Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.
Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.
Druhá část, o něco skrytější, je ve svahu nad Dněprem. Budovy již nejsou tak honosné, zato stále proudící příliv duší je až udivující. Vysvětlení je jednoduché, tato část klášterního komplexu je dosud tepajícím srdcem pravoslaví. I na Ukrajině je Kyjevskopečorská katedrála Panny Marie před zesnutím, a tedy i celá lávra (klášter), považována za nejposvátnější místo. Stejně jako pro muslimy Mekka nebo pro katolíky Vatikán. I sem by alespoň jednou za život měl zavítat pravý věřící. V podzemí kláštera jsou již dlouhá staletí pohřbeni mniši. Jejich mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají jako největší poklad. Není divu, protože zde působila vůbec nejstarší komunita pravoslaví na území Kyjevské Rusi. A výjimečnost jeskyní, které se staly útočištěm mnichů, potvrzují právě jejich ostatky, dokumentující svatost a duchovní očistu. Je to velký zázrak, že mumie mnichů přečkaly staletí bez poskvrny. Proto mají jeskyně veliký význam pro věřící, kteří zde hledají spásu, zázrak, uzdravení, ale také vymítání ďábla.
STOPY SVĚTCE
Lávra je nejen magnetem pro turisty, ale také náboženským centrem země. Její založení se datuje do období vlády knížete Vladimíra (980–1015), který rozhodl o zavedení křesťanství v Kyjevské Rusi. Po tomto rozhodnutí opustil řecký ostrov Athos svatý Antonín, který se usadil v jeskyni na březích Dněpru někdy kolem roku 1051. Jeskyni si sám vyhloubil, a později se svým stoupencem sv. Feodisijem začal jeskyně rozšiřovat, aby mohly být příbytkem pro více žáků nové víry. Postupně další následovníci vytvořili rozsáhlý labyrint chodeb, cel, komor a kostelů ve svazích nad řekou. Tady se mniši modlili, rozjímali, meditovali i přepisovali knihy. Sice už v 11. století se začaly stavět budovy nad zemí, ale jeskyně byly vždy ideálním úkrytem a bezpečím před nájezdníky. První, nejviditelnější dominantu tvoří 96,5 metrů vysoká zvonice, která je považována za nejvyšší pravoslavnou stavbu na světě.
SPÁSA DUŠE
Kamarád Ivan mi už v Praze říkal: „Když budeš chtít vidět vše, moc nemluv, jdi za ostatními a hlavně se oblékni obyčejně, pak uvidíš nejvíce.“ Nevím, jestli to byla ta správná rada, ale už brzy ráno před klášterem byly spousty lidí různých věkových kategorií. A také mnoho zájezdů i z těch nejmenších vísek, kdy průvodcem byl většinou jejich kněz. Přidružil jsem se k jedné vesnické skupině, abych nebyl nápadný. Důvod to byl jednoduchý, mezi kostely se nacházejí rozsáhlé jeskyně, kam sice smějí i turisté, jenže jen na malý okruh, kdežto poutníkům je povoleno rozjímat i v těch nejzapadlejších koutech. „Hlavním cílem poutě je spása duše. A to je možné ve svaté jeskyni,“ jak mi líčila jedna žena ze skupiny, která se mě ujala. I když se zdá, že jeskyně jsou tím pravým pokladem, asi každého příchozího docela zmátne nenápadný vchod. Kdo neumí azbuku a nedokáže se zeptat, asi bude mít problém s hledáním. Jediným vodítkem jsou poutníci, kteří ovšem procházejí všechna místa v komplexu, modlí se a uctívají světce polibkem na zasklené ikony. Celá horda uklízeček zase pečlivě leští skla, odklízejí vyhořelé svíčky a někdy až dosti neurvale usměrňují dav. Zato podzemí, to je jiná. Ženy se musejí zahalit šátkem a každý by si měl koupit svíčku. Nejen jako výraz úcty, ale také jako jediný zdroj světla během putování. Už na schodech mnozí tápají, kam ve tmě šlápnout dál. Před samotným cílem je jedna velká překážka, mnich. Ten chytá turisty a zakazuje jim vydat se na okružní cestu jeskyněmi jako poutníci. Tento bystrý člověk si už podle tváří v šeru schodiště vybírá oběti. Jindy mu pomůže oblečení, a tím se většina cizinců opravdu liší. Přesto, kdo mluví ukrajinsky nebo rusky, ten může i tímto sítem projít. Jenže ostřížímu oku mnicha ani neunikne, jestli se patřičně často křižujete, modlíte a vůbec, jestli zvědavě neokouníte. Pokud ano, bude takový opovážlivec bleskurychle vyveden skoro jako zločinec a postrčen na turistický okruh, kde toho není k vidění zas tak moc.
DOTEK SÍLY
Jít ve šlépějích poutníků, kteří tudy zbožně putují již mnoho století, to opravdu stojí za to. Tmavé prostory si osvětluji svou svíčkou dle návodu u vstupu. Cesta jeskyněmi vede úzkými chodbami s vyhloubenými prostory pro rakve. V těch jsou uložena mumifikovaná těla významných světců, patronů země i církevních hodnostářů. Ovšem tato mumifikovaná těla se zachovala bez jakéhokoliv balzamování. Proto jsou považována za zázračná. Věřící se každým dotykem snaží získat něco z jejich síly. Kdo má pocit, že něco uvidí, se ovšem mýlí, většinou není vidět nic, protože těla jsou překryta barevnými pozlacenými rouchy. A i kdyby bylo co, tak věřící, kteří stále líbají víka rakví, často oslintají sklo tak, že znemožní výhled úplně. Tmavé postavy poutníků se ve zbožné úctě bez jediného hlesnutí sunou od jedné rakve k dalším, ale někteří se u svého patrona zdrží v motlitbách třeba i celý den. Pro někoho možná stísněný pocit, kdy je cítit vůně kadidla, svíček, ale i pot z nabalených lidí v úzkých chodbách, bez možnosti nadýchat se čerstvého vzduchu. Od mumifikovaných těl vyzařuje neuvěřitelná energie. Tady se každý s úctou pokloní a i nevěřící pokřižuje. Atmosféru klidu a absolutního míru doplňují mihotající se plamínky svící a poutníci, kteří se zde dostávají do vytržení. Tak povznášející atmosféru opravdu jinde v Kyjevě člověk nezažije.
V NEMILOSTI VLÁDY
O výjimečnosti svatého místa se vyprávějí celé legendy. Už po staletí jsou obyčejní věřící udiveni velkou energií, jsou přesvědčeni, že jim může pomoci v životě a třeba i vyléčit se z nemoci. Takové místo bylo trnem v oku Sovětské vlády. Ta se prý několikrát snažila toto poutní místo zlikvidovat. Ať tak, že bylo zakázáno lávru navštěvovat, nebo jinými způsoby. Podle vyprávění mnicha Borise z kláštera padlo prý i rozhodnutí o odvezení mumifikovaných těl. Pověry podlamovaly autoritu režimu a jedině likvidace místa odporu byla pro vládu jedinou správnou cestou. Jenže co zprvu vypadalo jako banální úkol, to se ukázalo neřešitelnou záležitostí. Mumie byly naloženy na nákladní auto, ale tomu prý záhadně vyplivl motor. Tak přivezli jiné, a to dopadlo úplně stejně. Dokonce povolali patriarchu, ten však jen potvrdil starou legendu o tom, že svatí nikdy neopustí zdi kláštera. Funkcionáři se snažili skoro měsíc, ale bezúspěšně. Nakonec s podzemím nechtěl nikdo mít nic společného, a těla se vrátila na svá místa. Těla některých světců se záhadně ztratila, ale to bylo dílem věřících a mnichů, kteří je ukryli před dalšími pokusy o likvidaci. Časem byli povoláni i vědci, ti měli vyřešit otázku zázraku a tak vyvrátit přesvědčení věřících. Nadpřirozené vlivy sice úplně nevyvrátili, ale nalezli odpověď na otázku zachování těl, kterým v organickém rozkladu bránila nedostatečná vlhkost. Byla ale zjištěna i určitá radiace těl, a ta spíše směřovala k nadpřirozenu. Několik dalších pokusů potvrdilo „zvláštní energii“ mumií.
FOCENÍ ZAKÁZÁNO
Když takové místo navštívíte a další jeskyně jsou stejně povznášející a zároveň fascinující podívanou, tak chcete mít i vzpomínku. Nejedno srdce fotografa zaplesá a chtělo by zachytit atmosféru uvnitř. Jenže, jak mi řekl doma v Čechách můj známý Ivan, to je nemožné. Zkusil jsem tedy oslovit mnicha u vchodu, jenže nekompromisní odpověď „Vyloučeno s velkým V,“ mne odzbrojila a ujistila o holé nemožnosti. Přesto jsem se rozhodl naplánovat akci, kdy se těsně před zavřením jeskyní o to pokusím. Vstoupil jsem do jeskyní se špatným úmyslem, a už před vstupem mi bylo jasné, že to nemůže vyjít. I samy mumie si to myslely, ale přesto jsem si to zkusil. Počkal jsem, až kolem mě bude čistý vzduch, a vytáhl fotoaparát. Jenže to probralo z rozjímání ženu za rohem, jako kdyby ji bodlo šídlo. Jakmile spatřila, o co se pokouším, začala šíleně řvát, její hlas byl jako siréna při jaderném výbuchu, a v tu chvíli se okolo mě nahrnuli poutníci. Jenže místo mírumilovných tváří to byly saně plné vzteku, které se na mě vrhly v přívalu ohromného hněvu kvůli zlým úmyslm cizáka. Rychle se zjevil rozezlený mnich a nekompromisně mě doslova chytl za límec a vykopal ven po schodech. Ještě venku na mě plivla jedna z věřících a se slovy o ďáblu, který přišel ničit, hned běžela sdělit novinky z podzemí všem okolo. Tudy cesta nevedla. Dokonce i druhý den si mě pamatovali, asi někdo rozšířil moji podobiznu do všech svatostánků a dostal mě na černou listinu. Tak skončil nápad s fotografováním.
BISKUP NA SCÉNĚ
Když jsem se ocitl v Kyjevě už po třetí, pořád ve mně hlodala myšlenka vyfotografovat svaté jeskyně. Celý den jsem obětoval hledání někoho, kdo by mi dal souhlas. Mniši si mě posílali od čerta k ďáblu, a ani druhý den jsem nenašel nikoho, kdo by mi fotografování povolil. Dokonce jeden soucitný mnich, aby mě odradil, mi naznačil tu pravou osobu: „To může povolit jen samotný patriarcha Volodymyr, který je hlavou Ukrajinského pravoslaví. Ale možná budeš muset až do Moskvy za patriarchou Kirillem.“ Jenže tím mě vůbec neodradil, začal jsem hledat alespoň zástupce patriarchy na Ukrajině a domáhat se slyšení. Jenže stále stejná slova. „Přijď za týden nebo za měsíc.“ To byla jediná odpověď. „Vždyť ani Američanům ze slavného žlutého časopisu se to nepodařilo, a tak přeci nemůžu mít štěstí tím pádem já. Jedinou možností je napsat žádost v deseti kopiích a poslat ji do lávry. Pak prý do roka dostanu odpověď. Nic povzbudivého. Skoro týden uhánění a výsledek žádný. Jenže občas vytrvalým přeje štěstí. Poflakoval jsem se za soumraku bezcílně po klášteře a uviděl limuzínu, která ke správní budově přivezla asi tu nejpovolanější osobu, jednu z nejvyšších autorit církve v Kyjevě, biskupa. Muž mě neodmítl hned, ale přehodil na svého sekretáře a sdělil mi: „Přijď v neděli ráno na slyšení a uvidíme, co se s tím dá dělat.“
S POMOCÍ BOŽÍ
V neděli to byl šibeniční čas, protože letadlo domů nepočká, jenže taková naděje zničehonic se nebude opakovat. Před rezidencí už byla pěkná řada čekatelů. Záhy mě přijal představený celého komplexu, patriarcha. Stál tam v černém rouchu se zlatým zdobeným křížem na řetěze na prsou. Všude okolo samá úcta, lidé klečeli, nebo uctivě čekali na vyzvání. Muž mi pokynul, ať jdu blíže. „Řekni mi jen jeden důvod, proč si myslíš, že ti mám dovolit fotografovat v jeskyních?“ Upřímně, to, že veřejnost má právo na informace, nebo jestli chci nalákat další turisty, opravdu zabrat nemohlo. Naštěstí jsem řekl alespoň něco, co mělo hlavu a patu. „Jestli se i v Česku lidé, kteří hledají svoji duchovní cestu, mají obrátit na pravoslaví, potřebují inspiraci. A každá zmínka o místě, kde lidé mohou najít svoji víru, může pomoci v hledání cesty.“ Jenže patriarcha se nenechal jen tak přesvědčit. „Ale vy v Česku jste samí neznabozi, jak můžeš tvrdit, že poutníci potřebují inspiraci. Srdce je povede!“ Po chvíli rozmýšlení dodal: „Víš co, abys viděl, že i my pravoslavní kněží chceme činit dobré skutky a otevírat oči slepým, dovolím ti fotografovat. Ale jen tři fotografie, ani o chlup více.“ A pak zavolal mnicha Fedosije, aby mě doprovázel a chránil. Vyšel jsem jako ve snu, tři fotky, ale lepší něco, než nic. Fedosij byl nadšeným fotoamatérem, a tak mě hned vedl na ta nejhezčí místa. Jen bylo obtížné fotografovat za stálého proudění věřících. A chudák můj průvodce to také párkrát schytal, povolení poutníky pramálo zajímalo a zuřivě se nás vrhali. Nakonec obrázků vzniklo více, ale trest přišel náhle. Asi se to nelíbilo svatým mumiím. Jak jsem v euforii z vítězství běžel k hotelu pro zavazadla a na letiště, přišel jsem do cesty smečce potulných psů. Ti se na mě vrhli a prokousli mi nohu. V tu chvíli mi jejich grimasy připomínaly tváře rozzuřených poutníků. Ale i přes zakrvácenou nohu a řinoucí se krev to stálo za to.
Korsika, čtvrtý největší ostrov Středomoří, má tvar zaťaté pěsti se zdviženým palcem. A určitá zarputilost, ale i nadhled a ležérnost, jsou vlastní i jejím obyvatelům. Soustavné osidlování zde probíhalo už od dob starých Řeků, vystřídali se zde Etruskové, Kartáginci i Římané. Není se ale čemu divit, protože Korsika leží na strategicky výhodném místě pro obchod. Ve středověku se ostrov ocitl v hledáčku italských městských států Pisy a později Janova. Město Calvi je dokonce považováno za jedno z možných rodišť Kryštofa Kolumba. I přes mnohé snahy o nezávislost byl ostrov v průběhu své historie neustále pod cizí nadvládou, což je příčinou neuvěřitelné národní hrdosti Korsičanů. Z místního nacionalismu je dodnes cítit odpor k čemukoliv, co nepochází z ostrova. Pokud například chcete, aby na vás místní lidé pohlíželi přátelsky, naučte se pozdrav v korsičtině a nakupujte tu výrobky s logem, ve kterém nechybí symbol Korsiky – uťatá hlava Maura s uvázaným bílým šátkem Pascala Paoliho.
LEGIONÁŘSKÁ PEVNOST
Symbolem korsického patriotismu je město Corte a nejvýznamnější postava korsických dějin Pascal Paoli. Stal se velitelem místních vlastenců bojujících za nezávislost ostrova. Jeho boj proti Janovanům byl úspěšný a po dobu své čtrnáctileté vlády dal Korsice nezávislost. Paoli byl poražen 9. 5. 1769 v bitvě u Ponte Nuovo francouzskou přesilou a musel emigrovat do Anglie. I z exilu bojoval za svobodu ostrova. V Corte byla v době krátkého osamostatnění z područí Francie sepsána první korsická ústava a stalo se hlavním městem. Později zde byla ustanovena posádka francouzské Cizinecké legie. Dokonce se traduje, že Korsičané byli nejlepšími legionáři. V Corte je i dnes stále patrný neopadající vliv FLNC, tedy Fronty pro národní osvobození Korsiky (Front de Libération Nationale de la Corse), která od roku 1976 bojuje za odtržení ostrova od Francie. Dříve však byly boje mnohem agresivnější a FLNC ukazovala svou sílu například bombovými atentáty na francouzské vládní úřady. Dnes má však Corte vlídnější tvář a FLCN bojuje už spíše na poli politickém. Její aktivní frakce se zaměřuje na demolování dopravních značek a přepisování francouzských nápisů na korsické.
MSTITELÉ
Nedílnou součástí korsické historie, o níž se tu však příliš nemluví, je vendeta. Krevní msta mezi rodinnými klany byla na Korsice ještě na začátku 20. století běžným způsobem odčinění vraždy či jiné křivdy na rodině. Na Korsice totiž není silnějšího pouta než toho rodinného. Snad z neúcty k zákonům těch, kteří zrovna ostrovu vládli, brali Korsičané právo do vlastních rukou, což dosáhlo až stadia, kdy zabít či být zabit při vendetě se stávalo hrdinstvím. Vendeta se prováděla buď nožem nebo pistolí a smyta mohla být opět pouze krví. Závazek pomsty se dokonce přenášel z generace na generaci, nebylo tedy zvláštností, že byl někdo zastřelen za prohřešek svého děda. Slyšel jsem tu příběh o muži, který se před pomstou dvanáct let ukrýval ve svém domě. Když poprvé vyšel, byl na prahu svého obydlí zastřelen.
Zajímavostí je též postup mstitele či mstitelů po provedení vendety. Bylo pravidlem, že tito si nechávali narůst vous a se zbraní se ukrývali před zákonem v makchii. Příslušníci rodinného klanu a přátelé jim pak pravidelně přinášeli jídlo a pití. Ve výjimečných situacích mohla být krevní msta i odvolána, k tomu však příliš často nedocházelo. Jeden takový případ se ale dodnes traduje. Jistý muž se před svými mstiteli ukryl v jednom stavení, které shodou okolností patřilo strůjci vendety. Mstitel však v afektu své obydlí zapálil. Teprve když byl dům v plamenech, tak majitel zjistil, že uvnitř leží jeho půlroční syn. Chlapce objevil nebožák, kvůli kterému dům vzplál, a i s nemluvnětem se ukryl ve sklepě. Když objekt dohořel, vyšli oba z trosek skoro nezraněni a za záchranu dítěte byla msta zrušena.
POD VÁHOU KŘÍŽE
Navštívit Korsiku a nepodívat se za brány měst Bonifacia a Sartène by bylo fatální chybou. Obě, ač jedno přístav a druhé vnitrozemské, jsou prostoupena neuvěřitelným geniem loci. Město Sartène je nazýváno nejkorsičtějším korsickým městem, toto označení na člověka vypadne snad z každého materiálu o městě. Nicméně název je výstižný nejen pro autentickou okázalou architekturu a stavbu města, ale také pro povahu místních lidí. Krom toho, že jsou zarputilými vlastenci, oplývají nekonečným korsickým klidem. Ovšem pouze dokud se někdo špatným slovem nedotkne jejich rodiny či země…
Městu Sartène se též přezdívá město mafiánů. Avšak nečekejte přestřelky, v někdejším sídle kmotrů mafie se dnes život ubírá příjemným a klidným tempem. Sartène je také známé svou tradicí průvodu spoutaných. Vše začíná na Velký pátek večer, kdy anonymní kajícník, celý zahalený do rudého roucha a kápě, vyráží naboso s těžkým křížem na ramenou a s okovy na nohou na pouť městem. Společnost mu dělají ještě další hříšníci, celkem tak jde deset lidí. Kajícník pod křížem není žádným hercem, je skutečným hříšníkem, který touží po Boží milosti a kterého ze seznamu čekatelů vybral místní farář. Seznam je dlouhý a hříšníci na kajícnou cestu čekají třeba čtyřicet i více let. Někteří se jí nikdy nedočkají…
NA HRANĚ
Přístav Bonifacio stojí za to vidět nejen z pevniny, ale také z lodi, příroda zde vytvořila úžasné osmdesátimetrové bílé křídové útesy, na nichž město stojí od roku 833. Projevuje se zde ale cena za krásu. Domky nejblíže křídovému ostrohu rychle ztrácejí cenu, protože útesy se začínají postupně hroutit a bydlení se tak stává adrenalinovým sportem. Jedinou cestou k zachování jsou investice do sanací, a na ty povětšinou nájemníci nemají, a proto domy, které jsou jinak perlou města, lacino prodávají.
Na každý pád je Bonifacio úžasným městem pod ochrannými křídly UNESCO. Výstup k městské bráně podél gigantických hradeb člověku ukazuje jeho vlastní nepatrnost. Opevnění města bylo proslulé. Jeho nejslabším článkem byla brána do přístavu, střežená dvěma věžemi a soustavou řetězových sítí a navijáků. Stejné zařízení se zde používalo i za druhé světové války. Dokonalosti těchto obranných prvků si byl už v 15. století vědom král Alfonso V. Aragonský, který podle pověsti raději nechal do města vytesat v křídovém útesu od moře schodiště o 187 stupních, a to během jediné noci. Schodiště nyní nese dobyvatelovo jméno.
Projdete-li změtí uliček, narazíte na spoustu úchvatných zákoutí, svou stopu zde zanechali jak Janované, tak staří Římané. Mne však zaujala místní nekropole. Hrobky vypadají jako malé domečky a rodiny na ně šetří celý život. Mnoho zdejších věřících má luxusnější hrobku než byt či dům, v němž strávili celý život.
NAPOLEON STOKRÁT JINAK
Ještě než jsme opustili Korsiku, navštívili jsme Ajaccio, hlavní město ostrova a rodiště Napoleona Bonaparta. Právě on byl totiž k tomuto ostrovu připoutaný celým svým srdcem. Prohlašoval, že i kdyby přišel o oči, tak svůj rodný ostrov pozná podle vůně keřů makchie.
Na svého slavného rodáka jsou ve městě Ajaccio náležitě hrdí. Najdete tu několik soch, přičemž nejstarší je na Place Foch, kde je vyobrazen jako caesar obklopený čtyřmi lvy.
Z nedalekého mysu La Parata jsou vidět Krvavé ostrovy, což je skupina čtyř skal čnících z moře. Existují tři verze o původu jejich jména. Jedna praví, že zde žili piráti, druhá vzpomíná ostrovní špitál, kam byli odváženi malomocní a třetí vypráví o nebezpečných skalách, o něž se rozbíjely lodě. Myšlenka na potápějící se plavidla mi den před odplutím zpět na kontinent neudělala dobře, ale naštěstí vše proběhlo v pořádku. Korsika je zatím neposkvrněným koutem světa, který máme na dosah, a přál bych si, aby ještě dlouho taková zůstala. Díval jsem se z paluby trajektu na vzdalující se ostrov, hlavou mi vířily vzpomínky z doby nedávno minulé a vůni macchie si vybavím ještě dnes.
I když se na Šrí Lance ještě dnes používá pro práci v lese, sedmdesáti procenty místních obyvatel, kteří se hlásí k buddhismu, je považován ze posvátné zvíře. Řeč je samozřejmě o slonu. Moderní doba pro něho našla nový job, při kterém může svým pánům vydělat slušné peníze, a to když na svém hřbetě vyveze turisty na výlet. Kromě toho cizinci platí desítky dolarů za to, aby mohli vidět divoké slony v národních parcích.
S TURISTOU NA ZÁDECH
Sami Šrílančané nepovažují jízdu na slonu pro zábavu za příliš uctivou, zvlášť pro ženy je podle nich nevhodná. Nesluší se pro pouhou kratochvíli jezdit na zvířeti, za jehož hlavní zaměstnání je i dnes považována chrámová služba, tj. účast na náboženských buddhistických slavnostech (nejvelkolepější a nejvýznamnější z nich se koná v srpnu ve městě Kandy v tamějším Chrámu Buddhova zubu).
Zároveň titíž Šrílančané, ať už Sinhálci-buddhisté nebo Tamilové-hinduisté, během pár století vybili při ochraně svých polí populaci místních slonů z desítek tisíc na současné tři tisíce. Sloní apetit totiž pochopitelně odpovídá sloní velikosti a slon denně spotřebuje přes sto kilo potravy a dvě stě litrů vody. Není hloupý, proč by žral tvrdé větve, když se na polích nabízí mladá rýže a křehounká zelenina? Zemědělci proto sáhli po zbraních. Ve státním sloním útulku Pinnawala Elephant Orphanage jsme viděli například statného sloního samce, kterého lidé výstřelem připravili o zrak. Na několika místech se sice staví tzv. sloní koridory – sloní stezky chráněné mnohanásobnými ostnatými dráty nataženými mezi silnými kůly po obou stranách cesty, ale šance na volný pohyb slonů mimo národní parky se postupně blíží k nule. Zdá se, že mnoho ostrovanů zapomnělo na slova, která pronesl buddhistický učenec na adresu místního panovníka: „Ptáci na obloze i zvěř v lesích mají stejná práva na život a pohyb po této zemi jako vy. Země patří všem živým bytostem a vy jste pouze její správce.“ Tato slova jsou 2260 let stará a přečíst si je můžete na velké tabuli u vchodu do buddhistického chrámového okrsku nedaleko Katagaramy, jednoho ze tří nejposvátnějších míst na Šrí Lance.
KOKTEJL NA CESTĚ
Náš příběh se týká hlavně cesty fotografií slonů a vzpomínek, které vyvolaly. Sloni na těch starých snímcích souložili. O tom, že se jedná o akt těšící se nesmírné lidské pozornosti svědčí i to, že v pinnawalské výrobně ekopapíru ze sloního trusu je polovina velké stěny věnována sérii očíslovaných snímků, které zachycují sloní kopulaci (obdobně je v papírně zdokumentován také porod). Ostatně i Josef Formánek (spoluzakladatel magazínu Koktejl), o jehož fotkách je řeč, ji popsal ve svém článku dost emotivně a výstižně.
Jeho otištěné fotky s námi projely celé západní, jižní a východní pobřeží ostrova. Těch čtrnáct stránek, vytržených z Koktejlu z roku 1997, budilo u ostrovanů zaslouženou pozornost a vyvolávalo různé vzpomínky. Ve městě Matara někdo poznal na fotce svého vzdáleného bratrance, v Butalle zase vzpomínali na návštěvu chrámu na fotografii: „To ještě žil můj tatínek, byl tam tehdy s námi…“
SLONÍ MILENCI
Jedině ke slonům se nikdo nehlásil. Až tady v Pinnawale zazněla bez váhání jména dávných sloních milenců. Výsledek jejich milování prý v útulku stále žije. „Jak bych po 29 letech práce v útulku nepoznal své slony?“ reagoval hlavní mahaut na náš údiv nad jeho pamětí. Můžeme mu věřit? Je zvyklý jednat s cizinci, doprovází slony při cestách do zahraničí, kam jedou na výměnu nebo jako dar, vystupoval i v hodinovém pořadu cizí televize. Je tak pohotový ve vymýšlení či mluví pravdu?
Vzpomněla jsem si na naši návštěvu indonéského ostrova Komodo, kde žijí jiní obři se silnou kůží: největší ještěři na světě, varani komodští. Ptali jsme se tehdy strážců místního národního parku, kolik varanů na ostrově žije. Přesná odpověď nám vzhledem k členitému terénu ostrova zarostlému vysokou travou vyrazila dech: „2347“. „Jak je dokážete spočítat?“ ptali jsme se překvapeně strážců. Přiznali pravdu: „Odhadneme je. Máte rádi přesná čísla, tak vám je říkáme.“
Mohl vrchní mahaut v Pinnawale na fotce o rozměrech 45 na 55 milimetrů, pořízené před čtrnácti lety, identifikovat slony? Záleží na tom? Důležité bylo, že jsme mu udělali radost, protože viděl, že se o výsledcích jeho práce píše. A nás zase potěšil tím, že pochválil Koktejl.
PRVNÍ MAHAUTKA
Je pravda, že tenhle mahaut zná své slony určitě dobře. V současnosti jich má na starosti přes osmdesát a pod sebou má i dalších šedesát pinnawalských mahautů a sloních ošetřovatelů. Sloni zde žijí na rozlehlém ohrazeném pozemku připomínajícím jakési malé safari, i když úředníci u vstupní pokladny toto označení odmítli. Každý den v deset hodin opouštějí sloni své ohrady a jdou vesnicí k řece. Koupel je pro ně v tomto případě příjemná, ale hlavní je, aby měli možnost vypít své dva hektolitry vody. „Víte, co by to bylo za práci, vozit všem zvířatům vodu? Stačí zásobování krmením,“ vysvětloval mahaut. „Mají v hlavě hodinky, přesně v deset ráno a ve dvě odpoledne stojí u vrat a čekají, až jim otevřeme. Ostatně i sloni pracující v lese znají svůj denní režim a přes poledne, kdy mahauti obědvají, jsou naučeni mít také polední přestávku a k práci je nikdo nepřinutí.“
Mahaut je drobné postavy, štíhlý, a když vede své slony, vypadá jako trpaslík. Má slony v krvi. Už jeho otec, děd i praděd vodili slony a mluvili s nimi stručnou řečí šrílanských mahautů, čítající jen několik desítek slov. Pak přišla smůla, mahautovi se rodily jen dcery. V tradici bylo třeba pokračovat, protože hraje spolu se zbytkem kastovního systému na ostrově stále důležitou roli. A tak se nejstarší dcera stala mahautem. Z tisíce mahautů, kterým velí její otec mimo Pinnawalu, je jediná žena. Má nejlepší předpoklady být dobrým vodičem slonů, vždyť její otec je zároveň i vrchním mahautem celé Šrí Lanky.
„Na tebe stanúc, našiel som sa, chápal: v ten čas sa pustil cit môj v samotok ni med, a duša rozbreskla sa svitom…,“ opěvoval již před sto lety Pavol Országh Hviezdoslav krásu nejvyššího z Chočských vrchů. Musím mu dát za pravdu.
Na konci října jsme vyrazili na tři dny vandrovat na Slovensko. Ze všech možných pohoří jsme si vybrali jedno z těch méně nápadných, malé, ale krásné Chočské vrchy. Z Ružomberoku jsme si na cestu k vrcholu Velkého Choče vybrali „diretissimu“, modrou značku, která nás na pouhých osmi kilometrech vynese o 1000 metrů vertikálně (!). Je pošmourno, výstup je – jak se dalo čekat – strmý. Zapotili jsme se a taky cestou brzy narazili na první ostrůvky sněhu. Na planinku pod vrcholem dorážíme už za šera a mlhy. Vítá nás souvislá vrstva sněhu kolem, zdvihá se vlezlý vítr, vypadá to na mrazivou noc. Stan raději umísťujeme do závětří – dovnitř bývalé zdejší salaše.
Ráno nás doslova omračuje – nádherná prosluněná zimní atmosféra. Kromě třpytivého sněhu na zemi byla na všem kolem centimetrová námraza. Jako polité sklem. V euforii vyrážíme na závěrečný výstup na samý vrchol Choče. Ještě chvilku se za námi otvírají výhledy, které berou dech, a pak přichází ledová sprcha: pohlcují nás náhle se vynořivší mračna. Na vrchol s vyhlášeným třistašedesátistupňovým výhledem do krajiny položené zhruba o kilometr níže dorážíme velmi zklamaní. Kolem nás se ženou další a další chuchvalce hutné bílé plynné hmoty. Seškrabujeme na směrovém ukazateli námrazu, abychom aspoň teoreticky věděli, kterým směrem a kolik kilometrů od nás leží Vysoké Tatry, Nízké Tatry, obě Fatry atd…
A najednou – hory nás za osamělý výstup v nejistém podzimu přeci jen odměňují. Chuchvalce mraků náhle zřídly, před námi se otevřel výhled a nás zachvátila úplná závrať! Pod námi kompletní Chočské vrchy jak na dlani. A kromě takřka vertikálního pohledu do okolní krajiny nyní opravdu dohlédneme až na Roháče (30 km), Vysoké Tatry (55 km) a do nížin jižně pod Tatrami asi ještě dále! Postupně se oblačnost úplně rozpustila a my nad tou nádherou stojíme pod úplně modrou oblohou. Ano, tohle jsou ty pověstné zvraty počasí na horách.
A pak už je čas sestoupit – jdeme dolů, avšak pohádka pokračuje. Obklopují nás bohatě ojíněné stromy, mezi větvemi se otvírají další výhledy a průhledy do dálav okolních hor a údolí. Čím níž, tím je sníh rozbředlejší, my stále namáhavěji klopýtáme bahnitým srázem. Když jsme nakonec dorazili na samé úpatí Choče a měli dle původního plánu pokračovat zpět do kopců (přes Chočské vrchy nevede klasická hřebenovka, ale vždy to člověka vyvede z hor, a pak se musí vrátit), najednou cítíme, že tentokrát už nemáme proč někam pokračovat. Nic lepšího jsme během tohoto výletu již zažít nemohli… Za krásného západu slunce a pak jasného, ale mrazivého večera to šviháme přes podhorské pláně přímo k nádraží a výlet tak trochu překvapivě předčasně ukončujeme.
U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.
Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?
Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.
Co bylo pro vás jednodušší než pro zavalené horníky, a co naopak složitější?
Měli jsme to mnohem těžší. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme, a nikdo z nás neměl sebemenší zkušenost s horami. I když jsme si tak aspoň neuvědomovali všechna rizika, která nám v Andách hrozila, takže jsme se jimi nenechali brzdit. Horníci naopak svoje prostředí důvěrně znali. Měli v těch omezených prostorách vedro a vlhko, zatímco nás ve vysoké nadmořské výšce trápil hrozný mráz. A hlavně – oni kromě prvních dnů byli v kontaktu s lidmi. Dostávali potraviny a zprávy od příbuzných, my museli spoléhat jenom na sebe. Když byli horníci zachráněni, tak na rozdíl od nás nevypadali fyzicky špatně.
Mně na jejich situaci přijde nejhorší stísněnost prostoru.
Je to bezpochyby klaustrofobické. Ale pro ně jako horníky jistě méně než pro kohokoliv z nás. Je to strašná představa nevidět tři měsíce slunce. To my měli kolem sebe krásnou krajinu, na kterou se byla radost dívat.
Vy jste si v té situaci dokázal vychutnávat výhled?
Ano, mně to pomáhalo. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechny starosti. Pak mi psychologové potvrdili, že to je obrana lidského vědomí, jak se zbavit napětí. Někdo brečel, já pozoroval přírodu.
Vraťme se na začátek příběhu. Co se člověku honí hlavou, když s ním padá letadlo?
Zatímco ostatní blbli, já fascinovaně koukal z okénka na zasněžené vrcholky. A viděl jsem, jak se přibližují, až byly na dosah. Najednou začaly řvát naplno motory, ale už bylo pozdě. Přišel náraz. Letadlo se rozpůlilo a já čekal konec. Myslel jsem, že padáme. Přitom v tu chvíli už jsme se klouzali po sněhu. Pak jsme zastavili a bylo naprosté ticho.
Říká se, že v podobných situacích člověku proběhne celý život před očima. Stalo se vám to také?
Ano, bylo to jako promítání fotek. Postupně, v několika vteřinách, se mi před očima objevovaly důležité výjevy mého života. Obraz za obrazem ve velké rychlosti.
Co se stalo potom, co letadlo dopadlo?
Byl to totální chaos. Už se smrákalo, trochu sněžilo. Já v prvních hodinách nevnímal jasně úplně všechno, protože jsem se při pádu silně praštil do hlavy. Všude byla krev od zraněných. Ti, co mohli, vytahovali z letadla mrtvé a snažili se ucpat trup letounu, aby v noci nebyla tak strašná zima. Ale byli jsme si jistí, že druhý den pro nás přiletí záchranáři.
Našel se někdo, kdo se ujal role velitele?
Naštěstí ano. Kapitán ragbyového týmu a můj blízký kamarád Marcelo. Všichni jsme ho znali a respektovali, takže pro nikoho nebyl problém ho poslouchat.
Ale v hollywoodském filmu Přežít, ze kterého většina lidí zná váš příběh, je kapitán znázorněn jako slaboch, který neunese odpovědnost.
V tom filmu je celá historie hodně deformovaná. Ale v tomto nelže. Marcelo nás zpočátku vedl, ale když nepřicházela záchrana zvenku, bral to jako vlastní selhání, vyčítal si to a z vedení skupiny se postupně stahoval. Tak jsme se toho ujali my – tři bratranci Strauchové, protože jsme byli věkem kolem pětadvaceti nejstarší a nejvíce pragmatičtí.
Byli jste zvoleni?
Ne, vyplynulo to samo od sebe. Ale vždycky jsem se při rozhodování snažili najít konsensus s ostatními.
O tom, jestli hlad zahnat masem z těl mrtvých kamarádů, hlasovali všichni?
Byla to otázka života nebo smrti a my chtěli žít. V hlavě si to soukromě přebíral asi každý. Neměli jsme už žádné potraviny, slábli jsme. Věděli jsme, že když budeme ještě tři dny bez jídla, tak přijde konec. Ta těla byla jediným způsobem, jak si dodat nezbytnou energii. Nejdříve jsme se o tom bavili ve skupinkách a nakonec jsme se společně dohodli, že ti, kteří umřou, svými těly pomohou těm, co zůstali naživu. Bylo to jediné východisko.
Kdo byl tím nejodvážnějším, který svým příkladem ostatním ukázal, že kanibalismus vás udrží naživu?
Můj bratranec Adolfo a Roberto Canessa (jeden z dvojice, která později došla pěšky pro záchranu – pozn. autora) si odkrojili jako první. Stálo nás to všechny velké úsilí. Měli jsem výčitky svědomí. Je to velké kulturní tabu, které jsme zlomili.
Byl mezi vámi někdo, kdo to tabu přestoupit nechtěl?
Dva nebo tři se odmítali zpočátku přidat, ale brzy i oni ustoupili. Viděli, že je to jediný způsob, jak se zase setkat se svými blízkými. Některým jídlo dělalo velké problémy do samého konce, ale většina si rychle zvykla. Jako bychom jedli rýži.
Jaké byly reakce příbuzných těch, které jste snědli, po vašem návratu do Uruguaye?
Velice odlišné. Někteří nás dokonce veřejně podpořili zasláním otevřených dopisů do novin, kde naše rozhodnutí schválili. Jiní svůj pochopitelný smutek namířili proti nám. Mezi nimi byla i matka mého blízkého přítele Marcela, se kterým jsem se znal od dětství. Celá ta léta po katastrofě se mnou odmítala mluvit.
Jak o způsobu vašeho přežití psal tehdejší tisk?
Hlavně zpočátku se kolem nás motala spousta bulvárních novinářů. Ale to, co psali za výmysly, mě nikdy nezajímalo. Bylo to tak nedůležité vedle toho, co všechno jsme přečkali. Stejně tak mě nijak nedojalo, když nám tehdejší papež Pavel VI. dal rozhřešení tím, že veřejně prohlásil, že jsme nemohli udělat nic jiného.
Před rozhodnutím o tom, zda jíst, či nejíst kamarády, prý někdo zmiňoval jako argument každonedělní přijímání hostie – Kristova těla.
Tento argument jsme používali hlavně na tiskových konferencích po záchraně. Ještě předtím jsme si bláhově slíbili, že v případě přežití se o tom nikdo nedozví. Ale byli jsme odříznuti od reality. Netušili jsme, že náš návrat vzbudí takový zájem. Že nás na letišti bude čekat osmdesát novinářů z celého světa. To tajemství nešlo udržet.
Jak se v průběhu oněch třech měsíců v Andách změnil váš postoj k Bohu?
Zvláště z počátku jsme na něj byli dost naštvaní. V mém případě dokonce došlo k naprosté změně názoru. Z katolíka jsem se stal ateistou.
V letadle bylo jenom pět žen a všechny zemřely při katastrofě nebo brzy po ní. Byla to výhoda, že ve skupině zbyli jenom muži?
Právě naopak. Když při lavině zemřela manželka Javiera, postrádali jsme ji a její něhu, kterou chlapi prostě nedisponují. Přestože byla starší jen o pár let než my, tak tam byla naší mámou. Říkali jsme si také, zda by ženský organismus byl vůbec schopen vydržet takovou zátěž jako těla ragbistů. Já jsem ale přesvědčený, že určitě. Sice by ženy neměly fyzickou sílu dojít pro pomoc, ale tu neměla většina z nás. Jejich psychická síla by nám ale naopak všem pomohla.
Nepůsobila by žena ve vyloženě mužské společnosti jako rušivý element?
Sexualita byla nahoře úplně zamrzlá. Ne kvůli zimě, ale kvůli tomu, že jsme balancovali na hraně života a smrti. Vůbec tě nenapadlo na takové věci myslet.
O čem jste se celé ty dny bavili?
První dny pořád o tom, kdy nás zachrání a jak je možné, že ještě nejdou. Vzpomínali jsme na rodinu ve stylu: je šest hodin, co asi právě v Montevideu dělají. Pak jsme masochisticky dráždili žaludky a mluvili o jídle – co nám chutná, v které restauraci dělají dobré steaky… Po dvou třech týdnech nám došla i politická témata a pak jsme hlavně hovořili o praktických problémech a o tom, jak je vyřešit. Mluvili jsme velmi pomalu a velmi málo, hodiny proběhly v naprostém tichu. Ale také jsme se často smáli. Pro černý humor jsme měli námětů dost.
Jak jste si rozdělili úkoly?
Každý dělal maximum toho, co mohl. Takhle by měla fungovat celá společnost. Rozdělilo se to přirozeně podle fyzických schopností. Ti, kdo měli dost energie, vyráželi na průzkum okolí. Ti, kteří byli zranění, připravovali vodu ze sněhu nebo pro ostatní chystali jídlo. Nějaké hádky mezi námi byly, ale brzy jsme si řekli, že je musíme eliminovat na minimum, protože v naší situaci by mohly být fatální.
Měli jste velkou výhodu, že už jste se většinou znali z ragbyového týmu.
To bylo velice důležité. Stejně jako to, že jsme díky sportu měli dobrou fyzickou kondici a že jsme byli z obdobného kulturního prostředí a s dobrým vzděláním. Díky němu jsme přišli na věci, které nám nakonec umožnily přežít. Sníh jsme například rozehřívali na sluníčku tak, že jsme ho naložili na kovové pláty z letadla a vodu jsme nechali stékat do vyprázdněných láhví od vína.
Jak jste řešili hygienu?
V té situaci jsme se jí příliš nevěnovali, ale když už jsme věděli, že se pro nás blíží záchrana, každý se omyl sněhem a vyčistil zuby. Na záchod jsme měli vyčleněno místo, ale chodilo se jen na malou. Na velkou potřebu ne, nepřijímali jsme dostatek potravy.
Stalo se, že někoho ze skupiny popadl amok? A jak jste ho přivedli zpátky k rozumu?
Stávalo se to často. Začali mluvit nahlas a rychle, beze smyslu. Většinou stačilo domlouvat a přesvědčovat. Výjimečně bylo potřeba proplesknout.
Jak jste určili osoby, které měly dojít pro pomoc?
Šli ti, kteří byli fyzicky i psychicky nejsilnější. Původně jsme chtěli poslat čtyři, ale pro tolik lidí jsme neměli logistickou výbavu. Navíc, když se vydrápali po třech dnech na první hřeben, viděli, že je čeká ještě delší cesta, než si původně mysleli. Antonio se proto vrátil do tábora a Nando s Robertem si vzali jeho zásoby a pokračovali v cestě.
Cítí se ti dva, kteří došli pro pomoc, jako větší hrdinové?
Může to tak vypadat. Hlavně díky filmu Přežít, kde zvláště Nando vypadá jako superman. Ale my jsme byli tým, kde každý dělal maximum. Nemohli by dojít do Chile, kdyby na tom všichni ostatní nepracovali a kdyby kvůli své fyzičce nedostávali větší porce jídla než ostatní. Nando chtěl vyrazit pro pomoc mnohem dřív, ale to by umrzl. Přesvědčili jsme ho, že je třeba počkat na teplejší počasí v prosinci.
Film byl natočen podle vzpomínek všech přeživších a někteří z vás na natáčení v Kanadě dokonce dohlíželi. Jak jste na tento film reagoval po prvním zhlédnutí?
Celá šestnáctka zachráněných přišla na premiéru. Bylo to velmi emotivní. Ale při druhém či třetím zhlédnutí už jsem viděl, jak moc je v tom Hollywood. Chtělo to citlivějšího režiséra, než byl Frank Marshall, který by lépe prokreslil charaktery. Naopak se velmi povedly speciální efekty, ty byly velmi blízko realitě.
Vraťme se do hor. Jak jste se dozvěděli, že záchrana se už blíží?
Po odchodu Nanda a Roberta jsme znovu zapojili rádio a poslouchali zprávy. Jednoho rána nebyl dobrý signál, ale mezi útržky jsme zaslechli i jejich příjmení. Ale jistotu jsme získali až o něco později, když se povedlo naladit stanici, kde oznamovali, že pro nás posílají vrtulníky.
Jak vás v nepřehledném terénu vůbec našli?
Navigoval je Nando. Měl skvělý smysl pro orientaci. Piloti mu úplně nevěřili, ale on je vedl přesně.
O čem jste v horách nejvíce snil, že uděláte po návratu do civilizace?
Po dvou věcech: obejmout své příbuzné a potom jíst, jíst a jíst. A to jsem si vyplnil. Lékaři nás varovali, ale nedokázali jsme se kontrolovat. Cpali jsme do sebe mořské plody, ovoce, čokoládu, prostě všechno. Odnesli jsme to jen průjmem.
Jak dlouho po návratu se vám podařilo začlenit do normálního života?
Trvalo to měsíce, skoro rok. Fyzicky jsem se zotavil rychle, po třech měsících jsem zase nabral ztracených dvacet pět kilo, ale psychicky to bylo horší. Trpěl jsem nostalgií po místě tragédie. Už když nás odvážely vrtulníky, tak jsem byl, stejně jako všichni ostatní, smutný. Je to takový ten pocit, že opouštíš blízké místo, které už nejspíš nikdy neuvidíš.
Opravdu jste ho nikdy nespatřil?
Přeci jen jsem se tam vrátil mnohokrát. Každý rok v letních měsících (tedy kolem přelomu roku – pozn. autora) tam pokládám květiny obětem, v zimě je to kvůli počasí nebezpečné. Na výročí záchrany se také setkáváme s ostatními zachráněnými. Většina nás navíc žije v Montevideu, takže se vídáme často.
Létat se tedy nebojíte?
Zpočátku jsem měl velký strach, takže jsem „trénoval“ na krátkých letech z Montevidea do Buenos Aires. Nyní už s tím nemám žádný problém. Takže se mohu nechat svézt mladším synem, který si dělá licenci na pilota.
Mluvíte často se svými dětmi o tom, co se stalo v horách?
Nechci je nudit, tak o tom hovořím, jen když se ptají. Občas si stěžovaly, že nějaké jídlo nebudou jíst, protože je třeba málo slané. To jsem jim vždy připomněl, co je hlad. Ale nepřeháněl jsem to.
Po návratu jste se stali celebritami. Bylo vám to příjemné?
Z počátku vůbec ne, ale pak se nám to začalo líbit. Schůzky s novináři, pozvánky na recepce a inaugurace. Pro mě je to možnost, jak se s celou situací vyrovnat a jak zkušenosti, které jsem v Andách získal, předat dál.
Zkoušeli někdy politici využít vaší známosti pro své politické cíle?
Ne, to se nikdy nestalo. Ale Roberto Canessa se v devadesátých letech nechal přesvědčit, aby založil stranu a kandidoval na prezidenta. Byla to ostuda.
A co třeba armáda? Neměla zájem o vaše zkušenosti z vysokohorského terénu?
To ne, ale soukromé firmy chtějí přednášky, aby vylepšily řízení týmu. Přednáším pro ně často, ale taky hodně vystupuji na univerzitách. My tam nahoře totiž rozdělením úkolů potvrdili příručky manažerů, jak má správně fungovat tým.
Také jste společně založili neziskovou organizaci Viven (v překladu „žijí“). Co je jejím cílem?
Chceme využít naší známosti a kontaktů na nejvyšší úrovni na podporu lidí v nouzi. Náš první velký projekt je kampaň, aby Uruguayci v případě smrti poskytli své orgány k transplantaci. U nás platí, že pokud před skonem nedáš výslovný souhlas s dárcovstvím, nemohou ti ledvinu nebo plíce odebrat.
Když se na tragédii podíváte s odstupem, přinesla vám také něco pozitivního?
Více si vážím života a vychutnávám si přírodu i blízkost těch, které miluji.
Co byste s vašimi zkušenostmi doporučil vzít s sebou do krabičky poslední záchrany?
(Dlouze přemýšlí.) Zápalky, něco dobrého ke čtení, energetické tyčinky. Ale úplně nejlepší by byl satelitní telefon.
Udělal byste nyní ve stejné situaci něco jinak?
Často jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem si vždycky odpověděl, že jsme udělali maximum možného.
