TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, (REDAKTOR ČRO1 RADIOŽURNÁLU)
Zemřel Ježíš na kříži a vystoupil na nebesa, nebo mohl žít i dál i po svém ukřižování? Bestseller Dana Browna Šifra mistra Leonarda zpochybnil křesťanské jistoty. Erwin Lutzer, chicagský pastor knihu dokonce označil za „nejvážnější útok proti křesťanství, jakého kdy byl svědkem“. Přesto v indickém Šrínagaru žijí lidé, kteří neochvějně věří, že právě zde byl Ježíš pohřben.
NAD JEZEREM
Starý lodník stojí na zádi a dlouhým bidlem odráží loďku ode dna. Šikara, loď s baldachýny nad sedadly vystlanými polštáři, se neslyšně šine po hladině. Klid jezera narušuje jen hlasitý křik vodního ptactva. Na vodě se vznášejí kvetoucí lekníny. Když se přiblížíme k malým zeleným ostrůvkům, zvednou se k nebi pestrobarevní ledňáčci. Vyletí vzhůru proti kulise vysokých hor. „Kašmír byl vždycky rájem na zemi. Jen se rozhlédni kolem sebe,“ říká mi hrdě stařík.
„V poslední době je to ale ráj uprostřed pekla.“ Starý muž ví, o čem mluví. Hrdí obyvatelé krásné země touží po nezávislosti a mnozí jsou za ni ochotni bojovat se zbraní v ruce nebo s bombou u pasu. I proto je dnes Kašmír plný indických vojáků, kteří se snaží udržet v zemi pořádek. Jejich přítomnost ale vyvolává jen další napětí. Na jezeře Dál o sobě dává vědět jen jako temné hučení vojenských nákladních aut, projíždějících v kolonách po jeho břehu.
INDICKÉ BENÁTKY
Na hladině se rozkládá šťastnější část mnohasettisícového Šrínagaru, správního střediska Kašmíru. Domy na kůlech tvoří ulice s domy a obchody, kam lze vstoupit jen z lodi. Hotové indické Benátky. Jen s tím rozdílem, že místo luxusních kamenných paláců lemují vodní kanály nuzné dřevěné domky. Honosnější obydlí kotví dál od břehu: slavné hausbóty, někdejší symbol rajského Šrínagaru. Už jejich názvy jako Savoy, Royal Palace nebo Grand Hotel napovídají, že jsou to hotové plovoucí paláce. Rafik je čtyřicátník s černočerným plnovousem a šišlavou angličtinou. Jeho hausbót se vznešeným jménem Kashmir Queen patří jeho rodině už desítky let. „Mahárádža, který vládl Kašmíru, nechtěl dovolit Britům, aby si zde kupovali pozemky. Proto začali stavět domy na vodě, hausbóty. Britové odešli a hausbóty zůstaly.“ Časy své největší slávy už ale mají za sebou. Kašmír ovládlo násilí, a to turistickému ruchu nepřeje. „Slyšel jsi už o Rozabalu? Hrobce, kde je pohřbený váš Ježíš?“ zeptá se mně nečekaně Rafik, jako by četl mé myšlenky. Připouštím, že to je vlastně hlavní důvod mé návštěvy města s nevalnou pověstí.
„Zítra tě tam doprovodí můj mladší bratr Mohamed, aspoň si vydělá trochu peněz. Je to zkušený průvodce, zná dokonale celé město,“ ujišťuje se, že výdělek zůstane v rodině.
ROZABAL, STRÁŽKYNĚ TAJEMSTVÍ?
Auto se proplétá křivolakými uličkami starého města. Nízké domy, špinavé krámky v přízemí, všude spousta lidí. Vousatí muži a zahalené ženy. Sem si netroufají ani indičtí vojáci, kteří mají svá kulometná hnízda na každé větší křižovatce. Konečně zastavujeme na maličkém náměstíčku. „Jsme u cíle,“ ukazuje Mohamed do temné uličky a rozhodně oznamuje, že počká u auta. „Dávej pozor, není tady bezpečno! Necháme běžet motor. Kdyby něco, rychle se vrať, nasedni do auta a jedeme pryč!“ Sem, do čtvrti Khandžar, mnoho cizinců nepřijde. Moje přítomnost tak okamžitě vyvolá nežádoucí pozornost. Po chvíli jsem u cíle. Na nároží stojí nevelká budova. Z bílé omítky vystupují zamřížovaná okna. Střechu pokrytou zeleně natřeným plechem korunuje věžička. Rozabal! Pokud je tvrzení starých legend pravdivé, skrývají zdi svatyně jedno z největších tajemství moderních dějin. Tady by měl být pohřben Ježíš Kristus!
KERSTENOVA STOPA
Začátkem devadesátých let napsal německý historik a bývalý učitel religionistiky Holger Kersten knihu se skandálním titulem: Ježíš žil v Indii. Ve svém úspěšném díle vychází především z dlouholetých výzkumů indického historika a mystika Fidy Hassnaina. Ten se už dlouhá léta snaží ověřit platnost staré kašmírské legendy o životě a smrti jistého Juzy Asafa, což prý není nikdo jiný než Ježíš. O pár let později stojím před branou malé vilky v Chanapora Colony v indickém Šrínagaru. O měsíc dřív jsem na internetu objevil emailovou adresu Fidy Hassnaina a bez větších ambicí ho požádal o schůzku a rozhovor.
Netrvalo ani dva dny a odepsal. Teď jsem před jeho domem na okraji neklidného Šrínagaru. Jaký asi je muž, který chce přepsat novodobé dějiny? Na zápraží mě vítá osmdesátiletý důstojný pán. Vyzařuje z něj zvláštní klid. Na sobě má sněhobílou halenu a kalhoty, stejně bílé, jako jeho krátce střižené vousy. Brýle se zlatými obroučkami připomínají jeho předlouhou dráhu státního úředníka. Vzděláním historik a právník strávil celý život ve službách indické vlády. Byl generálním ředitelem kašmírského Státního archivu a Muzea archeologie, přednášel na univerzitě ve Šrínagaru. Napsal řadu knih především o starých dějinách Kašmíru a lingvistice. Na zdech pracovny visí zarámovaná ocenění a čestné doktoráty indických i zahraničních univerzit. Za celoživotní přínos vědě jej v roce 2009 vyznamenala i vláda státu Džammú a Kašmír. Sám sebe přitom označuje za sufijského mystika.
NOTOVIČOVY SVITKY
Po Šifře mistra Leonarda může být každé vyprávění o tajnostech života Ježíše právem považováno za pouhý plagiát. Legenda o Ježíšově životě v Indii je ale mnohem starší než zmíněný bestseller. Do Evropy se ale dostala až na konci 19. století. Tehdy se na dlouhou cestu po Asii vydává ruský cestovatel a novinář Nikolaj Notovič. Putuje muslimským Kašmírem a přes horské průsmyky dojde až do buddhistického Ladaku. Cestou se opakovaně setkává s vyprávěním o Issovi, světci a prorokovi. Když dorazí do kláštera Hemis, vlídně jej přijme vrchní lama. Notovič se ptá po důvodech a dostane se mu překvapivého vysvětlení: „Muslimové jsou nám cizí. S křesťany ale máme leccos společného. I my uctíváme toho, komu říkáte Syn Boží. Buddha se převtělil do posvátné postavy jménem Issa. Bez použití meče či ohně válek rozšířil do celého světa naše velké pravdy. Issa je velkým prorokem, jeho jméno a skutky jsou zaznamenány v našich spisech.” Šokovanému Notovičovi dojde, že lama nemluví o nikom jiném než o Ježíši! Mniši mu dají nahlédnout do starých svitků, popisujících život Issy – Ježíše v Orientu. Vyprávění začíná ranou historií izraelského národa a životním příběhem Mojžíše. Pak už se staré texty zaměřují na život samotného Issy. Zakládá se tvrzení Nikolaje Notoviče na pravdě? Viděl skutečně ony svitky? Několik let po jeho návštěvě kláštera Hemis se totiž tajemně ztratily. Ale i kdyby existovaly, může být jejich obsah pravdivý? Jsou Issa a Ježíš skutečně jedna a tatáž osoba? A mohou vůbec být? Vždyť přece víme, že Ježíš zemřel za naše hříchy na kříži… Stejné otázky si pokládali i čtenáři časopiseckých článků, které o svém objevu otiskl Notovič po návratu do Evropy. Psal se rok 1894 a tvrzení ruského dobrodruha mnoho pozornosti nevzbudilo. A co na bláznivou hypotézu říká Bible? Mlčí. Mezi třináctým a třicátým rokem jako by ani Ježíš nežil. Že by přece jen nebyl v Izraeli?
V INDII?
„Jak se vám líbí ve Šrínagaru?“ ptá se mě Fida Hassnain a aniž by čekal na moji odpověď, pokračuje: „Situace ve městě není dobrá. Ty věčné boje nikam nevedou. Kdysi byl celý Kašmír rájem na zemi. A dnes? Škoda mluvit. Ale vy jste přijel kvůli Rosabalu, že?“ Mlčky přikývnu. „Víte, zabývám se životem Ježíše, neboli Issy, jak mu tady říkáme, už dlouho. Lidé si myslí, že svědectví o Ježíšově životě v Indii podal až ruský spisovatel Notovič. To ale platí jen pro západní svět. Tady v Asii je s Ježíšem spojena celá řada legend. Muslimové mu říkají Issa nebo Juza Asaf. Buddhisté vám zase budou tvrdit, že mezi Ježíšovým učením a buddhismem existuje celá řada podobností. Obě učení přece staví na etice. Hinduistická sekta náthovských jogínů má zase svého Issu Nátha, který přišel ve čtrnácti letech do Indie, naučil se předním jogínským praktikám a vrátil se domů. Tam měl být za šíření sil svého učení popraven. Díky jogínským schopnostem popravu ukřižováním přežil a vrátil se do Indie, kde založil klášter a v požehnaném věku zemřel. Počkejte, něco vám ukážu.“ Profesor Hassnain přichází z vedlejšího pokoje s tlustým šanonem. Na zažloutlých kartonech má nalepené černobílé fotografie s popisky v angličtině. Titulní fotografii poznávám. Je na ní údajná Ježíšova hrobka, Rozabal.
PŘED PRAHEM TAJEMSTVÍ
Přibližuji se k místu, které možná skrývá jedno z největších tajemství novodobých dějin. Pokud by právě tady byl pohřben Ježíš, jak by to změnilo křesťanskou víru? Co by zjištění, že Ježíš nezemřel na kříži, ale dožil v klidu tady, v Kašmíru, znamenalo pro západní svět? Beru za kliku, je zamčeno. Okna nepřístupně zakrývají zelené dřevěné okenice. Rozpačitě postávám před budovou. Je to vlastně docela skromná a neokázalá stavba. S Chrámem Božího hrobu v Jeruzalémě, kde byl Ježíš pohřben jen chvíli, se rozhodně nemůže rovnat. I atmosféra špinavé uličky se liší od jeruzalémské Via Dolorosy, která k němu vede. Kolemjdoucí na mě hledí s nedůvěrou, kluci na mě pokřikují. Křiklavě červená cedule přísně zakazuje fotografování. Že by se mi ale nepodařilo dovnitř ani nahlédnout? Konečně si všimnu malého otvoru u pravého rohu. Je jen něco přes metr nad zemí, okolí průzoru je ohmatané stovkami rukou. Skláním se a přikládám k němu oko. Podlaha je pokrytá kobercem, v příšeří je vidět dřevěný svatostánek stojící ve středu nevelkého prostoru. Za dřevěným mřížovým je hrobka, která údajně ukrývá ostatky Ježíše. Z úvah mě vyrušuje křik. Muž z protějšího balkonu na mě cosi vzrušeně volá. Kolemjdoucí se otáčejí. Atmosféra houstne. Mohamed křičí: „Poběž, jedeme!“
ISSA NEBOLI JUZA ASAF
„Legendy o Issovi v Indii jsem slýchal dlouho. Věděl jsem o Rozabalu a rozhodl se jej prozkoumat. O hrobku se po věky stará jedna rodina, úřad strážce hrobu se dědí z otce na syna. Tady mám kopii listiny z roku 1776, kterou jim mudžtahid (znalec islámského práva) Rahmán Míra stvrzuje dědičné právo strážců hrobky,“ ukazuje mi profesor Hassnain fotokopii starého textu a čte: „Zde je pohřben Juza Asaf, který přišel do Kašmíru za krále Gópadatty, který obnovil Šalamounův chrám. Kázal lidu, hlásal jeho jednotu s Bohem a byl zákonodárcem lidu. Od té doby hrob uctívají králové, státní úředníci, vysocí hodnostáři a lid,“ překládá profesor Hassnain starý text. Je to další důkaz pravosti hrobu? Ano i ne. Fida Hassnain pokračuje ve svém vyprávění. „Psal se rok 1975, když jsem konečně dostal svolení k návštěvě hrobky. Vidíte, tady jsou fotografie, které jsem tehdy pořídil,“ profesor Hassnain ukazuje černobílé snímky. Na jednom je vnitřek dřevěného svatostánku, který jsem viděl otvorem ve zdi. Tmavý přehoz přikrývá dva náhrobní kameny. Ten menší patří islámskému světci Sjedu Nasir-ud-Dinovi, ten větší právě Issovi. „Samotný hrob se skrývá v pohřební komoře pod podlahou. U Issova hrobu zapalovali po staletí lidé svíčky. Pod silnou vrstvou vosku se tak skrýval úžasný objev. Dvě šlépěje vytesané do kamene tak, jak je to běžné u hrobů světců. Stejně jako svastiky v otiscích Buddhy, nesou i symbolické šlépěje Juzy Assafa své znamení. Počkejte, to musíte vidět!“ říká nadšeně profesor Hassnain a vede mě na terasu. Na malém stolku jsou dva velké sádrové odlitky. Před čtvrtstoletím je v šeru podzemní hrobky vytvořil můj hostitel. „Všimněte si těch půlměsíčků pod prsty. Na každé noze jeden. Vidíte? To jsou zcela jasné stopy po jizvách, které zůstaly po ukřižování. Je to hrob Ježíše! O tom nemůže být pochyb!“
EPILOG
Znovu sedím v úzké loďce a šikara mě veze k mému hausbótu. Dozvídám se, že sebevražedný atentátník dnes zaútočil na vojenské stanoviště. Zastřelili ho dříve, než mohl odpálit podomácku vyrobenou bombu. Realita současného Kašmíru se znovu hlásí o slovo. Více než legenda o životě a smrti Ježíše trápí místní lidi každodenní starosti. Bylo by opravdu paradoxní, kdyby se hrob křesťanského Božího syna, Ježíše, opravdu nacházel ve městě, kde se muslimští obyvatelé sváří s hinduistickými vojáky, které považují za okupanty. Na setkání s profesorem Hassnainem nejde jen tak zapomenout. Co když ale ten neuvěřitelný příběh je pouhým výmyslem několika převážně islámských intelektuálů, jako je on sám? Kdo dnes ověří pravost oněch starobylých listin, o které se teorie opírá? Existují ještě dnes? A existovaly kdy vůbec? Odhalit tajemství Rozabalu by přece mohlo být tak snadné. Stačilo by jen otevřít a prozkoumat hrob. Proč to tedy ještě nikdo neudělal? Naposledy se o to pokusila skupina expertů a novinářů v roce 1984! Požehnání získali dokonce od vlády státu Džammú a Kašmír. Náhlá eskalace násilí a občanské nepokoje ale plán zhatily. Není ovšem napjatá situace ve Šrínagaru jen záminkou, která vlastně pomáhá udržovat ono velké tajemství? Anebo je to naopak?
Diskuse o pravosti Turínského plátna se vedou přes sto let. Dlouho vítězil názor, že se jedná o pravou relikvii. Dnes však již i římskokatolická církev přiznává, že jde vlastně o symbol Kristova utrpení. Pokud by se prokázala pravost Turínského plátna, byl by to jediný hmatatelný důkaz toho, že Ježíš skutečně žil. Nezanechal totiž po sobě jediný řádek, známa není ani jeho podoba, první text o něm napsal kolem roku 40 či 50 Pavel z Tarsu, i když ho nikdy neviděl, ani neslyšel, a novozákonní evangelia jeho učedníků vznikala teprve desítky let po jeho údajné smrti. Navíc vědci prokázali, že plátno bylo pravděpodobně utkáno mezi roky 1260 a 1390. Jisté je i to, že nemůže jít o otisk těla. Kdyby totiž bylo tělo položeno zády na dolní polovinu plátna, jehož horní polovina byla údajně přeložena přes hlavu na obličej, hruď a přední stranu nohou, byl by zaprvé otisk zad intenzivnější než otisk přední části těla, a zadruhé otisk na plátně zakrývajícím přední část postavy a zejména obličej by byl širší.
SPOLEHLIVÝ ZDROJ PŘÍJMŮ
Vznik Turínského plátna souvisí nejspíše s francouzským hrabětem Geoffroyem de Charny. Roku 1353 předvedl jistým církevním činitelům plátno s namalovaným obrazem mužského těla se stopami po ranách, aniž by ovšem tvrdil, že souvisí s Ježíšem. Když je v letech 1359–1360 vystavoval v kostele francouzského města Lirey (asi 130 km jihovýchodně od Paříže), chodily si je za peníze prohlédnout zástupy lidí. Na to reagovali dva nespokojení biskupové z nedalekého Troyes prohlášením, že jde o špatně zhotovené falzum. Roku 1453 plátno odkoupil Louis de Savoy, hlava nejmocnějšího italského rodu, občas ho vystavil, až se jednoho dne rozkřiklo, že došlo k zázračné proměně ve svatou relikvii, kterou prohlásil za pravou i papež.
POSLOUŽILA CAMERA OBSCURA?
Trvalo dlouho, než se začalo veřejně mluvit o tom, že kdosi zhotovil nový obraz mužského těla metodou, nad níž si vědci lámali hlavu. Hovořilo se o pyrografii, otisku balzamovací látky či potu, ale nejvíce příznivců si získal názor, že Turínské plátno je negativem mužské postavy, zhotoveným pomocí camery obscury (temné komory). Tato pomůcka vznikla již ve 4. století př. n . l. v Číně, asi od roku 900 n. l. ji používali Arabové, do Evropy se dostala pravděpodobně s účastníky křížových výprav a Leonardo da Vinci ji podrobně popsal roku 1485. Díky tomu bylo známo nejen to, že s její pomocí je možno vytvořit převrácený obraz toho, co se nachází před malým otvorem, jímž do ní vniká světlo, ale i to, že například síran stříbrný je citlivý na světlo. Leonardo věděl, že některé sloučeniny stříbra na světle černají, uměl jistě pomocí čoček obraz dle potřeby zvětšit či zmenšit a navíc ovládal anatomii, neboť tajně pitval mrtvé v márnici florentské nemocnice. Nebyl by proto pro něj problém opatřit si bezhlavé lidské tělo a – což by bylo podstatné – dokázal by je správně ukřižovat, věděl by, že hřeby musí procházet nikoliv dlaněmi, nýbrž mezi dvěma kostmi předloktí; jinak by se totiž tělo na kříži neudrželo. V další fázi by byl schopen zhotovit podle ostatků bezhlavou sochu i odlitek své vlastní hlavy (byl přece také sochařem). Jistě by si byl vědom toho, že před exponováním musí napouštět síranem stříbrným vždy pouze příslušnou část plátna, na níž by exponoval postupně přední část těla, zádovou část a zadní a obličejovou část odlitku hlavy. Věděl by rovněž to, že naexponovanou část plátna je třeba zbavit citlivé vrstvy, aby nedocházelo k dalšímu exponování a že nakonec musí na místa uvedená v Bibli nanést lidskou krev.
PROČ DÍLO VZNIKLO?
V minulosti byla falza rozšířená, protože dosti vynášela. A snad nejvíce padělků se týkalo Ježíše a Panny Marie. Existuje názor, že si u Leonarda objednala obraz římskokatolická církev, aby získala „důkaz“ o Ježíšově existenci, ale pravděpodobnější je, že objednavatelem byl Louis de Savoy. Oponenti tvrdí, že přes čtyři metry dlouhé plátno nemohl Leonardo napnout sám a že se jen těžko mohl ukrýt před zvědavci, kvůli nimž by mu mohlo hrozit obvinění z kacířství. Zapomínají však na to, že jeho cameru obscuru tvořila nikoliv krabička, nýbrž skutečná komora, tedy místnost, a že exponování probíhalo ve výše zmíněných čtyřech etapách, takže nejdelší část plátna potřebná pro jedno exponování měřila necelé dva metry; zbytek plátna mohl zůstat svinutý. A co se spolehlivého pomocníka týče, toho možná vůbec nepotřeboval. Vzhledem k délce expozice (hovoří se asi o třech dnech na každou část) nemusel být v komoře trvale, ale jen občas přicházel na kontrolu. Pro Leonardovo autorství hovoří mimo jiné názor americké malířky Lillian Schwartzové, podle níž jde o jeden z jeho dvou autoportrétů (za další je označován obraz Mony Lisy). Ovšem písemné důkazy o jeho autorství neexistují, takže plátno mohlo být dílem i jeho žáka. Podle některých znalců byl totiž tento všestranný umělec perfekcionista, a tak by asi nedopustil, aby tělo na plátně mělo příliš dlouhé paže a prsty, v poměru k tělu malou hlavu a různě dlouhou zádovou a přední část těla.
Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn… Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.
POKLAD HADR
V roce 1999 byl tehdy dvacetiletý Přemysl Sochor v broumovském klášteře na náhradní vojenské službě a tajemství nápisu Sancta Sindon mu nedalo spát. Sindon je totiž terminus technicus pro slavné Turínské plátno. Zpoza štukového věnce nad kaplí navíc vyčnívala zašlá skříňka, o níž nedokázali říci nic bližšího ani pamětníci, ani archivy. „Tak jsem se rozhodl, že se do ní podívám,“ přibližuje okolnosti úžasného nálezu Přemysl Sochor. Žádní historici, žádní novináři, jen mladý civilkář a starý pan vikář Norbert Josef Zeman. „Byli jsme zvědaví, co tam je. Tušili jsme, že by tam mohlo být něco, co se týká Turínského plátna, třeba nitka z originálu. Přelezli jsme zábradlí, schránka byla ukotvená na jednoduché skobě, takže se dala snadno vytáhnout. Byla pokrytá vrstvou prachu. Otevřeli jsme ji a – uvnitř jsme našli složený hadr.“ Z nálezu byli zklamaní jen do chvíle, než „hadr“ rozbalili. „Světlo z oken dopadalo přímo na plátno a vykreslilo na něm obrys postavy. Uprostřed byla zašitá autentika a pan vikář, který umí dobře latinsky, vydechl, že jde o kopii Turínského plátna. To už jsme věděli, že jsme objevili něco neobyčejného,“ vzpomíná Přemysl Sochor.
Autentika je církevní průvodní listina, která prokazuje pravost relikvie. Z této bylo patrné, že broumovská kopie Turínského plátna pochází z roku 1651 a že byla darována Matouši Ferdinandu Sobkovi z Bilenberka, tehdejšímu opatovi u sv. Mikuláše v Praze a členu komunity benediktinů v Broumově. Autentika nesla podpis turínského arcibiskupa Julia Cesara Bergirii a uváděla osoby, které měly plátno do Čech dopravit. Krom toho listina potvrzuje, že obě plátna, tedy turínský originál i jeho kopie, byla k sobě slavnostně dotýkána a zmiňuje hodnostáře, kteří se obřadu účastnili. Přímo na broumovském plátně pak upoutá pohled výrazný nápis Extractum ab originali, tedy Vytaženo z originálu. O pravosti kopie tedy nemůže být pochyb.
STOPY PO STŘÍBRU
Na celém světě je asi čtyřicítka kopií Turínského plátna, některé jsou zdařilé, jiné dost nepovedené. Ta broumovská patří k těm nejvyvedenějším. Krom toho je jedinou kopií turínského plátna ve střední Evropě. „Výjimečnost této kopie je dána tím, že umělec, který ji tvořil, byl velmi zručný. Některé kopie totiž vypadají velmi primitivně, asi jako kdybychom na látku obtiskli bramboru. Toto plátno je ale opravdu propracované a velmi se blíží originálu,“ říká Přemysl Sochor. Neznámý umělec namaloval otisk mužské postavy čtyřmi odstíny přírodní hnědé barvy a na první pohled je patrné, že se nejednalo o žádnou uspěchanou práci. Na plátnu jsou sice zřetelné tahy štětcem, ale práce je provedena neuvěřitelně citlivě, přechody mezi jednotlivými odstíny jsou velmi jemné a celá malba působí kompaktně. Stejně jako v případě originálu bylo podkladem pro broumovskou kopii lněné plátno, rozdíl byl ale ve způsobu tkaní. Zatímco Turínské plátno je utkáno metodou šupinový kepr (tři vlákna ku jednomu), který se používal v období kolem počátku našeho letopočtu, tak broumovskou kopii utkali klasickou vazbou osnova – útek (jedna k jedné).
Obě plátna mají společné také stopy po velkém požáru ve francouzském městě Chambéry, ačkoliv to broumovské ve Francii nikdy nebylo. Svaté plátno turínské bylo ale v 16. století uloženo ve stříbrné schránce v kostele v Chambéry, který 4. prosince 1532 zachvátil oheň. Schránka se žárem začala tavit a kapající stříbro propálilo Turínské plátno na několika místech. Relikvii se podařilo na poslední chvíli zachránit, byla ovšem nevratně poškozena. Protože bylo plátno složené, tak na něm roztavené stříbro vytvořilo symetrické díry. Sestry klarisky v roce 1534 propálená místa podšily a na tyto záplaty pak hnědou barvou doplnily chybějící otisk postavy. Je tedy logické, že událost v Chambéry se musela projevit i na broumovském plátně z roku 1651. To, co je na originálu propálené a vyspravené, objevuje se i na kopii ve formě skvrn. Dávnému zhotoviteli kopie tedy nešlo jen o údajný otisk Ježíšova těla, ale o plátno jako takové.
POD VRSTVOU PRACHU
Jak je ale možné, že se o takto vyvedené kopii jedné z nejcennějších církevních památek tak dlouho nevědělo? Vždyť do Čech musela doputovat krátce po svém vyhotovení v roce 1651, tedy před „pouhými“ třemi sty šedesáti lety. Při barokní přestavbě broumovského klášterního kostela se navíc muselo počítat s tím, že zde bude schránka s plátnem uložena – odpovídá tomu celá štukatérská kompozice nad kaplí sv. Kříže i sám nápis Sancta Sindon. A že by si za celou tu dobu viditelně umístěné schránky nikdy nevšiml? „Určitě ji někdo otvíral před námi, ale buď nevěděl, o co jde, nebo jakou to má cenu. Protože když se plátno nerozbalí, tak opravdu zůstává jen kusem složeného hadru,“ vysvětluje Přemysl Sochor. Na schránku navíc celá staletí dopadal prach, takže ač její čelní stranu tvoří skleněná deska, nebylo skrze ni vidět dovnitř.
O broumovském plátnu mlčí i dobové prameny. „Existuje sice seznam barokních relikvií, ale broumovská kopie v něm kupodivu chybí; patrně kvůli tomu, že plátno bylo soukromým majetkem Matouše Sobka z Bilenberka, který je klášteru daroval později,“ domnívá se správce broumovského opatství. Když pak vyšla existence kopie najevo, strhl se poprask. „Podrželi jsme exkluzivitu České televizi, která hned přijela udělat reportáž. Když ji odvysílala, seděli jsme jen u telefonu a vyřizovali jeden hovor za druhým,“ říká Přemysl Sochor.
Do Broumova se začali sjíždět badatelé z celé Evropy. Shodli se na tom, že kopie je autentická a velmi zdařilá. „Překvapivé bylo také to, že se plátno dochovalo ve velmi dobrém stavu, ačkoliv bylo v obyčejné dřevěné schránce. Domnívám se, že díky tomu, že bylo tak dlouho ve výšce, kde nebylo vystaveno působení světla a vlhkosti,“ ukazuje Přemysl Sochor na ozdobný štukový rámec ve dvanáctimetrové výšce, kde plátno nalezl. Vědce ale broumovská kopie zajímala i z jiného důvodu – každá taková památka by totiž mohla pomoci odhalit dosud nevysvětlené tajemství turínského originálu. Je otisk postavy na Svatém plátnu dílem falzifikátora? O malbu se rozhodně nejedná, tak jak by otisk vytvořil? „Broumovská kopie podle mě jasně ukazuje, že nikdo nebyl schopen vytvořit Turínské plátno ručně. A zdá se, že by to nikdo nedokázal ani dnes,“ shrnuje své poznatky Dr. Leo Bazant-Hegemark, který v Broumově kopii studoval v roce 1999.
ČEKÁNÍ NA DOTACI
V současnosti vévodí broumovské plátno místnímu refektáři, čili klášterní jídelně. Zabírá téměř celou zadní stěnu místnosti a společnost mu dělá sbírka nádherných barokních ornátů. Tím nejvzácnějším je liturgické roucho samotného Matouše Sobka z Bilenberka, vykládané českými granáty. V porovnání s bohatě zdobenými ornáty ale působí plátno poněkud zakřiknutě. Je natažené v obyčejné dřevěné vitríně, zezadu ho prosvěcují zářivky. „Plánujeme ale úplně novou expozici, tato je od roku 2000 provizorní. Zpracováváme projekt k Evropské unii, takže bude záležet na tom, jestli bude schválen a dostaneme na rekonstrukci peníze,“ podotýká Přemysl Sochor s tím, že se chystá i vyčištění textilu a zakonzervování celého plátna.
Už letos se ale zrestaurování dočkají Sobkovy pohřební punčocháče a podrážky z pohřebních bot. Ostatky prvního majitele broumovského plátna totiž mají za sebou také zajímavý příběh. Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka zemřel v roce 1675 a celá staletí odpočíval v hrobce v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha. V roce 1940 se ale v prostorách krypty instalovalo horkovzdušné topení a všechny ostatky byly přeneseny. Tato technická novinka ale kostelu přinesla více škody než užitku. Stěny, fresky i obrazy se začaly potit, proto se topení opět odstranilo. Jenomže Sobkovy ostatky se už nenašly. Teprve v roce 1994 se nalezly kosterní pozůstatky, které by mohly této významné církevní osobnosti patřit. Identifikace se ujal paleoantropolog Emanuel Vlček, prokázal jejich pravost, a za přítomnosti arcibiskupa Miloslava Vlka byly ostatky opět uloženy k odpočinku, tentokrát však nikoliv ve zničené kryptě, ale v sarkofágu nad ní, v kapli sv. Rodiny. „Jen mě mrzí, že tenkrát nebyl k sehnání červený mramor, ze kterého je udělána původní vrchní deska s figurální výzdobou. Na stěny sarkofágu jsme proto museli použít žulu,“ říká Přemysl Sochor.
PÁLENÍ NÁBYTKU
Klášterní brány se návštěvníkům opět otevírají v dubnu. Za replikou Turínského plátna sem přijíždějí tisíce návštěvníků nejen z Česka, ale i z nedalekého Polska a Německa. Přitom stačilo opravdu málo a Broumov mohl o svůj unikát nadobro přijít. Stačilo třeba, aby nějaký estébák, který hlídal internované řeholnice, schránku s plátnem otevřel a prozkoumal. „Komunisté by mohli plátno zničit. Stejně jako zničili třeba zdejší nábytek. Nejenže ho rozprodávali, to by bylo to nejmenší zlo. Oni ho ale i pálili,“ podivuje se správce kláštera stále ještě nedávnému barbarství.
Dlužno dodat, že kopie Svatého plátna není jediným lákadlem broumovského opatství. Výjimečný je už samotný kostel sv. Vojtěcha, který v kapli sv. Rodiny uchovává holenní kost sv. Prokopa, jejíž autenticitu potvrdil profesor Emanuel Vlček. V depozitáři kláštera je pak uložen bohatě zdobený barokní relikviář s ostatkem svatého kříže, na němž zemřel Ježíš Kristus. Pozornosti návštěvníků neunikne ani sbírka gotických madon a hlavně třicet čtyři mumií vambereckých měšťanů a duchovních. Ty zde našly útočiště poté, co se krypta vambereckého kostela sv. Prokopa začala zatápět odpadní vodou v důsledku nepovedených výkopových prací. Mumie z 18. století leží v broumovském klášterním sklepení v otevřených rakvích už jedenáctým rokem. Vycházíme z kláštera, venku je o několik hodin více a kolega si v poledním slunci zapaluje cigaretu. Bavíme se o tom, že by člověk potřeboval ještě nejméně další tři hodiny k tomu, aby se dostal klášteru aspoň trochu pod kůži. Obrovský komplex je sice plný prázdných chodeb a tichých cel, ale památky, které přečkaly éru komunismu, stojí za to. A v uších mi pořád zní odpověď Přemysla Sochora na otázku, zda může klášter vydat ještě nějaké zajímavé tajemství. „Určitě,“ řekl stručně.
PTAL SE: MILAN ŠVIHÁLEK, FOTO: ARCHIV RICHARDA KONKOLSKÉHO
Nejznámější český osamělý mořeplavec Richard Konkolski žije od roku 1982 v americkém Newportu, ale pochází z Bohumína. V lednu 2011 se na několik dní vrátil na Moravu, aby navštívil svou maminku, příbuzné a kamarády a aby veřejnosti představil svou novou knihu Aljašský deník. Známe se skoro čtyřicet let, a tak mi v den křtu svého po třiceti letech vydaného cestopisu věnoval svůj čas, abychom zavzpomínali na dobu, kdy jsme společně s kamarádem režisérem Jirkou Vrožinou pro ostravskou televizi připravovali dokumenty o jeho velkých plavbách.
Asi se tě už ptali mnohokrát, ale co tě vlastně přivedlo na myšlenku obeplout svět?
Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky ilustrované Zdeňkem Burianem a Václavem Junkem. Inspirovali mě k vlastnímu malování, hlavně plachetnic. Když jsem se skicákem seděl na břehu rybníka s nohama ve vodě, kolem šumělo rákosí a na hladině se kolébal vlastnoručně vyrobený model plachetnice, získávalo mé snění konkrétní obrysy. Někdy jsem za to samozřejmě zaplatil výpraskem, protože jsem se nestačil vrátit včas domů. Reálná myšlenka obeplout zeměkouli se však zrodila až v roce 1968, kdy jsem se připravoval na svůj první start v sólo závodě přes Atlantik. Tehdy jsem již začal stavět Niké a plánoval jsem trasu plavby z Anglie do Spojených států. Při pohledu na globus mě napadla myšlenka pokračovat po doplutí do cíle dále. Nedávalo mi totiž smysl plout zpět stejnou trasou. Začal jsem tedy připravovat nejdelší cestu, jakou může člověk na naší planetě uskutečnit, samozřejmě tajně, protože bych předem nikdy nedostal svolení od našich úřadů.
Možná byly tvou inspirací i klukovské knížky. Co jsi v dětství četl?
Asi jsem se příliš nelišil od jiných kluků. Mými nejoblíbenějšími spisovateli byli Jack London, Jules Verne, Karel May, James Curwood, Jaroslav Foglar a Rudolf Luskač.
Postavit námořní plachetnici stovky kilometrů od mořského pobřeží nedává smysl. Co na to říkali lidé kolem tebe?
Své první námořní plavby jsem uskutečnil na polských jachtách. V Polsku jsem také získal kapitánský diplom. A bylo to právě Baltické moře, na němž se zrodil plán postavit vlastní plachetnici – samozřejmě podle polských plánů. Pokud jsem se chtěl zúčastnit závodu osamělců z Evropy do Ameriky, nic jiného mi nezbývalo. Jak bych se v zemi suchozemců dostal k vlastní námořní jachtě? Se stavbou Niké jsem začal ve sklepě našeho paneláku. Loď však byla dlouhá 7,4 metru a sklep mi brzy nestačil. Tehdy jsem pracoval v investiční výstavbě bohumínské Lachemy, která potřebovala vybudovat výrobnu Feropuru. Dostal jsem na starost kompletní výstavbu. Abych mohl být neustále nablízku a osobně řídit postup stavby, poskytla mi Lachema jako útulek starou nepoužívanou halu. Uvědomil jsem si, že je to vlastně ideální prostor k dokončení Niké. Od té doby jsem po pracovní době trávil v hale veškerý volný čas a pracoval na své lodi.
Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi poprvé spatřil moře?
Samozřejmě. Stalo se to v Polsku, v ústí řeky Swiny. Bylo mi už skoro 23 let. Musím ale říci, že na mě moře neudělalo žádný zvláštní dojem. Vypadalo přesně tak, jak jsem si je představoval. Zato mne upoutal nekonečný obzor – hlavně tím, že nebylo vidět, co je za ním. Jako by mě lákal k cestě za vším neznámým, co se skrývá za tajuplnou čárou horizontu.
Bylo ti sotva třicet, když ses postavil na start svého prvního velkého jachtařského závodu z Evropy do Ameriky. Nebyl jsi na to příliš mladý?
Snad bylo dobře, že jsem vystartoval v tak mladém věku. Mladý člověk se řídí spíš citem než rozumem a nedostatek zkušeností nahrazuje nadšením. Jenom nadšení mi pomohlo překonat obrovské problémy, které mě na Atlantiku potkaly. Zlomil jsem totiž v bouři stěžeň, ale dokázal jsem se bez cizí pomoci vrátit do Anglie, opatřit stěžeň nový a opět vystartovat. Niké byla skoro nejmenší lodí na startu závodu. Neměl jsem patřičné vybavení ani odpovídající radiokomunikační prostředky. Měl jsem ale velkou chuť dokázat, že i v zemi suchozemců se rodí dobří námořníci. Vlastně jsem měl štěstí. Z jachtařů, které jsem později osobně poznal při různých námořních závodech, dvacet zahynulo v mořských vlnách.
Za jakých okolností ses v roce 1972 vydal na svou první plavbu kolem světa?
Největším problémem bylo přesvědčit z USA české úřady, aby mi vydaly oficiální povolení pokračovat z cíle závodu přes Panamu do Tichého oceánu a dál na západ k Austrálii a Africe. Naštěstí mi pomohla příroda. Do cíle v Newportu jsem totiž kvůli zlomenému stěžni doplul poměrně pozdě a protože právě nastalo období hurikánů, které by ohrozily standardní návrat do Evropy kratší cestou, svolily úřady k tomu, abych zvolil cestu delší. Odvahu vydat se kolem světa na jednoposádkové plachetnici mělo do té doby pouze 53 jachtařů. Já jsem byl první ze země, která nemá moře.
Největším problémem tříleté plavby byla asi osamělost. Jak ses s ní vyrovnával?
Nebylo nesnadné čelit pocitům osamělosti. Bylo mi absolutně jasné, že jakýkoli nezdar by okamžitě ukončil mé další plány. Stačilo mít dobře zorganizovaný denní režim a dostatek rozvahy, abych se nedopustil nějaké chyby. Na moři máš stále co dělat. Staráš se nejenom o plavbu a navigaci, ale musíš také vařit, psát lodní deník, zajišťovat běžný život a udržovat kontakt s okolními loděmi, případně s pevninou. Když mi bylo nejhůř, poslouchal jsem hudbu a magnetofonové nahrávky rodiny a kamarádů. Čas jsem si krátil i psaním poznámek ke svým knihám. Vždyť jsem za ty tři roky napsal v kajutě Niké dva cestopisy!
Jaký měly u čtenářů úspěch?
V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jsem vydal celkem šest knížek v celkovém nákladu asi 300 000 výtisků. Všechny byly téměř okamžitě rozebrány. Z pultů knihkupectví zmizely ale hlavně potom, co jsem musel dkvůli nevraživosti a nepřátelství pražských byrokratů opustit v roce 1982 rodnou zemi.
S rodinou jsi odešel za oceán a od té doby žiješ v americkém Newportu. Můžeš stručně vysvětlit, za jakých okolností došlo k tvé emigraci?
V dobách socialismu existoval tak zvaný demokratický centralismus. Každá akce musela být odsouhlasena od nejnižších mocenských pater až k ústředí. V mém případě to znamenalo od úrovně sportovního oddílu až k ústřednímu výboru jachtařského svazu. Pražští jachtařští funkcionáři si odhlasovali, že tomu opovážlivci z Bohumína nepovolí žádný další start. Tehdy jsem se už dva roky usilovně připravoval na první sólo závod kolem světa Challenge BOC 1982. Náklady jsem hradil převážně z rodinných prostředků. Ústřední výbor tělovýchovy mi sice nechal vystavit cestovní doklady, ale tehdejší pražští funkcionáři jachtingu rozhodli, že mi pas nebude vydán. Takže jsem nakonec odjel na závod bez patřičných dokladů a pro jistotu s sebou vzal i ženu se synem. Po našem odjezdu se situace ještě zhoršila křivými obviněními, a tak jsem po skončení závodu, v němž jsem vyhrál dvě etapy a vytvořil pět světových rekordů, zůstal s rodinou v Newportu. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, proč mi pražští funkcionáři házeli klacky pod nohy.
Považuješ se za vlastence, nebo za světoobčana?
Na rodný Bohumín a na své kořeny uprostřed Evropy nedám dopustit. Když mě v roce 1986 organizátoři 2. ročníku sólo závodu kolem světa zapsali na startovní listinu jako Američana, upozornil jsem je, aby si údaj opravili na Czech/American. Ostatně Niké vždy plula i po mém odchodu z vlasti pod československou vlajkou. Od mých velkých závodů už uběhla řada let a v Newportu žiji už skoro třicet let. Stále se však považuji za Čecha, přestože jsem – stejně jako moje žena a můj syn – oficiálně ztratili občanství České republiky. Velmi nás to mrzí. A jsme rádi, že pro obyčejné lidi u nás stále zůstáváme Čechy a Moravany. Nemám, co bych na tom měnil.
Ale tvým domovem je teď meka světových jachtařů, americký Newport…
Naši sousedé si už zvykli na náš cizí přízvuk a přijali nás mezi sebe. Většina Američanů žije hlavně pro sebe a pro svou rodinu. Málokdo si na dům umístí popisné číslo, málokdo udržuje styk se sousedy. My jsme snad jediní, kteří mají u zvonku jmenovku. Američané většinou žijí v jakémsi sousedském kruhu, vymezeném společenským postavením a obchodními zájmy. Často tvoří takové společenství farníci téhož kostela. Myslím, že nás se sousedy spojuje hlavně moře. Městečko Newport totiž leží na ostrově a zdejší přístav hojně navštěvují jachtaři, kteří se v minulosti se mnou setkali.
Mají tvá žena Mirka a syn Ríša pochopení pro tvé seniorské slabůstky?
Marně přemýšlím, co je to seniorská slabůstka. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří si sednou do parku a krmí ptáčky. Mirka, já i náš Ríša jsme stále pracovně vytíženi, a to mi nedovoluje myslet na zbytečnosti. V našem newportském domě žijeme pospolu, tak jako jsme žili v Bohumíně. Neobyčejnou sílu a charakter své ženy jsem si uvědomil zejména po emigraci, kdy zůstala v Newportu sama jen s malým dítětem, bez znalosti cizí řeči, bez prostředků, bez domova a na mnoho měsíců i beze mě. To se cení a nezapomíná.
Jedna z tvých posledních velkých cest vedla na Aljašku…
Byl jsem tam pozván v červenci 2009. Musel jsem se rozhodnout během pěti minut. Jako vždy jsem o souhlas požádal Mirku. Měla jediné přání – abych jí z výpravy k Inuitům přivezl svůj deník. To bylo snadné slíbit, a tak jsem vyrazil. Samozřejmě nikoli na Niké, ale letadlem. Navštívil jsem místa, kam se běžný turista hned tak nedostane – North Slope, nejsevernější, téměř pustou část Aljašky. Léto zde trvá jen dva měsíce a průměrná letní teplota se pohybuje kolem pěti stupňů Celsia.
Velmi tě oslovilo setkání s domorodými Inuity. Jací jsou to lidé a jak se k tobě chovali? Jsou to dobří námořníci?
Vstřícnost, mírumilovnost a dobrosrdečnost Inuitů je známá. Málo se ví o tom, že jim Moravští bratři kdysi pomohli sepsat jazyk a sestavit gramatiku, která se podobá české. Proto jsem byl téměř okamžitě schopen číst inuitské texty, přestože jsem jejich smyslu rozuměl jen málo. Strávil jsem s domorodci opravdu příjemné chvíle. Současně jsem pochopil, že život těchto dětí přírody je velmi poznamenán neblahými vlivy civilizace a zejména důsledky masivní těžby nafty v jejich kdysi čisté domovině. Inuité odedávna dokázali přežít v oblastech, kde by to nikdo jiný nedokázal. Jejich plavidla z tulení kůže – umiaky – dovedou ovládat i ženy. Když se kdysi plavily se svými dětmi k novým tábořištím, dokázaly urazit po moři za den třeba i osmdesát kilometrů. To je odpověď na otázku, zda jsou dobří námořníci.
O cestě na Aljašku jsi napsal cestopis, který se právě dostává ke čtenářům. Proč trvalo skoro třicet let, než ses rozhodl vydat novou knížku?
Hned po odchodu z vlasti mi jeden americký vydavatel nabídl v průběhu závodu kolem světa spolupráci. Když však mělo dojít k podpisu smlouvy, ukázalo se, že onen nakladatel se domnívá, že se jako emigrant nacházím v tíživé situaci, a že tedy ochotně přistoupím na všechny jeho požadavky. Nepřistoupil. O mých osudech však psaly v milionových nákladech největší magazíny světa – TIME, NEWS¬VEEK, PEOPLE a ESQUIRE. Já jsem byl zatím plně vytížen zajišťováním základních životních prostředků pro svou rodinu a na psaní mi nezbýval čas. Ve volných chvílích jsem však postupně zpracovával materiál ze svých cest. Díky tomu mám velmi kvalitní obrazový a textový archiv. Jeho digitalizace mi trvala několik let. Měl jsem bohatý a dobrodružný život a myslím, že je na čase, abych se o něj podělil s českými čtenáři.
Co považuješ za svůj největší životní úspěch a neúspěch?
Úspěch? Že se mnou manželka Mirka vydržela už skoro padesát let. A neúspěch? Že se mně – venkovanovi z Bohumína – nepodařilo přesvědčit někdejší pražské byrokraty o tom, že mi v životě jde o opravdu velkou věc.
Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.
Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.
V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.
CESTA Z PRAVĚKU
Ještě před pěti šesti desetiletími byli Křováci pravými dětmi přírody, o níž si hluboké vědomosti předávali z pokolení na pokolení. V malých skupinkách putovali po nehostinných krajích na jihu světadílu, kam ty, kteří se nechtěli usadit, natlačila nejdříve černošská a později bělošská expanze. Tak jako v době kamenné se živili sběrem plodin a honem zvěře pomocí oštěpů či otrávených šípů. Stačilo jim to nejen k přežití, ale i k tomu, aby měli spoustu volného času, ve kterém se věnovali tanci a zpěvu.
Jenže pak jejich stezky přeřízly ploty velkofarem bělošských osadníků a chytat na takto vymezených pozemcích bylo nelegální. Z lovců se stali pytláci. Když už se nemohli živit po svém, využil jejich stopařských schopností apartheid. Až do počátku 90. let byla Namibie v držení Jihoafrické republiky jako protektorát a rasistický režim tu dlouhá léta bojoval s černošskými povstalci, kteří měli základny v divočině. Dnes je tato dřívější kolonie císařského Německa nezávislá pod vládou etnika Ovambo a Křovákům se jejich angažování na bílé straně občanské války často předhazuje.
Nomádská nátura Sanů je nepohodlná úřadům jakékoliv barvy, takže byli nuceni k tomu, aby se usadili a „zcivilizovali“. Někdy stačilo přemlouvání, jinde se sáhlo k násilí. Ať tak či onak, dopady jsou pro jejich kulturu devastující. Křováci nikdy nechovali zvířata, ani nepěstovali plodiny. To, co potřebovali k životu, si uměli najít v poušti. Tyto vědomosti ale ztratili a nové nedokázali načerpat. S výjimkou nekontrolovatelné spotřeby alkoholu, který je pro jejich drobná těla likvidační.
Sanové si navykli natáhnout ruku, do které nějaká výslužka, která k ubohému přežití stačí, tu a tam spadne. Potravinová pomoc už není tak aktuální jako dříve, dnes křovácké komunity přežívají hlavně na důchodech, které Namibie jako jeden z nejvyvinutějším států černého kontinentu vyplácí lidem nad šedesát let. U lidí nomádského původu, kteří o svém narození pochopitelně nemají žádný doklad, se jejich nárok na penzi odhaduje podle počtu dětí a vnoučat. Z peněz si koupí trochu rýže a při slavnostních příležitostech i kus masa z antilopy kudu od bělošských zemědělců.
KŘOVÁK, NEBO SAN?
Sám také platím. Za možnost fotografovat a pohovořit se staršinou jménem Nyase s neuvěřitelně vychrtlýma nohama dávám balík čaje, za což mi děkuje bezzvučný aplaus. Do zdlouhavé konverzace o jejich životních podmínkách se s ním pouštím přes tlumočnici. V jeho družině angličtinou, oficiálním jazykem země, nemluví nikdo. „To víš, jsou to !Kung,“ mává nad nimi rukou dvacátnice Ida Geisesová. Je také Křovačka, ale patří k Hai//om. Sanů dnes žije na území Angoly, Namibie, Botswany, Jihoafrické republiky a Zimbabwe kolem devadesáti tisíc. Hovoří ale často vzájemně nesrozumitelnými jazyky, které spojuje časté užívaní mlaskavek. V přepisech (používaných především k překladu Bible) je označují právě podivné znaky jako ! nebo /. Jednotlivá křovácká etnika se často nemají příliš v lásce a vzájemně se pomlouvají.
Připomíná to situaci s Romy ve střední Evropě. Ti také kritické připomínky většinového obyvatelstva k jejich komunitě odbývají replikami typu: „To my ne, to Olaši.“ A je to i další podobnost s Romy. Tak jako tradiční slovo Cikán se dnes bere za hanlivé, tak i Křovák (v angličtině Bushman) už není košer a v duchu politické korektnosti, která dorazila i do Afriky, se od roku 1996 používá termín San. Toto jméno, kterým kdysi pastevci označovali sběračsko-lovecké skupiny, znamená „Člověk stojící mimo“. Nicméně když se lidí ptáte, zda je výraz Bushman uráží, uslyšíte většinou negativní odpověď.
KŘOVÁCKÉ SAFARI
Ida Geisesová je prototypem moderního Křováka. Umí výborně anglicky, žije ve zděném domku a tradice předků bere jako něco, co přinese výdělek. Pracuje v Tsintsabisu v neziskovce Treesleeper Camp. Tu založil po dohodě s představiteli místních Sanů holandský nadšenec, kterého napadlo využít toho, že jen šedesát kilometrů odtud leží město Tsumeb. To je vstupní branou na skvělá safari za slony a žirafami do parku Etosha, a proto tam nikdy není nouze o turisty.
Návštěvníci, kteří chtějí dostat nezkreslené informace o životě Sanů, tady mají tu nejlepší příležitost. V místním Tree¬sleeper Camp mohou ve slušném luxusu (k dispozici je sdílená sprcha) přenocovat na nápodobách posedů, které si kdysi pro bezpečný spánek narychlo ve větvích stromů budovali lokální Sanové. Mohou si objednat i kulturní představení, při kterém Křováci zatančí a zazpívají tak, jako to dělaly generace jejich předků. V nabídce jsou i rozmanité suvenýry jako chřestivé náramky na všechny na končetiny nebo lukostřelecká výbava. Mezi upomínkovými předměty vynikají kraslice z pštrosích vajec nazdobené africkými motivy. Podobné projekty mají i v sousední Botswaně, kde si movitější mohou se souhlasem úřadů zaplatit odstřel některé trofeje, kterou mu vystopují a před mušku umístí sanští nimrodi. Samozřejmě i za ostatní služby se platí a u srdce vás jistě potěší, že Treesleeper Camp zaměstnává výhradně Křováky a i čistý zisk míří na rozvojové projekty ve vesnici. Bushmenské tradice tak dostávají šanci na přežití. Byť jen ve skanzenové formě.
VELKÁ FARMACEUTICKÁ LOUPEŽ
Mě nejvíce zajímají tradice lovecké a sběračské, a proto se druhý den vypravím s mladíkem jménem Anton //Khubeb do přírody. Provádí mě po naučné stezce a co chvíli zastavíme u nějaké rostliny, u které mě zahrne informacemi. Křováci se například nepotřebovali tahat po vyschlé krajině s pitím v kanystru, věděli, jak najít vodní kořen. A když z tamhleté kůry vymačkáš šťávu, máš parádní lektvar na snížení horečky. A tohle ovoce ti vyžene z těla malárii. Farmaceutické firmy jsou si vědomy studnice znalostí přírody, která ale s odchodem starší křovácké generace na věčnost hrozí vyschnutím. Proto za nimi (ale třeba také za amazonskými šamany) nadnárodní společnosti posílají své experty, aby od nich vyzvěděli co nejvíce. Sanům se to nelíbí. Připadá jim, že je okrádají o jejich poslední bohatství.
Tak jako například v případě kaktusovité rostliny hoodia, kterou Křováci používali při svých dlouhých výpravách, aby zahnali pocit hladu. Toho se už v 70. letech chytla nadnárodní společnost Pfizer, která z ní vyrobené přípravky prodává obézním západního světa, aby se tak limitovala jejich žravost. Za svoje know-how Křováci žádnou odměnu nedostali. Teprve před osmi lety se Pfizer, který potřebuje mít před západním publikem neposkvrněnou pověst, uvolil sanské organizaci WIMSA odvádět část ze zisků.
Khubeb se pustí i do vysvětlování loveckých zvyků svých předků. Vypráví, že na antilopy se střílelo ze třicetimetrové vzdálenosti šípy, jejichž kostěná špička byla omotána otráveným střívkem. Připomíná, že jakmile předci narazili na stopy lva, vyhnuli se jeho rajonu velkým obloukem. Říká, že nejlepší přikrývky jsou ze žirafí kůže a že nejvíce si pochutnáte na sloním masu. Med zase objevíte tak, že v přírodě odchytíte včelu, k zadečku jí připevníte viditelné stéblo a pak ji stačí pouze sledovat až k jejímu hnízdu a vykouřit ho.
Sám má ještě lovecké buňky. Na pytel střílí opravdu přesně, zatímco mě jeho luk a šípy nechtějí ani trochu poslouchat. Také umí rychle vytvořit pomocí výhradně přírodních materiálů pastičku na ptáky velikosti koroptve. Zato jako pyroman by se //Khubeb neuchytil. Snaží se rozdělat oheň pomocí roztáčením klacíku na kusu dřívka. Jenže místo, aby se kouřilo z podpalu, kouří se z Antona. „Stejně už dnes používáme všichni zapalovač nebo sirky,“ komentuje po pětiminutovém úsilí svůj nezdar.
VZÍT SI KŘOVÁKA? TO PŘECI NEJDE
Antona se ptám, zda se setkává s rasovou diskriminací. Moc se mu o tom mluvit nechce, ale pak přizná, že kvůli svému původu dostal jednou od černochů výprask. „Nejsnadněji nás poznají podle vlasů. Nerostou nám jako jim rovnoměrně, ale v chomáčích, a tak se radši stříhám hodně na krátko,“ hladí si hladce vyholenou hlavu. Když se s černochy bavíte o Křovácích (ve srovnání s většinovým obyvatelstvem mají světlejší pleť a malou postavu), uslyšíte lamentování o nemakačencích, kteří dělají pouze nepořádek a kradou. Po chvíli zjistíte, že je majoritní společnost staví na roveň stáda paviánů. Dokonale to ilustruje jedna černošská slečna, která mi začne v hospodě vtíravě nabízet svou ruku, zrovna když sedím u stolu s jedním Bushmanem. S díky ji odmítám a předhazuji jí svého spolustolovníka. Přezíravě si ho změří a řekne: „Blázníš? Já dělám na úřadě. Co by si o mě lidé pomysleli, kdybych si vzala Křováka?“
Nutno dodat, že obráceně to neplatí. Sanka se do černošské domácnosti přivdat může, aniž by to mělo nejmenší dopad na sociální status jejího manžela. Jisté je také to, že nemanželské sexuální kontakty nejsou řídké. Svědčí o tom rychlé šíření pohlavní nemoci AIDS v komunitách bývalých nomádů, kterých se ještě nedávno choroba kvůli životu v odříznutých oblastech vůbec netýkala.
DEMOKRATÉ OD PŘÍRODY
Zástupce organizace WIMSA (Organizace domorodých menšin v jižní Africe) Joram /Useb v namibijské metropoli Windhoeku říká, že situace se lepší: „Dříve bylo bití Sanů jen tak pro zábavu každodenní záležitostí, dnes je to výjimka.“ Hlas Křováků je více slyšet. Například v Botswaně jsou jejich staršinové i členy Komory náčelníků, která je parlamentní obdobou britské Sněmovny lordů.
„Hlavní spory dneška se vedou mezi Sany a státem o půdu,“ říká /Useb. Například etnikum Hai//om, které bylo odsunuto z Etoshy, by na vládě chtělo vybojovat povolení k návratu. Ale podleUseba je to těžké. Hlavně proto, že se nedaří najít shodu v jejich komunitě. Tím, že tradičně žili v malých uskupeních maximálně o několika desítkách lidí, hlasovali vždycky všichni včetně žen. Čekalo se na absolutní souhlas, který je ovšem ve složitých politických otázkách těžko k nalezení. Nicméně není nemožný, jak dokázal nejznámější spor o křovácká teritoria. Ten se týkal botswanské Kalahari, ze které vláda do nově vybudované vesnice New Xade nechala přestěhovat několik desítek Sanů se zdůvodněním, že v poušti jim nemůže poskytnout všechny sociální, vzdělávací a zdravotní služby. Jenže jejich vzdělaní předáci do světa vyvolávali, že stát chce na jejich tradičních lovištích těžit diamanty. Nakonec se pře dostala až k ústavnímu soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Povolil jim návrat, jenže pod podmínkou, která už je dnes pro naprostou většinu Sanů nesplnitelná. Žít přesně tak, jako jejich předci. A to už Křováci dělat nebudou. Nejsou přeci šílení.
