Milujeme je i nenávidíme. Pravěký lovec si oblékl vlčí kožešinu, aby na něj přešla vlčí síla. Respekt se postupně změnil ve štvanici na predátora „se špatnou pověstí“. Dnes netrpělivě čekáme, až zase uslyšíme jeho mrazivé vytí ve volné přírodě.
Se svým vztahem k vlkům si nějak nevíme rady. Pro lidstvo poměrně typické. Zničit, zabít, vyhladit… Pak se chytit za hlavu a s nářkem se snažit napravit nenapravitelné. Vlky jsme v celé Evropě téměř vystříleli a dnes jásáme, když objevíme jejich stopu. Koneckonců, válku s nimi vedeme od nepaměti.
KDOPAK BY SE VLKA BÁL?
Na předměstí středověkého Říma považovali vlci opuštěné ruiny domů za své loviště. Loveným byl člověk. To se pak snadno zapomene, že obyvatelé „věčného města“ vděčí za jeho vznik právě vlčici, která dvojčata Romula a Rema zachránila před utopením v Tibeře. A jak to s dvojčaty odkojenými vlčicí dopadlo? Slovy klasika: Homo homini lupus. Romulus svého bratra zavraždil, údajně kvůli sporu o název města. Člověk by očekával, že vztah Římanů k obávaným predátorům bude shovívavější než ve zbytku Evropy. I oni se ale raději setkání s vlkem vyhýbali, v opačném případě by je potkalo zlé znamení. Během svátku Lupercalia opěvovali boha Fauna, který měl jejich stáda před vlčími lovci ochránit.
KDO JINÉMU JÁMU…
První písemná zmínka o vlcích na českém území pochází z roku 1044 z Buchlovska. Kronika hovoří o výskytu početných vlčích smeček, obtěžujících lidi i zvířata. Člověk se je snažil vyhubit, ale pomocí luků a šípů nešlo nad tímto inteligentním predátorem nadobro zvítězit. Snažili jsme se tedy vlka přechytračit, a začali budovat tzv. vlčí jámy. Přemysl Otakar II. v roce 1268 dokonce nařídil, že tyto padací jámy musí mít každá ves. Princip byl jednoduchý: do země se vykopala hluboká jáma, na jejíž dno se umístila živá návnada jako husa či sele, někdy nechyběl ani dřevěný kůl. Jáma se zakryla větvemi a čekalo se, až se vlk nechá do pasti nalákat. Vlčí IQ neradno podceňovat, protože do jámy obvykle spadlo jiné zvíře nebo nepozorný člověk. Například Eggenbergové, kteří v 17. století vládli na vimperském panství, nechali vykopat osmnáct vlčích jam. Spadlo do nich osm jelenů, ale vlk ani jeden. S vlky je také spjat rod telčských pánů z rodu Slavatů. Když třináctého října roku 1662 vyrazil Jan Karel Jáchym Slavata na hon, propadl se do vlčí jámy, kde se nekonečné hodiny modlil za svou záchranu. Přísahal, že pokud nezemře, stane se řeholníkem. Jeho prosby byly vyslyšeny. Dotáhl to až na řádového generála a byl jedním z možných kandidátů na post pražského arcibiskupa. Přestože jeho rod vymíral po meči, světského života se vzdal se slovy: „Když i rod Salvatů vymře, proto přec svět nezahyne.“ Jeho matka Františka Slavatová nechala v místě, kde její syn málem zahynul a kde se zároveň zaslíbil Bohu, vybudovat kapli, dnes známou jako kapli sv. Karla Boromejského.
Nekončící hodokvas měli vlci za třicetileté války, kdy se česká populace zredukovala o padesát procent. Když švédský vojevůdce Johan Banér táhl se svým vojskem přes Krušné hory do Saska, vlci šli za ním a cestou požírali padlé vojáky. Vlčí drzost dosáhla vrcholu, když vpadli do Dačic a lovili husy rovnou na dvorcích. Není divu, že ani Češi se s vlkem neskamarádili a do roku 1750 vlčí populaci téměř vyhubili.
ŠTVANICE NA BESTII
Ani ve Francii na tom nebyli s „vlčí válkou“ lépe. Psal se rok 1427, když vlci zabili za branami Paříže čtrnáct lidí. Nebylo pochyb, že jim lidské maso zachutnalo. Ludvíci, počínaje tím třináctým, se s nimi pustili do ostrého boje. Zavedli funkci jakéhosi vlčího šerifa s honosným názvem Grand Lupatier. Ten vedl vojenské zátahy do oblastí vlčího řádění. Lidé si v krčmách vyprávěli hrůzostrašné historky, včetně příběhů o meneurs de loups, což měli být vůdci, kteří uzavřeli smlouvu s ďáblem, za což byli obdařeni mocí vládnout vlčím smečkám.
V roce 1764 se v divoké krajině v Gévaudan objevilo něco nevídaného. Něco, co vstoupilo do historie jako „Hrozná Bestie“. Zprávy o vlkovi velikosti telete, s obrovskými tesáky, srstí zbarvenou do červena a černou hřívou, lačnícím po lidské krvi, se rychle šířily. Kraj Auvergne sevřela hrůza. Počty obětí rostly. Nepolapitelná, nebezpečná a děsivě inteligentní Bestie nezabíjela jen pro maso, ale pro radost. Nebo se snad chtěla pomstít lidem, že hubí vlky coby přirozené lovce jejich ovcí a koz?
Nepolapitelná Bestie byla třikrát postřelena, třikrát padla, aby se znovu postavila na nohy a zmizela kdesi v zalesněných roklích vlčího kraje. V září roku 1765 Grand Lupatier prohlásil, že Bestii zabil. Obrovského vlka vycpal a poslal králi do Versailles. S příchodem zimy však útoky pokračovaly…
VLK TÁTA, VLK MÁMA
Když se statečná vlčice Rákšas s planoucíma očima postaví tygrovi Šér Chánovi, olízne lidské mládě a pojmenuje ho Mauglí – Žába, začíná jeden z nejkrásnějších příběhů z indické džungle. Rudyard Kipling dostal za příběh kluka vychovaného vlky Nobelovu cenu za literaturu. Osud chlapce, který se stal předobrazem Kiplingova hrdiny, ovšem nebyl ani romantický ani šťastný.
Když ho v polovině 19. století našli poblíž Chandpuru, bylo mu asi deset. Nikdy se nepřizpůsobil životu mezi lidmi. Jedl jen syrové maso a choval se, jako by byl vlk. Dokázal se spřátelit pouze se psem. Zemřel po třech letech, pravděpodobně steskem.
Podobný osud postihl i děvčátka Kamalu a Amalu, která objevil reverend Singh poblíž jedné vesnice v Indii. Holčičky ve věku sedmi a dvou let vytáhl z vlčí nory, společně se dvěma vlčaty. Mladší Amala zemřela do roka, Kamala žila v sirotčinci reverenda Singha devět let. Své „vlčí“ chování začala ztrácet až v posledních třech letech svého života.
KDO CHCE S VLKY BÝTI…
Jaký tedy vlk vlastně je? Padouch, jenž sežere babičku i s Karkulkou, nebo hrdina, který se umí postarat i o lidská mláďata? Vlk je především zvíře pro nás natolik fascinující, že se mu snažíme přisuzovat nejrůznější vlastnosti. Hrdina bajek, hlupák z pohádek, spojenec ďábla, vlkodlak…Navzdory krvelačným klepům je vlk hlavně plachý lovec, který se kontaktu s člověkem raději vyhne. Poslední známou obětí je dvaatřicetiletá učitelka Candice Bernerová, kterou během jog¬gingu napadli vlci poblíž jezera Chignik na Aljašce. Jedná se o první případ tohoto druhu v moderních dějinách Spojených států.
V poslední době se stále častěji hovoří o návratu vlka do volné přírody. Do české kotliny se snaží vrátit už od 18. století, ale jeho snahu mu znemožňovali lovci. Vlčí kožešina byla velice ceněna, protože nenamrzá. Lovcům se také vyplácelo tzv. zástřelné, kdy za vlčí úlovek dostali finanční odměnu. Dnes se zdá, že se vlkům začalo blýskat na lepší časy. V Německu, v hustých lužických lesích nedaleko českých hranic ,se vlci úspěšně zabydleli v bývalém vojenském prostoru. Nezbývá než doufat, že si časem svoje teritorium rozšíří až k nám. Také bychom si při každých činnostech ovlivňujících vlky nebo prostředí, ve kterém žijí, měli vzpomenout na slova z Knihy džunglí: Vlci jsou svobodný lid.
Tohle jezero je jako pověstný sud se střelným prachem. Na jednu stranu představuje možnost obrovského bohatství, na tu druhou může každou chvíli způsobit záhubu tisícům jeho obyvatel. Seznamte se – Kivu, jedno ze tří afrických jezer smrti.
Jezero Kivu tvoří přírodní hranici mezi Rwandou na východě a Demokratickou republikou Kongo na západě. S plochou 2700 km2 a největší hloubkou takřka 500 metrů patří k největším africkým jezerům. Nachází se ve vulkány roztrhané krajině a jeho vznik je úzce spjat se sopečnou činností. Dnem jezera proniká oxid uhličitý, hromadí se tam a je stlačován obrovskou masou vody. Bakteriální procesy navíc mění oxid uhličitý na metan. Experti odhadují, že se při dnu jezera drží desítky kilometrů krychlových obou plynů. Samotná jejich přítomnost však není nebezpečná, dokud se plyn ve formě bublin uvolňuje v malých dávkách. Vrásky na čele však dělá lidem v okolí velká plynová kapsa o objemu tří kubických kilometrů v severozápadním cípu jezera. Obrovská zásoba oxidu uhličitého se nachází pouhých 12 metrů pod povrchem zálivu, který leží v oblasti tektonického zlomu. Pokud by se všechen plyn uvolnil naráz, mohlo by to mít katastrofální následky.
Příchod zemětřesení nebo exploze blízké sopky by mohla způsobit katastrofu podobnou té, která se stala v roce 1986 v Kamerunu. Více než 1,2 milionu tun oxidu uhličitého naráz uniklo z jezera Nyos. Nyos, jehož hladina má rozlohu pouhých patnácti hektarů, vyplňuje totiž zbytky sopečného kráteru, který vznikl asi před čtyřmi stoletími. Ještě před dvaceti lety stály u jezera čtyři vesnice, dnes je kolem něj zóna smrti, do které se lidé vracejí jen postupně a na vlastní nebezpečí. 21. srpna roku 1986 došlo u jezera ke katastrofě, kterou nikdo nečekal. V půl deváté večer, kdy většina místních obyvatel už spala, se z jižní části jezera Nyos vznesl obrovský bílý mrak oxidu uhličitého. Jeho množství se odhaduje na milion šest set tisíc tun. Mrak rychle rostl, začal se šířit rychlostí 100 kilometrů v hodině a nakonec zabil všechno živé v okruhu 25 kilometrů od jezera. Zemřelo víc než 1700 lidí a 3500 zvířat, dalších 20 tisíc osob bylo zdravotně postiženo. Do 320 kilometrů vzdáleného Yaoundé, hlavního města Kamerunu, se první zmatené zprávy o katastrofě dostaly s jedenapůldenním zpožděním. Když 26. srpna přiletěly na místo vrtulníky, nebylo koho zachraňovat a trvalo velmi dlouho, než byl odhalen viník – plyn, který už samozřejmě dávno rozfoukal vítr. O dva roky dříve, v roce 1984, se podobná tragédie odehrála u dalšího kamerunského jezera Monoun. Tehdy ale zemřelo „jen“ 37 lidí. Objem plynu v jezeře Kivu je podle vědců asi desetkrát větší než byl pod jezerem Nyos. I místní domorodci o problému vědí, již generace si předávají historky o náhlých úmrtích rybářů či plavců. Zatím jde však jen o pouhá varování, následky katastrofy by mohly být mnohonásobně větší. V oblasti zálivu je několik velikých vesnic a město Goma s milionem obyvatel leží pouhých 20 kilometrů východním směrem.
Světová banka již na žádost Konga vyčlenila na řešení problému tři miliony dolarů. Samotné Kongo se snaží nalézt další finance na zmenšení rizika přírodní katastrofy. Nabízí se však i možnost komerční těžby metanu, která by snížila tlak plynů v jezeře a zmenšila možnost úniku oxidu uhličitého. „Riziko vulkanické činnosti je reálné, na severním břehu jezera se nacházejí dvě aktivní sopky, Nyiragongo, která vybuchla v letech 1977 a 2002, a Nyamulagira. Jezero Kivu znamená enormní hrozbu, mnohem větší než si myslíme,“ zhodnotil situaci pro francouzský deník Le Monde profesor Michel Halbwachs, profesor fyziky na Université de Savoie. „Metan je potřeba z vody extrahovat, sníží se tím riziko výronu plynu, ale získá se i významný zdroj energie.“
Na hladině jezera je již instalována první z řady plošin. Zařízení odsává vodu z třísetmetrové hloubky a odděluje metan od oxidu uhličitého. Metan je pumpován na břeh, kde z něj generátory vyrábějí elektřinu. Pro Rwandu, která je na tom se zdroji energie všelijak, by mohlo rozšíření tohoto způsobu těžby znamenat významné navýšení elektrifikace země. Vláda v Kigali plánuje, že do roku 2020 bude mít proud 35 procent domácností. Zatím je to zhruba 10 procent.
Těžba však může podle některých oponentů projektu problém zhoršit. Jezero ještě není ani zdaleka pořádně probádané a podle nejnovějších měření se koncentrace metanu neustále zvyšují. Celý systém funguje jako láhev šampusu. Voda v jezeře je zátkou, která drží plyny dole. Jednou se však jejich koncentrace může zvýšit natolik, že už se rovnováha neudrží a směs plynů se naráz uvolní. Teprve čas ukáže, kdo zvítězí tentokrát.
Uprostřed pralesní mýtiny v prudkém svahu se tyčí několik desítek metrů vysoká konstrukce z kmenů a lián. Nápadně připomíná lešení. Na jednom z jejích můstků stojí mladík. Dříve než jsme si stačili uvědomit, co se kolem nás děje, zvedl mladík paže, zatleskal, ruce zatnuté v pěst zkřížil na své hrudi a se zavřenýma očima se po hlavě zřítil volným pádem k zemi. Jediné, co ho dělilo od jisté smrti, byly dvě liány, pevně přivázané k jeho kotníkům. To, co se může na první pohled jevit jako čiré šílenství a bezmezný hazard se životem, je ve skutečnosti významný a stovky let praktikovaný rituál, v místním jazyce zvaný nagol či n´gol. Jsme totiž na malém ostrově Pentecost, jenž společně s dalšími šedesáti tvoří souostroví Vanuatu v nekonečných vodách jižního Pacifiku.
ŽIVOT NA LIÁNĚ
Načasování celého rituálu určuje sklizeň jedné z nejdůležitějších plodin Pentecostu – yamu. Je to právě květen, kdy se sklízejí jeho první hlízy a ve stejném období také skupina mužů z okolních vesnic začíná se stavbou věže. Několik týdnů před obřadem vyberou vhodné místo v prudkém svahu. Vytvoří mýtinu, v jejíž horní části ponechají stát jeden strom, který bude pevnou páteří rostoucí věže. Při její stavbě se používají pouze tradiční materiály, tedy kmeny a větve spojené liánami. Nejdůležitějšími částmi věže jsou skokanské můstky, které neslouží jen jako odrazová plocha, ale jsou postaveny tak, aby se zlomily těsně před tím, než by skokan dopadl na zem. Nejen to, ale i dvě lehce pružící liány, spojující skokanovy kotníky s můstkem, zbrzdí jeho pád. Jejich správný výběr je zcela zásadní pro vydařený skok. Každý muž si je v lese vybírá sám. Liány musejí pocházet z určeného druhu dřeviny, mít požadovanou tloušťku a aby si zachovaly svoji pružnost, nesmí být starší než dva dny. O jejich zkrácení na potřebnou délku se stará nejzkušenější z účastníků. Do délky musí započítat část získanou zlomením můstku, elasticitu a také svažování terénu pod věží. I drobná chyba v jeho kalkulaci znamená těžké zranění či smrt.
Zároveň probíhají i nezbytné úpravy terénu pod věží. Ten musí být dokonale vyčištěn od jakýchkoliv kořenů či kamenů a neméně pozornosti je věnováno řádnému nakypření zeminy v místě dopadu. Dozvěděli jsme se, že noc před ceremonií několik mužů hlídá věž před zlými duchy a ráno všichni zúčastnění absolvují rituální koupel a zdobení těl.
SKOK MEZI DOSPĚLÉ
Ranní obloha byla v den konání ceremonie nevlídná a společně s ostatními diváky nás obdarovávala štědrou dávkou deště. Na mýtině před námi se osamoceně tyčila zatím opuštěná věž. Pouze dva muži u její báze hlídali, aby nikdo nevkročil do načechrané hlíny, kam později skokani dopadnou. Jen pohled na tuto monumentální, mnoho metrů vysokou stavbu vyvolával úžas i strach, protože i když ji stabilizovaly dlouhé liány upoutané k okrajovým stromům mýtiny, působila velmi vratkým dojmem.
Záhy jsme zaslechli vzdálené pokřikování. To sílilo a postupně se měnilo v dramatický zpěv. Z lesa se vynořila skupina mužů, žen a dětí. Zastavili se na rovné terase nad věží, kde se zformovali do několika řad od nejmladších chlapců po nejstarší muže, stejně tak se za nimi seřadily dívky a ženy. Všichni zpívali a tančili. Ženy mávaly červenými listy krotonu a pískaly, kdežto muži tančili s dřevěnou holí a mohutně pokřikovali.
Tanečníci nás zaujali natolik, že jsme si z počátku ani nevšimli chlapce, který se od nich nenápadně oddělil a začal rychle šplhat na věž. Necelých deset metrů nad zemí na něj už čekali dva zkušení muži, aby pevně přivázali jemná vlákna roztřepených lián ke chlapcovým kotníkům.
Mladý skokan zůstal na okraji můstku zcela sám. Zpěv tanečníků gradoval v hlasitý řev. Stáli jsme nehybně a se zatajeným dechem jsme čekali. Po chvíli chlapec sebral všechnu svoji odvahu, zatleskal, odrazil se a už se řítil volným pádem hlavou dolů. Následovalo hlasité prasknutí můstku. Pod tíhou padajícího chlapce se liány napnuly a těsně před tím, než by narazil nechráněnou hlavou do země, ho strhly do nakypřené hlíny. Ohromení diváci údivem vykřikli a odměnili chlapce bohatým potleskem. Muži odřízli mladíka z lián a pomohli mu na nohy. Představili jsme si tu ohromnou sílu, která působila na jeho kotníky a klouby. Chlapec se už ale s úsměvem vracel zpět do skupiny tanečníků.
ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU
Toto úžasné vanuatské divadlo má své kořeny, jak už to bývá, v prastaré legendě. Ta vypráví o vesničanu Tamaliem, od něhož často utíkala manželka. Při jedné takové příležitosti před zlostí manžela vyšplhala na palmu a ze strachu odmítala slézt dolů. Tamalie ji chtěl potrestat a vylezl za ní. Ona však v posledním okamžiku skočila dolů a Tamalie ji bezhlavě následoval. Nevěděl však, že si před skokem přivázala ke kotníkům liány a zachránila si tak život, zatímco Tamalie zemřel. Když se ostatní muži dozvěděli, co se stalo, rozhodli se postavit věž, která by byla mnohem vyšší než ona palma. Z ní pak začali skákat, aby ženám ukázali, že už se nikdy nenechají nachytat tak jako Tamalie.
V průběhu staletí se však pro tento rituál nalezly i jiné důvody. Dnes jsou skoky spjaty hlavně se snahou o zajištění bohaté úrody yamu v příští sezoně. Traduje se, že čím vyšší je skok, tím bujněji plodiny vyrostou. Pro chlapce pak skoky představují důležitý iniciační rituál na cestě k dospělosti. Poprvé mohou skákat až po absolvování tradiční mužské obřízky, ale i tak je nejmladším skokanům pouhých sedm až osm let.
Mnoho mužů přesto skáče z čiré radosti spojené se skokem. Někteří věří, že úspěšný skok je všelékem, který přidává na celkovém zdraví a síle. V neposlední řadě je skok efektní způsob, jak mohou upoutat pozornost vytoužené dívky.
SMRT KVŮLI KRÁLOVNĚ
Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z prvního skoku a celá situace se opakovala. Tentokráte však s přibývající výškou skákali již jen dospělí muži. Každý z nich měl na můstku před odrazem svůj osobitý styl. Někdo tleskal, jiný dramaticky gestikuloval pažemi, někteří se modlili a zpívali. Později jsme se dozvěděli, že muž může před svým skokem bez zábran sdělit cokoliv, neboť to mohou být poslední věty v jeho životě.
Za hodinu se na samém vrcholu věže objevil poslední, nejzkušenější skokan. Povzbuzování tanečníků dosáhlo vrcholu. Konečně! Muž se odhodlal k velkolepému závěrečnému skoku. Odrazil se. Vteřiny napětí prolomilo prasknutí můstku a mohutné zakymácení věže při dopadu skokana do načechrané hlíny. Mezi zúčastněnými zavládlo všeobecné veselí. Zhluboka jsme si oddechli, protože to dech beroucí představení proběhlo bez zranění.
Je skutečně podivuhodné, že při rituálech nagol dochází ke zranění jen ve výjimečných případech, když se nějakým způsobem obejde osvědčená tradice. Jako například v roce 1974, kdy Pentecost navštívila britská královna Alžběta II. Přijela totiž v období sucha, kdy se obřady nekonají, protože jsou liány seschlé. Jenomže na počest královny slavnost přeci jen proběhla. Alžběta II. tak byla svědkem mnoha zranění a bohužel i smrti jednoho z mužů. Dodnes zůstává tento incident jediným známým úmrtím v historii.
Roztomilý černobílý „medvídek“ požvykující bambus je mírumilovným symbolem Číny. Jenže on, stejně jako říše středu, dokáže ostře vytasit drápky. Dnes by se syn amerického prezidenta jistě nechlubil svou pandí trofejí. Za zabití pandy by mu totiž hrozil trest smrti nebo minimálně politický konflikt.
PANDA NENÍ PLYŠÁK
Z malého bambusového hájku vycházejí zvláštní zvuky. V houští lze brzy rozpoznat obrysy bíločerného zvířete. Po chvíli se zastaví, ohne jeden z výhonků a nerušeně začne pořádat jeden lístek za druhým. Panda velká, ač medvědovitá šelma, se totiž živí právě touto rostlinou. A v tzv. čínských Alpách, tedy pod pětitisícovými vrcholky hor S’-ku-niang v provincii S-čchuan, je bambusu naštěstí stále dostatek.
„Tatínku, já bych si je chtěl pohladit,“ škemrá malý Tchien Ce. Jeho oči jsou doslova rozzářené a stejně tak i všech ostatních dětí, pozorujících bíločerné huňáče v pekingské zoo. Rodiče, tedy alespoň někteří, ovšem dobře vědí, že panda velká působí mírumilovně jen na první pohled. Člověka dokáže i zabít, i když na něj útočí pouze pokud je rozdrážděná. Roztomilý vzhled i nevšímavost k okolí však vyvolává zcela opačnou představu a svou roli sehrál i plyšák Ťing-ťing, jeden z maskotů 29. letních olympijských her v Pekingu, kterého muselo mít snad každé dítě.
„Nejde o žádnou kočku na hraní, je to medvěd a tuto skutečnost si stále málo lidí uvědomuje, včetně dospělých,“ upozorňuje ředitel zoologické zahrady v Pekingu. Sám ví, co říká. Ku Ku, jeden z jeho pandích svěřenců, už zaútočil na tři lidi a vážně je pokousal. Nutno dodat, že všichni vlezli do medvědího výběhu, přestože nápis v čínštině i angličtině o hrozícím nebezpečí mluvil jasně.
Panda velká, samotář žijící v současnosti především vysoko v horách centrální Číny, nemá přirozeného nepřítele, největší hrozbou pro ni zůstává člověk. Pandy velké zápasí hlavně s postupující lidskou civilizací. Kvůli odlesňování, farmaření i postupující výstavbě se jejich přirozené prostředí stále zmenšuje a negativní dopad má i prudce se rozvíjející turistický ruch.
V divoké přírodě jich přežívá na 1600, v zajetí dalších zhruba 300. Panda velká má i vlastní poddruh, nazývající se podle hor Čchin-ling, ležících v provincii Šan-si. V současnosti těchto jedinců žije v divoké přírodě 200 až 300. Problémem je i slabá porodnost, ve volné přírodě navíc v případě narození dvou mláďat přežívá pouze jedno. Rekordmankou je určitě samice Chua Mej, která porodila už osm mláďat. Sama přitom pochází z amerického San Diega, kde se v tamní zoologické zahradě narodila v roce 1999. O čtyři roky později se ale vrátila do Číny a stala se hlavní hvězdou parku Wo-lung na jihozápadě země, jedné ze čtyřiceti pandích rezervací, které dnes v Číně existují.
PANDA PO A ZEMĚTŘESENÍ
Dvanáctého května 2008 zasáhlo provincii S-čchuan ničivé zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály. Zničena byla celá města i vesnice, zkáze neunikl ani jeden z nejznámějších pandích parků, Wo-lung, kde žilo na 280 těchto zvířat. Zničena byla i tamní výzkumná stanice. Když na místo tragédie o několik dní později dorazili záchranáři, objevili šest mrtvých zaměstnanců rezervace, a také jednu pandu, devítiletou samici Mao Mao, chovanou v zajetí, která v minulosti odchovala pět mláďat. Další dvě utrpěly zranění, přestože čínská média původně informovala, že všechny jsou v pořádku. Ostatní pandy z výzkumné stanice, které přežily, nechaly úřady okamžitě převézt do Pekingu. Ošetřovatelé se jim snažili poskytnout maximální péči a hlavně je zbavit strachu a nervozity. Pod neustálým dohledem pak byly celých šest měsíců, které v pekingské zoo strávily. Mimochodem, původně se právě tyto pandy měly stát jednou z doprovodných atrakcí olympijských her. Nový domov pak tito vzácní živočichové našli ve středisku Pi-feng-si v městě Ja-an, kde pro ně byl vybudován výběh i s klimatizovanými vnitřními prostorami.
Ve stejné době, kdy v S-čchuanu záchranáři pátrali v sutinách zřícených budov, vstoupil do kin americký animovaný film Kung Fu Panda, který se rychle stal světovým hitem. Promítání příběhu hlavního hrdiny, dobrácké pandy Po a jejích přátel-bojovníků, kterým hlasy propůjčily hollywoodské hvězdy jako Jackie Chan, Angelina Jolie nebo Lucy Liu, však bylo v Číně, a zejména v postiženém S-čchuanu kvůli tragickým následkům odloženo. Potom, co film vstoupil do čínských kin, překonal všechny dosavadní rekordy a stal se vůbec prvním animovaným snímkem v historii nejlidnatější země světa, který vydělal přes 100 milionů jüanů, tedy asi 260 milionů korun.
ZA ZABITÍ PANDY TREST SMRTI
„Zabil jsem pandu,“ pronesl ve 20. letech minulého století Theodore D. Roosevelt Jr., nejstarší syn amerického prezidenta. Spolu s bratrem Kermitem se tehdy stali vůbec prvními bělochy, kteří se mohli „pochlubit“ podobnou trofejí. O půl století později by za tento úlovek stanuli před popravčí četou. Podle čínských zákonů se totiž zločiny proti národním symbolům začaly trestat smrtí.
V dobách vlády císařských dynastií byl tradičním zvířetem spojovaným s říší středu drak. Přesto právě panovníci považovali už v dávných dobách pandu za výjimečné a vznešené zvíře. Např. matka císaře Liou Chenga z dynastie Chan, vládnoucího v letech 202-157 př. n. l., se nechala pohřbít s pandí lebkou. Definitivně ale kdysi legendární symbol draka vystřídala panda velká ve druhé polovině 20. století. Stále častěji se začala objevovat na zlatých, stříbrných či platinových pamětních mincích, v roce 1961 se dokonce stala i oficiálním emblémem Světového fondu na ochranu přírody. „Obrázková“ panda pak zaznamenala největší úspěch v době konání 29. LOH v Pekingu, kdy na Číňany i zahraniční návštěvníky shlížela doslova ze všech stran a ozdobila nejen samotné olympijské kruhy, ale třeba i deštníky a upomínkové předměty všeho druhu.
PANDÍ DIPLOMACIE
„Náš bambus nechtějí, jenom váš. Zhubly tři kila. Není čeho se bát.“ Podobná hlášení byla nedílnou součástí zpravodajství v ČLR a na Taiwanu na konci roku 2008. A všechny se týkaly dvou pand, Tchuan Tchuan a Jüan Jüan, které Peking v rámci usmíření daroval Taipei. Čínské pandy tehdy totiž odmítaly taiwanský bambus a ztratily 3 kg.
Ošetřovatelé jim právě pro tento případ zajistili 300 kg bambusu z jejich domoviny, zásoby ale rychle docházely. Zaměstnanci zoologické zahrady v taiwanské metropoli jim proto do stravy přidávali i mrkev nebo jablka. Zároveň slíbili, že zajistí jiné druhy bambusu rostoucí na ostrově. Kvůli mimořádnému zájmu na obou stranách Tchajwanské úžiny také denně pořádali tiskovou konferenci, kde informovali o stavu obou vzácných zvířat, jejichž jména v čínštině znamenají „znovu sjednocení“. Dnes jsou hlavními hvězdami taipeiské zoo, denně je v průměru navštíví na dvanáct tisíc lidí a spatřit je mohou živě i prostřednictvím telefonu.
Obě zvířata mají symbolizovat zlepšení vztahů mezi Čínou a Taiwanem, který se od pevniny odtrhl po občanské válce v roce 1949. Dřívější ostrovní vláda, prosazující nezávislost na Pekingu pandy z politických důvodů odmítala s tím, že jde o snahu Číny přesvědčit Taiwan, aby se sjednotil s pevninou. Čína začala tzv. pandí diplomacii používat už před 1300 lety. První zprávy o darování vzácných pand totiž pocházejí už ze 7. století z doby vlády dynastie Tchang, kdy císařovna Wu Ce-tchien poslala Japonsku pár těchto medvědovitých šelem. Vrcholu pak dosáhla po nástupu komunistů k moci. V roce 1972 jimi tehdejší vládce Mao Ce-tung obdaroval i amerického prezidenta Richarda Nixona a o dva roky později též britského premiéra Edwarda Heathe. Celkem Peking v letech 1958 až 1982 věnoval devíti zemím 23 pand velkých.
V polovině 80. let 20. století však nastala změna i v této politice. Čína začala pandy do zahraničí pouze půjčovat, ovšem za tučnou provizi, dosahující jednoho milionu dolarů ročně. Maximální lhůta pak byla stanovena na deset let a jednou z podmínek dohody je, že všechna mláďata narozená zapůjčeným pandám zůstanou majetkem ČLR.
Němé tváře pobývající v zahraničních zoologických zahradách se však rychle mohou stát nechtěným nástrojem odplaty i nahlas projevovaných vášní. Jako v říjnu v roce 2010, kdy v japonském městě Kóbe zemřela panda velká na infarkt. Bohužel v době, kdy propukl spor mezi Tokiem a Pekingem ohledně zadržení kapitána čínského plavidla, pohybujícího se v oblasti sporných ostrovů.
Číňané okamžitě začali mluvit o úkladné vraždě a konspirační teorie zahltily internet. Peking pohrozil pokutou ve výši půl milionu dolarů a nezvratné důkazy se snažil získat při pitvě mrtvého zvířete. Putování pand velkých, které se v divoké přírodě dožívají dvaceti, v zajetí pak až třiceti let, ovšem bude z Číny i nadále pokračovat. Nejnověji se na ně mohou těšit návštěvníci parku River Safari v Singapuru a v plném proudu jsou vyjednávání o jejich zapůjčení do Edinburghu.
Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.
Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze,” pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí.” Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali…
ŠPIONEM SNADNO A RYCHLE
Dalším kamenem úrazu je, když člověk chce pokračovat dál v cestě. Podle mapy tudy sice vede silnice, ale smutnou skutečností je úzká pěšinka vinoucí se pralesem. Naštěstí i tady občas někdo vlastní motorku, a tak cesta do města Nola nebude trvat více než dva dny. Ovšem k další realitě SAR patří přihlašování. Kdo to nezná, hned pochopí, jakmile bude poprvé zatčen. Povinností cizince tady je hlásit se na každém kroku, aby nic neuniklo paranoidním úřadům. Každý návštěvník je automaticky pokládán za špiona a podle toho jsou všichni podezíraví. Ve vesnicích, kde nejsou uniformy, je nutné přijít k náčelníkovi a požádat ho o svolení k pobytu ve vesnici. Většinou se shromáždí celá vesnice a všichni okukují příchozí. Obyčejní lidé jsou neuvěřitelně pohostinní, i když skoro nic nemají. Podle zvyklostí je nutné dát dárek, jinak návštěvník bude považován za neslušného a může ztratit přízeň náčelníka. Tam, kde jsou policisté, nastává jiný rituál, a to smlouvání o cenu za průjezd. Před většinou měst je i několik kontrolních bodů, kde probíhá registrace a výběr daní. Naopak ve městech je přímo nutností navštívit místní četnickou stanici, policisty a také prefekturu. Všude se musíte nechat zapsat, prozradit své úmysly a samozřejmě zaplatit. Ukázkou absurdity systému je sídlo tajné policie. Když sem přijdete dobrovolně se přihlásit, budete okamžitě zatčeni, protože znáte místo, kde sídlí tajní a tím pádem musíte být špioni. Ale jakmile opomenete, tak vás zatknou, protože jste je nenavštívili. Jediným řešením je uplatit uniformovaného policistu a nechat se tam dovést, to pak chtějí jen úplatek a návštěva netrvá více než hodinu. Inu jiná země, jiné zvyky.
VÍZUM STOKRÁT JINAK
„Kam jedeš?” ptá se ozbrojený člověk v uniformě, který se sotva valí kvůli svému velkému břichu. Na první pohled je vidět, že se má velice dobře, byť v jedné z nejchudších zemí světa. „A kde máš povolení k cestě po této silnici?“ pokračuje. „Tady musíš zaplatit vízum, protože tvoje je neplatné.“ Ukazuji mu své vízum, ale to ho vůbec nerozhází. „Tady u nás musíš mít naše vízum, a to stojí 20 000 CFA (800 Kč), jinak tě vrátíme na hranice.“ Protestuji, ale není mi to moc platné. Když se pokouším najít nadřízeného, jsem pro drzost proti autoritám zatčen.
Policisté nakládají mé věci na motorku a jsem eskortován na stanici. To je tmavá místnost s několika stoly a po zuby ozbrojenými vojáky a policisty. Tady mě čeká výslech a soud v jednom, protože i když mám platné vízum, tady ho prostě neuznávají. Vpravo je katr, kde se za vraty s chatrnou petlicí tísní několik vězňů. Nevím, co udělali, ale stačí jen nezaplatit a člověk se ocitne za mřížemi velice rychle. Policisté, včetně toho, který mě zatkl, rozehrávají hru. „Jestli nezaplatíš a budeš mít zbytečné otázky, prostě tě zavřeme a někde tu shniješ ve vězení,“ nastiňuje moji budoucnost velitel. „A když zaplatíš málo, tak to tě stejně nepustíme, protože jsi zatčen a tvůj pobyt nám vytváří vysoké náklady na věznění.“ Na důkaz svých slov mi dává čas na rozmyšlenou. To je jen psychologická příprava, protože jeden z poskoků otevírá dveře do tmavé místnosti, odkud se ozývá křik a údery holí, které mlaskají, jak se trhá kůže nebožáka. Ano, mučírna je součástí zdejší policejní práce. Zakrvácené svršky a křik odsouzence mi docela vadil. A když mi velitel naznačil, že jsem nyní na řadě, pochopil jsem, proč dveře byly otevřeny.
SPRÁVNÍ POPLATKY PO AFRICKU
Zástupce velitele, takový hodný strejda, mě odvedl do kanceláře a snažil se mi domluvit. „Vidíš, kolik zločinů jsi spáchal, nemáš vízum, musíš zaplatit, jinak to z tebe vytlučeme. A když neustoupíš, tak tě zavřeme a počkáme, až se umoudříš.“ Konečně přišla chvíle pravdy. „Já jsem ten spravedlivý, který tuší, že to může být omyl, ale to mě musíš přesvědčit,“ pokračoval ve svém monologu strýček. A na důkaz svých slov začal jen tak listovat jakousi knihou. Jakmile se zastavil na správné straně, dal hlavu nahoru, jako kdyby ani nechtěl vidět, co mu tam musím vložit. Pět tisíc CFA mu nestačilo a začal vyprávět cosi o morálce a cizincích, které teprve chudáci musí učit, co v Africe patří k dobrým mravům. Když jsem vložil další bankovku, evidentně už byl spokojen, protože 10 000 CFA je třetina jeho platu. Pak se strýček v uniformě rozhodl, mě rychle zbavit. Neměl času nazbyt, vypakoval mě tedy k řidiči motorky, který mě měl odvézt pryč z očí. Hodný strýček se rozhodl zajistit si svoji životní úroveň na úkor velitele, kterému pak něco nakuká. Proto se není čemu divit, když tento stát nefunguje a vláda sotva ovládá polovinu země. Když se za tučný bakšiš dá pořídit cokoliv, všichni banditi a lupiči jsou vlastně dopředu beztrestní. A lidé, ti tu tak příliš nikoho nezajímají, jen když zaplní daň bankovkami.
Možná někomu může připadat, že se až příliš zabývám uniformami, ale tady v SAR se minimálně polovina pobytu skládá se zatčení, vymáhání peněz nebo povolení, které ani nikdo nevydává, pomineme-li, že není potřeba. A i v tomto systému žijí lidé, kteří se protloukají a chtějí také normálně žít. V tu chvíli si začne opravdu každý vážit fungující země, kterou je Česko. Alespoň z pohledu Afriky, tady už opravdu nejde ani nadávat, protože tady nefunguje vůbec nic.
PYGMEJ MENU
Středoafrická republika má i nechvalně proslulé osobnosti, které zná celý svět. Takový císař Bokassa, přezdívaný „císař lidožrout“ svými manýrami představil zemi světu, ale také ji zruinoval. A proč se mu říkalo „Císař kanibal“ ? Evropský tisk ho obviňoval z pojídání lidí. Sám Bokassa tyto zvěsti nikdy nevyvracel, naopak u prostých lidí mu dodávaly pocit všemocnosti. Jestli tomu tak bylo nebo ne, už asi nikdo nepotvrdí. Důkazy o pojídání lidí nebyly nikdy nalezeny a po svém pádu sám diktátor kanibalské zvěsti popíral. Přesto se mluví o případech, kdy vojáci podle svědků pojídali především Pygmeje. Tito trpaslíci z pralesa nebyli považováni podle zákonů SAR za lidské bytosti, tím pádem nebylo zakázáno je lovit.
TLAPIČKU NEBO HLAVIČKU
Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale při ohlašování mé přítomnosti u prefekta si mě tento pán oblíbil. Možná chtěl ukázat svoji moc a dobrotu, předvést se před nenadálým návštěvníkem z Evropy, každopádně mě pozval na večeři do svého sídla. Večer jsem se oblékl do toho nejlepšího ze zbytků šatstva, které mi zbylo po ztečích pralesa, a vydal se do sídla honorace. Byl jsem přizván k velkému stolu z masivního dřeva, dostal pivo a čekal na místní specialitku, ze které prý budu překvapen. Překvapení se dostavilo, jakmile číšník postavil na stůl stříbrný podnos. Podávala se chlupatá opičí pracka vařená asi ve vodě. Hostitel měl druhou porci a tou byla opičí hlava.
Prefekt se bez okolků pustil do jídla a začal okusovat vařené masíčko ze rtů opice. „Jen si dej pořádně do nosu, ruka opice je nejlepším kusem celého zvířete a tady si to mohou skutečně dovolit jen boháči,“ pokračoval v mlaskání a debužírování. Vůbec se mi nechtělo vrhnout se na ruku, která se ještě před chvílí hýbala. Nakonec jsem ze situace vybruslil se slovy, že jsem vegetarián. Prefekt to chápal a bezelstně stáhl ruku opice na svůj podnos a vrhl se na ni se stejnou intenzitou. Naštěstí na stole bylo pivo, a tak alespoň bylo čím zapít gastronomický zážitek, na který určitě nezapomenu.
