Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?
Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.
JAK NAJÍT TYGRA?
Hned první z mých mnoha výprav do Údolí hladových tygrů mi odhalila jejich přítomnost. Na konci jediného vyznačeného chodníku, který na okraj údolí vede, nechali tygři v písku u řeky čerstvé stopy. Ale deštný prales není savana, kde se prohánějí stáda savců. Trvalé šero a spleť křoví a lián snižují viditelnost i pohyblivost. Zvířata člověka slyší, cítí a dělají vše proto, aby je nebylo vidět. Spatřit tygra proto vyžaduje čas, trénink, trpělivost a štěstí. I mezi rangery z národních parků je osobní setkání s pánem pralesa vzácností. Známý fotograf thajské přírody Bruce Kekule musel na svého prvního tygra čekat devatenáct let!
Při návštěvě pralesa proto mou otázku uvidím tygra? občas nahradí uvidím aspoň něco? Brzy mi bylo jasné, že kratší několikadenní výpravy do pralesa s noclehem v campu jsou málo. Je potřeba se vydávat hlouběji do nitra lesa, chodit zcela mimo stezky, spát uprostřed džungle, plout na lodi po řekách… V neporušeném vzrostlém pralese je pohyb poměrně snadný, protože na zem dopadá tak málo světla, že podrost zůstává řídký. Navíc tudy vedou zvířecí a sloní stezky, používané desítky let, po kterých se dá dobře chodit. Většinou však nevedou tam, kam byste chtěli jít. V jednoduchém terénu je třeba při intenzivní chůzi počítat s posunem jeden až dva kilometry za hodinu. Bez nepřehlédnutelného orientačního bodu, jakým je řeka nebo horský hřeben, je bloudění občas nevyhnutelné. Moje smysly jsou už pro pohyb v pralese téměř nepoužitelné. Sluch mám z civilizace nastavený tak, abych věci neslyšel, protože hluk ruší od práce a soustředění. Nos mám příliš nahoře. Doslova. Zkuste se však sehnout k zemi a brzy rozpoznáte tolik pachů a vůní. Zrak je už navyklý pravým úhlům a barvám měst, namísto nepravidelné změti a tisícům odstínů zelené a hnědé barvy. A chuť – poznal bych ještě jedovatý plod? Ale nejhůř je na tom koordinace smyslů. V džungli často nevidím to, co slyším nebo cítím. V Thajsku i okolních zemích není jednoduché najít strážce přírodní rezervace či průvodce, který by mohl návštěvníka pralesem provést a díky dobrým znalostem mu ukázat a objasnit mnoho přírodních zajímavostí. Zapomeňte na značené trasy a poučné organizované výpravy, jaké jsou zavedené například v Kostarice, Brazílii či mnoha zemích Afriky. Najdou se samozřejmě i schopní a erudovaní průvodci, ale jsou to spíš výjimky, tak se jich držte, budete-li mít na ně štěstí.
ŽERE TYGR LIDI?
Během delších výprav do pralesa se namísto úvah Jak najít tygra? brzy začne člověku vtírat otázka Žerou tygři lidi? Příručky a akademické úvahy doma v křesle hovoří jasně: jen staří či zranění tygři zaútočí na člověka. Ale v noci ve stanu uprostřed džungle samotného člověka napadá jiná odpověď. Ano, žerou! A proč by taky ne? Tygři jedli lidi stovky tisíc let a ještě v 19. století byly zprávy o usmrcení člověka tygrem v Indii a Indočíně běžné. Odkud by také jinak pramenil zakořeněný strach lidí z této velké kočky? Odnaučili se opravdu za posledních pár generací tygři lovit člověka díky zkušenostem se střelnými zbraněmi? Vzpomínám na nejednu dlouhou noc, kdy jsem raději až do svítání udržoval oheň v obavě před neviditelným tygrem. Je zajímavé, jak i malý plamínek uprostřed temnoty dokáže uklidnit. Musí to být nějaký podvědomý „neandertálský reflex“.
Jednu z výprav do Údolí hladových tygrů jsem podnikl také v období dešťů, kdy je celý národní park uzavřen a příjezdová cesta nesjízdná. Proměna pralesa byla neuvěřitelná. Jindy poklidná pětikilometrová túra k řece se proměnila v náročnou vysilující výpravu. Bouře lomcovala korunami stromů a během dvou minut jsem byl promočený do poslední nitky. Dlouho neprošlapaný chodník byl pokrytý listím, spadanými větvičkami a lesními plody. Na jednom stometrovém úseku jsem z cestičky musel odstraňovat tři nádherně zelené, ale smrtelně jedovaté chřestýšovce. Největší peklo ale připravily pijavice. V některých úsecích byly tak hustě rozesety po zemi, že se při každém došlápnutí jedna či dvě zachytily na botě a začaly lézt po nohavici vzhůru. Žádná ochrana nepomáhala.
Dole v údolí jsem musel vlézt do řeky, abych byl aspoň chvíli na místě, kam na mě nemohly. Ale bylo to klamné zdání. Spouštěly se na mně shora, z keřů rostoucích nad vodou. Na konci túry jsem ze sebe rychle vše strhal a oblečení i s pijavicemi nacpal do igelitového pytle. Druhý den jsem to slizké hýbající se klubko vymáchal v moři. Bylo jich tam přes sto. Dalších cest během monzunu jsem se vzdal, a od toho dne už také nepovažuji za smyšlené tvrzení středověkých cestovatelů o koních, které pijavice vysály k smrti. Je to jen otázka jejich počtu.
DO PRALESA NA LODI
Jako nejlepší způsob cestování se nakonec ukázala loď. Mnoho dní jsem strávil řešením problému, jak ji dostat na horní tok, ale nakonec se mi na nafukovací Barace z Gumotexu přeci jen podařilo projet několik pralesních řek. Kolem vody je nejvíce zvířat, pohyb na lodi je relativně snadný a pozorování přírody zpestřuje adrenalin z projíždění peřejí. Takže ani nestačíte přemýšlet nad tím, jak reagují na kanoi krokodýli nebo jak se máte zachovat, když vás prudký proud žene ke skupině slonů koupajících se v řece.
O překvapení se často postarala kolísavá hladina řek. Půl dne jsem vrávoral pralesem s třicetikilovou lodí na zádech, abych zjistil, že je vody příliš málo. Za měsíc, na stejném místě, po stejné túře, bylo zase vody nebezpečně moc. Jindy jsme s kamarádem přenášeli loď mělčinami a brodili se zahnívajícími tůněmi plnými sloního trusu.
V JINÉM SVĚTĚ
Každé ráno zahalí Údolí hladových tygrů mlha, která z vrcholků hor vypadá jako moře. Když sestupuji dolů, mlžný opar pomalu stoupá pralesem a paprsky slunce si jím postupně prorážejí cestu. Z korun obrovských stromů zní křik gibonů, z listů padají kapky rosy. Připadám si jako v jiném světě, a vlastně v něm i jsem. Tygr se pro mě stává jakýmsi bájným zvířetem, přítomným, ale neviděným, a jeho neustálé hledání je pouhou záminkou, abych se sem opět mohl vypravit.
Přestože jsem dosud tygra zahlédl jen jednou zrána kráčet po vzdálené louce, výpravy do Kaeng Krachanu řadím k nejlepším zážitkům na svých cestách. Neuvěřitelná bujnost a pestrost rostlin, hmyzu i plazů, ptáků i savců (byť zřídka viděných) určitě stojí za trochu námahy a odříkání. Pokud se díváte pozorně, najdete fascinující věci i na nečekaných místech.
BOJ O ŽIVOT
Deštný prales je dokonalý ekosystém. Tak dokonalý, že v něm nenajdete žádné nevyužité místo pro život či zdroj potravy. Příkladem je téměř neexistující půda. Veškeré to obrovské množství padajících listů, plodů a větví je totiž s pomocí mikroskopických hub okamžitě vstřebáváno kořeny žijících stromů a keřů a použito k jejich dalšímu růstu. O jakékoliv živiny je v pralese velký boj a největší propukne, když se objeví tak bohatý zdroj, jako je mršina nebo výkaly. Ten boj stojí za to pozorovat. Zatímco mršinu jen tak neobjevíte, rvačku o výkaly můžete pozorovat snadno, neboť ty lidské jsou díky naší stravě obzvlášť vydatné a lákavé.
Představte si: vykonáte potřebu a otočíte se – a už jsou tam dva hovniválové. Jak jenom se tam tak rychle mohli objevit? Vědci spočítali, že do dvou hodin lidské exkrementy přilákají přes šedesát druhů hmyzu. A rychlost je klíčová. Pokud přijde hovnivál třeba až za půl hodiny, odvalí si kuličku, do které už mouchy nakladly vajíčka, z nichž se bleskově vylíhnou hladové larvy, a než ji dokutálí k nějaké samičce, nezbude mu z ní nic. Jestliže mouchy přiletí příliš pozdě, třeba až za deset minut, budou už na ně číhat dravé larvy jiných druhů hmyzu a nakladená vajíčka smlsnou. V každém případě, jak jsem si sám ověřil, do půl dne na místě nezbude nic. Až budete příště v pralese, sedněte si někde poblíž a pozorujte ten frkot. Jinak cesta do Kaeng Krachanu by se dala stručně shrnout takto: úspěšné pijavice – 12, klíšťata – 60, tygři – 0.
Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.
Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.
Obyvatelé české kotliny mají se sčítáním bohaté zkušenosti. První taková známá statistická práce vznikla na našem území v roce 1058, jde o soupis majetku litoměřického kostela, který byl součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. Protože vrchnost vždy potřebovala vědět, kolik roboty schopných a bojeschopných lidí má k dispozici, sčítalo se v průběhu celého středověku. Vznikaly soupisy poddaných a jejich majetku, ovšem sama vrchnost do svého stavu a statků nahlédnout nenechala. Průlom nastal v roce 1753, kdy císařovna Marie Terezie vydala patent o každoročním sčítání lidu v habsburské monarchii, které se mělo týkat nejen obecného lidu, ale i obyvatel movitých. Soupisem bylo pověřeno duchovenstvo spolu se šlechtou, což byl ale kámen úrazu – vrchnost totiž v obavě ze zvýšení daní raději valnou část svého majetku zapřela. Z těchto prvních zákonem ustanovených statistik dnes ale můžeme například vyčíst hustotu osídlení podle krajů a informace o sociálním složení obyvatel, protože se zaznamenávalo i společenské postavení a věk. Dlužno však dodat, že pouze u mužů.
Podobně podrobnými záznamy se v té době mohly v evropském a možná i světovém měřítku chlubit pouze země habsburského soustátí. V roce 1869, pak dosáhla úroveň sčítání v Rakousku-Uhersku téměř dokonalosti. Zjišťování údajů o obyvatelstvu mělo probíhat každých deset let a akci prováděly z pověření ministerstva vnitra obecní úřady. Už tenkrát vyráželi do jednotlivých domácností sčítací komisaři (většinou místní učitelé) s dotazníky, do kterých zapisovali pohlaví, věk, vady fyzické i mentální, rodinný stav, náboženské vyznání, gramotnost a obcovací řeč (řeč běžného styku). Sledoval se tedy nejen počet obyvatel, ale i jeho etnická skladba a směry migrace. Do roku 1880 se všechny dotazníky třídily ručně. V roce 1890 se poprvé rozeběhly elektrické třídící stroje Holle¬rith, které zpracování velmi urychlily. Výsledné statistiky pak vycházely tiskem a dodnes slouží jako zásadní pramen informací o tehdejším obyvatelstvu regionu střední Evropy.
Se vznikem Československé republiky vyvstala potřeba nových demografických údajů, proto se v roce 1921 konalo první československé sčítání lidu. Opět se zjišťovaly osobní údaje, gramotnost či ekonomická aktivita, zásadními byly informace o národnosti, čili „kmenové příslušnosti, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk.“ Určením národností žijících na území nového státu se tak měl zpětně ospravedlnit jeho vznik. Tentokrát se ale komisaři netázali na obcovací řeč, protože Žid se mohl cítit být Židem, aniž by hovořil hebrejsky. Tento systém měl své kritiky z řad představitelů národnostních menšin i samotných demografů, kteří navrhovali, aby se zaznamenávala jak národnost, tak i mateřský jazyk (k tomu však došlo až při sčítání v roce 1970). Poslední předválečné sčítání z roku 1930 bylo v evropském srovnání opět na velmi vysoké úrovni. V Československu se například jako v jedné ze tří evropských zemí zjišťovala plodnost žen, což mělo význam pro zkoumání reprodukce obyvatelstva. Zjišťovala se gramotnost v závislosti na národnosti, lidé zaznamenávali hlavní i vedlejší povolání, a aby se zmapoval pohyb lidí uvnitř státu, přibyla do dotazníků také kolonka Předchozí bydliště. Do dalšího sčítání, k němuž mělo dojít v roce 1940, promluvila válka. Panovaly obavy, že by němečtí okupanti využili aktuální a spolehlivé údaje pro válečné hospodaření, proto se sčítání nekonalo. Po válce bylo ale potřeba provést co nejrychleji soupis obyvatelstva – v Čechách k němu došlo v roce 1947, na Slovensku o rok dříve. Podstatné byly hlavně informace týkající se zaměstnání a profese, což napomohlo poválečné stabilizaci pracovního trhu. Sčítání lidu v roce 1950, do kterého se zapojil i vodník Čochtan, bylo prvním spojeným se sčítáním domů a bytů na celém našem území. Bylo také na dlouhou dobu posledním, při kterém se zjišťovala příslušnost k církvím. Jedním z hlavních cílů tohoto sčítání bylo postihnout změny v sociální struktuře, které přinesl poválečný odsun Němců a dosidlování pohraničí. V dalších desetiletích se systém sčítání a jeho provedení nijak výrazně neměnily, pouze se zpřesňovaly otázky nebo přibývaly nové. Díky informačním technologiím se zdokonalovalo zpracování a analýza získaných údajů.
Jak je vidět, systematické a podrobné sčítání probíhá na našem území už přes sto padesát let, a za tu dobu získali statistici a demografové stohy zajímavých údajů. Letmým porovnáním například zjistíme, že v populaci výrazně přibývá mužů. Zatímco před 150 lety připadalo na tisíc mužů více než 1100 žen, tak při posledním sčítání před deseti lety se rozdíl téměř vyrovnal. Na tisíc mužů připadne kolem 1050 žen. Tato statistická zajímavost asi o smyslu sčítání nepřesvědčí škarohlídy, kteří v něm vidí jen prodlouženou ruku Velkého bratra. Já osobně se ale sečíst nechám rád a budu se těšit na konečné výsledky.
Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.
Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno. Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“
MALÍ PODVODNÍCI
Jsou tedy mravenci nenapravitelní altruisté, nebo se mezi nimi najdou i sobci? Odpověď nám nedá sebedelší pozorování, lupa ani mikroskop, ale genetické analýzy. Všichni samečci mají totiž jen jedinou sadu chromozomů, kterou také předávají všem svým potomkům. Jednotlivé samičky jsou si tak díky této univerzální informaci od otců blízce příbuzné. Jejich nezištnost se pak projevuje v tom, že jsou ochotny vzdát se vlastního rozmnožování ve prospěch královny, která vzejde z některé z jejich sester. Ukázalo se ale, že někteří mravenci do tohoto zaběhnutého systému aktivně vstupují, aby zajistili pro své „dcery“ přímou cestu ke královskému trůnu. Vědci z univerzit v Leedsu a Kodani provedli analýzy DNA v pěti koloniích mravenců-střihačů a zjistili, že potomstvo některých otců disponuje „královskými“ geny. Ty jim umožňují zplodit potomstvo, které dokáže připravit mnoho jejich altruistických sester o šanci stát se královnami.
Vědci si lámali hlavu nad tím, proč se tyto zvýhodněné genové linie objevovaly v každé kolonii jen sporadicky. „Nejpravděpodobnějším vysvětlením musí být, že mravenci se tak záměrně brání odhalení,“ říká dr. William Hughes. „Pokud by se v jednom mraveništi vyvinulo příliš mnoho královen z jedné genetické linie, ostatní mravenci by to mohli zjistit a zakročit proti nim. Proto si myslíme, že samečci s těmito královskými geny objevili nějaký způsob, jak rozšířit své potomstvo do více kolonií, aniž by došlo k jeho odhalení. Jde o evoluční strategii, jak podvodem zabránit tomu, aby tyto vyvolené potlačil altrui¬stický dav, jehož práce využívají.“ Vědci tento fenomén nepřestávají sledovat. Zajímá je hlavně to, jak se tato sobeckost některých samců projevuje v praxi a jak distribuce královských genů probíhá.
JAK OBELHAT OTROKA
Zatímco ve vlastním společenství mravenci prosazují své individuální zájmy jen zřídka, tak o sobeckém jednání celých kolonií vůči svým sousedům si vědci iluze nedělají. Pro některé druhy mravenců je agresivní politika osvědčeným životním stylem. Zcela zřejmý je například vzájemný vztah mezi našimi mravenci otrokářskými (Polyergus rufescens) a mravenci otročícími (Formica fusca). Projevuje se mnoha způsoby – od masivní invaze zuřivých loupežníků na nic netušícího souseda, až po sofistikovanou infiltraci, za kterou by se nemuseli stydět ani příslušníci vojenských rozvědek. Každé mravenčí hnízdo má svůj charakteristický pach, podle něhož se pak členové jedné kolonie spolehlivě poznají. Kdo jim voní jinak, toho zabijí. Invazi do nepřátelského hnízda tak podniká sama královna, která dokáže svůj vlastní pach zamaskovat a své okolí naopak ohromuje pachem velmi libým. Pro zmatené mravence je dokonce atraktivnější než pach domácí královny, kterou její potomci brzy vyženou či zabijí a na trůn dosadí královnu cizí, jejímuž kouzlu tak snadno podlehli. Nová královna ihned započne s produkcí vlastních potomků, o které se původní mravenci s láskou starají, přestože jde o zcela jiný druh. Noví mravenci pak vymírající hostitelskou populaci postupně nahradí.
Mravenci otrokářští brzy zjistili, že jim péče zotročených druhů velmi prospívá. Musejí proto ve svých mraveništích udržovat dostatek pracovní síly. Za tímto účelem podnikají nájezdy na cizí mraveniště, kde uloupí co nejvíce kukel a s nimi uhánějí zpět do svého hnízda. Z kukel se vylíhnou otroci, kteří si osvojí pach svého nového domova a pustí se do práce. Očekává se od nich, že budou pro celé hnízdo zajišťovat potravu, a že se budou starat o nové kukly, s nimiž se otrokáři vrátí z dalších loupežných výprav. Otrokáři totiž zcela rezignovali na dělnické profese a věnují se pouze boji a únosům. Nedokážou se sami ani najíst – i k tomu potřebují pomoc svých věrných otroků.
KRÁLOVNA NA KRÁLOVNĚ
Infiltrace královny jako nástroj k ovládnutí cizího mraveniště ale není vlastní jen mravencům otrokářským. Některé další druhy tuto praktiku přivedly k pozoruhodné dokonalosti. Když například do nepřátelského hnízda proniknou královny rodu Doronomyrmex, vypustí mezi tamní dělnice sekret, který je dokonale zmate. Začnou se mezi sebou prát, zatímco vetřelkyně míří k domácí královně. Když ji najde, tak se na sebe snaží přenést její pachový kód – hladí ji a olizuje, dokud nevoní stejně jako ona. Teď už není potřeba ostatní mravence mást, protože se k ní chovají tak, jakoby na jejich trůně seděla odjakživa. Parazitická královna Lasius umbratus jde na věc ještě přímočařeji. Zabije první nepřátelskou dělnici, která jí přijde do cesty, a přijme její pach. Pro jistotu ji – sežvýkanou do kuličky – přibalí s sebou na cestu do cizího hnízda. Mravenci ji identifikují jako vlastní, proto se bez obtíží dostane až ke královně, kterou zabije. Nejkurióznějším způsobem se ale na cizí trůn dostávají královny druhu Teleutomyrmex schneideri. Do cizího mraveniště jich proniká více najednou, vyhledají místní královnu a usadí se jí na zádech. Adaptují pach své hostitelky, proto proti nim nezakročí ani ona, ani ostatní mravenci. Díky výraznému zakřivení těla a velkým drápkům na končetinách dokážou strávit na cizích zádech zbytek života, přičemž potravu kradou přímo z úst nebohé královny. Tyto parazitické matky plodí nové pohlavní generace do té doby, dokud dýchá tělo pod nimi. Umírají krátce po smrti svých hostitelek.
Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš, radí Šalamoun v Knize přísloví. Mravenčí společenství jsou dokonalá ve vytrvalosti, s jakou jdou za svým cílem. V sebeobětování, které činí celek silnějším. Mravenci jsou ale také mazaní intrikáni, kteří pochopili, že život na úkor druhých je tak snadný. A co je snadné, to je v makrosvětě přirozené.
Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.
Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.
JAK SE BYDLÍ NA SILNICI
Pokud máte to „štěstí“, že sem přijedete v období horka (což je mimochodem deset měsíců v roce), pak počítejte s nesnesitelnými teplotami kolem čtyřiatřiceti stupňů a vlhkostí vzduchu přes 85 procent. Představte si, že vás někdo bez varování hodí do nádoby horkého slizu. Přesně tak si člověk připadá, když se otevřou dveře letadla na mezinárodním letišti. Oficiálně má Bangladéš pět různých ročních období. Nevím, jezdím sem už dva roky a nikdy jsem je neviděla. Zažila jsem jen úmorné a vysilující vedro…
Před třiceti lety žil v Dháce necelý milion obyvatel, dnes jich je možná až sedmnáct milionů. A do roku 2030 se má Dháka dle odhadů stát jednou z mála megapolí, dosahujících třiceti milionů obyvatel. Lidé jsou všude. Nejde jim uniknout. Když jdete ulicí, brodíte se občas lidmi jako závějí. Žebráci si stavějí svá igelitová obydlí dokonce i na ostrůvcích uprostřed šestiproudých silnic. Přišli sem z vesnic za vidinou lepšího výdělku, ale tohle nemilosrdné monstrum je brzy semlelo a skončili na ulici nebo ve slumech.
PŘEJEĎ SI SVÉHO CHODCE
Doprava v Dháce je silným zážitkem i pro člověka znalého asijských poměrů. Tím, co dělá Dháku jedinečnou, je zástup více než čtyř set tisíc pestrobarevných a neustále zvonících cyklorikš. Nejvíce jich je ve staré části Dháky, ale jsou i na velkých čtyřproudých silnicích, kde ve dne v noci ucpávají již tak neuvěřitelně hustý provoz. Pro člověka, který má alespoň tušení, že nějaké dopravní předpisy existují, je dění v ulicích naprosto nepochopitelné. V okamžiku, kdy potřebujete (z nějakého šíleného popudu) přejít silnici, začíná jít opravdu do tuhého. Všichni řidiči svorně předstírají, že chodce před svým autem nevidí a nejeví ani známky toho, že by chtěli přibrzdit, natož zastavit. A to se týká i těch všeho všudy tří světelných křižovatek, které v Dháce jsou. Každodenní realitou je tu neustálý a všudypřítomný nepořádek, odpadky poházené všude na ulicích, hnijící zbytky čehokoli na hromadách u chodníků, nažloutlý prach vířící nad silnicí a smog výfukových plynů dusící vše, co se přiblíží k silnici. Všechno, co už není potřeba, se odhazuje na ulici. Však on to déšť jednou spláchne. Kamže? No přece do řeky, jejíž břehy pokrývá neprostupná vrstva odpadků a která slouží mnoha rodinám jako koupelna i záchod a o pár desítek metrů po proudu je jinému zdrojem vody na čaj. V Dháce neexistuje kanalizace, tak jak jsme zvyklí. Většinou má podobu vybetonované strouhy vedoucí podél chodníku nebo silnice, která je v lepších případech něčím překryta. Většinou ale nikoliv, to aby se nebránilo volnému průtoku. A tak to v ulicích prostě moc nevoní.
ČTYŘI ODPADKOVÉ KOŠE
Kdykoliv Bengálec něco dojí, odhodí to, co zbylo, na zem. Dělají to tak všichni. Byli tak vychováni, odkoukali to od rodičů a prarodičů. Potíž je v tom, že zatímco prarodiče odhazovali přinejhorším slupky od banánů, tak dnešní Bengálci trousí igeliťáky a jiné barevné vymoženosti dnešní doby. Občas zaslechnu argument, že odpadky není kam házet. Pravda. Po celé Dháce jsem za tu dobu, co tu žiji, zahlédla asi čtyři odpadkové koše, a to je na sedmnáct milionů lidí sakra málo.
Na jednu stranu je Dháka stoka, město bídy, město, kde každý čtvrtý člověk žije ve slumu bez pitné vody a záchodu. Lidem už nestačí silnice a neustále ucpané ulice charakterizuje horký a vlhký vzduch plný smogu, výfukových plynů a smradu z rozkládajících se odpadků. Na druhou stranu je to ale také město, které si vás získá svým šarmem šílence. Nekonečné zástupy rikš, kteří sebevražedně jezdí v protisměru a uhýbají před náklaďáky. Ale také před policisty, kteří jim za trest propichují kola šroubováky, jež mají frajersky zastrčené v botách. Všichni troubí, houkají, zvoní a pokřikují. To je Dháka, prý druhé nejhorší město k životu.
Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.
Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?
To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky… A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.
Viděl jsem vás šplhat za orangutany do korun bornejských velikánů, viděl jsem, jak vás nakopl gorilí alfa samec, ale vždy jste měla na tváři úsměv. Cítila jste vůbec nějaký strach?
To jsem tedy cítila (smích). Ale možná, že je to můj způsob, jak se s takovými situacemi vyrovnat. Někdy se lidé smějí, i když jim vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale musím se přiznat, že na Borneu, kdy jsem byla velmi vysoko v klenbě stromů a velmi daleko od ostatních členů týmu, mi do smíchu nebylo. Ve výšce dvaadvacátého poschodí jsem byla odkázána jen na malou sedačku připevněnou k balonu, kterým cloumal vítr. Byla jsem k smrti vyděšená. Hrozně se totiž bojím výšek. Když jsem se pak dostala dolů, měla jsem úplně bílé klouby na prstech, jak jsem se křečovitě držela lana. Jenže režisérka se podívala na záběry a nevypadala zrovna nadšeně. A pak to řekla: „Mohla bys nahoru ještě jednou?“ V tu chvíli se mi z očí vyřinuly slzy, ale poslušně jsem vystoupala opět k nebesům.
To byl jediný moment ve vaší kariéře, kdy jste byla paralyzována strachem?
Ještě si vzpomínám na situaci, kdy mě napadla sloní samice. To jsem byla absolutně vystrašená, myslela jsem si, že je to můj konec. Dodnes mě ale překvapuje, že ještě více než strach jsem cítila vztek a zlost. Přicházelo to odněkud z hloubi duše. Chtěla jsem bojovat, křičela jsem na ni, mávala jsem větví, kterou jsem rychle sebrala. Mířila si to přímo ke mně, ale najednou se otočila a šla hledat své mládě, které odešlo do lesa. V tu chvíli jsem utíkala, co mi síly stačily. To byla opravdu situace, kdy jsem skoro zkolabovala. A následující dva tři dny jsem se cítila úplně vyčerpaná, jako vyždímaný citron. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. O adrenalinové zážitky v terénu nemám nouzi, ale tyto dva okamžiky nade všemi ostatními o dost vyčnívají.
Ještě k vašemu úsměvu – to je také řeč těla, kterou například psi chápou jako vyhrožování…
Ano, to je také velmi zajímavé. Protože u primátů je široký úsměv, při kterém ukážete zuby, známkou strachu. A to je také pravděpodobně prapůvod našeho úsměvu. Můžeme si představit, že když vás v nějaké sociální skupině bude dominantní jedinec ohrožovat, tak mu ukážete široký úsměv, kterým mu sdělíte, že se podřizujete, že nemáte žádné úmysly ohrozit ho. Říkáte tím: „Prosím, neubližuj mi.“ Takže si můžeme představit, že u sociálních druhů se toto mohlo vyvinout ve znamení přátelskosti.
Stejně jako se u mnoha kultur ukazuje prázdná dlaň.
To je naprosto stejná řeč těla. Nemám zbraň, nemám nepřátelské úmysly, nijak tě neohrožuji.
Zásada etnologů říká, že pokud vám nějaký kmen nabídne lidské maso nebo dívku na noc, tak existuje jen jediné zdvořilé odmítnutí. Řeknete, že vám to nedovoluje náboženství. Co ale řeknete šimpanzům nebo gorilám, když chtějí překročit hranice?
Naštěstí se mi ještě nepřihodilo, že by mě nějaká opice nutila dělat něco, co by mi bylo nepříjemné, nebo že by mi dokonce nabízela lidské maso (smích). Musíme si ale uvědomit, že my, lidské bytosti, opice velmi zajímáme. Ale nevnímají nás jako plnohodnotnou součást své skupiny. Zajímá je naše kamera, fotoaparát, ale nejde jim o to, aby s námi spali v korunách stromů. Takže se mi nikdy nestalo, že by nějak výrazně překročily vymezené hranice, tedy s výjimkou hlavně mladých samců, kteří byli někdy suroví. Ale to jsem vždy poodešla o kousek zpět. To je univerzální prostředek, který zvířata rozpoznají.
Nakolik je důležité znát základní mechanismy a vzory chování primátů?
Je velmi důležité znát řeč těla. Když žijete delší dobu mezi primáty, ale třeba i mezi lidmi jiné kultury, tak do jejich řeči těla a pravidel chování proniknete. Když se blížím v pralese k šimpanzům nebo ke gorilám, tak se snažím být co nejméně nápadná, co nejmenší. Raději si sednu, než abych nad nimi vyčnívala. Ale úplně stejně byste se měl chovat, když přijdete do zapomenuté vesničky, kde děti nikdy předtím neviděly bílého člověka. Podřepnout na jejich úroveň, skrčit se, aby z vás nešel strach. To je univerzální řeč společná nejen lidem nebo primátům, ale i mnoha jiným savcům.
Pracovala jste s Jane Goodall. Kterých jejích kvalit si ceníte nejvíc?
V první řadě její neobyčejnou odhodlanost. Musela překonat v mládí hodně překážek, vyrovnat se s kritikou mnoha akademiků a předsudky, které panovaly o mladých vědkyních, vydávajících se do Afriky bez patřičných zkušeností. Setkávala se s nepochopením při svém výzkumu třeba proto, že dávala šimpanzům jména, což ostatní vědci vnímali jako neserióznost. Musela bojovat po celou tu dobu. A dokonce i když už byla uznávaná, když zjistila, v jakém ohrožení jsou šimpanzi v Africe, tak musela bojovat ještě víc. Nikdy si nemohla říct, že je její práce u konce. Je to malá žena tichého hlasu, ale z oceli.
Jaký odkaz po sobě zanechala?
Učinila několik zásadních objevů, které otřásly dosavadním poznáním. Tím nejpodstatnějším asi bylo to, že zjistila, že šimpanzi vyrábějí a používají nástroje, že vyjadřují emoce nebo že se mezi sebou vraždí. Jsem ale přesvědčená o tom, že její dlouhodobý odkaz je ještě důležitější. To, že inspirovala další generace lidí k tomu, aby chránili přírodu a divočinu. A to je pro budoucnost to nejpodstatnější.
Strávila jste v africké džungli téměř čtyři roky. Postrádala jste něco z naší civilizace?
Je to až neuvěřitelné, ale téměř nic mi nechybělo. Občas se mi ale zastesklo po kousku dobrého sýra (smích). Samozřejmě mi chyběla má rodina a přátelé, ale všechna jiná přání se v pralese brzy rozplynou. První týden se mi ještě zastesklo po čokoládě, zmrzlině, sklence vína, ale za pár dní na to úplně zapomenete. V pralese brzy oddělíte věci příjemné od těch opravdu důležitých.
V Africe jste studovala chování zvířat. Když jste se pak vrátila do velkoměsta, aplikovala jste – třeba mimoděk – nějaké mechanismy z džungle na lidská společenství?
Pokud znáte chování a řeč těla, pokud strávíte tolik času tím, že řeč těla pozorujete a jste sám pozorován, pak se tomu nevyhnete. To potom sedíte v baru nebo restauraci, rozhlížíte se kolem a říkáte si, kdo je tu tím alfa samcem, kdo bude obsloužen jako první, koho si číšníci ani nevšimnou. Myslím, že pro antropologa je docela těžké toto vypnout a dívat se na svět s nadhledem.
Co jste se v temnotě tropického pralesa naučila sama o sobě?
Musíte se vypořádat se samotou. Naprostá většina naší osobnosti je vytvářena interakcí s ostatními lidmi, kteří jsou nám i zrcadlem, ve kterém se můžeme pozorovat. A když o toto přijdeme, je to zvláštní pocit. Jako když se na sebe díváte objektivem s automatickým ostřením. Někdy jsem se viděla ostře, byla jsem si jasně vědoma sebe sama, jindy jsem byla tak nějak rozmazaná, byla jsem spíš součástí celého prostředí. Zjistila jsem, že je velmi pozitivní a přínosné strávit nějaký čas v samotě, ale pokud by to mělo trvat dlouhou dobu, tak to může být destruktivní. Potvrdilo se mi také, že všichni lidé jsou v základu stejní. Ať už jste u Bayaků, v České republice nebo v New Yorku. Zaznamenáte sice nějaké kulturní změny, ale ve své podstatě jsme stejní. Stejné věci nás motivují, stejným věcem se většinou smějeme. A to je pro mě velmi uklidňující. To, že jsme jedna velká rodina, nehledě na to, jaké oblečení máme na sobě.
Dočetl jsem se také, že jste se v džungli naučila, jak se zbavit klíštěte zakousnutého do očního víčka.
Ano, to bylo velmi přínosné (smích). Naučila jsem se od Bayaků zvláštní techniku, jak klíště odstranit. Zakouslo se mi do očního víčka, tak jsem se šla zeptat bayackého stařešiny, jestli na to nemají nějaký grif. Řekl, že ano, vzal klíště a rázně ho vyškubl. Hlavičku klíštěte jsem pak měla v očním víčku další dva roky. Ale klíšťata a pijavice – to byli mí oblíbenci. Zvlášť pijavice byly v pralese všudypřítomné a skutečně nesnesitelné.
Když studujete primáty, tak vlastně studujete naše příbuzné. Které vlastnosti spolu sdílíme?
Nejdůležitější a nejzásadnější vlastnost, kterou máme společnou, je silná společenskost, družnost. Chceme interakci, chceme být v kontaktu se společností. Patrné je to u mláďat, která jsou fascinována světem a touží ve všem napodobovat rodiče, ať už jde o šimpanzí mládě nebo o dítě, které po mamince napodobuje telefonování nebo třeba líčení. To je bytostná snaha podobat se ostatním jedincům ve společenství. Další věcí, která je nám společná, je neuvěřitelná zvídavost. Zatímco většina zvířat nebude věnovat předmětům, které jste v jejich teritoriu umístil, větší pozornost, tak opice to budou zkoumat, studovat, zajímá je cokoliv nové v jejich prostředí.
A které schopnosti nás dělají naopak jedinečnými? Čímž netvrdím, že jedinečné znamená dobré…
Ze zkušenosti si myslím, že největší rozdíly jsou nikoliv v druhu našich schopností a dovedností, ale v jejich úrovni. Jsou to rozdíly kvantitativní spíše než kvalitativní. Není pochyb o tom, že naše inteligence je na hony daleko od inteligence i těch nejbystřejších šimpanzů. Rozhlédněte se kolem sebe, co jsme vybudovali. Když se ale velmi pozorně podíváte na jejich schopnosti, tak uvidíte stejné základy. V používání jazyka, nástrojů nebo v představivosti, ačkoliv zde to nedokážeme přesně odhadnout, protože do hlavy nikomu nevidíme. Lidská představivost je ale výjimečná v tom, že dokážeme předvídat. Myslím, že šimpanzi a další primáti takového stupně představivosti nedosahují.
Lidé mají dar řeči, ale často říkají prázdné fráze. Komunikují i zvířata podobným způsobem? Tedy takovým, který nemá žádný určitý cíl nebo smysl.
To je velmi dobrá otázka. Podle mě mají zvířata ve svém rejstříku velmi mnoho zvuků, které vydávají nevědomky, jakoby mimoděk. Když se třeba o něco uhodí, tak vykníknou, vydají náhlý a nečekaný zvuk. Nebo další věc, která mě dokázala při pozorování šimpanzů rozesmát. Když chtěli na někoho zavolat, tak to obvykle bylo: „Huha huuhaa húúúhááá huuhaa huha.“ Někdy ale udělali jen: „Huha huuhaa húúú…hm.“ Prostě si to v půlce věty rozmysleli. Nevadí, zapomeň na to. Nekomunikují sice tak dobrým způsobem jako my, ale jejich řeč je velmi zpěvná a té naší v mnoha ohledech podobná. A myslím, že opravdu mají i své specifické fráze či slova, která používají jako vatu nebo výplň běžných vět.
I tak si ale dokážou sdělit vše podstatné.
Ano, ale způsob, jakým se vyvíjí lidský jazyk, jak nové generace vycházejí z generací předchozích, je naprosto výjimečný. Já jen doufám, že jednou budeme své schopnosti používat trošku lepším způsobem, než jak se to občas děje. Věřím, že kdybychom se na spoustu problémů skutečně zaměřili, tak je vyřešíme. Potíž je ale v tom, že často ani nechceme. Sobeckost a lakota…to jsou bohužel také vlastnosti příznačné pro lidskou rasu.
