Milionáři ze slumu

Milionáři ze slumu

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Ve slumech hlavního města indického státu Západní Bengálsko žijí více než tři miliony těch nejchudších obyvatel planety. Žijí, nebo živoří? A obklopí jednou slumy i váš dům? Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a přebíral staré špinavé igeliťáky. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku.

Igelit potřeboval na vyspravení protékající střechy chatrče. Pokynul rukou a pozval mě, abych se u něj „doma“ schoval před deštěm. Jméno Rádža bazaru, největšího kalkatského slumu, znamená v překladu Králův trh. Odkud vzala ta neidentifikovatelná změť chatrčí a smetišť tak poeticky absurdní jméno? Kdo je tím králem a kde stojí jeho palác? To nikdo netuší. Když jsem sem přišel poprvé, měl jsem pocit, jako bych dostal klackem do hlavy. A to jsem po měsících putování křížem krážem Indií propadl iluzi, že už mě tahle země nemá čím překvapit. Kalkata si vysloužila řadu nelichotivých titulů: nejšpinavější a nejpřelidněnější město světa, umírající metropole, indické peklo. Už to dávno neplatí. Spousta věcí se tu změnila k lepšímu a řada velkoměst třetího světa je na tom dnes hůř. Mediální obraz Kalkaty jako apokalyptické metropole hladu a nemocí má ale silný život. O obyvatelích zdejších slumů si můžete přečíst třeba jímavý román Dominique Lapiérra Město radosti (City of Joy), podle něhož byl v roce 1992 natočen americký film s hvězdným Patrickem Swayzem v hlavní roli. Producentům filmu se prý indická realita nezdála dost příšerná. Podle návrhů hollywoodských architektů proto za hlavním kalkatským nádražím Howrah vyrostly rozsáhlé kulisy chudinské kolonie, v nichž se pak celý film natáčel. Po odjezdu filmařů a komparsistů se do nich nastěhovali autentičtí chudáci. Nezasvěcenému návštěvníkovi může jako filmová kulisa připadat i Králův trh. Bludiště igelitových přístřešků jako kdyby tu stálo teprve od včerejška. Chatrče připomínají nomádské stany, které jejich kočovní obyvatelé ráno strhnou a vydají se na své pouti zase někam dál. Jenže slum tu stojí už třicet let a jeho obyvatelé nemají kam jinam jít. Mají tady své sousedy, své obchůdky a čajovny, svého holiče i svou opravnu rikš. Jsou zde doma. Tady, v přízračném městě ve městě, připomínajícím postapokalyptickou sci-fi.

ŠPINAVÁ CHÁTRA?

Favela, barrio, kampung, bidonville, shanty town, looban… Slumy mají ve světě různá jména a různé podoby. V Bangkoku jsou to čtvrti úhledných dřevěných chatek na kůlech nad řekou s barevnou televizí a ledničkou. V Riu de Janeiro tvoří slumy několikapatrové krabice z betonu. V Káhiře se stal slum z bývalého pohřebiště, kde živí obývají honosné hrobky. V Nairobi musejí obyvatelé slumu neustále hlídat oblohu před „létajícím záchodem“. Soused si prostě uleví do igelitky, roztočí ji nad hlavou a hodí co nejdál. Na Králově trhu se chodí na záchod do stoky, která je všem na očích. Možná i proto obyvatelé okolních bohatších čtvrtí zdejší chudáky tak nenávidějí. „Proč fotíš tuhle špinavou chátru?!“ rozčiluje se chlapík v bělostné košili, když se snažím zvěčnit Ašókova nejmladšího synka. Pokouší se udržet ve vzduchu papírového draka, třepotajícího se ve větru. A zatímco drak na špagátu trhaně plachtí nad vodami stoky, chlapík v bělostné košili na mne anglicky křičí, že určitě chci svými fotkami udělat jeho zemi špatné jméno. Indie má se slumy závažný „imidž problém“. Ale proč vlastně? Podle OSN charakterizuje slum ilegalita staveb, nedostatek životního prostoru, absence pitné vody, toalet a likvidace odpadu. Stejné životní podmínky panovaly v evropských a amerických městech ještě relativně nedávno. Stačí připomenout pražské dělnické kolonie nebo současné romské osady na Slovensku. V podmínkách slumů prý na Západě dodnes žije 55 milionů lidí. Gándhího vlast navíc za nic nemůže. Králův trh a desítky dalších kalkatských slumů je částečně dědictvím politiky anglických kolonizátorů, částečně produktem bouřlivých politických událostí, které se ve dvacátém století přes město přehnaly. Po rozdělení britského koloniálního impéria v roce 1947 zaplavila Kalkatu vlna hinduistických uprchlíků ze sousedního muslimského Východního Pákistánu. Druhá lidská řeka dorazila do města v roce 1971, kdy se po krvavé válce z Východního Pákistánu zrodil dnešní nezávislý stát Bangladéš. Třetí uprchlická vlna trvá dodnes – do Kalkaty se derou neúrodou ožebračení bezzemci ze sousedních přelidněných indických států Bihár a Urísa. Přicházejí sem za falešnou vidinou filmových snů, za bohatstvím a štěstím městských lidí. Ze snů se probouzejí v chatrčích na břehu stoky. Na jednoduché konstrukci z klacků jsou navěšeny kusy igelitu. Za monzunového deště připomíná taková bouda potápějící se loď. Chatrče „bohatších“ kryje plech z rozvinutých a rozklepaných sudů. Uvnitř je jediná místnost, kterou obývají celé rozvětvené rodiny. Za východu slunce, když ranní chlad probudí spáče, zaplní Králův trh temné hučení benzinových vařičů, na kterých si lidé připravují čaj s mlékem. Většině obyvatel slumů však nahrazují sporák ohníčky z doutnajících odpadků, jejichž štiplavý dým vyplňuje vzduch.

milionari

CHUDÁCI SE DĚLÍ

Slumy v nás asociují přelidnění, bídu, kriminalitu, alkoholismus, vysokou dětskou úmrtnost, negramotnost a nemoci. To všechno je pravda. Naprostá většina obyvatel si ale slum vybrala dobrovolně – město jim zaručuje stálejší a vyšší příjmy, než by měli na venkově. Najdou tu řadu zaměstnání od třídění odpadu přes malé dílničky na výrobu všeho možného až po pouliční prodej. Podle některých studií jsou slumy velmi důležitou součástí „oficiální“ ekonomiky rozvojových zemí. Ašók, který se živí taháním rikši, je na místní poměry docela boháč. Jeho chatrč se pyšní stěnami z odpadového dřeva, které připlavila stoka. „Vlastně není tak docela moje,“ vypráví mi lámanou angličtinou. „Patří zamindárovi, který si každý měsíc chodí pro nájem. 300 rupií za bydlení, 100 za elektřinu, pane.“ Projede mnou pocit viny. 400 rupií, to je asi dvě stě korun. Za cenu mé letenky do Kalkaty by Ašók mohl bydlet sedm let! „Zdá se mi, že ztrácím cenu, indickejm dědětem hlad stejně nezaženu,“ zpíval kdysi Vladimír Merta. A pak překvapeně zjišťuji, že Patrick Swayze měl nejspíš v tom přeslazeném americkém filmu o Kalkatě pravdu: na rozdíl od bohatců se totiž chudáci vždycky dělí. Ašókova rodina mi jako váženému hostu připravuje vařenou rýži se zeleninou a placky čapátí. Kolem se shlukují houfy smějících se dětí a sousedi zblízka i z dálky si nevěřícně přicházejí prohlédnout cizince, který zavítal na Králův bazar a neštítí se tu povečeřet. Kromě studu s tím mám i hygienický problém. Odkud je voda na čaj, který mi právě vaří? Stoka hned vedle chatrče obsahuje víc bakterií, než biologická zbraň… Mám urazit Ašókovu pohostinnost? Pak si ale vzpomenu na hydrant, kolem něhož se na ulici myly desítky lidí. Kapky vody zářily ve vycházejícím slunci jako drahokamy. I když jsou slumy vlastně ilegálními stavbami, kalkatská radnice toho za poslední léta pro jejich obyvatele mnoho udělala. Do některých chatrčí už dnes proudí elektřina, docházejí sem učitelé a lékaři. Jenže to pořád nestačí. Problém kalkatských slumů je mnohem větší, než aby si s ním sama poradila jakákoliv vláda světa. Sedíme a pijeme čaj, zatímco na igelitovou střechu nad našimi hlavami bubnuje monzunový déšť. A tak u na kost obnažené lidské bídy se mohu ubránit svým pocitům jen chlapáckým cynismem, nebo mesiášskou snahou spasit svět. Třetí možností terapie je práce. A tak když přestane pršet, chodím po Králově bazaru a fotím to Město radosti, abych o něm podal zprávu.

Mapučové na válečné stezce

Mapučové na válečné stezce

TEXT: MARTIN MYKISKA

K Chile se váže heroická historie střetů jihoamerických domorodců s bílými kolonisty. Ti narazili na mapučské šípy v nebojácné Araukánii. Po dvanácti hodinách vystupuji z autobusu v Temucu, panuje typické počasí jižního Chile.

Je šedivo a prší. Procházím uplakaně působícím městem a na tržišti se zeleninou zaznamenávám tváře odlišné od běžných kreolských chilských typů. U trhovkyň převažují široké obličeje mapučských žen. Stejně jako tváře indiánek z Bolívie či Peru i tyto působí neproniknutelně a tvrdě. Na hlavách mají barevné šátky a oděny jsou v širokých sukních. Brzy odjíždím příměstským autobusem na venkov a pak procházím po blátivé cestě kultivovanou krajinou s roztroušenými prostými dřevěnými domky. Přepychem neoplývá žádný. Jdu k domku paní Irene Wueche, na kterou jsem dostal tip. Irene Wueche je známou propagátorkou mapučské kultury. Pozemek poznávám snadno, na zahradě trčí z trávy několik soch mapučských bohů. A za nimi stojí zvláštní stavba, tradiční dům Mapučů zvaný ruka. Hrubá dřevěná stavba obdélníkového půdorysu se střechou z trávy.

HEROICKÁ HISTORIE

Mapučové, nazývaní také Araukáni, původně žili kromě chilského území i v argentinské části Patagonie. Přestože toto etnikum není zdaleka tak známé jako peruánští Kečuové nebo bolivijští Ajmarové, byli Mapučové mnohem bojovnější, či lépe řečeno mnohem úspěšnější. Mapučové byli jedni z mála jihoamerických indiánů schopni vzdorovat i říši Inků. Mapučtí bojovníci incký postup na jih opakovaně zastavili a Inkové proti nim dokonce museli opevnit hranici, kterou byla řeka Maule. Mapučský úspěch byl o to zajímavější, že na rozdíl od precizně organizovaných Inků nikdy nevytvořili pevnou státní strukturu, vždy žili ve volných svazcích velkých rodin, těšili se osobní svobodě a praktikovali zřízení, které bychom mohli nazvat přímou demokracií. V rámci komunit volili jednotlivé náčelníky – lonko. Pouze za válečného stavu se Mapučové podřizovali zvolenému „válečnému náčelníkovi“, zvanému v jejich jazyce toqui, nositel sekery. Díky bojovnosti a efektivní organizaci v dobách ohrožení Mapučové úspěšně vzdorovali i Španělům po celých tři sta let kolonizace. Španělé sice zprvu nějaké území dobyli, jenže Mapučům se ho podařilo vybojovat zpět. Trvalo dvě stě let, než bylo opět možné na některých částech jejich teritorií spatřit bílého muže. Hranice mezi světem Mapučů a světem bílých se na dlouhou dobu ustálila na řece Bío-Bío. Toto dlouhé období, označované trochu zavádějícím pojmem válka o Araukánii, ovšem neznamenalo permanentní nepřátelství, nýbrž i mírová období a obchodní styky. Teprve po vzniku Chilské republiky vyvolal nárůst bělošské populace opět hlad po mapučské zemi. Válka o Araukánii vstoupila do poslední fáze. Na konci 19. století se Chile rychle rozrostlo o území na severu i na jihu. Nejprve na severu vyhrálo takzvanou pacifickou válku s Bolívií a Peru o ledková pole. Díky této válce Chile disponovalo kvalitně vycvičenou a moderně vybavenou armádou, které už Mapučové nebyli schopni vzdorovat. Navíc právě do této doby spadá krátký příběh francouzského dobrodruha Orelie-Antoina de Tounens, který sám sebe vyhlásil samozvaným králem Araukánie a začal přesvědčovat všechny Mapuče, aby se k němu přidali. Chilané v rámci „pacifikace Araukánie“ zakročili a mapučská území postupně, ale s konečnou platností absorbovali ve prospěch Republiky Chile. Během tohoto procesu klesla mapučská půlmilionová populace v důsledku útisku, hladomorů a nemocí o celý řád. Ve stejné době bylo zničeno tradiční společenské uspořádání Mapučů, pro které byly dokonce po vzoru USA vytvořeny indiánské rezervace. I proto postupem času mnoho indiánů migrovalo do velkých měst včetně Santiaga, kde dodnes tvoří početné skupiny. Nespokojenost s vlastním osudem existuje v mapučské populaci dodnes. Chilská vláda sice nedávno povolila například vyučování mapučského jazyka mapudungun a zařazení kapitol z jejich dějin do škol v mapučské domovské oblasti kolem města Temuco, nicméně Mapučové ztratili většinu půdy a na venkově přežívají jako chudí zemědělci. Jejich individualismus, zděděný po předcích, jim brání vytvářet dostatečně velká zemědělská družstva, aby obstála v konkurenci modernějších farem. Za prezidenta Eduardo Frei Montalvy byla Mapučům v rámci agrární reformy dokonce vrácena nějaká půda, ale za vlády Augusta Pinocheta ji museli povinně prodat zpět bohatým. Aktuální hrozbou je velkokapacitní kácení lesů nadnárodními společnostmi na území, které Mapučové považují stále za své. Skryté napětí trvá a doposud se vždy našli mladí radikálnější členové společnosti, kteří pochodeň nesouhlasu se stavem věcí nesou dál. Neřešený historický konflikt tak doutná až do současnosti. Mapučů je v současnosti kolem milionu, polovina z nich žije ve městě Temuco a jeho okolí.

V TRADIČNÍ RUCE

Paní Irene mne zavedla rovnou do ruky a začala rozdělávat oheň. Uvnitř nebylo prakticky nic, prý mohu na hliněné podlaze klidně přespat. Za 35 dolarů. Ekoturistika dělá s cenami divy. Nejdřív tedy musím paní domácí upozornit, že zase tolik o spaní v ruce na zemi nestojím, takto mohu spát kdekoliv jinde. Paní se nakonec spokojila s částkou pět tisíc chilských pesos (necelých deset dolarů). V této ceně je ovšem zahrnuto i to hlavní, proč jsem zde: povídání si o Mapučích. Jako první se dozvídám, že k paní Irene jezdí každoročně turisté, hlavně ze Skandinávie, a v rámci ekologického projektu se učí sázet mrkev a další zeleninu na zahrádce, sekat trávu a vykonávat další různé zemědělské práce. Turisté jsou prý z kontaktu s přírodou nadšeni, dobíjejí si tím energii. K tomu se ozdravují zdejší prostou, ekologickou domácí stravou. Když jsem mapučské ženě vysvětlil, že v mé rodné evropské zemi není práce na zahrádce zatím žádnou neobvyklou a exotickou činností, nevěřícně kroutila hlavou a brala to jako další mé výmysly v rámci smlouvání ceny. Skandinávci na konci svého ozdravného pobytu zhlédnou šamanské představení v duchu mapučských svátků, třeba oslav mapučského nového roku, který slaví Mapučové 23. nebo 24. června, tedy o půl roku dříve než zbytek světa. Svátky doprovázejí obřady, tanec, zpěv, společné jídlo a dokonce dárky. Vše pod širým nebem. V mapučském světě jsou šamani stále uznávanými autoritami, například léčí nemocné, k čemuž vedle nadpřirozených sil používají i rozsáhlé znalosti místních léčivých bylin. Mapučští šamani jsou výhradně ženy, zvané machi, úlohou mužů je buď pracovat doma v hospodářství, nebo odjíždět za prací do větších měst. Irene zavzpomínala na své mládí, kdy měli její lidé všeho dost, protože vše získávali prací. Vůbec nepotřebovali peníze, dokud se pohybovali jen uvnitř mapučských komunit. Dnes už to možné není. V domech svítí elektřinou, rádi používají moderní vymoženosti jako jsou televize a rádio, potřebují cestovat do města a vůbec největším problémem z toho všeho je nedostatek peněz na to, aby mohli svým dětem zajistit vzdělání. A to je drahá a hlavně dlouhodobá záležitost. Irene ještě pamatuje, že když byla malá, všude kolem převažovaly lesy. Ale ve 20. a 30. letech přišli bílí muži, kteří tu začali vyrábět dřevěné uhlí. Místní lidé tehdy měli půdy dostatek, tak ji bělochům ochotně přenechávali. Za největší problém současných Mapučů pak paní Irene vidí to, že jsou strašně nejednotní.

mapucove

JAK PŘIŠLI NA SVĚT

„Na dně moře žil veliký had zvaný Kai Kai. Vládl vodám a poručil jim, aby zaplavily zemi. Na vrcholech hor žil jiný veliký had Ten Ten, stejně mocný jako Kai Kai. Ten Ten nařídil Mapučům, aby rychle vylezli na hory. Mnoho Mapučů při cestě do hor zemřelo a ve vodě se proměnili v ryby. Mapučové, kteří pokračovali vzhůru, nesli na hlavách džbány, které je chránily před deštěm i sluncem. Mapučové vykřikli: Kai Kai Kai! a odpověděli: Ten Ten Ten. A přinášeli obětiny tak dlouho, dokud voda neopadla. Ti, kteří přežili, pak sešli z hor dolů a znovu obydleli zem. Takovým způsobem se zrodili Mapučové.“ Tolik mapučská legenda. Jak to bylo doopravdy, není dosud jasné, protože původ Mapučů se dodnes nepodařilo jednoznačně doložit. Někteří vědci například přišli s tím, že mapučský jazyk mapudungun je příbuzný rodině penutianských jazyků ze Severní Ameriky. Jiná skupina řadí mapudungun do rodiny andských jazyků a ještě jiní vědci uvažují o vztahu Mapučů s mayským etnikem. Nedávné výzkumy DNA Mapučů dokonce odhalily dávné spojení mapučských předků s obyvateli Polynésie. Ne že by odtamtud Mapučové přímo pocházeli, ale lze usuzovat, že s nimi byli třeba ve styku. Zajímavé také je, že jedno z nejstarších archeologických nalezišť obou Amerik – Monte Verde – leží na mapučském území. Přímá spojitost kultury z Monte Verde s Mapuči ale dosud prokázána nebyla.

Zapomenuti v zahradě bohů

Zapomenuti v zahradě bohů

TEXT A FOTO: PAVLA SMETANOVÁ

Bratři Durrellové ve svých knihách nezapomenutelně vylíčili Korfu. My jsme ostrov prozkoumali, abychom se o nich dozvěděli více. Jako detektivové jsme nahlíželi do třináctých komnat. Objevili jsme místa zapomenutá, obrostlá psím vínem, nostalgicky krásná.

Dojem to musel být opravdu silný. Na Korfu prožili necelých pět let svého mládí, ale ve vzpomínkách se k němu vraceli celý život. Řeč je o Geraldu a Lawrenci Durrellových. Mladší ze slavných bratří, Gerald, zvaný také Gerry, se proslavil jako nadšený zoolog a popularizátor ochrany přírody. Knihy začal psát na popud svého bratra, známého britského romanopisce a básníka. Vedly ho k tomu opravdu praktické pohnutky. Potřeboval z něčeho financovat svou vlastní zoologickou zahradu. Za svým snem o vlastní zoo si šel od dětství. Jeho prvním slovem údajně bylo „zoo“ a první dětské vzpomínky se vztahovaly ke slimákovi v Indii, kde se v roce 1925 narodil. V domě na Korfu jako dítě realizoval své první zoologické pokusy. Z pokoje pro hosty si vytvořil pracovnu, kde našly útočiště biologické exempláře, sesbírané na chlapeckých výpravách. Jeho vášeň zasahovala i do chodu domácnosti, třeba když před domem pitval želvu ve stadiu rozkladu nebo když Lawrence nakopl osel. Vřelý vztah k přírodě ovlivnil i jeho výuku. Soukromí učitelé ho učili zeměpis vskutku originálně. Na pláži, kde se učebními pomůckami staly větvičky a mušle. Několik let, která na ostrově prožil, humorně popsal ve své nejpopulárnější knize O mé rodině a jiné zvířeně. Zatímco Lawrence spolu se svou první ženou Nancy byli už na Korfu zabydlení, Gerald sem připlul s maminkou a dalšími dvěma sourozenci v roce 1935. „Před námi ležela čokoládově hnědá šmouha země, zachumlaná do mlhy, bylo to Korfu. . .“ To byl první Gerryho dojem z ostrova. Asi to nebyla láska na první pohled, o to víc se ale časem prohloubila. Roky na ostrově prožil v několika různých domech, přičemž každému z nich symbolicky věnoval jednu část své populární knihy. Lawrence tu mezitím napsal své první tři romány a oddával se bohémskému způsobu života. Druhá světová válka ale udělala tlustou čáru za Gerryho idylickým dětstvím. Po pěti letech se rodina vrátila zpět do Londýna. Jediný Lawrence zůstal a utekl do Egypta po dobytí Řecka nacisty.

ŘECKÉ PRÁZDNINY

V roce 1967 se Gerald Durrell, už jako známá osobnost, na svůj milovaný ostrov vrátil, aby zde natočil částečně hraný a částečně dokumentární film pro BBC s názvem Zahrada bohů. Ve filmu měl hrát on sám, jeho ctěný profesor Theodor Stefanidis a nějaký řecký chlapec, který by vystupoval jako jeho kmotřenec. Gerald potřeboval malého Řeka hovořícího anglicky, aby se s ním domluvil. I přes to, že ve svých knihách popisuje, jak si povídal s místními venkovany, jeho řečtina se omezovala hlavně na objednávání jídla a pití v tavernách. Tehdy se seznámil s ředitelem Korfské organizace cestovního ruchu Ioannisem Damaskinosem, který mimo jiné působil jako tehdejší dánský honorární konzul. Protože byl vychováván ve dvou jazycích – angličtině a řečtině – a kromě lásky k ostrovu sdílel také lásku k vínu a ouzu, s Gerrym si okamžitě padli do noty. Slovo dalo slovo a Gerry si od Ioannise vyžádal povolení, aby ve filmu mohl hrát jeho čtrnáctiletý syn Andreas, který stejně jako otec angličtinu ovládal. Ioannis souhlasil a malý Andreas byl naprosto nadšen náplní svých tehdejších prázdnin. Celý film je převážně svědectvím o tom, jak Korfu vypadalo v šedesátých letech. Na ostrově tehdy jezdilo jen několik aut, jinak se lidé dopravovali na oslech, koňskými povozy či sporadicky fungujícími autobusy. Nikde ani známky po velkých hotelových komplexech. Nedotčená příroda a nádherné pláže. Gerald s profesorem Stefanidisem procházejí olivovými háji, zkoumají brouky, kobylky a ptáky, koupou se v moři a Andreas běhá za nimi.

ZAŠLÉ VZPOMÍNKY

Tím chlapcem ve filmu je můj nynější manžel a otec mých dětí. Musím přiznat, že jsem se do něj zamilovala po zhlédnutí zmiňovaného dokumentu. V tu chvíli jsem si říkala, že bych jednou chtěla mít tak roztomile vypadající děti. Tohle přání se mi splnilo beze zbytku. Poslední vzpomínku na Gerryho má můj muž z roku 1987, kdy jeho tatínek už byl přes deset let po smrti, a on byl pozván na večírek do nádherného domu Charise Bogdanose na východním pobřeží, kde seděla honosná společnost v čele s Geraldem. Ten vypadal staře a nemocně a o svého „kmotřence“ nejevil zájem. Společnost mu dělala karafa vína a krabička cigaret na starožitném dubovém stole. Na svou lásku k vínu také Gerald o několik let později zemřel. Ačkoli Korfu bratři Durrellové proslavili, místní o nich moc nevědí a ani se nesnaží tento potenciál obchodně vytěžit. Dodnes se sjíždějí k Lawrencovu domu jeho věrní obdivovatelé a čtenáři s nadějí, že zde najdou muzeum či alespoň zmínku o jeho životě. Turistická taverna s pár fotografiemi Lawrence a několika okopírovanými výstřižky z novin na stěnách interiéru asi srdce fanoušků neuspokojí. Na ostrově sice působí škola pojmenovaná po obou bratrech, pořádající kurzy pro studenty z celého světa, má však problémy s financováním. Řecké úřady ani korfské politické organizace nepřikládají těmto významným spisovatelům potřebnou důležitost a školu nijak nepodporují. Před dvěma lety se zakladateli a řediteli podařilo přesvědčit korfského starostu, aby po bratrech Durrellech byl pojmenován park ve středu hlavního města. To byl první, ale zároveň zatím i poslední úspěch školy na řeckém území.

zahrada2

DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ

Udělala jsem ze sebe „durrellovského detektiva“ a pátrala po místech, kde slavní bratři žili. Kromě Lawrencovy bílé vily jsem hledala i domy spojené s Geraldem. Zklamání přišlo rychle. Buď byly zavřené, nebo na prodej. O třetí vile mi navíc všichni „durrellofilové“ tvrdili, že se k ní nedá dostat. To byla výzva. Spolu s manželem jsme se rozhodli tomu přijít na kloub. Můj muž Andreas tvrdil, že si ji dobře pamatuje z dětství, ale bylo zřejmé, že po čtyřiceti letech se leccos změnilo. Jezdili jsme na motorce sem a tam, až jsme objevili zpustle vypadající zamčenou bránu. Přelezli jsme ji a vydali se cestičkou mezi cypřiši a olivovníky do kopce. Zrezivělé varování „Pozor zlý pes“ nám moc strachu nenahánělo, neboť všechno nasvědčovalo tomu, že zde už dlouho nebyla jediná živá bytost. O to větší bylo naše překvapení, když jsme přelezli další plot. Vyřítili se na nás za hlasitého štěkotu tři velicí psi. Nejdřív jsme se dali na ústup, ale po chvilce se Andreas se psy spřátelil a mohli jsme dál pokračovat v tajné prohlídce. Ano! Je to ona! Spatřila jsem kostelík, o kterém se Gerry zmiňuje ve své knížce. Za chvilku jsme objevili i dům, zchátralý a zpustlý, obrostlý plevelem a psím vínem. Téměř nebyl vidět. Na první pohled bylo patrné, že zde, kromě zvířat, která sem asi pravidelně někdo chodí krmit, už dlouho nikdo nebydlí. „Krasavice po sedmdesáti letech…,“ pomyslela jsem si s trochou nostalgie, chytla za ruku muže, který zde prožil část svého dětství a pomalu se s ním vydala na cestu zpět.

Zánik Kašgaru

Zánik Kašgaru

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

V létě obletěly svět zprávy o krvavých etnických nepokojích v západní Číně. Smutný příběh kulturní genocidy v Tibetu zná asi každý. Kdo ale slyšel o tragédii muslimského národa Ujgurů? Město Kašgar leží doslova na konci světa.

Ze tří stran ho obklopuje pákistánská, tádžická a kyrgyzská hranice, ze čtvrté strany jeho klid střeží rozpálené písky pouště Taklamakan. Kdysi to bývala nejdůležitější oáza na Hedvábné stezce. Čínští kupci tu zboží překládali z velbloudů na koně a osly a vydávali se na nebezpečnou cestu přes průsmyky Pamíru a Ťan-šanu a dále na západ až do Říma. Do Kašgaru jsem poprvé přijel v létě 1998 ze severu. Tehdy to obnášelo dvoudenní jízdu autobusem z města Urumči, ležícího na trati z Pekingu do Kazachstánu. Centrum muslimské kultury Ujgurů mně naprosto uchvátilo. Ve staré čtvrti to vypadalo jako v dobách největší slávy Hedvábné stezky. Rozkládal se tu nepřehledný labyrint uliček, tvořených nízkými domky z nepálené hlíny. V pitoreskních zákoutích jsem potkával ženy v závojích, v křivolakých průchodech se vyhýbal povozům s nákladem datlí, taženým hýkajícími oslíky, na bazarech smlouval s bradatými muži v tradičních čtverhranných čapkách. Přízračnou atmosféru zašlých časů Střední Asie doplňovaly dílničky zlatníků a kožešníků. Přímo na ulici jste mohli sledovat při práci kováře, vyrábějícího zahnuté nože nebo čajové konvice. V pekárně hnětla skupinka mužů těsto na velké kulaté chleby. Hned vedle se rozložil prodavač skopových kebabů, jejichž omamná vůně se linula všude kolem. Ujgurští staříci je zapíjeli zeleným čajem se skořicí a hřebíčkem. Pětkrát denně se modlili ve velké mešitě Id Kah, kterou si zde muslimové vystavěli už v roce 1442. „Naše odrůda islámu je velmi mírumilovná,“ říkal učitel Rázim, se kterým jsem se seznámil v čajovně. „Toleranci nás naučila kulturní výměna se Západem, trvající mnoho století, ke které přispěla Hedvábná stezka…“

ETNICKÉ ZAPLAVENÍ

Podruhé jsem do Kašgaru přijel v létě 2003 z jihu přes hory po pákistánské karákóramské dálnici. Ale i severní cesta z Urumčí se už v té době změnila k nepoznání. Odlehlost, která Kašgar po staletí chránila před vlivem okolního světa, ukončila moderní železniční trať, kterou Číňané dostavěli v roce 1999. Její pražce se staly posledními hřebíky do rakve centra Hedvábné stezky. „Staré město? Podle průvodce tu mělo být, ale skoro jsem ho nenašel,“ vyprávěl kluk z Ameriky, se kterým jsem se seznámil v hotelu. Hned za svítání jsem vyrazil do ulic. Tam, kde jsem před pěti lety popíjel čaj s ujgurskými staříky, nebylo nic. Starobylá zákoutí kolem mešity Id Kah zmizela. Na místě bazarů zůstala jen holá pláň, na které čínští dělníci hloubili základy pro železobetonové armatury. Bagry, připomínající dinosaury, si na okraji pláně razily cestu troskami hliněných domků. Posedávající skupinky bradatých mužů tiše sledovaly, jak jim město mizí před očima. Starý pán se chaoticky toulal po hromadách suti a jeho prsty si přehazovaly korálky modlitebního růžence. Opodál jsem spatřil billboardy s kresbami „Nového Kašgaru“. Široké bulváry, administrativní budovy ze skla a oceli, zářící nákupní centra… Ale co mi na té počítačové animaci moderního světa připadá zvláštní? Až po chvíli si všimnu, že na všech obrázcích se procházejí Číňani. Pro Ujgury už prostě v Kašgaru není místo. Jasně to naznačuje i zdejší socha Maa, údajně největší v celé Číně. Dvacetimetrový potentát symbolicky kyne rukou kamsi do dáli, jako kdyby říkal: „Zmizte!“ V evropských dějinách se některé národy pokoušely navzájem vyhladit. Peking volí odlišnou taktiku – etnické zaplavení a změnu národnostní struktury. Stejně jako do Tibetu míří i do Ujgurska miliony Chanů (etnických Číňanů). Nové nádraží v Kašgaru chrlí každý den další imigranty, které sem ze všech koutů „Říše Středu“ přitahují ekonomické výhody. V roce 1945 tvořili Číňani v Ujgursku jen 5,5 % obyvatel. Dnes jich tu je už polovina populace. Ujgurové se tak stávají menšinou ve své vlastní zemi. Vetřelci ovládli státní správu, obsadili byznys, uchvátili pracovní místa. Z původních obyvatel se stávají občané druhé kategorie, kterým zůstávají vyhrazena snad jen tradiční řemesla.

kasgar

CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI

Buldozery dnes rachotí nejen v Kašgaru, ale i v Korle, Kuče, Aksú, Turfanu, Hotanu a dalších ujgurských městech. Scénář je vždy stejný. Úřady označí starou část města za zdravotně závadnou. Mluví o modernizaci, o riziku zemětřesení a o tom, že vládě jde jen o dobro občanů. Pak vyjedou bagry. Ujgurové jsou vystěhováni do paneláků na periferii. Po staletí byli zvyklí žít v jednopatrových domcích. „Nad námi je jen Alláh,“ říkali. Teď nad nimi budou žít cizí lidé. Přesídlení rozvrátí sousedské vztahy, které se v malých uličkách tvořily po staletí. Byty v nových domech v centru dostanou šikmoocí imigranti, kteří tak původním obyvatelům kradou jejich města. Asanací okolí mešity Id Kah ale tragédie Kašgaru nekončí. Podle zpráv z letošního léta se buldozery zakously i do zbytku tradiční hliněné čtvrti. Vše „staré“ musí zmizet, aby to Ujgurům nepřipomínalo, že tu původně žili oni, a ne Číňani. Podle Pekingu je kulturní genocida prevencí proti případným separatistickým snahám Ujgurů v budoucnu. Kdo ztratí svou minulost, ztratil i budoucnost. Přepsání historie pokračuje vymazáním paměti. Původní místní názvy mění úřady na čínské. Z kašgarské řeky Tumen se tak stala řeka Donghu. V červenci podepsaly desítky světových archeologů a historiků umění petici čínské vládě. Požadují, aby se bourání Kašgaru zastavilo. Ujgurové v exilu se snaží starou čtvrť protlačit na seznam památek UNESCO. Jenže za pár měsíců už nebude co chránit. Dva tisíce let staré srdce Hedvábné stezky rozdrtí pásy čínských buldozerů na prach. V Sin–ťiangu dnes probíhá stejná genocida jako v Tibetu. Svět o ní neví, nebo spíš nechce vědět. Západu nejsou Ujgurové sympatičtí už proto, že jsou muslimové. A navíc jim chybí charismatický vůdce typu dalajlamy.

Trestná výprava do čech

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Dvakrát se vydaly římské legie ztrestat sebevědomí Markomanů. Během markomanských válek Římané rázovali Moravou a jejich stopy si můžete prohlédnout na Hradisku u Mušova, v Pasohlávkách nebo Mikulově.

První přesně datovanou událostí týkající se české kotliny však bylo tažení proti králi Marobudovi, který z nitra Boiohaema vládl obrovské, ale pro Římany nebezpečné říši. Boiohaemum, vlídná země v nitru Evropy nabízející vše, co jen člověk potřebuje k životu. Úrodnou půdu v povodích řek, nespočet zvěře v hlubokých lesích a hlavně neprostupné hory, od nichž nepřátelé raději odvrátí zrak. V této zemi se dobře dařilo Keltům i germánským Hermundurům. Sem také mířily tisíce Markomanů, ustupujících z dnešního Německa před rozpínajícím se římským impériem. V čele markomanských vojů stála osobnost, která by i v samotném Římě svými schopnostmi a vzděláním budila respekt, natož pak mezi barbarskými Germány – král Marobud. Výjimečnou osobnost z Marobuda udělali sami Římané. Bylo zvykem, že děti významných barbarských rodin získávaly vzdělání v Římě, což bylo politicky velmi prozíravé. Mladí velmožové se totiž po mnoha letech strávených v impériu stávali více Římany než příslušníky svého kmene, a byli loajálními zástupci říše v klientských územích (území pod kontrolou říše). Podobný osud Římané určili i Marobudovi. Na dvoře císaře Augusta, kam přišel nejspíše jako rukojmí mezi lety 25 a 20 před naším letopočtem, se mu dostalo vzdělání, na jaké měli nárok jen ti nejvýznamnější aristokraté. Naučil se rozumět literatuře, politice, obchodu a umění krásnému i válečnému. Po deseti až patnácti letech u císařova dvora se tak k Markomanům vrací mladý a sebevědomý muž mohutné postavy a s nesmírným rozhledem.

POCHOD DO ČECH

Dnes už nevíme, zda se Marobud stal králem Markomanů na výslovné přání císaře Augusta, či si získal své soukmenovce přirozenou autoritou. Jisté však je, že když římští vojáci pod vedením Drusa stále častěji operovali daleko za hranicemi Rýna, byl to právě Marobud, kdo zavelel k přesunu svého kmene na východ do bezpečí. Někdy mezi lety 9 a 6 př. n. l. se ve středním Pomohaní (podle novějších verzí v Polabí a v Posálí) dala do pohybu obrovská masa lidí, zvířat a nákladu. Přestože na cestu nevyrazili úplně všichni Markomani, táhla se jejich kolona do délky několika kilometrů. Po mnoha týdnech kmen vstoupil do české kotliny, v níž Marobud viděl bezpečnou a pohostinnou zemi, dostatečně vzdálenou od římských jednotek. Horská pásma sice před nimi skýtala prvotřídní ochranu, ovšem k životu příliš nelákala. Například o Šumavě (Silva Hercynia) v prvním století našeho letopočtu se zmiňuje historik Tacitus jako o krajině tak divoké a strašlivé, že jen velká láska jejích obyvatel je k ní váže. Marobudův lid se proto začal usazovat v povodí Ohře, Labe a Vltavy, hlavně však ve středních, jižních a východních Čechách, přičemž se navzájem postupně asimiloval se starousedlíky z řad posledních Hermundurů a Keltů. V následujících několika letech se naplno projevily diplomatické schopnosti, které si Marobud osvojil v Římě. Ať už dohodami či pohrůžkami dokázal k nově vznikající říši připojit také sousední germánské kmeny. K Marobudovi se přidali slezští Lugiové, braniborští Semnonové, Langobardi z dolního toku Labe, Sibinové z dolního Poodří, Gótové od daleké Visly a snad i část mocných Kvádů. Srdce celé obrovské říše zatím bohužel nedokážeme blíže lokalizovat, předpokládá se ale, že Marobudův dvůr ležel v samém nitru Čech, kdesi mezi Kladnem a Kolínem.

PŘÍLIŠ SILNÁ ŘÍŠE

Potom, co Marobud odvedl svůj lid do bezpečí před římským nebezpečím na západě, tak už za několik let svého vladaření představoval pro Římany velkou hrozbu on sám. Za hranicemi Dunaje se tím totiž na přelomu letopočtu takřka zničehonic objevila obrovská germánská říše, v jejímž čele stál vzdělaný a schopný (a v očích Římanů všehoschopný) velmož. Marobud se totiž vymykal všem představám o barbarském panovníkovi – dokázal vytvořit fungující systém správních orgánů, potlačil vnitřní odpor šlechty a hlavně – zorganizoval stálé vojsko, vycvičené podle římských zvyklostí. Právě to však dráždilo císaře Augusta nejvíce. Stálá armáda byla u Germánů jevem ojedinělým a ta Marobudova byla podle historika Marca Velleia Patercula úctyhodná – v Boiohaemu bylo k akci připraveno 70 tisíc pěších a 4 tisíce jízdních bojovníků. Jelikož bojeschopní muži zpravidla představovali asi čtvrtinu tehdejší populace, tak můžeme předpokládat, že se na přelomu letopočtu v české kotlině nacházelo 300 tisíc až půl milionu obyvatel. Takové množství dobře organizovaných lidí nedaleko dunajských břehů na jedné straně vzbouzelo u Římanů pocit nejistoty, na straně druhé však představovalo fantasticky lačný trh. Marobud zřídil v blízkosti svého dvora obchodní centrum, kam se sjížděly karavany římských kupců s artiklem všech vůní i barev, odkud se pak kupecké družiny dostávaly dále na sever. Díky drahocennému zboží ale moc Marobuda i jeho říše ještě více vzrůstaly.

ŘÍMSKÉ KLEŠTĚ

Ačkoli Marobud zřejmě ani nepomyslel na to, že by svou říši rozšiřoval i jižním směrem za dunajské břehy, přesto Řím s touto možností počítal. U břehů hraničního veletoku se rozprostíralo norické království, které již sice bylo pod římskou kontrolou, ale nebyla zde ještě zřízena provincie. Bylo potřeba moc Noriku i dalších území hraničících s Marobudovou říší výrazně upevnit. Do Čech za Marobudem pravděpodobně nejprve vyrazilo poselstvo ve snaze uskutečnit Augustův plán diplomatickou cestou, protože vojenské tažení by bylo nesmírně nákladné. Teprve po neúspěchu vyjednavačů se v roce 6 našeho letopočtu daly do pohybu samotné legie. Římští stratégové nechtěli ponechat nic náhodě a rozhodli se zaútočit na Marobudovu říši ze dvou směrů – ze západu a z jihovýchodu. Germánského krále by tak sevřeli do kleští v samém srdci jeho země. Tažení se podle Cornelia Tacita mělo zúčastnit celkem dvanáct legií. Pět jich mělo tvořit západní křídlo, sedm pak křídlo jihovýchodní. Množství legií se ale zdá být nadnesené (Římská říše za Augusta disponovala osmadvaceti legiemi), protože jejich přesunem ze stálých táborů by se oslabily hranice císařství. „Tacitus tím chtěl pouze zdůraznit mohutnost armády, která postupovala do Čech,“ soudí historik Eduard Droberjar v knize Marobud a jeho říše. „Velmi pravděpodobně byly použity pouze pomocné sbory těchto legií.“ I tak ale mířila na Marobuda dvě silná vojska, zčásti tvořená i pomocnými germánskými jednotkami.

ČESKÁ PROVINCIE NA DOHLED?

Západní sbor se dal na pochod z Mogontiaca (Mohuče) a v jeho čele stanul místodržící provincie Germánie Lucius Sentius Saturninus. Jihovýchodnímu sboru pak velel samotný Tiberius Claudius Nero, budoucí císař. Základnu měl v Carnuntu západně od Bratislavy, odkud mělo vojsko vyrazit podél řeky Moravy, Podyjím a dále k Českomoravské vrchovině. Dodnes neznáme přesné odpovědi na otázky, zda a jak hluboko na naše území římská vojska během tažení proti Marobudovi pronikla. Marcus Velleius Paterculus ve svých Dějinách píše, že se caesar (Tiberius) dostal do vzdálenosti pouhých pěti denních pochodů (tedy asi 150 kilometrů) od prvních nepřátel. Podobně daleko od nepřítele byl podle Velleia se svým vojskem také Saturninus, a tak se mohlo stát, že obě armády na území Čech a Moravy vstoupit mohly, a že ke spojení obou kontingentů a tedy i vytvoření obrovského vojska zbývalo jen několik málo dní. Velleiova slova lze však opět chápat jako nadnesenou oslavu císařových činů než jako přesný pramen. Oněch pět denních pochodů od nepřátel navíc mohlo znamenat pět pochodů od hranic Marobudovy říše, nikoliv od jejího centra. Proto se dnes někteří historici přiklánějí k názoru, že výprava proti Marobudovi zůstala pouze ve fázi příprav. Není ale příliš těžké domyslet, co by nastalo, pokud by se tažení uskutečnilo a dokončilo. Římské vojsko by po spojení bylo prakticky neporazitelné a brzy by přinutilo Marobuda kapitulovat. Jak ale říká Balázs Komoróczy z Archeologického ústavu AV Brno, tak z dobytého území by Římané provincii určitě nevytvořili: „Rozhodně v roce 6 po Kr. Římané neměli ani na to, aby trvale k říši připojili nějaké 50-90 kilometrů široké pásmo podél Rýna. Tok Dunaje ani neovládali, takže ani v případě nějakého vítězství nemohla být o teritoriální expanzi řeč.“ Nakonec se však stejně odehrálo něco, co Marobudovu říši zachránilo. Povstala Panonie. Tiberius měl velké vítězství nad Markomany, díky němuž by jej opěvoval celý Řím, téměř v hrsti. Přesto se však musel obrátit a pospíchat do Panonie. Povstalci využili nepřítomnosti právě těch legií, které tvořily součást Tiberiova sboru. Římané se dostali do velmi svízelné situace – Marobud totiž mohl zavelet k útoku na týl ustupující Tiberiovy armády, která by se pak sama dostala do sevření mezi Germány a vzbouřené Panony (ilyrské kmeny). Mnoho barbarských králů by takové příležitosti zřejmě využilo, nikoliv však Marobud. Během svého působení v Římě získal nejen povědomí o obrovské moci impéria (a jeho jisté a zdrcující odplatě), ale osvojil si i značnou prozíravost.

PROBLEMATICKÉ PŘÁTELSTVÍ

Opatrnost byla zřejmá na obou stranách, a tak zatímco část legií pod velením Valeria Messaly spěchala potlačit povstání, Tiberius jednal s Marobudem o uzavření mírové dohody. V roce 6 našeho letopočtu tak vznikla římsko-markomanská smlouva, která uznávala Marobuda za krále a přítele národa římského, jehož říše je na Římu nezávislá. Součástí smlouvy byla nejspíše také veledůležitá úmluva, podle níž se nesmí ani Marobud, ani Řím zapojovat do válek, které povede jedna ze stran s nějakou stranou třetí. To bylo výhodné zejména pro Řím, protože nyní měl jistotu, že když se vzbouří horkokrevní Germáni za hranicí Rýna, Marobud jim nepomůže. Markomanský král na oplátku získal velké množství vzácných darů, kterými se jej Řím snažil ještě více zavázat. Přátelství s Římem na takové úrovni bylo pro Marobudovu říši nesporně výhodné. Zajistila si tak do několika dalších let nedotknutelnost ze strany nejmocnějšího evropského státního útvaru a značně prosperovala z ještě mohutnějších obchodních toků. Ovšem pro jiné germánské kmeny byl Marobud zrádce, který se paktuje s nepřítelem. Byl mužem, který pohrdl vlastní germánskou krví jen pro pocit pochybného bezpečí a dočasného blahobytu. Marobud byl totiž velmi brzy postaven před těžkou volbu. VYHNANSTVÍ V roce 9 povstal v Germánii cheruský kníže Arminius, a jak Germáni, tak i Římané čekali, jak se k vyhrocené situaci postaví Marobud. Markomanský král se ale zachoval zcela podle zásad smlouvy a Arminiovi na pomoc nepřispěchal. Cheruský kníže však v krvavé bitvě v Teutoburském lese římské vojsko rozdrtil a jako důkaz své moci poslal Marobudovi hlavu poraženého vojevůdce nepřátel – místodržícího Germánie Publia Quinctilia Vara. Marobud nechal Varovu hlavu poslat do Říma a ani další Arminiovy nabídky ke spojenectví nevyslyšel. Nejspíše udělal dobře, protože hněv Říma z porážky byl obrovský a v následujících desetiletích se stal Arminius štvanou zvěří. Některé germánské kmeny, například Semnonové či Langobardi, však v Arminiovi viděli krále sjednotitele a Marobudovu říši opouštěli. Konflikt mezi oběma germánskými velmoži vyvrcholil v roce 17, kdy se jejich vojska utkala. Marobud z bitvy odchází jako poražený, jeho říše je okleštěna o další kmeny. O dva roky později Marobudovo sídlo dobývá mladý gótský šlechtic Katvalda a Marobud se na Tiberiovo pozvání uchyluje do exilu v Ravenně. Zde žil v přepychu dalších 18 let a už jen zdálky pozoroval, jak se jeho dříve obrovská říše proměnila v trosky.

Pin It on Pinterest