V roce 1927 se uskutečnil první let přes Atlantik, T. G. Masaryk se potřetí stal prezidentem Československa a mladý Stanislav Škulina poprvé vyrazil poznávat velký svět…
V devatenácti procestoval Stanislav Škulina pěšky i na kole Bavorsko, Švýcarsko, Francii, Andorru a Španělsko. S kamarádem Oldřichem Kučerou se chtěli vydat i do Egypta, ale tamní celníci je považovali za občany tehdejšího Sovětského svazu a odmítli je vpustit do země. Z Port Saidu se tedy plavili přes Kypr do Bejrútu a přes Sýrii se vydali do Tel Avivu, aby si prohlédli biblická místa Jeruzalém, Hebron a Zajordánsko. Uvážíme- li, že v té době tam vrcholily střety mezi Židy a Araby, šlo o velmi odvážnou výpravu. Na africký kontinent se oba cestovatelé vracejí o rok později.V Egyptě se zaměřili na sběr národopisných projevů. V Habeši (Etiopie) se jim dostalo zvláštní výsady – cizince z daleké neznámé země přijala hlava státu, císař Haile Selassie. V keňském Nairobi se pak cesty obou přátel na nějaký čas rozdělují, protože Oldřich touží proniknout k pramenům Nilu, zatímco Stanislav chce navštívit Zanzibar. Později se opět setkávají a podnikají výpravu k Viktoriiným vodopádům, do Angoly a tehdejší Jihoafrické unie (Jihoafrická republika). A stále pilně fotografují, snímky posílají do časopisů a v Belgickém Kongu (Demokratická republika Kongo) se dokonce nechávají najmout jednou z důlních společností jako fotodokumentaristé.
PO SVATBĚ ZA KROKODÝLY
V roce 1933 se Stanislav žení s Marií Léblovou. Své pozdravy z cest pak budou navždy podepisovat: „Máňa a Stáňa.“ V souzvuku byl však i jejich náhled na život. Marie určitě musela mít dobrodružného ducha, jinak by ani velká láska neunesla tak nejistou existenci. V tehdejší době končily svatební cesty středostavovských novomanželů tradičně v Benátkách, v Nice nebo v Dubrovníku. Jak se asi tvářili příbuzní nevěsty, když oznámila, že pojedou na delší čas do Afriky? Na svatební cestu se novomanželé vydali krátce po svatbě a byly to líbánky vskutku netradiční – například lovili krokodýly, jejichž kůže pak prodávali. Na této cestě onemocněla Marie malárií. Část cesty absolvovali s francouzským vozem Mathis, se kterým projeli Gabun, Kongo, Angolu, Kamerun, Nigérii a Libérii. O tři roky později si cestu zopakovali, tentokrát už byl ale Stanislav držitelem vůdčího listu, tedy řidičského průkazu. A z této cesty také pochází jeho jediná publikace, nazvaná Dvakrát napříč Afrikou. Stejně jako je cestovatelská dvojice Hanzelka a Zikmund spojena s tatrovkou, je pro Stanislava Škulinu charakteristická Škoda Rapid. V letech 1936–1938 s ní dokázal projet dvakrát napříč Afrikou a dostat se i na Madagaskar. Škodovka, které manželé Škulinovi dělali na svých cestách reklamu, najela dvaapadesát tisíc kilometrů. V dnešní Jihoafrické republice vzbudili se svým vozem takovou senzaci, že tamní prodej škodovek prý stoupl o dvě stě procent. V Československu si museli na kladné přijetí svých zážitků několik let počkat, lidé se tehdy zabývali mnichovskou dohodou a starosti jim dělala blížící se válka. Později už ale Škulina pořádal skupinové přednášky, které navazovaly na ty prvorepublikové z let 1932–1933 a pojednávaly o krásách a pozoruhodnostech Afriky. Získaly takovou proslulost, že pořadatelé prý předem žádali i o zajištění větších prostor pro publikum. Na několik z přednášek zavítali v roce 1942 i Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka – tehdy neznámí mladíci, kteří snili o cestě kolem světa.
PO VÁLCE VYJEDEME…
Rapid přežil válku schovaný v kůlně, kde čekal, až to lidské běsnění skončí. Když pro válečné účely Němci zabavovali provozuschopná vozidla, toto je příliš nenadchlo, bylo špinavé od slepičinců a pokryté peřím. Auto vypadalo uboze, a tak zůstalo tedy v majetku rodiny. Svůj majetek si Stanislav dokázal ohlídat. Až groteskně zní totiž další příběh z období okupace. Německá hlídka odešla i podruhé s nepořízenou, když chtěla zabavit lyže, uložené na balkoně. Stanislav Němce varoval, že prkýnka hlídá zuřivá a nebezpečná opice, která ze stesku po Africe napadá lidi. Hlídka se primáta zalekla. Nebyl zřejmě důvod nevěřit tomu podivínovi, který trávil většinu života fotografováním nějakých Křováků a Hotentotů. „Po válce…“, tolik lidí tenkrát vyřklo tyto slova. Skrývala všechny naděje a touhy. U Škulinových tenkrát měly podobu dalších cest, nových dobrodružství. „Až bude po válce, znovu pojedeme,“ říkali si, a s nimi i manželé Lukešovi. Josef Lukeš, motocyklový závodník a vlastenec, uposlechl výzvy rozhlasu a vydal se za něj bojovat při Pražském povstání. Zemřel na barikádách u vršovických kasáren 5. května 1945. V roce 1946 v den prvního výročí tragické smrti Josefa Lukeše se u Autoklubu Československé republiky loučí natěšení cestovatelé. Přípravy na cestu nebyly jednoduché. Stanislav Škulina chtěl vyzkoušet nový typ auta – Škodu 1946. Správní rada Škodovky mu ovšem v omluvném dopise vysvětlila, že z důvodů nejpřísnějších úspor, které v poválečné době zavedla, nemůže jejich prosbě vyhovět. Trojice ve složení Stanislav Škulina, Marie Škulinová a vdova Helena Lukešová (nyní Šťastná) přesto zahajují další africkou cestu se svým rapidem. Měla trvat dva roky. Po únorových událostech v Československu se však všichni tři odmítli vrátit. Proč? Politické změny v tom zřejmě roli nehrály, naši cestovatelé ani nemohli tušit, co se bude odehrávat. I když, kdo ví? Prozatím je roztrpčilo, že jim československý konzulát v Londýně odmítl prodloužit pasy a místo nich jim nabídl průvodní list pro cestu do vlasti. Stanislav měl však velkorysý plán. Na zpáteční cestu (a aby bylo něco do začátku) si začal vydělával od června roku 1947 provozem fotografického a reklamního ateliéru Pegas. Rozhodovali se možná s nelehkým srdcem, faktem však je, že zůstali v Nairobi. A právě zde se opět setkávají s cestovatelskou dvojicí Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a v lednu roku 1948 podnikají společnou výpravu na Kilimandžáro.
KRVAVÉ ROKY V KENI
Britská korunní kolonie Keňa byla tenkrát domovem i tisíců Evropanů, kteří tu podnikali v pěstování čaje a kávy. Domorodci pro ně byli pouze lacinou pracovní silou. V roce 1952 se zde však ustanovila kikujská antikoloniální organizace pod názvem Mau-Mau, kterou vedl Yomo Kenyatta. Dodnes historikové debatují o krvavém povstání, které vypuklo roku 1952 a trvalo do roku 1959. Některé prameny uvádějí, že při něm zaplatilo životem 12 tisíc Keňanů, další až 50 tisíc. Traduje se, že domorodí obyvatelé byli vyzýváni, aby likvidovali všechny bílé cizince. Obětí z jejich vlastních řad však bylo mnohonásobně více. Stanislav Škulina se stal předsedou Spolku Čechoslováků v Nairobi. Tehdejší zřízení v Československu halasně podporovalo hnutí za nezávislost, jemuž se tehdy u nás říkalo národně osvobozenecký boj proti kolonialismu. Těžko říci, na které straně Stanislav tenkrát stál. Zcela jistě měl jako běloch obavy o svůj život, ale díváme-li se na fotografie ze života Keňanů, můžeme s určitostí usuzovat, že ho k nim vázalo pouto přátelství a sympatií. Roku 1964, kdy byla Keňa prohlášena nezávislou republikou a Yomo Kenyatta se stal prezidentem, se Stanislav Škulina bohužel nedožil. Zemřel v roce 1961 na zápal plic a diabetické koma. Je pochován v Nairobi.
POZŮSTALOST VYPRÁVÍ
Miroslava Škulinu se svým prastrýcem Stanislavem dělí celé dvě generace. Jako malému chlapci mu otec vyprávěl pohádky o strýci, který zažil neuvěřitelná dobrodružství. Miroslava prý nejprve zajímaly pouze cizokrajné známky na dopisech z Afriky. Potom začal pátrat v rodinných albech. Nic jednoduchého, neboť fotografie byly nalepeny nahodile a nepopsané, takže nastal složitý úkol – srovnat je chronologicky a určit z jaké země mohou být. Skládat střípek po střípku celou mozaiku prastrýcova života se zdálo být nemožné. Pomohla Marie Škulinová. Ta odkázala část pozůstalosti po manželovi Heleně Šťastné, jejich tehdejší spolucestovatelce, a druhou část obdržely Stanislavovy neteře. Rodina i Helena Šťastná měly pochopení pro badatelskou činnost prasynovce Miroslava. Ten oslovil nejen Náprstkovo muzeum, kde jsou v depozitáři předměty z afrických cest, ale kontaktoval i archiv mladoboleslavské automobilky, aby se o cestách svého prastrýce dozvěděl co nejvíce. Z iniciativy Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně byly o Stanislavu Škulinovi a o jeho pobytu v Africe v letech 1946 až 1952 uspořádány dvě výstavy. Základem první výstavy Černý kontinent (2002) se stal soubor fotografií z poslední Škulinovy výpravy, několik stovek pohlednic ateliéru Pegas, výstřižky a články Stanislava, korespondence a kresby. To vše věnovala muzeu Helena Šťastná, která pak expozici také navštívila. Tyto předměty se staly součástí sbírky fondů českých cestovatelů, uložených v Archivu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda v Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Druhá výstava se konala v roce 2008 a připomenula 100. výročí narození Stanislava Škuliny.
Pokud si myslíte, že entomologické muzeum jsou jen sály plné vitrín s přišpendlenými brouky, pak vám francouzské Micropolis vyrazí dech.
Umíte-li francouzsky, budete překvapeni, co všechno jste o hmyzu nevěděli a co se tady dozvíte. Neumíteli, budete se dívat, bavit se a obdivovat, co všechno francouzští entomologové a architekti dokázali vytvořit na ploše 2400 m2. Při pohledu na mapu Francie člověka nejprve napadne, proč toto avantgardní muzeum leží v zapadlé vesnici Saint-Léons ve vnitrozemí departementu Midi-Pyrénnées. Je to ale jednoduché – v Saint-Léons se narodil Jean-Henri Fabre, francouzský entomolog, natolik významný, že mu k jeho devadesátinám přijel pogratulovat tehdejší prezident Poincaré. Micropolis navazuje svou koncepcí nejen na jeho odkaz, vychází i z myšlenek, jež stály u vzniku slavného přírodního snímku Microcosmos. Micropolis dostalo od autorů expozice název La Cité des Insectes, Město hmyzu. Jde o interaktivní multimediální show, snažící se člověku přiblížit svět hmyzu poněkud nezvyklou formou. V Micropoli totiž získáme hmyzí rozměry, díky nimž můžeme lépe pochopit různorodý svět, po kterém denně šlapeme.
JAKO V MRAVENIŠTI
Už na samotném parkovišti před muzeem je něco zvláštního. Žádná velká parkovací plocha, jak by se u podobného objektu čekalo. Parkoviště je rozčleněné na malé plochy, jakoby se jeho tvar inspiroval cestičkami pobíhajícího hmyzu. Hmyzí cestičky nás provázejí i muzeem, na jeho podlaze sledujeme velké mravence. Celá originální stavba má připomínat pohybující se housenku a střecha imituje tvar hmyzích očí. Betonové stěny muzea skrývají tisíce různých pohledů do světa hmyzu. Jsou zde klasická vivária a terária, jsou zde i dvě velká mraveniště s co nejpřirozenějšími podmínkami. Včely ze zdejšího zaskleného úlu mohou létat speciálním tunelem ven z budovy, a návštěvníci je tak mohou pozorovat při tvoření a plnění plástů medu. Promítají se zde nezveřejněné filmy i nepoužité záběry z filmu Microcosmos. Uvidíte nafilmované sarančí nálety i kreslené grotesky o marném boji člověka a komára. Za skleněnou stěnou poletují velcí tropičtí motýli. Ve vstupní hale se architekti pokusili navodit atmosféru vědeckého plavidla 19. století, v němž si můžete prohlédnout staré i nové entomologické přístroje a posoudit rozdíl mezi nimi. Je zde i připojení na internet pro komunikaci s entomology po celém světě a elektronická návštěvní kniha, kde můžete zapsat své dojmy. V další malé místnosti, odkud se vychází do venkovní expozice, je vedle sochy J. H. Fabreho uveden nepříliš povzbudivý odhad: „Při dosavadním vývoji světa se očekává, že do konce 21. století zmizí z naší planety na 25–50 % živočišných a rostlinných druhů!“
V SEVŘENÍ ADÉLY
Každý sál má své zaměření. Ve „dvojce“ vám hlas samotného Fabreho vysvětlí, co je to hmyz a jaká je jeho základní klasifikace. Sál tři se jmenuje Neuvěřitelné, ale pravdivé, říká se mu ale také Sál hmyzích rekordů. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že mravenec spadne z výšky, odpovídající několika stům metrům lidského měřítka, aniž se zraní? V sále masožravých rostlin je jedna v lidském měřítku. Nechejte se na chvilku sevřít mechanizovanou obří masožravkou a vyzkoušejte si pocit malého lapeného broučka! Překvapení však nekončí ani na venkovním okruhu. Nejprve vejdete do mraveniště – přiznám se, že jsem s sebou poněkud trhla, když se mravenec nad přístupovým schodištěm dal do pohybu a na uvítanou mi podal květinu. S každou další zastávkou se rozezněla uklidňující hudba, která splynula s přírodou a tiše se nesla přes údolí směrem k rodnému domu slavného přírodovědce.
UŽ NIKDY NEZAŠLÁPNU
Písčitá pěšinka, vinoucí se po stráni, mě přivedla i do umělecké dílny, kde se rozběhl stav, obsluhovaný housenkami. Atraktivní vzory jejich látek měly svůj předobraz v hmyzím světě. Zlatavý včelín- lékárna se stal díky zrcadlům nekonečným bludištěm. Na stráni se usadili pořádně velcí motýli a kudlanky. Těch skutečných je v okolní přírodě hodně, stejně jako pavouků. Řekla bych, že jihozápadní Francie je jejich rájem. Je složité objektivně popsat, co se umělcům inspirovaným světem hmyzu podařilo vytvořit na stráni nad muzeem. Fontána s jakýmsi černým chlupatým stvořením. Desítky barevných dvoumetrových otáčivých objektů, inspirovaných kokony a hmyzími mimikry. Opravdu mohutný dojem korunuje poslední zastávka, nazvaná Sál úmluvy či Místo mírové smlouvy. Pod dohledem metrového skaraba, namáhavě valícího svou kouli- zeměkouli, se podepíšu otiskem prstu pod následující přísahu, napsanou v osmi světových jazycích: „Přísahám, že po návštěvě tohoto muzea už nikdy neublížím žádnému živému tvoru“. A pak jsem si vzpomněla na besedu s Jeho Svatostí dalajlamou: „Abych se přiznal, když mě ten komár po několikáté bodne, i já ho plácnu.“
Magda v dlouhé fialové sukni křepčí ve víru bubnů pod viaduktem, stejně jako kobyla, kterou drží za uzdu. Až policie zastaví dopravu, vyhoupne se do sedla.
Začíná masopustní průvod v Roztokách u Prahy. Přijeli jsme s lehkou nedůvěrou. Bude to skutečně masopust, nebo jen karneval? Jakkoliv obě slova vyznějí stejně, staročeský masopust je hra – s herci i s diváky, kteří ovšem hrají také. Nemáte ještě šmouhu na tváři? Záhy vám ji některá z masek udělá! Chcete si s námi přeci zaskákat, popít nebo pojíst koblihy. Dnes je Magdin velký den, od starostky města převzala na zámku masopustní právo. Na nádvoří se sešli umělci všeho druhu, profesionální skupina bubeníků Tam Tam Batacudy se zmítá v rytmu samby. Herci hrají strašidelné příběhy s noži a panenkami. Divadlo Kvelb na obrovské šlapací tříkolce s přívěsem předvádí scénky s létajícími podprsenkami, které vedou k zamyšlení, kde jsou hranice mezi humorem v umění a odvahou. Když však potom svůj vehikl, s nímž (jak tvrdí) jezdí i na dovolenou, vytlačí na chůdách do kopce, člověk zjihne nad údělem moderní umělecké práce. Harmonikáři s kanárkem na klobouku přizvukuje na velký buben voják v dlouhém hubertusu. Kolem nich tančí víly v nejlepších letech a v pastelových šatech. Jedna mě popadne, ale i ve víru reje příliš střežím fotografickou techniku, takže jsem v mírné nemilosti propuštěn.
ČARODĚJKY S VYSÍLAČKOU
Konečně se průvod vydá na cestu. Obě čarodějky zatím zametají košťaty silnici, aby pro Magdu nenápadně uvolnily cestu. Působí naprosto důvěryhodně, dokud jim nezazní v kapse sukně vysílačka. „Zastavte průvod, lidé vzadu nestíhají!“ Za nimi tančí cikánky ve zběsilém reji, pochodují bubeníci, následováni jednou maskou za druhou. Smrtka ujišťuje mladičkou pacientku s kečupovou skvrnou na bělostném obvazu hlavy, že tady je fakt už každá pomoc marná. Přihlíží čáp s batoletem v zobáku. A Magdalena Tichá tančí v čele jak o život. Však je poprvé královnou celého průvodu. A také naposled. Masopustní tradice se do Roztok vrátila poměrně nedávno a u jejího zrodu stála Jitka Tichá. „Prostudovala jsem desítky knih o lidových hrách a v muzeu jsem si potvrdila, že v Roztokách masopust existoval,“ vysvětluje dnešní předsedkyně sdružení Roztoč, které masopust spolupořádá. „Na počátku jsme dělali obyčejné pochůzky od domu k domu. Leckde nás přijali, pohostili, hospodyně zatančila s medvědem. Nakonec jsme někde zůstali hodně dlouho…“ Pověst o masopustu se v průvodu roznesla Roztoky. Ztratil komorní náplň, lidí přibývalo a ti vzadu nevěděli, co se děje vpředu. Bylo nutné ho upravit. Páteční pouť podvečerním městečkem zůstala. Přibyl sobotní hlavní průvod. Inspirací pro roztocký masopust byl hlavně tradiční staročeský masopust, jak ho známe v Vysočiny z okolí Hlinska. Zvláštností je právě osoba v čele. Tady se nazývá neobvykle – královna. Sama Jitka v této funkci vládla od počátku, dnes poprvé vyslala svou nejstarší dceru. „Musí to být svobodná dívka z Roztok, která si samozřejmě dokáže sehnat i dva mládence. Ti ji v převleku kobyly – klibny – ponesou v sedle. Snad se stane pro Roztocké ctí, aby jejich dcera dosáhla této funkce,“ dodává s nádechem humoru. „S kobylou ale bývá svízel. Ještě nikdy se nenašla dvojice mladíků, kteří by byli ochotni se jí stát podruhé.“
KONÍCI V SUKNÍCH
Vystoupali jsme Krupkou a za chvíli jsme na náměstí. Divadla excelují, konfety létají vzduchem. Skončila hvězdná část, začíná cesta na Holý vrch. Přesně tam, na vrcholu, se setkají dva masopusty – roztocký a únětický, pořádaný Spolkem pro obnovu a rozvoj únětické kultury. Napadl sníh a v něm skotačí koníci v dlouhých sukních. Je znát, že dívky, které zdobí velká koňská hlava, radost nepředstírají. Teď se právě rozběhly za neméně půvabnou kozou i s jezdkyní, která ovšem pobíhá po dvou, čemuž s jásotem přihlíží pravá mrazíkovská Nastěnka. „Masky prošly zajímavým vývojem. Protože se zajímám o divadlo i dramatickou výchovu, měla jsem jich na počátku pár nasbíraných,“ vysvětluje emeritní královna roztockého masopustu Jitka Tichá. „Chtěli jsme však vyrobit sami něco typického, aby za tím byl i společný prožitek. V roce 1999 vznikla dílna, kam průběžně přicházeli lidé a kdo chtěl, mohl se zúčastnit společné práce. Během dvou měsíců vznikla většina dnešních velkých masek. Hledali jsme ve starých záznamech a kamarádka je pak překreslila na velké plátno, aby vyniklo, jak vypadají, jakou má každá maska funkci a co dělá. Zbývalo je jen vyrobit.“
KAŠÍRUJTE, ŠEPSUJTE…
Jak na to? Prostě nejdříve vymodelujete masku medvěda z hlíny, pak natrháte noviny na proužky a na toto „kopyto“ přidáváte vrstvu za vrstvou a potíráte je lepidlem (kašírování). Zbývá dílo natřít bílou podkladovou barvu (šepsem), na kterou lze kreslit, a nakonzervovat včelím voskem. Místního výtvarníka Jardu Slehu s manželkou Zuzanou pak napadlo vytvářet masky na lehkých bambusových konstrukcích. Rozhodnete-li se v masopustní ráno, že pojedete do Roztok, určitě na místě nějakou masku získáte. Škrabošku na obličej koupíte za pár korun, velké masky si lze půjčit. A že lze bubnovat i na vyřazené válcové kartonové krabice, dokazuje parta, která nás masopustem provází. Nadšení nich jen září. „Do sněhu a nepohody by normální buben vzít nešlo. Ale kartonové bubny se starými blánami mají výborný zvuk,“ říká jeden z bubeníků a pro jistotu mi ten rachot hned předvádí.
KOBYLA PŘEŽILA
Cíl se už pomalu blíží. Průvod dochází k hřebínku Holého vrchu, na který jdou z druhé strany Únětičtí. „Tady jsem poprvé pochopila adrenalin vojska, když se pojednou objevil za obzorem nepřítel,“ říká Jitka Tichá. Rozvineme se do rojnice. Magda znovu usedá do sedla svého oře, nohy mládenců se boří, ale svoji hru hrají vytrvale. A pak, s masopustním právem v pravici, vyjíždí královna vstříc Únětickým, kteří se konečně přehoupli přes obzor. Není jich mnoho, ale statečně se blíží vpřed. Přeletí pár sněhových koulí a únětický medvěd se obejme s roztockým. Smráká se. A v neprošlapané vrstvě sněhu, v polích pod Holým vrchem mezi Úněticemi a Roztoky se najednou na čtyři sta lidí drží za ruce a tančí v obrovském kole. Možná právě tak v těchto místech kdysi křepčili naši slovanští předkové, jejichž pozůstatky tady nalezli archeologové. Je únorová zima a věž únětického kostela dole v údolí zaniká mezi rozsvěcujícími se světly. Setmění se pozvolna mění v tmu. Nikomu nevadí, že se zcela zapomnělo na popravu jedné z kobyl, kterou sliboval plán akce, a že omilostněný kůň už spěchá s ostatními do únětické hospody zapít radost ze života. Zkrátka masopust, jak má být.
Na jedné straně křišťálové lustry, klimatizace a zahrada s vodotryskem, na druhé straně pak děti, hrající si na schovávanou v otevřených hrobech. Takové jsou kontrasty dvou největších hřbitovů v Manile na Filipínách. Manila je obří asijské velkoměsto přeplněné lidmi, vozidly, smogem, zápachem a hlukem.
Pokud někdo říká, že i v Manile lze strávit příjemný pobyt, tak vězte, že jsme tu při svém pobytu na mnoho typických turistů nenarazili, což svědčí o mnohém. Naprostá většina hostů jsou lidé, kteří v Manile musejí strávit den či dva před tím, než jim poletí další letadlo na jiné místo Filipín či do jiné země. Kdysi jistě překrásnou Manilu, jíž byli cestovatelé v devatenáctém století doslova okouzleni, zničilo obrovské zemětřesení v roce 1863. Obyvatelé ji s obrovským úsilím znovu postavili na nohy, ale v roce 1945 ji prakticky srovnalo se zemí americké a japonské bombardování. Dnes je Manila uspěchaným a přelidněným velkoměstem bez podstatnějších pozoruhodností. Existuje však přeci jen jedna lokalita, kterou se v Manile rozhodně vyplatí navštívit. Místem, kam se dá utéct od ruchu velkoměsta, je zdejší čínský hřbitov vskutku nebývalých rozměrů. Jako mnoho jiných velkých měst má i Manila početnou čínskou komunitu. Čínsko-filipínští potomci Číňanů, kteří se v Manile kdysi zabydleli, se nazývají Chinoys. Samotné čínské město – čtvrť Binondo – se od ostatních čtvrtí Manily příliš neodlišuje a ani se příliš nepodobá čínským čtvrtím jinde na světě.
KŘIŠŤÁL PRO NEBOŽTÍKY
Totéž se však rozhodně nedá říci o čínském hřbitovu, který si s žádným jiným hřbitovem na světě nespletete. V polovině 19. století jej vybudovali bohatí čínští kupci, protože Španělé jim nedovolili pohřbívat mrtvé na španělských hřbitovech. Svou velikostí i způsobem výstavby připomíná tohle místo posledního odpočinku spíše městskou čtvrť. Nekonečný počet hrobek, často i vícepodlažních, sem tam také s vlastním silničním systémem. Některé z hrobek mají dokonce vlastní vodovod s teplou i studenou vodou, splachovací toalety, klimatizaci, rozhlednu či vlastního správce. Lze najít i takové hrobky, které jsou opatřeny křišťálovými lustry, vodotryskem, balkonem a přilehlým bazénem. Mezi vší nádherou pak můžete narazit na hroby běžné velikosti nebo na mauzolea, která obsahují nesčetný počet malých náhrobních desek v několika řadách nad sebou. Jako snad na jediném místě v Manile zde nejsou téměř žádní lidé ani motorová vozidla, takže si člověk může konečně na chvíli vydechnout a hlavně – zhluboka se beze smogu nadechnout. Na hřbitově se můžete osvěžit v některém z kiosků a pokud si připlatíte, tak si můžete sjednat průvodce, který vás provede těmi nejzajímavějšími hrobkami. Počítejte ale s tím, že průvodci jsou tu velmi neodbytní a jakmile spatří turistu, už se ho nepustí. Ale i tak je čínský hřbitov jedním z mála míst v Manile, kde se můžete v klidu posadit na libovolně dlouhou dobu do stínu, aniž by na vás neustále doráželi Filipínci, sice milí a přátelští lidé, nicméně na Evropana příliš urputně bažící po komunikaci s cizincem.
ŽIVOT S PŘEDKY
Manilci často vtipkují, že čínský hřbitov je nejlepším bydlením ve městě. Díky návštěvě čínského hřbitova skutečně můžete vzpomínat na čas strávený v Manile jako na zajímavý a nevšední zážitek. Nedaleko klidného a vyleštěného čínského hřbitova se ale na čtyřiapadesáti hektarech rozprostírá syrovost, která i na asijské poměry dokáže vyrazit dech – manilský Severní hřbitov – jeden z nejstarších městských hřbitovů, skutečně zvláštní a morbidní místo. Stejně jako na čínském hřbitově tu najdete velké hrobky a mauzolea, mezi nimiž vedou široké ulice, jsou zde pochováni někdejší politici i umělci. Překvapující je ale čilý pouliční ruch. Manilský Severní hřbitov má totiž asi deset tisíc živých obyvatel.Hřbitov funguje jako samostatná městská čtvrť, kam se kvůli chudobě uchýlili lidé, kteří přišli o bydlení v „normální“ městské zástavbě. Prvními obyvateli hřbitova byli ještě hlídači a správci velkých mauzoleí, v těžkých časech se pak do rozlehlých hrobek svých předků stěhovaly celé rodiny a tisíce dalších lidí hrobky obsadily jako squatteři. Hřbitovní město funguje naprosto běžným životem – podnikavci z některých hrobek udělali obchůdky s věcmi denní potřeby, takže tu najdete klasické koloniály jako kdekoliv jinde ve městě. Většina peněz vydělaných místními lidmi ale pochází z prací na hřbitově. Děti za drobný poplatek přenášejí rakve nebo sbírají odpadky, jejich rodiče si pak, pokud mají štěstí, najme nějaká bohatší rodina, aby udržovali rozlehlou hrobku nebo mauzoleum.
DO ŠKOLY DO MAUZOLEA
Děti na Severním hřbitově tráví prakticky celý svůj život mezi mrtvými. V hrobkách spí i jedí, jejich hračkami jsou kosti a lebky, hřbitovní parcely pak bludištěm pro dětské honičky a jiné hry. Tím, že pomáhají přenášet rakve, se podle místního zvyku navíc chrání před pomstou zlých duchů. Pokud některé děti zatouží po vzdělání, zamíří do Mauzolea veteránů, kde školáky v improvizovaných třídách vyučují dobrovolníci. Až děti vyrostou, převezmou zaměstnání po rodičích, budou se starat o hrobky svých zaměstnavatelů a když budou svou práci zvládat dobře, možná si našetří i na motocykl. Brány hřbitova však nadobro opustí jen málokdo z jeho obyvatel. Z hrobek, do kterých se jejich obyvatelům podařilo načerno dovést elektřinu, se ozývá typický hlahol televizních estrád. Televize trůní na čestném místě na vrcholu kamenného piedestalu, kam se na jiných, neobydlených hřbitovech kladou svíčky, květiny či obrázky zemřelých. Na podlaze na dece se povalují děti, jejich maminka uklízí od oběda. Vzadu na dvorku mastí chlapi karty a bouchají jimi o náhrobek. Ideální odpoledne jedné rodiny na manilském Severním hřbitově…
Je s podivem, že tento klenot Atlantiku, vzdálený od afrických břehů necelých šest set a od Lisabonu asi tisíc kilometrů, zůstával Evropanům lhostejný celý středověk. Madeiru přitom znali už někteří antičtí autoři, kteří o ní psali jako o Purpurovém ostrovu. Očím středověkých mořeplavců pak ale zůstávaly Madeira i menší Porto Santo skryty až do počátku 15. století. Tedy s jednou výjimkou – dvojice milenců Robert Machim a Anna d’Arfet vyplula v roce 1346 z Anglie do Francie, ovšem silná bouře jejich loď zahnala do širého oceánu. Po třiceti dnech bloudění se na obzoru objevil ostrov, kde se posádka vylodila. Anna d’Arfet však vyčerpáním zemřela, její milý podlehl o několik dní později. O rozšíření dojemného příběhu se pak postarali zbylí členové posádky. Verzí této historky je hned několik, hmatatelnou připomínkou romantického příběhu je pak město Machico na severovýchodním pobřeží, které pozdější osadníci pojmenovali právě po Robertu Machimovi.
PORTUGALCI JELI KOLEM …
Dnes Madeira dýchá, mluví i cítí portugalsky. Vděčí za to Jindřichu Mořeplavci, jehož lodě ji v roce 1418 náhodou znovuobjevily při námořních cestách do Indie. Madeira sice dlouho sloužila jen jako producent potravin pro hladové Portugalsko, ale vyhnula se jí industrializace i obě světové války, takže do časů globalizované turistiky vstoupila nádherně čistá a svěží. A lidé to dokážou ocenit. Pouze dva ostrovy madeirského souostroví jsou obydlené. Větší pozornost na sebe ale strhává Madeira, několikanásobně větší než Porto Santo, které proslulo svými golfovými turnaji a hlavně tím, že se zde ženil a chvilku také žil Kryštof Kolumbus (dnes tu má muzeum). Už samotný přílet na Madeiru je zážitkem, protože nikterak dlouhá přistávací dráha letiště v hlavním městě Funchalu leží na břehu moře a jednou svou částí dokonce vystupuje daleko nad vodu,podpíraná sto osmdesáti mohutnými pylony. Jak ale brzy poznáte, tak v podobně dramatickém a dobrodružném duchu k vám bude promlouvat i celá Madeira.
ZA VÝHLEDY PTÁKŮ
Prakticky celý povrch ostrova, až na pobřežní pás, je hornatý. To sice znesnadňovalo jeho osídlování, na druhou stranu se však příroda zachovala v téměř neposkvrněné podobě a stala se největším lákadlem Madeiry. Dva nejvyšší vrcholy ostrova přesahují 1800 metrů nad mořem a spolu s okolními horami se často zahalují do mraků. Na západě Madeiry se rozprostírá náhorní plošina Paúl da Serra, odkud shlížíte na okolní hluboká údolí téměř z ptačí perspektivy. Přímo uprostřed ostrova se pak v obležení hor schovává fantastické Curral das Freiras, Údolí jeptišek. Ty sem v 16. století prchli z Funchalu, který úpěl pod nájezdy pirátů. Nejkrásnější pohled na Curral da Freiras i stejnojmenné městečko se vám naskytne z terasy Eira de Serrado, vypínající se téměř kilometr nad údolím. Rozeklaná krajina a stálé jarní klima způsobené Golfským proudem je příčinou toho, že na Madeiře potkáte mnohem více lidí s trekkingovými hůlkami než zhýčkaných turistů, bažících po opálení. Těžko říci, co je na Madeiře nejcennější. Zda místní jedinečná květena s proslulými orchidejemi, které nabízejí ženy v tradičním šatu na pestrobarevných tržnicích. Nebo zda k nebi se vypínající hory, na jejichž svazích se s narůstající nadmořskou výškou střídají různé typy vegetací, od tropických banánovníků přes vinnou révu, vavříny a eukalypty až po vřesoviště a vysokohorskou flóru. Nebo si snad místní obyvatelé cení své kultury? Skvělého vína, typické venkovské architektury nebo prostě jen dřiny, kterou oni i jejich předci zakusili při výstavbě nekonečných levád – unikátního zavlažovacího systému? Nelze vyzdvihnout jedno jediné nad ostatní. Madeira oplývá pestrostí, a přesto je celistvá.
