Úporné boje za svobodu probíhají v indickém Dárdžilingu. Zdejší Gurkhové se snaží zbavit nadvlády Západního Bengálska. V mnoha armádách světa jsou sice proslulí jako houževnatí válečníci, ale o svou nezávislost bojují bez prolévání krve – plakáty nebo koncerty. Však už se taky jejich boj vleče přes sto let.
Sluncem vytopený džíp čeká na cestující ze Siligurí do Dárdžilingu snad věčnost. Krčím se u otevřeného okénka na jediném místě, kde je trochu stín, a trpělivě odmítám jednoho prodavače jablek za druhým. „Madam, jste tu prvně?“ vytrhne mě z apatie postarší chlapík, dobývající se do už tak přeplněného džípu. Na první pohled je to jeden z těch typických Indů střední třídy s roztěkanýma očima za zamlženými brýlemi, pomačkanou košilí a koženým kufříkem. „Dárdžiling se vám bude líbit,“ slibuje, „bývalo to nejkrásnější místo na světě. Teď tu ale všechno upadá, protože nás bengálská vláda zanedbává.“ Jak Západní Bengálsko Dárdžiling zanedbává mám poznat už o pár minut později, když z hlavního tahu odbočíme na cestu do hor. Na silnici výrazně ubývá asfaltu a přibývá děr. Zatímco džíp křižuje serpentiny utopené ve vlhké mlze a za okénkem se vlní čajové plantáže, dozvídám se podrobný životopis onoho obrýleného pána. Ukáže se, že je doktor studovaný v USA, intelektuál a zapálený příznivec Gorkhalandu. „Většina obyvatel dárdžilingského distriktu jsou Gurkhové, kteří nemají s Bengálci nic společného,“ vysvětluje mi, „bojujeme za nezávislost na Západním Bengálsku, chceme vlastní stát v rámci Indie. Když nám vláda dá Gorkhaland, proměníme to tu v nebe na Zemi!“
NÁROD ŠERPŮ
Míjíme plantáž za plantáží a podél cest se stále hustěji objevují billboardy s jednoduchým heslem: „Chceme Gorkhaland“. Když se upocený džíp, jehož řidič staví na cigaretu takřka u každého odpočívadla, konečně dostane do Dárdžilingu, je už tma. Doktor Yonzone mi uprostřed chaotického vykládání zavazadel na smogem prosáklou ulici horečně třese rukou a na zítra mě zve k sobě domů na čaj. Dostávám narychlo načmáranou vizitku, na které krom adresy a telefonu nechybí velkým písmem vyvedený titul PhD. Konečně se ze začouzeného centra přesouvám na kopec Observatory Hill, do turistické enklávy města, v níž jsou sice nejdražší hotely, ale zato nejčistší vzduch. Místní náměstí také žije Gorkhalandem. Pódium, dunící pod nohami tanečníků v tradičních krojích, zdobí cedule s již známým sloganem a plac je přeplněný diváky z řad obyvatel města, indických turistů i zahraničních návštěvníků. Hudební vystoupení střídá jakýsi řečník: „Jsme Šerpové, národ z hor! Nejsme jako lidé z nížin, nepatříme k nim!“ Pak se k mikrofonu dostane jedna z indických popových hvězd a obecenstvo rázem ožije. Mladý zpěvák se svíjí před reprobednami, snědými prsty trápí kytarové struny a celé náměstí křičí spolu s ním: „Rock on!“ Boj Gurkhů za vlastní stát je velmi umírněný. Intelektuálové šíří plakáty, tisknou knihy, promlouvají na seminářích, zasílají petice vládě a pořádají kulturní akce, jako je ta v Dárdžilingu, při kterých široké veřejnosti dokazují, že jejich historické a kulturní dědictví nemá s Bengálskem co dělat. Ti radikálnější odmítají platit daně z účtů za elektřinu a telefon současné vládě, nebo mění na espézetkách svých automobilů písmena WB (West Bengal – Západní Bengálsko) za GL (Gorkhaland).
KRVELAČNÍ VÁLEČNÍCI
Je až s podivem, že Gurkhové prosazují své myšlenky tak umírněně. Ve světě totiž prosluli jako špičkoví válečníci. Už jen jejich jméno je cítit bojem – odvozuje se od hinduistického svatého válečníka Guru Gorakhnatha, který žil v 8. století. Gurkhové a jejich věrný kukri, velký tradiční zakřivený nůž, naháněli strach protivníkům na válečných polích celého světa. Říká se, že pro vojáka není nic horšího, než se dostat do obležení nepřátelských Gurkhů. Ve válce prý po nocích soutěží, kdo přinese více hlav nepřátel. Britové začali Gurkhů využívat v roce 1815, kdy v bojích na vlastní kůži zjistili, o jak skvělé válečníky jde. Gurkhové pak v četných válkách po celém světě pomáhali utužovat moc impéria. Tito veteráni na sebe upozornili v roce 2008, když před soudem v Londýně obhájili požadavek usadit se ve Velké Británii. Tehdy také svět obletělo rčení: Když muž řekne, že se nebojí smrti, tak buď lže, nebo je Gurkha. Mladí muži z Gorkhalandu k armádě tíhnou dodnes. Důvody jsou ale většinou praktické – služba v britské nebo indické armádě je v chudé zemi vynikajícím zdrojem obživy. A když se mladý Gurkha přeci jen dostane do bojů, v nichž jde o život? Pak se řídí starým heslem: Raději zemřít, než žít jako zbabělec.
KRÁLOVNA HOR
Doktor Yonzone bydlí v jednom z domků koloniální éry, postavených na všech úbočích dárdžilingských kopců. Když stoupám strmými uličkami a míjím stavby z pálených cihel s dřevěnými okenními rámy, dveřmi s klepadly a titěrnými věžičkami na střechách, připadám si jako v Anglii. Britská minulost dýchá z každého zákoutí, jen zdi a chodníky jsou o poznání špinavější, zahrady méně zelené a na volných prostranstvích se místo holubů shromažďují opice. Dárdžilingu se přezdívá královna hor. „Dárdžiling má obrovský potenciál díky vodním zdrojům v horách, hospodářským plodinám a také úchvatným výhledům, za nimiž sem jezdí turisti,“ rozplývá se Yonzone nad rodnou krajinou, ale pak se zachmuří: „Jenže bengálská vláda na náš distrikt zapomíná, a tak Gorkhaland není to, čím by mohl být. Však jste to viděla: rozpadající se domy, výmoly na silnicích, žebráci. Chceme vlastní stát s vlastní vládou, vlastní ekonomikou, finančním systémem a policií.“ Zapálený intelektuál má – co se propagace myšlenky na nezávislost týče – velké plány. Do roka chce založit organizaci Dárdžiling Society for Education, Research and Development, která by ve spolupráci se Spojenými státy shromažďovala vzdělance, prováděla výzkumy v severoindickém Himálaji a vzdělávala širokou veřejnost. Sdružení by prý mohlo sídlit přímo v doktorově domě, kde teď žije sám, a který je podle něj na jednoho člověka stejně až příliš velký.
GURKHOVÉ VERSUS BENGÁLCI
Yonzone není zdaleka jediný, kdo Gorkhaland aktivně podporuje. Podle dalšího zapáleného intelektuála doktora Wangyala by vytvoření Gorkhalandu nebylo dalším štěpením Indie, ale střízlivým a čestným navrácením toho, co nikdy Bengálsku nepatřilo. Národ Gurkhů totiž nemá s Bengálci pranic společného. „Nesdílíme životní styl, kulturu ani mentalitu. Ba co víc – nesdílíme stejné dějiny, takže nemůžeme mít ani stejnou budoucnost,“ říká Wangyal, „K Bengálsku nás připojili prakticky jen kvůli jednodušší administrativě. Ani hrubá síla, ani laskavé přemlouvání nemůže spojit dva národy s rozdílnými dějinami: Sovětský svaz a Jugoslávie byly příkladem, Gorkhaland bude dalším.“ Historie Dárdžilingu mluví ve prospěch Gurkhů. Jejich národ žil ve zdejších horách dávno před vytvořením Sikkimu, dnes nezávislého indického státu ležícího v těsném sousedství Gorkhalandu, a byl to národ dost silný na to, aby vedl s okolními kmeny četné války. Na přelomu 18. a 19. století Gurkhové bojovali proti Sikkimu, který se tehdy spojil s britskými kolonizátory. Když si nakonec Britové území podrobili, tak v Dárdžilingu vyhlásili samostatný distrikt, na nějž se nevztahovaly žádné předpisy a regule vyhlášené v Bengálsku. Až později byl hornatý kraj nejlepšího čaje na světě pomalu, ale jistě úředně smýkán k bengálským nížinám. Díky mazaným úpravám v legislativě se Dárdžiling dostal pod bengálské právo. Ghurkští intelektuálové se s nadějí obracejí na vzdělance z Bengálska a lichotkami se je snaží nabádat k zamyšlení: „Je ohromující, že přestože jsou bengálští politici vzdělaní, kultivovaní a věrní víře v lidská práva, hanba jim nebrání v udržování Dárdžilingu pod svou nadvládou.“ Bengálci podobná slova slýchají už přes sto let, a přesto se vzniku Gorkhalandu brání. Přitom Kalkata, hlavní město Západního Bengálska, je proslulá jakožto centrum inteligence země. Kalkaťané si potrpí na svou pověst intelektuálů a dokonce si vymysleli rčení, že „co vymyslí Bengálsko dnes, bude zítra dělat celá Indie“.
DALŠÍCH STO LET?
Je to čtyřiasedmdesát let od doby, kdy vzniklo Bengálské zákonodárné shromáždění. Od vyhlášení samostatnosti Indie uplynulo dvaašedesát let. Avšak bylo to už v roce 1907, kdy zástupci Gorkhalandu poprvé vyslovili myšlenku na vlastní stát. Jejich petice skončila nezdarem a jediným jejím pozitivním výsledkem bylo to, že se jednotlivé kmeny, žijící v Dárdžilingu a přilehlém okolí, spojily proti nadvládě Bengálska. Ani ony však vždy nedržely za jeden provaz. Roku 1947 se rozhořela debata Gurkhové versus Nepálci, která po desetiletích skončila kompromisem, že lid ponese jméno Gurkha, zatímco jeho jazyk se bude nazývat nepálština. Do poloviny osmdesátých let podali příznivci Gorkhalandu na třicet žádostí o samostatnost. Nejdříve je dostávali Britové, roku 1944 dokonce Mahátma Gándhí, pak bengálská vláda. Dnes se petice objevují i na internetu. O Gorkhalandu se neustále diskutuje a na současné politické scéně má mnoho příznivců nejen z řad místních obyvatel, ale i samotných Bengálců. Ti poukazují na to, že menší indické státy jsou vyvinutější a zpravidla i lépe řízeny. Před volbami roku 2009 slibovala politická strana Bharatiya Janata Party, že pokud vyhraje, osamostatní Gorkhaland od Západního Bengálska jednou provždy. Její kandidáti však získali jediné křeslo z dvaačtyřiceti. A tak je nejspíš osudem Gurkhů nadále bojovat o nezávislost svým sympatickým způsobem – slovem, písmem, tancem a zpěvem. Snad ne na dalších sto let.
„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil čelo bez obočí. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines,“ pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuji přání v uprchlickém táboře, dočasném domově indiánů Nukak- Makú, kteří přeskočili z doby kamenné přímo do 21. století.
Malá špinavá opička se zacuchanou srstí, přivázaná zablácenou tkaničkou u kůlu chatrče, se vytrvale pokouší dohmátnout k vydlabané tykvi. Umanutě se kroutí a gumovými přískoky se natahuje za uvázanou nohu. Její vzteklý vřískot se topí v horkém vzduchu nehybného a dusného odpoledne v džungli kolumbijské Amazonie. Pod přístřeškem zakrytým palmovým listím a děravým igelitem se houpají tři řídce spletené hamaky. Šedavý popel ohniště pod nimi jemně doutná. Na udusané hlíně kolem ohně se povaluje zčernalá nahnilá dužina z jakéhosi pralesního plodu, prázdné sáčky od potravin a mokrá potrhaná trička. V rohu sroubeného přístřešku šumí rádio s nenaladěnou stanicí. Mladá indiánka s oholenou hlavou a tváří pomalovanou rudými ornamenty se líně zvedla z hamaky. Sotva dvoutýdenní nemluvně zavěšené na jejím prsu se v polospánku pustilo. „Ku-tú-kau-eny-vai-ťieň,“ pronesla přísně směrem ke mně. Krčím rameny. Španělsky vysvětluji, proč jsem přijel. Žena lehce přikyvuje. „Kau-eny-vai-ťieň,“ náhle znovu, ještě důrazněji opakuje. Mlčky na sebe civíme.
CESTA ČASEM
Ačkoli se často udává, že první kontakt s lidmi Nukak proběhl na konci 80. let, není to přesná informace. Kmen Nukak sice nějakým zázrakem minula genocida z rukou španělských conquistadores, ale již se nedokázali vyhnout střetům s kolumbijskými osadníky pronikajícími po řece Guaviare do Amazonie od druhé poloviny 20. století. Nukak byli pro rančery a kaučukové pionýry lovnou zvěří během zabijáckých kratochvílí, nebo v lepším případě otrockou pracovní silou na izolovaných haciendách hluboko v džungli. Takže, když se v roce 1988 náhle objevila skupina asi padesáti vyhublých nahých Nukak ve vesnici Calamar, poslední výspě bílé kultury v amazonské džungli na jihu Kolumbie, nebyl to začátek, nýbrž konec. Vyděšení vesničané „divochy“ nakrmili, ale rychle se jich zbavili a poslali je zpátky do džungle. Toto krátké střetnutí však znamenalo pro Nukak zásadní zlom. Zpátky do pralesa si odnesli nemoci. „Pracoval jsem s nimi asi tři roky v devadesátých letech. Dělal jsem pro vládu. Pokoušeli jsme se je sčítat, bez kontaktu, stopovali jsme je v džungli,“ vysvětluje mi souvislosti Reinaldo Vélez, majitel kiosku na okraji San José del Guaviare, kde jsem se zastavil na cestě z tábora Aguabonita. „Předtím, než přišla ta skupina do Calamaru, tak jich bylo podle našich odhadů kolem tří tisíc. Po několika měsících jsme se vraceli na jejich trasy a začali jsme nacházet mrtvoly. Umírali na zápal plic, na chřipku. Kosilo je to po desítkách. Během pár let jich byla méně než polovina.“ Do toho se objevili misionáři z New Tribes Mission, americké organizace fanatických křesťanů, toužících obrátit na víru vše, co jim přijde pod ruku. Odjeli za Nukak do džungle, získali si jejich důvěru, naučili se jejich jazyk a narvali jim do hlavy „pravého Boha“. Dnes, zhruba po dvaceti letech od prvního kontaktu, se počet Nukak pohybuje kolem čtyř set. Z toho polovina žije v pralese, v trvalém útěku před bílou kulturou, a zbytek Nukak uvízl v uprchlických táborech, zaklíněn mezi dvěma světy.
SLANÁ VODA
Roztrhl jsem dva pytlíky bonbonů. Nahým dětem, které se mi skotačivě motají kolem nohou, svítí oči vzrušením. Vytrhují mi bonbony nedočkavě z rukou. Mia-bemu jsem podal několik baterek do rádia. Ani nemrkl, vzal baterky a odešel. Stydím se. Mám pocit, že si kupuji jejich přízeň. Výmluva, že to chtěli, mi moc nepomáhá. Další dusné odpoledne pod klenbou tropických dešťových mraků. Nukak polehávají v hamakách. Ženy vytahují dlouhá vlákna z řapíků banánových listů a splétají je do pevných provazců. Všichni Nukak – ženy, děti i těch pár mužů v táboře – neustále kašlou. Jejich chrchlání sem tam překryje silné drnčení cikád. Schyluje se k dešti. „Be’bét-yé! Be’bét-yé!“ zahulákal někdo v horní části tábora. Nukak náhle ožili. Vstávají z hamak. Muži se vracejí z lovu. Asi čtyři mladíci Nukak v sepraných fotbalových dresech unaveně opřeli dlouhé foukačky v rohu přístřešku. Štůsek jedovatých šipek stále pevně svírají v dlani. Lidé z tábora kolem nich živě gestikulují, překvapivě emotivně se dohadují. Lovci nic nepřinesli. „Sí, já jsem šéf, to pravda.“ Jeden z lovců, jednooký mladík s přezdívkou Esnaider, si znaveně lehl do hamaky. Zapálil si zmačkanou cigaretu. „Všichni ostatní compan~eros umřeli, takže já šéf,“ dodal lámanou španělštinou. „Asi deset let ze zhruba dvaceti, co žiji, mě vychovávali osadníci. Naučili mě tvou řeč.“ Stáčím hovor na lov. „Nééé!“ Esnaider důrazně zvedl ruku: „Opice jsou. Já vím, že jsou. Jen jsme neulovili. Nebyly.“ Jedna z žen v protější hamace promluvila v jazyce Nukak, evidentně směrem k Esnaiderovi. Skoro jsem měl pocit, že rozumí, o čem se bavíme, ale nesouhlasí. Mladý lovec ženě odsekl. Ta vstala a odešla. Esnaider se znovu obrátil ke mně: „A kde žiješ ty? V Bogotě? Nebo až za slanou vodou?“
GUERILLA A KOKA
V roce 2002, a potom v roce 2006, dorazily do San José del Guaviare další skupiny indiánů Nukak. Z nesouvislých vyjádření indiánů bylo jasné, že je vyhnala levicová guerilla FARC, ilegální vojensko-politická organizace, která vládne de facto všem jižním departamentům Kolumbie. FARC kontroluje pěstování koky v džungli, které je pro farmáře nejsnazším zdrojem k přežití. Nukak, kteří nechápou pojem vlastnictví země, tábořili a lovili na území plantáží. Také zřejmě ukázali armádním výsadkům, kde se nacházejí plantáže koky. Kolumbijská armádní letadla pak plantáže práškovala jedem v rámci tzv. „Války proti drogám“, kterou zde, na konci světa bílé kultury, sponzorují a organizují USA. Každopádně – Nukak se ocitli mezi dvěma třecími plochami letitého konfliktu. Pěstitelé koky si stěžovali FARC a ta věc vyřešila zastřelením několika indiánů pro výstrahu a vyhnáním zbylých skupin. Dlužno dodat, že část Nukak přijala podmínky guerilly a mnozí z těch, co zůstali v pralese, pracují jako námezdní polootrocká síla při sklizni koky. Po těchto incidentech kolumbijská vláda indiánům opět na oko garantovala vlastnictví rozlehlých území v džungli (kterou přitom vůbec neovládá). O Nukak napsaly New York Times, obrázky opiček na hlavách divochů zablikaly na globálních kanálech. Když kamery odjely, kolumbijské úřady strčily Nukak do táborů, postavily jim pár přístřešků z igelitu a vrazily do ruky prošlé sušené mléko.
PŘETRŽENÉ SPOJENÍ
Lidé Nukak jsou bílou kulturou považováni za primitivní nomády. Nežijí ve velkých společenstvích, jejich skupiny čítají nanejvýše několik rodin, pár desítek členů. V pralese se však nepohybují nazdařbůh, nýbrž po jakýchsi stálých trasách, sledují přírodní jevy a události, jsou v podstatě přímo napojeni na životní cykly pralesa. Neznají majetek, nehromadí věci, nestaví sídla. Splývají s pralesem, kde žijí. Dýchají ve stejném rytmu jako dýchá jejich matka džungle, dalo by se říct. Umístěním do táborů se tohle neviditelné pouto a synergie mezi lidmi Nukak a džunglí značně oslabilo, v mnoha případech úplně zmizelo. Nukak vybili všechny opice a drobnou zvěř v okolí táborů, vysbírali všechna semena. Pralesní plody, které jedí, nestačí tak rychle dozrávat. A protože zemědělství neznají, zůstali bez jídla, bez prostředků na krku svým bílým „zachráncům“. Pro kolumbijskou společnost, pevně zakořeněnou v prudérních představách katolické morálky, bylo nepředstavitelné, aby Nukak zůstali nazí. Dovezli jim tedy oblečení a vysvětlili, že „se to nedělá, být nahý“. Nukak se jako hravé děti radostně ověsili obnošeným barevným šatstvem. Fabian Rocca, kolumbijský student antropologie, který tady v San José vykonává povinnou pracovní stáž v institutu ICBF, doplňuje: „Jejich trávicí systém není navyklý na naše produkty. Oni nikdy nejedli čočku, fazole, ani nevědí jak to připravit, jsou na ně moc tvrdé, nevědí jak je uvařit, nemají tlakové hrnce. Chleba nebo mléko z prášku jsou taky na nic. Dělá jim to více škody než užitku, mají jiné složení enzymů v žaludku. Panela jim zkazila zuby. Dřív coby nomádi měli všichni perfektní chrup. Spousta potravin, které jim vláda nechává dávat, má prošlé datum spotřeby, to víš, oni to nepoznají. A navíc vláda má strach, že začnou chlastat a zničí se úplně – stejně jako Guayaberos, které vyhnala válka z pralesa už před delší dobou.“ V roce 2007 předák skupiny – Mao-be – spáchal sebevraždu. Odešel do džungle s láhví curare, do kterého namáčejí hroty šipek při lovu opic, a tam ji vypil. Není jasné, proč to udělal, mnozí tvrdí, že neunesl pohled na rozklad svého kmene.
KOUZLO CHUNDÚ
„Dávej si na ně bacha, kámo!“ Mladý kolumbijský voják s býčím krkem, zarudlým od tropického slunce, mi vrátil zkontrolovaný pas. Na cestě do dalšího tábora Nukak, do Barrancónu, mě zastavila armádní hlídka. Nacházíme se ve válečné zóně, ke střetům s FARC dochází v okolí San José nepřetržitě. Voják si ukázal na tlustou, čerstvě vyholenou tvář: „Ty jejich ženský, víš jak si malujou ksichty, ne?“ Mlčky kývám. „Voni jsou čarodějnice! To je jejich barvení chundú, to je k tomu, aby tě vomámily, a pak si tě vzaly za muže. Ti řikám, všechny chtěj chlapa a bydlet v San José.“ Mladík v kamufláži se mě upřímně, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, snaží varovat před „kouzlením“ žen Nukak. Je to až tragikomické zjištění – přesně tam, kde končí teritorium našeho racionálního vědění, tam kde už si nedokážeme něco vysvětlit, se naše vyvinutá kultura začne chovat stejně primitivně jako Nukak – začne se bát neznámého. Po čtyřech hodinách chůze po stezkách mezi farmami a džunglí jsem dorazil do tábora Barrancón. Nukak zde žijí již od roku 2003, počet rodin se však neustále mění. Stejně jako v Aguabonita – několik chatrných přístřešků z klacků a palmových větví je stěsnaných na plácku z udusané načervenalé hlíny. Pod jednou stříškou mladá indiánka krájí hliníkovým nožíkem blok panely (ztužené cukrové třtiny) a rozděluje ho dětem. Neposedně poskakují a olizují si sladké zlatavé drobečky panely z prstíků. Posedávám v chýších vedle nich a pozoruji je. Na mé otázky a posuňky málokdy reagují, spíše mlčí. Nevyhánějí mě, ale dělají, jako bych tam nebyl. Nukak leží, nepracují. Nechápou pojem práce. Pokud mají nasbíráno dost jídla, prostě se válejí v hamakách. Pro Evropana těžko pochopitelný životní koncept. „Chcete se vrátit do džungle?“ Musel jsem se zeptat, i když vím, že je to zbytečná otázka. Mladík s velkým bílým křížkem na krku, neuměle vyřezaným z bílého plastikového barelu, zakroutil rázně hlavou: „Nene. Nukak žít tady, v Barrancón. Džungle ne. Nukak se líbí tady.“ Uvažuji v duchu, jak to dopadne, i když to je předem jasné. Takových příběhů jako tento proběhlo v Amazonii, a vlastně v celé Americe, za posledních pět set let nespočet. Všechny dopadly stejně. Vzájemné nepochopení je hluboké a oboustranné. Nukak nerozumějí nám a my nerozumíme jim. Kolize kultur. Parní válec narazil do dětské tříkolky.
Starobylé uličky, průchody a romantické dvorky Salzburgu dýchají nezaměnitelnou atmosférou. Genius loci je zde tak silný, že by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v některém zákoutí potkali člověka oblečeného v rokokovém úboru. Krása slovy nepopsatelná – prohlásil svého času rakouský skladatel Franz Schubert na adresu Salzburgu. Ani on, ani jeho předchůdce, zdejší slavný rodák Wolfgang Amadeus Mozart, jistě nepředpokládali, že o dvě století později bude toto město uznáno jako jedno z nejkrásnějších na světě a zapsáno na seznam památek UNESCO.
Chcete-li si udělat o Salzburgu ucelený obrázek, nedoporučujeme vyrazit do centra hned po příjezdu. Nejprve se na něj podívejte z ptačí perspektivy. K tomuto účelu je vhodný vrch Gaisberg, kterému vévodí televizní věž. Z vrchu vypadá město sevřené vrcholy Alp jako šlehačkový dort. Jste-li v Salzburgu poprvé, vaše kroky přirozeně vedou k jeho nejnavštěvovanější památce, k Mozartovu rodnému domku na Getreidegasse. Rodina slavného komponisty zde pobývala od roku 1747 plných šestadvacet let. A již v roce 1880 Rakušany napadlo, že by nebylo špatné otevřít tady muzeum. K vidění jsou zde umělcovy hudební nástroje – housle a klavír, ale také vybavení měšťanského bytu ze skladatelovy doby s původním nábytkem a dalším zařízením.
ROK FESTIVALŮ
Salzburg je bezesporu městem hudby. Své o tom ví na dvě stě tisíc fanoušků klasické muziky, kteří se sem každoročně sjíždějí, aby shlédli jednu z nejprestižnějších hudebních akcí roku – Salzburský festival, který mívá v programu až sto sedmdesát oper, inscenací a koncertů. Letos se tento hudební svátek ponese v duchu hned dvou výročí: devadesátého a padesátého. Vznikl totiž v roce 1920 z iniciativy několika umělců zvučných jmen – režiséra Maxe Reinhardta, komponisty Richarda Strausse a libretisty Hugo von Hofmannsthala. V roce 1960 pak slavnostně otevřel jeden z nejvýznamnějších dirigentů 20. století, salzburský rodák Herbert von Karajan, nově vybudovaný Velký festivalový dům se sálem pro 2200 diváků. Kdo v hudebním světě něco znamená, nesmí na salzburském svátku hudby chybět. Setkávali se zde nejlepší režiséři, dirigenti, herci a hudebníci své doby, nad jejichž inspirací bdí duch Wolfganga Amadea Mozarta.
V MODERNÍM HÁVU
Po úmrtí Herberta von Karajana se festivalového žezla ujal Gerard Mortier, propagátor moderního repertoáru. Kladl si za cíl přiblížit festival mladšímu publiku a z jeho iniciativy v Salzburgu mohla nastoupit nová generace režisérů a umělců. Dalším mezníkem byl rok 2002. Zásluhou nového ředitele Petera Ruzicky byl poprvé uveden cyklus všech dvaadvaceti Mozartových oper jako celek souběžně s dílem Richarda Strausse, čímž byla dána pocta oběma, nejslavnějšímu salzburskému rodáku a zakladateli Salzburského festivalu. Ruzicka měl také lví podíl na tom, že se zde opět konaly premiéry a notoricky známé opery se objevovaly na scéně v novém atraktivním zpracování.
ZPÁTKY NA KOPEC
Když už na vás bude hudby moc, což se v Salzburgu může snadno stát, zajděte do Augustiánského pivovaru. Tento komplex zahrnuje několik rozlehlých sálů a v létě pak i zahrady, kde to opravdu žije a kde si od zvuku smyčců skutečně odpočinete. Vyfasujete tuplák, vystojíte si krátkou frontu a pak již můžete ve společnosti rozjařených obyvatel města i cizinců vychutnávat řízné pivo a prostředí, podmalované rakouskými lidovkami. A pokud zatoužíte po něčem k zakousnutí, pak vězte, že výběr je ve zdejším bufetu přebohatý. Největší úspěch však slaví pečené vepřové koleno, skvělé ředkvičky, ale i výborný chléb se škvarkovým sádlem jako od maminky. A protože tučné jídlo je potřeba vyběhat, namiřte navečer opět na kopec. Jednu z nejproslulejších kaváren Salzburgu, Grandcafé Winkler, totiž najdete na vrchu Mönchsberg, z jehož vyhlídkové terasy máte před sebou město jako na dlani. Dobrodružnější povahy mohou navštívit i zdejší kasino. Pokud budete mít v ruletě štěstí, jistě to dojem z krásně prožitého dne umocní. V opačném případě snad na Salzburg nezanevřete. Je zde totiž ještě mnoho krásného k vidění…
Ojedinělý archeologický, tesařský a genetický projekt oživuje v Netolicích naši dávnou minulost. Mohou snad žít mezi současnými Netoličany potomci obránců bývalého hradiště?
Vše začalo v roce 2000, kdy byl v Netolicích proveden systematický archeologický průzkum. Archeologům se podařilo najít například korálky, přesleny používané při tkaní nebo ozdobné bronzové záušnice – ty se podařilo najít i v hrobě sedmiletého dítěte, který tu odhalili. K zajímavým nálezům patřil také poutní odznak ozdobený rytinou rybích šupin. Ten byl ve středověku smrkopoměrně častým obchodním artiklem v okolí poutních míst – poutníci si jej kupovali jednak na důkaz své cesty a také jako amulet, který měl je samé, jejich rodinu a případně celé hospodářství chránit před pohromami. Rybí motiv zřejmě souvisí s tradičním řemeslem na jihu Čech, byl však jen jedním z mnoha, které se na dobových odznacích objevovaly. Mezi další patřila vyobrazení postav či různé náboženské i erotické symboly. V roce 2004 se začal budovat na místě výzkumu archeopark. Jeho cílem je oživení historického období, kdy v Čechách vládl rod Přemyslovců a Netolice byly významným správním centrem takzvané hradské soustavy. S využitím archeologických objevů je dnes původními postupy a nástroji vytvářen do co nejreálnější podoby a umožňuje nám poznat, jak naši předkové žili a stavěli svá sídla. Celý park postupně vyrůstá na kopci svatého Jána. Postupné budování znamená, že město nečeká, až bude park hotový celý, ale lidé ho již teď mohou navštěvovat i prohlížet si už dokončené stavby a sledovat, jak rostou další. Jako první tu vyrostla palisáda dlouhá zhruba třicet metrů. Strážní věž, sloužící i jako vyhlídka na Netolice a Šumavu, je vysoká dvanáct metrů. Na celou stavbu padlo tři sta krychlových metrů dřeva a pět set tun kamení.
Palisáda a věž jsou z dubového a smrkového dřeva, střecha je z rákosu a volské kůže a na několika místech jsou ručně kované železné hřeby. Na stejném místě stály mohutné hradby už v raném středověku. Podle archeologického výzkumu a podle písemných zpráv tu existovalo hradiště už v 10. století. „Na hradišti Svatý Ján se nacházelo přemyslovské správní hradiště – v odborné terminologii kastelánský hrad. Je to typ hradiště, který byl budován na přelomu 10. a 11. století v okrajových částech Čech a jehož účelem bylo podpořit dominanci přemyslovské knížecí moci v Čechách,“ říká archeolog Jaromír Beneš z Jihočeské univerzity. Nejstarší písemná zmínka o Netolicích je v latinsky psané Kosmově kronice. Netolice byly významné i proto, že ovládaly území na hranici s dnešním Bavorskem a Rakouskem a scházelo se v nich několik obchodních stezek. Opevnění a hrazení bylo jednoduché. Tvořil ho val z kamene, hlíny a dřeva na východě a jihu hradiště. Na severní straně stála komorová hradba, kterou se podařilo v podobě palisády zrekonstruovat. Na akropoli hradiště stával kostel sv. Jana a bylo tu i pohřebiště. Nejstarší nalezený hrob pochází z počátku 11. století. V podhradí stála trhová osada, ze které se vyvinuly dnešní Netolice. Svůj význam hradiště ztratilo v polovině 13. století, když král dal toto území jako dar novému klášteru ve Zlaté Koruně nedaleko Českého Krumlova.
STAVÍME PODLE PŘEDKŮ
Kromě toho, že je archeologický park lákadlem pro turisty, historikům, archeo logům a stavitelům také ukazuje, jak vznikala a vypadala středověká hradiště v Čechách. Tesařský tým Petra Růžičky proto při stavbě používal dobové postupy a technologie. Palisáda přitom vznikla na místě, kde v raném středověku stály mohutné hradby. „Na základě archeologického výzkumu, který v místě té hradby proběhl v roce 2000, jsme zrekonstruovali dimenzi hradby. Znali jsme její rozsah a sílu, ale neznali jsme její vršek. Ten jsme si v jistém smyslu domysleli, a to tím způsobem, že jsme objeli soudobé archeologické památky zejména na území Polska a Německa a na základě jistých analogií jsme zrekonstruovali několik možností, jak ta hradba mohla vypadat,“ říká Jaromír Beneš a dodává: „Ten první objekt archeoparku nabízí spíše variantní řešení, než aby ukazoval: přesně takto vypadala netolická hradba.“ Složitější práce čekala na tesařský tým Petra Růžičky při stavbě věže. Ta už má dveře, a na nich tesaři museli předvést svůj um. Experimentální stavba nepřinesla velká překvapení, ale donutila tesaře v některých věcech změnit jejich představy. „Celý experiment je důležitý v tom, že vyloučíte věci, které byste v teoretickém návrhu považovali za normální, a pak se ukáže, že to až tak dobré řešení není,“ řekl Petr Růžička. Zajímavým zjištěním pro tesaře bylo, že nešlo o technologicky složitou stavbu. „Kdybychom to přepočetli, že by na takové práci mohlo pracovat dvacet lidí, tak tato část palisády bez věže, protože ta je komplikovanou záležitostí, by se dala za měsíc udělat. Za sezonu mohli třeba připravit velkou část ohrazení hradiště. Prostě stavba hradiště nebyla na desítky let, ale třeba na tři čtyři roky,“ dodal Petr Růžička.
DÁVNÍ PŘÍBUZNÍ
V říjnu loňského roku odstartoval také další ojedinělý projekt – srovnávání DNA dávných a dnešních Netoličanů. Vědci odebrali vzorky s genetickými informacemi od desítek dobrovolníků. Ty nyní porovnávají se vzorky DNA, získanými z kosterních pozůstatků objevených v průběhu loňské Letní archeologické školy na přemyslovském pohřebišti. Ty se zatím podařilo získat dva. Jak testování dobrovolníků probíhalo? Vědci z Jihočeské univerzity rozdali zájemcům speciální testovací kartičky. V balení byla odběrová karta biologických vzorků a stručný dotazník. Testovaní v něm uvedli místo a rok narození své matky a otce a také dědečka z otcovy strany a babičky z matčiny strany. To právě souvisí se zákonitostmi genetiky. Pak už zbylo jen vyčistit si řádně kartáčkem zuby a poté provést stěry z dásní, patra a jazyka. Výsledek se přenesl na savý papír, nechal uschnout a byl odeslán do laboratoře. Kromě zájemců přítomných na společném školení si zaslání kartičky poštou vyžádalo dalších půl stovky zájemců. Zapojit se navíc mohli i lidé z okolních obcí. Výsledky výzkumu se netoličtí občané dozvědí letos v srpnu, opět v průběhu Letní archeologické školy během setkání s veřejností. Uvažuje se rovněž o zpřístupnění informací testovaným na internetu nebo zasíláním SMS zpráv. Všechna osobní data budou chráněna podle zákona. To se týká i případných zdravotně důležitých nálezů.
ŽÁDNÝ DISNEYLAND
Na dalších archeologických nálezech bude záviset i budoucnost netolického archeoparku. Základní představu už město a archeologové mají, ale ta se bude s největší pravděpodobností průběžně měnit a vyvíjet. V plánech je například i obnova zdejšího původního přírodního prostředí podle výsledků bioarcheologie. Měly by tu tedy růst stejné stromy a keře jako ve středověku. Vyrůst by tady měl středověký kostel, hradba a několik typů valů a přístřešky pro předvádění starých řemesel, jako je například kovářství, hrnčířství nebo pekařství. Některé budovy a objekty budou kopií nálezů i z jiných českých a polských lokalit. „Budeme tu mít zrekonstruovaný palác z Levého Hradce. Budeme tady mít zrekonstruované zemnice z Pražského hradu z raného středověku, které veřejnost spatřit nemůže, protože jsou ukryté hluboko pod sídlem dnešního prezidenta,“ vysvětlil Jaromír Beneš a starosta Netolic Oldřich Petrášek ho doplnil. „Pohybujeme se na archeologické památce, takže po dohodě s památkáři, pokud tady bude něco stát, tak to musí být provedeno tak, jak to asi původně vypadalo – původními technikami, aby to nebyl nějaký disneyland.“ Vznikající archeologický park v Netolicích také spolupracuje s keltskou vesnicí Gabreta u Ringelai v Bavorsku. Jde o archeopark na opačných stranách Šumavy a Bavorského lesa v oblasti, kterou formovali Keltové, Germáni a Slované. „V podstatě je možné říct, že náš park rekonstruuje skutečné místo ve skutečném období nejstarší české státnosti, kdežto Keltendorf Gabreta na bavorské straně vznikl na zelené louce v místě, které není originální, a prezentuje stavby pocházející z doby bronzové a železné z nejrůznějších částí střední Evropy – je tam několik staveb z Čech a také několik významných staveb z doby železné z bavorského Podunají,“ dodal Jaromír Beneš.
Oddělená dovolená je dnes v módě, proč tedy na ni neposlat svého plyšového přítele? Jistě potká fajn lidi a bude se bavit. Navíc pokud jen smutně sedí na gauči a nudí se, je jisté, že potřebuje změnu. Když Amélie z Montmartru chtěla učinit svého zatrpklého otce šťastným, poslala jeho zahradního trpaslíka do světa.
Domů se pak vracely snímky trpaslíka, který se nechával fotit ve světových metropolích. Ameliin otec nakonec odhodil trudomyslnost a vydal se za štěstím do světa sám. Na počátku českého příběhu byla pro někoho bláhová idea Marka Hlávky posílat na dovolenou plyšové hračky. S tímto nápadem přišel před komisi potencionálních investorů v pořadu České televize a uspěl. Odvážný projekt zaujal Tomia Okamuru a Danu Bérovou. Tak vznikl světový unikát, globální cestovní kancelář pro plyšová zvířátka. Všichni asi máme z dětství svou oblíbenou hračku. Někteří ji mají rádi natolik, že jí neváhají zaplatit třeba výlet do Paříže. Princip je jednoduchý, zákazník si objedná zájezd pro svého miláčka na webu, zaplatí a pošle plyšáka na centrálu cestovky. Po dobu zájezdu je plyšák průběžně fotografován u památek, ale také při obědě či večeři. Majitel také může rozhodnout, co bude mít plyšák k jídlu, v cestovní smlouvě dokonce je kolonka, zda mu může být podán alkohol. Je to z důvodu, aby při fotografování společného pohoštění nestalo, že budou plyšákovi předloženy nějaké nevhodné produkty. Veškeré pořízené fotografie se denně posílají majiteli, který dostává pravidelné reporty o svém plyšovém kamarádovi.
Na konci zájezdu se plyšák vrací s kompaktním diskem s celou fotodokumentací, se kterou se může majitel pochlubit kamarádům, třeba na facebooku, kde všude jeho plyšák byl. Toy traveling se od svého prvopočátku zaměřuje na hlavní trhy, což jsou státy jako USA, Japonsko, Velká Británie, Německo či Francie a v nejbližší době se připravuje také oslovení Číny. Nicméně nepřehlíží se ani ostatní země, jak nám prozradil Tomio Okamura, na první turnus po Praze bylo přihlášeno i několik plyšáků z Ria de Janeira. V rámci náročného podnikání v cestovním ruchu se musí řešit také otázka pojištění klientů. Toy travel obeslal žádost o nabídku několik pojišťoven, z nich následně vybral nejlepšího potencionálního partnera. Z principu, že je však první na celém světě, muselo se sejít nejvyšší vedení a následně se musel dávat dohromady zbrusu nový produkt, který zahrnuje cestovní pojištění plyšových hraček jako živých lidí. Spořivého člověka jistě bude zajímat, na kolik takové plyšové cestování vyjde. Zájezdy se prodávají ve třech hladinách komfortu, přičemž nejlevnější přijde na 90 eur a nejnákladnější pak na 150 eur. V ceně nabízených služeb je mimo pravidelného stravování a emailové komunikace s majitelem, třeba také možnost aromaterapie nebo masáže. Na zpáteční cestu je plyšák vybaven vlastním pasem a pro ty nejnáročnější majitele je připravena řada nadstandardních položek, jako například vlastní box s postýlkou, peřinkou a polštářkem. Klient z plyše tak pocestuje zpět domů v maximálním komfortu. „V rámci destinací zatím fungujeme na incomingu do Prahy, každopádně během pár týdnů chceme rozšířit nabídku o Bratislavu, Budapešť, Berlín a Mnichov,“ prozradil Tomio Okamura. „Každopádně máme v jednání destinace po celém světě a naším cílem je vybudovat první globální celosvětovou cestovní kancelář pro plyšová zvířátka,“ dodal Tomio Okamura.
