Pojďte s námi nahlédnout do tajemství ostrova bájného Mínotaura, poodhrnout závoj historie místních nalezišť a projít se časem do pionýrských dob archeologických objevů.
Zjistíte, že minulost může být velice zajímavá. Nechcete-li se na Krétě jen nechat hýčkat sluncem a vlnami Krétského či Lybijského moře, máte spoustu jiných možností. Na ostrově můžete vidět spoustu architektonických pokladů, ať už těch antických, které tu vykopal, nechal zrestaurovat (a v některých případech snad i zfalšovat) sir Arthur Evans, těch, jež tu zanechali Benátčané po čtyřsetleté tolerantní vládě (1212 až 1645) či Turci (1645–1900). V přístavu nejkrásnějšího krétského městečka Chania se můžete kochat třeba pohledem na tureckou janičářskou mešitu či původní benátský maják, za zmínku stojí též molo ze 13. století, které najdeme v přístavu Réthymnonu. Jestli milujete vodotrysky, i v nich máte na Krétě široký výběr. Jednou z prvních starostí kdysi na ostrově vládnoucích Benátčanů bylo zásobování vodou. Tak vyrůstaly fontány, jejichž nejčastější dekorativní prvek představovali lvi či aspoň lví hlavy, korespondující se symbolem Benátské republiky – okřídleným lvem sv. Marka. V Írakleionu je Morosiniho „lví“ fontána z roku 1628, v Réthymnonu Rimondiho fontána, z roku 1629, s lvími hlavami a korintskými sloupy. Třicet kilometrů jižně od Réthymna je městečko Spili s mnoha znaky pravé krétské krásy – impozantní horou čnící nad obcí, úzkými fotogenickými uličkami a konečně i… další benátskou fontánou s devatenácti lvími hlavami, chrlícími vodu ze zásob hory Vorizi…
PRINC LILIÍ A DÁMY V MODRÉM
Ale marná sláva, když už budete na Krétě, jednoho dne přijde čas pro návštěvu jedné z nejvýznamnějších řeckých památek, šperku mínojské civilizace, paláce Knóssos. Nebude-li to za toho nejpalčivějšího slunce – budiž. I tak se ve frontě, kterou budete postupovat za poznáním, vyplatí uchovat si v paměti informaci, že v době svého největšího rozkvětu (před nějakými 3500 lety) měl palác údajně „jen“ asi 10 000 obyvatel… A není špatné – při vší úctě k památce samotné a jejímu objeviteli – vědět pár dalších drobností. Především nejspíš to, že mistrovská díla mínojského umění v paláci Knóssos nejsou ve skutečnosti tím, čím se zdají být. Živé fresky, jež kdysi zdobily stěny knósského paláce, dnes představují jednu z hlavních atrakcí archeologického muzea v blízkém hlavním městě ostrova – Írakleionu. Tyto nástěnné malby přitom patří k nejslavnějším ikonám evropské antiky bezpočtukrát reprodukovaným na pohlednicích, plakátech či tričkách. Nádherný mladý princ s květinovou korunou kráčející polem lilií, pět modrých delfínů střežících svůj podmořský svět uprostřed střevlí a ježovek, tři „dámy v modrém“ (nejoblíbenější barva mínojské kultury) s krátce ostříhanými černými kudrnami a gestikulujícíma rukama – jako by je tvůrce zastihl uprostřed vášnivé debaty… Prehistorický svět, jejž malby evokují, je nám svým způsobem vzdálený a zvláštní, současně ale i konejšivě blízký, téměř moderní. A popravdě řečeno, ony ty slavné fresky taky do značné míry moderní jsou. Jak rozpozná snad každý jen trochu bystrý návštěvník muzea v Írakleionu, to, co přežilo z původních maleb, čítá na každé z nich sotva pár čtverečních centimetrů. Zbytek představuje více či méně zjevnou, a taky více či méně imaginativní rekonstrukci, objednanou v první polovině 20. století britským archeologem sirem Arturem Evansem, který vykopal pozůstatky proslulého paláce v Knóssu, razil pojem „mínojská“ kultura či civilizace podle mýtického krále Mínóa a získal za zásluhy šlechtický titul. Skoro by se dalo říci – možná ne zcela přesně – že oč slavnější je ta či ona z fresek dnes, tím méně je autentická. Ví se například, že větší část současné podoby fresky s delfíny dotvořil holandský architekt a restaurátor Piet de Jong, kterého Evans zaměstnával od roku 1920. „Princ lilií“ je zase ranější restaurátorskou prací z roku 1905, provedenou Švýcarem Emilem Gilliéronem. V tomto případě navíc ani není jisté, zda původní fragmenty (malý zlomek hlavy a květinové koruny, nikoli však tvář, část těla a fragment stehna) vůbec pocházejí z jedné a téže nástěnné malby. Záznamy z původních vykopávek naznačují, že zmíněné části byly sice nalezeny ve stejné hlavní oblasti starého paláce, ne však blízko sebe. A navzdory Gilliéronově nejlepší snaze, výsledný „princ,“ jehož královský status koneckonců nedokazuje nic jiného, než tzv. „koruna“, je z anatomického hlediska velmi nepovedený, torzo těla a hlava jsou očividně rozdílně orientovány. Historie „dam v modrém“ je ještě složitější. Tuto fresku nejprve znovu vytvořil rovněž Gilliéron po objevu několika fragmentů počátkem 20. století, „zrestaurovanou“ práci značně poškodilo zemětřesení v roce 1926, ale pak ji znovu zrestauroval Gilliéronův syn. Některé z fragmentů malby, jež se nyní zdají být autentické, jsou tedy vlastně ve skutečnosti jen maketami původních originálů přeživších zemětřesení, jež se samy při přírodní katastrofě ztratily. Není tedy divu, že mladý, tehdy začínající britský spisovatel a satirik Evelyn Waugh se podle svých středomořských cestopisů (Labels, 1930) v írakleionském muzeu shledal „s rušivě moderní sbírkou maleb. Nevyhnete se podezření“, napsal ve svých dojmech z Kréty, „že jejich tvůrce brzdila v zápalu pro akurátní rekonstrukci poněkud nepatřičná náklonnost k obálkám módního časopisu Vogue…“.
BETONOVÝ CHRÁM
Ostatně i příběh celého paláce Knóssos je velmi podobný. Tento robustní, dobře rozpoznatelný objekt se zavalitým červeným sloupovím, ceremoniálními schodišti a „trůnními sály“ je druhou nejnavštěvovanější archeologickou památkou v Řecku, přitahující miliony turistů ročně. A to navzdory skutečnosti, že žádný ze zmíněných sloupů není starobylý, ale všechny jsou naopak výsledkem restaurátorské práce („rekonstituce“ řečeno Evansovým slovníkem) Evansova týmu. Jak s břitkou ironií poznamenává Cathy Gerová v brilantní studii o úloze knósského paláce v kultuře 20. století (Knóssos a proroci modernismu), „palác se těší pochybné cti být jednou z prvních betonem vyztužených budov na ostrově Kréta“. Jistě existuje jen malé ospravedlnění dostavby všech těch detailně provedených horních palácových pater, jež jsou dnes k vidění v areálu Knóssu, stejně jako je pochybné správné umístění fresek, reprodukovaných na nově postavených zdech. Ve většině záznamů z historie mínojské archeologie sklízí proto Evans značnou porci kritiky. Největším problémem polemiky o Evansových vykopávkách zůstává však zřejmě balancování po málo zřetelné hranici mezi restaurováním, přestavbou, replikou a falzifikátem. A někteří odborníci s gustem zdůrazňují, že vlastně neexistuje žádná jasná a nesporná hranice, jež by oddělovala archeologii od kreativity, zahrnující ovšem i tvorbu falzifikátů. Sir Arthur Evans začal vykopávky restaurovat a postupně také dostavovat za pomoci armovaného betonu. Bez ohledu na to, že byl – jak tvrdí některé ironické jazyky kolegů z jeho branže – při oné rekonstrukci zřejmě poněkud příliš zatížen představou Buckinghamského paláce v Londýně, samotné použití betonu chápou archeologové, kteří přišli po Evansovi, jako barbarství. Co tedy této bezpochyby velké, byť kontroverzní osobnosti světové archeologie vlastně připsat ke cti? Nepochybně to, že bez jeho zásahů by hodně vykopávek dávno zmizelo v nenávratnu a miliony návštěvníků by si nemohly udělat představu o obdivuhodné antické civilizaci. A koneckonců v době, kdy sir Artur Evans vykutával na pahorku poblíž Írakleionu svůj sen o dávné kultuře (a snad ho tu víc, tu méně přizpůsoboval své tehdejší současnosti), neexistovaly dosud prakticky žádné konvence ohledně zacházení s památkami ani detailnější znalosti o devastujícím vlivu betonu. Cítíte-li potřebu se po návštěvě impozantního Knóssu znovu očistit krétskou autenticitou, pak se vydejte vzhůru, směrem k náhorní planině Lasithi. Na cestě z přístavu Agios Nikolaos do turisticky oblíbené vesničky Kritsa sotva můžete minout kostelík Panagíatis Kerás, zasvěcený Panně Marii. Máte-li vztah k památkám, ani byste ho minout neměli… Rozměrem nevelká, tvarově však pozoruhodná svatyně na úpatí pahorků východní Kréty je totiž – pokud jde o vnitřní výzdobu – považována za nejvýznamnější památku krétského byzantského umění, navíc prakticky až dosedmdesátých let 20. století skrytou očím lidí – prapůvodně, před stoletími proto, aby tento poklad nepadl do rukou tureckých okupantů. Překvapí vás z vnějšku nekonvečním architektonickým konceptem, uvnitř neočekávanou intimitou a především kouzelnými, dobře zachovanými freskami z období 14.–15. století. Ve stínu cypřišového hájku najdete krom občerstvení i stařenku pracující na tkalcovském stavu. Ten je pro tuto oblast typický. Fotogenická Kritsa, hrající roli snad ve všech bojích za samostatnost ostrova a tím pádem stokrát zničená a znovu vystavěná, spočívá jako sluncem vybělený amfiteátr sevřený olivovými háji na úbočí skalnatého kopce Kastellos. Jedna z nejstarších a zřejmě nejpitoresknějších krétských vesnic vám jistě bude mít co nabídnout. Navzdory nezadržitelnému pronikání současného životního stylu a jeho vymožeností zůstává místem, kde dosud převládá ryze tradiční způsob života spojený s pěstováním zeleniny a ovoce a tvorbou domácích tkalců a krajkářek.
Když se řekne Indie, vybaví si většina z nás asketické svaté muže, kteří se při hledání osvícení zřekli všech světských radovánek. Jenže Indie je zemí paradoxů.
Kadžuráho dokazuje, že k vykoupení mohou vést i mnohem příjemnější cesty. Kadžuráho je vlastně díra, ztracená v pustinách středoindického státu Madhjápradéš. Větší, sedmitisícová vesnice leží na cestě odnikud nikam. Od nejbližší železniční stanice je to sem sto dvacet kilometrů, což v Indii obnáší mnohahodinové kodrcání autobusem. Přesto jde o jeden z největší turistických magnetů střední Indie. Zástupy cizinců sem láká bizarní směs náboženství a sexu – přesněji řečeno erotické sochy, pokrývající stěny zdejších chrámů. Kde jinde si můžete veřejně prohlížet pornografické výjevy s omluvou, že vás ve skutečnosti nezajímá sex, ale dějiny výtvarného umění? U vchodu do chrámového komplexu se na vás sesypou zástupy predátorských průvodců. V zoufalé snaze, abyste si najali právě je, se navzájem překřikují a předhánějí. „Kámasútra v kameni, pane! Ukážu vám nejdivočejší sexuální akrobaty! Vím, kde je socha muže souložícího s koněm!“ Pokud jejich služeb využijete, spletou páté přes deváté. Muž v černých brýlích nám s vážnou tváří tvrdil, že je velmistrem erotické jógy. „S její pomocí můžete při souloži ovládat čakry a probudit v sobě Nadvědomí, pane. Naučím vás to – můj kurz stojí jen pět set dolarů!“ I takhle bizarně může v Kadžuráhu vypadat marketingový „výprodej mystického Východu“, o kterém tak vtipně píše indická spisovatelka Gíta Mehta v knize Karma-cola.
LEPŠÍ NEŽ PŘEMYSLOVCI
Podle legendy prý v Kadžuráhu na březích čtyřiašedesáti jezer stávalo 85 chrámů. Dnes jich tu zbylo jen 22. Vystavěli je králové dynastie Čandéla v době od 9. do 12. století. Čandélové byli jedním ze šestatřiceti bojovných rádžputských klanů a svůj původ odvozovali od boha měsíce. Dívka Hémvatí, dcera bráhmanského kněze, se podle pověsti v noci koupala nahá v lotosovém jezírku. Měsíční bůh byl tak oslněn její krásou, že na sebe vzal lidskou podobu, sestoupil na zem a pomiloval se s ní. Pak jí slíbil, že mu porodí syna, který se stane velkým králem a postaví spoustu chrámů, aby tak smyl matčin hřích. Tímto synem měl být zakladatel čandélské dynastie Čandravarman (Nannuka). Následovali králové Jašóvarman (asi 925–950), Dhanga (asi 950–1002) a Vidjádhára (asi 1017–29). Jejich říše postupně ovládla skoro celou střední a severní Indii a stala se tak nejdůležitějším impériem raného středověku. Čandélové prosluli jako velcí milovníci umění. Jejich spirituálním centrem bylo právě Kadžuráho. Žili ovšem jinde – především v pevnostech Mahoba, Káliňdžar a Adžajgarh. To je také odpověď na otázku, která vás po příjezdu do Kadžuráha dřív nebo později napadne. Proč tak rozlehlý chrámový komplex stojí uprostřed pustiny? Kde je dávné sídelní město, kde je nedobytné opevnění, strážní věže a rušné bazary? I tak ale spousta záhad zůstává. Vybudování tak obrovských chrámů muselo stát neskutečné množství sil a prostředků. Na stavbě pracovaly desetitisíce dělníků, kameníků a sochařů. Z čeho v pustině žili? Odkud a jak sem dopravovali bloky růžového a žlutého pískovce, vážící až dvacet tun? Nevíme, žádné záznamy se nedochovaly. Na milimetr přesně opracované kameny nejsou spojeny žádnou maltou ani svorníky – drží pohromadě jen svou vlastní vahou. Připomeňme, že v době jejich vzniku vládli v Čechách Přemyslovci, kteří by se na tak grandiózní stavby a tak pokročilou technologii nezmohli ani náhodou.
SRDCE ŘÍŠE V PUSTINĚ
Po smrti krále Vidjádháry začala čandélská vláda upadat, mimo jiné i pod tlakem muslimských nájezdníků. Kadžuráho se ale do zapomnění propadalo postupně. Poslední chrámy tu byly vystavěny v první polovině 12. století. Podle zápisků arabského poutníka Ibn Battúty se zde konaly bohoslužby ještě v roce 1335. Zřejmě tomu tak bylo i v následujících staletích, i když Kadžuráho už dávno zmizelo z geopolitické mapy. Muslimským vojskům dillíského sultána Aláuddína Chaldžího, který poslední Čandély definitivně porazil roku 1309, asi nestálo za to se do takové pustiny trmácet. Jen díky tomu nepostihl zdejší chrámy osud jiných hinduistických svatostánků severní Indie, které byly přestavěny na mešity. A jen díky tomu přívrženci Alláha nezničili zdejší „necudné“ sochy, urážející jejich boha. V roce 1838 bylo tohle místo „objeveno“ britskými kolonizátory. Objeveno? Na rozdíl třeba od kambodžského Angkoru nebylo Kadžuráho nikdy ztraceno v džungli a nikdy neupadlo v zapomnění. Obyvatelé okolních vesnic o chrámech dobře věděli.
ANI VULGÁRNÍ, ANI OBSCÉNNÍ
Chrámy v Kadžuráhu jsou jedním z nejkrásnějších příkladů středověké chrámové architektury severní Indie. Tzv. nagárský sloh je tu doveden do naprosté dokonalosti (i proto bylo ostatně v roce 1986 Kadžuráho zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO). Příkladem může být asi nejznámější a největší chrám Kandariya Mahadév, což v překladu znamená „Šivova jeskyně“. Vznikl nejspíš v letech 1025–1050, tedy v době, kdy v Čechách panoval kníže Bořivoj. Zdálky vypadá, jako kdyby byl vyřezán z jediného kusu pískovce. Jednatřicet metrů vysokou hlavní věž doplňuje 84 menších věžiček, jejichž stěny zdobí celkem 646 soch. Uvnitř centrální svatyně spatříte Šivův lingam – obrovský mramorový penis, symbolizující božskou plodivou sílu. Všechny chrámy stojí na terasách, které je majestátně zvedají nad okolní terén. Série postupně se zvedajících kamenných věží má symbolizovat mystickou horu Méru, která podle Indů představuje osu fyzického vesmíru a zároveň i spirituálního světa a na které prý žije bůh Brahma. Na první pohled nepoznáte, ve které době který chrám vznikl a komu je zasvěcen. V průběhu dvou staletí zde totiž stavěly nejen šivaisté, višnuisté a další hinduistické sekty, ale i přívrženci džinismu. Formálně lze plastiky v Kadžuráhu rozdělit do několika kategorií. První jsou sochy bohů, které najdete skoro na všech indických chrámech. Další kategorii představují sekulární sochy zachycují scény z každodenního života v době svého vzniku. Na stěnách chrámů spatříte tanečnice, muzikanty, lovecké a bojové scény nebo třeba procesí slonů. Třetí kategorií jsou nebeské nymfy apsary. Podle kunsthistoriků jsou jedním z nejkrásnějších uměleckých zobrazení ženského těla ve světovém umění vůbec. Postoje, prohnutí, křivky a celková dynamika postav apsar jsou estetickým vrcholem, který dosud nebyl překonán. To samé platí i pro čtvrtou kategorii soch – mithuny, tedy páry a skupiny v milostném objetí. Kdosi spočítal, že jich tu je méně než 10 %. I proto je nesmysl označovat Kadžuráho za „erotické chrámy“ nebo snad dokonce „Kámasútru v kameni“. Zobrazení sexuálních poloh není v asijském výtvarném umění výjimečné. Jen namátkou ho najdeme třeba na chrámech v indickém Konáraku a Váránasí nebo na chrámech v nepálském Káthmándú. Kadžuráho je ale zvláštní v tom, že tu výtvarné zpracování erotiky přechází z fyzické do spirituální dimenze. Slavný španělský kunsthistorik José Pijoan ve svých Dějinách umění píše: „Ať jsou pozice zdejších soch sebeodvážnější, nikdy nejsou vulgární nebo obscénní. Jsou spontánní, upřímné, bez falešného studu.“ Pokud se ale na sochy v Kadžuráhu podíváte „nepřipravenýma“ západníma očima, spatříte čirou pornografii. Nejkrkolomnější propletence dvojic, skupinový sex, obcování se zvířaty… Britský vojenský inženýr T. S. Burt (pokládaný za „objevitele“ chrámů) si v roce 1838 zapsal do notesu: „Některé sochy jsou navýsost oplzlé a odpudivé. Staří Indové zřejmě nebyli příliš cudní. Nemohu pochopit, proč něco takového zdobí stěny chrámů, jež byly přece vystavěny z náboženských důvodů…“ Jenže to je právě základní nepochopení. V západní křesťanské tradici je sex interpretován jako protiklad spirituality, respektive jako něco nízkého a hříšného. Na východě mu prostě lidé rozumějí jinak.
FUCKING GODS
V Kadžuráhu vzniklo celé město hotelů s vlastním letištěm. Západní výletníci se tu ale nechtějí příliš zdržovat. Na prohlídku chrámů jim stačí den. Nepřijeli se sem přece modlit, ale zhlédnout bizarní erotickou show, kamenný festival sexuálních orgií. Chtějí si vyfotit „fucking gods“, jak mi řekl jeden americký důchodce. Už od pokladny dychtivě vyhlížejí vášní spojená lidská těla a vyptávají se, kde že je ten „orálek po indicku“. „Hned vás k němu zavedu, pane,“ volá průvodce. Bizarní turistická přitažlivost Kadžuráha spočívá v tom, že jde o společensky akceptovatelnou formu veřejné erotiky. Můžete se tu tvářit jako milovníci umění, ale přitom cítit jemné šimrání v klíně.
Skvělé počasí, nádherné moře, hedvábně písčité pláže a unikátní památky, to je Algarve. Nejjižnější část dnešního Portugalska pojmenovali kdysi maurští dobyvatelé Západu.
Po pěti stech letech přišlo střídání – křesťané z řad Portugalců moudře či z vypočítavosti neničili mandlové ani pomerančové háje a ponechali většině místních názvů jména začínající pěkně po arabsku Al. V patnáctém století pak díky strategické poloze z Algarve vyráželi portugalští mořeplavci na své výpravy, aby svým králům umožnili stát se vládci poloviny tehdy známého světa. Takovou dřinu jako po mořeplavcích po vás ale nikdo nežádá. Vám stačí vybrat si místo, kde budete odpočívat či sportovat přes den, navečer pak některé z historických měst či rybářských vesniček pro romantickou procházku a úplně nakonec hospůdku, v níž budete hodovat. Snadné? Jen zdánlivě. Vyznavače golfu čeká otázka, které ze šedesáti hřišť na pobřeží dnes dobudou svými údery. Milovníci skotačení ve vlnách si pak budou lámat hlavu, na které z pláží stopadesátikilometrového pobřeží zakotvit. Nápovědou můžou být chlouby východní části Algarve, Praia Verde nebo Praia de Terra Estreita lemovaná lány fialově kvetoucího vřesovce. Máte-li neklidnou krev, vydejte se na divoký západ. Tady se vlny oceánu tříští o skaliska a útesy. Užijí si to zde hlavně surfaři, zbytek výpravy si vychutná jemný písek a do něj zabořené obří šedočerné balvany vybízející k opalování. Půjdete-li od východu k západu, narazíte na starobylé město Tavira, svou rozmanitostí připomínající Prahu – po Římanech tu zbyl most, po Maurech hrad ve starém arabském centru a Portugalci, kteří přišli nakonec, zahltili město nejvyšším počtem kostelů na hlavu (je jich tady sedmatřicet). Mořeplavci sem pak z Číny přivezli unikátní mírně pagodovitě prohnuté střechy Čtyř vod. Jistě by byla škoda vynechat městečko Sagres. Tři hodiny plavby lodí vás odmění pohledem na fantasticky zbarvené a členité skalní útvary. Určitě zavítejte do některé z místních taveren. Ochutnejte klasiku – bacalhao neboli tresku na 365 způsobů, či jiné ryby (skvělý steak z velké corviny – smuhy, báječné jsou pečené sardinky, dourady – pražmany)… A hlavně ve městě Sagres na konci světa si nechte načepovat stejnojmenné pivo. Je skoro tak dobré jako to naše.
Máte rádi hady? Dáváte si je rádi za krk nebo do kapsy, případně se s nimi rádi mazlíte? Pokud si odpovíte kladně, určitě nemůžete vynechat cestu do zapadlé italské vesničky Cocullo. Vesnička Cocullo v nepříliš navštěvovaných horách v oblasti Abruzzo vám může na první pohled připadat jako mnohé jiné zapadlé vísky v Itálii. Vesnička je na útesu ve svahu přilepená jako vosí hnízdo, kolem se rozprostírají travnaté svahy hor s několika větrnými elektrárnami a v pozadí zasněžené vrcholky skalních obrů. Už od zastávky vlaku člověk žasne nad líbezným panoramatem, které doplňují bílé mráčky na obloze. Zapadákov, místo pro pravé romantiky, můžete si myslet, ale na začátku května je vše jinak. Cocullo nabízí zážitek, který se dá prožít pouze během jediného dne v roce. Jde o svátek, který místní nazývají „Festa dei Serpari san Domenico“.
HORSKÁ GLOBALIZACE
Už od brzkého rána se trousí první zvědavci, kteří poposedávají u baru a obchodu zároveň. Jediná možnost, kde lze ve vsi něco zakousnout a dát si hlt kávy. Náměstí před kostelem se pomalu začne zaplňovat a po chvíli dorazila už i kapela. Lokální orchestr s bubínky, trubkami, lesními rohy i velkými trombony. Na silnici pod vesnicí vyrostlo stanové městečko zaplněné trhovci a stánky se vším možným. Od korálů, vyřezávaných lžic, po luky, šípy, indiánské čelenky, nebo vyřezávané sošky avatara. Dokonce je tu i africký obchůdek se žirafami a slony. Přeci jen globalizace dorazila i sem daleko do hor. Za to při pohledu na velká pečená selata plněná směsí koření, která obsluha pečlivě krájí na plátky, se sbíhají doslova sliny. I když Italové milují sušenou šunku, tady stejně jako během jiných oslav nikdo nepohrdne pečeným seletem v housce, které je při svátku sv. Dominika nejžádanější pochoutkou. Většina stánků připomíná dobu dětství, kdy se tu dají koupit různé maličkosti, jako jsou psaníčka, sladkosti a nebo velká průhledná lízátka. Pro většinu lidí velká možnost, jak naplnit tašky vším možným. Přeci jen pouť byla vždy příležitostí pro obyvatele zapomenutého koutu země pořídit si všechno potřebné. Hlavní program ovšem začíná před bělostnou katedrálou na největším prostranství, kde již stojí tribuna. Letos na jiném místě, protože nenadálé zemětřesení minulý rok zničilo nejen spoustu obcí, ale poškodilo i zdejší katedrálu, kde sídlila socha sv. Dominika. Už v devět hodin je městečko doslova přecpané zvědavci a další stále přicházejí. Není divu, protože hlavní atrakce, hadi, přicházejí na scénu. Lovci přinášejí své hady na náměstí a k údivu obecenstva si je věší na krk. Ale nejen dospělí, i děti mají své hady. Třeba taková malá, křehce vyhlížející holčička zničehonic z kapsy vytáhne klubko hadů, které jí docela vymůže respekt. Většina plazů se ani nestačí z takového zájmu rozkoukat. A ti bojovnější na slunci prudce útočí na vše cizí. Hlavy syčících plazů nepotřebují komentář. Jenže je svátek, a přeci jen se horští plazi musejí ještě pomazlit s lidskou cháskou, než začne hlavní procesí. Mnozí turisté nevěřícně zírají s otevřenou pusou na množství hadů, které koluje mezi lidmi.
PROBUZENÍ PLAZI
Aby byl příběh úplný, je nutné se vrátit o několik dnů zpět, kdy hrdí obyvatelé Coculla vyrážejí na svahy hor, kde ještě částečně leží sníh. Tady pod kameny, v různých děrách a skrýších vyšťourávají hady, které si s velkou radostí odnášejí domů k nastávajícím svátkům. Plazům se to zřejmě příliš nelíbí, ale přeci jen po dlouhé a vydatné zimě jsou ještě v polospánku a na obranu se nezmůžou. Sbírají se jen plazi, kteří nejsou jedovatí, což jsou celkem čtyři druhy. Zdatní horalé neváhají i několik dnů hledat ty největší kousky. Hady pak chovají doma ve studených sklepeních, aby se příliš rychle nevzpamatovali z nenadálého přesunu a nepláchli. Během festivalu putují krotitelé hadů se svými miláčky mezi davy zvědavců a nosí plazy na krku, v ruce i po kapsách. Bázliví turisté jsou úplně fascinováni pohledem na tvory, kterých se mnozí bojí. Hadi putují po krku i ramenou zvědavců a ani nestíhají registrovat, kdo všechno se s nimi vyfotografoval. Návštěvníci se o ně přetahují, křičí v úžasu a hadi doslova poletují ve vzduchu od hřejivých krků do dlaní, jako někde ve zkušební kabince v obchodním domě.
JAKO HOLLYWOODSKÉ HVĚZDY
Nejvíc všechny fascinoval asi šestiletý chlapeček, který měl okolo krku spokojeně obtočené hady s trikolorou nakreslenou na hlavách fixou. A po chvíli ještě z kapes postupně vyndal několik menších zelených exemplářů. Dav fotografů byl u takového neobvyklého záběru ještě dobrou hodinu. Fascinovaní turisté fotografují každého hada jako o život, aby jim pravděpodobně žádný nechyběl ve fotoalbu. Stařenky, které se jindy sotva plouží s holí, se bleskově vrhají do davu zdokumentovat dění mobilními telefony. Místní carabinieri se spolu se starostou tváří, jako kdyby zapomněli na pořádek a místo toho se mazlí s hady. Ti jako jediní vůbec netuší, co všechno je ještě čeká. Ono i pro modelky je pořádný zápřah být několik hodin fotografován bez odpočinku. Některým plazům se předvádění vůbec nelíbilo a často se zakousli do ruky nebo i krku zvědavců. Bohužel si nepomohli, protože fascinovaný dav chtěl být tento den pokousán hadem a vidět krev. Mnoho bojovně naladěných mužů ihned ukazovalo svou sílu se zákeřným hadem. Někdy se mačové doslova poprali o kousajícího jedince. Škoda jen, že se vesničané nespletli při hledání hadů a nepřinesli mezi plazy i nějakého jedovatého. Nálada v davu by byla asi jiná. To, co vypadá jako týrání zvířat, je přitom prastarý rituál, který má kořeny hluboko ve středověku. Ostatně uctívání patrona sv. Dominika má právě za účel ochranu před kousnutí hady nebo také divokými psy. Svatý Dominik Abate žil na území střední Itálie mezi 10. a 11. stoletím. Během svého života byl především asketickým poutníkem, hledajícím duchovní cestu. Pokud by mezi nás dnes zavítal, asi by byl nemile překvapen, jaké události se odehrávají kolem jeho jména a sochy. Obzvláště, když v Cocullu nikdy nebyl.
DAVOVÉ ŠÍLENSTVÍ
Poledne je tím pravým okamžikem, kdy končí osahávání, muchlování a fotografování s hady. Program pokračuje směrem k té skutečně velké duchovní události, slavnostní mši k uctění patrona města sv. Dominika. V kostele jsou všichni místní slavnostně oblečeni, modlí se spolu a věří v moc tohoto dne. Zatím stále přibývající dav venku nedočkavě čeká na patrona obce. Za fanfár je z kostela vynesena dřevěná socha sv. Dominika na nosítkách, kterého nesou význační muži. Ještě před kostelem se návštěvníci nemohou nabažit pohledu na jedinečný okamžik, kdy všichni vesničané přinášejí hady v magickém rozpoložení a přikládají je na sochu patrona kostela i hrdé vísky. Nebýt policistů, asi by dav hned vzal útokem sochu ověšenou hady a bylo by po parádě. Potom se vydává procesí na cestu ulicemi horského hnízda. V čele kráčí postarší muž s velkým křížem, jeho rodina se svícemi i další význační obyvatelé s vlajkami a vyobrazeními svatých patronů. Mlčky kráčí poutníci v krojích následováni biskupem a církevními hodnostáři spolu s nosítky, na kterých je nesen patron města s klubky hadů. Ti si jen hoví stočení na hlavě sochy, stejně jako na svatozáři nebo andělíčcích v rozích nosítek. Nakonec kráčí starosta s dalšími úředníky ověnčenými italskou trikolorou. Prochází se většinou strmých uliček, kde samotné procesí sotva proleze. Přihlížejí všichni, od starců po nemluvňata. I přes davy zvědavých si vážené procesí razí nekompromisně cestu dlážděnými uličkami, vždyť tento den je nejvýznačnější pro všechny, místní i poutníky, kteří věří v legendu svatého muže. Cestou procesí ještě zastaví k monumentální kanonádě. Velkolepá střelba nenechá žádné oko suché. Možná ani mnozí přihlížející netuší, jak je tento den význačným datem v životech obyvatel Coculla a okolí. Nejde ani tak o hady nebo procesí. Cílem je především uctít podle tradic tento velký duchovní svátek, který i přes návaly turistů zůstává velice privátním okamžikem pro místní. Ostatně jakmile průvod se sochou i hadím pokolením dorazí zpět do kostela, celá obec opět na celý rok osiří. A hadi? Ti opravdu nekončí na pekáči, jak si mnozí myslí, ale obyvatelé Coculla je navrátí zpět do lůna přírody. Otázkou už jen zůstává, zda se jedná vždy o stejné hady, kteří se akce účastní pravidelně, nebo nováčky, kteří se ohřejí o spoustu teplem sálajících krků.
Ranní slunce proniká skrz větve smrků a první paprsky osvětlují místo posledního odpočinku, dá se říct, že jsme na hřbitově, ale toto pohřebiště není určeno lidským bytostem.
Ty se jako potápíš, jo? Ptala se kamarádka fotografa Vladimíra Cettla, když jí vyprávěl o svém koníčku, kterým je focení historických vraků. „Wracks hunter“ neboli lovec vraků se ale nemusí za svými objevy jen nořit do mořských hlubin. Úchvatné vraky zanechané lidmi na pospas živlům možná leží i za humny vaší zahrady. Míníme tím staré auto odstavené na zarostlé mezi. I ono může mít mystický rozměr podobně jako potopená fregata obrostlá korálem. S předním českým lovcem vraků Vladimírem Cettlem se vydáváme na exkluzivní lov. Cílem naší výpravy je Belgie, kde leží asi největší hřbitov autoveteránů v Evropě. Nejde o žádnou turistickou atrakci. V kruzích lovců vraků je sice poměrně známým místem, ale není jednoduché ho najít a už vůbec ne navštívit. Tohle unikátní vrakoviště je zapovězené místo! Před námi je cesta dlouhá 900 km. „O tom místě mi vyprávěl známý, který ho navštívil před několika lety. Ukazoval mi pár fotek, vypadalo to neuvěřitelně,“ líčí impuls k výpravě Vladimír Cettl. Problém je, že nemáme jak si předem ověřit, jestli vrakoviště vůbec ještě existuje. Nad takovými místy totiž visí hrozba likvidace ze dne na den. To vraky lodí se mohou cítit pod hladinou bezpečněji. V cíli jsme něco málo po šesté ranní a malá víska poblíž města Arlon ještě spí. Podle instrukcí pátráme po statku, za nímž se má rozprostírat smrkový les s nespecifikovaným počtem historických autovraků. Vstupujeme mezi stromy a dychtivým pohledem pátráme po jakékoli stopě, že se skutečně blížíme za vytouženým objevem. Zprvu není vidět ani kus rezavého plechu. Po pár krocích se však náhle otevírá ohromující pohled. Uprostřed lesa se rozprostírá mýtina, kde stojí namačkána více než stovka zrezivělých aut v několika řadách vedle sebe. Jejich dávný lesk je ten tam. Místo blýskavého laku zbarvuje karoserie rez dohněda se zelenkavými ostrůvky mechu. Nad lidskými výtvory tu už desítky let vládne příroda a pomalu je pohlcuje. Zbytky chromu extravagantní přední masky a sněhobílé pruhy na pneumatikách září v lesní temnotě. Pod kapotou se dodnes ukrývají nadupané šestiválce, jejichž hutný zvuk už nikdy nikdo neuslyší. Obrazy z podobných míst dráždí fantazii. Zprostředkovávají pohled „do záhrobí“, mají až apokalyptický rozměr. Ten výjimečný prožitek vlastně Vladimíra k jeho zvláštnímu koníčku přivedl. Původně k vrakům přistupoval jako klasický renovátor veteránů. Pátral po nich kvůli náhradním dílům. Pak ale pochopil, že ho ty zrezivělé vozy fascinují víc než precizně zrenovovaný veterán. Proto začal vraky fotit. „Ty káry měly kdysi obrovskou hodnotu a najednou tady hnijí. Odžily si svá zlatá léta a v jejich vráskách lze číst historii,“ vysvětluje Vladimír svou fascinaci. „Každý výtvarník ví, že vytvoří zajímavější obraz, když portrétuje starou vrásčitou dámu než krásnou mladou holku. A u aut je to stejné. Vraky nabízejí možnost sledovat v přímém přenosu proces, jakým si příroda bere zpět jednotlivé materiály. Paralela s lidským údělem je tu zřejmá – prach jsi a v prach se obrátíš.“ Při pohledu na záplavu vraků u Arlonu nás napadá otázka, jak tu něco takového vůbec mohlo vzniknout? V době, kdy už i v Česku musí každý majitel staré auto nechat ekologicky zlikvidovat a zaplatit za to. A tady v centru Evropské unie stojí snad dvě stovky vraků v lese. Určitě i tady to někomu muselo vadit, ale dnes představuje tohle vrakoviště spíš unikátní památku než ekologickou hrozbu. Ve vsi se od místních snažíme zjistit jeho historii.
A máme štěstí, zastihli jsme přímo majitele lesa, pana Bernarda. Evidentně není rád, že se o vrakoviště zajímáme, není na tu zvláštní sbírku nijak hrdý. Když mu ale Vladimír ukáže své umělecké fotografie autovraků ulovené v Čechách, rozpovídá se. Vrakoviště před 50 lety založil jeho otec, majitel autoservisu. „Opravoval auta pro americké vojáky z nedaleké letecké základny. Když pak Američani Belgii opouštěli, jejich auta výhodně získal. Místní ale neměli příliš zájem o obrovské limuzíny, chtěli spíš menší auta,“ objasnil historii vzniku hřbitova aut. Tak se do malé belgické vesničky dostaly desítky „amerik“. Stály na poli za statkem a sloužily jako zásobárna dílů. A aby vrakoviště nehyzdilo okolí, osázel ho majitel smrky. Ty dnes tvoří vzrostlý les. Když se ptáme na další osud vrakoviště, odpovídá rozpačitě. Nehodlá auta odvézt do šrotu, ani využít zájmu veřejnosti a zřídit muzeum v přírodě. Vše by prý bylo drahé a komplikované. Upřednostňuje nejjednodušší řešení – nechat vše, jak je. Věří, že příroda vyřeší problém za něj. Už teď je z řady aut jen hromádka rezavého plechu. Času vzdorují jen litinové díly motorů a ozdobné hliníkové lišty. Kdybychom tuhle výpravu za vraky chtěli zopakovat za dalších 50 let, už bychom asi jeden z největších evropských hřbitovů aut nevystopovali.
