Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.
Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.
Memento mori. Jak se ale stalo, že mezi mnichy, kteří zasvětili svůj život Bohu, odpočívá i tento muž, jehož životní osud je lemován stovkami, ne-li tisíci mrtvých a zřejmě desítkami svedených a opuštěných žen? Patří vůbec sem mezi muže nejzbožnější ze zbožných? „Když byl v závěru svého života baron Trenck vězněn na Špilberku, tak v brněnském vězení sloužil jako kaplan právě jeden z kapucínů – jsme chudý řád, a proto jsme sloužívali v těch dobách často u armády a ve vězeních jako kaplani, protože se dokážeme zřeknout pohodlí. A právě mnich, který připravoval Trencka na smrt a udělil mu svátosti umírajících, o něm později o něm v naší kronice psal s velkým respektem,“ vypráví Pavel Uhřík. „Protože i když byl baron Trenck považován za démonického člověka, byl nazýván pekelníkem a ďáblem, náš bratr napsal, že dosud neviděl umírat vojáka v takové pokoře. A obě stránky barona Trencka jsou pravdivé,“ dodává Pavel Uhřík.
VZDĚLANÝ OBR
Život Františka Trencka je opředený legendami a podivnými okolnostmi od samého počátku. Narodil se na Nový rok roku 1711 v Regiu v Kalábrii (dnes území Itálie). Porodní bába, vyděšená z toho, že chlapeček špatně dýchá, zvolila poněkud neobvyklý, ale asi velmi účinný způsob resuscitace: strčila novorozeně do vína. A malý František ožil… Nakolik je tato, jakož i další příhody z jeho dětství a dospívání pravdivá, těžko říci. Tradovány dál a dál dotváří legendu kolem výjimečného muže, který prý už jako kluk přežil pád do ohně i do vody, když se pod ním prolomil led, stejně jako jen zázrakem ho minula kulka z otcovy pistole, s níž si hrál… Vyhnuly se mu neštovice, nezemřel ani při pádu kočáru do hluboké rokle.
Velmi brzy ho začalo také přitahovat druhé pohlaví. Podle některých informací už jako třináctiletý či čtrnáctiletý chlapec znásilnil podstatně starší ženy. Rodiče dbali na chlapcovo vzdělání a František Trenck byl hlava otevřená. Podle autora publikace, mapující Trenckův osud, a soudního antropologa Tomáše Dacíka se Trenckovi dostalo náležité výchovy v Uhrách u jezuitů v Šoproni a v chorvatské Požeze. Ve studiích pokračoval ve Vídni. Mluvil mnoha jazyky, byl odborník na angličtinu, na housle hrál jako virtuos. Jeho inteligence se naplno projevila, když se stal vojákem. Do té doby byla válka něco jako choreografie, ale Trenck do ní vnesl nové prvky.
Již v sedmnácti letech se stal důstojníkem a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku v rakouském vojsku. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Pro nekázeň, problém s autoritami a nezvladatelnost musel za pár let, v roce 1731, vojenskou službu opustit. Doplatil především na svoji vášeň pro hru. Jako karbaník asi neměl daleko ke gamblerství, řečeno moderní terminologií, o sirky samozřejmě nehrál. A když mu při hře jednou komorník odmítl půjčit peníze, aby Trenck mohl pokračovat, baron se nerozmýšlel a jednou ranou mu šavlí rozťal hlavu vedví. Vzápětí pokračoval ve hře. Krvavá příhoda je svým způsobem potvrzením toho, že Trenck vynikal mimořádnou fyzickou silou. I pozdější antropologické výzkumy doložily, že šlo o statného, vysokého muže. Měřil více než 180 centimetrů, což byla na jeho dobu velmi úctyhodná výška. Se šavlí v ruce a na koni musel nutně nepřátelům nahánět strach… Useknout někomu hlavu pro něj asi nebyl žádný problém, traduje se dokonce, že uměl jedním švihem přeseknout i šíji vola… Jiná historka o jeho takřka nadpřirozených fyzických možnostech zase praví, že v zápalu boje, když sám dostal zásah kopím přímo do břicha, si je sám vytrhl ven, hodil s ním po útočníkovi a ujel.
Pro život v klidu a míru nebyl evidentně Trenck zrozen. I když se v této době na přání svého otce oženil, manželský život byl asi utrpením jak pro něj, tak především pro jeho ženu. Manželka zemřela velmi mladá a ani děti z toho oficiálního svazku se nedožily vysokého věku. „Dva synové zemřeli v kojeneckém věku a dcerka ani ne dvouletá,“ připomíná historik Jiří Vaněk. Žádnou rodinu tedy po sobě nezanechal.
LÉTA VÁLEČNÁ
Když v roce 1737 vypukla válka s Tureckem, Trenckovo srdce bojovníka využilo šanci. Nabídl své služby vrchnímu veliteli hraběti von Seckendorfovi s podmínkou, že ho nechá vytvořit sbor proti Turkovi o síle čtyř tisíc mužů. Hrabě odmítl. Dacík ale ve své publikaci upozorňuje na to, že může jít jen o další nepravdivou legendu. V té době měl totiž Trenck pykat ve vězení kvůli poměru s vdanou ženou.
Ale i kdyby, asi nezůstal ve vězení dlouho a na svobodě pak určitě zbytečně nezahálel. O rok později už sestavil ozbrojenou skupinu tří stovek mužů, vtrhl s nimi do Ruska a přidal se k vojsku bojujícímu proti Turkům. Se svým ne¬ohroženým velitelem se vrhali do bojové vřavy a protivníka nešetřili. Zasloužené úspěchy vynesly Trenckovi nepřízeň kolegů. Intrikami – zas tak moc se ale snažit nemuseli, protože Trenckův bezuzdný způsob života jim nabízel bezpočet záminek – dosáhli jeho obžaloby, vinící ho mimo jiné z velkých vojenských ztrát. Tentokrát to ale Trenck ustál, jeho zásluhy z bitevního pole mu kryly záda. Do chvíle, než se opět vzepřel autoritám nad sebou a striktnímu řádu. Nadřízeného, který mu nekázeň vytýkal, zfackoval tak, že se dotyčný musel léčit. A Trenck musel znovu k soudu, který ho tentokrát odsoudil k trestu smrti. Život mu zachránila furiantská sázka. Slíbil, že za milost srazí v další bitvě třem Turkům hlavu. U sedla pak přivezl přivázané rovnou čtyři.
Podobný scénář se ale opakoval. Statečné (a současné velmi nelítostné) chování Trencka v boji, nezvladatelné mimo něj. Trest stíhal trest, i když tomu nejvyššímu vždy o vlásek unikl. Po vyhoštění z Ruska pak neomylně znovu vytušil svou šanci po nástupu mladičké Marie Terezie. Učinil jí obdobnou nabídku, s jakou už jednou nepochodil. Panovnici se ale zalíbila jeho myšlenka na jednotku složenou z tisícovky všehoschopných vyzbrojených mužů z obyvatel jeho panství ve Slavonii, kteří si tam dokázali poradit s loupeživými tlupami tak dobře, že se lidé víc báli jich než lupičů. „Se svými pandury byl Trenck vlastně jakýmsi zakladatelem útvaru rychlého nasazení. Z té doby také pochází jejich renomé, že když se zařvalo Panduři!, vojáci na druhé straně zahazovali pušky a utíkali,“ podotýká Pavel Uhřík. (Mimochodem, možná osudová hříčka – součástí pandurské uniformy byly rudé pláště s kapucí. Pandurům se tak často přezdívalo rudí kapucíni…)
Pod ochranou Marie Terezie se další roky Trenckova života odvíjely podobně jako dřív. V bitvách nepřátele porážel hlava nehlava, v soukromém životě si je se stejnou kadencí vyráběl. Poslední bitva pro něj vzplála 30. září 1745 u vesnice Zárov (dnes Žďár) nedaleko Trutnova. Trenck byl obviněn, že se nechal podplatit, aby zvrátil výsledek bitvy. Před vojenskou komisí byl sice obvinění zbaven, ale pokutě neušel. Tu však odmítl zaplatit. Ani následná trestná opatření pro svoji zpupnost moc nedodržoval, a když ho údajně sama císařovna potkala v divadle v době, kdy měl sedět v domácím vězení, začaly se psát poslední kapitoly jeho příběhu. Pohár trpělivosti Marie Terezie přetekl. „K doživotnímu vězení na Špilberku byl Trenck odsouzen ve Vídni v srpnu 1748. Špilberk jako nejvýznamnější vojenská pevnost na Moravě sloužil totiž i k internaci významných vojenských osob, které se dostaly do nějakého konfliktu s panovnickým dvorem a vedením armády. Na Špilberk odjel Trenck z Vídně 30. srpna, dorazit mohl nejpozději následující den a setrval zde až do své smrti v den svátku svatého Františka 4. října 1749. Tedy rok, měsíc a asi čtyři dny,“ shrnuje Jiří Vaněk.
Z PEKELNÍKA KAJÍCNÍKEM
„Vězení ho zlomilo ale spíš psychicky než fyzicky,“ domnívá se Pavel Uhřík. Přestože brněnská pevnost patřila k nejtěžším žalářům, otázkou je, jak vlastně tu Trenck opravdu strádal. Zda v izolaci tmavé kobky zpestřené občasnými návštěvami zpovědníka, nebo v prominentní cele, kde mu dozorci podstrojovali a dali se zlákat i na partičku, či zda mu dokonce občas nepřivedli nějakou dámskou návštěvu… Kdo ví. Jisté je, že možná tušil svůj brzký konec a hnulo se v něm trochu svědomí. Část svých peněz a majetku odkázal kapucínům s přáním, aby byl pochován v jejich hrobce. „Ke kapucínům měl blízký vztah už dříve. Vídeňští mu poskytli azyl už v roce 1740, kdy měl být trestně stíhán pro svévolné kruté potrestání lupičů na svém panství,“ připomíná Jiří Vaněk. Z odkázaných peněz ale na jeho přání vznikla také takzvaná Trenckova kaple na Špilberku. „Nejedná se vlastně o kapli, ale postranní výklenek s oltářem, vyhloubený v jižní zdi stávající hradní kaple. Byl dokončen roku 1753, kdy byla celá kaple znovu vysvěcena olomouckým biskupem kardinálem Troyerem,“ upřesňuje Jiří Vaněk. „Tisíce zlatých odkázal i na hospic a s penězi nezapomněl ani na jednoho ze svých odpůrců. „Ano, Trenck byl od mládí velmi divoký, ale měl i sebereflexi,“ zdůrazňuje Pavel Uhřík.
Stejně jako život i Trenckovu smrt však opřádají mýty. „Jeho přání, být pochován v kryptě kapucínů, bylo se souhlasem dvora vyhověno. Trenckovo tělo bylo ještě večer v úmrtní den sneseno z pevnosti a dopraveno do klášterní hrobky,“ shrnuje oficiální verzi historiků Jiří Vaněk. Jiné legendy jsou ale barvitější. Podle jedné z nich z nich plánoval Trenck vlastně útěk – omámen speciálním přípravkem měl být vynesen jako mrtvý. Velitel věznice jeho lest prohlédl, dal jeho tělo v hrobce hlídat a nikdo mu už nemohl pomoci, takže opravdu zemřel. Jiná verze zase tvrdí, že Trenckovu mrtvolu z hrobky někdo odnesl a tělo nahradil jiným. A další zase fabuluje, že Trenckovi měla být useknuta hlava, dopravena k Marii Terezii jako důkaz, že pekelník skutečně zemřel, a zase vrácena zpět. Jenže se cestou ztratila, takže mumii doplnila nejspíš hlava některého z kapucínů, aby tělo vypadalo kompletně.
ZATOULANÝ PALEC
Že hlava od těla oddělena byla prokázali i odborníci, kteří se Trenckovou mumií zabývali. Skleněné víko Trenckovy rakve sňal Tomáš Dacík v roce 1983, kdy také započal s odbornou analýzou jeho ostatků. Jednoznačně se prokázalo, že tělesné ostatky skutečně patří baronu Trenckovi, obávanému válečníkovi a veliteli pověstného pandurského sboru. „Už při započetí práce jsem si ale všiml některých pozoruhodných skutečností, jakože například hlava je pouze volně přiložena ke krku a chybí první i druhý krční obratel. To napovídalo tomu, že s hlavou bylo přece jen v minulosti manipulováno. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu,” míní soudní antropolog. Reálnější základ vysvětlení však možná bude mít verze, že si tak někdo chtěl pojistit, že muž spojovaný pro své schopnosti s ďáblem neožije.
Z Trenckových ostatků si samostatným životem prošel i údajný baronův palec. Ve sbírkách městského muzea se objevil už krátce po vzniku muzea v roce 1904 za neznámých okolností. „O existenci palce jsem se dozvěděl dodatečně, takže nebyl součástí první expertizy. Pozdější analýza přinesla jasnější kontury, ale podrobnosti zatím nebudu prozrazovat,” podotkl Tomáš Dacík, který hodlá své závěry teprve zveřejnit.
Ať je tomu jakkoliv, František, baron Trenck přitahuje i po stovkách let od své smrti. Hrobka na Kapucínském náměstí v moravské metropoli je sice magnetem pro turisty, skutečný význam této rozporuplné osobnosti ale ještě nebyl plně doceněn. „Jezdí sem Chorvati, Maďaři, Italové i Bavoři – v Bavorsku jsou dokonce tradiční slavnosti, kterými si Trencka každoročně připomínají. Ale sami Brňané o něm moc nevědí,“ zamýšlí se Pavel Uhřík, když zase pomalu vycházíme do města, kde jen shodou neuvěřitelných náhod zakončil svou impozantní životní pouť František baron Trenck. Kapucín se na chvíli zastaví před dveřmi: ,,Mám takový sen. Téma je přece tak silné, že by stálo za to natočit jeho příběh jako film. Jeden pokus tu už prý byl a Trencka měl hrát Juraj Kukura.“
Jsou krásní, elegantní, jejich námluvy překypují romantikou a mláďata se mají jako v bavlnce. Když ale terejové loví, jde všechna něha stranou. To pak v obrovské rychlosti jako kamikadze rozrážejí mořskou hladinu a rybám – a někdy i sobě – přinášejí smrt.
Kvrcholu útesu mi chybí už jen pár desítek centimetrů, s přední fotobrašnou nabírá lezení po skalách netušené rozměry. Nakonec přeci jen opatrně vystrčím hlavu a ocitám se na okraji největší pevninské kolonie terejů australských, u Cape Kidnappers (Mys únosců) na Novém Zélandu. S malou dušičkou vytahuji fotoaparát, stihnu však udělat jen pár širokoúhlých záběrů, než mě podrážděný terej klovne silným zobákem do ruky. Stačím se sice zachytit okraje útesu, ale během dalšího focení si dávám větší pozor a respektuji soukromí těchto hrdých ptáků. Spolu s přítelkyní Terkou se kocháme pohledem na vzlétající, hnízdící a přistávající ptáky, jejich křik našim uším doslova lahodí…
Obléká se výstředně, píše nikým nechápané texty, provokuje svým chováním a je trnem v oku ostatním umělcům. Ptáte se, o kom je řeč? Nějaká současná celebrita? Kdepak. Takový byl Karel Hynek Mácha.
Přiznejme si to. I nás Mácha celý letošní rok trápil. „Má výročí, musíme něco napsat,“ znělo na všech poradách redakce. Prohledali jsme archivy, snažili se vypátrat dosud nevypátrané detaily z jeho života, ale bohužel, skoro nic nového už se zřejmě nepodaří objevit. Za ten rok nás ale napadla jiná věc. Není tak náhodou divné, že zrovna Mácha v nás vzbuzuje takové emoce a nutkání o něm psát? Co ho činí tak neodolatelným?
„Mácha je asi jediná osobnost, která se narodila před 200 lety a je pro nás tak neuvěřitelně přítomná a pořád má co říct,“ řekl mi Jakub Pokorný, novinář, který má Máchu jako koníčka, i když to nerad přiznává. „Položme si tedy otázku, zda bychom podobně slavili i narození Erbena, Němcové nebo Jiráska. Není to tak dávno, co byla v Litoměřicích hádka, jestli by jim Praha neměla vrátit jeho ostatky. Tam je zajímavé, že ty Litoměřice o to pořád tak stojí. Protože třeba kde leží ostatky Jana Žižky, ví málokdo (čtenářům prozradíme, že v chrámu v Čáslavi) a nikoho to příliš nezajímá.“
Odpověď na zdánlivě nepochopitelnou záhadu nám přináší básníkův život. Mácha byl před 200 lety výjimečný – žil totiž tak, jako žijí mnozí z nás dnes. Ať už jde o jeho sexuální výstřednost nebo vášeň pro putování, při kterém procestoval křížem krážem skoro celý sever Čech. Daleké, ale zároveň programově naplánované cesty po hradech jsou dnes obvyklou víkendovou rodinnou kratochvílí, v první polovině 19. století se ale jednalo o něco naprosto extravagantního. Nejde však jen o vnější projevy, i jeho díla jsou mnohem modernější než doba, ve které vznikala. „Třeba román Cikáni je kvalitní detektivka, za kterou by se nemusela stydět ani Agatha Christie,“ pokračuje Pokorný.
Mácha si podle dobových svědectví svou image pečlivě vytvářel. Dobře je to vidět třeba ve filmu Mág Františka Vláčila. Legendární byl například jeho výstřední plášť a klobouk, které neustále nosil. Jinak to byl snědý, 175 centimetrů vysoký muž, štíhlý, s tmavým plnovousem a tmavýma uhrančivýma očima. Ovšem i s křivým nosem. Když o něm nebudeme uvažovat v kontextu 19. století, tak by nám připadal jako nějaký rocker. Že hrál i na kytaru je už jen taková třešnička na dortu.
Mácha je pro nás stále přítomný – stačí se podívat na internetu, v jakých všech asociacích se jeho jméno vyskytuje, kolik webů vzniklo a v jakých souvislostech. Jeho osoba je skoro všudypřítomná, objevuje se ve všech uměleckých formách, v reklamě a stáhnout si na mobil Máj jako vyzvánění? Samozřejmě. „Jediné co mě překvapuje, že ještě není žádný muzikál. V roce, kdy slavíme 200. výročí jeho narození by to musel být úplný trhák.“ Podobně jako se snaží z jeho potenciálu těžit umění (schválně, napište dílo, které bude mít Máchu v názvu a sledujte jeho prodej), čerpá z odkazu i turistický průmysl. Máchův kraj, Máchovo jezero, průvodce po „hradech spatřených“ a mnohé další.
S popularizací přichází ale také jisté rozmazání. Není naše představa o Máchovi už příliš daleko od reality? Kam básníkův život posunula lidská fantazie? Jeho životní příběh je mimo jiné přitažlivý tím, jak náhle končí. Jeho pohřeb se konal v den, kdy se měl ženit. Protože náhle zemřel tak mladý, snaží se vědci zmapovat Máchův život v podstatě den po dni. Podle Pokorného se ale na něco zapomíná. „Já jsem přesvědčený, že všechno kolem Máchy zřejmě vzniklo omylem. Podle mě nebyl posedlý tím, že se stane slavným básníkem. Psal rád, to ano, ale neměl ambice tak dalece zasáhnout českou kulturu. On byl skutečně dobrý právník, a kdyby nezemřel, měl by před sebou zřejmě slušnou kariéru. Dnes by ho asi překvapilo, kdyby se o sobě dočetl, že je nejvýznamnější postavou české literatury.“
Ať tak či tak, Mácha je pro nás stále živý. Pamětníci a přátelé v něm sice viděli samolibého ješitu, marnivého a výstředního samotáře, člověka, který občas vystupoval až krutě vůči druhým a ve vztahu k ženám se prý navíc choval jako bezdůvodný tyran a žárlivec. A ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest ve skutečnosti nepodnikl sám. Ale pro současnou generaci zůstává idolem a symbolem romantické vzpoury proti společnosti.
Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.
Krása a dokonalost pavučin ale vědce fascinuje už desítky let. V roce 1948 se na německého farmakologa Petera N. Witta obrátil jeho kolega – zoolog, který se marně snažil nafilmovat výrobu pavoučích sítí. Pavouci je totiž vytvářeli v temnotě mezi druhou a pátou hodinou ranní, tedy v podmínkách pro filmování nevhodných, a Witt měl pomocí psychoaktivních látek přinutit pavouky k tomu, aby své sítě tvořili v příhodnější dobu. „Zfetovat“ pavouky bylo snadné. Bez skrupulí se napájeli cukrovou vodou, v níž bylo nepatrné množství jednotlivých stimulantů či sedativ. Brzy se ukázalo, že na dobu spřádání sítí nemají drogy žádný vliv – pavouci byli stále aktivní v brzkých ranních hodinách. Ovšem výsledek jejich práce vědce šokoval!
Witt svým křižákům obecným naordinoval skutečně pestrou psychoaktivní kúru – amfetamin, mezkalin, strychnin, LSD a kofein. Všechny látky měly značný vliv na tvar i strukturu pavučin. Čím vyšší dávku drogy pavouk dostal, tím nepravidelnější byla jeho síť. Nejúčinnější drogou byl pak kofein – zatímco množství kolem 10 mikrogramů mělo za následek sice menší pavučiny s drobnými nepravidelnostmi, ale pořád ještě pavučiny, tak dávka 100 mikrogramů kofeinu strukturu sítě zcela zbortila. Dezorientovaný pavouk ještě dokázal z vláken vytvořit paprsčitou kostru pavučiny, ale její vnitřní kružnice již byly nad jeho síly.
Testy prokázaly i další zajímavou věc – zatímco u „vyšších živočichů“ se dvě různé drogy mohou projevovat podobným chováním (například LSD a mezkalin), tak u pavouků zanechala každá droga na pavučině svůj charakteristický rukopis. Potvrdily to i pozdější testy z roku 1984 a 1995, do nichž se zapojil i časopis Science a NASA. Pro větší objektivitu vědci aplikovali pavoukům drogu přímo do těla tenkou injekcí (rejstřík drog tentokrát obohatila i marihuana a benzedrin). A výsledek? Pavučiny byly velmi podobné těm, které po jednotlivých drogách vytvořili Wittovi pavouci v roce 1948.
Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.
Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.
S KŘÍŽEM NA PRSOU
Netrvalo dlouho a švýcarské kantony se s Habsburky na bitevním poli opět setkaly, tentokrát však jako soupeři. Bylo to v roce 1339 v bitvě u Laupenu, na kterou jsou Švýcaři dodnes hrdi asi jako Poláci na svůj Grunwald. Dvojnásobnou přesilu habsbursko–burgundsko-freiburské koalice totiž porazilo vojsko kantonu Bern, jemuž přispěchalo Švýcarské spříseženstvo na pomoc.
V této bitvě se také vůbec poprvé objevil bílý kříž coby jednotný znak švýcarských rytířů. Sestával ze dvou prýmků z bílé látky, které měli bojovníci připevněné na přilbách či brnění, aby se tak odlišili od nepřátelských vojáků. Ti měli na svém brnění naopak červený kříž sv. Jiřího (Habsburkové) a bílý šikmý kříž sv. Ondřeje (Burgunďané). Bitva, při níž podle kronik „Bůh sestoupil z nebes a stal se bernským občanem“, zajistila švýcarským zemím nezávislost v rámci Svaté říše římské a vyústila v rozšíření spříseženstva o další kantony včetně samotného Bernu. Od této bitvy také rytíři koalice používali bílý kříž na svých zbrojích, aby se rozpoznali na bojištích celé Evropy. V polovině 15. století pak kříž zaujal své místo na vlajkách jednotlivých kantonů stále se rozšiřující konfederace.
ZDECIMOVANÁ LEGIE
Existují však i legendy, které původ bílého švýcarského kříže kladou mnohem hlouběji do minulosti. Jedna z nich dokonce až do 3. století n. l. Tehdy vyslal římský císař Maximianus svou Thébskou legii ztrestat vzpurné Galy. Legii velel Mořic (Mauritius), egyptský rodák, který byl stejně jako většina jeho thébských vojáků křesťanem. Bylo zvykem, že se před bitvou přinášely oběti římským bohům, což však Mořic i jeho legionáři odmítli udělat.
Trest za tuto neposlušnost zastihl¬ Thébskou legii v Agaunu, dnešním Svatém Mořici. A disciplína se v římských legiích vynucovala tvrdě – decimací. Legie byla rozdělena na desetičlenné skupinky, z nichž se vylosoval vždy jeden voják, který byl ostatními ubit či ukamenován. Ostatní legionáři pak dostali příděl horšího jídla a museli přenocovat mimo tábor. Thébská legie se však i po tomto trestu odmítala poklonit pohanským bohům, a tak byla podrobena decimaci znovu a znovu, až do smrti posledních vojáků včetně velitele Mořice. Podle legendy zde zahynulo 6666 křesťanských legionářů. Při vykopávkách v letech 1944–1949 se zde našly ostatky nejméně šesti tisíc osob.
Je nasnadě, že utrpení legionářů nemohla nechat pozdější křesťanská Evropa bez povšimnutí.
Na místě masakru vyrostla bazilika a v roce 515 pak opatství. Mořic byl kanonizován a stal se nejuctívanějším svatým celého regionu. Středověká ikonografie sice svatému Mořici klade do ruky prapor s červeným křížem na bílém poli, ale původně mu byl přidělen bílý kříž na červeném poli, které symbolizovalo prolitou krev křesťanů. Bílý kříž je také atributem dalších kanonizovaných mučedníků Thébské legie – svatého Viktora a svatého Ursa, patronů Ženevy a Solothurnu. Sám svatý Mořic se stal patronem stejnojmenného města, dnes oblíbeného (a velmi drahého) lyžařského letoviska. V jeho znaku však třímá prapor s bílým křížem na modrém poli. Inspirovala se tedy dnešní švýcarská vlajka příběhem tohoto egyptského mučedníka? Vyloučit to nelze, ale potvrdit bohužel také ne.
VLAJKA V PLAMENECH
Bojiště pozdního středověku už vlajku s bílým křížem na červeném poli dobře znala. Když někde zaplál prapor švýcarské konfederace, tak nepřátelé věděli, že mají před sebou sveřepého protivníka, který se za svou nezávislost bije jako medvěd (kterého má mimo jiné město Bern dodnes v erbu). Doložena je i podoba konfederačních praporů – v bitvě u Arbedo v roce 1422 použily švýcarské jednotky prapory trojúhelníkové, které je charakterizovaly až do roku 1540, kdy konfederace poprvé použila prapor čtvercový. Pak ale na dlouhá staletí zmizel prapor zastřešující jednotlivé unijní kantony ze scény, a to z prostého důvodu – pro Švýcarskou konfederaci nastal čas míru a nebylo proto třeba svolávat armádu pod jednotnou vlajku.
To však neznamenalo, že by se velké evropské bitvy odehrávaly bez švýcarské účasti, naopak! Švýcary provázela pověst neobyčejně statečných a odhodlaných válečníků a tak se mnohé armády předháněly v tom, aby je získaly na svou stranu, když ne jako spojence, tak aspoň jako žoldnéře. A protože konfederace uzavřela mírové dohody se všemi sousedními zeměmi, mohla si dovolit přeměnit svou armádu v regimenty žoldnéřů, které poslala do cizích služeb.
Často se tak stávalo, že na bitevních polích nastoupil Švýcar proti Švýcarovi. Aby nedošlo k neštěstí, že by žoldnéř zabil svého krajana, bojovaly regimenty Švýcarů v jednotlivých armádách pod praporem, který vycházel ze švýcarské konfederační vlajky, ovšem s tím rozdílem, že pozadí bílému kříži dělaly tehdy populární „plameny“ v různých barvách.
KDE SE VZAL ČTVEREC?
Válka se do malebné země pod Alpami vrátila až v roce 1798, kdy Švýcarskou konfederaci obsadila Francie, která zde ustanovila Helvétskou republiku – s vlajkou, která neměla s původními švýcarskými barvami nic společného. Tvořily ji tři vodorovné pruhy – zelený, červený a žlutý. Kříž se z vlajky zcela vytratil, na státním znaku ho pak nahradil jiný ze švýcarských symbolů – Vilém Tell.
Helvétská republika ale neměla dlouhého trvání. Zanikla v roce 1803, pruhovaná vlajka se přestala používat o jedenáct let později. Bylo zřejmé, že Švýcaři si svůj bílý kříž na červeném poli již nenechají vzít. V 19. století se ještě vedly diskuse o šířce kříže a v roce 1889 se konečně odsouhlasila podoba švýcarské státní vlajky tak, jak ji známe dnes. Ponechala si také svůj výjimečný čtvercový tvar, který je daný tím, že státní vlajka vznikla z původně čtvercových válečných praporů jednotlivých kantonů. Na celém světě najdeme už jen jedinou zemi, která má vlajku čtvercového tvaru. Zemi, jejíž jedinou vojenskou jednotku tvoří shodou okolností právě švýcarští vojáci. Vatikán.
