Volvi, druhé největší jezero Řecka, už po dlouhá staletí nemine nikdo, kdo cestuje historicky nejslavnější spojnicí východu a západu po úseku mezi Soluní a Strymonským zálivem Egejského moře.
Ať měla cesta podobu obchodní stezky, kterou ve 2. století nahradila římská Via Egnatia, nebo asfaltky, jíž dnes odlehčila supermoderní Egnatía Odós, vždy vedla podél jednoho z břehů Volvi. Mýty říkají, že jezero nese jméno nymfy, která mu vládla. Když tudy během svých výprav projížděl Herakles, do krásné vodní panny se zamiloval a měli spolu syna Olyntha. Antická oblast Mygdonie, téměř šedesát kilometrů dlouhé údolí jezer Volvi a sousední Koroni, byla před miliony let jednou obrovskou vodní plochou. Krásný pohled se naskýtá z trosek byzantského hradu v Rentině, který kdysi střežil Egnatii, vedoucí soutěskami ven z údolí. Mokřiny kolem Volvi lemují pastviny a rozsáhlá sadařství, pár úhledných vsí a lázeňské městečko Nea Apollonia v místě teplých léčivých pramenů, známých už od římských dob. To všechno v romantickém objetí zelených kopců. Jedny z nejúžasnějších západů slunce jsem viděla právě tady. Sedím na břehu, zírám na klesající obrovskou rudou kouli, v jejímž odrazu na hladině majestátně pluje řada čtyř pelikánů, a přemýšlím, kolik pověstí i světové historie se vejde na tak malý kus země. Stejnou scenerii měl možnost pozorovat také světoznámý antický básník a dramatik Euripides, který zde poslední roky svého života pobýval u dvora makedonského krále Archelea v nedaleké Arethuse. Ta se nedochovala, ale archeologové a hledači pokladů vědí, že zde byla. Vědci stále pátrají, mj. po Euripidově hrobu, lovci pokladů hledají cokoliv. Několikametrové jámě, která se přes noc objeví na louce vedle kostela, se divím jen já. „No jo, zas někdo hledal zlato,“ mávnou rukou místní. Jezero Volvi a jeho okolí tvoří jedinečný ekosystém. Vyskytuje se tu na osm set druhů rostlin. Oblast je přechodným i trvalým domovem zhruba dvou set čtyřiceti druhů ptactva. Najdete zde čtrnáct druhů plazů a pět druhů obojživelníků, dvacet tři druhů savců a jedenadvacet druhů ryb. Velká část zdejší flóry a fauny je vzácná či ohrožená. „Dáte si rybky?“ ptá se nadšeně kamarád od agropolicie (strážce životního prostředí) a už nese plný tác. „To jsou takové sladkovodní sardinky, lipariés,“ usmívá se, když vidí, jak nám chutná. Na můj zděšený dotaz, zda v období zákazu rybolovu ve Volvi svačím ohrožený druh, co se jinde na světě nevyskytuje, pokrčí rameny. „To vylovili pytláci, já jim to jen sebral. Ty už by stejně neplavaly.“ Stydím se, že mi nepřestalo chutnat, ale bezesporu jím s větší úctou…
Pytlačení je tady oblíbeným a celkem veřejným sportem. Honičky s policií k němu patří. Jeden vážený občan si takhle hodinku poseděl mezi rákosím, nad vodou jen hlavu. Policisté tušili, že tam někde je, a tak se dlouho nehnuli z místa. Voda byla teplá, ale z bahna na dně se na „statného savce“ vrhla mračna pijavic. Pokutě se vyhnul, ale při vzpomínce na odporný zážitek ryby radši kupuje (dal se na pytlačení v lese)… Místní ale loví pár kousků „pro chuť“, byť nezákonně a připusťme i nešetrně („nápaditý“ je lov kapra vidlemi v době, kdy se tře u břehu). Podstatně větší škodu představují přespolní černí rybáři „na kšeft“. Přítomnost strážců zákona je bezpodmínečně nutná. Vzhledem k až dětinské řecké neukázněnosti by tu ovšem museli stát ve dne v noci na každých pěti metrech. Zatím se zdá, že Volvi má o dost šťastnější osud než sousední jezero Koronia, ještě před dvěma roky zrůžovělé tisícovkami plameňáků, jejichž hejna se tu a tam prolétla i nad nedalekým Strymonským zálivem, kde za sebou nechávala okouzlené pohledy turistů. Jedovaté sinice a nevysvětlitelné mizení vody z Koronie až do dočasného vyschnutí měly tragické následky v podobě úhynu důležité jezerní flóry a fauny, ale i mnoha exemplářů plameňáků. Dnes je na místě smutná louže, nad níž se vedou mezinárodní vědecké diskuse. O to víc se s odborníky začínají bát o osud jezer i donedávna bezstarostní místní obyvatelé. Větu „dej pokoj s ekology, jezera jsou tu odjakživa a my taky“ už vyslovují čím dál řidčeji. Volvi je garantem okolního života i oázou klidu pár kilometrů od letovisek na břehu Egejského moře. Cílem nadšenců pro pěší túry za přírodou a historií nebo věřících, kteří míří do proslulého Chrámu svaté Mariny před rentinskými soutěskami.
O jindřichohradecké Černé kuchyni se říká ledacos, třeba že byla dokončena koncem 15. století a že je to jedna z nejlépe dochovaných hradních kuchyní v České republice.
A aby toho nebylo málo, právě tady se kdysi u plotny otáčela bílá paní. Do Černé kuchyně se můžete podívat celý rok v rámci jedné z prohlídkových tras, anebo každý rok v polovině prosince. Vaří se tu dodnes – přesněji řečeno právě jen ty dva dny v roce během třetí adventní neděle. K cíli v Červené věži na třetím nádvoří vás neomylně dovede vůně česnečky, křupavých bramborových placek, klobás, chlebových dalamánků, svařeného vína a dalších specialit. Dokonalou iluzi přípravy jídel a stolování našich předků pomáhá navodit členitá středověká architektura, vysoké začouzené klenby, otevřená ohniště, dva metry hluboké chlebové pece i dým, který odtud stejně jako před staletími stoupá k nebi čtyřmi nárožními komíny. Kromě dobových laskomin se můžete těšit i na vystoupení pěvců, hudebníků a tanečníků, doprovodné výstavy, živý betlém se zvířátky a vánoční jarmark. Od betlémských zvířat a uměleckých řemesel se však ještě na skok vraťme zpět do Černé kuchyně. Traduje se, že právě tady se od druhé poloviny 14. století o Velikonocích vařívala postní sladká kaše pro chudinu z města a okolí. U zrodu této tradice stála Markéta z Hardeggu, která se tak prý snažila odčinit zlé skutky svého manžela – a patrně úspěšně, protože dobročinná událost si během staletí získala veliký věhlas a do jindřichohradeckého zámku prý na Zelený čtvrtek přicházelo na téměř deset tisíc hladových krků.
Hezký zvyk provází i lehké tajemno – duch paní Markéty v podobě proslulé jindřichohradecké bílé paní totiž pečoval o dodržování tradice dál a běda, pokud všechno nebylo tak jako dřív. Jak uvádějí historické záznamy z doby pobytu jezuitského učence Bohuslava Balbína, ke kaši se na přilepšenou přidávala také polévka, pečené či vařené ryby, hrách, kroupy, housky, bochníček chleba a džbánek piva. Zvyk byl s malými přestávkami dodržován až do konce 18. století, kdy císař Josef II. zrušil podávání kaše jako pověru. Bílá paní se z kuchyně přesunula do chodeb a sálů jindřichohradeckého zámku a sladkou kaši vystřídaly jiné dobroty. Vydejte se proto za jejich vůní a chutí a užijte si advent všemi smysly – dobrou chuť! V případě jindřichohradecké sladké kaše se nedochovala jen pěkná legenda o pečlivé Bílé paní, ale i recept. Uvádí se v něm: „Dej do hrnce mlíka nesbíraného a vař, až vříti počne. Pak přidej krupice pšeničné hrubě mleté a to dohromady vař, až hustě se od hrnce dělí. Pak do kaše nalej světlého piva, aby chutnější byla, zamíchej a vař jen malou chvíli. Pak medem oslaď tu kaši s pivem vařenou a dobře zamíchej.“ Přeloženo do současného jazyka tedy máme co do činění s krupicovou kaší, zředěnou pivem a slazenou medem. Pokud se pustíte do experimentování, vyplatí se mít v záloze ještě něco jiného k snědku – žádný z mnoha pokusů o dobovou pochoutku prý zatím nedopadl tak, že by se strávníkům sbíhaly sliny a škemrali o přidání.
Nevlídný den, kdy zima zalézá až za nehty, déšť, do kterého by člověk ani psa nevyhnal, ale přesto je autobus z Uherského Hradiště docela plný. Netypičtí cestující s velkými batohy, oblečení do vlněných sutan a kožešin, obtěžkáni luky a meči dávají tušit něco nezvyklého.
Místní se již nepodivují, protože do skanzenu Modrá nedaleko Velehradu jezdí už několik let i tito pasažéři, kteří vypadají, jako kdyby si spletli století. Vítr fičí, kapky deště bubnují do střech, přesto ani taková psota neodlákala tyto nadšence od pravidelné návštěvy „svojí“ osady, připomínající naše slovanské předky. Přijeli sem, aby se na chvíli stali starými Slovany a stejně jako oni uctili zrození Slunce.
BŮH SLUNCE A PEKELNÍCI
Zimní slunovrat je astronomickým předělem, rozmezím mezi podzimem a zimou, hojností a smrtí, která často přicházela právě v zimním období. K tomuto času se vždy vázaly velké oslavy a rituály. Možná si dnes říkáme, proč by měl mít slunovrat něco společného s vánocemi? Ale v době příchodu křesťanství se ještě udržovaly staré zvyky až do 7. století, kdy křesťanští teologové určili datum zrození Páně. Den zrození Slunce patřil k nejvýznamnějším okamžikům ve všech starých kulturách od amerických indiánů po Etrusky nebo staré Slovany. V dobách, kdy církev ještě neměla takovou moc, dodržovaly se prastaré rituály. Ty časem splynuly v jeden symbol, Vánoce. I staří Slované, kteří začali přicházet na naše území v druhé polovině 6. a během 7. století, si přinesli svoje bohy a zvyklosti. Byli mezi nimi například bůh ohně, hromu a blesku – Perun, ochránce dobytka – Veles, bůh Slunce – Dažbog, který byl podle mytologie synem hlavního boha Svaroga. Dažbog měl velkou spojitost se slunovratem, protože o zimním čase docházelo k jeho zrození, během jara dospíval, o letním slunovratu byl na vrcholu sil a v zimním čase umíral. A co bylo mezi smrtí a zrozením? Vysvětlení není jednoznačné, ale byl to okamžik, kdy se na svět dostávaly mrtvé duše, negativní síly i pekelníci. Odtud také pramení postavy čertů, které se dají potkat v prosinci. Ale největší událostí je právě čekání na první paprsky slunce, kdy dochází k novému znovuzrození. Proto byl tento astronomický předěl vždy důležitým okamžikem v událostech během roku. V letošním roce se slunovratu dočkáte 21. prosince v 17.47 hod.
ŽÁDNÝ PLAST
Oheň patřil k tomu nejdůležitějšímu, co Slované uctívali. Přinášel teplo, zaháněl chmury, poskytoval ochranu, vařilo se na něm, a také nabízel zábavu, když se sešlo celé společenství. I v tomto zimním čase tady, mezi replikami starých chalup, je skvělým společníkem. A když se povídají příběhy, popíjí medovina, slaví se, chutná pečínka je samozřejmostí. Tady jsou sice mladí lidé, kteří si hrají na naše předky, ale zato dokonale. Jejich oblečení i doplňky jako by ani nebyly ze současnosti. Na ohni se rožní sele. A není gumovou rekvizitou jako v jiných skanzenech, ale skutečné, s křupavou kůrčičkou. Většina přítomných se chystá náležitě oslavit svůj svátek, který je pro ně možná větší událostí než samotné Vánoce. Oni svým koníčkem doopravdy žijí a jejich každoroční setkání v Modré je velkým zážitkem. Naši předci neznali víno, kávu nebo černý čaj, za to si dokázali dopřát medoviny, bylinek i dalších nápojů, které získávali z přírody, s níž žili v souladu. Dnešní Slované se chtějí chovat úplně stejně, a tak popíjejí medovinu z keramiky vypálené v pecích. Každý doušek chutná úplně jinak, než z plastového kelímku. Ostatně ty nikde ve skanzenu nenajdete. Během dne se „staří Slované“ baví. Díky tomu zjistíte, že hod oštěpem není jednoduchý, jak se na první pohled zdá a že člověk musí vyvinout patřičnou sílu a také pečlivě najít těžiště. Střelba z luku zase dokazuje, jak zruční museli být lovci, aby vůbec měli co opékat. Mezi těmito kratochvílemi se na talířích objevuje domácí chléb i čerstvě vylovení pstruzi. Tady nejde o pouhou fikci kvůli turistům, ale o životní styl, který je nutné přijmout, pokud chcete být opravdoví.
KRVAVÁ OBĚŤ
„To nefoť, to by mohlo někomu vadit,” napomíná mě jeden z bojovníků. Rituální oběť v podobě usmrcení domácích zvířat nám dnes může připadat jako něco špatného, jenže pokud se chceme zakousnout do kousku masa, někdo musí zvíře zabít. Dělali to naši předci a děláme to i my, jen s tím rozdílem, že to nevidíme. Už jsme přivykli na porcované maso úhledně zabalené v balíčku z marketů a skutečná smrt zvířete se vytratila kamsi do neznáma. Chycená ovce jako kdyby znala svůj osud, na porážku šla s klidem. Zachycení první kapky krve stejně jako hlava zvířete patří k samozřejmostem obětování. Hlava končí na obětišti vyřezávaným božstvem, připomínajícím prastarou mohylu. Krví se skropí zem na důkaz toho, že vše pochází ze země a stejně tak v ní končí. Stáhnout ovci se může zdát jednoduché, ale určitou zručnost vyžaduje. Možná v tom je i síla přírody, aby zvíře zvyklé na čerstvou pastvu bylo skutečným hřebem oslav. Nejde ani tak o šťavnatou pečínku nebo divoký tanec, ale především o sounáležitost a touhu po něčem jiném. Obyvatelé osady Modrá dokazují, že Vánoce nebo slunovrat jsou vlastně svátky, které především mají obnovit pouto mezi lidmi i bez hory dárků.
Sherlock Holmes svádí svůj „poslední“ boj s ďábelským profesorem Moriartym u vodopádu, připomínajícího strašlivý kotel… Vítejte ve Švýcarsku, zemi milované autory světově proslulých detektivek.
O nejzřetelnější „švýcarskou stopu“ ve světovém detektivním románu se postaral autor příběhů o Holmesovi, Arthur Conan Doyle. Do Švýcarska totiž umístil klíčovou epizodu života nejslavnějšího literárního detektiva. V zemi helvetského kříže spisovatel pobýval nejdříve se svou první ženou Louisou, která si v Davosu léčila své tuberkulózou podlomené zdraví. Volný čas spisovatel využíval pro lyžování, které tehdy vůbec nebylo běžnou disciplínou. O svých lyžařských výkonech napsal do londýnských novin: „Zažíváme tady radosti, které bychom v normálních botách bez lyží nikdy nepoznali. Bylo to úžasné, tak snadno a rychle klouzat vpřed.“
MÍSTO SMRTELNÉHO ZÁPASU
V horním toku řeky Aary, v údolí Hasli u městečka Meiringen poblíž Interlakenu se nalézají Reichenbašské vodopády, dějiště posledního zápasu Sherlocka Holmese s Napoleonem světového zločinu, ďábelským profesorem Moriartym. Toto střetnutí dvou gigantů dobra a zla na římse nad vodopádem, které 4. května 1891 skončilo detektivovou smrtí, je zaznamenáno v Doylově povídce „Poslední případ“, kterou napsal právě ve Švýcarsku. Oba zápasící muži spadli do propasti a pád nepřežili. „Bystřina vzdutá tajícím sněhem se řítí do strašlivé propasti, nad níž se houlí vodní mlha z rozstříknutých kapek jako dým nad hořícím domem. Šachta, do které řeka padá, je obrovská rokle vroubená lesklými, jak uhel černými skalami a zužuje se v rozpěněnou, vřící studnu, jejíž hloubka se nedá zjistit…“ napsal Doyle ve zmíněné povídce.
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Čtenáři ale Sherlockovu smrt nepřijali. Doyle jejich tlaku podlehl a detektiv v roce 1903 vstal z mrtvých: při pádu do „strašlivého kotle“ mu zachránil život chomáč trávy, kterého se chytil. Nyní Sherlock zaslouženě odpočívá kdesi v Anglii a chová včely. Moriarty oživen nebyl. Meiringen se stal mekou Sherlockových příznivců; každý rok 4. května, v den výročí detektivovy domnělé smrti, se jich k vodopádu dostaví hojný počet. O památku spisovatele a jeho detektiva v oblasti Reichenbašských vodopádů pečuje holmesolog Ferdinand T. Salverda, který v „civilu“ zastává ředitelské místo Hotelu du Sauvage v Meiringenu. Právě v tomto hotelu se Holmes ubytoval před zápasem s Moriartym. Možná kvůli konspiraci je v povídce „Poslední případ“ hotel přejmenován na Englischer Hof. V hotelu bydlel i Doyle. Reichenbašské vodopády nyní už nevyvolávají tak velkolepý dojem jako v Doylových časech, vody je méně, ubrala ji vodní elektrárna nad vodopády. Skalní římsa, kde se zápas odehrál, je označena křížkem. Cestu dolů od vodopádů do Meiringenu je možné absolvovat na koloběžce, kterou vám nahoře zapůjčí. I tak lze vzdát hold Doylovu a Sherlockovu sportovnímu duchu.
MAIGRET A TI DRUZÍ
S krajem u Ženevského jezera jsou spojeny i osudy Georgese Simenona, tvůrce slavného Maigreta. Simenon strávil ve Švýcarsku, ve frankofonním kantonu Vaud, víc než třicet let svého dlouhého života. Napsal tu přes padesát románů, a až na jednu výjimku také všechna autobiografická díla. Dokonce tu rád platil daně. „Co se Lausanne týče, myslím, že toto město láme všechny rekordy. Skoro bych řekl, že je tu radost platit daně, protože člověk aspoň ví, k čemu daně slouží, a z peněz, které zaplatil, i on sám něco má,“ napsal si do svého zápisníku. V městečku Vevey na břehu Ženevského jezera zemřel jeden z největších romanopisců 20. století Graham Greene, autor románu s detektivní zápletkou „Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou“, jedné z „nejšvýcarštějších“ knih, jaké kdy byly napsány. K Ženevskému jezeru jezdil Greene už od čtyřicátých let za svou dcerou, která zde bydlela. V „Doktoru Fischerovi ze Ženevy“ autor s velkou dávkou vlastní zkušenosti a také empatickou schopností vidět „podpovrchové“ společenské jevy popisuje realitu života kosmopolitní smetánky z břehu Ženevského jezera.
„KRUTÁ STARÁ DÁMA“ V TICINU
Tom Ripley, vlídný zabiják Patricie Highsmithové, rozšířil galerii typů postav světové literatury. Když o někom řekneme, že se chová nebo vypadá jako Tom Ripley, víme, na čem jsme. Sympatického zabijáka ve filmech ztělesnili takové hvězdy světového filmu jako Alain Delon (žije poblíž Ženevy a stal se čestným občanem Chêne-Bougeries), Kevin Costner nebo John Malkovitch. Na posledních třináct let svého života „krutá stará dáma“ světového thrilleru, jak byla Highsmithová označována, přesídlila do švýcarského Ticina, do údolí Maggia. K přestěhování do jihošvýcarského kantonu ji přivedl banální důvod: ve Francii, kde předtím žila, měla problémy s daňovým úřadem. Země helvetského kříže v ní nevyvolávala žádné velké city. Švýcarsko považovala za příjemné místo, kde v klidu mohla pracovat. Halu curyšského letiště přirovnala k čistému obýváku. Svůj poslední thriller spisovatelka situovala do Curychu. Popisuje v něm nejen atmosféru módních salonů, ale i tamní drogovou scénu nebo noční život města, který bychom v Curychu asi neočekávali.
Klečím na rohoži a netroufám se pohnout. Můj hostitel z čajové školy Urasenke právě vstoupil do místnosti s tradičními papírovými stěnami a obřadně se uklonil. Mám úklonu opakovat, nebo vycházet z toho, že jsme oba Češi, čtyři patra pod námi leží večerní Václavák, a špitnout: Dobrý večer?
Leták česko-japonské společnosti, se kterým jsem se bohužel seznámil až po obřadu, má pro první návštěvu jednoduchou radu – držet se pořekadla Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pravidla chování na čajovém obřadu jsou velice komplikovaná. Ostatně, proto se také vyučují. Za vše mluví skutečnost, že tady, v centru Prahy, se s nimi setkávají poprvé i některé Japonky, manželky japonských manažerů působících v Česku. Je to podobné jako u nás s českou polkou. Všichni ji známe, ale kdo ji opravdu zatancuje? Sleduji lektora, jak soustředěně prohlíží a vymývá čajové náčiní. Žádný povlak z černé sedliny, který u nás někteří čajaři vydávají za nezbytný doplněk čajové keramiky! Čistota, to je jedno ze čtyř hesel, zakletých do japonských znaků na stěně místnosti. Dalšími jsou harmonie, úcta a zklidnění. Ještěže jsme se domluvili na individuální ukázce mimo běžné hodiny pro veřejnost. Možnost okamžité konzultace mě zachránila například před tím, že bych se na nabídnuté cukroví vrhnul hned, jak jej přede mě hostitel položil. To se smí až po druhé výzvě. Nebo jen vzít si misku čaje! K ní se musíte pěkně došoupat v kleče po napjatých rukách, pak se postupně pozadu dosoukat zpátky na místo a misku dvakrát otočit, aby byla čelem k vám. Uff! „Ta pravidla jsou ve skutečnosti osvobozující,“ vysvětluje můj hostitel. „Když vás tady někdo, koho moc neznáte, pozve domů na kafe, tak vlastně pořádně nevíte, co vás čeká – jak dlouho může taková návštěva trvat, o čem se bavit, jak se obléknout, co přinést, jak se chovat. Když vás ale v Japonsku pozve někdo na čaj, víte to naprosto přesně, a jste tak daleko uvolněnější.“ Čajový obřad jsem si vždy představoval jako rituál, během kterého fajnšmekři degustují různé druhy čajů a s blaženými výrazy znalecky oceňují jejich chuť a vůni. Omyl! Po všem tom uklánění, poklepávání, otáčení a kouzlení s vodou, uhlíky, ubrousky, bambusovými nálevkami, lžičkami a metličkami držím nakonec v ruce nádherně dekorovanou misku s trochou něčeho, co připomíná žabinec. Je to japonský zelený práškový čaj matcha.
Prý se vypije tak na tři loky, ale není faux pas misku odložit, kdyby mi nechutnal. Kdybych se účastnil celého čtyřhodinového obřadu, dostal bych ještě jeden čaj, hutnější než tento. Hostitel by při jeho přípravě prostě do misky přidal stejného prášku o něco víc. Čtyři hodiny na dva malé šálky čaje? „Každá příprava trvá asi dvacet minut. Mezi nimi se ale děje spousta dalších věcí. Konverzuje se, obdivuje se čajový porcelán, kouří se z dýmky, a hlavně se pije spousta saké. Jde mnohem víc o společenskou událost, než o schůzky milovníků čaje,“ usmívá se lektor. Pokud si takový čajový obřad chcete opravdu užít, doporučuji nejdřív natrénovat klečení, přesněji sed na patách zvaný seiza. Po pěti minutách v této pozici jsem začal nenápadně přenášet těžiště, abych nohám ulevil. Po deseti minutách už jsem v rozporu s pravidlem úcty protahoval ztuhlé svaly pokaždé, když se hostitel otočil zády. Po čtvrthodině jsem bolestí přestával vnímat nuance obřadu a za dvacet minut jsem propadl trudné představě, že mě z čajové místnosti budou muset odnést. Příště zvolím turecký sed. Prý je také přípustný.
