Příjezd do Val d’Is`ere z městečka Bourg-Saint-Maurice si určitě užijete. Cesta dnes vede po moderní silnici, ale údolí je stejně sevřené jako před staletími, kdy se sem v zimě stěží dostaly saně tažené zmoženými mulami. Vesnice byla na konci údolí, a kdo nemusel, ten se sem v zimě neplahočil. Když se v zapadlé vesnici objevily první lyže, byli místní dost pobouřeni. Klouzání na prknech považovali za bezbřehé mrhání energií, která by se mohla věnovat něčemu užitečnějšímu. Možná, že lyže odmítali i proto, že na nich jako první začali jezdit vojáci, a ti nejsou usedlými obyvateli nikdy vítáni s velkou radostí. Prvním valdiserským šampionem byl právě horský myslivec Louis Bonnevie, který palmu vítězství pro vesnici přinesl z jakýchsi přeborů již v roce 1906. Stopy pánů v pumpkách s bambusovými holemi sice již dávno odvál čas, ale přesto se i dnes v leckterých hotelích a restauracích setkáte s dobovými fotografiemi, na nichž se snaží vykružovat kristiánky nebo jen pózují. To první, co je vidět z Val d’Isère, jsou moderní rezidence ve čtvrti La Daille. To ale ještě není ono, tady končí cesta těch, kdo přišli hltat výškové kilometry, protože o co je zde průměrnější bydlení, o to je zde skvělejší lyžování. Po levici vám zůstanou holé hnědé skály a napravo sjezdovky, které patří mezi Top 10. V La Daille se nasedá na „horské metro“ – funiculaire – jehož horní stanice je nedaleko začátku sjezdovek OK a Orange. Tvoří půvabný propletenec a každoročně se na nich ještě před Vánocemi jezdí Kritérium prvního sněhu. Je to akce, která vznikla pro obzvlášť nedočkavé závodníky. Především každoročně přitáhne pozornost ke středisku v době, kdy si všichni teprve rozmýšlejí, co si počnou s nadcházející zimou. Závody zajistí, že na trati zbude i po jejich skončení excelentní sněhová pokrývka, a to za všech klimatických okolností. Za chvíli začne město houstnout a dostanete se do centra. Mnoho původních domů už tady nezbylo. První zimní sezona tu byla zahájena v roce 1932 a lyžování konečně dostalo své řádné místo v aktivitách vesnice. Přišli sem instruktoři z Rakouska, ohřáli se tady ale jenom jednu sezonu. V sezoně 1933/34 se chopili výuky tři místní chlapci. René Bazilovi bylo teprve 13 let, ale měl kuráž, protože jeho tatínek byl starosta. Bratrům Bonnevielům bylo 17 a 20. Svým klientů nabízeli to, co je dnes považováno za náročnou adrenalinovou zábavu, a sice skialpinistické túry. Ve městě byl jeden vlek a jeden obchod se sportovním náčiním. Vlek byl v místě zvaném Rogoney.
Ty jsi ještě nikdy nebyl v Banjulu? Tak taková otázka překvapí, protože Banjul opravdu nepatří k nejnavštěvovanějším místům světa. Ale v západoafrické Gambii mají jiný názor.
Návštěva hlavního města pidizemičky, která se rozkládá kolem řeky Gambie a je jen jakousi nudlí zaklíněnou do Senegalu, ale určitě stojí za námahu. Oblíbená letoviska, bělostný písek a především stabilní země, což není v Africe vůbec nic samozřejmého, lákají přímo davy turistů, hlavně z Británie. Nejkurióznější na návštěvě nejmenší metropole Afriky je to, že už vlastně metropolí skoro není a víceméně upadá v zapomnění. Sice tu sídlí vládní úřady, ale většina obchodníků i zahraničních diplomatů dává přednost městu Serekunda. To rychle pohlcuje okolní aglomeraci a je docela možné, že jednou spolkne i samotný Banjul. Lidé totiž v Serekundě hledají klid, relax a nekonečné radovánky na luxusních plážích. Ovšem i šedivý Banjul může překvapit, a to díky atmosféře, která tu je o poznání přátelštější než na komerčních plážích. V místním národním muzeu si můžete připomenout historii celého pobřeží, které si Portugalci, po nich i Britové a Francouzi, původně vybrali jako loviště otroků pro americké plantáže. Vlastně, dalo by se říci, že se toho od koloniálního panství Britů příliš nezměnilo. A to včetně centra Banjulu. Jednoduché budovy s podloubími a rezavé střechy jsou snad na každém kroku.
BEZ VODY A ELEKTŘINY
Pokud zvolíte k přespání hotel v budově bývalé německé ambasády, překvapí vás možná inventář, který pamatuje lepší časy. Význam kdysi honosné budovy připomíná i vana s umyvadlem, pouze s tím rozdílem, že v současnosti tu neteče voda, ale používá se klasická kyblíčková metoda. Kdo by čekal v hlavním městě elektřinu, bude zklamán. Rozvody tady sice jsou, ale proud se pouští na příděl, a pokud chcete sledovat televizi nebo pustit v horkém dni větrák, tak se bez agregátu neobejdete. Ve dne, kdy sálá spalující slunce, se do ulic vydávají jen bláhoví cizinci. Všichni ostatní spí a čekají na večer, kdy se jako zázrakem probudí k činům. To už ulice osvětlují jen petrolejky a svíčky drobných obchodníků, kteří vybalí své zboží na kus hadru a čekají na rychlý zisk. Asi největším kouzlem každého večera jsou mamá, dobrácké ženy, které nabízejí z velkých kastrolů to, co přes den uvařily. Vůně se linou všemi směry, někde vařené kuřátko v pálivé omáčce, jinde oblíbená kasava s ohnivou červenou omáčkou, jinde rýže s pečenými rajčaty a vynikající rybou. Co kastrol, to jiná fantazie. Strávníci sedí na rantlu chodníku nebo na lavičce, tedy prkénku na dvou cihlách. Někteří turisté se možná zaleknou takového stolování, ale jídlo u těchto žen bývá často lepší než v hotelu, a je kupodivu také bezpečné. A když zavítáte ke stolu, je to pro mamá čest a postaví před vás ten nejlepší talíř s pořádnou porcí masa. Obávat se můžete jen jediného – velké lžíce majonézy, kterou mamá loví z desetilitrových kbelíků a cpou snad do všeho, přičemž majonéza o lednici zřejmě nikdy neslyšela. Pokud si přivstanete, můžete být svědky nádherného rybářského mumraje. Mnoho místních lidí je závislých na úlovcích. Už od rozbřesku putují ženy v barevných šatech na pláž, každá chce získat co nejlepší místo a tedy i ty nejlepší ryby. Všichni nedočkavě čekají na první bárku, která se objeví na obzoru a přiveze čerstvý úlovek. Někdy přijedou rybáři s prázdnou, a tak jen zakotví a jdou zapít žal palmovým vínem. Když se ale sítě po nočním nebo i několikadenním lovu zaplní, je na nohou celý přístav. Ženy, často agentky restaurací, pasou po těch největších kusech, pro obyčejné lidi zbývají běžné druhy a drobotina. Kolem každé bárky, která dorazí k pláži, vypukne pěkná mela a to je často také jediná možnost, jak zdarma fotografovat, protože jinak se v Banjulu za „ukradení duše“ platí.
BUDIŽ SVĚTLO!
Nastal výjimečný den. Jinak nevyužité lampy se rozsvítily a ozařují město. Kdosi dokonce vyčistil proklatě páchnoucí kanály vedoucí prostředkem ulic. A zmizeli i komáři, kteří ze stok vylétali k útokům. Ba i prorezlými trubkami někdo vehnal vodu do městského systému, a tak místní děti nemusejí vláčet těžké barely kamsi daleko do slumu. Tolik zázraků v jediný den, copak se stalo? Vysvětlení bylo vcelku jednoduché – blíží se volby a prezident musí večer mezi lid na předvolební shromáždění. A protože lidem přinesl světlo a vodu, má velkou naději na znovuzvolení. Před volbami se velkohubě slibuje všude na světě. Celé zástupy lidí si až do rána užívaly civilizační vymoženosti a za svého prezidenta by dýchaly. Ovšem kohoutky vyschly už ráno a proud přestal jít večer. Prezident má přeci mítink v jiném místě, kde na vodu a světlo čekají další zástupy. Při návštěvě Banjulu byste neměli minout Albert market. Je největší tržnicí v zemi a nakoupíte tu snad vše z celé Afriky a zaručeně za nejlevnější cenu. Tedy pokud se zbavíte pokoutních našeptávačů, kteří číhají po celém městě, nejvíc u hlavního vchodu tržnice. Tento člověk se vám vnutí jako dobře placený průvodce, jeho úkolem je dovést vás k předem domluvenému obchodu a vyždímat z vás co nejvíce peněz. Pokud neumíte smlouvat, stáhnou z vás i kalhoty, ale díky jejich sladkému pochlebování získáte pocit skvělého nákupu.
SEX ZA VÍZUM
Na banjulských ulicích snadno najdete spoustu přátel. Lépe řečeno – oni si vás najdou sami. Když pak jako běloši jdete s takovým kamarádem, nikdo jiný se na vás nelepí, nic nenabízí a ani nechce. Váš průvodce by ho totiž bryskně odkopl, inu konkurence. I tak však musíte být obezřetní – někteří společníci jsou opravdu jen zvědaví a chtějí si povídat, ostatní mají většinou postranní úmysly. Mají třeba připravenou historku o umírajícím příbuzném, kterému máte jejich prostřednictvím poslat peníze. Jiní jsou už opravdoví profíci a za vaše hájení dostanete na závěr účtenku a ještě se nechají pozvat na večeři. Nebo jim musíte alespoň slíbit pomoc při získání víza do Evropy, o kterém tu sní každý. V jiné roli jsou mladí, vypracovaní a příjemní hoši, kteří pasou po starších dámách. Těch opuštěných, osamocených nebo korpulentnějších jezdí z Anglie houfy. Často pak spatříte padesátnice nebo i starší v objetí sotva dvacetiletého kluka, který si je doslova hýčká. Často jde i o sex, ale někdy dámám prostě stačí, když jsou na ně hoši milí. Turistky někdy protáhnou pobyt i na čtvrt roku a jejich společníci pak mají vízum do Evropy téměř jisté. Dámy pak ale čeká velké zklamání, protože milí společníci jim v Evropě okamžitě upláchnou.
UKRADENÝ AUTOBUS
Banjul zůstává významným městem hlavně díky přívozu, který je životně důležitou spojnicí pro celou Afriku. Silnice, vedoucí z Maroka přes Dakar, končí právě na břehu řeky Gambie, odkud se čtyřkilometrový veletok dá překonat stále narvanými přívozy. Během plavby se v davu pohybují zdatní šmelináři, ale i skupinky bleskurychlých zlodějů. Tito pobertové vám během chvilky vezmou cokoliv i ze zavřeného zavazadla. Přívoz je životadárnou tepnou, kterou do Banjulu směřuje všechno zboží a také davy turistů. „Autobusové nádraží? To musíte k přístavu, tam staví – tedy tam vždy stavěl autobus,“ radí mi mohutný policista. Jaké bylo naše překvapení, když kolem zrezivělých cedulí a nápisů nebyla ani noha! To je v Africe něco nečekaného, protože na stanicích se tu vždy pohybují davy. Nakonec se dozvídáme, že autobus odtud nevyjel asi rok. Státní společnost provozující linky zkrachovala, kdosi z šéfů zpronevěřil peníze a potom už nebylo ani na naftu, tak autobusy zrezly a pak je někdo ukradl. Teď se jezdí ze Serekundy. Proklatá Serekunda! Ukradla Banjulu už i autobusy.
TEXT A FOTO: VLADIMÍR MRÁZ Pod přísným utajením je část obranné Metaxasovy linie dodnes v provozu. Němci nedobytá pevnost Rupel už ale odpočívá – jako památník bitvy, kterou Hitler komentoval slovy: Radši bych měl Řeky jako spojence. Zalité podzimním sluncem a lemované zasněženými vrcholky hraničních hor působí údolí řeky Strumy (Strymón) téměř idylickým dojmem. Bulharsko už je na dosah, z nové dálnice se sjíždí těsně před hranicí. Původně byzantský název Rupelio znamená úzký průsmyk, místo jako stvořené k obraně. Řekové zde už v roce 1934 na místě zastaralého obranného pásu z roku 1914 zahájili stavbu důmyslného systému opevnění – Metaxasovy linie, vedoucí od Floriny až ke Komotini. Celkem jedenadvacet pevností a více než šest kilometrů chodeb se budovalo v přísném utajení. Téměř tři tisíce dělníků sem dovezly nákladní lodě pře- Nn e ipkddeoyvnb oysttá Pod přísným utajením je část obranné Metaxasovy linie dodnes v provozu. Němci nedobytá pevnost Rupel už ale odpočívá – jako památník bitvy, kterou Hitler komentoval slovy: Radši bych měl Řeky jako spojence. vážně z Peloponésu, přičemž dělníci se museli ukrývat v podpalubí. V Soluni se zaměstnanci v noci přepravili do uzavřených vagonů a pak byli drženi v přísně střeženém lesním táboře. Do práce se dopravovali se zavázanýma očima na mulách. Celý projekt byl výhradně řecký, zpracovaný na Aristotelově univerzitě v Soluni. HITLER PŘICHÁZÍ Jednotlivé pevnosti měly filtroventilační systém, sociální zařízení se sprchami, komunikační uzly, ošetřovny, dělostřelecké a kulometné bunkry, kuchyně, velitelské místnosti a dokonce i polní kaple. Snahy o propojení jednotlivých pevností byly neúspěšné z důvodu velkých výškových rozdílů. I přesto vznikl promyšlený a vysoce účinný systém, který v podstatě ještě před úplným dokončením úspěšně prošel nejtěžší možnou zkouškou. V listopadu 1940 dal Hitler příkaz k vypracování plánů operace Marita, útoku na Řecko. Ta ovšem nepatřila k prioritám, změna nastala až po debaklu italského útoku koncem roku 1940. Tehdy Mussoliniho sebevědomá Itálie přes výraznou převahu utrpěla zdrcující porážku a byla zatlačena až do Albánie. Němci samozřejmě chtěli napravit pošramocenou reputaci zemí Osy. Stáhli na Balkán 12. armádu generála Lista. Ta se již v Rumunsku připravovala k operaci Barbarossa, k napadení SSSR. Tažení na východ má měsíční odklad, což se později vůdci fatálně vymstí. 12. armáda je rozdělena na dvě části, jedna zaútočí z Albánie, kde se nachází jádro řeckých vojsk, a druhá pod velením generála Böhma z jižního Bulharska. Bulharsko přitom teprve před měsícem přistoupilo k zemím Osy výměnou za slib územních zisků. Armádě generála Böhma ovšem stojí v cestě Metaxasova linie a první na řadě je Rupel. Němci zaútočili 6. dubna 1941. Přes mohutnou dělostřeleckou přípravu a silnou leteckou podporu ztroskotávají všechny útoky i pokusy o vylodění na gumových člunech. První německé jednotky se podařilo Řekům zcela rozprášit. Další dny houstne bombardování, přisunují se nové a nové posily, ale výsledkem bojů jsou jen další citelné německé ztráty. Nezdarem končí nasazení plamenometů, pokusy o zapalování benzinu ve větracích šachtách i pokusy o vyhození pevností do vzduchu.
PEVNOSTI SE NEVYDÁVAJÍ! Počet mrtvých stále narůstá a německé velení pod velkým tlakem z Berlína útočí bez ohledu na ztráty. Ty jsou u Řeků minimální a bojová morálka skvělá, odrážejí jeden útok za druhým. Boje trvají téměř nepřetržitě až do 9. dubna. Ten den je hustá mlha, přesto jsou nasazeny i obávané Stuky, tedy střemhlavé bombardéry Junkers 87. Opět bez výsledku. Ve tři hodiny odpoledne útoky končí, ale k pevnosti se blíží německá delegace s výzvou k vydání Rupelu. Odpověď velitele pevnosti majora Georgose Douratsose se stala legendou: „Pevnosti se nevydávají, pevnosti se dobývají.“Major Douratsos již ale v té době ví, že hlavní řecké a anglické síly v Soluni kapitulovaly. On i všichni jeho muži jsou však odhodláni bránit Rupel do konce. Ovšem 10. dubna ráno přichází nekompromisní rozkaz ke kapitulaci. V deset hodin dopoledne končí jednání s německým velením. To s ohledem na situaci a jako výraz úcty k hrdinné obraně pevnosti přijímá řecké podmínky, takže obránci odcházejí čestně se zbraněmi, municí, zásobami a řecká vlajka smí být z pevnosti spuštěna až potom, když poslední řecký voják zmizel z dohledu. Přihlížející německé jednotky zdravily odcházející obránce vojenskými poctami. Přes padesát zbylých vojáků s velitelem v čele se organizovaně přesunulo do blízkého Serresu a Němci mohli začít sbírat mrtvé a budovat vojenské hřbitovy, dodnes rozeseté po okolí. Téměř dva dny trvala reorganizace zdecimovaných jednotek útočníka. Zhruba v té době pronesl Hitler větu, že by raději měl Řeky jako spojence než jako nepřítele. Pevnosti ovšem čekal smutný osud. Obsazené bulharskou armádou a vydrancované, sehrály nakonec dílčí úlohu až při ústupu německých vojsk v zimě roku 1944. Dvanáctou armádu čekalo ještě africké tažení a Douratsasovy muže tři roky kruté německé okupace a pět let stejně kruté občanské války. Za hrdinskou obranu proti nepředstavitelné přesile se ale určitě stydět nemusejí ani oni, ani celý řecký národ. Po válce byl Rupel přeměněn na památník, část pevností prošla rekonstrukcí a je dodnes v provozu, ovšem jako přísně tajná. Na sjezdu z vrcholu je kromě zbytků protitankových překážek, jednotlivých bunkrů a německých hřbitovů ještě muzeum. To je bohužel otevřené jen 6. dubna, v den výročí této malé, ale nezanedbatelné epizody druhé světové války.
TEXT A FOTO: LUCIE CHVOJKOVÁ Připíjí-li se v sardinském vnitrozemí na zdraví, velmi často zazní: „Aby ses dožil sta let!“ Není to však jen zbožné přání. Na tomto ostrově je největší koncentrace stoletých lidí v Evropě. Na mnoha místech Itálie potkáte tzv. Strade del vino, tedy cesty vína. Po cestě stoletých lidí (Via dei centenari) se můžete vydat jenom na Sardinii. Zavede vás do srdce sardinského vnitrozemí, odděleného od pobřežních částí vysokými kopci. Začíná v Laconi a končí v Orroli. Lidí se tady moc nerodí, zato ale umějí pěkně stárnout. Přes devadesátku se tu přehouplo už mnoho místních. Sardinští věkoví rekordmani jsou odchovanci staré školy. Stařenky potkáte při cestě na drobný nákup, některé ještě v tradičních černých šatech a černém šátku na hlavě. Skupinky stařečků pak uvidíte rozmlouvat a posedávat na návsi ve stínu olivovníků hlavně v podvečer, kdy už je venkovní teplota přívětivá. Skoro všichni mají na hlavě placatou čepici be-rritta , mnozí svírají v ruce hůl vyřezanou z větve. Nikdo z nich není obézní. Mluví jen sardinským dialektem, takže k povídání s nimi si musím přizvat kvůli překladu jejich sedmdesátileté potomky (neobvyklý obrat, že?). Ptám se jich, jestli v této vesnici objevili elixír mládí? Obličej jednoho z oslovených staříků se rozzáří v širokém úsměvu. „Kdepak! Já jsem žil úplně normální život. Chodil jsem po kopcích do sedmdesáti a ostrov jsem opustil jen jednou, kvůli vojně v roce 1927.“ Ve formě se prý drží díky „ovčácké dietě“, která je jednoduchá, ale výživná: málo masa, hodně mléka a ovčích sýrů, suchý ovčácký chléb (pane carasau), pozitivní myšlení a hlavně nesmí chybět sklenička dobrého vína. O tom, že mu červené víno pomáhá ochránit srdce i cévy a přispívá k uchování dobré kondice, příliš nepřemýšlí. Zkrátka ví, že mu chutná a dělá mu – v umírněných množstvích – dobře. Jako všem ostatním. UMĚNÍ STÁRNOUT Sardinie má ale ještě jednu zvláštnost, kterou se ve svém výzkumu zabývá profesor Luca Deiana, docent Biochemické univerzity v Sassari. „Zcela ojedinělým světovým úkazem je skutečnost, že se mužská dlouhověkost téměř vyrovnává té ženské. Ve vnitrozemských oblastech Barbagia, Oliastra, Mandrolisai je poměr bezmála 1:1, zatímco ve světovém měřítku se sta let dožije sedmkrát více žen než mužů.“ Antonio Todde, který zemřel v r. 2002 ve věku 112 let jako nejstarší muž na světě a jako jediný Sard je v této souvislosti uveden i v Guinnessově knize rekordů, byl více než sedmdesát let zemědělcem ve vesnici Tiana poblíž Nuora. Narodil se v roce 1889. Tziu Antonio (tziu-strýc a tzia-teta se v pokročilém věku stává v jižní Itálii oslovením všech starých lidí) svým životem zasáhl hned do tří staletí. Žijeme v době, kdy západní společnost představuje reklamními spoty mýtus věčného mládí jako nezbytnou životní hodnotu. Za projevy stáří na našem těle se stydíme, snažíme se je zakrýt za pomoci zázračných kosmetických krémů, liftingu a plastické chirurgie. Zvrásněné obličeje starých Sardů tak působí skoro nepatřičně. Oni ale stárnout umějí, jsou aktivní do vysokého věku, jejich mysl je jasná, po demenci ani stopy. Životní styl Sardů byl spojen s pravidelnou fyzickou námahou, proto jsou i v pokročilém věku stále velmi čilí. Tziu Antonio Maras z vesničky Perfugas na severu ostrova napočítal už devadesát šest zim a ani teď nevynechá místní hon na divočáka. Znamená to vstát v pět hodin ráno (vlastně ve tři, protože ještě pomáhá synovi dojit ovce), vydat se džípem do místních hor a několik hodin chodit nahoru a dolů po kopcích, občas stát dlouhé minuty nehnutě na číhané. Roky pravidelné fyzické námahy jsou znát. Strýci Antoniovi po většinu času vidím jen záda a mám co dělat, abych s ním udržela krok. Večer, když pomalu rozmrzám u velkého krbu, udiveně přihlížím, jak se účastní tradičních sardinských tanců v kruhu a nechápu, kde se v něm ta energie bere. „Napij se vína!,“ radí, mi. „Oheň zahřívá zvenku, víno zase zevnitř!“ Tzio Pietro Antonio Brundu, ze stejné vsi, už je na světě 103 let. Do důchodu šel hned po druhé světové válce v roce 1946. Je zábavný a v tmavě modrém saku i velmi elegantní. Povídáme si a já se nestačím divit. Vtipkuje na různá témata, používá dokonce i přísloví. „Jak si můžete pamatovat i přísloví? Ta si nepamatuji ani já!,“ směji se. „Jsem na světě mnohem déle než vy, měl jsem více času,“ odpovídá Tziu Pietro Antonio a šibalsky po mně pomrkává. „Následujte mě a uvidíte.“
NAJDE SE ODPOVĚĎ V DNA? Pokud není Sardinie zemí věčného mládí, je rozhodně zemí dlouhého života. Tento ostrov je hned po Japonsku považován za oblast s nejvyšším procentem lidí na světě, kteří se dožili více než sta let. Najdete jich tu více než tři sta. Na každých 100 000 obyvatel připadá dvaadvacet stoletých, přičemž nejvíce jich žije v sardinském vnitrozemí. Je to dvakrát více než ve zbytku západoevropské společnosti. V čem tví tajemství sardinské dlouhověkosti? Odpověď na tuto otázku laická i odborná veřejnost hledá zatím víceméně neúspěšně. DNA Sardů přijíždějí zkoumat i američtí odborníci. Nevylučují možnost určité genetické změny DNA, způsobené obranou organismu proti malárii, která byla dříve na Sardinii kvůli zdejším mokřinám velkým problémem. Výzkumy se vedou také v souvislosti s izolovaným způsobem života obyvatel sardinského vnitrozemí. Zcela jistě působí středomořské mírné klima, životní styl s minimálním stresem a v neposlední řadě středomořská strava, ve které nechybějí olivový olej, zelenina, ovoce, mnoho luštěnin a ořechů. Tyto potraviny mají „synergický“ účinek, protože látky, které jsou v nich obsažené, se vzájemně harmonicky doplňují a zlepšují zdraví. V souvislosti se stravou Sardů je třeba zdůraznit, že mnoho rodin konzumuje potraviny z domácí produkce, příbuzní a známí si pak potraviny vzájemně vyměňují. Konzumace sezonních potravin navíc příznivě působí na biorytmus těla. Olivový olej a víno nechybějí v jídelníčku samozřejmě po celý rok. Dalším společným znakem sardinských stoletých je to, že nikdy nekrmili své tělo žádnými chemickými léky s výjimkou sem tam nějakého aspirinu na chřipku. Dlouhověkost Sardů příznivě ovlivňuje ještě jeden důležitý fakt. V mentalitě obyvatel malých vesnic má odjakživa své pevné místo respekt vůči starým lidem a péče o ně. Jsou součástí koloběhu života rodiny, ve které mají své role a na jejím chodu se podle svých možností aktivně podílejí. Podle Gianniho Pese, výzkumníka ze sassarské univerzity, se prý dokonce „století“ zdají být méně depresivní než šedesátníci. Cítí se být milováni, protože je o ně v rodinném kruhu pečováno s láskou, a to až do jejich posledních dnů. Domovy důchodců byste na sardinském venkově hledali marně. Mnoho Sardů udržuje staré tradice svých předků hospodařením ve zděděných usedlostech. Dovolená v tomto prostředí je pro turistu jedním z mála způsobů, jak okusit sardinskou kulturu a tradice úplně zblízka. Atmosféra je tu vždy rodinná a tak vztahy mezi majiteli agroturistických komplexů a klienty často přerostou v přátelství. A k přátelům se člověk vždy rád vrací. Můžete si také vyzkoušet, jak se spí v opravdové salaši, protože někteří ovčáci nabízejí ubytování v charakteristických kamenných salaších se střechou z jalovcového dřeva a místo dojení ovcí využívají svých znalostí krajiny jako průvodci turistů.
Poláci nás mají rádi. Ať už jsem v Polsku hovořil s mladými či starými, každý se při zmínce o České republice rozzářil. „Jste především národ s fascinující kulturou. Dokázali jste si vytvořit kulturu jako antidepresivum,“ říká Mariusz Szczygieł, polský novinář, spisovatel a velký čechofil. Na druhé straně nás prý mnoho Poláků vnímá jako vyčuránky, kteří se snaží na všem vydělat.
Jací tedy jsme v očích našich severních slovanských sousedů?Takové antidepresivum nám může léčit například některé komplexy z historie, k níž máme občas ambivalentní vztah.
Je nějaká osobnost českých dějin, která vás fascinuje?
Rodina Baťových. To je novodobost, racionalismus, nápaditost, důvtipnost i teror v jednom. Fenomén nevídaný na celém světě. Neříkám, že to byla milá rodinka, ale byla neobyčejná. Podle historie Baťových, jak jsem ji zpracoval v knize Gottland, vzniká v Čechách v současné době komiks, na němž pracuje jeden z nejlepších českých komiksových kreslířů, jehož jméno ale ještě nemohu prozradit. Každopádně se velmi divím, že jste doposud nenatočili o rodině Baťových televizní seriál.
Zkuste popsat typického Čecha, pokud nějaký takový existuje…
Muž? Nevysoký těhotný blondýn (mám tím na mysli s velkým břichem), jehož oblíbenou barvou je tmavošedá. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky. Osobně takového neznám, ale tak si ho aspoň představuji jako typického Čecha.
A typického Poláka?
Muž? O něco vyšší těhotný blondýn, jehož oblíbenou barvou je kávověmléčná. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky.
Je nějaká povahová vlastnost, kterou lze najít u Čechů, ale u Poláků nikoliv?
Ve vaší kultuře převažuje ve vztahu k bohu značný odstup a zároveň vztah k sexu není nijak ostýchavý. To mne přitahuje. U nás je tomu jinak. Jen pamatujte na to, že nezevšeobecňuji, ale říkám „převažuje“. Ne všichni Poláci se přece chovají jako Poláci.
S tím možná souvisí to, proč se cítíte být tolik Čechem a nikoliv Polákem.
Kdysi jsem si myslel, že jsem kryptoČechem, protože můj organismus nesnáší spory a hádky. Myslel jsem, že můj organismus je stejně jako organismus Čecha pacifistický. Ale když čtu české internetové diskuse, tak je v nich tolik agrese, že celkový mýtus o klidné holubičí povaze Čechů padá. Jen tak na okraj – bylo by zajímavé zjistit, jak vypadá skrytá agrese ve společnosti, která je považována za málo agresivní a mírumilovně vzhlížející k světu. Ve společnosti, kde je „klid“ téměř svatým slovem. Protože agrese si přece musí najít svůj průchod. Domnívám se, že většina číšníků z centra Prahy svou skrytou agresi projevuje například podváděním hostů z ciziny při placení. A podvod je agrese, jen o tom takto většinou nepřemýšlíme. To je věc, se kterou se i my sami těžko smiřujeme. Naštěstí přibývá lidí, kteří si takové chování nenechají líbit… Také mě štve, že nedokážete udělat nic s Václavským náměstím v Praze, které se večer proměňuje v odporné shromaždiště lumpenproletariátu, narkomanů a lidí, kterým je lepší se vyhnout obloukem. To je ostuda Prahy i celé České republiky. Asi máte příliš málo nevládních společenských iniciativ. Nechce se mi věřit, že by v Praze nebyla skupina obyvatel zamilovaných do svého města, kteří by zahájili například akci „Navraťme Praze Václavák!“. Nebo je to způsobeno tím, že Pražané chodí spát v osm hodin večer a nevědí, co se na nočním Václaváku děje? Někdo jim to už konečně musí říct!
Jste známý svou láskou k Praze a k Bohumilu Hrabalovi. Mrzí vás, že jste nezažil Prahu takovou, o níž tento spisovatel píše třeba v Automatu svět?
Ne, mně se Praha líbí v každém věku. Mám kolegyni Zofii Czerwińskou, polskou herečku typu Jiřiny Bohdalové (mohly by to být sestry). A když jedu do Prahy, vždy říká: „Opět mě jedeš podvádět s tou českou Prahou!“ „Ale Žofinko,“ odvětím „ona je přece mnohem starší než ty.“ „Ale krásnější!“ řekne Žofinka. V Polsku mi lidé často připomínali naši podobně neveselou historii.
Je nějaký rozdíl v tom, jak na historii nahlížejí Poláci a jak obyvatelé Česka?
České hnutí odporu vykonalo něco nebývalého, a to atentát na Heydricha. Existuje vůbec nějaký pomník atentátníkům? Odhalen byl teprve nedávno, tedy po šedesáti letech! Jednou jsem se zeptal známého Čecha, jak jste vzdali čest těmto hrdinům. Odvětil: „No přece tam, kde se skrývali, u podzemí kostela, je hospoda. A ta se na jejich počest jmenuje „U Parašutistů“. V Polsku by měli pomníky v každém městě. Češi občas působí dojmem, jako by se styděli, když vykonají něco hrdinského. Poláci jsou naopak pyšní i tehdy, když se jim povstání nepodaří a prohrají ho, tak jako například Varšavské povstání. Jsme na tu prohru hrdí a povstáním se chlubíme. To je naše nádherná křivda! Naše nádherná prohra! U nás je národní hrdost spojena často spíš s fotbalem nebo s hokejem, ale nedokážu si představit, že bychom byli pyšní na prohry… Je taková nemoc – polskost, ale díky bohu touto nemocí netrpím.
Důkazy:
a) v životě jsem neviděl jediný skok Adama Małysze;
b) nedomnívám se, že je nutné oslavovat porážku Varšavského povstání;
c) nemám vadu zraku, která spočívá v tom, že v jednom oku mám patos a v druhém étos.
Nedávno uplynulo dvacet let od pádu komunismu v Polsku i Československu. V obou zemích je dnes ale nezanedbatelné procento lidí, kteří si vážně myslí, že za komunistů bylo lépe. Kde jsme udělali chybu, že tomu někteří stále věří?
Chybu jsme udělali hned na počátku, protože lidé nezačali vydělávat tolik jako v USA, podpora pro nezaměstnané nebyla taková jako ve Švédsku a důchodci neměli takové penze jako v Německu, a tudíž nemohli podnikat drahé výlety do Itálie. Zde jsme udělali chybu. Od začátku bylo nutné zavést bohatství. Že to všechno nebylo možné? Samozřejmě. A proto mají ti lidé plné právo pociťovat, že tehdy jim bylo lépe. Ale upřímně řečeno, v několika oblastech bylo za komunistů skutečně lépe. Proč sebe samého klamat a říkat, že nebylo? Jenže v mnoha dalších oblastech bylo hůře! Proto jsem zásadním odpůrcem minulého systému. Ale své rodiče dodnes nemohu přesvědčit, že už dvacet let je v Polsku lépe.
Při návštěvě Polska mě lidé každodenně překvapovali znalostmi české kinematografie. Filmy od Menzela, Zelenky nebo Herze jsou u vás známé, ale jen málo Čechů zná filmy Wajdy, Majewskiho nebo Bareji…
Myslím, že Herzových filmů se to moc netýká, protože se v kinech moc nepromítají. Dobře ale známe filmy z posledních dvaceti let. Myslím, že Češi nám svými snímky vyplňují naše vlastní deficity. Jsou to hlavně filmy o radosti ze života a takové jsou v Polsku nejvíce žádané. My totiž asi nemilujeme život tak jako vy. Vidíme hlavně jeho tragédii. A i Hrabal říkal, že tragičnost a komičnost života jsou dvojčata. Jejich cesty začínají ve stejném místě. Drsné drama těží ze stejného jako triviální groteska. Kromě toho dokážete ukázat tak obyčejný detail, že nabývá neobvyklého významu. Ostatně taková je i česká fotografie, protože český fotograf vyfotí obyčejný diktafon, na který mě nahráváte, takovým způsobem, že z fotky bude slyšet i zvuk. My Poláci, kromě života dočasného, máme i život záhrobní, ale Čech ateista nemá nic kromě života tady. Musí tedy svůj život učinit snesitelným, neboť ho má jen jeden. Proto si život zpříjemňuje, jak jen může. Čeští filmaři dokážou i ošklivý život zobrazit takovým způsobem, že se může zalíbit.
Je Česko svobodnější než Polsko?
A jsou Češi svobodnější než Poláci? V jistém směru ano. Jestliže se členové redakce týdeníku Reflex fotografují pro vánoční číslo jako svatá rodina, tak v Polsku by se toho v žádném případě nikdo neodvážil. Ale kromě toho nevidím rozdíl. Máme ve svých hlavách tatáž omezení. Ale aby se neřeklo, že Poláci nemají smysl pro humor, v poslední době je u nás v módě vtip o dvou blondýnkách, které se dívají na televizi. Jedna nečekaně řekne: „Ach, Benedikt XVI.!“ A druhá: „A Małysz je kolikátý?“
