území. Tento původní tropický prales patří k nejcennějším africkým územím a je domovem celé řady vzácných a ohrožených druhů zvířat, včetně nížinných goril, šimpanzů, slonů a tak dále. Rozhodně ale není bezedný. Při výpravách do pralesa jsme žasli nad obdivuhodnou pestrostí ptačího světa Cabindy. Během několika dnů jsme měli možnost pozorovat řadu mimořádně vzácných druhů ptáků. A co víc – alespoň podle dostupné literatury – pozorovali jsme několik druhů poprvé v Angole. To neznamená, že bychom měli takové štěstí, ale že v této zemi včetně Cabindy už desetiletí přírodu nikdo nezkoumal. Vědecký tým by mohl během měsíčního pobytu získat mimořádné výsledky ve všech oborech.
ZOO MEZI VRAKY
Poslední dny před odletem trávíme v hlavním městě provincie. Náhodně se dozvídáme, že kdesi při pobřeží žije starší Portugalec jménem Salazar, který vlastní gorilu, šimpanze a další zvířata v jakési malé soukromé zoo. Ihned se za nim vydáváme. Kličkujeme úzkými uličkami na periferii, mezi plechovými nekonečnými slumy, až náš průvodce zastaví u podivného zákoutí – vraky aut a pneumatiky ukazují na autoservis, nápisy na hospodu, ale nic nevěstí, že jsme u hledaného zvěřince. Vítá nás šlachovitý chlapík, prohodíme pár slov a také sklenice studeného piva nám v poledním vedru udělá radost. Po chvíli nás ochotně provází svým rozlehlým pozemkem, připomínajícím nelegální skládku. V malé kleci se krčí dvě mláďata šimpanzů. Salazar je vypouští a šimpanzátka se rozbíhají radostně po okolí. Z kýble tahají rozmáčený tvrdý chléb, pohazují prázdnými láhvemi od koly, skáčou po vracích aut a lezou pod nimi. Jeden nezbedník nalezne pohozený nůž, běhá s ním kolem mne jako pirát a rozmachuje se, jako by mě chtěl bodnout. Salazar bere mláďata do ruky a uklidňuje je. Můžeme si je dokonce pochovat.
OPRAVDU ZACHRÁNĚNÁ?
„Kde je ta mladá gorila?“ pídím se po tom, co mne nejvíc zajímá. „Asi před týdnem si ji odvezli jistí Brazilci,“ zní stručná odpověď. Gorilu, přísně chráněného živočicha, není problém bez jakýchkoliv dokumentů vyvézt přes půl světa. Salazar vidí mé zděšení. „Já zvířata nechytám, ale zachraňuji,“ vysvětluje s vážnou tváří. „Kupuju je od lovců a pytláků, jinak by je zabili a snědli. Je lepší je vykoupit a prodat tam, kde o ně bude dobře postaráno…“ Až při další prohlídce pozemku začínám Salazarovi věřit. V bizarním zvěřinci má vedle šimpanzů dva kočkodany, asi sedm červených pralesních prasat štětkounů, dikobrazy a asi deset malých antilop několika druhů. Většina z těchto zvířat je silně handicapovaná a pokud by je Salazar nevykoupil, byl by to jejich konec. Všichni kopytníci byli nepochybně v pralese odchyceni do ok a mají buď zcela amputované či alespoň poškozené a zdeformované části končetin. Je to smutný pohled. Šimpanzi, gorily a další zvířata pocházejí z Cabindy. Je to skvělá zpráva, právě v případě goril se bude možná jednat o jejich nejjižnější výskyt, na samém konci pralesa Miombé. Znamená to také, že toto úžasné území přečkalo mnohaletou občanskou válku, která zničila celou zbylou Angolu, zahubila obrovské množství lidí a bohužel také skoro všechna velká zvířata. I dnes, pár let po jejím konci, válka zabíjí. Miliony nášlapných min neumožňují v Angole rychlou obnovu země, ale Cabinda žije a čeká na své objevení. Bez infrastruktury zatím asi jen na ty nejodvážnější dobrodruhy, ale časem jistě i na další turisty. Pokud si uchová svou jedinečnou přírodu, pralesy a nekonečné písečné pláže, bude perlou celé jihozápadní Afriky.
Je známá jako „zlatá dívka z Pekingu“. Barbora Špotáková. Na vyjmenování všech jejích úspěchů nemáme dost místa. Medaile z olympiády je zatím vrcholem její sportovní kariéry. V tuto chvíli ji čeká další důležitý závod v životě. Mistrovství světa v atletice v Berlíně. I kdyby ji tentokrát (nedej bože) její oštěp zradil, zaslouží si body za to, jak pohodově svůj úspěch zvládá.
Kdybyste se ocitla v džungli a byla nucena ulovit zvíře jako potravu, zvládla byste to? Nejsem si jistá, mám sice zlato z Pekingu, ale ne zkoušky z myslivosti (smích). Spíš než na samotném hodu by záleželo na okolnostech. Síle větru, rychlosti kořisti, ale kdybych měla velký hlad, asi bych se trefila.
Na čem závisí dobrý hod? Není to o síle, jak si mnoho lidí myslí. Oštěp váží šest set gramů a měří okolo dvou metrů. Je to o technice a o hlavě. Musíte přemýšlet, než jednou švihnete.
Proč jste si odvezla z olympiády v Číně zlato právě vy? Byla jste lépe připravená nežli soupeřky? To určitě ne. Je mnoho sportovců, kteří na trénincích podávají excelentní výkony, možná někdy i lepší nežli já. Obrovskou roli hraje psychika. Snažím se nenechat se rozhodit ani před tím nejdůležitějším zápasem. Naštěstí ani trenér na sobě nenechává znát nervozitu. Přijdu na závod a směju se. Soupeřky to možná rozhodí a říkají si, že Špotáková musí mít úplně skvělou formu, když je tak v pohodě.
Pomáháte si i nějakým rituálem? Posloucháte třeba hudbu? Jsem sice mediálně známá jako fanynka skupiny Tři sestry, ale před zápasem poslouchám pro zklidnění popík. Před Pekingem jsem se „nastartovala“ písničkou Severní vítr je krutý.
Vozíte si na závody talismany pro štěstí? Dostala jsem peříčka od kamarádů a vozím si s sebou plyšového lemura krále Jelimána, postavičku z pohádky Madagaskar. Tento africký ostrov jste navštívila v rámci svojí dovolené.
Znáte ze světa hlavně stadiony nebo se snažíte poznat země hlouběji? Moc ráda bych víc cestovala, ale s olympijskou medailí přišlo tolik povinností a odpovědnosti, že si nemohu žádný dobrodružný risk dovolit. Hezký zážitek pro mne byla před pár lety návštěva Chile, kde jsem strávila měsíc na soustředění a závodech a mohla jsem tak poznat a vidět víc.
Jaký zážitek pro vás bylo focení s Janem Saudkem, který udělal fotky sportovců pro kalendář Dukly? Stálo to za to. Jeho ateliér má zvláštní atmosféru. Nejvíc mě překvapilo, jak to šlo rychle. Jsem zvyklá z různých promofocení, že to trvá hodiny. Pan Saudek přesně věděl co chce a potřeboval jen pár minut. Krásná zkušenost. Jako mediálně známá osobnost participujete na různých charitativních i komerčních projektech.
Stala jste se tváří značky Seat. Máte ráda auta? Ano. Navíc při mém stylu života je flexibilita nutností. Řídím Seat Altea. Vyhovuje mi, že to není jen hezké auto, ale i praktické. Hodí se do města i na hory.
Už máte představu, čemu se budete věnovat, až završíte svou profesionální kariéru sportovkyně? Ještě o tom přemýšlím. Určitě mi nebude lhostejná charitativní práce. Chtěla bych se soustředit na péči o seniory. Navštívit hospic, to je očistec.
Na jaké vítězství si brousíte zuby teď? Chystám se na mistrovství světa v Berlíně. Mám trochu obavy, protože tam budou snad všichni moji kamarádi a známí. Tím to bude trochu jiné, než když jsem závodila na exotičtějších místech. Chci to ale brát jako pozitivum, že mi lidi dají sílu a neukamenují mě, když neobhájím zlato (smích). Mistrovství světa v atletice proběhne v Berlíně 15. až 23. srpna. Báře Špotákové držíme palce.
