Přeběhnout krávu po hřbetu? Pro někoho možná nadlidský úkol, pro hamarské mladíky jediný způsob, jak se stát mužem. Někdy je ale nejtěžší udržet stádo pohromadě…
V regionu Jižní Omo poblíž etiopsko-keňské hranice není problém narazit na kmeny, kterým se stále daří udržet si svou tradiční kulturu před ataky moderní civilizace. Jedním z nich jsou Hamarové, žijící v regionu Hamer Bena. Patří zároveň mezi nejpočetnější kmeny celé oblasti – tvoří jej přes čtyřicet tisíc lidí, kteří se živí převážně pastevectvím. Hamarské ženy jsou vyhlášené krásky, kůži a vlasy si potírají okrovou hlinkou, většinou nosí krátké kožené sukně, krášlí se četnými kovovými náramky jak na předloktích, tak na lýtkách. Vdaná žena se pak pozná podle bronzové obruče na krku. Mnohé krásky se zdobí kromě šperků také zjizvením kůže a před tancem se navíc potírají křídou. My jsme měli na naší cestě Etiopií to štěstí strávit tři dny na hamarském území. Nezbytností k návštěvě jakéhokoli kmene je přítomnost místního průvodce, ovládajícího domorodý jazyk. Náš průvodce nás dovedl do blízké vesnice, kde se po zaplacení příslušné částky, potřesení si rukou se všemi obyvateli a několika neobratnými frázemi v hamarštině konečně prolomily ledy a místní autority nás pozvaly dovnitř vesnice i do jednotlivých chýší. Byla už téměř tma a lidé se scházeli na tradiční večerní tanec evangadi. Muži při něm tančí tak, že skáčou snožmo co nejvíce do výšky, zatímco ženy naproti nim podupávají do rytmu a hrají třením kovových náramků na předloktí. S padající tmou a díky omamné moci hudby jsme se spolu s našimi hostiteli odpoutali od všech předsudků a kulturních rozdílů, nechali se unášet rytmem a užívali si spontánní oslavu pod zářícími hvězdami.
HLEDÁNÍ ŠVIHAČŮ
Druhý den ráno jsme jeli do dvacet kilometrů vzdálené Dimeky, kde se konal velký týdenní trh. Na žádném hamarském tržišti nesmí chybět nejrůznější šperky, nádoby na vodu a potraviny a mužské dřevěné „polštáře“, což jsou miniaturní dřevěná sedátka, která nosí hamarští muži neustále při sobě, v případě potřeby si na ně můžou sednout a při spánku si jimi podpírají hlavu, aby si neponičili účes. Náš průvodce zjišťoval, jestli se v nějaké blízké vesnici koná ceremoniál skákání přes býky – nejznámější a nejdůležitější událost v životě Hamarů. Oslovoval hlavně nazdobené muže s pruty – švihače. Člověk znalý věci podle jejich vzhledu pozná, že se budou účastnit skákání přes býky. S jejich pomocí jsme pak vyjeli z Dimeky směrem k místu slavného obřadu. Zprvu se nám nechtělo příliš věřit, že bychom měli takové štěstí a zrovna dnes se konalo skutečné skákání přes býky. Ale potom, co jsme jeli čtyřicet minut džípem a další hodinu šli pěšky bušem, uvěřili jsme, že budeme svědky opravdového ceremoniálu.
HAMARSKÁ POMLÁZKA
Na místě jsme byli příjemně překvapeni – průvodce vyjednal se stařešinou vesnice naši účast při obřadu, samozřejmě dohodl i cenu. Slavnostně nás usadili na hovězí kůže a pohostili nás smrdutým, hnědým, zkaleným, nápojem nalitým do rozpůlené tykve. Skákání přes býky je iniciační ceremoniál chlapců v pubertě. Nikdo zde sice nesleduje svůj věk přesně, ale když se chlapec cítí být připraven oženit se, tak osloví svého otce, který následně začne připravovat obřad. Otec označí chlapce speciálním dřívkem nošeným u pasu, aby každý poznal, že se připravuje na svůj velký den. V den obřadu pak celá vesnice oslavuje, tančí, přičemž hlavní roli mají ženy z rodiny mladého chlapce. Právě kvůli nim přijdou nazdobení muži s pruty z okolních vesnic, takzvaní švihači, kteří všechny ženy postupně sešvihají. Je to docela krutě vyhlížející zvyk, vedle něhož vypadají naše velikonoční pomlázky skutečně něžně. Ženám na těle zůstávají zakrvavené šrámy a následně jizvy, přesto chtějí být všechny pořádně vyšvihány, muže neustále pronásledují a žadoní. Krutý zvyk však není samoúčelný. Ženy, které vytrpěly bolest a na těle jim zůstanou jizvy, se v případě nouze mohou v budoucnu obrátit na toho, který je při obřadu sešlehal.
JAK UDRŽET KRÁVY
Oslavy v průběhu odpoledne gradují a spějí k hlavnímu bodu programu. Chlapec, jehož čeká iniciační obřad, mezitím nervózně obchází kolem a připravuje se na svůj velký moment. Na volném prostranství před vesnicí shromáždí ostatní muži dobytek, přibližně třicet krav drží za hlavy a za ocasy srovnané v řadě vedle sebe a úkolem skokana je třikrát až čtyřikrát přeběhnout po kravích hřbetech bez upadnutí. Po úspěšné zkoušce je uznán za dospělého a může si vybrat nevěstu. Během naší návštěvy se obřad zkomplikoval, neboť těsně před skákáním se zjistilo, že některé krávy chybějí. Muži se začali hádat, kdo nese vinu, pak došlo i na bitku. Vypadalo to, že se skákání bude muset odložit na druhý den. Nakonec se naštěstí chybějící krávy našly a nikdo nepřišel k úrazu. Mezitím už se téměř setmělo a atmosféra byla nabitá očekáváním. Krávy jako by ale tušily, že je nečeká nic příjemného, a stále se plašily, utíkaly a opět se za přispění všech přítomných vracely do potřebné formace. Hamarové byli až nevypočitatelní, ale nakonec skákání přeci jen proběhlo – už v naprosté tmě. Bylo úspěšné – z chlapce se stal k velké radosti všech zúčastněných muž. Nás však ještě čekala noční cesta zpět k džípu, kdy jsme si za neznámých zvuků přicházejících z okolního buše přehrávali zážitky minulých hodin a snažili jsme se ujistit, zda jsme ve správném tisíciletí…
Zděšení z katastrofy na Haiti ještě nedoznělo, když svět obletěla zpráva o dalším strašném zemětřesení, tentokrát v Chile. To bylo dlouho mým domovem, a proto jsem okamžitě přerušil svou práci v Keni a snažil jsem se dostat na místa, která jsem měl tolik rád.
Bylo 27. února 2010, dva týdny předtím, než se moci chopil nový chilský prezident Sebastián Piñera. Přesně ve 3,34 ráno zemi zasáhlo jedno z nejmohutnějších zemětřesení v historii lidstva. Jeho síla odpovídala 8,8 stupně Richterovy škály a po něm následovalo tsunami na jižním pobřeží země – obludná sedmimetrová vlna, jež srovnala se zemí městečko Iloca a velkou část historického přístavu Constitución. V okolí města Curicó se mnozí domnívali, že přišel konec světa. Obrovská stará katedrála se zřítila a v troskách zahynulo několik lidí. Zřítilo se také kolem osmdesáti procent starých budov v Curicó, jednom z nejkrásnějších měst v Chile. Následovalo čtyřicet osm hodin chaosu. Značná část chilského pobřeží byla odříznuta od světa a v prvních hodinách po tragédii se odhadovalo, že katastrofa zmařila desítky tisíc životů. Chile bylo v šoku. Stovky zahraničních novinářů se začaly sjíždět do země přes Andy (letiště v Santiagu bylo první dny mimo provoz), aby svým čtenářům naservírovaly příběhy plné krve, utrpení a beznaděje.
NAVRÁCENÁ KOŘIST
Jenže Chile je svérázná země. Po prvních hodinách šoku, kdy byla paralyzována jak vláda, tak armáda a v podstatě celý národ, se lidé postavili na nohy a bez velkých gest se dali do práce. Během čtyřiadvaceti hodin mělo hlavní město Santiago opět zajištěnou elektrickou energii i pitnou vodu. Záhy bylo v provozu všech pět linek metra a chilské vzdušné síly poslaly na pobřeží a na jih země desítky letadel a helikoptér s pomocí i s odborníky, kteří měli odhadnout parametry přírodního neštěstí. Jižní čtyřproudá dálnice, spojující Santiago s městem Puerto Montt, byla v provozu již dva dny po tragédii, s provizorními mosty na několika místech. Dosluhující prezidentka Michelle Bacheletová poslala do postižených oblastí armádu a ve městě Concepción, kde se během prvních dnů drancovaly obchody s jídlem a elektronikou, byl vyhlášen výjimečný stav. To, co následovalo, bylo opět ve zcela chilském duchu – když si občané Concepciónu uvědomili, že se jim od vlády dostane pomoci, tak stovky elektrických spotřebičů do vyrabovaných obchodů vrátili. Rozbitou ulici jen týden po neštěstí lemovaly ledničky a pračky, které obyvatelé města přinesli zpět.
SANTIAGO PŘEŽILO
Do Chile jsem se hnal cestou necestou. Přes Nairobi, Johannesburg, Buenos Aires a Mendozu a pak autem a autobusem přes Andy do Santiaga. Byl jsem připraven na nejhorší. Vysoko v horách v budově celnice se ale situace zdála být zcela normální. Již na hranici se však rozdávaly letáčky, které obsahovaly informaci o tom, kde se lidem může dostat bezplatné zdravotní či psychologické pomoci. V Santiagu na mě čekali mí přátelé, chilští architekti. Hned první den jsme navštívili nový bytový komplex, který se zlomil v několika místech, ale nepadl úplně (ve čtvrti Maipo), a letiště, jehož hlavní odbavovací terminál utrpěl strukturální škodu a kde byli cestující rychle a efektivně odbavováni ve velkém provizorním stanu na parkovišti. Jinak ale město vyhlíželo zcela normálně. Epicentrum mocného zemětřesení (8,8 stupně Richterovy škály) bylo pouhých tři sta dvacet kilometrů od Santiaga. V tureckém Izmitu zabilo zemětřesení o síle 7,6 stupně v roce 1999 přes sedmnáct tisíc lidi. Na Haiti si zemětřesení o síle 7 stupňů vyžádalo více než 230 tisíc obětí. V Chile se celková ztráta na životech (zemětřesení a tsunami) odhaduje na sedm set osob. „Kontrasty mezi důsledky zemětřesení v Chile a na Haiti nám znovu připomínají, že budovy a nikoliv zemětřesení zabíjejí lidi,” potvrzuje geolog Jian Lin z oceánografického ústavu ve Woods Hole.
PŘIPRAVENÍ VÍTĚZÍ
Chilská architektka Alia Sacca neměla sebemenších pochybností o tom, že kvalita staveb zachránila desítky, možná stovky tisíc životů: „Chile trpí největším počtem zemětřesení na světě. Proto jsou tu stavební normy i kvalita staveb na velmi vysoké úrovni. Cena nových budov je tu také až o čtyřicet procent vyšší než v jiných částech světa.” Stojíme před bytovkou, která byla těžce poškozena ve čtvrti Maipo a Alia rozhazuje rukama: „Podívej se, v ideální situaci by žádná budova neměla padnout, ať už je zemětřesení sebesilnější. V Chile byly některé novostavby těžce poškozeny. Žijeme však v reálném světě, nikoliv ve snu. A všichni víme, že daleko slabší zemětřesení v jiných zemích dokáže proměnit celé čtvrti, dokonce celá města v prach.” Jak to, že Chile dokázalo zabránit obrovským ztrátám na životech? Mnoho zahraničních odborníků se nakonec shodlo na jednom: Chile nejspíš dokázalo za poslední léta vybudovat nejlepší infrastrukturu na západní polokouli, ačkoli do této části světa patří i tak bohaté země, jako jsou Spojené státy a Kanada. Šéfredaktor listu Le Monde Diplomatique Chile, Victor Hugo de la Fuente, situaci shrnul ve své kavárně ve středu Santiaga: „Ať už patříme kamkoliv na škále politického spektra, na jednom se tu shodneme asi všichni: po pádu Pinochetovy vlády v Chile prakticky není korupce. To se promítá do kvality novostaveb – včetně těch, které se budují pro chudé. Co se tu postaví, prostě stojí, bez ohledu na zemětřesení.”
NEVZDÁME SE!
Chilané jsou zvyklí na solidaritu ze strany své vlády. V době pohrom se tu nemluví o dobročinnosti, nýbrž o právech občanů na rychlou pomoc, rekonstrukci a kompenzaci. Každý krok nového pravicového prezidenta Sebastiána Piñery bude proto pozorován jako pod lupou. Nostalgie po socialistické vládě ale s každým dnem roste. Především na jihu země, v oblastech nejblíže epicentru zemětřesení, funguje sociální systém dosud dobře. Ve městě Curicó se přestěhovala celá radnice do velkého provizorního stanu a před očima občanů pracovala do pozdních večerních hodin – radní, sekretářky, techničtí odborníci. Policie na všech rozích města poskytovala informace a uklidňovala vystresované lidi. Téměř celé historické jádro města bylo zničeno, ale již několik dní po zemětřesení mělo Curicó elektrickou energii, pitnou vodu, zdravotní péči a kanalizaci. Necelé tři týdny po pohromě bylo celé město v pohybu; ze všech stran byl slyšet řev motorů. Bagry, buldozery a jeřáby demolovaly domy, které se již nedaly zachránit. Lidé se ale katastrofě postavili čelem. Ženy se procházely po dosud rozbitých ulicích Curicó ve svých nejlepších šatech, často na vysokých podpatcích – což bylo jakousi revoltou proti zkáze a beznaději. Téměř všechny staré páry se držely za ruce. „Curicó se nevzdá!” hlásaly plakáty na rozích města. Maria Rodriguez stála se svým manželem před domem, kde strávila celý svůj život a jehož zbytky právě buldozer rovnal se zemí. Marii obklopovali sousedé, kteří jí přišli dodat síly a nabídnout pomoc a podporu, ale ona stála vzpřímeně: „Teď není čas na slzy,” vysvětlila. „Naše město je v troskách. Musíme se všichni spojit a znovu vybudovat naše nádherné Curicó. Teprve potom bude čas na vzpomínky, na smutek a na pláč.” Následuje krátká pauza, neboť jedna ze stěn domu zrovna padla pod tlakem drapáku bagru. „Můj syn je teď na pobřeží – ve městě Constitución. Řekla jsem mu, nemusíš mít o nás obavy, my se o sebe postaráme. Běž a pomoz lidem tam, kde je zkáza a utrpení ještě horší než tady. Teď tam vozí pitnou vodu, ve dne v noci.” Zastavil jsem na ulici starý pár a zeptal se, jak v sobě Chilané nalezli tolik odvahy a síly. Žena se na mě usmála: „Tady v Chile se většinou žije naplno. Rádi tu zpíváme, pijeme víno, tančíme. Ale když nás postihne tragédie, sjednotíme se a navzájem si pomáháme. V Chile teď není nikdo sám. Každý život má velkou cenu. Nikoho tu nenecháme padnout.”
ZÁZRAK V ILOCE
Sto kilometrů na západ se musím legitimovat novinářskými a jinými průkazy, aby mě nechali projet. Kolem mého auta projíždějí těžké vojenské transportéry, kamiony s plynovými bombami, náklaďáky. Právě tady, na pobřeží, dosáhla zkáza monumentálních rozměrů. Krásné rybářské a turistické městečko Iloca zmizelo z povrchu země, smeteno obrovskou sedmimetrovou vlnou tsunami. Šedesát kilometrů odtud leží historické město a důležitý přístav Constitución. Je téměř celé v troskách. Tsunami bylo tak silné, že vlny odhodily velké lodě na střechy domů a těžké kamiony a bagry pak desítky metrů do vnitrozemí. Právě zde bylo také nejvíc obětí na životech. Na nábřeží Constituciónu bylo mnoho domů úplně smeteno. Teď tu jsou jen dřevěné tabulky se jmény rodin, kterým pozemek patří. A vzkazy jako: „Carmen, přežili jsme. Hledali jsme tě dva dny, dceruško. Jsme teď u tvé babičky v Talca. Ihned tam jeď, pokud si to přečteš.” Nikdo neví, kde a kdy tu začít s rekonstrukcí. Historické jádro města je v ruinách, ale odborníci nyní kalkulují, zda existuje možnost střed města rekonstruovat i za cenu desítek milionů dolarů. Armáda a policie pracuje ve dne v noci s lopatami, kladivy a vrtačkami, aby alespoň dočasně opravila poničené domky místních lidí. Téměř všechna auta, která potkávám na pobřeží, mají za zadním sklem karton s nápisem Fuerza, Chile! (Sílu, Chile!) a před vjezdem do Ilocy, která prakticky již neexistuje, visí silnější nápis: Viva Chile, mierda! (Ať žije Chile, do prdele!). V Iloce však nezahynul jediný člověk. Hned po zemětřesení totiž na pobřeží vysedával s místními rybáři mladý policista. Několik minut po tom, co se země mohutně otřásla, jeden z rybářů na adresu moře prohodil: „Voda zní nějak divně!” Po chvíli váhání se policista vrhl do ulic, zmobilizoval hasiče, policii, vše, co mělo hlásné trouby a zahájil evakuaci. Několik okamžiků potom, kdy byli všichni občané na kopcích a v bezpečí, srovnala obrovská vlna městečko se zemí.
ČEKÁNÍ NA CHYBU
Chile je poznamenáno ztrátami a bolestí, ale přežilo. Přežilo to, co se mohlo stát jednou z nejotřesnějších přírodních katastrof století. Žádná jiná země na světě by se nejspíš nedokázala postavit na nohy tak rychle a s takovým elánem. Ale Chilané jsou zvyklí žít s mohutnou a často s brutální přírodou. Země je obklopena velehorami, Tichým oceánem, pouští na severu a ledovci na jihu. Lidé musejí čelit zemětřesením, tsunami, lavinám a několikatýdenním dešťům. Bez solidarity a bez pracovní morálky se tu nedá přežít. Pro nového prezidenta Piñeru nyní nastane ta nejtěžší zkouška. Pokud pravice učiní jedinou zásadní chybu, je možné, že prezident nevydrží do konce svého čtyřletého období. Chilané nevolili pravici více než půl století a mnozí teď tvrdí, že ji ani nyní ve skutečnosti nevolili – jen byli oklamáni populistickou reklamou mediálního magnáta. Diego Lopez je jedním z právníků bývalé vlády. Mluví o nebezpečí, které zemi hrozí ze strany Piñery. „Chile má nejnižší zahraniční dluh v Latinské Americe. Rekonstrukce bude stát 30 miliard dolarů. Piñera se asi rozhodne pro zahraniční půjčky, což bude v rozporu se zájmy země. Mnozí členové nové vlády totiž vlastní velké stavební firmy. Zisky z rekonstrukce půjdou do jejich kapes, zatímco splácet půjčky budou chilští občané.” Po dvaceti letech „kapitalismu s lidskou tváří“ nebude většina Chilanů ochotna přijmout tvrdý tržní režim. Oči milionů lidí se teď upírají k prezidentskému paláci La Moneda. A pohledy to nejsou nijak přátelské. Jediná velká chyba ze strany prezidenta – a Chile se proti němu postaví se stejnou vervou, s jakou čelilo přírodní zkáze.
V Gorongose bývalo zvířat jako máku. Říkalo se dokonce, že právě zde Noe vypustil obyvatele své archy. Pokud by však viděl do budoucnosti, patrně by tu své svěřence nikdy nevysadil…
Národní park Gorongosa v Mosambiku názorně demonstruje nejen těsnou spojitost mezi politickým osudem chudé země a vývojem ochrany přírody, ale dokládá i to, že Evropané svou necitlivou kolonizační politikou zaseli v Africe mnoho problémů, ke kterým by se měli umět postavit. Ještě v půlce minulého století bylo v této rezervaci více predátorů než v téměř pětkrát větším Krugerově národním parku či ve slavném Serengeti v Tanzanii. V roce 1977 však Mosambik zasáhla krvavá občanská válka, která se vlekla až do roku 1992. Nesmyslné vraždění mezi znepřátelenými frakcemi mělo pro park tragické důsledky. Počty zvěře klesly až o 95 procent. Lvi a hroši byli v parku vyhubeni, zmizeli gepardi, psi hyenovití, šakali, levharti. Z původních 2200 slonů zbylo 108, z 5500 kusů pakoňů nezbyl ani jediný. Stejně tragický osud potkal i zebry a impaly. „Když jsem se po válce vrátil do parku, těšil jsem se, až opět spatřím zvěř jako před lety,“ vzpomínal bývalý ranger Baldeo Chand v rozhovoru pro CBS. „První tři týdny se mi ale nepodařilo spatřit ani jediné. Kolem mě byl jen buš, buš, buš a buš. Všechno bylo pryč…“
PORTUGALSKÉ NÁMLUVY
Území dnešního Mosambiku patřilo od dob objevitelských cest Vasca da Gamy Portugalsku. Když se na konci 19. století odehrálo slavné porcování afrického „medvěda“, obhájili Portugalci roli nekompromisní koloniální mocnosti a formálně převzali kontrolu nejen nad Mosambikem, ale také nad Kapverdskými ostrovy, Guineou-Bissau a Angolou. Portugalská koloniální nadvláda zde přetrvala až do 70. let 20. století. Jen tak pro představu – když byl roku 1960 založen národní park Gorongosa, spadal stále ještě pod portugalskou nadvládu, a to navzdory tomu, že v Africe většina zemí získala již nezávislost. V té době v Portugalsku panoval tvrdou rukou pravicový diktátor Salazar, který se rozhodně nehodlal smířit s tím, že by jeho země ztratila tak cenné zdroje surovin. Ignoroval dokonce i doporučení USA a SSSR, aby se Portugalsko z Afriky stáhlo. Salazarovy kolonie tak zůstaly posledními vazaly v Africe.
OD NEZÁVISLOSTI K CHAOSU
Situace mosambických obyvatel byla bezútěšná. Povstalecká nálada se naplno projevila v roce 1962, kdy vznikla Mosambická osvobozenecká fronta (FRELIMO). Partyzáni sklízeli dílčí úspěchy pouze v příhraničních a nedostupných oblastech, které pro Portugalce nebyly až tak důležité. Mosambiku ale svitla naděje až v roce 1974, kdy čtyři roky po smrti diktátora Salazara proběhla v Lisabonu slavná karafiátová revoluce, která diktátorský režim svrhla. Veškerá radost, která v Mosambiku zavládla, byla však předčasná. Nová demokratická vláda v Lisabonu okamžitě ukončila války v Africe a svým koloniím slíbila urychlený přechod k nezávislé samosprávě. Moc slíbila předat do rukou marxistického hnutí FRELIMO. Portugalsko v roce 1975 zanechalo zemi svému osudu a ani se nepodílelo na postupném předávání významných administrativních míst. Následovalo naprosté zhroucení, neboť Mosambičané neměli žádné zkušenosti s řízením státu. Ekonomika země zkolabovala, úřední administrativa se ocitla v troskách. Svrchovaný stát se pak postupně bortil jako domeček z karet, FRELIMO nedokázalo zemi udržet pod kontrolou a už dva roky po nezávislosti jí vyrostl zdatný politický odpůrce, Mosambický národní odpor (RENAMO). Ve zbídačené zemi se rozhořela jedna z nejkrutějších občanských válek, kterou Afrika zažila. Povstalecké armády byly pověstné popravami civilistů, drancováním měst a ničením zbytků mosambické infrastruktury.
JATEČNÍ PARK
Důsledky válečných nepokojů se nevyhnuly ani Gorongose. Jeho území se stalo sídlem RENAMO, které v roce 1981 zaútočilo na správu parku v táboře Chitengo a uneslo několik pracovníků včetně dvou zahraničních vědců. Národní park byl nakonec v roce 1983 uzavřen. Za zataženou oponou se odehrávala nepředstavitelná jatka divokých zvířat, která se ocitla uprostřed bitevního pole mezi znepřátelenými jednotkami. Bombardování zničilo veškerou infrastrukturu parku, budovy byly pobořeny a cesty zaminovány. Stavy velkých savců utrpěly obrovské ztráty. Sloni byli vděčným zdrojem potravy a slonovina nástrojem, jak získat další finance na válečné operace. Vojáci decimovali stáda antilop a zeber. Lvy stříleli jen pro zábavu, poslední kusy této šelmy pak zahynuly hlady, protože neměly co lovit. Když občanská válka v roce 1992 oficiálně skončila, byl Mosambik nejchudší zemí na světě. Za dva roky se v zemi konaly první svobodné volby. Dodnes jsou v této zemi vidět následky konfliktu, který o život připravil více než 900 000 lidí. Pět milionů obyvatel bylo nuceno opustit své domovy, statisíce z nich bylo zmrzačeno. Africká archa byla vypálena a života prosta.
ZNOVUNALEZENÝ RÁJ
V roce 1995 se do Gorongosy po více než deseti letech vrátili správci, ale svůj park nepoznávali. Africká rozvojová banka spolu s Evropskou unií a Světovým svazem na ochranu přírody přidělily rezervaci sice první finance na rekonstrukci, ale stav Gorongosy nadále zůstával žalostný. Nové dějiny parku se začaly psát v roce 2004. O situaci v Mosambiku se dozvěděl americký miliardář, podnikatel v IT technologiích a filantrop Greg Carr, který se rozhodl tragický osud parku změnit. V následujících třech letech investovala Carrova nadace do Gorongosy přes 10 milionů dolarů. Carr se do Mosambiku odstěhoval a postupně začal s reintrodukcí nových zvířat a s rekonstrukcí hlavního sídla parku v Chitengo. V roce 2007 se dostavily již první úspěchy – počet vodušek vzrostl na 4930 kusů, počet slonů na 300 a hroši své stavy rozšířili na 160 jedinců. V parku je již nyní 580 impal, 200 pakoňů, 35 lvů a na 1300 krokodýlů nilských. V reakci na úspěšné manažerské schopnosti Grega Carra s ním mosambická vláda předloni podepsala smlouvu o pronájmu parku na další čtyři roky. Na tuto dobu také vláda poskytne Gorongose 40 milionů dolarů, které by měl park do dvaceti let vrátit. Carr hodlá zrekonstruovat pošramocenou archu potřísněnou krví a chce jí navrátit její bývalou slávu i lesk. Pomoci by mu měla ekoturistika, která by do Gorongosy mohla přilákat nové návštěvníky. Již nyní je však zřejmé, že to nebude v žádném případě jednoduché.
JAKO FÉNIX
Greg Carr si je pevně vědom toho, že ze všeho nejdůležitější je spolupráce s místními obyvateli. V samotném parku žije 15 000 vesničanů, v nárazníkových zónách dalších 250 000. Carra a jeho spolupracovníky čeká složitý úkol – přesvědčit je, že se mohou živit jiným způsobem, než jen nelegálně kácet stromy či pytlačit. Pomoci mohou právě nově vytvořená místa s očekávaným nárůstem turismu. Do parku už míří první smělí cestovatelé. Greg Carr však ví, že bude ještě potřebovat mnohem více zvěře, aby se z Gorongosy stal opět klenot africké divočiny. Všechno jde ale pomalu. Loni se narodila první mláďata reintrodukovaných pakoňů, letos se chystá návrat hyen. Příběh Gorongosy v mnoha ohledech připomíná život bájného ptáka fénixe, který povstane ze svého popela. Úsilí a lidský rozměr Grega Carra dokládá to, že z našeho světa skutečně nevymizela naděje a vůle pomáhat druhým. Spolu s americkým filantropem hledí Gorongosa vstříc lepší budoucnosti. Snad se dočkají dnů, kdy se do parku opět vrátí ráj. Možná Noe nechyboval a naopak dobře věděl, co dělá…
Bulharsko bývalo odedávna křižovatkou evropského a asijského ducha. Takové jsou dodnes Rodopy, pohoří téměř orientálního rázu. Směrem k jihovýchodu přibývá Turků, až nakonec tu desítky kilometrů člověk na nikoho jiného nenarazí.
Šest století, po která Turci v Bulharsku žijí, dalo vzniknout mnoha legendám. Z východních Rodop pochází jedna taková – pověst o odvážném ovčákovi. S kradeným beranem přeskočil úzkou říční soutěsku a navždy zmizel. Místo něj tu byl náhle most tak odvážně klenutý, jako by ho tam vystavěl ďábel. Dodnes se v tomto místě ladně zvedá přes řeku. Nikdo přesně neví, kdo byl jeho skutečným stavitelem, ale Turci mu neřeknou jinak než Šejtan köprü, Ďáblův most. Most je ve skutečnosti smutným symbolem. Po řece pod ním lodě neplují a kamenný chodník na jeho koruně nikam nevede – končí po pár desítkách metrů v zarostlé divočině. Podobně rozpačitý je osud Turků v postkomunistickém Bulharsku. Alespoň se tomu tak v opuštěné krajině Rodop může zdát. Ale turecké kroky nemíří do neznáma. S tureckou diasporou proniká do země stále intenzivněji islám, k němuž se hlásí už kolem patnácti procent obyvatel. Víra v Alláha zažívá renesanci nejen mezi balkánskými Turky. Islámské zvyky se dodržují, svátky slaví a muslimský oděv přestává být výsadou starých žen. Bez ohledu na tamní chudobu rostou a opravují se mešity i v malých vesnicích. Náborové letáky škol pro imámy visí v téměř každé turecké obci. Mladí Turci, Pomaci (muslimští Bulhaři), ale i Romové tak odcházejí na studia do Turecka, aby se stali vědomě i nevědomky nástrojem skryté, plíživé islamizace. Po období tvrdého národnostního útlaku svých menšin, které vystřídala umírněná politika tolerance, stojí země před dalším zřetelným problémem.
KDE ZAČAL BATACKÝ MASAKR
To místo je ryze turecké, jak pravil pohrdlivě opilý Bulhar nad Batakem: „Nova Machala a Fotinovo? Samí Turci a nic než Turci. Žádné štěstí tam nehledejte.“ Nova Machala se nechvalně zapsala do bulharských dějin. Zelené svahy hned za posledními domy znamenaly ideální bitevní pozice. Odtud místní pomacký vůdce s oddílem bašibozuků (muslimská domobrana) zaútočili na Batak. Psal se rok 1876. Nebývalý masakr přinesl tři tisíce bulharských obětí. Evropské veřejné mínění ovšem zareagovalo a přimělo své politiky postavit se proti osmanskému Turecku. Už za dva roky vzniklo Bulharské knížectví a turecké panství nad Balkánem se začalo hroutit. Aby náležitě posílil etnické poměry v této části Rodop, povolal sem osmanský paša turecké osadníky a ti nad vypáleným městem založili novou osadu. Krajina nad řekou Ardou dnes zeje prázdnotou. Když tu po válce Bulhaři začali budovat přehrady, aby využili zdejší rudné bohatství, pramálo se starali, co bude dál. Silnice náhle přeťala vodní hladina a turečtí starousedlíci dostali na vybranou – přestěhovat se anebo zůstat a živořit. Dobytkářské vsi rozseté po svazích a plošinách se začaly vylidňovat. Druhý exodus pustil krajině žilou na konci 80. let. Pád komunismu měl v Bulharsku jednu zvláštnost. Během pár měsíců ztratila republika statisíce obyvatel. Do Turecka zamířily tisíce lidí z měst i z vesnic východních Rodop. Kamenné domky turecké minority vypadají zdálky jako skanzen – okna s bílým lemem, na střechách tmavé pláty břidlice. Zblízka je vidět jen zmar. Postupně padají celé ulice, a byť za shluky domů ještě sem tam zbývají prošlapané cesty, stopy Turků z krajiny nenávratně mizí. Že tu donedávna žili, dokládají často už jen vyschlé kamenné studánky, anebo pro novodobé poutníky zbudované nové – opatřené letopočtem a věnováním donátorů. Díky vděku a sentimentalitě, ale hlavně zásluhou peněz potomků, kteří sem přijíždějí v zánovních autech s tureckou poznávací značkou. Obnovit studnu se zdá být pro turecké mecenáše příležitost, jak vzdát hold svým předkům, rodišti a původní osmanské vlasti. Ale také rodné řeči. Zatímco jinde se po turečtině slehla zem, oslavné nápisy nad zurčícím pramínkem jsou v turecké latince. Komunistická moc totiž měnila po svém jména vsí i jejich obyvatel.
MINARETY MEZI RUDOKOPY
„Proč Turci za komunistů odcházeli?“ Na břehu Ardy potkám Osmana, mladého rybáře. Nad odpovědí nemusí přemýšlet. Přijmout jména po Bulharech a křesťanských svatých znamenalo skoro totéž, co vzdát se víry. Přítomnost ale chudobu v Rodopech ještě prohloubila. „Alláh nás trestá a s námi celé Bulharsko,“ zanaříká Osman. „Sotva skončil jeden ‚výlet‘, začal druhý – mnohem delší. Tehdy nás vyháněli komunisti, dnes mafie. Bez peněz nepřežije Turek ani Bulhar. A komu zbyly aspoň nohy, doma nečeká.“ Nejméně padesát tisíc obyvatel odchází každoročně (většinou natrvalo) hledat štěstí na Západ anebo do úspěšnějších bývalých sovětských satelitů. Další stovky tisíc pravidelně pendlují do střední či západní Evropy. Turci na rozdíl od Bulharů míří za prací navíc i do Turecka, kde má mnoho z nich příbuzné. Z měst v Rodopech dennodenně vyjíždí několik autobusů do nejbližších tureckých velkoměst – Istanbulu nebo Bursy. Obživa v chudé zemi je natolik těžká, že to někdy vede k úsměvným a docela absurdním situacím. Tak třeba rybáři prý vykoupili mapy se zákresy nádrží a ke každé se sjíždějí desítky aut s vozíky. Vypadá to, že se živobytí shání všemi způsoby. Sběr lesních plodin, hub, bylin a medu není ekologickou módou, nýbrž nutností. Na každém kroku trčí v Rodopech výkupny lesních plodů, jako u nás sběrny šrotu a zastavárny. Ale ani nejjednodušší forma přivýdělku není bez rizika – i tady vyrostla mafie, která zastrašuje a likviduje drobné sběrače. Rodopy lemují torza bývalých časů. Bohatství rudných krajů bylo vytěženo a po éře barevných kovů nastal čas úpadku. Rudná města, socialistické gorodky podle vzorů Velkého bratra, se přežily už v době svého vzniku. Jako houby vyrážejí mezi oprýskanými paneláky siluety mešit – skoro žádné z nich už nechybí minaret, jehož ostří nezvykle protíná bulharské nebe. Laki je komunisty postavené městečko pro rudokopy. Zbudované v úzkém hlubokém údolí se uprostřed rodopské divočiny skoro ztrácí. Člověk si tu připadá jak ve zvláštním skanzenu, v muzeu pionýrských dob socialismu a nevšední dávka nostalgie na něj padá ze všech zákoutí. Mezi kostkami paneláků a ruinami těžních věží stojí opršelá socha úderníků, havířů s přilbami. Zakouřené kavárny mohou leda snít o zašlé slávě, obchůdky jsou omšelé a poloprázdné, všude pochmurná šeď. Bíle tu září jediná novostavba – rozestavěná mešita se štíhlým minaretem.
SAMI V MEŠITĚ
Ani s mešitou uprostřed sídlišť nevypadá Laki jako typické muslimské sídlo. Asi jako se zdají být naše Karviná či Havířov městy katolíků. Není náhodou, že osvětu Muhammadově víře tu nedělají domácí, ale misionáři. Hasan je syrský Arab, imám a učitel ve škole koránu, která v městečku vznikla až s novou mešitou. Jeho úkol je zřejmý – přivést zdejší muslimy, bývalé rudokopy a dělníky z úpraven k pevné víře. Aby je svolal, zastane tu i práci muezzina. Jeho sytý hlas bez playbacku dlouze zní z amplionu na vršíčku bílého minaretu. V mešitě sedíme skoro sami. Přitom právě městské mešity jsou v Bulharsku pětkrát za den skoro plné. Zatímco v jiném hornickém městě, v Rudozemi na dohled od stále uzavřených řeckých hranic, přijíždějí početní muslimové na modlitbu v zánovních západních vozech, tady si o podobném přepychu mohou nechat jen zdát. „Moc jich na modlitbu nepřijde, ale za dobu, co tu jsem, je vidět pokrok. Asi si musí na mešitu zvyknout,“ říká s úsměvem imám. V Laki žije jen pár Turků, většinu obyvatel tvoří Pomaci – druhá skupina bulharských muslimů, kteří se k islámu dostali až za osmanské éry. Stejně jako Turci, i oni si za komunistů vytrpěli svoje. Přesto byl jejich osud ještě horší. Na rozdíl od Turků neměli kam odejít. Pod rozestavěnou kopulí si prohlédnu Hasanovu knihu o muslimské architektuře. Reprezentativní album domácích mešit, kterou vydal ještě Živkovův aparát jako důkaz tolerance religiozity. Exportní artikl se sotva dostal na pulty. Kdyby dnes vyšla podobná o socialistických časech, Laki se svými paneláky by v ní měly jisté místo. Dnes, když už nefungují parovody, obklopují zchátralé domy hromady dřeva, přístavky, šopky a dřevníky, na malém náměstí zas vyrostly jim podobné kiosky a stánky. Po půlhodině má chlapík v takovém krámu po levné banici jako vymeteno, zbudou mu jen dražší sendviče, na které už místní nezaměstnaní nedosáhnou.
Necítím nohy, ale sbírám poslední síly a ploužím se i za pomoci rukou dál nahoru. Musím to dokázat, jinak byla celá snaha dostat se s rozedněním na horu, kam každý den směřují tisíce poutníků všech vyznání, marná. Vrcholek nejslavnější šrílanské hory Adam´s Peak, či po sinhálsku Srí Pada, se zdá od levného hotýlku na dosah.
Pravda, má poněkud strmé stěny, ale když na něj každoročně vylezou desetitisíce věřících, pro nás by to neměl být velký problém. „Potřebujete nejméně tři, lépe ale čtyři hodiny,“ radí mi před hotelem drobný prodavač zeleniny ve vesničce Dalhousie, kde přespáváme. To vím taky, udává to každá turistická příručka. Domorodý prodavač v prostém saroni obtočeném kolem beder mi sahá někam k ramenům a má směšně krátké nohy. „To uděláme za dvě,“ zaslechnu za sebou. „Přece nebudeme vstávat tak brzo, vždyť je to jen sedm kiláků…“ Dávám kamarádům za pravdu a pouštím výstup z hlavy. Před třetí hodinou ranní mě vyžene ze spacáku budík – je tma, v dáli na svazích hory vidíme dlouhé girlandy lucerniček jako v nějaké pohádce. Házíme na sebe teplé oblečení (na hoře je velká zima, radí průvodce), pečlivě chráníme nohy před odpornými pijavicemi (cestou jich je opravdu mnoho a mohou výstup velmi znepříjemnit, radí průvodce) a vyrážíme. Cesta je dobře značená, po upravené kamenité stezce klušeme vysokým tempem a předbíháme hloučky domorodců mířící stejných směrem. Nejméně tolik jich ovšem putuje opačným směrem, tedy dolů. Tomu moc nerozumím – trvala jim snad cesta na vrchol více dnů? Vyrazili již včera?
SVATÁ HORA
Adamova hora je nejznámějším vrcholem Šrí Lanky. Tyčí se do výšky 2243 (uvádí se také 2224) metrů a okolní rovinatou krajinu v provincii Sabaragamuwa převyšuje o pěkných pár stovek výškových metrů. V jejím okolí jsou rozlehlé hluboké lesy. Vrchol je už tisíce let cílem mnoha poutníků odlišných náboženství. Arabští námořníci dokonce používali vrchol hory jako maják, i když se nachází asi 70 km od pobřeží moře. Odedávna je velkou záhadou útvar na vrcholku hory, připomínající asi 180 cm dlouhý otisk chodidla. Lidé vždy hledali odpověď na otázku, kde se tady otisk vzal a co znamená. Křesťanská legenda vypráví, že Adamova hora byla prvním krásným místem, na které Adam vkročil potom, když byl vyhnán z ráje aby bloudil světem. Když dorazil k Adamově hoře, myslel, že je mu odpuštěno a že je opět v ráji. Jako výraz pokání pak po tisíc let zůstal stát na jedné noze a ve skále na vrcholu hory tak zanechal otisk svého chodidla. Buddhisté mají jiné vysvětlení – údajný otisk chodidla prý zanechal sám Buddha. Odtud sinhálské jméno hory Srí Pada (Posvátná stopa), nebo také Samanalkande, Motýlí hora, místo, kam létají motýli zemřít. Podle legend se prý Buddha přenesl na Šrí Lanku potom, kdy byl osvícen. Na nejvyšší hoře to chtěl oznámit nejmocnějšímu démonu – Samanovi, který tu vládl. Hinduisté zase věří, že za otiskem stojí jejich bůh Šiva. Stezka začíná pomalu stoupat. Ze tmy i od stánků se nesou monotónní motlitby. Podél stezky se objevují krámky s občerstvením, všudypřítomnou kolou, vařenou cizrnou, rýží a mnoha sladkostmi. Poutníci si zde mohou odpočinout, občerstvit se, získat energii žvýkáním betelového listu. Na cestě co chvíli narazíme na červené skvrny připomínající krev. Jde ale jen o šťávu z betelového listu, který se nejprve sežvýká a pak vyplivne. V každém stánku svítí žluté žárovky, které naší cestě dodávají neopakovatelný nádech pohádkového dobrodružství. Východ Slunce nabízí neobyčejnou podívanou. Hora vrhá takřka pravidelný stín ve tvaru trojúhelníku. Prvním, kdo absolvoval pouť na horu, byl král Vijayabahu I. (1058-1114). Ten také začal s budováním cesty pro ostatní poutníky. foto: Andy Fraser foto: profimedia.cz Objevují se první schody – na začátku jsou dlouhé i několik metrů, ale jak začne cesta strmě stoupat, zkracují se. Jsou stále vyšší a vyšší, rozhodně mnohem vyšší, než jaké se staví u nás. Nejhorší ale je, že skoro každý schod je jinak dlouhý, vysoký a nakloněný. Není možné jít pravidelnou chůzí, na každý krok se musíte soustředit, odhadovat vzdálenost, zdvihat nohy různě vysoko. Někde se neblaze podepsala dešťová eroze a schody sjely po svahu, jinde si stavitelé nedělali příliš problémy se správným sklonem, takže ranní rosou zmáčené kameny kloužou jako u nás v potoce. Naštěstí je podél cesty většinou zábradlí, o něž se lze opírat, přitahovat se a chytat se ho ve chvílích nouze. Je vedro, většina oblečení je zpátky v batohu. Nikde ani pijavička, sláva, průvodce se zase jednou netrefil. Po hodině se začínám obávat o zdar naší expedice. Rychlost skupiny výrazně poklesla, počet zdolaných schodů dávno překonal tisícovku. Naštěstí netuším, že jich mám před sebou ještě asi čtyři tisíce. Strmost cesty je značná, trochu se mi začínají třást kolena. Pravidelně odpočíváme. Dost mě rozhodí, když co chvíli míjíme stoupající i vracející se skupiny domorodců. Jsou mezi nimi ctihodní kmeti (a kmetky), děti, matky s kojenci na zádech, oblečení prostě a většinou naboso. Na svatou horu se přeci nesluší chodit v botách. Klidně se vracejí z vrcholu, jehož zdolání mi stále více připadá jako čirý nesmysl. Proč si zase něco dokazujeme?
STRÁŽCI POSVÁTNÉ STOPY
Vedle cesty stojí stan, v něm stoly, lavice, kuchař vaří časnou snídani „na vidličku“, má kolem sebe basy s nápoji, sudy s vodou. Jak to sem všechno dostal, mi nejde na rozum, ale protože mi do očí stéká pot, vidím vše rozmazaně a rozmazané jsou i moje myšlenky. Ploužím se podél okraje cesty a začínám pomalu rozeznávat obrysy vegetace dál, než kam dosvítí sporé žárovky osvětlující cestu. Za každou zatáčkou, za každým vrcholem čekáme konec. Jenže když se tam dodrápeme, linka světel ukazuje další pouť. Ke všemu občas zahlédnu světla ve tmě nad sebou, někde na stěně neviditelného kopce. Z malého přístřešku vystupují mniši a s nataženou dlaní žádají jakýsi milodar. Až později zjišťuji, že jde o strážce Posvátné stopy, kteří Malá dágoba ukrývá otisk Adamovy nohy. Nebo snad Buddhovy či boha Višnu? vybírají od věřících dobrovolné příspěvky na malou svatyni. Snažíme se zvýšit tempo, což musí připadat každému nezúčastněnému divákovi z řad domorodců jako značně komické úsilí. Čtyři vrávorající funící postavy a před nimi v neznámé dálavě vrcholek – cíl jejich snažení. V začínajícím šeru konečně zahlédnu jakousi bělavou stavbu, která stojí na samotném vrcholku Adamovy hory. Před námi je posledních sto schodů, sto nejhorších a nejdelších schodů, které jsem kdy musel v životě překonat. Kamarádi se před pár minutami odtrhli, našli v sobě více sil a už jsou asi nahoře. Bojuji o minuty ve snaze stihnout ten zatracený východ slunce. Přitahuji se za zábradlí, potichu mumlám nenávistná slova a proklínám celý svět. Konečně! Poslední schod a stojím na vrcholku plném lidí. Kdo si přivstal, ten už dávno zabral nejlepší místa, odkud je nejkrásnější výhled. Právě nyní mi to však je vcelku jedno. Po pár minutách se uklidňuji a začínám konečně vnímat svět kolem nás.
MEDITACE NA VRCHOLU
Je to nádhera. Nad obzor daleko na východě pomaloučku vyjíždí oranžový kotouč životadárného slunce. Dlouhatánské paprsky se zastavují a lámou přes všechny vrcholky, kopce a hory, které mu stojí v cestě. Ty za sebou nechávají temné stíny. Užívám si pocit absolutního štěstí a spojení s přírodou, teplo mi stéká až ke konečkům prstů. Je mi jasné, že ty hodiny utrpení za to skutečně stály. Stále ještě docházejí davy opozdilců, kteří vyrazili pozdě nebo prostě neměli tolik síly jako my. Obejdeme vrcholek, uděláme pár posledních obrázků a nakoukneme do dagoby, ve které je ukrytá nejcennější místní relikvie – otisk Adamovy nohy. V šeru vypadá jako kus kamene, snahu o pořízení fotografie rázně utne hlídající mnich. Mezi věřícími i turisty prochází několik mnichů s jakousi monstrancí a míří k dágobě, kde následuje bohoslužba, pozorně sledovaná asi stovkou věřících. Stejně jako každý den v roce po rozednění. Tak tudy sestoupil Adam na Zem potom, kdy byl vyhnán z ráje? A tady by měla být konečná kosmického výtahu, který bude dopravovat na orbitální stanici zásoby i vědce, jak to napsal ve svém románu Rajské fontány slavný Arthur C. Clarke? Proč ne… Stojím tak blízko nebi jako nikdy před tím, hora se vypíná vysoko nad okolní krajinu. V dálce vidím dokonce moře. Vydáváme se na sestup. „Dole jsme za půl hoďky, to bude hračka,“ utrousí kdosi. Při pohledu ze svahu mě jímá hrůza. Kameny kloužou, a i když nemusíme překonávat zemskou přitažlivost, o to více je nutno se soustředit, abychom se neskutáleli do údolí. Dávno vím, že cesta dolů je nejméně tak náročná, jako cesta vzhůru, ale vždycky na to zapomenu. Za půl hodiny zdoláme nejprudší svah, cesta se trochu narovná. Nohy bolí mnohem více než při cestě nahoru. U hotelu padáme do sedaček, dáváme si zasloužené pivo a děkujeme všem svatým, že to máme za sebou. Kopec ozářený ranním sluncem se na nás z dáli směje. „Víš, co bylo napsané na poslední ceduli na vrcholu?“ povídá mi kamarád při vzpomínce na sinhálské tabule lemující stezku. „Je to přece jasný: Za světla bych sem určitě nešel. Buddha.“
