Na mnoha trzích v Jemenu můžete narazit na krásné stříbrné tolary s podobiznou Marie Terezie na lícu, dvouhlavou orlicí na rubu a vyraženým letopočtem 1780. Tamní užvanění obchodníci vás budou zapřísahat, že jsou to originály z 18. století, přestože jde pravděpodobně o ražbu současnou.
Je ale možné, že narazíte na skutečný originál, který před staletími urazil tisíce kilometrů z evropských mincoven, aby skončil na prašném jemenském tržišti. Rakousko-uherský tolar s podobiznou Marie Terezie, který se začal razit v roce 1741, se v krátké době stal velmi populární nejen v celé monarchii, ale i u jejích obchodních partnerů. K velké radosti spekulantů všeho druhu totiž tolar obsahoval více stříbra, než byla jeho nominální hodnota. Hladina stříbra v minci byla později upravena na správnou míru, ovšem tolar zůstával populární. Platilo se jím hlavně při obchodech s Osmanskou říší, které se tehdy říkalo Levanta. Odtud pramení i jméno tolaru – levantský či levantinský. Obrovské popularitě se tolar těšil nejen v Levantě, ale i v Somálsku, Etiopii, Keni a na celém pobřeží od Tanzanie po Mosambik. Největší nadšení ale vzbuzoval v arabském světě, hlavně v Saúdské Arábii, Jemenu, Maskatu a Ománu, kde se stal regulérní měnou. Příčina obliby je nasnadě – portrét císařovny Marie Terezie. Islám zakazuje muslimům ztvárňovat lidskou postavu, ale zde dostali již hotové dílo, navíc se jednalo o portrét ženy s odhalenou šíjí, hlubokým dekoltem a fascinujícím poprsím. Nazývat tolar podle odhalené ženy si však Arabové netroufli, a tak mu říkali abu tayr (ten s ptáky) a abu reesh (ten s peřím) podle orlice na rubu mince. Obchodníci si jej cenili také pro jeho stálou hodnotu stříbra, což z něj dělalo jednu z nejtvrdších měn tehdejšího světa. Tolary se zprvu razily v celé řadě mincoven císařství včetně pražské či kremnické, ale později se výroba přesunula do Vídně. Marie Terezie zemřela v roce 1780 a o tři roky později rozhodla vídeňská dvorní komora, že mince navždy ponese letopočet císařovniny smrti. Levantinský tolar si uchoval svou hodnotu až do 20. století.
Když například vyhlásila Indie clo na dovoz čistého stříbra, zbohatlo mnoho lidí na tom, že v Evropě nakoupili stříbro, nechali z něj vyrazit tolary a s těmi pak obchodovali v Indii. Při italské invazi do Habeše v roce 1935 to byly právě levantské tolary, kterými si Italové v zemi kupovali vliv. V některých zemích (například v Jemenu) se tolar coby oficiální měna udržel až do 60. let minulého století. Předpokládá se, že mincovny v průběhu staletí vyrobily neuvěřitelných 400 milionů kusů levantského tolaru. Produkce však pokračuje dodnes – novoražby z vídeňské mincovny jsou populárním suvenýrem a jejich cena se pohybuje od tří do čtyř set korun. Ať už se vám ale do ruky dostane zářící novoražba ze specializovaného obchodu nebo omšelý, upatlaný tolar z arabského bazaru, je jisté, že právě držíte jednu z nejcharismatičtějších mincí, kterou člověk vytvořil.
Když na San´á padne tma, rozzáří se tisíce žárovek zavěšených nad jejími ulicemi. Hlavní město Jemenu se večer co večer proměňuje v moře plné drobných hvězd. Před městskou bránou Bab al-Yemen to vře.
Tři osli klusají vedle sebe a razí si cestu davem. Kolemjedoucí cyklista chtěl seskočit, ale zamotal se do dlouhé košile, a tak vráží do starého sedláka, kterému se z přecpané lýkové tašky sypou cibule, ředkvičky, banány a beraní stehno. Neobejde se to bez dlouhé diskuse, tedy spíše křiku a nadávek. Ještě v 60. letech minulého století se večer před setměním brána zamykala a na hradbách stála stráž. Kdo se po večerní modlitbě, kolem půl osmé, zdržoval za hradbami, musel strávit noc před branami města. Skřípající vrata otevřeli rozespalí askaríjové teprve se svítáním.
MĚSTO JAKO MARCIPÁN
San´á má osm městských bran. Stáří hlavní a největší brány Bab al-Yemen se odhaduje na osm set let. Za ní se rozprostírá malé náměstí, které se rozvětvuje do ulic bazaru Souk al-Milh, tedy Solného trhu. V minulosti se v Jemenu sůl nejen prodávala, ale běžně se jí také platilo. Ještě pozoruhodnější je, že až do roku 1960 byly v zemi v oběhu takzvané tereziánské tolary (stříbrné rijály), ražené v pražské nebo kremnické mincovně, ale pouze s vyraženým rokem 1780. Stříbrné mince s podobiznou Marie Terezie, jejíž šaty odkrývají bujné poprsí, byly v přísně muslimské zemi velmi oblíbené. Jedinečná architektura San´á, kterou charakterizují hliněné domy s bílými ornamenty z vápna, vyvolává dojem, že město projektoval tým cukrářů. Díky své architektonické jedinečnosti se San´á v roce 1986 zařadila na seznam světového dědictví UNESCO. Ve staré medíně se nachází přes sedm tisíc věžových budov postavených v tradičním stylu. Mnohým je přes čtyři sta let a mají až osm poschodí. Město se totiž s ohledem na hradby jako nutnou obranu před nájezdy nepřátel nemohlo rozrůstat do šířky, a tak rostlo do výšky. Úměrně s výškou budov rostla i velikost oken. Novější domy mají vsazené i spodní okna, ale pouze od té doby, co se do Jemenu začalo dovážet sklo. Původně se používaly jen tabule z alabastru, který se po staletí těžil v nedalekých lomech. Pro Evropana je poměrně nezvyklé to, že v místnostech začínají okna hned u podlahy, ale sahají pouze do výšky očí. Jemenci totiž sedávají na koberci, tak jim okna nízko u země plně vyhovují. V bytech také nenajdete takřka žádný nábytek, všechno domácí náčiní je uložené ve výklencích anebo v římse nad okny. Trámy stropu tvoří neopracované, křivé a zčásti vidlicovité kmeny stromů. V zemi nejsou žádné husté lesy s vysokými stromy a dovážené dřevo je drahé. „S tím souvisí i naše úzké pokoje a celý půdorys domů,“ upozorňují místní lidé. Podlahy místností pokrývají nejčastěji pestrobarevná linolea, na nichž se rozprostírají matrace. Celému prostoru pak z malého podstavce kraluje velké čínské rádio či televizor. Nejvyšší podlaží, mafraj, se považují za nejvznešenější a mají krásnou vnitřní výzdobu s koberci a vodními dýmkami. Právě sem vodí hostitel v podvečer své přátele kouřit kat, místní lehkou drogu.
OBDOBÍ DEŠŤŮ
Město San´á křižuje vodní kanál, který však zároveň slouží jako běžná vozovka pro pozemní dopravu. Po většinu roku je totiž vysušený na troud. Pouze v čase monzunů, které přinášejí déšť z jižní Asie, se stává, že kanalizace nedokáže přijmout takové množství vody a cestu zatopí. Vodního bohatství ihned využijí místní ženy, které zaplní břehy a vrhnou se na velké prádlo. Deště však s sebou přinášejí i nepříjemnosti. Voda se stává líhní komárů a přichází riziko malárie, hlavně v údolích. San´á se ale rozprostírá na náhorní plošině ve výšce 2200 metrů nad mořem, proto se jí malárie vyhýbá. Nadmořská výška navíc také způsobuje, že i v průběhu léta jsou teploty příjemné a v noci bývá dokonce chladno.
NOEMOVO MĚSTO
Ačkoliv současný Jemen vznikl až v roce 1990 spojením islámského Severního Jemenu s Jižním Jemenem, jedinou komunistickou zemí arabského světa, má už San´á za sebou velmi bohatou historii. Město podle legendy založil Noemův syn Sem (Šem) jako vůbec první po biblické potopě světa. Pokud odhlédneme od romantických příběhů, tak se San´á skutečně nachází v jedné z nejstarších osídlených oblastí světa. Město bylo součástí několika mocných říší, z nichž nejvýznamnější bylo sábské a himjaritské království. Zdrojem bohatství místních států byl obchod s Indií, východním Středomořím a Afrikou. Právě přes území Jemenu vedla i legendární kadidlová cesta. Město nabylo významu po úpadku před islámské jihoarabské kultury. Když se v polovině šestého století př. n. l. protrhla slavná hráz v Maribu, stala se San´á poprvé rezidencí. Z dob Proroka Mohameda pochází Jami´al-Kabir – Velká mešita, srdce celého města. Současnou podobu získala v roce 1261, přesto je poznat, že patří k raně islámským stavbám.
PŘEŽÍVAJÍCÍ TRADICE
Velkou mešitu obklopuje hustá změť úzkých a neupravených uliček, které se kroutí mezi vysokými budovami. Často vedou na malé nepravidelné náměstí, nečekaně se lámou skoro v pravém úhlu anebo ústí do soukromých dvorů. Ve stínu budov se procházejí muži. Drží se za ruce, živě diskutují a občas se zastaví, aby pozdravili kolemjdoucí, anebo jen mlčky vychutnali podvečerní náladu. Podobně jako většina místních obyvatel jsou oblečeni v tradiční sukni ze zavinuté látky, přepásané širokým zdobeným opaskem, přes plece mají přehozené staré sako a na hlavě turban. Pohled však nejvíce upoutá obrovská dýka džambíja, která hrozivě vyčnívá z pod jejich opasku. Občas se kolem nich mihne zahalená ženská postava. Jemenky musejí dodržovat přísně tradiční oděv i dnes. Nezahalenou ženu na ulici prakticky nepotkáte. Vlasy, čelo, ústa a nos jsou pod závojem, pouze pro oči zůstává úzká štěrbinka. Někdy, když jsou si celkem jisté, že je na schodišti nebo u studny nepotká žádný muž, si stáhnou z brady závoj, aby mohly volněji dýchat. Sotva však uslyší z dálky kroky, tak si rychlým pohybem závoj znovu nasadí. Jakmile by je totiž někdo kromě manžela spatřil jen na zlomek sekundy odhalené, byla by to ajb – velká a neodpustitelná hanba!
Jejich tvar prý koncentruje a transformuje vesmírnou energii. Ať už to znamená cokoliv, pyramidám se díky tomu připisují až neskutečné možnosti využití. Včetně komerčního. A tak jsme jejich zázračnou sílu vyzkoušeli.
VYHODÍME LEDNIČKU?
Pro první pokus jsme koupili pyramidu z internetového obchodu. Vybrali jsme si specializovaný potravinový model za 790 Kč. Poštou přišlo osm měděných trubiček s plastovými spojkami. Jejich sestavením vznikla konstrukce připomínající miniaturní stan, kterému vítr odnesl plachtu. Podle návodu pod ní má jídlo zůstat nejméně dvakrát déle čerstvé a mléko nemá zkysnout. Udělali jsme tedy malý nákup a rozdělili ho na dva talíře, takže se na každém ocitla broskev, dvě meruňky, čtyři kuličky hroznového vína, kousek hovězího masa, kousek jater, sklenice čerstvého mléka a krajíc chleba zabalený v celofánu, jak radil návod. Jeden talíř jsme podle návodu umístili do třetiny výšky pyramidy, druhý zůstal ležet volně na stole. Pak už jsme jen čekali, co se bude dít. Už za dva dny se z pokusné místnosti začal linout puch zkaženého masa a jater. Ať bylo pod pyramidou, nebo ne, zavánělo stejně. Také mléko zkyslo v obou sklenicích. Za čtyři dny už se na mase pásli červi a obě mléka pokryly nechutné bubliny. Sledovat dál proces rozkladu nemělo smysl. V pokusu jsme tedy pokračovali už jen s ovocem a chlebem. Za další týden pokryla jeden z krajíců zelená plíseň. Byl to krajíc pod pyramidou. Druhý krajíc zplesnivěl dva dny nato. Za další týden jsme z obou talířů vyhodili rozteklé a seschlé ovoce. Je pravda, že broskev pod pyramidou byla seschlá o něco méně. Na důkaz o zázračných účincích vesmírné energie to však bylo trochu málo. Už proto, že chleba naopak zplesnivěl dřív pod pyramidou. Závěr: Potravinová pyramida trvanlivost potravin neprodloužila. V
TAJEMNÝCH ÚTROBÁCH
O druhém pokusu jsme věděli předem, že výsledek při nejlepší vůli nemůže být příliš průkazný. Ověřit objektivně vliv pyramidy na zdraví a pohodu člověka byl zkrátka úkol nad naše síly. V podobných případech navíc nikdy nelze pominout vliv placebo efektu, kdy víra v léčebné schopnosti čehokoliv dokáže pozitivně ovlivnit psychiku člověka natolik, že se jeho stav skutečně zlepší. Přesto nás zajímalo, jestli lze v pyramidě „něco“ cítit. Předem jsme vyloučili terapii pod tyčemi spojenými do jehlanu. Když pyramidu, tak pořádnou, i se stěnami. Tím jsme ovšem vyloučili i naprostou většinu českých relaxačních center. Ta používají nejčastěji právě tuto levnou variantu. Nakonec jsme se rozhodli pro soukromou pyramidu, která splňovala naše představy. Její majitel se pro stavbu nechal inspirovat takzvanými orgonovými akumulátory psychoanalytika Wilhelma Reicha. Nadchl nás už samotný pohled na tři metry vysokou bytelnou pyramidu pokrytou zlatavou fólií, která má odstínit elektromagnetické záření. Před vstupem si nechávám od lékaře – specialisty na zdravý životní styl – Karla Urbana přeměřit vše, co v polních podmínkách lze: tep, tlak, obsah oxidu uhličitého v dechu a krvi, procento tuku v těle, váhu… Pak usedám do měkkého křesla a obklopuje mě tma. Odněkud zní meditační hudba. Vím, že je to klišé, ale jinak to zkrátka napsat nejde: myšlenky mě opustily a já se někam propadal. Za čtvrt hodiny bylo po všem. Když jsem pyramidu opustil, připadal jsem si trochu zpitomělý, chtělo se mi spát, ale bylo mi fajn. Pokud jde o měření, můj tlak se ze 110/80 jen mírně pohnul na 110/75 a tep se zklidnil ze 72 na 66 pulzů za minutu. Jinak žádná změna. Moct ale takhle uprostřed dne na chvíli úplně vypnout, to nemělo chybu. Závěr: Po relaxaci v pyramidě se člověk cítí skvěle. Jako po každé klidové relaxaci.
BROUSÍME ŽILETKU
Pro třetí pokus jsme si vybrali takzvaný Faraonův přístroj na ostření žiletek, což je ve skutečnosti obyčejný model pyramidy. Že se tupá žiletka nabrousí pouhým vložením pod jehlan, vypadá jako nesmysl. Jenže na tenhle „nesmysl“ udělil Československý patentový úřad v padesátých letech českému radioinženýrovi Karlu Drbalovi pod spisem č. 91304 oficiální patent. Ten je od té doby mantrou pyramidologů nejen u nás, ale i ve světě. Navzdory tomu, že patentový úřad ve skutečnosti nijak důsledně nezkoumá, jestli je přihlašovaný vynález skutečně funkční. Vyrobit pyramidu podle patentu Karla Drbala není nic složitého. Jedná se o deset centimetrů vysoký jehlan s čtvercovou základnou o délce stran 15,7 centimetru. Materiál má být z elektricky nevodivého materiálu, my jsme zvolili plast. Pak už stačilo jen upravit dřevěný špalíček, který žiletku podržel ve třetině pyramidy, kde mají být účinky nejsilnější. Vzpomínáte na Richarda, který si v jedné z prvních porevolučních reklam myl každou půlku hlavy jiným šamponem? V podobné situaci se nyní ocitl redakční fotograf. Jako majiteli nejtvrdších vousů v Koktejlu mu připadl úkol holit si každou tvář jinou žiletkou. Jednu jsme ukládali zpět do krabičky, druhou přesně podle pokynů v patentu vždy stejným ostřím na západ a druhým na východ pod jehlan natočený boky ke hlavním světovým stranám. Podle patentu má žiletku ostřit magnetické pole Země, a to tak důkladně, že ji bude možné použít minimálně padesátkrát, zatímco normálně by byla po pátém holení tupá. S napětím jsme tedy čekali, při kolikátém holení začne fotograf úpět bolestí. Bylo to při pátém. V tom patent nelhal. Fotografa jsme pak v zájmu pokusu sadisticky donutili oholit se takto ještě dvakrát. Víckrát se nám ho přemluvit nepodařilo. Tvrdil, že ať se holí normální žiletkou nebo tou, kterou brousí pyramida, trpí jako zvíře. Na žiletku, která během pokusu strávila pod pyramidou dohromady tři týdny, jsme nechali „vesmírnou energii“ působit ještě další tři dny, a pak jsme obě odvezli do Fyzikálního ústavu Akademie věd. Jestli je jedna z nich ostrá víc než druhá, elektronový mikroskop by měl rozdíl ukázat. Potemnělá laboratoř se svítícími monitory vypadala tajemně. Zatímco elektrony bombardovaly ostří žiletek v podtlakové komoře, fyzik Karel Jurek na monitoru předváděl jejich zvětšený obraz. Třicetkrát, šestsetkrát, dvatisícekrát i desettisíckrát zvětšené čepelky byly jedna jako druhá. Mikroskop žádný rozdíl ostří neukázal. Závěr: Pyramida postavená podle patentu Karla Drbala žiletku nenabrousila.
V roce 2004 obletěla svět zpráva o tajemných pyramidách v Bosně. O nezvyklém objevu informovala i taková věhlasná média jako CNN a BBC. Pak zájem stejně rychle opadl. Kdo se chce dozvědět pokračování příběhu, musí se vydat přímo do Bosny.
Nebýt náhodného objevu, nenápadné městečko Visoko nedaleko Sarajeva by zůstalo jen obyčejným zapadákovem. Jenže informace hýbou světem, a tak na mě už ve vlaku spiklenecky mrkal průvodčí a s úsměvem mi přál pěknou cestu k pyramidám. Jakmile jsem pak vystoupil, hned se na mě vrhli taxíkáři a rádoby průvodci, kteří se předháněli v zaníceném líčení toho, o co všechno přijdu, když nevyužiji jejich služeb. V někdejším zapadákově vyrostla spousta nových hotelů, jeden z těch luxusnějších nese název podle pyramid. Ptát se kdekoliv v Bosně na názor místních na pyramidy, to je jako sázet v ruletě na červenou. Dobrá polovina v nezvyklý objev věří a pravost pyramid urputně obhajuje. Druhá polovina se tomu jen směje a vypráví o velké lži, které se ochotně ujaly i politické špičky země. Jméno amatérského archeologa Semira Osmanagiče, objevitele a propagátora údajných bosenských pyramid, každopádně nenechává nikoho chladným. A v městečku Visoko, které poznalo ekonomické kouzlo turistického ruchu, by ho snad i nosili na rukou. „Víš, já o těch pyramidách docela pochybuju, ale na druhou stranu už i jen legenda o nich láká turisty, kteří by o Visoko a okolí jinak ani nezakopli. Teď obchod šlape jako nikdy a pronajímané pokoje jsou stále plné,“ říká mi majitel malého obchůdku s potravinami.
PŘEKVAPENÍ NA VRCHOLU
Tajemný kopec Visočica, tyčící se majestátně nad městečkem, má dokonalý trojúhelníkový tvar s hranami obrácenými přesně na jednotlivé světové strany. „Matka příroda nemohla nic takového vykouzlit. To musejí být dokonalé tvary pyramidy ukryté pod nánosy zeminy,“ tvrdí Osmanagič v klobouku ve stylu Indiana Jonese. Podle tohoto svérázného objevitele pyramidu postavili před dvanácti tisíci lety Ilyrové. Ti obývali Balkán dlouho předtím, než ho kolem roku 600 našeho letopočtu obsadily slovanské kmeny. Podle satelitních záběrů a infračervených snímků dokonce ve stejném údolí stojí ještě další dva menší pyramidové pahorky. Samotný vrchol Visočice je dokonale ohrazen ostnatým drátem. V parnu zde na odkrývání pravdy pracuje skupinka dělníků. Pak přišlo něco, co jsem opravdu nečekal. Jejich vedoucí, postarší dáma, mě oslovila čistou češtinou. Přivítala mě na vykopávkách hradu, kde ve středověku sídlili bosenští králové! Na mou zmínku o pyramidách jen mávla rukou. Pyramida je prý absolutní podvrh a výplod chorého mozku. „Proč by tak významná civilizace sídlila v hornatém kraji, který byl víceméně zalesněn? Jak to, že se po ní během mnoha archeologických vykopávek nenašly žádné jiné stopy? Kde se vzalo dost dělníků na tak náročnou stavbu, když byla Evropa v tu dobu poměrně řídce osídlena a veškeré obyvatelstvo žilo především v chatrčích? A základní otázka, kdo by v té době měl takové prostředky, aby utáhl tak rozsáhlou stavbu nejen ekonomicky, ale také technicky?“ ptá se archeoložka. Archeologické vykopávky na samém vrcholu Visočice se staly výbušným tématem. Dobrodruh Osmanagič nechtěl připustit, aby někdo mimo něj mohl v této oblasti kopat. Dokonce najal ochranku, která oficiální archeology odmítala na vrchol domnělé pyramidy pustit. Nakonec ustoupil a přišel s teorií, že středověcí králové si svůj hrad vystavěli na velkolepé pyramidě záměrně, protože věděli, o jaké šlo významné místo.
HLE, DŮKAZ!
Plechové ukazatele lákají k prohlídce pyramidy. Ta už má i jméno. Pyramida Slunce. Údolí nalevo se dnes nově říká Údolí Sluneční pyramidy. Kopce v pozadí nesou název Dračí pyramida a Měsíční pyramida. Proč? Stejná jména najdete na pyramidách ve Střední Americe, které Osmanagič léta studoval. Hlavním důkazem přítomnosti pradávné stavby mají být sondy, odkrývající údajně plášť pyramidy. Nedaleko místa, kudy se k odkrytému povrchu stoupá, je už vše dokonale připraveno. Improvizované parkoviště, plechové boudy i narychlo spíchnuté obchody podél cesty jsou přeplněné vším možným, co se dá s pyramidami spojit. Obchodník Ibrahim mi hrdě ukazuje triko potištěné celým komplexem staveb, které by měly být v údolí ukryty. Pyramidami se to tu přímo hemží. Můžete mít dřevěné, plastové nebo i ze skla. Kdo chce jen drobnost, může zakoupit jednoduchý přívěšek nebo jen propisku se siluetami jehlanů. Dokonce už byly vytištěny i knížky a také pohlednice. Mezi prodavači kolují také letáky oficiální společnosti, kterou Semir Osmanagič založil. Mají navnadit turisty a podpořit další zájemce o jedinečné vykopávky. Všichni okolo dokonale pochopili zákonitosti obchodu. Výklad a prohlídku nabízejí osamoceným turistům i učenlivé děti. Dokonce sem vystoupali i jinak chromí žebráci. Asi uprostřed svahů Visočice jsou první „důkazy“. Odkrytá půda s vyhloubenými jámami. Věrohodnost místu dodává několik kopáčů. Odkryté kameny vypadají, jako kdyby je tu někdo kdysi vyskládal. Je to neuvěřitelně působivé. Vidíte něco, co skutečně připomíná plášť pyramidy, a průvodce vám sugestivně líčí, co si máte představit. Odpůrci sice tvrdí, že se jedná o geologickou vrstvu a takové podloží bychom našli v celém údolí, jenže odpověď Osmanagiče je neprůstřelná. Jestli nevěříte, poskytněte mi prostředky na vykopávky, a já vás přesvědčím o své pravdě… Touha po dobrodružství nebo být u toho, když se přepisují dějiny, láká mladé nadšence z celého světa. „Jak můžeš pochybovat,“ podivuje se mi kanadský student, jeden z mnoha dobrovolníků, kteří se pravidelně sjíždějí na výkopy pomáhat. „Vždyť už i ti nejlepší vědci díky uhlíkové metodě potvrdili, že tyto odkryté kameny nepocházejí odsud, ale že je sem musel někdo donést!“ Škoda, že Osmanagičovy teorie ve skutečnosti dosud žádný uznávaný odborník nepotvrdil.
JE TO ŠANCE
Zatímco na Visočici zatím zůstalo jen u několika výkopů a tahanic o vrchol, na takzvané Měsíční pyramidě se intenzivně kope. Na odkrývání kopce pracují za podpory mecenášů desítky dobrovolníků. Odhalily již kamenné kvádry, které mají být pozůstatkem pláště pyramidy. Nyní se tým zaměřuje na hledání chodeb, kterými prý má být celý kopec protkán v délce 3,8 kilometru. Během výstupu na kopec potkávám různé sondy, které zhruba v hloubce metr až dva odkrývají kamenné řady. Když v zapadajícím slunci vidím vyrovnané kameny a prazvláštní slepenec půdy a kamenů, záhada pohlcuje i mě. Proč někdo věnoval tolik energie a peněz na hledání něčeho, co zřejmě neexistuje? Za Osmanagičem stojí visocká radnice i vlivní politici. Podporuje ho spousta lidí včetně nezaměstnaných místních mužů, kteří se zdarma účastní výkopových prací. Všichni věří v zázračný nález a velkolepou budoucnost. Ostatně, oblast pyramid prý už dnes vyzařuje zázračnou energii, kterou si místní vysvětlují, proč v lokalitě pyramidového komplexu nebyl během nedávných válek nikdo zabit – ochránily je pyramidy. Bosna zkrátka potřebuje pozitivní vize, které jí pomohou zbavit se syndromu války. A podle Osmanagiče se díky jeho nálezu stane turistickou destinací číslo jedna.
V rumunských horách Apuseni probíhá dvakrát týdně rituál přípravy základní potraviny, která člověka provází už od neolitu. Marina Pradatu se nejdřív třikrát pokřižuje. To, co se právě chystá udělat, není obyčejná každodenní práce.
Je to svátek. Pšenici si pěstuje její rodina na vlastním políčku, mouku z ní mele ve starém dřevěném mlýně dole v údolí. V necičkách, ručně vydlabaných z kmene stromu, k ní Marina přidá už jen vodu, sůl, kmín a kvásek, který si rozdělala den předem. Ve sklepě nám později hrdě ukazuje omlácený hliněný hrnec, ve kterém „spí“ podivná hmota. Tyhle kvasinky prý s rodinou bydlí odnepaměti – z hrnku je odebírala už Marinina babička. Aby přežily, stačí jen jednou týdně do hrnku přidat tři lžíce mouky a trochu cukru. Kvásek Marina dělá tak, že se trochu kvasinek smíchá s moukou a vlažnou vodou a nechá v teple vzejít. Podle pekařských příruček vznikne zaděláním těsta kváskem mnohem voňavější chléb s lepší strukturou, než když použijete sušené kvasnice. Marina ale tyhle rady nikdy nečetla. Chléb dělá prostě stejně, jak se to dělalo vždycky. Dvacetiminutové hnětení těsta je slušný fyzický výkon. Zkoušíme to, ale Marina se nám směje, že prý se s těstem příliš pereme.
JAK POPROSIT
Ve vesnici Mamaligani je obchod, kde se dá koupit chléb z moderní pekárny dole pod horami. Naprostá většina obyvatel ale nedá dopustit na vlastní výrobek. Tradiční rumunský chléb se podobná chlebu v Itálii, ve Francii a v dalších románských zemích – bílý, vzdáleně připomínající naši veku. Liší se jen tvarem. Bílá mouka neobsahuje otruby a klíčky, ve kterých jsou nejcennější vitaminy a minerální látky. Není tak zdravá jako tmavá celozrnná, ale kdo by to ve vesnici řešil? Marina zatím ve zděné peci za domem rozdělala oheň. Buková polena ji budou rozpalovat nejméně hodinu. Zatímco v necičkách kyne těsto, učíme se, jak v horách o chléb poprosit. Správné vyslovení rumunského výrazu pâine dá našim jazykům pořádně zabrat. První samohláska je temná, hrdelní. Ekvivalent pro ni nemá nejen česká mluvnice, ale ani klávesnice počítače. Zkuste zamumlat něco mezi „a“ a „y“ a v půlce přitom náhle klesnout hlasem, jako kdybyste mutovali. Z vykynutého těsta Marina zručně tvaruje velké bochníky, aby se nelepily, ze všech stran je důkladně pomoučí. Pak už je dřevěnou lopatou rychle sází do žhnoucí pece, z jejíchž útrob předtím pečlivě vymetla popel a uhlíky. Sálající stěny změní těsto v chléb, aby pec příliš rychle nechladla, navrší Marina ze žhnoucích uhlíků u jejích dvířek val.
CHUŤ BEZ CHEMIE
Chléb se peče asi tři čtvrtě hodiny. Na zdar díla si připíjíme domácí pálenkou cujkou, kterou přinesl Mariin manžel Victore. Čas, kdy je třeba chléb vyndat, se prý pozná po čichu. Když to přijde, žádnou změnu vůně necítíme. Kdybychom ale pekli chléb dvakrát týdně po celý život jako naše hostitelka, možná bychom to už měli v nose. A zase přichází ke slovu lopata. Zlatohnědé bochníky rychle zaplňují necičky, ze kterých Marina pečlivě vyškrábala zbytky těsta. Nakonec už jen vezme dřevěnou tyč a několika prudkými ranami z bochníků omlátí dočerna připálená místa. Uvolní tím oblak pronikavé vůně, která dráždí naše chuťové buňky k nepříčetnosti. Ještě horký chléb nedočkavě ochutnáváme a pálíme si přitom prsty. Tohle není podivně mazlavá hmota zabalená ve fólii a nacpaná chemickými aditivy na urychlení kynutí, zlepšení chuti a prodloužení trvanlivosti, kterou známe z českých obchodů. Jaký výraz zvolit, aby to neznělo jako kýč? Lahůdka lahůdek? Nebeská mana? Možná jen stačí dodat, že si pro tři bochníky nedočkavě přiběhl Marinin syn Doru. Bydlí až na druhém konci vesnice. Tak dobrý je rumunský chléb!
