To slovo znáte z katalogů. Fotosafari. Nejde ale o výkřik moderní doby. Cestu k němu začali budovat manželé Johnsonovi už na počátku minulého století. Riskovali byste svůj život kvůli vyvolání fotografie? Oni ano.
V době, kdy se svět teprve probouzel z euforie nad prvním zvukovým celovečerním filmem, jazzový zpěvák, americký cestovatel, fotograf a filmař Martin Johnson už přemýšlel o způsobu přepravy zvukové a filmové aparatury do nejtemnějších koutů Afriky. V sopečnému pohoří Virunga hodlal nafilmovat život horských goril i s kontaktním zvukem. Do té doby znal svět horské gorily jako samostatný živočišný druh pouze čtvrt století a ještě k tomu jen z kreslených obrázků, na nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra. „Zachytit hlas goril do filmu je úkolem, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal si Johnson do deníku. Nakonec první ozvučené filmové záběry z Afriky skutečně přivezl, aby z nich později vznikl slavný film Congorilla.
ROMANTIKA U LIDOŽROUTŮ
Když se Martin Johnson v roce 1906 dozvěděl o výpravě spisovatele a dobrodruha Jacka Londona do jižních moří, rozhodl se zúčastnit jeho expedice. Napsal šestistránkový dopis, v němž ho přesvědčoval, že Londonova loď Snark nesmí postrádat kuchaře jeho kvalit. London mladíka přijal, odpluli do Oceánie a stali se z nich přátelé. Martin moc vařit neuměl, zato ale uměl fotografovat a natáčet. A zatímco London si z expedice přivezl podlomené zdraví, Johnson pořídil stovky metrů filmu, tisíce fotografií a začal o expedici přednášet po Spojených státech. Při promítání svých snímků v Kansasu se ve městě Chanute seznámil s mladou zpěvačkou jménem Osa Leighty. Martinovi imponovala její suverenita a vzdor, Ose zase dobrodružná povaha a odvaha mladého cestovatele. Jiskra, která mezi nimi přeskočila, musela být obrovská, protože do týdne vstoupili do manželství. Novomanželé se roku 1917 vydali na Šalamounovy ostrovy a Vanuatu, aby natočili kanibalské kmeny. Výprava ale málem skončila tragédií, před smrtí je zachránila vojenská loď. Myšlenka natočit film se neuskutečnila. Martin chtěl všeho nechat s výčitkami svědomí, že ohrozil život své manželky. Osa ale měla na věc svůj názor: „Natočil jsi snad film, pro který jsme se tam trmáceli?“ Když Martin připustil, že nikoliv, odvětila s ledovým klidem: „Tak pojeďme ještě jednou…“ Vrátili se tam v roce 1919 s ozbrojeným doprovodem, promítačkou a nápadem přehrát domorodému náčelníkovi jeho vlastní filmový obraz. Byla to historicky první experimentální projekce domorodcům, která sklidila úspěch jak mezi „lidožrouty“, tak později ve Spojených státech.
ZROZENÍ FOTOGRAFICKÉHO SAFARI
Nebyl to zdaleka jediný úspěch, kterého Johnsonovi na fotografickém a filmovém poli dosáhli. Během své dokumentaristické kariéry podnikli více než osm výprav do vzdálených a tehdy neznámých koutů světa – k lidožroutům do jižních moří, na Borneo a především do Afriky, ve které uskutečnili pět velkých filmařských a fotografických výprav. Jejich práci uznávali odborníci po celém světě – od přírodovědce Carla Akeleyho až po známé osobnosti, jakými byl Ernest Hemingway, George Eastman „Kodak“ či Charlie Chaplin. Ve své fotografické práci Johnsonovi položili základy současné wildlife fotografii a byli průkopníky tzv. fotografického safari – tedy cesty do Afriky ryze za účelem fotografování. V jejich díle můžete vidět Afriku tak, jak už ji dnes neuvidíte. Zachytili stohlavá sloní stáda v keňských močálech, početné skupiny černých nosorožců v severní Keni či břehy řeky Rutshuru „poseté“ obrovskými nilskými krokodýly. Podobně jim svět vděčí za unikátní záznam dialektu kmene Rendillů, jejichž jazyk dnes už neexistuje.
BOJ FOTOAPARÁTEM
Po návratu z expedic po Oceánii se cestování stalo jejich životní vášní. Přednášeli a promítali po Spojených státech, aby si vydělali peníze na další výpravu. V roce 1921 se poprvé vydali na cestu do Afriky. Bílí farmáři v té době vybíjeli divoká zvířata po stovkách, aby si rozšířili své pozemky. Do Britské východní Afriky mířili ve velkém také lovci. Jejich cílem bylo lovecké safari a sportovní střelba. Cizinci si najímali zkušené průvodce, s nimiž vyráželi na několikadenní safari za účelem skolení největších kusů divoké zvěře. Přestože tehdy bylo v Keni mnohem více zvířat než nyní, napsal si Martin do svého deníku: „Cílem naší cesty bylo filmovati úplněji než dosud život rychle mizející africké zvěře, aby potomstvo ji mohlo věčně viděti, jak vypadala ve svém posledním a největším útočišti.“ Svůj názor sdílel se svým velkým přítelem Carlem Akeleym, největším americkým zoologem své doby. Díky neuhasínajícímu úsilí tohoto přírodovědce byl v Africe založen Albertův národní park (dnešní NP Virunga), historicky vůbec první chráněné území v Africe.
OSA TŘÍMÁ PUŠKU
Pokud si dnes chceme přiblížit divoké zvíře, které setrvává v „nefotografovatelné“ vzdálenosti, zmáčkneme zoom nebo použijeme teleobjektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Johnsonovi takové možnosti neměli – nedokonalé teleobjektivy, omezená rychlost závěrky a plachost divokých zvířat před automobily způsobovaly, že zvířata nebylo možné kvalitně vyfotografovat. A pokud se to přece jen podařilo, byly snímky rozmazané vlivem chvějícího se vzduchu. Pomocí experimentů zjistili, že je lepší se k divokým zvířatům přibližovat pěšky a během několika let si vybudovali úspěšnou strategii. Osa zužitkovala sparťanskou výchovu z dětství – s puškou chodila vždy ke zvířatům až „na dostřel“, zatímco Martin fotografoval nebo natáčel. V několika případech se přesvědčil o její střelecké neomylnosti a spolehlivosti. Tento na první pohled rizikový přístup ale otevřel Johnsonovým cestu k filmařskému úspěchu a jejich snímky získaly na atraktivnosti.
FOTOGRAFICKÉ NESNÁZE
Práci prvních dokumentaristů v buši doprovázely dnes již nepochopitelné problémy. Hlavní starostí bylo uchování latentního obrazu, který bylo nutné z důvodu vedra, prachu a vlhka co nejdříve vyvolat. Johnson se v tomto stal brzy mistrem a kromě svitkových filmů vyvolával sám i filmové pásy. Své pracovní podmínky v Africe vylepšil vybudováním temné komory. Když zjistil, že voda dovezená z Nairobi není k vyvolávání vhodná, sestavil důmyslný rezervoár, který schraňoval dešťovou vodu z okolních střech. Zásoby této vody vystačily k vyvolávání fotografií i v období sucha. Fotografický obraz mohla ale ohrozit i mnohem banálnější věc, jako např. roj divokých včel – ten se jednoho dne usídlil v přenosné temné komoře i s nevyvolanými negativy. Byla to slepá ulička – úmorné vedro ohrožovalo budoucí fotografie stejně jako otevření dveří, kterým by dovnitř proniklo světlo. Největším nebezpečím, které na fotografy v Africe číhalo, nebyly šelmy nebo jedovatí hadi, ale fotografování jako takové. Vážné zranění si Martin přivodil při nočním fotografování slonů. Dobové bleskové výboje byly způsobené vzplanutím magneziového prášku. Martin velice často používal fotografické pasti, složené z více než osmi bleskových zařízení. Jedné noci nemohl usnout a při procházce vstoupil omylem přímo mezi blesky. Následky popálenin si nesl do konce života.
KŘÍDLA ZOUFALSTVÍ I NADĚJE
Vydat se do méně probádaných částí Afriky znamenalo odpovědnost a zejména soběstačnost. Nejbližší servisní opravna automobilů Willis Knight, které Johnsonovi používali, byla v Londýně a nejkratší cesta k servisní stanici fotoaparátů Kodak vedla přes Atlantik až do amerického Rochesteru. Z důvodu absence lékaře byl Martin také nucen naučit se základní ošetřovatelské úkony. V roce 1932 se Martin s Osou rozhodli zdokumentovat Afriku z ptačí perspektivy. Zakoupili tedy dva obojživelné letouny značky Sikorsky a ze dne na den se naučili pilotovat. Mohli tak podniknout leteckou pouť z Kapského Města do Káhiry, během níž nalétali přes sto tisíc mil. Jako první na světě pořídili letecké snímky hory Kilimandžáro a Mt. Kenya. Martin tragicky zahynul v roce 1937. Osudnou se mu ale nestala divočina. Johnsonovi letěli běžnou linkou Western Air Express ve Spojených státech, jejich Boeing 247 však ve špatném počasí narazil do skály. Martin druhého dne podlehl zraněním, Osa byla upoutána na vozík. Osa se ještě několikrát do Afriky vypravila. Napsala vzpomínkové knihy a stala se autorkou prvního televizního seriálu s přírodní tematikou. Zemřela v roce 1953 na infarkt.
RÁJ NA ZEMI
V roce 1961 založila matka v rodném městě své dcery, v kansaském Chanute, Martin & Osa Johnson Safari Museum. Posláním muzea je uchovat fotografický a filmařský odkaz manželů Johnsonových dalším generacím. Do svého afrického deníku si kdysi Martin napsal: „A přece nemůže být šťastnějšího domova nad náš. Nemáme u nás lahůdkářského krámu. A nejbližší telefon je vzdálen pět set mil. Ale máme slunce, smích a květiny po celý rok. V jednom směru jsme králem a královnou svých poddaných. Alespoň takový máme pocit ve svém malém knížectví na vrcholu hory, pod níž leží jezero, jež jsme nazvali Rajským.“ Oba svým životem a skutky naplnili staré antické přísloví, které praví: je dobré nikoli pouze žít, nýbrž dobře žít…
TEXT: BARBORA LITEROVÁ, MARTIN DLOUHÝ, FOTO: HORSESICETOURIST.IS
Dávná severská báje vypráví o slunci zakletém po dobu zimy do černé skály. Vysvobodit ho může jen devět zlatých koní, kteří svými kopyty skálu rozbijí.
Lidé na Islandu jsou přesvědčeni, že tito kouzelní oři jsou právě islandští koně. Patří k nejstarším a nejčistším plemenům právě díky obyvatelům ostrova, kteří zde roku 930 zakázali chov cizích koní, aby zachovali čistou formu svých „islanďanů“. Když cestujete po ostrově, přitahují vás svou roztomilostí jako magnet, přesně podle hesla co je malé, to je hezké. Nazvat tohoto čtyřnohého domorodce poníkem, zřejmě by se urazil. On je to totiž pan kůň s velkým srdcem, které jen tak něco neporazí. Svou odolnou houževnatou povahou mi připomíná Islanďany. Přátelské lidi, zocelené po generace drsnými přírodními podmínkami. Snad i proto je zde pouto mezi člověkem a koněm tak pevné, prověřené mnoha těžkými zkouškami. Ještě do poloviny 20. století představovali jediný dopravní prostředek a navzdory vybudované infrastruktuře jsou pro život v místních podmínkách nepostradatelní. Odolnost tohoto plemene sehrála významnou roli i před druhou světovou válkou, kdy se začal islandský kůň vyvážet do Británie, aby zde pracoval v uhelných dolech. Pro koně, který opustí rodnou půdu Islandu, už ale není cesty zpět. Tak praví zákon z roku 1882, vydaný pro obavy, že by plemeno mohla zničit některá z dovezených nemocí. Island je domovem tohoto ojedinělého koně od 9. století. Po roce 871 se na ostrov přemístili norští vystěhovalci, kteří si na svých lodích přivezli nevysoké norské koně, postupem času se na ostrov začali přivážet koníci se Skotska, Irska a ostrova Man.
Z této silné sestavy vzešel malý velký národní poklad. Nařízením islandského parlamentu Althingu roku 930 bylo zakázáno chovat jiná plemena koní. Tento dodnes platící zákon zapříčinil unikátní genetickou čistotu krve islandských koní, jelikož nedochází ke křížení s jiným druhem. Jedinečnou zvláštností, pro kterou jsou islandští koně tolik ceněni, je takzvaných pět kroků. Fetgangur – krok obvyklý u soumarů, brok – klus do těžkého terénu, stokk – což je trysk, skeit – velmi rychlý mimochod na kratší vzdálenosti a tölt – závodní mimochod, při němž kůň dokáže hladce a rychle překonávat značné vzdálenosti. Jak taková složitost vypadá v praxi, jsem se mohla přesvědčit na koňské farmě Kálfholt. Kůň se rozběhl po rovince, pak znovu a znovu. V té rychlosti jsem stihla postřehnout, že pokaždé pohybuje jinak nohama, ale pojmenovat jednotlivé fáze bych si určitě netroufla. Víc než výjimečný pětichod mě zaujala samotná atmosféra, kdy se do soumraku opíral v pusté krajině dusot koňských kopyt hrajících v různých taktech. Mělo to v sobě poetické kouzlo, temně krásné, kterým Island lidi tolik přitahuje.
Podle staré báje bůh tvořil Skandinávii a od každého materiálu mu trochu zbylo. Už se s tím zbytkem nechtěl zdržovat, tak to všechno smíchal a hodil do moře. Z toho vznikl ostrov Bornholm.
Ostrov Bornholm leží blíže k Švédsku či Německu než k hlavnímu městu Kodani a spolu s ostrůvky Christiansø a Frederiksø spadá do nejodlehlejšího dánského regionu Hovedstadenu. Není velký – je zhruba 40 kilometrů dlouhý a 28 kilometrů široký. Na Bornholmu nemůžete přijet nikam pozdě, protože všude je blízko. I tak si prý někteří domorodci naříkají, že je tam příliš velký provoz, a údajně se odvažují na silnici jen v zimě, když na ostrově nejsou ti blázniví turisté. Nikde jinde na světě jsem nezažil tak pomalé řidiče: zastaví na křižovatce a počkají v klidu, než auto vzdálené pár set metrů přejede, a pak teprve pomaličku vyjedou na hlavní silnici. Jindy se trpělivě vyhýbají dodávce zaparkované uprostřed silnice, aby to obchodníci neměli se zbožím do krámku daleko. Není kam spěchat. Dopravní rytmus je vzdálenostem na ostrově uzpůsoben. Poměrně krátké, ale obvykle teplé a slunné léto patří čtvrtmilionu turistů, kteří na Bornholm zajíždějí hlavně z Německa, Švédska či Dánska, povalují se po obrovských písčitých plážích a koupou se v chladném, ale průzračně čistém moři. Kupují si místní tradiční poživatinu, uzené herynky, a šplhají s videokamerami na majáky. Po zbytek roku – mimo sezonu – žije na ostrově zhruba čtyřicet pět tisíc domorodců, kteří hovoří zvláštním východodánským dialektem. Kdysi se tak mluvilo i ve velké části dnešního Švédska, ale tyto kraje v 17. století Dánové ztratili. Švédové sice na chvíli ovládli i Bornholm, leč místní obyvatelstvo se dokázalo vzbouřit, vybojovat území nazpátek a předat ho jako dar svému králi Kristiánovi IV., jinak velkému smolaři třicetileté války. Ostrované bývali chudí, ale nikdy neztratili hrdost. Bornholmanem se ani dnes nestanete snadno, trvá to prý tři generace, než tam člověka vezmou mezi sebe. Jízdu na kole nemám rád, ale Bornholm je místo, kde bych tento dopravní prostředek užíval s radostí. Nejvyšší hora Rytterknaegten má snesitelných 162 metrů a všude jsou dokonale značené a bezpečné cyklistické trasy. Za pár dní projezdíte všechny místní silnice a stezky. V autě člověk musí dávat moc dobrý pozor, aby neminul nějakou významnou pamětihodnost – ať už vyhlášenou rozhlednu v hlubokém lese zvaném Almindingen, nebo třeba vodárnu u Svaneke, kterou navrhl slavný dánský architekt Jørn Utzon, autor legendární Opery v Sydney. Každou chvíli zastavíte u malebných jezírek či na tajemných místech s dolmeny, runovými kameny, skalními kresbami či menhiry všeho druhu. Pro mne byl největším zážitkem Louisenlund, asi padesátka kdysi kýmsi vztyčených kamenů různých velikostí v lesíku, který nechal oplotit král Frederik VII. a věnoval ho své manželce Louise. Zřícenina největšího středověkého hradu severní Evropy Hammershus, založeného ve 13. století, vypadá jako gigantická divadelní kulisa. Podobně zábavně působí i typické bornholmské větrné mlýny, z nichž původní funkci plní už jen jediný – v Årsdale, v němž objevíte staré stroje dovezené z Pardubic. Bornholm býval zaostalý zemědělský kraj. V první polovině minulého století tam působil nositel Nobelovy ceny za literaturu Martin Andersen Nexø, což nebyl jen naivní komunistický snílek, který se na sklonku života rozhodl emigrovat do východního Německa. Z jeho díla rozhodně stojí za povšimnutí například román Pelle Dobyvatel, v němž se soucitem popisoval život chudých rolníků na Bornholmu. Dnešní bohaté Dánsko a nové generace farmářů už žijí zcela jinak. Na farmě Henrika Brandta, kde jsme před pár lety s Pavlem Kouteckým natáčeli záběry do našeho filmu Bornholm – Mimo sezonu, nás zaujalo, že chlévská mrva se tam kydá bagrem a sedlák všechno řídí internetem a mobilem. Brandt hospodaří s rodinou a několika zaměstnanci na šesti farmách, hovoří o ekologickém zemědělství a organizuje místní odbory. „Baví mě tohle dobrodružné povolání,“ vypráví. „Každý rok začínáte znovu a nikdy nevíte, jaký ten rok nakonec bude.“ Uprostřed vší té techniky a elektroniky stejně nakonec přijde řeč na tradici, na jeho otce, který teď v důchodu považuje zemědělství za svého koníčka, a na syna, z něhož by chtěl mít svého nástupce. Ponurá atmosféra příběhu Pelle Dobyvatele a jiných sociálních románů té doby je minulostí. Zvláštní autobus teď vozí turisty po místech, kde se slavný, Oscarem odměněný film podle knihy Martina Andersena Nexø natáčel. Ostrov je úžasný svou pestrostí. Rostou tu orchideje i sasanky, fíky, mandle i moruše. Jsou tady divoké skály i písčité duny a dlouhé pláže.
Malebné domečky s různobarevnými fasádami, okna s vystavenými figurkami, vázičkami, soškami či hračkami, s bílými krajkami záclon… Všechno jako z pohádek jiného slavného Andersena. Městečka Svaneke a Gudhjem byla poctěna zlatou medailí UNESCO za to, že si uchovala historický charakter. Nexø ani hlavní město Rønne si tento charakter neudržely, krátce před koncem druhé světové války je vybombardovala Rudá armáda. Historická epizoda, kdy v letech 1945 a 1946 Stalinova vojska deset měsíců Bornholm okupovala, byla pro Dány velmi poučná. Vyzkoušeli si model ruské okupace na svém nejvzdálenějším území a tím komunistický experiment skončil; Dánové už byli očkovaní. Způsob, jakým v rozbořeném městě (z devíti set domů bylo poškozeno 856, z toho 175 zcela zničeno) zabránili ostrované nekontrolovanému stavebnímu rozvoji a estetické zkáze, je inspirativní. Na rozdíl od jiných nešťastných měst a městeček okamžitě vzniklo v Rønne za spoluúčasti Dánské společnosti architektů centrum architektonických služeb, jež poskytlo pomoc každému, kdo při bombardování přišel o střechu nad hlavou. A tak Nexø ani Rønne nakonec příliš ze své malebnosti neztratily. Jedním z vrcholů současné architektury na ostrově je Bornholmské umělecké muzeum z roku 1993, které bylo postaveno podle dánské tradice zčásti z peněz z piva. Slavný dánský pivovarník J. C. Jacobsen založil v sedmdesátých letech 19. století Carlsberskou nadaci, která financuje různé kulturní podniky. Škoda, že naše slavné pivovary tuto tradici nepřevzaly. Bornholmské umělecké muzeum se začalo stavět na místě, kde se prý ve středověku nacházel posvátný pramen. Ten se objevil znovu, jakmile se tam začalo kopat do země, a tak dneska hypermoderní stavbou protéká potůček. A muzeu se daří. Jeho ředitel Lars Kjaerulf Møller mi vyprávěl, jak ostrované proti stavbě sepisovali petice: zdálo se jim, že umělecké muzeum je to poslední, co potřebují. Dnes si na ně nejen zvykli, ale stalo se neodmyslitelnou součástí jejich kulturního života. Na Bornholmu se výtvarnému umění odjakživa dařilo. Nejpikantnější byly urputné spory mezi malíři, zda je krásnější světlo letní, nebo zimní. Obrazy bornholmského rodáka Olufa Høsta, který byl velkým zastáncem světla zimního, jsou plné tajemných mlh a zvláštních křehkých odlesků. V poslední době se na Bornholmu usazují i lidé, kteří sem připluli hledat něco, co jinde nemohou najít. Americký sklář, s nímž jsem si povídal v jeho dílně, zakončil své vyprávění srovnáním: „Amerika je jako rozjetý vlak, člověk musí být hrozně rychlý, aby mu neujel. V Dánsku – a to je, myslím, moc dobře – ten vlak jede pomalu. A na Bornholmu, tam na vás i počká.“
Text Jaroslav Skalický, foto: Cyprus Tourism Organisation
Kypr, třetí největší ostrov Středozemního moře, leží tak blízko Evropy, Asie a Afriky, že jej můžeme právem považovat za vstupní bránu na všechny zmíněné kontinenty. Z historického hlediska má Kypr také hluboké kořeny.
Již sedm tisíc let před Kristem na ostrově žili lidé, kteří si zde stavěli první kamenné domy. Za zmínku jistě stojí také Richard I. Lví srdce, ten se zde, při křížovém tažení na Jeruzalém, oženil se svou snoubenkou, navarrskou princeznou Berengarií. Kypr byl nejen křižovatkou obchodních a námořních cest, ale také se zde potkávaly různé kultury. Jejich dědictví v podobě nesmírného bohatství stavebních a uměleckých památek z různých období, pestrá příroda s čistým mořem a příhodným klimatem, přátelští lidé i minulost opředená spoustou legend z něj dělá turistický ráj. Nejkrásnější výlety na Kypru vás zavedou do divokého pohoří Troodos, jehož svahy jsou porostlé hustými borovými lesy. Horské ovzduší prosycené jejich silicemi doslova omamuje. Troodos je pro život Kypru nesmírně důležitý, jelikož zachycuje srážky, bez nichž by byl ostrov jen vyprahlou pustinou. Uprostřed panenské přírody se skrývají velké pravoslavné kláštery, z nichž některé jsou přístupné turistům. Ale jen největší a nejslavnější z nich, klášter Kykko, mohou navštívit ve vhodném oblečení i ženy. Novicem v něm kdysi byl i arcibiskup Makarios, první kyperský prezident.
Klášter, založený kolem roku 1100, ochraňuje ikonu Bohorodičky, kterou historici umění považují za jeden ze tří posledních dochovaných obrazů apoštola Lukáše. Na jižním pobřeží ostrova najdete místo, zvané Petra tou Romiou. Skály rozeseté u pobřeží neustále bičovaného mořským příbojem, jenž vytváří bohatou stříbrnou pěnu. Podle starověké legendy se z ní právě tady zrodila nejkrásnější antická bohyně, bohyně lásky Afrodita, oděná pouze do zlaté koruny. Ať už sem přijedete brzy ráno, kdy skaliska zahaluje tajemný opar, nebo navečer, kdy dostávají načervenalou barvu zapadajícího slunce, zahledíte se do nekonečných mořských vln a zaposloucháte do jejich vábivého šumu, zapomenete rázem na všechny starosti a dokonale si vychutnáte vzácné chvilky klidu a okouzlení. Po romantice na kyperských plážích vás čeká nevšední zážitek v Páfosu, někdejším hlavním městě ostrova, zapsaném na prestižním seznamu UNESCO. Zde se nachází unikátní pohřebiště králů, tvořené více než stovkou podzemních hrobů vytesaných ve skále. Nejstarší část pochází z třetího a čtvrtého století před naším letopočtem. Také vás jistě zaujme stejnojmenný hrad, původně byzantská pevnost, kterou najdete nedaleko přístavu. Na kopci nad Páfosem pak objevíte ruiny antického města, názorně vypovídající o luxusu, v němž jeho obyvatelé žili. K přepychu místního života patří také kyperská kuchyně, silně ovlivněná řeckou kulturou. Rozpoznáte v ní mnoho druhů koření, tymián, bazalku, oregano, také česnek a olivy, oblíbená jsou rajčata a lilky.
Pochutnáte si zde na musace, tzatziki, gyrosu, jehněčím a skopovém mase. Kulinářským zážitkem je meze, jídlo o třech až čtyřech, případně i devíti chodech. Na stole vám postupně přistanou na malých talířcích jídla z masa, lilku, cizrny, ryb a zeleniny, sýr feta, smažené sépie, chobotnice a mnoho jiných delikates. Nechybějí ani omáčky a velmi oblíbený kořeněný ovčí sýr haloumi, připravený na grilu. Dezerty se většinou skládají z čerstvého ovoce namáčeného v různých sirupech. Na Kypru objevíte i kuchyni balkánskou, tureckou nebo arabskou, a samozřejmě také anglickou v podobě ranní šunky s vejci, steaků a hranolků jako dědictví koloniální minulosti ostrova. Jistě vám na ostrově zachutná i zdejší těžké sladké víno Commandaria, řazené k nejslavnějším na světě. Milovala ho už samotná Kleopatra, jež o něm říkala, že je sladké jako láska. Jak je vidět na nástěnných malbách, kyperská vína jsou jedna z nejstarších na světě. Vinná réva se pěstuje v okolí Lemesósu a Páfosu, ale i v pohoří Troodos.
Tádžikistán je jednou z nejvýše položených zemí světa. A také z nejchudších. Ve stínu nejvyšší hory bývalého Sovětského svazu – piku Komunisma – se v poklidném středoasijském tempu snaží lidé vrátit ke své slavné minulosti.
Historie tádžického města Chodžent kráčí ruku v ruce se jménem Alexandra Makedonského. Ten se při své výpravě rozhodl na břehu řeky Jaxartes založit jednu ze svých Alexandrií. Dal ji přívlastek Eschaté čili nejvzdálenější. Do starobylého města Chodžent na severozápadu Tádžikistánu to z hranic trvá jen chvilku. Rozhlížím se kolem sebe a na první pohled je mi jasné, že se mi tu bude líbit. Krajina roste do výšky a celý horizont je pokryt různými kopci. Jeden z nich vypadá jako obrovská písečná duna, kterou někdo vzal a přinesl ze Sahary. Další, pro změnu ostrý kamenný štít, je pokrytý sněhem. O Tádžikistánu se říká, že 97 % jeho území pokrývají hory. Jsou naprosto všude. Nalevo, napravo, vepředu i vzadu, jako by chtěly člověka obklíčit a ukázat mu, kdo této zemi ve skutečnosti vládne. Zastavili jsme u hotelu, který jsme si vybrali jako jeden z těch lacinějších. Na první pohled jsme však byli trochu zmatení, protože svou výškou nám připomínal evropské hotely s několika hvězdičkami. Svoji slávu a nejradostnější roky už měl ale dávno za sebou. Nejhezčí na celém hotelu byl výhled. Kochali jsme se pohledem na město Chodžent, sedící pod šedivými kopci, z druhé strany pak na zasněžené vrcholky Turkestánského pohoří, probíjející se jemnou mlhou.
TRADIČNÍ PŘIVÍTÁNÍ
Vyrazili jsme do ulic s tím, že si musíme vyměnit místní měnu, tadžické somoni. Lidé nás nasměrovali do ulice, ve které je malý bazar. Směnárny tam sice nejsou žádné, ale jeden z obchodníků vyndal ochotně kalkulačku a vyměnil nám peníze přímo u sebe. Využili jsme příležitosti a hned ochutnali místní cibulové koláče plněné zajímavými zelenými listy. Slunce mezitím pomalu zapadlo za hory, ale ulice byly stále plné lidí. Na první pohled se Tádžici liší od Uzbeků. Jsou jakoby méně otevření, nezdraví se každou chvíli a dokonce nás ani s úžasem nepozorují. V malé čajovně jsem si objednal konvičku zeleného čaje a v klidu si vychutnával jeho vůni mísící se s atmosférou tohoto zapadlého místa. Každou chvilku se u mě někdo zastavil, prohodil pár slov, usmál se a zase se ztratil v přítmí čajovny. Když už Tádžiky trochu poznáte, nezdají se tak zamračení jako na začátku. Nabízení vodky jsem odolával dlouho, ale nakonec jsem zjistil, že se bez ní prostě odejít nedá. Přisedl jsem si k pěti mužům a ti hned nalévali. Prsty jsem naznačil, že chci jen málo na ochutnání, ale rázem jsem dostal dvoudeckovou sklenku. S každým jsem si musel několikrát přiťuknout a podat ruku, jako bychom se už dlouhé roky neviděli. Loučení o něco později pak probíhalo několik minut a provázelo ho další potřásání rukou. Ráno žily ulice čilým ruchem. Hlavní náměstí mezi velkým bazarem a mešitou šejka Massal Ad-Dina bylo plné lidí. Sedl jsem si do stínu staré hrobky a sledoval život okolo. Bleděmodré kopule mešity vypadají sice moderně, ale zato velmi příjemně. Moderní komplex zahrnuje již zmiňovanou mešitu, medresu a pak samotné mauzoleum z roku 1394. K mešitě patří také 21 metrů vysoký minaret, který byl přistavěn až koncem 19. století.
SVĚT OBCHODŮ
Panchšanbe, nebo chcete-li v překladu Čtvrteční bazar, je nejhezčím místem celého Chodžentu. Nekončící masa obchodníků a zboží připomíná moře, plné vody žijící vlastním životem. Vlny lidí valících se všemi směry nasvědčují, že za celý den nenastane odliv. Pulty s nabízeným zbožím jsou přehledně rozdělené, takže jak to tu člověk jednou pozná, ví přesně kam jít. Na začátku jsou obchodníci se sladkostmi všech tvarů a barev, ty se po chvíli mění na stánky s ovocem. Na zemi jsou poskládány stovky melounů a za nimi se vrší pulty se zeleninou. Vůbec se nedá mluvit o fádnosti, protože pestré oblečení místních žen činí z bazaru místo, kde ožívají barvy, prolínají se a navzájem míchají do pestré palety. Muži naopak nosí na hlavách tupi (místní název ťubetějky), tradiční čapky, které je zvykem nosit v celé Střední Asii. Na hácích visí kusy masa a odháněči much se téměř nezastaví. Hlavní ulici v bazaru obsadili chlapci s kovovými vozíky. Ti čekají, jestli je někdo nezavolá, že potřebuje odvézt nakoupené zboží nebo naopak dovézt k obchodníkovu stánku. Úzké schody vás pak zavedou do druhého poschodí. Zboží nahoře už není tak zajímavé, protože ho tvoří elektronika a oblečení, ale zato výhled na dolní část nemá chybu, stačí se opřít a pozorovat mraveniště pod sebou. Uprostřed města je velký sovětský pomník připomínající hrůzy války. Sovětská minulost se Chodžentu nedá upřít. Dlouhých 55 let se město jmenovalo Leninabad, čili Leninovo město. Až v roce 1991 se opět vrátilo ke svému původnímu jménu. Město protíná řeka Syrdarja, jedna z dvojice velkých řek Střední Asie. Na první pohled nás překvapilo, jak je čistá. Žádná kalná skvrna nebo barva připomínající bláto, ale modrá, místy až tyrkysová barva. Za řekou stoupá cesta k malému náměstí, kterému dominuje 12 metrů vysoká socha Lenina. Přivezli ji sem z Moskvy a od té doby, co se podobné zbavili v uzbeckém Taškentu, je tato největší Leninovou sochou v regionu. Neméně zajímavým místem je nedaleko stojící starověká Citadela, jejíž základy pocházejí z doby, kdy zemí procházel Alexandr Veliký. Pevnost nedávno prošla rekonstrukcí, aby se co nejvíce podobala té původní. Součástí areálu je i archeologické a historické muzem, zaobírající se dějinami Sogdijské provincie (Sughd) a celého města.
ZRÁDNÉ PRŮSMYKY
Pomalu jsme se začali s Chodžentem loučit. Na ulici jsme si sjednali cenu pro cestu džípem do Pendžikentu. Abychom jsme se tam dostali, musíme překonat vysoké průsmyky Turkestánských hor a džíp je na tuto cestu jako stvořený. Batohy jsme přivázali na střechu, přisedly si k nám tři ženy a po chvíli jsme vyrazili. Za Chodžentem se asfaltová cesta jako mávnutím kouzelné hůlky ztratila a v autě nás to najednou házelo ze strany na stranu. Krajina se nám s každým kilometrem zvedala před očima a postupně zmizela městečka i jednotlivé domy. Pískovcové skály se během chvilky změnily na ostré skály ozdobené sněhovou pokrývkou. Cesta se klikatila, stoupala, klesala a pořádně vytřásala. Kola vířila prach a za sebou jsme ho táhli celý oblak. Pohled dolů je jako pohled do prázdna. Nesmírnou hloubku už okusilo nejedno auto. Zub času je pomalu ohlodává a za každým vrakem se skrývá smutný příběh těch, kterým se hory staly osudnými. Nejvyšším bodem cesty je průsmyk Sahristan ve výšce 3378 metrů. Zhluboka vdechujeme čerstvý vzduch a díváme se do hlubokých údolí pod zasněženými horami. Čarovné tádžické hory musejí dostat každého. Všude okolo je sníh. Na některých místech jeho jazyky nebezpečně olizují hrbolatou cestu. O pár kilometrů dál odklízejí lidé sníh z cesty, menší lavina musela spadnout v noci nebo dnes ráno. „Tuhle zimu se na cestě vytvořila kolona aut. Zatímco čekali, až se budou moci pohnout, spadla lavina a smetla je sebou dolů,“ vypráví nám řidič příběh starý pár měsíců. „Zaduněla hora, sníh se hnul a vzal s sebou na věčnost několik aut plných lidí. Do Pendžikentu už nikdy nedorazili. Tohle je jen jeden z příběhů. Tady v Turkestánských horách se podobné příběhy počítají na desítky.“ Za průsmykem začínáme pozvolna klesat krajinou, kterou se klikatí řeka Zeravšan. Několikrát nám zkříží cestu, pozdraví a zas utíká dál. Na mnoha místech ji přetínají mosty pro pěší, tvořené jen z lan a dřevěných latí. Venku se začíná stmívat. Vesničky v horách se pomalu připravují na zasloužený odpočinek. Chlapci ženou z pastvin stáda koz a krav, podél cest kráčejí osli plně naložení stohy slámy. I někteří lidé si naloží slámu na hřbet a opatrně kráčí temnou krajinou. Některé úseky cest pokryli vesničané obilím, které jim projíždějící auta pomáhají vymlátit. Je těžké představit si takovýhle život. Po šesti či sedmi hodinách cesty se před námi konečně objevuje brána, vstup do starobylého města Pendžikentu.
NA HEDVÁBNÉ STEZCE
Hned po rozbřesku jsme se pěšky vydali hledat ruiny starověkého Pendžikentu. Přidal se k nám malý chlapec a každou chvilku chce, abychom ho fotili. Kdysi významné středisko země zvané Sogdiana se postupem času změnilo na beztvarou hromadu hliněných ruin. Zídky dávají tušit základy domů a ulice pokryla vysoká tráva. Skoro nic tu nepřipomíná dobu, kdy se tudy vozilo hedvábí z Číny. Poloha Pendžikentu je však stále nádherná. Okolo celého města se na horizontu vine pás zasněžených štítů Fanských hor. Kdysi na tomto místě stála mešita, ale sovětský režim ji nechal zbourat. Na přilehlém kopci stále leží zbytky starého zoroastriánského pohřebiště společně s poničeným chrámem. Tento šedivý obrázek rozvířilo několik sympatických děvčat v barevných šatech. Jako kdyby do této scenerie ani nepatřila. Za zbytky mešity stojí vstupní brána do bazaru moderního města, které zde vyrostlo. Ztrácíme se mezi lidmi a aspoň na chvíli jsme se stali jejich součástí. V jednom malém obchůdku jsme si vybrali tradiční konvičky na čaj i s neodmyslitelnými miskami. Víme, že až z nich budeme pít doma čaj, vždy si vzpomeneme na tento krásný kus země.
