Rozšíření zorniček, zrůžovění líček a sotva slyšitelné povzdechnutí. Takové reakce i dnes vyvolává jen vyslovení toho jména – Giacomo Casanova. On však nebyl jen nepřekonatelným svůdníkem, ale také poťouchlým mystifikátorem.
Zní to paradoxně, ale kdyby se Casanova (1725–1798) nestal knihovníkem na duchcovském zámku, patrně by byl dnes vnímán jen jako jeden z řady dobrodruhů, kteří cestovali Evropou ve „velkém“ 18. století. Byli to učenci, mágové, prostopášníci i podvodníci, například hrabě Cagliostro alias Joseph Balsamo, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, markýz de Sade, „král Korsiky“ baron de Neuhoff nebo dominikánský mnich Giambattista Boetti, který se v roce 1785 jako prorok Mansúr stal králem na Kavkazu.
Jako většina rozporuplných postav ani Casanova nebyl černobílý. Posmíval se mocným, ale vyhledával jejich pomoc a přátelství. V masce svůdníka bez morálky svedl desítky žen a dívek, ale vřelý cit ho poutal jen k jediné, nevzdělané benátské dívce, o které věděl, že už se nikdy nesetkají. Současníci ho měli za poživačného a povrchního, ale ve svých pamětech prokázal pozorovací talent a provedl hluboké sondy do charakteru lidí své doby. Život pojímal jako nikdy nekončící divadelní představení. V neustálé nejistotě a nezakotvenosti jeho života přesto nacházíme tři konstanty – sex, magii a mystifikaci.
STOLETÍ ROZUMU A CITU
Vzdělanci 18. století sice nazývali své století věkem rozumu, ale především to byla doba rozkvětu tajných organizací, zednářů a rosenkruciánů, doba posledního velkého vzepětí alchymie, doba galantních slavností vzývající kult lásky a doba, kdy bohatí a vznešení byli schopní uvěřit téměř čemukoli, jen když se to podalo dostatečně duchaplně. Casanova geniálně pochopil ducha této doby a velice brzy pronikl do kruhů společenské smetánky od Londýna přes Paříž až po Petrohrad. Ačkoli byl jen synem herců, tak přijal přídomek rytíř de Seingalt. Při jedné příležitosti mu jistý šlechtic tento titul vytkl, nato Casanova opáčil: „Abeceda je přece pro všechny, já jsem si z ní jen sestavil jméno!“
Své proslulé paměti mohl s klidným svědomím nazvat „Komedie mého života“. První kroky mladíka do společnosti vedl benátský senátor Bragadini. Tomu Casanova doporučil neužívat lék předepsaný lékařem. „A jak bylo senátorovi dobře předtím, bylo mu dobře i potom,“ konstatuje anglický překladatel Casanovových pamětí Arthur Machen. Bragadini v tom však viděl Casanovovo spojení s vyšší mocí, které mladík, veden svou intuicí, nikdy a nikomu nevyvracel.
Tak se Casanova stal zručným mystifikátorem. Odvolával se na spojení s duchy a prohlašoval se za adepta alchymie. Magická představení pořádaná pro vznešenou společnost později popisuje se značným smyslem pro humor. Tím se lišil od svého současníka a někdy i konkurenta, hraběte Saint-Germaina, který tvrdil, že žije už tři staletí a nikdy nezemře. Casanova ho obdivoval pro jeho hudební vlohy a schopnost zaujmout ženy, ale považoval ho za šarlatána a špiona. Jistě i proto, že sám byl několik let špionem benátské inkvizice. To bylo ovšem pro dobrodruhy 18. století příznačné. Casanova byl obětí i agentem církve, pracoval pro Anglii i věčného rivala Francii. Vědecky založenému, ambicióznímu pruskému vládci Friedrichu Velikému si klidně dovolil říct, že v krátké době vydělá s pomocí magie milion. Casanova byl ironik a libertin, který stál vždy na své straně. Anglický casanovista Ian Kelly připomíná, že pro volnomyšlenkáře Casanovu byly filosofické knihy jen eufemismus pro erotickou literaturu. Erotické romány jeho současníka markýze D. A. F. de Sade dnes naopak považujeme za zakuklené filosofické dílo.
NEBYL ŽÁDNÝ GIGOLO
„Benátčan nedosáhl společenského úspěchu a občas i bohatství kariérou přes postel, jak si většina lidí myslí,“ říká historik Jiří Wolf. „Paměti jsou čteny především jako erotická literatura, což podtrhují i dráždivé ilustrace, ale popisy sexuálních dobrodružství tvoří jen necelou třetinu mnohosvazkového díla,“ dodává. Casanova dovedně využíval znalostí psychologie, matematiky a geniální paměti. Díky tomu byl skvělým karbaníkem, který málokdy odcházel bez výhry. Paměť a kombinatorické schopnosti zručně využíval i při svých věštbách. Před publikem ale za zdroj svého vědění vydával tehdy módní kabalu. Zájem o čísla však pro Casanovu nebyl jen užitkový. „Zajímal se o matematické problémy své doby, propadl neřešitelnému problému kvadratury kruhu a casanovisté dokládají, že čísly byl doslova posedlý,“ říká Jiří Wolf. Během pobytu na dvoře Kateřiny II. se Casanova carevně nabídl, že pro Rusko přepočítá kalendář. Kdyby ho tehdy vyslechla, nemusela být Velká říjnová socialistická revoluce v listopadu.
Proslulý je Casanovův výčet milostných avantýr, přesný seznam žen rozdělených podle národnosti, statusu, barvy vlasů. Tento „zábavný seznam“ připomíná proslulou Leporellovu árii z Dona Giovanniho, na které měl Casanova svůj podíl. Zachovaly se Casanovovy poznámky pro Mozartova libretistu Lorenza da Ponteho. Mozart a Casanova se znali a smysl pro šaškovství vlastní jejich povahám je nepochybně spojoval.
MAGIE KOMICKÁ I EROTICKÁ
V pamětech Casanova popisuje magický rituál, při kterém měli duchové italskému statkáři ukázat poklad. Vyžádal si desítky různých magicky působících ingrediencí a přikázal, že v určitý den musí on sám umýt všechny obyvatele statku. Casanova připravil magický kruh a pustil se do očišťovacích rituálů. Konečně přišla řada na sedlákovu čtrnáctiletou dceru. To, jak připomíná, bylo hlavním cílem jeho práce. „Počal jsem ji důkladně omývati ve všech směrech a postojích, při čemž byla velmi poddajnou. Mé neskromné ruce dotýkaly se všech částí jejího těla a setrvávaly rády a déle na jistých velice choulostivých místech,“ vzpomíná Casanova.
V hermetických vědách byl velice vzdělaný a v roce 1750 vstoupil do zednářské lóže skotského ritu. Zednářství v té době bylo plné protichůdných tendencí, které mísily egyptsko-chaldejskou tradici, myšlenky o sociální rovnosti a osvobození lidstva od tyranů, i vyloženě šarlatánské nauky. Casanova však mezi zednáři hledal především společenské kontakty. V dopisech se s přáteli zednářům často vysmívali. Hrabě Lamberg ironicky glosoval magickou praxi lóžového mistra hraběte Thun-Hohenstein: „Duch Gablidone mu odhalil, že císař František byl zatracen, aby měl dohled nad všemi hlemýždími ulitami.“ V dopise Janu Ferdinandu Opizovi se Lamberg naopak s obdivem vyjadřoval o Casanovovi: „Neznám člověka, který by se mu vyrovnal ve vědomostech, inteligenci a představivosti.“ Více na dřeň šel Casanovův pozdější soused, teplický kníže Clary-Aldringen: „Básník, filosof, divotvůrce, čaroděj – a napůl blázen.“
SEXUÁLNÍ ŽIVOT V 18. STOLETÍ
Byl by Casanova Casanovou, kdyby se narodil v 19. století? Říkáme tomuto věku století páry, ale pokud jde o lásku, zaslouží si spíš název století rozbolavělých srdcí. Casanova později často vášnivě diskutoval se svou přítelkyní, návštěvnicí teplických lázní Elisou von der Recke, která zastávala názor, že láska je věcí citu a vášně. Kult lásky v době Casanovově vyjadřuje galantní dvoření, hry zdánlivých náhod, rafinovaná korespondence plná zámlk, jak ji známe z románu (či filmů) o vikomtu Valmontovi. Svádění je podřízeno vše, od interiéru po oblečení. Sexuální orgie jsou výstřední, někdy kruté, cílem je vyvolání všech možných emocí, ale nikdy ne lásky. Sir Francis Dashwood, zakladatel výstředního Klubu pekelného ohně, považuje milostné vzplanutí za zkázu každého sexuálního spojení. „Je to láska s lehkým srdcem,“ říká casanovista Ian Kelly. Casanova pokládal za samozřejmé, že sex, jídlo a vůně tvoří nerozlučnou triádu. Holdoval pití černé kávy a čokolády, které byly v té době uznávanými afrodisiaky. Krásné eroticky laděné pasáže svých vzpomínek věnoval Casanova právě jídlu. Zeptáme-li se však, zda uměl Casanova vařit, je odpověď záporná. V tom se Casanova dnešním trendy mužům nepodobá. „Zvládl pouze omeletu a sám vždy zdůrazňoval, že rytíř vařit nebude,“ objasňuje Ian Kelly.
DUCHCOVSKÝ KNIHOVNÍK
Casanova byl i ve svých šedesáti letech mistrem zábavné konverzace a vítaným společníkem, ale stáří a neustálé cestování na něj trpce doléhaly. Současníci popisují, že jeho mladistvý vzhled vzal brzy za své, ale za svůj úspěch u žen i u mužů vděčil charismatu, pohotovosti v řeči a zvláště prý matematickému nadání a okultním vědomostem.
Několikrát unikl smrti jen o vlásek, ať ve vězení benátského dóžete nebo ve Španělsku. Josef Karel Emanuel, hrabě Valdštejn-Vartenberk, Casanovu nepochybně zachránil před osudem dobrodruhů z rodu dandyů. Casanovův obdivovatel George Beau Brummel zemřel v chudobě a šílenství, Balzacův dandy Lucien de Rubempré skončil ve vězení pro dlužníky. Casanova měl ale štěstí – znalosti hermetismu a příslušnost k zednářské lóži mu zjednaly přízeň hraběte a doživotní azyl na jeho severočeském zámku.
Casanova do Duchcova přijel v roce 1785. Odtud podnikal občasné výlety do Prahy a zejména do Teplic, kde se scházela zajímavá lázeňská společnost. Sblížil se zejména s valonským světoběžníkem, vojákem a spisovatelem Charlesem de Ligne, s básnířkou Elisou von der Recke a s mladičkým dědicem teplického panství, princem Lolem. Povinnosti Casanovy jako placeného hosta Valdštejnů byly více než příjemné – bavit zámeckou společnost a starat se o bohatou knihovnu, a to vše za královský plat. Nebylo to ale vždy ideální. S hraběcím služebnictvem vedl Casanova spory a ani o místních obyvatelích, tehdy převážně německého původu, se nevyjadřoval s nadšením. Kníže de Ligne vzpomíná, že Němce označoval za notné hlupáky.
Casanovista Vítězslav Tichý uvádí, že jednou se horkokrevný Ital dostal do sporu i se svým dobrodincem a vyzval ho na souboj. Vzápětí se ale rozplakal z lítosti nad jeho blízkou smrtí, určitě ne bez důvodu, protože své umění v soubojích v minulosti několikrát prokázal. Opakoval svou lítost nad vyzváním a strachoval se, že ho lidé budou mít za bázlivce. Vzal tedy pistole od hraběte, ale vrátil mu je zpět v taneční pozici menuetové, jal se znovu plakati a mluvil pak s hrabětem o magii a kabale i o makaronech…
Smrt starého knihovníka stihla náhle v jeho oblíbeném křesle, ve společnosti chrta, daru kněžny Lobkowiczové, přibližuje Ian Kelly Casanovovy poslední okamžiky. Příčiny jeho smrti jsou nejasné. Casanovisté Marco Leeflang a Josef Polišenský se domnívají, že zemřel ve třetím stadiu syfilidy nebo na rakovinu horních cest dýchacích. Možná k jeho smrti přispělo přesídlení valdštejnského dvora do Třebíče. Těžce nemocný Casanova v posledních měsících přijímal jen tekutou stravu a na poloopuštěném zámku mohl i zemřít hlady.
POSLEDNÍ MYSTIFIKACE
Záhadou dodnes nevyřešenou zůstává místo jeho posledního odpočinku. Giacomo Casanova zemřel v Duchcově 4. června 1798. Muž velkého světa neměl mezi duchcovskou měšťanskou a lidovou vrstvou dobrou pověst. Říkali mu „il dissoluto punito“ neboli „starý prostopášník“. V Duchcově se tradovalo, že Casanovův hrob na místě bývalého hřbitova byl nekvalitní a brzy zmizel. Údajně byl nad hrobem i kříž. Ten však byl po několika letech zrezavělý a zlomený, kolemjdoucím ženám trhal šaty, takže Duchcovští říkali, že starý záletník nedává ženám ani v hrobě pokoje, píše casanovista Bern¬hard Marr. V roce 1922 byl s velkou slávou objeven v zámecké zahradě náhrobní kámen se jménem GASSANOVA a letopočtem 1799. Marr tehdy napsal, že kámen dokládá neúctu Duchcovanů a zámecké správy k světoběžníkově osobě. Záhy se však ukázalo, že celá věc je podvod. Náhrobek vyrobili kameničtí učedníci jako žert, ale báli se přiznat.
Vítězslav Tichý ve své knize Casanova v Čechách předpokládá, že jako příslušníku kruhu vrchnosti se Casanovovi dostalo řádného náhrobku. Během doby hrob patrně opravdu zpustl. Hřbitov byl později přeměněn na park Rudé armády, jak se jmenuje i dnes. Zrušeny byly jen náhrobky, ale nebožtíci zůstali pod zemí. Proto se Vítězslav Tichý domnívá, že Casanova tam leží pohřbený dosud a událost s objevem náhrobku považuje za jeho poslední mystifikaci.
TAJNÁ KOMŮRKA
I přesto, že benátský světoběžník strávil v Duchcově relativně malou část svého života, „casanovský genius loci“ zde zapustil hluboké kořeny. Před rokem 1989 byl ale pro tehdejší kulturně politické prostředí osobou nechtěnou. Jakékoli připomínání benátského světoběžníka, přítele šlechty a z hlediska komunismu příživníka bylo důkazem osobní odvahy. V současnosti se v létě ve městě konají Casanovské slavnosti a Divadlo M přichází s premiérami humorných příběhů ze života tohoto Benátčana. Mediálně mnohem atraktivnější však před několika lety byla svatba údajné Casanovovy pokrevní příbuzné na duchcovském zámku. „Neuvěřitelné, kolik k nám po odvysílání zprávy začalo chodit návštěvníků. Většina z nich měla jen mlhavé povědomí, kdo Casanova byl, ale bylo to v televizi, tak jim to nedalo,“ směje se bývalá průvodkyně Eva Klášterková. Ale o tom, že Benátčanův duch opravdu na zámku zůstává, nepochybuje. „Návštěvníky ze všeho nejvíc zajímá křeslo, ve kterém zemřel, a které si zahrálo i ve filmu Poslední růže od Casanovy, nebo postel, ve které se nemůžete ani natáhnout, ale to největší překvapení si necháváme na konec,“ říká. Pro racionálního člověka 21. století je skutečně až neuvěřitelné, kolik lidí vykřikne děsem, když průvodce nechá návštěvníky nahlédnout do tajné komůrky v knihovně…
Tušetinci musejí svá stáda odvést do údolí dřív, než kavkazské průsmyky zasype sníh. Celou zimu s nimi stráví mimo svou domovinu, na léto se pak do hor vrací. Staletá tradice ovšem s touto generací nejspíš skončí.
Karavana patnácti koní pomalu šplhá po stezce do horského sedla ve dvoutisícové výšce. Vedou ji pastevci z rodu Ičirauli, kteří se starají o sedm set ovcí na salaši u gruzínsko-ruské (dagestánské) hranice vysoko v horách Kavkazu. Koně nesou pytle s letošní vlnou do vesnice Omalo, centra gruzínského horského regionu Tušetie, i když výkupní ceny za vlnu jsou oproti loňsku opět o něco nižší. Tento rok jde karavana s vlnou naposledy. Pastevci v půlce října opustí letní pastviny aby urazili vzdálenost tří set kilometrů do širackých stepí na východě Gruzie, kde tušetinští pastevci zimují už od 19. století. Pokud by včas neodešli, jediný schůdný průsmyk v bezmála třítisícové výšce, spojující Tušetii s východní Gruzií a také Evropu s Asií, zapadá sněhem, který jim uzavře cestu.
Tušetinci patří na Kavkaze k těm, kteří ještě praktikují po staletí zaběhnutý pastevecký cyklus – střídání zimních a letních pastvin. Hrozí, že s generací současných padesátníků, která je teď na vrcholu svých sil, tato tradice zmizí. Jejich děti už totiž dávají přednost pohodlnějšímu životu ve městě. „Každým rokem počet ovcí snižujeme. Loni jsme jich měli devět set, teď necelých sedm set. Synové v tom nechtějí pokračovat. Přes léto mi tady pomáhají, ale jinak má každý svůj život. V dnešní době je pastevectví nepohodlné, nepopulární a těžké živobytí. S naší generací odejde část tradiční Tušetie,“ předpovídá padesátiletý Eko Ičirauli.
KOLEM ŠMEJDÍ MEDVĚD
Rod, ke kterému patří, má po staletí letní pastviny v obtížně přístupném údolí, sevřeném strmými stráněmi v nadmořské výšce od 2500 do 3000 metrů nad mořem. Salaš je vzdálena od Omala zhruba tři hodiny jízdy na koni po krkolomné soumaří stezce kavkazským pralesem a nevede k ní žádná autem sjízdná cesta. Právě díky čistému vysokohorskému vzduchu, trávě z alpinských luk a mineralizované vodě z horských pramenů jsou maso, vlna i sýr z tušetinských ovcí velmi vyhledávané.
Brigáda Eka Ičirauli čítá osm lidí. Jeden z nich, Tendžir, není Tušetinec a ani nepatří k rodu Ičirauli. Jeho úsměv září zlatými zuby. Je to Ázerbajdžánec ze širackých stepí a duší pastevec, stejně jako jeho kamarádi na salaši. „Tušetinci jsou mezi kavkazskými pastevci něco jako šlechta. Lepších pastevců na Kavkaze není,“ říká vážně Tendžir, který v Tušetii tráví již pátou sezonu.
Přikládá do ohně poleno, aby v konvici úplně černé od sazí začala vřít voda na čaj. Je večer a už se setmělo. Venku drobně mží a je chladno. Na jednoduchých postelích stlučených ze špalků a větví a vystlaných slámou odpočívají další pastevci. Mlčky se dívají do ohně. Před studeným větrem je alespoň zčásti chrání stěna tvořená nahrubo otesanými kládami, mezi kterými stejně fičí vítr. Protější strana salaše je zcela otevřená a slouží jako vchod. Pastevce chrání pevná střecha z prken překrytých igelitem. Venku hlídají pastevečtí psi, kteří dorůstají velikosti jako ovce a jsou velmi houževnatí a nenároční.
Je temná noc a oheň v přístřešku již dávno vyhasl. Psi už nějakou dobu běhají jako o život kolem salaše a hrozivě štěkají a vrčí do tmy. Ovce stojí a ani se nehnou. Jakoby čekaly, co s nimi bude. Od okolní kavkazské divočiny je dělí jen potok a příkrý sráz. Ve vzduchu je cítit napětí. „To se blíží medvěd. Ale není se třeba bát, sem si snad netroufne. Slyší psy. Medvěd psům smrdí a tak ho cítí na několik set metrů dopředu,“ říká mi klidně čtyřiapadesátiletý Adam Ičirauli, ale přesto v rukou svírá sukovici.
Z postele se zvedá i jeho bratr a zároveň šéf salaše Eko, také on bere do ruky dva metry dlouhou dubovou hůl a jde zkontrolovat stádo. Vrčení a hrozivé štěkání psů neustává. Medvěd šmejdí kolem salaše. Všichni doufají, že se neodváží až k ovcím. „Medvěd odnesl ovci naposledy před čtrnácti dny. Někdy se ho psům nepodaří zahnat,“ říká Eko.
MÍSTO BOMB HOTELY
Ačkoliv je základním zdrojem obživy Tušetinců stále pastevectví, v posledních letech začínají podnikat i v turistickém ruchu. Tušetie se v létě stává častým cílem zahraničních turistů, převážně batůžkářů, kteří uvítají skromné ubytování v soukromí. Od rozpadu Sovětského svazu byla loňská sezona co do počtu turistů vůbec nejúspěšnější. Vláda v Tbilisi se snaží vytvořit z Tušetie ideální model spolupráce státu, místních obyvatel a mezinárodních organizací za účelem rozvoje turistiky. Za příklad může posloužit třeba Omalo. Domy se tu mění v hotely, v okolí vesnice jsou značené turistické trasy a vloni tam dokonce vznikla futuristická stavba ředitelství Národního parku Tušetie se supermoderním informačním centrem. Přitom ještě před deseti lety byste v celém Tušetii hledali hotel jen obtížně. Spíše byste tu našli minová pole, protože během poslední rusko-čečenské války shazovaly ruské letouny na Tušetii kazetové bomby, aby od jihu zamezily pronikání údajné pomoci čečenským separatistům.
LEPŠÍ NEŽ KOLCHOZY
Tušetie tvoří čtyři velká údolí mezi hlavním hřebenem Kavkazu na jihu a Tušetinským hřebenem na severu, který zároveň tvoří hranici s Čečenskem. V současné době žije většina Tušetinců přibližně devět měsíců v roce v úrodné nížině na úpatí Kavkazu v Kachetii. Menší skupina žije celoročně v místě zimních pastvin v širacké stepi na východě Gruzie u hranic s Ázerbajdžánem. V létě je však většina Tušetinců v horách ve své pravlasti. Na podzim sestupují do nížiny nejprve děti s rodinami, starší lidé s hovězím dobytkem a poslední opouští Tušetii pastevci se stády ovcí a míří na pastviny v Širaku. V Tušetii zůstává přes zimu jen několik desítek lidí, a to hlavně v Omalo, kde je základna gruzínských pohraničníků a sídlo tušetinského národního parku. V zimě je region zcela odříznut od světa a jediný způsob, jak se z hor během zimy v případě nouze dostat, je helikoptéra, která jednou měsíčně přilétá do Omalo z hlavního města Tbilisi.
Migrace Tušetinců z hor do nížin začala ve větší míře v polovině 19. století v důsledku přelidnění v horské Tušetii. Další vlna následovala v době kolektivizace ve 20. a 30. letech 20. století, a to často pod nátlakem. Kolektivizace znamenala pro tradiční zdroj obživy horalů katastrofu, včetně ztráty širackých pastvin. Majitelé obrovských stád byli nuceni většinu ovcí začlenit do vznikajících zemědělských kolchozů a později sovchozů. Tušetincům se podařilo tradice uchovat jen v rámci „šedé ekonomiky“. Situace se začala obracet k lepšímu až v 80. letech, kdy lze pozorovat u Tušetinců obnovu dávných tradic včetně návratu do širackých stepí na zimní pastviny. „Nyní je lépe než za sovchozu. Teď jsou ovce naše,“ říká Eko Ičirauli. Dnes ale pro změnu hrozí, že u mladých Tušetinců zvítězí atraktivnější turistický ruch.
VE SLUŽBĚ
Je mlhavé podzimní ráno. Pětadvacetiletý Giorgi, syn Eka Ičirauli, už rozdělal oheň a opatrně staví na kovovou kostru hrnec s hustou polévkou. Giorgi má tento týden na starosti přípravu jídla a vše, co s tím souvisí. Pastevci vaří jídlo na otevřeném ohni v jednom ze tří přístřešků, kde spí. V dalších mají uskladněnou vlnu, sýr a zásoby soli, cukru a dalších nezbytností. Za chvíli se už všech osm pastevců tísní u malého stolu pod střechou salaše, aby posnídali. Prakolovi je kolem šedesátky, je zavalitý a působí neobratně. Na Kavkaze by se cizinec neměl příliš řídit prvním dojmem, neboť ten je často mylný. Prakolova obratnost, výdrž a jistota v horském terénu je totiž vzhledem k jeho věku neuvěřitelná. Prakol po snídani bere do rukou sukovici opřenou o plot, na záda si hodí malý ruksak s gumovým pláštěm, kusem sýra a vlhkým chlebem a vyhání ovce na hřebeny Kavkazu. Stádo doprovází osm statných psů.
Pastevci na salaši mají pečlivě rozdělenou práci. Jeden z nich vyhání nehledě na počasí vždy kolem osmé hodiny ráno stádo ovcí na horské hřebeny. Denně ujde s ovcemi až patnáct kilometrů, podle toho jak a kde je zrovna nejlepší pastva. Kvalitních pastvin s podzimem ubývá a pastevci musejí hnát ovce dál od salaše výš do hor, třeba až na hřebeny Kavkazu, které tvoří hranici s Dagestánem. Odtud je na divokou krajinu Tušetie výhled, při kterém se tají dech. Na salaš se vrací s ovcemi až při setmění.
„Denně nachodím s ovcemi i deset kilometrů. Za týden mi končí služba pastevce, už se těším, jak si odpočinu. Střídáme se po měsíci, v kuchyni po týdnu. Ostatní dělají, co je zrovna potřeba. Máme tu pevný řád,“ říká Prakol při chůzi údolím.
VELKÝ POCHOD
Hřebeny Kavkazu pokrývá čerstvě napadaný sníh. Velký pochod začal. Ze salaše již před týdnem zmizela vlna, sýr i většina věcí, které pastevci během léta potřebují v divočině k životu. Nákladní koně jdou za stádem. Během tří dnů pastevci překonají průsmyk, který spojuje Tušetii s východní Gruzií, a dorazí do vesnice Alvani. Celkem sedmdesát kilometrů. Na Kavkaze je to však relativní vzdálenost. Převýšení, které se počítá na několik stovek metrů, dělá z cesty do nížiny velmi náročný podnik, a to nejen pro ovce, ale i pro pastevce. V Alvani si muži u svých rodin asi měsíc odpočinou a pak vyrazí dál na východ. Ovce na pastvinách kolem Alvani musejí nabrat opět sílu na neméně vyčerpávající dvousetkilometrový pochod, tentokrát úrodnou Kachetií.
Právě v Alvani a jeho okolí získali ve středověku Tušetinci od centrální moci oficiálně první zimní pastviny. „Gruzínský král jim tuto výsadu potvrdil v polovině 17. století. Tušetinci tehdy dostali půdu kolem Alvani, protože se podíleli na vzpouře proti perskému šáhovi v Kachetii. Král se zeptal našeho hrdiny Zezva Gaprindauliho, jaký si přeje dar za své vojenské úspěchy. A on na to řekl: Dej mi půdu, kam až doběhne můj kůň. Vyhnali koně a ten zdechnul u Laliskuri,“ vypráví legendu o nabytí zimních pastvin Zurab z vesnice Zvemo Alvani. V 19. století pak začal stát půdu na Alvansku rozprodávat Tušetincům.
„Tato legenda ukazuje, jak Tušetinci propojili vlastní ekonomický zájem se zájmem státu. Tušetie byla jednou z pevností ochraňujících poklady duchovní i hmotné kultury v době ohrožení. Migrace východogruzínských horalů zároveň vyrovnávala demografický úbytek v nížině sužované válečným úbytkem obyvatel. Tradice pasuje Tušetince do postavení tělesné ochrany gruzínských králů a tedy státu,“ vysvětluje kulturní antropolog Jan Černík, který se studiu horalů severovýchodní Gruzie dlouhodobě věnuje.
PŘÍPITEK NA PSY
Je polovina října a po prašné cestě, která vede podél zavlažovacího kanálu řeky Alazani, víří prach stádo ovcí. Je jich už méně než pět set. Pastevci z klanu Ičirauli prodali zhruba tři sta ovcí arabským obchodníkům, kteří dobře platí. Nikdo z pastevců se na koni neveze. „Cestou na zimní pastviny u hranic s Ázerbajdžánem spíme, kde se dá. Když je na průsmyku sníh, je to špatné. Vloni jsme se museli brodit po pás sněhem a ovce to vysílilo. Je to těžká práce, ale bez ní bych si už život nedovedl představit,“ usmívá se Prakol.
Dedoplis-Tskaro je nejvýchodnější město v Gruzii. Žádná zelená tráva, žádné sady, žádné vinice, jen široširá step. Tady už pastevci vědí, že mají vyhráno. Na zimní pastviny v širacké stepi to mají už jen den cesty, a proto připíjejí na své předky, na úspěch cesty a dokonce i na psy. „Připijme na naše psy, bez nich bychom nebyli tím, čím jsme,“ pronáší Prakol přípitek. „Takových jako my na světě mnoho není. Tušetinci mají tři země. První je v horské Tušetii, druhá je v Kachetii v okolí Alvani a třetí v širacké stepi. A i když bydlím v Alvani, tak moje srdce je v horách,“ říká pětačtyřicetiletý řidič Gogi Ičirauli oblečený do sportovní soupravy Adidas. Svým džípem od června do října pendluje mezi vesnicí Alvani v Kachetii a Omalem v horské Tušetii. V létě mu dávají vydělat především turisté.
„Tradice jsou pro nás vším. Pokud bude srdce Tušetinců bít stejně jako dnes pro naši zemi v horách, tak o naši identitu strach nemám,“ dodává a prudce brzdí. Zpoza zatáčky horské silnice se totiž vyhrnulo stádo ovcí. Gogi zastavil a stahuje okénko, spustí ruku ven a nechá si ji hladit srstí zablácených ovcí. Zasněně hledí před sebe, jako by vzpomínal na své dětství v horách. Stádo ovcí s pastevci jakoby vystřiženými z národopisné knihy z počátku 20. století na jedné straně a terénní džíp s řidičem v teplákové soupravě – to je symbolický kontrast celé dnešní Tušetie. Pastevec s ovcemi se pomalu ztrácí v mlze, stejně jako ze země mizí poslední zbytky tušetinskýc tradic.
Stojím před zašlým, časem a hlavně drsným počasím omšelým totemem. Musel být kdysi krásný, říkám si v duchu s pohledem na ještě dnes patrné a úctu vyvolávající mohutné symboly a detaily. Hlava mi nebere, proč takovou krásu první národy, jak se zde indiánům říká, neudržovali, neopravovali? Až časem se to přímo od nich dovídám.
Totem má svou symboliku, spirituální výraz, a často bývá spojen s nějakým příběhem, který se skutečně odehrál nebo se tvůrcům například zdál. Ten potom dostal podobu totemu a stal se výrazem a součástí jedné osoby nebo dokonce celého společenství. Zub času ale totem postupně v drsných podmínkách kanadského severozápadu devastuje. A když už hodně, je to nejlepší pokyn pro indiány, že mají udělat totem nový. A opravit ten starý? Nikoliv. Starý příběh přeci také nejde opravit. Jednoduché, že? Totem je svým původem patrně algonkinské slovo. Znamená příbuzenství, dávného předka nebo také ochranného ducha. A má své viditelné, důstojné a symbolické zobrazení v podobě nejrůznějších totemových kůlů. Různě vysokých, rozměrných, se symboly zvířat, ptáků, ryb, lidských postav i duchů nebo bájných symbolů. Oproti vžitým představám však nebyly severoamerické totemy objekty uctívání, šlo čistě o památníky význačných událostí.
TRÁPENÉ SVĚDOMÍ
Soužití novodobých kolonizátorů s indiány nefungovalo. Indiáni svá území proto logicky bránili, nových příchozích však bylo hodně a proti lukům a oštěpům stáli muži s moderními opakovačkami a smrt nesoucími kanony. K tomu se přidala četná úmrtí indiánů na pro ně do té doby neznámé nemoci. A také kvůli alkoholu a drogám. Soužití se tak nekonalo. Spíše to bylo možné přirovnat k jedné velké genocidě.
Všechny symboly byly brutálně ničeny současně s decimovanou indiánskou kulturou. V Kanadě bylo ještě na začátku šedesátých let například trestné pořádat indiánské potlatche. Tedy shromáždění spojená s rituálními tanci s nejrůznějšími maskami nasazenými na hlavách tanečníků. Tyto tehdy stále řidší a vesměs tajné akce byly mnohdy brutálně potlačovány a účastníci trestáni vězením. Masky byly stejně jako totemy buď ničeny nebo hromadně zabavovány.
Současný trend je naprosto opačný. Možná bych ho nazval i studem současné populace, co všechno noví osadníci prvním národů USA i Kanady prováděli. Indiánům v Kanadě i USA se vrací majetek, půda, platí se jim finanční i naturální reparace, podíly na těžbě nerostných bohatství na jejich územích. Řada z nich má své rady, autonomie, školy, kde se začínají vracet ke svým kořenům ať již jazykem či zvyky, tak historií a obřady. Vrací se jim jejich symboly, masky, totemy, staví se nádherná muzea, nejrůznější a přitom hodně zajímavé památníky.
Mnoho indiánů se s nabytým majetkem, reparacemi a pravidelně proudícími penězi bez práce ale nemůže srovnat. V soustředěných indiánských osídleních roste kriminalita, alkoholismus, drogy. Sám jsem byl u benzinky kdesi v arizonské poušti svědkem naprosto zdecimované indiánské babičky (!), která se zhvízdaná jak se říká „na plech“ zřítila po brilantní piruetě do regálů s lupínky a buráky. A to prosím v deset dopoledne! Je to složité, každá mince má však dvě strany. Je sice dokázáno, že totemy indiáni vyráběli i v primitivních podmínkách pouze za pomoci kamenných nástrojů, více jich však začalo být vztyčováno potom, co se do rukou jejich tvůrců dostaly nástroje bílého muže.
MEZI TOTEMY
Totemy mě v cestopisech a indiánkách fascinovaly. Jako kluk jsem jeden někdy již v osmi letech vyřezal se svým dědou. Když jsem začal jezdit do severní Ameriky, pokládal jsem si vždy stejnou otázku. Tedy jestli ještě někde uvidím autentický indiánský totem. A tam, kde jsem na ni nejspíš očekával odpověď, jsem ji na mnoha místech buď vůbec nenašel, nebo nacházel hodně zřídka. Tedy na území USA. Vše mi ale vynahradily opakované návštěvy západní části Kanady. A nutně nemusíte složitě vyhledávat indiánské rezervace. Stačí navštívit „Antropology Vancouver Museum“ na okraji Vancouveru. Milovníci prvních národů budou řehtat blahem. Je zde tak obrovské množství historických předmětů in¬diánů, hlavně totemů, masek a dobových fotografií, že na podrobnou prohlídku by bylo potřeba několika dnů.
Další krásné totemy naleznete v této architektonické perle Britské Kolumbie, Vancouveru, i ve Stanley Parku nebo v nedalekém regionálním parku Capilano. Úžasně bohaté, autentické, nádherné a nesmírně rozlehlé expozice naleznete v Royal British Columbia Muzeu. To nemůžete přehlédnout v centru hlavního města Britské Kolumbie Victorii na ostrově Vancouver Island. Zde naleznete i překrásné expozice z osidlování Divokého západu. Severněji na ostrově Vancouver je na jeho východním pobřeží celé město plné totemů. Jmenuje se Duncan. Jsou opravdu nádherné, každý má jinou symboliku i autora a je jich zde na sedmdesát. Po jejich optimální trase vás městem vedou žluté šlápoty namalované na chodnících.
Za symbol kanadského usmíření s prvními národy platí v kanadské Britské Kolumbii ale nejvíce Alert Bay na ostrově Cormorant Island, ležící opět poblíž ostrova Vancouver. Zdejší velké indiánské osídlení se zasloužilo o stavbu centra U´mista Cultural Centre, které bylo vybudováno ze sbírek i kanadských dotací. Centrum je spojené s muzeem i slavnostní síní pro indiánské obřady. Na slavnostním zahájení U´mista Cultural Centre byly žijícím indiánským náčelníkům vládou této provincie předány nejvýznamnější dochované zabavené symboly. To vše za ovací obrovského množství indiánů z celé provincie. Toto místo se tak stalo hlavním neformálním místem setkávání prvních národů Britské Kolumbie.
Máte-li v duši touhu po divoké, mnohde ještě nedotčené přírodě, řekách s lososy, lesích s černými medvědy a po historii spojené s indiány, najděte si nejlépe na přelomu srpna a září chvilku na kanadský Vancouver Island. Vrátíte se nadšeni. Podobně jako já.
Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.
Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.
Etiopii se ne nadarmo přezdívá „vodojem východní Afriky“, její vodní rezervy patří k největším na kontinentu. Ovšem jen půl druhého procenta tohoto bohatství se využívá pro zavlažování. Kdyby bylo zdejší zemědělství lépe organizované, tak by podle odborníků mohla být Etiopie obilnicí pro většinu Evropy. Různé socialistické experimenty ale uvrhly jednu z nejúrodnějších zemí Afriky mezi nejzadluženější a nejchudší státy světa. Drtivá většina obyvatel proto strádá a bohatství Etiopie drží jen několik málo špiček. Pohled na zelenou zemi plnou bohatých pastvin a políček v kontrastu s obrovskou chudobou jejích obyvatel je frustrující. Nejen pro cestovatele, ale hlavně pro Etiopany samotné.
LIDÉ ROZUMNÍ?
Zatímco centrální část Etiopie překvapí bujností porostů, tak ostatní oblasti se potýkají s děsivými důsledky odlesnění. Za posledních sto let lidé vykáceli třetinu etiopských lesů. Připočtěte k tomu nekontrolované spásání trav a nesystematické zemědělské experimenty a výsledkem je půda, která se vám rozpadá před očima. Tak erodovanou půdu, tolik erozí zničených biotopů jako v Etiopii jsem skutečně nikde jinde na světě neviděl.
Je to ale právě Etiopie, která dala světu jednu plodinu, na jejíchž plodech jsou více či méně závislé dvě třetiny lidské populace – kávovník. Právě tady, v horských lesích provincie Kaffa, byl tento keř pro svět objeven, tady se lidé naučili jeho bobule správně pražit. A nepřekonatelně to tu dělají dodnes. Kávu nazývají svým černým zlatem a bez příjmů z jejího exportu by na tom byl státní rozpočet mnohem bídněji.
Ovšem není to jen káva, čím Etiopie přispěla civilizaci. Je i kolébkou samotného lidského pokolení. Etiopská archeologická naleziště totiž vydávají stále nová svědectví o předcích člověka – pocházejí odtud slavná Ardi (Ardipithecus ramidus), Lucy i Velký muž (oba Australopithecus afarensis). Tisíce turistů za nimi míří do Etiopského národního muzea v Addis Abebě. Pohled na neúplné kostry, pracně poskládané ze stovek nepatrných úlomků, v člověku vyvolává neodbytné otázky o kořenech naší civilizace i jejího dalšího směřování. Otázky, na které vědci stále nedokážou najít uspokojivou odpověď.
KRÁLOVÉ V OHROŽENÍ
Cestu proti proudu času, ovšem nikoliv mezi muzejními sbírkami, ale na vlastní kůži, zažijete, pokud se vydáte do jihozápadní části Etiopie za řeku Omo, kde u samé hranice se Súdánem žijí jedny z posledních naší civilizací nepříliš zasažených etnik na světě. Vláda se snaží kočovné kmeny v Národním parku Mago spočítat, ukáznit a soustředit je na nějakém území, ale protože jsou to ryzí kočovníci, kteří si z centrální vlády nic nedělají, tak se vždy velmi rychle zdvihnou a opět přemístí.
Nejvíce mi učarovali lidé kmenů Hamar a Mursi, ovšem nezapomenutelné setkání jsem zažil u Konsů. Při první návštěvě tohoto sebevědomého národa bojovníků jsem se dokonce setkal s jeho králem. Při druhé cestě jsem se s ním chtěl opět sejít, ale král mezitím zemřel, proto se mě ujal jeho syn, princ. Vzal mě ke hrobu svých rodičů, kde mi vysvětloval, že dnes už Konsové nemají prostředky k tomu, aby mohli dostát starým pohřebním tradicím. Podle nich měl král zůstat devět let, devět měsíců a devět dní nepohřben, toliko balzamován, a mělo se s ním zacházet jako s nemocným. Měli by ho hlídat strážci, ale na to také nejsou peníze. Hlídají ho tedy aspoň sochy vaka – dřevěné sochy lidí, které střeží všechny monarchy a všechny významné bojovníky. Sousední kmeny si navíc navzájem kradou těla monarchů i vybavení jejich hrobů. Proto je poslední král Konsů pohřbený 2,5 metrů pod zemí pod kamennou deskou, aby se k němu nedostali zloději.
SETKÁNÍ S HRDINOU
Konsové – a nejen oni – věří na hrdiny kmene. To jsou ti bojovníci, kteří zabili nejen mnoho zvířat, ale také lidí. V tomto regionu jsou totiž stále aktuální kmenové války, bojuje se o pastviny, dobytek, zdroje vody a ženy. Příslušníci některých kmenů si dělají zářezy do těla, přičemž zářezy na levé ruce vyjadřují zabité ženy nebo děti, zářezy na pravé ruce pak zabité muže. U Hamarů se zase hrdinové kmene poznají podle toho, že mají ve vlasech pštrosí pera. S jedním takovým bojovníkem jsem se v jedné hamarské vesnici seznámil, jmenoval se Lále, zabil sedm lidí a byl na něho vypsán zatykač. Nesměl do města, hledala ho policie i vojsko. A já jsem byl jeho hostem. Připravoval mi dokonce krmi, protože si vážil toho, že s ním zůstal bílý člověk. Podřízl k snídani kozla, naporcoval ho a opekl.
Nabídl mi také, abych vypil krev z krku. To jsem odmítl, ovšem každé takové odmítnutí pohostinnosti může mít nepříjemné důsledky a musí se proto přednést citlivě. „Nezlob se, jsem velmi poctěn, ale tohle mi nedovoluje moje náboženství,“ to je věta, která zachránila zdraví i životy už mnoha cestovatelům. Většina lidí na světě má totiž nějakou filosofii a velmi se ctí, když ji máte také. Je dobré se proto k nějakému vyznání přihlásit, i když jste třeba bezvěrci. Když totiž řeknete, že jste bez vyznání, můžete vzbudit podezření. Jsou známy případy, kdy právě v této oblasti novináři zmizeli nebo byli zastřeleni. Pokud nedodržíte představy místních lidí o tom, jak byste se na jejich území měli chovat, tak hodně riskujete. Pro ně je hodnota života jiná, než jak ji chápeme my. Nechci ale strašit, já jsem se tu vždy cítil velmi dobře, lidé jsou tu v drtivé většině velmi přívětiví a vstřícní. I když někdy, třeba za focení, požadují bakšiš.
ZAPLAŤ!
Celá oblast za řekou Omo je velmi bohatá na krásné a zajímavé tváře, příběhy, osudy… Třeba u Mursiů nebo Surmů, jejichž ženy se po staletí zdobí labretami, terakotovými destičkami ve rtu a ušním lalůčku. V pubertě si vyrazí čtyři zuby, rozříznou si spodní ret a do něj pak vkládají stále větší a větší překážky, až se vytvoří tak velká kožní řasa, že se do ní vejde labreta o průměru dvaceti centimetrů.
Často se coby zdobný prvek používá skarifikace – ženy si řežou těla, ňadra i obličeje, muži si zase dělají na čele zářezy až k temeni. Do rány pak sypou popel coby dezinfekci. Cestování po planetě mě ale naučilo, že se nemám ničemu divit, že si to mám uložit do hlavy, do srdce nebo na film a moc o tom nepřemýšlet, protože to prostě nepochopím. V tom je cestování nádherné, totiž že u toho můžeme být in natura, nejen prostřednictvím televizních dokumentů.
Nemilým nešvarem lidí za řekou Omo se však stalo to, že za každý snímek chtějí zaplatit. A to jejich cenu. Platí se tu birrem – jeden birr zaplatíte za fotku běžného člověka, náčelník nebo hrdina kmene pak může stát deset nebo i dvacet birrů. Zkušenost mě naučila nosit bankovky odděleně. V levé kapse mám jednobirrovky, v pravé pětibirrovky, v zadních kapsách mám pak bankovky v hodnotě deseti a dvaceti birrů. Mohu tak podle potřeby sáhnout pro konkrétní částku, protože když tady lidem ukážete svazek bankovek, tak se na vás sesypou.
Dnes se bohužel tyto národy stávají atrakcí pro celý svět. Poprvé jsem byl za řekou Omo před deseti lety, podruhé před pěti a už jsem cítil velký rozdíl. Lidé jsou tu mnohem více orientováni na to, aby z nás získali peníze. Při první návštěvě jsem naivně přivezl dřevěné korálky, které jsem chtěl lidem za fotografie dávat, ale házeli mi je pod nohy a křičeli „Money, money!“ A tato slova tam slyšíte prakticky nepřetržitě. Ženy se na vás sápou, osahávají vás, jsou často opilé a velmi agresivně se chtějí dostat k vašim penězům. Jdou přímo do kapes. Cokoliv vám spadne na zem, to vám pak zpátky prodají.
Nikde jinde na světě jsem se s něčím takovým nesetkal. A i když zaplatíte, tak je těžké udělat dobrý portrét. Fotil jsem třeba dvě holky z kmene Mursiů, kterým jsem zaplatil, ale zezadu se už na mě sápalo pět dalších. Bohužel, pokud chcete jejich tváře a život nějakým způsobem zaznamenat, tak se bez bakšišů neobejdete. Není úplně v pořádku platit jim za fotky. Je to nutné zlo. Je mi jasné, že jsme to my, kdo jsme jejich životy pokazili, my jsme jim dali novou optiku. Mají tak touhu žít naše materiálně zajištěné životy, zatímco my máme touhu žít v jejich sepětí s přírodou. Navzájem si stále závidíme.
LOVEC S ÚCTOU
Tyto okamžiky pro mě byly v Etiopii tím nejsilnějším zážitkem, ale s odstupem času musím říct, že právě takové věci člověka přitahují. Ta syrovost země a lidí – to je to nejpřitažlivější, co může cestovatel ve světě potkat. Kdykoliv jsem v Africe, tak mě naplňuje štěstím pocit, že tu vůbec mohu být. Že jdu místy, kudy chodili Livingstone, Holub, Hanzelka se Zikmundem. Je to sice nepohodlné a často nebezpečné, ale to všechno mě naplňuje. Stejně jako setkávání s různými bizarními etniky. Každý takový úlovek je pro mne velkou radostí. Jsem lovec beze zbraně. Lovec lidí. Ctím ale to, že nesmím být paparazzi, který vstupuje do integrity člověka. Lovec s úctou.
Snažím se k lidem přiblížit, dělám detaily tváří, zajímá mě jejich oko. Snažím se je uvolnit, abych je dostal do takové nálady, kdy se budeme oni i já bavit. Fotím je na místě, bez přípravy, bez dodatečného nasvícení, bez odrazných folií, je to všechno velmi syrové. Někdy jejich tvář ukradnu, někdy se zeptám, někdy se jenom usměji, ukážu foťák a oni kývnou. Z fotky musí být cítit uvolněnost okamžiku.
Kdysi jsem pronesl větu, která byla mým snem a které nikdo nevěřil – totiž že se budu živit cestováním, aniž bych měl svou cestovku. A jsem nesmírně rád, že se to přes všechny peripetie jakž takž podařilo, i když to někdy hodně drhlo. A myslím, že to může být i inspirací pro další následovníky, třeba z řad čtenářů našeho magazínu Koktejl.
Když se jednou prorok Mohamed vracel do Mekky, stanul předtím na hoře Džebel Qassioun a zadíval se do dálky na zelené sady, obklopující již dávno proslulý Damašek. Tehdy významně pravil, že do města nevstoupí, protože do ráje chce přijít jen jednou, a to až umře.
Je ještě před rozbřeskem, ale nad střechami už poletují chvalozpěvy muezzinů, vycházející z přibližně dvou stovek mešit roztroušených po celém městě. Hlasy se chaoticky překřikují a zvěstují, že se v Damašku rodí nový den, předtím než začnou zpívat ptáci. Po vyslechnutí „Alláh je nejvyšší…“ znova usínám. Ne na dlouho. Provoz na jedné z dopravních tepen vedoucí pod hotelem začíná postupně sílit. Řidiči neustále krátce troubí, což mi v rozespalém stavu zní jako skladba pro experimentální žesťový orchestr. Ač se to na první pohled z výšky šestého patra nezdá, jsme v nejstarším trvale osídleném městě na světě. Nechávám spolucestovatele v postelích a chystám se zmizet do čtvrti Staré město, za hradby minulosti i současnosti.
PROPLETENOST VÍRY
Podle textů vyrytých na kamenných destičkách nalezených v Eble a v Mari (ležících u řeky Eufrat) archeologové zjistili, že Damašek byl založen někdy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Od té doby prošlo městem mnoho různých civilizací, a všechny stavěly na základech těch předcházejících. Z Damašku se postupně stávala důležitá obchodní křižovatka, stíhaná válkami pro své bohatství.
Staré město je stále obehnáno silnými hradbami, jež původně vyrostly za časů římské vlády. Takhle z rána se do obchůdků v ulici Mithat Paşa, kde stojím, i v jejím okolí naváží nové zboží. Prodavači ho přebírají a upravují tak, aby na pultech i v regálech neuniklo očím zákazníků. Vládne tu čilý ruch, který navíc doplňuje povyk dětí ve stejnokrojích, jež jsou na cestě do medresy – islámské školy. Stejný obrázek rušné ulice, kdysi však čtyřikrát širší než dnes, zde přetrvává po věky. Rozdíl je však především v architektuře, smýšlení nebo ošacení obyvatel. Když míjím poměrně zachovalý římský oblouk, jsem již v hloubi Starého města. Zde, v labyrintu úzkých uliček, volně navazuje židovská čtvrť na muslimskou, křesťanská na židovskou a muslimská na křesťanskou. Potom, co byly zbořeny jednotlivé brány oddělující komunity věřících, se ze Starého města stal skutečný propletenec. Všímám si, že na kostelních zdech jsou nalepená parte. Zažloutlé papíry jsou posety symboly křížů a malými fotografiemi zesnulých. Arabský text pak patrně zve na poslední rozloučení s nimi. Ani jsem se nenadál a už sedím v lavicích kostela Al-Zeitoun. Ranní bohoslužba je v plném proudu. Kněz káže do mikrofonu a jeho zesílená slova jsou navíc zdůrazněna ozvěnou v kamenném chrámu. Skupina věřících začíná v arabštině zpívat oslavné písně. Jedno slovo se pro mě v jinak nesrozumitelném textu nápadně opakuje. Je to „Alláh“, slovo znamenající v arabštině Bůh. Po skončení mše kněz osobně požehná každému z přítomných a ti postupně vycházejí ven kolem pozlacených vrat. Potom už jen zapraská v reproduktorech, vypne klimatizace a v chrámu, ve kterém sloužil mši i bývalý papež Jan Pavel II., se rozhostí hrobové ticho.
JEDINÁ TVÁŘ
Obyvatelé křesťanské čtvrti často vystavují za okny svých příbytků podobizny Ježíše nebo Panenky Marie. I tahle tradice mi pomáhá orientovat se v uličkách Starého města. Ještě však existuje další, mnohem prozaičtější indikátor prozrazující, kde se člověk nachází. Jsou jím obchůdky, které ve svém sortimentu nabízejí alkohol. V muslimské části islám naopak konzumaci alkoholu svým poddaným zakazuje. Tabu je také zobrazení člověka či jiných živých bytostí, což neplatí pro prezidenta Bašára al-Asada, jehož podobizna, umístěná téměř na každém rohu, vypovídá o velkém kultu osobnosti. Muslimská čtvrť je dnes pochopitelně mnohem živější než ostatní čtvrtě. Příčinou je hlavně větší počet muslimů a několik súků – trhů, na kterých lze koupit většinu tradičního zboží Orientu. Lidé se však nesoustředí jen na nákupy pod arkádami, ale hoví si také v kavárnách, kde jim z úst uniká aromatický kouř z vodních dýmek, kterým se říká šíša.
Vedle největšího Al-Hamidiyahského súku zaujímá místo jedna z nejdůležitějších památek Damašku i islámu samotného, Umajádská mešita. Tato stavba snad nejvíce ze všech vystihuje pohnuté dějiny města. Již zhruba 1000 let před narozením Krista zde Aramejci, tehdejší obyvatelé Damašku, postavili chrám a zasvětili ho svému bohu slunce a hromu Haddádovi. V roce 64 do města přišli Římané a tento chrám srovnali se zemí. Na jeho základech vystavěli novou stavbu, zasvěcenou Jupiterovi. Ovšem potom, co císař Konstantin přijal křesťanství jako oficiální náboženství celé Římské říše, architektura chrámu opět měnila formu. Ze stavby se stala bazilika, tentokrát věnovaná svatému Janu Křtiteli.
ALLÁH BEZ ÚČETNICTVÍ
Rozpínající se islám se dostal do města z Arabského poloostrova v roce 635. V tuto dobu za vlády chalífy Mu´awiyi, zakladatele dynastie Umajjovců, se muslimové stále ještě dělili o svůj svatostánek s křesťany. O 70 let později uchopil moc chalífa Al-Walíd a inicioval jeho masivní přestavbu na Velkou mešitu. Islám se v regionu postupně stával náboženstvím s největším počtem následovníků a Al-Walíd chtěl (ostatně jako téměř všichni vládci) tuto soustředěnou moc vtisknout do konstrukce Velké mešity. Plány na přestavbu vyhotovili řečtí architekti a během deseti let stavby, na které se podílelo až dvanáct tisíc křesťanů, zmizelo z Al-Walídovi pokladny neuvěřitelné množství peněz. Říká se, že stavba stála sedm let daní, vybraných od všech lidí v celé říši. Když po dokončení velkolepého díla osmnáct velbloudů přivleklo na svých hřbetech náklady účetních knih, Al-Walíd se na ně odmítl podívat a se slovy: „Udělali jsme to pro Alláha, ten účetnictví nepotřebuje,“ knihy spálil. To však nebyl konec zamotané historie této památky. Po velkém rozkolu v islámu panovala mezi sunity a šíity krvavá rivalita. V roce 750, ve čtrnáctý den ramadánu, 80 000 šíitských bojovníků vzalo město útokem. To byl také konec krátké vlády umajjovské dynastie a z Velké mešity se nakrátko stala stáj pro koně válečníků. Mešita však i přes šest zemětřesení a sedm velkých požárů stále stojí a podle dochovaných písemností se od doby svého dokončení změnila pramálo.
CESTOU APOŠTOLA PAVLA
Historická hodnota Velké mešity je enormní. Po věky věků proudí do svatostánku přes chodidly obroušenou mramorovou dlažbu jak křesťané, tak muslimové, suniti i šíiti. Kráčel tady i Jan Pavel II., první papež, který navštívil mešitu, jedno z míst na jeho šestidenní pouti po stopách apoštola Pavla. Ani cesta šíitů zde nekončí. Odtud se poutníci, převážně z Iráku a Íránu, vydávají uličkami do míst, kde stojí zvenku nenápadná mešita jménem Sayyida Ruqayya. Uvnitř je údajně uloženo pár vlasů proroka Mohameda. Já se ale rozhoduji navštívit jiné šíitské poutní místo, mešitu Sayyida Zeinab. Tady je totiž pohřbena samotná prorokova vnučka, paní Zeinab, ta byla dcerou imáma Ali ibn Abi Taleba.
Oblečen tak, abych nepohoršoval a lépe splynul se šíitskými věřícími, hledám, odkud bych se dostal do 10 km vzdáleného místa. Jak je to v Damašku obvyklé, zastavuje mi taxi, aniž bych na něj mával. Vzadu už sedí muž a po jeho boku zahalená žena. Toho však řidič vůbec nedbá. „As-salaam aleikum,“ pozdraví. „Aleikum as-salaam,“ odpovídám zdvořile a pokračuji: „Kayf asil illaa Sayyida Zeinab, min fadlak?“ Po otázce, jak se dostanu do mešity, taxíkář jen poklepe na volné sedadlo a já se v mžiku připojuji ke dvěma poutníkům na závěrečné části cesty k jejich vysněné památce. Oba převracejí korálky v ruce a po zbytek jízdy se modlí. Jakmile dorazíme na místo, oba rychle mizí v davu lidí. Nejen tím, že je pátek, pro muslimy nejdůležitější den v týdnu, kdy chodí na společnou modlitbu, tzv.khutbu, zde vládne pořádný mumraj. V této čtvrti též žije největší enkláva z 1,5 milionu iráckých uprchlíků, kteří kvůli válce a následné nestabilitě opustili svou zemi, aby se usadili v Sýrii. V centru této čtvrti za dvorními zdmi komplexu mešity vykukuje zlatá kopule cibulového tvaru s vykachlíčkovanými minarety po bocích. Sem míří velký počet většinou černě oděných poutníků. Po pečlivé bezpečnostní prohlídce mě strážci pouštějí na nádvoří. Vypadá to tady jako na náměstí. Lidé posedávají i polehávají ve stínu pod arkádami, korzují kolem svatyně po mramorové dlažbě a obdivují fasády s květinovými vzory či arabskou kaligrafií. Zlatá kopule je olemována devětadevadesáti jmény Alláhovými a představuje lesk perské náboženské architektury.
DOMOV V SRDCI
Vyzbrojen především taktem se odvažuji dovnitř svatyně, rozdělené na mužskou a ženskou část. U vchodu pozoruji právě vycházející muže. Jsou jako v transu. Líbají a třou své ruce o zdobený rám dveří a pak i o svá těla. To všechno ve snaze přenést na sebe co nejvíce atmosféry posvátného místa pokrevně spojeného s Prorokem. Překračuji práh do blyštivého interiéru. Vítá mě hučení jako ve včelím úle. Má pozornost je roztříštěna mezi nářek poutníků, architekturu interiéru a naléhavost i emoce, s jakými šíiti prokazují svou víru. Ze stropu je spuštěno několik honosných křišťálových lustrů. Stěny i strop jsou pokryty broušenými zrcadlovými sklíčky, které dohromady tvoří vzory a odrážejí světlo různými směry. Uprostřed tohoto klenotu stojí pod kopulí stříbrná hrobka paní Zeinab. Před ní se tlačí chumel mužů, snažících se dostat k mřížím hrobky. Ti, kteří již svého cíle dosáhli, líbají mříže a všemožně je třou. Někteří zase navazují modré stužky či obdivují zlatou korunu a jiné relikvie, umístěné uvnitř.
Po návratu zpět do města potkávám Imáda, vlastníka malého krámku s vyřezávaným nábytkem. Zve mě k sobě na kávu a konverzaci. Zatímco jeho syn Jassir začíná s přípravou lahodného moku, Imád se rozhovoří: „Damašek už sice neznamená tolik co v minulosti. Také mnoho cenných artefaktů zmizelo. Byly odvezeny do Istanbulu nebo do evropských muzeí. Ale i tak,“ zadívá se Imád vzhůru, „je to můj domov a stále ho nosím ve svém srdci.“
