Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?
Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.
KUBÁNSKÁ DEKADENCE
Vlastní historickou Havanu tvoří dvě hlavní části – Habana Viejo a Habana Centro. První z nich, takzvaná Stará Havana, se snaží fungovat podobně jako původní historická centra v Evropě s opravenými budovami, muzei a státními institucemi, s turistickým ruchem v obchodech se suvenýry, v barech a restauracích. Havana Centro je naopak temně dekadentní, její čtvrti tvoří obytné bloky rozpadajících se paláců. Jsou zcela vybydlené a zdevastované, a přesto přeplněné rodinami tísnícími se v malých bytech, vzniklých z původních velkorysých palácových dispozic. Domy v centru Havany si nelze představit bez mříží na dveřích i oknech. Rodiny bydlící v přízemí žijí s dveřmi dokořán a s kolemjdoucími komunikují přes tuto bariéru. Atmosféra permanentního života v kleci je zde fyzická a reálná a doplňuje celkový rámec nesvobody i ve všech ostatních sférách života. Svíravý pocit z neustálé přítomnosti kamer na většině veřejných prostor v kombinaci s podezíravými pohledy nenápadně se tvářících mužů v civilu, které člověka provázejí od prvních okamžiků po vstupu do letištní haly José Martí International Airport, oživuje náhle vzpomínky na podobné situace z dob socialistického Československa. Druhou stranou této mince je skutečnost, že turisté, přijíždějící si pouze užít exotiky ostrova a bez ambic pohlédnout za oponu „orwellovského divadla“, mají v hlavním městě pocit relativního bezpečí, pokud ovšem dodržují linii režimu. Opojení a radost z rytmů rumby a salsy – také to může být Kuba turistická… Ale ta skutečná? Smutek a lhostejnost v očích lidí, rezignace nad bezvýchodností stávající situace a nad ponurými výhledy do blízké budoucnosti. Těmito výrazy by se dala charakterizovat atmosféra současného hlavního města Havany a jejích obyvatel.
PATRIA O MUERTE
Strana nebo smrt. Heslo revoluce Castra a Che Guevary. Dnes však zcela vyprázdněné a současnými generacemi mladých lidí nechápané. Maximálně jako absurdní či ironický artefakt minulých dob. Obrazy politických ikon je při tom možné spatřit na každém druhém rohu či zdi ve městě. Stejně jako hesla oslavující revoluci a socialismus na věčné časy. Mladí lidé však řeší svou přítomnost – studium, práci či možnost cestování a svobodného vyjádření svých potřeb a zájmů. Při rozhovorech s nimi se střídá rozhořčení nad situací s postojem rezignace. Pocit marnosti o něco se pokoušet, neboť každá jejich iniciativa bude již v zárodku systémem potlačena. Jakákoli samostatná angažovanost či vybočení z nalinkovaných schémat je nežádoucí. Bez ohledu na to, zda je aktivita prorežimní či na¬opak. Kromě těchto pocitů nemají dále běžní lidé možnost nakupovat za místní měnu jinde než v prázdných obchodech nahnilou yuccu či brambory. Ze své výplaty si nemohou dovolit koupit zároveň tenisky, kalhoty i triko. Vzájemně si tedy mezi sebou svršky půjčují. Vláda místním rovněž nepovoluje přístup k internetu. Jednou z možností je připojení v hotelích, což je sice neoficiálně, o to však tvrději tajnou policií a práskači kontrolováno a postihováno. Přístup k internetu má na Kubě podle odhadů pět až deset procent obyvatel, oficiální zdroje uvádějí procent čtrnáct.
LÁSKA Z RVHP
Luis, Fernando a Tommy, tři muži, kteří by mohli být určitým vzorkem střední generace dnešního rozvrstvení třídní společnosti v hlavním městě. Při setkání s nimi člověk cítí, že přestože jsou každý ve zcela jiné ekonomické situaci, mají cosi společného. Je to apatie, smutek a určité smíření se zdejší situací, kterou sice vnímají jako nenormální, ale která je z jejich pohledu bezvýchodná. Luis je šlachovitý, sportovně vypadající muž na prahu padesátky s pronikavým pohledem, hustě kudrnatými vlasy a nenuceným chováním mužů, kteří mají úspěch u žen. V baru nad plechovkou místního piva Cristal vypráví o svých sedmi manželstvích, z nichž to čtvrté bylo s Naďou z Československa. Poznali se v době studené války v sedmdesátých letech během výměnných studentských pobytů za rozkvětu socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci. On sám sice v Česku nikdy nebyl, ale to na jeho vřelém vztahu k České republice a k zemím bývalého východního bloku nic nemění. Dá se říci, že je typickým zástupcem nižší střední třídy, pracuje pouze příležitostně a žije společně v malém bytě s matkou, s manželkou a s dospívající dcerou. Každou druhou polovinu měsíce řeší, jak zaopatřit rodinu po zbývajících čtrnáct dní. Pak budou mít nárok na další přídělové dávky. Luis ochotně nabízí zprostředkování různých kontaktů, například na soukromé pololegální stravování v privátní sféře, jako alternativu k oficiálním a předraženým restauracím pro turisty. Podle přesné dohody, co bude připraveno na večeři v předem určený den a pro konkrétní počet osob, navrhuje příznivou cenu pod úrovní průměrné restaurace v turistické části města. Mohu říci, že takováto večeře co do kvality i kvantity výrazně předčila dražší pokrmy z restaurací ve městě. Je navíc pravděpodobné, že na přípravu jídla spotřebovala jeho žena pouze část domluvených peněz. Zbytek rodině poslouží na mnoho dalších dnů. Kubánci si váží každé možnosti přivýdělku a snaží se udržet zájem cizinců ochotných investovat do aktivit, ze kterých neprofituje přímo vláda – ať už se jedná o ubytování v soukromí (casa particular) nebo o zmíněné pohostinství v domácím prostředí. I toto je jeden ze způsobů podpory jakéhosi druhu soukromého podnikání, často nelegálního, které je pro řadu Kubánců přilepšením do jejich rodinného rozpočtu.
DĚLÁME, CO MŮŽEM
Fernandovi je čtyřicet a v přiléhavém černém triku pokrytém bílými nápisy Fashion a Dolce/Gabana působí dojmem na místní poměry úspěšného člověka, který se umí správně pohybovat ve zdejším prostředí. Moderní sluneční brýle spolu s pečlivě oholenou hlavou a mokasínami z měkké kůže na nohách doplňují jeho image. Pohybuje se zvolna a rozvážně a dobrou angličtinou bez zábran hovoří o systému i způsobech, jak přežít v prostředí reálného socialismu. Zdá se, že uživí sebe i svou čtyřčlennou rodinu velmi obstojně. Obchoduje především s doutníky, umí zařídit ubytování v soukromí podle požadavku na kvalitu i cenu a v podstatě též cokoli dalšího, o co ho požádáte. Na rozdíl od desítek pouličních „prodavačů“, kteří pokřikují na procházející turisty a snaží se náhodně prodat pár doutníků, využívá rozsáhlou síť svých kontaktů a podle konkrétní žádosti obstará jakýkoli typ kuřiva. Zkušenosti z bývalého zaměstnání ve státní výrobně tabáku v hlavním městě, jeho dokonalá znalost prostředí šedé sféry i způsoby, kterými pracovníci vynášejí o poledních pauzách přes zkorumpované dozorce tabákové polotovary ven z fabriky svým komplicům – to vše mu umožňuje být v tomto oboru na profesionální úrovni. Tommy je jeden z Fernandových kontaktů a o peníze naopak nouzi nemá. Vlastní několik domů ve městě a pronajímá je turistům.
Bývalý baletní mistr, homosexuál, ve svazku se svým italským přítelem zbohatl tak, že se o tom běžnému Kubánci může jen zdát. Jeho prsty zdobí dlouhé nalepené nehty s řetízky a masivními prsteny s kameny. Přes den vysedává doma a přijímá návštěvy ve svém atriovém domě v centru Havany. Interiéry spíše než byt připomínají přeplácanou galerii, přesněji řečeno neuvěřitelnou sbírku všeho možného, co má nějakou cenu. Počínaje obrazy a sochami, přes porcelán až po fotografie rozvěšené po stěnách. Střechu domu tvoří terasy s barem a zákoutími se starožitným nábytkem doplněné speciálně pěstovanými tropickými rostlinami. Vzhledem k tomu, že Tommy dům obývá sám, je obtížné zbavit se pocitu zvláštní tklivé opuštěnosti při procházení jednotlivými rozlehlými prostory, zvláště při myšlence na život přede dveřmi.
QUO VADIS, CUBA?
S předáním moci mezi bratry Fidelem a Raúlem Castro koncem roku 2010 nastalo nadějné očekávání, zda po mnoha letech přece jen nedojde k určitému uvolnění napjaté situace, oživení ekonomiky a zmírnění restrikcí. Momentálně však nic nenasvědčuje tomu, že by se jakákoli z těchto přání mohla naplnit. Podle pracovníků Člověka v tísni, kteří dlouhodobě monitorují situaci na Kubě, je pravděpodobné, že na ostrově dojde k ještě většímu utužení režimu. Raúl v předtuše možných problémů postupně dosazuje na klíčová místa ve státní struktuře své věrné a loajální spolustraníky z armády. Nedochází tak k dlouho očekávané generační výměně politiků, do které mnoho obyvatel vkládalo své naděje. Administrativa Baracka Obamy v rámci uvolňování napětí nově umožňuje zaslání 500 dolarů na konkrétní osobu. Pro obyvatele je to při měsíčním platu okolo půl dolaru za den podstatné přilepšení. Takové kroky jsou však ojedinělé a netýkají se systémových změn. Neřeší volnost pohybu a cestování Kubánců, svobodu slova, ani přístup ke vzdělání. Stejně jako situaci mladých dívek, pro které je prostituce často jedinou možností, jak uživit celou rodinu. Před kubánským lidem se rýsuje nejasná budoucnost a zatím se zdá, že není příliš světlá.
Záplava barev a neustávající příval horké vody z útrob Země. Toto místo jsme znali jen z vyprávění a dlouhá léta ho toužili najít. Kde se jen nachází?
Na svých cestách po divokém americkém západě jsme několikrát slyšeli o tajuplných oblastech, kam podle vyprávění zabloudí jen málokdo a krásy přírody tak odpočívají ničím nerušeny. Některá z těchto míst se nám podařilo najít celkem brzo, jiná až za pár let, několik dalších na naše objevení stále ještě čeká. Jedním takovým málo známým a námi dlouho hledaným místem byla i podivná termální oblast, ukrývající se bůhví kde.
Je tomu už hodně let, co se nám náhodou dostala do ruky fotografie, zobrazující zvláštně tvarovaný a velmi barevný gejzír. A pak zase za dalších pár let koukáme nechápavě na jednu vystavenou fotografii. Nechce se nám vůbec věřit, že se jedná o zachycení pozemské skutečnosti. První fotografie nám prozradila jméno gejzíru, ta druhá přibližně oblast, kde se nachází. Ale hledejte v ní, když je tato končina ohromně rozlehlá, nikde se o ní moc nepíše a už vůbec ne o termální oblasti s gejzírem jak z jiné planety.
Naše touha najít neznámý gejzír je ale tak silná, že nakonec balíme batohy, letíme přes oceán a ženeme se po silnici stovky mil. Listujeme v každé mapě a podrobném atlase, které se nám dostanou do ruky. A při tom našem hledání doufáme, že se nemýlíme a míříme správným směrem. Drkotáme se několik stovek kilometrů po nezpevněných cestách. Po nějaké době krajina pustne, šediví, až nakonec zčerná – právě vjíždíme do pouštní oblasti Black Rock Desert. Mezi tmavými skalisky se rozkládají rozlehlé bělostné solné pánve. Projíždíme kolem Pyramid Lake s vápencovými tufy. Nepřístupné indiánské území vystřídá několik opuštěných farem. Při našem hledání tajemného gejzíru je nám uprostřed rozlehlé pouštní pustiny jediným záchytným bodem velice prazvláštní strom, který nikde jinde neroste – jediný strom na světě jménem „botovník“.
Nechápeme, že uprostřed takovéto pustiny se může nacházet skvost nad všechny skvosty – klenot pouště, jak mu říkají ti, co ho kdy spatřili. Podle mapy se v širokém okolí nachází nesčetné množství pramenů a horkých vřídel – známka rozsáhlé termální aktivity. Zakresleno je i několik gejzírů. Míříme ovšem k tomu správnému?
Po dlouhé cestě jsme konečně u cíle. Už ze silnice je vidět stoupající sloupec bílé páry. Bereme do ruky dalekohled a koukáme do vysoké suché trávy. „Je to on! … Je to určitě on!“ Naše radost nezná mezí. Gejzír stojí na rozlehlé rovné travnaté pláni a kouří se z něho ostošest. Jenom, kdyby nebylo ono pověstné „ale“. Zjišťujeme, že hledaný gejzír se nachází na soukromém pozemku – na farmě obehnané vysokým drátěným plotem s nápisem „keep out“. Naše počáteční radost ochabuje a my bezradně stojíme na kraji silnice u oploceného pozemku – v dálce na obzoru je náš vysněný cíl. Za sebou máme navíc tolik let hledání, tolik námahy a takovou dalekou cestu… Aspoň chvíli chceme být na tom nesmírně krásném místě, kam se nesmí.
Auto necháváme na kraji silnice a s tlukoucím srdcem míříme směrem ke gejzíru. Přibližně po kilometru cesty jsme na místě. Ještě stále nevěříme svým očím – Fly Geyser se totiž nepodobá ničemu pozemskému. Na nízkém pahorku trůní tři na sobě nalepené vápencové kužely vysoké okolo dvou metrů. Tvoří tvarově s ničím nesrovnatelný monolit. Za hlasitého klokotání prýští z několika otvorů horká voda nepřetržitým proudem do výšky až jednoho a půl metru. Vápencový útvar je tak krásně barevný, že se až tají dech. Sytě červená, rezavá, žlutá a hnědá barva se střídá s mechově zelenou. Pestré zbarvení je způsobeno výskytem různých teplomilných řas a bakterií. Stoupající chuchvalce šedobílé páry dodávají čarokrásnému místu mystickou náladu.
Patu gejzíru zdobí několik terasovitě uspořádaných jezírek naplněných teplou vodou. Odtékající voda se shromažďuje v přilehlé vodní nádrži, přebývající odtéká několika stružkami pryč. Ze severu a ze západu obklopuje obzor modravé pohoří. Směrem na opačnou stranu se rozkládá rozlehlá plošina porostlá suchou trávou.
Vytane nám na mysli, jak mohl tady, uprostřed ničeho, vzniknout takový gejzír? V roce 1916 byl při hledání vody proveden na území stejnojmenného ranče (Fly Ranch) studniční vrt. Pod silným tlakem vytékající voda, obohacená rozpuštěnými uhličitany, proměnila časem část země v pouštní mokřinu. Na místě vrtu vyrostl ohromný travertinový kužel (The Tower) dosahující výšky okolo pěti metrů. V současné době je tento první gejzír téměř nečinný, nebo z něj vytéká jen zanedbatelné množství vody. Pravděpodobně se vznikem druhého Fly gejzíru došlo ke změně podzemního tlaku vody. Dost možná, že se jednoho dne činnost nyní šedivého mrtvého gejzíru opět v plné síle obnoví.
A jak vznikl Fly Geyser? V roce 1964 vyvrtala geotermální společnost v blízkosti gejzíru The Tower nový kontrolní vrt – za účelem využití geotermální energie. Jelikož teplota vody však pro tepelné využití nedostačovala, od dalších průzkumů se už upustilo. Vrt technici nedostatečně ucpali, a tak od té doby na uměle navrtaném místě nepřetržitě vytéká vřelá voda. Zbytek už dotvořila sama příroda. Okolo silně mineralizovaného vývěru vyrostly časem tři slepené kužely, jinak zvané Three Buddhas (Tři Buddhové). Stále rostoucí podivně tvarovaný a velmi pestrý Fly gejzír začal od roku 1997 na sebe přitahovat pozornost.
Obdivujeme úžasný Fly gejzír, chodíme stále dokola, fotíme ho ze všech stran a čekáme na co nejlepší světelné podmínky. Chceme u něho zůstat do úplné tmy. Naše fotografování však nemá dlouhého trvání. V zápalu práce si vůbec nevšímáme, že nejsme sami. Najednou stojí před námi blikající policejní auto a dva podmračení policajti. Nepomáhá nic, ani vysvětlování, že se za tímto gejzírem ženeme přes půl zeměkoule. Musíme místo opustit. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme neskončili pod zámkem za vniknutí na soukromý pozemek, nebo se po nás, jak tomu bývá v Americe zvykem, nestřílelo.
Později se naštěstí dozvídáme, že ke vstupu na soukromý pozemek je možné opatřit si od majitele povolení. A už nyní se těšíme, až se do těchto odlehlých pustých končin Černé pouště opět vrátíme. Tentokrát se postaráme o to, abychom u barevného gejzíru mohli být až do černočerné tmy.
Dočítáme se také, že se již dlouho uvažuje o odkoupení tohoto soukromého pozemku a jeho přiřazení k divočině Black Rock Desert. Oblast Fly Ranch se dvěma gejzíry a dalšími četnými teplými prameny by se tím pádem zpřístupnila široké veřejnosti. V současné době jsou však jednání na mrtvém bodě – chybí dostatečné množství financí. Zatím zůstane tajemný barevný gejzír tak, jak je – opuštěný, za plotem, na kraji černočerné pouště.
Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.
Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.
VE JMÉNU MRAZU
Konečně si přiznávám, že nejsem žádný polárník, a zamířím do tepla restaurace. Za chvíli se podává oběd. Můžeme si vybrat ze dvou severských specialit – polévky se sobím masem nebo krémové polévky lososí. Dávám přednost rybě. Chutná výborně a v kombinaci s vynikajícím finským chlebem představuje plnohodnotné polední jídlo. Začtu se do komentářů fotek, vystavených na zdech restaurace. Sampo sloužil finským přístavům v letech 1961–1987. Jeho odkaz je ale mnohem starší – své jméno totiž získal po slavném ledoborci Sampo, který byl postaven v roce 1898 a zmrzlé moře rozrážel přes padesát let. Restaurace na mě dýchne dávnými časy, od dob nejslavnějších let Sampa se interiér moc nezměnil. Na kávu odcházím do salonku, kde se k našemu stolu připojí kapitán Ruus¬kanen, aby zodpověděl desítky otázek zvídavých turistů. Kapitán vedl ledoborec Sampo zamrzlými vodami Botnického zálivu ještě dříve, než loď zakoupilo město Kemi a začalo ji využívat k turistickým účelům. „Poslední dny hodně mrzlo, a tak měly ledoborce co dělat. Několik nákladních lodí se nedostalo do přístavu, funkční ledoborce nestíhaly razit cestu a záchranné práce pokračují i dnes.“ Z úst starého mořského vlka se dozvídáme velmi zajímavé informace, které při pohledu z okna na zamrzlou nákladní loď na obzoru skládají jasnou představu o roli ledoborců v tomto koutu světa.
SPÁSA EKONOMIKY
Finsko je jedinou zemí na světě, jejíž všechny přístavy v zimě zamrzají. Během nejchladnějších období teploty na pobřeží klesají pod –30 °C, nejchladnější teplotu vůbec naměřili relativně nedávno, v roce 1999, nedaleko Kittilä (–51,5°C). Díky geografické poloze Finska závisí vývoz a dovoz zboží velkou měrou na námořní dopravě a přístavy otevřené po celý rok jsou tedy základem konkurenceschopnosti této skandinávské země. V arktických podmínkách jsou ledoborce zodpovědné za funkčnost námořní dopravy. Jejich úkolem je doprovázet námořní lodě a udržovat moře průchodné i v nejhorších mrazech tak, aby se lodě bezpečně dostaly do přístavů. V době, kdy Sampo už pomalu dosluhoval, se třetina veškeré finské námořní dopravy odehrávala v zimním období. Například během zimy 1984–1985 zaznamenaly finské přístavy 13 382 příjezdů a odjezdů zámořských lodí s celkovou hmotností nákladu 18 milionů tun. Význam ledoborců pro fungování domácího i mezinárodního obchodu je tedy zřejmý. Zima v roce 1985 byla pro posádku Sampa opravdu dlouhá. Mrazivé počasí vytvořilo nebývale silnou vrstvu ledu – v Botnickém zálivu dosahoval tloušťky až třiaosmdesáti centimetrů. Celková zamrzlá plocha, v níž tehdy finské ledoborce operovaly, dosáhla 337 tisíc čtverečních kilometrů. To je plocha téměř třikrát větší než celý Botnický záliv. Sampo a jeho sesterské lodě ale náročnou zimu zvládly a na začátku června 1986 mohly konečně zakotvit k letnímu odpočinku. Pro Sampo to však byla jeho předposlední služba pro finskou vládu.
VÍNO, ŽENY, ZPĚV
Práce na ledoborci nebyla pro padavky, o tom není pochyb. Loď byla na volném moři v extrémních podmínkách celé týdny. Venku na palubě tuhl v mrazivém větru úsměv, dole ve strojovně zase bylo takové vedro, že chlapi čas od času vybíhali jen tak v tričku na palubu, aby se zchladili. Pracovalo se ve čtyřhodinových směnách – čtyři hodiny práce, stejný čas na odpočinek. Spánek ztěžovalo ohlušující praskání ledu úpícího pod vahou Sampa. Ledoborec za sebou táhl obchodní nebo rybářské lodě, takže opatrnost a přesnost byla naprostou nutností. „Ani léta na ledoborci vás ale nepřipraví na všechny situace, které mohou při vlečení lodí v zamrzlém moři nastat. Vždy se může stát něco neočekávaného,“ napsal v úvodu svých vzpomínek A. O. Aalto, první kapitán ledoborce Sampo. A jak si námořníci na ledoborci krátili volný čas? Nejlépe četbou a psaním dopisů svým blízkým, ale ideály mají ke skutečnosti často daleko. Romantické období, kdy alkohol tekl proudem a do kajuty se občas propašovala dámská návštěva, skončilo s 60. léty minulého století. Přes¬to měli námořníci díky nadstandardním vztahům s obchodními loděmi dostatek levného pití i cigaret. Ve dnech relativního klidu pak muži hráli hokej, bruslili, nebo si na zamrzlém moři vylajnovali improvizované volejbalové hřiště. Traduje se také historka o tom, že se v jednom přístavu zúčastnili rybářské soutěže, kterou dokonce vyhráli kapitálním úlovkem. Ten však, zcela v duchu námořnického humoru, nepocházel z přístavních vod, ale z lodního mrazáku.
Před třiceti lety začala Sampu a dalším ledoborcům jeho třídy zvonit hrana. Brázda, kterou za sebou v ledu zanechávaly, byla totiž široká „pouhých“ 17,4 metru, což bylo pro nové velké obchodní lodě příliš málo. Nastal čas pro silnější, rychlejší a efektivnější ledoborce, a Sampo v roce 1987 zamířil do námořního důchodu. Svůj nový domov našel v přístavním městě Kemi, kde každý rok poskytne nevšední námořní zážitek až dvanácti tisícům návštěvníků. Protože Sampo potřebuje ke své práci led, tak jeho sezona začíná krátce před Vánoci a trvá následující čtyři měsíce. Dlužno dodat, že suchozemci nejsou pro starý ledoborec žádnou novinkou. Kromě občasných dámských návštěv totiž hostil v roce 1969 i prezidenta Senegalu.
„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.
Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.
SEDM STATEČNÝCH
Ráno je zamračené a šedivé. Do džípu nastupuji pro jistotu už v pláštěnce. S řidičem si děláme kraťasy z igelitových pytlů na odpadky. Vypadá to děsně, ale je to lepší než sedět v mokrých kalhotách. Vyjíždíme na sever od kempu tam, kde se často objevuje trojice gepardích samců. Drobně prší. Jako by příroda zapomněla na ustálená pravidla silných odpoledních dešťů, slunných rán a dramatických západů, kdy se sluneční paprsky prodírají skrze bouřkové mraky. Mám pocit, že během mého pobytu už dávno spadlo těch čtyři sta padesát milimetrů ročního průměru srážek v deltě Okavanga. Projíždíme krajinou, která je typickou záplavovou oblastí. Několikadenní silné deště zvedly hladinu vody a cesta mizí pod ní. Speciálně upravený vůz ale zvládá i jízdu v hloubce, která dosahuje až k horní části řidičových dveří. Za zatáčkou se na cestě objeví lev. Jde ve vyjetých kolejích. Vodu rozstřikuje obrovskými tlapami. Se zmoklou hřívou působí trochu urousaně. Věnuje nám krátký pohled. Obejde džíp tak těsně, že se bokem skoro dotýká kapoty. „To je jeden ze sedmi statečných,“ otočí se na mě Thabo od volantu. Sedm lvích samců, tvořících smečku, je v tomto kraji legendou. Pohromadě je ale viděl málokdo. Oblíbená je historka o jihoafrickém fotografovi, kterému se podařilo zachytit všech sedm lvů, když se chystali chránit své území před vetřelci. Samci vytvořili rojnici a postupovali jako jeden lev k místu, kde dva sousední lvi překročili hranici jejich teritoria. Fotograf požádal řidiče, aby postavil vůz ve směru, kterým šli. Když se podíval do očí sedmi lvům, kteří navíc byli ve velmi bojovné náladě, začaly se mu třást ruce s fotoaparátem. Podařilo se mu několikrát zmáčknout spoušť. Zkontroloval výsledek na displeji a prohlásil: „Teď můžu umřít!“ Jiný příběh vypráví o tom, jak dva cizí samci hnali před sebou slavných sedm statečných. Jen ale překročili hranici jejich území, situace se obrátila. Sedmička s domácí půdou pod nohama opět nabyla sebevědomí a na oplátku začala honit útočníky. Prý jsou to dva největší samci v deltě. Říká se jim „Splash Boys“.
Já se ale měl s tímto samcem setkat ve stejný den ještě jednou. Gepardí bratry jsme našli poměrně snadno. Byli na lovu. Z povzdálí jsme je sledovali celý den. Štěstí jim ale nepřálo. Několikrát se pokusili přiblížit ke stádu vodušek. Jejich kradmé kroky prozrazovalo šplouchání vody, kterou byla zatopena téměř celá pláň. Ostražité antilopy tak stihly vždy včas reagovat na blížící se nebezpečí. Protože jsme byli velmi daleko od kempu, nezbylo nám než gepardy opustit a vydat se na zpáteční cestu. Podvečerní slunce rychle vysoušelo písčitou půdu. Když jsme rozvěšovali mokré oblečení různě po autě, aby je horký vítr během jízdy vysušil, zahlédl stopař na cestě čerstvé lví stopy. Po půlhodině hledání jsme našli tři lví samce odpočívající ve stínu keře. Mezi nimi byl i ten z našeho ranního setkání. Podél řídkého lesa postupovalo směrem ke lví trojici stádo zeber. Odjeli jsme s džípem do dostatečné vzdálenosti a sledovali, jak se bude situace vyvíjet. Okolní porost tvořil jakýsi trychtýř, a tak musely zebry projít kolem lvů, pokud se nechtěly prodírat keři. Měl jsem pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Zebry popošly. Vrátily se. Větřily. Pak zase kousek popošly. Lvy začala blízkost kořisti zajímat. Z na pohled líných koček se rázem stali lovci. Leželi přitisknutí k zemi, že s ní téměř splývali. Konečně se dvojice zeber přiblížila. Od šelem je dělily jen metry. „Dělej! Teď!“ nemůžu pochopit, na co ještě čekají. V té chvíli lvi vyrážejí. Zbývají centimetry ke skoku a … je po všem. Zebry mizí. Uprostřed scény stojí lev s trochu přitroublým výrazem, jako by říkal: „Fuj! Ono se od nich práší!“ Druhý samec vyrazil úplně jiným směrem a třetí se vůbec neobtěžoval. Z propadlých břich bylo jasné, že sytí nejsou. Takové bylo moje setkání s legendou. Postupně jsem měl možnost vidět všech sedm členů samčí smečky, nejvíce ale čtyři pohromadě. Když začali řvát, běhal z toho mráz po zádech.
V DELTĚ
Člun s plochým dnem poháněný motorem si pomalu razí cestu jedním z nekonečného množství vodních kanálů a ramen, tvořících jeden z neúžasnějších ekosystémů světa – deltu řeky Okavango. Rodí se někde v angolské vrchovině a po jeden tisíc pět set kilometrů dlouhé pouti mizí v píscích pouště Kalahari. Tisíce drobných ostrůvků, jezer a vodních kanálů vytvářejí největší suchozemskou deltu světa. Ročně tento ojedinělý přírodní poklad spolyká jedenáct kubických kilometrů vody, která do patnáct tisíc kilometrů čtverečních velké oblasti doteče korytem řeky Cubango, jak je Okavango nazývána, než překročí botswanskou hranici. Paradoxně není nejvyšší stav vody v deltě v období dešťů, ale v červenci a srpnu, tedy v zimních měsících, ve vrcholném období sucha. Je to dáno dobou, než doputuje voda z vydatných letních dešťů v angolské vrchovině až do delty. Díky velkému množství vody v období sucha je delta obrovským lákadlem pro nespočetné druhy ptáků a savců. Ti se sem stahují ze širokého vyprahlého okolí a delta řeky Okavango se tak stává místem s jednou z největších koncentrací divokých zvířat v Africe. Možnost pozorovat zvířata ze člunu by měl využít každý návštěvník delty. Pro ty, kteří s sebou nevláčejí fotografické vybavení, je tu ještě jedna možnost, jak se pohybovat sítí vodních kanálů. Domorodé kanoe mokoro. Úzká, ze dřeva vydlabaná loďka je pro ty, kteří se chtějí seznámit s místní divočinou opravdu zblízka. Já dal přednost člunu, který má lepší stabilitu a lehce proklouzává papyrovými houštinami plnými vodních ptáků. „Konečně sluníčko,“ říkal jsem si, když jsem do člunu nastupoval. Proplétali jsme se úzkými kanály k hlavnímu rameni. Vše slibovalo nádherný večer a výborné podmínky k fotografování. Zaujatý focením ostnáka afrického, vodního ptáka ladně přeskakujícího z leknínu na leknín, jsem si ani nevšiml černé hradby mraků na obzoru. Blížily se překvapivě rychle. Když jsme dopluli ke kolonii hnízdících vodních ptáků, začalo drobně pršet. Během dalších několika minut se zvedl vítr, který v zápětí přešel ve vichr. Hnal téměř vodorovně kapky deště a vodní tříšť, kterou strhl z vrcholků vln tvořících se na otevřené vodní ploše. Člun se začal povážlivě kývat. Musíme se co nejdříve dostat na některý z menších kanálů. V nejméně vhodný okamžik vypovídá motor. Vítr stále nabírá na síle. Mladí čápi marabu balancují na větvích jako legrační loutky se špatným vodičem. Držím fotobatoh na břiše zabalený do pláštěnky, abych uchránil vybavení. Motor si to konečně rozmyslel. Cesta zpět trvá nekonečně dlouho.
MEZI KAPKAMI DEŠTĚ
„Zítra máš poslední den!“ upozorňuje mě Thabo u večeře. Téměř týden hledáme marně na pláních Linyanti smečku psů hyenových. „Zabalíme jídlo na celý den a pojedeme dál na sever,“ rozebírá plány na zítřek. Ten návrh se mi líbí a souhlasím. Je to poslední šance. Vyjíždíme před rozedněním. Rituál s igeliťáky. Pláštěnky. První déšť přichází asi za hodinu. Jednou rukou si držím kapuci, druhou batoh. Po zádech mi teče voda. Slunce a trojice gepardů na malém ostrůvku uprostřed trávy. Bohužel je půda tak měkká, že nemáme šanci se k nim dostat. Další bouřka se prostřídá s ostrým poledním sluncem. To už jsme na hranicích s Namibií. Před námi teče řeka Kwando. Buš je jako vymetená, jako by všechna zvěř zmizela. Projíždíme planinou, kde tráva dosahuje takové výšky, že si musím v autě stoupnout. Obědváme u termitiště ve stínu stromu. Jediným aktivním tvorem v okolí je sameček zoborožce krmící svou zazděnou družku. Je čas obrátit se zpět do kempu. Psy jsme nenašli. Na cestě zpět jsme stihli ještě dvakrát zmoknout. U večeře se mi klíží oči. Téměř třináct hodin v buši dá člověku zabrat. Otevřené auto poskytuje perfektní rozhled a podmínky pro fotografování. Před počasím vás ale neochrání. Při blízkém setkání s poněkud rozvernou slonicí vám zase poskytne dostatečnou dávku adrenalinu. Nejen sloni a velmi vzácní psi hyenoví, ale i smečky lvů, které se začaly specializovat na lov velkých zvířat, činí tuto část Afriky jedinečnou. Ne všechny její tváře se vám budou líbit. Ale určitě budou stát za to.
Kdysi malá španělská vesnička Yerba Buena má dnes nálepku nejkrásnějšího a nejliberálnějšího amerického velkoměsta. Přehnala se jím zlatá a později umělecká horečka. Jako magnet dodnes přitahuje bohémy všeho druhu.
Beatnici a hippies, tak by se dalo popsat San Francisco v 50. a 60. letech 20. století. Dnes je to především město mezinárodních finančních institucí a internetových společností, které se soustřeďují v nedalekém Silicon Valley. Filmový fanoušek si jistě vybaví kopcovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry, milovník vína zase známé kalifornské víno, které se vyrábí v oblasti Sonoma, Napa nebo Mendocina, vzdálené asi hodinu od města. V nedalekém Santa Cruz si můžete zasurfovat a zalyžovat zase v Tahoe. Pohled na rozbouřené moře a panenskou přírodu vám poskytne záliv Monterey a pláže Carmel. Zátoka San Francisco neboli Bay Area, která spolu s městy Berkeley a Oakland tvoří velkou metropolitní oblast s více než šesti miliony obyvatel, je tak rozmanitá, že člověku nestačí ani měsíc, aby si pořádně užil toho pravého „kalifornského“ stylu života.
ČÍNSKY PROSÍM!
San Francisco je zřejmě nejliberálnějším městem v Americe, domov tady našla řada komunit žijících ve vlastních čtvrtích. Nechybí italská, čínská, japonská nebo německá. Původní obyvatelé v této oblasti však byli indiáni, známí jako Chochenyo neboli Chocheño z kmene Ohlone. Asiaté tvoří asi 31% obyvatel San Francisca a většina z nich žije ve známé čínské čtvrti Chinatown, která se může chlubit největší čínskou komunitou mimo Asii. S vlastními bankami, divadly, novinami a školami je tohle malé město ve městě zcela soběstačné. Byl to starosta města John Geary, který vítal v roce 1850 čínské imigranty pro jejich houževnatost a ochotu pracovat téměř zadarmo. Pro tutéž vlastnost je lidé v časech hospodářské deprese neměli v oblibě. Zákon jim zakazoval dolovat zlato, volit, vypovídat před soudem, vlastnit majetek a brát si partnery jiné národnosti. O tom, že dnes už je vše jinak svědčí i fakt, že obyvatelé San Francisca zvolili poprvé v historii města starostu čínského původu. V úzkých ulicích s motivy draků a asijskými bránami najdete plno pouličních trhovců, bylinkářů, obchůdků a bufetů. Při nákupech v jednom z čínských obchůdku jsem se nestačila divit, co všechno se dá jíst – sušený hmyz, kořeny exotických rostlin, nejrůznější druhy hub, masa a mořských plodů a další nechutně vypadající suroviny, ze kterých by Středoevropan asi nic pořádného neuvařil. Dobrodružné povahy mohou v Chinatown okusit i proslulé orientální lahůdky, jejichž pouhý popis přivodí citlivým povahám újmu. Čínští labužníci si nemohou své uzené psy, hadí polévku, želví ragú, smažený hmyz či pečené žáby vynachválit. Jen pouhých pár metrů od Chinatown se procházím po ulici Montgomery mezi obrovskými mrakodrapy, až dojdu k sídlu známé banky Wells Fargo. Dnes je z ní historické muzeum s exponáty z období zlaté horečky, kde jsem si prohlédla nugety zlata a skříňky na peníze. Při zjišťování dalších zajímavých míst v okolí jsem se dala do řeči s jedním z místních, dostala jsem asi hodinový výklad o proslulém Barbary Coast, které bylo kdysi součástí Chinatown, North Beach, náměstí Jackson a finanční čtvrti. San Francisco bylo tenkrát džunglí plnou dravců a kořistí. Barbary Coast mělo největší počet prostitutek na světě a čínská čtvrť byla plná kuřáků opia. Je těžké uvěřit, že v té době mělo San Francisco pověst nejnebezpečnějšího města na světě a to až do roku 1906, kdy zde vypuklo zemětřesení. Dnes je ale finanční čtvrť, přezdívaná FiDi, s více než stovkou mezinárodních bankovních institutů pulzující ekonomickou tepnou San Francisca a tak se díky tomu město může pyšnit přívlastkem nejvýznamnější finanční centrum západního pobřeží.
MĚSTO BOHÉMŮ
Generace beatniků, jako byli Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti, W. S. Burroughs nebo Neal Cassady proslavili toto bohémské město stejně jako Summer of Love. Beatnici odmítali ideál mladého úspěšného Američana s jeho přímočaře nalinkovaným a pevným cílem a dali se cestou protestu. Jejich chování bylo projevem negativismu, revolty, výsměchu tradičním hodnotám jako bohatství, kariéra, rodina, oficiální morálce a prosperující konzumní společnosti. Přikláněli se k orientálním filozofiím, jako je zenový buddhismus, hledali vnitřní svobodu, toužili po rozkoši, kterou nacházeli v alkoholu, drogách, tuláctví, jazzové hudbě, volili dobrovolnou chudobu. V literatuře se projevovali bezprostřední odvážnou výpovědí, erotickou otevřeností, vulgarismy a slangem kvůli snaze šokovat a provokovat.
City Lights Bookstore, dnes jedno z velkých nezávislých knihkupectví ve Státech, vydávalo tenkrát básně nekonformních beatniků, jejichž vydání byla několikrát policií San Francisca zkonfiskována. Vydavatel Ferlinghetti se dokonce dostal kvůli vydání Ginsbergovy knihy Kvílení k soudu kvůli její obscénnosti, nakonec ale tento ostře sledovaný proces Ferlinghetti vyhrál a Kvílení bylo očištěno. Milovníci literatury se sem dnes sjíždějí z celého světa, aby si mohli prohlídnout, přečíst nebo koupit jednu z těch literárních památek, které nikde jinde nedostanou. Pokud se ale budete chtít zbavit oné typické undergroundové dekadentní poetiky, můžete si zajít do malého italského sousedství na North Beach, kterému místní říkají „Little Italy“, a prožít si zde odpoledne ve stylu dolce vita. Tato čtvrť ve čtvrti je plná italských kaváren, restaurací, pizzerií a gelati. Poznáte ji také hlavně podle italských vlajek, které obepínají sloupy osvětlení na každém rohu. Jak už napovídá název čtvrti, žijí tu převážné Italové a Američané italského původu. Dostanete tu italské prosciutto, pizzu margharitu, spaghetti alla carbonara nebo pravou italskou zmrzlinu.
ZELENÉ LESY A HÁJE
Zcela jiný pohled na San Francisco nabízí Presidio a Golden Gate park. Zejména národní park Presidio má za sebou bohatou historii – původně španělská vojenská pevnost, později důležitá vojenská základna americké armády, která operovala nejdéle v celém USA, a to až do roku 1995, a sehrála důležitou roli v operacích v Tichém oceánu a v Asii. Dnes jsou v parku kanceláře např. známého režiséra a autora Hvězdných válek George Lucase. Presidio nebyl vždy kus lesa. Kolem roku 1800 byly v celé oblasti vysázeny stromy, eukalypty, cypřiše a borovice, které jsou dnes více než 200 let staré a dělají z Presidia malebnou přírodní enklávu města. Nechtělo se mi věřit, že jsem stále ještě ve městě. Ano, byla jsem vskutku v San Franciscu. Na třetí vyhlídkové zastávce jsem vystoupila z autobusu, abych se pokochala pohledem na záliv, lemovaný zelenými kopcovitými pahorky. Kolem mě nikde nikdo, jenom Tichý oceán a za mnou hustý les. Další vyhlídkový bod byl stejně krásný a monumentální. Golden Gate Bridge – nejznámější ikona San Francisca. Autorem tohoto přes 2,7 kilometru dlouhého architektonického skvostu byl chicagský architekt Joseph Strauss. Golden Gate Bridge se dvěma dominantními věžemi není zlatý, ale oranžový a jeho šestiproudová silnice spojuje město s Marin County. Název dostal podle části zálivu, kterou John C. Fremont v roce 1844 pojmenoval Golden Gate. Golden Gate je také název největšího parku v San Franciscu, který se v mnohém podobá Central parku v New Yorku. Kromě oázy plné pestrých květin, exotických stromů a menších rybníků jsem zde našla mnoho kulturního vyžití. De Young ¬muzeum, které je společně s Legion of Honor jedno z největších muzeí v USA, nabízí pohled do antických kultur Středomoří, Afriky, Oceánie nebo Jižní Ameriky. Park je také domovem Kalifornské akademie přírodních věd, botanické zahrady, historického květinového skleníku nebo stadionu Kezar. To nejlepší jsem si ale nechala až nakonec. Japonská čajová zahrada je nejstarší veřejnou japonskou zahradou ve Spojených státech a navrhl ji Makoto Hagiwara. Když jsem opustila tento „ráj na zemi“, cítila jsem se tak nabitá energií, že jsem měla dost síly na to, abych se přemístila na odlehlý, východní cíp Golden Gate parku, který je známý díky Summer of Love.
VOLNÁ LÁSKA
Nemohla jsem si nechat ujít pohled na místo, kde kdysi hippies plni anarchistického vzdoru a halucinogenních drog slavili léto lásky. Vždyť tady se psaly dějiny. Beatnici zplodili hippies a hippies změnili svým pohledem na svět všechny oblasti života. Od hlásání nenásilí, volného přístupu k drogám, sexualitě, módě až po rozvoj nové politické levice bojující proti konzumu. Do popředí vstoupily také rasové otázky, vytvářející vizi nové Ameriky. Dnes je tato proslulá část parku Hippie Hill rájem pro pouliční žebráky a bohémy, kteří jako by usnuli na vavřínech. Procházím se za rytmu bubnů a jazzové hudby a občas ucítím závan marihuany. To tu ale nikdo neřeší, a policie už vůbec ne.
Nevím, jestli lze moderní alternativní subkulturu zvanou hipster, která má svůj původ v 90. letech, přirovnat ke hnutí beatniků nebo hippies. Bezpochyby lze říci, že právě tato hnutí byla jejím předchůdcem. Životní styl hipster je celkem prostý. Jeho vyznavači nakupují v sekáčích, nosí svetry babiček, jezdí na kolech, poslouchají indie rock nebo alternativní hip-hop a dívají se na nezávislé filmy. Rozhodně nežijí mainstreamovým způsobem života. Magnetem pro tuto alternativní skupinu mladých lidí střední a vyšší vrstvy se stala latinskoamerická čtvrť Mission District. Když jsem se tudy procházela poprvé, myslela jsem si, že jsem někde v Mexiku. Na každém rohu narazíte na stánky s burritem nebo nachos. Mission, která byla v 19. a 20. století utvářena především přistěhovalci z Irska, Německa a Polska, se v druhé polovině 20. století stala útočištěm mexických přistěhovalců a uprchlíků ze střední a jižní Ameriky. Latinos a Chicanos udělali ze čtvrti to, čím je dnes – temperamentní a pestrobarevnou hispánskou enklávou města.
Během éry internetové horečky ale došlo k tzv. gentrifikaci, kdy se sem začali stěhovat mladí městští profesionálové zvaní yuppies (young urban professionals). Atraktivita této lokality se rázem zvýšila a s ní i ceny nájemného. Noví obyvatelé postupně vytlačili starousedlíky, zejména latinsko-americké rodiny a umělce, kteří byli nuceni odstěhovat se na předměstí. Mexičana tu rozhodně nepotkáte, spíš kluky – bílé Američany – v úzkých džínách nebo oblecích, kteří sedí v moderních kavárnách a restauracích. Čtvrť je ale zajímavá díky svým uměleckým galeriím, antikvariátům nebo obchůdkům se starožitnostmi. Přestože příliv bílých změnil demografii a kulturu v okolí, Mission stále zůstává hispánským centrem, jejímž odrazem je kulturní a etnická rozmanitost.
AMERICKÝ MIX
Toužíte-li po klasickém umění a kultuře, San Francisco má co nabídnout. Pokud ovšem chcete vidět něco originálního, neměli byste vynechat hru Clybourne Park v American Conservatory Theater ACT na ulici Geary, která měla svou premiéru na západním pobřeží USA právě letos v lednu. Autor hry Bruce Norris s humorem a vtipem rozebírá témata pojednávající o politické korektnosti, společenské evoluci, náboženské solidaritě a mezilidských vztazích.
Jako rodačka z Prahy jsem byla potěšená i tím, že se herci v této ryze americké hře dokonce dvakrát zmínili o Praze, a také o tom, jak je toto město nádherné. Stejně jako udělalo San Francisco dojem na mě, asi Praha dojímá statisíce cizinců, kteří sem zavítají. Obě města mají své magické kouzlo, i když je každé úplně jiné.
